Člověk a pes

PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál     
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!     

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracován, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje mnoho pověr a mylných pohledů na psa. Proto zde chci postupně publikovat materiály na téma člověk versus pes a pomoci tak těm, kteří na psa hledí jako na potencionálního zabijáka. Dovolím si při této příležitosti parafrázovat jedno možná zprofanované, ale každopádně stále platné rčení:

          "Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

Psí věrnost si musíte získat
Psí ztráty a útěky
Veterina jako bitevní pole?
Syndrom „chichichi“...
Per volvo
Když váš partner nefunguje...
Jedno tělo, jedna duše
O síle psí energie
Vždycky se dá něco dělat...
Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...
Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
„Honem, rychle, nečekat...“
Social distancing
Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“
Psí láska za časů korony
Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“
Psi narkomanů
Proč za vámi vaše štěně chodí...
Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje
Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino
Krátí se nám čas...
Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...
Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)
Ta úžasná psí paměť...
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?
Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika
Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...
Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I.část
Psí rasismus - II.část

 

Psí věrnost si musíte získat

 

Tématem svého dnešního článku jsem se už několikrát zabýval v minulosti, v jiných článcích – tím, co lidé nazývají psí věrností. Už tehdy jsem ale věděl, že to zdaleka nebude naposledy.

Stále totiž panují v oblasti „vlastnictví psa“ různé nesmyslné fámy.

Stále znovu a znovu je zapotřebí je vyvracet, znovu a znovu některé věci opakovat, připomínat a otevírat oči těm, kteří bezmezně věří něčemu, co nefunguje a fungovat nemůže...

Tak tedy začněme.

V první řadě si ujasníme jednu zcela základní skutečnost – psí věrnost není automatická, nepodmíněná ani vynutitelná.

Nevyplývá z žádného papíru, z faktu, že právě vy jste si svého pejska pořídili, zaplatili za něj a hradíte jeho životní režii. Nic z toho Váš psí kamarád nevnímá a vnímat ani nemůže – právě proto, že je pes, není člověk. Přesto se najde dost psích majitelů, kteří hořekují nad „nevděčným psem, který si ničeho z toho neváží“.

Staráte se o něj, hladíte ho a chodíte s ním na procházku?

Prima, ale ani to není a nemůže být tím, co vašeho pejska u vás drží. Věřte tomu, že z lidského hlediska sebelépe obhospodařovaný pes nebude mít sebemenší výčitku svědomí, když od vás uteče za jiným člověkem, pejskem nebo až na konec světa, bez mrknutí oka bude dělat, že vás nikdy neviděl a vůbec vás nezná. Ale zase to budete vy, kdo bude nadávat a bude zklamaný svým „nevděčným psím parchantem“...

Máte „závisláka, který se od vás nehne“?

Stačí tak málo a pohne se od vás navždy.

Občas mi klienti přivedou „totálního závisláka“. Pejska, který se svým člověkem chodí i na záchod, nespustí z něj oči – tak je mi svým majitelem prezentován.

Realita?

Pejska si odvedu pryč, daleko, aniž se po svém člověku vůbec ohlédne, natož aby se tomu aktivně bránil. A nejsou to štěňátka – jsou to mnohdy už několik let psychicky dospělí psí jedinci...

Proč to těm lidem dělám?

Abych jim prakticky ukázal, jakým pouhým zbožným přáním majitele tato „závislost“ ve skutečnosti je.

Abych jim prakticky předvedl rozdíl mezi vlastnictvím a hierarchií – dříve, než jim někdo úplně cizí pejska odvede nebo on sám uteče za první živou bytostí, která pro něj bude představovat hierarchickou autoritu.

Za člověkem, jiným psem nebo třeba koněm.

Je to pro mnohé drastické, bolavé, ale velmi důležité poznání – praktické poznání toho, co každý pes na světě preferuje, co je pro něj důležité a co naopak vůbec ne.

Zásadním bodem okamžiku, kdy se v pejskovi v hlavě zahájí rozhodovací proces, zda od vás uteče za nějakým podnětem (zvěř, jiný pes/psi, hárající fenka), je totiž existence nebo neexistence hierarchické vazby...

Zapomeňte na „věrnost“ jako synonymum pro psí druh.

Psí věrnost je vždy až možným důsledkem, nikdy ne předem danou samozřejmostí.

Psí věrnost si musíte vybojovat, zasloužit, musíte být z hlediska psího dostatečně silnou osobností.

Skutečná psí věrnost je důsledkem správně nastavené hierarchie mezi člověkem a jeho psem.

Teprve na základě této hierarchie vznikne něco, co lidskou řečí můžeme nazvat „věrností“.

Tedy stav, kdy se vás váš pejsek přirozeně drží, jde tam, kam jdete vy a pokud budete napadeni, ze všech svých sil vás bude bránit.

Stav, kdy při pokusu být od vás odveden jiným člověkem se aktivně brání – aktivně, neváhá tedy na takového člověka i zaútočit, pokud to bude potřeba.

Můžeme si to podle mé osobní stupnice ukázat prakticky – známkování jak ve škole:

  • 1 – pes se aktivně brání a pokud si jeho „zloděj“ nedá říct, zaútočí
  • 2 – pes se pasivně brání a na svého „zloděje“ varovně vrčí a cení zuby
  • 3 – pes se zapře, snaží se vytrhnout  a se svým „zlodějem“ nehodlá udělat už ani krok
  • 4 – pes se otáčí za svým majitelem, ale se „zlodějem“ jde dál
  • 5 – pes se za svým majitelem ani neotočí a se „zlodějem“ v klidu odchází

Jednoduché, že?

Samozřejmě, záleží na konkrétní osobnosti „zloděje“ a psím plemeni, věku, povaze.

Nicméně, pokud to maximálně zjednoduším, pak známka „5“ je zásadním průšvihem...

Realita je taková, že psů, kteří se za svým majitelem neotočí ani po 100 metrech, je mnohem víc než málo.

A u každého z nich je jen otázkou času, kdy bez mrknutí oka opustí společnost svého majitele, protože reálně – z psího pohledu – je u něj nedrží nic...

Ještě jinak.

Mnoho psích majitelů musí svého pejska v terénu, při procházkách nebo přesunech někam stále usměrňovat, aby se jich drželi – a je teď zcela jedno, zda navolno či na vodítku. Stále je musí hlídat a pokud na okamžik zaspí, jejich psí doprovod je najednou někde úplně jinde.

Pak jsou ti, jejichž psi jsou vydrilováni ze cvičáků a naučeni na model „psovod drží v ruce dobrůtku nebo pískací hračku“. Jsou fixování na ruku a podnět, nikoli na svého člověka. Navenek vše funguje – do té doby, dokud se tento model z nějakého důvodu nenaruší. Jen pro představu – v mnoha případech k tomu stačí jiný člověk se stejným fixačním podnětem...

A pak jsou ti, jejichž psí parťáci jsou fixováni na ně samé.

Sledují svého člověka kontaktně i na dálku a řídí se podle něj – kam jde on, jdou i oni, pokud se zastaví, zastaví se i oni, pokud se rozejde, rozejdou se i oni, pokud změní tempo, i oni se přizpůsobí.

Fungují přirozeně smečkově.

Nemusí jim k tomu říci jediný povel, nemusí vydat ani hlásku.

Své okolí berou s nadhledem, pokud je neřeší ani jejich člověk.

Pokud by se někdo pokusil je jejich člověku odebrat, dají razantně najevo, že takhle ani náhodou – a pokud někdo jejich člověka napadne, budou ho bránit do posledního dechu.

Jejich člověk je pro ně středobodem vesmíru, a kdyby kolem šel tucet háravek a na každém metru vyskočil zajíc, budou samozřejmě mít zájem, ale stačí signál přirozené komunikace a nechají to být.

A je úplně jedno, zda jde o čivavu, pudla, ovčáka, pastevce nebo jakékoli jiné plemeno.

Říká se tomu „hierarchická vazba“, která je základem všech sociálních společenství, nejen psích a vlčích.

Základní, správně nastavený sociální řád, ze kterého teprve následně vznikne něco, čemu poněkud nepřesně lidé říkají „věrnost“.

V našem případě věrnost psí.

Pokud to vše má fungovat, pak je skutečně zapotřebí zapomenout na povely a příkazy. Ty totiž negenerují „věrnost“, ale pouze „poslušnost“.

Mezi poslušností a věrností je rozdíl obrovský.

Poslušnost je vždy zaplacena odměnou nebo vynucena trestem – požitkem nebo strachem, ať už u psa nebo člověka.

  • Psí poslušnost je stav, kdy pes na takovémto základě nejedná přirozeně. Odměna nebo trest pak budou fungovat jen tak dlouho, dokud nepřeváží jiný podnět – vzepření se „autoritě“, lovecký instinkt, pohlavní pud, stres.
  • Psí „věrnost“ jako důsledek je naopak postavena na vrozených vzorcích chování, kdy pes uznává skutečnou autoritu jako záruku svého vlastního přežití a efektivní spolupráce. Základem je přirozený princip hierarchie a sociálních vazeb, nikoli strach z trestu nebo ochota nechat se uplácet.

Pokud budete se svými pejsky fungovat na základě povelů a příkazů, získáte v nejlepším případě pouze poslušnost – nikdy ne věrnost. Je známo mnoho konkrétních případů z praxe psovodů civilních i psovodů ozbrojených složek, které jsou toho praktickým důkazem.

Pokud budete se svými pejsky fungovat na základě přirozené komunikace tak, jak to své klienty učím, získáte skutečnou psí věrnost. Stav, kdy s vámi váš pejsek komunikuje, kdy se řídí podle svého člověka a kdy není jeho spolupráce vynucena odměnou (uplácením) nebo trestem (strachem). Stav, kdy s vámi váš pejsek projde i peklem.

Psí věrnost se vynutit ani uplatit nedá.

Buď pro svého psího parťáka hierarchickou autoritou jste (nebo se jí stanete) nebo jí nejste (a nikdy nebudete) a  v určitých případech jen s překvapením sledujete, že jiný člověk tou autoritou je. Mimochodem přesně to jsou i mnohé případy, kdy se do útulků vrací již osvojený pes jako „nezvladatelný a agresivní“, aby pak s jiným majitelem fungoval jako ten nejúžasnější pes pod sluncem...

Vždy je to o člověku.

A také o tom, zda určitý typ lidí pojme stav, kdy je postaven před realitu, stylem negativním „To je svině ten Dostál, můj pes s ním funguje a se mnou ne – jak já toho chlapa nenávidím!“ (autentická citace jedné mé klientky z dnes již dávné minulosti) nebo stylem pozitivním „Super, krásně to funguje, můžete to mě a mého pejska prosím naučit?“

Psí věrnost se nedá vynutit ani uplatit, ale můžete se chovat tak, aby vám váš vlastní pejsek být věrný sám chtěl.

Psí věrnost je však vždy důsledkem správného přístupu, nikdy ne předem danou samozřejmostí. Musíte si ji zasloužit, musíte si svým chováním vybudovat a vybojovat pozici, která je základním předpokladem pro to, aby zmíněný atribut vůbec mohl vzniknout. Musíte se pro svého pejska stát přirozenou funkční autoritou, musíte umět potlačit své ego a jakýkoli pocit nadřazenosti „pána tvorstva“.

A nezapomeňte prosím na to, že psí věrnost není „na věčné časy“ a můžete o ni svým hloupým, zlým nebo slabošským jednáním v jednom jediném okamžiku velmi rychle a nadobro přijít...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí ztráty a útěky

 

Pejskové se svým majitelům ztráceli, ztrácejí a bohužel i nadále ztrácet budou. Je to vždy smutné, ale z mého pohledu k naprosté většině těchto případů vůbec nemuselo a nemusí dojít.

Není to zdaleka poprvé, co se tímto tématem zabývám.

Dal jsem si tu práci a pomocí veřejně dostupných zdrojů zanalyzoval případy psích ztrát a útěků za poslední zhruba 3 roky...

Co z nich lze vyčíst?

Pokud se týká lokalit, velký počet případů se týká útěků a zmizení psů z různých zahrad, dvorů a obecně „uzavřených“ venkovních prostorů.

O čem to vypovídá?

Především o tom, jak moc je v lidech zakořeněna víra, že pokud nějakou živou bytost zavřeme pod zámek nebo obeženeme plotem, je to tak v pořádku a z hlediska zabezpečení jsme udělali to nejlepší, co jsme udělat mohli...

Není tomu tak.

Pro naprostou většinu psích jedinců nepředstavuje plot vůbec žádnou překážku - stačí dostatečně silná motivace (touha po dobrodružství, hárající fenka/touha po pejskovi, stres) a dostatečně silné psí odhodlání nebo dobrodružná či nezávislá psí povaha.

Každý plot nebo zeď má svoje slabé místo a je pouze otázkou času, kdy jen trochu chytrý a patřičně namotivovaný pes tuto slabinu objeví. Díra, špatně přitlučená fošna, slabé pletivo.

Běžnou mechanickou zábranu lze podhrabat nebo přeskočit, je možné se jí prokousat.

Že to váš pes dosud neudělal, je pouze proto, že k tomu ještě neměl důvod...

Nepodceňujte psí schopnosti.

Pes dokáže být velmi vynalézavý, vytrvalý a úspěšný při vyhrabávání tunelu pod plotem - občas se při procházce podívejte, jak účinný bagr jsou psí tlapky...

Psi jsou výborní skokani a vy budete jen v němém úžasu koukat, jak snadné je pro psího atleta přenést se přes dvoumetrový plot nebo zeď...

Klasické vchodové dveře do bytu nebo pletivo? Pokud najdou správné místo, dokáží silné psí čelisti za pár hodin soustředěné práce překonat i tuto zdánlivě pevnou překážku - mnoho psích majitelů by mohlo vyprávět...

Strach, dlouhodobý stres, přirozené psí instinkty - to vše je neskutečně silný hnací motor pro bytost označovanou slovem „pes“. Každá mechanická zábrana má svá slabá místa, naprostá většina z nich pro psa nepředstavuje skutečnou překážku a její účinek je v mnoha případech pouze psychologický. Pak jen stačí, aby motivační startér tuto psychologickou zábranu překonal a je vymalováno.

Proč být s někým, jehož přítomnost na mě působí stresově?

Proč se nechat psychicky nebo fyzicky týrat?

Proč na sebe nechat řvát nebo do sebe nechat kopat?

Jako pes uteču, jakmile přijde ta poslední kapka.

A stejně tak uteču, pokud budu sám vystaven vnějšímu tlaku tak silnému, že jej moje psychika nezvládne.

Silvestr, petardy, spratci házející po mně kameny...

Uteču a žádný plot pro mě není překážkou.

A občas si pro mě taky na tu druhou stranu plotu někdo přijde, protože jsem pro něj z nějakého důvodu zajímavý. Jako obchodní předmět, jako jídlo, jako nástroj ubohé lidské pomsty.

Už víte, proč jednu z největších skupin „ztracených“ psů tvoří ti chudáci ze zahrad a dvorů?

Další velkou skupinu tvoří psi, kteří svému majiteli utečou během procházky.

A upřímně – na těchto mnohdy fatálně končících případech má vždy 100% vinu jejich majitel...

Nepředvídavost, nepozornost, naprosto mylné přesvědčení o „absolutní poslušnosti“ jejich psího miláčka, ignorance základních zásad manipulace s vodítkem a obojkem, frajerství a hypertrofované ego člověka.

Neexistuje na světě místo, o kterém můžete s absolutní jistotou prohlásit, že vám tam pejsek nikdy nevezme dráhu.

Náhoda je sviňa a loveckému náruživci proběhne před nosem zajíc, sexuální náruživec zaregistruje pach háravé fenky, štěně se nadšeně rozběhne přes ulici.

A jeho člověk pak jen bezmocně kouká a pokud má opravdu velké štěstí, za pár minut nebo pár hodin se zase se svým psím parťákem v pořádku setká. V případě opačném tiskne a vylepuje letáky, kontaktuje nějaké „psí detektivy“ a v případě nejhorším sbírá mrtvé psí tělíčko nebo svého pejska už nikdy v životě neuvidí...

Stále jste mnozí z vás přesvědčeni o tom, že nejdůležitějšími kritérii pro výběr obojku a vodítka jsou barevné provedení, sladění s vaším outfitem, módní značka a „aby to pejska někde netlačilo“?

Jaj.

Moje praxe mi každou chvíli přivede pod ruku pejska, kde na místě (ač byli klienti ode mne předem instruováni, co pořídit a na co dát pozor) řešíme látkovou parodii na obojek, která povoluje při sebelehčím tahu, kožené obojky bez potřebných dírek, kdy pejsek ležérně škubne hlavou dozadu a je venku, obojek centimetr na šířku na několik desítek kilo vážícím psím habánovi...

Mám samozřejmě svoje triky jako plán omega, aby „zdrhací pejsek“ na tom druhém konci vodítka zůstal, ale když si projdu statistiky pejsků, kteří utekli svému majiteli doslova pod rukou, vidím to živě před sebou...

… pocem, tamhle jde pejsek, já si tě připnu – kam běžíš, vrať se!!!

… ježíšikriste, stůj, pitomá karabina, já ti ji snad nepřipnu...

… doprčic, ta pitomá plastiková spona se zase rozlomila...

… jééé, urvala se karabina...

… já ti říkal, ať to vodítko nežereš, teď se přetrhlo...

Určitě znáte, poznali jste, byli jste toho svědky.

Takže jen pro sichr ještě jednou – už jsem o tom nejednou psal.

Nic lepšího a spolehlivějšího než kožený (ne textilní a ne „gumový“!) obojek s kovovou přezkou neexistuje. O tom, že ostnaté, stahovací a elektrické obojky jsou TABU, se doufám rozepisovat už nemusím!

Úzký obojek jde ze psí hlavy velmi snadno, dostatečně široký a správně utažený přes hlavu nepřetáhne.

Máte chrta nebo dobrmana? Deseticentimetrová šířka je základ, tam se teprve začíná.

Vodítko se dvěma (dostatečně dimenzovanými!) karabinami zapnutými na obojku VEDLE SEBE, nikoli jedna do druhé(!), je vysoká jistota, že se nic nestane, až vám v té nejnevhodnější situaci jedna karabina praskne nebo se za něco zachytí a z obojku vyskočí.

Nervozita nebo panika a klepavé ruce jsou velmi rychlou cestou k tomu, abyste namísto zajištění pejska udělali pravý opak.

Stačí? Dodržení těchto pár jednoduchých zásad by bývalo naprostou většinu mnoha ztracených psích chudáků udrželo při životě...

Trochu jsem si při svém studiu statistik probral i složení psích ztracenců.

Není překvapující, že nejvíce těchto případů zasahuje plemena malá a miniaturní, následují plemena střední velikosti a nejméně je případů psů velkých a obřích plemen.

Jednak je těch malých a malinkých mezi lidmi stále nejvíc.

No a také jsou to plemena, u kterých je mezi jejich majiteli nejvíce rozšířená mantra „proč to vychovávat, je to malé, nic se nemůže stát...“

Třeba že „to“ uteče?

Nebo že je „to“ opravdu malé (takže se „to“ špatně chytá) a zároveň „to“ bývá velmi rychlé, temperamentní a ve vašich rukou často velmi ochotné nechat se někým/něčím vytočit a běžet to ztrestat?

Jsou malí, lehce zranitelní a pro určité skupiny lidí vítaným přilepšením chudého jídelníčku.

Každou chvíli někde vídávám, že se ztratila a hledá čivava... jorkšír... jack russell... jezevčík...

Až na druhém místě jsou psi středních plemen.

Početně je jich méně a přece jen si už jejich majitelé dávají trochu větší pozor, bo z případného konfliktu by oni sami mohli mít velkou nepříjemnost.

A čas od času se stane, že uteče, přeskočí plot nebo přestane mít se svým majitelem trpělivost i nějaký ten pastevec nebo molos...

Pak bývá někdy veselo, protože buď se ho lidé pro jeho velikost a vzorce chování bojí nebo je tento samostatný bourák fakt naštvaný a jde si to vyřídit s celým světem.

Dost často to pro pejska dopadne fatálně a blbost svého majitele odnese svým životem. Jen tak namátkou – jako dítě jsem viděl v jednom případě viděl vlkodava rozpůleného tramvají a v druhém německého ovčáka, který se bezprostředně po útěku od svého majitele rozhodl rozdat si to v přímém střetu s vojenskou tatrovkou... je to už několik desítek let, ale ty hrozné obrazy mám do konce svého života a se všemi detaily vypálené v mozku...

Je velmi dobré mít na paměti, že pejsek na vodítku nebo zajištěný stopovačkou je rozhodně lepší varianta než pejsek v černém pytli.

Říkávám to často svým klientům a kdo z nich to teď čte, určitě si na má slova vzpomene.

Pravděpodobnost, že vám vezme čáru chrt, který na několik desítek až stovek metrů zaregistruje „kořist“, je velmi vysoká a můžete se mít sebevíc rádi, pokud se sejdou správné okolnosti, bude vás mít naprosto na háku.

Pravděpodobnost, že se váš rodinný bíglík, kterému v lese „dáte svobodu, aby se proběhal“, při nalezení stopy proběhne natolik, že strávíte několik hodin v totálním zoufalství, je také velmi vysoká.

Pravděpodobnost, že váš „zahradní pes“ přeskočí dvoumetrový plot nebo se v totální panice neskutečnou rychlostí pod plotem podhrabe, jakmile pár metrů od něj bouchne petarda nebo se rozjedou ohňostroje, hraničí s jistotou, pokud jste tomu svým celkovým přístupem dali základní předpoklad.

Pravděpodobnost, že o své štěně nebo pejska čerstvě odebraného z útulku přijdete při první zátěžové situaci, je velmi vysoká, pokud si neuvědomujete základní fyzikální zákony.

Na můj vkus je těch „ztracených“ a „hledaných“ psíků a psů stále strašně moc a na naprosté většině případů (na všech, pokud vám uteče zpod ruky nebo zahrady!) se jednoznačně podílí podcenění situace, špatný přístup, špatná komunikace nebo zcela jednoduše hloupost jejich majitelů.

Proč?

Vždyť jde jen o pár jednoduchých pravidel, základní předvídavost a eliminaci neskutečně pitomého přístupu „mě můj pes poslechne na slovo, já ho na vodítku mít nemusím“.

Pes není robot.

I vašemu auto můžou selhat brzdy, prasknout pneumatika, upadnout kolo – stačí, když se v jeden moment sejde pár jednoduchých okolností...

Na rozdíl od auta má ale každý pes ještě svoji hlavu, dělá vlastní rozhodnutí a ne vždy jsou ta rozhodnutí správná, stejně jako u nás lidí.

Ani nemohou být vždy správná – bývají ovlivněna emocemi, zkušeností, momentálním nebo dlouhodobým stresem.

Stejně jako u nás lidí.

Ani my nejsme roboti.

Ale jsme těmi, kdo mohou na minimální míru snížit pravděpodobnost toho, že naši psí parťáci naší vinou přijdou o život jen proto, že jsme obrovští frajeři, ignoranti nebo jen hlupáci, kteří nedokáží myslet jeden tah dopředu.

  • Přirozená a správně nastavená hierarchická vazba namísto spoléhání se na cvičákovské „přivolání“, vytvoření psího prostředí takového, kde se pes bude cítit dobře a nebude mít potřebu odtud utéct, dostatečná předvídavost, soustředění, komunikace a používání pojistky v místech, kde je to zapotřebí – těchto pár důsledně dodržovaných a aplikovaných pravidel opravdu stačí pro to, abychom se v plném počtu a nezměněném zdraví vrátili z každé procházky domů.
  • Abychom si mohli být jisti, že po návratu domů najdeme svoje pejsky vždy tam, kde jsme se s nimi rozloučili.

Především se však chovejme ke svým pejskům tak, aby s námi vůbec chtěli zůstat...

Děkuji.

(P.S. Speciálních článků na téma vhodných a nevhodných obojků/vodítek už najdete na mém webu víc, kdo potřebujete, doporučuji prostudovat.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Veterina jako bitevní pole?

 

Díky tomu, čemu se věnuji, mívám možnost vyslechnout zážitky svých klientů a známých - plus čas od času figuruji jako doprovod jejich psích parťáků na různé veteriny (podle toho, co kde umějí nejlépe diagnostikovat a léčit), kde pak bývám osobním svědkem různých situací.

A právě to, co jsem sám na těchto místech viděl a zažil, mě přimělo napsat tento článek pro obě strany barikády – veterináře na straně jedné a majitele jejich pacientů na straně druhé...

Proč vlastně?

Protože je naprosto kontraproduktivní a pro psího pacienta vždy těžce stresující, pokud se pro něj veterinární ordinace změní na skutečné bitevní pole a čas v ní strávený na čas naplněný okolní nervozitou, agresivitou a mnohdy i zcela zbytečnou fyzickou bolestí. Že se v budoucnu psík bude všemi prostředky bránit takovou zkušenost zažít znovu, je pak zcela předvídatelné a uzavírá se onen ďábelský kruh „můj pes nemá rád veterinu, bojí se a já ho nezvládnu/doktor je nervóza a tak radši jeho zdravotní problém řešit nebudeme, ono to nějak dopadne...“

Na přeměně ordinace na bitevní pole, kde je často nemožné vystresovaného psího pacienta vůbec vyšetřit, se svojí vinou naprosto jednoznačně podílí buď jen jedna strana sestavy „psí majitel/veterinář“ nebo v tom horším případě strany obě.

Související negativní jevy v následujícím textu pojmenuji zcela otevřeně a bez jakýchkoli diplomatických omezení tak, jak už bývá mým zvykem. Můžete se čertit, nadávat – nebo se zamyslet a jít trochu do sebe, všichni, kterých se to týká...

Začnu tou stranou barikády, na které stojí majitel psa.

A začnu věcí zcela zásadní.

Pokud máte pejska, kterého nemáte hierarchicky zvládnutého, který vám nevěří a kde nastává problém už ve chvíli, kdy mu chcete vyndat klíště nebo jen sáhnout na tlapku (nebo, dobrý Bože, dokonce zastřihnout drápek!), pak si můžete být 100% jisti, že návštěva veterinární ordinace a následná manipulace s pejskem se stane hororem pro vás, veterináře i pejska samotného.

Pokud máte pejska, který ve vaší přítomnosti(!) nestrpí základní manipulaci (diagnostické protažení končetin, zastřihnutí drápů, vyndání klíštěte, ošetření zranění bez narkózy, prohlédnutí zubů a uší atd.), pak jde vina zcela jednoznačně za vámi – za předpokladu, že jsou splněny základní podmínky i z té druhé strany barikády (vysvětlím později). Pokud pejsek ve vaší přítomnosti propadá děsu a panice, nenechá na sebe sáhnout ani vás (případně, jak se také velmi často stává, se jej vy sami jako majitelé bojíte dotknout, protože „by vás určitě pokousal“), pak jste zanedbali základní psí výchovu, pro svého pejska nepředstavujete psychickou oporu a vůdčí osobnost ani náhodou a měli byste se hluboce stydět před ním i před vaším ošetřujícím veterinářem...

Uvědomte si teď jednu velmi důležitou skutečnost, prosím.

Veterinář je člověk, který má vašeho pejska vyšetřit, ošetřit nebo vyřešit jeho zdravotní problém. Na to studoval, praxí získává nové zkušenosti a pokud svoji profesi dělá dobře, pak si můžete pogratulovat, že jste našli toho správného. Pokud splňuje i další hodnoty (opět odkazuji na pozdější text), pak jste vyhráli v jackpotu – nic z toho totiž zdaleka není samozřejmost a nesetkáte se s tím u každého, kdo má v místě své činnosti a na vizitce uvedeno MVDr.

Jinak řečeno.

Veterinář není (opakuji, NENÍ) gladiátor, který má v popisu své práce bojovat a pacifikovat vašeho vámi zásadně nezvládnutého pejska, psa nebo maxipsa!

Veterinář není (opakuji, NENÍ) člověk, který se musí nechat dobrovolně pokousat nebo přijít o nějaký ten prst jen proto, že vy máte zásadně nezvládnutého pejska, psa nebo maxipsa!

Rozumíme si, ano?

Veterinář často musí provést s pejskem úkon, který jeho pacientovi není příjemný. Není mu příjemný, ale v přítomnosti svého člověka musí být ochotný jej tolerovat, pokud je onen úkon proveden ze strany veterináře citlivě a pouze v míře nezbytně nutné ke stanovení diagnózy nebo ošetření. Pokud jste u tohoto procesu a váš vlastní pes vás absolutně nevnímá a nespolupracuje, pak jste tam zbytečně a jste vlastně zbyteční i v životě svého pejska, protože pro něj nepředstavujete ani tu sebemenší psychickou a hierarchickou oporu – a ve veterinární ordinaci se natvrdo potkáte s možná prvním, nikoli však posledním důsledkem takto špatného přístupu ke psímu spolužití...

Teď uvedu pár konkrétních situací, které byste každý se svým pejskem měli zvládnout.

Sami doma – vyjmutí klíštěte, zastřihnutí přerostlých drápků, vyčištění zvukovodu a očí, prohlédnutí, případně prohmátnutí jakékoli části psího těla (zuby, varlata, uši, břicho, tlapky). Pozor na to, že jednou z pro psy nejháklivější částí těla jsou paradoxně končetiny (především přední) – kdo jste někdy třeba špatně střihli drápek, víte, jak dlouho si to dotyčný pejsek pamatuje a kolik z nich se pak brání kontaktu na tuto část těla. Totéž se týká třeba poranění tlapky – při této souvislosti si vždy vzpomenu na jednoho pejska, se kterým za mnou už před mnoha lety přijel majitel a který po „úspěšném zákroku veterináře a jeho ansámblu“ při ošetřování následně po kontaktáží levé přední tlapky bez varování a natvrdo skákal rovnou po krku...

Ještě jednou – vytažení klíštěte a zkrácení drápku opravdu není důvod k návštěvě veteriny! Daleko v menším stresu pro pejska to zvládnete sami v klidu domova a pokud s tím nemám problém v jednom člověku u více jak 60kg pastevce, pak s tím nemůžete mít problém ani vy – a to máme dokonce nějaké ty paspárky navíc. Konec hlášení:)

U veterináře musíte zvládnout opět jen pár jednoduchých věcí. Tedy – pro někoho asi ne tak zcela jednoduchých, ale v každém případě zvládnutelných, pokud máte se svým psím parťákem reálně funkční vztah.

Už do samotné čekárny a ordinace musíte nakráčet v klidu, bez nervozity a jako jedna smečka. Váš pejsek musí vnímat, že jste tam s ním a ať se stane cokoli, on to přežije, protože byste ho přece jako jeho vůdčí jedinec nevzali někam, kde by to bylo nebezpečné.

Pokud vás veterinář požádá, abyste pejskovi podrželi hlavu, zakryli oči nebo (menšího pejska) zvedli na stůl, prostě to opět v naprostém klidu udělejte. Vyděšeným hlasem sdělené „to nemůžu, on mě pokouše“ je zaručená vstupenka k rozhození pejska i veterináře a maximální komplikace následných vyšetření/ošetření. Opět v takovém případě – styďte se...

Pokud máte na druhou stranu oprávněný pocit, že váš pejsek veterináři nevěří (ani vy sami), vidíte na veterináři, že je nervózní, agresivní nebo se bojí, pak se v naprostém klidu rozlučte a (pokud nejde opravdu o život) vyhledejte vhodnějšího. Psí instinkt je neomylný a nenechte na svém pejskovi napáchat zbytečná psychická traumata, potáhnou se pak dlouhou dobu nebo i po zbytek psího života.

A ještě jednou pro jistotu na konec rozboru této strany barikády zopakuji.

Veterinář je zde proto, aby vašeho pejska vyšetřil a ošetřil. V žádném případě ne proto, aby vašeho nezvládnutého miláčka honil s injekcí po ordinaci nebo přilehlém pozemku, není zde proto, abyste mu odevzdali vašeho vystresovaného psího gladiátora a z bezpečné vzdálenosti napjatě sledovali, zda zvítězí veterinář nebo váš pes, který se ho pokouší zabít. Veterinář má plné právo (ve vašem vlastním zájmu) vyžadovat vaši maximální součinnost při práci s vaším pejskem a věřte, že toto je daleko lepší varianta než když si přivolá na pomoc dalšího kolegu a pět sester a všichni psa doslova zalehnou, aby s ním mohl vůbec něco udělat. Přesně tak se totiž vyrábějí traumatizovaní psí jedinci, které zaživa už na veterinu nikdy nedostanete...

Ale vždy je i druhá strana barikády.

A tady jsou na té druhé straně veterináři, kteří zdaleka ne vždy dělají to, co by měli.

Nebudu teď rozebírat jejich odbornost, ta je sice extrémně důležitá, ale není předmětem tohoto článku. Zaměřím se na věci bezprostředně související s výkonem jejich povolání - přístupem ke psím pacientům i jejich majitelům...

Nejhorší je veterinář, který se psů bojí.

Bojí se tak moc, že už v okamžiku, kdy k němu vkročí jakýkoli majitel pejska, vrhne na svého budoucího psího pacienta podezřívavý pohled a pronese „Kouše? No, radši mu dáme náhubek!“

Ano, má na to samozřejmě plné právo.

Ale už v tomto okamžiku se stane pár zásadních věcí...

To první, čím se se svému pacientovi veterinář představí, je – strach.

Strach, který psi bytostně nesnášejí a i ten sebemírnější psík okamžitě k dotyčnému pojme oprávněnou nedůvěru. Dominantnější psí osobnosti v takové chvíli zavrčí a sami za sebe dotyčného veta k sobě nenechají ani přiblížit. Průběh dalších událostí pak velmi závisí na tom, jak moc věří svému majiteli...

Když veterinář před prvním kontaktem s pejskem před sebe natlačí svůj strach, nervozitu a zjevné obavy z pokousání, je všechno ztraceno už na začátku. Obrátit se a odejít je opět naprosto legitimní volba psího majitele.

Ctění veterináři a veterinářky, uvědomte si prosím, že pro člověka vedoucího k vám svého psího kamaráda a majícího o něj strach jste naděje na pomoc při zdravotním problému. I jeho pejsek vycítí, proč k vám jde. A pokud už v prvním okamžiku řešíte (a velmi často zcela zbytečně) „kousavého psa“, pak rozhodíte úplně všechny zúčastněné, včetně sebe samých. Pár veterinářů jsem poznal a věřte mi, je obrovský rozdíl v chování pejska, který má naproti sobě „nerváka“ nebo naopak člověka klidného, pohodového a kromě profesních znalostí vybaveného základní empatií a schopností (a ochotou) vysílat pozitivní emoce.

A namísto „preventivního náhubku“ a negativního pohledu zkuste svého psího pacienta nejdříve pohladit, dotknout se ho, po psím se mu představit. Jste pro něj cizí člověk a on se s vámi nejprve potřebuje seznámit, pak od vás přijme i řadu pro něj nepříjemných manipulací...

Stejně tak si prosím uvědomte, že před sebou máte živou bytost, nikoli pytel brambor nebo preparát pro praktické veterinární cvičení. I prostá manipulace při přenášení nebo polohování psího těla o vás leckdy prozradí víc, než byste si přáli. Pokud před vytřeštěným zrakem majitele pejska ještě v narkóze jej naprosto bezcitným způsobem namísto v připravené dece přenesete skutečně jak ten pytel brambor jednou rukou za obojek a druhou rukou za kůži na hřbetu, pak se z vašeho pohledu možná jedná o „efektivní“ způsob, ale z pohledu (nejen) mého o něco zcela jiného.

To samé se týká i výraziva použitého při komunikaci s majitelem psa – výrazy jako „parchant“, „kousavej zmetek“ a podobně tu skutečně nemají co dělat! Mluvíte s člověkem, který možná nedělá vše dobře, má mít svého pejska daleko lépe zvládnutého, ale je to jeho psí kamarád a součást jeho života. Stejně tak i váš psí pacient je živá bytost, ne odpad.

Jsou případy, kdy je zapotřebí dát pejskovi veterinární náhubek, jsou případy, kdy je zapotřebí pejska přispat. Informujte se nebo zjistěte si předem, zda pes nemá dýchací nebo srdeční problémy a než mu píchnete narkózu, zeptejte se na jeho hmotnost nebo ho nechte zvážit. Samozřejmost? Zdaleka ne...

Neotravujte každého svého klienta s dotazem „Je kastrovaný/kastrovaná? A nechcete to rovnou nechat udělat?“ Ne každý je tomu (díky Bohu) nakloněný a opět si tím dáváte svoji vlastní a ne dobrou vizitku. A nesnažte se prosím každý sebemenší zdravotní problém nebo alergii na něco dávat za vinu „nekastraci“ a kastraci doporučovat jako „zaručený lék“. Na světě běhá obrovské procento psů a fenek vykastrovaných a na zbytek života zcela zbytečně zmrzačených jen proto, že vám jejich majitelé uvěřili naprosto účelovou blbost. Nedělejte to, namísto pomoci tak ničíte psí i lidské životy.

Pes s průkazem původu nebo „nepodařený“ kříženeček z množírny? Pro vás by měl být pacient jako pacient, přesto se setkávám s tím, že těmi nepapírovými, nečistokrevnými a starými někteří dost viditelně opovrhujete...

A ještě jednou zopakuji, tentokrát z té druhé strany barikády – máte plné právo (pokud nejde vysloveně o psí život) odmítnout k ošetření extrémně nezvládnutého (tedy ne takového, kterého se bojíte jen proto, že je velký a silný nebo se na vás křivě podíval) psa, pokud reálně dochází k pokusům vás pokousat, majitel nespolupracuje nebo je zalezlý strachy v koutě. Potřebujete svoje prsty mít v pořádku a vůbec není vaše povinnost nechat se zranit nebo napravovat neschopnost majitele svého psa správně vychovat. Odmítnout v takovém případě pacienta je daleko lepši řešení pro všechny, než když se k smrti bojíte nebo propadnete zuřivosti a začnete se sami chovat agresívně. I to už jsem totiž viděl a ani trochu se mi to nelíbilo...

Pokud k tomu máte základní předpoklady, věřte tomu, co vám majitel o svém pejskovi řekne. On je ten, který svého psa zná (měl by znát) nejlépe, on jej má (měl by mít) nejlépe přečteného.

A pokud vás požádá, abyste jeho psu opravdu nedávali žádné dobrůtky, poslechněte ho. Ví, proč vám to říká, nikterak to nesnižuje vaši důstojnost a zdaleka ne všichni psi nataženou ruku s granulkou od cizího člověka vezmou pozitivně. Prostě se netvařte uraženě, nevrťte nesouhlasně hlavou a jednoduše respektujte názor psího majitele – není to nic osobního proti vám...

Ještě jedna věc, týkající se především mladších veterinářů – přes to, co vás na fakultě učí, řezat za každou cenu do psa není zásadní náplní vaší práce. Vím, že tento přístup vadí i mnohým veterinářům s daleko delší praxí. Chirurgický zásah, operace, otevření břišní dutiny – to vše jsou invazivní zásahy, které musí mít svoje dobré opodstatnění a ne, že „máme tady pejska, tak si ho otevřeme, ať máme praxi“. Mnoho problémů, kde „řezači“ chtějí hned operovat, vyřeší jiný veterinář velmi rychle neinvazivní léčbou, vím o řadě takových případů. Nezapomínejte ani na to, že narkóza je pro psy daleko nebezpečnější než pro lidi a pokud to jde, je vždy dobré se jí vyhnout. Souvisí s tím bohužel i další věc, a to, že ne každý veterinář/klinika dokáží narkózu správně nadávkovat – pokud je pes v limbu ještě nějakých pět hodin po jednoduchém zákroku typu vyříznutí podkožní bulky, pak to asi skutečně v pořádku není. Názor veterináře praktika, kterého znám už roky? „Operace se musí udělat rychle, pokud se dá zvládnout za dvacet minut, je blbost nimrat se v psovi dvě hodiny. A za dalších 10-15 minut se už může probouzet...“ U pár operací jsem mu asistoval a má naprostou pravdu – viděl jsem jeho práci, výsledky i pooperační stav pacientů...

Shrnutí?

Pokud spolupracují majitel psa i veterinář, pak je nejvyšší pravděpodobnost, že pro pejska vše dopadne dobře – ať už jde o očkování, banální zákrok nebo závažnou operaci.

Pokud má majitel svého pejska dobře vedeného, pokud mu jeho pes věří, pak v jeho přítomnosti snese i od veterináře hodně. Navíc pes vycítí stejně spolehlivě, pokud mu někde chce ublížit, jako to, pokud mu chce někdo pomoci. Proto je tak velmi důležité, zda veterinář jako první vyšle negativní signál nervozity a strachu z pokousání nebo pozitivní signál důvěry a spolupráce...

Osobně si vážím všech dobrých veterinářů a neskonale si vážím těch, u kterých jejich praxe přes určitou tvrdost a odosobnění (která je k jejich profesi bohužel nutná, jinak by ji dlouho vykonávat nemohli) v nich nezabila ten úplně základní vztah a empatii k jejich psím pacientům. Práce veterináře není práce u stroje nebo v kanceláři a ve svých pacientech by měli stále vidět živé bytosti, ke kterým mají jednoznačně pozitivní vztah. To z mého pohledu odlišuje ty, ke kterým vezmu i svého vlastního pejska od těch, které bych nikomu nedoporučil a které také nikomu nedoporučuji.

Stejně tak si vážím i těch vlastníků pejsků, psů a maxipsů, kteří, pokud se vyskytne psí zdravotní problém, jej začnou řešit. Zda vlastními silami a jsou úspěšní nebo zda půjdou na veterinu, protože už je zapotřebí odborníka, to je jedno. Bohužel jsem poznal a poznávám i takové, kteří nechají svého psího parťáka týdny, měsíce a dokonce i roky bez pomoci. Proč? Protože jim pes za to nestojí („Vždyť je to jen pes!“), protože jim je líto peněz – nebo to jednoduše nepovažují za důležité...

Tak už jenom chvilku.

Svůj článek, který teď čtete, jsem napsal proto, že je v zájmu všech zúčastněných, aby se některé věci nestávaly a aby si každá ze stran barikády uvědomila svoji zodpovědnost a svůj podíl na tom, zda veterina bude místem maximální spolupráce a výkonu nebo skutečným bitevním polem, které vychovává bázlivé veterináře a špatné psí majitele.

A ano, je zapotřebí si svého veterináře trochu „vychovat“...

Dobré je začít tím, že sami máte vychovaného vyrovnaného pejska, který ve vaší přítomnosti snese i náročnější fyzickou manipulaci – jistěže z ní nemusí být nadšený, ale dokáže ji tolerovat. A pokračovat tím, že vy sami budete při vyšetření/ošetření spolupracovat, nebudete se bát vlastního pejska dotknout – a pokud se vám cokoli nebude zdát, nebudete se bát to říct. Veterináři jsou často až příliš ovlivněni komerčními zájmy a působení vet-lobby, etologie jim bývá cizí, kastraci vám budou mnozí vnucovat už při první návštěvě a některá jejich prohlášení a teorie je nutné brát s rezervou.

Občas jsou někteří z nich zatvrzele uzavření ve svém veterinárním tunelu a  těžko je přesvědčuji o tom, že spouštěčem zdravotního problému u nějakého pejska byla psychika a onen problém je až důsledkem, třebaže mi nezabírající „léčba“ a budoucí vývoj konkrétních případů daly plně za pravdu...

Ale děkujme Bohu za každého veterináře šikovného, pohodového, se vztahem ke svým psím pacientům – veterináře, u kterého nejsou na prvním místě ego a peníze, ale lékařské poslání.

Oni, my a naši pejsci bychom měli být vždy na stejné straně barikády.

Sám za sebe jsem se svojí veterinou a doktorem, kam se svými pejsky chodím už přes dvacet let, spokojený (klop, klop, klop). Proč tomu tak je?

Stejně jako vy a váš pejsek musíte důvěřovat svému veterináři, tak i on musí důvěřovat vám a vašemu pejskovi...

Jinak jde jen o stresující boj a veterina se pro všechny zúčastněné stává bitevním polem.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Syndrom „chichichi“...

 

Můj dnešní článek není výhradně určen jen vám, kteří sledujete PSÍ STRÁNKY FALCO pravidelně a máte v sobě základní vzorce lidskopsího chování nastaveny normálně a logicky. Dávám vám jej do ruky také jako argumentační podklad pro nápravu těch, kteří se v lidskopsí společnosti chovají čím dál nepředvídatelněji a nenormálněji.

Jednoduše řečeno – než do dotyčného investovat stovky slov a hodiny energie, často zbytečně, dejte mu přečíst tento článek, náprava dotyčného šokem může být pravděpodobnější, rychlejší a trvalejší...

Dnes se po nějaké době opět zaměřím na určitou skupinu majitelů především malých psích plemen.

Při naší ranní procházce s telátkem jsme totiž opět dostali tu příslovečnou poslední kapku – poslední, zdaleka však ne první.

Už před delším časem jsem si všiml znepokojivého rozšíření jednoho fenoménu, charakteristickým pro jistý typ majitelů malých psíků...

A pracovně si jej nazval - syndrom „chichichi“.

O co jde?

Jdete s (velkým a zcela klidně se chovajícím) psem a potkáte majitelku (výrazně častější případ) nebo majitele (případ statisticky méně častý) se zástupcem malého psího plemene na vodítku. Svého pejska máte také na vodítku a hodláte jen v klidu projít kolem.

V tu chvíli se začnou současně dít dvě věci.

Malý psí chudák se vzepne na maximálně povoleném vodítku a začne hystericky štěkat se stejně hysterickou zuřivou snahou vás nebo vašeho pejska „zabít“.

A jeho majitel/ka se začne stejně hystericky smát...

„Chichichichichi...“

Žádný pokus o zklidnění svého vlastního psíka.

Žádný pokus aspoň si ho k sobě přitáhnout.

Žádný pokus udělat kromě onoho zcela ujetého hlasitého chichotání něco alespoň minimálně rozumného a racionálního.

Díváte se a čekáte...

… čekáte dál...

… pořád tak nějak věříte, že je dotyčná/dotyčný při smyslech, střízlivá/střízlivý a ne pod vlivem drog...

A ono nic.

Hysterické chichotání pokračuje, psík se může vzteknout a (aspoň v mém případě) se na sebe podíváte se svým pejskem, společně zavrtíte hlavou a pokračujete v cestě, pokud vám tedy dotyční přímo nezastoupí cestu (vyšší level).

Stane se vám to jednou.

Fajn.

Podruhé.

Dobře.

Pak už se vám to stane s různými lidmi poněkolikáté a vám začne docházet trpělivost...

Jednu paní od nás z paneláku, jakkoli to jinak nedělám, jsem se rozhodl v zájmu zachování života jejího malého bílého pejska (do té doby jsem čekal, zda se dřív oběsí na vodítku nebo ho skolí srdeční příhoda) trochu proškolit. Vysvětlil jsem jí, co má v podobné chvíli namísto věšení malého nebožáka a pořvávání, následujícím po vždy úvodním „chichichi“ intru udělat. Pak jsem ji asi dvakrát potkal, poprvé stačilo na paní vrhnout ostřejší pohled a paní i pejsek zafungovali na výbornou. Podruhé opět začalo hysterické „chichichi“, když se malý nebožák začal svíjet a škrtit na vodítku, tak jsem k tomu něco řekl, paní zasáhla, jak jsem ji naučil a pejsek se okamžitě zklidnil.

Říkáte si – super! Paráda, pejsek i paní vyřešeni...

Houby s octem.

Několik dní nato potkáte pejska ne s paní, ale s pánem, s nímž má jeho pejsek úplně stejný problém jako s ní. Už jste v klidu, protože zásady logiky velí „není přece důvod, aby to paní pánovi už sama nevysvětlila“...

Na logiku zapomeňte.

Pán sice nedělal „chichichi“, ale v okamžiku, kdy jeho pejsek po nás vystartoval, nasadil postup „šibenice“ a přidal i „korekci“ nohou...

Občas mi to sice chvíli trvá, ale tady jsem se vzpamatoval poměrně rychle a stále ještě v objetí logiky se pána zeptal, proč jednoduše nepoužije onen velmi rychle účinkující postup, který ho jeho manželka zcela jistě naučila... nebo mu to snad neukázala...?

Pán na mě vrhl nechápavý pohled a dál se pokoušel svého psíka popravit.

Když se daří, tak se daří - v ten okamžik se objevila pár metrů od nás jeho paní za již důvěrně známého zvukového doprovodu „chichichi“ - opět jí evidentně přišlo nesmírně zábavné sledovat chování jejich permanentně vystresovaného psího parťáka...

Dostatečně hlasitě jsem jí položil stejnou otázkou jako před chvílí pánovi, paní se vrhla k pejskovi, udělala co měla a okamžitě byl klid.

Asi jsem jen tupej chlap a školy nemaje, položím znovu naprosto stejný dotaz, jaký jsem si, zcela konsternován, pokládal při svém odchodu...

Proč? Maminko, proč? (jo, občas si vážně připadám jako můj oblíbenec pan Pohlreich v hospodě...)

Proč, když mne coby majitele nezvládnutého startujícího uštěkaného pejska někdo naučí zcela jednoduchý a 100% účinný zásah, po kterém se pejsek okamžitě zklidní – proč ho v potřebných situacích jednoduše nepoužiji hned a musí tomu předcházet „chichichi jéé to je sranda jak von se vzteká a já ho věším na vodítku, případně si na něj ještě mile řvu“?

Proč?

Proč pro kristovy drahý rány stejný postup neukážu a nenaučím i svého manžela, což je z hlediska logiky, zdravého rozumu a především pejska samotného to nejpřirozenější a nejočekávatelnější, k čemu by mělo dojít?

Ne, nechápu, nerozumím – jak jsem už říkal, jsem holt jen ten tupej chlap...

Stejně jako nechápu jinou paní z dnešního rána, která si před lety vzala (zřejmě z útulku) fenku teriéřího plemene. Fenku vystresovanou, velmi pravděpodobně vykastrovanou, štěkající na každého psa v okolí – fenku, se kterou za celé ty dnes už docela dlouhé roky neudělala sebemenší pokrok.

Opravdu ji sleduji už roky, paní mě evidentně nemusí, tak zůstávám pasivní.

Jediný pokrok udělala sama se sebou, bohužel nikoli pozitivní.

Chytila virus „chichichi“ syndromu – prostě strašná sranda, strašná legrace, když se její psí kamarádka zmítá za zuřivého štěkotu na konci vodítka a chce nás s telátkem sežrat.

Její dnešní reakce.

„Chichichichichi“ - naprosto hloupé hysterické provokativní chichotání, bez sebemenší snahy své fenečce pomoci zvládnout samu sebe...

Po zhruba minutě a upřeném pohledu mne i naprosto klidného a nad věcí telátka se konečně ráčila o metr uhnout, protože to bylo zrovna v místech úzké lesní stezky.

Dnes jsem ještě mlčel a ulevil si až o pár kroků dál...

Jsou to jen dva případy z mnoha, které zažíváme spolu s mým telátkem nebo s pejsky svých klientů, na procházkách a lekcích v přírodě, na cestách přes sídliště, v paneláku. Dva případy z mnoha a jsem přesvědčený o tom, že velmi podobné zažíváte se svými psy i mnozí z vás – a pokud jste ještě nezažili, jistojistě vás to čeká.

„Chichichi...?“

Jednoho dne se může stát, že se váš pejsek, nad jehož stresovými vzorci chování se jen chichotáte, potká se psem, který bude stejně jako on navolno – nebo bude navolno jenom ten druhý. Mohu vás všechny ujistit, že pes má paměť jako slon a v okamžiku, kdy se rozhodne si to s malým provokatérem natvrdo a jednou provždy vyřídit, ho už nic a nikdo nezastaví. Budete pak plakat nad roztrhaným psíkem, budete bušit pěstičkami do majitele toho velkého – nebo si konečně uvědomíte, že na samém začátku bylo vaše hloupé chichotání a byla jen otázka času, kdy to špatně skončí?

Moje telátko je velmi nad věcí, velmi trpělivé a vždy mnou jištěné.

Ale naprosto bezpečně vím, že v okamžiku, kdy by mu došla trpělivost s psím asociálním hysterikem a provokatérem, nezaváhal by a pokud bych mu tu možnost dal, s dotyčným by si to po psím vyřídil. A byl by naprosto v právu a já bych plně a se vší důsledností stál za ním.

Přečtěte si znovu můj článek „Pyrenejská hrdost“...

Můj Dino, zlatý retrívr, byl ztělesněním psí pohody a důvěry, ale byl také velká psí osobnost. A jednou jedinkrát ve svém životě – jednou jedinkrát držel za krk v zubech psího provokatéra, který si myslel, že si může dovolit úplně všechno. Byl to dospělý šarpej, odešel naprosto nezraněn, ale můj úžasný hrdý pejsek mu to plným právem vysvětlil tak, že vůči němu už svoje kousky nikdy víc nezkusil...

Nebude každý, koho za výše popsaných okolností potkáte, tak trpělivý a lidskou hloupostí zocelený jako já.

Zdaleka ne každý psí majitel bude s vaší strategií „chichichi“ srozuměn a někomu snadno může „vyklouznout“ vodítko z ruky...

To, že se vámi nezvládnutý pejsek zmítá na konci vodítka a chová takovým způsobem, který každý normální pes vyhodnotí jako extrémně asociální, není k smíchu.

Pokud se tomu smějete vy sami, pak vězte, že v mých očích vám pes do ruky nepatří. Jednoduše proto, že se sami podílíte na jeho velmi špatné psychice, nejste pro něj ani tou minimální oporou a je vám naprosto jedno, že se váš psí kamarád cítí psychicky totálně v háji.

Bylo by vám stejně tak jedno, pokud by vaše dítě propadalo hysterii při spatření jiného člověka a snažilo se ho zabít?

Dělali byste taky „chichichi“?

Ne, tohle opravdu není „něco úplně jiného“. Toto je z hlediska etologie, výchovy a vrozených i získaných vzorců chování na naprosto stejné úrovni.

Děti v dnešní době dostávají nejvíce zpětných vazeb a korekčních zásahů, zásadním způsobem utvářejících jejich osobnost ne ve své rodině, ale v (před)školním zařízení.

Asi byste dost řvali, kdyby místo výchovy a správných zpětných vazeb slyšeli jen „chichichi“... jo, fakt hodně byste řvali, jak je to špatně...

Tak proč, ke všem čertům, tolik z vás přesně to samé děláte svým pejskům?

Místo výchovy, vedení a hierarchických postupů slyším jen to neskutečně pitomé „chichichi“...

A pak se divíte, že vám ze štěňat nebo jedinců s pohnutou minulostí, které jste si údajně „vzali proto, abyste jim pomohli“, vyrostou psi s pokřivenou osobností, vystresovaní a útočící na vše okolo.

Velkých psů se bojíte, tam si dáváte víc pozor, protože byste to od nich taky mohli šeredně schytat.

Proto to odnášejí nejvíc ti malí, „neškodní“ - jasně, když vás chce pokousat čivava, tak také děláte to své „chichichi, podívej, jak se snaží mě kousnout, to je roztomilé, jak chce a nemůže s těmi malými zoubky...“

A já se teď znovu ptám – je to normální?

Mezi „chichichi“ - syndromem a nezvládnutým vystresovaným psem je totiž přímá spojitost.

Každý pes, i ta nejmenší čivavka, potřebuje mít vedle silnou vůdčí osobnost. Ne člověka, pro kterého je jeho asociální chování směšné, ale člověka, který ho jeho stresových démonů dokáže zbavit. A i ta nejmenší čivavka dokáže být při správném vedení a výchově natolik silnou osobností, že ji bude bez problémů respektovat i desetkrát větší, těžší a silnější psí obr...

O tom to všechno je.

„Chichichi“ psí majitelé nejsou vůdčími osobnostmi pro svoje psy, jsou jen jednou z dalších příčin jejich rozhození a zmarněných životů. Vůbec by je mít neměli, pokud se nedokáží včas poučit a sami sebe změnit.

Je opravdu nejvyšší čas i o těchto jevech psát, pojmenovat je, specifikovat jejich nebezpečnost a negativní vliv na psí životy a nepřehlížet je jako něco normálního, směšného, nedůležitého nebo neškodného.

Pokud máte ve svém okolí podobně založeného psího majitele, o jakých můj článek pojednává – a pokud existuje aspoň minimální šance, že by si mohl něco uvědomit a svůj postoj změnit, dejte mu jej prosím přečíst. Může na tom záviset i život nebo zdraví jeho pejska, ale vždy na tom závisí jeho duševní rovnováha a kvalita psí osobnosti.

Děkuji.

 

P.S. Zážitek starý jen pár minut - vraceli jsme se právě s telátkem z večerní procházky, proti nám paní s pejskem velikosti bišonka. Malý se mohl kvůli telátku vzteknout, majitelka s bohorovným spokojeným úsměvem od ucha k uchu „chichichi, to jsem ale šikovná, žejo, to je sranda“ ho za kšíry vyzvedla do asi půlmetrové výšky - visel tam chudák jako kus hadru... Kdybych uměl pohledem zabíjet, z malého je spokojený sirotek - a to jsem tento styl „komunikace“ nezažil zdaleka poprvé...:/


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Per volvo

 

Pojem „tabula rasa“ neboli „nepopsaný list“ se velmi často používá v souvislosti se zrozením nového života, kde má dokumentovat čistou duši, která teprve v čase budoucím získá svoji definitivní podobu. Médium, do kterého ještě není nic zapsáno, bílý neposkvrněný list papíru.

Pravda je to však pouze částečná a v mém dnešním článku si ukážeme, co a jak utváří duši a povahu živé bytosti – a konkrétně bytosti psí...

Titulek našeho dnešního povídání proto záměrně zní „per volvo“ - což je latinsky, přeloženo do češtiny „popsaný svitek“, tedy metaforicky pravý opak výše uvedeného notoricky známého sousloví.

Pojďme na to.

K dispozici máme čtyři hlavní stavební kameny formování psí osobnosti:

  • genetika
  • povaha
  • výchova
  • zkušenost

Začněme tedy kamenem prvním, který teorii „nepopsaného listu“ již zásadně narušuje, tedy genetickými predispozicemi.

Genetické informace si každá živá bytost v sobě nese jako dědictví po svých rodičích, předcích, rodové nebo chovné linii. Stejně tak i každá psí osobnost je od začátku svého vývoje již v okamžiku početí ovlivněna geny předanými z hluboké či nedávné minulosti. Geny, ovlivňujícími nejen exteriér, ale také povahu a přirozené vlohy svého nositele.

U psů tak zásadním způsobem ovlivní například to, zda přijde na svět štěně v rámci plemene více či méně vhodné pro pracovní činnost, zda bude v rámci plemenných charakteristik spíše dominantní nebo submisivní, zda bude stavbou těla mohutnější či naopak subtilnější. Proto je poměrně důležité již při pořízení štěněte vybírat nejen chovatelskou stanici, ale také chovnou linii – získáte tím určitou vyšší pravděpodobnost toho, jaký váš psí parťák bude nejen exteriérově, ale zda jako potomek pracovní linie bude třeba větší lovec nebo lepší ovčák, jako potomek svých předků více dominantní atd.

Genetika samozřejmě zásadním způsobem ovlivňuje i zdravotní kondici nově narozeného jedince. Pokud bychom si teď začali rozebírat problematiku dědičných chorob, postižení a plemenných predispozic, byli bychom tu ale hodně dlouho.

Chci tím jen říci, že už v tomto okamžiku pojem „tabula rasa“ dostává povážlivé trhliny, protože genetika velmi výrazně zasahuje do osobnosti svého nositele již v okamžiku zrození a představuje jakýsi základní kámen konkrétní osobnosti. Surový kámen, který je dobré dalšími mechanismy otesat do podoby psího diamantu, eliminovat vše negativní, co se eliminovat dá a přidat vše dobré, co přidat lze...

Povaha jedince, ta už se do značné míry formovat dá.

Jistě, základ je určen geneticky – ale zároveň je právě tou součástí osobnosti, kterou lze velmi radikálně přehodit úplně jinam.

Pokud získáte štěně s cholerickou povahou, vůbec to neznamená, že musí být cholerikem do konce svého života.

Pokud budete dělat věci správně, už během psí puberty uvidíte, že se psí cholerik začne výrazně zklidňovat. A na druhou stranu stejně tak i psí flegmatik ožije...

Pokud však neuděláte nic nebo geneticky předpřipravené stránky psí povahy posílíte, pak se genetika prosadí naplno a nerušeně projede svoji trať.

Chci tím jemně naznačit, že argumenty typu „von už se takovej narodil“ jsou totálně mimo mísu a slouží pouze jako alibi pro líného, neschopného nebo hloupého psího majitele/cvičitele. Po mnoha stovkách psích osobností nejrůznějšího ražení, které mi prošly rukama a na základě zpětných vazeb mých klientů toto mohu prohlásit s naprosto čistým svědomím. Nemluvě o svých pejscích vlastních, kteří mi také nespadli hotoví z nebe a u kterých také bylo zapotřebí některé povahové rysy potlačit a jiné posílit – a právě tato „tvůrčí činnost“ je, aspoň z mého pohledu, jedna z těch úžasných věcí v životě s pejskem...

Stejně tak, a to přiznávám zcela otevřeně, vidím pozitivní vliv dlouholeté „psí výchovy“ také sám na sobě. Stejně tak vídám pozitivní vliv „psí výchovy“ i na řadě svých klientů. Povaha člověka, stejně jako povaha psa nebo jakékoli vyšší formy života, totiž není neměnná. Mění se s věkem, zkušenostmi, mění se vlivem prostředí a sociálních podmínek. Zda pozitivně nebo negativně, to už záleží na konkrétních stimulech. Ale prosím - zapomeňte už na tu oblíbenou mantru „von už takovej je a jinej nebude“...

Výchova.

Výchova obecně může být pozitivní, negativní nebo nijaká.

Pozitivní výchova, tedy správný komunikační přístup k živé bytosti, vždy osobnost daného jedince posílí. Správná psí výchova neznamená „pozitivní motivaci“ - správná psí výchova znamená zpětné vazby, výchovu, komunikaci a přístup podle geneticky uložených (ano, všechny čtyři mechanismy jsou spolu provázané a úzce souvisejí) vzorců psího druhu. Psího, nikoli lidského...

Psí výchova nestojí na systému uplácení, odměňování, podlézání nebo agrese.

Vyhoďte konečně svoje dobrůtky, ňamky, kokiny, míčky, pískací hračky a podobné nesmysly a začněte fungovat na principech přirozené psí výchovy a komunikace – informací máte na mém webu PSÍ STRÁNKY FALCO více než dost a pokud potřebujete, s největší radostí se vám i vaším pejskům budu věnovat osobně...

Přestaňte se svých psích kamarádů věčně ptát, co a proč to udělali – už vám někdy někdo z nich na tuto otázku odpověděl? Ne, pouze se na vás nechápavě díval nebo od vás odešel – protože není člověk a je jednoduše nesmysl od něj očekávat lidské reakce a odpovědi...

Nechte zatancovat vodítko, klacek nebo cokoli jiného včetně vaší ruky na psím těle a karma vám to spravedlivě vrátí takovým způsobem, že polezete po čtyřech...

Aplikujte ale výchovu „po psím“ a získáte toho nejlepšího čtyřnohého parťáka na světě... aplikujte ji sami na sobě a vesmír se bude radovat, jak jste duchovně vyrostli...

Toto je ten rozdíl mezi výchovou „pozitivní“ a „negativní“.

Takto označenou ne z hlediska odměn nebo trestů, ale z hlediska přínosu a konečného výsledku.

A abych nezapomněl - výchovou nijakou nedosáhnete vůbec ničeho, váš pes vás bude ignorovat stejně jako vy jeho, bude žít ve své vlastní bublině, protože mu život bez zpětné vazby od jeho člověka nic jiného neumožní. Prožije život nešťastný, nenaplněný a pokud bude mít sebemenší šanci, uteče od vás pryč, daleko...

Zkušenost?

Poslední, ale rozhodně ne nejméně významný stavební kámen utváření psí osobnosti.

Zkušenost je to, co nás formuje pozitivně. Trauma je to, co nás formuje negativně.

Zkušenost znamená poučení, z prodělané zkušenosti se nepoučí pouze hlupák – a psi opravdu hloupí nejsou. Poučí se ze zkušeností s vámi, s jinými živými bytostmi a neživými předměty, s prostředím, ve kterém žijí.

Pokud zabráníte jakékoli živé bytosti poučit se ze zkušenosti, vyroste z ní cosi nezajímavého, šedého,  vystresovaného a bez životní jiskry. Bytost, která zkolabuje, spadne do paniky a zvolí zcela náhodné řešení v každé zátěžové situaci.

Zpětná vazba vytvářející zkušenost je totiž nesmírně důležitá.

Dokud si dítě nesáhne na rozpálená kamna, nebude vám věřit, že se o ně popálí.

Dokud se štěněti nedostane hierarchického poučení, bude si myslet, že celý svět je tu jen pro ně a ono samo je jeho neomezeným vládcem.

Pokud necháte genetickou informaci o hierarchii vyhasnout, utlumí se...

Proč vídáme štěňata nebo mladé psy předvádějící dokonalý hysterický záchvat a asociální chování, pokud na ně právem aplikuje jiný pes silný dominantní signál?

Protože proto.

Protože jejich majitelé genetickou informaci správné reakce úspěšně potlačí tím, že svého psího miláčka nepustí z náruče, nepustí mezi jiné psy a sami propadají hysterii, pokud se na ně jiný pes jen podívá. Bojí se svého štěňátka, bojí se sami na ně sáhnout...

Špatná psí výchova ve spojitosti s potlačením vrozené genetiky zničí vše.

Kolik z vás či jiných psích majitelů svému štěněti úspěšně vytvoří celoživotní trauma tím, že v případě napadení či pokousání svého pejska psem jiným propadnou hysterii a totální panice?

Vytvoříte trauma namísto zkušenosti.

Přestaňte se svému pejskovi stále omlouvat za to, že vám pod nohu strčil tlapku a vy jste mu na ni šlápli.

Prostě mu řekněte „Musíš dávat pozor, kam šlapeš!“, až na vás vrhne typicky vyčítavý psí pohled. Věřte mi, že pejskové dokáží být neuvěřitelné hééérečky (no tak, vždyť to přece sami dobře víte) a rozdíl mezi tímto poučením a provinilým litováním uvidíte ihned mimo jiné ve značně menším počtu „odkulhaných“ kroků malého psího komika. Mimochodem – už se vám někdy váš pejsek „omluvil“ za to, že na vás šlápl nebo si z vašeho chodidla udělal podložku pod tlapku? Ani by ho to nenapadlo – proč taky...

Když se štěně narodí, narodí se s danou genetickou výbavou a základem své povahy.

Nikoli jako „tabula rasa“.

A všechno ostatní už je jen na vás...

Formování psí povahy, výchova, prožité zkušenosti a poučení z nich.

I dospělého pejska z útulku, i pejska týraného dokážete změnit k lepšímu, nechat ho prožít zbytek života jako spokojeného a zdravě sebevědomého jedince.

Žádné, že „to nejde“.

Na tolika pejscích už jsem vám vlastnoručně ukázal, že to jde.

Správná výchova, správný přístup, správné zkušenosti a poučení z nich...

Správné vedení lidskopsí smečky...

Preference síly osobnosti, ne ega a sobectví...

Zájem pro svého pejska vůbec něco udělat.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Když váš partner nefunguje...

 

Jak spolupracuje vlčí, psí a obecně každé hierarchické společenství, to už všichni, kdo aspoň občas zavítáte na PSÍ STRÁNKY FALCO, znáte. A úplně stejně kdysi fungovalo i společenství lidí, než se nám to celé tak nějak nepěkně zvrtlo. 

Dnes si povíme něco o důsledcích nefungování lidské smečky, se kterým se i při své lidskopsí práci setkávám dost často. Povíme si něco o otevřeném konfliktu a pokrytectví, o manipulaci a egu...

Dnes to bude o lidech.

V kostce řečeno jde o problém, kdy lidské společenství (partnerství, rodina) jde proti sobě. Problém, který se psů žijících v takovém prostředí dotýká daleko více než málo – problém, který má značný vliv na jejich životy a na řešení lidskopsích situací, které bývá potřeba napravit.

Klasickým příkladem je případ, kdy jeden z partnerů má pozitivní vztah k pejskům a cítí, že v jeho životě nadešel moment, kdy si konečně může splnit sen z dětství nebo obohatit život celé své rodiny.

Pořízení pejska.

Ale často velmi rychle zjistí, že partner toto nadšení nesdílí ani trochu...

Ba naopak udělá vše pro to, aby se takový plán vytratil do zapomnění a už nikdy znovu neobjevil.

Jistě, lidé mohou mít na psí nebo obecně zvířecí společnost názor různý...

Nemusí jim vyhovovat a mnohým z nich se může jevit vyloženě odporná.

Ale někdy právě tento okamžik objevení nového kousku povahy svého partnera může být zároveň okamžikem krutým, otevírajícím oči a začátkem přehodnocení vzájemného vztahu. Může být včasným varováním, záchranou sama sebe nebo lidského mláděte.

Jakkoli drsný, tento scénář je pořád ještě relativně dobrý, protože jasně ukáže, kdo je kdo...

Existují scénáře horší a zákeřnější.

Modelovým příkladem budiž situace, kdy si jeden z partnerů do vztahu přivede pejska, se kterým už nějakou dobu žije.

Pokud pozorně sleduje reakce svého čtyřnohého ochránce, pak většinou velmi rychle zjistí, jak pejsek nového „člena smečky“ vyhodnotil. Pozitivně, což dá jednoznačně najevo, negativně, což dá najevo stejně čitelně nebo postojem „nerozumím ti, tak tě budu provokovat, aby ses projevil“.

A jak každému říkám – nepodceňujte odhad svého psího parťáka...

Bohužel je tu jeden velký průšvih a ten se jmenuje „zamilovanost“.

V této fázi dotyčný člověk nevidí, neslyší a svoji intuici zavřel pod zámek. Pokud jeho pejsek reaguje na partnera negativně, říká si, že se to srovná, že to jen potřebuje čas.

Realita je však neúprosná.

Ve skutečném životě se to totiž velmi často nesrovná.

Ve skutečném životě nastane období hereckých etud a více nebo méně zdařilého předstírání něčeho, co není...

Ano, jsou jedinci, kteří do toho vlítnou natvrdo a s vědomím citového hendikepu svého partnera dotyčnému nekompromisně sdělí, že „buď pes nebo já“ - a pokud v takovém okamžiku majitel(ka) pejska svého svěřence od sebe vyhodí, pak je to jen dobře, protože si psí dar ve svém životě nezasloužil(a). O další už se pak postará karma.

Ale jsou také jedinci, kteří začnou hrát ono již zmíněné divadlo...

Začnou předstírat obrovskou lásku a vztah k čtyřnohému svěřenci svého partnera.

Budou si s ním „hrát“, budou ho „hladit“...

Záměrně ta slova dávám do uvozovek.

Protože oni to tak vnitřně necítí. Protože tuto činnost budou vykonávat s menším nebo větším vnitřním odporem a přemáháním. Nebude upřímná, nebude od srdce, bude to pouhé divadlo pro udržení přízně partnera – ryzí pokrytectví a jen navenek snaha o toleranci.

První, kdo pozná pravdu, je pes.

A pes nikdy není ochotný podílet se na něčem, co neodpovídá skutečnosti...

Přesně tady pak velmi často bývají zárodky a spouštěče následných konfliktů a tragédií.

„Oni si spolu hráli a můj pes na něj začal vrčet...“

„Můj partner po něm natáhl ruku a on se mu do ní zakousl...“

„Můj partner se ke mně sklonil a pes mu skočil do obličeje...“

„Ke mně a cizím lidem se můj pejsek chová úplně v pohodě, ale můj partner kolem něj nesmí ani projít...“

Ne, opravdu za tím nebývá „žárlivost“, jak se řada lidí mylně domnívá.

Bývá za tím realita. Realita, kterou pes bezpečně pozná, tak jako bezpečně rozezná skutečný vztah od vztahu předstíraného.

Jak podobné případy končí?

Nemůžete dlouhodobě předstírat něco, co vám není vlastní. Můžete svoji roli hrát nějakou dobu, kratší či delší, ale nedáte to navždy. Jednoho dne vám dojdou síly nebo motivace a dlouho potlačované skutečné emoce vytrysknou na povrch.

A své partnerce/partnerovi přiznáte, že toho čokla nemůžete vystát...

Následně odejdete vy, odejde váš partner nebo odejde pejsek.

A váš partner, majitel svého pejska, si konečně připustí pravdu – tu, kdy na vás viděl, že vaše muchlování s pejskem není upřímné. Vybaví si všechny ty momenty, kdy ze svého psího parťáka vnímal jasně patrnou averzi vůči vám, jen si ji nechtěl připustit.

Manipulátoři mezi námi dokážou mnohdy nemožné.

A jejich oběti ochotně zavřou oči nad varováním svého šestého smyslu a nadšeně přijímají pohádku „jak on má mého pejska rád, jak pěkně si s ním hraje“.

Jenže ten pejsek to dobře ví...

A třebaže to ne vždy dá najevo navenek, uvnitř trpí a dostává se do těžkého stresu.

Až jednoho dne pohár trpělivosti přeteče a pokrytce ve své smečce poprvé pokouše...

Mnozí jste zažili a mnozí ještě zažijete.

Copak tu máme dál?

Ego je sviňa, zvlášť (ale nejen) u chlapa.

A velmi často se ve své plné síle projeví v situaci, kdy potřebujete vyřešit „psí problém“.

Vyjíždění proti jiným psům, nezvládání vlastní vůdcovské role, obecnou nestabilitu povahy a vzorců chování...

Kolikrát už se mi to stalo?

Zavolá mi paní/slečna, vylíčí problém, je šťastná, že jí někdo umí a chce pomoci. Domluvíme se napevno na termínu, vyměníme potřebné informace.

Druhý den se (v drtivé většině případů přes smsku, neb dotyčné se strašně nechce říct mi to aspoň telefonicky) dozvím, že „manžel to nedovolil, manžel to nechce“...

Pokud ve zcela vzácných a ojedinělých případech mám přeci jen možnost s paní/slečnou pohovořit, je to jak přes kopírák.

Příčina první - tušíte správně, zapracuje ego...

Partner nepřenese přes srdce, že by nějaký jiný muž zvládl něco, co on ne. No tak to teda ne, nikam nepojedeš!

Příčina druhá - zapracuje lakota...

Platit někomu, aby nám pomohl se psem? Zbláznila ses?! Víš, kolik nás už ten pes stál? Nikam nepojedeš!

Příčina třetí - zapracuje bezcitnost...

No tak ho dáme pryč nebo pude do kotce! Nikam nepojedeš!

Za roky mé práce se takových případů staly desítky. Desítky dále trápených psů a jejich dále se trápících majitelů, tak zbytečně pokažené životy.

Abych byl spravedlivý - na druhou stranu jsem poznal řadu mužů, jejichž vztah k jejich psímu kamarádovi byl naprosto úžasný, čistý a za společného pejska by dýchali. A ať je to jakkoli zvláštní, nepoznal jsem žádného, který by zastával kastraci, naopak všichni tvrdě bojovali za zachování plnohodnotnosti rodinného pejska/fenky, třebaže jejich partnerka je bez mrknutí oka posílala pod veterinářův skalpel...

Člověk za více než dvě desetiletí intenzivní práce s lidmi pozná hodně stránek lidské povahy, uvažování a motivací.

Setká se s případy, kdy je rodinného psa schopna upřímně nenávidět celá rodina kromě jednoho jediného člověka. Případy, kdy se pak jen čeká na tu „vhodnou příležitost“ pejska se zbavit.

Pro lidskou hloupost, bezohlednost, bezcitnost a aroganci už byly a ještě budou prolity potoky slz.

A budou zničeny další partnerské iluze, další psí životy.

Jen proto, že mnohé rodiny a partnerské svazky nedrží spolu, ale jejich členové mezi sebou bojují – o větší rozhodovací moc, o uspokojení ega, o peníze a majetek.

Vlastní-li pejska, pak právě on bývá tím, kdo se stává jejich první obětí. Rukojmím, „problémem“.

Nebo také jedinou živou bytostí, kterou si do dalšího svého života s sebou vezme člověk, který konečně zvedl hlavu...

Proto za svoje psí svěřence bojujte.

Oni jsou ti jediní, kdo vás nikdy nezradí.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jedno tělo, jedna duše

 

Během mé práce na tříleté fenečce plemene rhodéský ridgeback a její majitelce zazněla z úst mé klientky krásná věta:

„Přála bych si, abychom spolu byly jedno tělo, jedna duše...“

Stalo se.

A já vám teď budu vyprávět jeden lidskopsí příběh. A budu věřit, že na jeho příkladě ledacos pochopíte...

Nejsem, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu příznivcem udržení života postiženého mláděte nebo těžce nemocného jedince na konci své pozemské pouti za každou cenu, za cenu pouhého budoucího přežívání a trápení namísto reálného žití. Proč tomu tak je, o to jsem se podrobněji rozepsal ve své druhé knize.

S jedinou výjimkou.

Jsou psí bytosti, které se narodit musí a třebaže je jejich vlastní máma odvrhne, protože její instinkt zafunguje pragmaticky a přesně dle principu přírodního výběru, musí přežit. Musí přežít proto, že mají určitý důležitý úkol ve svém životě.

A osud to zařídí tak, aby třeba díky lidské náhradní péči přežilo i štěně, které se narodí papírovým rodičům, ale jeho psí matka ho nechce, protože je nějaké jiné...

Fenečka, o které zde mluvím, se narodila jiná.

Ač s průkazem původu, narodila se s exteriérovými odlišnostmi a osud ji nešetřil ani v jiných oblastech jejího života.

Všichni její sourozenci se narodili přesně podle standardu rhodéského ridgebacka.

Tato princezna přišla na svět s bílými ponožkami, vyvinul se jí dvoucentimetrový podkus a zbarvení jejích očí je světle žluté – vzhledem k černému čenichu by mělo být tmavě hnědé...

Ale to jsou jen kosmetické vady, až na ten podkus, to už je bohužel hendikep funkční.

Staly se však daleko horší věci.

Na sedmi měsících byla na doporučení chovatelky vykastrována, údajně proto, aby se na ní nechovalo...

Kolikrát se s těmito idiotskými a bezcitnými rozhodnutími ještě setkám?!

Věk 7 měsíců je pro rhodéského ridgebacka čas, kdy teprve začíná jeho psí puberta. Tato fenka brutálním a argumentačně zcela pitomým zdůvodněním přišla o možnost projít si velmi důležitou fází svého psychického vývoje, přišla o možnost jednoho dne psychicky dospět. Ke všem jejím životním hendikepům přibyl další, velmi zásadní a ovlivňující nejen její psychiku...

Fenečka brzy nato začala mít problémy s třasem zadních končetin, který nastával velmi rychle, již po několika desítkách nachozených metrů nebo při běhu.

To ale pořád ještě není všechno.

Na jedenácti měsících byla fence diagnostikována anaplazmóza...

A před několika měsíci se přidaly záchvaty, připomínající symptomy epilepsie, odehrávající se do té doby se železnou pravidelností - mluvilo se i o mozkovém nádoru...

Docela dost na jeden mladý psí život, co říkáte?

Ale ona se měla narodit pro svého člověka – pro paní, která se na mne obrátila s žádostí o pomoc, protože fenka měla velké problémy i v běžném provozu. Kastrace a její vliv na povahu fenky si začaly vybírat svoji daň a třebaže to nebyla ta jediná příčina, byla klíčová...

Moje klientka by pro svoji fenku dýchala a stejně tak i ona pro ni.

Anynka.

Fenečka postižená na těle i duchu, přesto pro svoji majitelku obrovská psychická opora v jejím ne úplně lehkém životě.

Víte, co je krásné?

Že některé věci jednoduše fungují.

Tušil jsem, že fyzické problémy fenky (třas zadních končetin a „epilepsie“) s největší pravděpodobností přímo souvisí se stavem její psychiky. Podobných „pacientů“ už pár za sebou mám a některé věci prostě vím...

Zkrátím to.

Třas končetin vymizel téměř okamžitě, když jsem s fenečkou začal pracovat. Zmizel ze dne na den a to jsme jak já, tak její majitelka s ní každodenně nachodili opravdu dost kilometrů...

A nevrátil se ani potom, co po absolvování individuálu ode mne odjeli.

Shodou okolností se konal právě v termínu, kdy se měl u fenky znovu objevit „epileptický“ záchvat.

Čas, kdy fenečka byla vystavena podstatně vyššímu stresu – větší nároky, cizí prostředí, cizí člověk, každodenní vícehodinové převozy, hodně pohybu, zátěžové situace.

Žádný záchvat se nedostavil - ani tady, ani v noci v domácím prostředí v modelových situacích.

A pokud vím, nedostavil se od té doby už vůbec...

Zhruba tři týdny po našem individuálním výcvikovém servisu mi moje klientka zavolala.

Že  mi chce jen něco říct.

Řekla mi: „Už jsme jedno tělo a jedna duše...“

Vím, že jsou.

Paní si moc přála přijet s Anynkou ke mně na soustředění a před několika dny mi poslala mail, že pokud ji vezmu, velmi ráda přijede.

A já jí samozřejmě s radostí přijetí potvrdil...

Jedno tělo, jedna duše?

Ano, přesně tak může fungovat vztah mezi člověkem a jeho pejskem, i mně díky Bohu bylo a  je dáno poznávat to s každým mým psím partnerem.

Někteří z vás to znají také, jiní to poznají třebas ve chvíli, kdy jim život ukáže svoji odvrácenou tvář.

Další si budou ťukat na čelo a vypouštět slova posměšků a odsouzení.

Co už s nimi...

Tolikrát už jsem to řekl.

Pejskové jsou osudové bytosti, dary v našich životech. Ti, kdo nás naučí být lepšími nebo donutí ukázat svoji pravou tvář...

Nezáleží vůbec na tom, zda jsou dokonalí exteriérem, ušlechtilí původem nebo se narodili s podkusem, nestandardním zbarvením, jako náhodní kříženci či jinak „nedokonalí“.

Jejich psi duše je dokonalá vždy a je tak silná, že překoná i brutální fyzické nebo psychické rány uštědřené jí člověkem. Jsou v našich životech, pokud si je do nich pustíte nebo živoří vedle vás, pokud je pošlete do chodeb, sklepů, garáží, psích bud, kotců, klecí nebo psychického vyhnanství.

Ale pokud si v sobě nesou svoje démony, lze jim pomoci.

Fenečka Anynka si se svojí majitelkou také prošla cvičákem, tak jako mnozí z vás.

Odnesly si jen odsouzení a nálepku „nepoužitelná a k ničemu“ - opět jako mnozí z vás...

Psí démony nikdy nevyženete kastrací nebo drilem.

Psí démony musíte umět poznat, pochopit, popovídat si s nimi a poslat je pryč. Pokud to uděláte správně a majitel pejska plně spolupracuje i v čase budoucím, démoni už se nikdy nevrátí zpátky.

A odnesou si se sebou i mnohé komplikace fyzického rázu – bolesti, nechutenství, špatný pohyb i „nevysvětlitelné záchvaty“.

I to je dar, který je výsadou, nikoli pravidlem a jako s darem je třeba s ním nakládat.

Tak jak se stalo i v tomto případě fenky a její lidské parťačky.

„Jedno tělo, jedna duše...“

Jeden případ z řady, předložený vám všem pro pochopení a ilustraci, jak věci v lidskopsím světě fungují.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O síle psí energie

 

Měl jsem na dnešek naplánovaný jiný článek, ale když jsem se podíval
z okna na stromy ohnuté vichrem, liják bičující vše, s čím se setká a slyšel
údery hromů, spontánně jsem se rozhodl psát o něčem zcela jiném...

Podíval jsem se na svoje „telátko“, spokojeně odpočívající na zemi.

Prošel jsem kolem něj, nedaleko to zrovna příšerně bouchlo a psí pohled, když můj parťák zvedl hlavu, byl výmluvný a jasný: „Dobrý, všechno je v pořádku...“

Odpověděl jsem mu stejně.

Ano.

Všechno je v pořádku.

Tam venku se čerti žení, ale můj pejsek, stejně jako to vždy věděli i jeho psí předchůdci Dino a Shadow, ví svoje...

Věděli a ví, že ať se děje cokoliv, jsme spolu.

Lidskopsí smečka.

Nevyvoláváme patetická hesla o tom, jak „spolu všechno zvládneme“...

Nemusíme, pro nás dva je samozřejmost, že vším procházíme spolu – životem i žitím mezi lidmi, potkáváním psích kolegů, řešením situací a konfliktů.

Je to tak samozřejmé a přitom pro mnoho lidskopsích dvojic a smeček jen zbožné přání.

Nemám teď na mysli ty, kteří chtějí „bezproblémového nepřekážejícího a neomezujícího psa plyšáčka“.

Mám na mysli lidi, kteří chtějí se svým pejskem skutečně žit – bok po boku, jako přirození parťáci. Ale ne všem se to daří...

Pokud to umíte, pak ze svého pejska vnímáte tu obrovskou, nekonečnou energetickou sílu.

Pokud máte pejska spokojeného.

Pokud ne, pokud je váš pejsek vystresovaný a vědomý si skutečnosti, že je na všechno sám, pak vnímáte jen paniku a děs.

Kolik pejsků dostane obyčejná bouřka do stavu naprosté hrůzy?

Vzpomínám, už je to dost let v minulosti, na jednoho kastrovaného pejska plemene bordeauxská doga, který za každé bouřky propadl totální panice a začal likvidovat svoji majitelku. A já ho přes telefon na dálku uklidňoval a uklidnil, fungovalo to, stačil můj hlas, který dobře znal...

Bylo mi ho tehdy strašně líto, prožil si své a dnes už je mnoho let v psím nebi. Velký a mohutný psí obr s duší malého vystrašeného štěněte – osobnost zničená kastrací „pro zklidnění“ už ve štěněcím věku.

Vzpomínám na příhodu před několika lety, kdy jsme s Gardýskem jeli přednášet do Litvínova a cestou zpátky nás už na začátku chytla průtrž mračen. Jeli jsme autem, silnice plavaly pod vodou a stěrače nestíhaly. Jak jsem vyjel z města, zastavil jsem a čekal, než to nejhorší přejde, protože bylo skutečně nebezpečné jet dál.

A pak jsem se ohlédl na zadní sedačku, kde leželo moje telátko...

Kolik že mu to tehdy bylo?

Zhruba rok a půl. Ještě štěně, puberťák, psychické dospění měl ještě daleko před sebou.

Díval se na mne a vyzařoval z něj neskutečný klid...

Vzpomínám si, jak jsem si tehdy uvědomil, jaké mám štěstí, že je se mnou. V situaci, kdy by mnohý člověk začal panikařit, byl nervózní a rozhodil i mne.

On ne.

Díval se na mne a v jeho očích jsem četl „jsme v tom spolu, Ty a Já...“

Ty a Já.

A já věděl, že dojedeme v pořádku domů. A kdyby tomu tak nebylo, tak odejdeme také spolu...

Kolikrát slyším nebo čtu, jak je něčí pejsek nervózní.

Jak je v nepohodě, když se děje něco, co se vymyká obvyklým denním nebo nočním standardům.

Majitelé psů se s nimi dočasně stěhují pryč, pokud se na jejich domě dějí stavební úpravy.

Proč?

Protože jejich pejskové opět propadají panice...

Gardýsek si v tomto ohledu zatím vyžral, co jen šlo.

Výměna oken v celém paneláku – bordel, kravál, cizí lidé v našem soukromém prostoru...

Zateplení paneláku – lešení všude kolem, rámus, cizí lidé za okny...

A úplně nedávno kompletní výměna stoupaček v celém paneláku – několik týdnů vrtání, vibrací a nakonec to vše v našem bytě, opět cizí lidé a zásadně narušené soukromí...

Telátko to zvládlo bez sebemenšího problému, ať už jsem byl doma nebo byl sám.

Není to plemenem, i moje temperamentní západosibiřská lajka Šedýsek zvládal bez stresu lecjaké zátěžové situace.

Proč má tolik lidí v podobných případech problém?

Protože místo energie pozitivní je mezi nimi a jejich pejsky energie negativní. Energie stresu, uspěchanosti, nevrlosti a všeobecné nepohody...

A začíná to už v okamžiku, kdy se majitel psa rozhodne svého čtyřnohého kamaráda na noc někam od sebe izolovat.

Protože by se s ním údajně nevyspal, pes by ho otravoval, rušil jeho soukromí a tak různě podobně – v této oblasti bývají mnozí lidé velmi kreativní.

Mezi sebe a svého pejska nekompromisně postaví zavřené dveře.

A pak nikdy, nikdy nepoznají ty úžasné okamžiky, kdy...

… k nim jejich pejsek ještě před usnutím přijde, očichá je, olízne a spokojeně ulehne k nim nebo vedle nich – a několikrát za noc, než se někam přesune, zkontroluje, zda žijete a jste v pořádku...

… uslyší ten charakteristický a jiným z nás tak důvěrně známý spokojený psí povzdech těsně po tom, co si pejsek lehne...

… pokud se soustředí, tu neskutečnou psí energii hmatatelně ucítí – energii psího těla a vnitřní síly, energii, která vás naplní klidem a pohodou a kdy víte, že všichni bubáci zůstanou zalezlí ve svých skrýších, protože máte svého psího strážce...

… se ráno probudíte a můžete si být naprosto jisti, že vás váš psí parťák bedlivě sleduje, připravený k činu, jen co se více pohnete nebo nedejbože otevřete oko a setkáte se s upřeným psím pohledem...

… ucítíte psí jazyk na své tváři nebo celém těle, pokud spíte naostro – a budete pečlivě omyti a zkontrolováni, to vše doprovázeno čistou psí radostí „sláva, ještě žiješ a čeká nás další společný den...“

Každý pejsek má svůj rituál individuální a tak to měli a mají i ti moji.

Dineček byl distingovaný a svůj ranní rituál provedl pečlivě, leč velmi ohleduplně...

Šedýsek mi pokaždé přistál na hrudi, tam zaujal stabilní polohu, objal mi hlavu předními tlapkami a velmi důkladně a pečlivě mi omyl celou moji tvář...

Gardýsek musí trochu sklonit hlavičku, protože je vyšší než já na pelechu, ale i jeho ranní rituál mého přivítání do nového dne je velmi zodpovědný, pečlivý a soustředěný...

Síla psí energie.

Nic není silnější nežli energie psíka, pejska nebo psa, který svůj život žije s vámi, ne vedle vás.

Pokud jí dokážete naslouchat a vnímat ji, pak dostáváte do svého života něco nesmírně pozitivního.

Pokud ji ignorujete, posíláte za zavřené dveře nebo je vám fyzický kontakt vašeho pejska nepříjemný, pak se k vám naopak dostane každá energie negativní a tu samou do svého okolí také vysíláte.

Oslabujete tím sebe, svého pejska a všechny živé bytosti, které se s vámi dostanou do kontaktu...

Až půjdete se svým pejskem deštěm, lijákem, průtrží mračen, bouřkou či krupobitím, nenadávejte, nebuďte z toho rozhození a ve stresu.

Protože když půjdete s vaším pejskem a ne jen vedle něj, pak v okamžiku, kdy on zvedne hlavu a podívá se vám do očí, uvidíte v jeho očích štěstí a radost. Radost z toho, že tou slotou jdete spolu, že ji spolu prožíváte a že na vaši smečku žádný déšť, kroupy ani jiná nepohoda nemají...

Se všemi svými pejsky jsem zažil počasí, které by každý (i já sám) označil za strašné. Ale u všech svých pejsků jsem také zažil ten pohled plný štěstí, že jsme v takové chvíli spolu. Doslova rozzářené psí oči a nadšení z bušících krup nebo vytrvalého lijáku, hromů a blesků.

Stejně jako u těch zprofanovaných silvestrovských rachejtlí a ohňostrojů není problém „špatného počasí“, který tolik lidí se svými pejsky má, problémem plemene nebo „krátké srsti bez podsady“. Je to problém neenergie nebo energie stresové.

Psí energie je velmi silná a mezi nimi přirozeně sdílená.

Pokud je energie vůdčího jedince pozitivní, pak působí pozitivně na celou smečku.

Pokud je energie vůdčího jedince negativní, pak spolehlivě celou smečku rozhodí...

Mnohé problémy, se kterými se ve vztahu se svými pejsky nebo v jejich chování potýkáte, mají právě tuto příčinu.

A často začínají právě těmi zavřenými dveřmi nebo zdánlivě banální nechutí jít se svým pejskem do deště...

Přemýšlejte o tom, prosím.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vždycky se dá něco dělat...

 

Množírny bohužel stále fungují a obávám se, že jejich reálný konec je v nedohlednu. Občas se z nich dá něco zachránit, pokud na to dosáhne legislativa a pokud jejich provozovatel spolupracuje.

Někdy jde o typické množírny, jindy o stav eufemisticky označený jako „nevyhovující podmínky“...

Z takového prostředí byl odebrán i malý pejsek z dnešního videočlánku.

Asi šestiletý psí kluk, kříženec, zubožený na těle i duši. Kastrovaný, s amputovaným ocáskem (obojí provedeno po odebrání původnímu majiteli, „kastrace“ vzhledem k nejasnému stavu varlat - na což jsem nové majitele upozornil až já - s velkým otazníkem) a psychicky úplně na dně. První měsíc (než mne našli a přijeli) u svých nových majitelů strávil v podstatě pouze uvnitř v bytě, venčit se chodil na balkon, protože ke svému obecnému strachu z nového a neznámého měl ještě jeden velký psychický hendikep.

V okamžiku, kdy měl jít na vodítku, se zapřel všemi čtyřmi a raději se nechal tahat po zemi, než by udělal jeden jediný krok...

V tomto stavu byl svým novým majitelům předán z dočasné péče s tím, že je to v podstatě bezproblémový psík.

Nechce se mi věřit tomu, že by si ho v dočasné péči nikdo nedal na vodítko. Pokud ano, pak by ale tento jeho problém byl vidět na první pohled a dotyční s tím měli začít okamžitě pracovat – pokud by to z jakéhokoliv důvodu neudělali,  měli na to být důrazně upozorněni jeho osvojitelé. Pokud to patřičná místa zamlčela, jedná se o neférové jednání, pokud si pejska před nabídkou osvojení neotestovala, jedná se o neuvěřitelnou liknavost a profesní selhání.

Do odebrání majiteli údajně pejsek znal jen svůj vesnický dvůr a svoje stejně trápené psí kolegy. Je vysoce pravděpodobné, že ho někdo na nějaké nepěkné místo na vodítku (od)vlekl, z čehož si malý odnesl traumatizující zážitek a jakkoli se na volno pohyboval vcelku v pohodě, obojek a vodítko v něm vytvořily blok.

Vzal bych pár hodin strachu...

Den...

Takto ale strávil celý první měsíc svého pobytu v novém domově a zcela chápu jeho nové majitele, že pokud bylo potřeba pejska venku někam přemístit, odehrálo se to přenosem v náručí, jinak by je okolí ukřižovalo jako největší psí trapiče. Jak ve videu konstatuji - při své práci s pejskem nemám čas ani prostor něco natáčet, ale věřte tomu, že pejsek skutečně neudělal na vodítku jediný krok, venku a ani doma, na samém začátku ani u mne. Prostě se zapřel a nechal by se tahat po zemi klidně kilometry...

Jeho majitelka samozřejmě hledala pomoc a když už nevěděla kudy kam, našla mne.

Nejdříve za mnou přijeli s pejskem jen na konzultaci a protože to byla příliš krátká doba z pejska jeho démona definitivně dostat (aplikoval jsem ale aspoň ty první nejdůležitější postupy a pejsek udělal svoje první kroky na vodítku), odjeli s několika mými zásadními radami, jak fungovat a pejska dál „rozchodit“. S tím, že za další týden přijedou na plnohodnotný individuální výcvikový servis.

A hned po příjezdu mi paní radostně hlásila, že moje rady zabraly a že hned druhý den pejsek začal chodit...

A byl to krásný pohled.

Pejsek má totiž nádherný plavný pohyb lipicána a můžete se přesvědčit sami - natočil jsem vám ho i ve zpomalené verzi.

A když se svými majiteli z mého individuálu odjížděl, byl už velký frajer, který si vesele vykračoval s hrdě vztyčenou hlavičkou a zvládal i potkávané pejsky...

... a bez ztráty kytičky prošel nejen všechny přírodní terény, ale i rušné město Liberec s mnoha zátěžovými místy - nešetřil jsem ho a po letech strávených na několika metrech čtverečních mu dal naplno poznat svět okolo se vším, co k němu patří...

Poučení v podobné situaci pro vás všechny?

Nikdy nevěřte tomu, že z „dočasných institucí“, kam se na přechodnou dobu dostane týraný pejsek z množírny nebo jinak zlého prostředí, dostanete jako osvojitelé pohodového pejska. To je vcelku pochopitelné, nicméně vždy byste měli být upozorněni právě na jeho „psí démony“ a hendikepy, s kterými je zapotřebí okamžitě začít něco dělat. Pokud se tak neděje (a bohužel se tak často neděje, protože zainteresovaní to buď nepoznají, neumějí s tím pracovat nebo na to jednoduše hodí bobek), je to špatně, velice špatně. Zájem podobných zařízení (čest výjimkám!) co nejrychleji svého svěřence jenom někomu udat a předtím ho ještě stačit zmrzačit kastrací je pak úplně to nejhorší, jak psího chudáka ještě dál potrestat.

(Stačí si tady přečíst třeba „kauzu Márinku“, je to jak přes kopírák...)

Nikdy to ale nevzdávejte a nenajeďte na rozšířenou mantru „von je chudák z množírny a holt už jinej nebude...“

Vždycky se totiž dá něco dělat.

Pokud to nezvládnete sami a před vámi se na to vykašlali jiní, nevzdávejte to.

Hledejte člověka, který vám pomůže - už jsem to psal mnohokrát.

Pokud o to budete opravdu stát, najdete ho.

Pokud vám za to bude stát váš pejsek, najdete ho.

Protože hendikepy všech těch pejsků z útulků a množíren, hendikepy pejsků týraných a se šrámy na duši jsou výsledkem minulosti a stavem současnosti.

Před nimi je ale ještě budoucnost.

Jen na vás lidech, kteří se s nimi dostanete do následného kontaktu, však záleží, zda to bude budoucnost bezdůvodné kastrace a věčného litování psího „chudáka“ nebo budoucnost plnohodnotného pejska, který hrdě zvedne hlavu a začne se mnohdy poprvé ve svém životě radovat ze sluníčka, přírody i lidskopsího provozu kolem...

Snad některým z vás tímto videem otevřu oči.

A pokud budete dobře vnímat pohled malého psíka, kterým se na mě při své „lipicánské chůzi“ upřeně dívá, uvidíte to:

„Děkuji Ti...“

Moc rád jsem Ti pomohl, můj malý kožíšku ;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?

 

Ano, může.

A ano - může.

Odpovědi na obě otázky, položené v nadpisu mého dnešního článku, jsou shodné.

A ano - může vás dokonce i zabít...

Dělat z psů obecně zákeřné zabijáky je praktika bulváru a lidí primárně psí druh nenávidějících.

Dělat z psů obecně neškodné plyšáčky na hraní je praktika sluníčkářů a lidí postrádajících základní smysl pro realitu.

Pravda je jinde.

Na oba výše uvedené přístupy každý rok doplácejí desítky lidí a stovky psů - lidé pokousaní, protože jednoduše vůči psům nerespektují základní pravidla a psi umístění do útulků, vyhození na ulici, odstřelení „kámošem myslivcem“ nebo utracení veterinářem.

Z titulu činnosti, kterou se už tolik let zabývám, se velmi často s projevy lidské hlouposti, neznalosti nebo nadřazenosti „pána tvorstva“ setkávám při běžném pohybu v sociálním prostoru, ať už s pejskem vlastním nebo s pejsky svých klientů.

Je zvláštní, kolik lidí má pocit, že bezproblémově se chovající velký psí pastevec je plyšáček na hraní a nechá si všechno líbit.

To je obrovský omyl.

Není to plyšáček na hraní a nenechá si všechno líbit.

Skutečnost, že správně vedený a vychovaný (a budu teď bez falešné skromnosti mluvit i o svém vlastním pyrenejském telátku) velký pes toleruje mnohdy vlezlé okolí (lidské i psí), rozhodně neznamená, že je nevnímá, je zcela flegmatický a můžete na něj beze strachu sahat (člověk) nebo do něj skákat (pes).

Znamená to jen tolik, že jeho práh nadhledu je posazen velmi vysoko - dáno konkrétním plemenem, povahou psího jedince a výchovou a přístupem jeho člověka.

Ale rozhodně to neznamená, že si nechá líbit úplně všechno...

Jen na rozdíl od psů nevychovaných, asociálně vedených nebo stresovaných neřeší věci, které řešit nemusí. Jsou pod jeho rozlišovací úrovní a dlouho zůstává v klidu.

Do chvíle, kdy i jemu dojde trpělivost.

Víte, proč pokaždé velmi důrazně zakročím v okamžiku, kdy si někdo myslí, že můj pes je veřejný majetek a on si ho nutně musí pohladit, protože je to jeho nezadatelné právo?

A povinnost moje i mého pejska to strpět?

Už jsem o tom psal v jiných svých článcích.

Osobní prostor...

Smečka...

„Jé pane, vy máte hezkou přítelkyni - můžu si na ni sáhnout?!“

A také proto, že i můj (a každý jiný pes na světě) má plné právo na svůj názor a na to, jak daného člověka vidí a jak moc si ho (ne)připustí k tělu...

Zajímavé je, že například u tygra nikdo nepochybuje o tom, že pokud se přiblíží moc blízko, tygr se může naštvat a na narušení svého teritoria nebo osobního prostoru zareagovat tak, že se to pro dotyčného stane omylem smrtelným.

Z nějakého zvráceného důvodu si spousta lidí myslí, že v dnešní společnosti psi musí být neškodní plyšáci.

Nemusí a nejsou.

Cizí pes vás velmi pravděpodobně pokouše ve chvíli, kdy bude těžce vystresovaný, dlouhodobě vystresovaný, když se bude cítit ohrožený nebo (zvláště u dominantních jedinců) zásadně narušíte jeho osobní prostor či porušíte „pravidla slušného chování“.

V takové situaci po vás vystartuje stejně čivava, jezevčík, německý ovčák nebo argentinská doga.

Pokud budete blbnout, vystartuje po vás jakýkoli pes.

A může vás jen bolestivě kousnout do ruky, ale také poslat na chirurgii...

Může vás i zabít.

Může - a nebyli byste rozhodně první ani poslední. S naprostým přehledem vás může zabít jakýkoli pes typu moloss, pastevec nebo zástupce plemen s vyblokovaným sociálním chováním...

Jakýkoli pes dostatečně fyzicky disponovaný a s dostatečně silnou motivací.

U cizího psa, pokud budete ignorovat základní pud sebezáchovy a komunikace se psem, se do takové situace dostanete velice rychle.

Stačí, pokud si neuhlídáte emoce, projede vámi sekunda strachu, budete z pohledu psa agresivní, nedůvěryhodní nebo bojácní.

Stačí strašně málo a v následujícím okamžiku můžete zažit velkou fyzickou bolest.

Můžete přijít o prsty, z paže vám může stříkat krev a váš nos se může přemístit na bradu - podle toho, jaká část vašeho těla bude psímu chrupu nejblíž...

Nepodceňujte nic z toho, co teď čtete.

S cizími psy se v rámci svých praktických akcí setkávám velmi často, řádově mnohem častěji než běžná populace. Vím, o čem mluvím - naprosto přesně musím odhadnout, kdy můžu bezprostředně k čenichu cizího pejska strčit ten svůj a co ze mně musí a nesmí jít ven.

Stačí malá chyba a bylo by zle, není to až taková sranda...

Uvědomte si, že drtivá většina krvavých lidskopsích konfliktů končí v oblasti lidského obličeje.

Je totiž v dané chvíli nejblíž psím čelistem.

Už to by mnohé z vás mělo varovat - pes v okamžiku pocitu ohrožení jako každá šelma instinktivně zaútočí na tu část těla člověka, která je mu nejblíž nebo ho právě ohrožuje.

Nebo také zaútočí na tu, která je z jeho pohledu nejzranitelnější...

Takže to řeknu natvrdo a doufám, že dostatečně srozumitelně.

Sakra lidi - nestrkejte svůj čumák před psa, kterého neznáte a on dostatečně nezná vás!!!

Pokud to dělat budete, schytáte to natvrdo a právem.

Nemáte čelisti predátora, máte velmi pomalé reakce a nemáte tak sebemenší šanci z konfliktu vyváznout bez bolestivého zranění a jizev na zbytek života.

A sakra sakra sakra - přestaňte před cizí psí čumáky cpát svoje děti!!!

Nechovejte se jako retardi, proboha...

A vůbec se teď nepohoršujte - kdybych takové případy neviděl a nezažil na vlastní oči, sám bych nevěřil, že je to vůbec možné. Ale je to bohužel realita, na odděleních plastické chirurgie by mohli vyprávět dlouhé hodiny a někdo už vám to sdělit musí: pokud přesně tohle děláte, nemohu pro vás mít jiné označení - a to urážím ty psychicky nemocné, kteří za to nemůžou...

Stejně tak ale nepadejte do opačného extrému.

Děsit odmala svoje ratolesti, že tohle je velký pes a určitě je pokouše, je důkaz naprosto stejné rodičovské nenormálnosti.

Pokud chcete ve svých dětech vypěstovat celoživotní psí trauma, tak v tom ale určitě pokračujte.

Pokud chcete ze svých dětí vychovat normální jedince bez psychických démonů, chovejte se i vy normálně a jen jim vysvětlete, že cizí psi se nehladí, nesahá se jim na hlavu a pokud se majitel psa i jeho svěřenec chovají normálně, není zapotřebí s pláčem a děsem v očích prchat sto metrů daleko za hysterického jekotu, přestože lidskopsí dvojka jen v klidu prochází kolem...

Jenže čemu se divit, když ti dospělí (budu-li spravedlivý, tak především matky a babičky) dávají svým malým mnohdy ten nejhorší možný příklad.

Od „to je určitě zlej pes a pokouše tě“ po „jé pejsek, běž si ho pohladit“...

Zcela jednoduše řečeno.

K cizímu pejskovi se chováme přesně tak, jako se chováme k cizímu člověku, cizímu dítěti nebo partnerovi někoho jiného.

Neobtěžujeme, nechováme se vlezle, nevyžadujeme pozornost a v žádném případě nesmíme mít pocit, že dotyčná živá bytost nám nějakým způsobem patří a pokud je nám toto „právo“ odepíráno, je to důvod se naštvat, cítit se uraženě a dávat to pěkně hlasitě najevo.

Pokud vám to přijde omezující, do role cizího psa si dosaďte svoje dítě nebo svého partnera, docvakne vám to...

Pardon, je to ostré, vím.

Ale děti s celoživotními fyzickými či psychickými následky hlouposti svých rodičů (nebo svých samostatných rozhodnutí bez potřebných informací) jsou bohužel realitou, stejně jako psi zcela nesmyslně následně utracení za „agresivitu“, proto je potřeba to napsat natvrdo, ne obalovat do diplomatické omáčky.

Tak.

Zatím jsme mluvili o psech cizích.

Co váš vlastní?

I mezi mými klienty se čas od času objevují tací, které pokousal či kouše jejich vlastní pes - a není jich rozhodně málo...

Není to ostuda, že za mnou přijdou.

Je to nutnost.

Protože každému z nich vysvětluji, že to, že je kouše jejich vlastní pes, je ten největší lidskopsí průšvih, jaký vůbec může být. A jako takový je třeba jej urychleně napravit.

Odbourat jeho příčinu.

Protože pokud vás kouše vlastní pes, je to z jeho strany hlasité volání o pomoc...

Něco je totiž z jeho pohledu těžce v nepořádku.

Strach ze svého člověka.

Nedůvěra vůči svému člověku.

Stres, nejistota, vnitřní démon strachu.

Vaše nervozita, vaše (i potlačovaná) agresivita, vaši vlastní opečovávaní vnitřní démoni.

Správně - ani to, že je to váš vlastní milovaný pejsek, vám nezaručí, že vás ve vypjatém okamžiku nekousne, pokud je ve vašem vzájemném vztahu jediný kaz...

A pokud je ten kaz velký a dlouhodobý, začnete se bát kolem něj jen projít, protože po vás pokaždé vystartuje.

Budete se bát sehnout, aby vám neskočil do obličeje.

Budete se bát nad ním pohnout rukou, aby vám z ní okamžik poté nevisel za zuby.

To vše jsem už u svých klientů zažil...

Opět to řeknu zcela jednoduše.

A pro mnohé kontroverzně, protože jste ovlivňováni oblíbenou mantrou „psu do hlavy nevidíš“...

Je to úplně jinak.

Pokud svému vlastnímu pejskovi nemůžete věřit, co se týče těsného kontaktu „face to face“, je to obrovský průšvih.

Váš průšvih.

Pokud budu mluvit sám za sebe, pak stoprocentně a s rukou v ohni vím, že svému vlastnímu pejskovi můžu nastrčit svůj čenich proti jeho kdykoli, v jakékoli situaci.

I nad miskou granulí...

I v okamžiku, kdy spí a já ho tím probudím...

I v okamžiku, kdy leží na „svém“ místě...

I v okamžiku, kdy ho za něco kárám...

Kdykoli.

Vím to, protože to běžně dělám a dělal jsem to i vždy v minulosti.

Tohle je prostě všech jistot penál.

Žádné „psu do hlavy nevidíš“.

To je čirý alibismus.

Pokud psům rozumíte a především oni rozumí vám, pak jim do té hlavy vidíte, protože i oni vidí do hlavy vám...

Dokonce jim vidíte do hlavy lépe než lidem, protože pes si na nic nehraje a nic nepředstírá. Na rozdíl od člověka je čistý a chová se podle toho, co cítí. Nepředstírá k vám lásku, aby vás vzápětí zabil.

Vidět do hlavy můžete psům cizím i vašemu vlastnímu.

Je pak jen na vás, jak v ní umíte číst a jak moc je vám bližší schopnost více respektovat psí vidění vás samých nežli svoje ego.

Zkuste si teď sami, jak moc můžete věřit vztahu se svým pejskem...

Strčte před něj čenich, až bude ležet na svém pelíšku a spát.

Pokud si nejste jisti, pak máte problém...

Ano, je to tak, i váš vlastní milovaný psí mazlíček vás může kousnout.

Ale potom je to obrovský průšvih, váš nebetyčný průšvih, pokud to vy sami jako možnost připustíte nebo on sám vás skutečně kousne.

Tak – do toho...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...

 

Dvě nedávné osobní zkušenosti (dvě z mnoha) s tím,
jak se z psího hlediska hloupě a nepředvídavě mohou
chovat někteří psí majitelé, mne utvrdily v tom,
že je nejvyšší čas opět připomenout určité
vzorce chování psů a jejich majitelů...

Pokud tedy zkonkretizuji ony dva zážitky, pak se shodou okolností oba staly v časovém úseku zhruba deseti minut, několik desítek metrů od sebe a primárním spouštěčem byl jeden malý, 5kg vážící, ještě pořád nejistý kastrovaný pejsek nedávno vysvobozený z psí množírny a do té doby znající jen jeden vesnický dvůr a své spolutrpící psí kolegy. Předesílám a zdůrazňuji, že byl jen spouštěčem, nikoli však viníkem následných událostí.

A protože se jedná o modelové situace, v běžném životě jak přes kopírák, můžete si z nich vzít poučení úplně všichni, nejen majitelé malých submisivních pejsků. Velká řada z vás už nějakou z nich zažila a kdo ještě ne, tomu se může přihodit kdykoliv a kdekoliv...

Konflikt první.

Náš malý pejsek se svou majitelkou na vodítku a proti nám kráčející hnědý pes zhruba velikosti výmaráka, navolno. Majitel/ka zatím v nedohlednu, malý se choval úplně klidně, žádné asociální vzorce chování.

Přecházeli jsme už kolem velkého hnědého a protože vím, držel jsem se na strategické pozici, abych mohl včas zasáhnout. Okamžik nato nastala přesně ta klasická situace, která bývá často možností (ale nikoli pravidlem) budoucího konfliktu a kterou mnoho z vás rádo podceňuje - velký hnědý nás zezadu obešel a šel se podívat na malého. Ten si lehl na zem a třebaže ho to znejistělo, stále byl v klidu. Neštěkal, nevrčel, necenil zuby. Jen z něj šlo takové to psí „Nech mě, prosím...“

Moment nato došlo přesně k tomu, co se stane, když pes ucítí kastráta a ještě ke všemu kastráta nejistého až bojácného.

Zavrčel a po malém vystartoval.

V tu chvíli se v rychlé reakci odehrály dvě věci, které jsme ani jeden neměli čas a prostor navzájem sledovat, jen jsme si o tom následně s majitelkou malého povyprávěli...

Majitelka se sehnula a malého vzala do náruče, kde se jí z přestálého zážitku okamžitě počůral a pokakal.

Já ještě o malou chvíli dřív a hlavně dřív, než vůbec došlo k fyzickému kontaktu mezi oběma pejsky, už stál mezi malým a velkým hnědým a „po psím“ velkého poslal pryč. Pes o několik metrů couvl a byl klid.

Mezitím dorazila jeho majitelka.

Pronesl jsem k ní v klidu, ať si svého pejska trochu víc hlídá, načež mi bylo arogantně odpovězeno, že si velký chtěl jen hrát. Na moji už ostřejší poznámku, že to tedy rozhodně ne, protože zavrčel a po malém skočil (jeho majitelka byla v tu dobu stále ještě někde mimo), kteroužto jednoduchou skutečnost jí současně potvrdila i majitelka malého, jsem se dočkal jen výbuchu vzteku dotyčné majitelky velkého hnědého. Klasika, dalo by se říct, nic nového pod sluncem a mnozí z nás jsme to již nejednou zažili na vlastní kůži.

Poučení pro vás všechny?

Stav, kdy jdete kolem zdánlivě vás jen míjejícího pejska, vůbec neznamená, že už máte vše za sebou. Musíte si dobře hlídat, co se děje za vašimi zády. Protože velmi často je onen pejsek jednoduše zvědavý a jde si toho vašeho obhlédnout zezadu. Dost lidí jsem zažil, které to zaskočilo a jak vidíte na jednom z mnoha příkladů, pokud sami máte pejska, který tomu druhému z jakéhokoli důvodu (kastrace, asociální chování nebo jednoduše jen snadná kořist pro zvýšení psího ega) přijde jako vhodný kandidát k napadení, může být dokonáno ještě dřív, než cokoli sami zaregistrujete.

Moje dobrá rada - vždy sledujte míjeného pejska navolno i na vodítku ještě chvíli poté, co jste kolem sebe prošli. Velmi často se totiž obloukem vrátí a toho vašeho si přijde přečíst. Velmi často vše projde v klidu, občas ale ne a pokud nejste připraveni rychle vkročit do strategické vůdčí pozice mezi cizího a svého psa, jdou veškeré problémy za vámi. Nesmíte se nechat překvapit a zaskočit, vaše smečková vůdčí role je mimo jiné i o schopnosti právě takové situace bleskurychle a zdárně vyřešit...

A prosím - v žádném případě v situaci, kdy jste evidentně v právu a kdy majitel problémového psa vůbec netuší, která bije („von/vona si chce jen hrát“, „tohle by nikdy neudělal/a“ apod.), případně vám lže do očí nebo se chová jako hulvát, takového člověka nešetřte. Pravděpodobně od něj schytáte agresivní reakci, ale můžete mu přišít stejně hrubou záplatu a pořád existuje jistá pravděpodobnost, že si něco uvědomí. Pravděpodobnost, samozřejmě nikoli jistota. Ale jste šéfy svých lidskopsích smeček a pokud jste v právu (znovu zdůrazním - pokud jste v právu!), nebojte se to dát najevo. Slušně, pokud je slušný i ten druhý - a o poznání razantněji, pokud jste se právě srazili s blbcem (označení dané slečny/paní v tomto případě bylo majitelkou malého daleko výstižnější a musel jsem s ním naprosto souhlasit)...

Konflikt druhý.

Shodou okolností jen o pár metrů dál, druhým účastníkem byl opět velký pes a také navolno.

A opět se jednalo o tak často se opakující situaci v běžném provozu.

Malý byl opět na vodítku a zcela v pohodě, z minulé situace jsme mu udělali jen zkušenost, nikoli trauma. Vesele šlapal a (opět zezadu) se na něj přišel podívat další cizí pejsek, malý zcela přirozeně zneklidněl.

Jeho majitelka, zřejmě v přesvědčení, že všichni psi na světě jsou spolu kamarádi a ten její je plyšáček k zulíbání, ho nechala. Protože jsem na něm ale bezpečně viděl, jak mu v hlavě vůči malému probíhá ono „divný pach, divný pes, pryč s ním...“, byl jsem připravený vedle něj a majitelku požádal, ať si ho vezme. Ano, jsem slušný a po nevlastních psech skutečně sahám, až když jejich majitelé nereagují a je zapotřebí dotyčného psího frajera rychle zastavit.

Paní stála asi dva metry za svým velkým, nehnula se o jediný krok a pouze na něj neúspěšně volala jeho jménem.

Pejsek na volání nijak nereagoval a skutečně stačilo, kdyby jeho majitelka udělala tři kroky k němu, vzala ho za obojek a v klidu odvedla.

Ty tři kroky udělala až tehdy, kdy jsem ji už důrazněji přesně o toto požádal. Pokud by to neudělala, už bych po velkém sáhl, protože už chyběl jen krátký okamžik, kdy by i tento psí kluk po malém skočil.

Paní trochu držkovala, ale aspoň nešla do agrese jako její předchůdkyně...

Poučení pro vás všechny?

Přesně takovou situaci zažijete velmi často.

Situaci, kdy místo toho, aby majitel druhého psa udělal pár kroků dopředu a svého parťáka si zajistil, z mně neznámého a nepochopitelného důvodu zamrzne na místě a pět minut bude z několikametrového odstupu marně vyvolávat psí jméno, na které jeho vlastník nebude reagovat.

A velmi často je to právě ten moment, kdy se druhý pes rozhoduje, zda do toho vašeho jít nebo ne.

Pokud by jeho majitel aspoň základním způsobem fungoval a nebyl totálně mimo (omlouvat se za toto konstatování nebudu, přesně takhle to bohužel v reálu je), pak by dilema svého pejska vyřešil velice rychle.

Ale protože tomu tak v řadě případů není, musíte spoléhat sami na sebe. Zaujmout správnou strategickou pozici, udělat ze sebe toho nejsilnějšího psa a v případě potřeby nezaváhat a po cizím psu sáhnout.

Znovu zopakuji.

  • Vy, jen vy a nikdo jiný než vy nemůže být vůdčí osobností své vlastní lidskopsí smečky.
  • Vy, jen vy a nikdo jiný než vy musí umět prosadit svoji vůli vůči celé své lidskopsí smečce.
  • A nikdo jiný než vy nemá větší primární právo vyřešit konfliktní nebo konfliktem hrozící situaci, pokud vás napadne cizí člověk nebo cizí pes.

Nebojte se toho.

Váš pes vám vždy pomůže, pokud se bude cítit být součástí vaší smečky, ale pokud se budete bát, bude se bát i on.

A pokud on sám udělá chybu, pak v první řadě vy, jen vy a nikdo jiný ho na tu chybu musí upozornit a zjednat klid.

Nikdy v zátěžové situaci nespoléhejte na cizího člověka, majitele toho druhého psa (psů), protože se v naprosté většině případů dožijete buď zklamání nebo přímé agrese vůči vlastní osobě nebo vlastnímu psu.

Spoléhejte jen na sebe a svého psího parťáka, pokud jste ho dobře vychovali a máte spolu ten správný hierarchický vztah.

Buďte obezřetní, předvídejte a neztrácejte pozornost dříve, než daná situace skutečně skončí. To, že jste cizího pejska minuli už před dvěma sekundami, neznamená ještě vůbec nic. To, že váš vlastní pejsek po vašem přivolání udělal dva metry pohybu směrem k vám, neznamená ještě vůbec nic. Pokud v takových případech ztratíte pozornost a koncentraci, pokud už odvrátíte hlavu, pak přesně v takových případech se dožijete nemilého překvapení...

A na samý závěr.

Pokud něco neuhlídáte a váš pejsek vás zaskočí a způsobí lidskopsí konflikt, pak není ostuda se omluvit. Je to základní slušnost. Jít v podobné situaci do hloupé a zcela bezdůvodné agrese vůči člověku, který problém vyřešil za vás, protože jste jej sami vyřešit nebyli schopni nebo ochotni, svědčí o závažné nekvalitě osobnosti daného lidského jedince...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy

 

Ve svém minulém článku jsem psal o těch vlastnostech člověka,
které dají našim životním psím parťákům nejvíce zabrat.

Dnes chci naopak zmínit lidské vlastností, které pomohou učinit
životy našich pejsků šťastnými a plnohodnotnými...

Pro řadu lidí jsou samozřejmé.

Pro jinou řadu lidí jsou znamením slabosti.

Mluvím teď například o schopnosti vcítění se do jiné živé bytosti, o soucitu, o respektu k životu jiných, o respektu k přírodě, o pokoře a schopnosti potlačit svoje vlastní ego...

O životní potřebě těsného fyzického kontaktu...

O schopnosti a ochotě vyjadřovat svoje pozitivní emoce...

O nepohrdání okolím, o ochotě a schopnosti komunikovat i s těmi, které většina lidské populace považuje za podřadné nebo opovrženíhodné...

O pomoci těm, kteří ji potřebují, o  pozornosti, kterou dokážeme věnovat i věcem, které řada lidí vůbec nevnímá nebo nepovažuje za důležité...

O upřednostnění principu zanechat po svém životě něco dobrého a přínosného namísto hromadění majetku a uzurpování moci, o obětování některých benefitů pro spravedlnost a pravdu...

Je tomu totiž opravdu tak, jak jsem napsal.

Co je pro někoho známkou slabosti a předmětem pohrdání, je pro jiného samozřejmou součástí jeho života a osobnosti. Natolik samozřejmou, že se kvůli ní necítí být mučedníkem nebo spasitelem. Je jen sám sebou.

A pokud chce být pro svého pejska plnohodnotným parťákem, musí v sobě mít i jeho vlastnosti...

Nikdy nebudete pro svého pejska tím pravým, pokud v sobě nemáte schopnost vcítit se do jeho osobnosti. Schopnost empatie, schopnost vidět svět jeho očima.

Pokud tuto schopnost máte, pak pochopíte spoustu psích motivací a reakcí. Pochopíte, proč je váš pejsek v určité situaci rozhozený, proč se v ní necítí komfortně. Pochopíte i to, proč  jsou mu někteří lidé nepříjemní, proč jim nevěří, proč něčemu nerozumí nebo proč se něčeho/někoho bojí.

Pochopíte, jak vnímá samotu - fyzickou i psychickou.

A pochopíte, proč je pro něj tak strašně moc důležité mít ve svém životě svoji smečku, svůj „maják“ a vůdčího jedince...

Vás.

Pokud jste člověk, kterému je těsný fyzický kontakt s jinou živou bytostí včetně člověka nepříjemný nebo mu připadá zbytečný, pak budete odtažitý i vůči svému pejskovi. Vzhledem k faktu, že psi jsou velmi kontaktní a potřeba pozitivního fyzického kontaktu je pro ně jednou ze základních životních potřeb, uděláte mu ze života peklo.

Základní zkouškou budoucího majitele mého štěněte (pokud bych byl chovatelem) by bylo jeho pohlazení.

Z tohoto zcela jednoduchého úkonu bych poznal 90 % jeho osobnosti a budoucího vztahu k jeho psímu kamarádovi.

S některými lidmi jsem byl vybírat štěně, mnoho dalších jsem viděl při jejich „hladícím rituálu“. Věřte, že až takto jednoduchý je velmi spolehlivý test vztahu k živému tvoru, test přirozené bezprostřednosti nebo chladného odstupu, test studených čumáků nebo emočně přirozeně založených jedinců.

Zdaleka ne každý psí majitel se dotýká svého pejska mimo rámec nutné manipulace (obojek, vodítko, nějaká ta očista apod.), není to až tolik běžné, jak se na první pohled zdá. Dokonce je řada těch, kteří nesnesou psí olíznutí, odtahují se, ošklíbají a je jim vysloveně nepříjemné...

Pokud je ale člověku kontakt s chlupatým psím tělem příjemný a užívá si ho, pokud se bez něj nedokáže obejít a jedním z nejhorších myslitelných trestů by pro něj byl zákaz se svého či cizího pejska dotýkat, pak  to každý pes vnímá jako jeden z velmi silných pozitivních signálů. Stejně silně ovšem vnímá i protipól, tedy odpor člověka k fyzickému kontaktu - a zcela samozřejmě je pak pro něj dotyčný člověk nedůvěryhodný a drží si od něj odstup.

Stejně tak tomu je i v případě „psychického kontaktu“, tedy emoční komunikace.

Studený člověk, psychický ledovec, který pozitivní emoce dát najevo nedokáže nebo jednoduše jen nechce, protože je považuje za slabost, nebude z psího pohledu nikdy brán jako bytost blízká a důvěryhodná.

Naproti tomu člověk, pro kterého jsou pozitivní emoce přirozenou součástí jeho osobnosti, bude do štěněcího světa přivítán rozmávaným ocáskem a bezprostředním nadšením.

„Jsi jeden z nás.“

Emoce - pozitivní a negativní.

Je zvláštní, že žádnému člověku nechybí schopnost vyjádření emocí negativních (ani na pohled „poker face“ není výjimkou).

Je však zvláštní, kolika lidem chybí schopnost nebo ochota vyjádřit emoci pozitivní vůči někomu jinému, než jsou oni sami...

Mnohokrát ve společném životě se svým pejskem se dostanete do situace, kdy budete muset umět potlačit své vlastní ego. Kdy svoje „já“ budete muset na chvíli vykázat za dveře a místo něj vpustit pokoru.

Pokora neznamená hrbit se.

Pokora znamená přijmout fakt, že svět okolo nestojí a nepadá s vaší maličkostí.

Jeho existence není závislá na vás.

Jste tu jen na krátký okamžik, v měřítku trvání světa se tu jen mihnete...

A už vůbec nejste vládce všehomíra, jako člověk nejste o nic dokonalejší bytost než jakákoli jiná živá entita kolem vás.

Nejste „pánem tvorstva“ - rozhodně ne, to ani náhodou.

A ten pejsek vedle vás, jakýkoli jiný pes na světě, vás v jedné jediné chvíli předčí ve své osobnostní velikosti, ve svých schopnostech fyzických, psychických i sociálních.

Je stejně plnohodnotnou bytostí, jakou jste vy.

A pokud toto základní poznání máte v sobě, pokud jste skutečně silnou osobností a pokoru nepovažujete za slabost, pak se s psími bytostmi vždy domluvíte. Pokud se nad ně budete povyšovat, budete jen směšní a karma vás velmi rychle posadí na zadek.

Věnujte svoji důvěru a pozornost psím smyslům, daleko dokonalejším, než jakými disponuje člověk. Divočáka v lesním porostu zjistí na desítky metrů dopředu a vy místo rozčilování se „Proč zas štěkáš?!“ raději včas změňte trasu...

Věnujte svoji důvěru a pozornost psímu odhadu jiného člověka - to, že je dotyčný usmívající se bestie, odhalí na první pohled, zatímco vy se ještě dlouhou dobu budete tetelit blahem, jakého to úžasného člověka jste právě potkali...

Psi to vždy poznají.

Nepodceňujte svého pejska.

Nepodceňujte žádného pejska, kterého ve svém životě i jen na malou chvíli potkáte.

Respektujte jeho život, jeho schopnosti, jeho skutečné životní potřeby a pak se pro něj stanete tou nejúžasnější lidskou bytostí na celém světě...

A s tím, co jsem teď napsal, velmi úzce souvisí další princip - nepohrdání těmi, kterými pohrdají jiní.

Je jedno, zda jde o člověka nebo psa.

Velmi rychle můžete v životě skončit přesně tak, jak skončil člověk, od kterého se právě štítivě odvracíte a otevřeně pohrdáte jeho stylem života nebo tím, jak vypadá.

Zažil jsem osobně člověka, který z jednoho dne úspěšného a bohatého spolumajitele prosperující firmy skočil do dalšího dne a zbytku svého života ochrnutý na půl těla, bez firmy, peněz a lidí, kteří se k němu do té doby znali.

Zažil jsem osobně lidi postižené na těle nebo duchu, kteří byli i přes své hendikepy daleko hodnotnějšími bytostmi než jejich okolí, které pro ně mělo jen pokrytecký soucit.

A denně vidím důkazy toho, jak jsou v psích útulcích upřednostňováni pejsci na pohled líbiví nebo s patřičným PR humbukem kolem svých osudů.

Ale také se setkávám s úžasnými lidmi.

S těmi, kteří si vezmou z psího útulku nebo zrušené množitelské stanice toho nejhoršího psího otloukánka, malého pejska, o kterého by jiní ani nezavadili pohledem. Pejska, pro kterého by udělali všechno na světě a který vedle nich pomalu začíná znovu žít...

A jsem šťastný, že i takovým mohu pomoci, mohu dát psí psychiku opět do pořádku a jejich majitele, které do té doby ovládal jen soucit, naučit fungovat tak, aby se psí osobnost posílila, ne dále deptala. Pes, s jakkoli pohnutou minulostí, totiž potřebuje pro svůj život sílu, ne soucit.

Pro mne a stejně tak i řadu jiných lidí naladěných na stejné vlně je přirozené i v tom „nejošklivějším pejskovi planety“ vidět úžasnou psí osobnost.

I v tom jsou totiž psi daleko lepší než my lidé.

Neposuzují sami sebe, jiné psy nebo nás lidi podle vnějšího vzhledu, ale podle vnitřní osobnosti.

Vnější dokonalost je nezajímá, i ke střapaté fenečce, lásce sedmi vesnic, se budou chovat tak, jako by byla psí královnou krásy.

To jenom lidé si vytvořili svůj pokřivený kult tělesné dokonalosti, denně tak směšně a urputně propagovaný na různých modelech a modelkách. A tak směšně a urputně napodobovaný „dokonalými“ digitálně upravovanými fotkami mnohých žen a některých mužů běžné populace na jejich profilech na sociálních sítích.

Pohrdání těmi „nedokonalými“ a vyzdvihování tělesné „dokonalosti“...

Zkusme si vzít i v tomto příklad z psího světa. Světa, kde se nehraje na dokonalost, kde neexistuje pohrdání a kde stále ještě funguje princip spolupráce a osobnostních kvalit.

Buďte sami sebou, se všemi fyzickými nedokonalostmi, které k vám patří.

Bude vás váš pejsek posuzovat podle toho, jaké máte konto v bance?

Jakým disponujete majetkem, jak velký máte dům a auto a kolik podřízených v zaměstnání?

Ocení, že bude jíst a pít ze zlatých misek a spát v hedvábném pelíšku?

Kdeže.

Jeho člověk může být chudý jako kostelní myš, pro pejska bude vždy důležité, zda jsou spolu a zda má ve svém člověku skutečného parťáka.

Troufám si po svých bohatých životních zkušenostech s lidmi říct, že člověk, pro kterého stojí na jednom z prvních míst hromadění majetku a financí, nikdy nebude člověkem, kterému bude skutečně záležet na jeho psím parťákovi. Má takové životní priority, které s tím jednoduše nejsou kompatibilní a jen díky nim získal svůj majetek a peníze. Ale nikdy si nezíská svého psa...

Zažil jsem osobně lidí, kteří se pohybovali ve složitých životních situacích.

Zažil jsem osobně lidi, které by mnoho lidí označilo za „socky“, za životní trosky, pro které by měli jen slova odsouzení.

Mnozí z nich by pro svoje psí svěřence udělali první poslední.

Jsou lidé, kteří dokáží obětovat hodně ze svého osobního pohodlí a životního komfortu pro spokojený život svých pejsků.

Jsou skvělí a všem takovým za jejich pejsky děkuji.

A jsou tací, kteří to nedokážou, nechtějí dokázat a nevidí potřebu se o něco rozdělit – o část svého majetku, pohodlí, o část své vlastní osobnosti...

To je velmi zlá lidská vlastnost.

Vrozené psí vzorce chování jsou postavené na sociální bázi.

Říkají: „Nejsem jenom já. Jsem já v rámci smečky. Pokud něco udělám, udělám to pro smečku a každý jedinec ze smečky z toho má užitek. Stejně se chovají i další členové smečky a pak mám z toho užitek i já. Moje přežití je založené na principu spolupráce a hierarchické sociální komunikace.“

Dnešní získané/vnucené lidské vzorce chování jsou jiné.

Říkají: „Jsem já, pak zase já a jenom já, případně můj partner nebo rodina, pokud to zapadá do mého plánu. Co si urvu, to mám, co si neurvu, získá někdo jiný. Pokud jsem ovce, jdu se stádem a poslouchám svého pastýře bez ohledu na to, zda je to morálně správné a zda tím neubližuji jiným. Pokud je zapotřebí, použiji všechny prostředky pro získání benefitu bez ohledu na to, zda je to morálně správné a zda tím neubližuji jiným. Já se starám sám o sebe, jiní nechť se postarají sami o sebe.“

Vnímáte ten rozdíl?

Je řada skvělých lidských vlastností, kterými učiníte psí život šťastným.

Je řada skvělých lidských vlastností, kterými učiníte svůj vlastní život smysluplnějším a sebe samé lepšími.

Psí společenské uspořádání, založené na skutečných schopnostech a potírání asociálních projevů, je obrovsky inspirativní pro naši lidskou společnost.

Psí vlastnosti, jejich přímost a nezáludnost v jednání s jiným subjektem, jejich důraz na osobnostní sílu i sílu svého společenství a absolutní ignorace hmotných statků, jsou obrovsky inspirativní pro každého z nás.

Přes všechen náš „civilizační pokrok“ (nebo možná právě proto) jsou právě psi daleko dokonalejšími a karmicky vyššími bytostmi než naše společnost a každý z nás.

Zkusme být jako oni, bude se nám daleko lépe žít s jinými i se sebou samými...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy

 

Psi nemají špatné lidské vlastnosti jako zákeřnost, závist nebo podlost. My lidé však kromě vlastností dobrých oplýváme i dlouhou řadou negativních vlastností na široké škále od těch špatných až po vyloženě odporné.

Ale nepůsobíme jimi pouze na jedince vlastního druhu ve svém blízkém či dalekém okolí, působíme jimi i na psí bytosti po svém boku, v okolí blízkém i v okolí dalekém - přímo i zprostředkovaně...

Odporné lidské vlastnosti vnímám především v případech, kdy o nich konkrétní člověk ví a záměrně a cíleně jim dává průchod. Účelem je totiž ublížit jiné živé bytosti a/nebo posílit svoje vlastní ego.

Takové lidi zásadně nelituji a neomlouvám.

Odsuzuji je, pohrdám jimi a pokud mám možnost, dám jim svůj postoj jasně najevo. Pokud jim mohu zabránit v tom, aby dále ubližovali, bez rozmýšlení to udělám.

Neodsuzuji někoho, kdo dělá chyby, ví o nich a chce se jich sám zbavit. Potkávám při své lidskopsí práci takových lidí řadu a pomáhám jim právě tyto chyby eliminovat a jim i jejich psím parťákům udělat život šťastnější a plnohodnotnější.

Potkávám však i lidské jedince, kteří jsou natolik zkažení, že své zlo páchají s potěšením. Nahrazují si tím vlastní neschopnost, kompenzují vlastní nedostatky a v častých případech jde až o závažné psychické poruchy, které se časem zhoršují a nabývají na razanci.

Velký průšvih je mimo jiné v tom, že stejně jako tyto lidské trosky jednají s lidmi, jednají i se psy...

Jednou z nejodpornějších lidských vlastností je vědomá potřeba někomu ubližovat. Tato potřeba pramení z obecné nenávisti vůči okolí a svoje kořeny má v genetice, výchově a životních prožitcích daného jedince.

Ublížit můžete fyzicky i psychicky.

Stejně jako člověka i psa takový člověk bude deptat, bude ho mlátit, bude ho zavírat. Bude mu to činit zvrácené potěšení, rozkoš a uspokojení. Možná byste se divili, kolik úchylných jedinců si opatří pejska (pejska, velkého psa se bojí) jen proto, aby ho mohli zavírat, aby ho mohli třískat, aby viděli strach, ponížení a krev. Kolik z nich vyžaduje „bezpodmínečnou a okamžitou poslušnost“ jen proto, aby svého psa mohli psychicky ponížit.

Další odpornou lidskou vlastností, v české kotlině obzvláště rozšířenou, je závist.

Závist pramenící z toho, že někdo má lepší práci, určité schopnosti, majetek nebo krásnou ženu. Dům, auto a dvě kozy v chlívku...

Závist jako typické duševní postižení malého českého človíčka.

V psí oblasti se to úplně jednoduše projeví například tak, že dotyčná lidská troska začne sousedovi závidět jeho psa. Protože pejsek je krásný, větší než jeho nebo se jedná o zástupce exkluzivního plemene. A protože závist je hrozná motivace, tak se dotyčný jednoho dne rozhodne a jeden psí život skončí...

Příběhy o tom, jak se mezi chovateli likvidují psí šampióni nebo kandidáti na vítěze, nejsou jen zkazkami. Každý úspěšný chovatel velmi dobře ví, že ze svého psího borce nesmí spustit oči, natož ho nechat v autě s pootevřeným oknem bez dozoru...

Za vším tím je závist.

Dopady typicky české závistivé povahy zažívám i já celé ty dlouhé roky na vlastní kůži ve formě všemožných nenávistných útoků na mne, moji práci nebo moje pejsky. Ve formě otevřených lží a manipulací, stejně jako to ostatně zažívají všichni, kdo ve svém oboru něco umí nebo něco dokázali. Stačí si přečíst otevřenou diskuzi k jakémukoli odvětví lidské činnosti, kde se někdo nebo něco probírá. Zvedá se z toho žaludek a věřte mi, že tito lidé jsou s velkou radostí a bez ohledu na všechny ostatní ochotni zničit vše, co funguje a jiným pomáhá - jen proto, že za tím stojí nějaký jejich „třídní nepřítel“.

Spojte závist s nenávistí a dostanete zrůdu devastující lidské i zvířecí osudy a životy. V rozsahu jednotlivců, skupin i národů – viz historie dějin lidského druhu, současnost i budoucnost...

Sobectví.

Další z odporných lidských vlastností, kvůli kterým trpí životy lidské i psí.

Protože proč někomu pomáhat, že áno?

Proč pomoci něčemu dobrému a přínosnému, že áno?

Typický sobec si naštěstí psy příliš často nepořizuje, už z principu svého založení. Nebude se přeci starat o někoho dalšího, nebude do něj investovat finanční prostředky.

A už vůbec ne cit, protože ten má rezervovaný výhradně sám pro sebe.

Pokud ale dojde k tomu, že je vnějšími vlivy donucen pejska pořídit (nátlak rodiny, hlídač majetku), je to průšvih.

Protože bude-li to na něm, bude do pejska investováno jen tolik, aby přežil. To nejlevnější krmení, bouda na zahradě, veterinář až ve chvíli, kdy bude mít smrt na jazyku - a ani to není jisté.

Ale sobectví přináší ještě daleko horší rány do psích životů.

„Ty máš toho psa radši než mě!“

„Tomu čoklovi dopřeješ daleko víc než mně!“

„A dost - buď já nebo pes!!“

Řekl bych, že někteří z vás to dobře znáte, neb jste to poznali na vlastní kůži...

Vedle takového člověka trpí všichni - jeho partner, rodina, zvířecí souputníci životem.

Ego.

Hypertrofované ego je další obecně rozšířenou lidskou vlastností, která rozseje zkázu všude, kde se její nositel objeví...

Ego člověka, pokud přesáhne určitou míru, mu totiž zabrání přemýšlet a jednat racionálně. Místo toho jakoukoli korekcí svých činů vnímá jako útok na sebe samého, na podstatu své osobnosti. Cítí se napaden, je mu ubližováno a výsledkem je „kopání kolem sebe“ a především agresivita vůči tomu, kdo se mu opovážil něco říci.

„Mne nebudete poučovat, já vedu firmu...“

„Ve mně chyba být nemůže...“

„Nekritizujte mě a srovnejte toho psa...“

„Jak se opovažujete mi říkat, že něco dělám špatně...“

„Víte, kdo já jsem?!“

Ach jo.

Ego stříká ušima a vy musíte tancovat mezi nakřáplými vejci a zvažovat každičké jedno slovo...

Pokud člověk nezná náplň slova „pokora“, vždy to v souvislosti s psími životy končí neslavně. Ať už z hlediska psího majitele nebo „experta“, který s jeho psím parťákem pracuje.

Život a práce se psí bytostí tak, aby to vše dávalo smysl a i ten pejsek svůj život prožil plnohodnotně a šťastně, vyžaduje právě onu pokoru, preference vlastního ega vše spolehlivě zničí.

A ještě jedna lidská vlastnost je z mého pohledu velmi odporná...

Přesvědčení o dokonalosti a nadřazenosti lidského druhu.

„Pán tvorstva.“

My nejsme o nic dokonalejší než jiné živé bytosti, sdílející s námi rotující kouli známou jako Země. Příroda luskne prsty a nebudeme. V kombinaci s naším vlastním strachem, neschopností s přírodou spolupracovat a hodnotami, které dnešní civilizovaná společnost vyznává, nás porazí i ten nejmenší organismus, který tuto planetu obývá...

„Pán tvorstva“ svého psa driluje, ponižuje a každý den jeho života mu dává zabrat tak, že dělat to někdo jemu, plazil by se po zemi, kňučel strachy a žadonil o ukončení svého trápení.

Pánův „je to jen zvíře“ pes každodenně v tolika případech nese stále hlavu hrdě nahoře a se svým majitelem má nekonečnou trpělivost, třebaže by z něj v několika sekundách mohl udělat trhací kalendář...

Už víte, proč tak často říkám, že naše pejsky tu nemáme proto, abychom je my učili, ale proto, abychom se něco naučili my od nich?

Nelhat a neintrikovat...

Nevnímat jen sami sebe...

Vnímat a respektovat i jiné živé bytosti a spolupracovat s nimi...

Mít v sobě pokoru, klid a nadhled...

Naši pejskové nás neučí povely a poslušnost, nezakazují nám normálně žít a být sami sebou.

Učí nás být lepšími bytostmi, lidmi bez odporných lidských vlastností...

kuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Honem, rychle, nečekat...“

 

Dnešní doba uspěchanosti a mantry „honem, rychle, nečekat“ obecně generuje spoustu špatného.

Pravdou ovšem je, že v psí oblasti je přístup „honem, rychle, nečekat“ zakořeněný už po dlouhé
generace psích životů a bohužel se nezdá, že by na tom lidé chtěli něco změnit...

Svoje články z velké části píšu na témata, která mi do cesty téměř každodenně přivádí život a někdy jen čekám na tu posledním kapku. Dotaz v dnešní Poradně a velmi podobný nedávno tamtéž plus řada dalších podobných zážitků byly mou inspirací k napsání dnešního článku s poněkud širším záběrem. Není první na podobné téma, ale jak už jsem nejednou uvedl, jsou věci, které je zapotřebí lidem opakovat, opakovat, opakovat.

Majitelé štěňat malinkých, mladých i těch pomalu dospívajících... prosím... přestaňte tlačit na pilu.

Nechtějte si pokazit křehké základy celoživotních vztahů, které teprve začínáte budovat a namísto netrpělivosti a spěchu dejte prostor intuici a srdci.

Čas od času stále se opakující dotazy do Poradny typu „Mám 6/7/12týdenní štěně, kdy už ho budu moct dát do boudy/kotce?“ jsou smutným dokladem toho, jak často intuice a srdce dostávají dlouhodobé dovolené nebo i trvalou výpověď...

Proberu nejprve „fyzické“ hledisko.

Především krátkosrstá plemena nejsou disponována pro samotný pobyt i v jakkoli „zatepleném“ venkovním prostoru – v této souvislosti si prosím například uvědomte, jak velký je rozdíl, pokud živý organismus tráví pobyt v podchlazeném prostředí izolovaně (tedy sám) nebo pokud má možnost předávání tělesného tepla (v našem případě třeba právě štěněcí vrh zahřívaný navíc matkou). Zkuste si to sami. Vlezte si za ještě chladné noci do svého superkotce v lehkém oblečení sami a až to do půl hodiny už nebudete moci vydržet, vezměte si tam na další půlhodinu svého přítulného partnera – poznáte ten rozdíl...

Štěňata nemají ještě zdaleka plně vyvinutý a funkční termoregulační systém - skutečnost, kterou by si také měli psí chovatelé/majitelé denně opakovat. Nejsou ještě schopna v nekomfortním prostředí udržet svoji optimální tělesnou teplotu, vezměte to prosím jako poznaný a zdokumentovaný fakt. Pokud jste tuto jednoduchou fyziologickou skutečnost doteď neznali a budete ji respektovat, pak je to super, pokud ji budete ignorovat, zaděláte s vysokou pravděpodobností svému štěněti na celoživotní zdravotní problém s ledvinami. Uvědomte si také rozdíl teplotní izolace srsti štěněte například horského pastevce nebo severského plemene versus plemene krátkosrstého - dobrmana, labradora, výmarského ohaře a dalších.

Druhým a ve svých důsledcích stejně závažným argumentem je hledisko psychické a sociální.

Přemýšleli jste někdy o tom, co se v štěněcí duši děje při přechodu z prostředí svého vrhu, matky a sourozenců do zcela jiného prostředí u svého nového majitele?

Zdaleka nejde pouze o jiný fyzický prostor.

Na ten se štěně adaptuje velice rychle. Co je však pro něj daleko závažnější, je změna jeho „smečky“ - změna psychická. Změna, kladoucí na ně velmi vysokou zátěž - změna, kterou dokáže optimálně zvládnout pouze s pomocí dospělého a psychicky silného a vyrovnaného jedince.

Svého nového majitele, svého člověka.

Když takového nedostal a má obrovské štěstí, tak s pomocí jiného dospělého vyrovnaného psa, ke kterému si ho jeho nový páníček přibral.

Když má smůlu, zůstane na všechno úplně sám.

A pokud má smůlu největší, tak ho jeho „vůdce smečky“ strčí rovnou do kotce nebo na zahradu k boudě...

Dodnes si vzpomínám, jak nám na své přednášce někde před dvaceti lety přesně tohle doporučila tehdejší kynologická hvězda, pan J.D. Když jsme na něho po jeho památné větě „No a když si přivezete to dvouměsíční štěně domů, tak ho vražte rovnou do kotce, ať si zvyká!“ jako posluchači konsternovaně zírali a zaprotestovali, nedovedl pochopit, co nám na tom přijde divného. Bohužel, následující roky mých zkušeností potvrdily, že v tomto úchylném postoji nebyl zdaleka jediný a jedná se o větu, která velmi vypovídajícím způsobem charakterizuje vztah (nejen) tohoto typu lidí ke svým „pracovním nástrojům“.

Štěně nepatří do kotce, nepatří do boudy, nepatří do sklepa či garáže, nepatří za zavřené dveře.

Nepatří do pražádné sociální izolace.

Stejně jako vaše malé dítě i štěně potřebuje úzký fyzický kontakt se svojí rodinou, smečkou. Se svými lidmi a především s člověkem, který mu má být po celý jeho život vychovatelem, vůdčím jedincem, psychickou oporou a sociálním partnerem.

Noc, období spánku a klidu, je pro každé štěně velmi důležitá.

Pokud má možnost - co udělá?

Přitulí se...

Přitulí se ke svým sourozencům, ke své psí mámě.

A pokud už je u svého nového majitele, pak se chce zcela instinktivně, přirozeně a spontánně přitulit k němu. Obtočit se kolem jeho krku, položit si hlavu na jeho hruď, zaplnit prostor za jeho skrčenými nohami.

Pokud vám u vašeho zcela čerstvého psího parťáka, kterého jste si sotva dovezli domů, běhá v hlavě myšlenka „kdy už ho můžu dát ven“, je něco hodně špatně.

Naopak - během krátkého času by se ve vás měla usídlit myšlenka „Proč bych tě vůbec kdy měl dávat na noc do boudy nebo kotce, když je nám spolu dobře? Když cítím Tvůj dech, vnímám Tvoji blízkost a vím, že tuhle fázi vztahu už nikdy nedoženeme, pokud Tě teď pošlu ven? Pořídil jsem si Tě do svého života, abys byl se mnou, ne ode mne oddělený zdmi domu a mřížemi kotce...“

„Co můžu udělat pro to, abys se mnou prožil co nejlepší a nejplnohodnotnější život?“

Pokud teprve několikatýdenní štěněte (ano, bohužel mnozí už ve chvíli, kdy si přivezete domů 6-8týdenního psího prcka) chcete strčit do kotce nebo na zahradu k boudě, děláte velikou chybu, ničíte psí život a svoji vlastní karmu.

Doslova.

Pokud vám to tak přijde v pořádku, opravdu jste si štěně neměli pořizovat.

Není mi líto a není v tom nic osobního.

Tohle je smutná realita, neštěstí a sobectví uvažování člověka - tak by nikdy nejednalo zvíře...

Pojďme dál.

Honem, rychle, nečekat.

„Na roce/dvou letech už to bude/musí být hotový pes!“

Přesvědčení a cíl mnoha majitelů, pitomost vkládaná do jejich hlav některými chovateli – mimochodem vlastní zkušenost...

Od středních plemen výše je roční pes typický rozjetý puberťák.

Stejně jako člověk v této fázi svého vývoje kaskadér, nesoustředěný, zkoušející pevnost autority a nastavených mantinelů.

Plný energie a hormonů, živelně se radující, provokující a s probouzející se sexualitou.

Rozhodně ne soustředěný pracant, zabývající se ve své hlavě úkoly, příkazy, povely a požadovanými výkony...

A jako lidský puberťák i ten psí vás pošle někam a hodí bobek na to, co po něm chcete. Jednoduše vám uteče, pokud budete dál nesmyslně tlačit na pilu.

Dejte svým pejskům prosím čas na to, aby dospěli...

Ani ve dvou letech ještě nejsou větší plemena fyzicky nebo psychicky dospělá. Jsou dospělejší, tělesně vyspělejší, samostatnější, ale rozhodně ne dospělá nebo „hotová“.

Dělají chyby a čekají, že jim dáte zpětnou vazbu.

Pořád se ještě učí zásadám přežití a sociálním dovednostem a dobře to vědí - jenže mnozí z vás to nevědí a jen se rozčilujete, protože přece „von/vona už má být dávno hotový pes/hotová fena“...

Vychovat oddaného, milujícího a spolehlivého psího parťáka je hodně o trpělivosti.

Je to hodně třeba o tom, nebát se ve správné době správně používat vodítko a nemít pocit, že správní frajeři vodí přece naspeedované psí puberťáky navolno.

Za půl roku těmto frajerům jejich psi v nejméně vhodném okamžiku utečou, kdežto váš pejsek se v naprosto stejné zátěžové situaci sám vrátí k vám...

Psi frajerů se nikdy nenaučí netahat na vodítku, toho svého udržíte dvěma prsty...

Trpělivost, pokora a nechat věcem jejich čas.

Netlačit na pilu.

Nechat svého pejska projít všemi fázemi vývoje, kterými projít musí.

Také jste nejprve absolvovali mateřskou školku a až potom školu základní, případně ještě vyšší...

Také s vámi rodiče měli trpělivost a věděli, že pochopení skutečnosti, že vás může převálcovat auto, nutně předchází fáze, kdy si vás musí fyzicky přidržet „na vodítku“...

Také mnohdy těžko prožívali vaše pubertální excesy, ale dobře věděli, že při správné výchově jednou dospějete a zklidníte se...

A když jste byli malí, nespali jste na zahradě v kotci nebo psí boudě a měli jste možnost přijít za rodiči do postele a přitulit se k nim, když vás trápil zlý sen nebo jste jen měli potřebu té fyzické blízkosti, zakódované v genech každé živé bytosti...

Stejnou potřebu má i vaše štěňátko.

Stejnými fázemi vývoje jako člověk prochází i vaše štěně, psí puberťák, pes dospívající, dospělý a stárnoucí...

Myslete na to, prosím.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Social distancing

 

„Sociální odstup.“

Fyzická vzdálenost.
Na dva metry...
Dva metry fyzického odstupu mezi dvěma lidmi jako jedna z restrikcí dnešní doby.

Co to ale znamená z hlediska psychiky...?

Odměřte si přesně dva metry a uvidíte, že z hlediska sociálního kontaktu se jedná o obrovskou vzdálenost. Je to přesně ten odstup, který si budete udržovat od z vašeho pohledu velmi nedůvěryhodného až nebezpečného člověka. Útěková/obranná vzdálenost - vzdálenost, ze které máte ještě šanci zareagovat a utéct nebo se účinně bránit.

Zároveň se jedná o vzdálenost, kterou nezaujmete, pokud se budete bavit s někým blízkým.

Vzdálenost, která již velmi účinně tlumí a zabíjí emoce, city.

Vzdálenost, na kterou se jiného člověka nemůžete dotknout. Nemůžete ho pohladit, nemůžete ho obejmout, nemůžete ho políbit...

Musíte mluvit víc nahlas, aby vás dotyčný slyšel. Zvyšujete hlas, ve kterém se tak ztrácí emoce a city, drobné nuance, které vyniknou pouze v tiché intenzitě mluvy.

Nejvíce emocí a citů se v hlase projeví, pokud mluvíte šeptem...

Ale v podmínkách „dva metry a dost“ nemůžete mluvit šeptem. Musíte mluvit nahlas, aby vás druhá strana vůbec slyšela. Posíláte jí jen slova - formu bez skutečného obsahu.

A nemůžete se druhého člověka dotknout.

Dotyk, fyzický kontakt...

Zkuste si představit, co by se stalo, pokud by distanční omezení hlídal například obojek na vašem krku.

V okamžiku, kdy byste se přiblížili k jinému člověku na vzdálenost menší nežli ty dva metry, dostali byste elektrický impuls.

Fikce? Nesmysl?

Vážně si myslíte, že to jednou někoho nenapadne? Že to nebude průchozí?

Věřte, že napadne. Až to bude průchozí...

Co když ten člověk dva metry od vás bude váš partner? Vaše dítě?

Partner, kterého budete naprosto přirozeně chtít vzít za ruku, pohladit, políbit. Dítě, které budete chtít pohladit nebo je vzít za ruku, aby nevběhlo pod auto...

Co s vámi udělají týdny a měsíce takového postupného odcizování od vašich blízkých?

Jistě, doma ten kontakt budete mít povolený (zatím). Ale není jenom „doma“. Existuje i „venku“.

Už na samém začátku „nouzového stavu“ jsem si všiml, jak se lidé změnili...

Podezřívavé až vyloženě nepřátelské pohledy jednoho na druhého - máš hadr přes hubu? Je ten hadr dostatečně účinný a správně nasazený? Nejsi náhodou nakažený a nenakazíš i mě?

Mnohdy až štítivé obcházení jednoho druhým a ještě horší věci.

A také odhalení lidských povah těch, se kterými se znáte třeba deset let, ale oni se tak strašně bojí, aby se od vás potenciálně něčím nenakazili, že vaše dlouholeté přátelství zašlapou do země jedním jediným rozhovorem jen proto, že s vámi jednají jako s jedincem nakaženým dýmějovým morem...

Všimněte si, jak z lidských vzorců chování vymizela za několik týdnů živelnost, bezprostřednost, radost. Namísto nich nastoupil strach, předposranost a všeobecná zamlklost. Vzrostla i mezilidská agresivita jako logický důsledek násilných omezení a zablokování přirozených sociálních vzorců chování.

Začínáte teď už trochu tušit, jaké pocity mají psi prožívající mnohdy celé své životy v podobném prostředí? V kotcovém a klecovém vězení, v sociální izolaci, za náhubky nebo s nemilosrdně trestající elektrikou na krku? Co to je a jak rychle narůstá stres a frustrace...?

Ano.

I jednoduchá fyzická omezení mají dalekosáhlé důsledky sociální a psychické. A čím déle tento stav bude trvat, tím budou horší. Pokud bude trvat příliš dlouho, změní psychiku jednotlivce a sociální vzorce velkých skupin. Na roky, desítky let, generaci.

A pokud teď máte tak názornou možnost vnímat odcizení a nedostatek sociální interakce sami na sobě, uvědomujete si konečně, jak se cítí mnozí z vašich pejsků...?

Už jsem o tom kdysi psal.

Když se podíváte kolem sebe na běžnou interakci dvojice „člověk a pes“, zjistíte to rychle.

99 % majitelů psů se jich během spolu stráveného času ani jednou nedotkne jinak než restriktivně.

Jdou se svými pejsky spojení jeden/jedenapůl/dvoumetrovým pevným nebo ještě delším flexi vodítkem. Ani jednou za celou dobu se neskloní, aby je třeba pohladili.

Potkávám takových dvojic nepočítaně - během svých vlastních procházek, během své práce, venku, v paneláku. Mnohé vidím denně a stále je to stejné.

Nedotýkají se jich, mluví na ně jen ve formě zákazů, příkazů, nespokojeným až zlým tónem.

Asi jsem pro mnohé blázen, ale stejně jako u mých předchozích pejsků i u telátka během našich procházek proběhne tolik fyzických kontaktů - z mé i jeho strany. Desítky mých pohlazení, zaboření obličeje do jeho srsti, Gardýsek se ke mně přitiskne celým svým tělem, tváří se mi otře o ruku, podíváme se na sebe...

To stejné děláme i doma.

My to totiž nemáme „doma“ nějak a „venku“ jinak.

Žijeme spolu v jednom prostoru, jeden život.

A pro každého pejska je životně důležitou potřebou mít intenzivní sociální kontakt se svým druhem a/nebo sobě blízkým člověkem.

Proč pro tolik z vás není přirozené a normální tuto potřebu naplňovat a opětovat...?

Aniž si to (možná) mnozí uvědomujete, úspěšně jste zavedli restrikci sociálního odstupu.

Social distancing.

Ty „dva metry“ tam představuje délka vašeho vodítka a i ten pomyslný „hadr přes hubu“ máte mnozí celou dobu nasazeni...

Když budete pozorovat dva pejsky a jejich vzájemnou komunikaci, uvidíte, že je plná fyzických kontaktů, emocí a živelnosti.

Vše to, co tolik z vás svým vlastním pejskům odpírá.

Jděte ven a pozorně sledujte, jak se vaši sousedé, přátelé, kolegové i úplně cizí lidé chovají během procházky nebo společného přesunu ke svým pejskům...

Uvidíte, jak je vedou na vodítku, někteří navolno.

Ale není tam žádný skutečný fyzický kontakt mimo restriktivní zásahy (přitažení vodítka, chycení obojku) v nutných případech.

Zcela chybí bezprostřední a živelná kontaktáž, která je pejskům tak vlastní.

Sehnu se a svého pejska pomalu a procítěně pohladím...

Sehnu se a dám mu pusu do kožichu...

Položím na něj ruku a nechám proudit energii...

Nebudete-li to dělat, váš pes to pochopitelně vycítí a pak nebude kontaktovat ani on vás.

Kontaktně-emoční a mnohými lidmi obdivovaný vztah mezi mnou a mými pejsky také nespadl z nebe. Vznikl mimo jiné právě tím, že pro mne není problém chovat se ve vztahu k jakémukoli pejskovi tak, jak je mu přirozené a jak je přirozené i mně. Je mi naprosto jedno, jak mě okomentuje okolí. Skutečně důležitá je zpětná vazba pejska, který mě olízne, přitiskne se ke mně, dává mi viditelně najevo svoji důvěru a vztah - můj pejsek vlastní stejně jako pejsek mého klienta, pro kterého jsem na samém začátku zcela cizí osoba...

Kdo byl u mne se svým pejskem jako klient, kdo mě zažil na některém z mých soustředění, ví.

Pokud budete vůči svým vlastním psům praktikovat princip „social distancing“, nevyhnutelné důsledky na sebe nenechají čekat. Budou jednoznačně negativní a budou celoživotní.

Podívejte se na malou fotku v úvodu tohoto článku...

Ne, pyrenej, kterého na ní vedu, není moje telátko.

Má svůj příběh a autoru fotografie tento pohled vehnal slzy do očí, když viděl, jak jsou tito jeho dva pyrenejové najednou schopni v klidu a pohodě kráčet vedle sebe, tělo na tělo. Proto tu chvíli také zvěčnil. Radost a motivace.

Ale i na tom bylo třeba zapracovat, i zde musejí být splněny určité podmínky.

Zamyslete se nad příčinami a důsledky v lidském i psím světě, prosím.

Mají toho tolik společného a můžeme si vzájemně velmi pomoci nebo strašně ublížit...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“

 

Můj dnešní článek je čtvrtým v pořadí ze seriálu o přirozených instinktech a na nějaký čas uvedené téma tímto i uzavřu.

Zveřejněné čtyři díly spolu tvoří uzavřený a vzájemně propojený celek a věřím, že mnohé z vás přimějí k zamyšlení a přispějí k základnímu pochopení vztahu „vrozené versus naučené/vnucené“.

A jak už jsem napsal dříve, tyto principy platí pro psy, pro lidi a obecně pro všechny vyšší sociálně organizované druhy...

V minulém díle jsme si povídali o hierarchických vazbách.

Aby přirozená hierarchie ale vůbec fungovala, je nutně zapotřebí, aby vycházela z osobností. Jinými slovy řečeno - pokud by všichni členové hierarchického společenství byli svými vlastními kopiemi, nemohla by nikdy vzniknout. Všichni by byli naprosto stejní a namísto funkčního společenství by zůstalo jen stádo sobě rovných. Stádo bez skutečných osobností, bez oněch tolik potřebných vyčnívajících jedinců. Stádo, které by nikdo nevedl a které by podlehlo při první zatěžkávací zkoušce.

Když se podíváme do psího světa, je na první pohled zřejmé, jak úžasně to příroda zařídila.

Každý pes je jiný - v rámci svého plemene i v rámci vrhu.

Sáhnete při výběru štěněte o jedno vedle a dostanete jedince vizuálně třeba k nerozeznání, ale se zcela jinou osobností. Dominantnější, submisivnější, klidnější, výbušnější. Týmového hráče, samotáře, rozeného vůdce.

První velkou chybou, které se mnozí lidé dopouštějí, je škatulkování.

Pokud určitá osobnost (psí, lidská...) nezapadá do určité škatulky, je zle. Z pohledu těchto lidí je to špatně - vždyť oni očekávají standardní chování, předvídatelné chování. Chování jedince, který nevybočuje z řady.

Realita je ale jiná.

Zažívám klienty, kteří za mnou přijedou s úvodní větou „20 let, 30 let chovám tohle plemeno, jak je možné, že tenhle pejsek je úplně jinej?!“

Ano, pejsek „je úplně jinej“.

A kolikrát je teprve on tím skutečným a povahově čistým jedincem svého plemene. Ne rozmělněným po x generacích, narozených už mimo zemi svého původu a povahově hozených úplně jinam.

Je jiný.

Každý je jiný.

Zažívám klienty a obecně majitele pejsků, kteří si pořídili druhého jedince stejného plemene a jsou velmi (často nepříjemně) překvapeni tím, že tento pejsek není stejný jako jeho předchůdce.

Vždyť to očekávali, chtěli a právě proto si pořídili opět to samé plemeno...

Není tomu tak a nemůže tomu tak být.

Genetika jsou jen ty velké kameny v mozaice.

Individuální povaha a založení konkrétního jedince jsou ty malé kamínky, které celou mozaiku doplňují a drží pohromadě. Je jich strašně moc, jsou velmi zapotřebí a celý útvar by se bez nich rozsypal.

Individuální povaha každého jedince je to, co drží život pohromadě.

Pokud by všichni jedinci daného živočišného druhu byli naprosto stejní, druh by zanikl, protože by se dál nevyvíjel. Zakrněl by, zdegeneroval, neprošel evolucí.

Proto prosím respektujte skutečnost, že žádné vaše štěně nebude klonem toho předchozího. Ani štěně ze stejného spojení. Sáhnete o jednu chlupatou kuličku vedle a ...

To je loterie života.

Respektujte ji.

Nesnažte se svoje štěně „zglajchšaltovat“.

Fyzickým nebo psychickým nátlakem z kuličky vyrobit krychličku, aby co nejvíce připomínalo svého předchůdce.

Nikdy se vám to nepodaří.

Je to nesmysl a zničíte tak psí osobnost, individualitu. Vytvoříte obrovský psí stres, zničíte psychiku svého pejska navždy.

Nedělejte to, prosím.

Respektujte individualitu svého štěněte a svého pejska, stejně jako tento respekt vyžadujete vůči sobě samým. Pokud to uděláte, posune to vaši osobnost dopředu, naučí vás to základní pokoře a respektu k životu jiných bytostí...

A stejně tak prosím respektujte i individuální svobodu.

Je tolik těch, kteří si pod pojmem „máme pejska“ představují „máme čtyřnohého otroka“.

Bytost, od které čekají bezvýhradnou poslušnost, bezvýhradnou oddanost, striktně vymezené reakce. Cosi, co bez odmlouvání přijme i to sebepitomější rozhodnutí svého „pána“ a ještě v něm bude vidět neomylného boha.

Jednou z úžasných věcí psího světa je, že takhle to v něm nefunguje...

Jsou plemena typu německého ovčáka, která jsou po dlouhé generace šlechtěna k bezvýhradné poslušnosti na základě drilu. Plemena a jedinci nátlakově posouvaní mimo svoji přirozenost za účelem potlačení vlastního rozhodování a eliminace osobnostní svobody.

To vše bude fungovat pouze do určitého bodu.

Pak se každý pes vzbouří.

Tak jako jeden dospělý střední knírač pepř a sůl před těmi více než dvaadvaceti lety, kdy jeho majitelka, cvičitelská hvězda na jednom cvičáku, předváděla, jak jej „má vycvičeného“.

„Hoch/runter“ - sedni lehni, snad desetkrát, po boku své šílené majitelky.

Vidím to jako dnes.

Okamžik, kdy si ten cenami a poháry ověnčený pes už nelehl.

Zvedl hlavu a podíval se jí do očí.

A pak vyběhl a utíkal od ní pryč... do protilehlé stráně a ještě dál.

Dodnes nevím, zda ho paní ještě někdy našla nebo se k ní vrátil...

Psi opravdu nejsou našimi otroky pro potěchu lidského ega.

Stejně jako nejsme otroci ani my sami.

Každá živá bytost, kterou psychicky svážete, se stává otrokem...

Fyzický a psychický nátlak, vyvolávání strachu, nejistota a stres - to vše jsou pouta, která živé bytosti brání se volně nadechnout, mít radost ze života.

Žít, ne přežívat.

Zavíráte své psy do kotců na zahradě nebo do klecí doma?

Vyžadujete po nich „bezpodmínečnou poslušnost“?

Uplatňujete na nich dril a fyzické tresty?

Berete si je k sobě jen tehdy, pokud sami milostivě chcete?

Doma je posíláte „na místo“?

Rozhodujete bez mrknutí oka o jejich doživotním zmrzačení kastrací jen proto, že jsou „příliš živí“, „mají zájem o fenky“ nebo jsou podle vás či někoho jiného „nezvladatelní“?

Bohužel, takových lidí je mezi námi řada.

Je mezi námi i řada skutečných psychopatů, lidí s evidentní poruchou osobnosti, která se projevuje v jejich vztahu nejen k lidem, ale i k jejich psům. Kolikrát plíživě, nenápadně, ale s o to vyšším devastačním účinkem. Konstatuji to teď s plným vědomím a čistým svědomím, protože s takovými mám letité i úplně čerstvé zkušenosti...

Vysvětluji to pořád.

Vysvědčením vašeho psa není jeho ochota postavit se na uši nebo skočit z mostu, když mu to přikážete.

Vysvědčením vás samotných není vynucená „poslušnost“ ani dril, na jehož základě si váš pes desetkrát sedne/lehne.

Ne, ani náhodou.

Skutečným vysvědčením psího majitele je fungující smečková hierarchie, ale bez omezení základní psí svobody, bez eliminace základních psích psychických potřeb a psích radostí ze života.

Skutečným vysvědčením psího majitele je všechno to, co pro něj jeho pejsek udělá sám od sebe, bez nějakého povelu, příkazu, úplatku nebo odměny. Fyzický kontakt, olíznutí. To, že si vás váš pejsek sám hlídá, vyhledává kontakt a vaši blízkost a přijde k vám sám, ne na základě „přivolání“.

Skutečným vysvědčením psího majitele je jeho respekt k individualitě a osobnosti psí bytosti - nevnímání psa jako „otroka“ nebo „sluhy“, ale plnokrevného psího parťáka v životě...

Vím, že řada z vás rozumí každému slovu, které jsem teď napsal.

A stejně tak vím i to, že řada z vás nadále bude mít v hlavě rovnici „pes = poslušnost + věrnost“.

„Poslušnost“ si do jisté míry vybudujete nátlakem a restrikcemi. Ale jen do jisté míry, protože psí duše je od přírody svobodná a nezávislá a pokud překročíte hranici, váš pes od vás odejde. Uteče a už se k vám nikdy nevrátí.

„Věrnost“ není samozřejmost. Získáte si ji ze strany svého pejska jen tehdy, pokud on sám vám ji bude chtít věnovat. Získáte ji, pokud pro něj budete silná a důvěryhodná osobnost. Získáte ji, pokud vás opravdu bude milovat.

I vše to, o čem jsem zatím psal, je skryto pod pojmy individualita a svoboda.

Individualita, svoboda a nezávislost psí duše.

Principy a instinkty, bez kterých by neexistovala smečková hierarchie ani sociální společenství.

Principy a instinkty, zajišťující přežití druhu i jedince.

Síla jednotlivce...

Jsou psí plemena, ze kterých člověk cíleným šlechtěním již do velké míry vyhnal jejich přirozenou nezávislost a svobodu.

A jsou psí plemena, která za všech okolností zůstanou sama sebou a když se je pokusíte znásilnit, utečou nebo vás kousnou.

A nějak tak je to i s lidmi.

Z některých se stanou ovce a jiní i pod tlakem zůstanou sami sebou až do úplného konce...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí láska za časů korony

 

Parafrází názvu světoznámého románu G.G.Márqueze uvádím svůj „psí příspěvek“ k hlavnímu tématu aktuálních dnů. Původně jsem měl v plánu zveřejnit další díl série o přirozených instinktech, ale dnešní text jsem v tuto chvíli vyhodnotil jako prioritní.

Moje dnešní povídání píši především z důvodu vyvrácení některých nesmyslů, které se znepokojivě začínají mezi pejskařskou komunitou šířit a jako povzbuzení těm, kteří to potřebují. U mnohých lidí si pod vlivem paniky a rozporných informací zdravý rozum vzal dovolenou, mnozí (nejen dnes) tak snadno podléhají mnohdy nesmyslným radám různých „psích expertů“.

Zkusme se teď tedy zklidnit, oddělit jednoduché pravdy od fám a říci si, jak se věci skutečně mají...

V prvé řadě bych rád uvedl, že přes některé poplašné zprávy pes není přenašečem viru Covid-19, což také prokázalo už více odborných studií (zdroj například Světová zdravotnická organizace, Spolkový výzkumný ústav pro zdraví zvířat Friedrich Löffler Institute, Státní veterinární správa). Medializovaný případ sedmnáctiletého(!) „hongkongského pomeraniana“ a jeho následné úmrtí (dle veterinářů stresem z karantény a odloučení od majitelky) mimochodem prokázal, že šlo o pouhou kontaminaci, nikoli nákazu. Zdůrazňuji to proto, že podlehnout hysterii je pro některé lidi velmi snadný a rychlý proces a řada psů by mohlo ze dne na den skončit v útulcích. Před dvaceti lety jsem osobně zažil hysterii v Německu bezprostředně po útoku pitbula na malé dítě, kdy uvědomělý občan vyhodil svoji bezproblémovou fenku stejného plemene z okna druhého patra, aby všem ukázal, jaký je zodpovědný majitel. Nechci zažít podobně „uvědomělé“ majitele psů i u nás...

Ne, váš pejsek na vás opravdu žádný Covid-19 nepřenese, není tím správným hostitelem, u kterého se virus namnoží. Stejně jako na vás nepřenese virus chřipkový, nepřenese ani tento. Dlouhodobé výzkumy navíc opatrně připouštějí, že život se psem imunitu lidského organismu vůči koronavirům obecně zvyšuje. Takže prosím, buďte v klidu, v kontaktu se svým pejskem skutečně nemusíte dodržovat dvoumetrový odstup, nosit roušky nebo je dokonce svým psům nasazovat (zní to šíleně, ale i tací jedinci se už našli), popřípadě se jich rovnou zbavovat. Prostě buďte v klidu a užívejte si úžasnou psí společnost plnými doušky...

Dále.

Už se ke mně dostaly „odborné rady“ různých psích mediálních rádobyznalců, podle nichž jsou teď psi strašně rozhození, jelikož jejich pánečkové najednou tráví daleko více času doma, pohled na roušky prý jejich psy děsí a ještě ke všemu prý psi svým pánečkům a paničkám nerozumí, protože je jejich hlas přes roušku zkreslený.

Já se tomu musím jen nevěřícně smát, ale protože lidé, jak nejen tato doba ukazuje, jsou schopni věřit úplně všemu, raději si to rozebereme...

Nesmysl č.1 - „Sám doma“ se prý stává hororem.

Pokud má pejsek problém se samotou doma i v době normální, pak ji samozřejmě bude mít i v době této. Pokud je v pohodě, pak skutečně nebude v žádném šíleném stresu jen proto, že najednou jste doma více nežli obvykle - jednak i tak nebudete doma pořád (půjdete nakoupit jídlo, něco zařídit, vyhodit odpadky), jednak zcela analogickou situaci zažíváte v režimech pracovní dny/víkend nebo zaměstnání/dovolená. Stres a následný neklid v chování svého pejska vytvoříte pouze sami svými vzorci chování a negativními emocemi, nikoli tím, že jen budete doma trávit víc času. Buďte v klidu a chovejte se normálně, pak se bude chovat normálně i váš pes...

Nesmysl č.2 - Rouška majitele nebo jiného člověka prý psa děsí.

Pokud máte pejska, kterého rozhodí kšiltovka na hlavě nebo váš návrat od kadeřnice, pak máte problém. Velký problém, který jste ale způsobili vy špatným lidskopsím vedením a špatnou lidskopsí komunikací. Problém, se kterým se primárně potýká váš pejsek - problém, který z něj vyrobil uzlíček nervů.

Uvědomte si prosím, že váš pejsek nevnímá jenom váš obličej. Vnímá celou vaši osobnost - vaše tělo, vaše emoce, pohybové i pachové charakteristiky. Samozřejmě vnímá i vaši mimiku, ke které má teď přes roušku omezený přístup, ale stále má plně funkční přístup k tomu nejdůležitějšímu obličejovému prvku - k vašim očím. Stále funguje oční kontakt, který je pro každého psa vizuálně nejsilnějším komunikačním prvkem. A mohu vás ubezpečit, že cizí psi mě zcela bezpečně poznávají i přes můj krycí šátek a pro moje vlastní telátko se zakrytím části obličeje nezměnilo to nejmenší u mne ani u cizích.

Máte pocit, že váš pejsek zpanikaří pokaždé, když změníte oblečení nebo účes? Když si nasadíte sluneční brýle? Určitě ne, navíc roušku nosíte (měli byste nosit) pouze po omezenou dobu. Tak buďte v klidu a nenechte se přesvědčovat, že je problém tam, kde žádný není...

Nesmysl č.3 - Pes prý přes roušku nerozumí hlasu svého majitele.

Ale rozumí. Přesněji řečeno - rozumí a ještě lépe tam, kde komunikace mezi jím a jeho člověkem není založena na povelech, ale emoční základně. Není pražádný důvod, aby tomu bylo jinak a pokud chcete jednoduchý důkaz - pokud se nastydnete, pokud kašlete, pak se zvukové charakteristiky vašeho hlasu také změní. Hlas je víc hrubý nebo skřehotavý - a máte pocit, že váš pejsek vám přestal rozumět, když mu něco řeknete? Mohu vás navíc ubezpečit, že ač si to sami neuvědomujete, tak hlasová charakteristika se vám několikrát během dne změní, je to přirozený proces a citlivý psí sluch to spolehlivě zaznamená. Vadí mu to, omezuje to vaši vzájemnou hlasovou komunikaci? Jistěže ne, proto opět buďte v klidu a nevěřte pohádkám, na které se vás snaží „psí experti“ nachytat...

Moje malé doporučení?

Přepněte jednoduše v podobných případech (platí všeobecně) svoje vnímání z polohy „pasívní příjem informací“ do polohy „samostatné myšlení“. Přemýšlejte, vyhodnocujte, zdravě používejte svého vnitřního autocenzora.

A v dennodenní masáži „kupte si počítač, chytrý telefon, pořiďte si naše připojení na internet, buďte online a nasávejte katastrofické scénáře a zprávy“ myslete na to, že jakkoli kontroverzním způsobem, ale přesto vám osud nadělil spoustu volného času, ze kterého teď můžete velkou část strávit se svým psím parťákem.

Můžete napravit aspoň trochu těch kontaktních a komunikačních restů z doby, kdy jste „měli moc práce“ a váš pejsek na vás jen smutně koukal. Z doby, kdy jste na něj jednoduše kašlali, protože „nebyl čas“...

Tak teď ten čas máte.

Jděte se svým pejskem do přírody.

Do skutečné přírody - ne do parku, ale do lesa. Do lesa, kde dokážete se svým psím parťákem po boku vypnout, kde můžete sundat svoji povinnou roušku a zhluboka se nadechnout čistého vzduchu.

Nadechněte se z plných plic a vnímejte tu jednoduchou nádhernou radost z přítomného okamžiku, kdy vedle vás kráčí úžasná chlupatá psí bytost.

Povídejte si spolu.

Normálně, ne prostřednictvím nějakých pamlsků.

Dívejte se navzájem do očí.

Sledujte, jak si vaše dítě přírody přivoní k prvním jarním pučícím lístkům.

Užívejte si to hodiny a hodiny, dokud tuhle možnost máte...

Protože s daleko větší pravděpodobností nás nezabije koronavirus, ale obyčejný lidský stres.

Stres generovaný den co den vnějšími vlivy, tím, co často nemůžeme ovlivnit, ale co nás všechny spolehlivě ničí a jednoho dne definitivně zničí.

Teď možná přišel čas ledacos přehodnotit. Pro mne, pro vás, pro všechny.

A až se budete vracet z lesa a na obličeji budete mít opět nasazenu svoji povinnou roušku, mějte na paměti, že pro svého psího parťáka jste stále stejně cennými a stejně srozumitelnými smečkovými partnery jako bez ní. On žádnou komunikační bariéru nemá, pokud existuje, je její příčinou vaše osobnost, ne nějaká rouška.

Zklidněte své tempo, přemýšlejte, radujte se ze psí společnosti a používejte zdravý rozum i své přirozené instinkty, o kterých jsem vám poslední týdny vyprávěl a ještě vyprávět budu...

Potřebujete je teď více než kdy dříve.

Na svých každodenních procházkách s telátkem teď potkáváme jen zhruba třetinu lidskopsích smeček z těch, které jsem vídával ještě tak týden zpátky. V našem lese už vůbec nikdo není. Kde ti pejskové všichni jsou? Sedí doma a smutně na vás koukají...

Potřebujete je teď více než kdy dříve - a oni potřebují vás.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“

 

Dnes si povíme něco o dalším z řady přirozených instinktů, které pozitivně ovlivňují život našich psích parťáků každý den, ale na které lidstvo začíná ke své velké škodě zapomínat...

Kdo je ještě nečetl, tomu doporučuji si pro celkové pochopení projít nejdříve moje předchozí články na toto téma:
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“

O hierarchii a její zásadní úloze v psím světě jsem už toho napsal spoustu, ale v tomto článku chci zdůraznit aspekty, které se velmi zásadním způsobem týkají i nás lidí. Pokud budete mít pocit, že mají velkou souvislost s momentálním stavem našich životů, pak vězte, že to není náhoda. Pokud vnímavější z vás budou mít pocit, že je cosi skryto mezi řádky, pak vězte, že ani to není náhoda...

Co vlastně hierarchie (hierarchické uspořádání) znamená?

V kostce a velmi jednoduše řečeno - pokud si vezmeme skupinu sociálně žijících jedinců (lidských nebo zvířecích) a představíme si ji fyzicky umístěnou do klasické pyramidy, pak zjistíme, že na samotné špici pyramidy je místo jen pro jednoho jediného člena této sociální skupiny - toho hierarchicky nejvyššího. Zbytek zaujímá prostor pod ním ve vztahu „vyšší/nižší“, vůči některým jsou konkrétní jedinci nadřazeni, vůči jiným podřízeni.

Jedinec na vrcholu pyramidy je všem nadřízen a nikomu podřízen, jedinci na jejím dně nejsou nadřízeni nikomu, ale podřízeni všem ve vyšších vrstvách.

Hierarchické uspořádání svého přirozeného společenství mají všichni sociálně žijící tvorové, tedy nejen predátoři typu vlků nebo velkých koček (smečka), ale například i jejich kořist (stádo) a stejně tak i člověk (na počátku tlupa, později organizované rodové, kmenové a státní celky). A jen tak mimochodem - hierarchické vztahy mají mezi sebou například i tak často podceňované slepice na dvorku...

Co je vlastně účelem přirozených hierarchických vazeb, jak je do svých dětí geneticky vložila matka příroda?

Efektivní přežití a zachování druhu.

Predátor jako jedinec má daleko nižší šance úspěšného lovu než smečka, která má šanci lovený kus obklíčit a udolat společnými silami.

Kořist má daleko nižší šance přežít jako jedinec než v rámci stáda, kde se lovná strategie predátora primárně zaměřuje na staré, nemocné, oslabené nebo izolované kusy.

A co je velmi důležité - na hierarchii je založen i princip přirozeného (přírodního) výběru, v rámci kterého svoje geny předávají dále jen ti nejschopnější - tedy vůdčí jedinci nebo vůdčí pár. To platí opět pro predátory i lovné druhy - například vlčí smečku vede alfapár, který vyvádí mladé, srnčí samci bojují o to, kdo bude mít svůj „harém“ a předá svoji genetickou informaci další generaci...

To vše je notoricky známé a na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO najdete tuny textu, věnované důležitosti hierarchie a hierarchického vedení. Nebudu to tedy znovu podrobně rozebírat a posunu se teď k souvislostem, které svůj prostor ještě moc nedostaly.

V prvé řadě je potřeba zmínit, že není hierarchie jako hierarchie.

Hierarchie přirozená, fungující mezi živočišnými druhy a kdysi dávno fungující i v lidském společenství, je postavena na principu, kdy na vrcholu oné pomyslné pyramidy stojí jedinec, který vzešel ze soutěže osobnostních kvalit.

Jedinec ne primárně fyzicky nejsilnější, ale jedinec nejschopnější. Jedinec se všemi předpoklady pro to, aby mohl zajistit úspěšné přežití své sociální skupiny - jedinec s potřebnou zkušeností, odolný vůči stresu, sociálně komunikativní a psychicky silný a vyrovnaný.

Pokud stávající vůdce zeslábne, zestárne nebo onemocní a není schopen svoji úlohu dále vykonávat, nastoupí někdo jiný. Ne na základě rodové linie nebo schopnosti „vlezdoprdelismu“, ale opět ten nejschopnější, se všemi předpoklady unést a dobře vykonávat svůj vůdčí úkol. Vede-li svoje společenství špatně, je opět nahrazen jiným, pokud to se tomu nechce podvolit, je ze společenství vyhnán.

No není to krásné, co říkáte? Kdyby to tak fungovalo i mezi lidmi...

Ono to tak kdysi dávno totiž fungovalo.

V časech, kdy každý den reálně znamenal, že člověk ráno nevěděl, zda se dožije večera. Každý den, jeden den za druhým, kdy jedinou šancí bylo mít v čele chytrého, šikovného a sociálně založeného vůdce, kterého zajímal osud tlupy jako celku, nikoli jeho vlastní plné břicho.

Jak začalo „civilizování“ člověka, přestalo to nějak fungovat...

Na místo přirozené hierarchie nastoupila hierarchie umělá, vynucená.

V čele společenství už najednou nestál člověk s odpovídajícími schopnostmi, který se snažil zajistit jeho přežití.

Začali se objevovat jedinci, kteří se do čela skupiny dostali intrikami, vraždami. Následovníci, kteří vzešli ne z těch schopných, ale všeho schopných.

Začalo fungovat dědické následnictví rodové, klanové, následnictví podložené finančními možnostmi. Následnictví vůdců, kteří neměli ty nejlepší vlastnosti, ale naopak ty nejhorší...

Zájmy osobní, ne zájmy celku.

Korýtka a koryta.

Zajistit moc a bohatství sobě a za podpory svého klanu, rodu, kmene. Co nejvíce si ukořistit, nahrabat, jít doslova přes mrtvoly, proti zájmům společenství, ve výhradním zájmu individuálním.

Když to teď tak čtu, tak si říkám, že to zní jako popis nějaké pradávné barbarské historie...

Ještě že tu strašnou dobu už máme za sebou... oh wait...

Nemáme. Fakt nemáme.

Tohle je i popis naší lidské současnosti, bohužel.

Post vůdce společenství ve zvířecí říši prochází zásadní zkouškou ne v dobách hojnosti a klidu, ale v době krize. V době, kdy klesnou nebo zcela zmizí potravinové zdroje, v době, kdy je zapotřebí bránit svoje lovecké a domovské území.

V čase, kdy je zapotřebí jít někam jinam - za vodou, za zvěří.

Kdy v čele toho všeho musí být někdo, kdo ví, kam jít a jak cestu přežít.

Ale zároveň to musí být i někdo, komu jeho společenství věří. Komu důvěřuje, že jeho rozhodnutí jsou správná a jsou motivována přežitím celé skupiny. Nikoli snahou zbavit se vlastních konkurentů a zájmem urvat si co nejvíc benefitů sám pro sebe.

Pokud se vůdčí jedinec osvědčil už v minulosti, je důvěra v něj samozřejmě na vyšší úrovni. Pokud ještě tuto možnost neměl, ale na svůj post se dostal tou správnou cestou, pak společenství předpokládá, že má zároveň i tu nejvyšší pravděpodobnost svůj úkol úspěšně splnit.

Zásadní problém nastane v čase, kdy je zapotřebí učinit velké rozhodnutí, ale daný jedinec se již v minulosti neosvědčil...

K čemu dojde?

Důvodné pochybnosti o jeho kvalitách způsobí stres a obavy celého společenství.

Ten stres tam bublá již delší dobu, ale protože se navenek vše tváří jako „úspěšné“ a na společenství není vyvíjen žádný vnější tlak (je dostatek potravy a dalších zdrojů, prostor si nenárokuje konkurence), nikdo nic moc neřeší. Někteří reptají, ale pohodlnost ještě vítězí...

V okamžiku zátěže je však všechno jinak.

Ano, vůdčí jedinec dostane šanci, ale nemá už tu tolik potřebnou důvěru a podporu.

Právem, protože historická zkušenost říká, že v časech klidu to i slabý vůdce nějak zvládne, ale v časech problémů nikdy...

A on teď vede svoji smečku krajinou.

Sám neví kam, ale bude se snažit předstírat, že mu to jde skvěle a vše je v nejlepším pořádku.

Ale ono mu to vážně nejde. Smečka nenachází potravu, je o hladu. Je ve stresu.

A stres generuje agresivitu...

V době stabilizované by bylo jen otázkou času, kdy se ve smečce vykrystalizuje jedinec natolik schopný, že se otevřeně postaví stávajícímu vůdčímu jedinci a nahradí ho.

V době stresové ale fungují sebezáchovné vzorce chování jinak.

Smečka se začíná rozpadat.

Stres generuje agresivní stresové ventily a kdo včas neuteče, bude zraněn nebo zabit. Každý její jedinec už se spoléhá jen sám na sebe, protože není jiná možnost. Přežijí jen ti nejsilnější a nejschopnější a příroda se vrátí do stabilizovaného stavu...

Mimochodem.

Smečka a jakékoli jiná zvířecí sociální skupina na rozdíl od toho, co se mylně domnívá většina lidí, nechrání mláďata a staré nebo hendikepované jedince do posledního dechu...

Chrání je jen tak dlouho, dokud je to efektivní. Jakmile dosáhne zátěžová situace (krátkodobě nebo dlouhodobě) určité úrovně, jsou již preferováni výhradně jedinci silní a schopní kritickou situaci zvládnout. Oni jsou v reprodukčním věku, oni jsou schopni zajistit potravu a překonat velké vzdálenosti, mláďata a staří nebo hendikepovaní ne.

Jde o základní vzorce přežití a až se budete pohoršovat nad postupy a pacientskými preferencemi některých zemí v dnešní době koronaviru COVID-19, zkuste přemýšlet za podpory přirozených instinktů. A to teď říkám s plným vědomím a pochopením člověka, který ve svém věku už také není pro lidské společenství perspektivní.

Zpět k tématu.

Pes bez smečky, bez fungujícího vůdce, pes v sociální izolaci - pes, obraný o svoji základní psychickou potřebu, se v krátkém čase vždy stane „problémovým“.

Vlk chovaný sám v lidském zajetí, bez dostatečně kvalitních sociálních partnerů (psi na to opravdu nestačí), zešílí nebo spáchá sebevraždu.

Jsou živočišné druhy, které nepotřebují ke svému životu (s výjimkou například rozmnožování nebo aplikace strategie nutné k přežití) dalšího jedince svého druhu.

Jsou však živočišné druhy, pro které hierarchické a sociální principy představují primární a naprosto nezbytnou psychickou potřebu. Pokud jsou o ni připraveni (izolace, absence dostatečně schopného jedince), jednoznačně trpí, klesá jejich inteligence a zvyšuje se stres a agresivita.

Pokud má majitel psa pocit, že jeho miláček si v pohodě vystačí sám a stačí ho jen nakrmit a vyvenčit, pak se jedná o člověka, který by neměl mít psa ani plyšového...

Pokud fungujete ve své lidskopsí smečce správně, pak zastáváte pozici vůdčího jedince, „majáku“ pro svého psího parťáka.

Pokud fungujete správně, máte plnou důvěru svého pejska.

Ví, že pokud byste spolu měli projít peklem, vyjdete na druhém konci zdraví a bez ztráty chlupu...

Ví, že byste ho nikdy nevzali někam, kde by pro jeho smečku nebylo bezpečno...

Ví, že vždy zvolíte bezpečnou cestu a bezpečné místo k odpočinku...

Ví, že na svoji otázku vždy dostane odpověď a že když se na vás podívá, podíváte se i vy na něj...

Bezmezně vám věří.

Ale také si vás bude celý společný život testovat, jestli jste nezeslábli, neonemocněli nebo nezblbli. Jinými slovy řečeno - stále máte na to zastávat svůj vůdčí post?

A každé další zklamání ve vás je pro něj signálem, aby vám až tolik nevěřil...

Můžete udělat malé chyby, ale nesmíte jich udělat moc.

Nesmíte udělat velkou chybu.

Musíte mít na paměti přínos celku, ne sám sobě. Nesmíte být bezohlední sobci, uzurpující si vše pro sebe. Ano, máte přednost - ale něco vždy musí zůstat i pro vašeho pejska, pro vaši smečku...

Svoji nejvyšší hierarchickou pozici si nekoupíte.

Neprosadíte si ji tvrdostí, bezohledností a asociálním chováním.

Vůdčí jedinec nerovná se diktátor.

Proč tolika z vás po několika minutách strávených s vaším „milovaným závislákem“ odejdu, aniž se po vás ohlédne, natož aby aktivně dával najevo, že patří k vám?

Protože stejně, jako cítí přirozenou autoritu u jiného psa, cítí ji i u člověka.

A právě ona je pro každého pejska daleko silnějším podnětem důvěry než skutečnost, že vy svého pejska milujete, dáváte mu najíst, hladíte ho a chodíte s ním na procházky...

„Jdu s Tebou, protože s Tebou se cítím dobře a s Tebou přežiju. Svoje pánečky mám rád, ale Ty jsi pro mne silná osobnost a proto pro mne znamenáš víc...“

Já vím, je to pro mnohé z vás kruté.

Ale ono opravdu nestačí svého pejska jen milovat lidskou láskou, musíte se pro něj stát právě tou silnou osobností - každý z vás tomu svému.

Každého z vás, kdo o to stojí, to učím a ukazuji mu cestu.

To stejné ale platí i pro společenství lidské.

Vehnat záměrně člověka do strachu a paniky a radikálně tak zvýšit jeho ovladatelnost je strašně jednoduché...

Byli bychom mnohem klidnější v časech zátěže, kdybychom mohli věřit těm, kteří stojí v čele našich společenství.

Byli bychom mnohem klidnější v časech zátěže, kdybychom věděli, že ve svém čele máme skutečně schopné a kvalitní jedince.

I oni by pak měli naši daleko větší podporu, kdybychom nemuseli stále přemýšlet nad tím, co je pravda a co lež, zda zítra ještě bude platit to, čím se zaklínají dnes, jestli je na prvém místě záchrana životů nebo zájmy byznysu, jestli jsou restriktivní kroky skutečně smysluplné a přínosné nebo zda jen zvyšují potěchu z moci...

Bylo by skutečně líp.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“

 

Můj dnešní článek je druhým dílem tématu přirozených/vrozených instinktů psů, lidí,
obecně živočišných druhů a bezprostředně navazuje na díl první
(kdo jej nečetl, doporučuji
zde začít).

Jedeme dál na téma přirozených instinktů - těch, které v sobě i ve svých psích parťácích
mnozí z vás tak moc potlačujete v domnění, že jsou špatné...

Osobní prostor.

Každý živočišný druh a každý jedinec jej má nastavený jinak v rámci svého druhu, svého prostředí, individuální povahy a pohlaví.

O co vlastně jde?

Osobní prostor/osobní zónu tvoří pomyslný kruh kolem konkrétního člověka nebo zvířete. Zcela jednoduše řečeno je to taková vzdálenost, ve které se subjekt v kontaktu s jiným ještě cítí bezpečně a bez pocitu ohrožení.

Vždyť to znáte.

Blízkou osobu, partnera, svého vlastního pejska k sobě pustíte až do těsné kontaktní vzdálenosti. Nehoní se vám hlavou myšlenka „co když teď něco udělá - udeří mě/kousne mě/ublíží mi“, jste v klidu a zcela uvolnění. Žádné obranné mechanismy nejsou v tomto okamžiku nastartovány.

Pokud ale jde o cizí osobu nebo neznámého psa, situace se dramaticky změní.

Od daného subjektu si vědomě i podvědomě držíte bezpečný odstup.

Sebezáchovný instinkt spustil určité pochody ve vašem organismu a preventivně aktivoval vzorec „bojuj nebo uteč“. Hlavou vám projede varovný signál „může mě udeřit/může mě kousnout/může mi ublížit“ a najednou zjistíte, že vás vaše nohy odnesly jeden, dva, tři kroky dozadu nebo stranou.

Tato vaše podvědomá obranná reakce vám znovu zajistila bezpečný odstup a nenarušený osobní prostor.

Pokud se k vám rychle přiblíží neznámý člověk nebo pes, opět uhnete tak, aby se váš osobní prostor znovu obnovil.

A pokud nebudete mít kam couvnout, začnete se bránit...

Budete vnímat své ohrožení.

Větší míru ohrožení budete vždy cítit v cizím prostředí, žena vůči muži, v uzavřeném prostoru, vůči fyzicky silnějšímu subjektu nebo skupině více subjektů. V takovém případě budete také vždy vyžadovat větší osobní prostor.

Budete-li běžně zvyklí na prostor s vyšší hustotou lidí (například město, stanice metra a obecně hromadná doprava, pracovní činnost ve větším kolektivu), bude velikostní potřeba vašeho osobního prostoru (fyzický odstup) znatelně menší než v případě opačném.

Narušení osobního prostoru vždy představuje velkou psychickou zátěž - čím je razantnější, tím víc se psychika jedince dostává do stresu. Pocit ohrožení je evolučně jeden z nejsilnějších varovných signálů a zajišťuje adekvátní reakci za účelem vlastní ochrany a obrany.

A jak jsem už napsal, takto vybaven skutečně není jen člověk...

Budete-li pro cizího psa neznámá osobnost a narušíte jeho osobní prostor („jééé ty seš krásnej, já si tě pohladím“), vždy u něj zřetelně uvidíte obrannou reakci.

Opatrnost, ostražitost, nedůvěru.

Podle individuálních dispozic ztuhne, couvne, uteče nebo vám půjde aktivně vysvětlit, ať urychleně jeho osobní prostor opustíte...

Pokud nebude mít kam couvnout nebo kudy utéct, zaútočí.

Stejně tak zareaguje v situaci, kdy bude vnímat narušení prostoru své lidskopsí smečky a jeho správně hierarchicky postavený člověk mu nedá informaci „v pořádku, této bytosti můžeme věřit“.

Pes není plyšáček na hraní ani chlupatá drbačka pro potěšení cizích...

Pokud jste pro něj cizí subjekt (člověk, pes, jiné zvíře), pak je jeho reakce „nejdřív se mi představ, já si tě ověřím a pak ti možná dovolím se ke mně přiblížit“ naprosto správná, přirozená a jen hlupák začne vykřikovat něco o nezvládnutých agresivních psech.

Pokud jako člověk přijdete do kontaktu s cizím „žoviálním bezprostředním“ člověkem, který se k vám hned důvěrně naklání, bere vás za klopu saka nebo se vás jakkoli jinak začíná dotýkat, pak máte plné právo cítit se nepříjemně a pociťovat razantně narušený osobní prostor.

Máte plné právo začít se bránit, pokud není kam couvnout.

Dotyčného odstrčit nebo mu verbálně velmi důrazně vysvětlit jeho problém.

Nemusíte to strpět (ať už jde o nátlak, vtíravost, nevítanou důvěrnost atd.), dokonce ani ve společnosti. Nemusíte to strpět od nadřízeného v práci, od svého agresivního partnera, vůbec od nikoho.

Nemusí to strpět váš pejsek, má úplně stejné právo dát najevo „zadrž, takhle ne“.

Narušení vašeho osobního prostoru narušujícímu subjektu navíc poskytuje fyzickou i psychickou převahu a jednoznačnou výhodu v následné komunikaci. On je v takové situaci dominantní, vy submisivní.

Pokud něco neuděláte.

Musíte něco udělat.

Mezi narušitelem vašeho osobního prostoru a vámi už totiž není fyzický odstup.

Pokud se rozhodne k fyzickému ataku, nemáte v podstatě žádnou šanci včas zareagovat. On už nemusí překonat vzdálenost k vám, nezachytíte jeho přípravu k útoku, nemáte šanci postřehnout varovné signály, protože v ten moment už stojí u vás.

To stejné ale nastane i v situaci, kdy proti vám nestojí člověk, ale pes.

Můžete nějakého psa naštvat, může vás vnímat jako ohrožení, můžete zcela jednoduše narazit na psího asociála nebo jedince s velmi špatnými zkušenostmi s lidmi...

Psi jsou velmi rychlí.

Neskutečně rychlí v okamžiku, kdy jdou do akce.

A dostatečná distanční vzdálenost může být časově tím, co vám dovolí mezi útočícího psa a sebe strčit tašku, kabelku, omotat si ruku pláštěm, vykopnout nohu.

Pokud se probudíte pozdě a vzdálenost podceníte, můžete mít velkou smůlu, pokud pes nemá obojek a vy bleskurychlé a přesné reakce...

Stejně jako naši psi, i my bychom měli ochranu svého osobního prostoru brát vážně a uvědomit si, proč nám tento přirozený instinkt byl dán do genetické výbavy.

Jako evoluční podpora přežití.

Náš osobní prostor není pevně dán, je dynamický a závisí na mnoha faktorech.

Všimněte si, co se s vámi děje v různých modelových situacích běžného denního života.

Vstoupíte do výtahu, kde už někdo je. Třeba jen jeden jediný člověk, znáte ho roky pouze jako souseda z paneláku. Nebo ta samá situace ve výtahu na úřadě, v obchodním centru, samí cizí lidé...

Vždy se instinktivně postavíte tak, aby mezi jím/jimi a vámi byl co největší odstup.

Ti lidé vám přitom nejsou odporní.

Jsou jen cizí.

A ten prastarý instinkt zafunguje.

Vůbec o tom nepřemýšlíte, ale vždy se postavíte tak, aby vám zůstal váš osobní prostor.

A pokud je ten výtah opravdu malý, necítíte se komfortně a jste jak na trní. Už abyste dojeli a mohli vystoupit...

To vše neznamená, že jste asociálové.

To jen znamená, že onen pradávný evoluční obranný mechanismus ve vás stále funguje.

Stojíte u pokladny v supermarketu nebo u poštovní přepážky...

A stále si instinktivně hlídáte prostor kolem sebe.

Hlídáte si svoji osobní zónu a pokud se vám tam někdo natlačí, cítíte nelibost, rozladění a nervozitu. A jste-li aspoň trochu akční a nebojíte se, pak vždy uděláte nějaký manévr na opětnou nápravu vašeho osobního prostoru.

Vrhnete na dotyčného nepěkný pohled...

Provedete manévr vozíkem, košíkem, osobním zavazadlem tak, abyste ho ze své osobní zóny opět vytlačili...

To vše neznamená, že jste nerudní a nepříjemní asociálové.

To jen znamená, že onen pradávný evoluční obranný mechanismus ve vás stále žije.

Někdo překročí váš osobní prostor, vztáhne do něj ruku, chce si pohladit vašeho psa - a on varovně zavrčí a zlehka ohrne pysky...

To vše neznamená, že máte asociálního, nevychovaného a agresivního psa.

To jen znamená, že jeho plemeno a on sám nezdegeneroval a střeží osobní prostor svůj i své smečky.

Kdyby se vám někdo před vašima očima snažil vlámat do bytu, pevně doufám a věřím, že byste se proti tomu razantně bránili.

Stejně tak v případě, kdy by někdo vztáhl ruku na vašeho partnera, na vaše dítě, na vašeho kamaráda...

... na vašeho pejska...

... na vás samotné...

A úplně stejně se nebojte bránit i svůj osobní prostor, pokud vám váš instinkt napoví, že se tak děje.

Braňte ho dříve, než bude na kontaktní obranu pozdě.

Ani váš malý pejsek, ani váš psí obr, ani vy sami nejste pro cizí plyšáčci na hraní a není povinnost nikoho z vás k sobě kohokoli do vašeho osobního prostoru pustit.

Ať už prostoru individuálního nebo smečkového.

Ale také si prosím uvědomte, že v okamžiku, kdy vy sami (individuálně nebo smečkově) narušíte cizí prostor někoho jiného (individuální nebo smečkový), musíte reálně počítat s tím, že z něj můžete být bleskově a velmi razantně vykázáni...

Což je zcela v pořádku.

Nejste asociálové. Nejste „nepříjemní“. Nejste zlí ani nafoukaní.

Nemáte zlého, asociálního, nevychovaného nebo agresivního psa...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

 

Svým názorem, že lidstvo dlouhodobě degeneruje a ztrácí své přirozené instinkty, se už řadu let netajím.
A díky těsnému sepětí se světem psím vnímám rozdíl mezi evolučními vzorci chování v porovnání se světem
lidským ještě daleko intenzívněji.

Jelikož se z toho stává už docela velký průšvih, nebude na škodu připomenout něco z toho, čím nás,
naše psí souputníky a vše živé na této planetě příroda geneticky vybavila.
..

Dnes tedy předkládám svůj první článek na téma přirozených instinktů, ve kterém si povíme něco o základním evolučním vzorci chování, který v sobě nese každý živý tvor na této planetě...

Zavrčení šavlozubého tygra před jeskyní se nedalo přeslechnout. Bylo hluboké, varovné a jeskyně jeho zvukový potenciál ještě znásobila. Jeskyně sama byla jako past - měla jediný vstup a žádný únikový východ. Bytost nazývající se „pračlověk“ se momentálně nacházela ve špatný čas na velice špatném místě...

Sevřel v ruce oštěp tak pevně, až mu zbělaly klouby prstů. Zrychlil se mu dech a cítil, jak se mu napjaly všechny svaly v těle. Napjatě poslouchal a jeho oči najednou viděly i v jeskynním přítmí ostře a jasně.

Jeho mozek nebyl trénovaný na složité analytické problémy. Ještě měla uplynout tisíciletí, než jeho potomek objeví základní „civilizační výdobytky“. Měly uplynout oceány času, než jeho potomci otupí a budou umět počítat složité matematické rovnice, ale nebudou umět vyřešit ten nejjednodušší problém.

Problém momentálního přežití.

Základní dilema.

„Bojuj nebo uteč.“

Teď jsme však v hlubinách minulého času a náš prapraprapředek se svým analyticky netrénovaným mozkem naprosto bezpečně ví, že má jen dvě možnosti.

Jednoduché možnosti.

Bojovat nebo utéct.

Utéct není kam.

Musí bojovat.

A jeho mozek i tělo teď udělají všechno pro to, aby přežil. Zostří smysly, vyplaví adrenalin a mozek, svaly i srdce přepne do režimu maximálního výkonu...

Není čas na paniku ani stres.

Stres i panika rozhodí organismus, oslabí jeho bojeschopnost, ze soustředěného jedince udělají psychickou trosku a uzlíček nervů.

Pračlověk třímající v ruce svoji jedinou zbraň, bytelný oštěp s ostrým pazourkem na konci, teď není v panice ani stresu. Jeho organismus mu nedovolí nic jiného než se naplno soustředit na přežití a maximálně aktivuje své přirozené zbraně.

Mozek a svaly.

„Bojuj!“

A v okamžiku, kdy se na něj tygr v jeskynní aréně s otevřenými čelistmi vrhne, on s naprostou jistotou a klidem vší silou zaboří svůj oštěp do srdce několikanásobně větší a silnější šelmy s dokonalým vybavením predátora...

O mnoho tisíc let později kráčí jeho potomek, člověk dnešní doby, večerním parkem. Na vodítku má svého psa - labradora „gaučáka“, jak mu říká. Má ho pro radost, užívá si jeho společnosti a ví, že by jeho pejsek mouše neublížil.

„Hej, ty debile!“

Brutální hlas přeruší myšlenkový tok pána, točící se kolem dnešního hektického dne a obecně depresivní doby.

Vyděšeně se otočí a vidí zarostlého zanedbaného chlapíka, jak se na něj výsměšně šklebí. Vedle něj stojí jeho parťák, v ruce nůž.

„Dej sem cigára a prachy! Dělej!“

Pán zalapá po dechu.

Takovou situaci nezná, není zvyklý na podobnou komunikaci. Zpanikaří. Cítí, jak mu ochabují svaly, srdce začne divoce bít, před očima mžitky.

Není schopen se pohnout z místa a na to, že v kapse bundy permanentně nosí pepřový sprej na obranu svého pejska proti potenciálnímu psímu agresorovi, si ani nevzpomene.

Labrador po jeho boku lehce zavrčí, ale on nevnímá ani to.

Instinkty přežití, kdysi dávno přírodou zakódované i do lidského druhu, u něj už nefungují.

Místo aby zvedl hlavu a narovnal ramena, vnitřně se schoulí...

Oba vagabundi to bezpečně vycítí.

Ten, který ho oslovil, k němu přistoupí a hrubě ho uchopí za límec.

„Tak bude to? Nebo ti máme pomoct?!“

Pán má pocit, že omdlí a cítí, jak se mu z povolené ruky vytrhává vodítko...

„Bení.........!“

Jméno svého pejska už nedořekne.

Labrador skáče do vzduchu a jeho zuby natvrdo a přesně prokousnou paži agresora. Pes je naprosto soustředěný, adrenalin vyplavený do svalů, smysly napnuté. Přesně ví, co dělá, protože jeho instinkty šelmy ještě nevyhasly.

Nekomplikuje si život stresem a dlouhodobým plánováním, které když nevyjde, jeho psychiku zcela zlomí.

Neřeší hlouposti, minulost ani budoucnost.

Žije v přítomnosti.

Neobdivuje svoje hračky, prioritní pro něj není mobil, auto, dům.

Středobodem jeho života je jeho člověk.

A protože naprosto neomylně vyhodnotí jeho ohrožení i jednání agresora, s rovnicí „bojuj nebo uteč“ nemá žádný problém a odpověď zná okamžitě...

Chlapík řve bolestí a marně se snaží dobře živeného, skoro čtyřicetikilového labradora, setřást. Jeho kumpán ustupuje a v očích má zděšení. Pejskův majitel se konečně vzpamatovává, třesoucí se rukou vytahuje mobil a vytáčí číslo policie.

Labrador pouští ruku a ještě několikrát za utíkajícími šmejdy zhluboka vyštěkne. Pak se vrací ke svému člověku a přitiskne se k jeho noze.

„Neboj. Já vím, že vy lidi už jste někde mimo. My psi ne. Právě jsem tě zachránil, můj človíčku, tak už se přestaň klepat a dej se do kupy. Strach, panika a stres tě jenom oslabí, pamatuj si to...“

Stres.

Vnímáte svůj každodenní, dlouhodobý stres?

Musím zaplatit nájem, složenky - proboha, mám v pořádku pojistku? Co když se něco stane?! Nepřijdu o práci? A ty hrůzy, co píšou na internetu a říkají v televizi... pomoc, všichni tu zemřeme...

Vnímáte manipulaci médii, která vás tak dobře drží v šachu? Těm slabším a ovlivnitelnějším z vás nedají vydechnout, štvou vás životem až k finální panice a vyčerpání...

Lidi ve strachu a stresu je tak snadné ovládat.

Teorie manipulace a ovládání skupin lidí - historií ověřené a stále znovu úspěšné postupy.

Nic není náhoda.

„Fight or flight.“

Víte ale, v čem je problém?

Dennodenně jsme vystaveni psychické zátěži, permanentnímu stresu a nátlaku. Existenciálnímu, finančnímu, ze strany svých dětí, partnerů a partnerek.

Ale ta zátěž není nic jiného než stresor (stresový podnět) v dávném evolučním vzorci „bojuj nebo uteč“.

Jen s jedním velkým a velmi podstatným rozdílem...

Vyřešení dilematu „bojuj nebo uteč“ ve zvířecí říši nebo v dobách našich prapředků znamená zároveň uvolnění stresu - dotyčný úspěšně zabojuje, uteče nebo zemře. Zmizí stresový podnět, uvolní se napětí a organismus se „vyčistí“.

Dnes tomu tak není.

Ve stresu žijeme téměř (valná většina místní populace úplně) každý den - den po dni, měsíc po měsíci, roky...

Každý den jsme vystaveni vzorci „bojuj nebo uteč“.

Jsme v napětí, buší nám srdce, bojíme se.

Ale průšvih je v tom, že ten stres není jak uvolnit.

K naplnění vzorce „bojuj nebo uteč“ totiž nedojde...

Náš organismus na tuto skutečnost reaguje frustrací, nervozitou, strachem - ale také agresivitou a extrémními negativními emocemi.

A čím déle tento stav trvá, tím je to horší.

Takový člověk je pak extrémně náchylný k panice, ovládání vnějšími silami a zhroucení v situaci, kdy je zapotřebí být silný.

Selhání namísto vítězství.

Zdravotní problémy, deprese, psychické poruchy...

Jak zvláště v poslední době často říkám: „Pokud by média předhánějící se v tom, kdo vydá katastrofičtější zprávu nebo scénář, zveřejnila, že se na naši republiku žene tsunami, minimálně polovina národa by okamžitě zpanikařila, vyrabovala potravinové zdroje a vůbec by ji nezarazil fakt, že nejsme přímořský stát a žádné tsunami nám tudíž hrozit nemůže...“

Nejhorší je smrt z vyděšení.

A teď si zkuste dát do souvislosti pár věcí z psího světa...

Jak často vám píšu a říkám o psích stresových ventilech?

Nejútočnější a nejagresivnější psi jsou ti, kteří ve svých životech prožívají dlouhodobý psychický stres. Stres ze sociální izolace, špatného prostředí a špatných lidí kolem sebe.

Stres v nich postupně narůstá a ničí jejich psychiku. A oni jako šelmy, kterými stále jsou, reagují na vnitřní stres agresí...

Začnou vás kousat.

Tak jako v zoologických zahradách sloni ušlapou svého ošetřovatele, tak jako tygři zlikvidují první živou bytost, jiné zvíře nebo člověka, od kterého je najednou neodděluje pevná zábrana.

Pes (a jakékoliv jiné zvíře) na vás v zátěžové situaci, kdy nemá únikovou cestu, na sto procent zaútočí.

„Bojuj nebo uteč.“

A když není kam utéct, pak zbývá jen ten boj.

Hlupákem je ten, kterému to včas nedojde...

Každý pes bude bojovat o svůj život.

Tam, kde se dnešní tzv. „civilizovaný člověk“ zhroutí nebo půjde jak ovce na porážku vstříc vlastnímu konci, tam zvíře nebo „necivilizovaný divoch“ zabojuje za sebe i ostatní, kolikrát i za cenu oběti vlastního života.

Dodnes jsou na zeměkouli místa obývaná tzv. „primitivními kmeny“ nebo „primitivními lidmi“. Tato místa a způsob života jsou jimi bráněna natolik účinně, že stále ještě velmi úspěšně odolávají jakýmkoli snahám o „zcivilizování“. A já jim držím všechny palce, ať vydrží i nadále.

Zkuste si vzpomenout, co je pro nás opravdu důležité.

Zda civilizační degenerace, uctívání předmětů, ovladatelnost skrze média v rukou zájmových skupin a čím dál silnější stádový reflex - nebo evoluční sebezáchovné vzorce chování, dané i našemu druhu přírodou.

Naši prapředci přežili jen díky nim.

Řešili svoji přítomnost a blízkou budoucnost, poučili se ze své minulosti, prožívali svůj život v daleko menším stresu a daleko větším sepětí s přírodou.

Byli mnohem silnější a psychicky odolnější.

Daleko více si vážili sami sebe a moudrých osobností s přirozenou autoritou.

Režim „bojuj nebo uteč“ pro ně nepředstavoval permanentní zátěž, ale mobilizací v opravdu zásadních situacích.

A pokud máte pocit, že přesně takto žijí a chtějí žít naši psí parťáci, pak máte naprostou pravdu...

Vezměte si z nich příklad a vaše chvilková návštěva na této planetě pak bude daleko smysluplnější a především taková, jak ji chcete prožít vy sami - ne taková, do které se vás snaží vmanévrovat někdo jiný.

Probuďte znovu svoje přirozené instinkty, stále jsou ve vás schované...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psi narkomanů

 

Protože se nejen při své práci (čas od času), ale i během svých psích procházek a venkovního pohybu (pravidelně) setkávám s určitou sortou lidí, kteří mají po svém boku také psí parťáky, řekl jsem si, že by nebylo úplně od věci o tom něco napsat.

I v těchto případech totiž jednoznačně platí, že pes je zrcadlem svého člověka, třebaže v tomto případě by se spíš slušelo říci „obětí svého člověka“...

Narkomani jsou různého druhu.

Jedni jedou na tzv. měkkých drogách (marihuana), jiní na drogách tvrdých (především pervitin), další to v různém poměru kombinují. Ti „měkcí“ se dlouhodobě ohánějí mantrou o neškodlivosti hulení, kterážto teze je ovšem naprosto mimo realitu.

„Huliče trávy“ při běžném kontaktu až tak bezpečně nepoznáte, pokud nevíte, co sledovat, případně nemáte k dispozici nepřehlédnutelné indicie. Sami o sobě i jako majitelé psů však mohou být a občas skutečně bývají nebezpeční a je proto dobré předem počítat s určitými vzorci chování jich samých i jejich psích parťáků.

Na základě osobních zkušeností ze svých setkání a práce s těmito lidmi mohu 100% potvrdit, že konzumace i tzv. lehkých drog má na jejich chování prokazatelný a jednoznačný vliv. Pokud budu konkrétní, pak každý z těch, se kterým jsem přišel do osobního kontaktu, měl zřetelně zpomalené reakce a mluvu, obrazně řečeno se vznášel někde nad zemí a bylo velmi složité přimět ho k plnému soustředění na dané téma.

Na rozdíl od obecně převládajícího názoru (spíše propagandě), jak jsou konzumenti marihuany v pohodě, je dle mých zkušeností s nimi realita někde úplně jinde. Mojí velkou výhodou navíc je, že řadu věcí mi na člověka prozradí jeho vlastní pes - a ten je v těchto případech jak otevřená kniha. A pokud se nebojíte do toho zavrtat hlouběji, dozvíte se postupně (ne vždy celou) pravdu i z úst narkomana...

Realita je taková, že namísto oné proklamované vysmáté pohody dochází v jejich běžném životě k častým konfrontačním vzorcům chování a výbušným reakcím. I to „neškodné hulení“ totiž prokazatelně ovlivňuje psychiku narkomana ve smyslu sníženého sebeovládání, nereálného pohledu na okolní svět a zvýšené agresivity. V horším případě, zvlášť u tvrdých drog, pak dochází ke skutečným psychickým poruchám (např. schizofrenie nebo manicko-depresivní psychóza) - i takové nešťastníky mi život párkrát přivedl do cesty.

Pokud to řeknu úplně jednoduše, pak při komunikaci s člověkem, který je pod dlouhodobějším vlivem měkké drogy, je nějakou dobu zdánlivě vše v klidu. V okamžiku následujícím se ale vše změní a ze stejného člověka vyjede neklid, nervozita a agresivita...

Stačí velmi málo.

Jako byste vedle sebe měli kaktus. Lehce se jej dotknete a okamžitě se naježí a píchá.

A abych vás vyvedl z klamného pocitu pohody, že fetek až tolik není a určitě to není nikdo z vašich známých a blízkých, pak je nejvyšší čas prozradit, že podobné účinky mají i některá psychofarmaka - třeba ta, která bývají předepisována „pacientům“ s diagnózou depresivních stavů. Čím déle je jim organismus člověka vystaven, tím je jejich vliv drastictější a viditelnější. Opět mi to potvrdily moje osobní zkušenosti (a některé opatrné lékařské výzkumy) s lidmi, kteří touto medikací procházeli.

Jak jsem už psal - když víte, co sledovat, bezpečně poznáte člověka, který má psychiku ovlivněnu drogou. A protože sám za sebe a kvůli jeho pejskovi potřebuji znát psychický stav klienta, se kterým pracuji a trávím čas, v případech, kdy to je opravdu nezbytně nutné, se přímo zeptám, zda dotyčný bere drogy nebo psychofarmaka.

Zatím jsem se za ty roky nespletl ani jednou.

Ale neptám se pokaždé a ne každému dám najevo, že jsem to poznal - a na druhou stranu jsou lidé, kteří mi to řeknou sami od sebe.

Protože si sami velmi dobře uvědomují, že tato skutečnost má velký vliv na jejich spolužití s pejskem...

Už jsem mnohokrát zmínil, jak dokonale pes přejímá vzorce chování svého člověka.

Pokud pes žije s člověkem, jehož psychický stav a reakce negativně ovlivňuje droga, dochází ke zcela přirozeným negativním důsledkům i v jeho vlastní psychice.

Pes, který vedle sebe potřebuje člověka vyrovnaného, svůj maják a vůdčího jedince, se vedle člověka s psychikou ovlivněného drogou jakéhokoli typu jednak dostává do silného stresu, jednak jeho vzorce chování sám přejímá.

Je přitom zvláštní, že právě uživatelé drog mají silnou touhu si pořizovat psy. Většinou z útulků, křížence, netouží (jiná věc je, že většinou na to nemají ani finance) si pořizovat psy čistokrevné.

Proč tomu tak je?

U určité části z nich se jedná právě o tu vnitřní agresi, vnitřní tenzi a konfrontační sklony. Svým způsobem izolovaní ve svém vlastním společenství a vlastním světě dávají standardnímu lidskému okolí najevo, že o ně nestojí, je pro ně nepřátelské. Svoje psy berou i jako svoji ochranku a někde uvnitř své duše jejich majitelé cítí atavistické spříznění se způsobem života a organizací psí smečky.

Jejich psi se pohybují v naprosté většině situací navolno a startují na první našlápnutí. Nikdy jsem nezažil nikoho z nich pohodového a přátelského, všichni, se kterými jsem se v kontaktu s jejich majiteli setkal, vykazovali hodně agresivní vzorce chování.

Jenže - jejich příčinou jsou opět majitelé těchto psů.

Lidé s ujetými reakcemi, se zvýšenými sklony k agresi, nepředvídatelní. Lidé s nevyrovnanou psychikou, kterou každý pes bezpečně vyhodnotí jako negativní a slabou.

A pak - pak zcela předvídatelně dojde k tomu, že jejich vlastní majitel občas skončí na chirurgii...

Měl jsem tu chlapíka s křížencem střední velikosti, který svého člověka za několik měsíců podle jeho vlastních slov zhruba 10krát napadl, z toho 8krát pán skončil v nemocnici.

Viděl jsem jizvy, nechal jsem si podrobně popsat situace a mechanismy útoků - to opravdu nebylo jen psí varování, pes útočil natvrdo...

Pán mi volal pozdě v noci, plakal do telefonu, abych mu pomohl. Že svého pejska hrozně miluje a udělal by pro něj všechno.

Čekal jsem tedy agresivního startujícího psa, v reálu přišel pejsek jen strašně vystresovaný. Vedle mne úplně v pohodě, ani sebemenší náznak agrese. Kříženec, kterého si jeho člověk s přítelkyní před několika měsíci vzali z útulku.

Ano, jeho majitel jel v drogách. Stačil první pohled a budiž mu ke cti, že na můj přímý dotaz ani nezapíral.

Ale jak už to tak u narkomanů také bývá - i on mi v mnohém lhal.

Stačilo pár otázek na tělo a pohádka „O milovaném pejskovi“ se změnila v realityshow „Kdybych ho neměl, bylo by mi líp, komplikuje mi život“.

Tohle všechno o něm jeho pejsek věděl.

Úplně běžný kříženec z útulku, který za pár měsíců spolužití měl zatraceně dobré důvody svého člověka drasticky zřídit.

Jak jsem jeho majiteli řekl: „Vy ho musíte strašně štvát...“

Když musíte po pokousání vlastním pejskem na odborné chirurgické ošetření (osmkrát za zhruba půl roku!), už to musí stát zato. Pokud je pravda jen půlka z toho, co jsem slyšel, musel být ten psí chudák psychicky neskutečně v háji.

A šel jen po tomto „svém“ člověku...

Nereagoval nijak negativně ani na mne, ani na jeho přítelkyni, ani na jiného člověka.

Stačilo ho však přivést k pánovi a rozvrčel se na plný plyn...

S naprostou jistotou vím, že jsem se celou pravdu nedozvěděl.

Ale co jsem potřeboval, to mi jeho pejsek řekl.

Psi v nás všech poznají všechny naše vlastnosti, ty dobré i ty špatné. A stejně spolehlivě poznají psychické deformace, ať už vrozené nebo získané.

Drogy, stejně jako psychofarmaka, zásadním způsobem ovlivňují psychiku člověka. Jejich účinek navíc nemizí, pokud je člověk přestane užívat - jejich prokletí je na celý život. Znám osobně a řekl bych téměř důvěrně lidi, kteří se z drog dostali a už několik desetiletí jsou čistí. Ale důsledky jejich velkého životního omylu nezmizely a jejich psychika je do konce jejich životů poznamenaná.

Je vždy jen otázka souhry okolností, kdy se jejich démon znovu a znovu projeví.

Je pro vás velkým rizikem, pokud se s nimi dostanete do situace, která pro ně není komfortní nebo je pro ně nějakým způsobem zátěžová.

Osobně jsem takové situace s nimi zažil a bylo to velmi zlé.

A tak strašně moc to bylo vidět na jejich psech - psech, kteří se psychicky dostali až na samé dno. Každý jinak, ale na všech bylo na první pohled poznat to vnitřní napětí, stres a zoufalství.

Jenže jedna z dalších typických vlastností narkomana je odmítání pomoci a neochota připustit si, že problém existuje a že ho způsobili jenom oni...

Netýká se to zdaleka jen jejich hlavního problému - závislosti na drogách, třebaže právě tato oblast je zmiňována nejčastěji.

Nejedná se zdaleka jen o tuto výkladní skříň.

Někde vzadu ve skladu se totiž schovává démon, který dává neskutečně zabrat jejich psím parťákům.

Zažil jsem osobně psy, kteří se psychicky naprosto složili a zažil jsem i ty, kteří měli sílu na to zachovat si svoji psí důstojnost a bojovat. Bojovat i proti svému vlastnímu člověku. Třeba ho i zabít, pokud stres a odpor k tomuto člověku překročí kritickou mez...

Být majitelem psího útulku, ani jeden jediný narkoman by ode mne nedostal psího parťáka.

Z dobrých důvodů bych mu nevěřil jedno jediné slovo z jeho pečlivě připravené legendy, jak moc pejska potřebuje, jak se o něho postará a jak moc ho bude mít rád.

Nebude to fungovat, protože moc jeho drogy bude vždy silnější. Ovlivňuje jeho slabou psychiku, vyvolává extrémní výkyvy nálad a velmi silné tendence k agresivním projevům. A první, kdo to vše odnese, bude právě jeho pes...

Umím pochopit, že někdo z hlouposti, nudy nebo snahy se odlišit spadne do drog.

Je to jeho volba.

Tyto lidi neodsuzuji, nepohrdám jimi, třebaže s nimi nesouhlasím.

Jenom si na ně dávám pozor a z výše uvedených důvodů jsem hluboce přesvědčený o tom, že právě jim pes do ruky nepatří.

Denně je potkáváte a kolikrát o tom ani nevíte...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč za vámi vaše štěně chodí...

 

Je to věc, na kterou se mne moji klienti a majitelé psů často ptají: „Proč za mnou furt chodí? Proč se na mě furt kouká?“ Lidé jsou z tohoto přirozeného štěněcího chování tak zmatení a nervózní, že mě to kolikrát až zaráží.

A proto vznikl tento článek.

Abyste ti z vás, kterých se to týká, zjistili a pochopili věci související...

Každé štěně a mládě obecně se rodí bezbranné, ale přírodou do samého počátku svého života vybavené jedním životně důležitým vzorcem chování.

Sledováním a napodobováním.

Sledováním a napodobováním své matky a později všech dospělejších/dospělých členů svého sociálního společenství.

Sledováním a přejímáním příkladových vzorců chování...

Protože to je nejefektivnější způsob získávání informací, jak přežít. Jak se chovat v nejrůznějších běžných, méně běžných, zátěžových i život ohrožujících situacích. Pokud budu sledovat zkušeného jedince společenství, moje naděje na přežití a snížení rizika zranění razantně stoupnou.

Pokud nebudu mít od koho se učit nebo si k tomu vyberu jedince nevhodného, pak razantně stoupne pravděpodobnost, že udělám fatální chybu, na kterou doplatím svým zdravím nebo životem.

Chci-li přežít, musím si vybrat toho pravého a musím se velmi dobře dívat a vnímat...

A od prvního dne, kdy s vámi vaše štěňátko začíná žít svůj život, děje se přesně to, o čem jsem teď mluvil.

Vaše štěně vás začne sledovat.

Začne za vámi chodit.

Dělá to proto, že vás vyhodnotí jako dospělého a potenciálně zkušeného jedince, od kterého se může učit. Jedince, který zásadním způsobem zvýší jeho naději na přežití.

Všimněte si však, že v případě, že doma už máte jiného pejska, štěně si vybere jej...

Je mu totiž bližší.

Bude za ním běhat, bude ho napodobovat, bude přejímat jeho příkladové vzorce chování.

Ty dobré - ale i ty špatné.

Pokud jste si staršího pejska „vychovali“ jako bázlivého nebo naopak agresivního, jako extrémně uštěkaného, reagujícího neadekvátně na sebemenší podnět...

... pak se s velmi vysokou pravděpodobností začne úplně stejně chovat i štěně, pokud si tohoto psího jedince vybralo jako svůj vzor. Jeho vzorce chování totiž bude považovat za správné a bude je jako správné přejímat a ukládat si je do svých vzorců vlastních.

Pokud jste si staršího pejska vychovali dobře, jako klidného jedince s vysokým nadhledem...

... pak jeho klid a nadhled budou působit pozitivně i na štěně v jeho společnosti. A pokud bude mít sám zájem na aktivní spoluvýchově malého, získali jste dar z nebes.

Přesně tak mimochodem funguje „učení“ pracovních pasteveckých štěňat starými zkušenými psy a to je také i jeden z důvodů, proč nemůžete začínat hlídání stáda jen se štěňaty, ale musíte mít aspoň jednoho/dva zmíněné psí jedince. Už jsem o této skutečnosti nejednou psal.

A úplně stejně to funguje, když se štěně ocitne ne vedle staršího zkušeného psa, ale vedle svého člověka...

Bohužel to mnoha lidem vůbec nedochází.

Nedochází jim, proč je jejich štěně dychtivě sleduje, proč za nimi všude chodí.

Je to velmi smutný fakt.

Nedochází jim to.

Namísto toho, aby svému štěněti odpovídali na jeho otázky, jeho chování je obtěžuje a otravuje.

„Na místo!“

První „komunikace“, které se takovému nešťastnému štěněti dostane.

Nevrlý ostrý hlas a napřažená ruka.

Říkám to každému svému klientovi...

„Pokud svému štěněti nebudete na jeho otázky odpovídat, už se vás nebude ptát. Nebude se na vás dívat. Protože proč se ptát někoho, od koho nedostávám odpovědi...“

Určitě si mnozí z vás vzpomínáte.

Říkám to mnohým preventivně, aby nezapomněli. A některým proto, protože jim to ještě nedošlo...

Vaše štěně za vámi nechodí proto, aby vás otravovalo.

Nedívá se na vás proto, aby vás zlobilo a znervózňovalo.

Sleduje vás proto, aby se něco naučilo. Sleduje vaše vzorce chování, vaše reakce a emoce v situacích, které spolu denně prožíváte.

A ano - i u vás doma, ve vašem bytě, ve vašem domě...

Nejen venku.

Je vám nablízku a čte si vaši osobnost.

Vaši osobnost.

Osobnost...

To, jací jste uvnitř. Jací skutečně jste, ne co předstíráte. Zda jste osobnost silná, zda můžete pro své štěně být tím tak potřebným majákem a vůdčím jedincem. Zda vám může věřit a zda je dobré se učit právě od vás.

Nebo zda jste naopak osobnost slabá, která výchově štěněte nic pozitivního nepřinese. Slabá osobnost, kterou je pouhou zátěží. Slabý článek celé lidskopsí smečky.

  • Pokud jste pro svoje štěně osobností silnou a dostatečně komunikativní, vaše štěně a později dospívající/dospělý pes vás bude milovat. Bude pro něj středobodem vesmíru, bude vás ctít a milovat víc nežli sám sebe. Doslova za vás bude ochotný položit svůj život a až jednou odejde do psího nebe, vezme si s sebou kus vás samého...
  • Pokud jste osobností slabou, zlou, pomstychtivou, závistivou nebo jinak psychicky poznamenanou, vaše štěně to spolehlivě pozná. A v závislosti na svých vlastních dispozicích se buď uzavře do své vlastní bubliny nebo se psychicky zhroutí. V každém případě z něj však vyroste jedinec stresovaný, nejistý, s problematickou sociální komunikací a startující na první našlápnutí. Jedinec stejně nervózní a v životní nepohodě, jakým je v tomto případě i jeho člověk. Člověk, ze kterého už jako malé štěně přejal negativní emoce a vzorce chování...

To, že vaše štěně sleduje každý váš pohyb, chce s vámi spát a touží s vámi jít i na toaletu, je velmi důležitý začátek vašeho vztahu.

Pokud se o vás štěně nezajímá nebo se vás dokonce bojí, je to průšvih.

Pokud se o vaše štěně nezajímáte vy a jeho pozornost je pro vás obtěžující a nepříjemná, je to úplně stejný průšvih.

Pokud se svého vlastního štěněte bojíte - že vás kousne, škrábne, olíže... to už je úplně zle.

Proč o tom píšu?

Protože.

Protože se to děje.

Protože se skutečně nemalá část psích majitelů svých štěňat straní, posílají je „na místo“, zavírají do jiných místností, klecí nebo kotců, vyhánějí je ze své společnosti.

Protože je znervózňuje upřený pohled jejich štěněte, vadí jim, že za nimi jejich malé štěně chodí. Jsou z toho nesví, nervózní, podráždění.

Taková je bohužel realita.

Takže ještě jednou - pomalu a důkladně čtěte, bedlivě naslouchejte...

  • Vaše malé štěně za vámi nechodí proto, aby vás otravovalo nebo protože se nudí. Chodí za vámi, protože se pozorováním vašich reakcí a vzorců chování učí. Učí se reagovat v různých situacích a správně je vyhodnocovat, vnímá vaše emoce, jedná se o zcela přirozenou a pro každé mládě životně důležitou fázi učení. Ne povely, ne příkazy, ne bezhlavá poslušnost. Tohle - tohle je opravdu důležité.
  • Vaše malé štěně se na vás nedívá proto, aby vás štvalo a znervózňovalo. Dívá se a sleduje vás, protože jste pro ně důležití a stejně důležité je pro ně i to, aby co nejlépe a nejrychleji poznalo vaši osobnost a duši. To, jací skutečně jste - ne to, na co si hrajete.

Pokud budete komunikační signály svého štěněte tím správným způsobem vnímat i vracet, budete v budoucnosti potřebovat minimum slov. Bude vám stačit pohled, gesto, emoce. Budete se svým pejskem neskutečně sladěni, budete šťastní vy i váš pes.

A pokud máte nebo budete mít některé z pasteveckých či jiných přirozeně obranářských plemen, budete i středobodem hlídacích dispozic svého psího parťáka. Nebude jím vaše zahrada, váš dvůr, váš dům, někdo cizí. Budete jím vy a vaše rodina, vše živé, co bude patřit do vaší lidskopsí smečky. Uspokojíte jednu ze základních psychických potřeb tohoto typu plemen - potřebu mít ve svém životě svůj objekt ochrany a obrany.

Neutíkejte před svým štěnětem.

Neposílejte svoje štěně „na místo“.

Nezavírejte svoje štěně do jiné místnosti, než jste vy, nevyhánějte je z postele, nezavírejte je do klece nebo kotce.

Neuhýbejte před upřeným pohledem svého štěněte.

Buďte v klidu a pohodě.

Nezapomeňte, že stejně, jako si štěně uloží pozitivní podněty a zkušenosti, uloží si i ty negativní. Každý moment, kdy vám ujedou nervy, zařvete nebo na svoje štěně vztáhnete ruku - každý takový moment si štěně navěky uloží do paměti a už nikdy nezapomene...

Vysvětlím vám teď, proč tomu tak je.

  • Protože v přírodě platí jedno základní pravidlo přežití - na základě zkušeností se vyhnout každému vzorci agrese ze strany jiného živého tvora nebo život ohrožující situace.
  • Pokud zapomenu, že určitý vzorec odpovídá agresi, může mě toto opomenutí při příštím setkání s tímto vzorcem stát život.
  • Proto jsou tyto vzorce ukládány natrvalo, s velmi hlubokou paměťovou stopou.
  • Proto pes do konce života nezapomene, že do něj ťuklo auto nebo naběhl do elektrického ohradníku.
  • A stejně tak nezapomene, že jste na něj vztáhli ruku, chtěli mu ublížit nebo dostal ránu od elektrického obojku...

Mějte to na paměti.

Určité skutečnosti a principy prostě fungují tak, jak fungují, i když si je neuvědomujete, přehlížíte nebo jimi opovrhujete...

Mějte to na paměti.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje

 

Dnes zveřejňuji minulý týden slíbený druhý článek, kterým chci důrazně upozornit, kam až to může dojít, pokud od samého začátku neznáte, podceníte nebo ignorujete správnou psí výchovu.

Slíbil jsem vám po předkrmu hlavní chod a nyní vám jej tedy předkládám. Předkrm byl jen varováním, co se stát může, během tohoto hlavního chodu se to již stalo...

Na reálném a dosti drsném příběhu ze života teď uvidíte, jak strašně málo stačí, aby se stala skutečná lidskopsí tragédie. Tragédie, na jejímž počátku stálo hrubé podcenění psí výchovy a na jejím konci osudová chyba, urvaný kus obličeje a velmi pravděpodobně doživotní psychické trauma pro všechny zúčastněné...

Tento případ neproběhl žádnými médii, nikde se o něm nepsalo a je 100% autentický. Není zdeformován žádnou cenzurou nebo nesmyslnou „korektností“. Ke mně se dostal prostřednictvím mailu z minulého týdne, který mi zaslala přímo jeho aktérka s žádostí o pomoc. Známe se již z dřívějška, byla u mne se svými vlastními pejsky a samozřejmě jsem ji obratem telefonicky zkontaktoval a poradil jí pár základních postupů, které by jí, jejímu synovi a pejskovi mohly pomoci. A zároveň ji požádal o možnost zveřejnění celého příběhu, protože je svým průběhem opět typický a je skvěle popsán autentickou syrovou formou s uvedením všech souvisejících okolností. Svolení jsem dostal v plném rozsahu, včetně použití fotodokumentace, za což jí ještě jednou velice děkuji.

Dnes už totiž s lidmi vágní popis „pes pokousal člověka“ neudělá naprosto nic.

Nic si pod tím nepředstaví, je to pro ně příliš všeobecné a anonymní.

A pak, dnes a denně, dělají naprosto stejné chyby, jako protagonisté tohoto lidskopsího příběhu.

Čtěte prosím pomalu, pečlivě vnímejte každé slovo a v hlavě si barevně přehrávejte následující film...

Dobrý den pane Dostále,

moc Vás prosím o Váš názor na tuto situaci, sama jsem v koncích, jak z mé matky, tak z jejího psa: 

 

Má 74letá matka má 6letého nekastrovaného psa rasy Anglický špringršpaněl, žije s ní odmala, ona se k němu chová jako k dítěti, nemá žádný respekt, nevidí v ní žádnou autoritu, celé dny se vpodstatě nudí, má k dispozici zahradu, ale nikam jinam nepřijde. Takto to bylo od štěněte, pes není jakkoli socializován, nesnáší jiné psy, a to i feny, nemá rád cizí lidi. Na mé výtky k matčinu chování ke psovi, především také o procházkách venku, kam se vůbec nedostane, ona reagovala vždy tak, že jsem "nějaká chytrá" a ona si bude žít jak uzná za vhodné ona, takže jsem to po čase vzdala. Řeší to tak, že psa zavírá, když přijde na návštěvu jiný pes nebo cizí člověk. Za svého života již 2x kousl kamarádku její vnučky (ta zde byla na měsíc, tudíž pes nemohl být pořád zavřený), jednou do ruky, podruhé to obličeje. Já u toho nebyla, matka tvrdí, že se její kamarádka neumí chovat ke psům a udělala nějakou chybu, kdy se pes lekl a kousl, a že za to vlastně vůbec nemůže. Nicméně už k ní nemohl od té doby přijít opravdu nikdo, kromě rodinných příslušníků.

 

O tomto Štědrém večeru se stala tragická událost, kvůli které vám píšu. Můj 28letý syn a já nebydlíme s matkou, nejsme členy smečky, ale oba nás zná odmala, syn s ním před lety rok bydlel u mé matky a spal v posteli, pes ho má raději než svou paničku. Má matka smažila řízky, syn si s ním hrál na gauči. Pes měl radost, že jsme přišli. Hráli si stejně jako předtím 582x, drkali do sebe rameny, pes hlavou a "jakoby se škorpili" (jindy bylo toto hraní i výraznější, že ho syn jakoby zlobil foukáním vzduchu na tlamu a tak, to se psovi vždy hrozně líbilo). Strkali do sebe asi 10 minut, pes šťastný, že si ho někdo všímá. Poté se syn (místo dalšího drknutí do psa) chtěl naklonit nad stoleček, který stál před gaučem (podotýkám, že zde nebylo žádné jídlo, hračka, které by si zároveň hlídal) a jak se zády odlepil od opěradla sedačky, pes bez jakéhokoli varování, v setině vteřiny se mu zakousl do tváře a držel. Bylo to rychlé, tak tiché, že já jsem stála asi 2 m od nich a nevšimla jsem si, že mu visí na hlavě. Až když syn začal vzlykat psovo jméno, pootočila jsem se a všimla si celé té situace. Nechtěl ho pustit. A byla jsem v koncích, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Vím, že když bych do něj začala bušit nebo něco takového, zvýšilo by to psovo rozrušení a mohlo by to dopadnout velice špatně, zvlášť, když se jednalo o obličej. Stála jsem tam jako totální blbec a vzmohla se jen na řvaní povelu "pusť", který jsem s ním občas trénovala, ale vím, že to je také nanic. Polít ho vodou? Nějak (ale jak?) ho přiškrtit? Honily se mi myšlenky hlavou, ale vše mi v tu chvíli přišlo nebezpečné pro mého syna. On se snažil páčit rukama jeho čelisti od sebe, aby ho pustil. Mezitím má matka ho chytila za obojek a snažila se ho ze syna strhnout. Myslím, že to bylo nešťastné, ale byla to hrozná situace, všichni jsme byli v absolutním šoku. Pes ho pustil zhruba tak za 10 vteřin, mě to přišlo jako věčnost, matka ho odtáhla do vedlejší místnosti. Syn se zvedl z gauče, byl úplně mimo, vytřeštěné oči, všude krev. Měl díry v obličeji pod očima, nad horními rty a nos měl rozpůlený, kdy mu ta jedna půlka držela na kosti a ta druhá visela na kousku kůže až k bradě. Podařilo se mi ho trošku uklidnit, ale pak jsem se rozklepala zase já. Mokrou utěrkou si chudák držel tu půlku nosu, tam, kde byla před chvílí. Sedli jsme do auta a do nemocnice. Museli jsme až do krajské, na pohotovost ORL. Tam mu to sešili, měl 29 stehů + nějaké vnitřní, podařilo se jim sešít i chrupavku. Strávili jsme tam 3,5 hodiny, ale musím říci, že se to podařilo zašít moc pěkně, ale dost si vytrpěl.

 

Abych to zkrátila, syn má nyní vše zahojené, zůstala mu však jizva přes půl obličeje a další na jedné tváři. Pes nebyl v tu chvíli vlastně nijak potrestán, žije stále v domácnosti mé matky. Já jí říkám, že může kdykoli napadnout i jí, nechce mi však věřit, vzdát se ho nechce, dokonce si dovolila mi i tvrdit, že se můj syn (její vnuk!) musel na psa nějak špatně podívat !!!!!!! Úplně celou událost vytlačila ze své hlavy, jako že když o tom nebudeme mluvit, tak se to nestalo. Dokonce mi vynadala, když jsem začala mluvit o nějakém řešení, že jí to dělám schválně, že jí to připomínám, a ona pak nemůže spát.

 

Nevím co dál, syn už k ní nepůjde, já k ní chodit musím, není na tom zdravotně dobře a potřebuje s lecčím pomoci. Ona však psa nedokáže ani omezit, on jí neposlouchá, dělá si co chce. Já si ho absolutně nevšímám, od té události jsem se na něj ani nepodívala. Když jsem na tom samém místě minulý týden jedla oběd, pes si sedl vedle mě, já po ní chtěla, aby okamžitě odešel, nebyla schopná mu to nařídit. A ještě se na mě rozčilovala, co si to musím jako vymýšlet za blbosti.

 

Prosím vás o názor, co si o tom myslíte Vy, nebo radu, nebo cokoli, co by pomohlo naši situaci vyřešit, i když vím, že to je asi takřka nemožné. Budu vděčná i za Váš pohled na celou věc. Já jsem viděla, jak ten pes žije, syna jsem upozorňovala, ať si na něj dává pozor, ale stalo se :-( 

Byla jsem u vás před lety se svým pejskem na individuálním výcvikovém servisu a před 5 lety i na soustředění, vím, že jste opravdu borec ve svém oboru. 

 

Mockrát děkuji a omlouvám se za tak dlouhý mail.

 

Dáša Č.

(Od pisatelky mám výslovné písemné svolení ke zveřejnění celého mailu a fotografií včetně plných jmen. Fotka nalevo v záhlaví a velká zde v článku je jedna z autentických, pravá fotka v záhlaví je moje vizualizace pro přiblížení, jak mohl vypadat neošetřený stav bezprostředně po napadení. Jména aktérů nejsou důležitá, proto jsem je v plném znění neuvedl, stejně tak i fotografii jsem použil pouze ve stavu nezbytně nutném pro dokumentaci zranění.)

Dočetli jste?

Nechte si teď chvilku na rozdýchání, tohle se totiž může stát každému z vás...

Fakta?

„Měl díry v obličeji pod očima, nad horními rty a nos měl rozpůlený, kdy mu ta jedna půlka držela na kosti a ta druhá visela na kousku kůže až k bradě.“

„29 stehů + nějaké vnitřní, podařilo se jim sešít i chrupavku.“

Anglický špringršpaněl není žádný obrovský pes. V kohoutku má zhruba 50 cm, váží do nějakých 25 kg. Původním posláním jde sice o lovecké plemeno specializované na aport a plašení ptáků, nicméně dnes už patří spíše mezi plemena společenská. Povaha je při správné výchově a přístupu nekonfliktní, nepatří mezi dominantní psy. K lidem je obecně důvěřivý a má je rád, nemá hlídací ani obranné sklony.

Co tím chci říci?

Dvě věci.

Za prvé - být na místě špringršpaněla pes váhové kategorie a povahy pastevce nebo molose, mladý muž by s vysokou pravděpodobností již nežil nebo šel na náročnou plastiku. Být na místě dospělého člověka mimino nebo malé dítě, chystala by se bílá rakev...

Za druhé - uvědomujete si, v jak těžkém dlouhodobém stresu tento špringršpaněl musel žít? Tady bylo v jeho výchově a vedení špatně úplně všechno. Díky přístupu jeho majitelky (babičky pokousaného pána) nulová socializace, nulová psí komunikace, neexistující hierarchické vedení. Navzdory své plemenné povaze tak z pejska vyrostl naprosto netypický jedinec s asociálním chováním vůči lidem a psům i fenám.

Pes, který již před tímto atakem měl na kontě pokousání dítěte - jedno z nich opět do obličeje.

Pes, kterého se teď všichni bojí.

Pes a obecný stav, se kterým jeho majitelka nehodlá absolutně nic dělat.

Říkáte, že tento případ je jen výjimkou?

Ale kdeže...

Koncem minulého roku se ke mně dostaly dva podobné případy, jak přes kopírák.

O to pro mne závažnější, že v obou případech šlo o pyrenejské horské psy.

V obou případech šlo o psy, které vlastnily staré paní - jedné bylo údajně 76 let, druhé 90 let.

V obou případech dostaly „pejsky“ od svých příbuzných.

V obou případech je těžce nezvládly, v obou případech došlo k pokousáním, která si vyžádala hospitalizaci v nemocnici.

A v obou případech byl současný (ne původní!) stav těchto pyrenejů popsán jako problémový vůči lidskému i psímu okolí.

A v obou těchto případech jsem buď já nebo rodinní příslušníci narazili na neskutečně pitomé reakce lidí, kteří byli těmto případům nejblíž a buď ještě tu hrůzu „odborně“ dokonali nebo nám nebylo dovoleno s tím vůbec něco dělat...

Stres.

Tento pojem odůvodněně používám velmi často, když řeším nebo vysvětluji zdroj psího problému.

Stres je stav psychiky, který u daného jedince (lidského, psího nebo obecně živého tvora) vyvolává stresové vzorce chování. Jedinec je pod psychickým tlakem vlastní osobnosti a reaguje neadekvátně na daný podnět.

Pes ve stresu aktivuje obranné a útočné mechanismy. Pokud je stres extrémní nebo dlouhodobý, pak při překročení určité úrovně jsou i tyto mechanismy extrémní...

Realitou je, že mnoho lidí se svých vlastních psů bojí.

Což je ta lepší varianta, pokud se v nich zároveň probudí i potřeba začít tento problém řešit...

Hned.

Ne za měsíc, za půl roku.

Za měsíc nebo za půl roku už může být pozdě - každou chvíli jsem toho svědkem...

Pokud nastane horší varianta, neřeší nic, časovaná bomba potichu tiká a někde se roztáčí kolo osudu, které určí, kdo se ve špatnou dobu objeví na špatném místě.

Je strašně moc kaskadérů, kteří se domnívají, že pes je plyšáček.

Nastrčí mu svůj obličej do těsné blízkosti jeho hlavy.

Bezprostředně před nejúčinnější psí zbraň. Zbraň geneticky určenou k zabíjení kořisti nebo obraně svého vlastního života...

I to sebemenší psí plemeno, pokud bude mít spouštěč, vás může šeredně pokousat.

Nemylte se, nemusí to být zrovna pitbul nebo pastevec.

Budete brečet, bude vás to strašně bolet, až vás bleskurychle označkuje zubní sešívačka. Během jediné sekundy utržíte několik kousnutí, ani se nestihnete vzpamatovat. Takhle koušou malá plemena, tohle je jejich hlavní strategie vzhledem k relativně slabým čelistem a malým zubům.

Budete řvát bolestí a budete jí zcela paralyzováni ve chvíli, kdy vás prokousnou čelisti středního, velkého nebo obřího plemene. Zakousnou se a budou držet. Budou držet tak dlouho, dokud se pes sám nerozhodne pustit. A na každé vaše reflexivní škubnutí odpoví ještě silnější reflexivní zákus psích čelistí.

Nemáte šanci vyhrát souboj s psími čelistmi. Máte jen neškodné zoubky, velmi pomalé reakce a bolest i šok vás spolehlivě znehybní.

A stačí tak málo...

Píšu a říkám vám to v jednom kuse.

Pořád vám vysvětluji, jak je důležitá správná psí výchova, správně nastavená lidskopsí smečková hierarchie a pohodový, nestresovaný psí jedinec.

Kolik z vás máte problém třeba v situaci, kdy svého psího miláčka probudíte ze spaní a on se po vás ožene nebo na vás zavrčí...

Kolik z vás se reálně bojí kolem svého psa projít nebo ho překročit...

Pro kolik z vás je trauma jít se svým psem ven, pozvat domů návštěvu...

Vím to, protože vám pomáhám tyto situace řešit.

Vysvětluji a učím vás, co je pro společný život s pejskem opravdu důležité a co ne.

A neumím si představit a nikdy za ty roky, co žiji se svými pejsky, se nestalo, že by na mě můj vlastní pes vystartoval. Ani ze spánku, ani u hárající fenky, v žádné zátěžové situaci, prostě nikdy. Všem jsem jim mohl a mohu stoprocentně důvěřovat a v tomto ohledu bych za každého z nich dal ruku do ohně...

Jenže jsem na tom také od samého začátku vždy pracoval.

Na každém z nich - i na sobě samotném...

A proto vám všem už dlouhé roky vysvětluji psí povahu, psí vzorce chování, psí psychiku. Abyste věděli, kdy vás váš pes bude brát a kdy budete v jeho očích naopak hierarchicky níž, se všemi z toho plynoucími důsledky.

Učím vás, že každý pes bude takový, jakého si vychováte.

Bude takový, jací budete vy sami a jak se k němu vy sami budete chovat.

Pokud vlastnímu psu nemůžete věřit, pokud se ho bojíte, je to obrovský průšvih.

Pokud ho podceňujete, pak i to je obrovský průšvih.

Pokud neznáte nebo ignorujete psí vidění světa a vás samotných, pokud vás ovládá ego, bude vás to jednoho krásného dne velmi bolet.

Odnesete to bohužel i v případě, kdy ta primární chyba nebude na vaší straně...

Třeba na Štědrý den.

Budete v těsném kontaktu s psím jedincem, který žije v dlouhodobém psychickém stresu, který nemá svoji funkční smečku, svůj maják a který nemá rád cizí lidi ani psy. Do tohoto stavu se dostal jednoznačně špatnou výchovou a špatným přístupem své majitelky, dlouhodobě ignorující závažné varovné signály. Sociální a komunikační izolace, neuspokojení základních psích psychických potřeb.

Jste se psem, se kterým se sice dlouhodobě znáte, ale nežijete spolu. Žije se svojí majitelkou, je plně pod vlivem její osobnosti a prostředí, ve kterém se nachází.

Přesto jste přesvědčeni, že děláte „duc duc“ se šťastným psím plyšáčkem a neuvědomujete si, že z jeho pohledu spolu vedete hierarchický dialog.

A přesto, že 582x předtím se nic nestalo, po 583. je něco trochu jinak. Okolní atmosféra, emoce, vnější podněty.

Stačí tak málo.

A pak uděláte pohyb, který pes pod vlivem své dlouhodobé psychické nepohody a ve svých 6 letech určitým způsobem zlomené osobnosti vyhodnotí jako své ohrožení.

Zaútočí.

V situaci, kterou by za jiných okolností správně vedený pes vůbec neřešil...

Zaútočí opravdu natvrdo. Žádné varovné stisknutí, žádné zavrčení, ohrnutí pysků.

Zakousne a drží. Ne ruku. Drží se vašeho obličeje a trhá z něj cáry kůže, nos máte na dvě půlky...

Protože na rozdíl od všeobecného přesvědčení u psa, který je v dlouhodobém stresu, stačí strašně málo, aby naplno otevřel svůj stresový ventil. Vůbec na něj nemusíte být suroví, nemusíte ho mlátit...

Poznáte to třeba podle toho, že předem nevaruje.

Rovnou na vás zaútočí a zakousne se vší silou.

A chci vám teď říci něco velice důležitého a zásadního.

Mnoho z vás je jen krůček od toho, aby je jejich vlastní pes pokousal.

Stačí jen ta pověstná poslední kapka, kterou stresový pohár přeteče. Do smečky přibude miminko... pohádáte se... zavládne dusná atmosféra... jste agresivní, nervózní nebo jen rozhození z práce...

A pak fakt stačí strašně málo.

Třeba jen kolem svého psa projdete nebo k němu nakloníte hlavu...

Proto vás velmi prosím.

Nepodceňujte duševní pohodu svého psího parťáka.

Bohužel vy sami to na něm často nepoznáte a vůbec netušíte, že se psychicky trápí a je v nepohodě, v dlouhodobém stresu. A když už si nepřehlédnutelného všimnete, velmi často necháváte problémy vyhnít do extrému a probudíte se až v okamžiku, kdy váš pejsek už nežere jenom jiné psy, ale i vás, vašeho partnera a rodinu...

Mylně se domníváte, že vašemu pejskovi stačí ke spokojenému životu krmení, procházka, střecha nad hlavou a pár hraček.

Řeknu to znovu, už potisící.

Každý pes na světě potřebuje především a životně nutně své sociální společenství, psí komunikaci a správně nastavenou hierarchii s fungujícím „majákem“, vůdčím jedincem v osobě svého člověka. Potřebuje správné zkušenosti a správné příkladové vzorce chování.

Absence každého z výše vyjmenovaného spolehlivě, jednoznačně a velmi rychle vygeneruje psí stres. Čím je stres silnější a dlouhodobější, tím extrémnější a nevypočitatelnější jsou i v minimálně zátěžových situacích psí reakce.

Velmi doufám, že jsem to napsal a vysvětlil dostatečně srozumitelně a jasně.

Velmi doufám, že ti, jichž se to týká nebo týkat bude, nebudou nadále čekat, až se stav psychiky jejich psího parťáka stane kritickým a zavčas se svým pejskem za mnou přijedou.

Dříve, než dojde k lidskopsí tragédii.

Pokud máte nadále pocit, že přeháním, pak si prosím ještě jednou pomalu a pečlivě přečtěte mail uvedený v tomto článku a jako dezert si přidejte třeba dnešní Poradnu - prostě se to tak sešlo, že ve dvou svých odpovědích se právě na tento svůj článek odkazuji...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino

 

Máte doma minipejska, pejska, psa nebo maxipsa? A plánujete nebo dokonce už čekáte potomka? Pak je opravdu ten nejvíc nejvyšší čas přečíst si tento můj článek...

První článek ze dvou, kterým chci důrazně upozornit, kam až to může dojít, pokud neznáte, podceníte nebo ignorujete správnou psí výchovu od samého začátku.

První ze dvou mých článků, který je co do důsledků této zásadní chyby pouze předkrm - příští týden ode mne dostanete hlavní chod a věřte mi, že co do chuti bude velmi výrazný.

Ale i dnes snad pomůžu mnohým z vás předejít lidskopsí tragédii - jedné z těch, které se reálně stávají a které také bývají tučným soustem pro bulvár.

Jde o skutečnosti, které si mnoho lidí v podobné situaci vůbec neuvědomí.

Příchod nového člena lidskopsí smečky, kterým je dítě, totiž znamená pro psí psychiku velikou zátěž. Zátěž ještě vyšší pro pejska, který v rodině svých majitelů roky žil jako jedináček, zátěž daleko vyšší pro psího kastráta.

A vůbec přitom nemusí jít o psa velkého nebo nebezpečného plemene.

V níže natočeném videu budete mít možnost slyšet otce malé čtyřtýdenní holčičky a se svou paní zároveň majitele osmileté fenečky plemene jack russell teriér. Fenečky, vykastrované před čtyřmi lety ze „zdravotních důvodů“ - v uvozovkách proto, že ani v tomto případě kastrace její zdravotní problém zcela očekávatelně nevyléčila, jen se výrazně negativně podepsala na její psychice...

Podobně jako lidští protagonisté tohoto příběhu totiž jednoho dne zjistíte, že se nacházíte v obrovském průšvihu.

Zjistíte to v okamžiku, kdy si z porodnice přivezete domů miminko.

Zjistíte, že od tohoto okamžiku se pohoda a štěstí začíná měnit v děs a stres.

Protože od tohoto prvního okamžiku, přestože se snažíte svoji v tomto konkrétním případě psí parťačku v klidu s malou seznámit, se fenka propadne do naprosté a totální paniky...

Už několik týdnů času, kdy stačí s miminkem manipulovat (vzít z postýlky, kojit), kdy stačí, aby se miminko rozplakalo a fenka okamžitě začne štěkat, kňučet, skákat na postýlku...

Rozšířené vyděšené psí oči, rozklepaná tlamička, v pozdější fázi vrčení a snaha kousnout i svého vlastního člověka, který ji chce uklidnit...

A to, o čem teď píšu, netrvá hodinu, den, dva.

Trvá to už několik týdnů.

Čas, strávený ve stresu, zmatku, nervozitě a následně i strachu a depresi.

Čas, kdy se vše jen zhoršuje, protože ono mnohými doporučované „ona si zvykne“ skutečně zafungovat nemůže, čas stres jen prohlubuje...

Pojďme si teď opět povědět něco o příčinách a důsledcích.

To, že se pejsek dostane do stavu naprosté paniky a dezorientace v popisované situaci, není problém samotný.

I tentokrát jde o pouhý důsledek problému.

Problému, který se tak často opakuje a před kterým tak často varuji.

Nestačí svého pejska mít jen rád. Nestačí ho hladit, mazlit se s ním, chodit s ním na procházky, zabezpečit mu potravu a střechu nad hlavou.

Nestačí.

Základní psí potřebou je mít kolem sebe fungující smečku a především fungujícího vůdce smečky, svůj maják. Maják, podle kterého se jako pes orientuji, pokud nastane nová nebo zátěžová situace. Maják, který mi nedává povely, ale komunikuje se mnou. Maják, na který se mohu vždy spolehnout a svoje vzorce chování a reakce přizpůsobovat těm jeho.

Pokud tomu tak není a maják zcela chybí nebo funguje pouze částečně, pak se jako pes řídím pouze sám sebou, svým odhadem situace a metodou pokus-omyl. A pokud nemám superpevnou povahu, pokud jsem nejistý, pak zcela zákonitě dříve nebo později tento stav již nezvládnu a spadnu do krystalicky čisté paniky a hrůzy. O to snadněji, pokud budu fenka, o to snadněji, pokud budu jedinec kastrovaný a ztratím tak své vrozené pohlavní vzorce.

Celý tento proces nezačne až v okamžiku, kdy se objeví více či méně extrémní zátěž.

Začíná již první den života štěněte ve svém novém lidskopsím prostředí.

Když přijde zátěž, jen se naplno projeví důsledky. Důsledky toho, že psí jedinec neměl správnou hierarchickou výchovu a vedení, příkladové vzorce chování a svůj „maják“.

Měl jen lidskou lásku.

A to je pro každého psa zoufale málo.

Ani fenka z tohoto příběhu nepostrádala lásku svých majitelů.

Měli ji a mají rádi, uspokojovali její materiální potřeby, věnovali se jí.

Po lidsku.

Ne po psím.

A najednou zjistili, že je tu velký průšvih. Hodně velký průšvih.

Ale jak už jsem nejednou psal, když potřebujete a zasloužíte si to, osud vám vždy pošle do cesty pomoc...

V tomto případě člověka, který mne zná už mnoho let, kterému jsem také pomohl s jeho pejsky - člověka, který této rodině na mě předal kontakt.

Domluvili jsme se velmi rychle a já si přeorganizoval pár věcí, abychom se mohli setkat a absolvovat individuální výcvikový servis co nejdříve. Tady to opravdu hořelo a jako v jiných podobných případech jsem i tentokrát poskytl „první pomoc“ ještě po telefonu tak, aby všichni zúčastnění ve zdraví přežili.

Když jsme se poprvé uviděli, bylo jasné, že fenka je na tom opravdu psychicky zle - velmi negativně reagovala na cizí psy (což mi potvrdil i její majitel, že se jedná o další problém - startování, asociální chování) a i mne se pokusila pokousat. Obojí jsem ale srovnal velmi rychle, od té chvíle se už o nic podobného nepokusila a naopak jsme se velmi sblížili - z jejího psího pohledu naprosto přirozeně, konečně totiž měla vedle sebe svůj „maják“ a chovala se vzorně...

Problém s cizími pejsky jsme tedy odbourali hned první den a domluvili se s mým klientem, že dva dny nato si uděláme na otočku výlet k nim domů.

K jeho paní a hlavně k onomu velkému zdroji stresu - miminku.

Jak to proběhlo na místě, se dozvíte přímo od pána z videa. Nic jsem tam netočil, bylo to hodně soukromé, ale můžete mému klientovi věřit každé jeho slovo...

On i jeho paní mají před sebou ještě hodně práce, protože osm let ignorování základní psí psychické potřeby bohužel udělalo své. Ale oba jsou inteligentní lidé se skutečným vztahem ke své krásné malé psí parťačce - jednoznačným důkazem je fakt, že rychle začali hledat pomoc a ani na okamžik nepřemýšleli o tom, že by se své fenečky zbavili. Oba si uvědomovali, že chyba je na jejich straně a oba se teď do své práce pustili. Třešničkou na dortu pak je, že pán, který tu se svojí fenečkou strávil pár dní a nocí sám, si k ní za tu dobu vytvořil ještě mnohem bližší vztah a svoji řekněme racionální mysl v tomto ohledu hodně přeprogramoval...;)

Celý tento lidskopsí příběh, který jsem vám teď odvyprávěl, ale berte jen jako jeden z mnoha. Jako ilustrační a svým způsobem typický.

On se totiž opakuje.

Často a s minimálními obměnami.

Stal se řadě z vás a ještě řadu z vás potká.

Chcete rodinu, dítě, čekáte potomka...

Jste na to skutečně připraveni, pokud již máte doma pejska?

Je na to připraven on?

Prosím, uvědomte si, že pokud nemáte ve své lidskopsí smečce správně nastavenou hierarchii, pokud není jeden z vás pro vašeho pejska majákem fungujícím za všech okolností, pak se velmi rychle můžete dostat do stejného průšvihu jako výše zmínění protagonisté.

Váš pejsek může jít „jen“ do osobní paniky a stresu, ale také se může rozhodnout vaše mimčo zlikvidovat, protože je vyhodnotí jako zdroj problému.

Může se stát, že vlastního pejska začnete nenávidět a klást mu za vinu, že on sám za všechno může, třebaže tomu tak vůbec není. Svoje udělá mateřský instinkt, hormony, sklon k nervozitě, hysterii nebo agresivitě. U posledních tří pojmů mám mimochodem na mysli nejen ženy, ale i muže...

Nikdy ale není nic ztraceno, pokud si přiznáte, že potřebujete pomoc a vyhledáte (nebo vám bude doporučen) toho správného člověka.

Takového, který vám vaši situaci nezhorší, ale vylepší.

Samozřejmě to vše s vědomím prosté skutečnosti, že k absolutnímu zlepšení nedojde mávnutím kouzelného proutku...

Že situace, která nabírá vaším přičiněním grády dlouhé měsíce nebo dokonce roky, potřebuje na svoje vyčištění adekvátní čas. Pokud budete postupovat tak, jak jsem vám to na vašem vlastním pejskovi ukázal, pokud jste se dobře dívali a poslouchali, co vám říkám, pokud ego nahradíte pokorou, pak to nebude trvat roky, nebude to trvat měsíce, ale postačí několik týdnů vaší vlastní soustředěné a správné práce.

Je super, pokud nenecháte ani v tomto případě problém vyhnít do extrému.

Je skvělé, pokud si uvědomíte, že stejně, jako se na příchod svého potomka musíte psychicky připravit vy sami, musíte mít připraveného i svého psího parťáka.

Nečekejte, až se ocitnete po krk v průšvihu.

I ve svém letošním novoročním povídání jsem zdůraznil, jak důležité pro život s pejskem je mít ho připraveného na různé situace, které mohou nastat.

Příchod nového člena vaší rodiny, lidského mláděte, je jen jedna z nich.

Nepodceňujte to, prosím. Určité věci z psího hlediska zdaleka nejsou samozřejmost a představují pro něj velkou psychickou zátěž.

Dobrá zpráva je, že každému z vás, kdo máte signály, že váš psí parťák není v pohodě, chci a umím pomoci. Nestyďte se, potlačte svoje ego a čím dřív přijdete, tím lépe a rychleji vše půjde.

Nepodceňujte výše zmíněné signály.

Jedním z nich je třeba právě ten, kdy váš pejsek špatně snáší jiné psy. Je to jeden z velice silných indikátorů toho, že ve vás nemá hierarchickou oporu, není si sám sebou jistý a velmi pravděpodobně bude mít hlavně v dospělém věku problém s nově příchozím lidským mládětem do smečky...

Nepodceňujte psí dispozice.

I malý několikakilogramový pejsek velikosti jack russella spolehlivě pošle vaše malé dítě na plastiku nebo mu způsobí doživotní fóbii ze psů...

Nepodceňujte to, prosím.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Krátí se nám čas...

 

Ve svém dnešním článku budu nejprve reagovat na mediálně aktuální případ, který se stal koncem minulého roku a během kterého došlo k zabití člověka psem. Je ale zapotřebí si promluvit i o souvisejících skutečnostech, které tato nešťastná kauza s sebou nese (a ponese do budoucna) a ne každý si je zatím dostatečně uvědomuje...

Protože to už opravdu přestává být legrace.

Co se tehdy vlastně stalo?

Dosud publikované informace jsou dosti skoupé. Navíc, vzhledem k faktu, že se incident stal už těsně před Vánoci a informace o něm se ve stejný čas objevily v různých médiích až v minulých dnech (konec druhého lednového týdne), je vysoce pravděpodobné, že na celý případ bylo uvaleno informační embargo. Je to jen moje spekulace, ale podobných kauz se jinak média chytají velmi rychle, ráda a velmi pružně je dostávají na veřejnost.

Podle toho, co je dnes v médiích k dohledání, zabil pes plemene československý vlčák v nočních hodinách osmatřicetiletou ženu. Stalo se tak údajně na jejím pozemku, majiteli psa patří pozemek sousedící, mezi oběma pozemky není žádná plotová zábrana. Jako příčina smrti oběti jsou uváděna „devastující zranění horní poloviny těla“, v reálu jde o prokousnutí krku a následné vykrvácení.

Je to celé trochu podivné.

Policie uvolnila informace s více jak třítýdenním zpožděním, majitel psa „nesmí o ničem mluvit“, v obci „se o této tragédii nemluví“...

V jedné reportáži se mluví o „útoku psa ze strachu v rámci obrany“...

Můj osobní a čistě subjektivní názor, vycházející z dostupných informací, českých zvyklostí a znalosti plemene československý vlčák?

Pokud by byla vina jednoznačně na straně psa, potažmo jeho majitele, bylo by to explicitně zdůrazněno a v reportáži by zazněly razantní a tvrdé odsudky sousedů majitele psa. Nezazněly.

Pokud by byl případ zcela jasný, neexistoval by takový časový odstup mezi ním a zveřejněnými informacemi. Akce a reakce by byly velmi rychlé.

Jedním z důvodů, proč nebylo úspěšné zavedení plemene československý vlčák do původně plánovaného vojenského pracovního zařazení (SUP), je ten, že ČSV není primární zabiják. Vlčí geny v něm neakcentují zabijáka, ale plachost a opatrnost. Pokud se ČSV nebude cítit ohrožen na životě a pokud bude mít únikovou cestu, nepůjde vás primárně zabít. Na druhou stranu - protože jde o umělé zkřížení karpatského vlka a německého ovčáka, zásadním způsobem vzrůstá riziko psychické nestability a nevypočitatelnosti v reakcích na vnější podněty - už jsem to zmiňoval mnohokrát. Jinými slovy, přesto se může stát cokoli a reakce mohou být předem neodhadnutelné.

Ale.

Museli byste ČSV velmi trápit delší dobu, museli byste na něj jít s evidentním úmyslem ho zabít, aby primárně likvidačně zaútočil na váš krk. Musel by jednoznačně chtít vás zabít. V každém jiném případě je dostatečně inteligentní na to, aby vás pouze znehybnil a zneškodnil bez toho, že vás rovnou zabije.

Protože jde o sousedící pozemky, svoji oběť určitě dobře znal. Zda ji měl v hlavě uloženu pozitivně či negativně, je otázka, na kterou neznáme odpověď.

Podle svědectví v reportáži běhal občas navolno po vesnici. Zřejmě nikdy nikomu neublížil, jinak bychom se opět dozvěděli, že „s ním byly furt nějaký problémy“...

Strašně moc by mě zajímala pravda. Celá pravda. Tedy nejen to, že ČSV prokousl paní hrdlo, ale také to, co tomu bezprostředně předcházelo a proč se okolo celého případu pohybují všichni tak opatrně a po špičkách. Proč byly informace o něm uvolněny až po takové době.

Byl pes opravdu „vrah bez příčiny“ nebo se pouze bránil?

Oba hlavní aktéři, osmatřicetiletá žena i pes, československý vlčák, jsou po smrti. Paní zranění nepřežila a psa nechal jeho majitel utratit.

Zůstávají jenom otázky.

A typické reakce na souvisejících diskuzních fórech...

Tam, kde mají všichni (až na pár světlých výjimek) jednoznačně jasno.

Že psi jsou samotné zlo z pekel, pejskaři ten nejhorší odpad.

Psy zakázat, omezit, odstřelit, brutálně zdanit, povinné zkoušky... pejskaře odsoudit, zlynčovat, neb mohou za vše špatné v tomto státě...

Směšné?

Jistě, podobné výlevy ostatně najdete i u nepejskařských článků. Globální odsouzení, vina dané skupiny jako celku...

Ale i varující pro naši budoucnost.

Tento konkrétní případ totiž není případem, kdy se obětí psího útoku stane osmdesátiletá babička nebo kojenec.

V tomto incidentu se lidskou obětí stala osmatřicetiletá žena. Pokud tam není něco, co nevíme, pak tedy sice žena, ale žena v nejlepších letech a plné síle. Jistě, nevíme, v jaké byla v inkriminovaném čase kondici a stavu. Nevíme.

Podle uvedených informací matka čtyř dětí.

Už víte, kam tím mířím?

Pokud se na to objeví společenská objednávka (a buďte si jisti, že je to jen otázka času), ze všech podobných incidentů se vyextrahují pouze hodící se informace - mladá matka od dětí, bezmocná stařenka, mimino s celým životem před sebou...

Původci tohoto zla a všeobecně odsuzovanými pak budeme my, v diskuzích označovaní jako „čoklaři“. My všichni. Nikoli jen pánové X a paní Y, kteří nás svými osobními průšvihy, nezodpovědností a nezvládnutými psy dovedli k nenávisti nepejskařů. Bude, stejně jako teď, uplatněn princip kolektivní viny.

Nikoho nebude zajímat, že většina lidí má svoje psy vychované a zvládnuté, protože v reálu to totiž až taková většina není.

Není.

Projděte se po sídlišti, koukejte na zem a dívejte se kolem sebe.

Bydlete v paneláku, dívejte se a poslouchejte. Ve dne, v noci.

Fakt si myslíte, že všichni roztají, jakmile vidí naše úžasné psí parťáky?

Ani náhodou.

Toto je realita, zapomeňte na svoje představy, my svoje pejsky sice milujeme a dýchali bychom za ně, ale rozhodně to není povinnost zbytku národa a věřte tomu, že jeho většina to má postavené zcela jinak.

A jednou to přijde, úspěšně na tom mnozí z nás pracujete.

Vytáhnou se všechny ty nešťastné případy lidskopsích konfliktů a pronese se mantra „kdyby to mělo zachránit jediný lidský život...“

Vytáhne se téma znečišťování prostředí a nikoho nebude zajímat, že odhozený vajgl, plastová flaška nebo zašlápnutá žvejkačka jsou daleko větší problém než rychle a přirozeným procesem mizející psí exkrement - ano, třeba ten, který tolik psích majitelů nechá ležet na chodníku jako otevřenou provokaci.

Najednou se zjistí, že daně ze psů jsou vlastně nespravedlivě nízké, že devastujeme státní kasu a je nutno je nasadit řádově ne ve stovkách, ale tisícovkách korun. A ještě lépe je odstupňovat podle velikosti a „nebezpečnosti“ plemene.

A zavedeme povinné „psí testy“, protože se lidem přece nedá věřit, jsou hloupí a nezodpovědní, že? Podobně jako naprostá většina útulků a různých spolků vydává lidem psy kastrované (nebo s podmínkou kastrace), protože budoucí majitelé jsou všichni hloupí, nezodpovědní a jistojistě by množili, áááno...

Těšíte se na to?

Máte pocit, že je to jen utopie a rozhodně se to nemůže stát?

Tak se trochu rozhlédněte kolem sebe, jak žijeme.

Až se to stane, budete se strašně divit, kolik je nepejskařů a kolik nenávisti vůči psům a jejich majitelům. A znovu jen skloníte hlavy, protože na všechno jiné už bude pozdě.

Ten skutečný problém není v nečipovaných psech (mimochodem - víte o tom, že maximální pokuta za neočipovaného pejska se od poloviny ledna 2020 novelou veterinárního zákona zvyšuje z 20.000,- na 50.000,- korun? To byla ale rychlost, co říkáte?) ani v množírnách.

Skutečný problém je v nás.

V těch z nás, kteří svým jednáním, zkraty, arogancí a neschopností zvládnout vlastního psa všechny ostatní dovedete do velmi nepěkných konců.

Jistě, ČSV z výše uvedeného případu se mohl skutečně jen bránit, nikdy podobná situace nezačne až v okamžiku kousnutí.

Ale také stále existuje nenulová pravděpodobnost, že vše mohlo být jinak - a pokud budu zodpovědný psí majitel a zodpovědný člověk, pak na nulu stáhnu pravděpodobnost, že k podobnému incidentu vůbec může dojít. Ať již jsou okolnosti jakékoliv.

Hlavně, že tolik z vás musí nutně mít psa venku, že?

V tomto případě psa plemene, které má v sobě vlčí nezávislost, vlčí schopnosti a vlčí samostatnost.

Ano, zodpovědnost jde jednoznačně za majitelem. Mít ČSV (nebo jakékoli podobně disponované plemeno) venku, v podstatě s neomezeným pohybem, navíc v noci, je stejné, jako nechat ležet nabitou flintu na stole v otevřeném baráku nebo parkovat auto s klíčkem v zapalování a čekat, kdy si někdo půjde někoho zastřelit nebo přejet.

Nemohlo to dopadnout jinak a zda je tu na vině lidská oběť nebo jen sám pes (čemuž opravdu nevěřím, ale to je úplně jedno), skončily tragicky dva životy. Lidský a následně psí.

A to už je opravdu veliký průšvih, tady končí legrace a navíc to zdaleka není poprvé.

Protože pokud nejde o člověka, který vás fyzicky napadne s úmyslem vás usmrtit nebo vám hodně ublížit, pokud nejde o zloděje ve vašem obydlí, pak skutečně není možné a akceptovatelné, aby váš pes usmrtil člověka, mimo případ, kdy jemu samému tento člověk evidentně usiluje o život a pes se musí extrémním způsobem bránit. Stejně to však musí platit i naopak - nikdo nesmí bezdůvodně, z důvodu malicherného nebo z rozmaru zranit, zmrzačit nebo zabít vašeho psa.

Je to tak a až se kauz „vraždících psů“ opravdu někdo chytne, bude to konec svobody naší i našich psích parťáků.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...

 

Rok uvedený v nadpisu je dnes již minulostí, jsme na prahu roku nového a za mnou osobně je i další rok mé práce s lidmi a jejich pejsky. Rok nových lidskopsích setkání, rok nových lidskopsích událostí. Opět nastal čas zhodnocení a ohlédnutí zpět, čas poděkování.

Poslední roky tak činím formou natolik kontaktní, jak jen je v internetovém prostoru možné a ani tentokrát neudělám výjimku. Tedy opět naživo, žádné čtení pečlivě připraveného textu z papíru, ale spontánně a velmi otevřeně. Něco vám s Gardýskem povíme, něco ukážeme, trochu vám promluvíme do duše a také vám společně dáme jedno univerzální doporučení do celého vašeho života se psím parťákem. Jsme tu, já i moje telátko - můžete se na nás podívat, můžete si nás poslechnout a kdykoli za námi můžete se svým pejskem přijet eliminovat váš lidskopsí problém nebo mu včas předejít a učinit tak vaše spolužití navždy šťastnějším, plnohodnotnějším a lepším...;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)

 

V tomto článku se budu věnovat povinnému čipování psů, které je od 1.ledna 2020 stanovené zákonem (novela veterinárního zákona č. 302/2017 Sb., s výjimkou jedinců označených čitelným tetováním před datem 3.7.2011). Tuto zákonnou povinnost je podle aktuálních údajů třeba splnit nejpozději do data prvního očkování vztekliny, tedy nejpozději do 6 měsíců věku (zdroj Státní veterinární správa), podle aktuální novely 1/2020 jsou horní hranicí již 3 měsíce věku psa, v případě nižšího věku čas předání. Pokud pes sice prokazatelně očkovaný bude (platný záznam v očkovacím průkazu/pasu), ale nebude mít implementovaný čip, bude na něj před zákonem nahlíženo, jako by fakticky vakcinován nebyl. Uvedená skutečnost se sebou ponese všechny restriktivní důsledky a právní postižitelnost z toho plynoucí, včetně až 20tis. (od poloviny 1/2020 až 50tis.) finanční pokuty...

O co vlastně v této záležitosti opravdu jde a bude mít vůbec nějaký smysluplný přínos?

Celá tato komedie má údajně především zajistit jednoznačnou identifikaci psa, eliminovat množírny a ve svém důsledku celkově zvýšit kontrolu Velkého bratra nad námi všemi, s nezanedbatelným bonusem možnosti nových postihů a úřední šikany.

Jednoznačná identifikace psa?

Nechám teď stranou emoce a můj přirozený odpor k přístupu „všechno na světě musíme mít pod kontrolou, včetně živých bytostí“ a naprosto vážně se ptám, jaký to má reálný smysl. Protože už samotný princip nemá pevný základ - není totiž velký problém čip vyříznout nebo elektronickou cestou eliminovat jeho funkčnost, pokud má někdo důvod zamezit identifikaci (a obojí se v praxi už dnes děje, nedávám tím nikomu návod). Velmi často se také stane, že čip prostě a jednoduše přestane být funkční (pořád je to jen kus miniaturní elektroniky, třebaže na pasivní bázi). Velmi často se stane i to, že čip kdysi aplikátorem v ruce veterináře přesně umístěný na patřičné místo v psím těle časem „odcestuje“ někam jinam a žádná čtečka (především u velkých a obřích plemen) už ho nedokáže lokalizovat.

Navíc do dnešní doby neexistuje žádný centrální registr, do kterého by se jednoznačná identifikace psa zadávala (údajně, podle nejnovějších veřejně dohledatelných zdrojů, by snad měl centrál vzniknout někde v roce 2022). K dispozici je v ČR několik nezávislých databází a registrace je dobrovolná. Logickým důsledkem pak je, že i kdyby myšlenka možnosti dohledání každého psího útěkáře podle čísla čipu fungovala, v praxi to bude čirá loterie. Je pes uveden v registru? A v jakém? Má v sobě stále ještě funkční/nevyoperovaný/lokalizovatelný čip?

V naší zemi s námi žije (opět dohledáno z veřejných zdrojů) něco přes 2 miliony psů. Protože pro zjištění tohoto čísla je v současnosti k dispozici v podstatě jediný nástroj, tedy přihlašovací povinnost na úrovni obcí, troufnu si odhadnout, že skutečný počet může být klidně ještě o dost vyšší - žijeme v poctivé českomoravské zemi a komu by se chtělo s nadšením platit roční výpalné za psa/daň z luxusu, že. Na druhou stranu se nelze příliš divit, protože vybrané peníze stát stejně použije někde jinde, popřípadě je upotřebí na další sankční aparát proti pejskařům.

Stejné veřejně dostupné zdroje uvádějí, že z tohoto počtu byl v polovině roku 2019 označen čipem jen zhruba 1 milion psů.

Veterináři hrdě vyhlásili, že jsou schopni ten miliónek psích mazlíků v pohodě za zbývající půlrok dočipovat...

Cena běžných čipů se pohybuje v rozmezí zhruba 150-450 Kč, za aplikaci si veterinář naúčtuje 300-500 Kč (dle vkusu, lokality, momentální finanční situace a nosu na kšeft konkrétního veta se zvláště ta druhá položka může ještě zvýšit)...

Životnost čipu je nepředvídatelná a v praxi rozhodně ne taková, jakou deklarují jeho propagátoři...

Postihové sankce za nedodržení „zákonného nařízení“ nejsou zanedbatelné...

Tohle bude možná ještě velký průšvih. A jak je zvykem, odnesou to zase psi.

Proč?

Protože žijeme v zemi a době, kdy jde všechno ode zdi ke zdi. V zemi, kde je na vesnici pes u starousedlíků dodnes brán jako hospodářské zvíře (ano, opravdu tomu tak je, každou chvíli mi to někdo potvrdí ze své vlastní zkušenosti) a pokud náklady na jeho udržení překročí představu hospodáře, bude bez milosti zlikvidován jako prodělečná položka.

Bude zastřelen, utracen, sněden nebo přivázán v lese. Ta šťastnější část možná skončí v psím útulku.

Nebo se majitel psa na nějaký čip zvysoka vykašle a věci v klídku ponechá při starém, protože jeho pes nikdy veterinární ordinaci neviděl ani zdálky, natož aby se tam někdy šlo kvůli nějakému „blbému očkování“...

Tohle je realita.

Stejně tak je realita i to, že velkého psa celoživotně přivázaného k boudě, zavřeného v kotci nebo znajícího jen svůj dvůr či zahradu řada jejich majitelů nebude ani schopna na veterinu dostat. Ani pěšky, ani autem -jejich psi neznají ani vodítko, natož aby byli ochotni vlézt do prostoru vozu, který uvidí poprvé v životě. Z veterinární ordinace by udělali kůlničku na dříví a doktora, tu cizí nedůvěryhodnou osobu, by si s gustem dali k obědu. Už jsem měl v životě to potěšení na vlastní oči sledovat fyzicky zdatného veterináře, honícího s vakcinační stříkačkou v ruce vzrostlého německého ovčáka přesně z takovýchto podmínek po zahradě před svou ordinací a byl to pohled pro bohy. Pan doktor to nakonec stejně musel potupně vzdát, protože vlčáka jeho role přestala bavit a rozhodl se na oplátku prohnat on jeho...

Budou veterináři znovu jezdit po vesnicích, tak jako dříve (občas někde i dnes)?

Možná. Snad. Pokud si spočítají zisk, proplatí jim to stát nebo se vymyslí nějaká dotace. Ale problém se psem typu „Pán doktor, von je zlej, já ho musím mít furt zavřenýho, jinak by mě sežral! A očkovanej nikdá nebyl!“ to nevyřeší. Protože žádnému veterináři s jen špetkou pudu sebezáchovy a profesní potřebou mít zdravé ruce to za to riziko stát nebude...

Celá ta novela o povinném čipování psů je jeden velký nedomyšlený nesmysl, který přišel na svět jen kvůli tomu, aby antimnožitelští křiklouni dali pokoj, nahnaly se politické bodíky a lehce otestovaly vzorce chování obyvatel této země. Že se tedy jako něco udělá, bude další nástroj kontroly sprostých poddaných a množírny jako mávnutím kouzelného proutku ze dne na den přestanou existovat.

Skutečně?

Zákonem je dáno, že každý pes musí být vakcinován proti vzteklině do půl roku věku (respektive mezi 3 a 6 měsíci, ale z hlediska stavu organismu štěněte je opravdu velmi rozumné nechat to až na poslední chvíli).

Pokud si někdo koupí štěně z množírny nebo si ho vezme od souseda, kterému se spustila fenečka s nějakým psím frajerem, pak se buď bude chovat „oficiálně zodpovědně“ a nechá svého psího kamaráda naočkovat (a nově i očipovat) nebo se na všechno vykašle a štěně bude mít víceméně načerno - se všemi z toho plynoucími riziky, ale i pro něj důležitými „výhodami“. On totiž každý takový nemusí být jen šmejd identifikovatelný na první dobrou, ale poznal jsem i pár typických sluníčkářů, kteří při slově „očkování“ dostávají osypky a ani fakt, že o své štěně mohou velmi rychle přijít prostřednictvím některé ze psích smrtelných nákaz, v jejich přesvědčení nic nezměnil.

Vůči současnému stavu se tedy reálně nezmění vůbec nic. Tedy pokud se opět neprojeví báječná českomoravská lidská povaha ve smyslu „soused se má nějak dobře, tak ho nabonzuju, že má nečipovaného čokla“ nebo veterinářům natvrdo nepřišijí povinnost nahlásit ošetření nečipovaného psího jedince vrchnosti (v současné době disponují touto pravomocí Policie ČR a Městská policie, kontrolu následně provádí Státní veterinární správa).

Ani jedno z výše zmíněného by mě nepřekvapilo.

Ode zdi ke zdi.

Mimochodem - podle představ zákonodárců by se čipy měly kontrolovat v psích útulcích, na psích výstavách a svoje kontroly plánují i městské policie. A pravděpodobnost, že se sejde kombinace „nekvalitní čip/nekvalitní (nekompatibilní) čtečka/nefunkční čip/přemístěný (nelokalizovatelný) čip“, bude rozhodně vyšší nežli zanedbatelná... super, o to víc zase budeme moci buzerovat, komandovat, postihovat a trestat...

Jo, bude veselo.

Co takhle nechat lidem aspoň trochu té svobodné vůle? Co? Že to nejde?

Ale jo, šlo by.

Žádného psa nezachrání čipovací povinnost před lidskou hloupostí, leností, frajerstvím, nezvládnutou výchovou, zastřelením, vyhozením na dálnici, uvázáním v lese, krádeží nebo upečením na česneku.

Za tím vším je vždy člověk - ať už „chovatel“, „majitel“ nebo někdo úplně jiný. Jeho chování, motivace, (ne)vztah k živé bytosti. Ne označení či neoznačení nějakým pitomým elektronickým mikroválečkem, jehož aplikace jen tak mimochodem zvlášť u malých plemen zdaleka není tak bezriziková, jak se pročipová lobby snaží tvrdit. Jakkoli sterilní, stále se jedná pro organismus o cizí těleso, které se snaží eliminovat - v lepším případě zapouzdřením, v tom horším třeba abscesem.

A velmi, opravdu velmi nerad bych se jednou dožil toho, že „čipování se na psech osvědčilo, tak to rozjedeme na lidech“.

O Orwellovi si lidé také dlouho mysleli, že psal sci-fi...

Ještě něco na závěr.

  • Naskýtá se logická otázka, proč je pokuta ve výši až 20.000,- (od poloviny 1/2020 až 50.000,-) korun za absenci čipu svázaná s verdiktem „Pes je sice řádně očkovaný proti vzteklině, ale budeme na něj se všemi zdravotně-právními důsledky nahlížet tak, jako by nebyl.“ - jsem jediný, komu to přijde zcela absurdní? Dovedu pochopit právo státu sankcionovat porušení zákona (což už je navíc sám o sobě dostatečný postih), ale naprosto nechápu smysl a právní podklad neuznání řádně provedeného očkování. Jinými slovy jedná se o dvě naprosto nesouvisející věci, z hlediska zdravého rozumu totální zkrat.
  • Jaké budu mít možnosti jako majitel dokázat, že „kontrolor“, ať už ze strany městské policie nebo jiné instituce, řádně neprověřil přítomnost čipu v těle mého pejska? Stačí jen ledabyle přejet, držet čtečku ve větší vzdálenosti, jen předstírat stisk tlačítka na čtečce a tak velmi jednoduše „vyrobit“ nečipovaného psa.
  • Z nejmenovaných zdrojů vím, že jsou „čipy“ a čipy. Čipem z Číny za stovku, který vám dá hodný pan veterinář, abyste ušetřili, si můžete zadělat (i svému pejskovi) na velký problém - čitelnost, trvanlivost, (in)tolerance ze strany psího organismu.
  • Až vám bude nějaký pan veterinář tvrdit, že stejně budete muset přijít na výměnu čipu, protože baterie v něm vydrží jen 3 roky, zasmějte se a včas odejděte. Ne, v čipu skutečně žádná baterie není. Vážně. Není. Čip je čistě pasivní součástka, bez vlastního zdroje energie. Uvádím to proto, že tento případ už se skutečně stal (ne mně), ale vyprávěl mi jej 100% hodnověrný zdroj.
  • Čip sám o sobě nevysílá žádný signál. Nelze podle něj lokalizovat polohu, neovlivňuje mozkovou činnost, jedná se o ryze pasivní informační nosič. Uvádím tuto skutečnost pro různé profesionální konspirátory a zmatkáře od přírody.
  • Neměl být nejprve zprovozněn jednotný registr a až poté uzákoněna čipovací povinnost? Ve stávající časové posloupnosti se mi naléhavě vtírá otázka, zda skutečným motivem není jen možnost vybírat další pokuty a šikanovat lidi. Prakticky totiž čipování bez jednotného registru absolutně postrádá smysl, pokud by mělo skutečně sloužit k avizovanému dohledání majitele nalezeného psa a (z mého pohledu absolutně neúčinného) zamezení fungování psích množíren.

P.S. Ano, moje telátko je čipované. Už podruhé. První čip můj pyrenej dostal ještě u chovatelky, ten druhý (certifikovaný!) v roce 2017 od mého veterináře, když jsem se s ním chystal do zahraničí, potřeboval pro něj pas a ze tří různých čteček ani jedna nebyla schopná ten původní lokalizovat. Nedávno jsme byli na přeočkování a dost dlouho trvalo hledání i tohoto nového čipu a luxování telátka, než čtečka konečně zapípala. Tolik k technické spolehlivosti celého procesu...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ta úžasná psí paměť...

 

V letošním čase předvánočním bych se s vámi chtěl podělit o jeden dárek.

Psí dárek, který mi věnovala jedna dnes už dospělá psí slečna plemene anatolský pastevecký pes (varieta kangal), se kterou jsme se viděli naposledy před čtyřmi lety.

Na tomto příběhu vám chci mimo jiné ukázat, jak fenomenální psí paměť je, co se týče vzpomínek na člověka, který se pro pejska důležitým způsobem zapíše do jeho života. Vzpomínky z psího dětství, které překlenou období puberty i dospívání a nevymizí ani ve věku dospělém...

Dnes je prosinec roku 2019 a v říjnu 2015 u mne se svojí majitelkou absolvovala individuální výcvikový servis tehdy pětiměsíční fenka anatolského pasteveckého psa - kangala. Uběhly čtyři roky, během kterých jsme se ani jednou neviděli.

Až do počátku letošního prosince, kdy jsme se s mojí klientkou, její majitelkou, úplnou náhodou potkali ve městě.

A když mi nadšeně vyprávěla, jak fenečka vyrostla, jaká je úžasná a jak s ní může všude chodit, jak je mi vděčná za moji pomoc v jejich společných začátcích, úplně se mi rozsvítily oči a já ji poprosil, zda bych mohl „malou“ vidět. Souhlasila a tak jsme se domluvili, že za dva dny se společně sejdeme...

Už jsem si v praxi samozřejmě mnohokrát ověřil, jak úžasná psí paměť je.

Ať už se to týká zážitků, lokalit, jiných psů i lidí.

Je to známá věc, přesto mě nepřestává fascinovat - protože s vědomím vlastní nedokonalé paměti přiznávám, že pokud jde o mne samotného, při onom neočekávaném „setkání po čtyřech letech“ mi paní, která mě v onom začátku letošního prosince v jedné městské instituci nečekaně oslovila s tím, že tu na mne čeká (potřebovala se mne na něco zeptat kvůli pejskovi svého kolegy), okamžitě nevyskočila jako konkrétní osoba. Ona mě poznala hned, ale mně to chvilku trvalo - a taky jsem se jí za to samozřejmě velmi omlouval...:)

Ano, s řadou mých psích klientů se vídáme po nějaké době třeba na soustředění, popřípadě se na mne přijedou se svými majiteli po nějaké době podívat, zkonzultovat stav svého pejska. Jeden příklad za všechny - pamatujete na vlčka?

Ale tady přeci jen uběhly poctivé čtyři roky.

A já byl vážně zvědavý, jak moc jsem se této čisté psí bytosti zapsal do hlavy a duše...

Když jsme se naposled viděli, byla štěně na začátku puberty.

Dnes je už fyzicky i psychicky dospělá, je z ní velká 4,5letá psí slečna...

V jejím  životě se objevilo tolik nových lidí, v její paměti se usadilo tolik nových zážitků.

Přestože jsem v hloubi duše věřil, že můj hlas, moje osobnostní charakteristika a řeč těla v ní zůstaly pozitivně uloženy, nebyl jsem si úplně jistý, za jakou dobu a zda opravdu mě pozná.

Anatolský pastevecký pes - plemeno, které je bytostně nedůvěřivé vůči cizím a velmi si hlídá osobní prostor...

Tohle bylo skutečně jen na ní, ona měla rozhodující slovo.

A jak to nakonec proběhlo, na to se podívejte už sami - tohle jsem sám sobě i vám všem prostě zdokumentovat musel, přestože jsem vůbec netušil, jak to opravdu dopadne...;)

P.S. Tento můj dárek má ještě jeden zásadní rozměr. Anatolský pastevec jako plemeno vážně není žádný plyšáček, je to plnokrevný a dost drsný člen velké pastevecké rodiny. Před čtyřmi lety u mne jeho majitelka, která předtím neměla žádné potřebné psí zkušenosti, absolvovala s „malou“ můj individuální výcvikový servis. Dnes s ní může jít kamkoliv. Může svoji kangalí fenečku vzít do běžného provozu, do města, na hudební festivaly, bere si ji i do své práce, kde pracuje s lidmi. Nemá s ní sebemenší problém ve své domácnosti a rodině. Na rozdíl od majitelů tohoto plemene v jejím okolí nepotřebuje elektrický obojek a nemá permanentně vykloubené rameno ze společné chůze na vodítku. Řekne vám to ve videu sama a já jsem na ně obě velmi hrdý, jsem šťastný, že se moje klientka držela a drží mých postupů, které jsem je společně učil. Žijí spolu a je jim tak dobře. Nechť je to další praktický důkaz pro všechny, kteří podobná plemena drží jen na svých zahradách, dvorech a kotcích a veřejně tvrdí, že jinak to nejde, že vše je jen o vůli, zájmu, vztahu a správných postupech. Na videu vidíte dnes už dospělou fenku kangala - pohodovou, vyrovnanou, ale stále s oním sebevědomým nekompromisním projevem, které je tomuto plemeni vlastní. Fenku, která je schopná v pohodě fungovat nejen v lese a volném prostoru, ale i v městském prostředí a v lidské společnosti. Jsem na ni opravdu hrdý, mám z ní obrovskou radost a jsem šťastný, že jsme se spolu zase mohli vidět - můj předvánoční „psí dárek“...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“

 

Velmi dobře si uvědomuji, že se jedná o každoročně omílané téma v mnoha podobách.

A stejně dobře si uvědomuji, že každoroční evergreen „štěně/pejsek pod stromečkem“ ani letos chybět nebude.

Ale stejně dobře si uvědomuji i to, že se opět začátkem roku začnou plnit psí útulky a v horším případě nacházet porůznu vyhozené a opuštěné psí bytosti - nevinné oběti „nevhodných dárků“, popřípadě krátkodobá vzedmutí mesiášství pod heslem „adoptujte nešťastné pejsky z útulku“...

Nebudu zde primárně apelovat na city - srdceryvné obrázky/fotky s rozesmátým štěňátkem na první Vánoce a týmž o rok starším jedincem vyhozeným na ulici/za mřížemi útulkového kotce o Vánocích příštích najdete všude.

V mém letošním předvánočním článku najdete především fakta. Holá, nepřikrášlená fakta o tom, co vlastnictví pejska v každodenním životě skutečně obnáší a co si bohužel mnozí pod vlivem (před)vánoční citové zranitelnosti neuvědomují.

Protože bych si velmi přál, abyste tento článek nabídli k přečtení všem lidem ze své sociální bubliny, o kterých si nejste jisti, zda pochopili, že pes není a nesmí být jen dárkem pod vánoční stromeček, ale že je zapotřebí jej chápat jako dar. Dar do života člověka - dar, který nesmí být rozmarem, okamžitým hnutím mysli nebo momentální zamilovaností. Vždy musí být chápán jako dar, za který od prvého okamžiku neseme zodpovědnost jako darující i obdarovaný, živá bytost, kterou nelze vrátit, zahodit nebo zničit, když nás omrzí nebo nám přestane vyhovovat...

Proto teď prosím všechny, kterých se to týká, ať čtou následující text velmi pozorně.

Protože mne mnoho z vás pochopitelně nezná a znát nemůže, odkáži vás na samý úvod na můj web PSÍ STRÁNKY FALCO - najdete zde vše o mně i o mé práci s mými lidskopsími klienty. Pomůže vám to vnímat tento článek pozorně a brát jeho „vánoční poselství“ vážně.

Za 22 let, po které se profesionálně věnuji lidem a jejich pejskům, mi prakticky prošlo rukama a životem už mnoho stovek lidskopsích „smeček“. Velmi dobře vím, z jakých pohnutek se k sobě dostávají a v jakých podmínkách spolu lidé a psi žijí. Nejsem sluníčkář, jsem realista, za pejsky své i cizí bych dýchal a vidím i pojmenovávám skutečnosti a jevy takové, jakými skutečně jsou.

Za dobu mé lidskopsí práce (pro mne smyslu života) jsem do sebe vstřebal velmi mnoho lidskopsích osudů. Osudů radostných a šťastných, ale stejně tak i nešťastných, z velké části plynoucích z neznalosti nebo pozdějšího rozčarování z reality psí péče a života ze strany psích majitelů - ať již současných nebo minulých.

A nemalá část pejsků, kteří neprožili zrovna šťastný start svého života, se každoročně rekrutuje právě z oněch nevhodných „vánočních dárků“...

Proto prosím všechny ty, kterých se to týká, ať berou následující text velmi vážně. Nepíše vám jej člověk, jehož pohnutky jsou „zviditelním se a jsem sluníčko“, ale člověk, který má skutečné právo odborné i morální poprosit vás o reálné zhodnocení, zda pod (nejen) letošním vánočním stromečkem plánujete věnovat/přijmout psí „dárek“ nebo „dar“.

Štěně z čistokrevného chovu, nepapírového křížence, štěně nebo již staršího pejska/fenku z útulku nebo psího spolku. V tom posledním případě si prosím uvědomte, že účelem adopce má být poskytnutí trvalého domova, jistoty a plnohodnotného života - nikoli recyklace a opětné vrácení živé psí bytosti, které zcela nesplnila vaše (nereálná) očekávání...

Vždy a v každém případě tak do vaší rodiny/domácnosti přibude další živá bytost. To je velmi důležité si uvědomit hned na samém začátku - nepřibude vám nějaká „věc“, ke které dostanete manuál a kterou zvládnete či nezvládnete používat. Členem vaší rodiny/domácnosti se stává živá bytost, velmi inteligentní a na vaši pozornost, komunikaci, energii a čas velmi náročná živá bytost. Pes, který je buď nepopsaný list papíru nebo naopak pes s mnohdy velmi špatnými zkušenostmi s člověkem ze své minulosti. Bytost, která vás potřebuje a která vás chce milovat tak, jak to dokáže jenom pes. Bytost, která vás nikdy nezradí, pokud ani jednou nezradíte vy ji.

Pojďme si tedy ujasnit pár věcí z reálného lidskopsího spolužití...

Už jsem na tomto webu mnohokrát vysvětloval, že psího parťáka nestačí jen nakrmit a vyvenčit (například v článku „Ne, nestačí jim tak málo...“ - vřele doporučuji k přečtení). Zdaleka nestačí uspokojit jen fyziologické potřeby, je nutné uspokojit i potřeby psychické. Je třeba je znát, je třeba s nimi pracovat, je třeba vědět, že pokud je budete ignorovat, v pravém slova smyslu svého psa týráte. Je to naprosto stejné, jako kdyby vás jako člověka krmili a poskytli vám veškerý tělesný komfort včetně pohybového, ale nikdo by s vámi nemluvil, nikomu byste nerozuměli, dostávali byste pouze naučené povely a byl by vám odpírán fyzický i sociálně-emoční kontakt s jinými lidmi. Nikdo by nebyl vaší blízkou bytostí, nikdo by vás neučil orientaci v běžném denním životě, nikdo by nebyl vaším „majákem“ a podporou v situacích, kdy byste pomoc a podporu zatraceně potřebovali.

Byli byste sami, ztraceni ve své existenční bublině, váš psychický život by byl oholený na kost.

A přesně tímto procesem prochází každý „vánoční psí dárek“, o kterém mají jeho majitelé představu, že se jedná o pouhou věc, která se sama od sebe nějak vychovává a čas na ni si najdou jen tehdy, pokud jsou v tom správném rozpoložení a budou si chtít „pohrát s plyšáčkem“, pochlubit ve společnosti známých nebo s ní kromě „povinného venčení“ kolem paneláku absolvovat nějakou akci...

Znovu to zopakuji.

Pes je živá bytost, vyžadující pro svůj plnohodnotný život velké množství času, energie, komunikace a emocí. Na svůj plnohodnotný život má přitom naprosto stejné právo jako vy sami, není vůči vám tvorem méněcenným, není vaším otrokem ani sluhou.

Jste si jisti, že toto vše chápete, akceptujete, těmito základními předpoklady v dostatečné míře disponujete a chcete velkou část z nich věnovat svému budoucímu psímu parťákovi?

Čas.

Uvědomte si prosím, že o vánočních svátcích nějaký čas mít budete. Nepůjdete do práce, budete mít mnohem více volna a celkově svůj denní režim zklidníte. Budete mít čas i na pejska.

Ale budete mít čas i po tomto období?

Už začátek roku bývá časově velmi hektický a náročný. Budete mít skutečně dostatek času (vy sami plus další členové rodiny) na výchovu malého štěněte nebo aklimatizaci pejska z útulku? Budete mít dostatek času a energie, na které jsou štěně nebo pes ve zcela novém prostředí extrémně nároční?

Budete mít dostatek času, energie a trpělivosti nejen na častější venčící procházky, ale hlavně na postupné učení samotě? Až budete v práci, váš psí parťák bude doma sám. Aby tuto dobu netrávil ve stresu a celou dobu neštěkal, nevyl a nedevastoval váš byt, tomu je potřeba ho postupně učit a přivykat. Je zapotřebí zvládnout v tomto období sám sebe, být trpělivý, se svým pejskem komunikovat, úspěšně potlačovat veškerou svoji nervozitu a netrpělivost. Může to trvat pár týdnů i pár měsíců, než se vše úplně srovná a po vašem návratu domů najdete pejska pohodového a ještě při vašem vítání zívajícího, protože většinu vaší nepřítomnosti v klidu prospal.

Tyto věci nepřijdou samy od sebe a rozhodně ne v řádu dnů, je zapotřebí na nich důsledně a trpělivě pracovat. A velmi často je nezvládnutí tohoto prvního levelu přímou příčinou první vlny vyhozených a do útulků vražených štěňat/útulkáčů, protože „ten pes je hroznej, nevydrží doma chvilku sám a už na mě sousedi sepisují petici“...

Jste si opravdu jisti, že budete mít vy sami či pejskem obdarovaný dostatek času, trpělivosti a ochoty zvládnout tento první a pro mnohé bohužel i poslední level psí výchovy?

Mnohá zklamání a neblahé osudy psích bytostí jsou zapříčiněny prostým přeceněním sil nebo nereálnými očekáváními jejich majitelů.

Pes není a nikdy nesmí být prostředníkem ukájení vlastního ega.

„Soused/kolega/kamarád má čivavu, tak já si koupím pastevce!“

„Potřebuji ochranu pro svoji partnerku, tak jí pořídím pitbula!“

„Kluk/dcera má roupy, tak mu/jí koupíme psa, ať se zabaví a o někoho se stará!“

Ajajaj...

Kolik takových příběhů už jsem slyšel?

Kolik následných zklamání a poznamenaných lidskopsích osudů vzniká právě z podobných „dárků“?

Ono i štěňátko pastevce nebo pitbula je v prvních týdnech takové plyšové, ťuťuňuňu...

Jenže psí mládě se stejně jako lidské s postupem času vyvíjí, fyzicky i psychicky. A vyvíjí se daleko rychleji, přímočařeji a s plnou podporou své genetické výbavy.

A jednoho dne člověk zjistí, že svůj „dárek“ přestává zvládat. Nemá na něj fyzicky ani psychicky, je zahnaný v koutě a ve velké řadě případů mu ego jeho nebo jeho partnera zabrání sklopit uši a včas vyhledat pomoc.

Nastává přesně ta fáze (zpravidla v psím věku 1-2 roků), ze které se rekrutuje druhá vlna psů vyhozených, uvázaných v lese nebo různými způsoby utracených.

Jste si opravdu jisti, že tak nutně potřebujete plemeno ostré, exkluzivní nebo respekt budící už jen svou velikostí? Jste si opravdu jisti, že vaše ego řádově nepřesahuje vaše reálné znalosti, schopnosti a ochotu nechat si případně poradit nebo pomoci? Uvědomujete si, že čivava nebo jorkšír není plyšák dětem na hraní?

Copak tu máme dál?

Finance.

Další podstatný zádrhel, kvůli kterému se majitelé zbavují psů v libovolné fázi svého i jejich života...

Každý pes zcela pochopitelně představuje menší nebo větší finanční zátěž. Opět mnoho lidí zapomíná na to, že částka za jeho pořízení je pouze startovací investicí a v průběhu jeho života řádově násobně vzroste. Nejen výdaje za krmení, obojky a vodítka, ale také za každoroční rutinní i mimořádné veterinární zákroky, poplatky obci a případné neočekávané průšvihy (pokud váš pejsek, respektive vaší vinou něco způsobí, ne vždy vám to pojišťovna musí proplatit a částky se řádově lehce vyšplhají na desetitisíce).

Jste si opravdu jisti, že jste dlouhodobě(!) schopni utáhnout finanční zátěž spojenou s „provozem“ vašeho psa?

Pokud to nechápete, vysvětlím to ještě jinak. Když si chcete pořídit auto, také nesmíte mít před očima jen jeho pořizovací cenu. Do dlouhodobé úvahy musíte začlenit i peníze, které během jeho provozu dáte za pohonné hmoty, náhradní díly a práci servisu, veškerá pojištění a další provozní režii. No a úplně stejně byste měli uvažovat ohledně financí i před pořízením konkrétního psího plemene nebo křížence - někteří mají vyšší až velmi vysoké nároky na množství a kvalitu krmení, musíte počítat s vyšší veterinární režií u psů ne úplně zdravých nebo u plemen, která musíte převážnou část jejich života „dotovat“ podpůrnými prostředky, u velkého psa je vždy vše dražší než u malého (kromě krmení například podstatně vyšší dávkování léků, vakcinace, odčervení atd.)...

A jen tak mimochodem neboli „last but not least“ - máte vy sami dostatečně pevnou psychiku, abyste unesli stresové situace, které do lidskopsího života také patří a jimž se čas od času nevyhnete? Bude si vás testovat váš vlastní pejsek, jiní psi, nesnášet někteří lidé z vašeho okolí, budete muset řešit psí zdraví - a bohužel jednoho dne i odchod do psího nebe... stresy v osobním i pracovním životě... počítáte i s tímto náporem na vaši nervovou a emoční soustavu? Prosím uvědomte si to, i tohle je realita a někdy je to sakra těžké, ale nikdy to nesmí odnášet váš psí parťák...

Jste si naprosto jisti, že vám nebudou vadit psí chlupy (budou opravdu všude), psí sliny a nedostanete osypky nebo hysterický záchvat, když vás váš pejsek olíže? Jste si naprosto jisti, že jste schopni a ochotni sdílet se svým psím parťákem společný prostor a že je pro vás fyzický kontakt s jeho tělem příjemný? Zdůrazňuji - naprosto jisti, vy i/nebo váš partner/obdarovaný/rodina, ne že si to pouze myslíte?

Tak.

Vyjmenoval jsem alespoň ty hlavní aspekty, které by měly hrát velmi podstatnou úlohu v rozhodování, zda letos nebo kdykoli v budoucnu pod stromeček (k jakékoli jiné příležitosti) nadělíte živý dárek v podobě pejska.

Jsou natolik zásadní a psí život je natolik cenný, že v okamžiku rozhodnutí nesmí být brána v potaz pouze citová nebo emoční stránka.

Psí bytost totiž není „věc, předmět“, kterou v případě chybného rozhodnutí jednoduše vrátíme nebo vyměníme za jinou...

Přesto se tak každoročně (a nejen v období Vánoc) děje.

Právě proto v kritických časech, a jedním z nich jsou měsíce začátku roku, psí útulky praskají ve švech.

Kvůli lidem, kteří ve vánoční euforii a pod vlivem srdceryvných soukromých i veřejných citových nátlaků učiní rozhodnutí, které je zásadně špatně.

Psí bytost vnímají jako „dárek“ místo „daru“.

Jaký je v tom rozdíl?

Zásadní.

Pes jako „dar“ je dar do vašeho života nebo do života vám blízké osoby. A jako s „darem“ je zapotřebí s ním zacházet.

Poskytnout mu vše, co potřebuje. Nejen materiální zabezpečení, ale stejně tak i zabezpečení psychické, emoční, komunikační a hierarchické.

Prosím prostudujte si tyto PSÍ STRÁNKY FALCO, výše uvedené pojmy v nich máte mnohokrát vysvětlené. Přečtěte si moje články, Poradnu, přečtěte si, jak funguje skutečný psí život, jaké jsou reálné psí priority a že to skutečně nejsou lidská mimina v kožiše.

Prostudujte si je a pochopte dříve, než bude pozdě.

Pokud vás, jichž se to týká, můj článek přiměl k znovuzamyšlení nad letošním vánočním dárkem, pak splnil svůj účel.

Pokud jste zjistili, že tím plánovaným byl jen „dárek“ a svůj úmysl jste včas zrušili, děkuji vám za to.

Pokud jste si skutečně poctivě ujasnili, že máte všechny předpoklady pro „dar“, pak vám i vašemu budoucímu psímu parťákovi přeji jen to nejlepší a pokud budete potřebovat, kdykoli také vám s velkou radostí osobně pomůžu.

Stejně tak patří moje poděkování i těm, kteří vám na tento text dali odkaz. Mělo to smysl a někomu jste tím pomohli v závažném životním kroku.

Přesně z tohoto důvodu jsem svůj článek ostatně i napsal a v dostatečném předstihu zveřejnil - ještě máte čas svá rozhodnutí zvážit...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Naši pejskové také stárnou...

 

Stárnou úplně stejně jako my lidé.

Stárnou fyzicky i psychicky, mění se jejich podoba a vzorce chování - stejně jako u lidí.

Tento článek píši hlavně proto, že jsem se už vícekrát setkal s tím, že především psí prvomajitelé bývají
touto přirozenou změnou zaskočeni a pak často „vlastnost“ mylně považují za „chybu“...

Proto bych teď rád pár věci z psího života osvětlil a vysvětlil, předejdeme tak s mnoha pejsky nedorozuměním, která by se mohla ve svých důsledcích negativně podepsat na vzájemném lidskopsím vztahu a délce jejich společného života.

Jak už jsem uvedl, mnoho lidí má teprve svého prvního psího parťáka a jednoduše některé věci společného života ještě neznají, protože je nezažili a zažít nemohli.

A jednou z nich je právě změna psího chování ve fázi, kdy pejsek začíná pozvolna stárnout...

Především u temperamentních psích plemen jsou jejich majitelé na jejich živost dlouhou dobu zvyklí - dá se říci, že u této skupiny psů se pozdější změna chování projeví razantněji a viditelněji než u psích flegmatiků a kliďasů. Majitel takového pejska je prostě zvyklý, že jeho psí kamarád pořád někde lítá, má v sobě obrovskou zásobu energie a místo chůze běhá. A dle konkrétního plemene tento stav trvá i dlouhé roky.

Pejsek je živý, neunavitelný a jeho člověk ho vlastně (až na období nemoci nebo úrazu) jiného nezná. Ubíhají týdny, měsíce, roky...

A jednoho dne si človíček všimne, že jeho pejsek je nějaký jiný.

Pomalejší.

Často už neběhá, ale jde.

Odpočívá, spí, je v útlumu.

A protože tento stav nezná, začne panikařit...

Co se to s pejskem děje? Co mu je? Určitě je nemocný, hrozně nemocný, vždyť takový nikdy nebyl!

Jenže on není nemocný.

Jen přišla přirozená fáze jeho života, která se dostaví u každého pejska, člověka, u každého živého tvora.

Po fázi fyzicko-psychického vývoje a později vrcholu sil a nejvyšší kondice organismus přepne do režimu, kdy se zvyšuje potřeba regenerace (spánek, útlum), kdy se tělesné pochody začínají zpomalovat (včetně metabolismu) a kdy se začíná snižovat všeobecná aktivita.

Pejsek více odpočívá.

V situacích, kdy dříve lítal jak splašená střela, se teď pohybuje pomaleji a rozvážněji.

Celkově je více v klidu, ta změna se samozřejmě netýká jen tělesných projevů, ale i psychických...

Dává si načas a často přemýšlí, jestli má na určitý podnět živelně zareagovat tak, jak to dělal dříve, nebo skončit u toho, že ho zaregistroval, ale nestojí mu za výdej energie.

Ten pejsek ale není nemocný.

Jen začíná stárnout.

Není to nemoc.

Je to jen přirozená fáze života každého živého tvora.

U některého nastane dříve, u jiného později, u některého potrvá delší, u jiného kratší dobu. U některého je přechod dlouhodobý a téměř neznatelný, u jiného nastane ze dne na den...

Najednou si všimnete, že váš psí parťák začíná hůře vstávat ze země, pomaleji schází ze schodů, začíná šedivět...

Je to přirozený proces.

Prosím, akceptujte jej, smiřte se s ním a nenuťte svoje pejsky k aktivitám, které dříve zvládali bez problémů, ale teď už jim dělají potíže. Zkraťte procházky, zvolte schůdnější terén, uzpůsobte stravu a denní režim.

Zvlášť u velkých plemen nezapomeňte na podpůrné prostředky, především kloubní výživu. Pokud zvolíte kvalitní přípravek a nebudou pro vás prioritní finance, pak věřte, že skutečně nejde o placebo a jeho aplikace má svůj reálný přínos...

V pozdějším věku může u vašeho pejska nastat částečná nebo totální hluchota, může hůř vidět nebo přestane vidět úplně. Ale stále cítí a vnímá vaši blízkost, vzhledem ke svému hendikepu vás o to víc potřebuje jako svůj maják v prostoru i životě.

Fáze životního útlumu čeká každého z nás, nejenom naše pejsky.

Ti šťastnější z nás budou v tomto čase mít vedle sebe partnera, ať už lidského nebo psího. Ale stejně tak potřebují vedle sebe svého partnera i naši pejsci...

  • Partnera, který s nimi prožije a oni s ním i tuto fázi svého života.
  • Partnera, který je neodepíše v momentě, kdy jeho pejsek zeslábne a už není schopný podávat kynologické výkony nebo absolvovat dlouhé túry.
  • Partnera, který jim i po tuto dobu bude oporou, majákem - partnera, který pochopí, co se skutečně děje.
  • Partnera, který rozumí rozdílu mezi „chybou“ a „vlastností“...

Zkusím to vysvětlit ještě jinak.

Fáze stárnutí organismu je mimo jiné také ochranou organismu ve vyšším věku před přetížením. Organismu, který už není schopen pracovat na plný výkon, protože i živé součástky (kostra, vnitřní i vnější funkční orgány) se časem jednoduše opotřebovávají. Každý vyšší organismus má určitou životnost, žádný není stvořen jako nesmrtelný.

A teď si představte, že bychom ani my, ani naši pejsci neměli v sobě tuto „pojistku“.

„Pojistku“, kterou je právě ono zpomalení, přechod do šetřícího režimu...

Pokud by neexistovala, organismus a především jeho tělesná část by se dostaly do stavu vysokého přetížení. A přetížená součástka prostě praskne, nenávratně se deformuje, přestane fungovat. A pokud se jedná o součástku pro fungování organismu zásadní, nastává nezvratný kolaps...

Smrt.

Proto v určitém věku, u psů vzhledem k jejich podstatně kratší vyměřené délce života daleko dříve než u lidí, nastane zpomalení.

Zafunguje pojistka.

V tom dobrém případě.

Protože občas se stane, že pojistka selže, vůbec se nezapne nebo se zapne až příliš pozdě...

A pejsek bez oné vnitřní ochrany jednoduše přetíží svoje možnosti.

Chci tím říci úplně jednoduchou věc...

Mezi vaše povinnosti „vůdce smečky“ patří i povinnost hlídat jeho kondici, každého jejího člena. A v případě potřeby zasáhnout - snížit zátěž, zklidnit temperament.

Zpomalit pejska, pokud jeho pojistka nezafungovala.

O to déle tu s vámi bude, o to delší čas zvládnou fungovat jeho „součástky“.

Respektujte vyšší věk, zestárnutí a stáří, vnímejte je ale jako vlastnost, nikoli nemoc. Nedá se léčit, ale pokud ji budete respektovat a přizpůsobíte jí styl a zátěž psího života, velmi tím podpoříte psychiku svého psího parťáka a prodloužíte jeho život po vašem boku...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Láska zavřená v kleci

 

Už je to neuvěřitelných 14 let, co jsem napsal a na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO zveřejnil svůj článek Kdo patří do klece?.

Čtrnáct let zpátky - o psech, které jejich majitelé ve svých bytech zavírají do klece.

Absolutní zrůdnost, která není ospravedlnitelná ničím...

Zrůdné jednání, které by za těch čtrnáct let ve slušné společnosti vymizelo, ale u nás naopak úspěšně metastázovalo. Chování, které bych čekal od primitivů, nikoli od pejskařů, chování, za které se jejich autoři nestydí, ale připadá jim zcela normální a v pořádku.

Opravdu se ani trochu nestydíte za fotky svých „milovaných pejsků“ hrdě vystavovaných na sociálních sítích, kde v pozadí trůní psí klec?

Opravdu se ani trochu nestydíte za fotky svých „milovaných pejsků“ v plné palbě, kdy bytosti, pro které jste středobodem jejich lásky a pozornosti, „spokojeně spí“ v drátěné kleci...?

Na něco se vás teď zeptám.

  • Proč si pořizujete psy, když je vám tak nepříjemná jejich fyzická blízkost a kontakt a zavíráte je tedy do klecí, aby „neobtěžovali“?
  • Proč si pořizujete psy, které nezvládáte a zavíráte je tedy do klecí, aby „neobtěžovali návštěvy“?
  • Proč si pořizujete psy, které nejste schopni nebo ochotni vychovat tak, aby v klidu a pohodě vydrželi nějakou dobu sami doma a zavíráte je tedy do klecí, aby „nic nezničili“?
  • Proč si vůbec pořizujete psy, když je v noci zavíráte do klecí, aby vás „nerušili při spaní“ nebo „něco neprovedli“?

Jako bych vás teď slyšel.

Váš rozhořčený křik, jak si tohle můžu dovolit říct - že váš psí miláček přece svoji klec miluje, vždycky se do ní tak těší...

... že je to jeho útočiště a má tam klid, jako by byl v noře...

... že má otevřená dvířka do své klece a kdykoli může jít dovnitř nebo ven...

Jo? Vážně?

Tak vám trochu otevřu ty vaše pokrytecké oči.

Pes je sociálně žijící živočišný druh. Jeho přirozenou potřebou je tak mimo jiné i fyzický kontakt s dalšími jedinci své smečky, do které zcela samozřejmě počítá i svého člověka. Pes přirozeně vyhledává vaši blízkost, takového ho příroda a následná domestikace vytvořily a vy byste za to měli být neskutečně rádi - zkuste si jen na okamžik představit, že se váš psí parťák bude snažit žít od vás prostorově co možná nejdál. Utíkat do protějšího rohu, do té nejvzdálenější místnosti...

Líbilo by se vám to?

Pokud si zasloužíte dar v podobě tak úžasné bytosti, jakou je pes, pak vám psí blízkost bude vždy příjemná, žádoucí a budete si velmi vážit každé chvíle, kdy k vám přijde sám od sebe, olízne vás nebo se k vám přitiskne...

Přijde vám stále normální svého pejska posílat do klece? „Místo!“? Zavírat do klece? Stavět mezi něj a sebe drátěnou zeď?

Rádi se díváte na svého pejska skrze kovové mříže?

A jste opravdu normální...?

Každý pes si ve svém domácím prostředí najde několik oblíbených lokalit, které střídá.
Do jedné skupiny patří strategické pozice, ze kterých má dobrý přehled.
Do skupiny druhé místa, kam si zajde, pokud chce mít nerušený klid.

U normálních psích majitelů ale žádným z těchto míst není klec...

Neexistuje jediný důvod, aby pes trávil část svého života v kleci. Ani rozumový a už vůbec ne citový.

Jenom člověk s nějakou psychickou poruchou nebo člověk absolutně neschopný se o svého psího svěřence postarat zavře svého psa do klece.

Udělá to jedinec s psychopatickými nebo sadistickými rysy, protože ho to těší...

Udělá to člověk, který by se na psy měl dívat jen na obrázku, protože...

... se svého psa bojí a tu svoji strašnou psí bestii musí zavírat, aby ho nepokousala...

... když ho nezavře, bude mu chodit po bytě a všude po něm zůstanou chlupy...

... když ho nezavře, bude obtěžovat jeho, partnera nebo návštěvu...

Stále si ještě přijdete zcela normální?

Tak přitvrdíme...

Proč jste si vlastně psa pořídili?

Jako hračku? Jako věc? Protože je to „in“?

Nebo proto, aby byl vaším čtyřnohým parťákem a oba jste se těšili ze své vzájemné blízkosti a komunikace?

Pokud se jedná o některý/některé z prvních tří důvodů, nepatří vám pes vůbec do ruky.

Pokud je důvodem bod čtyři, pak vás skutečně nechápu a vaší klecové úchylce nerozumím...

Váš pejsek údajně „tak rád chodí do své klece, strašně se tam těší“...?

Jste normální?

Víte, pokud mám ke svému psímu parťákovi skutečný vztah (a on ke mně!), pak je pro nás vzájemná blízkost přirozená. Dokonce ji oba vnímáme jako svoji životní potřebu.

Moji psi a psi těch, kteří normální jsou, fungují ve zcela jednoduchém a pro ně i pro nás přirozeném režimu.

  • Nechodí do naší blízkosti na povel.
  • Nechodí do naší blízkosti proto, že musí.
  • Nechodí do naší blízkosti proto, že dostanou nějakou odměnu.

Do naší blízkosti chodí proto, že to tak sami cítí a chtějí...

A ani jediný okamžik svého tak bohužel krátkého života nestráví v kleci. Nedíváme se na sebe přes mříže.

I v noci mají možnost k nám přijít.

A když se nevejdou do našeho společného nočního pelechu, položí se alespoň spokojeně vedle nás na zem. Když spustíme ruku dolů, cítíme jejich kožíšek, slyšíme jejich dech a oni ten náš.

Než ulehnou, přijdou se na nás podívat a olíznou naši tvář. Když se probudíme, s nadšením nás ulížou do bezvědomí z prosté radosti, že oni a my spolu prožijeme další den...

Nejdeme je vypustit z klece, ve které strávili „spokojenou a nerušenou noc“.

Neumíme si to ani představit.

Jsme normální a svůj vztah se svým pejskem žijeme, ne o něm jen pokrytecky mluvíme a píšeme, zatímco on se na nás dívá z klece.

Jistě, každého psa naučíte chodit do klece...

Stane-li se to denním rituálem, zakrátko už tam bude chodit sám.

Ale, vy pokrytečtí milovníci psů, položili jste si někdy otázku, zda je to normální, v pořádku a co to vypovídá o vašem vztahu k živé bytosti, ve které jste se rozhodli i tímto způsobem zabít její přirozené instinkty a potřeby?

Kdybych čistě hypoteticky měl doma klec a můj pes místo ke mně raději odkráčel do ní, hluboce bych se nad sebou styděl...

Nestydíte se za sebe aspoň trochu vy?

Kdyby mě můj pejsek ráno neprobudil olíznutím, večer vedle mne neulehl a několikrát za noc se nepřesvědčil, jestli dýchám a jsem v pořádku, pak bych nežil...

Vy, zastánci psích klecí, byste tohle evidentně nepřežili.

Jaký je vlastně rozdíl mezi psem v kotci na zahradě a psem v kleci v bytě?

Žádný. Vůbec žádný.

Důvody, proč tam své psy zavíráte, jsou stejné...

... aby nerušil...

... aby nebyl problém s návštěvou...

... jako trest...

I o vás jako lidech to vypovídá naprosto stejně.

Jste na sebe hrdí?

Také vás jako děti vaši rodiče zavírali do klece, abyste doma nic nezničili, neotravovali návštěvy a občas nevlezli tátovi a mámě do postele, protože vám jednoduše bylo smutno, něčeho jste se báli nebo jste jen tak chtěli být s nimi v těsném kontaktu - cítit jejich lásku?

Myslím, že do žádné klece vás opravdu rodiče nezavírali.

Proč pak přesně tohle děláte svým pejskům?

Jste normální...?

Proberte se konečně.

Je normální dnešní doba, kdy se sociální sítě jen hemží fotkami psů v klecích? Fotkami hojně lajkovanými samotnými jejich autory a jim podobnými, s úlisnými komentáři rozplývajícími se nad tím, jak je ten pejsek šťastný a spokojený...

Před těmi 14 lety, kdy jsem napsal a zveřejnil svůj výše uvedený článek, to ještě mnoha lidem normální nepřišlo.

Dnes už to znepokojivě mnoha lidem normální přijde...

Pes v kleci.

Proberte se.

Pes není tygr (ale ani ten nepatří do klece, nýbrž do volné přírody) a pokud nejste schopni nebo ochotni respektovat jeho přirozené sociální a psychické potřeby, pak si ho nepořizujte. Pokud v něm toho tygra vidíte a podle toho s ním nakládáte, pak opravdu nejste normální a už si nikdy žádného psa k sobě neberte...

Zavíráte do klece i svoje lidské lásky?

Ony vás?

Ke psům, kterým jste pořídili klec byť i jen na jednu jedinou minutu jejich života, nemůžete mít absolutně žádný skutečný vztah.

Jestli o tom přesvědčíte jiné, pak mne nikdy.

Jistě, můj názor na vás vám může být zcela ukradený.

Mně ale v žádném případě není jedno, kam se lidské zacházení se psy za těch 14 let posunulo. A jsem teď opravdu hodně naštvaný...

Třeba se některým z vás po přečtení mého článku rozsvítí v hlavě i srdci a pochopíte, že zavírat nebo i jen posílat svoje psí lásky do klece opravdu není normální a v pořádku.

Víte, na co myslí pes zavřený u vás doma v kleci? Odklizený za zavřené dveře vašeho čisťounkého obýváku nebo nadýchané ložnice?

„Pokud se ti bude dít něco zlého, nemůžu tě bránit...“

Klec s dvířky zavřenými nebo otevřenými, pobyt v kleci hodinu denně nebo po celou noc, v tom není sebemenší rozdíl.

Míra devastujícího vlivu na psí psychiku a lidský charakter ve všech těchto případech dosahuje naprosto stejných hodnot...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pejskařské reflexy

 

Příhoda jen pár dní stará, kdy nás s telátkem skoro sejmul bláznivý řidič v červeném osobáku,
mi dala podnět uvědomit si, jak nás pohyb s naším psím parťákem dokáže vytrénovat
v předvídavosti, periferním vidění i přijetí skutečnosti, jak často musíme v situacích
běžného denního provozu myslet za jiné...

Jedna z mých základních zásad říká, že lidem kolem sebe do hlavy nevidíte a právě proto musíte vždy očekávat i tu nejméně pravděpodobnou variantu jejich rozhodnutí. Rozhodnutí, které udělají v nejbližším okamžiku a které nemůžete absolutně předvídat.

Můžete ale být připraveni.

A pokud se dobře vytrénujete s pejskem po svém boku, pak budete i sami úspěšně fungovat v běžných denních situacích ve městě, v provozu, na silnici.

Aby to totiž člověk neměl tak jednoduché, potkává velké množství těch, kteří...

... nepřemýšlejí...

... nepředvídají...

... rádi překvapí své okolí náhlou změnou svého rozhodnutí...

... jsou přesvědčeni o své svrchované přednosti a nedotknutelnosti vždy a všude...

Jinými slovy tvoří ony živé, nevyzpytatelné a nevypočitatelné provozní komplikace, kvůli kterým musíte být stále ve střehu a stále připraveni.

Nesmí vás překvapit.

Jsou totiž lidé, kteří pevně věří, že fyzikální zákony přestávají platit ve chvíli, kdy se v jejich pomatených hlavách zjeví představa nějaké vyhlášky, nařízení nebo ustanovení.

Člověk nakráčející bez rozhlédnutí před jedoucí auto jen čtyři metry před ním nepřemýšlí. Nepotřebuje přemýšlet. Protože „má v hlavě“, že řidič mu musí dát přednost a jak to udělá, to už je jeho starost, že áno...

V tomto podivuhodném okamžiku se onen chodec ve své hlavě ocitá v jiné dimenzi, ve které přestávají platit fyzikální zákony setrvačnosti a několikatunové auto zastaví na místě. V dimenzi, kde papírová nařízení, vyhlášky a zákony úspěšně překonávají fyziku a zákony přírodní.

Nepřemýšlí, neboť výše uvedené představy v něm spolehlivě zabily jeho vlastní pud sebezáchovy...

A pak ten stejný člověk potká vás s vaším pejskem.

S pejsánkem, pejskem nebo psem vážícím třeba pár desítek kilogramů a velikosti telátka...

A opět se ocitá ve své vlastní dimenzi, kde není třeba mít pud sebezáchovy, protože ať udělá cokoli, pejsánek, pejsek nebo pes mu nesmí zkřivit jediný vlas.

Protože „nařízení, vyhláška a zodpovědnost za svého psa“.

Ale aby to bylo vyrovnané, tak onen člověk smí naopak všechno.

Metr před mým telátkem neočekávaně sklonit hlavu tak, aby ji měl ve stejné úrovni s ním a „zoči voči“ na něj zařvat „Ňufíčku!!!“...

Jen tak mu při vzájemném míjení položit ruku na hlavu...

Hrubě narušit jeho osobní prostor nacpáním se těsně vedle něj, třebaže na mé straně má metry volného prostoru...

Mám dobře vychované a na tyto situace připravené telátko, proto  místo něj vycením zuby a zavrčím, případně zařvu já - na tyto pomatené lidské jedince to platí stejně účinně, ale neskončí kvůli tomu v nemocnici.

O dalších podobně pomatených lidech se pak čas od času dozvídáme z médií. Lezou například medvědům, lvům nebo tygrům do výběhů a zcela neochvějně jsou přesvědčeni o tom, že zvířata zavřená v ZOO jim jednoduše ublížit nesmí, protože to mají zakázáno...

Jsou mezi námi, denně je potkáváme a pokud nastane správná souhra okolností, začnou se dít věci.

Proto je každý dobrý pejskař vytrénovaný a se svým pejskem se v nebezpečné venkovní džungli zvané veřejný prostor mění na bytost s instinkty divokého zvířete.

Každý člověk, který jde vaší cestou v opačném směru a bude se tedy s vámi míjet, vám musí nahodit první stupeň pohotovosti.

Musíte reálně počítat s tím, že těsně před vámi zazmatkuje, náhle změní rozhodnutí nebo „se probudí ze sna“. Musíte být ve střehu, musíte být schopni rychle zareagovat na změnu jeho chování, musíte se soustředit a ne přemýšlet, co bude k večeři.

Stejně tak se musíte soustředit i na svého psího parťáka, musíte umět pracovat s vodítkem a nezapomenout, že máte dvě ruce.

A především – musíte spolu umět fungovat v režimu „jedno tělo, jedna duše“. Pokud máte zásadní problém provést se svým psem úhybný manévr, pak tento problém může vygenerovat velmi nepříjemnou situaci pro všechny zúčastněné. Pokud pejsek s vámi nespolupracuje, protože netvoříte jednu smečku a nemáte jednoznačně ujasněnou hierarchii, pak máte opravdu velký problém a jeho následky přičtěte jen sami sobě.

Podobná situace dostává vyšší grády v okamžiku, kdy proti sobě máte lidskou bytost opilou, sjetou nebo jen z jakéhokoli důvodu nastartovanou a čekající na okamžik, kdy může vyvolat konflikt a vypustit páru.

V tom případě už musíte jet na plné pecky a na nejvyšší úrovni soustředění. Pokud to zvládnete i se svým pejskem, získáváte trénink, který je k nezaplacení...

  • Naučíte se správně odhadnout člověka, rychle reagovat bez paniky a zmatkářských vzorců chování, naučíte se rychle ovládat vlastní tělo. Postupy, které vás několikanásobně zrychlí oproti těm, kteří se pohybují v zajetí nesoustředěnosti a přesvědčení, že vše dopadne dobře, protože to za něj vyřeší jiní.

Přežijete.

  • Naučíte se nevěřit náznakům, ale počkáte si na realitu.

Uvidíte pejska na flexišňůře a budete vědět, že existuje vysoká pravděpodobnost, že v příštím okamžiku nebude mezi jím a jeho pánečkem distanc metr a půl, ale čtyři metry. Budete vědět, že páneček nebude schopný tuto vzdálenost efektivně rychle zkrátit - protože flexi...

  • Naučíte se zařadit periferní vidění do ranku reflexivních reakcí, naučíte se „vidět za sebe“.

Bytost nebo neživou věc ve svém osobním prostoru tak zaregistrujete ještě v okamžiku, kdy máte čas reagovat - ne až v okamžiku přímého kontaktu s tělem svým nebo svého pejska...

Spojení těchto sebezáchovných postupů vás pak stejně jako mne s telátkem zachrání například ve chvíli, kdy se řidič auta dávající signál blinkry a reálně začínající odbočovat doleva rozhodne náhle změnit své úmysly a prudce stočí vozidlo doprava - tedy přesně tam, kde se právě se svým pejskem nacházíte.

Naučíte se předvídat události budoucí na základě dějů přítomnosti.

Pak vás stejně jako mne nepřekvapí, když míjíte hodně nabroušeného čivaváka, silně rozčileného ze štěkduelu s jezevčíkem a v rukách své nepoučitelné majitelky, jak se o pár metrů dál zuřivě zakousne do lýtka paní, která v dobrém úmyslu oběma držela otevřené dveře do paneláku. Jekot a křik „Mě ta sviňa kousla!!“ a vy víte, že tahle přenesená agrese jednoduše musela přijít, věděli jste to ještě předtím, než k incidentu došlo. Jedno z mnoha očekávatelných a logických vyústění dlouhodobého stresu, ve kterém se čivaví kluk stejně jako jeho předchůdce celý svůj život nachází...

A když takhle budete znát lidi, které denně potkáváte (ať už pejskaře nebo nepejskaře), budete s velkou pravděpodobností vědět, co čekat od nich i od jejich psích souputníků.

Naučíte se řadu věcí pro úspěšné přežití.

  • Předvídat. Předvídat. Předvídat.
  • Nečekat standardní vzorec pravděpodobný z prvotních náznaků, ale počítat s tím, že realita se může vyvinout zcela opačně.
  • Uvědomovat si, že budete muset řešit nejen sami sebe (a svého pejska), ale budete muset řešit i chyby lidskopsích bytostí kolem sebe.
  • Vytrénovat si periferní vidění a rychlé efektivní reakce.
  • Orientovat se v prostoru.
  • Rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým, mezi primárním a sekundárním problémem.

Velmi dobře vím, proč tyto postupy nejen zdokonaluji sám u sebe, ale proč je učím i svoje klienty...

Pejskařské reflexy.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pastevecké množení

 

O klasickém množení převážně malých psích plemen toho bylo zveřejněno již dost a stále se nic nezměnilo k lepšímu. Ve stínu tohoto hojně propíraného tématu se ale skrývá jev, který zatím nikdo neřeší, protože asi není tak mediálně atraktivní. Čím dál častěji dnes totiž narazíte na nabídku „čistokrevnéhopastevce bez PP“ nebo „unikátního spojení dvou pasteveckých plemen“ - především na populárních internetových inzertních portálech typu Bazoš nebo i v klasických tištěných médiích.

Jedná se z mého pohledu o velmi nebezpečný trend a chci ho ve svém dnešním článku rozebrat trochu podrobněji - plus ukázat jeden konkrétní ilustrační případ...

Už jste na to určitě mnozí narazili:

„Prodám čistokrevná štěňata bez PP plemene [sem si dosaďte libovolné atraktivní pastevecké plemeno], vymazlená, vhodná k dětem, do rodiny, zdravá, super povaha!“

Popřípadě:

„Prodám štěňata z unikátního spojení - otec [sem si dosaďte libovolné atraktivní pastevecké plemeno], matka [sem si dosaďte libovolné jiné atraktivní pastevecké plemeno]. V dospělosti předpoklad vysoké ostrosti a velké síly i velikosti, v jednom roce věku hotový pes, od půlroku může samostatně hlídat!“

Kde není poptávka, není ani nabídka a věřte tomu, že po podobných štěňatech se jenom zapráší - skočí po nich lidi typu „chci velkýho psa, ale musí být levnej“, „chci co největšího psa, protože mám malýho pindíka a potřebuju to nějak vyrovnat“ nebo „jsem velkej frajer a chci psího zabijáka, co mi vohlídá slečnu“...

Každé náhodné spojení různých psích plemen generuje z povahového hlediska vysokou míru nestability, nepředvídatelnosti a vyšší riziko nejistého až agresivního chování v zátěžové situaci. Ne náhodou znamená stvoření kvalitního nového psího plemene desítky psích generací, cílený výběr rodičů a celkově velmi pečlivou šlechtitelskou práci pro vytvoření povahově i exteriérově vyrovnaných stabilních jedinců. Jedná se o velmi zodpovědnou a kvalifikovanou práci, vyžadující spoustu času a znalostí nejen z oblasti genetiky.

Pokud dojde k náhodnému plemennému křížení nebo množení z nekvalitních (popř. geneticky nečistých) rodičů u malých plemen (ne náhodou jsou nejčastějším cílem množitelů plemena typu francouzský buldoček, čivava nebo naháči - a to nejen z důvodu momentální oblíbenosti těchto plemen, ale to už by bylo na jiný článek), pak sice budoucí šťastný majitel dostane pouhou exteriérově-povahovou parodii nabízeného plemene, ale z hlediska nebezpečnosti pro něj a jeho lidskopsí okolí nepůjde o nic vysloveně extrémního.

Pokud ovšem ke stejnému mechanismu dojde u tak disponovaných plemen, jakými jsou velcí psí pastevci, situace je rázem jiná.

Uź nejde jen o to, že středoasiat nebude exteriérově středoasiatem, kavkaz kavkazem, pyrenej pyrenejem nebo kangal kangalem.

Jde o to, že ze stabilní a standardem jasně definované a chovatelskými kluby hlídané povahy (no dobře, jsem realista, ale budu věřit, že ve většině případů jsou skutečně prioritní kvality plemene a ne zájmy finanční) se stane povaha nestabilní (zdaleka ne předvídatelná a často velmi problémová), s podstatně vyššími předpoklady extrémních výkyvů.

Toto je ten skutečný průšvih - exteriérové odchylky jsou až druhořadé.

Protože pokud se povahově problémovým stane 60-80kg pastevec, jde o daleko závažnější problém než u 5-10kg pidižvíka...

Psí pastevci byli a jsou šlechtěni nejen k síle, velikosti a samostatnosti, ale i k zachování vysoké míry inteligence a pevnosti povahy.

Jsou pastevecká plemena „střelecká“, která jdou primárně do fyzického kontaktu a plemena, která jdou do razantního útoku až ve chvíli, kdy vyčerpají jiné možnosti zastrašení agresora nebo eliminace ohrožení. A čím je zkřížení z tohoto hlediska extrémnější, tím také více rozhodíte povahu potomka.

Pastevec bez průkazu původu nebo údajně čistokrevný, ale už z hlediska exteriérového a především(!) povahového se ke mně čas od času dostane - různého typu a zdrojových plemen.

A na jednom konkrétním příkladu bych teď chtěl vše, co jsem zatím napsal, demonstrovat prakticky...

Pasteveček z videa je roční pes, prodaný jako středoasijský pastevecký pes, v reálu jde ovšem o křížence s pyrenejským horským psem. V očkovacím průkazu je uveden pyrenejský horský pes, stejně tak o něm mluvila i moje klientka při našem telefonickém rozhovoru, zcela správně však pochybovala, zda jde o čistokrevného jedince.

Samozřejmě je nepapírový a prodaný majiteli za extrémně nízkou cenu - ještě za daleko nižší, než by byl prodaný jako sice nepapírový, ale reálný zástupce svého plemene. „Chovatelé“ si tedy byli jasně vědomi, co ve skutečnosti prodávají. Kupírovaný ocas, který měl navodit vzhled středoasiata, je zkrácen neodborně – správně se ponechává o nějaký ten obratel delší, zde je useknutý těsně u nasazení.

Exteriér hlavy je pyrenejský s malilinko hranatějším tvarem čumáku, oči a výraz je ovšem čistě pyrenejský. Délka končetin a stavba těla jde do středoasiata, srst je strukturou a na omak pyrenejská.

Typicky ilustrativní je navíc povaha tohoto křížence.

Čistokrevný roční středoasiat si už v sobě nese typickou povahu plemene, směrem k ostrosti a nedůvěry vůči cizím. Zachovává si odstup a ve chvíli, kdy se mu něco nelíbí, jde rovnou do fyzického razantního výpadu nebo aspoň tvrdých zastrašovacích vzorců chování.

Čistokrevný roční pyrenej už v sobě má pro svoje plemeno typickou hloubavost, kdy si nejprve v hlavě promyslí taktiku a do přímého útoku jde skutečně až v případě nezbytné potřeby. Nejprve si „druhou stranu“ důkladně analyzuje a až potom jedná, není to střelec, který vás nejdříve zabije a až pak bude zkoumat, co jste byli zač.

A kříženec z tohoto videa je naprosto přesná kombinace obou plemen.

Pyrenejská společenská zvědavost a typický zkoumavý pohled očí. Pozitivní kontaktní přístup, pokud se ten druhý jeví býti důvěryhodným.

Razance například v situaci, když se k němu přiblížil neovládaný amstaf a v jednom okamžiku na něj zavrčel - typický zvukový projev a střelhbitý výpad, jaký je typický pro středoasiata a který je naprosto cizí pyrenejovi...

Dr. Jekyll a pan Hyde.

V jednu chvíli kontaktní hloubavý pyrenej, okamžik nato razantní startující asiat.

Těžko se to popisuje, je přeci jen velký rozdíl to zprostředkovat na dálku a být celou dobu u toho, bezprostředně vnímat z tohoto pejska všechny jeho emoce a vzorce chování v různých situacích...

Pastevecký originál - jakkoli impozantní a líbivý pes, tak v postavení, kdy velmi dobře znáte povahy středoasiata i pyreneje, stejně dobře vnímáte i skutečnost, že to nějak není úplně ono. Že by to měl být buď středoasiat nebo pyrenej, nikoli mix.

Snad jsem to vyjádřil trochu srozumitelně.

Štěstí v tomto konkrétním případě je, že ač si ho syn mé klientky pořídil jako hlídače domu a jako naprostý psí laik, nemá nakonec čistého středoasiata. Je to jeho první pes a namíchaný pyrenej mu jeho psího parťáka trochu změkčil. A jak se vyjádřila jeho matka, moje klientka: „Středoasiata bych mu nehlídala, to jsem řekla rovnou.“ Štěstí v tomto konkrétním případě - tento pastevecký kříženec si hodně získal její srdce:)

Obecně pár slov a naléhavý apel na samý konec.

Pastevci nejsou jen jedno univerzální plemeno - pastevecká plemena jsou povahově i exteriérově různá, třebaže základní znaky (velikost, síla, samostatnost a inteligence) mají shodné. Každé plemeno však bylo vyšlechtěno zvlášť podle konkrétních podmínek a požadavků a každé narušení jejich povahy přikřížením jiného (i pasteveckého) plemene se zákonitě negativně podepíše na výsledném jedinci.

Prosím - nepořizujte si levné psí pastevce typu „čistokrevný bez PP“ ani „unikátní spojení“. Nikdy nebudete vědět, co ve skutečnosti získáte, exteriérově a především ani povahově. A vzniklé problémy u tak disponovaného jedince budete řešit kolikrát velmi obtížně a kolikrát to nejvíc odnese zas jen ten pes. Mějte to na paměti a místo„bazoše“ si najděte kvalitní chovatelskou stanici (pozor na „množírny s glejtem“) s vysokou šancí, že tu dostanete geneticky zdravého a 100% jedince daného plemene...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hlavolamy slabosti

 

Docela často se mi v Poradně objeví dotaz k psímu problému, ve kterém jeho autoři popisují, jak pro jeho nápravu zkoušeli různé kapky na uklidnění, hlavolamy, v horších případech kastraci, sedativa nebo pořízení dalšího pejska. Samozřejmě se nic k lepšímu nezmění, což ostatně sami přiznávají a právě proto se na mne poté obrátí s žádostí o radu nebo pomoc.

Nic z výše uvedeného jim totiž ani pomoci nemůže a naopak v mnoha případech (kastrace, sedativa, další pejsek) zákonitě dojde i k razantnímu zhoršení původního stavu.

Proč tomu tak je?

Odpověď je jednoduchá.

Protože stejně jako v případě lidského problému chování je zapotřebí se zaměřit přímo na jeho příčinu, nikoli se snažit maskovat či jen mírnit jeho důsledky.

Když budete jako člověk trpět depresivními stavy, je bohužel dnešní zažitou formou „léčby“ předepsání antidepresiv. Antidepresiva jsou léky používané v psychiatrické praxi určené k zmírňování příznaků klinické deprese. Řečeno laicky a lidsky - cítíte se psychicky špatně, tak vám navodíme pocit, že to až tak zlé není. Neřešíme příčinu vaší deprese, ale budeme působit na její důsledky, v tomto případě nejčastěji přes selektivní inhibitory serotoninu.

Výsledkem tohoto přístupu je v dnešní době stav, kdy každý druhý chroupe psychiatrické lentilky. Za poslední dvě desetiletí jsem se setkal se skutečně alarmujícím počtem lidí, kteří se v tomto stavu ocitli, dlouhodobě v něm žijí a mají pocit, že jejich „léčba“ je to pravé. A každému z nich, kdo byl ochoten poslouchat, jsem vysvětloval, jak nesmyslný je přístup zaměření na důsledek namísto příčinu jejich problému. Příčinu, žijící svým životem v jejich hlavě - příčinu, kterou mohou oni sami eliminovat. Ne psychiatrickými léky, ale vlastní vůlí a silou. Bez vedlejších účinků psychofarmak, bez negativních změn osobnosti, které jejich dlouhodobá aplikace prokazatelně způsobuje.

Dobře, každý se může rozhodnout sám za sebe.

Špatné je, pokud svým rozhodnutím začne likvidovat jiný život.

Mnoho majitelů psů totiž aplikuje stejný přístup i ke svým vlastním psím svěřencům.

Tito lidé nevidí nebo nechtějí vidět objektivní zdroj problému a proto následně vymýšlejí nesmysly.

Naprosté nesmysly, ty nejhorší pitomosti.

Náš pes se bojí petard. Co uděláme?

No jistě, nacpeme našeho psího chudáka sedativy.

Sice mu postupně nenávratně poškodíme zdraví, protože sedativa jsou pro psy jedním z nejhorších chemických zabijáků, ale když on je pak tak krásně utlumenej... áno, dobře nám paní doktorka poradila...

Řval bych.

Tito lidé absolutně nic netuší (nebo je to prostě nezajímá) o funkci psí smečky, o její důležitosti a psychické podpoře psa v zátěžových situacích. Ve chvíli, kdy je psí jedinec pod psychickým tlakem, na něj místo podpory klidného, silného vůdce smečky kouká rozhozený slaboch a říká „Musíme ho vzít na veterinu, aby nám pro něj předepsali nějaké prášky nebo kapky na uklidnění, to jeho vytí a kvílení každý rok se nedá vydržet!“

A tak to je rok co rok, dokud to sám pejsek nevzdá...

Ale nejsou to jen rachejtle a ohňostroje.

Znám lidi, kteří se na čas vystěhovali z bytu, protože jejich pejsky doháněla k šílenství rekonstrukce paneláku, ve kterém bydleli - výměny oken nebo zateplování. Další to opět řešili sedativy...

Já vím. Kravál, lešení, cizí lidé na něm i ve vlastním bytě.

Vím.

Sám jsem to zažil, když telátku byl zhruba rok (výměna oken v celé budově) a pak asi za dva roky znovu (zateplování).

Moje pyrenejské telátko, mnou vychovávané a vedené tak, aby mi bezmezně důvěřovalo a pokud se kdykoli ocitlo nebo ocitne v zátěžové či nedůvěryhodné situaci, stačí mu jedna výměna našeho očního kontaktu a ve stejné situaci už je navždy v klidu...

Žádné útěky z bytu, žádná sedativa. I když jsem byl pryč a on byl doma sám, v naprostém klidu vše prospal nebo jen odpočíval. Žádné vytí, žádné štěkání, žádný stres.

A za tím vším jen fungující lidskopsí smečka a aplikace toho, co učím své klienty.

Samozřejmě, pokud v podobných situacích necháte svého pejska psychicky samotného, jde do stresu.

Pokud necháte svého pejska psychicky samotného už od štěněte, ponese si otisk této zásadní chyby i do budoucna. Tak dlouho, dokud se neodhodláte vyhledat pomoc a někdo vám i vašemu psímu parťákovi konečně nepomůže.

Kolik lidí řeší, že jejich štěně (případně i dospívající/dospělý pes) prokňučí, proštěká nebo provyje celou dobu své samoty doma?

Je jich skutečně hodně.

A co udělá naprostá většina těchto psích majitelů, kteří nejsou schopni nebo ochotni pochopit psí psychiku a základní psí psychické potřeby?

Vyhledávají na internetu „psí kapky na uklidnění“, „psí hlavolamy na zabavení“, otvírají diskuze na téma „separační úzkost“ nebo „pes mi demoluje byt“ a opět nehledají způsob odstranění příčiny problému, ale věří na zázračné „cosi“, co jim zlikviduje nepříjemné důsledky.

Absolutně ignorují princip smečkové jistoty, který je pro každé štěně i dospělého psa jedním ze základních životních principů.

  • Jistoty, že smečka má svého fungujícího vůdce, který nenechá členy své smečky na nebezpečném místě samotné.
  • Jistoty, že se vůdce smečky vždy vrátí zpět.
  • Jistoty, že během jeho nepřítomnosti mohu být v naprostém klidu, protože mu mohu věřit.

Toto všechno bezpečně funguje.

Jenže - toto vše má také jednu základní podmínku, bez které nebude fungovat nic...

Musí existovat onen vůdce smečky, „maják“, garant jistoty.

Člověk, který si svého čtyřnohého parťáka vybral tak, aby s ním jeho pejsek strávil celý svůj život v pohodě a tak, jak byl geneticky naprogramován přírodou.

Ne idiot, který bude na stres svého psího parťáka reagovat buď nezájmem (tj. v případech, které ho až tak neomezují) nebo agresí či sháněním nesmyslných „pomůcek pro unavení, zabavení nebo útlum psa“ (tj. v případech, které ho už vyloženě otravují).

Ne lidský odpad, který svoji vlastní hloupost, nečinnost nebo sobeckost bude řešit doživotním zmrzačením zdravého psa nebo feny - kastrací.

Proč teď volím tak tvrdá slova?

Protože je to zapotřebí.

Protože je třeba probudit ty, kteří žijí v podivném světě, ve kterém pokud pes nefunguje podle jejich představ, je zapotřebí primárně odstranit pro ně nepříjemné důsledky, nikoli pro samotného pejska stresující příčiny.

Pořídíme hlavolamy, kapky, sedativa, provedeme kastraci.

Protože přemýšlet nad zdrojem problému je zřejmě příliš namáhavé a respektovat přirozené potřeby jiného živého tvora je pod rozlišovací schopnost tolika lidí.

Přirozená autorita silné osobnosti, fungující a správně komunikující sociální společenství.

Pokusím se to těm, kterých se to týká, vysvětlit ještě jinak.

Kam dospěla tolik propagovaná filozofie „volného rozvoje a neomezování dětské osobnosti“, je už delší dobu patrné.

Denně potkávám mladé (i už méně mladé matky) těžce nezvládající své (kolikrát ještě velmi malé) potomky, dost často slyším nebo čtu příběhy o dětech, neumějících se chovat a orientovat v situacích, kdy naše generace přesně věděla, co může a co nesmí.

Chybí skutečná výchova a vedení, chybí pozitivní příkladové vzorce chování, chybí rodinné osobnosti.

A teď.

Jaký je vlastně rozdíl mezi totálně vytočenou matkou bezmocně řvoucí na svého zcela ignorujícího potomka a majitelem psa, ječícím na svého totálně jej ignorujícího psa?

Žádný. Naprosto žádný.

V obou případech chybí ona silná osobnost a správné komunikační postupy. Komunikační - nikoli pořádání mistrovství světa v tom, kdo víc řve a je víc vytočený.

A v obou případech, a tím jsem si zcela jist, jsou na pořadu dne vzorce „tady máš tablet, zabav se a dej pokoj“ a „tady máš psí hlavolam, zabav se a dej pokoj“.

V obou případech vzrůstá postupná rezignace a únava „vůdců smečky“ a vzrůstá stres a nejistota jejich svěřenců.

  • Všechna mláďata hierarchicky orientovaných živočišných druhů, i ta lidská a psí, ke svému zdárnému vývoji jednoduše potřebují mít svůj vzor, svůj „maják“, silnou osobnost, která je naučí správným vzorcům chování.
  • Všechna mláďata hierarchicky orientovaných živočišných druhů, i ta lidská a psí, ke svému zdárnému vývoji jednoduše potřebují vnímat sílu a podporu smečky, rodiny, obecně sociální skupiny.

Pokud tyto zásadní atributy chybí, vyroste vedle vás buď jedinec nejistý a stresovaný (dítě/pes) nebo jedinec, který v daném společenství zaujme nejvyšší pozici, protože o ni buď nikdo nestojí nebo není dostatečně schopný (dítě/pes).

A pro ty, kteří se teď budou čertit, že přece nemůžu srovnávat lidský a psí druh - možná už na to lidstvo úspěšně zapomnělo, ale i my jsme na svém počátku a jistou dobu poté fungovali na čistých hierarchických principech, to až později nastoupila klanová nebo rodová dědičnost (a pozdější nevyhnutelná osobnostní degenerace „vládců“). Jinak bychom totiž jako druh nepřežili, kdysi dávno jsme ve svém čele opravdu mívali jedince nejschopnější, ne jen všeho schopné...

Prosím, zkuste se vy, kterých se to týká, zamyslet.

Váš pejsek, kterého jste si vybrali do svého života, zůstal na rozdíl od lidí jako druh dodnes čistý. Jako takový ve své lidskopsí smečce nutně potřebuje silnou komunikativní osobnost, potřebuje svůj maják, svůj vzor.

Tím vzorem, jeho vůdčím jedincem, se nestanete okamžikem jeho dovezení k sobě domů. Už jsem o tom tolikrát psal - musíte si vedle něj své místo vybudovat na základě síly své osobnosti, není jiná cesta.

Své dítě nebo partnera si možná koupíte drahými dárky, svého psa nikdy.

Své dítě nebo partnera možná uplatíte, svého psa nikdy.

Vaše dítě nebo partner může lásku k vám předstírat, láska vašeho psa bude vždy opravdová.

Řešte alespoň u svých psů vždy příčinu problému.

Oni nebudou předstírat, že je něco jinak, než tomu ve skutečnosti je.

Nejste pro svého pejska vzorem?

Chovejte se tak, abyste jím byli - z psího pohledu, ne vašeho lidského.

Je váš pejsek ve stresu?

Hledejte příčinu a vždy ji najdete. Odstraňte ji.

Je váš pejsek silnější osobnost než vy sami?

Zapracujte na sobě a změňte se. Svého pejska jste do života dostali právě proto, aby vás naučil být lepšími.

Potřebujete pomoc?

Jsem tady i pro vás a vašeho pejska...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Čistý svět

 

Celý uplynulý týden a i teď jsem bohužel ve stavu, kdy mě hodně zradilo zdraví a proto bude můj dnešní článek poněkud kratší. Protože svoje pracovní závazky i v tomto stavu plně dodržuji a také moji klienti tohoto týdne (kteří navíc opět přijeli až ze Slovenska) dostali se svojí fenečkou samozřejmě kompletní servis, postupuje moje uzdravování trochu pomaleji a stále se necítím vůbec dobře.

Ale zítra má moje telátko osmé narozeniny a já se s ním už minulý víkend znovu vydal na naše magické místo, abychom spolu něco natočili. A pokusili se tímto způsobem předat některým z vás naše malé poselství...

Poselství o čistém světě.

Až budete v našem krátkém videu sledovat moudré oči a vznešenost mého Gardýska, znovu si uvědomte, proč máme ve svých životech psí parťáky.

Rozhodně ne proto, abychom je učili povely a „poslušnost“, abychom si na nich dokazovali svoji schopnost drilu a ponižování, abychom si z nich dělali své sluhy a otroky, chlubili se výstavami a poháry, protože „jsme strašný borci“...

Oni jsou pro nás darem a inspirací.

Každodenním příkladem, abychom se od nich učili skutečným hodnotám - bezpodmínečné lásce, respektu k jiným živým tvorům a přírodě, komunikaci namísto agrese, spolupráci namísto likvidace.

Jsou s námi proto, aby oni učili nás.

A až budete v našem videu sledovat náš bezeslovný dialog, vězte, že nic z toho není naučené, na povel nebo za úplatek...

Je to naše tiché povídání v zapadajícím podzimním slunci. Z mé strany nepadlo jediné slovo, jediný povel, nemám v ruce žádnou dobrůtku. Seděli jsme tam dlouho a jen krátkou chvíli z toho jsem natočil...

Pro sebe i pro vás.

Přirozené souznění člověka a pyrenejského horského psa, hrdého sebevědomého pastevce. Bytosti, která se i v takto otevřeném prostoru cítí nejlépe se mnou a vedle mne. Bytosti, která by za mne dala život a já za ni...

Čistý svět bezpodmínečné psí lásky a oddanosti.

Psí svět, ze kterého se můžeme (a měli bychom) tolik učit.

Proč to neděláme?

Svět bez zášti, svět založený na skutečných osobnostních hodnotách, nesobeckosti, spolupráci a komunikaci.

Proč to neděláme?

Svět tolik odlišný od toho našeho, lidského - současného...

Proč to neděláme?

Před pouhou hodinou jsme s telátkem šli kolem dvou žen. Koukaly na mého pejska a ta jedna říká druhé - „Podívej, jak jde pěkně pomalu, to bych taky potřebovala. Ta moje mě furt tahá jak blázen, budu muset vážně pořídit ten elektrickej obojek...“

Proč přemýšlíme takhle?!

Co si z mého a Gardýskova videa odnesete, je pouze na vašem rozhodnutí. Stejně jako protagonisté mé skladby v hudebním podkresu i každý z vás má svobodnou volbu postupného prozření, zdokonalení nebo sebezničení.

To, co ve videu uvidíte, je jen kratičké pozvání do našeho čistého světa - je jen na vás, co si z něj vezmete...

Prosím - pohlaďte teď svého pejska/fenku, dejte jim pusu na čumáček. Zavřete přitom oči a vnímejte srdcem...
Že byste museli jít na zahradu nebo otevřít kotec?
Že nic necítíte?
Že se vám nechce a přijde vám to směšné?
Zkuste to změnit, ještě máte šanci...

Děkujeme.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nero

 

Moje dnešní povídka je jako celek opět fiktivní...

... přesto se v ní někteří mohou najít...

... a jaký si kdo dosadíte konec, záleží výhradně na vás samých...
 

Některé věci musí být člověku sděleny drsně, aby je pochopil.

 

Nero

„Už jsi se domluvil s tím veterinářem?“

Podíval se na svoji partnerku.

Nepřišlo mu úplně nejvhodnější nahodit tohle téma bezprostředně po sexu, kdy spolu ještě leželi v posteli a v něm doznívaly slastné pocity. A znovu se v něm probudil i ten zneklidňující pocit slabosti a závislosti...

„Ne, ještě ne.“

„Tak to udělej rychle, víš dobře, co máš za parchanta. A moje Gypsy je vedle něj chudák!“

Nechtělo se mu do toho.

„Vždyť je mu teprve osm měsíců! Není to trochu brzo?“

Zpražila ho pohledem.

„Brzo? Už to mělo být dávno...“

  •  

Nenáviděl sám sebe, když Nera vezl na tu veterinu. Ale byli domluvení a veterinář neměl nejmenší problém, když jeho křížence uviděl.

„Podívejte, tohle bude evidentně dominantní pes, toho byste nezvládl. Kastrací mu jen pomůžeme. Budete spokojený, uvidíte.“

Nedalo mu to.

„A pane doktore... není na to... no však víte... ještě trochu mladý?“

Veterinář se shovívavě usmál.

„Nebojte. Dělám běžně i pětiměsíční štěňata. To je v pohodě, jen uřízneme, co je tam navíc. A buďte v pohodě, tohle dělám jak na běžícím pásu, vozí mi sem psy z útulku. Kdyby mi odečetli týden věku za každého z nich, jsem teprve tátova nejrychlejší spermie...“

Zasmál se vlastnímu vtipu a zapsal si do počítače termín zákroku.

  •  

Když si Nera zase vyzvedl, všechno z něj spadlo.

Dokonáno jest.

Nero vypadá pořád stejně a M. bude spokojená. Konečně přestanou ty věčné dohady a útoky, že Gypsy tedy rozhodně kastrovat nenechá a pokud si on chce svoji atraktivní přítelkyni udržet, bude muset být po jejím.

Někde uvnitř ale stále něco hlodalo...

  •  

„Zas ji ten šmejd napad! Doprdele, já už ho fakt vyrazím z baráku! Co sis to pořídil za zmetka?!“

M. uměla být pěkně sprostá, když to na ni přišlo. A toho „zmetka“ si pořídil ještě předtím, než ji poznal.

Přemýšlel o tom, jak mu tehdy veterinář zaníceně vyprávěl, jak se pes kastrací zklidní. Jak to odteď bude všechno skvělé a bez problému.

Hovno.

I on uměl použít expresivní výrazivo, když byl v úzkých. A to byl, protože ta pečlivě vybudovaná představa o klidném soužití ve čtyřech se velmi rychle zhroutila.

Nero se totiž vůbec nezklidnil.

Od kastrace uběhlo půl roku a útoky na čtyřletou fenku Gypsy se začaly stupňovat. Byly čím dál častější a nabraly na razanci. To, co dříve bylo jen dorážení, sice otravné, ale přesto jen dorážení, dostalo téměř likvidační charakter.

„Hele, jako fakt už dost. Koukej s tím rychle něco udělat, jinak se budeš toho svýho čokla muset zbavit!“

Věděl o sobě, že je slaboch.

Věděl, že nezvládne Nera a že nezvládne ani M.

Věděl, že nedokáže vyslovit chlapskou odpověď: „Ne. Budu se muset zbavit TEBE!“

Přišel by o to všechno, na co si za pár měsíců zvykl.

Na atraktivní partnerku, kterou mu přátelé záviděli, na skvělý sex, protože M. to skutečně uměla. Byl mladý, nabitý testosteronem a životních zkušeností ještě moc nepobral. Špatné nálady, výbuchy vzteku a panovačnost své přítelkyně tak bral jen jako nutnou daň za všechny požitky, které mu poskytovala.

A sama měla fenku, takže se k sobě tak úžasně hodili...

Když nevíš kudy kam, hledej na internetu.

„Miláčku, podívej, našel jsem člověka, který se zabývá pomocí lidem a jejich psům. Já mu zavolám, co říkáš? Určitě nám pomůže!“

„Hmmm... no nevím. Ale jak myslíš, máš poslední šanci.“

Dovolal se na první pokus.

M. mu stála za zády a přímo z ní tryskal nesouhlas a konfrontační nálada.

„Víte, co vlastně kastrace v reálu znamená? Navíc u teprve osmiměsíčního štěněte? Zjišťoval jste si předem nějaké informace, jaké jsou psychické následky – a že kastrací vše jenom zhoršíte? Že teď jen sklízíte plody toho, co jste zasel?“

Nevěděl.

Věřil veterináři a jeho pohádce „O uříznutém kusu masa“.

Věřil mu, protože ho měl, stejně jako tolik jemu podobných, za nezpochybnitelnou autoritu. Víra, která však dostala citelný zásah, když zjistil, že se z Nera rozhodně nestal ten plyšáček, jaký mu byl panem doktorem slibovaný.

Z myšlenek ho vyrušilo partnerčino hysterické zavřeštění, při kterém leknutím málem upustil telefon.

„No to jsem teda nikdy neslyšela tohle! Kde jste to vzal?!“

Trochu se odvrátil a napjatě poslouchal, protože jakkoli některá slova pána na druhé straně telefonu přesně trefovala černý cíl jeho špatného svědomí, logicky mu vše dávalo smysl.

A nejenom logicky.

„Opravdu vám na vašem pejskovi tak málo záleží? Co kdyby vám vaše přítelkyně sdělila, že půjdete na kastraci vy, protože to určitě bude k dobru věci? Šel byste ve stejném klidu, jako jste obětoval svého nejlepšího kamaráda?“

Strašně se v tu chvíli styděl.

„Máte pravdu.“

Dvě slova, která během tohoto telefonního rozhovoru pronesl už několikrát.

„Dobře, jsme tedy domluveni na zítra, přijďte s pejskem, přítelkyní i její fenečkou. Pomůžu vám.“

„Strašně moc vám děkuju! Přijdeme, budeme se těšit!“

Položil telefon a se šťastným úsměvem se obrátil na M.

Ztuhl.

Takovou nenávist v očích u ní ještě neviděl.

„No ty ses úplně zbláznil?! Nikam nejdeme! Takovej vůl, že prej kastrace je blbě! A že jsi podrazil vlastního psa - a ty nesmysly vo nějaký psychice...“

Zase ho přemohla ta slabost, přesto se pokusil oponovat.

„Ale on má pravdu... A sama vidíš, že po té kastraci se to vůbec nesrovnalo, je to daleko horší. A víš co - já si ten jeho web včera trochu prostudoval, ten člověk opravdu ví, o čem mluví. Jsem mu strašně vděčnej za to, že nám vůbec chce pomoct!“

Ta nenávist by se dala krájet.

„O tomhle já s tebou vůbec nehodlám diskutovat! A Nero půjde z baráku, jinak máš utrum i se mnou. Jsi srab, nezvládneš ani vlastního psa a jediný, co umíš, je hledat pomoc u nějakýho pitomce.“

Strašně se snažil překonat sám sebe.

Podíval se na Nera.

V jeho očích viděl svůj odraz.

Znovu mě zradíš?

Kolem krku se mu ovinuly paže M., políbila ho přímo na ústa. Divoce, vášnivě, jak to uměla jen ona.

„Pojď do postele...“

Šel.

Bylo to super a proto se ani nebránil, když mu o hodinu později strčila mobil do ruky.

„Napiš mu, že už nemáme zájem.“

Ten pán byl k němu vysoce slušný a vstřícný.

„Dobrý den, moc se omlouvám, ale musím naši schůzku zrušit. Nezlobte se prosím a děkuji za nabídnutou pomoc.“

Znovu si vzpomněl na Nerův pohled a před stiskem tlačítka [Odeslat] zaváhal.

Všimla si toho a vzala mu mobil z ruky.

„Ukaž, prosím tě. Ještě tam něco dopíšu...“

Jeho snaze přečíst si definitivní verzi SMS zprávy zabránily cíleně dráždivé dotyky její ruky...

Když mu večer pípla doručená smska, nejdříve nechápal.

„Dobrý den, beru na vědomí. Slušnost Vám schází, přesto přeji hezký den a Vašemu pejskovi lepší budoucnost...“

Opravdu nechápal. Vždyť to přece napsal slušně?

Pak ho napadlo přečíst si zprávu, na kterou tato odpověď reagovala.

„Trhněte si nohou, schůzku ruším.“

Podíval se na M.

„Tak to jsi trochu přehnala, ne?“

Věnovala mu pohrdavý pohled.

„Jak přehnala? Prosím tě, ještě by ses mu omlouval. Stejně Nero půjde z domu.“

Sevřelo se mu srdce a někde strašně daleko se nesměle ozvalo jeho svědomí...

„Proč by měl jít z domu?“

„No... já ti to chtěla říct až později...“

„Cos mi chtěla říct později?“

„Jsem v tom. A nemám nervy tu mít takovýho psa. Gypsy mi úplně stačí. Budeme mít dost starostí i tak.“

„Ale on je můj...“

„Tvůj? To malý je tvoje. A vzal by sis na svědomí, kdyby se mu něco stalo? Že by ho třeba Nero pokousal...?“

Mlčel.

„Tak vidíš...“

Naposled se vzchopil.

„Je to můj pes. Nikam nepůjde!“

M. se na něj zle podívala. Pak se posadila proti němu a tichým, mrazivým hlasem začala mluvit.

„Tak podívej. Řeknu ti to jinak. Buď budeš zodpovědnej a Nera dáš pryč nebo ti ze života udělám peklo. A ty dobře víš, že to dokážu. Na malýho můžeš rovnou zapomenout, budeš na něj jenom platit, dostanu ho do výhradní péče. Známých mám na to dost.“

Její pohled se změnil ve výsměšný.

„A abys to fakt bral vážně, tak ti dávám ultimátum. Buď já nebo pes. A dokud nebude pryč, nebude ani žádný sex – zapomeň...“

Zasmála se a odešla do ložnice. Dveře nechala provokativně otevřené.

V hlavě měl prázdno.

Věděl přesně, co by udělat měl, ale také dobře věděl, že to neudělá. Byl příliš v jejím područí, příliš zmanipulovaný a na rozdíl od M. nezkušený v nátlaku na druhou osobu. Neuměl se bránit.

Lehl si  v obýváku na sedačku a pozoroval Nera, jak sní své psí sny.

Když se šel do kuchyně napít, padl mu pohled na dlouhý kuchyňský nůž ležící na lince.

Tři varianty úniku...

Ani si nevšiml, že Nero už neleží na svém místě.

Když se ozvalo to uši drásající zaječení, v první chvíli myslel, že se mu to jenom zdálo.

Druhé zaječení, náhle utnuté tichem, ho probralo.

V panice vyběhl z kuchyně, proletěl obývákem a zamířil do ložnice...

Na pohled, který se mu v tu chvíli naskytl, už nikdy ve svém životě neměl zapomenout.

M. ležela na posteli, hlavu vyvrácenou dozadu a její dokořán otevřená ústa němě křičela hrůzou. Z krční tepny stále ještě lehce stříkala krev v rytmu srdečního tepu a přiživovala rudou kaluž krve pod jejím tělem, podivně ladící se sněhobílým prostěradlem.

Nero stál nad ní.

Psí pohled směřoval přímo do jeho očí.

Promlouval na něj a přestože neslyšel slova, rozuměl dokonale...

„Byl jsi příliš slabý a ona by nás zničila oba. Musel jsem to udělat. Ty jsi mě nechal nadosmrti zmrzačit, ale já ti přesto odpustil a nenechal jsem zmrzačit Tebe. Jsem s Tebou a nikdy Tě neopustím...“

Rozbrečel se.

Věděl, že ať se stane cokoli, tentokrát už svého Nera nezradí.

Ještě byla hluboká tma, když na ulici vyšel muž se psem na vodítku a pomalým krokem se vydali k blízkému lesu. Šli klidně, soustředěně a co chvíli se na sebe mlčky podívali...

Dlouhý kuchyňský nůž na lince už neležel.

  Copyright © Viktor Dostál 2019  

(Povídka je fiktivní a jakákoli podobnost s reálnými osobami a místy je čistě náhodná. Nicméně to neznamená, že se události v ní popsané již nestaly nebo v budoucnu stát nemohou - navíc jsou v ní použity některé fragmenty z mých konkrétních osobních prožitků...)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jaký národ, takový pes...

 

Přemýšleli jste někdy nad zajímavou korelací mezi povahovými charakteristikami
lidí z určitých zemí a místních psích plemen?

Jak moc si jsou podobní psí šlechtitelé a výsledek jejich práce?

A proč to některým jde lépe a některým vůbec ne?

V dnešním odlehčeném článku uvedu pro zajímavost aspoň pár příkladů (opravdu jen těch výrazných, v žádném případě nepůjde o kompletní výčet).

Německý ovčák je jedno z nejrozšířenějších psích plemen na světě. Je oceňován pro svoji všestrannou schopnost výcviku a geneticky upevněnou poslušnost vůči člověku. „Disciplína a řád“, což jsou kategorie obecně vlastní také jeho stvořitelům. Podobně i plemeno dobrman bylo svým tvůrcem, výběrčím daní Louisem Dobermannem, vyšlechtěno jako osobní ochranka, nicméně plně ovládaná svým člověkem. Velký důraz byl totiž kladen na schopnost dobrmana naučit se a poslouchat povely, nikoli fungovat jako samostatná jednotka...

  • Německý smysl a inklinování k pořádku, kázni a „disciplíně“ se jednoduše řečeno i zde projevuje velmi výrazně a rozpoznatelně. U německého ovčáka jim to vyšlo, u dobrmana o poznání méně.

Japonci jako národ jsou velmi hrdí a uzavření, je jim vlastní důstojnost a jsou velmi citliví na ponižování a snahu o podrobení. Naprosto stejná jsou pak i jejich národní plemena psů, což jsou především akita-inu, šiba-inu, tosa-inu (japonské „inu“ mimochodem znamená „pes“). Tito psi jsou velmi samostatní, velmi hrdí (snadno se „urazí“) a vedle sebe potřebují člověka, který se jim z osobnostního hlediska vyrovná. Nejsou to rozhodně psi pro výcvik ani poslušnost, jsou sví a pokud je tak přijmete, získáte v nich oddané a věrné parťáky, kteří by za vás položili život...

  • Jsou stejní jako obyvatelé země, která je zrodila - samostatní, hrdí a k cizím nedůvěřiví. Bránit vás však budou do samotného konce.

Rusové jako každý národ mají také svá specifika a jejich psi jsou jim opět velmi podobní. Pro ruskou šlechtitelskou školu je typická přímočarost, kdy je kladen maximální důraz na přirozenou genetiku a výkon. Žádné kudrlinky a zbytečnosti, přímý tah na branku a co nejvyšší využití vrozeného základu. Ať už se to týká loveckých lajek, primárně tažných husky a samojedů, velkých pasteveckých a strážních plemen typu kavkaze, středoasiata nebo relativně mladého moskevského strážního psa - všichni nesou rukopis sebevědomých a samostatných psích jedinců, kteří nejsou poplatní době a módním trendům. Jsou výkonní a vyladění k dokonalosti v činnosti, pro kterou byli vyšlechtěni. Nejstarší z ruských psích plemen (vzniklo už v 16. století) je barzoj, „psí aristokrat“, označovaný jako národní poklad, patří mezi nejvýkonnější a nejvíce oceňované lovecké chrty na světě...

  • Pokud vám chce Rus, psí chovatel, prokázat to nejvyšší uznání, daruje vám psa. A buďte si jisti, že dostanete nádherného, špičkového psího jedince - psa, kterého by nikdy neprodal, ale daruje ho člověku, kterého si váží. Respekt, sebeúcta a velkorysost v jednom - společné pro ty nejlepší z místních lidí i psů.

Chrty a lovecké psy nomádských kmenů, stejně jako jejich původní majitele, opět charakterizují stejné vlastnosti - hrdost, výkonnost a potřeba volného pohybu. Jsou stejní ve svých osobnostech, žijí spolu, jedí spolu, spí spolu, sdílejí stejné prostředí...

  • Svého psa, stejně jako svého koně a své přátele, pravý nomád nikdy nezradí. Nikdy ho neprodá, ale pokud si někoho velmi váží, věnuje mu ho jako dar.

Amerika byla a je zemí, která se vždy snažila dávat svoji velikost na odiv, vždy tu existovala snaha mít vše nejlepší, největší a nejdokonalejší na světě. Platí to i pro zde vyšlechtěná psí plemena, takže americký buldok, vycházející z původního anglického bulla, je ztělesněním mohutnosti a síly (je mimo jiné zobrazen i ve znaku U.S. Navy, amerického námořnictva). Staffordšírský bulteriér byl pro Američany příliš mírný a malý, tak si vyšlechtili fyzicky i psychicky podstatně disponovanější verze - amerického pitbulteriéra a amerického staffordšírského teriéra...

  • Není určitě náhoda, že právě tato plemena v našich končinách tak často potkáte jako doprovod velmi specifických typů lidí - „Jsem macho, jsem nebezpečný a všichni se mě bojte.“ Jejich psi pak jsou, opět ne náhodou, povahově naladěni na stejnou vlnu.

A teď se dostáváme k tomu nejlepšímu.

Anglická šlechtitelská škola, anglická psí plemena.

Ať už jsou to angličtí chrti (greyhound, vipet), retrívři (labradorský, zlatý, flat coated, curly coated), kavalír king charles španěl, teriéří fox, erdel, bedlington, russell, lovečtí pointer, kokršpaněl, setr, bígl, ovčácká borderkolie, pastevecký bobtail a další - na všech je dokonale vidět elegance, nádherné psí křivky a do detailu dotažená šlechtitelská práce...

  • Když si představíte pravého anglického gentlemana majícího na vodítku vznešeného greyhounda nebo klidného zlatého retrívra, uvidíte lidskopsí dvojici, dokonale sladěnou vzhledem i chováním. Anglickou královnu máme neodmyslitelně spojenou s pejsky plemene welsh corgi pembroke - a troufám si tvrdit, že povaha „velškorgiho“ opět velmi přesně rezonuje s povahou královny Alžběty II.

A záměrně na samý konec jsem si nechal některé naše českomoravské (československé) šlechtitelské úspěchy a prohry.

Na tomto příkladu je totiž velmi dobře vidět, jak úzce spolu souvisí národní povaha, národní (ne)sebevědomí a historický kontext s prioritami šlechtění psího plemene.

Historicky nejstarším českým národním plemenem je chodský pes (dalším v pořadí je pražský krysařík), jehož původ sahá až někde do 13. století. Je notoricky známo, že tito psi doprovázeli Chody, strážce českoněmeckých hranic. Byli však poměrně univerzální, využívali se i k pastevecké a lovecké činnosti. Důležité je ale vědět, že u tohoto plemene muselo v osmdesátých letech minulého století dojít k jeho „restartu“, bylo vytvořeno v podstatě znovu podle dochovaných dokumentací a je tedy velkou otázkou, jak moc „moderní“ chodský pes vzhledem k přikřížení dalších plemen odpovídá především povahově (ale i vzhledově) své původní verzi...

Na plemeni československý vlčák se začalo pracovat v padesátých letech minulého století na armádní zakázku (ano, tak tomu skutečně bylo). Cílem bylo vyšlechtit psa pro samostatnou práci především při ostraze západních hranic, nejlépe ve variantě „SUP“ (tj. samostatně útočící pes). Psí složka „SUP“ pohraniční stráže se měla samostatně pohybovat v pohraničním pásmu a aktivně likvidovat (zabíjet, ne pouze zadržovat) vnitřní narušitele. SUPové vycvičení z německých ovčáků takto nějakou dobu skutečně fungovali, nicméně armádní mocipáni si představovali cosi se silnějšími zabijáckými instinkty, lepším viděním ve tmě a vyšší rychlostí i vytrvalostí. Proto padl výše uvedený požadavek a vše se začalo uvádět do praxe selektivním křížením německého ovčáka (samec) a karpatského vlka (samice). Komunistická arogance „poručíme přírodě“ se ovšem ani v tomto případě nesetkala s úspěchem a příroda úspěšně kontrovala přirozenou převahou vlčích genů a z toho plynoucích důsledků - vlčí plachost, příliš vysoká inteligence a nezávislost na člověku a ve spojení s německým ovčákem nevyrovnanost a nespolehlivost. Následně, aby nebyla tak velká ostuda, se občas ČSV zařazoval do běžné služby a tito vlkopsí kříženci byli v osmdesátých letech minulého století nejprve uznáni českým národním a později FCI plemenem - původně jen na deset let, na přelomu století pak definitivně...

Plemeno český strakatý pes vzniklo v padesátých letech minulého století pod názvem „Horákův laboratorní pes“ (podle svého stvořitele Františka Horáka) pro další typicky „bohulibý“ účel té doby - pes pro laboratorní pokusy na zvířatech. Jako takový měl především splňovat požadavek replikační stability (tedy pokud možno jeden jako druhý z důvodu relevance laboratorních výsledků), což opět příliš nedopadlo. Příroda si zkrátka jde vždy svojí cestou variability, jinak to ani skončit nemohlo. Takže se v osmdesátých letech minulého století znovu řeklo „uvolníme plemeno pro veřejnost“, ale přílišný zájem nebyl a v letech devadesátých musel proběhnout restart plemene, které do té doby téměř vymřelo. Moje osobní zkušenost s tímto plemenem (svého času bylo dost populární a dodnes se mi čas od času dostane do rukou) je dost jednoznačná - neupevněnost plemene jako takového z hlediska povahy, časté problémy s agresivitou. Mimochodem dodnes jde (a zřejmě to tak i zůstane, mimo jiné právě z těchto důvodů) o plemeno neuznané Mezinárodní kynologickou federací...

Dalším ne zrovna povedeným šlechtitelským pokusem socialistického Československa (70. léta) je český horský pes, kříženec slovenského čuvače a kanadského saňového psa. Dát do jednoho těla velikost, sílu a přirozené dispozice poměrně ostrého pastevce spolu s temperamentem a genetikou tažného psa (touha tahat plus v tomto případě i podstatné lovecké sklony) skutečně - a bez urážky - není ten nejlepší nápad. Ve finále tak přišel na svět poměrně velký a dost silný „tahací“ pes, postrádající onu nezbytně potřebnou dávku pasteveckého klidu a nadhledu, kterou disponují jeho kolegové. Jinými slovy - buď chci psa pro mushing (a pak potřebuji silného, ale poměrně lehkého specialistu) nebo horského pastevce (a pak potřebuji psa silného a mohutného, ale zároveň klidného a bez výrazných loveckých sklonů). Ze šlechtitelského pohledu skutečně dost průšvih (i když vzhledově jsou to pejskové líbiví a určitě si nacházejí své obdivovatele), protože tomu schází genetický soulad a onen precizní záměr, kterým se vyznačuje třeba anglická šlechtitelská škola. Takové to „aspoň budeme zajímaví, tak spolu zkřížíme dvě naprosto nekompatibilní plemena“ - skalní zastánci českého horského psa prominou, ale tak to bohužel skutečně je. Mimochodem za 40 let existence je toto plemeno v českomoravských luzích a hájích stále hodně neznámé, málopočetné a FCI zatím stále zařazené mezi neuznaná plemena...

Jojo.

Historie říší, zemí a států, základní rysy povah lidí, národní sebevědomí a komplexy - to vše má velmi zásadní vliv na to, jaká psí plemena v dané zemi vzniknou nebo jsou udržována.

Přesně jak jsem parafrázoval v nadpisu tohoto článku - jaký národ, takový pes...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“

 

Už zhruba dva roky mi čas od času zavolají chovatelé (nejen) ovcí a chtějí poradit ohledně ochrany svých stád před těmi pár vlky, co se u nás vyskytují. Jsou to případy jak přes kopírák, z jejich i z mojí strany a nějakou dobu už přemýšlím, jak to všechno shrnout do článku.

A protože se stále nic zásadního nezměnilo, našel jsem si čas a na tuto problematiku se teď podíváme mýma očima - mohlo by to totiž někomu pomoci...

Dnešní realita je taková, že proti sobě stojí dvě skupiny - reálně několik desítek vlků proti několika desítkám tisíc myslivců a neupřesněnému počtu chovatelů hospodářských zvířat, především ovcí, koz a skotu. Přičemž té druhé skupině jsou vlci dlouhodobě trnem v oku a ač je u nás tato šelma pod legislativní zákonnou ochranou, realita je zcela jiná. Jen se o ní příliš nemluví, ale sami myslivci a bačové vědí své a občas nějakou tu informaci pustí.

Myslivce pro tentokrát vynechám a dál se budu věnovat především již zmíněným chovatelům hospodářských zvířat.

Stejně tak vynechám současnou legislativu a proplácení náhrad, článek bude vysloveně o praktické stránce celého problému.

Z rozhovorů s chovateli vyplynulo pro mne několik zásadních informací - při znalosti lidské povahy nejsou bohužel nijak překvapivé a pikantní je, že vlastně všichni mluvili naprosto stejně. Stejné problémy, stejný pohled na jejich (ne)řešení, stejné argumenty a stejné klapky přes oči...

Nářek nad potrhanými ovcemi (resp. finanční ztrátou) a „překvapení“ nad tím, že vlci jsou velmi inteligentní a elektrické ohradníky a sítě stejně jako oplocení všeho druhu je nezastaví.

Nářek nad finanční stránkou ochrany „Víte, jak já mám velké pastviny?“ a nedostatečnou náhradou škod od státu.

A zásadní nepochopení toho, že se situace konečně změnila, vlci se (chválabohu) aspoň někde vrací tam, kde ani nikdy neměli být zlikvidováni, protože přemnožení spárkaté a černé zvěře je jen logickou a zcela očekávatelnou odpovědí přírody na neexistenci jejich přirozených regulátorů. Vlků, medvědů, rysů. Zásadní nepochopení skutečnosti, že ti všichni mají v přírodním ekosystému své nezastupitelné místo.

Jinými slovy řečeno.

Přístup naprosté většiny například ovčích chovatelů je ve stylu „nenávidíme vlky, kradou nám ovce, musíme je střílet, trávit a likvidovat“.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že už jejich chovatelští předci měli jeden velmi účinný prostředek na ochranu svých stád.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že chovatelství hospodářských zvířat nemůže být pouze o co největším a nejsnazším profitu.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že dávno před nimi (a na různých místech světa i dnes) lidé neměli k dispozici elektrické generátory pro svoje ohradníky a sítě - a přesto dokázali svoje stáda udržet na potřebném prostoru, dokázali je také účinně ochránit proti predátorům.

Jeden ze základních problémů totiž tkví v tom, že na několik generací byla u nás zcela přerušena kontinuita přirozeného chovatelství hospodářských zvířat v kontextu normálního světa. Byly zapomenuty potřebné znalosti, byly zapomenuty skutečné hodnoty.

O čem je to dnes?

Peníze, peníze a zas jenom peníze.

Co možná největší a nejsnazší profit. Co nejméně starostí, co nejméně problémů a pokud dojde ke ztrátám, budeme stejně jako kolegové zemědělci chodit s nataženou rukou a žádat náhrady, protože nás ten zlý stát neochránil. Tak ať platí! A dotace, dotace, dotaceeeeee...

Že existuje něco jako pastevecký pes?

Jojo, víme. Ale my potřebujeme už hotové psy, nemáme čas na jejich zácvik u stáda, my musíme řešit jiné věci!

Když tohle slyšíte v několikerém a naprosto stejném podání na vlastní uši, nevíte, zda se smát nebo brečet...

Tyjo a já viděl tureckého mastifa, toho chci, to je strašně vostrej pes, ten mi ke stádu nikoho nepustí!

V tu chvíli už pracujete k infarktu...

A jste strašně rádi za všechny ty chovatele, kteří si ještě zachovali zdravý rozum a vidí věci reálně.

Ono je totiž opravdu velmi důležité vidět věci v kontextu a vzájemných souvislostech.

Nejsme Rumunsko, nejsme Balkán a nejsme dokonce ani Francie. Jsme poměrně velmi malá země s hustým osídlením, krajinou značně protkanou veřejnými dopravními a turistickými cestami a cestičkami.

Jsme zemí, kde lidé (mylně) žijí ve svém vlastním matrixu, ve kterém je vše zařízeno, nařízeno a upraveno tak, aby mohli zahodit vlastní rozum a sebezáchovné instinkty a vůbec, ale vůbec nic se jim nemůže stát.

Žijeme prostě v zemi, kde se zcela přirozeně a hodně blízce setkávají zvířata, pastviny, lidské usedlosti a lidé samotní. Děti, dospělí, mladí frajeři i staří hendikepovaní. Inteligentní, hloupí, zodpovědní i kaskadéři.

Setkávají se tu pastevečtí psi s člověkem a pokud Bůh dopustí a motyka spustí, pak se mohou setkat i s vlkem.

Pastviny se stády ovcí pouhých pár set metrů za obydlenou destinací - samotou, vesnicí, městem.

Co se stane ve chvíli, kdy samostatně uvažující „tvrdý pastevec“ narazí na člověka v místě, o kterém je přesvědčený, že tam už nemá co dělat?

Co se stane ve chvíli, kdy tam nebude jen jeden takový psí hlídač, ale dva nebo tři?

V zemích s dlouhou nepřerušenou tradicí přirozeného chovatelství a pasteveckých psů už každé malé dítě dobře ví, kam smí a kam ne. Že pokud se dostane do prostoru mezi psího hlídače a svěřené stádo, koleduje si o velký malér.

V jiných zemích jsou na patřičných místech velké tabule s varovným nápisem o nedaleké pastvině a přítomnosti pasteveckých psů. S nápisem výslovně zakazujícím další pohyb v uvedeném směru. Tyto tabule tam nejsou pro srandu králíkům ani jako buzerace procházejících. Místní je respektují a dobře ví proč, ale turisté ně zhusta kašlou a při setkání s psím hlídačem se opět dostávají do velkých problémů.

Nemusím mít příliš bujnou fantazii na to, abych si představil, jak by to vypadalo (a leckde už vypadá u nás) - s geneticky daným švejkovstvím a kašláním na všechno českého človíčka v protikladu s přístupem „určitě na to je zákon nebo vyhláška, mně se nesmí nic stát“. Nějaká tabule, že nesmím jít dál? Pastevecký pes? Maj si toho čokla držet na řetěze u boudy... jau, ty parchante, co do mě koušeš...?!

Moje pracovní praxe mě zcela jednoznačně přesvědčila, že tato země není na to připravena.

A všichni, kdo jste se zhlédli ve „velkých psích pasteveckých drsňácích“, v tureckých plemenech, v kavkazech a podobně - uvědomte si, že byli vyšlechtěni k pracovní činnosti v lokalitách, kde vlk je ten nejmenší predátor. V lokalitách, kde jsou pastviny dostatečně daleko od lidských sídlišť. V lokalitách, které jsou skutečně drsné a kde se po stovky generací v pasteveckých klanech udržuje dostatečná znalost nejen chovatelství třeba ovcí nebo koz, ale také znalost práce s těmito drsnými, dominantními a samostatnými pracovními plemeny.

Tady žijeme v České republice, proboha.

Vy nepotřebujete co nejdrsnějšího psího pastevce, rozhodně ne.

Vy potřebujete inteligentního psího pastevce. Ne střelce, který se až následně ptá, koho to odrovnal, ale myslitele, který použije fyzickou sílu jako poslední prostředek a v nezbytně nutném případě.

Takového, který je schopen napravit i vaše vlastní chyby - a že jich bude...

A ještě něco potřebujete.

Potřebujete pochopit, že své pastevecké hlídače si musíte sami vychovat.

Řada z vás naštěstí velmi dobře rozumí tomu, že pokud jim různé neziskovky cpou malá štěňata, navíc ne z pracovních, ale výstavních linií jako zaručený prostředek proti zlým vlkům, je to k smíchu.

To je moc dobře.

Bohužel - stejně velká řada z vás už naprosto odmítá věnovat práci se svým budoucím psím hlídačem čas a energii. S odůvodněním, že na to nemáte kdy a že máte daleko víc důležitější práce...

A to je s odpuštěním obrovský průser.

Protože psí pastevec jako budoucí hlídač vašeho stáda si je musí v prvé řadě vtisknout jako objekt své ochrany. K tomu musí dojít už v jeho raném věku, musí se svým stádem žít, spát, přijmout je za vlastní. Pokud k tomuto vtištění nedojde, pak se stává budoucnost loterií.

Psí pastevec si ale naprosto stejně musí vytvořit vazbu i ke svému lidskému parťákovi. Musí s ním žít, musí vedle něj usnout, musí tvořit jeden tým. Pokud se tato vazba nevytvoří, nebude fungovat nic a znám osobně lidi, kteří na mne nedali a jejich pastevci pořízení jako pracovní od nich po krátkém čase jednoduše utekli...

Dále.

Jeden psí pastevec vám k ochraně stáda nestačí, potřebujete jich víc. Pracují smečkově, svoje role si průběžně rozdělují a jejich pracovní činnost je pro ně z psychického hlediska velmi vyčerpávající. To je přesné ten důvod, proč když jedna část hlídá, druhá skupina odpočívá - a jeden z více dobrých důvodů mít těchto psů dostatečný počet. Tedy nejen z hlediska velikosti hlídaného území a početního stavu stáda, ale i z důvodu rozdělení psychické zátěže.

Dále.

Ano, pastevecký pes má vlohy ke své práci v genech.

Mít vlohy ovšem automaticky neznamená být hotový jedinec a rozhodně to nezvládne malé štěně.

Potřebujete začít se starým zkušeným psím pracantem, který vám tato štěňata vychová a naučí je správným strategiím. Každé štěně potřebuje získat správné zkušenosti a načíst správné vzorce chování a to ho v tomto případě naučí zase jenom pes. A než ze štěněte vyroste opravdu schopný ochránce stáda, potrvá to nejméně dva roky.

Bohužel, další nesmírně důležitá věc, kterou pro „nedostatek času“ nejste ve valné většině ochotni absolvovat, je vaše vlastní výuka. Tedy to, co rozhodně není ztrátou vašeho času, ale tou nejlepší investicí do pracovního života chovatele ovcí, koz nebo skotu...

Jde to totiž ruku v ruce a každému z vás jsem tu nejefektivnější (ano, jistě ne nejsnazší) cestu popsal.

Znovu ji teď zopakuji.

Pomodlete se ke svému Bohu a najděte si v zemi, která má dlouhou pasteveckou tradici, svého učitele.

Pastevce (člověka, ne psa), který bude ochoten vás u sebe měsíc nechat a který vás bude učit. Učit práci se psím parťákem. Který vás zasvětí do všech důležitých fines, člověk, po jehož boku budete moci strávit aspoň třicet dní od rozbřesku do západu slunce. Po jeho boku a v přítomnosti jeho psí pastevecké party...

Pokud takového člověka najdete, svému Bohu velmi poděkujte. A nelitujte peněz, které vás takový výlet bude stát, nelitujte času, který strávíte mimo své vlastní stádo. Právě jste totiž udělali tu nejlepší investici v oblasti, která mnohým z vás zajišťuje živobytí.

A pokud vás váš Bůh opravdu miluje, možná vyhrajete i jackpot.

Možná se vám podaří od svého pasteveckého učitele odkoupit některého z jeho „vysloužilých“ psích parťáků.

Budoucího a nejlepšího učitele první generace svých vlastních pracovních psů. Štěňat, která ke svým vlohám potřebují ještě správné návyky, strategie a postupy.

Pokud budete mít možnost se k takovému psu dostat, berte to všemi deseti.

A ještě jedna velmi důležitá věc.

Svoje psí parťáky určené k budoucí pastevecké činnosti vždy vybírejte z kvalitní pracovní linie, nikoli z linie výstavní!

Genetika je mocná a když vedle sebe postavíte jedince pracovního a výstavního, nebudete se stačit divit. Jedinec z výstavní linie je šlechtěn na exteriér, jedinec z linie pracovní na výkon. Tomu odpovídá nejen cílený výběr povah rodičů děděný potomky, ale ve velké většině případů i fyzická podoba - krásný mohutný, ale těžkopádný a pomalý pes nikdy nebude tak úspěšný jako pes sice neodpovídající výstavnímu superstandardu, ale funkčně a povahově daleko lépe vyladěný pro svoji práci...

Jaká plemena jsou tedy do našich podmínek vhodná?

Vzhledem ke specifice České republiky z hlediska územního, z hlediska hustoty osídlení a povahy místních lidiček i z hlediska reálných „predátorů“ asi takto...

Zapomeňte rozhodně na plemena typu tureckých pastevců a další opravdu drsné pracovní psy dovezené přímo ze země původu (kavkazové apod.). Mají velký (a v zemích původu naprosto správný) sklon k dominanci a samostatnému jednání. Uvědomte si, že u nás je opravdu nečeká žádný medvěd a že s velkou pravděpodobností se možná za celý svůj život nesetkají ani s vlkem. Zato se velmi často setkají s cizím člověkem a podobní „střelci“ jsou pro vás přímou vstupenkou do průšvihu. Nemluvě o tom, že vy sami byste měli s jejich zvládnutím zásadní problémy.

Znova to zopakuji - v našich podmínkách nepotřebujete prvoplánově agresivní psy, potřebujete psy rozvážné, přemýšlející, s vysokou hladinou rozvahy, ne zabijáky! Svoji roli v naprosté většině případů splní již svou přítomností a varovnými signály...

Nezapomeňte také na to, že srst převážně „horských“ pastevců není primárně záležitost dekorativní, nýbrž plní především funkci ochrany proti zákusu.

Především u plachých ovcí je velmi důležitá barva a klidná povaha jejich psích ochránců. Ovce se jich nesmějí bát, musí jim důvěřovat, stejně tak například kozy. Velmi často pak vidíte, jak například do pyrenejovi skáčou kůzlata nebo on svým jazykem olizuje jehňata...

Na druhou stranu dobře rozlišujte mezi chováním pasteveckého psa v klidu a v akci.

„Plyšáček“ olizující ovečku a efektivně šetřící síly v okamžicích klidu se zásadně změní v situaci, kdy musí aktivně bránit své stádo. Tito psi se nebojí vlků ani medvědů a dovedou spolu výborně spolupracovat. Dovedou být dostatečně nepříjemní a odradit i lidské narušitele bez toho, že by je rovnou fyzicky zlikvidovali...

Klidně si vyberte pyrenejské horské psy, šarplaninské pastevecké psy, komondory... můžete zkusit i oblíbené slovenské čuvače, u nich ovšem pozor na vyšší vrozenou agresivitu. Jsou i další vhodná plemena, preferujte každopádně dlouhosrstá (hlavně u ovcí) a jak jsem již psal, ne primární „střelce“, ale přemýšlející psy s pozitivním vztahem k člověku.

A prosím prosím prosím - nepleťte si plemena pastevecká s plemeny ovčáckými...

A ještě něco.

Zamyslete se nad tím, jaká je reálná hrozba napadení vašeho stáda vlky.

Zamyslete se nad tím, zda je přirozenější a efektivnější ochranou tupý elektrický ohradník, který děsí i vaše svěřence, který kdykoli může vypadnout a proti vlkům stádo stejně neochrání - nebo pár pasteveckých psů, kteří přemýšlejí, plní i odstrašující úlohu a jejich přítomnost hlídané stádo neděsí, ale uklidňuje.

Zamyslete se nad tím, proč půjde vlk po vašich ovcích bez rozmýšlení v momentě, kdy nemají žádnou živou ochranu - a kdy půjde lovit o dům dál, protože první, co navětří, uslyší nebo spatří, bude pastevecký pes.

Zkuste se vrátit ke kořenům skutečného chovatelství hospodářských zvířat a pokorně přijměte i existenci vlků (o kterých navíc daleko spíše uslyšíte jen z hrůzostrašných historek než byste jediného kdy spatřili naživo), kteří zcela po právu využijí jen ignorování základních pravidel vašeho řemesla.

A podívejte se prosím na následující video.

Je dost drsné a slabší povahy proto předem varuji.

Ale shlédněte je celé a na jeho téměř konci se podívejte na výraz psa a pozorně si poslechněte slova jeho majitele:

„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám.“

Děkuji...