„Bastien“

16.7.2023 - Qui est Bastien?

Bez svého psího parťáka žít neumím, nechci a život bez něj by se pro mě stal v tom pravém slova smyslu pouhým přežíváním...

Přes tu strašlivou bolest z odchodu Gardýska – události, o které jsem již několik měsíců věděl, že přijde, přesto na to člověk nikdy není dostatečně připravený – přes skutečnost, že jsem se s touto tragédií nedokázal vnitřně smířit, jsem věděl, že potřebuji najít svoji novou psí dušičku...

Už jsem stejně jako mnozí z vás dobře znal to mezidobí, kdy je život člověka s opravdu silným vztahem k pejskům doslova a do písmene prázdný – čas, kdy sice můžete zrealizovat cokoli, ale ve skutečnosti jste paralyzováni a totálně bez energie...

Neuděláte nic, nedoženete resty, necestujete – cítíte jen smutek, osamělost a prázdnotu.

A jak dny ubíhají, není to lepší a lepší...

Ani o psí chlup.

Je to jen horší a vy víte, že stejně tomu bude i zítra...

Vůbec to není dobré.

Máte však obrovské životní štěstí a kolem sebe několik lidí, kterým na vás skutečně záleží a protože Osud ví, co dělá, ten zdánlivě nesouvisející sled událostí v čase minulém začne dávat smysl a vše začne navzájem spolupracovat...

Takže na to psí hledání najednou nejste sami a jste za to neskonale vděčni, protože váš smutek vás paralyzuje natolik, že sotva přežíváte, natož abyste vyvinuli soustředěnou činnost. Schází vám energie a cítíte jen tu obrovskou únavu, znásobenou posledními několika měsíci permanentního stresu...

Noci, za kterých rychle usnete a tvrdě spíte, ale jakkoli máte za normálních okolností spánek protkaný bohatými a zajímavými sny, v těchto se vám nesní ani jeden – i váš spánek je temný a prázdný. Začalo to hned po odchodu Gardýska a skončilo až příchodem malého...

Přesto v sobě najdete alespoň schopnost určité základní představy.

Ta moje spočívala v úmyslu tentokrát pomoci mladému pejskovi z útulku (konkrétně zástupci některého z pasteveckých plemen) nebo si vzít nějakého z těch, které přímo jejich majitel má v úmyslu dát pryč, ať už z jakýchkoliv důvodů – i tací bývají k dispozici...

Takto mi napovídalo moje srdce – tentokrát nejít do štěněte, které si vychovám odmala, ale zvrátit aspoň jeden z těch nešťastných psích osudů. Jednou za svůj život to udělat...

Osud však měl jiné plány.

Připravil mi otřesnou zkušenost z jednoho „psího domova“, ke které se ještě v budoucnu podrobněji vrátím a vybraným dalším psím kandidátům také určil jiný život...

Protože Osud rozhodl, že na záchranu a osvojení pejska mám prý ještě dost času.

A protože už věděl, že se pyrenejové stali mým srdečním plemenem – plemenem, které si mě po dvanácti letech nádherného a naplněného života s Gardýskem navždy získalo svojí povahou, osobností, nadhledem i krásou, poslal mi mezi všemi těmi inzeráty a nabídkami do cesty telátko číslo dvě...

A já tak do svého života dostal svoji novou psí dušičku, dalšího psího parťáka...

V ten den přesně osmitýdenní štěně pyrenejského horského psa, osm kilo psího štěstí, Gardýskova následníka stejného plemene a jak byla moje podmínka – opět kluka...

Šlo to rychle.

S paní chovatelkou jsem se jeden den domluvil a dva dny nato pro malého jeli.

Bylo to vážně osudové...

Ze spojení dvou krásných zdravých pyrenejů se trochu netypicky pro toto plemeno narodila jen dvě štěňata, bráškové – jeden už byl zamluven a odjel do nového domova o den dříve, ten druhý čekal na mne.

Pyrenejský horský pes s PP „Arrow Dusty“ z chovatelské stanice „Z Malenických pastvin“, jehož otcem je „Dusty Babylon Bohemia“ a matkou „Pontoise du Massif de l'Esterel“ (fena import z Francie a tedy další skutečnost, která se mi na tomto spojení prostě líbí).

Jsme teď na samém počátku našeho spolužití, v období loužiček, hromádek a kousání do všeho možného i nemožného.

Období, kdy se velmi často ještě přeřeknu a svého pejska oslovím jménem jeho předchůdce.

Ale zároveň už také v čase zvykání si na sebe, navazování vztahu a důvěry, stejně jako i základních hierarchických vazeb...

A závěrem – moje velké a upřímné poděkování i na tomto místě patří mým blízkým, kteří mi k Bastíkovi pomohli a podrželi mě v mém nejhorším období smutku a bolesti, všem vám ostatním, kteří jste mi upřímně přáli rychlé nalezeni nového psího parťáka a v neposlední řadě i paní chovatelce za krásné štěně z jejího „A“ vrhu pyrenejských horských psů...

13.8.2023 - Moje čerstvě tříměsíční pyrenejské „telátko“ Bastien a naše cesty za poznáním...♥♥

Malý už malinko vyrostl, má tři měsíce a 12,5 kg živé váhy a nějakou dobu už spolu můžeme (naočkováni a s požehnáním mého veterináře) chodit ven a poznávat běžný provoz se vším, co k němu patří.

Poznávat svět kolem nás i sami sebe.

A protože jediné – v tomto případě více jak půlhodinové – video vydá za tisíc slov a desítky fotek, tak jsme pro vás během jedné z našich pravidelných procházek spolu s Bastíkem něco natočili a napovídali...

27.8.2023 - Prošli jsme spolu duhovou bránou...

Čas teprve malinko popoběhl, ale moje malé „telátko“ prožilo za další dva týdny svého života se mnou další pro něj vzrušující i poučná dobrodružství a zážitky.

A tak jsem navzdory skutečnosti, že je to ještě poměrně brzy od našeho posledního reportu, neodolal a přidávám další malou porci psaní a fotek ze života jednoho malého pyrenejského štěňátka... ;)

Prvním velkým zážitkem byla po zhruba čtyřech letech návštěva mé klientky s jejím krásným a dnes již sedmiletým pyrenejským parťákem. Pokud je vám pejsek povědomý, pak právem, najdete ho na fotografii na titulní stránce mého webu v koláži „Individuální výcvikový servis“ -  v jedné ruce mám jeho, ve druhé svého Gardýska, kterému tehdy bylo osm let a další čtyři úžasné společné roky nás tedy ještě čekaly... Popravdě jsem si nebyl jistý, zda jeho letošní návštěvu vůbec psychicky dám, tak moc mám jeho přítomnost spjatou s Gardýskem a naší společnou fotkou...

Bolelo to, ale dal jsem to a majitelku dokonce poprosil o společné zvěčnění jejího a mého pejska. A jak jsem se pak díval na ty snímky a rozesmátou Bastíkovu tlamičku, už mi ani ve srovnání s dospělým a fyzicky urostlým Lenníkem vedle něj nepřišel tak úplně malý... ;)

Několik dnů poté jsme s Bastíkem zažili neskutečnou bouřku a průtrž mračen – a prošli spolu duhovou bránou...

Určitě pamatujete tu nedávnou vlnu parných dnů, po které zákonitě následovala vlna velkých bouřek a lijáků. Konkrétně nás to chytlo během odpolední procházky uprostřed lesa, svítilo slunce a zároveň se otevřela obloha a vylila se taková spousta vody, že jsem nic podobného snad nikdy nezažil.

Do toho nad námi blesky a hromy, chvílemi dokonce padaly kroupy, schovat se nebylo kam a jen mě tak napadlo, že pokud praští blesk do některého ze vzrostlých stromů kolem nás, sebere nás to aspoň oba společně. Každá lesní cesta se okamžitě proměnila v tekoucí řeku, já mokrý naskrz, malý také a poloviční, jak mu zplihla srst... ale statečný, proudy vody takové, že jsem ani nemohl udržet otevřené oči, ale on se mě statečně držel a já ho strašně moc obdivoval, jeho odhodlání, sílu a víru, že ho přece nenechám někam odplavat... byl úžasný...

A někde na začátku té sloty jsme spolu prošli duhovou bránou...

Duhy jsem během toho řádění živlů viděl na obloze asi tři, ale tahle byla jiná – klenula se přesně nad lesní pěšinou, po které jsem zrovna šli a byla strašně nízko nad zemí, začínala tak dvaapůl metru nad zemí a končila přímo na ní, nádherně vybarvený čtvrtkruh, kterým jsme spolu s mým malým statečným psím parťákem prošli...

A ano, samozřejmě jsem si přitom něco přál...

Domů jsme došli totálně promočení, přes další potoky vody a silnici několik centimetrů pod vodou a poté, co jsem malého vyfrotýroval ručníkem, jsem neodolal a udělal jeho fotku... malé rozježené štěňátko s velmi vyčítavým kukučem... ;)

Během dnů našeho společného času jsem mu už vytahal z bříška, hrudi i hlavičky několik klíštěcích zmetků a musím říct, že jak jsem se zprvu obával, zda vůbec tohle šídlo budu schopen udržet pár sekund v klidu, abych se mohl pinzetou trefit na správná místa a zdárně „operaci“ dodělat, tak malý rychle pochopil, že jde o něco důležitého a úspěšně spolupracoval... ano, v jednom člověku se to fakt nedělá úplně dobře, pokud ta psí strana nespolupracuje... ale už i nějaké drápky jsme zvládli, i na tyto úkony je potřeba zvykat štěně už odmala...

Potkali jsme několik krásných narostlých slepýšů... no a v lese musíme být trochu opatrní, protože už se k nám vrátili divočáci, podle očitých svědků jde o rudl mladých, tudíž velké zvědavce... les je rozrytý co pár metrů a hlavně kolem největších cest, poslední stopy jen pár metrů pod konečnou autobusu vedle sídliště...

Bastík už váží nějakých 15 kg a pro porovnání velikosti oproti jeho prvním dnům se mnou vám ukážu dvě fotky, ze kterých je to docela dobře patrné. No, už i já sám musím uznat, že malinko povyrostl... ;)

Pokud mám možnost, nechávám ho jít do kontaktu s pejsky, jejichž majitelé dají milostivě svolení (vždy se předem slušně zeptám, zda můžu), ale moc jich ochotných není... jistě, jich už se to netýká, tak proč by měli zase pomoci jiným, kteří ještě malé štěně mají...

Už bez problémů zvládáme kolemjedoucí a parkující auta, poslední dny na 90-100 % posazení na první dobrou (naučil jsem to malého opět podle vlastních postupů a bez použití jediného kousku nějaké „dobrůtky/odměny“)... řada jiných věcí samozřejmě ještě potřebuje čas a především další posun štěněcí psychiky, stále jsme ještě v té hodně náročné, ale zcela přirozené fázi štěněcího věku, kterou je prostě třeba přežít... ;)

Jak už jsem psal jinde, každá procházka člověka a jeho pejska je zároveň čas dobrodružství, poznávání se navzájem, čas učení a komunikace, společného „řešení situací“. Jde o zcela jiné prostředí než jakým je prostor uzavřený čtyřmi stěnami, podnětově, komunikačně i emočně. Dejte tomu prosím vždy potřebný čas, jakkoli budete často unaveni (ano, také bývám), protože to je přesně ta fáze, kdy vás vaše malé štěně poznává, jací skutečně jste, jak jste schopni rozhodovat a řešit, jak jste silní nebo slabí. A právě ten svět venku, svět měnící se každým společně nachozeným metrem – svět pokaždé trochu jiný, třebaže na již známé trase... tam se skutečně poznáváte, učíte a „socializujete“...

Tak... to je pro dnešek všechno, zatím se s vámi spolu s Bastíkem loučíme a zase se někdy ozveme s novými společnými zážitky... ;)

24.9.2023 - Pouťová socializace

Jelikož v momentálním čase svého života mimo jiné opět procházím socializační fází zvykání a učení svého štěněte na jeho lidskopsí okolí, beru to tentokrát i jako dobrou příležitost pár základních věcí názorně ukázat všem, kterým se v této oblasti drobná nápověda může hodit.

Proto jsem před nedávnou dobou natočil i krátké video z naší „pouťové socializace“...

Zastávám názor, že při výchově štěněte (ale i dospívajícího/dospělého psa) je fajn využít každé příležitosti, kdy se můžou nejen oni, ale i vy sami něco naučit, něco si otestovat, dostat se k sobě skrze sdílené zážitky opět o něco blíž, opět se o něco víc navzájem poznat.

Klasická pouť se všemi svými atrakcemi a charakteristickým prostředím sama o sobě skýtá mnoho příležitostí i skrytých záludností.

Zvukové podněty (v reálu fakt hodně moc kraválu, nejen ta naplno puštěná reprodukovaná hudba, nenechte se mýlit tím, že to v tomto videu automatika mobilu milosrdně srovnala, abych tam byl slyšet i já;)), vizuální podněty, velké množství většinou dost hlasitě a expresívně se projevujících lidí různého ražení a v různém stupni alkoholového opojení, ječící děti...

… a to vše v poměrně uzavřeném a nepředvídatelném prostoru...

Na našem videu uvidíte nejen to, co jsem teď popsal.

Všimněte si i dalších drobných detailů – například na zemi položené kabely buď volně přístupné nebo zakryté černožlutými plastovými kryty, což samo o sobě už (jak mnozí jistě znáte na vlastní kůži) mnohdy bývá pro štěně, a pro štěně „nedůvěřivé“ povahy vůbec, velmi zátěžové a zdráhá se je vůbec překročit nebo se k nim přiblížit. Podobné to mimochodem bývá například u kovových poklopů kanálů (psi vnímají prázdný prostor pod nimi, navíc nechodí rádi po kovovém povrchu), proto v rámci „civilizační socializace“ máme s malým i tuto etapu již zdárně za sebou, nemá problém přes ně přecházet.

Dalším drobným detailem je třeba skutečnost, že po celou dobu průchodu Bastík ignoroval kolemjdoucí i kolemstojící lidi, kteří byli mnohdy v naší těsné blízkosti – nebál se jich, nepanikařil, neštěkal ani po nich naopak neskákal. Přesně tak to má vypadat, přesně proto jsem ho tam i vzal, aby si moje učení „ignorujeme lidskopsí okolí“ vštípil do svých vzorců chování i ve zcela jiném a podstatně zátěžovějším prostředí než jsou naše každodenní procházky.

A posledním detailem, který chci v této souvislosti zmínit, je jeho viditelná komunikace se mnou – už dobře ví, že ani tady, ani jinde není sám, ale je tam se svým „starým zkušeným parťákem“ a když je zapotřebí a potřebuje podporu nebo odpověď na svoji otázku, stačí se na mne podívat nebo jiným způsobem vnímat moje příkladové chování. Bastík je mimochodem neskutečně vnímavý pejsek a musím si dávat velký pozor, protože přesně ví, kdy se mi nějaký člověk nelíbí nebo mi je nepříjemný... geneticky původní pyrenejové právě tohle umějí dokonale.

No a také jsou ve videu lehce zachyceny (v reálu daleko intenzivnější, ale holt smím točit jen ty lidské nohy, abych někomu nedejbože nenarušil soukromí) okamžiky, kdy se zas do nás někdo fyzicky cpal, jak už jsem zmínil ve svém minulém článku...

Pořád jsme s Bastíkem na samém začátku našeho společného života.

Tak jako bývá každý den někdo jiný, člověk a jeho nový psí parťák.

Celý společný život máme každá dvojice teprve před sebou.

Ale je naším úkolem smečkového majáku a hierarchického vůdčího jedince svoje štěně připravit co nejlépe a i když to někdy bývá velmi vyčerpávající a náročné, je vhodné využít každé vhodné příležitosti a nastavovat správné vzorce jeho chování pro každý aspekt každodenních rutin a provozních situací...

A pak třeba i zachytit některé chvíle vzájemné pohody a krásy, pro jejich podstatu, energii i motivaci.

Také proto jsem dal na začátek videa těch pár fotek...

A jeho části uvedl textem, ve kterém je doufám vše podstatné řečeno...

„Můj malý pyrenejský
parťák ve věku necelých
16 týdnů na našem
»posvátném místě« ...

... cestou tam nás chytla
průtrž mračen, pak jsme
potkali tuhle nádhernou
duhu a na těch fotkách
jsme ještě čerstvě
orosení oba dva... ;)“

„... a o další zhruba
dva týdny později jsem
se rozhodl využít situace
a absolvovat s malým
»pouťovou socializaci«,
tedy protáhnout ho
velmi frekventovaným
prostředím s množstvím
rušivých vjemů
zvukových, optických,
pachových i lidských...

... a kožíšek to všechno
absolvoval v naprostém
klidu a s ocáskem
nahoru, protože když
štěně už svému člověku
začíná věřit, je vše
na dobré cestě...

Užijte si to s námi ;)“

Ano a pokud budete chtít a budete to tak vnímat, opravdu si i vy jen tak pro radost užijte to malé, statečné a v některých situacích už tolik vyrovnané pyrenejské štěně...

29.10.2023 - Jak Bastien poznal Nabiho...

Čerstvému puberťákovi Bastíkovi bylo nedávno pět měsíců, vypadal (a o něco málo později stále ještě vypadá) trochu srandovně, je z něj momentálně vytáhlý psí mladík „samá noha samá ruka“, ale už jsou na něm vidět i první náznaky jeho budoucí štíhlé pyrenejské krásy.

A já se před tou nedávnou dobou rozhodl ho seznámit s impozantním šestiletým kavkazským pasteveckým psem Nabim, kterého už také znáte z jiných mých videí.

Jednak v rámci Bastíkovy socializace a také jen tak pro radost ;)

No a protože je to pejsek šikovný, nechám ho, ať vám to všechno odvypráví sám za sebe...

(Moje velké poděkování samozřejmě patří i Nabimu, Michalovi & Hance za skvělou spolupráci)

22.9.2024 - Po roce znova na pouti...

Od naší „pouťové socializace“ uběhl přesně rok a my se opět vrátili na místo činu. S mým pyrenejským parťákem o rok starším a stále ještě ve fázi pubertálního štěněte.

Pouť a její bezprostřední okolí jsou místa, kde zažijete všechno.

Zástupy lidí procházející proti vám nebo na dotek kolem vás, občas narazíte na kaskadéra-amatéra nebo na človíčka pod vlivem, kteří se chtějí mermomocí kontaktovat s tím vaším plyšáčkem, okolo šílený rámus, natěsno projíždějící auta a spousta dalších vzruchů.

A zároveň obrovská zátěž na psychiku mladého pasteveckého psa s velmi silnou pracovní genetikou a pravou ochranářskou povahou svého plemene včetně dokonale vyvinutého odhadu na lidi, který se ale teprve učí rozlišovat stupně ohrožení a ovládat svoje reakce.

Tak se pojďte projít s námi, letos to bylo místy trochu akčnější... ;)

AKTUALIZACE 6.10.2024

Jsou okamžiky v životě profesním i osobním, kdy je zapotřebí reagovat a odkázat chování některých lidí včetně jich samotných do mezí, kam patří...

Čtěte prosím pozorně a až do konce.

Po zveřejnění mého videa „Po roce znova na pouti...“ před čtrnácti dny jsem se následně stal terčem velmi zlých a fakticky zcela nesmyslných útoků ze strany několika osob z pyrenejské facebookové komunity, vyznačujících se vysokou mírou osobní nenávisti proti mé osobě a jak už to tak v podobných případech bývá, spojené zároveň s nulovou znalostí kontextu, souvislostí a (což je velice smutné) bohužel i s nulovou odborností.

Předesílám,  že s žádnou z dotyčných osob jsem se nikdy osobně nesetkal a nebyl s nimi nikdy ani v žádné jiné formě kontaktu, nikdy jsem o žádné z nich neslyšel. Jednoduše řečeno žádnou z nich neznám.

Nicméně veřejně uvedená výzva nejagilnější z nich, že by mi Bastík měl být odebrán a měl by mi být zakázán chov, že na něj údajně cituji doslova „používám averzivní metody a být pes tvrdší, ležím dávno v nemocnici“ a že jde „o týrání a odstrašující příklad“, je natolik nehorázná, že nad tím zůstává rozum stát. Za jiných okolností lze nad podobnými výplody nenávistných jedinců s evidentními mindráky mávnout rukou, toto už je ovšem těžce za hranou a jakkoli to názorně ukazuje, jak dotyčná uvažuje nebo v horším případě sama i pracuje, nelze to nechat jen tak být.

Takže pár slov (no, je jich nakonec docela hodně a prosím dočtěte až do konce, nedočítat texty a nedokoukávat videa a pak činit nějaké závěry je nešvar, ze kterého následně plynou mnohá nedorozumění a vytrhávání z kontextu v jakékoli oblasti) pro všechny, kdo preferují podložené argumenty, logiku, dlouholetou zkušenost a obecně odbornost před účelovými útoky, ať už jsou vedeny z jakéhokoli důvodu...

Začnu připomenutím základních věcí, které by měl každý chovatel/majitel jedince plemene pyrenejský horský pes znát a ctít.

Připomenutím základních věcí, které v dnešní době v české kotlině bohužel někteří nevědí, zapomněli je, nectí nebo z jakýchkoli důvodů ignorují.

Ať už z neznalosti nebo v horším případě z hloupé a bezdůvodné zaujatosti.

Začněme tím nejdůležitějším, tedy zopakováním základní charakteristiky plemene...

Pyrenejský horský pes.

Pyrenejský horský pes není zlatý retrívr.

Není to německý ovčák.

Pyrenejský horský pes byl vyšlechtěn jako samostatně vyhodnocující a samostatně kontaktně zasahující pes primárně pro hlídání stád v horských oblastech před velkými predátory – typicky vlky nebo medvědy.

Speciálně toto plemeno se vyznačuje skvělou schopností práce „na dálku“ (což vám potvrdí každý, kdo tyto psy prakticky používá v rámci své pastevecké činnosti), má vynikající zrak, sluch, čich a smysl pro mapování terénu. Nejsou to typičtí „obíhači stád“ jako některá jiná pastevecká plemena, přesto se správný pyrenej nebojí aktivně postavit i medvědovi.

Stejně tak je ovšem pyrenej schopen hlídat třeba pozemek a světe div se, dokonce je ochoten vybrat si jako svůj objekt hlídání svého člověka – už jsem o tom psal mnohokrát, mít svůj „objekt hlídání“ je jedna ze základních psychických potřeb a rysů povahy pasteveckých plemen obecně.

Pracovní genetika obsahující tyto vzorce je (a především by měla být!) stálou součástí povahy pyrenejského horského psa.

A zde se dostáváme k prvnímu problému, který mnozí chovatelé/majitelé pyrenejů mají.

Čistý pyrenejský horský pes opravdu není „medvídek“ a plyšáček na hraní pro každého, kdo projde kolem...

Bohužel sami někteří chovatelé/majitelé tuto představu projektují do svých hlav, do přístupů ke svým pyrenejským parťákům a co je ještě horší – tuto vysoce pomýlenou představu posílají svému okolí a vnucují jiným. Následně pak propadají hysterickým výpadům proti každému,  kdo jim tuto interpretaci naruší.

Fotečky a videjka pyrenejských plyšáčků v zahradách, kámošky, dětičky, kávička, lajky a srdíčka... chybí už jen ta duha a jednorožci.

Bohužel dělají z pyrenejského horského psa něco, čím není.

Geneticky správný pyrenej má dva markantní povahové rysy.

Kontaktní a něžný přístup k vlastnímu člověku, k vlastní rodině, ovčímu stádu...

A nekompromisní ochrana „objektu hlídání“ (jeho člověk, rodina, stádo...) plus silná nedůvěra k cizím – lidem, psům, potencionálním predátorům, neznámým nebo jemu podezřelým situacím.

Takový je pyrenej, tak byl vyšlechtěn a z čím více pracovní linie pochází, tím jsou jeho pracovní vzorce silnější a hlouběji zakořeněné. Není to zlatý retrívr, který se s rozmávaným ocáskem poběží nechat pomazlit od cizího člověka, není to německý ovčák, který bude se zatajeným dechem nadšeně očekávat každý váš rozkaz a povel.

Přemýšlí za sebe, vyhodnocuje situace za sebe a pokud vás uzná jako dostatečně disponovaného parťáka, bude s vámi spolupracovat a respektovat vaše rozhodnutí, pokud budou správná.

Jakákoli snaha vést chov a komunikaci s tímto plemenem směrem „medvídek a plyšáček k mazlení“ povede k čím dál větší povahové degeneraci, degeneraci exteriérové (pyrenej není kavkaz a právě ti tolik obdivovaní supermohutní pyrenejští medvídci velmi často odcházejí předčasně kvůli rychle nastupujícím onemocněním končetin a páteře daným extrémním zatížením pohybového aparátu). Velkým varováním budiž i to, že pokud v tuzemsku potřebujete perspektivního pracovního psa ke stádu, pak musíte hledat v zahraničních chovech – mimo jiné právě proto, že se tu preferuje zcela jiný plemenný typ, naprosto nevhodný pro pracovní využití, ke kterému byl původně vyšlechtěn.

Takzvaný „český medvídek“...

Čest výjimkám a chovatelům, kteří se snaží vést chov v intencích původního exteriérově i povahově správného pyrenejského typu, ať už více či méně úspěšně.

Řeknu to ještě jinak.

Pyrenejský horský pes jako plemeno je mimo jiné legendární právě svým instinktem na cizí lidi.

Jak byl můj Gardýsek v tomto ohledu velmi nad věcí, až flegmatický, Bastík je (nejen v tomto ohledu) typický. Jeho odhad lidí už na dálku je obdivuhodný – velmi přesně z člověka vycítí tu pro dnešní dobu tak typickou podprahovou nebo i otevřeně puštěnou osobní agresivitu, nerespektování osobního prostoru a neurvalé chování a na takového člověka reaguje vždy jako na ohrožující a nedůvěryhodný element. Na druhou stranu absolutně ignoruje lidi, kteří jsou v klidu a chovají se normálně. Bohužel, jak jsem ostatně zmínil již ve videu, těch vnitřně problémových nebo výsměšně provokujících lidí dnes potkáváte daleko víc, nežli lidí normálních – protože jsou mimo jiné přesvědčeni o tom, že jim se přece nemůže a nesmí nic stát.

Teď přejdeme konkrétně k mému videu s Bastíkem na pouti a k podivuhodným konstrukcím, na základě kterých bych podle některých mezi sebou spřátelených osob měl být rituálně ukřižován a rozebráním toho, s čím mají největší problém...

1/ Proč jsem toto video vůbec natočil a zveřejnil?

Rozhodně ne proto, abych si honil svoje ego, jak je mi různými osobami velmi hloupě podsouváno a jen názorně ilustruje jejich způsob myšlení a jejich priority.

Celou akci jsem udělal v dobré víře ukázat, jak je mladý (znovu připomínám, že jde o teprve 16-měsíční štěně, nikoli dvouletého, tříletého nebo již plně psychicky dospělého jedince) pastevec schopen v pohodě zvládnout i takto náročné prostředí. Jako povzbuzení všem, kdo mají podobné plemeno jako parťáka. Jako „rok poté“, co se mnou stejným způsobem absolvoval stejnou akci – kdo chce, najde si na této stránce...

Nevlastním ranč, haciendu ani dům se zahradou. Můj Bastík se mnou žije ve standardním panelákovém bytě v městě, na velkém okrajovém sídlišti, nikoli někde na vesnici. Žijeme spolu v režimu 24/7, věnuji mu naprostou většinu své energie a času, netráví svůj život ve fyzické ani psychické izolaci. Žije se mnou přesně tak, jak se mnou nádherných a plnohodnotných 12 let prožil jeho pyrenejský předchůdce Gardýsek a před ním další moji pejsci a jak je zde ostatně mnohokrát i mnou veřejně zdokumentováno na fotkách, videích i akcích ze soustředění.

Z toho ovšem plyne také nemálo důležitých souvislostí.

Každý den zažije jen během našich procházek a přesunů nespočet setkání s lidmi, jinými psy, auty plus další pro psa s pasteveckou/ochrannou genetikou zátěžové situace běžného denního provozu města a velkého sídliště. Jsou to pro něj i pro mne kolikrát z hlediska sociální komunikace situace až extrémně náročné, protože v dnešní době bohužel pro mnoho lidí není důležité spolupracovat, ale neurvale a co nejrychleji se někam vecpat bez ohledu na okolí. Mistry v tomto agresivním chování jsou běžci, cyklisté, koloběžkáři a obecně problémoví jedinci, kterým dělá potěšení provokovat nebo jsou jednoduše jen maximálně bezohlední a sebestřední. A není to zdaleka jen můj subjektivní zkreslený pocit, mluvím o tomto tématu s mnoha psími majiteli i nepejskaři a i oni to vnímají naprosto stejně – pojem „osobní prostor“ pro obrovskou řadu lidí ztratil význam. V popředí je všeobecná agrese, daná dnešním stavem společnosti a frustrací z ní. To se mimochodem odráží i ve všech těch nenávistných reakcích již na začátku zmíněných osob, které nezajímají objektivní fakta, ale které ženou jejich mindráky a potřeba pomlouvat, ničit, zostouzet. Dnes jsem to já, zítra to bude někdo jiný. Hanba by mě fackovala, kdybych se tak měl chovat já sám...

Jinými slovy – ano, Bastík je u mne odmala vedený k tomu, aby zvládl všechny nástrahy prostředí, ve kterém spolu žijeme, což mimochodem prakticky dokládají i předchozí videa. Pro normálního člověka naprosto pochopitelné, pro člověka zaujatého, zlého, hloupého, nespokojeného se svým vlastním životem nebo jen neznalého věc odsouzeníhodná a „odstrašující příklad“...

Prostředí pouti zvládl Bastík bez problémů (nevyjížděl, neštěkal, neměl stažený ocas a byl v pohodě a klidu pod mou rukou tam i v bezprostředním a stále ještě rušném okolí) právě proto, že se v podobném prostředí pohybuje denně, je na ně zvyklý a zdaleka pro něj nepředstavuje takový extrém, jak se někteří mylně domnívají. Pokud se nad tímto někdo hrozí, je to opravdu jen jeho špatná vizitka a ve své praxi vídám docela často, jak moc je zaskočen pastevec (nebo psí jedinec obecně), který se ze své bezpečné zahrady najednou ocitne v realitě běžného provozu...

Každý pes by měl být veden podle svých schopností a potřeb svého majitele. Pastevecký pes bude jinak veden a vychováván pro potřeby čistě pracovní, pro hlídání stáda, jinak pro strážení objektu a jinak (jako v mém případě) pro život v našich dennodenních podmínkách. A jelikož se konkrétně naše sídliště a jeho okolí začíná v určitých ohledech stávat i nebezpečným a narážíte na existence i vysoce problémové, jsem šťastný za to, že i tento můj pyrenej bere jako „objekt hlídání“ mne, že má, jak se zatím ukazuje, skutečně velmi dobře vyvinutý smysl na lidi a že v případě potřeby umí i zahrozit. Je to pastevec, ne medvídek na hraní a je to tak správné.

2/ Pojďme si teď rozebrat další konkrétní věcí, které ve videu údajně dokazují moji nekompetentnost a týrání. Strávím teď tedy nemálo svého času vysvětlením skutečností, které jsou normálním lidem zcela jasné a nemají žádnou potřebu se nad nimi pozastavovat, nicméně některým jiným je zapotřebí je vysvětlit polopaticky.

Pouť – tedy ještě jednou, proč jsme vůbec byli na pouti, prý ať si tam chodím sám...

Nebyli jsme „na pouti“ a mne osobně tato forma zábavy nikterak neoslovuje. Byl jsem tam s Bastíkem již před rokem, také jsem to zdokumentoval videem, které tehdy kupodivu nikoho nerozběsnilo a jak už jsem napsal (i tehdy), bylo to ve výhradním zájmu socializace a podpory odolnosti v prostředí hlučném, plném lidí a rušivých podnětů. A jenom proto, že potřebuji mít pejska zvyklého na provoz většího města, velkého sídliště a obecně mimo sluníčkovou představu „všichni přece žijeme na vesnici a pejsek si může celý den běhat na zahradě“, popřípadě „pozvali jsme si kamarádky a jejich děti si hrají s naším pejskem, ňuňu“. Potřebuji mít psího parťáka pro každodenní provoz, který bude tolerovat i cizího řemeslníka v bytě, protože je se mnou postupně učený věřit mému odhadu a strategii. Psího parťáka pro pohyb venku. Tak, jako byl vedený i jeho předchůdce, pyrenej Gardýsek, kterého obdivovalo široké okolí, ale který jím byl zároveň vnímán jako ten typický „lední medvídek“, protože svoje okolí měl jednoduše těžce na háku. Bastík je jiný, je živější, více reaktivní, je tam více vidět po mámě zděděná pracovní genetika, ale znovu – bavíme se o zdaleka ještě ne dospělém a dnes teprve 16-měsíčním psím puberťákovi, který se pořád učí, který udělal už obrovský posun ve svých vzorcích, protože s ním pracuji a ovlivňuji vše, co považuji pro naše spolužití za důležité. Je to naprosto pochopitelný a přirozený proces a ano, vy hysterické dámy, právě proto jsme spolu už podruhé v klidu a pohodě absolvovali pouť.

A znovu to shrnu – Bastík neštěkal, nestartoval, nekousal, nebyl vyděšený, jen zcela přirozeně lehce vzrušený a pozorně vnímající mumraj kolem. Nesnažil se ode mne utéct, nerotoval na vodítku. Moje video nebylo v žádném případě myšleno ani prezentováno jako „výukové“, můj komentář byl čistě provozní, pro nás oba to byla vzhledem k prostředí, ve kterém se pohybujeme, víceméně procházka rutinní. Video výukové nebo „na zvýšení ega“ (jak mi je též podsouváno) by vypadalo zcela jinak – nerušené prostředí, pejsek radostně poskakující v zahradě, k tomu možná nějaké „sedni lehni“, na závěr děti a muchlání a to by bylo lajků... Ne, tohle fakt ne.

Proč byl chudák Bastík na krátkém vodítku?

Začnu trochu oklikou, vysvětlením techniky natáčení....

Kdo byl trochu pozorný a neměl před očima rudo, mohl si všimnout několika celkem zásadních skutečností.

Toto video nebylo natáčeno mobilem jako ta v minulosti, ale levnou akční kamerou, kterou jsem měl připevněnou na předloktí stejné ruky, ve které držím i vodítko. Akční kamery mají jinou optiku, navrženou tak, aby zabírala více prostorově a z toho plyne, že především záběry v její bezprostřední blízkosti jsou zkreslené – jsou jakoby „vytažené“ z celkové kompozice a celý záběr je prostorově více či méně deformován (jen pro zajímavost, často zneužíváno třeba ve videích „jdeme a udržujeme rovnováhu po uzoučkém horském hřebenu, to jsme borci“ = ve skutečnosti minimálně metr široká cesta).

S tím logicky souvisí další fakt.

Kamera v mém videu jela v linii kamera/moje dlaň zabírající kus záběru/vodítko/obojek. Vodítko bylo tím pádem částečně zakryto, moje ruka se zdála být vinou zkreslení daleko blíž než ve skutečnosti byla a realita je úplně prostá – ač se to tak mohlo na povrchní pohled jevit, vodítko nebylo v silovém napětí! Znova zopakuji, pro ty, kteří si potřebují něco najít, třebaže je to nesmysl – Bastík je (až na situace, kdy prostě musím udělat nezbytnou korekci a zabrat) samozřejmě naučený a zvyklý chodit mi na vodítku pod rukou, ne lítat dva metry kolem, ale vodítko není v silovém napětí! V opačném případě už bych měl ruku dávno urvanou – na druhém konci vodítka nemám čivavu, ale dnes již poměrně těžkého, silného a energického pastevce. Je to naprosto jednoduché, jen je zapotřebí si uvědomit, že video už z principu není schopno reprodukovat silové poměry, ale optika kamery je na druhou stranu schopna mnohé zkreslit. Ono je to tam i přesto kolikrát znát, ale kdo vidět nechce a potřebuje si za každou cenu něco najít, tomu holt nepomůže nic...

Druhá související věc – kvůli stupidnímu GDPR jsem musel „koukat do země“, aby se ve videu náhodou neobjevil něčí citlivý údaj a už vůbec ne obličej nebo propánajána dokonce celé dítě.

Pod mojí rukou pak byl Bastík jednoduše proto, že je tak z logických provozních důvodů a jako dnes už docela disponovaný pastevecký pubertální mladík učený už odmala a také proto, že jsme se pohybovali tam, kde jsme se pohybovali – velké množství lidí, malých dětí, těsně projíždějících aut. Kdo byl jen trochu všímavý, ten mohl i jen ze stínů na zemi a hluku kolem nás lehce odvodit, že stále kolem nás někdo byl, chodil a jezdil. Zepředu, ze stran, zezadu. Lidé klidní i vtíraví, pohodoví i bezohlední, někteří i více či méně opilí.

Proto byl Bastík na vodítku.

Naprostou většinu času nikoli v tahu, občas jsem musel trochu zabrat, pokud to situace vyžadovala, ale šli jsme spolu (ne vedle sebe – spolu, opět pozornému a nezaujatému neujdou některé naše viditelné komunikační signály). A ano, z pochopitelných důvodů (znovu připomínám Bastíkův věk a plemeno!) jsem si ho v určitých situacích přidržel za obojek. Pokud tohle někdo považuje za týrání a špatný přístup, pak je totální blázen a jen zběsile hledá něco, na čem by se mohl točit, včetně totálního nesmyslu.

Mít Bastíka v takovém prostředí na dva- tři metry volném vodítku by naopak bylo totální šílenství, vrchol nezodpovědnosti a dokonalý podraz provedený na vlastním pejskovi. Bastík je v klidu právě proto, že jsme blízko sebe, vnímáme se, můžeme spolu komunikovat a on ví, že mám přehled nad situací a on je se mnou  v bezpečí. Na dlouhém vodítku by byl odkázaný sám na sebe, dobře by to věděl a je snad jasné, že jako psí pastevecký puberťák (teprve16-měsíční štěně!), navíc z těch ostřejších pyrenejů, by kolikrát dokázal ohrozit svoje okolí. Opět – zcela normální a zodpovědné opatření pro pohodu všech zúčastněných.

Proč má dva obojky – další důvod pro hysterické ataky vůči mně...

Dva užší (ne úzké) obojky namísto jednoho širokého, žádný stahovák, žádný řetěz a už vůbec ne něco horšího, žádné popruhové nebo nylonové parodie v plastiku (což vše jsem na pastevcích bohužel už viděl). Dva úplně obyčejné funkční kožené obojky s kovovou sponou přesně sloužící konkrétnímu účelu a potřebám, které mám, lépe se mi s nimi pracuje a nikterak neubližují svému nositeli. Nic víc za tím nehledejte, nic víc za tím není, netřeba vymýšlet mimózní scénáře.

Jak to, že se Bastík ohnal a jak prý si vůbec můžu dovolit nenechat na něj sahat cizí lidi?

Veliké rozhořčení již výše zmíněných osob a bohužel naprosto jasný důkaz jejich totální (ano, skutečně totální) neznalosti základních vrozených psích vzorců a bohužel další důkaz toho, kam podobné typy lidi nažene ničím nepodložená nenávist...

Ve videu k inkriminované situaci dochází v čase zhruba 7:06 (min:s).

Opět – vzhledem k GDPR omezení a tedy nutnosti směrovat kameru do země je zachycen pouze fragment toho, k čemu vlastně došlo, fragment naprosto vytržený z kontextu celé situace...

Popíši teď v krátkosti, k čemu vlastně reálně došlo, tedy i to, co kamera neviděla.

V té chvíli za námi šla skupinka několika žen, měly s sebou i paní na invalidním vozíku, kterou tlačily do mírného kopečku. Ve chvíli, kdy se Bastík otočil, už měl na zadní části hřbetu fyzicky ruce jedné z nich, proto také reagoval – to je ten moment, kdy ona žena začala obdivně vykřikovat a Bastík uskočil a následně zahrozil. Já už byl skoro otočený a okamžitě reagoval také (v dané situaci mimochodem ještě velmi mírně a slušně), protože jsem to viděl celé, na rozdíl od kamery.

Zadní část psího těla je oblast, na kterou je citlivý každý pes.

Dobře ví, že jde o oblast nechráněnou proti kousnutí a obecně útoku a každý pes si v sobě nese jeden ze základních obranných vrozených vzorců, tedy instinktivní reakci své hlavy a čelistí směrem k ohroženému místu. Je to reflex – otáčí se hlava a rozevírají čelisti ve stejném časovém rámci. Kdyby tomu tak nebylo (jen tak mimochodem, ani kůň nechce cizího člověka za svým zadkem) zvíře by nemuselo přežít. Kdo neví, doučte se prosím základy ne kynologie, ale etologie chování zvířecích druhů.

Stejně tak to má i pyrenej a stejně tak to má i Bastík.

Reflexivní reakce na nepříjemnou a z jeho pohledu ohrožující situaci, nesoucí v sobě i prvek razantního narušení osobního prostoru, kterýžto pojem, jak už jsem tuším psal, značné řadě lidí úspěšně vypadl z hlavy. Nejen těm přímým účastníkům popisované situaci, ale bohužel i mnohým za klávesnicí...

Bastík zareagoval naprosto správně a na jeho místě by naprosto stejně zareagoval jakýkoli jiný pes z rodu pastevců nebo jakýkoli jiný pes. Zareagoval adekvátně, oba jsme z této konfliktní situaci hned nato odešli a nikomu se nic nestalo.

Nikomu.

A tak jako nenechám cizí lidi sahat na sebe, nenechám je sahat ani na Bastíka (to stejné mimochodem platilo i u Gardýska a jeho předchůdců v mém životě) a ani on sám to nechce, není mu to příjemné a jako správný pastevec pojem osobního prostoru ctí velmi správně, důsledně a s mojí plnou podporou.

Pokud vám nevadí nechat narušovat (dokonce kontaktně!) cizími lidmi osobní prostor svůj, svého partnera, svých dětí nebo svého psa, je to vaše volba. Osobně si myslím, že v prvních třech případech byste byli nepříčetní, v tom čtvrtém se někteří z vás budou pokrytecky tvářit, že je to pro ně normální a vítané. Opravdu? Nevěřím tomu, pokud tomu tak ale skutečně je, pak zásadním způsobem mimo jiné podrážíte vlastního psa, což vám asi bohužel nedochází...

Rozlišujte ve své svaté válce proti někomu, koho nevím proč tak nenávidíte, mezi dvěma základními skutečnostmi – chováním pyreneje vůči vlastnímu člověku (rodině, blízké osobě, vlastním dětem) a chováním pyreneje vůči cizím, neznámým lidem.

Ano, správný pyrenej je kontaktní a něžný vůči svým.

Ano, přesně takové je i chování Bastíka vůči mně.

Ano, správný pyrenej je více či méně nedůvěřivý a nekompromisní v hlídacích/obranných reakcích vůči cizímu, neznámému, potencionálně nebo reálně ohrožujícímu, počítaje v to i živé bytosti včetně psů a lidí.

Ano, přesně takové je i chování Bastíka v mé přítomnosti.

Sluníčkové fotečky zahrádek, káviček, kamarádek, dětiček a chlupatých medvídků vám jistě zajistí obdivná hodnocení a plácání po ramínku na sociálních sítích. Ale realita života je jiná, mnohem drsnější, pravdivější a je zapotřebí umět se v ní pohybovat – pro člověka i jeho psího parťáka. A přesně z těchto důvodů nehodlám nechat zostouzet sebe nebo Bastíka v situaci, kdy chyba byla jednoznačně na straně cizího člověka, kterému se navíc naprosto nic nestalo, jen byl pyrenejem a mnou poučen nedělat chybu, na kterou by jiný pes už mohl zareagovat také daleko razantněji a s bolestivými následky...

Rozumíme si, doufám.

Shrnu to ještě jednou.

Bastík byl v době konání akce 16-měsíční puberťák, tedy stále ještě ve vysoké pubertální fázi, se všemi vzorci chování, které k tomuto věku patří. Typově je reaktivnější a ostřejší pyrenej, pozorně vnímá a reaguje na okolí, i jeho zděděná genetika po mateřské linii tomu odpovídá, rozhodně však není vystresovaný nebo v nepohodě, jak se snaží někdo méně znalému nebo zaujatému publiku ve svých útocích proti mně vnutit. Bastík vše zvládl v klidu a pohodě, jsem za to na něj velmi hrdý a celou dobu jsme spolu byli v komunikačním režimu – kontakty fyzické, oční i emoční, moje situační komentáře určené výhradně jemu, nikoliv sledujícím videa. Video pro radost a povzbuzení, video s dějem, rozhodně ne „výukové video“ ani „jednorožci na  zahradě“. Přesně tak, jak učím své klienty, funguji i s pejskem vlastním...

Bastyho reakce na velmi hloupou snahu naprosto cizího člověka rovnou a bez jakéhokoli upozornění nebo nedejbože dokonce dotazu ohledně dovolení na něj zezadu sahat, aby si „pohladil plyšáčka“, byla naprosto správná, naprosto adekvátní a zcela v souladu se vzorci chování správného psího pastevce. Varoval, zahrozil, nenapadl, nekousl a byl mnou jištěn na krátkém vodítku.

Vodítko držím v ruce jenom já, nikoli divák a ve vší skromností jen já sám tak mohu znát realitu, stejně jako kdokoli z vás v podobné situaci s vlastním pejskem. Nemám sebemenší důvod lhát nebo si vymýšlet.

Bastien je už můj druhý pyrenejský horský pes, před ním jsem žil 12 let za naprosto stejných podmínek s pyrenejským parťákem jménem Gardien. Má na mém webu také svoji vlastní stránku a objevuje se v řadě dalších videí ze soustředění, novoročních videí atd., můžete si udělat vlastní obrázek o tom, jak náš společný život probíhal. Byl jiným (a v české kotlině naočkované „ledním medvídkem“ tím líbivým) typem psa pyrenejského plemene než je Bastík, exteriérově i povahově, s velkým nadhledem a tolerancí vůči svému okolí, ale v pracovní pastevecké praxi by použitelný nebyl, Bastík je povahou i instinkty daleko více původním typem plemene.

Pouť jsme s Bastym absolvovali jako v podstatě rutinní akci, pokud bych si nebyl absolutně jistý, že ji zvládne (stejně jako ji zvládl již před rokem), nikdy bych tam s ním nešel. Je to jen o tom znát a poznat svého psího parťáka, v bezpečí oplocené zahrady nebo na bezproblémové procházce se spolu nenaučíte nic.

Pokud bych si myslel, že je na něm cokoli špatně, nikdy bych záznam z této akce neuveřejnil. Nerad to uvádím jako argument, ale kontaktní práci se psy a jejich lidmi se věnuji intenzivně a kontinuálně již 27. rokem, mám za sebou osobní práci s vysokými stovkami psů, kdy velký počet z nich byli psi velkých a obřích plemen, velká část z nich psi plemen pasteveckých a mezi nimi i řádka pyrenejů nejrůznějších původů a věku. Uvádím to jako jistě nedůležitou informaci hlavně pro ty, kteří si dělají názor jen podle názoru kamarádek, aniž by znali základní fakta a souvislosti.

Proč jsem tento text napsal, proč jsem vůbec musel reagovat?

Protože poté, co na něj přišly reakce pozitivní od lidí normálních, nezaujatých a znajících mne i moji práci a moji psí filozofii, se během jediného dne rozjela nenávistná a zlá kampaň několika osob evidentně „z jedné líhně“, které začaly do veřejného prostoru vytrubovat svoje hodnocení videa jako otřesného, jako odstrašující příklad a s mým označením jako tyrana, kterému by, znovu cituji, „měl být odebrán pes a zakázán chov“.

Další ubohý odraz dnešní doby, společnosti a morálky. Doby a společnosti, která štve lidi proti sobě, která podněcuje vzájemnou nenávist a zášť snad v každé oblasti lidské činnosti, tu pejskařskou nevyjímaje. Doby a společnosti, ve kterých nejsou důležité argumenty, ale míra bezdůvodné nenávisti a podněcování okolí ke stejným emocím. Děje se tak globálně, individuálně a terčem nejsem zdaleka jen já, potkává to strašně moc lidí – a jednoho dne to může potkat každého z vás, i ty, kteří se momentálně cítí na koni a jejichž ego skáče radostí, jak to zas někomu nandali.

Řeknu to naplno – ve svém už docela dlouhém životě jsem se v žádném prostředí a sociální skupině nesetkal s takovou záští, závistí, pomluvami a kýbly špíny jako v prostředí lidí kolem psů...

Nikdy a nikde.

I když dnes už to vidíte všude.

Je mi z toho zle, je mi z toho neskutečně smutno.

A proto, ač velmi nerad, činím teď jedno úzce související rozhodnutí týkající se společného života mne a mého psího parťáka, nad kterým jsem popravdě už nějakou dobu i přemýšlel, jen tohle byla ta pověstná poslední kapka...

Je to úplně jednoduché.

Bastík bude po zbytek našeho společného života už jenom můj čistě soukromý pes.

Nebudu o něm už psát a video z letošní pouti plus těch několik dosud nezveřejněných fotek z poslední doby v záhlaví tohoto textu jsou moje poslední vizuální materiály o něm, které pouštím do internetového prostoru.

Opravdu nemám zapotřebí nechat se veřejně napadat lidmi, které k jejich nesmyslným útokům motivuje jen jakási mně zcela nepochopitelná potřeba někoho zostouzet a urážet, popřípadě se tímto způsobem zviditelňovat. Mám za sebou skoro tři desítky let praxe a pozitivních výsledků, psí majitele, kteří na naši spolupráci v dobrém dodnes nezapomněli, věnuji nespočet hodin tomu, abych dál rozšiřoval svoje znalosti a mohl pomáhat co nejlépe. Nestojím na místě a rozhodně si nemyslím, že vím všechno a správně. Proto se stále učím, neustále si sám v sobě analyzuji, jestli jdou moje názory a postupy správnou cestou, zda někde nedělám chybu.

Totéž se týká i mého vlastního pejska.

Nebudu proto řešit po nějakém dalším videu nebo fotce nesmysly na téma, že se ten můj pes nějak divně dívá, divně dýchá, chodí, stojí nebo sedí, že má divné nohy/tělo/hlavu nebo že nějak divně držím vodítko...

Jednoduše to nemáme zapotřebí Bastík ani já, nervy máme také jenom jedny.

On je to vlastně přirozený vývoj.

Důležitá je pro moje klienty ve skutečnosti moje práce a pomoc pro ně, ne pejsek můj a často se mi už stalo, že se klient zeptal „A co vy vlastně máte za pejska?“

Je úsměvné i zcela pochopitelné, že můj Bastík je důležitý jen pro mne... ;)

Všem ze srdce děkujeme za podporu a pochopení

... Viktor Dostál & Bastien

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Budou vás kritizovat za to, co jste, za to, co nejste, a za to, co si myslí, že jste.
Budou vás soudit za to, co děláte, za to, co neděláte, a za to, co neuděláte. Budou o vás mluvit za to, co říkáte, i za to, o čem mlčíte.
Budou na vás ukazovat za vaše úspěchy a za vaše chyby, za vaše rozhodnutí a za vaše pochybnosti. Bez ohledu na to, jak moc se snažíte zalíbit, vždy budou existovat názory.
Takže žijte pro sebe, protože nakonec jediné, na čem záleží, je být věrný své vlastní cestě.“

~ Harrison Ford

Zpět na hlavní stránku