„Výcviková a relaxační soustředění Falco“

Aktualizace 22.9.2008: Jedna z účastnic soustředění, paní, která mne viděla poprvé v životě, mi dnes zaslala následující email, ve kterém velice výstižně popsala některé skutečnosti. Natolik výstižně a nezaujatě, že po jejím svolení uveřejňuji text jejího dopisu v plném a neupraveném znění. Stojí za to si jej přečíst - doporučuji všem, kteří chtějí mít fakta o soustředění, mé osobě i mých psech potvrzena i z "druhé strany barikády"...

Vážený pane Dostál,

Nedá mi to abych, Vám ještě nenapsala. Vaše soustředění pro mne bylo naprosto nepopsatelným emotivním zážitkem. Je obrovský protiklad ve vašem jednámí s lidmi a s pejsky. Jste velmi tvrdý k lidem a velmi laskavý k pejskům. Máte k tomu své důvody a máte na to právo. Byla jsem mezi těmi kteří si, jak jste sliboval, hrábli dost hluboko. Jsem Vám velmi vděčná za to, že jste nám dovolil přijet i když Agátka začala hárat. Myslím že jsme to měly tímto faktem ztížené a jsem velmi hrdá na Agátku, že to zvládla, tak jak to zvládla. Postupem času jsem si plně uvědomila, že jí nejsem oporou. Přesto jsem se opravdu snažila a myslím, že poslední odpoledne v kruhu už jsme byly tým. Nevím jak si to vysvětlit, ale přes obrovskou únavu (nejsem už nejmladší a špatně jsem spala) se cítím  nabitá energií a plná předsevzetí, že tentokrát už vím jak na to. Snad to není jen euforie. Vidět Vás při práci s pejsky je nezapomenutelný zážitek, stejně tak jako moci se účastnit v přímém přenosu Vašich přednášek. Prosím počítejte s námi na dalším soustředění, i když nevím, jestli právě těch 8 měsíců není Agátčina perioda J. Pohlaďte za mě prosím Váše pejsky, byli k Agátce hodně galantní a něžní. Šedýsek je jednoznačně vůdce, jakého bych si i já v životě přála. Jarmila Špendlíková, Zlín

(mail zveřejněn s výslovným svolením pisatele)

   Dinečku a Šedýsku,

   psí profesore a vlčí vůdče smečky,
   byli jste mi jako vždy
   těmi největšími pomocníky
   a Vám oběma patří
   moje největší poděkování.
   Nejsem jediný, kdo vás obdivoval.

   Na shledanou za osm měsíců!

† Osud je někdy krutý... o 2,5 měsíce později můj psí profesor Dineček zemřel. Toto bylo jeho poslední soustředění.

Aktualizace 31.5.2009: Opět si dovolím se svolením jejich pisatelů zde uveřejnit dva z mailů, které mi tento týden dorazily. Jsou od účastníků soustředění a popisují v nich svoje zážitky z pohledu těch, kteří se přijedou učit...

Dobrý den pane Dostále,

objevila jsem dnes na Vašich stránkách memorandum k proběhlému soustředění a chtěla bych vás nejenom poprosit o společnou fotografii, ale chtěla bych Vám sdělit mé dojmy a současné pocity, které z něj mám.

Dnešní probuzení do hukotu Prahy pro mě bylo dost rozpačité, protože když se člověk 4 dny probouzí za zpěvu ptáčků a štěkotu psů v přírodě, tak probuzení do velkoměsta je asi tak pravý opak..

V každém případě jsem Vám hlavně chtěla napsat, že ačkoli jsem četla nadšení lidí nad pokroky během a po soustředění, nechtělo se mi věřit tomu, že za se za takovou krátkou dobu může cokoli změnit. A ono může a docela dost. Měla jsem možnost to sledovat nejen u jiných pejsků a jejich majitelů - sice třeba paní s jezevčíkem se až tak do mého zorného úhlu nedostala, ale např. pán s fenkou AMSTAFa, pán s fenkou stafbulika ano a u těch bylo jasně vidět, že z počátečního postoje, že si "fenka jen tak divoce hraje" se přes fázi bezradného sledování dostali k tomu, že v případě konfliktu se snažili to řešit (samozřejmě za obrovského přispění Vás a Šedyho, kdy jsem byla u situace, kdy fenečka AMSTAFa napadala hrající si pejsky okolo ni, a Šedy ji důrazně usměrnil, ze je má nechat na pokoji). Ale co je nedůležitější, tak cítím změny hlavně u mě. Nejvíce se mě dotkla hlavně Vaše slova v několika následujících věcech (asi se mi nepodaří citovat přesně, ale budete vědět, kam mířím):

• "zachovat v každé situaci klid" - právě toto patří k mým největším problémům a modelové situace - utíkající pes a hystericky řvoucí páneček KE MNĚ, chůze na vodítku, kdy pes táhne všude možně, následkem čehož je neustále škubání vodítkem, pokud pes něco hned neudělá, tak se na něj zakřičí atd. atd. - tak to jsem přesně já, vztekat se a vztekat; to nejlepší, co jste pro mě a hlavně Sáru mohl udělat, bylo zakázat na psy mluvit nahlas, a potom mluvit vůbec; přiznám se, že mi vyhrkly slzy do očí v ten moment, kdy mi Sára šla se spuštěným vodítkem vedle nohy a dívala se na MĚ!, kam jdeme; mimoto školou trpělivosti pro mě bylo posazování temperamentního Arnolda i 10x za sebou:D
• Při výcviku mi byla adresována věta: "Váš pes žere lidi a Vám je to jedno" - ačkoliv jsem Vám toto neříkala zřejmě já, tak ano, mám problém s tím, že v uzavřených místnostech a "domácích" místnostech v případě, kdy kolem Sáry někdo prošel, tak se  stalo, že dotyčného člověka chytla za kalhoty v místě paty, anebo jinde na noze. Toto bylo vždy řešeno chytnutím za kůži zezadu na krku a rázným nesmíš. Kromě toho na některé lidi, které jsme potkávali na ulici, reagovala Sára štěkáním, couváním před nimi, anebo jejich obíháním. Pokud jsem ji chtěla chytit, tak následovala "veselá" honička po ulici, pokud jsem šla pryč, s tím, že jsem poprosila dotyčného, ať prosím chvíli postojí, tak někdy za mnou šla a někdy štěkala na člověka dále; moje bezradnost a nevypočitatelnost feny v tom, kdo se jí "nebude líbit", vedla k tomu, že po ulici šla jen na vodítku a s košíkem, a to pouze pro uklidnění mě a případných lidí, došlo to do té fáze, že jsem měla strach ji pustit v parku bez košíku; po té, co jsme si pořídili Arnolda u mě při pozorování, jak se on chová k lidem nastala situace taková, že jsem se přesvědčovala mimojiné za přispěni cizích lidi, od kterých jsem dennodenně slyšela, že se ji boji, ze je Sára zlá, bojácná a nevyzpytatelná a čeho lituju úplně nejvíc, že ačkoli jsem je brala všude spolu, tak podvědomě jsem se věnovala spíše jemu a říkala si, kdyby jenom ta Sára byla stejná jako on. Soustředění mi pomohlo v tom, ze i diky Vašemu přístupu k paní se smečkou 3 ridgebacků, kdy jste ji několikrát i když v jiné situaci řekl, ze její pes není agresivní zabiják, ale ze to má svoje důvody, jsem si uvědomila, ze Sára není ani zla, ani divná. Když jsem ji viděla, jak si hraje v takové velké smečce, sebevědomě naskakuje na jiné feny,a nebo se naopak submisivně sklání pod jinou aj., uvědomila jsem si, ze je Sára normální a pro mě úžasný  pes, osobnost. Konkrétní chňapaní po osazenstvu v chatce skončilo ve chvíli, kdy jsem ho přestala nervózně dopředu očekávat, přestala ji neustale pronásledovat a kontrolovat, a  když jsem viděla, tak se bojácně divá na okolo prochazejiciho člověka, tak jsem na ni klidně promluvila a obrátila její pozornost na mě; štěkání se projevilo nejvíce poslední den, kdy upozorňovala na procházející lidi okolo chatky - udělala jsem si na to názor takový, že za tu dobu už si stihla chatku přivlastnit jako teritorium a „hlídala“ - prosím opravte mne, pokud máte jiný názor; je mi naprosto jasné, že se nestal přes noc zázrak a odteď na nikoho neštěkne, anebo se nepokusí chňapnout - ale píšu schválně nepokusí, protože já budu dělat vše proto, aby k tomu vůbec nedošlo. K tomuto můžu rovnou napsat čerstvý zážitek ze včerejška. Ze soustředění jsme jeli k přítelovým rodičům na oběd, mají 2 letou fenu bernského salašnického psa. V autě jsem byla nervozni z toho, jak to asi dopadne, protože feny se sice znají, fena zná Arnolda, ale nebyli pohromadě všichni 3. Celou cestu jsem si vtloukala do hlavy, že když budu nervozní,tak se opravdu něco stane. Po příjezdu jsme vystoupili z auta, jejich fena vypuštěna před vrata a co se nestalo? Kromě toho, ze při očichávání se Sára obrátila na záda a ucvrkla si a jejich fena si očichala Arnolda, tak se nestalo vůbec nic:) Až do večera si hráli na dvoře a k šarvátce došlo pouze tehdy, když Sára na fenu zkusila naskočit (fena zrovna začíná první týden hárání) a ta ji ze sebe sundala. Ale i to se obešlo bez mého zásahu, Sára pouze zkusila a „dostala za uši“.
• „normální je, že pes běhá, štěká, hraje si a ne, že jde tupě u nohy, dívá se do země a je zticha“ - užuž jsem se pomalu díky místím „pejskařům“ zvedající před Sárou své psy nad hlavu a větami typu, zavolejte si toho psa nebo mi ji zakousne, dostávala do fáze, že už nevím, co normální je a co ne - teď už mám jasno a hlavně, nebudu se rozpakovat svůj názor takovým lidem říct;

Takovýchto bodů by bylo povíce, ale už tak je tento mail dost předlouhý.

(...)

Závěrem Vám znovu děkuji, že jsem se mohla soustředění účastnit a za Váš čas, který jste nám na něm věnoval. Obrovské díky posílám také Šedymu (Sára od něj dostala lekci, kterou jsem přesně potřebovala - tak dlouho Šedyho odkláněla od malého, kterého si chtěl očichat, a zatarasovala mu cestu, až  byla na zádech, ani nevěděla jak. Od toho momentu kontakt Arnolda s jinými psy pouze v blízkosti sledovala, anebo nesledovala vůbec; kromě toho hned na začátku, když se to tam hemžilo pro ni neznámými lidmi a psy a nervózně chodila za mnou, jí po očichání Šedy ukázkově olízal koutky a zklidnil ji - takto dost často uklidňoval právě onu plachou fenečku ČSV). Takže DÍKY!

Mějte se hezky,

S pozdravem

Alena Zbožínková, Sára a Arnold

Dobrý den, pane Dostále,

před dvěma dny jsme se s Adinou vrátily ze 17. výcvikového soustředění a nedá mi to, abych se k němu alespoň krátce nevyjádřila. Byl to totiž pro mě zážitek, se kterým se nedá nic srovnat. Ještě mi v hlavě „dobíhá“ spousta věcí a poznatků, a tak se prosím nedivte, že cítím potřebu se s Vámi o ně podělit. Budu stručná - vím, že Váš čas je drahý.

1.    Především bylo krásné být po 4 dny celých 24 hodin „na těsno“ se svým pejskem a nebýt rušen žádnými okolními vlivy. Společně pracovat, společně odpočívat, společně se pohybovat táborem, společně spát, všechno dělat společně. Byla jsem hrdá na Adinu, že je tak šikovná, a po pravdě hrdá i na sebe, když z jejího chování bylo zřejmé, že jí na mně záleží. Viděla jsem, že ne každý z účastníků by tohle mohl říci, ale viděla jsem i příklady toho, jak může být vztah pána a pejska ještě mnohem, mnohem  lepší – a tam bych se s Adinou chtěla dostat.

2.    Sledovala jsem, jak se Adina chová v početné smečce různě velkých a různě dominantních psů a teprve na základě srovnání s ostatními jsem si uvědomila, jaká vlastně opravdu je. A to je myslím VELMI cenná informace, protože dává možnost svému pejskovi lépe porozumět a přistupovat k němu tím pro něj nejlepším,  „jeho“ způsobem.

3.    Vaše znalosti psího myšlení, psího chování a psí komunikace jsou jedinečné. Někdo s tím může nesouhlasit, ale to na věci vůbec nic nemění. Názory jsou totiž jen slova, ale důležitý je VÝSLEDEK. Vy jste každému problémovému pejskovi během chvíle ukázal, že žádný problém mít nemusí. Kdo se dobře díval, měl možnost mnohé pochopit.

4.    Děkuji Vám za Váš přístup k nám, lidským účastníkům soustředění. Pokládám ho za  jediný možný a ten nejsprávnější, protože jinak bychom se bohužel nenaučili NIC. Stali jsme se dobrovolně na 4 dny členy určité lidské smečky a Vy jste byl jejím vůdcem. Jako správný vůdce smečky jste od nás POUZE chtěl, abychom dělali přesně a bez vytáček to, co říkáte. Jestliže jsme to nedělali, plným právem jste nám dával najevo nespokojenost. Pokud měl někdo problém s vlastním egem, jeho chyba. Myslím, že jsme si pak všichni hodně cenili toho, když jste na konci soustředění byl s námi CELKEM spokojen.

5.    Jsem velmi ráda, že mezi námi nebyl nikdo, kdo by chtěl soustředění  Vám i nám ostatním záměrně kazit. Atmosféra v kempu byla skvělá, každým dnem lepší a lepší. Ani se mi nechtělo odtud odjíždět. Děkuji všem svým kolegyním a kolegům a doufám, že jsme se neviděli naposledy.

Toť vše. Vy víte, že naše začátky s Adinou nebyly dobré, a myslím že Vaše závěrečné ocenění naší práce vycházelo právě z tohoto faktu (v tu chvíli jste mě úplně dojal). Teď už chápu, co přesně znamená, že pejsek odjede domů „nastartovaný“, protože díky Vám jsme teď nastartované obě. Tak teď jen  pokračovat v tom, co jsme se naučily a hlavně už proboha nic dalšího nekazit.

S přátelským pozdravem

Zuzana Klenková.

PS: Prosím Vás o laskavé zaslání společné fotky na můj e-mail

Aktualizace 27.9.2009: Opět si dovolím se svolením jejich pisatelů zde uveřejnit dva z mailů týkajících se tohoto soustředění, které mi tento týden dorazily - jsou myslím dostatečně ilustrativní...

Dobrý den pane Dostále,

moc Vás i Šedyho zdravíme já i moje ridgebačka Yoshi. Nedá mi to, abych Vám ještě jednou nepoděkovala za bezvadnou příležitost, kterou jste nám oběma dal pozváním na Vaše soustředění. Přiznám se, že jsem jela se smíšenými pocity, co nás čeká a jak bude soustředění probíhat, ty se ale velmi brzy rozplynuly. Musím jen souhlasit, že něco podobného člověk se svým pejskem nikde jinde nemá možnost zažít. Yoshi byla první dny v tak početné smečce dost nejistá, Šedýsek terapeut ji však velmi brzy vytrhl z této nejistoty a po celodenním dovádění se ke mě v posteli přitulila tak spokojeně, jako snad ještě nikdy před tím :-)

Byla jsem hodně zvědavá, jak proběhne návrat do běžného života. Podvečer Yoshi prosmutnila, snad se jí stýskalo. Večerní procházka už ale nebyla stejná, jako všechny předešlé. Yoshi si mě daleko víc hlídá, často se mi dívá do očí, nemusím na ni skoro mluvit a přesto ví...a já jsem klidnější, víc se na ni soustředím a společné chvilky si daleko víc užívám. To je, myslím, hezký začátek :-)

Takže ještě jednou děkujeme a přejeme Vám i Šedýskovi krásný podzim plný sluníčka,

Zuzka Barnatová a Yoshi

Dobrý den pane Dostále,

   sedám k počítači a ještě ve mě doznívají zážitky ze soustředění :-). Musím říct, že když jsem chodila s Chelsinou na cvičák, bylo mi často do breku, jak tam s ní zacházejí a chtějí to i po mě. Trhání za vodítko, řvaní a podobně. Ale hlavně jsem na ní viděla, že ona sama nechápe, proč se s ní takhle zachází. Tak jsem skončila a jsem ráda, že si můj pejsek neodnesl nějaké následky. Ale věděla jsem, že stále potřebuju poradit,jak se svou Chelsinkou dál. Odpověď jsem dostala na Vašem soustředění.Tam mi bylo pro změnu chvílemi do breku ze mě samotné, z toho co jsem všechno u svého pejska zanedbala a koukala s otevřenou pusou, co všechno se dá dělat s pejskem i když na něj skoro nepromluvím!! Myslím, že jsme teď obě nastartované tím správným směrem. Za to moc děkuju.

   Přeji hezký den a zdravím i Vašeho Šedýska, je to moc krásný pejsek. p.s. ještě si neodpustím poznámku: jsem ráda, že jste mi potvrdil, že vítací rituál mé fenečky je v pořádku. Cítím se klidnější a  užíváme si to :-)). Musím se často smát, protože ona je opravdový puberťák a je to někdy opravdu bouřlivé.:-)

     S pozdravem Mirka Doubková

Aktualizace 27.6.2010: Další zhodnocení přímého účastníka soustředění, jedno z mnoha, která mi přišla mailem - tentokrát majitelky dvou zástupců malých plemen. Pohled člověka i majitele psa - a zároveň opět ta nejlepší odpověď...

Dobrý den,

rozhodla jsem se napsat své zážitky, pocity z 19. soustředění s pejsky, kterého jsem měla šanci se účastnit Měla jsem sebou  bišona 21 měsíců (startovací, bojavý) a boloňáčka 8 měsíců, který byl více v pohodě. Z počátku byly obě velmi nejisté, postupně se zklidňovaly. Zejména mladší. Společnost tolika psů, obrovský prostor, možnost běhal kdekoli, spousta trávy a tu vemi milují, byla paráda. Přeci jen respekt k velkým psům měly a i nadále je je logicky, ale již nejsou tak vyplašené a více si věří, dříve se zklidní.

Velmi jsem byla vděčná za to, že opravdu nemám problém s poslušností-fixací na mě a že neutíkají, protože tam jsem zažila jaké hororové a velmi trapné situace to mohou být, když si z vás pes dělá srandu, vše jde pak mnohem lépe. Pohled na velká plemena byl kouzelný. Někteří psy paráda, no jen mít podmínky pro velkého psa. Ale to už bych měla doma útulek jak říkají doma. Z tohoto důvodu bych ráda příště sebou vzala i další dva půjde-li to, protože to rozhodně cvičákem nenahradím.

Před soustředěním jsem navštěvovala školičky pro psy, takže jsem se v něčem mohla lépe zorientovat, také cvičitelky byly velmi zvědavé  na to co to s pejsky udělá a koukaly. Na povel obě sedly a zůstaly, bez pamlsků a to bylo před tím naprosto nemožné a mnohem klidnější. Ale cvičení 2 psů najednou nechápou, je to věc názoru, ale mohu tam začít chodit s oběma najednou, takže pokrok.

Bišonka neutíká před velkými, ale jde k nim blíže a shnaží se komunikovat a to rozhodně nedělala a stále se to zlepšuje.

Soustředění - styl byl ostrý, to je pravda, ale čim dál více získávám důkaz o obrovském smyslu pevných pravidel, Pravda, kdo jede na soustředění musí si uvědomit, že jede kvůli psům a sám je až druhý (bohužel ego bývá problém).

Já sama si velmi odpočinula, protože z práce v kanceláři (ekonomka) jsem dost vyčerpavaná a takový relax byl psychicky velmi ozdravný, obrovsky jsem se odreagovala. Jak jsem již v chatce říkala, ještě tak dva dny a  fenky by byly téměř dokonalé, ale pro páníčky náročné. No rozhodně jsem neměla problém večer usnout jak zabitá.

Teď se snažím být opravdu pevnější v povelech, i doma se je snažím  "převychovat", zejména naše princezny (5 a 3 roky) a naučit je jak se chovat k pejsům. Sice dcera trochu divně koukala, že holky se musí ke psům chovat jinak, že to není hračka, která se na víkend odloží jinam,ale funguje to.

Máme hodně práce před sebou a to je dobře.

naschle a děkuji

Lisnerová Stanislava

Aktualizace 10.10.2010: Skoro každé mé soustředění má "mediální" dohru - lži, pomluvy a nenávist tam, kde podobné útoky proti mně nebo Šedymu vítají s otevřenou náručí a na druhé straně prostá poděkování adresovaná přímo mně. Ta první skupina se pravidelně rekrutuje z lidí s obecně problémovou osobností, jejichž odrazem bývají i jejich vlastní psi se zjevnými nebo zatím ještě skrytými psychickými problémy, nalézající podporu u stejně problémových, zamindrákovaných a závistivých jedinců (stačí při čtení jimi vytvořených fantastických teorií a výmyslů pouze zapojit zdravý rozum a udělat si vlastní názor), druhá skupina pak jsou lidé, kteří se přijeli učit a absolvovali celé soustředění ke spokojenosti své i svých pejsků.

Vybral jsem z došlých ohlasů tři charakteristické, požádal jejich autory o svolení ke zveřejnění a zde tedy jsou, názor na některá jednoduchá fakta a skutečnou podstatu mé práce pro lidi a jejich pejsky nechť si každý udělá sám...

Dobrý den pane Dostále!

Já a moje fenka zlaťáčka Aisha zdravíme nejen Vás,ale i Šedyho.Jsem  rád,že jsem se měl možnost zůčastnit posledního 20.soustředění a něčemu novému a užitečnému ve vztahu k mému pejskovi naučit.Soutředění bylo hlavně pro mne psychicky velmi vyčerpávající ,pro pejska zase 8 hodinová cesta autobusem a dvěma vlaky.Bylo ve strhujícím tempu,kdy jsme museli zvládat  v hodně krátkém čase hodně nových věcí, provázené značnou nervozitou,takže se ne vždy (hlavně ze začátku) dařilo.Domů jsem však odjížděl s vědomím,že existuje a  opravdu funguje jiný způsob komunikace se psem,než jaký jsem dříve používal.Uvědomil jsem si,že mi moje psí holka dala takovou lekci za vyučenou,že se mám nad čím zamýšlet a v mnohém zdokonalovat,abych si mohl vybudovat přirozenou autoritu v naší smečce.Mám před sebou ještě kus práce,ale výsledek rozhodně stojí za to.

I když jsem na začátku a teprve se s Aishou snažím navázat komunikaci ,první vlaštovky komunikace přinášejí své ovoce-zvládáme situace,které jsme předtím zvládali obtížně(procházky k vodě,kdy byla neudržitelná), vcelku hladce.Aisha je naštěstí skvělá a dokáže mě podpořit i v pro mě obtížných situacích,kdy mi komunikace vázne a snaží se mi ukázat,že nám to půjde. 

Teprve s odstupem času,když vzpomínám na soustředění(vždy mi po celém těle běhá příjemný mrazík) si uvědomuji,jaký pro mě mělo přínos a jak mnohdy nedoceněná je Vaše velmi užitečná, skvělá a trpělivá práce hlavně s námi páníky a paničkami.Doufám,že jsem na soustředění moc nezlobil a pokud to vyjde,budu se snažit na příštím soustředění nezlobit vůbec.

Ještě jednou moc děkuji za všechno,co jste pro nás udělal.Budeme se moc těšit na další setkání.

S pozdravem  se loučí  Přecechtěl Miroslav s Aishou,Valašské Meziříčí 

Dobrý den pane Dostále,

chci Vám poděkovat za možnost zúčastnit se soustředění, kterou jste mně a Kelly dal. Byl to pro nás obě velký zážitek. Musím přiznat, že jsem byla ze začátku hodně nejistá zrovna jako Kellča, ale po prvním dnu jsme se rozkoukaly. Kelluška si krásně hrála s psíma kámoškama a dobře sledovala jak to chodí ve smečce. I já jsem sledovala jak komunikují pejsci a hlavně jak Vy mluvíte s Šedýskem a on s Vámi. Je to radost pohledět a udělám všechno proto, abych se jednou k tomu dopracovala i s Kellynkou.

Ještě máme hodně práce před sebou, ale už teď se na mě Kellča víc dívá a sleduje mě. Já si zase víc dávám pusu na zámek a daleko víc se jí dotýkám, hodně nás to spojuje.

Ještě jednou díky a přeji hezké dny Vám i Šedýskovi.

S pozdravem Helena Růžičková a Kelly

Dobrý den.

Vrátil jsem se se svým čtyřnohým společníkem a kamarádem berňákem Tobíkem z jubilejního 20. Soustředění Psí školy Falco. Po přečtení diskuze na jednom z chatů ohledně tohoto soustředění (nezdá se mi příliš objektivní), jsem se rozhodl napsat svá doporučení ohledně účasti na Soustředění  psí školy pana Dostála.

Můj život s Tobíkem má dvě období .

Období první - "Před Dostálem" (tápání, hledání, vršení chyb, ovlivňování od zastánců "klasických metod", nevhodná literatura) Období druhé - "S Dostálem" (po účasti na soustředění, přečtení obou knih, několika konzultacích s p. Dostálem a přijetí jeho zásad, principů komunikace a soužití s pejskem).

Komu účast na soustředění doporučit:

1.       Lidem fyzicky zdatným, ochotným uskromnit se, využít dny soustředění pro co nejintenzivnější kontakt se svým pejskem.

2.       Kteří chtějí pochopit smečku tvořenou z řady psů různých velikostí, ras, osudů a jejich páníčků, též různých povah, představ i osudů.

3.       Těm, co chtějí pochopit a naučit se, jak se svým pejskem opravdu komunikovat, vybudovat touto přirozenou formou komunikace lepší vztah se svým pejskem. Zvládnout a utvrdit se v ovládání svého pejska metodou komunikace (žádné řvaní, kovové obojky, drezura).

4.       Těm co se chtějí naučit zvládat každodenní běžné i složitější situace, které nastávají při setkání s jinými psy, lidmi.

5.       Těm co si přejí umožnit svému pejskovi spřátelit se a vybudovat si vztah se spoustou jiných pejsků. Těm, co chtějí potkat plno příjemných a pohodových lidí, vyměnit si řadu zkušeností a příběhů ze života svých pejsků.

Pro koho není účast na soustředění vhodná:

1.       Pro lidi uznávající klasické metody výcvik (cvičák, řvaní.)

2.       Pro Ty, kteří nežijí se svým pejskem, ale "vedle něho" (tj psi žijící v boudách, kotcích mimo rodinu, dům, byt).

3.       Pro lidi, kteří chtějí slyšet jen chválu a uznání, p. Dostál totiž chyby vidí, vyhledává a vždy "pro sebe využije" k důraznému upozornění na ně, pro lidi, kteří se neumí se povznést nad způsob komunikace p. Dostála (ten jedná bez rukaviček a přímočaře).

4.       Nechtějí na sobě a svém pejskovi čtyři dny tvrdě pracovat.

5.       Pro ty, kteří se předem neseznámí a neztotožní s principy, filozofií jeho "školy"

P.S . Na soustředění jsem byl dvakrát a když to půjde, pojedu zase. 

Přeji Vám a Vašim miláčkům krásné dny.

Tomáš Kratochvíl + Tobík

Aktualizace 29.5.2011: Ani tentokrát nebudete ochuzeni o pohled z druhé strany barikády... dva maily, které mi tento týden přišly od účastníků soustředění - pro pisatelku prvního to nebyla první moje akce, které se zúčastnila, pro druhou ano. Moc mě potěšily a protože by mohly být opět zajímavé pro absolventy i budoucí zájemce (a pro ty, kteří mne znají jen z pomluv:)), se svolením autorů je přetiskuji:

Vážený pane Dostál,

chtěla bych ještě jednou co nejupřímněji poděkovat za účastna Vašem 21. soustředění. Po návratu,plna nádherných dojmů mezi lidskopsí smečkou mě realita všedních dnů zastihla snad tím nejsurovějším způsobem. Nevyléčitelná forma rakoviny v mém příbuzenstvu.

O to víc si vážím toho,že jsem mohla těch pár dnů trávit jen se svým psem v takovém souznění,oproštěna od vlivu běžných dnů. Bylo to s Baruškou již naše třetí soustředění. A zase jsem se dověděla spoustu informací o těch úžasných zvířatech,jako by se přede mnou otevíraly další dveře do psí duše. Není to jen o Vašem velmi zajímavém vyprávění o psech,ale také o tom nepojmenovatelném napojení na svého psa,které se až vymyká běžnému chápaní. Pozorovat pejsky,jak se během těch dnů zapojili do psí smečky, do té, kterou jim člověk vzal, je žážitek. Těch málo dnů má pro mě větší cenu jak některé celé roky. Partnerství Vaše a Šedyho by se mělo stát příkladem pro všechny milovníky psů.

Pane Dostál děkuji za vše. 

            s pozdravem Vám i Vašemu skvělému pejskovi  Dáša Ševčíková+fenka Bára

Vážený pane Dostále. Je tomu pár dní, co jsme se s Lochneskou vrátily z 21. výcvikového soustředění. Měla jsem nutkání napsat Vám inhed po návratu, chtěla jsem ovšem své hodnocení nechat na později, abych uplynulé události mohla hodnotit s jistým osobním odstupem a ne pod vlivem emocí.

Vaše stránky jsem navštěvovala pravidelně již nějákou dobu, mám obě Vaše knihy, proto, když jsem obdržela Váš email s oznámením o přijetí na soustředění, byla jsem nadšená a moc jsem se těšila. Od této akce jsem očekávala, že se naučím komunikovat se svým pejskem na jeho komunikační vlně, že se náš vztah prohloubí. Přihlásila jsem se primárně z tohoto důvodu, protože mi na mém pejskovi záleží. Neočekávala jsem nic míň, ani nic víc.

Soustředění hodnotím stoprocentně pozitivně - spousta super lidí a fajn pejsků, výborný alfa-pes Šedýsek, a skvělý super-alfa smečky lidsko-psí - Vy. Akce naprosto předčila všechna moje očekávání. Chtěla bych, abyste věděl, že díky Vám a Vašemu soustředění jsem poznala nejen skvělý psí svět a prohloubila vztah s tím mým pejskem, ale především jsem poznala sama sebe! Nepopírám, že to byly náročně čtyři dny plné fyzického i psychického vypětí. Člověk se celý svůj život, od narození až do smrti, někam "posouvá", po psychické stránce se vyvíjí. Jsou určitá životní období, kdy se člověk posouvá zpět, po většinu života však postupuje dopředu. Tento psychický "vývoj" většinou zaznamenáváme zpětně, zaznamenáme-li ho vůbec. Bylo pro mě neuvěřitelné sledovat, jak se vyvýjím a plně si tu změnu uvědomovat! Vnímala jsem, jak se zlepšuje mé soustředění, sebeovládání, jak dokážu vědomě řídit své emoce. Naučila jsem se, že i já dokážu vnímat svět jaksi "mimosmyslově", naslouchat své intuici a maximálně efektivně zrychlit svůj postřeh a reakce. Zjistila jsem, že dokážu pomocí sebejistoty a klidu dosáhnout čehokoli a to nejdůležitější, že to dokážu nejen u svého psa, ale i u lidí ve svém okolí!. Když jsem měla tu čest, sledovat Vás, jak zacházíte se psy, jak jsou ve Vaší přítomnosti klidní a dělají to, co po nich chcete naprosto dobrovolně, dokonale jsem pochopila význam fráze "přirozená autorita". Tou autoritou jste nejen pro psy, ale i pro lidi. Nesmírně si Vás vážím, za Vaši vyrovnanost, mírnost, upřímnost a přímočarost. Jednáte s každým stejně spravedlivě a jste důsledný. S lidmi jednáte naprosto "bez obalu" , ale já jsem hned na začátku pochopila, že při práci s lidmi a se psy je důležitá psychická síla, a koho rozhodí Vaše jednání, nemá na to, aby byl vůdcem smečky. Svým jednáním lidi "zocelujete" :) Velmi si vážím toho, že říkáte věci přímo, člověk okamžtě ví, jak na tom je, a že to co říkáte, myslíte vážně. Tyhle vlastnosti bohužel většině lidem schází a pak dochází k nedorozuměním.

Dosud jsem psala hlavně o tom, jaká změna se odehrála ve mně. Ráda bych ale, hlavně pro "veřejnost" popsala i to, jak se změnil vztah mezi mnou a mým pejskem. Opravdu jsem se snažila Vám bedlivě naslouchat a vše, o čem jste mluvil aplikovat v praxi. Pocity úspěchu se střídaly s pocity beznaděje. Jistou útěchou mi bylo, že jste si nás "nevšímal", a že to s námi nejspíš nebylo "tak zlé":) Nezaznamenávala jsem žádné výsledky a nabyla dojmu, že nejspíš dělám všechno špatně... V sobotu jsem si všimla, že si mě fenka pomalu začíná hlídat, ale nechtěla jsem to přeceňovat. Co pro mě bylo ale opravdovým šokem, když Nessie našla na benzinové pumpě lidské h..no a já jí musela navlčeným ubrouskem vyčistit ucho (podotýkám, že Nessie by museli dát narkózu, aby jí vyndali klíště, natož aby si nechala sáhnout do ucha..). Seděla, naprosto nehnutě a já jí vyčistila v klidu obě dvě uši. Neuvěřitelné. Druhý úžasný pokrok je ten, že od návratu chodí Nessie navolno, vedle mé nohy - do soustředění naprosto nemožné. Omlouvám se za vyčerpávající mail. Chtěla bych Vám tímto poděkovat za to, že jste nám dal šanci zúčastnit se Vašeho soustředění. I když jsme ve skupině nijak zvlášť nevyčnívaly (nekáral jste nás, ani nechválil), udělali jsme obrovský pokrok a to JEN díky Vám. Tento mail, budiž oponenturou všem lidem, kteří brojí proti Vaší osobě i Vašemu způsobu práce se psy. Ještě jednou děkuji a přeji hodně spokojených lidí a co nejméně "nepřátel". Doufám, že budeme mít tu čest, spolupracovat s Vámi i nadále, když ne na soustředěních, tak třeba individuálně. Podrbejte Šedýska za uchem a také mu za nás poděkujte :)

Petra Bukolská + Lochneska

Aktualizace 5.6.2011: Původně jsem chtěl 21. soustředění již uzavřít, ale tento týden jsem dostal mail, ve kterém se pisatelka kromě samotné akce vyjadřuje ještě k jednomu fenoménu mé práce pro lidi a pejsky - lidské špíně a pomluvám, házeným na moji a Šedyho hlavu už dlouhé roky. Je vidět, jak moc té lidské spodině stále ležím v žaludku a upřímně autorům podobných pomluv přeji, aby se svojí záští užírali hodně dlouho a pomalu, nic jiného si totiž za svoje chování nezaslouží.
Vážím si těch, kteří věří vlastnímu úsudku - vážím si těch, kteří se nebojí napsat svůj názor vycházející z osobního poznání. To všechno jsou důvody, proč zde tento mail se svolením jeho autorky zveřejňuji:

Vážený pane Dostále,

v květnu jsem se poprvé zúčastnila se svou německou dogou  Vašeho 21. výcvikového soustředění. Vaše internetové stránky jsem objevila nedávno a velice mě zaujal a hlavně mi byl velmi blízký Váš přístup k pejskům. To mě také motivovalo se na soustředění přihlásit. I když s Dixinkou téměř žádné problémy nemám, moc jsem si přála, aby jste mě na soustředění vybral. Pejsky totiž miluju a vše kolem nich mě velice zajímá a možnost naučit se komunikovat se svým pejskem psím způsobem a ještě lépe mu porozumět jsem si nechtěla nechat ujít. Proto když mi od Vás přišel e-mail o přijetí, měla jsem obrovskou radost a nemohla jsem se dočkat až pojedeme. Musím ale přiznat, že jsem měla i strach. Když jsem se totiž před pár lidmi zmínila kam jedeme, řekli mi, že jsem se zbláznila, že na lidi jen řvete, necháte svého psa, aby napadal ostatní psy, atd. Protože ale vím, jak lidé dokáží být zlí, řekla jsem si, že si vlastní názor udělám sama. A udělala jsem dobře!

 Musím říct, že jste skvělý člověk a Vaše soustředění bylo to nejlepší, jaké jsem kdy se svým pejskem absolvovala. Byly to všechno jen pomluvy lidí, kterým jste nejspíš urazil jejich ego, když jste jim řekl pravdu o tom, jak na tom s pejskem jsou a chtěl jste po nich aby na sobě zapracovali a dělali něco jinak, než jsou zvyklí. No a to neunesli. To je jen můj názor, který vychází z osobní zkušenosti. 

 Ano, Vaše soustředění jsou sice psychicky náročnější, ale všechno co se na nich dělá, co lidem říkáte i jak se k nim chováte má svůj účel a to ten, aby se člověk něco naučil, aby ho jeho pejsek bral jako svého vůdce smečky a majitel s ním pak neměl zbytečné problémy a oba spolu mohli spokojeně žít a všechno spolu zvládli. A to vše pro pejska přirozeně psím způsobem, bez agrese vůči němu a bez nějakého neustálého drilu na cvičáku. Nevěřila jsem svým očím, když mě Dixinka výborně poslouchala, aniž bych na ní mluvila nebo jí dávala pamlsky za odměnu. S tím jsme totiž měli problém, vždy udělala cokoli jsem po ní chtěla, ale očekávala odměnu  a když dlouho nic nedostala, tak už se jí pak poslouchat nechtělo. Ale najednou to vše šlo i bez pamlsků. Dělala to jen pro mě a ne za úplatek a za to Vám moc děkuji.

Pochopila jsem, že na lidi musíte být přísný, jinak by se nic nenaučili. Bylo jasně vidět, že pejskové opravdu vnímají emoce lidí a reagují na ně i na jejich psychiku, tak chápu, že je hodně důležité svou psychiku posílit a naučit se ovládat své emoce a myslím, že právě toho se snažíte u lidí docílit.

 Bylo krásné sledovat, jak Vás pejsci vnímají, bez problému s Vámi spolupracují a mají Vás rádi. Šedýsek je také skvělý pejsek a bylo pro mě opravdu obdivuhodné a taky poučné sledovat, jak bylo spolu na volno pohromadě tolik psů téměř bez problému a jak si Šedy udržoval ve smečce pořádek a vždy dokázal správně zasáhnout tam, kde bylo třeba a pejskové se zase uklidnili. Takhle pohromadě s pejsky bych mohla být pořád, báječný pocit.

Teď když jsem ze soustředění doma, snažím se vše dělat tak, jak jste nás učil a s Dixinkou ještě mnohem více komunikovat. Je ale pravda, že ještě spoustu věcí moc nechápu a dělám určitě ještě mnoho chyb. A také je ještě určitě hodně věcí, které bych se mohla od Vás a Šedýska naučit. Proto bych byla  moc ráda, kdybych se do budoucna mohla ještě Vašich soustředění zúčastnit a naučit se ještě něco nového.

Také bych Vám ráda poděkovala za to, že jste umožnil jet na soustředění i mému příteli, protože od té doby, co jsme se vrátili bych řekla, že se vztah mezi ním a Dixinkou ještě o hodně zlepšil.

 Omlouvám se za tak dlouhý dopis, ale chtěla jsem se s Vámi podělit o své dojmy a hlavně Vám opravdu moc poděkovat za báječné soustředění, za všechny rady a informace, které jste nám dal, za všechno, co jste nás naučil i za tu trpělivost s námi a hlavně také za možnost strávit krásných pár dní ve smečce tolika báječných pejsků.

 Mějte se moc krásně a pohlaďte za nás Šedýska.

S pozdravem

Andrea Pilařová a Dixinka

Aktualizace 25.9.2011: Za všechny došlé opět jedna zpětná vazba ze strany těch, kteří se mého soustředění zúčastnili. Velice rád ji zde se svolením pisatelů zveřejňuji i pro ilustraci pro mě velmi milé skutečnosti, kterak soustředění mění k lepšímu nejen pejsky, ale přiměje k zásadním zamyšlením o sobě samých i jejich majitele...

Dobrý den, pane Dostále,

ráda bych Vám ještě jednou poděkovala za uplynulých 5 dní, za možnost zúčastnit se a za vše, co jste nám předal. S Bobinou (štěně strakáče) cvičil na soustředění můj přítel, od začátku má u ní více autority, než já, proto jsme se rozhodli, že to bude on. Včera večer mi předváděl, co se spolu na cvičáku naučili a jak je potřeba s Bobísem pracovat. Málem mi oči vypadly, takto soustředěnou (v rámci štěněcích možností :) jsem ji viděla poprvé a ačkoliv jsem si myslela, že to pro ní bude otrava, naopak bylo vidět, jak přítele hltá očima a mrská radostně ocáskem. A v tu chvíli mi docvaklo, že mám sama se sebou práce jak na kostele a že to pro mě nebude lehké. :) Život s Bobinou tak pro mě získal nový rozměr, z veselé kámošky a rošťandy se zároveň stal můj velký účitel. Pokud chci, abychom spolu byly šťastné a bez problému fungovaly, je potřeba konečně zvládnout to, s čím se celý život potýkám - naučit se rozhodovat, za svým rozhodnutím pevně stát, dotahovat věci do konce, zvládnout své emoce a získat vnitřní klid a disciplínu. Přiznávám, že to pro mě nebude úplně jednoduché, ale tentokrát mám silnou motivaci to zvládnout, už nejde jen o mě. A měla jsem možnost vidět, kam to může vést, kdybych se na to vykašlala - teď momentálně vidím svůj vztah s Bobinou do budoucna zhruba jako vztah slečny s fenkou bandoga. Má mě ráda a zatím mě poslouchá, ale cítím, že za pár měsíců si bude dělat, co bude chtít a mě absolutně nebude brát, pokud na sobě nezapracuju. A to by mě mrzelo. Děkuji za tohle "prozření"..:)

Pane Dostále, přejeme Vám a Šedýskovi jen to nejlepší,moc si vážíme Vás a Vaší práce a jsme mimo jiné také rádi, že jsme dostali možnost udělat si o všem vlastní obrázek - a to velmi pozitivní! Děkujeme za "nakopnutí" tím správným směrem, díky Bohu, že přišlo takhle včas.

Se srdečným pozdravem

Jana Kubešová, Michal Kosek a stračena Bobina :)

Jednu věc nemůžu nechat nezmíněnou... můj Šedýsek mi strašně scházel a všude jsem ho tam viděl... První večer jsem si udělal aspoň pietní vzpomínku na něj - zapálil jsem svíčku v kruhu z jeho obojku na místě, kde se mnou vždy absolvoval přednášky - v prostředí, kde byl vždy šťastný a dělal to, pro co se na tomto světě narodil. Byl úžasný a je nezapomenutelný.

Závěrem chci poděkovat všem zúčastněným lidem za jejich dobrou práci a opravdovou snahu sebe i své pejsky něco naučit, za to, že spoluvytvořili pohodovou atmosféru - i za to, že se jim Gardýsek tak líbil:)

Aktualizace 3.6.2012: Jako pokaždé jedna zpětná vazba z "druhé strany barikády" za všechny došlé, pisatelka byla na mém soustředění poprvé...

Vážený pane Dostále,

ráda bych Vám tímto způsobem ještě jednou  poděkovala, za to jaký jste a jak přistupujete k pejskům.

Po návratu z 23. soustředění jsem si musela nechat trochu časový odstup, abych si urovnala myšlenky. Byl to úžasný zážitek, nejen sledovat Vás při komunikaci s pejsky, ale i s lidmi a v neposlední řadě pejsky jak spolu utvářejí smečku. Někteří z účastníků nemohli pochopit proč se chováte tak jak se chováte. Ukočírovat skoro 40 lidí a 40 pejsků není divu, že jste byl nekompromisní, přísný a když situace dovolila tak i vlídný :-) naprosto s Vámi souhlasím jinak to ani nešlo.

Pochopila jsem, že pejsek není věc, jak se píše v zákonech a jak si i někteří lidé myslí. Je to živý tvor, náš kamarád, naše rodina a jsem strašně ráda, že jste mě naučil jak s Belinkou mluvit a hlavně jak jí rozumět a věřím, že i ona si řekla " jé konečně někdo, kdo ty moje páníčky naučí mluvit po psím, konečně si budeme rozumět". Sice je to běh na dlouhou trať a hlavně když s náma mlátí puberta, ale důležité je to nevzdat a vydržet né kvůli sobě, ale kvůli Belince, aby byla šťastná a spokojená ve své smečce.

Doufám, že se Vám povede najít skvělé místo na další soustředění, byla by škoda kdyby se nekonalo.

Velké díky Vám a Vaší práci

Lucka Fričová spolu s Belinkou

PS: Gardýskovi posíláme pohlazení

Aktualizace 17.6.2012: Ještě jeden mail navíc, který mi přišel tento týden - a dávám ho tu k přečtení především kvůli zmínce o Šedýskovi, která mě strašně moc potěšila. Svým způsobem se tenhle nádherný pejsek stal takovou malou psí legendou a já jsem šťastný za to, že svůj život věnoval mně a já jemu mohl na oplátku skoro deset let svěřovat vedení psích smeček. Věřím, že i on má teď radost, protože svojí bytosti tu se mnou stále zůstal, mám ho navěky ve svém srdci a vrytého pod kůží...

Vážený pane Dostále.

Tím to bych Vám chtěla poděkovat za krásně zorganizované 23.soustředění a za to, že jsem mohla být s Gabinkou jeho součástí.

Na takové podobné akci jsem byla poprvé a zanechalo to ve mě určitě mnoho zážitků a dojmů. Když jsme přijížděla, tak jsem měla určité obavy co se bude dělat a byla jsem ve velkém očekávání jak to vlastně mezi mnou a Gabinkou máme.

Dnes s odstupem času vidím mezi námi určitou změnu. Navazujeme častěji oční kontakt, více mě vnímá a celkově se náš vztah o mnoho zlepšil. Ale furt je Gabinka přece jenom puberťák a občas to začne zkoušet, ale to už víme jak řešit a daří se její občasné výlevy korigovat.

Další změny, které ve mně Vaše soustředění zanechalo, jsou ohledně pohledu na ostatní pejsky. Pohybuji se na mnoho psích akcích a zde vidím pejsky agresivní, nevyrovnané a bojácné. Dříve bych se takovým pejskům vyhýbala a myslela si bůh ví co, ale dnes díky vašim poznatkům a zkušenostem se podívám na páníčky, promluvím s nimi a je mi hned jasné proč je jejich pejsek takový. Jak jste řekl když je páníček nevyrovnaný, křičí, jedná zbrkle, pak bude takový i pejsek.

S Gabinkou se agility věnujeme dále a zde vidím rozdíl největší. Už tolik neutíká za jinými pejsky z parkuru a vnímá mě a moji řeč těla. Snažíme se běhat beze slov a jen si užít to, že spolu trávíme čas a patřičně si to užít. Přijde mi, že si více rozumíme a umíme občas předvídat co ta druhá udělá. Náš vztah Vaše soustředění změnilo k lepšímu a toho si moc vážím.

Jediné co mě hrozně mrzí, že jsem neměla tu možnost poznat Šedýska. Kolují o něm jenom nejlepší věci a musel to být úžasný pejsek.

Děkujeme Vám za všechno co jste tam pro nás všechny dělal a obdivuji Vaši práci. Psi jsou pro mne někdy více než lidé a nenechám na ně dopustit a jsem ráda, že tu jsou i takový lidé, kteří jim naprosto rozumí a umí jim pomoct v jaké koliv situaci.

Doufám, že nějaké další soustředění se uskuteční, a držíme palce v hledání nové plochy.

Přejeme Vám i Gardýskovi mnoho štěstí a hodně krásných společných chvil.

S pozdravem Aneta Obrusníková a turbomyš Gabinka

Ze soustředění jsem se tentokrát vrátil opravdu velmi unavený... ne ze psů, ale z některých problémových lidí, jak už to tak bývá. Pejsci... ti byli úplně jiná kapitola:) Byli úžasní - jak ti "problémoví" (kteří se takto ale chovali pouze se svými nevyrovnanými pánečky), tak ti "neproblémoví" - štěňata i dospělí jedinci. Byla radost s nimi komunikovat a pracovat, třebaže jsem měl kontaktní práci ztíženou - musel jsem simultánně zvládat i svoje 50kg pyrenejské telátko a na psy a feny s přenesenou agresí, permanentně vystresované ze svých majitelů, kteří na ně přes moje neustálé upozorňování (i praktické ukázky "jiné cesty") šli výhradně silou, mi zbyla jen moje komunikace a jedna ruka. Přesto jsme v těchto situacích neutržili žádné kousnutí já ani Gardy - všichni se zklidnili a já názorně ukazoval jejich majitelům, jak je to jednoduché, pokud si nechají poradit a budou dělat věci správně. Moje práce s pejsky je totiž vždy o praxi, ne jen o teorii - bohužel tolik pejskařů miluje přístup "ono to nejde", protože je nestojí žádnou námahu. Ale to je opravdu jen jejich chyba - ne jejich psa a ne moje a jednoho krásného dne na to doplatí opět jen oni sami.

Můj vlastní pejsek Gardien - udělal mi obrovskou radost, byl absolutně bezproblémový, třebaže je to teď jedenáctiměsíční psí puberťák - veselý obřík s věčně rozesmátou tlamičkou, společník v psích rošťárnách i přemýšlivý individualista. Klidný ve chvílích, kdy jsem musel půl metru od něho kontaktně pracovat s naštvaným cizím pejskem. Slízl od jednoho psího dorostence větší kousanec do lokte, ale stále zůstal v klidu a bez sebemenší stopy agrese...

Během tohoto soustředění jsem uskutečnil ještě dvě akce "navíc" - tou první byl páteční křest mého nového CD/DVD Ride A Tiger (kmotrem je můj Gardien, jediný, kdo vedle mne prožíval týdny dokončovacích prací a vznik posledních skladeb), tou druhou sobotní účast na akci pořádané v NC Géčko Liberec Škola plná zvířátek, kde jsem měl krátkou přednášku s Gardýskem na téma pořízení psa do rodiny a vztahu pes/dítě. I tady kožíšek nezklamal - v pro něj naprosto neznámém a stresujícím prostředí (frekventovaná průchozí hala obchodního domu, spousta lidí a velmi hlučné prostředí) se choval s klidným nadhledem velkého psa a důvěrou ve svého "vůdce smečky". Moc mne v nejenom této souvislosti těší, že moje práce s ním začíná přinášet ovoce.

Památeční certifikát tentokrát nedostal žádný z lidí, ale věnoval jsem jej třem pejskům, kteří se svojí osobností vymykali běžnému průměru.

Tolik tedy k 24. výcvikovému a relaxačnímu soustředění, konaném tentokrát v jiném areálu na menší ploše, nicméně stále pod stejným heslem: zapracovat sám na sobě a svém pejskovi.

Po 12 letech a 24 soustředěních jsem se rozhodl pro některé zásadní změny v náplni této akce a toto byla první z "nové generace", jak jsem si ji pracovně nazval. Protože lidem vesměs chybí skutečné sepětí s jejich pejsky (jakkoli je mají rádi), protože jim chybí rozlišení věcí pro život s pejskem důležitých a nedůležitých (pohodlnost, podceňování) a protože se jedná o jev masově rozšířený a mnohdy plynoucí z desítek let zažitých fám a nepochopení, rozhodl jsem se jim i v této oblasti pomoci.

Většinu času jsme tentokrát strávili v terénu - ve skutečném provozu, v krásné přírodě, lesích a skalách, v místy velmi náročném prostředí pro součinnost člověka s jeho psem. Součástí byly i přesuny po silnicích a skrze vesnici se štěkajícími stálými psími obyvateli za ploty, opět kladoucími důraz na vzájemnou spolupráci a ohlídání si pejska vlastního. Jako i dříve na mých akcích komunikace, komunikace, komunikace - základní princip a priorita, nikoli výcvikový dril a tupé učení cirkusovým kouskům... a samozřejmě každodenní přednášky a večerní testy.

Za ty plné tři dny jsme během denních a večerních akcí nachodili něco přes 40km. Moji psí kluci "tam nahoře" zařídili ideální počasí bez deště nebo naopak ubíjejících veder, v tomhle koutě republiky to opravdu vyšlo. Ve skalnatém a lesnatém terénu, kde jsme se pohybovali, bylo ideální podloží pro psí tlapky, měkké stezky vystlané jehličím a spadaným listím. Při jedné zastávce jsme vyplašili i stádečko divokých prasat, rozumně usoudili, že pejsků je tu přece jen nějak moc, ale opět to byl zážitek, na který se nezapomíná.

Po večerních akcích jsme se vraceli kolem obrovského výběhu patřícího známému chovu fríských koní - nádherných černočerných bytostí s neskutečně plavným a pro ně tak typickým krokem. Byli zvědaví a naši pejsci je zajímali, stejně jako oni sami zajímali nás. Pohled na ně byl povznášející...

Zasloužili jsme si každodenní odměnu a místní stánek s vynikající točenou zmrzlinou (kterému jsme, řekl bych, za ty tři dny razantně zvýšili tržbu:)) byl ideální "cílovkou" - pejsci zmrzlinu rádi, tak i můj Gardýsek dostal pokaždé líznout. Moje oblíbená vanilková mu chutnala taky:)

Jedna z mých praktických akcí byla zaměřená na odmítnutí kontaktně podávané potravy od cizích osob a Gardýsek mi udělal velkou radost. Postavil jsem ho do "souboje" proti jednomu velmi přesvědčivému pánovi (navíc majiteli Gardyho psí lásky) a vyhráli jsme - sekvence "vůdčí varování -> oční kontakt -> jeho submisivní signál -> couvnutí a další nezájem" proběhla přesně jak měla, navíc tohle byla jeho první praktická zkušenost. Málokdo z dvojice člověk-pes uspěl a doufám, že si všichni konečně uvědomili, že v reálu se může jednat o rozhodující hranici mezi životem a smrtí jejich pejska.

Vůbec se mnozí z účastníků přesvědčili, jak jsou v reálu těžké postupy, které se v mém podání jeví napohled jako velmi snadné. Tajemství je stále v tom samém - nic není mechanika, za vším stojí osobnost/neosobnost konkrétního člověka a jeho vazba se svým pejskem. Ano, v konečném efektu se skutečně nejedná o snadné záležitosti, i toto poznání bylo pro mnohé důležité a inspirující.

Pro mne osobně byl balzámem na duši i každý průchod vesnicí, protože místní byli naprosto v pohodě, zdálky jsme se spolu zdravili nebo si zamávali a občas to vypadalo jako prvomájový průvod - husí pochod lidí se svými pejsky a lidé vycházející ze svých domků jen proto, aby se na nás podívali a potěšili pohledem na ty krásné hafany. Pro mne jako člověka zvyklého z Liberce na často nevraživé pohledy a štítivé obcházení (čest výjimkám) to bylo opravdové pohlazení duše...

Legendou se zřejmě stane naše společná návštěva sloupského skalního hradu, absolvovaná v počtu téměř tří desítek lidí a jejich psů (ano, pejsci skutečně celou prohlídku absolvovali s námi). Pan průvodce z toho byl zpočátku trochu nervózní, ale brzy roztál, protože pohled na tu hradní psí smečku byl boží a to jsme v pohodě zvládli s mrňaty i obříky i takové ty klasické úzké točité schody, po kterých má kolikrát problém jít i samotný člověk. Pro jistotu jsem se pána na konci zeptal, zda tam v takové sestavě měl premiéru a potvrdil mi, že ano. No a druhý den o našem dobytí hradu psím vojskem už věděl celý Sloup a přilehlé okolí včetně majitelů areálu:)

Nějak mi vůbec nedošlo, že číslovka '25' je docela jubilejní, takže mě moc potěšila iniciativa (díky, Tomáši!) a zorganizování přípitku na poslední přednášce. Nečekal jsem to a budiž to dobrý signál do dalších soustředění...

Opět přijeli lidé z celé republiky a dva účastníci až ze Slovenska. Ohlasy během i po této akci byly kladné, některé velmi a pro mě je to zpětná vazba, že tato nová koncepce má smysl a lidem se líbí. Třebaže i tentokrát se v ojedinělém případě potvrdila moje stará zkušenost "chtěj po člověku, aby začal něco dělat a okamžitě začne problém", veřejně tímto oznamuji, že příští soustředění bude mít všechny atributy tohoto, ale přidám každému té individuální práce s jeho pejskem ještě pěkný kus navíc. Mám náročného osobního psího trenéra, takže opět utahám jeho, sebe i vás všechny...;)

Prostě to bylo fajn a kdo nebyl, přišel o hodně. Zvládli to lidé ve věkovém rozmezí od 12 do 71 let, pejsci od russelů po pyreneje. Další lidé pochopili radosti i úskalí mé práce s pejsky a jejich lidmi, dle individuálních schopností a přístupu pochopili svoje vlastní psy a více či méně poznali lépe i sami sebe. Děkuji tímto všem, kteří jakkoli přispěli k pozitivnímu průběhu 25. VÝCVIKOVÉHO A RELAXAČNÍHO SOUSTŘEDĚNÍ FALCO a jsem šťastný za své pyrenejské telátko, které ve svém vrcholně rozpučeném pubertálním období vše zvládlo s klidným nadhledem, jako moje nejbližší opora a nejlepší důkaz toho, že některé věci prostě fungují...

A na závěr ještě pár fotek:
 

25. VÝCVIKOVÉ A RELAXAČNÍ SOUSTŘEDĚNÍ FALCO se pomalu stává minulostí - ale v tuto chvíli si připíjíme na další lidskopsí budoucnost...

Po absolvování tohoto soustředění jsem se rozhodl je na rozdíl od těch předešlých zhodnotit zcela jinou formou - ne pouhým konstatováním, že pejskové byli jako vždy báječní a bylo mi s nimi dobře (třebaže opět bez výjimky byli a čerpal jsem z nich tolik potřebnou energii), že lidé byli jako vždy různí a ne každý si můj výběr mezi účastníky zasloužil (opět nic nového) a že jsem na svého pyrenejského medvídka mohl být i tentokrát hrdý (opět se o kus posunul ve svém vyspívání, byli jsme si po celou dobu vzájemnou oporou a účastníkům soustředění sám na sobě ukázal, jak by měl v reálu vypadat a chovat se vyrovnaný a dobře vedený pastevec).

Ne. Tentokrát v souvislosti se soustředěním zveřejním materiálu víc - protože některé skutečnosti nelze shrnout do jednoho odstavce nebo několika vět, jsou to natolik silné a závažné věci, že si zaslouží podstatně více rozepsat. Jsou svým způsobem jedinečné a zároveň charakteristické pro určité typy lidí, ve svých důsledcích bezprostředné dopadající na jejich pejsky i na ně samé.

Mnohé vypovídají - o dnešní době, problémech, které vznikají, pokud člověk nezvládá sám sebe, o pokoře a namyšlenosti, o vděku a nevděčnosti.

První článek jsem nazval Každý dobrý skutek... a je to příběh neveselý, ale od začátku do konce pravdivý. V tuto chvíli má otevřený konec a po jeho dočtení vám bude jasné, proč některé věci, které přináší osud do života jiných lidí, nemůžete vždy ignorovat, nemůžete od nich dát ruce pryč, ale musíte do nich aktivně zasáhnout...

Druhý článek "Barbína" a páni velkomožní je také o lidech. Dva příběhy, dva psí osudy spojené s jejich protagonisty a jedna zpětná vazba...

Třetí související článek jsem nazval Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody... aneb vše je v lidech a nic není samozřejmé ani povinné.

A na závěr této "zprávy ze soustředění" přikládám hodnocení od jeho přímého účastníka, člověka, který mne koncem minulého roku poznal také formou mého individuálního výcvikového servisu. Zhodnocení, kterého si včetně jeho autora velice vážím - zhodnocení majitele krásného pejska, anglického buldoka, který mi na uvítanou přitiskl hlavičku k nohám - pamatoval si mě a ve své buldočí dušičce mě měl od té doby uchovaného stejně jako já jeho...

Dobrý deň, pán Dostál,                                                                                                                  

predovšetkým Vám prajem,aby ste znovu našli pokoj v duši, ktorý Vám niektorí ľudia svojim správaním dokážu ukradnúť. Viem, že Váš verný parťák Gardy Vám vtom vždy pomôže. Týmto ho v myšlienkach hladim a Vám vyslovujem vďaku, uznanie a úctu ako k človeku tak i k učiteľovi, ktorý učí ľudí pozerať sa na svet úprimnými psími očičkami. Ako absolvent individuálneho výcvikového servisu a účastník výcvikovo-relaxačného sústredenia chcem povedať svoj názor na tieto akcie a snáď odovzdať nejaký odkaz pre ľudí žijúcich so psíkmi eventuálne chystajúcich sa v budúcnosti svoj život obohatiť prítomnosťou tohto čistého a úprimného stvorenia. Pridám k tomu i krátky pribeh s mojim(našim) Buzzynkom. Stal sa členom našej smečky ako darček k mojim 50-im narodeninám. Môj názor je, že psík sa nikdy nemá kupovať ako prekvapenie vo forme darčeka. Varovným príkladom sú stovky šteniatok končiacich na ulici po Vianociach. Nebol som na výchovu Buzzynka pripravený vedomostne, skúsenosťami ani psychicky, ale ochotný pre to neskutočne krásne a bezbranné klbko obetovať všetko. Pomerne neskoro som vďaka Googlu "narazil" na stránky pána Dostála a intuitívne som cítil, že je to človek povolaný a vyvolený k tomu, aby mi dal odpovede na mojich "milión" nezodpovedaných otázok súvisiacich so správnou výchovou šteniatka. Pred mojim rozhodnutím absolvovať v úvode spomenuté akcie som sa musel stotožniť s každým jeho názorom, pretože v opačnom prípade nemá význam zúčastniť sa tohto školenia. Prišiel som sa niečo naučiť a tieto poznatky aplikovať do výchovy psíka. Neprišiel som, aby som pána Dostála presviedčal o správnosti mojich názorov(predsa keď sú niektorí ľudia presvedčení o správnosti svojich výchovných metód, tak nech ich uplatňujú v praxi a nechodia otravovať ovzdušie tam, kde sa chcú druhí niečo naučiť). Čiže nie je to o konfrontácii názorov, ale o dôvere v človeka, za ktorého hovoria výsledky jeho dlhoročnej práce. A keby v každej oblasti ľudskej činnosti boli ľudia tak vedomostne podkutí ako pán Dostál v oblasti výchovy psíkov a tak pozitívnymi charakterovými vlastnosťami vrodenými či životnými skúsenosťami osvojenými, tak som si istý, že naše republiky by neboli v takom svrabe v akom sú. Prvýkrát v Liberci Buzzynko spal so mnou v posteli, dnes neviem zaspať, keď sa ho nemôžem dotýkať. Zo spomínaných akcií sa nevrátite s "hotovým" psíkom, je to cesta, po ktorej musíte kráčať celý život, do pozície vodcu smečky sa nemôže človek nanominovat´ svojvoľne, túto pozíciu si musí vybojovať a následne zaslúžiť. A o tom, či si ju zaslúžime, o tom rozhoduje náš psík. A musíme o ňu bojovať do konca...života jedného z nás. Spoznal som nových ľudí, v ktorých prítomnosti som sa cítil výborne, dokonca s niektorými okrem psíkov sme mali spoločné i iné záľuby. Veľmi rád by som sa chcel s nimi v budúcnosti stretnúť na ďalšom sústredení. Mám ešte viac toho, čo by som chcel povedať, ale o tom neskôr. Pán Dostál úprimne Vás pozdravujem a budem rád, keď si môj názor prečítajú ostatní.

Miroslav Cigánik

Pane Dostále a Gardi,

uplynulo pár dní, co jsme se s Atym vrátili ze soustředění a už 2 měsíce, kdy jsme u Vás byli na individuálním výcviku. A ve mě bublá mnoho vět, které bych ze sebe chtěla dostat.

Musím říct, že se nám s Atym život obrátil naruby od chvíle, kdy jsme Vás poznali. Jak jste měl možnost zjistit už v Liberci, já jsem temperamentní čertík v krabici, co vyletí pro kadou blbinu, mám ráda vše svižné, rychlé, všeho hodně a hlavně hned. A Aty, již svou povahou teriéra, je podobného ražení, no a se mnou ještě více zdivočel, nemaje ode mne, začátečníka bez znalostí, pevnou ruku a daná pravidla, nýbrž pouze milující náruč chůvy. Toto jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem si díky své kamarádce začala číst Vaše stránky na netu i v knihách. Pochopila jsem, kolik omylů a hrozných chyb jsem v Atyho výchově udělala a jak moc jsem mu za těch 7 let svou neznalostí ublížila, o kolik jsem ho v jeho psím životě ochudila a co již nikdy nebudu moct vrátit zpátky. A protože svého pejska nechci dál trápit a protože chci, aby byl po zbytek života šťastnější, byla jsem ochotná se učit, jak jemu i sobě pomoci.

Jako mnozí přede mnou, začala jsem vše řešit až ve chvíli, kdy už bylo opravdu hodně pozdě! Aty byl velmi vznětlivý, naprosto nesnášenlivý až agresívní vůči psům, uštěkaný, mnoho let nepuštěn z vodítka, protože jsem se bála, že by utekl a napadl by prvního psa, kterého by na útěku potkal, nemaje ve mě naprosto žádnou autoritu, vrátil by se možná jen proto, že mě má rád a že mu dám pelíšek a večeři. Navíc doma začal v tomto dospělém věku celodenně výt a devastovat byt. A k tomu se nabalila epilesie, pro stupňující počet záchvatů již skoro rok řešená antiepileptiky. A já, v poslední době uzlíček nervů, vystresovaná, ubrečená, vše tímto jen zhoršující, jsem najednou uslyšela v telefonu zcela klidný, mírný tichý hlas, který mě utěšil, že není nikdy tak pozdě jak to vypadá, že vše má své řešení, pokud já pochopím. A já moc chtěla pochopit, naučit se, jak se svým pejskem dál žít v klidu a pohodě, prožít jeho život spolu s ním, ne vedle něho.

Jen několik dní jsme museli s Atym vydržet než se nám dostalo Vašeho laskavého přijetí a individuální péče. To, co se mi zprvu zdálo jako nepochopitelné, nemožné, neřešitelné, se najednou stalo zcela normálním. Dnes sama nechápu, jak jsem mohla chodit s Atym na flexi vodítku, proč by mi Aty měl utíkat, proč by musel očurávat každý roh co pár metrů, proč by mi nemohl jít klidně na prověšeném vodítku vedle nohy, proč bych na něj měla hulákat, když slyší mé šeptání...z Liberce jsme po 4 dnech odjížděli jako vyměnění! Aty na čtvrtinové dávce léků a bez záchvatu, klidný, neřvoucí, se zájmem v očích o vše kolem a s ouškama nachystanýma zaslechnout můj hlas a povel. A já zcela zklidněná, bez známky nervozity a stresu, lehce zpomalená ve svých gestech, pohybech i řeči, čehož si ihned všimlo mé okolí a já se jen usmívala místo odpovědí na otázky typu: "Co se ti stalo?" A Atymu, že je najednou tak jiný, klidný?"

Nejvíce na náš návrat čekala má kamarádka, která mě na Vás přivedla. Sama pejskařka, studující Vaše stránky velmi pečlivě již mnoho let, toužila jet na Vámi pořádané soustředění, ale neměla odvahu jet sama, dlouho do mě hučela, abychom jely spolu. Po individuálu, kdy jste mi soustředění sám navrhl, jsem samozřejmě již žádné přemlouvání nepotřebovala a obě jsme se přihlásily. A neskutečně se těšily!

No jo. Ale když si dvě ženy něco spolu vysní a představují si, jak bude a co bude...první večer a noc byly pro nás (a jistě pro každého účastníka, je-li tu poprvé!) opravdu šok! Jsme z druhého konce republiky, 8 a půl hodiny na cestě, zjištění, že v chatce nebudeme samy dvě, ale ještě spolu s dalšími dvěmi ženami a dohromady 5 psů, večerní procházka se psy ve štrůdlu, kdy se mnoho psů i fen chtělo okamžitě zlikvidovat, půl 2 ráno a my ještě stále nespali...ráno až příliš brzy, protože jsme zvyklé vstávat do práce, kruhy pod očima a deprimovaný výraz, co nás tu ještě čeká za hrůzy! Vypadala jsem asi, že to vzdám, okamžitě se sbalím a jedu odsud pryč! Kdepák! Nejsem bábovka! Ublížila bych tím Atymu a nejvíc sama sobě! Rozhodla jsem se, že nebudu skeptická, že sklopím uši a budu dobře naslouchat, že se něco naučím, že dám sobě i Atymu příležitost. Řekla jsem si, že přece víte, co d    láte, že o psech a lidech víte víc než dost, abyste je uměl ukočírovat, že nedovolíte, aby se tu něco semlelo, že nám přece chcete pomoct! Vždyť jsem to viděla už v Liberci.

Jsem hrdá na to, že jsem to já sama psychicky zvládla. Přesto, že jsem měla asi nejstaršího a kvůli mě i nejdéle trpícího pejska, oba jsme to zvládli. Věděla jsem, že by byla utopie si myslet, že na konci soustředění si Aty bude vesele pobíhat mezi ostatními psy a hrát si s nimi, pro mě byl obrovský úspěch, že dokázal kolem mnohých projít a nesežrat je! Že mohl ležet na sluníčku nedaleko ostatních pejsků a klidně spát! Že dokázal trpělivě čekat, než všichni slížou zmrzlinu. Že seděl u mé nohy v kruhu bez toho, aby vyjel po sousedním psu. Některé Vaše metody a úkoly mi připadaly nesplnitelné, na hranici možností mého i mnohých jiných pejsků, ale nakonec pejsci a hlavně lidé dokázali skoro nemožné a vše se odehrálo bez újmy na zdraví i psychiky.

Předposlední den mi kamarádka řekla, že by příště chtěla jet zase. A já váhala, věděla jsem už, jak je to náročné, jak moc jsme byli oba za těch pár dní unavení, Aty při posledním cvičení v kruhu už ani nechtěl sedět, lehal si únavou, byl opravdu vyčerpaný, a i já jsem měla dost po psychické stránce, tolik informací, neustálé konfrontace pes-pes, obrovský záběr na psychiku lidí i psů...ale poslední noc se to ve mě zlomilo. Uvědomila jsem si, jak to vlastně všechno bylo skvělé! Jaká to byla pro všechny ohromná příležitost a zkušenost. Jak moc jsme se všichni za těch pár dní naučili, lidé, psi, lidé od psů, lidé jeden od druhého a my všichni od Vás a Gardiho. Velkou předností bylo i neskutečné počasí (ale když jste mi před soustředěním psal, abych za krásné počasí přinášela obětiny, říkala jsem Vám, že bude hezky, protože to tak chceme :-)) a také nádherné prostředí, krásná př    roda okolo, neuvěřitelná pohoda a klid Sloupu. Ale to všechno by bylo k ničemu, kdyby se sešli ne tak pohodoví lidé bez špetky sebestřednosti a pocitu "já jsem nejchytřejší na světě!" a kdyby z Vás a Gardiho ten samotný klid tolik nevyzařoval a my všichni ho nemohli čerpat. Tu poslední noc jsem se rozhodla, že tohle bylo naše první, ale rozhodně ne poslední soustředění, které si s Atym vyzkoušíme. Ještě se máme mnoho co učit!

Po pár dnech mohu říct, že Aty byl po návratu velmi vyčeraný, stále spal a i teď pospává častěji než dřív. Ano, ale taky dostává jeho mozeček daleko více zabrat, protože naše procházky a výlety se sice smrskly z běžných 30-50 km za víkend sotva na polovinu za celý týden, ale zato chodíme spolu a ne vedle sebe či pouze spojeni flexinou jako dřív. Aty ke mě často otáčí hlavinku a já na to gesto stále čekám a tak mu mohu vždy odpovedět. Aty si běhá na stopovačce ve velkých kruzích okolo mě, a protože stále sleduji jeho a ne mobil ani nikoho vedle sebe, mohu okamžitě reagovat na jeho signály, polohu oušek, postavení těla, výraz v očích, mohu si ho zavčas přivolat a on přiběhne a s jakou radostí! Aty chodí na zcela prověšeném vodítku, netahá mě za každým psem, aby se do něj zahryzl, neočuchává trvale chodník a trávu. Aty doma v klidu spinká a čeká, až se vrátím z práce a já nechodím domů ve stresu, co mě tam zase bude čekat za pohromu. A hlavně, Aty má už tak nízké dávky léků, že je to spíše placebo a na Vaše doporučení za týden tuto léčbu zruším úplně. A Aty po celou dobu neměl jediný záchvat!

Já vím, že máme s Atym ještě mnoho před sebou. Pochopila jsem, že jsem nastoupila na nikdy nekončící cestu stálého učení, vnímání sebe i svého pejska, stálé pozornosti a pozorování. Ona ta cesta jednou skončí, ano, a až skončí, bude to velmi bolestivý okamžik. Ale do té doby, dokud tu Aty bude se mnou, budu se snažit, aby ta cesta, naše společná cesta byla co nejklidnější, nejšťastnější, abych dala Atymu to nejlepší, co mohu. Díky Vám, pane Dostále, jsem pochopila, co to je: vědomí, že on a já jsme smečka! Že se můj pejsek na mě může spolehnout a že já mohu žít s ním spokojeně a šťastně po zbytek jeho života.

Děkuji Vám, pane Dostále za vše, co pro nás, lidi a pejsky děláte! Děkuji Vám za sebe i Atyho. A moc se těším, že se zase za rok s Vámi i Gardim potkáme.

Mirka Chromiaková a vedle mě klidně spící Atrey.

Krásný večer pane Dostále,

věděla jsem už při dnešním odjezdu, že Vám musím napsat a ještě znovu poděkovat za ty nádherně strávené dny na Vašem soustředění. Chtěla jsem si nejdříve nechat uležet myšlenky, ale nakonec mi to nedá a píšu už teď.

Spoustu dní jsem strávila čtením stránek psí školy Falco a veděla jsem, že se to musí zažít na vlastní kůži. Bylo jisté, že to bude pro mě nevšední zážitek, ale přesto jsem byla při příjezdu dost nervózní - zbytečně. Hned ve středu ráno, kdy jsme poprvé stáli v kruhu ze mě nervozita spadla a já věděla, že je tohle jedinečná příležitost a musím z toho získat co nejvíc. Snad se nám to alespoň trochu povedlo. Na soustředění jsme se přihlásili proto, že čas strávený s pejsky je pro nás ten nejkrásnější a hlavně s vědomím, že jsme (ač v dobrém úmyslu) nasekali při výchově spoustu chyb (výcvik místo výchovy, fixace na hračku, apod...) a je to potřeba začít řešit co nejdřív. Až při pohledu na Gardýska a při poslechu přednášek jsem si uvědomila, že ty chyby jsou mnohem závažnější, než jsem si myslela. Sobotní večer jsem probrečela, zoufalá z toho, co všechno jsem "zpackala" a nedá se to vrátit zpět. Máme ale teprve 16 měsíců a snad dostaneme šanci věci napravit. Naše zlatícko teď leží vedle mě, úplně vyčerpaný a já mám neskutečnou chuť začít znovu a správně. Bez tenisáků, frisbee a strachu z každého na volno puštěného psa.

Přejeme Vám i telátku hodně zdaru, spolupráci jen s příjemnými lidmi a pevné nervy, protože to nemáte vždycky jednoduché.

Budeme se těšit na další setkání, ať už při výcvikovém servisu nebo na soustředění, které rozhodně nebylo naše poslední.

S pozdravem Nela a Merlínek

Soustředění Psí škola FALCO (13.-17.5. 2015)

Urazili jsme poměrně dlouhou cestu, nevěděli, co čekat, co si od toho slibovat... Jeli jsme s tím, že když už nic jiného, alespoň si všichni tři odpočineme, vyskočíme z denní rutiny a zažijeme něco nového.

To, co jsme viděli hned první večer - ty první malé, ale přesto znatelné změny - to nám vyrazilo dech. Očekávání a zvědavost, co se všechno změní, vzrostly.

Během těch pár dní jsme pochopili spoustu věcí, spousta nejasností byla vysvětlena a možnost si věci prakticky vyzkoušet - to bylo k nezaplacení! Odjížděla jsem s pocitem, že se snad dokážu se vším, co nás potká, vypořádat a že i nadále budeme pokračovat v tom, co jsme začali, protože to funguje neuvěřitelně rychle (narozdíl od cvičákové drezúry).

Program pestrý a prakticky založený, k tomu pohodová atmosféra a objednané počasí, co víc si přát? Snad jen více dní, 5 pro nás bylo málo! :) Když vše vyjde, jak má, příští rok jedeme znovu! Když se mě lidé ptají, jaké to bylo, odpovídám - nepopsatelný zážitek. To se nedá vyprávět, to se musí zažít.

Romana, Vojta & Tim

Před několika málo hodinami jsme se s telátkem vrátili z letošního 29. výcvikového a relaxačního soustředění Falco a teď usedám k počítači, abych napsal první část zprávy z této akce...

Jaké letošní soustředění bylo? Podle reakcí účastníků i mých soukromých dojmů i tentokrát vydařené a oceněné. Náplní pestré - komunikační techniky v praxi, pilování správných reakcí, spolupráce smečky v dopravním provozu i otevřené přírodě, přednášky, povídání o pejscích, lidech a životě obecně. Ani tentokrát nechyběla společná návštěva skalního hradu Sloup, kde už jsme vedeni jako pravidelní návštěvníci - a ani tentokrát po našich pejscích nezůstalo jediné označkované místo. Pestrá směska lidských i psích povah, plemen různého stáří od pětiměsíčního štěněte bichon frisé po desetiletou psí dámu z útulku. A také nutné připomenutí některých základních pravd - třeba té, že se na člověka nikdy nezlobím proto, že jeho pejsek něco neudělal. Zlobím se - a zcela oprávněně - pouze tehdy, když záměrně odmítá pracovat jeho majitel...

Vážím si velice lidí, kteří za mnou se svými pejsky přijedou bez ohledu na vzdálenost, protože jednoduše přijet chtějí, chtějí se učit, chtějí svým pejskům dopřát jejich přirozené prostředí, chtějí s nimi strávit několik nezapomenutelných dní stranou od svých běžných problémů a starostí. Nehledají důvody, hledají způsoby. Tak jako pán ze Slovenska, který se letos soustředění zúčastnil již potřetí a dorazil ze Slovenska se svým dospělým synem a vpravdě statečným anglickým buldokem Buzzym s pravou buldočí povahou - a to ne v pohodlí auta, více než 500km trasu absolvovali vlakem, autobusem a poslední část cesty pěšky! Klobouk dolů před takovými lidmi i jejich psími parťáky - takový přístup vynikne především v porovnání s jinými (a kolikrát o generaci mladšími) lidmi, kteří pokud nemají auto, tak nejsou ochotni dojet ani z třetinové vzdálenosti, protože "by to nedali"...

A pro mě osobně jde o velké ocenění, když se podobní lidé jako Buzzyho majitelé vrací na má soustředění opakovaně a kolikrát bez ohledu na osobní pohodlí - velmi si toho vážím. Tato "slovenská smečka" letos spolu navíc prošla zážitky, které je stmelí na celý zbytek společného života...

Stejně tak mě při závěrečném společném rozloučení potěšilo, když nám jeden z účastníků vyprávěl svůj "příběh s dobrým koncem" - jeho předání kontaktu na PSÍ STRÁNKY FALCO zachránilo další mladý psí život před zbytečnou a krutou kastrací. Opět čin, kterého si cením, protože tento člověk nebyl lhostejný a pomohl dobré věci - bohužel, nebývá to u všech lidí pravidlem...

Můj věrný a nádherný psí parťák Gardýsek i tentokrát ukázal, jak impozantní umí být správně vedený pastevec nejen svým tělem, ale i povahou. Telátko moje milované kolem sebe opět šířilo klid a pohodu velkého vyrovnaného psa, byl mi obrovskou oporou a pomocí.

AKTUALIZACE 5.6.2016 - 2. část zprávy: videodokument ze soustředění a zpětné vazby účastníků

Jak jsem před týdnem slíbil, přidávám dnes zhruba dvacetiminutový dokument z letošního soustředění "POHLEDEM PYRENEJE..." - sestřih z některých našich akcí, jak je natočil můj dvorní kameraman Gardýsek. Takže 29. výcvikové a relaxační soustředění Falco tentokrát viděné z výšky cca 90 cm...;)