PSÍ STRÁNKY FALCO   ... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!

„Dino“

Tak, Dinečku, budeš mojí inspirací, nápovědou i cenzorem. Prozradím spoustu tajností z Tvého života, ale některé věci zůstanou jen mezi námi navždy.

Kapitola I. - Jak jsme se našli

Začátek je naprosto klasický a zná jej asi každý pejskař. Láska ke zvířatům a psům zvlášť. A plemeno zlatý retrívr mi imponovalo již velmi dlouho svojí povahou a nádherným exteriérem. Jen jsem čekal, až se můj život dostane do fáze, kdy budu moci mít na svého pejska víc času a nebudu ho muset nechávat každý den hodiny samotného doma. Jelikož jsem tou dobou již nějakou dobu byl na volné noze a pud sebezáchovy mi říkal, že každodenní vysedávání u počítače ( i když mne živí a bez této práce bych také být nemohl) bez relaxace a odreagování mě časem zničí, nastal den, kdy jsem začal kontaktovat chovatele s jasným záměrem - chci zlatého retrívra, pokud možno ještě toho původního, z lovecké linie, psa a bude se jmenovat Dino. A musí být s průkazem původu, ale to pouze z toho důvodu, že jsem chtěl mít jistotu, že je to zlatý retrívr a bude mít skutečně povahové i exteriérové znaky svého plemene.

Tak jsem v červnu roku 1997 zazvonil u jedněch vrat a po jejich otevření jsem potkal Dina. Ano, v pravém smyslu slova potkal, protože v ústrety se mi batolilo nádherné zvědavé štěně. Prostě to byl osud a láska na první pohled, potvrzená i tím, že to bylo nejkrásnější štěně z celého vrhu a i chovatel mi později přiznal, že si právě toto štěně chtěl nechat ke své fence.

Dinův vrh - 2 pejsci a 5 fenek (narodili se v noci z 30.4. na 1.5.1997)

Někdy je toho i na psí mámu už moc

Jsou si s Dinem hodně podobní, že?

Časy dávno minulé - Dino už není bezmocné štěně a já už nemám vousy :-)

Takže 21.6.1997 nastal ten radostný den,kdy jsem si odvezl svého budoucího čtyřnohého kamaráda, který, jak jsem tehdy ještě nemohl tušit, mi dokonale převrátí život vzhůru nohama. Ale už od samého počátku bylo jasné, že se jedná o vyrovnaného jedince, který bude všechny životní změny brát s naprostým klidem, který je jeho plemeni vlastní. Cestu do nového domova strávil u mne na klíně vedle jezevčíka mé známé, která se uvolila nás svým vozem dopravit domů. Již první noc v novém prostředí byl v pohodě, po sourozencích a mámě se mu evidentně nestýskalo a byl nadšený z toho, že má svou misku a svého pána. Já naopak nezamhouřil oka, protože už jako v malém štěněti v něm byl zaklet průzkumník, takže celou noc brouzdal bytem, nechávaje za sebou v pravidelných intervalech loužičky a bobky. Ale jedno jsem již věděl určitě. Že moje rozhodnutí bylo správné a že udělám vše pro to, aby svůj psí život prožil šťastný, spokojený a naplno.

Kapitola II. - První léto a první sníh

Uběhl první měsíc našeho společného života. Protože bydlíme v paneláku a s malým Dinem jsem zatím nemohl ven, dokud nebyl kompletně naočkovaný, byl tento měsíc ve znamení loužiček a hromádek. Naštěstí Dino jako inteligentní pejsek brzy pochopil, že noviny v předsíni jsou připraveny na jeho specifické psí potřeby, takže problémů až tolik nebylo. Ten měsíc jsem mu skutečně dělal mámutátu - spali jsme spolu v kuchyni na matraci, jeho chlupaté tělíčko se mi obvykle uvelebilo někde u krku, a oběma nám bylo dobře. Spíme spolu i nadále (ruku na srdce, čí pes nespí se svým majitelem?), pouze se Dino přestěhoval k nohám, jinak bychom se na gauč nevešli.

Dinova první procházka a ideálně zaplněná plocha

Léto proběhlove znamení prvního seznamování se s novými psími kamarády a lokalizaci a vytahování prvních klíšťat. (Klíšťata mám ještě míň rád než komáry a podobné živočichy... grrr!). Z Dinečka se stal prepubertální výrostek, samá noha, velké uši, vzhledem naprosto nepřipomínal jedno z nejkrásnějších psích plemen. Ale povel sedni již zvládal na výbornou, chůzi na vodítku u nohy také, začali jsme si lehat... Úspěšně jsme přezubili... Také jsme zažili první seznámení s klasickým "cvičákem" - ale o tom až v jiné kapitole.

Ano. To JE zlatý retrívr :-) a Jeho Veličenstvo - Dino I.

Přišel prvnísníh. Jako většina pejsků i Dino dováděl v závějích a měl ze sněhu obrovskou radost. Chodili jsme spolu na dlouhé procházky a bylo nám spolu fajn. Mému pejskovi začala konečně růst správná retrívří srst (mimochodem, ta má jednu neocenitelnou vlastnost - je samočisticí, takže se váš miláček vyválí v blátě a za hodinu už to téměř nepoznáte :-) ) a vůbec začal vypadat jako správný představitel svého plemene. Velmi si oblíbil rukavice jakéhokoli druhu a nadšeně je nosil. Začaly ho zajímat fenky, značkoval pilně a s naprostým přehledem, zažil první psí rvačku a psí puberta s ním začala mlátit ostošest.

Naše první společná zima / Tuhle rukavici nedám...

Snímek ze stejné doby - mně se moc líbí.

Kapitola III. - Není retrívr jako retrívr

Již jsem se mnohokrát setkal s údivem lidí nad tím, že můj Dino vypadá tak jak vypadá. A protože informovanost o exteriéru plemene "Golden Retriever" není obecně až tak vysoká, pokusím se vysvětlit několik věcí.

1)

2)

Především v dnešní době platí již několik let nový standard plemene, který zohledňuje hlavně exteriérovou stránku psa směrem k mohutnosti. Dnešní zlatý retrívr je mohutného typu, s krátkými končetinami, povětšinou smetanového nebo velmi světlého zabarvení, a tento typ psa většinou v dnešní době i potkáte na ulici.

1) S touto fenkou by byl rozhodčí na výstavě jistě spokojen (i když v době pořízení snímku ještě nebyla plně v kondici, měla asi 7 týdnů po štěňatech)...

2) Na druhé straně pes typu Dina je ještě představitelem původní, pracovní linie, což mimo jiné dokládá i jeho rodokmen. Tito retrívři jsou štíhlejší, s delšími končetinami, osvalenější a rychlejší. Zachovávají si ještě klasické znaky pracovního plemene, tedy mimo jiné i základní vlastnost retrívrů (česky retriever = přinašeč) - měkký skus. Myslivci dnes nechtějí používat retrívry nového typu, protože ti sice jsou schopni doplavat doprostřed rybníka pro zastřelenou kachnu, ale jsou těžkopádní, díky své mohutnosti se špatně prodírají zarostlým terénem a kachnu často přinesou již s rozdrcenými kostmi.

Vzhledem k tomu, že mám možnost poznat dost jedinců plemene zlatý retrívr, pozoruji mezi oběma typy rozdíly i povahové - původní typ je rozhodně temperamentnější a živější, s větším zájmem o stopu...

Zlatý retrívr je dnes opravdu chápán více jako plemeno společenské, než pracovní. Stejně jako existují rozdíly ve stavbě těla u jiných plemen (labrador, rotvajler, dobrman atd.), existují i zde. Jenom si myslím, že je trochu ke škodě věci, že rozhodčí dnes na výstavách preferují z valné většiny jedince co nejmohutnější (a týká se to více plemen), bez ohledu na jejich původní poslání. Mně osobně se kdysi na jedné mezinárodní výstavě, kam jsem se přijel s Dinem jen podívat, stalo, že rozhodčí se na něj zběžně podíval a pronesl jediné slovo - "Vykrmit !". Ignorance nebo neznalost? Satisfakcí mi pak bylo, že mne cestou po výstavišti zastavilo několik lidí s dotazem, zda by ode mne nemohli mít psa jako je Dino, že právě takový pes se jim moc líbí...

Na závěr tohoto tématu zde pro zajímavost uvádím ještě jeden materiál, který u nás vyšel před zhruba 10 lety.

Kapitola IV. - Naše první dovolená

V červnu roku 1998 (Dinčovi byl rok a fous) jsme spolu odjeli na týden do Krkonoš. Potřeboval jsem si odpočinout od lidí a práce a těšil jsem se na několik dnů strávených jen ve společnosti svého čtyřnohého kamaráda. Ubytovali jsme se v jednom odlehlém penzionu ve Špindlerově Mlýně, kde jsme se okamžitě stali nejoblíbenějšími hosty díky Dinově exteriéru a poslušnosti. Opravdu je to radost mít vychovaného pejska a vědět, že s ním můžete "do společnosti" ...

Je pravda, že počasí už nám tak nakloněno nebylo. Celý týden propršel a přežil jsem jen díky ochotě místního kotelníka, na jehož pracovišti jsem si každý den sušil oděv. Můj Dino byl ale naprosto v pohodě. Začal jsem mu říkat "zlatý horský pes", jelikož každodenní zhruba 20km túry a vysokohorský terén mu nečinily žádný problém. Vrcholem všeho bylo, když jsme po namáhavé cestě stále do příkrého kopce došli na Labskou boudu a on začal lítat po louce evidentně nevyběhaný a plný energie... Prochodili jsme spolu desítky kilometrů přírodou a marná sláva, na psa je nejkrásnější pohled skutečně v té volné přírodě, kde může běhat, zkoumat a radovat se. Obdivoval jsem a stále obdivuji jeho nezdolnou radost ze života, dychtivost, která je na něm tak jasně vidět. Nevím, zda si Dino bere příklad ze mne, ale zcela určitě se já snažím brát si příklad z něj, z jeho přístupu k životu. Není to polidšťování psa, je to jen návrat zpět k přírodě, k instinktům a umění radovat se...

Je také pravda, že jsme budili dost pozornost i obdiv, protože Dino je skutečně povedený exemplář a tolik pejsků zas po horách nechodí. Bylo to znát na chování místních starousedlíků (skoro každý měl taky nějakého pejska) i turistů, kteří nás potkávali. Bylo to hrozně fajn.

Na jedné túře nás na vrcholech zastihla skutečná sněhová vichřice (podotýkám, že byl konec června!), a opět jsem musel obdivovat odolnost mého zlatého retrívra, který spolu se mnou nejvíce ze všeho připomínal sněhuláka v nejlepší kondici. Sníh štípal do očí, ale tenhle roční pejsek statečně šel a šel... O kilometr níž vysvitlo slunko a my potkali první lidi. Zprávě o sněhové bouři evidentně nevěřili do doby, než jsme je předešli a zaslechli "Hele Máňo, koukej co to má za krkem - to je fakt SNÍH!".

Letos bychom chtěli podobnou akci zopakovat. Doporučuji ji každému, kdo se chce svému psu co nejvíce přiblížit, protože na těch horách jste skutečně odkázáni jeden na druhého a navíc jste stále spolu. Věřte, že se vrátíte a zjistíte, že svému pejskovi daleko více rozumíte, jeho chování i tomu, co vám chce sdělit - budete si daleko bližší...

Byl to jeden z nejkrásnějších týdnů mého života - na závěr přikládám několik fotografií:

To je komfort - každý máme jednu válendu!

Takhle vypadají krkonošské stezky - samé kamení...

Malý ztracený pejsek uprostřed hor ...

Ledová voda mému pejskovi vůbec nevadí...

Vsechny tyto kopce jsme spolu prochodili...

... a potkali i kámoše (vlevo 6-měs. štěně)

Kapitola V. - 10 let společného života ...

Můj Dinečku, strašně rychle to utíká... Už je to 10 let, co jsi se narodil jedné krásné retrívří fenečce, a jen o 7 týdnů méně, co jsi se mi vydal naproti poté, co jsem otevřel zahradní branku u domku tvých "chovatelů" - lidí, kteří o Tvůj osud už nikdy neprojevili sebemenší zájem. Tehdy jsem se stal Tvým "majitelem" dle strohé řeči práva, ve skutečnosti jsi byl a stále jsi tím nejbližším parťákem a tvorem, který zásadně neovlivnil pouze můj život, ale i životy mnoha jiných lidí a jejich pejsků. Netušili jsme tehdy ani jeden, jak moc věcí seznámení jednoho člověka a jednoho psa dá postupně do pohybu...

Tak, jak jsi Ty ovlivnil život můj, ovlivnil jsem i ten Tvůj - nejen Tvojí výchovou a naším celým spolužitím, ale i momentem, kdy jsem rozhodoval o tom, zda dám šanci přírodě a Tvému organismu, nebo zda půjdeš na jednu operaci, která je v případě postižení, jaké máš Ty, houfně doporučováno. Bylo to rozhodnutí, o kterém dnes mohu s klidným svědomím říci, že bylo správné. Zachoval jsem Ti plnohodnotný život a Tvoji podstatu psa-samce, nikoliv přežívání zmrzačeného vyhaslého jedince. Zaklepávám to na dřevo, ale jsem za to šťastný.

Za těch 10 let, co jsme spolu, jsi se změnil jen malinko. Pořád jsi ten můj zlaťáček, s postupujícími lety jsi získal jen moudřejší a vážnější pohled, úctu svého psího okolí a větší dávku tvrdohlavosti, která je Tvému plemeni tak vlastní. Pořád Tě oslovují fenečky, dáváš jim to pěkně po psím najevo, zajímají tě všechny psí zprávy a jsi ochoten se vykoupat v každém rybníku. Pamatuješ, jak jsem tě kdysi tahal z betonové nádržky 2x2metry? Dodnes vidím Tvoji hlubokou důvěru v očích, že Tě tam nenechám. Měls pravdu - nenechal:)

Za ty roky, co jsi se mnou, jsi musel překonat ještě jeden hluboký zásah do Tvého života. Ano - příchod Tvého parťáka Šedýska. Já vím, byl to velký zásah do Tvého života psího jedináčka, něco, co jsi musel hodně vstřebat. Ale dnes spolu spíte přitisknuti zadeček na zadečku, nedáte bez sebe ani ránu a dělíte se i o ty fenky - jsi jediný, kdo má vedle Šedyho toto privilegium. I jeho přičiněním se z Tebe stal PAN PES, sebevědomý a vyrovnaný.

Poznal jsi za svůj dosavadní život spoustu pejsků - především díky našim výcvikovým a relaxačním soustředěním, která jsi absolvoval všechna a kde stále držíš krok i s těmi podstatně mladšími. Jsi názorným důkazem toho, jak se péče o mladého pejska promítne do jeho pokročilého věku, jak i pejsek Tvého věku může být stále v plné formě fyzické i psychické.

Když porovnám Tvoje fotografie dnešní a z Tvého mládí, vidím, že ti hodně zesvětlal čumáček a oblast kolem očí, jak už to tak u pejsků bývá. Ale jinak jsi stejně krásný a úžasný, jako jsi byl v době svého štěněcího mládí. Jen ten pohled je zkušenější, hlubší a zadumanější. Je v něm moudrost dospělého pejska, který už hodně viděl a zažil. Je v něm 10 let života.

Můj Dinečku - hladím Tě a přeji Ti do dalších let tolik tělesného i duševního zdraví, kolik jen jsi schopen unést.

Přeji Ti prostě to nejlepší, co jsme Ti život i já schopni dát.

Přeji Ti, ať je Ti se mnou nadále tak dobře jako je mně s Tebou.

Prosím, zůstaň se mnou co nejdéle to půjde.

KapitolaVI. - Poslední rozloučení ...

14.12.2008 - PODĚKOVÁNÍ: Během uplynulého týdne jsem dostal několik desítek mailů, ve kterých mi jejich pisatelé vyjadřovali účast k Dinečkově smrti... Poděkoval jsem každému osobně, ale chtěl bych všem těmto lidem poděkovat ještě jednou, opravdu mne to v těchto pro mne tak těžkých chvílích mile překvapilo. Byli to lidé, kteří poznali mne i mého pejska osobně, i lidé, kteří mne znají jen prostřednictvím mých psích stránek.

Ještě jednou tedy Vám všem, kterým jsme s Dinečkem stáli za napsání, z celého srdce děkuji. Věřte, že si toho velice vážím...

Viktor Dostál

7.12.2009: Dnes je to přesně rok, můj Dinečku... a moje bolest po Tobě není o nic menší, připadá mi, jako by se to stalo včera - chybíš mi čím dál víc a nedokážu se s tím vyrovnat. Zároveň jsi stále tady s námi, se mnou a se Šedýskem - Tvoje tělo odešlo, ale Tvoje bytost tady zůstává navždy...
Jsi i v naší druhé knize, jejíhož dokončení ses nedočkal, ale Ty dobře víš, během psaní kolika jejích kapitol jsi vedle mne ležel... věnoval jsem ji Tobě a Tvým psím kamarádům, kteří odešli s Tebou.

Tvůj... Ty víš kdo.

Zpět na hlavní stránku