PSÍ STRÁNKY FALCO
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!
|
|
PSÍ STRÁNKY FALCO |
|
Cítím teď sám v sobě, že moje volba je správná - ta nejlepší možná. |
Když jsem přišel o svého Šedýska, byla to pro mne obrovská bolest - odešel mi jak milovaný psí parťák, tak psí duše obecně... Přes všechen smutek mi však bylo jasné, že nemůžu zůstat dlouho sám nebo se zblázním - a další dny mi to plně potvrdily, byl jsem jak tělo bez duše, můj život neměl žádný řád a cítil jsem jen prázdno, třebaže jsem dál dělal svoji práci a pomáhal pejskům i lidem řešit jejich problémy. Byly to ale mimochodem i dny, kdy se lidé, které jsem znal, rozdělili na dvě skupiny - jedni mě podporovali a ti druzí se snažili mě dorazit a zničit. Nezapomenu to stejně jako nezapomínají psi - ani to dobré, ani to zlé...
Musel jsem tedy v prvé řadě vyřešit jednu základní otázku - kdo bude můj další psí parťák? Šedýsek byl tak výjimečná osobnost i v rámci svého plemene, že jsem tušil, že teď to lajka nebude. Přesto jsem projel internet a i když mě srdce táhlo ke každému lajčímu štěněti, na které jsem narazil, věděl jsem, že by to nebylo dobře - pořád bych podvědomě čekal druhého Šedýska, pořád bych srovnával - a nikdy by to už Šedýsek nebyl. A pokud by měl mít vůbec šanci mít stejnou povahu, musel bych hledat někde úplně jinde.
Moje poznání je, že u mne v jistých životních situacích vždy nějak zasáhne osud. Stalo se to i tentokrát a ve více rovinách... Několik málo týdnů před Šedýskovým skonem jsem šel po ulici a zčistajasna se mi v hlavě vynořila jedna melodie, kterou už jsem dlouhé roky neslyšel a roky si na ni nevzpomněl - melodie z jednoho starého francouzského televizního seriálu. Ten seriál jsem sledoval jako dítě a stejně jako melodie mi v hlavě utkvěl i hlavní psí hrdina. Byla to taková psí láska mého dětství, pes, který mě už tehdy hluboce zaujal, pes, u kterého jsem brečel, pokud se mu dělo něco zlého.
Seriál, o kterém teď mluvím, bude minimálně moje generace dobře znát - jmenoval se Bella a Sebastián a onou Bellou bylapřekrásná fenka plemene pyrenejský horský pes (kterou ovšem hrál pes). Plemene, které se svojícharakteristikou tělesnou i povahovou vymyká ostatním pasteveckým psům - je to v pravém slova smyslu psí aristokrat, s jemnou a lehčí tělesnou stavbou, elegantním pohybem a úžasnou povahou. I přes svoji lehčí tělesnou konstituci oproti jiným pastevcům je to hodně velký pes, přes svoji nekonfliktní povahu umí být nekompromisní, pokud jemu nebo jeho člověku hrozí nebezpečí. Patří mezi plemena, která lidského šmejda odhalí neomylně a okamžitě, je svůj, používá vlastní mozek a není slepě závislý na člověku - je stále hodně blízko svým původním kořenům, inteligencí, způsobem komunikace i obecnými vzorci chování. Je to pes, kterému je přirozené žít v těsném vztahu se svým člověkem, je to pes, který přesně toto potřebuje - stejně jako já.
Přál jsem si jednou v životě mít velkého pastevce. Pokud vezmu do úvahy, čemu se věnuji, svoji životní situaci a svůj věk, pak vím, že teď nastala ta správná doba.
Osud mi moje rozhodnutí potvrdil ještě v jednom okamžiku. Pyrenejci jsou i u nás málopočetné plemeno a nerodí se každý den. Nicméně ve chvíli, kdy vše vypadalo dost nejistě, se najednou objevila na internetu nabídka chovatelské stanice, kde byli k výběru dokonce tři psí kluci - a upozornil mě na ni člověk, kterému jsem svého času hodně pomohl. Chov na mě působil sympaticky a protože nevěřím na náhody, viděl jsem pokyn osudu i v číselné symbolice: Dineček se narodil v noci z 30. dne v měsíci, Šedýsek 29. a tento vrh přišel na svět 30. dne v měsíci...
Takže... můj nový psí parťák je pejsek plemene pyrenejský horský pes a dostal ode mne jméno Gardien ("Gard"). Jeho jméno jsem vybral podle francouzského slova "gardien", které znamená "strážce, ochránce". Víc asi není zapotřebí dodávat, takhle to prostě cítím...
Je to pro mě opět pejsek, ze kterého chci po Dinečkovi a Šedýskovi vychovat další psí osobnost - chci, aby jeho život se mnou byl naplněný, přirozený a šťastný... a zároveň chci využít plný potenciál jeho psí i plemenné podstaty, opět z něj vykřesat to "něco navíc". Prosím, popřejte mu spolu se mnou do jeho života zdraví, štěstí a spokojenost - a já vám na oplátku můžu slíbit, že i on vám a vašim pejskům dá do života spoustu pozitivního, stejně jako jeho psí předchůdci po mém boku.
V tuto chvíli je to ještě psí miminko, je u mne teprve druhý den, takže tyto řádky píšu v poněkud bojových podmínkách. Ale třebaže umí být divoch a řádit jak černá ruka, po celou dobu, kdy jsem vám vyprávěl jeho příběh, mi ležel tiše u nohou a vnímal moje myšlenky...
Naše první setkání... Gardýskovi bylo 11 dnů, ještě měl zavřená očička. Když jsem si ho vzal do dlaní, očichal mě a pak se mi silně přisál tlamičkou k palci... a když zjistil, že z něho nic neteče, zavrtěl se a v mých dlaních spokojeně usnul.
Z těch tří volných štěňat byl už předem můj favorit a když jsem si ho bral do rukou, moje srdce také řeklo jednoznačné "ano". Bylo to ještě velmi brzo po Šedýskově odchodu a v duši jsem měl prázdno, ale těch pár okamžiků, kdy jsem svoje budoucí štěně měl u sebe a cítil jeho vůni a teplé tělíčko, jsem zase žil...
Gardíkovi je 5 týdnů a trochu nám povyrostl... a opět jsem s ním zažil zvláštní okamžik - když byl v mé náruči, v jednu chvíli se na mě podíval takovým dlouhým velmi hlubokým a zkoumavým pohledem, který prošel až někam do nitra mé duše a mnou projel velmi zvláštní pocit. Jako kdyby mi říkal "tak to jsi ty..." - a pak pomalu natáhl hlavu a začal mi olizovat nos...
Gardýsek už je u mne doma:) Je to ještě malá chlupatá kulička, ale nesporné znaky jeho plemene už nejsou k přehlédnutí... a je nádherný. Po deseti letech znovu absolvuji psí "mateřskou dovolenou" - je to náročné, ale opět zažívám ten úžasný pocit, kdy usínám s teplým psím tělíčkem vedle sebe, slysím jeho dech a probudím se sice rozlámaný z tvrdé podlahy, ale první, co uvidím, jsou psí oči a usilovně pracující psí jazýček na mé tváři.
Nebude to teď nějaký čas úplně jednoduché, ale bude to čím dál lepší. Gardýsek a já jsme teď na samém začátku našeho společného života a moc si přeji, aby pro nás oba bylo naše spolužití šťastné, dlouhé, bohaté a naplněné.
Myslím, že můj psí parťák si přeje totéž...
Z kuličky se stal váleček a dnes je to přesně týden, co spolu chodíme ven... Malého od začátku důsledně učím věci pro přežití a bezproblémové fungování a jak vždy každému říkám - toto jsou věci, které jsou opravdu důležité a které se vám budou vyplácet celý společný život. Gardýsek je chytré a šikovné štěně, které se sice na jednu stranu snaží nepropásnout sebemenší příležitost pro nějakou lumpárnu, ale na druhou stranu už taky tuší, co je pro život dobré vědět a umět. Takže jsem ho velmi rychle naučil, kde je jeho místo na vodítku, kde je zapotřebí, tam ho posadím a především - pokud se vyskytne problém, nejprve se podívá na mne. A ode mne se samozřejmě pokaždé dočká odpovědi "co s tím"...
I proto má tohle štěně již vyřešen výtah, vstupní schody do domu, pobyt o samotě i chůzi v běžném provozu. Proto jsme včera naprosto bez problémů a stresu prožili večerní procházku během generálky na silvestrovské bouchání i "střeleckou" půlnoc samotnou. A budou přibývat další a další věci, se kterými ho seznámím, protože štěně se velmi ochotně a rádo učí čemukoliv - jen vedle sebe potřebuje mít správného učitele, ať už psího nebo člověčího...
Jsme na samém začátku našeho soužití, ale stejně tak, jak to radím i lidem, tak i já sám vedu výchovu svého psího mrněte důsledně, jakkoli je to v tomto stadiu velmi náročná a vyčerpávající práce. Stále ještě spíme spolu na zemi a stále prožívám ten neskonale šťastný pocit, když v noci cítím jeho tělíčko nalepené na svých zádech nebo stočené v ohbí svých kolen. A už teď vnímám ten zprvu nenápadný a plíživý posun v jeho štěněcí psychice, kdy se věci začínají dávat do pohybu a on už není to úplně bezhlavě reagující stvoření, ale začíná přemýšlet, vyhodnocovat a chovat se jako člen smečky reagující na rozhodnutí výše postaveného jedince...
Tento čas už se nikdy nevrátí a jakkoli je namáhavý, je dobré ho maximálně vnímat a pracovat s ním. V této době se totiž utváří ten skutečný vztah mezi člověkem a jeho pejskem, utváří se vědomí smečky a základní hierarchické vazby - vše to, co se vám v budoucnu stonásobně v dobrém vrátí, pokud budou tyto věci správně budovány již v tomto věku pejska.
Mějte to prosím na paměti, až vedle vás začne žít vaše vlastní malé štěně.
Gardýsek byl dnes na dlouhé zimní procházce v zasněženém lese... měl s sebou i dva psí kamarády, statečně s námi odťapal celou trasu a měl jsem z něj velkou radost. Roste z něj sebevědomý, přemýšlivý pasteveček, který si se spoustou věcí vůbec nedělá problém a pokud už se nějaký naskytne, umí si s ním poradit, pokud je na něj sám.
Na zpáteční cestě jsem vzpomínal na Šedýska, se kterým jsem před 10 lety šel kus stejné trasy, s jinými pejsky, ale bylo mu zhruba stejně tolik, jako je dnes Gardýskovi. A ještě o kus dál jsem míjel místo, které navždy budu mít spojené s Dinečkem, s jeho první delší procházkou, opět v přibližně stejném věku... Historie se znovu opakuje, pejsci bohužel odcházejí a díkybohu opět přicházejí, jen určitá místa zůstávají stejná a ze vzpomínek nezmizí nikdy.
A občas slouží i k tomu, aby se na nich člověk v tom čase zastavil a učinil rozhodnutí...
Uplynuly další 2 měsíce a "medvídek" se změnil k nepoznání - už teď je vyšší než jeho dva psí předchůdci v dospělosti, už nemá úplně štěněcí výraz, má zbrusu nové zoubky, výraznější masku a změnilo se i jeho chování...
Venku už je hezky a začali jsme chodit na delší výlety - i na veterinu na očkování proti vzteklině jsme naposled zašli pěšky (což obnáší cca 12km trasu), vrátilo mě to zpět do doby před 12-14 lety, kdy jsem takto chodíval se svým zlaťáčkem - a užíval jsem si to stejně tehdy i teď.
Je krásné mít po boku sice ještě štěně, ale i tak už velikého pejska. Navíc to moc baví i Gardýska, pyšně si se mnou vykračuje a poznává svět, lidi a běžný provoz i mimo naše obvyklé trasy - od samého začátku ho učím, že jeho místo je u mne a do všech situací se dostáváme spolu, jako smečka, ne každý sám za sebe, přesně podle své psí filozofie.
Učím ho věci, které pro něj považuji za nutné znát a chápat. Neučím ho a nevyžaduji věci, které jsou pro něj jako pastevce cizí, neučím ho věci, které by ho poslaly špatným směrem. Ze své zkušenosti vím (a je to přirozené i z hlediska etologie), že se lidé, kteří k pastevcům přistupují jako k německému ovčákovi, spolu velice rychle dostávají do velkých problémů. Proto svého pastevce od začátku vychovávám jako pastevce - velkého, těžkého, v dospělosti fyzicky i psychicky silného a se základním vědomím příslušnosti ke mně, psychické i fyzické.
Hodně s ním mluvím. Stále spolu komunikujeme a dávám mu jasně najevo svoji spokojenost stejně jako svoji nespokojenost - pastevci jsou odmala dominantní a dlouho "klamou tělem". Občas ho večer beru na jedno místo, kde spolehlivě najdeme srnky - přebíhají pod námi z jedné stráně na druhou, tmavé podvečerní přízraky a jejich dusot v jinak tichém lese... a my dva, spolu.
Když jsme doma a přede dveřmi nebo na chodbě se začne něco dít, Gardy se zvedne a dívá se směrem ke dveřím - pak otočí hlavu a podivá se tázavě na mne. Po mém signálu "všechno je v pořádku" si zas v klidu lehne na zem...
Ještě je pořád štěně se štěněcími úlety a ještě dlouho štěnětem bude. Ale už to není to malé živelné štěně - už začal používat rozum, analyzovat a zkoušet. Je to druhý level, jeden z nejtěžších v životě pastevce, velmi náročný na správnou výchovu a zvládnutí.
Gardýsek... velké štěně s duší mláděte:)
Gardymu je 8 měsíců, váží už přes 40kg a má přes 70cm v kohoutku... A také je to pubertální psí mladík se všemi "radostmi" z toho plynoucími - zkouší to, jak může. Ale umí být i hodný, milý, umí potěšit člověčí duši a pohladit jeho srdce tam, kde jiní lidé po sobě zanechali živou jizvu...
Svoje první psí soustředění zvládl na jedničku. Na to, že je to štěně v plné pubertě, dokonce na jedničku s hvězdičkou. Klame tělem - málokdo si uvědomí, že tento obřík opravdu není ještě zdaleka dospělý pes... prozradí ho rozevlátý běh a štěněcí úlety, ale jeho oči začínají dostávat už neštěněcí pohled a ostražitost i zasněnost pyreneje...
Výchova pyrenejského horského psa, navíc v mých hodně specifických a pro toto plemeno neobvyklých podmínkách není snadná a komplikují ji i určité záludnosti a specifika pyrenejí povahy... ale každý den se dál vyvíjí vztah a vzájemná vazba - to nejdůležitější pro společný život člověka a tohoto typu pastevce. Je dobré vědět, jak moc rozdílný v povaze je pyrenej od jiných pasteveckých plemen... Šlapeme spolu každý den kilometry v těžkém lesnatém terénu i v zástavbě mezi lidmi, chodíme na "půlnoční" do lesa, učíme se navzájem číst svoje signály, žijeme společný život on a já...
Před týdnem jsme se s Gardym vrátili z několikadenního odpočinkového pobytu v prostředí Tiských skal... bylo nám tam oběma moc hezky.
Trénink z našeho každodenního večerního "crossu" se nám tu víc než hodil, Gardy neměl sebemenší problém se mnou procházet skalnaté labyrinty a úzké kameníté cestičky s kořenovými pastmi. Samozřejmě jsem dával pozor, aby odněkud nespadl nebo se neztratil v pískovcových norách - přece jen je to ještě mladý janek:)
Jako každý pyrenej miluje výšky a hrdě se vypínal na každé skále, na kterou jsem mu ukázal. A po prvním projití cesty už si ji dokonale pamatoval a velmi dobře se orientoval.
Pokud oba ve zdraví přežijeme zbytek jeho pubertálních úletů, bude z něj úžasný pes... chce to ale ještě čas, práci a jeho psychické dozrávání. Ale už je schopen se mnou absolvovat různé akce - i tohle jsem si u něj potřeboval ověřit. Jeli jsme autem zatím největší vzdálenost, cestu tam strávil s hlavou na mém rameni, cestou zpátky už se občas frajersky procházel na zadní sedačce a nechal se obdivovat od okolí:)
Před několika dny jsem napsal na svůj facebookový profil následující zamyšlení nad mým životem s "telátkem" a nad specifiky pasteveckých plemen obecně. A pak jsem dospěl k názoru, že právě tento text by neměl být omezen jen na úzkou komunitu lidí, které znám a kteří ode mne čas od času dostanou něco navíc. Myslím si, že je v něm dost podnětů k zamyšlení - takže zde je, v původní a nezměněné podobě:
»Měl jsem zcestný nápad najít na FB nějakou skupinu kolem pyrenejů, čistě jen tak pro počtení a potěchu oka... no fakt blbej nápad. Samé "pyrenej na cvičáku", "dá se s pyrenejem dělat agility?" apod., prostě zas 99% lidí, kteří absolutně nechápou, že pastevec nerovná se německý ovčák, pastevec nerovná se borderkolie...
Pastevec je pastevec a má svoje specifika, svoje potřeby a způsob komunikace. Víte, co je pro mne ve výchově mého telátka nejdůležitější? Rozhodně ne přivolání - pyrenej není "volací pes", na to je příliš samostatný, tvrdohlavý a se sklony k individuálním akcím. Prostě takový, jakým směrem byl od začátku šlechtěn - k samostatnému úsudku, akcím a k samostatné práci. A právě proto od samého začátku pracuji na jeho vazbě na sebe, psychické, ale stejně tak i fyzické. Pravou nohavici všech kalhot mám vyleštěnou od jeho těla, jak jde u mne... Scházíme spolu příkré srázy a šlapeme úzkými stezkami, teď v zimě chodíme zledovatělé úseky, řešíme zátěžové situace, odhadujeme lidi - jedno tělo, společné myšlení a jasně dané kompetence. Díváme se na sebe a přesně tohle si svými pohledy sdělujeme, vždy jdeme spolu, ne vedle sebe...
Splnil jsem si svůj dětský sen a zvláštní (osudovou?) fascinaci Bellou a cesta k tomuto začala před 15 lety. Vím, jak dobře je, že jsem si telátko pořídil až teď - a jak dobře je, že už jsem dál nečekal, o pár let později už by to nešlo. Duše pastevce je nádherná, stejně jako duše lajky nebo zlatého retrívra, je ale úplně jiná. A to je to, co tak málo lidí chápe, pro naprostou většinu je pastevec stejný jako třeba NO, posuzují ho podle stejných měřítek a očekávají od něj stejné věci.
Ještě na to není správná doba, ale jednoho dne budu muset zkusit změnit lidem pohled na pastevce. Bohužel, lžou chovatelé ve snaze udat štěňata ze svých vrhů a lžou autoři populárních publikací ve snaze plemeni udělat reklamu. Pokřivené informace, které jsem zažil u plemene západosibiřská lajka (a "vlčích plemen" obecně), zažívám naprosto stejně i u plemene pyrenejský horský pes a pastevců obecně.
Pastevec není plyšáček na hraní a není to "poslouchací pes", pastevec nikdy nesmí sloužit k reprezentaci nebo léčení komplexů. Je to tvrdý, velmi tvrdý pes a často se sklony svému člověku šéfovat - a pokud jeho člověk není taky tvrdý, pokud mu nerozumí, prohraje navždy. Pastevec nelituje, pastevec vyhrává.
A každý pastevec se jednoho dne sám rozhodne, zda se svým člověkem bude spolupracovat a žít. Je dostatečně hrdý i silný na to, aby tuto variantu odmítl, pokud se s ní sám neztotožní.
Ale pokud se tak rozhodne, nespustí ze svého člověka oči a celého ho pojme do sebe, stane se jeho součástí - do konce svého života.«
S mým "telátkem" Gardýskem jsme společně absolvovali jednu společenskou akci a zážitky z ní mě inspirovaly k sepsání tohoto článku, který ilustruje mnohé ze síly a přírodních instinktů tohoto pyrenejského pastevce...
Jak asi víte (nebo možná někteří nevíte), v mém životě hraje nezanedbatelnou roli i hudba. Hraji v rockové kapele a jeden z mých spoluhráčů se rozhodl v pokročilejším věku znovu oženit. Celkem logickým side-kick efektem tohoto jeho rozhodnutí pak byla skutečnost, že si na jeho svatební hostině společně zahrajeme.
Tato volba padla už před pár týdny a já musel vyřešit, jak to udělám se svým pastevečkem. Protože se celá záležitost měla odehrávat venku na zahradě, nepřišel mi můj okamžitý nápad "vezmu Gardýska s sebou" vůbec špatný. Seznámil jsem s touto ideou kapelu, všichni byli nadšeni a prý že ho aspoň konečně poznají, super - i já byl spokojený, protože jsem tam tím pádem mohl pobýt celé odpoledne i večer a navíc bych tak měl možnost otestovat Gardyho reakce v hlučnějším prostředí jemu neznámých lidí.
I stalo se, já na hostinu dorazil se svým prorockým "na každé správné svatbě se něco semele" nejprve bez Gardýska, odehrál odpoledne a pak pro něj odjel do Liberce. Přijeli jsme, lidi z něj byli nadšení, Gardýsek se choval vzorně, byl u mne a s pobaveným nadhledem pozoroval mumraj kolem. Udělal mi velkou radost i zvládnutím úvodního testu, kdy mi přítomní moc nevěřili, že si nevezme krásně usmažený obalovaný řízek. Nevzal. Kdo byl na minulém soustředění, viděl na vlastní oči (a kdo chce, uvidí i na podzim), jak to mezi námi funguje...
Když už jsem měl tu možnost, využil jsem naši produkci k ověření některých svých zásadních předpokladů pro spojení "rockový pes Gardy a živé hraní". Ano, pokud člověk zná dobře psy a jejich schopnosti, pokud existuje napojení mezi ním a jeho pejskem, pak fungují i věci zdánlivě nepochopitelné. Nevěříte? Fotka jako důkaz, protože tohle se opravdu běžně nevidí:)
Toto vše ale byl jen předkrm a ta pravá legrace teprve měla přijít...
Pyrenejský horský pes je šlechtic mezi pastevci, v doslovném i přeneseném slova smyslu. Je jiný, než jsou ostatní pastevecká plemena, jak v exteriéru, tak v povaze - a kdo dokáže pochopit složitá zákoutí pyrenejí duše a má s ním vytvořený opravdu hluboký vztah, ten teď přesně ví, o čem mluvím.
Pyrenejský horský pes byl v minulých stoletích šlechtou kromě hlídacích prací využíván ještě k jednomu velmi zvláštnímu účelu - jako "detektor šmejdů". Tito psi vzhledem ke své povaze, inteligenci a na pastevce velmi jemnému vnímání dovedli bezpečně rozlišit trhana od šlechtice a to i v dokonalém přestrojení. A tuto vlastnost evidentně neztratili ani po mnoha generacích...
Jak jsem již psal, Gardy byl na hostině přivítán s nadšením a všeobecně bezproblémově. Jediný člověk, který měl problém, byla sama nevěsta. Několikrát za odpoledne a večer jsem si od ní vyslechl, že "tu moji obludu nenávidí" - a předesílám, že jednoznačně nebyla napitá tolik, aby nevěděla, co a proč říká. Nechtěl jsem vyvolávat zbytečné nepříjemnosti, říkal jsem si, že přece jen je to její svatba a ač mi od samého počátku byla jako člověk krajně nesympatická, držel jsem se na svoji povahu hodně zpátky. Nicméně jedno mi to samozřejmě nebylo a zdůrazňuji, že za celou dobu s ní Gardien nepřišel do žádného přímého kontaktu a protože byl celou dobu se mnou, neoznačkoval ani jeden keř, drn, nohu od stolu nebo kamenný sloupek - i vodu jsem mu přivezl. Když pak tu svoji nenávist začala vykřikovat veřejně, pustili se do ní už i někteří lidé z kapely a dost jasně a důrazně jí řekli svůj názor. Nicméně paní nevěsta se svými extempore nepřestala a znovu padala slova "ta obluda" a "nenávidím"....
Někde kolem deváté večer jsme se s Gardýskem zvedli k odchodu. Obešli jsme osobně každého a rozloučili se. Paní nevěstu jsem si nechal na konec a celou dobu zoufale přemýšlel, jak se vyhnout jejímu "upřímnému objetí", protože na tohle jsem prostě neměl žaludek. Ale můj Gardýsek to všechno vyřešil úžasným způsobem - celou dobu velmi dobře vnímal všechny ty nevraživé pohledy a emoce, milá oslovení "Uhni obludo!" apod. a stejně tak i moji snahu nedostat se s dotyčnou paní při loučení do kontaktu. Takže ve chvíli, kdy se ke mně přiblížila s rukama rozpaženýma k objetí, postoupil (naprosto potichu, bez zavrčení, tak jak to pastevci dělají - a jak on to ještě nikdy nikomu neudělal) dva kroky dopředu a vrazil jí čenich do břicha. Paní odletěla asi metr dozadu a přeslechnout její výkřik "Ta obluda do mě vrazila!" se dost dobře nedal. Uvolnil se prostor, my odešli se vztyčenými hlavami a já se v duchu smál a svému nádhernému pastevci tleskal...
Nebudu se teď zabývat celkem podružným faktem, že paní si tuto lekci za své otŕesné chování víc než zasloužila.
Skláním se obdivem před touto krásnou ukázkou pravé pastevecké povahy - tam, kde by jiný pes zavrčel, ohrnul pysky nebo kousnul, tam pastevec nemrhá silami a zbytečnou agresivitou. Používá svoji tělesnou sílu a věřte, že pokud vám do břicha narazí víc jak 50kg beranidlo, tento signál nepřehlédnete.
Skláním se obdivem před inteligencí a vnímavostí svého pejska, který velmi dobře registroval, co se kolem něj děje a co v kom je. Počkal si na ten nejlepší okamžik a v této chvíli nešel do konfrontace zákeřně zezadu, ale "face to face".
Skláním se nad jeho hrdostí a vztahem ke mně, kdy přesně vycítil i moje rozpoložení a věděl, že uvažujeme stejně.
A pokud to někoho napadlo... ano, byl na vodítku a měl jsem v té chvíli ruku na jeho kohoutku, tak jak je v podobných situacích mým zvykem. Ano, v okamžiku, kdy se pohnul, věděl jsem, co udělá a mohl jsem ho zastavit.
Ale také jsme oba věděli, že to neudělám.
První podnět k následujícímu textu jsem dostal už před zhruba třemi lety - už tehdy jsem věděl, že tento článek jednou napíšu, ale rozhodl jsem se trpělivě počkat do doby, kdy na vlastní kůži prožiju první roky života svého vlastního pyrenejského telátka...
Správná doba teď nastala a protože bohužel zároveň přichází i doba, kdy reálně začíná hrozit boom nepapírových pyrenejských jedinců, je o to víc nejvyšší čas začít plemeno pyrenejský horský pes (PHP) začít chránit před "chovateli" i potenciálními majiteli, kteří mohou velmi snadno naletět pohádkám a pak být těžce zklamáni realitou. A jelikož kolem tohoto úžasného plemene koluje v různých populárních článcích i spousta fám, nepravd a polopravd, považuji za rozumné zakročit dřív, než bude pozdě.
Je čas pyrenejům alespoň trochu vrátit to, co jejich plemeno prostřednictvím Gardýska věnovalo mně...
Oním prvním podnětem, který mi před lety otevřel oči, jak to v pyrenejí branži u nás také chodí, byla věta jedné známé chovatelky pyrenejských horských psů "No a ve dvou letech z něj máte hotového psa!". Tehdy jsem nevěřil vlastním uším, ale protože poznám, kdy nemá smysl se hádat, raději jsem tento výrok více nekomentoval...
Dalším kamínkem do mozaiky pro mě bylo zjištění, že jsou v Česku "chovatelé", kteří jsou schopni veřejně hlásat, že půlroční pyrenej je plně soběstačným samostatným hlídačem. A co je daleko horší - jsou ochotni půlroční štěňata prodávat jako hlídače třeba do autobazaru. Také inzerce především bezpapírových jedinců bývá protkána slovy "velký vzrůst", "velmi silný pes", "nejsilnější psí plemeno" atd. S jakým očekáváním a s jakým přístupem pak k takovému psu budoucí majitel přistupuje, je nasnadě.
Proberme tedy v prvé řadě otázku dospívání pyrenejského horského psa, poté i jeho povahová specifika a vzorce chování.
Ve dvou letech věku pyrenej rozhodně "hotovým psem" není - ani po fyzické, ani po psychické stránce. Mému "telátku" je dnes třiatřičtvrtě roku, po fyzické stránce dospěl v nedávné době, po stránce psychické teprve dospívá. Je obrovský rozdíl mezi tím, jaké je jeho chování dnes a jaké bylo okolo jeho dvou let. Pyrenejové psychicky dospívají kolem čtvrtého roku věku (stejně jako většina ostatních pastevců), teprve v této době získávají nadhled, zklidnění a sebedůvěru dospělého psa, přestávají zkoušet svoje oblíbené hierarchické triky (především psi-samci) a pokud mají vedle sebe akceptovatelného partnera, začnoiu s ním plně spolupracovat. Jejich křivka psychického dospívání má ale jiný průběh a jejich vnější projevy chování oklamou právě ty, kteří o tomto plemeni nevědí vůbec nic nebo jen velmi málo. K tomu snad jen tolik, že impozantní exteriér a vzorce chování "bububu, jsem velký a umím štěkat" neříkají naprosto nic o skutečném stavu psychiky a vnitřní jistotě daného jedince - a to neplatí zdaleka jen o pyrenejích nebo pastevcích.
Psychické dospění totiž v žádném případě (u žádného pastevce!) neznamená, že je pes schopen "pouštět hrůzu" a vypadat nebezpečně jen proto, že je velký a těžký, kteréžto atributy může splňovat již roční štěně. To je obrovský omyl - ve skutečnosti je jeho psychika v této době ještě nevyzrálá a snadno podléhá stresu a vnitřní nejistotě. To, že je pak takové odrostlé štěně schopno pořádně pokousat, v žádném případě neznamená, že je to dospělý pes, to je naopak důsledek nedospělosti, nevyrovnanosti a především špatného přístupu z hlediska majitele. Na druhé straně, pokud má nedospělý pyrenej vedle sebe člověka, který s ním umí komunikovat a který zastává přirozenou roli "staršího zkušeného pastevce učitele", pak jde o obrovský přínos, který má zásadní pozitivní vliv nejen na povahu pyreneje v dospělosti, ale po celou dobu jeho štěněcího věku a dospívání.
Pyrenej na rozdíl od většiny pastevců není primárně "kousací" plemeno. Na rozdíl od například geneticky agresivního kavkazana, šarplanince nebo některých "bílých horských pastevců" (např. maremmansko-abruzský pastevecký pes) používá pyrenej na odstrašení primárně svoji velikost a tělesnou sílu. Svoje čelisti používá až v nezbytně nutném případě. Pyrenej, který rovnou kouše, je jednoznačně špatně vychovaný, špatně socializovaný nebo z geneticky špatné chovné linie - rozhodně to není jedinec, který by měl být dáván za vzor. Tohle není správný pyrenej.
Pyrenejský horský pes se vyznačuje nepřehlédnutelnou aristokratickou jemností, je velmi inteligentní a k dosažení svých cílů používá v prvé řadě svůj mozek, nikoli fyzickou sílu. Bohužel pro něj právě jeho inteligence je často příčinou i jeho konce, protože mnoho lidí na něj prostě nemá, pyrenej je chytřejší než oni. Takoví lidé jej pak zaškatulkují mezi "blbé" psy, protože pyrenej prostě nebude dělat něco, co z jeho hlediska nemá smysl. Jako pastevec pyrenej používá svoji hlavu, je nezávislý na člověku (jinak by ani nemohl dělat práce, pro které byl vyšlechtěn) a kdo od něj čeká poslušnost a vzorce chování německého ovčáka či poddajnost labradora nebo zlatého retrívra, bývá těžce zklamán. Pyrenejové těchto lidí pak nezřídka končí v kotci nebo na inzertních portálech, protože v domě, bytě a běžném provozu se stávají pány situace.
Jendou z obecně šiřených nepravd jsou řeči o tom, že pyrenej je uštěkaný hlídač, potřebuje zahradu a nelze s tím nic dělat, takový prostě je. Toto je opět nesmysl šířený a podporovaný lidmi, kteří nejsou schopni s pyrenejem žít bok po boku, dát si s ním kus poctivé práce a pochopit principy, které je zapotřebí při komunikaci s ním používat. Pyrenej, stejně jako každy jiný pes, totiž bude přesně takový, jakého si ho vychováte. Se svým telátkem žiju v obyčejném panelákovém bytě, pohybuji se s ním mezi lidmi, mezi psy, ve frekventovaném provozu i volné přírodě, odmala se účastní mých soustředění a seminářů. A všude sklízí od lidí obdiv nejen za svůj vzhled, ale i za svoji povahu a chování. Strašně moc mě to těší, ale také vždy otevřeně říkám, že za tím vším je obrovský kus mé práce s ním - takhle mi Gardýsek opravdu z nebe nespadl. Za jeho výchovou stojí velmi mnoho mé energie, času a znalosti psí etologie, kdy jsem mu musel dokázat, že dokážu být silnější, rychlejší i chytřejší než on, že dokážu být osobností, kterou on sám může akceptovat a respektovat. Musel jsem potlačit negativa a vytáhnout pozitiva jeho povahy, musel jsem být stále o krok před ním a v hlavě mi to šrotovalo jako nikdy - ale dnes zaklepávám, to obrovské kvantum práce a energie vytvořilo mého dnešního Gardýska takového, jaký je. Skvělého milovaného pejska, který se mnou žije a se kterým si navzájem předáváme to nejlepší, co v nás je. Velkého pastevce s velkým psím srdcem, s obrovskou psychickou energií i klidem, velmi kontaktního a komunikativního parťáka, velkou psí osobnost.
Jde to. I pyrenej, stejně jako každý jiný pes, je ochotný a schopný se přizpůsobit. Spolupracovat. Žít ve stejném světě jako jeho majitel a parťák. Ale je nutné na tom pár let trpělivě pracovat - pyrenejský horský pes není "hotovým psem" ani při narození, ani ve dvou letech. "Hotovým psem" se stává teprve tehdy, kdy se zúročí přístup a výchova jeho majitele a on sám dosáhne psychické dospělosti. Ale ani tehdy není "hotovým psem" navždy - celý svůj život bude věrným odrazem svého majitele, svého prostředí a jakmile jedno z toho selže, projeví se to negativně na něm samém. Doporučovat potenciálním majitelům pyreneje se tím, že ve dvou letech bude "hotový", je nejkratší cestou do pekel pro plemeno jako takové i pro každého jedince.
Proto teď prosím všechny chovatele pyrenejů, ať nikdy potenciálním nebo stávajícím majitelům svých štěňat netvrdí nesmysly o "hotovém psu ve dvou letech". Ať jim naopak včas a na rovinu říkají pravdu o tomto plemeni, protože to je jediná cesta k tomu, aby si pyrenejové zachovali svoji jedinečnost a dobrou pověst, která je provází od samého počátku.
Pyrenej není pro každého. Není to pes vhodný pro hlídání autobazaru, protože je při své povaze příliš zranitelný. Není to pes do kotce nebo na zahradu, pyrenej potřebuje stálou blízkost a komunikaci svého člověka - potřebuje smečku, kterou bude hlídat, člověka, kterého bude milovat a ctít. Jeho největší devízou je jeho úžasná povaha obříka s něžným srdcem...
Proto nechte pyreneje dospět.
Pyrenej nepotřebuje zahradu ke hlídání - potřebuje svého člověka, se kterým si budou naplno předávat svoji energii, svoji blízkost a psyhickou i fyzickou komunikaci. Člověka, kterého ráno probudí něžným olíznutím a kterému stejným způsobem předá přání klidných snů, pak si lehne vedle něj a jejich společný klid a bezpečí bude chránit. Potřebuje člověka, který pro něj bude plnohodnotným partnerem, na kterého se bude moci spolehnout a jehož rozhodnutí může respektovat jako správná a efektivní. Člověka, který zvládne každý pyrenejský test síly a chytrosti.
Nechte pyreneje dospět a on pomůže dospět vám.
Psí život utíká strašně rychle... a z roztomilé chlupaté kuličky je najednou dospělý pes se vším, co k psí dospělosti patří - tělem i duší...
A právě v den Gardýskových čtvrtých narozenin vznikl můj okamžitý nápad zdokumentovat aspoň malou část naší každodenní procházky...
Nejkrásnější část každého mého dne.
Dnes něco pro milovníky bílých vloček a pasteveckých psů z hor - u nás se z nebes sneslo hodně, ale opravdu hodně sněhu, moje telátko je pyrenejský horský pes a mě napadlo ukázat mého miláčka v jemu nejpřirozenějším prostředí. Jeho nadhled, radost, zarputilost, se kterou se prodírá hlubokým sněhem. Jeho sílu, ladnost a eleganci, se kterou se pyrenej pohybuje a která je mu vlastní.
Byla tma, v čase natáčení asi deset stupňů pod nulou, my se bořili ve sněhu v lesním terénu a já vnímal nadšení mého telátka:
"PYRENEJÉÉÉ! SUPER!!!"
No a taky jsem si rád trochu pohrál s výslednou podobou klipu...;)
|
Telátko moje milované, můj velký, silný a statečný Gardýsku... byl jsi po mém boku celý svůj život, moje moudré pyrenejské zlatíčko... a to neskutečně silné pouto, které nás spojovalo, známe jen my dva... Bůh, Vesmír a Osud nám dopřáli úžasných jedenáct a třičtvrtě roku společného života. Pro mne stále málo a vždy bys mi odešel příliš brzy, ale pro Tvé plemeno věk dožití velmi hezký a já jen tolik moc doufám, že jsi se mnou byl stejně šťastný, jako jsem byl já s Tebou... Kus mého srdce s Tebou navždy odešel tam, kde se jednoho dne zase spolu setkáme - a jak jsem Ti tolikrát řekl za Tvého života i na jeho úplném konci, při Tvém posledním výdechu... a znovu řeknu, až se spolu setkáme tam, kde na mě čekáš... „Gardýsku neboj, páneček je tady s Tebou... páneček je pořád s Tebou...“ A třebaže mě to teď strašlivě táhne za Tebou a moje bolest po Tvém odchodu je neskutečná... odpusť mi, prosím, budu to muset překonat, ještě na mě musíš chvilku počkat, ještě tu mám svůj úkol a svoje poslání... ale až budu jednoho dne připraven, přijdu za Tebou... V neděli večer jsem musel učinit rozhodnutí o Tvém uspání a odchodu z tohoto světa, to poslední, co jsem pro Tebe mohl udělat, aby Tě už nikdy nic nebolelo... Vzal jsem Tě ještě na Tvoje poslední výcvikové a relaxační soustředění, kde se Ti vždycky tak líbilo a kde jsme spolu učili pejsky a jejich lidi... znovu jsi byl ve psí smečce a třebaže jsi už jen odpočíval a nemohl absolvovat psí procházky s ostatními, byl jsi šťastný, protože po celou dobu jsem byl s Tebou a poslouchali jsme spolu zpěv ptáků a vyhřívali se na sluníčku... a Ty jsi byl i tentokrát ten úžasně klidný a vyrovnaný pyrenej, kterého všichni obdivovali - silný a statečný, protože jsi to vše ještě jednou chtěl zažít a být mou oporou, do samého konce...
Zlatíčko moje, do poslední chvíle jsme byli spolu Ty a já, i při Tvých velkých bolestech už u nás doma, kdy se Tvůj zdravotní stav začal rychle zhoršovat a Tvůj nářek mi trhal srdce na kusy... v čase, kdy Tvoje hlavička už milosrdně přestávala vnímat realitu... Promiň mi, můj kožíšku, že už jsem pro Tebe nemohl udělat víc. Budeš do mé poslední chvíle na tomto světě ve mně a se mnou. A pak... pak budeme znovu spolu - už jinde, tam za tím duhovým mostem, ale definitivně a navždy. Těším se na Tebe, oříšku můj... A Gardýsku, miláčku můj pyrenejský... podívej - takhle krásně si nás pamatují ti, kteří nás spolu poznali osobně... „Budu mít dlouho v paměti, jak si nás v chatce prohlížel, moc se mu nelíbilo, že mu jí okupujem (logicky) i to, jak si čuchal k Timovi a já měla jeho obří chlupatou hlavu pod tou mojí... Neměla jsem strach,ale respekt rozhodně vyvolává takhle nablízko... Úplně nás rentgenoval a já si připadala jak pod mikroskopem... Konečně jsem zažila, co jsi vždycky říkal - že koukne a ví. Že vidí i do nejvzdálenějších zákoutí duše. Je to tak a je to velmi zvláštní pocit.“ „... a znova jsem si nenechala ujít pohled na Vás dva, jak odjíždíte... Gardýskova chlupatá hlava v autě je prostě vtipná...“ „Gardyho nikdo nepřeveze, žádnej šmejd. To jméno se k němu hodí, je výstižné.“ „A myslím, že kdybysme byli šmejdi, pěkně by si nás podal! Ty jeho oči... Umí být tak mírné a oddané, když se dívá na Tebe... A tak zkoumavé, přísné a ... nevím jaké, takové zvláštní... Když se dívá kol sebe... Ve střehu.“ „Upřímně, jen mi v chatce z tyhle blízkosti štěknout do obličeje, podělala bych se.“ „Propaluje očima, když se mu něco nezdá. Nemohla jsem se na něj nekoukat. Častokrát se tváří, zeje že všeho unavený a ať mu políbíme všichni šos, pak stačí jeden vzruch někde v okolí a rázem je z něj ochránce. Ve střehu, rtg pohled, uši naspicovane.“ „Juj,budete zas mit mokry kozisky:-D;-).Moc vam to spolu slusi,Gardysek na Tobe muze oci nechat.Vecer pred tou chatkou-vykouknul,kde jsi a dal si svoji hlavicku k Tobe na rameno...propojeni mezi vami dvema tak silne,ze to bylo jednak videt,ale co vic-jakoby by nic jen vy dva v celem vesmiru neexistovalo...takovy klid a sila partnerstvi.Jeste ted to mam pred ocima:-).“ „Viktore,je mezi vami tak silne pouto,ze jednoduse ho nelze prehlednout.Byt vedle vas,je prijemne,jde z vas sila a klid,ale zaroven jasna informace,ze jste tam jeden pro druheho. Nikdo a nic mezi vas uz nepatri...neni pro nej misto.To me dostalo.Gardysek a Ty nebo Ty a Gardysek?Zleva nebo zprava vzato,to je fuk,polozili byste za sebe zivot...Tolikrat na soustredeni jsem videla, jak se Gardysek o Tebe oprel,aby Ti byl nablizku nebo jak na Tobe doslova visel ocima:-).V pristim zivote,budu Tvuj psi partak,budes mi totiz rozumet i beze slov;-)“
Příčinami skonu mého pyrenejského parťáka byly postupný kolaps organismu s velmi rychlým progresem v jeho poslední fázi, orgánová opotřebení související s jeho věkem, pokročilá degradace pohybového aparátu plus celkově zhoršený zdravotní stav ovlivněný multinádorovou zátěží. Před cca šesti měsíci se mi ho s pomocí našeho veterináře ještě podařilo vytáhnout hrobníkovi z lopaty, když Gardýska v jediném okamžiku přestaly poslouchat všechny tlapky, dát dohromady a s pomocí podpůrné medikace a dalších pomůcek následně udržet ve stavu, kdy mohl chodit aspoň na krátké procházky a život ho těšil. Ten půlrok navíc byl dar a jakkoli byl pro mě psychicky likvidační, protože jsem si celou tuto dobu bolestně uvědomoval blížící se Gardýskův konec, dodnes jsem za něj (a vždy budu) Osudu nesmírně vděčný...
|
|
Ještě jedna velmi důležitá věc... Můj životní úkol a moje práce pro vás a vaše pejsky odchodem Gardýska v žádném případě nekončí, tak jako neskončily odchodem Šedýska a Dinečka! Pokračuje a bude pokračovat v nezměněném rozsahu a podobě i nadále tak, jakého mne už za ty dlouhé roky znáte. Věřím a velmi doufám, že mi Osud do mého života co nejdříve pošle dalšího psího parťáka - psí dušičku, bez které se vší vážností můj život nemá smysl, bez které nedokážu ani nechci žít a které opět věnuji svoje srdce a ten nejplnohodnotnější psí život. Děkuji vám všem, kdo mi rozumíte, přejete mi to a pokud budete chtít, třeba mi k tomu nalezení i pomůžete... |
|
|
Copyright ©
2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
|
Tato stránka je věnována pejskovi, se kterým jsme se našli krátce poté, kdy mi odešel můj Šedýsek - psí parťák, který ve mně i na tomto světě po sobě zanechal nesmazatelnou stopu. O to těžší pro mne v tomto nelehkém období bylo vytipovat jeho nástupce, se kterým bychom mohli pokračovat v mé práci pro pejsky a jejich lidi tak, jak jsem zvyklý.
