PSÍ STRÁNKY FALCO  
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!      

 

„Člověk a pes“

 

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracen, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje také mnoho psích pověr a fám. Proto zde publikuji své články a úvahy na téma člověk versus pes a snažím se pomoci lidskopsímu soužití. Dovolím si parafrázovat jedno známé rčení:

"Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

 

Ne, nemusejí být kámoši!
„I když jsme už hodně staří...“

„Pane/paní/slečno, máte hezkého psa!“
Slova v hlavě
Důchodci
Psí silvestr, petardy a ohňostroje
Čas předvánočně-vánoční
Černí rytíři, mistři orby
Psí desatero pro mudly
Ten správný čas je teď...
Letní bezmozci
Divoký Západ
Síla emocí
Kouzelné slovíčko neexistuje
Proč někteří lidé nemají rádi psy?
Vlčí problém v Česku
Dilema obrany
Diamanty, pavouci a individualita
Temná strana osobnosti
Malí a velcí pacienti
Úloha bolesti
Psi se také střílejí...

Pasivita nebo spolupráce?
Lhostejnost
Fyzické a psychické limity
Jak se připravit na psí stáří
Z roku 2022 do roku 2023...
Klidný psí silvestr...
„Milý psí Ježíšku...“
Znovu se blíží Vánoce...
Ukřičený svět
O pasivitě
„Syn má fenku moc rád, ale ona ho neposlouchá...“
Nepohoda, stres, agresivita
Pevný bod
Jak moc své pejsky opravdu milujeme?
XXL i malý svět, video pro radost i poučení...

Pes napadl, pes pokousal...
Umění rozhodnout
„Nádor v hlavě“
Náš život je i životem našich pejsků...

Nevnímat jen sami sebe
Adopcí pejska vše teprve začíná, ne končí
Každý den se potkáváme a míjíme...
„Spí dole v kuchyni a my v podkroví...“
Je to jako sex
Dobrý mrav a zdravý rozum
Pro vzteklé neurotiky
Oči
Tak moc jsme si podobní
„Pověz mi o své práci...“
Proč nejsme primárně nastaveni na pochvalu?
Nastavení v hlavě
O lidskopsím roce 2021, o životě a tak různě...
2 minuty pro rok 2022
Jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků?
„Milý psí Ježíšku...“
Pes v partnerském vztahu dvou lidí
Buďte silní...
Zlo v nás
Blízkost
Berte to prosím vážně
Neučíme my psy, to oni učí nás...
Jak pracuje mozek
Než si pořídíte pejska...
„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“
Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?
Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

Energetická pole
Šestý smysl
Psí vedra venku, doma a v autě
Co je dobré vědět...
„1939“ - psí memento...
Výchova psů a dětí v Česku
Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači
Naši pejsci a jiná zvířátka...
Naučená bezmocnost
Někdy vztek, někdy strach...
Zavírači
Na řetězu u boudy
FALCO DOG RESCUE – 2. generace
Traviči
Lidskopsí zima
Dítě a pes – tak ještě jednou...
O čem si povídat se svým pejskem
„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“
Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“
Jenom přemýšlím nahlas...
Psí (před)silvestr - 2020 EDITION
„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION
Českou republiku spolu obejdete desetkrát
Kořeny agresivity
Světlo a tma
Mechanismy strachu
„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“
Příšerné zlozvyky
Nad čím pejsek přemýšlí...
Psí věrnost si musíte získat
Psí ztráty a útěky
Veterina jako bitevní pole?
Syndrom „chichichi“...
Per volvo
Když váš partner nefunguje...
Jedno tělo, jedna duše
O síle psí energie
Vždycky se dá něco dělat...
Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...
Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
„Honem, rychle, nečekat...“
Social distancing
Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“
Psí láska za časů korony
Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

Psi narkomanů
Proč za vámi vaše štěně chodí...
Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje
Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino
Krátí se nám čas...
Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...
Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)
Ta úžasná psí paměť...
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“
Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
„Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika

Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...

Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I. část
Psí rasismus - II. část

 

 

Ne, nemusejí být kámoši!


(image generated by AI)

 

Dnešní článek na téma, které důvěrně zná mnoho psích majitelů – sociální kontakt, který umí znatelně zvednout adrenalin...

„To je kámoš, musíš na něj bejt hodnej!“

Ne, nemusí.

Opravdu nemusíme být kámoš s úplně každým.

Ani my lidé a, světe div se a žasni, ani naši psí parťáci.

Zvláštní však je, že zatímco vztah „nekamarádění se“ mezi lidmi je víceméně akceptován bez zbytečných tyjátrů a dramat, ve světě psích majitelů jsou tyjátry a dramata v této oblasti běžnou a oblíbenou kratochvílí.

Jedná se o poměrně zábavné čtení, když čas od času narazím na story vyprávěné napěněným majitelem pejska, kterak jim bylo vnucováno „přátelství“ jiného psího jedince bez ohledu na názor druhé strany. Zvlášť pikantní pak je, pokud se obětí takového urputného přesvědčování stane člověk mající na vodítku vzrostlého kavkaze, středoasiata, cane corso nebo brazilskou filu...

Jak už jsem psal, je skutečně zvláštní, jak mnozí lidé nejsou schopni akceptovat variabilitu sociálních vztahů u psů, pokud jsou schopni (což se nevylučuje) ji akceptovat u svého vlastního druhu.

Je totiž zcela přirozené a je tomu tak u všech sociálních živočišných druhů, že vztah jedince vůči jiným jedincům svého druhu je diferencovaný. S některými (pokud není bytostný asociál) ho pojí vztahy přátelské, s jinými vztahy neutrální (toleruje je) a s dalšími pak velmi často může nastoupit i vztah netolerance či otevřeného nepřátelství.

Jako lidé to přece důvěrně známe.

Máme svoje dobré kamarády, svoje známé a pak také jedince, které opravdu nemusíme a pokud máme možnost, setkání s nimi se vyhýbáme.

A znova zdůrazním – to rozhodně neznamená, že jsme asociálové. Znamená to jen tolik, že naše sociální vzorce obsahují celé spektrum možných scénářů. Tak, jak v oblasti sociálních vztahů vybavila příroda všechny sociálně žijící živočišné druhy.

No a úplně stejně to mají i psi.

Sociálně organizovaný a fungující živočišný druh, v této oblasti nikterak nezaostávající za živočišným druhem zvaným „člověk“.

Řekněme si upřímně (a ode mne to neslyšíte/nečtete poprvé), že fanatické nucení dvou/více psů do režimu „kámoš“ je jedna z největších pitomostí, které se člověk, majitel psa, může dopustit...

Jak z hlediska přímých psích účastníků, tak z pohledu zdravě uvažujícího druhého psího majitele, nešťastníka, který je do této absurdní situace nevyžádaně manipulován.

Psi totiž rozhodně nejedou v režimu „Jééé, cizí pes, budeme se kámošit!“

To, zda se případně opravdu „kámošit“ budou, totiž závisí na spoustě subjektivních dojmů i objektivních psích signálů (základní principy hierarchické komunikace) a jak to v reálu dopadne, nikdy předem nelze spolehlivě odhadnout. Přeloženo do zjednodušené lidštiny, stejně jako nám určitý člověk může přijít nečitelný, nesympatický nebo dokonce ohrožující, tak úplně stejně to mají i psi.

A stejně jako my sami můžeme být založením opatrní, nepouštět si nikoho na první dobrou k tělu, introvertnější a hlídající si svůj osobní prostor, tak úplně stejně to mají i psi.

Mají na to naprosto stejné právo a nikdo je nemůže nutit jít do blízkého kontaktu s někým, komu nevěří nebo koho dostatečně nepoznali, včetně jejich vlastního druhu. Pokud je do toho nutí sám jejich majitel, je to to nejhorší, co může udělat, protože ztrácí důvěru svého psího parťáka, navíc svojí hloupostí velmi často nedá druhému psu jinou možnost, než se nátlaku do osobního kontaktu začít aktivně bránit.

Nátlakové scénáře (vůči psům i jejich majitelům) bývají jak přes kopírák:

„Očuchej si ho!“
„Co blbneš, dyť je to kámoš!!“
„Musíme je přece seznámit!“
„Vy nevíte, že se pes musí socializovat?!“

U zvlášť urputných a otravných lidských jedinců (a upozorňuji, že se zdaleka nejedná jen o moje osobní prožitky) pak býváte podrobeni dětinskému výslechu ve stylu:

„Proč?“
„A proč?“
„A von kouše?“
„A von je agresivní?“
„A snese se von vůbec s někým?“
„A proč nemá náhubek?“
„A proč není vykastrovanej...?!“

Nesmějte se, tohle se fakt děje...

Lidská arogance, hloupost, tupost, neznalost a ignorace základních sociálních vzorců.

Jsou psí plemena otevřenější a ochotnější přijmout do své sociální skupiny dalšího jedince „na první dobrou“ (typicky retrívři nebo labradoři plus některá malá plemena), ale i mezi nimi najdete spoustu jedinců rezervovaných, dominantních či jinak predisponovaných k sociálnímu odstupu.

A pak jsou psí plemena, která mají ostražitost a nedůvěru k cizím (lidem i psům) ve své DNA. Typicky plemena pastevecká, molosoidní nebo plemena vyšlechtěná k ochraně a hlídací službě. Od správného jedince tohoto naturelu rozhodně neočekávejte, že na vašeho psího miláčka (ani na vás samotné) bude radostně vrtět ocáskem a snažit se ho olíznout...

Naopak.

Čím víc budete tlačit na pilu, tím razantnější nedůvěru a obranné vzorce vyvoláte.

Psa i jeho majitele.

Nebojte se říci NE.

Nenechte se manipulovat do pozice, kdy váš psí doprovod nebo vy sami jste označeni jako hnusní asociálové, protože váš pes se přece musí být ochotný kamarádit s každým a protože „socializace, áááno, tak je to správně...“

Ne, není.

Jak už jsem zmínil v úvodu, zábavným momentem této problematiky bývá, že se netýká pouze malých nebo menších psích plemen.

Každou chvíli takové zážitky někde čtu nebo od někoho slyším, občas řeším i sám, ať už s obříky svých klientů nebo svým vlastním...

Jeden by řekl, že pastevci a molosové jsou už od pohledu dostatečně disponováni k tomu, aby je cizí člověk i se svým pejskem obešel v dostatečné vzdálenosti, nenarušující osobní prostor.

Vůbec tomu tak není a kaskadérů, manévrujících svého psího pidižvíka na flexivodítku těsně pod čumák psa posazený v prostoru o několik desítek centimetrů výše, je skutečně požehnaně. Protože přes jejich mantru „Ať se vočuchaj a seznáměj!“ prostě vlak nejede a nedej bože, abyste s tím nesouhlasili, schytáte to v plné palbě vy i váš pes...

Osobně už jsem vycvičený (a také slušný), takže už na velkou dálku odhaduji a předvídám a nezřídka pak s mým telátkem či klientským obříkem procházíme středem frekventované ulice (když už není kam uhnout) nejen kvůli fanatickým apoštolům bezpodmínečné psí kontaktní socializace, ale i kvůli rodinkám s ňafající čivavou na třímetrové flexině, popřípadě nadlidem řítícím se chodníkem na bicyklu, koloběžce nebo ve slušivých upnutých běžeckých kostýmcích bez sebemenšího ohledu na živé okolí.

Lidi, vy, kterých se to týká, mějte proboha rozum.

Ne, neexistuje žádná povinnost, aby se pes „kámošil“ s jiným.

Ne, potřeba respektování osobního prostoru není asociální rys.

Ne, pokud je pes nekontaktní nebo rezervovaný, neznamená to, že je asociální bestie a neplatí to ani o jeho majiteli.

Ne, fyzický sociální kontakt si nemůžete vynucovat.

A ano, pokud budete na své hlouposti trvat, musíte logicky počítat s možnými následky...

Čtu a naslouchám lidem, tudíž velmi dobře vnímám, kolika z nich se téma rozebrané v tomto článku dlouhodobě týká, ať už jsou na kterékoli straně barikády.

Dívám se kolem sebe a dnes a denně i sám zažívám situace, které musím aktivně řešit, protože na té druhé straně absolutně chybí předvídavost, snaha o spolupráci, základní respekt, zdravý rozum a neagresivní vzorce chování.

Proto to pro jistotu ještě jednou zopakuji.

Ne, naši psi opravdu nemusejí být kámoši...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„I když jsme už hodně staří...“

 

Téma, o kterém se příliš nemluví a nepíše.
Případy, od kterých mnozí 'odborníci' dávají ruce pryč.
Situace, která by se měla vždy s naprostou vážností probrat v době, kdy ještě není pozdě...

Ve vyšším (vysokém) věku člověka zcela přirozeně přicházejí fyzická i psychická omezení, na která je dobré brát zřetel již při vybírání psího plemene.

Psí společník je skvělá motivace a prostředek k tomu, aby si člověk i ve stáří udržel fyzickou a psychickou kondici, což ovšem funguje jen tehdy, pokud mu vnáší do života radost a nestává se naopak dalším stresorem.

I proto je nutné se vší zodpovědností pečlivě zvážit vhodnost konkrétního psího plemene pro vaše rodiče/prarodiče. Z hlediska velikosti, temperamentu a dalších hledisek.

Nezapomeňte, že vybíráte psího parťáka pro ně, nikoli pro sebe.

Protože v opačném případě ne vždy končí vše dobře tak, jako to skončilo v tomto lidskopsím spojení...

O tom všem i věcech souvisejících jsme si popovídali s úžasnou dámou, klientkou mého individuálního výcvikového servisu, které tímto znovu děkuji za její neanonymní podělení se o svůj lidskopsí příběh.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pane/paní/slečno, máte hezkého psa!“


(image generated by AI)

 

Zdánlivě tak nevinná věta.

Pronesená procítěným a na první dojem velmi milým a empatickým hlasem.

Věta, která však má své pokračování a pokud se vám zatemní mozek, protože vám někdo pochválil pejska, můžete se následně dostat do velkých problémů...

Teď opravdu nežertuji a zkuste prosím (hlavně ženy!) situace popsané v tomto článku brát velmi vážně.

Začnu popisem svého vlastního zážitku z tohoto týdne a předesílám, že nebyl tohoto druhu první. I proto již určité vzorce „navazování kontaktu“ nepovažuji za náhodné, ale naopak cílené a potenciálně i velmi nebezpečné.

Vraceli jsme se s mým pubertálním telátkem z velké procházky, už byla docela tma a kolem nás šel chlapík, který najednou změnil směr a vydal se přímo k nám.

V podobných situacích už tak nějak reflexivně zostražitím a malého jsem si chytl pevněji.

Chlapík se přiblížil zhruba na tři metry a říká:

„Pane, máte hezkého psa!“

Takovým tím rádoby milým, sympatickým a procítěným hlasem, přesně jak jsem jej popsal na začátku článku.

Znám tyhle šmejdy už dost dobře a nijak jsem nereagoval.

„Nechá se pohladit nebo by mě kousnul?“

A v té chvíli už bylo všechno jasné...

Jak říkám, znám tenhle typ šmejdů.

Koukl jsem mu přímo do očí a dost zlým hlasem mu sdělil, že on si ho rozhodně hladit nebude.

A čekal jsem, co bude dál.

Chlapík nezklamal.

„A nemáte zapalovač nebo cigarety?“

Byl odvážný, lehce poodstoupil, ale stejně to na mě zkusil.

Už jsem nereagoval (s podobnými týpky nesmíte zapřádat konverzaci ani ji natahovat) a s telátkem jsme v klidu pokračovali v cestě domů...

Pointa?

Nikdy se nenechte nachytat!!

Tento na první pohled neškodný komunikační vzorec na vás šmejdi zkusí s jediným a velmi jasným záměrem.

Jednoduchou otázkou si otestují, zda pro ně váš psí parťák není nebezpečný a mají k vám tedy volnou cestu – za doslova čímkoli, co se jim zamane...

Ruku na srdce.

Jak byste, hlavně vy, dámy a slečny, v podobné situaci zareagovali/y?

Troufnu si odhadnout, že velká část z vás by v tu chvíli totálně zjihla a roztála, vždyť ten člověk pochválil vašeho plyšáčka a moc se mu líbí...

„Ježíš, vůbec se nemusíte bát, ten je úplně v pohodě, ten by vás ulízal a upusinkoval!!“

Bingo?

Já vím, že řadě z vás by se rozblikal někde v hlavě výstražný maják – ale zdaleka ne všem, na to dám svoji pravou ruku do ohně.

Říká se tomu sociální inženýrství.

Pokud uplatníte správné postupy, dostanete z člověka informaci, kterou by za jiných okolností nikdy nepustil. Průšvihy v oblasti bankovních účtů a hesel všeho druhu jsou už mediálně dostatečně profláklé.

Informace, zda má váš psí doprovod nebo pes na vaší zahradě zdravé instinkty nebo jste z něj udělali plyšáčka šmejdům na hraní, je pro určitý typ lidí k nezaplacení.

Nikdy!

Nikdy v podobných situacích neskočte šmejdům na lep a tak, jak to učím svoje klienty a tak, jak vychovávám své vlastní psí parťáky, vždycky dejte najevo, že váš pes neslouží cizím k otlapkávání, omatlávání, krmení a dalším činnostem, na které máte právo výhradně vy nebo vaši blízcí.

Řeknu to jednoduše.

Pokud budou mít lidé k vašemu psímu parťákovi respekt, je to vždy tisícinásobně lepší varianta než když si budou myslet (protože právě vy jim to bohužel budete pořád hlásat), že jde o neškodného ňoumu, který by pro vás nehnul zubem. Klidně buďte v očích jiných za asociály, ale jednoho dne vám to může zachránit zdraví, život nebo majetek...

Mimochodem – všimli jste si, kolik v městském provozu ubylo velkých psů?

A pokud už po ulicích se svým človíčkem nějaký takový korzuje, bývá na jednu stranu často obdivován, ale na straně druhé stejně často a možná i častěji kolemjdoucími pozorován podezřívavě a se znechucením.

Lidé si odvykli vídat a potkávat opravdu velké psy.

Těch malých a většinou uštěkaných pidižvíků (nic osobního, vše je zase jen o výchově a přístupu) potkáte spoustu, lidé jsou zvyklí a moc je neřeší.

Řeší ty velké.

Třebaže jsou v klidu a jen stojí nebo sedí vedle vás, v jistém typu lidí vyvolávají až výbuchy nenávisti, agresivity a zloby...

Ale zároveň vidíte, jak strašně se jich tihle jedinci bojí.

Všichni moji psi zažili momenty, kdy ode mne drželi lidské agresory a už to zažil i můj pyrenejský zatím puberťák, ještě zdaleka ne ve své plné síle a velikosti.

Naposledy také tento týden, kdy se do nás dvou navážela totálně ožralá (opilá je slabé slovo) a velmi agresivní žena(!) v situaci, kdy jsem ji jen slušně požádal o uvolnění dveřního prostoru, abychom vůbec mohli vejít do paneláku. Nepřejte si zažít, co se rozpoutalo za peklo...

Prostě se to všechno nějak sešlo a také proto teď sedím u počítače a dávám dohromady dnešní článek jako varování ostatním.

Protože k tomu, aby vás váš vlastní pes musel bránit, není v dnešní době vůbec daleko.

Protože prvním krokem k tomu, aby vám někdo fyzicky ublížil, bývá často ten velmi jednoduchý testík na dálku – bránil by ji/ho vůbec ten pes?

Kdysi, už je tomu dost let, žil byl člověk, který vlastnil německého ovčáka. Chodil s ním na cvičák a dlouhodobě spolu sbírali poháry a ocenění. Pak ho byl jednou venčit v parku a napadla ho parta šmejdů. Zatímco ho tloukli a obírali o všechno, co měl u sebe, jeho cenami ověnčený šampión si o kus dál v klidu značkoval křoví...

Jsou psi, kteří vás budou bránit už jen proto, že jsou to psi té správné povahy.

Jsou psi, kteří k vám musí mít vytvořený správný vztah a vazbu, aby vás bránili.

A jsou psi, kteří vás nebudou bránit nikdy...

Taková je realita.

Dnešní doba je nebezpečná daleko víc, než byla dříve. Razantně vzrostla frustrace a z toho plynoucí agresivita lidí, stejně jako jejich nesnášenlivost vůči živému okolí – ať už jde o jiné lidi, psy nebo zvířata obecně.

Pokud dáte jednoznačně najevo, že mezi vámi a člověkem se zlými úmysly stojí váš psí parťák, vyhnete se řadě potenciálních a velmi ošklivých zážitků.

Zbití...

Znásilnění...

Okradení...

Věřte mi.

Na samém počátku mnohých dějů blízké nebo vzdálenější budoucnosti stojí právě ta zdánlivě zcela neškodná, nevinná, milá a empatická věta:

„Pane/paní/slečno, máte hezkého psa!“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Slova v hlavě


(image generated by AI)

 

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak silně může ovlivnit dosažení vašeho cíle jedno jediné slovo?

Slovo, které již samo o sobě nastaví celý váš přístup?

Nebo slovo, které jednoznačně ovlivní vaši momentální reakci vůči vašemu pejskovi?

Jaká slova vám tak často rezonují v hlavě?

Máte ještě vůbec nějakou vnitřní svobodu nebo všechno už jen „musíte“ či „nesmíte“...?

Ponořme se zase na chvilku do psychologie člověka...

Slova.

„Musím!“

„Nesmím!“

„Potrestat!“

Zdánlivé maličkosti.

Slova, která nám v naší hlavě určí postoj, který budeme k danému cíli nebo řešení situace zaujímat...

Je toho hodně, co ve svém životě „musíme“.

Musíme se postarat o sebe, o svoji blízkou bytost...

Musíme se postarat o jídlo, o střechu nad hlavou, o místo k přespání...

Musíme se postarat o finanční příjem, abychom mohli zaplatit naše přežití.

Složenky, pojistky, nájem... a zase to jídlo...

A v našem případě lidí s pejsky se musíme starat také o všechny hmotné a nehmotné potřeby našich psích souputníků.

Musíme dodržovat zákony, musíme dodržovat pravidla silničního provozu, musíme dodržovat smysluplná i nesmyslná buzerační nařízení a vyhlášky.

Musíme si najít čas a místo na odpočinek, jinak náš organismus zkolabuje.

To všechno musíme.

Ale pak jsou i věci, které nemusíme, ale chceme.

A zde už můžeme vnímat ten zásadní rozdíl v pojmenování přístupu...

Řada lidí se svým pejskem na procházku  jít „musí“.

Tak to mají nastavené ve své hlavě – další povinnost, další stresor jejich života...

A je jich dost.

Je takových lidí hodně, kteří s pejskem po boku šlapou z donucení.

Pak jsou lidé jiní, kteří na procházku se svým pejskem jít „chtějí“.

Ti první jen obejdou panelák, protože jejich pes se „musí“ vyvenčit.

Ti druzí si spolu udělají pořádnou procházku, protože je jim s jejich psím parťákem dobře. „Chtějí“ s ním jít ven, „chtějí“ si užít společný čas a vzájemnou komunikaci, ten jedinečný pocit „jsme spolu“...

Někdo má svého pejska v šuplíku „musím“, jiný v šuplíku „chci“.

Jedno jediné slovo a pokud se vám v souvislosti s něčím (někým) vynoří v hlavě, vědomě i podvědomě určí váš přístup k dané situaci, věci, živé bytosti...

„Musím s ní/s ním žít.“

„Chci s ní/s ním žít.“

Musím nebo chci se něčemu naučit?

Musím, pak to tedy beru jako (nepříjemnou) povinnost. Musím, přestože se mi vlastně nechce – ne moc nebo ani trochu.

Dám tomu jen to nutné.

Nutnost v mém životě, která mě otravuje...

Nebo to naopak chci?

Obohatí mě to, udělá mi to radost, vylepší to moji osobnost, pomůže mi to zvládnout problém, se kterým se momentálně potýkám?

Přínos do mého (našeho společného) života...

Tolik toho musíme.

A tolik těch „musíme“ si nakládáme nejen z povinnosti, ale také k uspokojení svého ega...

Občas to vidím i u svých klientů.

„Musím to umět.“

Ano, jistě.

Ale pokud je motivátorem člověka ego, vždy jsou jeho nerozlučnými společníky stres, nervozita, nespokojenost a agresivita.

„Musím to umět dokonale!“

Prosím?

Ne. nemusíte.

Pohonným motorem přístupu „musím“ bývá vlastní ego, poháněčem přístupu „potřebuji“ lepší spolužití člověka a jeho pejska...

Tak, jak si svoji cestu, motivaci a cíl pojmenujete v hlavě, tak k ní budete přistupovat.

A takový bude také její výsledek – dobrý nebo špatný...

Jiný příklad?

Velmi, velmi často od člověka slyším: „Jak teda mám svého psa potrestat?!“

Potrestat?

My přece svoje psy nechceme trestat...

Trest je ponížení.

Zpětná vazba „tohle je špatně“ je něco úplně jiného.

Fyzicky i psychicky.

Trest je jen více či méně brutální reakce na určitou akci, doprovázená emocemi vzteku, agresivity, rozhození a nervozity. Cílovému subjektu přinese jen tyto emoce a pocit ponížení, žádný efekt ani motivace pro zlepšení v příští podobné situaci.

Zpětná vazba naopak ukáže, kde se stala chyba. Cílovému subjektu přinese poučení a emoce vnitřní síly jeho zdroje, subjekt přesně ví, kde se z jeho strany chyba stala a jak ji pokud možno už neopakovat.

Za „subjekt“ si dosaďte pejska, dítě, podřízeného ve vašem zaměstnání...

Pojmenování vaší reakce ve vaší hlavě, dříve než ji spustíte, opět jednoznačně určí její provedení.

Vybuchnete vzteky a „trestáte“?

Nebo (jakkoli to bude někdy těžké) zachováte klidnou hlavu, emoce a soustředíte se na „vysvětlení“ oné chyby?

Proto lidem, kteří se mne ptají „jak potrestat svého psa“, vždy odpovídám, že svého psa netrestáme, ale dáváme mu zpětnou vazbu.

Potřebujeme, aby se ze své chyby poučil, ne ho zadupat do země, vystresovat a ponížit.

Lámeme věci přes koleno, vynucujeme něco na sílu?

Výsledek nikdy nebude dobrý.

„Probléme, ty musíš!“

Musíš, musím, musíme?

Musíme toho v životě spoustu.

Vše, co „musíme“, se stává stresorem naší osobnosti.

Musíme někde v určitý čas být, musíme něco udělat...

Stejným stresorem je slovo „nesmíme“.

Nesmíme udělat chybu, nesmíme na nic zapomenout...

Těch „musíme“ a „nesmíme“ je v našich životech i díky pomateným figurkám naší vrchnosti čím dál víc. Čím dál víc stresu a tlaku, kvůli nimž také děláme daleko častěji chyby, jsme nepříjemní na své okolí a začínáme nenávidět sami sebe.

Zkusme co nejvíce těch stresujících „musíme/nesmíme“ vyhnat ze svých hlav a myšlení...

Jsou to nátlaková slova uložená v podvědomí a předurčující náš následný negativní přístup.

Slova v hlavě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Důchodci


(image generated by AI)

 

Procházky s pejskem vlastním stejně jako výukové lekce s mými lidskopsími klienty bývají bohatou studnicí příběhů (ne)normálních, zábavných i absurdních.

Tak, jak je přináší život a běžný okolní provoz.

K napsání dnešního článku mě inspiroval jeden čerstvý zážitek z tohoto týdne...

Mým psím klientem bylo čtyřiapůlměsíční štěně plemene shiba-inu, živý psí kluk, který svým prvomajitelům (pán a jeho přítelkyně) připravil už nejeden testík psychické i fyzické odolnosti. Proto si mě našli, zkontaktovali a aby nedělali další zbytečné chyby a s malým si uměli správně poradit i v dalších etapách jeho života, domluvili si u mne individuální výcvikový servis.

Štěně bylo v pohodě. Na svůj věk přiměřeně socializované vůči pejskům i lidem, sebevědomé a správně zvědavé...

Probíhal už třetí den individuálu a pejska měla na vodítku klientka. Teprve se učila, ještě vše samozřejmě nebylo dokonalé, ale byla šikovná a potřebovala jen nabýt potřebnou jistotu a trochu praxe.

Po cestě proti nám šel párek takových těch typických důchodců.

Pán a paní, pán s holí, vedle nich ťapala kříženka možná s krví kokršpaněla (moc jsem ji nezkoumal), klidná a v pohodě, zjevně také již starší.

Svoji klientku jsem zastavil, sehnula se ke svému štěněti a zafixovala za obojek, přesně tak, jak jsme byli již předem domluveni.

Když se důchodci dostali na naší úroveň, zastavili se i oni.

Paní: „To je ještě štěně, žejo. Tak to se potřebuje socializovat!“

A vzápětí udělala něco, co jsem přisámbůh ještě za ty roky svého psího života nezažil.

Vzala svoji fenku, která stála na zemi vedle ní a o štěně nejevila pražádný zájem, zvedla ji do náruče(!), pak se s ní sklonila a doslova ji začala rvát(!!) malému před čumák...

„Von si ji musí vočuchat!“

„Von“ jako každé správné zvědavé štěně jeho věku, se samozřejmě k fenečce natáhl. Nejančil, nepanikařil, jen byl zvědavý.

Pán: „Koukejte jak je nesocializovanej! To ho musíte vzít na cvičák!“

V naprostém klidu mu říkám: „Prosím vás, běžte zase dál, ju?“

Pán: „Proč bych měl jít dál? Může bejt tady, když budu chtít!“

Paní (štěně v klidu na zemi), znovu šťouchajíc svojí zhruba dvojnásobně velkou fenkou evidentně vysoce flegmatické povahy do malého: „Musí si k ní čuchnout, musí se socializovat!“

Už jsem lehce přitvrdil na důraznosti hlasu: „Běžte pryč a nechte nás na pokoji!“

To pán nervově nevydržel a začaly z něj padat výrazy jako „hovno víte“, „pan chytrej“ a jen jsem čekal, kdy použije své hole a začne mě s ní lískat po zádech...

Pak se do toho sympaticky vložila i moje klientka (Slovenka, takže to mělo grády) a slušně, leč jasně jim vysvětlila, že štěně skutečně nesocializované není a my o jejich intervenci nestojíme, ať přestanou otravovat a pokračují ve své cestě.

Párek důchodců se konečně nasupeně vydal pryč a jejich dojemná souhra jadrných nadávek na naši skupinku byla ještě po nějakých sto metrech jasně slyšitelná...

My jsme na sebe koukali a jen nevěřícně kroutili hlavami.

Tohle bylo fakt extempore...

Nechci, aby to vyznělo jako flame proti důchodcům.

Rozhodně ne.

Bohužel realitou je, že právě z této skupiny lidí se často rekrutují jedinci mající utkvělou potřebu poučovat a sekýrovat svoje okolí, kterak dělá blbě to či ono.

Což nikterak neznamená, že vám nemůže otrávit procházku s vaším pejskem i někdo podstatně mladší, ale se stejnou potřebou kázat a poučovat.

Celý svůj pejskařský pracovní život si dávám zatraceně velký pozor na jednu věc a už jsem o tom také nejednou psal.

Nikdy, ač bývám očitým svědkem velkých chyb v lidskopsím přístupu, se do jejich procesu člověka a jeho psa nevměšuji a nedávám nevyžádané rady – poradím nebo doporučím vždy pouze v situaci, kdy se na mě někdo s touto žádostí výslovně obrátí.

Držím se toho striktně a ani při setkání popsaném v tomto článku jsem dotyčným neřekl, kdo jsem a čím se zabývám, třebaže se to nabízelo. Nemělo by to smysl, jen by to zvýšilo agresivitu druhé strany.

Proč to vlastně všechno píšu?

Protože (a potvrdili mi to i tito moji klienti, skoro o dvě generace mladší) čím dál více bojujeme s nabouráváním svého soukromí a osobního prostoru...

Češi jsou známí svojí univerzální schopností být experty na všechno.

Probíhá-li hokejové mistrovství, stávají se skvělými trenéry, stejně jako v jiných případech experty zdravotními, politology...

… no a samozřejmě také experty „přes psy“.

Takže aniž vědí, jaký je váš pejsek, odkud přišel, jakou má povahu a vzorce chování, leckdy i jen jakého je plemene, přesně vědí, co on nebo vy děláte špatně.

A aniž o to sebeméně stojíte, začnou do vás hustit svoje rozumy.

Chcete v klidu projít, ale ne, není vám to dopřáno...

„Co to máte za psa? Kluk nebo holka? A proč dělá(te) tohle? A proč nedělá(te) tamto?“

A ti největší pitomci vám začnou před čumák vašeho psa cpát svého, protože „Socializace, pane...“

K smíchu je to jen do té doby, než rupnou nervy vám nebo vašemu psímu doprovodu, popřípadě tomu druhému pejskovi, protože osobní prostor a jistá pravidla lidskopsího seznamování berou psi velmi vážně.

Bohužel, všeználků, „pilotů letadla“ a lidí majících pocit, že v jistém věku se z nich stávají moudří kmeti s oprávněním rozdávat pomatené rady, je plný svět.

Nedejbože, když se však v důsledku jejich vlastní hlouposti něco semele...

Vždy za to budete moct výhradně vy.

Nebo váš pes.

Nebo vy oba.

Po každém takovém incidentu, objektivně naprosto zbytečném incidentu, zbude jen hořká pachuť, protože málokdo je stoprocentně splachovací. Proběhne pár ošklivých slov, agresivita a všechny ty negativní emoce, které v lidskopsím světě nemají co dělat.

Proto prosím všechny, kterých se to týká.

Respektujte lidskopsí osobní prostor...

Respektujte lidskopsí soukromí...

Uvědomte si, že správná a nekonfliktní psí „socializace“ skutečně neprobíhá tak, že násilím vecpete jednoho psa k druhému...

Přemýšlejte, předvídejte a v neposlední řadě – spolupracujte s tím druhým...

Prosím.

Ať už jste ti skuteční „důchodci“ z nadpisu tohoto článku nebo jen „důchodci“ svým myšlením a nadřazeným přístupem k okolí.

Prosím a děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí silvestr, petardy a ohňostroje


(image generated by AI)

 

Nevyhnutelná každoroční realita, pro mnohé psí majitele a jejich čtyřnohé parťáky pak bohužel i čas paniky a hrůzy.

Stejně tak je však realitou také nikoli vrozený, ale postupně pěstovaný a podporovaný psí strach z petard a ohňostrojů, za nímž vždy stojí špatná reakce jejich majitelů na prožitou zkušenost a především vztah nepostavený na bázi hierarchie, ale pouhé „lidské lásky“, jehož výsledkem je logický závěr „jsem na to všechno sám“ v psí hlavě.

Každý rok je to stejné.

A každý rok se snažím lidem promluvit do duše a vysvětlit jim, jak předejít (před)silvestrovským psím stresům.

Protože každý rok osobně potkávám řadu psích majitelů, kteří se mi svěřují s tím, jak moc se jejich psí parťák bojí rachejtlí, petard a ohňostrojů...

Protože každý rok vídám řadu statusů na sociálních sítích „Někde to bouchlo a pes mi v panice utekl ze zahrady/vyvlékl se z obojku/vytrhl se mi z ruky...“ a čtu řadu inzerátů psích ztrát...

Proto se rok co rok snažím vysvětlovat, co je skutečným zdrojem těchto psích tragédií a jak jim předcházet.

A ano, zkusím to i letos...

Pojďme na to.

Svět, ve kterém si z nejrůznějších důvodů vaši sousedé a lidé obecně nějakou tu petardu nebo ohňostroj bouchnou, je skutečný a nikdo tomu nezabrání.

„Dělostřelecké manévry“ na konci roku.

Vyvěšené letáky v reálném světě a internetový prostor zaplněný hledáním pejsků, kteří zpanikařili a ztratili pojem o tom, kdo jsou, kde jsou, kde je jejich domov a kde je jejich člověk, jsou pak jejich neodvratným důsledkem.

Primární chybu ale nehledejte na straně odpalovačů pyrotechniky...

Chybu hledejte vždy na straně své.

Jednoznačně a bez pardonu.

Psi ponechaní svému osudu na vašich pozemcích, kdy to kolem bouchá jak u Verdunu, ale vy jste přece v klídku, těžká pohoda jazz a to, že váš opuštěný a zpanikařený psí parťák by v děsu a hrůze mohl vypálit ven dírou v plotě nebo nedovřenými vraty, v lepším případě se jen k smrti vyděšený choulit někde v koutku zahrady nebo dvora, vás ani nenapadne...

Frajeři největší, mající svoje psí parťáky při procházce na volno a jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a spolehlivě ho přivolám zpátky“, se krutě střetnou s realitou ve chvíli, kdy jejich „dokonale vycvičený a na slovo poslouchající“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa v opravdové panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, dodnes hledá svého psa po širém okolí...

Lemplové mající své psí miláčky sice na vodítku, které je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes učiní - a v podobném případě většinou již napoprvé úspěšně...

Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého psa do své haciendy?

Je skutečně takový problém uvědomit si, že randál nezačne až na Silvestra a neskončí hned po něm?

Je skutečně takový problém mít pro svého pejska pořízený kvalitní obojek i vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně spolehlivě nastaveného obojku?

A to je teprve začátek, respektive fyzická část celého problému...

Druhá stránka problému je neméně důležitá, dokonce ještě důležitější.

Je o prevenci, psychice a předvídavosti – je o tom, jak psí panice a zbytečným psím stresům a ztrátám předejít.

Záměrně ji zhustím do základních stručných popisů pro ty, kdo neradi čtou dlouhé texty...

Naprostým základem je prevence a předvídavost.

Snažte se prosím (logicky) důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho pejska. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky – a to především psychický šok, protože ohlušující rána jej psychicky a prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta. Ať už navolno, vyvlečený z obojku, s vyškubnutým vodítkem za sebou nebo prasklou karabinou u vašich nohou...

Jakkoli „je vám to všem přece jasné“, v praxi tomu tak rozhodně není. Není a právě tento scénář tvoří velkou skupinu těch, kdy člověk o svého pejska navždy přijde.

Další dobrou prevencí je nedat na nesmyslné rady, jakkoli jsou z určitých kruhů propagované.

Nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky, můžete ho dokonce i zabít. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

A třetí dobrá rada zní: respektujte psí psychiku a psí vzorce chování.

Základním stavebním kamenem předcházení psí panice (ať už z petard, ohňostrojů či jakýchkoli jiných stresorů) a následným problémům je zdravá psychika psa a respektování smečkových principů.

Jinými slovy - každý pes, který musí řešit panický problém, se dostává do menší či větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale každý pes zároveň ví, že na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky a jeho příkladové vzorce chování – a tím v psích očích musí vždy být jeho majitel, jeho člověk. Pokud mu pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří mimo  jiné i ony silvestrovské světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ je v klidu, negativně je nekomentuje a nereaguje na ně, proto není zapotřebí se jimi zabývat, není třeba je řešit, není třeba se jimi stresovat. Lidskopsí smečky, které takto fungují, nikdy nemají problém. Problém mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky, tak jak vás to prakticky a osobně učím. A až budete trávit se svým pejskem silvestrovský večer a noc, pak s ním buďte v přímém fyzickém i psychickém kontaktu. Nenechte svého pejska samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě, v boudě nebo v kotci. Mějte ho u sebe, neschovávejte se do koupelny ani do sklepa, chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte, jako silná osobnost - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Pak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy. Vy jste jeho vzor, bude se chovat tak, jak se budete chovat vy sami.

A uvědomte si prosím, že pokud to nezvládnete, pak je tím nejhorším následkem vašeho selhání poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při následném neřešení až nevratné). Každá špatná zkušenost se propíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho pejska...

Rozumíme si?

Tak ještě jednou, pro jistotu...

Před/po/silvestrovské bouchací orgie v naprosté pohodě zvládnete, pokud si alespoň trochu vezmete k srdci, co jsem napsal.

Žádná sedativa, pejsky mít uvnitř vašeho obydlí tam, kde jste vy, zůstat v klidu a chovat se jako silná, nikoli slabá osobnost.

Venku být v klidu, předvídat, nechodit do bouchacích epicenter, předem pečlivě zkontrolovat obojek, karabinu a vodítko.

A pokud by přece jen došlo k nejhoršímu, pak prosím nezapomeňte, že sociální sítě nejsou všemocné a vaše zoufalé volání o pomoc se ani zdaleka nedostane tak daleko, jak si mnoho z vás myslí a tam, kam opravdu potřebujete. Často bývá dobrý konec jen šťastná náhoda, nebývá pravidlem a vždy je daleko lepší problémům předcházet.

Proto si znovu připomeňme smutnou realitu...

Významně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli ze zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, je každoroční skutečností a ani letos tomu bohužel nebude jinak.

Vždy a neoddiskutovatelně za tím stojí přístup člověka, majitele pejska. Nevymlouvejte se a nedávejte primární vinu „bouchačům“, vždy je v pozadí vaše vlastní laxnost, nezodpovědnost, lenost nebo lhostejnost.

Vždy tomu tak bylo, je a bude a je nanejvýš vhodné si to přiznat.

Tentokrát už ale v této smutné statistice nemusíte figurovat vy a váš psí parťák...

P. S. Letos si znovu a pro něj poprvé projde touto zkušeností i moje vlastní štěně - pyrenejský horský pes Bastien. Můj přístup v jeho případě je a bude naprosto totožný s doporučeními a radami, které jsem v tomto textu vyjmenoval, stejně jako tomu bylo i u všech jeho psích předchůdců po mém boku.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Čas předvánočně-vánoční


(image generated by AI)

 

Nadcházející (tento) týden již je týdnem s vánoční nedělí a jako vždy to zase strašně rychle uteklo – i uteče.

A ani letos nezapomenu na svoji tradiční přímluvu „Milý psí Ježíšku...“

Deset psích přání, která stále zůstávají aktuální a neměnná, rok co rok.

Deset psích přání, která jsem vyčítal z očí všech těch pejsků, kteří mi za dlouhé roky s nimi a mezi nimi prošli životem...

Deset psích přání, která aspoň touto formou mohu předat těm, kteří je jako jediní mohou splnit – jejich současným i budoucím majitelům...

Tak také činím a jako bonus velmi úzce související přidávám ještě svůj apel na všechny, kdo naplánovali psíka primárně jako vánoční dárek, mnohdy bez skutečného rozmyslu a pouze pod vlivem emocí.

Uvědomte si prosím mimo vše jiné i to, že jakkoli mohou být vaše pohnutky ušlechtilé, nestačí jenom mesiášský syndrom „zachráním ubohého pejska z útulku“.

Důvodem osvojení takového pejska by vždy zcela jednoznačně měl být reálný úmysl jeho život zlepšit, nikoli zhoršit nebo ponechat na stávající úrovni pod alibistickým štítem „já už si ho takového vzal a on jiný už nebude“ - dnes a denně to vídám kolem sebe.

Proto dnes připojuji ke včasnému seznámení s tím, co vlastně váš „ušlechtilý úmysl“ znamená v syrové realitě běžného každodenního života, svoje krátké rozebrání tohoto tématu. Může vám velmi pomoci v odpovědi na otázku „Skutečně to chci a mám na to?“

Pokud poctivě zjistíte, že opravdu ano, pak vás Osud spolehlivě spojí s pejskem, se kterým jste se prostě měli najít, který vás má něco naučit a vše je přesně tak, jak být má...

Pokud ale ne, vycouvejte prosím včas, než psí duši připravíte další velké zklamání, bolest do života nebo návrat za mříže útulkového kotce...

Děkuji.

Krásné předvánočně-vánoční dny vám všem i vašim pejskům!

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a léčit si na nás svoje vlastní mindráky.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně jen zvířata, bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, zda žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

 

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a naše skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým povídat. Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

 

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy kastrace a sterilizace? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby naprosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčily způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne trvalým odkladištěm pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

 

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy, kde a za kolik budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

 

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě podobnými, jaké že mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní priority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

 

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností pána tvorstva, s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale i pro nás symbolem splněných přání a těch našich není zase tolik. O to jsou však pro nás důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí domova či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

 

... a milý psí Ježíšku, ještě o jedno Tě moc prosíme...

... navždy a úplně odejmi lidskému druhu jeho schopnost lhát, krást, podvádět jiné a nedodržovat své sliby a dohody. Ochota lidí toto vše dělat je čím dál vyšší, stává se v jejich společnosti uznávanou normou a svojí negativní silou čím dál víc ničí a oslabuje vše dobré, co se v našem lidskopsím světě děje. Nahraď vzrůstající lidskou agresivitu a zálibu v konfliktech lidskou pokorou a pochopením síly vzájemné domluvy a spolupráce. Je nejvyšší čas.

 

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti ze srdce děkujeme.


 Za všechny pejsky, jejichž touhám lidé nerozumějí, jsem jejich psí přání přeložil tak, aby jim porozuměli i oni. A sám za sebe je budu psímu Ježíškovi
 i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo požádá o pomoc, jak jen bude v mých silách...

 

… a znovu se „pod stromkem“ objeví i živé dárky, mezi nimi také malá štěňata z psích vrhů nebo psí jedinci z útulků, protože právě čas vánoční je pro mnoho lidí synonymem obdarovávání a zachraňování.

Psi nejrůznějších plemen, s průkazem původu i bez, kříženci – psí bytosti, které mají často svůj další osud společný...

O smutné skutečností, kolik z těchto živých vánočních dárků po kratší či delší době opět (nebo poprvé) skončí za mřížemi kotce psího útulku, bylo napsáno již mnoho, píše se o ní každý rok a ani moje dnešní povídání na dané téma není moje první.

Přesto je teď napíšu.

Bude krátké, ale pokusím se tu znovu připomenout pár základních faktů, jejichž vědomým přehlížením nebo pouhým neuvědoměním se mohou jakkoli dobře míněné úmysly pořídit někomu štěně jako (vánoční) dárek nebo zachránit pejska z útulku velmi rychle stát cestou do pekla...

Začněme tedy, jak by řekl Sheldon Cooper.

Správná hierarchická výchova a běžná každodenní starost o štěně, stejně jako o pejska věku pubertálního, dospívajícího, dospělého nebo staršího, nikdy není tak triviální a jednoduchá, jak člověku může v okamžiku onoho závažného rozhodnutí připadat.

Je třeba si například uvědomit, že osobnost a dispozice dvouměsíčního štěněte, čerstvě odebraného od psí mámy,  jsou zcela jiné, než osobnost a dispozice pejska z útulku, který za sebou má již určité (a v mnoha případech ne zrovna dobré) životní zkušenosti. S člověkem, s jinými psy, s různými zátěžovými situacemi.

To vše musí mít potenciální adresát „psího dárku pod stromečkem“ a jeho nový majitel na paměti, stejně tak jakož i jeho blízcí (rodina, partner), vyskytující se v jeho každodenním životě. Stejně jako dárce a pokud možno dříve, nežli dojde k definitivnímu rozhodnutí.

A úplně stejně jako reálnou možnost, že po mnohdy již krátkém čase to budou právě on nebo oni, kdo bude muset převzít starost o nového psího parťáka, protože primární obdarovaný se jí nebude chtít věnovat, popřípadě se zjistí, že je nad jeho síly, časové možnosti nebo mimo jeho zájem.

Rodiče a děti, partneři v (zatím ještě fungujícím) vztahu...

Děje se to, stává se to, ale docela často se takové „náhradní řešení“ a „plán B“ nakonec ukáží pro pejska býti lepšími, nežli úmysl a plány původní.

Je třeba si uvědomit, že darovat někomu pod stromeček pejska a zároveň z něj pár dní po Novém roce neudělat čekatele před branami psího útulku znamená přijmout i ty náročnější stránky psí výchovy (štěněte) nebo postupného odstraňování psích traumat (pes z útulku, štěně bez správného imprintingu atd.)

Nelze to vzdát po pouhých několika dnech nebo týdnech.

Pes není věc, kterou vrátíte v reklamační lhůtě, protože se jako vánoční dárek neosvědčila, případně o ní měl obdarovaný jinou představu.

Přesto se s přesně takovým uvažováním ve své praxi čas od času setkám...

Nedělejte to, prosím.

Vždy máte možnost najít pomoc, vždy máte možnost naučit se dělat „psí věci“ správně, vždy máte možnost napravit své chyby, pokud jste ochotni si je připustit.

A věřte mi, že pokud to myslíte vážně, pak se osud vždy postará, aby vám tu pomoc poslal do cesty...

Je třeba si uvědomit, že přinést někomu pejska pod stromeček znamená stát se plně zodpovědným za tento čin a spoluzodpovědným za další psí osud.

Za veškerý čas psího života u jeho člověka, který by neměl trvat jen několik dnů nebo týdnů, ale celý zbylý čas umožněný jeho genetikou, zdravím a přístupem jeho lidského parťáka.

Je třeba si uvědomit, že „pejsek pod stromečkem“ znamená pro jeho nového majitele a nejbližší bytost spoustu osobních změn do budoucna.

Čas věnovaný psím procházkám...

Odřeknutí si lákavé dovolené v destinaci, kam nesmějí psi...

Energie a láska, vztah a jistota věnované nejen sobě nebo svému lidskému partnerovi, ale také partnerovi psímu...

A je třeba si také uvědomit, že stejně jako u lidí i u psů přichází pozdní čas jejich věku, čas zvolnění, čas bolestí, čas, kdy tak moc potřebují oporu svého člověka, oporu psychickou, fyzickou i emoční.

Čas, kdy už sami budete znát rozdíl mezi „dárkem pod stromeček“ a darem na celý život.

Někomu budete chtít v emoční vánoční atmosféře věnovat „psí dárek“ proto, aby svůj život obohatil psím parťákem, jinému proto, aby ve svém životě dále nezůstával sám.

Prosím, předem se velmi dobře ubezpečte v tom, že člověk, kterému chcete tuto živou bytost věnovat, je na ní připravený, skutečně o ni stojí a disponuje základními osobnostními vlastnostmi pro to, aby se o ni chtěl a dokázal postarat.

Prosím, vždy mějte v záloze „plán B“, pokud to dotyčný nezvládne. Vrátit/dát psa do útulku ten správný plán ale není.

Prosím, vždy pečlivě zvažte velikostní i povahově-plemenné dispozice konkrétního psího jedince. Vaše dítě ani babička skutečně nezvládnou plemeno typu molos nebo pastevec. Je neuvěřitelné, jak často už jsem se s představou, že nejlepší pro babičku s těžkými pohybovými problémy bydlící na samotě u lesa je kavkaz nebo bernardýn, setkal – a vždy ve fázi, kdy už se řešil velmi akutní problém, který byl jasně očekávatelný již na začátku akce „pořídíme babičce pejska, ať se tam sama nebojí“...

I na Vánoce buďte prosím v tomto směru zodpovědnými realisty.

Nepodlehněte pouhému mesiášskému komplexu „zachráníme na Vánoce pejska“, protože ono to sice může dopadnout dobře, ale jak už je každoroční tradicí, velmi často to dopadne špatně a psí útulky už v lednu praskají ve švech a volají o pomoc.

Na začátku toho všeho je každý rok zjihlá (před)vánoční atmosféra, špatný odhad, nereálná očekávání sluncem zalité lidskopsí budoucnosti, snaha někoho si zavázat nebo se mu vloudit do přízně – s každou z těchto motivací a jejími následky už jsem se ve své praxi setkal.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Černí rytíři, mistři orby

 

Moje dnešní video berte jako takovou tematickou kuriozitu, přesto úzce související s tím, čemu se věnujeme.

Neuvidíte v něm jedinou psí tlapku, zato spoustu otisků kopýtek a rypáčků;)

Zvu vás teď na malou exkurzi po lesních/lučních (nejen) psích cestách a cestičkách.

Natočil jsem před nedávnou dobou půlhodinku mé speciální sólové procházky, protože mi přišlo docela líto nezdokumentovat fascinující práci místních „rytířů lesa“. A protože právě probíhá jejich podzimní sezóna, myslím si, že je ten správný čas si o těchto nekorunovaných vládcích českých lesů něco připomenout.

Minimálně proto, že setkání s nimi se pro nás pejskaře, kteří svoje parťáky netaháme po sídlištích, ale chodíme s nimi i do lesů, může kdykoliv stát realitou. Žijí tu s námi, mohou být potenciálně velmi nebezpeční nám i našemu psímu doprovodu, buďme proto připraveni a mějme před nimi potřebný respekt...

(Před šesti lety jsme v našem lese s Gardýskem zažili kontaktní setkání s divočáky na vlastní kůži - i tehdy jsem k tomuto tématu něco napsal)



  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí desatero pro mudly


(image generated by AI)

 

Všeobecně známé označení ze světa Harryho Pottera v nadpisu jsem si vybral nejen pro určité odlehčení závažného tématu, ale především proto, jak výstižně charakterizuje skupinu lidí, pro kterou je tento článek primárně určen.

Protože my pejskaři tak nějak víme a jisté věci neděláme, tyto situace totiž zažíváme dnes a denně na vlastní kůži. Na straně nepejskařů tomu bohužel bývá přesně naopak. Nevědí, netuší, nechtějí se změnit a skáčou dva metry vysoko, pokud je na jejich chybu upozorníte nebo je požádáte, aby něco zkrátka nedělali...

Proto jsem se rozhodl sepsat takové základní desatero, které by si měli přečíst všichni ti, kteří by se měli konečně naučit, že pro kontakt s cizími psy cizích lidí také platí určitá pravidla – pravidla nepsaná, neukotvená v ústavě ani v občanském zákoníku, na druhou stranu velmi jednoduchá, velmi pochopitelná a veskrze logická.

Učiním tak se vší láskou a empatií vůči člověčenstvu, které jsem v tuto chvíli schopen, budu maximálně stručný a srozumitelný a pro ještě lepší pochopení předesílám, že se nejedná o žádný teoretický elaborát „co by kdyby“, nýbrž o velmi konkrétní a reálné zážitky mé nebo jiných psích majitelů.

Ve snaze maximálně pomoci pak jako poslední bod tohoto desatera uvedu pro potenciálně stále nechápající, podivující se nebo dokonce se zlobící jedince jednu zázračnou pomůcku, která, jak jsem pevně přesvědčen, jim v jediném okamžiku otevře oči i mysl a oni pochopí.

A znovu zdůrazňuji – následující body o sociálním chování nejsou určeny pejskařům, kteří ví a znají, nýbrž jsou směrovány na ty mnohé jedince, kteří, pokud je to nenaučí sám život, skutečně potřebují proškolit, co je a co není normální v běžném kontaktu s člověkem, majícím po svém boku psího parťáka.

Štěně, puberťáka, dospělého jedince, fenku, pejska, malého, středního nebo velkého, venku nebo v paneláku – o všech a všem bude v následujícím textu řeč...

Jdeme na to.

PSÍ DESATERO PRO NEPEJSKAŘE
se zvláštním přihlédnutím k běžnému provoznímu kontaktu s jiným člověkem a jeho psem

1/ Základní skutečnost k pochopení následujícího textu zní: pes není věc ani veřejný majetek.

2/ Z čehož plyne další jednoduchá skutečnost – možná vám soused dovolí pohladit si jeho nové auto, možná také ne, s pravděpodobností hraničící s jistotou vám nedovolí pohladit si jeho partnerku nebo dítě a o všem tom má plné právo(!) svobodně rozhodnout, protože v prvém případě se jedná o jeho majetek, v tom druhém o člena jeho rodiny nebo osobu blízkou. Stejně tak i jeho pes je de iure jeho majetkem a de facto jemu blízkou bytostí, vůči které má stejné právo svobodně rozhodnout, zda vás pustí do jeho kontaktní blízkosti. Také za něj nese zodpovědnost, tudíž pokud byste se jeho psu nelíbil a on vás pokousal, důsledky by šly plně za ním. A vaší povinností(!) ve slušné společnosti je jeho rozhodnutí plně respektovat na první dobrou a nereagovat stylem „A próóč jako nesmím? A von jako kouše? A nejste vy nějakej divnej? No to běžte do prdele!“ Prostě se naučte respektovat jasné „NE“ jiného člověka, jakkoli se to v této zemi nenosí. Naučte se to respektovat všude, kde je to zapotřebí, i včetně třeba objektů vaší sexuální nebo zamilované touhy, velmi tím zkultivujete prostředí i sami sebe. Naučte se to, třebaže je u nás bohužel dlouhodobě zavedeným zvykem institut soukromí nerespektovat, osobně se s tímto problémem setkávám velmi často a ze své vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že se skutečně jedná výhradně o problém konkrétní národní kultury a (ne)vychovanosti. Tudíž ano, dá se na tom zapracovat a dá se to změnit – pokud pejskař řekne NE na žádost o pohlazení svého pejska, nejedná se o žádnou vaši urážku a neberte si to hystericky osobně, ale jde o jeho rozhodnutí, ke kterému má více než dobré důvody. Jaké to konkrétně jsou, to vás, při vší úctě, už opravdu zajímat nemusí...

3/ Existuje všeobecně známý a v kulturních krajinách uznávaný a respektovaný institut osobního prostoru. Tedy určitá prostorová zóna kolem živé bytosti (člověka, zvířete), jehož narušením navozujete v druhém člověku (zvířeti) pocit diskomfortu, nátlaku nebo dokonce agrese z vaší strany. Obrannou reakcí každé živé bytosti v této situaci pak bývá ústup (pokud je kam), varování či přímý útok (pokud není jiná možnost či je narušení osobního prostoru extrémní). Pokud narušíte osobní prostor psa, může vás kousnout. Kůň vás může kousnout nebo kopnout, člověk odstrčit nebo vám vrazit facku (žena) či vám dát jednu pěstí (muž). Je to přirozená reakce, obranný vzorec chování daný přírodou a zodpovědnost za věci následné jde v plné míře za narušitelem. Pokud vstoupíte bez souhlasu do osobního prostoru lidskopsí smečky, nutně musíte počítat s možnými následky a stupidní reakce typu „Váš pes se mě nesmí dotknout!“ jsou v situaci, kdy se brání vaší nechtěné blízkosti, zcela mimo realitu. Rizika nesete vy a majitel psa vás do patřičných míst vykáže sám, s pomocí svého psa nebo to nechá plně na něm – a bude na to mít plné právo...

4/ S tím úzce souvisí další fakt. Když jdeme se svými psy, snažíme se (tedy alespoň ta přemýšlející, předvídající a zodpovědná část pejskařů) vždy jít tak, abychom byli mezi vámi a svými čtyřnohými parťáky. Je tomu tak proto, abychom vás i je od sebe odstínili a předešli tak možnému konfliktu opět plynoucímu primárně z narušení osobního prostoru. Pokud na té odstíněné straně máte k dispozici hromadu volného prostoru a na straně našeho pejska je prostor minimální, pak (a opět to teď píšu s maximální láskou a empatií vůči člověčenstvu, jaké jsem jen schopen) snad každému normálnímu člověku okamžitě dojde, kterou stranou se s námi má míjet. Nedojde to pouze debilovi, provokatérovi, naprosté většině běžců a téměř všem cyklistům. Zkuste se v podobných situacích zamyslet a zachovat logicky, v opačném případě totiž existuje nenulová pravděpodobnost, že vyfasujete kousanec do lýtka, stehna nebo do vaší těsně upnuté zadnice. Opět zde nejde o schválnost či nezodpovědnost z naší strany, ale o základní slušnost, předvídavost a spolupráci z obou stran. My pejskaři pro vás tvoříme přirozenou obrannou čáru, vy nám to prosím nekomplikujte a jednoduše spolupracujte...

5/ Dalším souvisejícím bodem je v běžném provozu kdykoli ověřitelná skutečnost, že jsme zřejmě nebyli seznámeni se zákonem, který povyšuje rekreační běžce a cyklisty nad nás, obyčejný plebs a poskytuje jim právo absolutní přednosti vždy a všude. Uvědomte si, vy moderní nadlidi, že jednak na veřejných komunikacích a lesních cestách, kde vás lze nejčastěji potkat, nemáte vůbec žádná přednostní práva, jednak (což je vám evidentně zcela jedno nebo vám to prostě nedochází) vás v naprosté většině případů vůbec není slyšet! Promile z vás použije zvonek, pokud ho má, zahaleká nebo dá jiným způsobem najevo, že se k člověku zezadu blíží. Desetina z onoho promile poděkuje za uvolnění cesty (znovu – to není vaše právo a naše povinnost, je to jen a pouze naše vstřícnost a ohleduplnost!), ostatní se prostě agresivně vecpete do sebemenšího volného prostoru (a tedy našeho osobního prostoru) a pokud máme na vodítku psa, málem mu přidupnete nebo přejedete tlapku a když se pak pes lekne a instinktivně zareaguje, máte s tím obrovský problém. Je pro vás (čest výjimkám) vážně takový problém nechovat se jako tupé agresivní hovado a respektovat skutečnost, že v daném prostoru nejste sami a bylo by fajn vzít v úvahu i další účastníky místní komunikace? Brečíte, když vás sejme auto, ale úplně to stejné děláte i vy sami jiným lidem...

6/ To samé v bledě modrém, jen v jiném prostředí – typicky panelákový výtah, konkrétně vstup do něj. Průměrně sociálně poučený makak (a znovu to teď píšu se vší láskou a empatií, kterou jsem v sobě schopen nalézt) počká, než člověk ve výtahu se právě nacházející zevnitř otevře dveře, vystoupí a teprve poté(!) do výtahu nastoupí člověk nacházející se venku. Ale ono ne, to by totiž vyžadovalo minimální dávku přemýšlení, předvídavosti a slušnosti a to dost bolí, chápu. No a teď si představte tu hrůzu, že ve výtahu není jen člověk, ale je tam se svým pejskem – takže čivavu svým neurvalým jednáním málem zašlápnete nebo trhnete mezi dveřmi, pastevci vyrazíte přímo před zuby a psí vůdce má plné práce s tím, aby čivavě zachránil život a pastevci vysvětlil, že toho neurvalce necháme žit. A opět zde hraje svoji zásadní roli osobní prostor a agresivita lidí, jejich netrpělivost, uspěchanost a vidění „jenom já a moje zájmy, uhněte mi z cesty“. Rozumíme si, že? Protože na druhé straně my s pejsky také neděláme to, že necháme na dvou metrech volného vodítka vyrazit naše monstrum z výtahu bez ohledu na to, zda se venku zrovna někdo nenachází. Oh wait... jasně, žertuji, zažívám pejskaře, kteří přesně tohle dělají – otevřou se dveře, vyvalí se naspídovaný pes natěšený na procházku, za ním vodítko, dlouho nic a až pak jeho člověk – a pokud „ten venku“ jste vy se svým vlastním pejskem, pak máte často plné ruce práce zvládnout atak „výtaháře“, o jehož činnosti tam venku jeho majitel většinou vůbec netuší...

7/ Půjdete (kdekoli – venku, uvnitř) do těsného osobního kontaktu s namakaným kulturistou, se kterým si netykáte? Narušíte jeho osobní prostor? Asi ne, viďte. Mohlo by se mu to hrubě nelíbit a mohl by vám to dát důrazně najevo – nejdříve verbálně, pak i fyzicky. Zvláštní je, že podobný pud sebezáchovy necítíte u velkého psa. Velmi zvláštní jev, o kterém jsem přesvědčen, že před nějakými roky neexistoval, protože lidé měli větší respekt pře psy i před svým vlastním druhem. Pumě nebo gepardovi byste se vyhnuli uctivým obloukem, na srovnatelně velkého i disponovaného psa se doslova namáčknete se zcela lhostejným výrazem v obličeji. Nedělejte to! Ani vám by nebylo příjemné, pokud by se na vás někdo mačkal – a ne „že by“, pokud nemáte psychickou úchylku, je vám podobná situace nepříjemná velmi. Nemačkejte se na lidi, nemačkejte se na psy, jakékoli velikosti. Ani na dospělé, ani na štěňata, ani v otevřeném, ani v omezeném prostoru...

8/ Štěňata. Kapitola sama pro sebe v kontaktu „cizí pes – cizí člověk“. Zkusím to vysvětlit tak, aby to bylo maximálně pochopitelné – štěně je mládě, podobně jako malé dítě. A stejně jako malé dítě, i to štěně se venku v prostředí plném vzruchů a podnětů potřebuje učit přežívat, poznávat, orientovat v různých situacích a učit se ty správné vzorce. Dítě učí jeho rodiče, štěně jeho majitel, lidský vůdce smečky. A ani u toho dítěte, ani u štěněte skutečně nejsou zvědaví na to, aby na ně během každé procházky jeden nebo více úplně cizích lidí šišlalo, mlaskalo, syčelo (ano, můj čerstvý osobní zážitek „Dyť já na něj jenom syčel!“) a snažilo se je fyzicky kontaktovat. Nedělejte to! Je to neslušné, nehorázné, komplikujete tím velmi často práci „učitele“ a laskavě si uvědomte, že malé dítě i malé štěně jednají ještě především instinktivně a je potřeba často plného soustředění jejich dospělého doprovodu, aby se jim dítě/štěně třeba leknutím náhle nevytrhlo, protože se lidské okolí právě zachovalo zcela nevypočitatelně nebo doslova idiotsky. Až od určitého věku a s tím souvisejícího psychického stupně vývoje je mládě schopno se začít soustředit, vyhodnocovat a postupně zvládat čím dál záludnější situace, do té doby je zvládání jejich reakcí v rušném prostředí často velmi náročné na soustředění a fakt není čas řešit vaše „Já si ho chci pohladit!“. Zkuste to pochopit a jakkoli vám mláďata přijdou roztomilá, zachovejte klid a přestaňte s dětinskými verbálními projevy a snahou sklánět k nim hlavu nebo k nim natahovat ruce. Až sami povedete svoje mládě, rychle pochopíte. A ještě jedna velmi podstatná skutečnost, týkající se i dospělých jedinců – všechna zvířata, psy nevyjímaje, berou upřený pohled do očí jako výzvu k poměření sil. Učili vás to v přírodopisu, viděli jste to nesčetněkrát v televizi nebo jste o tom někde četli. Dokonce i člověk to tak má, mají to tak také psi a vnímají to velmi výrazně už i štěňata jistých plemenných skupin (pastevci, molosové, primitivní plemena). Takže začít už nějakých deset metrů před cizím psem upřeně zírat přímo do jeho očí je bez prominutí stupidita nejvyššího stupně a nedivte se, když pes následně odpovídajícím způsobem zareaguje! Naše sociální komunikace skutečně není založena na principu „mohu si vůči svému okolí bez odezvy a následků dovolit cokoli“, to je velký omyl, kterému bohužel podléhá nezdravě velká část našeho lidského okolí...

9/ Sociální vztahy sociálně žijících druhů jsou ve zvířecí říši obecně postaveny na principu spolupráce, nikoli sobeckosti a sebeprosazování na úkor jiných. Pokud by tomu tak nebylo, sociální skupina by jednoduše nepřežila. Zkusme si z těch „jenom zvířat“ vzít trochu příklad a pochopit, že pokud budeme respektovat i jiné zástupce svého druhu, náš vlastní život se bude odehrávat v daleko slušnějších i méně stresových kulisách.

10/ A na úplný závěr slíbená „zázračná pomůcka“ pro otevření očí i mysli všem, kdo do této chvíle nechtějí nebo neumějí chápat smysl výše napsaného. Zkuste si tedy úplně jednoduše představit, že vy sami jdete po ulici a každou chvíli na vás někdo začne dětinsky šišlat, hypnotizuje vás upřeným pohledem do očí a během jediné cesty za jakýmkoli účelem musíte několikrát odpovídat na otázku, zda si kolemjdoucí může pohladit vás, vaše dítě, vaše vnouče nebo vašeho partnera kráčející po vašem boku. A když slušně, ale jasně odpovíte, že si to nepřejete, budete podrobeni křížovému výslechu že jako proč, zda je vaše dítě/vnouče/partner agresivní, proč teda nemá náhubek a jako závěrečné zhodnocení si vyslechnete, že jste asi „nějakej divnej“. Líbilo by se vám to? Že ne? Ale přesně tohle přece tolik z vás dělá! Nerespektujete „ne“, nerespektujete soukromí, nerespektujete osobní prostor. Takže pokud by se to samé nelíbilo vám (a buďte si jisti, že by se vám to hrubě nezamlouvalo), pak to nedělejte ani jiným – a ani náznakem se nepokoušejte argumentovat, že to přece nelze srovnávat, vždyť „je to jenom pes“. Ne, není to „jenom pes“ a pro každého pejskaře má naprosto stejnou citovou i  jinou hodnotu jako blízký člověk. Zkuste to pochopit a opět, zcela jednoduše, respektovat – o tom to vlastně všechno také je...

Děkuji - Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO

To je vše.

Deset bodů psího manuálu pro ty, kteří vnímají naše čtyřnohé průvodce životem jinak, vidí je jen jako věc a veřejný majetek a pro které jsme často my těmi divnými a nepochopitelnými, třebaže je tomu přesně naopak.

Deset snadno pochopitelných a pro cílovou skupinu naprosto neobtěžujících a neomezujících bodů, jejichž dodržování by eliminovalo (ano, i pejskař se spolu se svým psím parťákem musí jednoznačně snažit o to, aby podobným způsobem neobtěžovali jiné) spoustu negativních reakcí z obou stran.

Deset bodů sepsaných na základě mých dlouholetých vlastních zážitků a zkušeností z procházek s pejsky mými, se psy mých klientů i vyprávění jiných psích majitelů.

Pokud těchto deset bodů dokáže člověk, jehož se týkají, přečíst v klidu a s jasnou hlavou, pokud dokáže pobrat jejich smysl a pokud si v hlavě živě přehraje scénář posledního z nich, pak pevně věřím, že jeho příští setkání se s jiným člověkem se psem po boku už může probíhat normálně.

A pokud kdokoli z vás, kdo jste dočetli až sem, budete mít pocit, že máte ve své sociální bublině někoho, kdo by potřeboval tuto problematiku vysvětlit, dejte mu toto „Desatero pro nepejskaře“ přečíst...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ten správný čas je teď...

 

Lidé jsou různého založení – někteří jdou do svých akcí a životních změn po hlavě, někteří si nejdříve vše promyslí, ale poté už realizaci neodkládají, jiní se rozhodují a rozmýšlejí tak dlouho, až ten správný okamžik promarní.

A jedním z témat těchto rozhodování, rozmýšlení a úvah bývá i psí parťák.

Ať už jako první pes v životě... po dlouhé době... v dospělosti... po odchodu pejska předchozího...

Vždy nastane chvíle, kdy se úmysl „pořídím si pejska“ zrodí.

A pak přijde doba krátká, kdy se rozhodnutí změní ve skutečnost, člověk si svého pejska (ať už štěně nebo dospělého třeba ze psího útulku) najde a přiveze domů...

Dny nebo týdny.

Ale také dlouhé měsíce nebo dokonce roky, kdy se člověk vnitřně užírá touhou a srdce mu říká „ano“, kdežto mozek stále přináší nová a nová „ale“ a vymýšlí racionální důvody, proč to nejde...

Zvládnu jeho potřeby?

Mám na něj finančně?

Budu schopen změnit a omezit svůj životní styl?

Vadí mi špína nebo chlupy, protože jsem úzkostlivě čistotný?

Zvládnu jeho povahu – co když na mě bude ošklivý, pokouše mě nebo někoho jiného?

Mám ve svém srdci prostor pro někoho jiného než sebe sama?

Jsem po odchodu svého milovaného psího parťáka schopen přijmout dalšího?

Otázky, otázky a pochybnosti...

Mnohé z nich jsou velmi rozumné a je vysoce zodpovědné a nutné se nad nimi zamyslet.

Velmi poctivě se zamyslet.

Místo v srdci, omezení a změny ve svém životě, finance, osobní problémy a úchylky, výběr plemene nejen podle exteriéru, ale především podle povahy a schopnosti je zvládnout a dát mu to, co potřebuje.

Ale to vše lze člověku v sobě samém rozhodnout – ujasnit si, proč a jak moc vlastně pejska ve svém životě chci, být ochoten udělat potřebné změny, slevit v případě reálného vidění světa z plemene a jít do trochu (úplně) jiného.

Být schopen potlačit svoje ego a nechat si od někoho znalého včas poradit, nechat se něco naučit nebo nedejbože dokonce se nechat zasvětit do tajů správné lidskopsí komunikace a přístupu, tolik odlišných od zavedeného standardu „cvičák“, ale o tolik přirozenějších a efektivnějších...

Jde to, dá se to.

A pak je tu samozřejmě říše pověr, polopravd a naprostých nepravd...

Říše mýtů a předsudků.

Pes opravdu není stvoření hloupé, které se s vypětím všech sil naučí nějaké příkazy, povely a cirkusové kousky – bytost, které budete muset říkat každičkou maličkost, protože sama o sobě je jistojistě úplně tupá a bez lidského dohledu života neschopná.

Pes opravdu není semeništěm a přenašečem všech možných chorob, breberek a život svého majitele ohrožující, jen co se o něj otře nebo ho nedejbože dokonce olízne.

Pes opravdu nepřemýšlí o tom, při jaké vhodné příležitosti vás nejlépe a nejbolestivěji kousnout, jak se vám nejlépe pomstít nebo jak vás ve spánku zardousit.

Ne.

Pes jako druh obecně je bytost velmi inteligentní, se silným sociálním cítěním a potřebami, vybavený velmi propracovanými a složitými komunikačními schopnostmi. Velmi čistotný a pokud se budete chovat slušně, bude vám oddán doslova tělem i duší...

Budete se po jeho boku cítit psychicky daleko silnější a vyrovnanější.

Pokud jej budete správně vnímat, předá vám svoji sílu a podstatným způsobem sníží váš stres.

Budete se daleko více a zdravějším způsobem hýbat a pokud budete jen trochu při smyslech, přesunete svoje centrum pohybu z městských a sídlištních betonoasfaltových povrchů do lesů a otevřené přírody, místo smogu budete dýchat čistý vzduch.

Přestanete být tolik závislí na společnosti lidské, kterou právem vnímáte jako čím dál horší a zákeřnější a místo s lidmi si budete povídat i „povídat“ se svým psím parťákem.

O svůj sociální kontakt nepřijdete, naopak ho obohatíte.

Pokud tedy ve svém životě skutečně pociťujete potřebu přítomnosti psí duše a jste schopni splnit ona rozumová a praktická kritéria, pak neztrácejte čas.

Neříkejte si, že „až někdy“.

„Až budu v důchodu...“
„Až děti dospějí...“
„Až budu starší...“
„Až zůstanu sám/sama...“
„Až nebudu mít tolik starostí...“
„Až.......................................................“

Nenechte se odradit strachem, nenechte se odradit nejistotou.

Nikdy předem nevíte, co přesně nastane, ale pokud budete odkládat své sny a svá přání, jednoho ošklivého dne zjistíte, že už je na všechno pozdě...

Pes ve vašem životě je obrovský dar a ten nejlepší učitel.

Váš život zásadním způsobem obohatí, zavede v něm zdravější priority a vás samotné naučí být lepším člověkem.

Vyberte si toho správného psího parťáka a prožijte spolu krásný a plnohodnotný život.

A pokud to tak cítíte, svoje rozhodnutí neodkládejte, protože jednou... jednou už může být opravdu pozdě...

Pozdě na všechny vaše sny a všechna vaše přání.

Ten správný čas je teď...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Letní bezmozci


(image generated by crAIyon.com)

 

Jak jinak pojmenovat lidi, kteří vlastním přičiněním způsobí smrt svého psa v přehřátém interiéru auta?!

Bezmozci, kteří se reálně stali jejich výkonnými popravčími...

Tohle prostě nikdy nepochopím.

„Zapomenout“, že jsem ve svém (dříve nebo později) přehřátém vozidle nechal živou bytost?

Nepřemýšlet a neuvědomit si, co v omezeném prostoru udělá okolní i vnitřní teplota, že slunce se po obloze v čase pohybuje a tam, kde je právě teď stín, může být za pár desítek minut žhoucí výheň?

Nepochopím.

Je takový člověk skutečně jen hloupý a nepředvídavý nebo lhostejný a jeho psí kamarád mu totálně vypadne z hlavy, jen co se jde věnovat něčemu/někomu jinému?

Nepochopím.

Dva nedávné případy jen z tohoto a minulého měsíce, dle dostupných informací jednou stafford a podruhé německý boxer...

1. zdroj:

Strážníci v Praze našli boxera v autě. Pes jim zemřel přímo před očima

2. zdroj:

Pes v rozpáleném autě v Hluboké trpěl skoro hodinu, nakonec uhynul

V případě prvním stačila hodina, ve druhém nechali pejska v autě umírat hodiny tři.

Bezmozci?

To je ještě velmi slabé označení pro tyto psí majitele, kterým se pes nikdy neměl dostat do rukou.

Samozřejmě, že jejich jednání, vedoucí ke smrti psů, nebylo předem připravené a úmyslné...

A samozřejmě je to nikterak neomlouvá.

Sled událostí, za kterými stáli a které přímo ovlivnili, vedl k psí smrti – a to je neoddiskutovatelná realita...

V obou kauzách by k odvrácení tragédie navíc zřejmě stačilo, aby majitelé psů zvedli telefon, na který se jim podle informací v tisku policie neúspěšně snažila dovolat.

Bezmozci.

Zkuste si i v průměrně teplém letním dni zůstat tři hodiny v autě s tím, že si milostivě stáhnete jedno okénko o centimetr a půl...

K tomu s dýchacími a ochlazovacími omezeními německého boxera, tedy plemene s extrémně krátkou čenichovou partií (stafford na tom není o moc líp).

Bezmozci...

Nemám slov a s takovými lidmi bych osobně neměl ani to nejmenší slitování.

Neomlouvá je jejich hloupost, laxnost, nepředvídavost, bezcitnost... v  mých očích je neomlouvá vůbec a naprosto nic.

Úspěšně se stali vrahy svých psích parťáků.

A s velkou pravděpodobností to bohužel nebude konečná bilance tohoto roku, léto a lidská blbost ještě nekončí...

Proč je proboha zapotřebí, aby každý rok, každé období vysokých teplot, tak zbytečně vyhasínaly psí životy?

Proč se rok co rok, každičké léto, o těchto případech píše, vysvětluje a apeluje na psí majitele – a proč se stále nacházejí tak neskutečně tupí, pitomí, bezcitní a lhostejní bezmozci, myslící jen na sebe a svoje momentální potřeby?

Prostě nepochopím...

Sám mohu udělat jen velmi málo v rámci svých omezených možností pro to, aby se podobné tragédie děly co nejméně.

Jak už jsem psal, léto ale ještě zdaleka nekončí a čeká nás srpen s vysokými předpokládanými teplotami, třebaže teď na jeho začátku už několik dní prší, prší a prší.

Proto vidím smysl v tom znovu zopakovat několik základních skutečností a jednoduchých doporučení pro psí přežívání ve vysokých/extrémních venkovních i vnitřních teplotách – myslete na svoje psí parťáky, prosím a pokud je někam vezmete autem, v žádném případě je nenechávejte uvnitř, až půjdete něco velmi neodkladného zařídit!! Pes se totiž velmi rychle zahřeje, nepoměrně déle se pak chladí a v extrémních situacích (vysoká teplota nebo  dlouhá doba expozice) všechno přijaté teplo jednoduše neuchladí a neudýchá.

Tak tedy...

* omezená psí schopnost samochlazení je alfou a omegou potenciálních problémů souvisejících s přehřátím organismu!

* psí srst (respektive vzduchová vrstva mezi samotnou srstí a pokožkou) chrání nejen před zimou, ale izoluje také od vysokých teplot, proto je „stříhání na léto, ať mu není horko“, tolik oblíbené především u malých plemen, jedním z nejpitomějších nápadů!

* chlazení studenou vodou má reálný přínos pouze v oblasti mozkovny a čumáku, toto jsou jediné oblasti, kde je to účinné a potřebné – přímé polití, přiložení mokré tkaniny!

* mozkovnu (tedy část lebky chránící mozek) ochlazujeme proto, že v této části je uložen mozek, tedy veledůležitý orgán, který při zahřátí na extrémní teplotu může velmi rychle způsobit kolaps organismu a následnou smrt!

* čumák (vstupní cesta nasávaného vzduchu) ochlazujeme proto, že je významný rozdíl mezi tím, zda pejsek do plic dostává vzduch horký nebo již ochlazený jeho přírodním „chladičem“!

* čím má pes kratší čumák (typicky francouzský buldoček, mops, buldok atd.), tím kratším „chladičem“ horký vzduch prochází a tím větší je zátěž na srdce, plíce plus pravděpodobnost následného kolapsu organismu, zástavy srdce a dalších fatalit, které u svého pejska určitě nikdo nechcete zažít!

* pozor na teplotní šoky způsobené rozhodnutím „pošleme svého rozpáleného pejska do studené vody, ať se chudák rychle ochladí“ - opět jeden z těch oblíbených superpitomých nápadů, končících tragicky především u jedinců starších nebo se srdečním onemocněním!

* vynikající věc na doma jsou studená dlažba (myslete na ni včas, podlahové vytápění skutečně nepotřebujete mít úplně všude) na ochlazení pejska zespoda a obyčejný ruční rozprašovač na vodu, kterým ochladíte a zvlhčíte vzduch!

* choďte do lesů a užívejte si stinné lesní stezky, les má oproti otevřené louce, poli nebo parku jednu obrovskou výhodu - pod jeho stromy je zcela jiné mikroklima, ve kterém se i v parném počasí daleko lépe vegetuje a dýchá!

* pozor na horký asfalt a rozpálené kanálové poklopy (cokoli kovového)!

* kdekoli můžete, vyhledejte stín - denní doba, trasa přesunu, odpočinek!

Život svého pejska máte i v tomto případě ve svých rukách a plně závislý na vašich rozhodnutích...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Divoký Západ

 

Občas mi přijde dotaz, který je nějakým způsobem natolik zajímavý, že ho nechci „utopit“ v Poradně (kopie je tam samozřejmě uložena také). Pokud vím, že otázky v něm položené trápí i řadu dalších psích majitelů a přesto se netýkají jen banalit, pokud vybočuje už svojí tématikou nebo leccos vypovídá o tom, jak lidé přemýšlejí - pak takový dotaz vždy stojí za výraznější zveřejnění a obsáhlejší odpověď.

Takový je i dotaz v dnešním článku a věřím, že spolu s mojí odpovědí pomůže i dalším psím majitelům ve stejné nebo podobné situaci.

 

Dotaz:

Dobrý den pane Dostále,

obracím se na Vás s dotazem a s prosbou ohledně našeho problému. Doporučení a kontakt na Vás jsem dostala od své dcery, která pravidelně jezdí na Vaše kurzy. Přečetla jsem si Vaši poradnu několik let zpětně, ale podobný problém jsem tam nenašla.

Máme pejska, Bětuška, 11 let, váží asi 8 kg, je to kříženec, je kastrovaná z důvodu opakované falešné březosti po doporučení veterináře. Já pracuji doma, takže jsme skoro pořád spolu. Bydlíme na polosamotě, máme dům s velikou zahradou, pevně oplocenou. Pes má volný přístup na zahradu, v podstatě je tam, kde jsem my, ale může vyběhnout na zahradu, když já pracuji doma. Může být, kde chce v rámci našich pozemků. Každý den spolu chodíme na procházky. V zimě na dlouhé, v létě vzhledem k pohybu po zahradě a dvoře a vzhledem k časovému zaneprázdnění na zahradě na menší, ale minimálně 2 km ujdeme každý den.

A teď už k tomu problému. Asi před 5 lety jsme šli na takovou večerní procházku i s manželem a u jednoho domu měli otevřená vrata, vyběhl jejich pes a útočil na našeho. Manžel vzal toho našeho do náručí a vyzvedl jí, aby na ní pes nedostal a jak jsme se tam tak motali, křičeli a psa zaháněli, pes kousnul mě. Bylo to přes oblečení a jen takové malinké cvaknutí, jen modřina. Majitelé byli u toho, ale pes je neposlechl, nebyli schopni ho odvolat. Pak byl chvíli klid. Musím tedy říci, že když jdeme kolem jejich domu (po veřejné silnici), jejich pes skáče po plotě a může se zbláznit. Možná namítnete, abychom kolem domu nechodili. Ale my jsme na té samotě a nemáme mnoho možností, jak vyjít vůbec někam. Museli bychom jejich dům obcházet daleko polními cestami.

K druhému napadení došlo asi před třemi lety. Seděla jsem na lavičce u rybníka v lese a měla jsem mého psa na klíně. V zimě jsme se tam slunily a rozjímaly. A najednou zezadu cvak a zase mě ta fena kousla do nohy. Jak jsem se lekla, svého psa jsem upustila. Ta se samozřejmě zakousla do ní, ale nějakými kopanci se mi podařilo, že jí pustila a můj pes lesem utekl domů několik km. Majitelé dorazili, když už bylo po všem. A nebyli přívětiví. Škody byly spíše psychické, já přes oteplovačky skoro nic a náš pejsek jen škrábnutí, které jsme vyléčili doma.

Po třetí fena zaútočila na manžela, který šel na procházku s naším psem, stále stejný scénář, byla se synem majitelů bez vodítka, manžel vzal našeho psa do náručí, agresor se snažil vyskočit, manželovi poranil ruku, ale majitel byl blízko a rychle jí chytil.

Po čtvrté už to bylo daleko horší, zase bez vodítka, majitelka někde pod kopcem, čuba se zakousla se do Bětušky  do nohy a nechtěla pustit. Už to bylo takové menší drama, kopala jsem do ní, krev jí tekla z čumáku, pustila, až když jsem jí šlápla na krk. Můj pes utekl k domovu, ona za ní, já za nimi, podařilo se mi našeho psa pustit bránou domů, ale fena vyskočila na mě a cvakla mě do ruky. Zase to bylo přes bundu, takže jen modřina. Ale Bětuška na tom byla špatně. Na veterině se případ léčil asi 14 dnů. Tentokrát jsem již incident nahlásila na příslušný obecní úřad, starosta intervenoval, majitelé přišli k nám, omluvili se, zaplatili veterinu a cesty do města za léčením. Mysleli jsme si, že tím to skončilo.

Ale ne. Před měsícem jsme zase šli všichni 3 na večerní procházku kolem jejich domu. Fena zase visela na plotě, majitelé přijížděli domů a dálkovým ovládáním otevřeli vrata a dál už si to asi umíte představit. Manžel kopal do feny, já jsem naší držela v náručí, fena na mě skočila a kousla mě dost vážně do stehna. Zranění si vyžádalo léčení,……. Vše řešíme přes obecní úřad, řešíme náhradu, ale o to nejde.

Před 14 dny jsem šla v sousední obci po chodníku u silnice a z protějšího domu na nás vyběhl vlčák, také fena. Vyjížděli autem a brána byla otevřená. Neměla ani obojek, takže pán ji musel doslova dokopat domů. Nic nám neudělala, bylo jen nějaké vrčení od mého psa, zamotaly jsme se do vodítka, v podstatě se nic vážného nestalo, ale já jsem to psychicky už nedávala. Křičela jsem hystericky na psa i na pána,….

Jsem nyní trochu paranoidní, na procházkách si vůbec neodpočinu, stále se rozhlížím, než vyjdu z domu, také se rozhlížím, chodím s pepřákem v ruce, stále ještě jsem nedospěla k té pistoli, i když na to mám oprávnění.  Jsme na divokém západě a je toto obvyklé?

Dcera, poučena od Vás, si myslí, že tady je nějaký problém ve mně, že něco je špatně na mé straně. A nebo ta fena spíš jde po našem psovi a nás napadá jen proto, že ho chráníme.

Budu Vám velice vděčná, když mi napíšete svůj názor, případně když budete znát řešení.

 

Odpověď:

Dobrý den,

tento typ dotazu se čas od času v mé Poradně objevuje, ale samozřejmě zodpovím konkrétně i přímo Váš...

Zkusíme si vysvětlit několik zásadních momentů.

Začnu od konce Vašeho dotazu - cituji:

„Jsem nyní trochu paranoidní, na procházkách si vůbec neodpočinu, stále se rozhlížím, než vyjdu z domu, také se rozhlížím, chodím s pepřákem v ruce, stále ještě jsem nedospěla k té pistoli, i když na to mám oprávnění. Jsme na divokém západě a je toto obvyklé?“

Správný dotaz.

Vážně jsme na Divokém Západě, budeme se paranoidně bát a se svými pejsky chodit na procházky s pistolí u pasu?

Jen teď ale připomenu, že k té pistoli, na kterou máte zbrojní průkaz, rovnou cestou směřujete Vy (bohužel však nejen Vy, i další lidé se stejným nastavením v hlavě). Zatím ještě chodíte „jen“ s pepřákem v ruce...

Ne, toto je především zcela absurdní.

Proč o tom píšu hned na začátku své odpovědi?

Protože takovéto myšlení je velmi extrémní a nebezpečné. Zkuste si představit, že bychom takto uvažovali všichni – setkáme se s ne tak vzácnou realitou lidskopsího života, vlastními chybami ji nezvládneme a budeme tedy rovnou zabíjet?

Podívejte.

Máte kastrovanou fenku (také u ní byla kastrace naprosto zbytečná, její „důvod“ se řeší jinak, bez tohoto nevratného zákroku s mnoha negativními dopady na psí psychiku a zdraví - opět vícekrát vysvětleno v Poradně i mých souvisejících článcích) a pokud jste si opravdu trochu pročetla (nejen) Poradnu, pak už jistě víte, že kastrovaný pes/fena jsou svým psím okolím bráni jako neplnohodnotní jedinci a velmi často se stávají terčem útoku psích jedinců nekastrovaných. Je to přirozené a má to své důvody dané vrozenými sociálními vzorci psího druhu – hodně jsem o tom na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO už napsal.

A ano, psi i feny to vycítí už na dálku a v situaci plnohodnotná fena versus kastrovaná fena to často bývá velmi drsné – je zapotřebí si tyto skutečnosti uvědomit a snažit se jim aktivně předcházet, popřípadě je umět řešit ne vlastní agresivitou, nýbrž hierarchickými postupy.

Druhým zásadním momentem jsou proto Vaše reakce.

Křik, kopání, šlapání na krk(!) a podobné agresivní reakce člověka u každého alespoň trochu dominantního psa nevyvolají úlek a útěk, nýbrž stejně razantní protiakci z jeho strany. Včetně skutečnosti, že si takového člověka pes velmi dobře zapamatuje a pokud se znovu objeví v jeho blízkosti, už jenom to samo o sobě opět vyvolá obranně-agresivní reakci. Ta člověka přivede do hysterické agrese a vše skončí stále rychleji se točící spirálou, ze které časem není úniku.

A když už je hodně zle, pak ano, tento člověk se stane paranoidním, začne nenávidět konkrétní psy a bát se jakéhokoliv dalšího psa, o kterém si bude myslet, že na něj nebo jeho pejska zaútočí...

Obrovský průšvih je v tom, že nejenom psi, kteří už takového člověka a jeho strach/agresivitu zažili v praxi, ale i psi, kteří ho potkají poprvé, z něj tento strach/agresivitu bezpečně a na poměrně velkou vzdálenost vycítí. A přesně tyto emoce psi velmi nemají rádi a pokud je člověk v sobě nedokáže udržet, zbývá jen malý krůček k dalšímu konfliktu. Pokud doprovod člověka navíc tvoří kastrovaný psí jedinec, který vysílá do svého okolí velmi podobné asociální signály, které cítí i ze svého člověka, pak se pravděpodobnost konfliktu mění v jistotu.

„Jsem nyní trochu paranoidní, na procházkách si vůbec neodpočinu, stále se rozhlížím, než vyjdu z domu, také se rozhlížím, chodím s pepřákem v ruce, stále ještě jsem nedospěla k té pistoli, i když na to mám oprávnění.“

Toto není „trochu paranoia“, tohle už je velká paranoia...

„(...) nějakými kopanci se mi podařilo, že jí pustila...“

„(...) kopala jsem do ní, krev jí tekla z čumáku, pustila, až když jsem jí šlápla na krk...“

„Manžel kopal do feny...“

„Křičela jsem hystericky na psa i na pána...“

„(...) chodím s pepřákem v ruce, stále ještě jsem nedospěla k té pistoli, i když na to mám oprávnění...“

Být psem, také byste takového člověka nenáviděla. Cizí agrese se dá dostat pod kontrolu, vlastní agresí ji však jen zesílíte, pokud nejste výrazně fyzicky silnější.

„Dcera, poučena od Vás, si myslí, že tady je nějaký problém ve mně, že něco je špatně na mé straně.“

Ano, souhlasím.

A ano, pokud by majitel oné fenky ji měl zajištěnou, aby nemohla vyběhnout na ulici, nic z toho by se nestalo. Nicméně z toho, co jste napsala, jsem pochopil, že se nejedná o každodenní problém – poprvé došlo k incidentu před 5 lety, pak před 3 lety a od té doby ještě třikrát. Plus před čtrnácti dny další incident - a proč opět fena, jsem již vysvětlil výše.

Pomoc?

Dokud budete v sobě nosit ono agresivní naladění a myšlenky na pistoli, nic se nezmění a spolu se svojí kastrovanou fenečkou budete vystaveny přesně takovým konfliktům, které jste už spolu zažily. Vše je ve Vašem současném nastavení v hlavě (možná je Váš manžel podle toho, co píšete, na tom už podobně) a to je naprosto špatně...

Máte teď dvě možností, jak vše do budoucna zvládnout.

První z nich (ta horší) je eliminace důsledků.

Tedy jednoduše či složitěji zvolit trasy procházek tak, abyste se s fenečkou vyhýbala „kritickým místům“, eliminovala tak zvyšování psí paranoie a postupně se vnitřně začala uklidňovat a uvědomila si, že s kastrovanou fenkou přece jen musíte určité věci předvídat a některým situacím se cíleně vyhýbat. Bohužel tím nijak nesnížíte pravděpodobnost, že se do pro Vás stejně průšvihové situace můžete s Bětuškou dostat kdykoli jinde a kdekoli jinde...

Druhá (ta podstatně lepší varianta) je eliminace příčin.

Hned na začátek raději zdůrazním, že příčin přímo ve Vás samotné.

Pokud tedy budete chtít, umím pomoci i Vám a rád to udělám. Součástí mé pomoci pejskům a jejich lidem je i psychologie člověka a odbourávaní negativních vzorců a „démonů“, které si lidé v sobě nosí. Budete-li se chtít domluvit a začít řešit situace, kterým se nikdy spolehlivě nemůžete vyhnout tak, aby nedocházelo ke zbytečným dramatům a zraněním a abyste přestala chodit s pepřákem a s myšlenkami na pistoli v hlavě (což je mimochodem přesně ten Divoký Západ, o kterém píšete), pak mě prosím zkontaktujte telefonicky a vymyslíme optimální variantu. Velmi se obávám toho, že v opačném případě se z té své spirály už nedostanete a jak už nejspíš sama tušíte, s majiteli fenek s otevřenými vraty na ulici se nedomluvíte a nikterak neovlivníte, kdy a kde se objeví úplně jiná fenka, prostě a jednoduše a musíte spoléhat jen sama na sebe a neřešit věci primární agresí, ale předvídavostí, klidem a tak, aby tomu jiný pes rozuměl...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Síla emocí

 

Projevit emoce znamená v dnešní době něco, s čím má velká část lidské společnosti zásadní problém. Mnohými lidmi jsou emoce vnímány jako slabost, ať už vlastní nebo jiného člověka, kdy v prvním případě se cítí být ohroženi sami tito lidé a v případě druhém se naopak snaží jejich prostřednictvím ublížit někomu jinému.

Protože jsou však právě emoce základním principem komunikace se psy a protože i mnoho mých klientů s nimi má osobní problém, zkusím vám trochu pomoci najít si k nim správný vztah a nebát se je používat tam, kde to má největší smysl – tedy ve vztahu k blízkým lidem a ke svým pejskům...

Emoce mají obrovskou sílu.

Emoce jsou totiž daleko silnější než slova a věty.

Uvědomte si, že emoce má i člověk němý, člověk zbavený schopnosti verbální komunikace. Nedokáže vám sdělit své pocity slovy, ale umí vám je sdělit emočně...

Radost, strach, zklamání, zlost, lásku.

A spoustu dalších v jejich nekonečné vzájemné kombinaci.

Úplně stejně jako člověk bez verbálního hendikepu.

A úplně stejně to umějí i psi – každému z nich, pokud budete schopni a ochotni jejich „emoční řeči“ naslouchat, každému z nich budete dokonale rozumět...

A úplně stejně bude každá živá bytost, nejen lidský a psí druh, rozumět vašim emocím, vašemu vnitřnímu naladění – aniž pronesete jedno jediné slovo.

Emoce jsou vždy pravdivé, nemůžete emočně lhát.

Nemůžete se tvářit, že jste v klidu a přitom budete vnitřně rozbití na kusy.

Nemůžete předstírat vyrovnanost a přitom v sobě mít nastavenou agresivitu.

Slovy můžete člověka obelhat, můžete hrát svoji naučenou roli, ale nikdy neobelstíte někoho, kdo vaše emoce umí číst...

Člověka... psa... jinou živou bytost.

Lidé jsou schovaní za svými slovy a proslovy, za stěnou slovní sebeprezentace a přitom mnohdy lžou, lžou o sobě samých, o svých pocitech a vlastnostech. A běžný člověk, který jim naslouchá, jim věří, protože primárně poslouchá jen vodopád slov, který z nich padá.

Jiný člověk nebo zvíře primárně vnímá jejich emoce...

Vnímá to, co člověk ze sebe pouští ven, aniž si to sám uvědomuje.

Důležité není to, co člověk říká, ale jak to říká a jaké emoce jeho slova provázejí.

A všichni, kdo jste u mne kdy se svými pejsky byli, jste tuto větu už ode mne slyšeli...

Vnímáme vaše emoce, já i váš psí parťák, vnímáme, jací skutečně jste a co právě sami v sobě prožíváte – vaše momentální i dlouhodobé radosti nebo smutky, klid nebo rozhození, napojení nebo zlobu.

Všechna vaše vnitřní vzteknutí se a démony, které si v sobě živíte...

Psi toto vnímání jiné živé bytosti umějí naprosto dokonale a stejně dokonale toto umění využívají k přečtení vaší osobnosti a následnému rozhodnutí, jak s vámi budou nebo nebudou spolupracovat.

Dlouhodobě, po zbytek života nebo v momentální situaci...

Nebojte se svých emocí, naučte se je dávat najevo.

Naučte se je ovládat.

Naučte se s nimi žít.

Jsou základní a přirozenou součástí našeho života...

Ovlivňují naše myšlení, rozhodování, chování a vztahy se sociálním okolím.

Pomáhají nám vnímat jiné živé bytosti, vyjadřovat naše vlastní touhy a přání i chápat touhy a přání někoho jiného.

Člověka, psa, kočky... čehokoli živého.

Emoce mohou být pozitivní nebo negativní, silné nebo slabé, příjemné nebo nepříjemné a každá z nich má svůj význam a funkci.

Radost je odrazem vnitřní spokojenosti a úspěchu...

Smutek odrazem ztráty nebo neúspěchu...

Strach pomáhá pudu sebezáchovy vyhodnotit nebezpečí...

Zlost, rozhození, nervozita nebo agresivita ničí naši vnitřní stabilitu a nutí nás dělat unáhlená nebo přepálená rozhodnutí s krátkodobými nebo dlouhodobými negativními důsledky...

Emoce jsou důležité pro náš život, pro jeho vývoj a pro vnitřní hodnocení nás samých.

Pokud budeme svoje emoce zadržovat, pokud budeme předstírat „pokerovou tvář“, pokud to budeme dělat opravdu dobře, pak ano, pro svoje sociální okolí budeme skutečně nečitelní.

Pro blízké i cizí lidi, pro každého psa, pro každou živou bytost...

Ale má to smysl?

Jistě, řada lidí si na svojí nečitelnosti zakládá.

Jsou nepřístupní, odtažití... studení...

A v naprosté většině případů psychopatičtí, velmi často reální zločinci.

Je vlastně vůbec zapotřebí dávat emoce najevo?

Ne „zapotřebí“, ale pro každý sociálně žijící druh je emoční vyjadřování normální, přirozené a pro sociální komunikaci dokonce životně důležité.

Dávat najevo emoce konkrétně znamená být schopen rozpoznat, pojmenovat a vyjádřit své pocity slovy, gesty, mimikou nebo tónem hlasu. Dávat emoce najevo také znamená být schopen sdílet své emoce s ostatními lidmi a naslouchat emocím jejich.

Slova jsou jen slova a pokud budete mluvit příliš dlouho, pokud budete pouze skládat věty a budou scházet emoce, pak vás druhá strana velmi rychle přestane poslouchat...

Pokud vaše emoce nebudou v souladu s vašimi slovy, nebudete důvěryhodní...

Pokud budete své emoce potlačovat, bude narůstat váš vnitřní stres, budete trpět fyzicky i psychicky...

Pouze jako psychopatická osobnost nikdy žádnou emoci nepoznáte, neznáte soucit, neznáte empatii, neznáte smutek nebo psychickou bolest.

Ani u sebe, ani u žádné jiné živé bytosti...

Pro psí druh jsou emoce nesmírně důležitým a v pravém slova smyslu základním nástrojem poznání vás samotných – lidí, vedle kterých nebo se kterými žijí.

Proto se nebojte být vědomi svých emocí, nebojte se je dávat najevo a pokud je potřeba, pracujte s nimi a ovlivňujte svoje emoční naladění...

Naučte se rozlišovat emoce dobré a emoce špatné...

Uvědomte si, že nemusíte říci jediné slovo a vaše emoce vás dokonale prozradí...

Uvědomte si, že nemusíte říci jediné slovo, ale jedinou svojí emocí dokážete jinou živou bytost potěšit, uklidnit nebo jí také velmi ublížit...

Naslouchejte emocím živých bytostí kolem sebe, vnímejte je a naučte se empatii – znovu zopakuji, že emoce jsou jediným komunikačním vyjádřením, kterým nelze lhát...

Emoce jsou přirozené a dokážete jimi vyjádřit víc než tisícem slov.

Jsou tím prvním a nejdůležitějším, co z vás pejsek vnímá.

Jsou tím, co z vás primárně vnímám i já, pokud jsme spolu v osobním kontaktu.

Emoce nejsou slabost.

I přečtení tohoto článku teď  ve vás vyvolá některé z té bohaté škály emocí, které jsou součástí vaši osobnosti...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kouzelné slovíčko neexistuje


(image generated by crAIyon.com)

 

Proč se nelze naučit nějakou dovednost prostým použitím „kouzelného slůvka“?

Proč je nemálo lidi, kteří k takovému cíli přesně tímto stylem přistupují?

„Chci znát kouzelné slůvko, ne se něco učit!“

„Teď!“

„Hned!“

„A chci v tom být dokonalý!“

Ale takhle to vážně nefunguje. A pro ty z vás, kterých se to týká, řeknu proč...

Obecně řečeno – praktické dovednosti jsou složité, obsahují velké množství vzájemně provázaných aspektů. Informace, teoretická průprava a znalosti, praktické provedení.

Vyžadují čas.

Vyžadují cit, správně nastavenou hlavu a správnou motivaci.

Nestačí pouhé „Chci!“

Pokud možno „Teď hned, okamžitě a lusknutím prstů!“

A samozřejmě „Ať mě to nestojí žádný čas a námahu!“

Zakončené „A musím to umět naprosto dokonale!!“

Takhle to ale vážně nefunguje...

Když se chcete naučit hrát na kytaru, musíte nejen znát akordy a noty, ale musíte mít také cit pro rytmus, melodii a harmonii. Musíte cvičit své prsty, abyste získali praxi a rychlost. Na bříškách prstů vám musí ztvrdnout kůže...

Potřebujete si navnímat „feeling“, jinak budete umět jen techniku, ale vaší interpretaci budou chybět emoce, bez kterých hudba nefunguje...

A také musíte disponovat základními předpoklady – hudebním sluchem a alespoň minimálním talentem...

To všechno jsou věci, které si nelze jen tak „vsugerovat“, musíte si jimi poctivě projít, celou tu dlouhou cestu od začátku, trvající roky a nikdy nekončící.

Neexistuje kouzelné slovíčko, které vám to vše přivolá.

Dále.

Dovednosti jakéhokoli druhu jsou závislé na kontextu a situaci. To, co funguje v jedné situaci, nemusí fungovat v jiné. Když se například chcete naučit cizí řeč, musíte se přizpůsobit různým prostředím a různým lidem...

Musíte znát nejen gramatiku a slovník, ale také slang a kulturní nuance. Musíte být schopni komunikovat s různými typy lidí a umět reagovat na různé situace...

Nic z toho si nelze nastavit jako mechanický přepínač.

Jedna moje dobrá kamarádka se „na stará kolena“ rozhodla učit anglicky. Činí tak za pomoci počítačové aplikace, která kromě toho, že sama dělá zcela zásadní chyby, učí jenom slovíčka a primitivní věty. A od začátku se své kamarádce snažím vysvětlit, že tento přístup je jen ztráta času, že nemá smysl učit se cizí jazyk tímto způsobem. Věty nelze skládat tupým překladem slůvek z češtiny, gramatika je pro každý jazyk unikátní a nesmíte být strojovým překladatelem českých vět, musíte v té cizí řeči rovnou přemýšlet, vžít se do ní a číst, poslouchat a pochopit její unikátní stavbu...

Za třetí, dovednosti jsou vždy jedinečné.

Nelze je kopírovat, stejná dovednost bude vždy mít individuální rukopis konkrétního člověka. Každý do ní vloží kus své osobnosti, nic nebude přesným klonem.

Shrnu to.

Dovednosti jsou mnohem více než jen souborem informací nebo pravidel. Jsou to procesy, které vyžadují čas, trpělivost a praxi. Jsou to zkušenosti vyžadující pozornost a adaptabilitu - umění s potřebou osobnosti a originality.

Neexistuje kouzelné slovíčko...

Existuje ale jiné slovíčko, pojem, princip.

„Pokora.“

Pokora, která nás vede k pochopení skutečnosti, že ne všichni můžeme (a musíme) umět všechno...

K pochopení, že pokud se chceme něčemu naučit, vyžaduje to čas, energii a trpělivost...

K pochopení, že cílem dlouhé cesty učení není uspokojení ega...

K pochopení, že pokud někdo jiný něco dokáže a něčeho dosáhne, pak je za tím jeho píle, čas, energie a v nemenší míře i jeho nadání nebo dar od Boha...

K pochopení, že není moudré někomu jeho dovednost závidět nebo ho za to dokonce nenávidět...

Někdo bude něco umět jen trochu, jiný průměrně a někteří velmi dobře.

To je naprosto normální jev a vyplývá už z toho, že každý člověk je jiný – a také z toho, že každý má v tomto svém životě jinou úlohu, konkrétní a individuální...

Proč o tom všem vlastně píšu?

Protože chci řadě z vás pomoci si uvědomit, že ten váš cíl na cestě učení se není někomu se vyrovnat, někoho kopírovat, na někom si něco dokazovat.

Cílem je pomoci svým pejskům, pomoci sobě samotným, žít se svými psími parťáky maximálně plnohodnotný a naplňující společný čas...

Netlačit na pilu ani v době strávené se mnou, ani v době strávené se svým pejskem.

Najít v sobě pokoru a potlačit své ego.

Uvědomit si, že pokud chcete mít svoje vysněné skvělé psí parťáky, musíte pro to i vy sami něco udělat...

Začněte třeba tím, že přijedete a něco se dozvíte, něco pochopíte, něco se naučíte o sobě i o svém pejskovi.

Pokračujte tím, že budete naslouchat, spolupracovat a dáte potřebný čas všemu, co svůj čas potřebuje.

Pak budete ve svém procesu učení se vždy úspěšní a váš pejsek i já z vás budeme mít radost.

Neexistuje žádné kouzelné slovíčko.

Existuje pouze správná cesta, správná motivace, schopnost využít nabízené pomoci a schopnost ovládat své vlastní emoce...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč někteří lidé nemají rádi psy?

 

Každý z nás potkává nebo má ve své blízkosti, často dokonce i ve vlastním příbuzenstvu, někoho, komu psi vadí, kdo je nesnáší či dokonce nenávidí.

Třebaže pro nás samotné je takový přístup nepochopitelný, je v našem životě i životě naších čtyřnohých parťáků realitou a musíme s ním počítat, musíme na něj být připraveni.

Pojďme si teď povědět, proč tomu tak je a jaké má odsuzování psů psychické pozadí...

Velmi častou příčinou je trauma z dětství.

Třebaže ne všechny děti, které v tomto věku slízly psí pokousání, si z něj odnesou trauma pro celý život, většinou tomu tak bývá. Je však nutné k tomu dodat, že v naprosté převaze případů se na tom podepíší dítěti nejbližší osoby, které namísto zkušenosti „vidíš, teď už víš, že na pejsky nemáš sahat, pokud to nemáš dovoleno“ vytvoří v dětské hlavě vzorec „psi jsou zlé kousavé bestie, které musím nenávidět, protože se jich bojím“.

Průšvih je, že takového traumatu se mnozí lidé nezbaví do konce svého života – dokonce ani v případě, kdy si sami pořídí svého vlastního pejska. Pár takových jsem potkal a jejich oči a tón hlasu si při vyprávění svého zážitku stále v sobě nesly jeho stopy. Sami sice mají pejska malého plemene, ale bojí se těch velkých.

Proto je tak velmi důležité nevytvářet dětem po konfrontaci s ostrostí psích zubů v hlavách trauma, ale pojmout to v čisté rovině zkušenosti – úplně stejně jako když podobným zážitkem projde vaše štěně. Je to jen zkušenost, která má dotyčné mládě naučit základní opatrnosti, předvídavosti a respektu, nikoli doživotnímu strachu a nenávisti...

Zážitek pokousání může samozřejmě přijít i v pozdějším věku nebo v dospělosti, psychická fáze dětského (stejně jako štěněcího) věku je však z hlediska jeho zpracování nejcitlivější a nejvíce zranitelná.

Proto znovu a ještě jednou – jakoukoli negativní situaci vždy a za všech okolností pro bytost, kterou máte v péči (ať už je jí člověk nebo pes), zpracujte výhradně jako zkušenost k poučení a zamezení stejných chyb do budoucna, nikdy ne jako trauma!

Protože zážitek přetavený do traumatu vytváří v těchto případech jen strach a odpor, sociální poruchy a velmi lehce sklouzne až k nenávisti nejen vůči psímu druhu, ale i k lidem, kteří k němu chovají zcela opačné emoční vzorce...

Další důvode odmítání psů je následkem čiré neznalosti a chyb.

Neznalost základních psích vzorců chování, nerespektování základních principů, jakými jsou například osobní prostor nebo skutečnosti, že pes není pro cizího člověka plyšák na hraní a není jeho povinností nechat na sebe sahat člověka, kterého nezná nebo mu nevěří. Jakkoli a kdokoli v dotyčném člověku vytvořil přesvědčení, že má nezadatelné právo si pohladit všechny psy na světě a oni včetně svých majitelů mají povinnost to mlčky nebo dokonce i s nadšením akceptovat, není tomu tak a jak pes, tak jeho majitel mají naopak plné právo se proti tomu ohradit.

Co se stane pak?

Až na čestné výjimky se v takovém člověku vytvoří přesvědčení, že psi jsou nechutné bestie a jejich majitelé odsouzeníhodní šmejdi...

Protože on přece může, má právo, smí vše a nesmí býti omezován.

A pokud je poučen, že nemůže, nemá právo, nesmí a je tím pádem omezen, pak jsou dotyční v jeho očích pěkní parchanti a stejně tak i všichni jim podobní...

Další „psí odmítači“ se úspěšně rekrutují z jedinců, kterým vadí úplně všechno.

I to, že psi štěkají nebo kočky mňoukají.

Samozřejmě, že pokud máte doma ze stresu neustále štěkajícího nebo vyjícího psího parťáka, není to dobře vůbec pro nikoho.

Ale právě proto si prosím uvědomte, že přesně taková situace bývá často základním stavebním kamenem pro to, aby někdo se slabšími nervy nebo obecně méně tolerantní lidský jedinec začal nesnášet nejen onoho hlasitého psa, ale velmi rychle to vztáhl na všechny psy v okolí a na všechny, které kdy potká.

Paušální odsouzení se tomu říká.

A jeden z mála spouštěčů, které svými skutky můžeme ovlivnit i my sami...

Další příčinou je něco, co lze nazvat „osobním vkusem“.

Jsou prostě lidé, kteří mají tunelové vidění, mají ze zvířat v oblibě třeba jenom kočky nebo papoušky a ostatní zvířata netolerují nebo jsou schopni je i nesnášet.

Pro mě osobně je to sice jedna z věci, které do konce svého života nepochopím, protože pokud miluji psy, miluji a respektuji stejně i všechny ostatní formy života. Nejde milovat psy a nesnášet kočky či koně, nelze být „zvířecím rasistou“.

Ale potkal jsem už mnohé z vás, kteří mi vyprávěli, jak nesnáší kočky, protože jsou takové a makové a především jiné, než jsou psi...

Jsou lidé, kteří obecně nemají vztah ke zvířatům, to je velice známá skutečnost. Ale jsou i lidé, kteří mají výběrový antivztah třeba jen ke psům a přitom mají rádi zvířata jiná. Třebaže jim sám za sebe nerozumím a nedokážu to pochopit, skutečně žijí mezi námi.

Stejně tak existují lidé, kteří programově nenávidí všechny, kteří se nepodvolí jejich rozmarům nebo zvůli.

Lidi, zvířata...

Psy, kteří si od nich nenechají líbit špatné zacházení...

Psy, na kterých si nemohou dokazovat svoji nadřazenost...

U těchto patologických jedinců, podobně jako u sadistů, je nenávist vůči psímu druhu (ale stejně tak i vůči jakémukoli jinému živočišnému druhu, člověka nevyjímaje) vyvinutá až do extrémních podob. Dávejte si na ně pozor, psychopati mívají skvělé herecké nadání a mnohdy skutečnou podstatu osobnosti dotyčného prohlédnete příliš pozdě.

A není jich zdaleka tak málo, jak byste očekávali.

Ale opominout nelze ani skupinu lidí, kteří byli k nesnášenlivosti, netolerování nebo opovrhování psy vychováni rodiči nebo obecně sociálním prostředím...

Stále se setkávám s lidmi především z vesnice, kteří byli vychováni nebo vyrůstali v prostředí, kde je pes do dnešní doby považován za čistě hospodářské zvíře.

Zvíře, které přežije jen tehdy, pokud si na sebe vydělá.

V opačném případě je pouze neužitečnou zátěží a spotřebitelem zdrojů a jako takový (špatně hlídá, málo štěká nebo se mu nelíbí být na řetěze u boudy) bývá odsouzen k fyzické likvidaci.

S jakým vkladem do života a jakým pohledem na cenu a podobu psího života pak může odejít člověk, který v tomto prostředí žije od dětství?

Když má štěstí a potká někoho, kdo jeho vidění psího světa obrátí vzhůru nohama, když jde o člověka s dobrou duší, pak i takový dokáže svoje přesvědčení přehodnotit a vzepřít se své výchově.

Ono to totiž jde.

Je možné potlačit vliv výchovy, je možné potlačit traumata, je možné změnit naučené vzorce...

Je možné traumata přeměnit na pouhou zkušenost, pokud je člověk dostatečně silný...

Je možné změnit svoji osobnost, pokud člověka neovládá ego...

Je dokonce možné zbavit se zásadního strachu ze psů, pokud to člověk skutečně chce a najde správnou pomoc – a ano, umím odbourat i „strach ze psů“ u lidí, kteří mne o to požádají...

Ale musíme na to být připraveni.

Musíme vědět a připustit si, že ne každý vnímá psí druh tak, jak ho vnímáme my.

Jako blízké bytosti, mnohdy jako ty úplně nejbližší...

Že nám fakt nevadí psí chlupy a vůni psího těla vnímáme jako vůni, nikoli jako pach...

Že jsme nadšení z každého psího olíznutí...

Žijí mezi námi lidé a možná je jich dokonce většina, kteří se psího olíznutí štítí, každý psí chlup vnímají jako bordel a psí přítomnost berou jako obtěžující.

Mnozí z těch, které potkáváme, naši „známí“, sousedé nebo kolegové v práci.

Dokonce i naši příbuzní, rodina...

Někteří si zvyknou, někteří se naučí tolerovat, jiní začnou psy dokonce mít rádi.

A my – my máme svoje právo naše „známé“, sousedy nebo dokonce i příbuzné filtrovat, je to často to jediné, co můžeme udělat, pokud nejsme ochotni zradit vlastního psa a pokud nejsme ty správné povahy pro pokryteckou přetvářku.

A jednoho dne svému psímu parťákovi s velkou vděčností poděkujeme za to, že jen pouhou svojí přítomností odhalil skutečnou podstatu člověka, o kterém jsme si pouze mysleli, že ho známe.

Za to, že se jiný člověk odhalil včas a dříve, než jsem si ho k sobě pustili.

Mnozí z vás už to znají a mnozí další poznají.

Jsou lidé, kteří nemají psy rádi a příčiny tohoto přístupu mají své kořeny ve výchově a prostředí, ve kterém vyrůstali, v zážitcích proměněných v traumata, ve vrozených nebo získaných poruchách jejich osobností.

Někteří se ve svých postojích změní, jiní zhorší.

Některým můžeme pomoci, některé můžeme ignorovat, některým se musíme vyhýbat...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vlčí problém v Česku


(image generated by crAIyon.com)

 

Před zhruba čtyřmi lety jsem napsal a zveřejnil svůj článek zabývající se reálným stavem a přístupem chovatelů stádních hospodářských zvířat v naší zemi vůči vlkům a vlčím smečkám.

Přiměly mě k tomu jak telefonické rozhovory s chovateli, kteří se na mne tehdy obraceli a dotyčnou problematiku se mnou konzultovali, tak i stále se zvyšující a médii vydatně živená nenávist proti postupně se znovu zabydlujícímu vlčímu druhu v Česku.

Změnilo se něco od té doby?

Začnu výběrem několika typických titulků informačních portálů z velmi nedávné doby, abychom se rychle uvedli do reality, jakým směrem je myšlením a přístupem „běžných lidí“ manipulováno:

Po Beskydech běhá a zabíjí až 20 vlků!

Vlci v Beskydech rozsápali pejska Badyho: Zbyly z něj jen kosti! Šelmy chodí na louky za domy

Vlci v Beskydech: Smečku prý někdo postřílel! Lidem došla trpělivost

Vůbec zde není podstatné, že jde často o tzv. bulvár – za každým z nich vždy stojí některý z velkých vydavatelských domů vlastnících i „seriózní tisk“. Jde o čtenost a ta bývá v bulvárním odvětví daleko vyšší a zainteresované osoby to velmi dobře vědí. Bonusem navíc však (zvlášť v poslední době) bývá i skladba komentářů pod těmito články...

Jaká jsou vlastně fakta?

Vlci, stejně jako jiné druhy predátorů, jsou v naší zemi historicky danou krajinnou součástí. Jako predátoři přirozeně vyhledávají živou kořist, primárně slabé a snadno ulovitelné kusy. Tedy nejen nemocnou, zraněnou nebo jinak hendikepovanou lesní zvěř, ale zcela logicky i například špatně zajištěné nebo zcela nezajištěné ovce, které nemají absolutně šanci se bránit. A protože vlk uvažuje vysoce racionálně a jde cestou nejmenšího odporu, a také proto, že jako šelma má určité specifické vrozené vzorce chování, neloví vždy jen z hladu.

Vlčí populace u nás aktuálně (stav se přirozeně průběžně mění a ne všichni jedinci jsou monitorováni v reálném čase) čítá vyšší desítky jedinců, rozdělených do několika smeček, vyskytovat se samozřejmě mohou i vlčí samotáři. Obecně a velmi opatrně se však dá konstatovat, že se u nás vlčí populace pomalu rozrůstá.

Důležitá je skutečnost, že vlci jsou u nás chráněným druhem a jejich fyzická likvidace je zákonem omezena za striktních podmínek, například při prokazatelném napadení člověka. V žádném případě nelze vlka odstřelit jen tak a pokud by se tento zákon reálně vymáhal, pár lidí by už dávno skončilo před soudem.

Realita je nicméně taková, že vlci jsou u nás čím dál více označováni za „škodnou“, jsou fyzicky likvidováni, jejich odstřel/otrava jsou vždy nějakým způsobem utajeny nebo zameteny pod koberec a viníci zůstávají nepostihnuti.

Protože člověk ztratil úctu k úplně všemu mimo vlastních zájmů a sebe samého...

Když se zeptáte chovatelů ovcí, slyšíte hlavně „peníze, peníze, peníze“.

„Stojí mě to peníze!“

Nebo druhá varianta...

„Nemám na to čas!“

Jejich arogance, pohodlnost a lenost, jejich vidění pouze vlastních zisků namísto zajištění skutečně účinné ochrany stád staletí ověřenými způsoby stojí jeden vlčí život za druhým.

Dnes jsou to vlci – kdo přijde další na řadu?

Někde nám někdo bude vadit, tak ho prostě odstřelíme, chladnokrevně, bezcitně a bez jakéhokoli respektu k jeho životu?

Vůbec nic se za tu dobu nezměnilo a čtyři roky nejsou tak krátká doba...

Stále se tu propaguje nesmyslná mantra o „zlých vlcích“, stále jsme se nenaučili s nimi žít, stále se v lidech otevřeně i podprahově živí zloba a nenávist vůči těmto nádherným bytostem, které nás nejen v sociální oblasti mnohanásobně převyšují.

A pak se lze těžko divit tomu, kolik lidí a jakým způsobem přistupují ke psům a v mnoha případech i ke svým vlastním – jak krutě dokáží jednat, pokud se nechovají stoprocentně podle jejich představ...

Vše je o našem vnitřním nastavení.

Pokud jako chovatel stáda ovcí nechám svoje zvířata napospas vlkům a budu řešit jejich ohradu jen natolik, aby mi z ní ovečky neutekly, pak fakt nemůžu brečet, že si pro ně nějaký vlk došel.

Pokud budu zodpovědný, bude ve mně potřebný základ skutečného chovatele a nebude mi tedy líto zainvestovat peníze i čas do efektivní ochrany vhodně vybranými pasteveckými psy a jejich správné připravě pro jejich pracovní činnost, pak mám tu nejvyšší pravděpodobnost, že moje ovce zůstanou netknuté a moji psí hlídači naživu...

Metoda ověřená staletími a generacemi lidí, pasteveckých psů i vlků.

Doba bez nesmyslných dotaci, bez alibistické „pomoci státu“, doba používání zdravého rozumu, doba přirozeného spolužití s přírodou a jinými živými bytostmi.

Vlci nejsou naši nepřátelé a pokud dostanou šanci, dokážou napravit řadu škod na přírodě způsobených člověkem. Jsou součástí jejího regulačního mechanismu a jejich sociální inteligence značně převyšuje tu naši.

I proto, pokud mají sebemenší možnost, se nám vyhýbají jako čert kříži.

Vědí o nás svoje.

A pokud se s nimi chceme domluvit na tom, že naše ovečky v ohradě pro ně nejsou k jídlu, pak jim to daleko lépe než puška nebo návnady vysvětlí pastevečtí psi.

Proto jsem před těmi čtyřmi lety napsal následující článek a protože je dnes minimálně stejně aktuální jako tehdy, znovu jej teď zveřejňuji. Snad někomu otevře oči a i když ne, protože bohužel nemám ty správné kontakty, abych měl možnost zacílit přímo na cílovou skupinu, pak jsem aspoň zkusil v rámci svých možností něco udělat a pokud možno jasně a pochopitelně vysvětlit, kde se děje chyba a jak ji napravit...

„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“

Už zhruba dva roky mi čas od času zavolají chovatelé (nejen) ovcí a chtějí poradit ohledně ochrany svých stád před těmi pár vlky, co se u nás vyskytují. Jsou to případy jak přes kopírák, z jejich i z mojí strany a nějakou dobu už přemýšlím, jak to všechno shrnout do článku.

A protože se stále nic zásadního nezměnilo, našel jsem si čas a na tuto problematiku se teď podíváme mýma očima - mohlo by to totiž někomu pomoci...

Dnešní realita je taková, že proti sobě stojí dvě skupiny - reálně několik desítek vlků oproti řádově daleko vyššímu počtu myslivců a počtu chovatelů hospodářských zvířat, především ovcí, koz a skotu. Přičemž té druhé skupině jsou vlci dlouhodobě trnem v oku a ač je u nás tato šelma pod legislativní zákonnou ochranou, realita je zcela jiná. Jen se o ní příliš nemluví, ale sami myslivci a bačové vědí své a občas nějakou tu informaci pustí.

Myslivce pro tentokrát vynechám a dál se budu věnovat především již zmíněným chovatelům hospodářských zvířat.

Stejně tak vynechám současnou legislativu a proplácení náhrad, článek bude vysloveně o praktické stránce celého problému.

Z rozhovorů s chovateli vyplynulo pro mne několik zásadních informací - při znalosti lidské povahy nejsou bohužel nijak překvapivé a pikantní je, že vlastně všichni mluvili naprosto stejně. Stejné problémy, stejný pohled na jejich (ne)řešení, stejné argumenty a stejné klapky přes oči...

Nářek nad potrhanými ovcemi (resp. finanční ztrátou) a „překvapení“ nad tím, že vlci jsou velmi inteligentní a elektrické ohradníky a sítě stejně jako oplocení všeho druhu je nezastaví.

Nářek nad finanční stránkou ochrany „Víte, jak já mám velké pastviny?“ a nedostatečnou náhradou škod od státu.

A zásadní nepochopení toho, že se situace konečně změnila, vlci se (chválabohu) aspoň někde vrací tam, kde ani nikdy neměli být zlikvidováni, protože například přemnožení spárkaté a černé zvěře je jen logickou a zcela očekávatelnou odpovědí přírody na neexistenci jejich přirozených regulátorů. Vlků, medvědů, rysů. Zásadní nepochopení skutečnosti, že ti všichni mají v přírodním ekosystému své nezastupitelné místo.

Jinými slovy řečeno.

Přístup naprosté většiny například ovčích chovatelů je ve stylu „nenávidíme vlky, kradou nám ovce, musíme je střílet, trávit a likvidovat“.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že už jejich chovatelští předci měli jeden velmi účinný prostředek na ochranu svých stád.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že chovatelství hospodářských zvířat nemůže být pouze o co největším a nejsnazším profitu.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že dávno před nimi (a na různých místech světa i dnes) lidé neměli k dispozici elektrické generátory pro svoje ohradníky a sítě - a přesto dokázali svoje stáda udržet na potřebném prostoru a dokázali je také účinně ochránit proti predátorům.

Jeden ze základních problémů totiž tkví v tom, že na několik generací byla u nás zcela přerušena kontinuita přirozeného chovatelství hospodářských zvířat v kontextu normálního světa. Byly zapomenuty potřebné znalosti, byly zapomenuty skutečné hodnoty.

O čem je to dnes?

Peníze, peníze a zas jenom peníze.

Co možná největší a nejsnazší profit. Co nejméně starostí, co nejméně problémů a pokud dojde ke ztrátám, budeme stejně jako kolegové zemědělci chodit s nataženou rukou a žádat náhrady, protože nás ten zlý stát neochránil. Tak ať platí! A dotace, dotace, dotaceeeeee...

Že existuje něco jako pastevecký pes?

Jojo, víme. Ale my potřebujeme už hotové psy, nemáme čas na jejich zácvik u stáda, my musíme řešit jiné věci!

Když tohle slyšíte v několikerém a naprosto stejném podání na vlastní uši, nevíte, zda se smát nebo brečet...

„Tyjo a já viděl tureckého mastifa, toho chci, to je strašně vostrej pes, ten mi ke stádu nikoho nepustí!“

V tu chvíli už pracujete k infarktu...

A jste strašně rádi za všechny ty chovatele, kteří si ještě zachovali zdravý rozum a vidí věci reálně.

Ono je totiž opravdu velmi důležité vidět věci v kontextu a vzájemných souvislostech.

Nejsme Rumunsko, nejsme Balkán a nejsme dokonce ani Francie. Jsme poměrně velmi malá země s hustým osídlením, krajinou značně protkanou veřejnými dopravními a turistickými cestami a cestičkami.

Jsme zemí, kde lidé (mylně) žijí ve svém vlastním matrixu, ve kterém je vše zařízeno, nařízeno a upraveno tak, aby mohli zahodit vlastní rozum a sebezáchovné instinkty a kde se jim vůbec, ale vůbec nic nemůže stát.

Žijeme prostě v zemi, kde se zcela přirozeně a hodně blízce setkávají zvířata, pastviny, lidské usedlosti a lidé samotní. Děti, dospělí, mladí frajeři i staří hendikepovaní. Inteligentní, hloupí, zodpovědní i kaskadéři.

Setkávají se tu pastevečtí psi s člověkem a pokud Bůh dopustí a motyka spustí, pak ano, mohou se setkat i s vlkem.

Pastviny se stády ovcí pouhých pár set metrů za obydlenou destinací - samotou, vesnicí, městem.

Co se stane ve chvíli, kdy samostatně uvažující nekompromisní psí pastevec narazí na člověka v místě, o kterém je přesvědčený, že tam už nemá co dělat?

Co se stane ve chvíli, kdy tam nebude jen jeden takový psí hlídač, ale dva nebo tři?

V zemích s dlouhou nepřerušenou tradicí přirozeného chovatelství a pasteveckých psů už každé malé dítě dobře ví, kam smí a kam ne. Že pokud se dostane do prostoru mezi psího hlídače a svěřené stádo, koleduje si o velký malér.

V jiných zemích jsou na patřičných místech velké tabule s varovným nápisem o nedaleké pastvině a přítomnosti pasteveckých psů. S nápisem výslovně zakazujícím další pohyb v uvedeném směru. Tyto tabule tam nejsou pro srandu králíkům ani jako buzerace procházejících. Místní je respektují a dobře ví proč, ale turisté ně zhusta kašlou a při setkání s psím hlídačem se opět dostávají do velkých problémů.

Nemusím mít příliš bujnou fantazii na to, abych si představil, jak by to vypadalo (a leckde už vypadá u nás) - s geneticky daným švejkovstvím a kašláním na všechno českého človíčka v protikladu s přístupem „určitě na to je zákon nebo vyhláška, mně se nesmí nic stát“. Nějaká tabule, že nesmím jít dál? Pastevecký pes? Maj si toho čokla držet na řetěze u boudy... jau, ty parchante, co do mě koušeš...?!

Moje pracovní praxe mě zcela jednoznačně přesvědčila, že tato země není na to připravena.

A všichni, kdo jste se zhlédli ve „velkých psích pasteveckých drsňácích“, v tureckých plemenech, v kavkazech a podobně - uvědomte si, že byli vyšlechtěni k pracovní činnosti v lokalitách, kde vlk je ten nejmenší predátor. V lokalitách, kde jsou pastviny dostatečně daleko od lidských sídlišť. V lokalitách, které jsou skutečně drsné a kde se po stovky generací v pasteveckých klanech udržuje dostatečná znalost nejen chovatelství třeba ovcí nebo koz, ale také znalost práce s těmito drsnými, dominantními a samostatnými pracovními plemeny.

Tady žijeme v České republice, proboha.

Vy nepotřebujete co nejdrsnějšího psího pastevce, rozhodně ne.

Vy potřebujete inteligentního psího pastevce. Ne střelce, který se až následně ptá, koho to odrovnal, ale psa rozvážného, který použije fyzickou sílu jako poslední prostředek a v nezbytně nutném případě.

Takového, který je schopen napravit i vaše vlastní chyby - a že jich bude...

A ještě něco potřebujete.

Potřebujete pochopit, že své pastevecké hlídače si musíte sami vychovat.

Řada z vás naštěstí velmi dobře rozumí tomu, že pokud jim různé neziskovky cpou malá štěňata, navíc ne z pracovních, ale výstavních linií jako zaručený prostředek proti zlým vlkům, je to k smíchu.

To je moc dobře.

Bohužel - stejně velká řada z vás už naprosto odmítá věnovat práci se svým budoucím psím hlídačem čas a energii. S odůvodněním, že na to nemáte kdy a že máte daleko víc důležitější práce...

A to je s odpuštěním obrovský průser.

Protože psí pastevec jako budoucí hlídač vašeho stáda si je musí v prvé řadě vtisknout jako objekt své ochrany. K tomu musí dojít už v jeho raném věku, musí se svým stádem žít, spát, přijmout je za vlastní. Pokud k tomuto vtištění nedojde, pak se stává budoucnost loterií.

Psí pastevec si ale naprosto stejně musí vytvořit vazbu i ke svému lidskému parťákovi. Musí s ním žít, musí vedle něj usnout, musí tvořit jeden tým. Pokud se tato vazba nevytvoří, nebude fungovat nic a znám osobně lidi, kteří na mne nedali a jejich pastevci pořízení jako pracovní od nich po krátkém čase jednoduše utekli...

Dále.

Jeden psí pastevec vám k ochraně stáda nestačí, potřebujete jich víc. Pracují smečkově, svoje role si průběžně rozdělují a jejich pracovní činnost je pro ně z psychického hlediska velmi vyčerpávající. To je přesné ten důvod, proč když jedna část hlídá, druhá skupina odpočívá - a jeden z více dobrých důvodů mít těchto psů dostatečný počet. Tedy nejen z hlediska velikosti hlídaného území a početního stavu stáda, ale i z důvodu rozdělení psychické zátěže.

Dále.

Ano, pastevecký pes má vlohy ke své práci v genech.

Mít vlohy ovšem automaticky neznamená být hotový jedinec a rozhodně to nezvládne malé štěně.

Potřebujete začít se starým zkušeným psím pracantem, který vám tato štěňata vychová a naučí je správným strategiím. Každé štěně potřebuje získat správné zkušenosti a načíst správné vzorce chování a to ho v tomto případě naučí zase jenom pes. A než ze štěněte vyroste opravdu schopný ochránce stáda, potrvá to nejméně dva roky.

Bohužel, další nesmírně důležitá věc, kterou pro „nedostatek času“ nejste ve valné většině ochotni absolvovat, je vaše vlastní výuka. Tedy to, co rozhodně není ztrátou vašeho času, ale tou nejlepší investicí do pracovního života chovatele ovcí, koz nebo skotu...

Jde to totiž ruku v ruce a každému z vás jsem tu nejefektivnější (ano, jistě ne nejsnazší) cestu popsal.

Znovu ji teď zopakuji.

Pomodlete se ke svému Bohu a najděte si v zemi, která má dlouhou pasteveckou tradici, svého učitele.

Pastevce (člověka, ne psa), který bude ochoten vás u sebe měsíc nechat a který vás bude učit. Učit práci se psím parťákem. Který vás zasvětí do všech důležitých fines, člověk, po jehož boku budete moci strávit aspoň třicet dní od rozbřesku do západu slunce. Po jeho boku a v přítomnosti jeho psí pastevecké party...

Pokud takového člověka najdete, svému Bohu velmi poděkujte. A nelitujte peněz, které vás takový výlet bude stát, nelitujte času, který strávíte mimo své vlastní stádo. Právě jste totiž udělali tu nejlepší investici v oblasti, která mnohým z vás zajišťuje živobytí.

A pokud vás váš Bůh opravdu miluje, možná vyhrajete i jackpot.

Možná se vám podaří od svého pasteveckého učitele odkoupit některého z jeho „vysloužilých“ psích parťáků.

Budoucího a nejlepšího učitele první generace svých vlastních pracovních psů. Štěňat, která ke svým vlohám potřebují ještě správné návyky, strategie a postupy.

Pokud budete mít možnost se k takovému psu dostat, berte to všemi deseti.

A ještě jedna velmi důležitá věc.

Svoje psí parťáky určené k budoucí pastevecké činnosti vždy vybírejte z kvalitní pracovní linie, nikoli z linie výstavní!

Genetika je mocná a když vedle sebe postavíte jedince pracovního a výstavního, nebudete se stačit divit. Jedinec z výstavní linie je šlechtěn na exteriér, jedinec z linie pracovní na výkon. Tomu odpovídá nejen cílený výběr povah rodičů děděný potomky, ale ve velké většině případů i fyzická podoba - krásný mohutný, ale těžkopádný a pomalý pes nikdy nebude tak úspěšný jako pes sice neodpovídající výstavnímu superstandardu, ale funkčně a povahově daleko lépe vyladěný pro svoji práci...

Jaká plemena jsou tedy do našich podmínek vhodná?

Vzhledem ke specifice České republiky z hlediska územního, z hlediska hustoty osídlení a povahy místních lidiček i z hlediska reálných „predátorů“ asi takto...

Zapomeňte rozhodně na plemena typu tureckých pastevců a další opravdu drsné pracovní psy dovezené přímo ze země původu (kavkazové apod.). Mají velký (a v zemích původu naprosto správný) sklon k dominanci a samostatnému jednání. Uvědomte si, že u nás je opravdu nečeká žádný medvěd a že s velkou pravděpodobností se možná za celý svůj život nesetkají ani s vlkem. Zato se velmi často setkají s cizím člověkem a podobní „střelci“ jsou pro vás přímou vstupenkou do průšvihu. Nemluvě o tom, že vy sami byste měli s jejich zvládnutím zásadní problémy.

Znova to zopakuji - v našich podmínkách nepotřebujete prvoplánově agresivní psy, potřebujete psy rozvážné, přemýšlející, s vysokou hladinou rozvahy, ne zabijáky! Svoji roli v naprosté většině případů splní již svou přítomností a varovnými signály...

Nezapomeňte také na to, že srst převážně „horských“ pastevců není primárně záležitost dekorativní, nýbrž plní především funkci ochrany proti zákusu.

Především u plachých ovcí je velmi důležitá barva a klidná povaha jejich psích ochránců. Ovce se jich nesmějí bát, musí jim důvěřovat, stejně tak například kozy. Velmi často pak vidíte, jak například do pyrenejovi skáčou kůzlata nebo on svým jazykem olizuje jehňata...

Na druhou stranu dobře rozlišujte mezi chováním pasteveckého psa v klidu a v akci.

„Plyšáček“ olizující ovečku a efektivně šetřící síly v okamžicích klidu se zásadně změní v situaci, kdy musí aktivně bránit své stádo. Tito psi se nebojí vlků ani medvědů a dovedou spolu výborně spolupracovat. Dovedou být dostatečně nepříjemní a odradit i lidské narušitele bez toho, že by je rovnou fyzicky zlikvidovali...

Klidně si vyberte pyrenejské horské psy, šarplaninské pastevecké psy, komondory... můžete zkusit i oblíbené slovenské čuvače, u nich ovšem pozor na vyšší vrozenou agresivitu. Jsou i další vhodná plemena, preferujte každopádně dlouhosrstá (hlavně u ovcí) a jak jsem již psal, ne primární „střelce“, ale přemýšlející psy s pozitivním vztahem k člověku.

A prosím prosím prosím - nepleťte si plemena pastevecká s plemeny ovčáckými...

A ještě něco.

Zamyslete se nad tím, jaká je reálná hrozba napadení vašeho stáda vlky.

Zamyslete se nad tím, zda je přirozenější a efektivnější ochranou tupý elektrický ohradník, který děsí i vaše svěřence, který kdykoli může vypadnout a proti vlkům stádo stejně neochrání - nebo pár pasteveckých psů, kteří přemýšlejí, plní i odstrašující úlohu a jejich přítomnost hlídané stádo neděsí, ale uklidňuje.

Zamyslete se nad tím, proč půjde vlk po vašich ovcích bez rozmýšlení v momentě, kdy nemají žádnou živou ochranu - a kdy půjde lovit o dům dál, protože první, co navětří, uslyší nebo spatří, bude pastevecký pes.

Zkuste se vrátit ke kořenům skutečného chovatelství hospodářských zvířat a pokorně přijměte i existenci vlků (o kterých navíc daleko spíše uslyšíte jen z hrůzostrašných historek než byste jediného kdy spatřili naživo), kteří zcela po právu využijí jen ignorování základních pravidel vašeho řemesla.

A podívejte se prosím na následující video.

Je dost drsné a slabší povahy proto předem varuji.

Ale shlédněte je celé a na jeho téměř konci se podívejte na výraz psa a pozorně si poslechněte slova jeho majitele:

„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám.“

Děkuji...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dilema obrany


(image generated by crAIyon.com)

 

Moje dnešní téma bude možná pro mnohé z vás trochu náročnější.

Ale všem vám z plného srdce přeji, abyste si v sobě téma „dilema obrany“ vyřešili včas a nemuseli svoji odpověď hledat až v okamžiku, kdy budete mít problém.

Pak už totiž může být pozdě...

Z hlediska lidské psychologie je skutečně velmi důležité udělat si v jedné otázce zcela jasno – jednoznačně a s předstihem.

Ta otázka je velmi prostá.

Byli byste schopni při obraně svého vlastního psího parťáka ublížit jinému psu?

Odpověď není zdaleka tak jednoduchá a jednoznačná, jak vám může na první pohled připadat...

Začnu analogií z jiné oblasti.

Mezi lidmi z prostředí střelných zbraní (nepatřím k nim, jen je dobré o některých oblastech života něco vědět) se se vší vážností říká, že pokud nositel zbraně není vnitřně nastaven na to, aby ji v případě potřeby použil, pak ji u sebe má zbytečně.

Totéž potenciální i stávající vlastníky osobních zbraní učí i (kvalitní) instruktoři.

Jak jsem už psal, je dobré o některých oblastech života něco vědět – už třeba jen proto, aby člověk nepropadl mylnému pocitu, že by ho přece ten druhý člověk nedokázal zastřelit.

Jenže ono to opravdu tak jednoduché a jednoznačné není.

Protože až na patologické výjimky a jedince trénované na reflexní rozhodování každý člověk v sobě má primární zábranu zranit/zabít jiného člověka...

A přesně z tohoto důvodu dochází k dilematům obrany.

Jako hypotetický nositel střelné zbraně v okamžiku jednoznačného životního ohrožení svého nebo blízké osoby – jsem schopen stisknout spoušť?

Dovedu-li tuto situaci k okamžiku rozhodnutí, dostanu dva scénáře.

Pokud jsem vnitřně srozuměn s tím, proč zbraň nosím, pak to udělám a ano, zachráním život svůj nebo blízké osoby.

Pokud s tím srozuměn nejsem, pak zbraň nosím zcela zbytečně a život můj nebo mně blízké osoby skončí.

Na své rozhodnutí nemám den, hodinu nebo minutu.

Mám jen ten krátký okamžik, během něhož se útočník (a v okamžiku bezprostředně následujícím potenciální vrah) dostane ke mně nebo mně blízké osobě...

Několik sekund/zlomek sekundy, kdy mám ještě šanci zareagovat?

Toto „dilema obrany“ by vám potvrdil každý věci znalý psycholog, není to výmysl z mé hlavy – touto problematikou se zabývá spousta lidí a odborníků ze souvisejících oborů.

Teď se vrátím zpět k tomu, proč vlastně tento článek píšu...

Pokud to máte stejně jako já, pak v sobě cítíte jednoznačný odpor fyzicky ublížit jiné živé bytost.

Psy nevyjímaje.

Co se ale stane v situaci, kdy půjde o život vašeho vlastního psího parťáka, v extrémním případě o život váš vlastní, protože jej/vás natvrdo napadne fyzicky opravdu disponovaný a psychicky dostatečně motivovaný jiný pes?

Převládne u vás bezradný křik a neúčinná fyzická obrana, protože „nechcete tomu druhému ublížit“?

Převládne interní „pojistka slušnosti“ i v okamžiku, kdy je v reálném ohrožení život vašeho psího kamaráda?

Necháte ho zabít, roztrhat na kusy, protože prostě milujete psy?

Nebo budete umět být v tomto okamžiku pravdy natolik razantní, že může dojít i k velmi vážnému poranění útočícího psa...?

Zamyslete se nad touto otázkou, protože následná odpověď vašeho „já“ vůbec nemusí být jednoznačná nebo vás dokáže velmi překvapit...

Udělejte to včas.

Teď.

Protože vy, já, každý z nás v okamžiku pravdy nebudeme mít hodinu nebo minutu na rozmyšlení a konečné rozhodnutí vnitřního „dilematu obrany“.

Pokud k tomu dojde, budeme mít jen pár sekund.

Možná ani to ne.

A přesně z tohoto důvodu je třeba udělat si v sobě jasno už dávno předtím...

Zcela přesně vědět, kam až jsem schopen zajít a jakými prostředky.

Řada z vás při sobě nosí pepřový sprej a zdůvodňujete to slovy „kdyby nás napadl nějaký pes“...

Jeden psychicky ne úplně vyrovnaný pán kdysi dávno nosil i ke mně na psí školu pistoli do té doby, než jsem mu na to přišel a velmi důrazně mu to zakázal...

Prý „kdyby mě někdy někde napadl nějaký pes...“

Byli byste reálně ochotni a schopni tyto prostředky použít?

Opravdu ano?

Je to skutečně vaše vnitřní přesvědčení nebo jen alibistický útěk před vlastním strachem?

Vůbec vás nechci přesvědčovat, abyste takové obranné prostředky skutečně použili, naopak.

Už proto, že byste velmi rychle zjistili, že bez kvalitního a nejlépe každodenního tréninku byste je neuměli (nestihli) účinně použít a nejspíš byste nejvíc ublížili sami sobě nebo někomu zcela nevinnému z vašeho bezprostředního okolí...

Znovu.

Jak daleko jste schopni v situaci fyzického ohrožení jiným psem zajít?

Ruce a nohy.

Už jste zjistili, jaký problém činí člověku, který má ke psům skutečně pozitivní vztah, do některého z nich i jen kopnout?

Je daleko větší vnitřní problém tuto zábranu překonat, než si myslíte...

Třebaže si budete myslet, že jako v pohodě, tak já vám řeknu, že ani náhodou.

Zkuste si to a pochopíte.

Ruce?

Bingo, ta nejlepší varianta „fyzické zbraně“...

Za předpokladu, že je nemáte úplně levé a především za předpokladu, že se nebudete bát je někam strčit a že budete přesně vědět, kam ano a kam ne.

Obojek, pokud jej atakující pes má, stojí výhradně na vaší straně.

Zbytek jeho těla je však už výhradně na straně jeho.

Pokud budete bojovat o život vašeho pejska (a pokud budete v nesprávný čas na špatném místě, pak o svůj vlastní), pokud budete mít proti sobě psího protivníka fyzicky i psychicky dostatečně disponovaného, pak vyjít z této konfrontace se zdravou kůží skutečně není jednoduché. A kdo bude tvrdit, že ano, ten před tím psem utíká ještě dnes...

Každá taková situace je jiná, každá má jiné protagonisty lidské i psí, ale každý z nás se v ní může nedobrovolně ocitnout a každý by měl mít sám v sobě předem jasno, kam až je schopen zajít. Řešit svá vnitřní dilemata až v okamžiku akce je vážně pozdě.

Velmi dobře vím, že velmi mnoho lidí v tom jasno nemá a mnozí lžou sami sobě.

Něco jiného jsou silné řeči a silácká vyjádření na internetu, něco jiného je realita tváří v tvář velkému, silnému a z nějakého důvodu hodně naštvanému psímu jedinci.

Otázka je nicméně stále stejně jednoduchá.

Jsem nebo nejsem v případě extrémního ohrožení schopen fyzicky ublížit jinému psu, pokud nebude jiná možnost?

Použitím své tělesné síly jej můžete odehnat, znehybnit, ale můžete jej i uškrtit... můžete udělat i jiné věci, které tu nebudu probírat.

Můžete se velmi snadno dostat do situace, kdy bez vašeho zásahu váš psí parťák nepřežije...

Stačí, když velký pes napadne zástupce malého nebo miniaturního plemene – koukněte do médií, tam najdete dostatek materiálu, jak často podobná setkání končí pro toho malého fatálně.

Budete se tedy jen v hrůze dívat?

Budete strachy bez sebe, propadnete hysterii, budete konat slabě a neúčinně?

Nebo budete vědět, že právě prožíváte boj o psí život a protože na něj budete psychicky předem připraveni, budete jednat účelně a účinně – tedy i vysoce razantně, pokud bude třeba?

Je to doslova a do písmene otázka života a smrti.

A pokud připraveni nebudete, pak vás vaše psychika s nejvyšší pravděpodobností paralyzuje a nebudete schopni pohybu...

Pokud vám mohu něco poradit, pak vždy postupujte tak, abyste se do takové situace nikdy nedostali. Už jsem se za dobu svého psího života musel několikrát s velkým psem „poprat na férovku“, ale nikdy jsem žádného (díky Bohu za to a velmi si přeji, aby to tak zůstalo navždy) nezranil a přesto, že mi už jeden člověk upřímně popřál „ať mě ti psi jednou roztrhají“, stále tu jsem i já. Receptem není agrese, ta vyvolá jen o to větší agresi z druhé strany. Receptem je schopnost předvídat, schopnost psí komunikace a uplatnění základních hierarchických pravidel – psi na rozdíl od lidí bývají féroví a tyto argumenty uznávají.

Při troše životního štěstí a pokud vám Vesmír bude nakloněn, dilema obrany pro vás navždy zůstane jen teoretickým tématem a velice to každému z vás přeji.

Jsem však realista a jako takový vám musím připomenout i možnost, že tomu může být jinak – ten skutečný život nejsou duha a jednorožci...

Proto si svoje dilema obrany vyřešte včas.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Diamanty, pavouci a individualita


(c) Photo by Timothy Dykes on Unsplash (free licence)

 

Povaha konkrétního jedince jakéhokoli živočišného druhu je vždy unikátní a přímo ovlivňuje jeho (sociální) vztah k okolí.

Věděli jste ale, že individuální povahy mají nejen lidé a psi, ale například i pavouci?

Individuální povaha jedince je vlastnost často přisuzovaná výhradně lidskému druhu.

Proč?

Protože v očích mnoha lidí právě lidský druh je ten nejdokonalejší, nejúžasnější a nejschopnější. Jediný obdařený mnoha výsadami, mimo jiné onou „povahovou individualitou“.

Privilegovaný.

A v očích stejných lidí jsou jiné živé bytosti charakterizované pouze svým druhem, popsaným určitými vzorci chování, bez dalšího rozlišení...

Je to velký omyl.

Co vlastně znamená pojem „povaha jedince“?

Jednoduše řečeno jde o souhrn osobnostních charakteristik, které určují jeho interakci s okolím – ať už s okolím neživým, vlastním druhem nebo jinými živočišnými druhy.

Určuje jeho vzorce chování obecné i specializované.

Jako každý živý tvor můžete vůči svému okolí být zvědaví nebo bojácní a podle toho se i chovat.

Vidíte to třeba na svých štěňatech.

Některé je velmi zvědavé a dychtivě očekává, kde objeví něco nového a zajímavého, ouška našpicovaná a krk jako žirafa, jen aby mu něco neuniklo...

Jiné je naopak bojácné a nejisté, jde pomalu a stále je ve střehu, aby ho něco nezaskočilo nebo mu nespadlo na hlavu...

A obě štěňata mohou být sourozenci ze stejného vrhu, stejného pohlaví, se stejnými zážitky a zkušenostmi.

Stejně jako jedno může být od narození silně dominantní, jiné submisivní, jedno snadno vzrušitelné, druhé psí flegmatik...

Každý jedinec obsahuje kromě své druhové charakteristiky (například pes/plemeno) i svoji charakteristiku individuální.

Sáhnete o štěně vedle a dostanete do svého života úplně jinou psí povahu.

Je to zcela normální a přirozené – zkuste si na chvilku představit, že by všichni jedinci konkrétního živočišného druhu byli naprosto stejní.

Lidé, psi, kočky, koně...

Jeden jak druhý, se zcela totožnou povahou...

Příroda funguje a musí fungovat jinak.

Různorodost povah zástupců živočišných druhů je nutná pro přežití a je nutná pro další rozvoj druhu, jedná se o geniální pojistku proti druhové stagnaci a degradaci.

Přesně tak je zapotřebí ji i chápat.

Mnoho psích majitelů (a nejen jich) se dopouští zásadní chyby v tom, že od zástupců stejného psího plemene očekává stejné povahy. Pejska přes kopírák, povahový klon jejich předchozího psího parťáka nebo „toho úžasného psa od souseda“...

A pak jsou zklamáni, zaskočeni a mermomocí se snaží toho svého nacpat do šablony „stejného psa“.

Základní úroveň povahy určuje charakteristika konkrétního živočišného druhu (člověk, pes atd.)

A pak je zde ještě úroveň konkrétní individuality, již zmíněná povaha jednotlivce, genetika po rodičích a dalších předcích...

Stavební kameny, se kterými lze dále pracovat a které lze dále formovat.

Z lidského jedince narozeného ve špatných podmínkách, s horší genetickou výbavou a procházejícím špatnými zkušenostmi může vyrůst jedinec velmi schopný, velmi úspěšný nebo „jen“ velmi slušný člověk...

Ze štěněte si můžete správným a citlivým přístupem vychovat toho nejlepšího psího parťáka pro život, stejně tak jako z kdysi týraného psa z útulku.

To všechno jde, pokud nebudete dotyčného pejska vidět tím úzkým tunelem plemenných charakteristik.

Pokud budete nezaujatě vnímat a respektovat povahu konkrétního jedince.

Pokud budete ochotni si vůbec připustit, že jednotlivá psí plemena nevznikají někde na výrobní lince, nemají předepsané vlastnosti a každý pes je originál...

Originál.

Originál se všemi svými osobnostními rysy, které utváří celek...

Žádný pes není jednoznačně „ten správný ideál“, každý má v sobě mix velkého množství povahových stránek, které vždy vytvoří unikátní psí osobnost odlišnou od všech dalších zástupců jeho druhu, i když třeba jen v drobnostech.

Bude vždy svým psím originálem.

Stejně jedinečný je i každý člověk, nenajdete na celém světě povahový klon.

A stejně jako štěně i každé lidské mládě bude zvědavější nebo naopak bojácnější, dominantnější a v kolektivu vice se prosazující či naopak zakřiknutější a nesmělejší...

A buď své dítě budete i za cenu jeho zničení cpát do „předepsaných“ škatulek a šablonek nebo budete jeho osobnostní vyladění vnímat a pracovat s ním jako s originálem, kterým také je.

Jako to štěně, jako mládě jakéhokoli živočišného druhu.

Víte, v čem spočívá skutečné umění brusiče diamantů?

Každý surový diamant, aby se stal součástí krásného obdivovaného šperku, je zapotřebí nejprve pečlivě prozkoumat, jeho strukturu a lomové charakteristiky. Pak až, s detailním přihlédnutím k jeho individuálním atributům, je možné z něj vybrousit jedinečný kámen...

Každý diamant je jiný a ke zpracování každého je zapotřebí přistoupit jinak.

Uděláte necitlivý nebo špatný řez a diamant vám praskne pod rukama... navždy ho rozbijete a znehodnotíte.

A přesně tak to funguje u živých bytostí.

Zůstanou v původním surovém stavu, vychováte z nich diamanty nebo navždy zničíte jejich osobnost...

Myslete na to, že pod rukou nikdy nemáte nějakého „standardního psa“.

Žádný z nich není „standardní“ ani v rámci svého druhu, ani v rámci plemene.

Rozhodně není každý z nich „jen převlečený německý ovčák“, jak si na velké většině cvičáků představují a pak to dopadá, jak to dopadá.

Neexistuje jeden univerzální pes a z něj naklonovaní všichni ostatní, každý je originálem nejen exteriérovým, ale i povahovým...

Jako vy, jako já, jako každý z nás.

Mějte to prosím na paměti.

A na závěr ještě ti pavouci;)

Kdo je chová, ten ví, já je nechovám, ale zajímají mě a fascinuje mě jejich inteligence, jejich kreativita a spousta dalších vlastností, o kterých lidé běžně nevědí.

Jejich vzorce chování ovládá centrální nervová soustava napojená na mozek.

Mozek.

Zajímavé, že? Oni mají mozek...

Jsou velmi chytří, umějí žit jako samotáři stejně jako i v rámci sociální skupiny, loví sami, ale dokáží lovit také ve skupině a o potravu se dělit.

Zvládnou improvizovat a měnit svoje reakce i strategie lovu.

A také mají svoje individuální povahy...

Ano, skutečně mají – jak v rámci různých druhů, tak i v rámci konkrétního jedince. Každý je jiný – útočnější nebo mírnější, dokáží si „svého člověka“ velmi oblíbit a bezpečně ho poznají a rozliší mezi dalšími lidmi.

Svoje individuální povahy mají nejen například velké tarantule, ale i dnes velmi oblíbení zástupci členovců, čeleď skákavkovitých. Skákavky jsou malí pavoučci o velikosti těla v řádu milimetrů, ale jsou nádherní (žijí i na našem území) a pokud kouknete na internet, najdete spoustu videí a fotografií (jsou velice fotogeničtí) pořízených jejich chovateli a obdivovateli.

A mimo jiné se leccos dozvíte právě o jejich povahové variabilitě...

Příroda je úžasná.

Nepodceňujte nikdy její děti, skutečnost, že i tak malé tvorečky vybavila „luxusem“ individuálních povah, je fascinující a má své dobré důvody – příroda nikdy nic nedělá samoúčelně.

Chovejme se prosím s úctou a respektem nejen sami k sobě, ale i ke svému živému okolí a nedívejme se na živé bytosti  jiných druhů s pohrdáním, protože jsou v našich očích „jen jednoduchými zvířaty“.

Skutečnost, že i ty nejmenší z nich jsou obdařeny jednoznačnou individualitou, by nám měla ledacos napovědět...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Temná strana osobnosti

 

Pes umí dokonale odhalit charakter člověka a pokud dotyčný v sobě nosí zlo, vždy to svým chováním a reakcemi k němu dá velmi jasně najevo...

Poznal jsem osobně řadu případů, kdy pejsek svého člověka „okusoval“ jen kvůli lidským chybám nebo na základě svých negativních zkušeností s jinými lidmi z minulosti .

Takových případů je většina a lze s nimi velmi dobře pracovat a dát vše do pořádku, protože příčina daná minulosti nebo neznalosti se při základní spolupráci ze strany psího majitele vždy dá postupně eliminovat – o tom také moje práce v těchto případech je.

Její součástí však musí ze strany majitele být plné uvědomění si faktu, že pokud vůči svému psímu parťákovi bude (nadále) vystupovat agresívně nebo hystericky, celá situace se bude radikálně zhoršovat. V tom dobrém případě to ví, velmi dobře to chápe a nenechá podobným negativním vzorcům průchod.

Tohle je naprostý základ.

Protože každá agresivní reakce člověka má vždy za následek agresivní reakci psí, ať už u psa vyplývá z motivace dominantní či naopak strachové.

Druhou zásadní skutečností je něco, co nazývám „zlem v člověku“.

Zlá stránka osobnosti člověka.

Taková ta permanentní temná strana jeho osobnosti, která především v okamžiku stresu a tedy potřeby rychlého rozhodnutí nabývá vrchu a primárně řídí jeho reakce...

Rys povahy, který je tím silnější, čím více je jeho nositel řízen vlastním egem.

Rys povahy, který lze před většinou lidí více nebo méně úspěšně skrývat, který ale nikdy neskryjete před člověkem senzitivním a jakýmkoli zvířetem...

Psi zde nejsou výjimkou.

Pes, díky své dlouhodobé domestikaci a „vyladění“ na společný život s člověkem, je neskutečně citlivým a přesným diagnostikem této vysoce negativní povahové stránky některých lidských jedinců.

Musí jím být, jinak by svému člověku nerozuměl.

Protože, jak už jsem mnohokrát vysvětloval, jeho primárním vodítkem v komunikaci s člověkem není lidská řeč, nýbrž lidské emoce. Emoce pozitivní stejně jako emoce negativní.

A již zmíněné „zlo v člověku“ vnímá jako snad nejhorší lidskou emoci vůbec – emoci, na kterou zvlášť přirozeně dominantnější plemena nebo jedinci reagují jednoznačně a velmi razantně...

Budu vám teď vyprávět jeden lidskopsí příběh.

Příběh smutný, ze kterého mě nikdy nepřestane bolet srdce za jeho psího protagonistu...

 

Byla jednou jedna paní, která dle jejích vlastních slov toužila po zástupci plemene cane corso.

Stalo se a do jejího života tak přišla fenka původem z jednoho z nejkvalitnějších českých chovů...

Psy už předtím měla, nicméně jednalo se o psy zcela odlišného naturelu, s molosy zkušenost neměla žádnou a proto záhy začaly problémy. Zkusila cvičák, pak nějaké sólové lekce a protože jí nic z toho nepomohlo stupňující se problémy vyřešit, našla mne a můj individuální výcvikový servis.

Fenečka v pubertálním věku byla úžasná a od prvního dne mě neskutečně chytla za srdce – takový skutečný psí drahokam...

Byla ten naprosto správný typ plemene cane corso, do budoucna žádné ořezávátko ani plyšák na hraní, ale s výborným vztahem k člověku – a vůči mně osobně bez sebemenších agresivních vzorců chování a s obrovskou chutí se učit od svého „starého zkušeného psa“. Byla krásná a můj názor na fenečku ode mne její majitelka slyšela od prvního dne mnohokrát...

Hlavním problémem (dle slov majitelky) byla chůze na vodítku, „okusování rukou“ plus další dominantní vzorce a obecně vzájemné si neporozumění.

Chůzi na vodítku jsme dali do pořádku hned první den, absolvovali jsme spolu úspěšně i zátěžové městské prostředí a tramvaje, kterých se zpočátku bála, ale velmi rychle zjistila, že je to zbytečné a pak už je s nadhledem ignorovala.

Ano, byla skutečně úžasná, učil jsem ji i její majitelku a začal se těšit, že využiji příležitosti a s ní i v té době ještě navenek bezproblémovou majitelkou (protože jsem veškerou psí komunikaci obstarával já) natočím nějaké záběry a povídání, které opět bude přínosem pro toto mnohdy nesprávně chápané a vedené plemeno...

Třetí den nastal problém.

Ne s fenečkou, ta byla stále stejně skvělá.

Nastal problém s její majitelkou, která se přes moje stále trpělivé a stále klidným hlasem opakované pokyny ve své práci s fenkou nehýbala dopředu.

Stále stejné chyby a stále stejné přesvědčení z její strany, jak vše dělá správně.

Mnohokrát jsem si fenku znovu vzal, znovu jí trpělivě ukázal a vysvětlil konkrétní správný postup. Znovu jsem jí vysvětlil, jaká bude budoucnost, pokud teď nezabere. Její reakce „Vy mě nepochválíte!“, moje odpověď „Pochválil jsem vás už několikrát...“ (občas to vypadalo trochu nadějně a chtěl jsem ji podpořit) a její „Nojo, to máte pravdu, ale je to málo!“, moje snaha o vysvětlení, že ji přece nemohu chválit za stále stejné chyby a stagnaci...

Tam někde mi došlo, že začíná velký problém.

Lidské ego.

To by ještě nebylo to úplně nejhorší, ale po chvíli se ve své plné nahotě zjevil problém daleko horší...

Majitelka fenky od prvního dne ode mne a nejednou slyšela důrazné upozornění na to, že musí být v klidu. Že pokud jej neudrží, pokud z její strany dojde k nezvládnutým negativním emocím, pak se jedinec plemene cane corso před ní nezhroutí, ale postaví se proti ní a nejenže svoji fenečku zcela ztratí, ale může se stát, že se kolem ní bude bát i projít.

A že především zničí jeden psí život – život jedné úžasné fenky, psí bytosti, která neměla možnost vybrat si svého člověka...

Pak se to stalo.

Na lesní cestě, bez jakékoli vnější příčiny, kolem nikdo nebyl, fenečka v daný moment opět zatáhla, protože její majitelka stále nedělala to, co měla.

A paní totálně vypadla z role...

„CO TO JE!!!“

Vzteklé zařvání, při kterém jsem nadskočil i já, protože jsem to naprosto nečekal.

Agresivní škubání vodítkem a přede mnou stál ten odhalený zlý člověk, kterému chyběl krok k tomu, aby své „milované“ fence fyzicky ublížil...

Možná si paní uvědomila, že tam stojím.

„A co jsem teda jako měla udělat?!“

Za ty roky jsem od lidí řádně vyškolen.

Nezvýšil jsem hlas.

Pouze jsem paní vzal vodítko z ruky, zklidnil fenečku a znovu jí v klidu přeříkal a názorně ukázal, co v té chvíli měla udělat.

Pronesl pár vět o soustředění se a o potřebném předvídání.

V ruce fenečku, která u mne byla opět naprosto v klidu a totální zkrat (resp. znovuprojevení skutečné podstaty všech problémů) své majitelky si jen uložila do hlavičky jako další zkušenost s ní.

Na místě jejího člověka bych se v ten moment strašlivě zastyděl a omluvil se – ne mně, ale své fenečce. Neřveme na pejsky, které máme opravdu rádi a ke kterým máme skutečný vztah...

Nestalo se, zázraky se tak často nedějí.

Pak jsme všichni šli dál, došli k lesnímu sezení, na chvíli se posadili a já paní slušně požádal, zda bych si s fenečkou nebo dokonce i s ní mohl něco natočit. Vysvětlil jsem svoje důvody, že jde o plemeno, aby se lidé zase něco dozvěděli a že samozřejmě nemusí padnout jediné slovo o chybách, kterých se v minulosti dopustila. A že by si v tomto případě i chovatelka zasloužila pochvalu svého nádherného štěněte, že by ji určitě potěšila. Prostě jen vrátí něco do systému a pomůže dalším lidem. A třebaže někdy mí klienti z nejrůznějších důvodů nechtějí ukázat obličej na kameru a točíme anonymně, nemohu si vzpomenout, komu kdy vadilo natočení jeho pejska a krátké popovídání – naprostou většinu lidí to naopak potěší.

„Já už jsem o tom přemýšlela a nepřeju si to!“

Ač zaskočen, zeptal jsem se proč – a nepochopil...

Že prý je fenka jedinečná a blablabla... ano, i proto jsem ji chtěl zvěčnit. Paní však v tu chvíli mstila jen svoje ego, nebylo pro ni důležité plemeno a vlastně ani její fenečka...

Pak se v této nekomunikační atmosféře stala zvláštní věc.

Fenečka se postavila na zadní nohy, opřela se o mne a začala mi vehementně olizovat obličej...

Ulízala by mě v té chvíli k smrti, musel jsem ji pak už dát na zem, ale byl to naprosto neskutečný okamžik, kdy vedle mne seděl člověk, který mě už začal nenávidět, cítil jsem to z něj a jeho vlastní fenka také.

Vnímal jsem tu její psí lásku a důvěru, emoce mladé fenečky plemene cane corso, které dobře rozlišuje mezi lidmi svými a cizími.

Neolizovala svoji majitelku, nešla k ní.

Vnímala z její osobnosti to stejné co já a na rozdíl ode mne to mohla dát otevřeně najevo.

Ale ještě zdaleka neměl být konec...

Zvedli jsme se, vodítko s fenečkou jsem měl v ruce já a začali jsme se stejnou cestou vracet.

Tušil jsem, co přijde a věděl jsem, že tomu nechám volný průběh...

Asi po padesáti metrech jsem vodítko v klidu předal majitelce a od fenečky se vnitřně odpojil.

Možná jsem to přes všechny „zákazy“ měl natočit, právo na to mám.

Ale nenatočil jsem scénu, která se rozjela bezprostředně po předání vodítka majitelce, jen doteď vidím a dlouho budu vidět živě před očima.

Fenka se totiž do své majitelky okamžitě pustila.

Silné vrčení, kousání natvrdo (hlavně nohy, naštěstí paní pro sebe měla bytelné vysoké boty) a na druhé straně zas jen ten řev, agresivita, vztek a čiré zlo...

Ani jediný z těch psích signálů, které jsem ji jako všechny své klienty naučil.

A já se díval a nechal ji v tom vykoupat.

Protože jsem si řekl, že tohle může být ten moment, kdy paní konečně pochopí, kdy najde pokoru a zabije svoje ego...

Proto jsem jí dal šanci se vzpamatovat.

Útok fenky neustával a asi po půl minutě jsem se paní slušně zeptal, zda chce pomoci.

Něco mi odsekla, já jí vzal vodítko z ruky a fenku jediným signálem zklidnil.

Okamžitě byla v klidu.

Její člověk lehce otřesený a zřejmě zaskočený a já paní znovu v naprostém klidu vysvětlil, co a proč se stalo. Jak měla reagovat a především jak se chovat, aby k podobnému incidentu vůbec nedošlo.

Znovu jsem jí vysvětlil, co se stane, až její fenka zas o kus vyroste, zesílí a v její hlavě bude daleko silněji zastoupen jeden ze základních povahových rysů plemene cane corso, který velí na agresivitu reagovat také agresivně...

Kdy princip „neútočení na člověka“ bude jednoznačně přebit vzorci, vyplývajícími z poznání, že tento konkrétní člověk je nedůvěryhodný a především – zlý. A zda jí skutečnost, že fenka ji kouše a mne olizuje, přece jen něco nenaznačuje, zda si uvědomuje, co svými úlety sama o sobě fenečce sděluje. Jak v její hlavičce bude figurovat ona sama, jaký si o ní fenka utváří obraz. Jaká bude jejich společná budoucnost.

Další vývoj událostí i těžko uvěřitelné a naprosto nepochopitelné chování paní (pro kterou jsem jen tak mimochodem udělal i pár věcí navíc) vůči mé osobě už nejsou důležité – snad jen tolik, že mě přinutil jí říci, že její chování vůči její vlastní fence a vůči mně nese naprosto totožné rysy a má naprosto stejnou příčinu v její osobnosti...

 

Tolik jeden konkrétní případ člověk-pes, který naprosto dokonale ilustruje, jak velkou roli v chování člověka hraje být ovládán vlastním egem, jak problematická umí být „temná stránka“ povahy a jak vynikajícími diagnostiky dokáží psi být.

Jeden konkrétní případ.

Ale určitě ne jediný, který jsem zažil, tento se vymyká jen svými poněkud extrémnějšími projevy.

Bohužel už jsem se s tímto setkal víckrát.

S čistým zlem v člověku, které vytryskne ven v okamžiku, kdy „pes něco neudělá správně“ a následná reakce jeho člověka je hnána jeho nejsilnější emocí. A ano, jen vzácně mohu nebo musím daný jev pojmenovat natvrdo, lidé to neradi slyší, na druhou stranu často stačí i jen naznačit...

Tolik lidí má problém s upřednostňováním vlastního ega, příliš mnoho lidí v sobě nosí zlo.

Všimněte si toho někdy.

Co se stane ve chvíli, kdy se člověk ocitne ve zdánlivě nebo reálně stresové situaci?

Osobnostně dobrý a vyrovnaný člověk zareaguje klidem...

Osobnostně dobrý člověk může zareagovat panikářsky, ale nikdy ne agresí proti jiné živé bytosti...

Osobnostně špatný člověk v případě pro něj zátěžové konfrontace s jinou živou bytostí vždy zareaguje agresí.

Protože to je hlavní rys jeho povahy a primární reakční vzorec – něco daleko silnějšího než všechny „civilizované“ vzorce naučené.

Přesně tento typ lidí vás bude chtít fyzicky napadnout, ne se s vámi domluvit.

Přesně tento typ lidí cokoliv, co jim řeknete, budou brát jako útok proti sobě, protože v režimu agrese oni sami uvažují.

Přesně tento typ lidí bude pro jejich psy nečitelný, nedůvěryhodný a dokud se nezbaví svého vnitřního zla, bude každý pes vůči nim ve střehu. Pokud vzorce „temné strany povahy“ překročí určitou mez (ať už krátkodobou či dlouhodobou), jejich psí reakce na ní budou také agresivní – její míra bude samozřejmě záviset na fyzických i psychických dispozicích daného plemene a konkrétního jedince plus úrovni psího stresu...

Případ popsaný v tomto článku není zdaleka jediný, se kterým jsem se setkal, ať už osobně nebo jen pozorováním chování lidí kolem sebe.

Chyby a neznalost v jakémkoli oboru lze vždy odstranit, pokud člověk chce a ví, že musí zapracovat sám na sobě.

Najít naplnění pojmu „pokora“ a nahradit jím stav, kdy člověka řídí ego, je pro některé lidi nemožné, pro mnoho lidí naopak možné a pro mnoho z nich vítané a velmi osvobozující. Mnozí se do této fáze karmické nápravy dostanou právě tím, že do jejich života vstoupí pejsek. Oni učí nás, ne my je a nesmírně mě bolí životní osudy pejsků, jejichž majitelé tuto základní pravdu nikdy nepochopí.

Primárně zlý člověk je úplně jiná liga...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Malí a velcí pacienti

 

Jedním z kritérií rozhodování, zda si pořídíme psího parťáka plemene malého či velkého, může (a měla by být) i otázka související veterinární péče.

Protože psí velikost je zapotřebí brát v potaz i z pohledu orgánových a fyzických zranitelností, manipulace a medikační zátěže...

Pro jednodušší a názornější porovnání budu v tomto článku jako „malé plemeno“ brát typicky velikost čivavy, jorkšírského teriéra nebo jack russella, pod pojmem „velké plemeno“ si představme pastevce nebo obecně molossoidní plemena (např. mastifové, dogy).

První, co asi přijde člověku na mysl, je porovnání z hlediska zranitelnosti.

Jasně – malá plemena jsou obecně o poznání křehčí a zranitelnější, razantní šlápnutí (ať už lidské nebo psí) na tlapku jorkšírovi bude mít potenciálně mnohem větší devastační účinek než šlápnutí na tlapu německé doze.

Stejně tak i jakýkoli mechanický náraz, tam, kde velké plemeno jen zakňučí, otřepe a nezraněno na těle i duši pokračuje dál, tam mohou být u plemene malého výsledkem zhmožděniny nebo zlomeniny. Podobně při zranění srovnatelným zákusem bude znatelně větší rozsah devastované/pohmožděné tkáně u plemene malého než u plemene velkého.

To všechno jsou na první pohled zcela jasné a přirozené skutečnosti, bohužel už v tomto bodě mnoho psích zájemců udělá zásadní chybu – s požadovaným stupněm jakési základní fyzické odolnosti je zapotřebí už v tomto okamžiku realisticky počítat a nevybrat si tak úplně malého psíka do prostředí, které pro něj může být vysoce nebezpečné z hlediska terénu nebo dalších psích parťáků.

Prostě a jednoduše řečeno.

Malá a miniaturní plemena jsou znatelně náchylnější na fyzická poranění (úrazy) nežli plemena střední až obří. S tím pro malá plemena souvisí i vyšší míra fyzické devastace a výrazně vyšší pravděpodobnost, že fyzické zranění či úraz může být pro jedince malého nebo miniaturního plemene fatální...

Následné ošetření, případná operace a léčba se také vzhledem k velikosti psího pacienta celkem zásadně liší.

S tím vším pak souvisí například i otázka finanční.

Úplně jednoduše lze říci, že čím větší/těžší pes, tím větší spotřeba a náklady na úkony, materiál a léčiva.

Protože čím je pes větší a těžší, tím více je zapotřebí veterinární práce a veterinárního materiálu, tím více tablet a většího objemu náplně stříkačky atd.

A jakkoli se to na první pohled nezdá, tyto rozdíly mohou být až řádové.

K tomu jedna zajímavost pro majitele hodně velkých psů, možná se to někdy může někomu hodit..

V případě obřích psích plemen (cca 60 kg a více) lze v odůvodněných případech použít i alternativu v podobě humánních léků, jelikož z hlediska hmotnosti už takový pes spadá do hmotnostní kategorie dospělého člověka.

Což se sebou samozřejmě může přinést i určité benefity, aby byl vesmír trochu víc v rovnováze.

Jednoduše řečeno – jako majitel velkého nebo obřího psího plemene musíte realisticky počítat s faktem, že jakákoli srovnatelná veterinární péče pro vás bude z hlediska jak triviální vakcinace tak i množství podávaných léků při onemocnění/zranění podstatně (velmi podstatně) více zátěžová než v případě plemene malého či miniaturního...

Bohužel, zdaleka ne každý si tuto skutečnost uvědomí nebo připustí a i z tohoto důvodu poté mnozí psí jedinci končí přivázaní v lese nebo umístění do psího útulku, protože se jejich majitelé nehodlají nebo jednoduše nemohou podílet na dalším procesu udržení psího zdraví.

Dalším velmi důležitým rozdílem je fyzická manipulace s psím tělem.

Malého psíka bez problémů vezmete do náruče a přenesete, popřípadě umístíte do vhodné přenosové kabely nebo přepravky.

Opravdu velkého psa ne.

Dostatečně těžké psí tělo v jednom člověku ani neuzvednete, nesnesete po schodech, neuložíte do auta...

Prostě to nejde (a co hmotnostně uzvednete jako pevně těleso, rozhodně neuzvednete v živé váze) a i s touto skutečností  je zapotřebí počítat.

Ještě nekončíme...

Řada psích majitelů nemá svoje psy zvládnuté do té míry, aby si s nimi mohli dovolit provádět často i bolestivé manipulace nebo samostatné ošetření třeba i banálního úrazu.

Reálně existují psí majitelé (a není jich málo), kteří nejsou kvůli obranným reakcím svých pejsků jim schopni ani vytáhnout klíště a jezdí s nimi na veterinu, aby jim je tam přispali a doktor vůbec mohl provést požadovaný úkon, protože za normálního stavu by byl i on sežrán zaživa... a přesně to je důvod, proč se někteří veterináři (určitého typu) psů bojí...

Už jsem o tom vícekrát psal, pokračujme dál.

Psí zranění bývají mnohdy bolestivá, bolestivá pro ně může mnohdy být i jen prostá manipulace s jejich tělem.

Malého pejska fyzicky udržíte, i když vám nebude věřit a psychickou oporu ve vás také mít nebude...

Velkého ne.

Tam je skutečně potřeba stoprocentní důvěra z obou stran a z ní plynoucí ochota psího obříka tolerovat pro něj i velmi nepříjemné nebo bolestivé situace a zůstat při nich v klidu...

Ať nekážu vodu a nepiju víno – také už jsem o tom psal.

Mám psího pastevce s 68 kg živé váhy a nemít jeho naprostou důvěru, nemít i naprostou svoji důvěru v něj, nikdy bych mu nemohl ošetřovat bolestivá zranění typu kompletně stržený dráp na přední tlapce.

Protože v realitě to ošetření znamená mít svůj obličej těsně vedle jeho hlavy a čelistí, soustředit se plně na potřebné práce a vědět, že jej to hodně bolí při každém dotyku živé rány.

Bez jakékoli ochrany náhubkem nebo ovázaným fáčem, bez sedativ, bez pomocníka na jeho přidržení.

A těch ošetření a vytažených klíšťat z nejcitlivějších míst za ty roky byla spousta...

Z mého pohledu je to sice ta nejpřirozenější věc a naprostý základ, který by měl každý majitel jakkoli velkého pejska zvládnout, přesto se setkávám s mnoha případy, kdy tomu tak není. Kdy i vytažení klíštěte nebo střihnutí drápku představuje pro psího majitele neřešitelný problém.

Ano – i tuto skutečnost je zapotřebí mít na paměti, až budete přemýšlet nad volbou plemene.

Je dobré si všechno, o čem jsem tu psal, uvědomit včas, protože ano – s malým plemenem zvládnete řadu podobných věcí levou zadní...

S velkým je základním předpokladem úspěchu to, aby vás k sobě vůbec pustil.

Do své blízkosti a na fyzický kontakt.

Pokud už v tomto okamžiku máte problém, pokud vám váš pes většího nebo opravdu velkého plemene nevěří, nestrpí od svého vlastního člověka pro něj nepříjemnou fyzickou manipulaci, pak máte velký problém...

Opravdu velký.

A nemůžete v situaci, kdy se vám ho podaří nějakou šťastnou shodou okolností dopravit na veterinu, jednoduše přesunout veškerou odpovědnost za další dění na svého veterináře.

On nepronese kouzelnou formulku a pro vašeho psa bude stejně (a leckdy ještě víc) nedůvěryhodný než vy sami.

Veterináři se většinou snaží a kdo stejně jako já na vlastní oči viděl veterináře s nataženou stříkačkou v ruce obětavě sprintovat za statným německým ovčákem na pozemku veteriny, aby ho naočkoval, uznale sundá klobouk...

Ale je to špatně, protože za tímto excesem je pouze a jednoznačně nezvládnutí ze strany psího majitele.

Jsou malí a velcí psí pacienti a rozdíly v jejich ošetřovací praxi mohou být skutečně extrémní, ať už z hlediska objemu medikace nebo financí, tak z hlediska prosté fyzické manipulace.

Prosím nezapomeňte zvážit i tento aspekt, až si budete vybírat své vysněné plemeno nebo „zachraňovat“ psího ztroskotance z útulku.

Málokdo vás na něj upozorní, ne každého napadne se nad ním předem zamyslet – i proto jsem sepsal toto lidskopsí povídání...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Úloha bolesti

 

Dnes spolu otevřeme jedno téma, se kterým se za svůj život bohužel může setkat každý náš psí parťák.

Jaký je vůbec smysl fyzické bolesti – stavu/pocitu, který vzniká jako důsledek zranění nebo poruchy některého z přirozených fyziologických procesů?

Kdy má a kdy nemá smysl ji tlumit?

Zkusíme se v tom trochu pohrabat a udělat si více jasno...

Na samý začátek bych rád uvedl, že náplní tohoto článku nebudou odborné lékařské pojmy, doporučení konkrétních léků ani podrobný rozbor konkrétních fyziologických problémů. Jeho cílem bude můj obecný (a samozřejmě veskrze subjektivní, přestože podložený mojí praxí i povídáními s veterináři) náhled na dilema, kdy má smysl tlumit fyzickou bolest nebo kdy naopak aplikace tlumících prostředků může být kontraproduktivní.

A tak nějak si myslím, že pro mnohé z vás by mohl být tento malý rozbor v současné době nebo někdy v budoucnosti prospěšný... ;)

Začněme tedy tím, co vlastně fyzická bolest je.

V kostce lze říci, že fyzická bolest je psychický stav (zpráva pro mozek) vznikající při destrukci živé tkáně nebo poruše některého z přirozených fyziologických procesů. Jako taková má zásadní vliv pro ochranu organismu před začínajícím nebo pokračujícím poškozením (pokud bychom například necítili bolest při říznutí do tepny a nevšimli si ho, v další fázi bychom mohli vykrvácet).

Z toho plyne jednoduchá skutečnost – bolest je přirozený proces, který má zcela zásadní úlohu pro zachování organismu ve funkčním stavu.

Jedná se v podstatě o zpětnou vazbu a přímý indikátor „něco špatného se s mým organismem děje“.

Z hlediska časového a pro nás důležitého pohledu psího i lidského lze fyzickou bolest rozdělit na dva základní typy.

Prvním z nich je bolest akutní.

Akutní bolest jako reakce na náhlé a razantní poškození tkáně (například ono již zmíněné říznutí nebo třeba psí kousnutí) nebo náhlé a razantní orgánové selhání, doprovázené nejen subjektivním nepříjemným pocitem, ale také změnou dalších fyziologických ukazatelů (frekvence dechu, pulsu a krevního tlaku).

Druhým typem je bolest chronická.

Chronická bolest je bolest dlouhodobá a je jednak varováním, že něco v organismu není v pořádku, jednak je sama o sobě i jedním z projevů onemocnění.

Zkusím teď vše přiblížit na praktických příkladech.

Pes slízne kousnutí od jiného psa a v tom okamžiku se rozeběhnou úplně stejné procesy, jaké se rozeběhnou v případě, kdy budete pokousáni vy sami.

V prvém okamžiku necítí pes ani vy díky vyplavení adrenalinu nic.

Po pominutí ochranné „výkonové“ fáze těla nastává fáze druhá, kdy pes (stejně jako vy) začne cítit akutní bolest.

Centrum bolesti přesně lokalizuje místo tkáňového poškození a intenzita bolesti míru destrukce.

Je to jednoznačná a pro přežití životně potřebná zpětná vazba – pokud by neexistovala, došlo by k ignoraci zranění a následně například k vykrvácení při tepenném poranění, zavlečení infekce nebo k razantnímu rozšíření poškození.

Pokud dojde k psímu poranění kousnutím či k jinému externímu mechanismu tkáňového poškození (pořezání, napíchnutí např. na větev), pes zareaguje olizováním daného místa. Psí sliny obsahují přírodní antiseptické látky, podporující hojení a především zabraňující vzniku infekce (podobně jako člověk si ránu vydezinfikuje kysličníkem nebo jiným k tomu určeným přípravkem).

Intenzita bolesti pak dává po celou dobu hojení zpětnou vazbu, jak moc je ještě zranění závažné a jak moc je zapotřebí zasažené místo šetřit/ošetřovat. Psí kousnutí do svaloviny (psí i lidské) vyvolá mimo krvácení také otok, který bolí při mechanickém kontaktu a tato reakce jednoduše říká „dávej si na tohle místo pozor a chraň si je před kontaktem s okolím“.

Opět – pokud by institut bolesti jako zpětné vazby nefungoval, postižené místo by si pes (ani vy) nechránil a docházelo by k dalším potenciálním zhoršením a nehojení původně triviálního zranění.

Co se stane ve chvíli, kdy v této situaci nasadíme „léky proti bolesti“?

Zpětnou vazbu zamaskujeme a tím eliminujeme i všechny přirozené ochranné principy organismu. Ten bude v režimu „nic se neděje a funguji na 100 %“ a pokud dojde ke zhoršení stavu poranění, mozek se o tom nedozví. Následky pak mohou být fatální.

Jinými slovy – v podobných případech je podávání tlumících přípravků proti bolesti těžce kontraproduktivní. Mozek potřebuje vědět, jaký je stav organismu. Potřebuje vědět, jaký je průběh hojení a podle toho upravuje momentální výkon, chrání postižené místo a zvyšuje útlum a odpočinek organismu jako součást hojivých regeneračních procesů.

Signál bolesti zde tedy má svůj smysl, při zdárném hojivém procesu vždy postupně ztrácí na své intenzitě a jeho potenciální potlačení (jen v nezbytně nutné míře!) musí nastoupit až v okamžiku, kdy sama bolest zhoršuje stav poranění.

Stejně tak, pokud váš pejsek například špatně došlápne a jen si lehce zvrtne končetinu, zpětná vazba signálu bolesti mu říká „našlapuj opatrně a neskákej jak koza“. Pokud tuto vazbu umělým potlačením bolesti vyrušíte, nebude našlapovat opatrně a bude skákat jako koza, což velmi pochopitelně a s vysokou pravděpodobností vyústí v daleko závažnější pohybový problém.

Jiná situace však nastává při bolesti chronické.

Opět uvedu konkrétní případ.

Začnou vás dlouhodobě a velmi intenzivně bolet záda (tj. degenerativní změna pohybového aparátu) nebo váš pejsek začne ve vyšším věku pociťovat intenzivní bolesti při vstávání a lehání, popřípadě i chůzi (tedy opět jde o degenerativní změny pohybového aparátu).

Pokud v této fází neuděláte nic, za chvíli se jeden ani druhý nejen nehnete, ale navíc se tento stav velmi negativně podepíše na vaší psychice. Stálá a neustupující bolest udělá své a u vašeho psího parťáka způsobí jen tak mimochodem třeba stav, kdy úplně přestane přijímat potravu.

V tomto případě bolest nikterak nepomáhá hojení (protože ani není co hojit, páteřní deformace a degeneraci pohybového aparátu končetin fakt „nevyléčíte“) a je prostě zapotřebí ji jako proces radostně ničící psychiku psí i lidskou eliminovat...

Takže jako součást udržovacího procesu opotřebovaného organismu nasadíte medikaci zahrnující účinnou podporu prokrvování cév, protizánětlivou prevenci (ne kortikoidy!) a podporu funkce nervových cest plus v pouze nezbytně nutné míře dávkování i tablety proti bolesti.

Prostředky potlačující bolest skutečně jen v té nezbytně nutné míře, to zdůrazňuji – je třeba si s tím pohrát a vyladit správné dávkování, protože vždy je něco za něco a i analgetika mají svoje negativní vedlejší účinky.

Nechcete, aby váš pejsek necítil vůbec nic včetně svého vlastního těla a běžných zpětných vazeb organismu.

Nechcete mít totálně zatlumenou psí bytost.

Potřebujete udržet základní povědomí svého psího parťáka o režimu „musím vstávat pomalu a když si lehám, nejprve se správně poskládám, venku se pohybuji opatrně a ze schodů holt potřebuji pomoc, takže budu maximálně spolupracovat“...

Jsou momenty, kdy se bez analgetik neobejdete.

Ale myslete prosím na to, že analgetika neléčí!

Neléčí a rozhodně nejsou „lékem k léčbě bolesti“, jak je uvádí různé lékárny!

Fyzická bolest se totiž nedá léčit, dají se léčit jen její příčiny – bolest jako informace o stavu organismu poslaná mozku se dá jen více či méně utlumit.

Ani bolest sama o sobě neléčí.

V určitých případech má na hojení a léčbu negativní vliv, v případech jiných vliv pozitivní – je třeba mezi těmito případy dobře rozlišovat. Nenasazovat prostředky tlumící vjem bolesti tam, kde nemají své místo, ale v odůvodněných případech je ve správném dávkování nasadit tam, kde to má jednoznačný kladný přínos.

O tom všem toto moje krátké povídání bylo, věřím a doufám, že těm, kterých se to týká, pomohl nebo pomůže.

A moje přání na samý závěr –  nechť zažijete co nejméně případů bolesti v životech vašich psích parťáků i v životech vás samotných...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psi se také střílejí...

 

V lidskopsím světě existují věci, o kterých se nemluví a nepíše.

Nedočtete se o nich v psaných médiích a neuvidíte je v televizi.

Dochází k nim za zavřenými dveřmi a vraty.

To však neznamená, že se nedějí.

Neznamená to, že o nich máme mlčet a neznamená to, že nad nimi máme zavírat oči...

Krásná mladá fenka z mého videa dnes už neměla žít, stejně jako řada dalších psů, jejichž zoufalé příběhy jsem si během let vyslechl. Stejně jako oni i tato fenečka byla zachráněna doslova za minutu dvanáct, dostala se do dobrých rukou a já jsem rád, že se se mnou její současná majitelka podělila o fakta z její minulosti.

A že mi dala pod podmínkou anonymity a respektování určitých skutečností svolení právě s její psí parťačkou natočit moje dnešní téma, za což jí velmi děkuji...

To, o čem ve videu mluvím, jsou pouze základní fakta a třebaže znám všechny otřesné detaily (jejich znalost je totiž pro moji práci s pejskem vždy velmi důležitá), nezmiňuji je.

Protože tento psí příběh je jen jeden z mnoha, jsou jak přes kopírák a jejich základní scénář je vždy stejný.

Scénář, kdy se pes z pohledu majitele „nepovedl“ a jako takový má být následně zlikvidován, neb „k ničemu není/mohl by být nebezpečný“. Zastřelen – ať už jako psí pastevec, psí hlídač, pes lovecký nebo pes určený pro zvýšení ega svého majitele. Psí tragédie, jejímž spouštěčem není problém psa, ale základní chyby, neúcta k psímu životu a krutá bezcitnost člověka.

Nikdo za podobných okolností nemá právo vyřknout nad psím životem ortel smrti, není možné k podobným zvěrstvům mlčet a rozhodně nad nimi nebudu zavírat oči já sám.

Třebaže jen v mezích toho, co bylo možné zveřejnit, představím vám pravdivý příběh jedné mladé fenečky slovenského čuvače, která se u mne se svojí novou majitelkou potřebovala naučit společné řeči – příběh jedné úžasné psí slečny, která z rozhodnutí svého původního vlastníka neměla právo na život...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pasivita nebo spolupráce?

 

Tento týden jsem mimo jiné opět proseděl docela dost hodin u počítače a dával dohromady nové verze obou svých aplikací určených pro mobilní telefony na platformě Android, které pro vás a pomoc vaším pejskům už řadu let vyvíjím.

A tak nějak mě napadlo se s vámi malinko podělit o některé skutečnosti, které bezprostředně i vzdáleně souvisí s touto mojí činností a cílovými produkty, ale které souvisí i s naším běžným každodenním životem a tím, co se děje kolem nás...

Kdo si alespoň malinko prošel PSÍ STRÁNKY FALCO, určitě narazil i na moje dva aplikační mobilní projekty - „PSÍ STRÁNKY FALCO pro Android“ a „FALCO DOG RESCUE“. Každý z nich má svoji vlastní stránku, kde je podrobně rozebrán jejich účel, filozofie a postup instalace i použití.

Ve zkratce shrnuto.

„PSÍ STRÁNKY FALCO pro Android“ je aplikace pro smartphony postavené na systému Android, která nejen zrcadlí hlavní obsah mého webu (obsahuje však i obsah exkluzivní), ale zahrnuje i řadu dalších užitečných funkcí – například připomínky veterinárních termínů (vakcinace, prostředek proti klíšťatům, hárání, epilepsie...), identifikační/veterinární údaje včetně digitální zálohy psího průkazu/pasu (to vše pro až 5 psů) nebo aktuální stav klíšťového zamoření a indikátor aktuálního termínu viditelný na domovské obrazovce.

„FALCO DOG RESCUE“ je svým způsobem unikátní aplikace, jejímž účelem je online distribuce požadavků na urgentní pomoc mezi všemi lidmi, kteří ji mají na svém smartphonu nainstalovanou. Pes k adopci, hledaný pes, neznámý pes, výskyt otrávených návnad, urgentní potřeba kojné feny nebo psího dárce krve – všechny tyto požadavky je tento systém „rychlého varování/volání o pomoc“ postavený na komunitním základě (čím více lidí jej bude používat, tím větší je jeho dosah a úspěšnost) schopen v prakticky reálném čase dostat formou notifikací ke všem svým uživatelům.

Zní to lákavě?

Jistě ano, ale...

Už jsem o tom před nějakým časem psal v tomto článku, který vřele doporučuji k přečtení.

Protože – změnilo se něco od té doby?

Bohužel, vůbec nic.

Představa mnoha lidí, že co dají na nejrozšířenější sociální síť FB, to se dostane ke všem zamýšleným příjemcům, nic neztratila na své bláhovosti. Tato sociální síť distribuuje vše jejími uživateli sdílené svými vlastními neprůhlednými algoritmy, které velmi drasticky a čím dál více omezují dosah a cílové skupiny.

Představa mnoha lidí, že úplně každý je na FB, je stejně nesmyslná.

Pokud chcete na FB něco spolehlivě sledovat, pak si to musíte sami aktivně vybrat a především také znát „lokalitu“, ve které danou informaci můžete nebo také vůbec nemusíte zaregistrovat – zde záleží nejen na provozovateli této sociální sítě, ale také například na malém českém zamindrákovaném „správci skupiny“, který mnohdy i velmi důležitou nebo přínosnou informaci jednoduše zablokuje nebo smaže.

Systém „FALCO DOG RESCUE“ naproti tomu od svých uživatelů ve smyslu přijímání informací nevyžaduje žádnou aktivní činnost – pokud přibude jakýkoli požadavek pomoci, dozví se to uživatel prostřednictvím notifikace a podrobné informace v aplikaci na svém telefonu.

Druhou stránkou mince však je skutečnost, že někdo tento systém musí plnit.

Já osobně zabezpečuji až finální fázi, tedy zápis požadavku do karty a rozeslání související notifikace.

Z pochopitelných důvodů nedávám do systému žádný požadavek, který mi někdo adresně nepošle!

Pokud tedy hledáte pejska, pokud potřebujete kojnou fenu či cokoli jiného, co „FALCO DOG RESCUE“ pokrývá, musíte s tím přijít vy sami.

A to je ten hlavní problém.

Lenost lidí, nesmyslný pocit, že mi tím snad dělají reklamu...

Znovu v této souvislosti připomenu, že jak „FALCO DOG RESCUE“, tak „PSÍ STRÁNKY FALCO pro Android" jsou aplikace, které vyvíjím a udržuji v jedné osobě, věnuji jim jen svůj vlastní čas, energii a znalosti vedle svých hlavních činností.

Nedělá to pro mě žádná externí firma.

JSOU ZADARMO (NÁKLADY S VÝVOJEM SPOJENÉ DOTUJI ZE SVÉHO), VY JAKO UŽIVATELÉ NIC ZA ŽÁDNOU Z NICH A ANI ZA ZANESENÍ SVÉHO POŽADAVKU POMOCI DO SYSTÉMU NEPLATÍTE – mám to tak nastavené proto, že na rozdíl od mnoha jiných subjektů mi v první řadě nejde o výdělek, ale o pomoc pejskům a jejich majitelům. Možná je to pro řadu lidí divné, nepochopitelné nebo naivní v dnešní době, ale nebudu parazitovat na psím ani lidském neštěstí.

Pokud jsem pod nimi podepsán, jde o záležitost autorského copyrightu a mám na to nejen právo, ale je to i moje povinnost.

Rozhodně nejde o žádnou prvoplánovou reklamu a každému normálnímu nezakomplexovanému člověku je to, jak pevně věřím, jasné.

Takže ještě jednou – pokud nebude spolupráce z vaší strany, pak například řada psích parťáků tragicky a zcela zbytečně odejde po pozření otrávené návnady, protože jakkoli se to nezdá, informace v médiích o podezřelých nebo prokázaných lokalitách fungují pouze ve velmi omezeném dosahu. Pro ilustraci – na poslední případ v mém domovském Liberci mě upozornila (a jako jediná) paní až od Plzně, nikde na mě informace o něm „nevyskočila“...

Můžeme společně zachránit opravdu hodně psích životů, pokud bude spolupracovat i druhá strana, tedy vy sami.

Stačí v případě potřeby dodat podklady, já je zadám do systému a aplikace ve vašem chytrém telefonu se už postará o zbytek procesu...

Tak jednoduché to je.

A ještě jedna věc, kterou tu teď zmíním – je spíše technického charakteru, ale objasní další skutečnosti přímé i související.

Vývoj mobilních aplikací pro systém Android představuje s příchodem nové verze systému pro každého vývojáře noční můru.

Protože nejen, že musíme obsáhnout to opravdu velké množství výrobců a nepřeberné množství modelů smartphonů včetně jejich různých nadstaveb a omezení, které kolují mezi lidmi.

Musíme se i každou novou verzi systému vypořádat a najít technické řešení pro neustále nová a nová omezení, která do něj jeho výrobce implementuje...

Jsou to mimochodem typově naprosto stejná omezení, se kterými se setkáváme ve svých každodenních životech.

Dříve jsi něco směl? Tak teď už nesmíš.

Je nějaký požadavek, který nutně potřebuješ pro chod své aplikace (chod svého života), protože jinak nebude funkční? Pak o to musíš explicitně požádat a někdo jiný milostivě svolí nebo zamítne.

Verze Androidu 12 a 13, které možná už většina z vás na svých telefonech máte, se v tomto směru překonaly.

Proto po prvním spuštění většiny mobilních aplikací (tedy nejen těch mých) musíte explicitně povolit funkcionality, které dříve nijak nevadily, ani jste o nich nevěděli, ale v dnešní době holt na všechno musí být nějaké povolení a něco musíte odsouhlasit.

No a pro mě osobně razantní změny v poslední androidové verzi znamenaly sednout, zapnout mozkové závity na plné pecky a kompletně přepracovat kód obsluhující běh mých aplikací na pozadí a zajišťujících správnou funkci notifikací a aktuálního stavu widgetů...

Obě moje aplikace teď tedy používají technologicky stejný „motor“ a stejnou robustní ochranu proti brutálnímu shazování systémem na pozadí, jejímž následkem pak je nedoručování notifikací a neobnovování widgetů... vývojáři mi rozumějí.

Snad se to podařilo a pokud se něco najde, přijde opravná verze;)

Tolik na závěrečné vysvětlení, proč stále musím věnovat pozornost i této oblasti mé pomoci lidem a jejich pejskům a proč ani zde nefunguje přístup „jednou udělám a mám vystaráno“.

Tolik na (znovu)vysvětlení, proč „PSÍ STRÁNKY FALCO pro Android“ a „FALCO DOG RESCUE“ pro smartphony na platformě Android existují, proč jsem je vymyslel a naprogramoval.

Aplikace „PSÍ STRÁNKY FALCO pro Android“ má v dnešní době počet stažení v řádu vyšších stovek, aplikace „FALCO DOG RESCUE“ dnes má počet stažení v řádu nižších stovek.

Obě jsou určeny k praktické pomoci všem, kdo o ně projeví zájem.

Jsou zdarma, nic za ně neplatíte, neděláte mi jejich používáním reklamu a pokud budete sami chtít, pak reálně můžete pomoci zachránit jiné psí životy a mít lépe „pod palcem“ život pejska svého.

Jde jen o to vybrat si pasivitu nebo spolupráci...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lhostejnost

 

Člověk, kterého znám už řadu let, se se mnou podělil o příběh, který je pro dnešní dobu bohužel velmi příznačný.

O zkušenost, kterou může získat každý z nás...

Protože se s autorkou textu, o kterém je v tomto článku řeč, opravdu dobře známe a protože v jejím příběhu nezanedbatelnou roli hrajeme i my pejskaři, požádal jsem ji o svolení její řádky zveřejnit i na mém webu, třebaže byl původně napsán a adresován zcela jinému subjektu.

Příběh není vymyšlený a hypotetický, jde o příběh ze života, který se opravdu stal a třebaže nebyla přímou účastnící, jeho hlavní protagonisty pisatelka dobře zná.

Příběh, v němž by se mohl ocitnout kdokoli z nás, v jakékoli roli, která se v něm vyskytuje...

Stalo se…

Stalo se nedávno, nedaleko. Zemřela jedna starší paní, sousedka. Zemřela po dvou dnech hospitalizace ve fakultní nemocnici na následky mozkového krvácení. Paní sice nebyla nejmladší, ale sportovkyně, aktivní cvičitelka, neustále v pohybu. Ale mrtvice je mrtvice, postihne i mladší ročníky. Takže banalita, řeknete si.

Banalita by to byla, kdyby se to nestalo metr, dva od vchodu domu, kde žila přes 40 let. Banalita by to byla, kdyby se to stalo třeba o půlnoci nebo ve dvě ráno, kdy se málokdo pohybuje venku.  Banalita by to byla, kdyby se to nepřihodilo v čase kolem 20:30 hod. Banalita by to byla, kdyby v tomto čase nechodili ven pejskaři. A že chodí, a mnozí více méně v určitou hodinu, to je neoddiskutovatelný fakt.  Fakt, který lze ověřit. Který lze ověřit velmi jednoduše: prostě se zeptám. Pejskaři i nepejskaři se poměrně často potkávají. A mnozí si časy venčení i plánují tak, aby se potkávali či nepotkávali. To záleží na dotyčných jedincích.

V čase, o kterém vyprávím, od 20 hodin 30 minut do 22 hodin je čas na večerní, většinou poslední, venčení. Z domů pak vychází páníčkové i paničky se svými mazlíky…  Jak znám pejsky, tak jeden každý, bez rozdílu, by na ležícího člověka nějak zareagoval: štěkotem, zastavením se, rozpačitým zvednutím tlapky, tázavým pohledem na svého člověka. Někteří z těchto pejsků jsou venčeni na volno – dá se tedy logicky předpokládat, že je jejich majitel musel přinejmenším odvolat. Z toho se dá odvodit, že museli majitelé pejsků nehybně ležící postavu zaregistrovat. Bohužel, až jeden z pozdních  pejskařů zavolal záchranku. Bylo po 22. hodině.

Je zcela irelevantní, zda někdo poznal či nerozpoznal, že na zemi v bezvědomí leží naše sousedka, je zcela lhostejné, zda jsme s touto paní měli či neměli přátelské vztahy, je úplně jedno, že tato paní nebyla mladá. Podstatné je, že ti, kteří kolem lhostejně prošli, nebo se obrátili a a šli přes trávník, nebo dům obešli druhou stranou, se bezcitně obrátili zády k ČLOVĚKU, který v danou chvíli potřeboval akutní pomoc. Stačilo jen zvednout telefon a vytočit 155, 156, 112.

Stalo se 10. ledna 2023 v čase 20:30 – 22hodin. Stalo se to kousek od vás. Mohl tam ležet někdo z vaší rodiny, mohla tam ležet vaše matka, mohlo to být vaše dítě, váš manžel…. Mohli jste tam bez pomoci, bezbranní, bezmocní, ležet vy sami.

Mene tekel.

Ano.

Nejde o zdaleka první případ, kdy lidská lhostejnost a zbabělý strach přijmout za něco odpovědnost stály lidský život...

Lidé odvrátí pohled, změní trasu.

A mezi nimi i lidé venčící své čtyřnohé parťáky...

Pejsky, kteří jsou od přírody extrémně zvědaví – bytosti, kterým neunikne nic, co se jakkoli vymyká zaběhnuté rutině.

Člověk ležící na zemi kousek od vchodu do domu prostě neunikne psí pozornosti a jen velmi těžko si umím představit, že by unikl pozornosti lidské.

To prostě není možné.

Není možné nezaregistrovat člověka ležícího na zemi, na frekventovaném místě. Tato paní neležela někde schovaná ve křoví nebo v pustém lese...

Přesto jí dlouhou dobu nepomohl vůbec nikdo z těch, kdo v oné době nutně musel projít kolem.

Ať už sám nebo se psím doprovodem.

Vypovídá to o nás lidech a našem sociálním nastavení strašné věci.

Na té zemi se může ocitnout kdokoli z nás, kdykoli a kdekoli.

V bezvědomí, se srdeční příhodou nebo v hypoglykemickém šoku.

Člověk bez momentální možnosti sám svůj stav vyřešit.

Náš pejsek, pokud bude zrovna s námi, nás v tu chvíli neopustí – udělá naopak všechno pro to, aby k nám někoho přivedl, aby si nás někdo všiml a pomohl. Je to uloženo v psí podstatě, v sociálních vzorcích psího druhu, který i nás lidi přijal za své...

Ale náš vlastní druh nás velmi často nechá na té zemi ležet.

Ne pokaždé, ale děje se to a paní z tohoto příběhu to stálo život...

Lhostejnost lidí, zbabělost přijmout zodpovědnost, lenost něco udělat.

Člověk žijící s pejskem by o to více měl chápat hodnotu vzájemné pomoci, měl by mít vysoce vyvinuté sociální cítění.

Jak vidíte, není tomu tak.

Smutná realita ilustrující, jak strašně málo jsou někteří z nás ochotni učit se ze spolužití s psím druhem.

Zvířata obecně jsou schopna neuvěřitelných činů, aby přivolala pomoc ke svému zraněnému druhovi stejně jako k člověku.

Člověk je schopen jiného člověka nechat bez pomoci jen proto, aby se do něčeho nezamíchal a svoje vlastní svědomí uklidní bohorovným „však se o něj/ni postará někdo jiný“...

Prosím, vezměte si ze svých životů s pejskem po boku aspoň to, že kdykoli, kdekoli a bez váhání pomůžete člověku v nesnázích, bolesti nebo ohrožení žívota – ať už to bude ve vašich očích „slušný občan“ nebo „socka“, stále jde o lidský život a sekundy, které jej mohou zachránit.

Nejde zdaleka o ojedinělé případy.

Dějí se skoro každý den, dějí se nám před očima a nelze se tvářit, že se to nikoho z nás netýká.

Nelze se rozdělovat na „my“ a „oni“, jakkoli jsme do tohoto vidění lidí kolem sebe už několik let masívně manipulováni.

Nelze vnímat jen sám sebe a zapomenout na to, čemu se říká lidskost, ale v čem nás ve skutečnosti předčí všechny jiné živé druhy na této planetě.

Jednou na té zemi opravdu může ležet kdokoli z nás, kdokoli z našich blízkých... nebo také někdo, koho vidíme poprvé v životě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Fyzické a psychické limity

 

Stejně jako my lidé i psi mají své fyzické i psychické hranice, jejichž překročení pro ně může mít fatální následky.

Přečtení mého dnešního článku některému z vašich psích parťáků reálně může zachránit nebo prodloužit život, proto budu velmi rád, pokud mu budete věnovat svoji pozornost – děkuji za vaše pejsky...

Mnozí z psích majitelů totiž úspěšně zapomínají na skutečnost, že psí organismus nemá schopnosti supermana, ale má svá přirozená i získaná omezení.

Přirozená v tom smyslu, že po spotřebování určitého kvanta energie organismus potřebuje opět zregenerovat a ani intenzita a doba energetického výdeje nejsou nekonečné.

Je to přirozené i logické.

Přesto jsou mnohé případy, kdy zmíněnou skutečnost psí majitel absolutně nevnímá...

Co se stane, když krátkolebé plemeno (například buldok, francouzský buldoček, bostonský teriér, mops, king charles španěl, německý boxer) vystavíte v parném létě intenzivnímu pohybu nebo dlouhodobému statickému pobytu na slunci bez náležitého ochlazování, by mělo být každému jejich majiteli jasné.

Bohužel není.

Už jsem ve svých článcích vícekrát vysvětloval, že psí čumák funguje jako přirozený chladič vdechovaného vzduchu a ten se u plemen s krátkými horními dýchacími cestami zkrátka nestačí dostatečně ochladit, což s sebou přináší zcela očekávatelné důsledky...

Zkuste chvíli dýchat horký vzduch a pochopíte.

Já vím, do parného léta je dnes (konec ledna) ještě daleko.

Ale stejně to zas všem potřebným nedojde a zas budeme vídat a slýchat ty tolik oblíbené francouzské buldočky a další krátkolebé v lepším případě funět a v horším chrčet a těžce lapat po dechu, protože jejich majitele nenapadne zvolit vhodnější trasu, stinné prostředí a do batohu kromě svých vlastních propriet naložit i vodu a ručník k namočení a zchlazení jejich pejska...

Proto o tom píšu už teď, aby se myšlenka „mám plemeno s krátkým čumákem a musím myslet na omezení z toho plynoucí“ stačila těm, jichž se týká, do léta vstřebat a usadit.

Ne každé z dnešních psích plemen je pohybově dobře a už vůbec ne ideálně vyšlechtěné.

Záměrně píšu dnešních, protože v minulosti například německý ovčák neměl svoji typickou sraženou záď a pohyb (zvláště na delší vzdálenost) pro něj zdaleka nepředstavoval takovou zátěž jako pro dnešní „standard“.

Zlatý retrívr a labrador nebyli těžkopádní podsadití psi, ale štíhlí sportovci s delšími končetinami takoví, jaké dnes najdete už jen v čistě pracovních liniích. Byli mrštní a rychlí.

Jsou plemena, která sotva udrží svoji vlastní hmotnost a plemena, pro které kvůli jejich kosterní geometrii už samotný běh nebo delší chůze představují vysokou zátěž...

Plemena s extrémně dlouhou a k degenerativním změnám vysoce náchylnou páteři...

Důsledky šlechtění, ze kterých plynou omezení, která je vysoce vhodné mít na paměti už od štěněcího věku.

Což mimo jiné znamená třeba rozumně dávkovat délku i intenzitu pohybu a nehonit se za ušlými túrami, kilometry a hodinami v terénu.

„Tyjo my teď každý den na horách našlapeme nějakejch dvacet kiláků a malej pak sice padne za vlast, ale ujde to s námi...“

Malej to sice ujde, ale za pár let bude mít totálně odepsané klouby i páteř.

Je zapotřebí znát svoje plemeno i konkrétní varietu a stavbu těla svého pejska (například těžší/lehčí kostra, delší/kratší končetiny, zaúhlení končetin, poměr délky páteře a končetin) a podle toho umět (a to je asi to úplně nejtěžší) správně odhadnout fyzickou zátěž tak, aby se správně zpevnilo svalstvo a optimálně pracovaly srdce a plíce, ale zároveň nedocházelo k degradaci kloubů, vazů a k přetěžování pohybové a funkční soustavy pejska...

Je zapotřebí znát rozdíl mezi pohybem po schodech nahoru a dolů, pohybem po asfaltu/betonu a pohybem v přirozeném lesním terénu, zdolávání příkrých svahů nahoru a dolů...

Je zapotřebí naučit se u svého pejska dokonale odhadnout jeho možnosti a síly, protože jedno ze specifik psího druhu je, že především krátkodobé přetížení pes neodhadne. Proto čas od času dochází k úmrtí jednoduše proto, že psí srdce nevydrží třeba i krátkodobou, ale extrémní zátěž – většinou u jedinců plemen přirozeně temperamentnějších, kteří jsou v tomto ohledu svými majiteli ještě povzbuzováni...

Je zapotřebí vědět, jak extrémně velkou zátěž na klouby, končetiny a páteř představuje hmotnost těla psích obříků (pastevci, molosové) při určitých pohybových vzorcích a jaké jsou důsledky do pozdějšího věku, pokud tuto skutečnost budete ignorovat a nezohledníte ji v běžném denním životě...

Je zapotřebí zohlednit jakékoli fyzické onemocnění svého pejska (například v ne zcela ideálním režimu pracující srdce) a v potřebné míře omezit jeho zátěž...

Je zapotřebí toho znát hodně, aby se náš psí kamarád mohl dožít pěkného věku.

Ale zdaleka ne všechna omezení a nebezpečí vycházejí pouze z oblasti fyzických zdrojů...

Jedním z těch velkých likvidátorů normálního psího života a pozdější potenciální zabiják je třeba epilepsie.

Epilepsie je onemocnění mozkové a často jde o onemocnění získané (například jako důsledek narkózy v raném štěněcím věku), nikoli geneticky podmíněné.

Důležité je vědět, že epileptické záchvaty se zjednodušeně dělí na tzv. nevyprovokované (tedy bez zjevné vnější příčiny) a vyprovokované, které mají svůj vnější spouštěč.

Nás teď budou zajímat záchvaty vyprovokované, protože s těmi se dá pracovat a při správném přístupu je dokonce i ve velké míře omezit či zcela eliminovat...

Základní cesta k úspěchu je velmi prostá a ověřil jsem si ji už na významném počtu případů psů mých klientů a známých.

Tou cestou je eliminace psychických spouštěčů.

Zjednodušeně řečeno – pokud bude váš psí parťák žít v režimu „mám svoji smečku a jejího fungujícího vůdčího jedince, který řeší a ode mne odfiltruje zátěžové situace, mám tu svůj maják, podle kterého se můžu řídit“, pak velmi významně či dokonce zcela snížíte jejich výskyt, protože následně nedochází k aktivaci těch mozkových reakcí, které by jinak záchvat bezpečně vyvolaly.

Pokud svým správným přístupem zklidníte vrozený či reakční temperament a upevníte vnitřní klid pejska, pokud nenecháte rozeběhnout psychické vzrušení nad určitou mez, pak není vyvolán ani epileptický spouštěč.

Už jsem o tom v průběhu minulých let napsal hodně, můžete si dohledat i praktické důkazy například v rubrice „Individuální výcvikový servis“...

A než budete tvrdit, že tohle určitě fungovat nemůže, zkuste si to sami.

Funguje to, ale samozřejmě pouze v případě, pokud budete sami schopní splnit tu svoji část kouzla ;)

Ještě jedna velmi důležitá skutečnost k tomuto tématu.

Absolutně neexistuje, abyste se psem, který trpí epileptickými záchvaty, prováděli jakoukoli činnost, která je pro něj psychicky zátěžová!

Týká se to například i canisterapie a tu teď konkrétně zmiňuji i proto, že jsem nedávno byl pozorovatelem (a následně autorem apelu na psího majitele) jednoho takového případu, který vůbec nemusel dojít do svých současných konců...

Jakkoli budete mít pocit, že právě canisterapie je smyslem života vás samých i smyslem života vašeho psího parťáka, na tohle zapomeňte.

Pro vašeho pejska, jakkoli si to možná někteří neuvědomujete, představuje tato „práce“ extrémně vysokou psychickou zátěž a smutnou skutečností je, že mnozí její psí protagonisté si ji skutečně neužívají, jakkoli se to tak snažíte svému okolí prezentovat.

Protože, jak už jsem nejednou napsal – canisterapeutem se pes necvičí, ale rodí...

Pes s jakýmkoli mozkovým onemocněním, tedy i pes epileptik, nutně potřebuje klidný životní režim bez extrémních vzruchů a psychické zátěže. Praxe ukazuje, že právě canisterapeutická zátěž je právě jednou (ale ne jedinou!) z těch, které průběh tohoto onemocnění razantně zhoršují a upřímně řečeno, není se čemu divit.

Stejně jako všechny další činnosti, které od psa vyžadují vysoké soustředění nebo vysokou úroveň zpracovávání okolních informací.

Takže ještě jednou.

Mějte prosím na paměti, že psí zdroje, ať už fyzické nebo psychické, stejně jako zdroje vás samých, nejsou neomezené.

Mají svá omezení daná plemenem, omezení vrozená geneticky i omezení získaná zdravotním hendikepem nebo nevhodnou zátěží či přístupem majitele.

Čím více budete tato fakta respektovat a správně pracovat s těmi, která můžete pozitivně ovlivnit, tím větší šanci dožít se důstojného stáří a hezkého věku váš psí parťák má...

Takhle jednoduché to je.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak se připravit na psí stáří

 

Každý náš psí parťák se v určité fázi svého života zařadí do škatulky psího seniora.

Některý dříve, jiný později, záleží na plemeni, genetice, celoživotní péči o něj a samozřejmě i na jeho psychice.

A jelikož si tímto obdobím projde každý psí majitel, jehož pejsek má to štěstí, že se dožije odpovídajícího věku, myslím si, že nebude na škodu několik praktických a skutečně důležitých doporučení pro to, abyste vy sami i vaši psí parťáci byli na toto období co nejlépe připraveni...

V prvé řadě je dobré si uvědomit, že neduhy způsobené věkem jsou naprosto přirozenou fází psího života.

Je pro všechny zúčastněné z mnoha důvodů dobré ji i tak vnímat.

Začněme tím, co na svém pejskovi většinou nepřehlédnete, protože to bývá vidět na první pohled.

Pejsek hůře vstává, hůře si lehá, chvíli mu trvá, než se poskládá do té správné polohy.

Jeho chůze se zpomalí, pokud má závažnější problémy s končetinami, pak se i mechanika pokládání tlapek změní...

Úplně stejně, jak byste to udělali v jeho stavu vy sami, i on se začne hýbat tak, aby si svůj hendikep co nejvíce ulehčil a aby co nejméně zatěžoval končetiny a páteř.

Nemusíte ho nic učit.

On jediný ví, kde má jaký problém a kde ho co bolí – na rozdíl od člověka to vám ani veterináři neřekne, pouze od jisté míry zareaguje na podnět, který vyvolá bolestivou reakci.

Přizpůsobí se a pohybuje se jinak, chodí pomaleji, ale pokud nemá ještě další závažné zdravotní komplikace, žije dál spokojeně svůj život a vnímá jej naprosto plnohodnotně...

V hlavách mnoha lidí, převážně prvomajitelů, však vypukne panika.

Jak to, že už ten pejsek neposkakuje a neběhá jako dřív, jak to, že se celkově zpomalil?

Jak to, že více leží a odpočívá?

Zažil jsem takové lidi, chápu je naprosto, ale vysvětlil jsem jim realitu přesně tak, jak to teď napíšu i tady: jde jen o přirozenou fázi psího života, nikoli o konec všeho!

Psí stáří.

Když budeme mít štěstí (nebo naopak smůlu, záleží na okolnostech), projdeme si zcela stejnou přirozenou fází svého života i my, každý z nás...

Naše vnitřní orgány už nebudou fungovat na sto procent, budeme se pohybovat pomaleji, budeme si ulehčovat, budeme mít bolesti...

Ale nebude to ještě zdaleka konec.

Náš fyzický život bude jen trochu jiný, stejně jako ten psí.

Psychický bude takový, jaký budeme mít v hlavě.

Ale my můžeme velmi zásadně ovlivnit, jakou bude tuto fázi svého života mít náš psí kamarád...

Jeho složku fyzickou i psychickou.

A obojí můžeme ovlivnit už dávno předtím, ještě v době, kdy je náš psí parťák štěně a později pes v plné síle a nejlepší kondici – v čase, kdy nás ještě vůbec nenapadne, že jednou zestárne a nám se začne vracet to, co do něj právě teď vkládáme...

Je to nesmírně důležité.

Poznal jsem a znám lidi, kteří vedle svých pejsků kolabují při každé návštěvě veteriny.

Tento luxus si vážně nemůžete dovolit.

Učím každého z vás, kdo ke mně se svým pejskem přijdete, jak moc důležité je, aby vám váš pes bezmezně věřil. Jak toho docílit, jak na tom pracovat.

Protože i ta společná návštěva veteriny, ať už z jakéhokoliv důvodu (očkování, vyšetření, zákrok) musí v hlavě vašeho psího parťáka figurovat jako běžná záležitost, která sice může být někdy nepříjemná, ale vždy je v psí hlavě přebita absolutní důvěrou vůči svému člověku a instinktivním pochopením pomoci, které se mu právě dostává.

Ne okamžiky naprosté paniky a boje o život, protože vedle pejska je totálně vystresovaný nebo hysterický majitel, tudíž všechno špatně a hlavně na sebe nenechat sáhnout...

Tuto podobu důvěry nebo nedůvěry už dáváte dohromady týdny, měsíce a roky předtím.

V situacích, kdy si váš vlastní pejsek od vás nechá nebo naopak nenechá vytáhnout klíště, ustřihnout drápek, ošetřit oko, ucho či tlapku.

Pokud nezvládnete tyto základní úkony bez toho, aby na vás váš vlastní pes nevrčel nebo se vás nesnažil kousnout, nezvládnete ani budoucnost...

Poznal jsem a znám lidi, kterým se orosí čelo při představě, že by do svého pejska měli dostat tabletku nebo kapsli s léčivým přípravkem.

Vymýšlí se neskutečné strategie v podobě jejich ukrytí v sýru nebo paštice, přičemž každý průměrně nadaný psí jedinec bez problémů tabletu nebo kapsli vypreparuje, vyplivne a na zbytku si pochutná.

Nebo se tableta rozdrtí a kapsle vysype přímo na granule, přičemž se naprosto opomíjí skutečnost, že tableta nebo kapsle se mají rozpustit až v určeném místě trávicího traktu, nikoli v tlamičce, protože to má svůj dobrý důvod.

Proč tohle všechno, proboha?

Vezmu tabletku nebo kapsli, z obou stran prsty jedné ruky otevřu psí tlamičku a nejlépe palcem ruky druhé jediným pohybem zasunu do krku.

Už jsem o tom psal a když to budete dělat dobře, váš pejsek se bude těšit...

(Na fotce v úvodu tohoto článku máte DENNÍ DÁVKU tablet a kapslí, které již nějakou dobu – šestici kapslí již několik let, na jednom ze svých soustředění jsem právě na nich demonstroval správné podávání – potřebuje moje telátko, přece jen 68kg živé váhy má větší kvantitativní požadavky. Imunita, jaterní regenerace, metastázová brzda, podpora prokrvení cév atd., pečlivě vyladěná kombinace. Dostává je během dne natřikrát a pěkně poctivě jednu po druhé, dohromady 12-13 kousků podle dávkování den co den, bude je tak brát už do konce svého života. Je to už bohužel nutné a skutečně to probíhá v naprostém klidu, bez stresu, bez utíkání, bez jakéhokoli byť jen náznaku agresivní reakce, přímo do krku...)

Předchozí text v závorkách berte jako motivaci.

Protože i na tento stav se můžete již daleko dříve připravit.

Stačí absolutní vzájemná důvěra mezi vámi dvěma, váš klid a naprostá absence vašeho strachu. Nesmíte myslet na to, že čelisti jakéhokoli fyzicky disponovanějšího psího jedince vám mohou zlomit nebo překousnout prst – pokud mu k tomu nedáte důvod a nevystresujete ho, nikdy to neudělá...

Začněte už v raném štěněcím věku vitamínovými a odčervovacími tabletkami, nebojte se rozevřít psí čelisti a strčit do nich prsty, jednou z nich tak můžete včas odstranit třeba otrávenou návnadu a svému pejskovi zachránit život.

Prostě se toho nebojte a nějaké sýrovo-paštikové strategie vyžeňte z hlavy;)

Jdeme dál.

Z pohledu pohybového aparátu u psů (ale neberte to prosím jako absolutní pravidlo) nejdříve odcházejí zadní končetiny.

Zdrojem je buď přímo degenerace končetiny (většinou vrozená/získaná dysplazie vysokého stupně nebo problém šlach a vazů) nebo jde o následek přirozené (věkem) či získané degenerace páteře (němečtí ovčáci, jezevčíci, baseti, velká/obří plemena po nevhodné dlouhodobé zátěži).

Realitu po určité době spolehlivě poznají i majitelé jedinců velkých a obřích plemen, jejichž čtyřnozí parťáci se s oblibou staví na zadní a opřeni o plot nebo zídku vyštěkávají kolemjdoucí. Stavět se na zadní byla jedna z prvních věcí, kterou jsem z repertoáru svého telátka eliminoval. Úspěšně a dnes jsem za to velmi rád...

Oproti obecně rozšířené představě se však vůbec nejedná o výlučný problém velkých a obřích plemen, stejně tak postihuje i jedince plemen malých a miniaturních, jen u těch velkých nastává vzhledem k jejich významně kratší době dožití a mnohem vyšší zátěži o dost dříve.

Ale stále ještě nemusí jít o konec, pokud je nasazena účinná léčba a rozumná pohybová aktivita...

Velký problém v této situaci představují schody.

Jasně, pejska malého plemene vezmete do náruče.

Psa velkého nebo obříka při nejlepší vůli neunesete...

Musíte přemýšlet, vymýšlet a improvizovat.

Pokud to jen trochu jde, úplně se vyhněte schodům nahoru – ano, ve stáří je schodová zátěž přesně opačná než u štěněte.

Dolů to velký pejsek s hendikepem zadních končetin/páteře zvládne, nahoru ne, navíc jde o velmi nebezpečné zatížení zadní části psího těla.

A vyrobte si nejlépe z širší popruhoviny pás, který při chůzi ze schodů provléknete pod zadní částí psího těla a budete jej jím jistit a (velmi mírně!) nadlehčovat – jedna ruka zajišťuje přes vodítko přední část pejska, druhá pracuje s pásem...

Venku volte k  procházce pokud možno měkký (travnatý) terén a rovinu, tato kombinace nejméně zatěžuje pohybový aparát (především klouby, vazy a páteř).

Stále choďte s pejskem na pravidelné procházky, jejich délku volte podle možností, ale nezapomínejte, že pes pohyb nutně potřebuje – musí fungovat peristaltika střev, nesmí ochabnout svalstvo a neméně důležitý je i správný stav psí psychiky. Okolní podněty, „jdeme spolu“, ocásek nahoru, protože pořád jsem pan pes, koukněte...

U pejska velikého i pejska malého se právě v této době velmi názorně ukáže, jak to vlastně mezi sebou máte.

Jak vám funguje či nefunguje vzájemné napojení a komunikace.

Protože teď budete muset řešit řadu situací, které budou ještě daleko víc o vzájemné spolupráci nežli ta již dávno zvládnutá dlouholetá každodenní rutina...

Komunikace a empatie vás sblíží, povely a příkazy rozdělí.

Budete vše muset zvládnout vlastními silami, nikdo jiný to neudělá a jen málokdo pomůže.

Ale dáte to.

Protože musíte a chcete.

Váš pejsek bezpečně ví, proč se teď věci dějí jinak.

Spoléhá na vás, na vaše vedení a podporu, na základní smečkový princip a do posledního dechu do toho s vámi půjde naplno...

Tak.

Druhým věrným souputníkem psího stáří jsou samozřejmě problémy vnitřních orgánů, ale jejich mechanismy jsou obecně známé, jejich zátěž či kombinace pro každý konkrétní psí organismus specifické a léčba individuální.

Opět je základem mít dobrého veterináře, který zvolí optimální účinnou, ale citlivou a nejméně zatěžující léčbu, dbát na skutečně fungující přípravky podporující funkci zásadních vnitřních orgánů (játra, ledviny, mozek, srdce). Jak čert kříži se vyhýbat kortikoidům (pokud skutečně nejsou posledním účinným nástrojem) a dlouhodobému podávání antibiotik.

Mít na paměti, že pejsci jsou velmi stateční a pokud jejich bolest není extrémní, nepoznáte to. Neřeknou vám o ní, nepostěžují si, drží ji v sobě tak, jak jim velí genetické nastavení sociálně žijícího predátora...

Uvědomovat si, jak důležitá pro každého pejska je chuť žít, jak důležitá je pro něj vaše psychická podpora. Vím moc dobře, jak je to kolikrát těžké, protože ten strach o jeho zdraví a život vás dokáže spolehlivě poslat do kolen...

A prosím, ještě jednou.

Psí stáří je jen jedna z přirozených fází jeho života – života, který začal fází štěněcí a pokračoval fází puberty, dospívání a dospělosti.

Když se váš pejsek už hůř pohybuje a více odpočívá, když už neujde dřívější vzdálenost a nejde tak rychle, není to ještě konec.

Jen zpomalte, zkraťte procházky, jakkoli to pro vás bude nezvyk, změňte roky zažité rituály, zvyknete si, třebaže to bude za začátku obrovská zátěž na vaši psychiku.

I vašemu pejskovi to chvíli potrvá.

Ale i vy jednou budete muset zpomalit...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Z roku 2022 do roku 2023...

 

Začátek mého letošního novoročního zamyšlení začínám psát ještě teď večer, v poslední den roku 2022, kdy už venku bouchají petardy a létají ohňostroje.

Před chvilkou jsme se vrátili z naší podvečerní procházky, dnes lemované všeobecným veselím a světelnými záblesky a výbuchy tzv. „zábavné pyrotechniky“.

Teď moje čerstvě nabaštěné telátko spí a nenechá se tím kraválem venku ani v nejmenším rozhodit...

 -----

Je asi dvacet minut po půlnoci a kanonáda venku začíná pomaloučku polehoučku polevovat, jak dochází munice.

Leželi jsme spolu s mým telátkem ve vzájemném objetí na dlaždicích v předsíni, přes otevřené dveře a okno poslouchali ten největší rambajs a štěkot několika vyděšených nebo naštvaných panelákových psů a povídali si...

A dvoudeckou šampáňa jsem nám připil na rok 2023.

Poděkoval a poprosil o splnění několika přání...

 -----

Teď už je neděle, první den toho nového roku.

Čas pokory a vděku za celý rok minulý.

Děkuji Bohu a Vesmíru za to, že mi dopřáli další rok života s mým milovaným Gardýskem...

Děkuji Bohu a Vesmíru za to, že nad námi oběma drželi ochrannou ruku...

Děkuji Bohu a Vesmíru za to, že jsem mohl další rok pomáhat pejskům a jejich lidem ať už prakticky nebo prostřednictvím své Poradny a článků...

Děkuji Bohu a Vesmíru za fyzickou i psychickou energii a sílu, kterou mi pro moji pomoc poslali...

Děkuji za to vše s velkou pokorou a z plného srdce.

Děkuji každému z vás, kdo mi jakýmkoli způsobem pomohl a podpořil mě v mé činnosti.

Děkuji každému z vás, komu nebyl lhostejný osud jeho psího parťáka nebo stav jejich spolužití a přijel za mnou dát věci do pořádku a něco se naučit.

Děkuji každému z vás, kdo nezapomněl, že jsem se mu na malou chvíli objevil v jeho lidskopsím životě a něco v něm změnil k lepšímu – v tom psím i v tom jeho lidském.

Děkuji vám všem, kdo na nás s telátkem myslíte v dobrém.

Děkuji za to vše s velkou pokorou a z plného srdce...

Je první den roku 2023.

Čas přání vám všem, lidem i pejskům...

Především, tak jak činím tradičně každý rok, přeji zdraví, štěstí, sílu, pohodu a nekonečně psí lásky hodným lidem a všem pejskům.

Všem lidem přeji klid v duši a nalezení té úplně jednoduché a nádherně živočišné radosti ze života, které mají a prožívají nejen psi, ale všechny živé bytosti, které nejsou člověkem týrané. Radost z přítomnosti, ne traumata z minulosti a deprese  z budoucnosti.

Lidstvu jako takovému přeji znovuobjevení umění vzájemné mezilidské komunikace a spolupráce namísto nesmyslné destrukce.

Každému z vás přeji dostatek sebereflexe potřebné k tomu, abyste dokázali připustit a hledat chybu sami v sobě. Dostatek slušnosti k tomu, abyste ze svých vlastních selhání neobviňovali jiné, ať už lidi nebo svoje psí parťáky. Ego, které budete umět zvládnout, pokud budete potřebovat pomoc.

Přeji vám, ať v sobě najdete moudrost pokaždé, když jí bude zapotřebí.

Přeji vám víru v osud, který vás vždy nasměruje ke zdroji pomoci, pokud se ocitnete v nesnázích. Přeji vám osobnostní sílu k tomu, abyste tuto pomoc vždy dokázali přijmout s vděkem a pokorou.

Přeji vám poznání velikosti psí duše, přeji vám včasné poznání daru, který jste v podobě svého psího parťáka do svého života dostali.

Přeji vám plné prožití každého okamžiku, který se svým pejskem strávíte.

Přeji vám všem, kteří se svým pejskem právě prožíváte těžké období jeho nemoci nebo úbytku sil vlivem pokročilého věku, ať vše dopadne dobře – přeji to vám i jim, posílám vám všem sílu a energii, ať to zvládnete. Věřte, že velmi dobře vím, o čem teď mluvím.

Tak, to je pro tuto chvíli asi tak všechno.

Jen ještě jedna maličkost.

Stále jsem tu, stále jsem připraven kdykoli vám pomoci, pokud budete potřebovat – pomoci vám, vašemu pejskovi, vašemu společnému životu, vaší lepší lidskopsí budoucnosti...

Budu se na vás moc těšit;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Klidný psí silvestr...

 

... bývá v dnešní době co největších kraválů doslovných i přenesených bohužel jen zbožným přáním, nikoli realitou.

Stejně tak je realitou ne vrozený, ale postupně pěstovaný a podporovaný psí strach z petard a ohňostrojů, za nímž vždy stojí špatná reakce jejich majitelů na prožitou zkušenost a především vztah nepostavený na bázi hierarchie, ale pouhé „lidské lásky“, jehož výsledkem je závěr „jsem na to všechno sám“ v psí hlavě.

Každý rok je to stejné.

A každý rok se snažím lidem promluvit do duše a vysvětlit jim, jak předejít (před)silvestrovským psím stresům.

Protože každý rok osobně potkávám řadu psích majitelů, kteří se mi svěřují s tím, jak moc se jejich psí parťák bojí rachejtlí, petard a ohňostrojů...

Protože každý rok vídám řadu statusů na sociálních sítích „Někde to bouchlo a pes mi v panice utekl ze zahrady/vyvlékl se z obojku/vytrhl se mi z ruky...“ a čtu řadu inzerátů psích ztrát...

Proto se rok co rok snažím vysvětlovat, co je skutečným zdrojem těchto psích tragédií a jak jim předcházet.

A ano, zkusím to i letos...

Pojďme na to.

Svět, ve kterém si z nejrůznějších důvodů vaši sousedé a lidé obecně nějakou tu petardu nebo ohňostroj bouchnou, je skutečný a nikdo tomu nezabrání.

„Dělostřelecké manévry“ na konci roku.

Vyvěšené letáky v reálném světě a internetový prostor zaplněný hledáním pejsků, kteří zpanikařili a ztratili pojem o tom, kdo jsou, kde jsou, kde je jejich domov a kde je jejich člověk, jsou pak jejich neodvratným důsledkem.

Primární chybu ale nehledejte na straně odpalovačů pyrotechniky...

Chybu hledejte vždy na straně své.

Jednoznačně a bez pardonu.

Psi ponechaní svému osudu na vašich pozemcích, kdy to kolem bouchá jak u Verdunu, ale vy jste přece v klídku, těžká pohoda jazz a to, že váš opuštěný a zpanikařený psí parťák by v děsu a hrůze mohl vypálit ven dírou v plotě nebo nedovřenými vraty, v lepším případě se jen k smrti vyděšený choulit někde v koutku zahrady nebo dvora, vás ani nenapadne...

Frajeři největší, mající svoje psí parťáky při procházce na volno a jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a spolehlivě ho přivolám zpátky“, se krutě střetnou s realitou ve chvíli, kdy jejich „dokonale vycvičený a na slovo poslouchající“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa v opravdové panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, dodnes hledá svého psa po širém okolí...

Lemplové mající své psí miláčky sice na vodítku, které je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes učiní - a v podobném případě většinou již napoprvé úspěšně...

Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého psa do své haciendy?

Je skutečně takový problém uvědomit si, že randál nezačne až na Silvestra a neskončí hned po něm?

Je skutečně takový problém mít pro svého pejska pořízený kvalitní obojek i vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně spolehlivě nastaveného obojku?

A to je teprve začátek, respektive fyzická část celého problému...

Druhá stránka problému je neméně důležitá, dokonce ještě důležitější.

Je o prevenci, psychice a předvídavosti – je o tom, jak psí panice a zbytečným psím stresům a ztrátám předejít.

Záměrně ji zhustím do základních stručných popisů pro ty, kdo neradi čtou dlouhé texty...

Naprostým základem je prevence a předvídavost.

Snažte se prosím (logicky) důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho pejska. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky – a to především psychický šok, protože ohlušující rána jej psychicky a prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta. Ať už navolno, vyvlečený z obojku, s vyškubnutým vodítkem za sebou nebo prasklou karabinou u vašich nohou...

Jakkoli „je vám to všem přece jasné“, v praxi tomu tak rozhodně není. Není a právě tento scénář tvoří velkou skupinu těch, kdy člověk o svého pejska navždy přijde.

Další dobrou prevencí je nedat na nesmyslné rady, jakkoli jsou z určitých kruhů propagované.

Nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky, můžete ho dokonce i zabít. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

A třetí dobrá rada zní: respektujte psí psychiku a psí vzorce chování.

Základním stavebním kamenem předcházení psí panice (ať už z petard, ohňostrojů či jakýchkoli jiných stresorů) a následným problémům je zdravá psychika psa a respektování smečkových principů.

Jinými slovy - každý pes, který musí řešit panický problém, se dostává do menší či větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale každý pes zároveň ví, že na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky a jeho příkladové vzorce chování – a tím v psích očích musí vždy být jeho majitel, jeho člověk. Pokud mu pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří mimo  jiné i ony silvestrovské světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ je v klidu, negativně je nekomentuje a nereaguje na ně, proto není zapotřebí se jimi zabývat, není třeba je řešit, není třeba se jimi stresovat. Lidskopsí smečky, které takto fungují, nikdy nemají problém. Problém mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky, tak jak vás to prakticky a osobně učím. A až budete trávit se svým pejskem silvestrovský večer a noc, pak s ním buďte v přímém fyzickém i psychickém kontaktu. Nenechte svého pejska samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě, v boudě nebo v kotci. Mějte ho u sebe, neschovávejte se do koupelny ani do sklepa, chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte, jako silná osobnost - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Pak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy. Vy jste jeho vzor, bude se chovat tak, jak se budete chovat vy sami.

A uvědomte si prosím, že pokud to nezvládnete, pak je tím nejhorším následkem vašeho selhání poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při následném neřešení až nevratné). Každá špatná zkušenost se propíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho pejska...

Rozumíme si?

Tak ještě jednou, pro jistotu...

Před/po/silvestrovské bouchací orgie v naprosté pohodě zvládnete, pokud si alespoň trochu vezmete k srdci, co jsem napsal.

Žádná sedativa, pejsky mít uvnitř vašeho obydlí tam, kde jste vy, zůstat v klidu a chovat se jako silná, nikoli slabá osobnost.

Venku být v klidu, předvídat, nechodit do bouchacích epicenter, předem pečlivě zkontrolovat obojek, karabinu a vodítko.

A pokud by přece jen došlo k nejhoršímu, pak prosím nezapomeňte, že sociální sítě nejsou všemocné a vaše zoufalé volání o pomoc se ani zdaleka nedostane tak daleko, jak si mnoho z vás myslí a tam, kam opravdu potřebujete. Často bývá dobrý konec jen šťastná náhoda, nebývá pravidlem a vždy je daleko lepší problémům předcházet.

Proto si znovu připomeňme smutnou realitu...

Významně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli ze zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, je každoroční skutečností a ani letos tomu bohužel nebude jinak.

Vždy a neoddiskutovatelně za tím stojí přístup člověka, majitele pejska. Nevymlouvejte se a nedávejte primární vinu „bouchačům“, vždy je v pozadí vaše vlastní laxnost, nezodpovědnost, lenost nebo lhostejnost.

Vždy tomu tak bylo, je a bude a je nanejvýš vhodné si to přiznat.

Tentokrát už ale v této smutné statistice nemusíte figurovat vy a váš psí parťák...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Milý psí Ježíšku...“

 

... stalo se již takovou mojí každoroční tradicí Tě v tomto čase s pokorou poprosit o splnění několika velkých psích přání tak, jak se mi s nimi právě oni i během tohoto roku svěřovali...

Ta psí přání jsou vlastně každý rok stejná a jen malinko se mění podle toho, co aktuálně trápí a ovlivňuje životy jejich lidí.

A bohužel právě skutečnost, že jsou stále stejná, odráží realitu příliš málo poučeného lidského myšlení a vnímání psího světa, které se příliš nemění k lepšímu. V některých oblastech lidského i lidskopsího soužití za ty dlouhé roky stagnuje a v některých se dokonce mění k horšímu.

Proto mají tato psí přání pro psího Ježíška stále svoji platnost, jsou velmi naléhavá a je především na nás lidech, abychom se s nimi seznámili.

Protože jsme to nakonec jen a jen my, kdo je může vyplnit...

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a léčit si na nás svoje vlastní mindráky.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně jen zvířata, bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, zda žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

 

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a naše skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým povídat. Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

 

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy kastrace a sterilizace? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby naprosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčily způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne trvalým odkladištěm pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

 

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy, kde a za kolik budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

 

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě podobnými, jaké že mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní priority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

 

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností pána tvorstva, s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale i pro nás symbolem splněných přání a těch našich není zase tolik. O to jsou však pro nás důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí domova či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

 

... a milý psí Ježíšku, ještě o jedno Tě moc prosíme...

... navždy a úplně odejmi lidskému druhu jeho schopnost lhát, krást, podvádět jiné a nedodržovat své sliby a dohody. Ochota lidí toto vše dělat je čím dál vyšší, stává se v jejich společnosti uznávanou normou a svojí negativní silou čím dál víc ničí a oslabuje vše dobré, co se v našem lidskopsím světě děje. Nahraď vzrůstající lidskou agresivitu a zálibu v konfliktech lidskou pokorou a pochopením síly vzájemné domluvy a spolupráce. Je nejvyšší čas.

 

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti ze srdce děkujeme.


 Za všechny pejsky, jejichž touhám lidé nerozumějí, jsem jejich psí přání přeložil tak, aby jim porozuměli i oni. A sám za sebe je budu psímu Ježíškovi
 i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo požádá o pomoc, jak jen bude v mých silách...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Znovu se blíží Vánoce...

 

… a znovu se „pod stromkem“ objeví i živé dárky, mezi nimi také malá štěňata z psích vrhů nebo psí jedinci z útulků, protože právě čas vánoční je pro mnoho lidí synonymem obdarovávání a zachraňování.

Psi nejrůznějších plemen, s průkazem původu i bez, kříženci – psí bytosti, které mají často svůj další osud společný...

O smutné skutečností, kolik z těchto živých vánočních dárků po kratší či delší době opět (nebo poprvé) skončí za mřížemi kotce psího útulku, bylo napsáno již mnoho, píše se o ní každý rok a ani moje dnešní povídání na dané téma není moje první.

Přesto je teď napíšu.

Bude krátké, ale pokusím se tu znovu připomenout pár základních faktů, jejichž vědomým přehlížením nebo pouhým neuvědoměním se mohou jakkoli dobře míněné úmysly pořídit někomu štěně jako (vánoční) dárek nebo zachránit pejska z útulku velmi rychle stát cestou do pekla...

Začněme tedy, jak by řekl Sheldon Cooper.

Správná hierarchická výchova a běžná každodenní starost o štěně, stejně jako o pejska věku pubertálního, dospívajícího, dospělého nebo staršího, nikdy není tak triviální a jednoduchá, jak člověku může v okamžiku onoho závažného rozhodnutí připadat.

Je třeba si například uvědomit, že osobnost a dispozice dvouměsíčního štěněte, čerstvě odebraného od psí mámy,  jsou zcela jiné, než osobnost a dispozice pejska z útulku, který za sebou má již určité (a v mnoha případech ne zrovna dobré) životní zkušenosti. S člověkem, s jinými psy, s různými zátěžovými situacemi.

To vše musí mít potenciální adresát „psího dárku pod stromečkem“ a jeho nový majitel na paměti, stejně tak jakož i jeho blízcí (rodina, partner), vyskytující se v jeho každodenním životě. Stejně jako dárce a pokud možno dříve, nežli dojde k definitivnímu rozhodnutí.

A úplně stejně jako reálnou možnost, že po mnohdy již krátkém čase to budou právě on nebo oni, kdo bude muset převzít starost o nového psího parťáka, protože primární obdarovaný se jí nebude chtít věnovat, popřípadě se zjistí, že je nad jeho síly, časové možnosti nebo mimo jeho zájem.

Rodiče a děti, partneři v (zatím ještě fungujícím) vztahu...

Děje se to, stává se to, ale docela často se takové „náhradní řešení“ a „plán B“ nakonec ukáží pro pejska býti lepšími, nežli úmysl a plány původní.

Je třeba si uvědomit, že darovat někomu pod stromeček pejska a zároveň z něj pár dní po Novém roce neudělat čekatele před branami psího útulku znamená přijmout i ty náročnější stránky psí výchovy (štěněte) nebo postupného odstraňování psích traumat (pes z útulku, štěně bez správného imprintingu atd.)

Nelze to vzdát po pouhých několika dnech nebo týdnech.

Pes není věc, kterou vrátíte v reklamační lhůtě, protože se jako vánoční dárek neosvědčila, případně o ní měl obdarovaný jinou představu.

Přesto se s přesně takovým uvažováním ve své praxi čas od času setkám...

Nedělejte to, prosím.

Vždy máte možnost najít pomoc, vždy máte možnost naučit se dělat „psí věci“ správně, vždy máte možnost napravit své chyby, pokud jste ochotni si je připustit.

A věřte mi, že pokud to myslíte vážně, pak se osud vždy postará, aby vám tu pomoc poslal do cesty...

Je třeba si uvědomit, že přinést někomu pejska pod stromeček znamená stát se plně zodpovědným za tento čin a spoluzodpovědným za další psí osud.

Za veškerý čas psího života u jeho člověka, který by neměl trvat jen několik dnů nebo týdnů, ale celý zbylý čas umožněný jeho genetikou, zdravím a přístupem jeho lidského parťáka.

Je třeba si uvědomit, že „pejsek pod stromečkem“ znamená pro jeho nového majitele a nejbližší bytost spoustu osobních změn do budoucna.

Čas věnovaný psím procházkám...

Odřeknutí si lákavé dovolené v destinaci, kam nesmějí psi...

Energie a láska, vztah a jistota věnované nejen sobě nebo svému lidskému partnerovi, ale také partnerovi psímu...

A je třeba si také uvědomit, že stejně jako u lidí i u psů přichází pozdní čas jejich věku, čas zvolnění, čas bolestí, čas, kdy tak moc potřebují oporu svého člověka, oporu psychickou, fyzickou i emoční.

Čas, kdy už sami budete znát rozdíl mezi „dárkem pod stromeček“ a darem na celý život.

Někomu budete chtít v emoční vánoční atmosféře věnovat „psí dárek“ proto, aby svůj život obohatil psím parťákem, jinému proto, aby ve svém životě dále nezůstával sám.

Prosím, předem se velmi dobře ubezpečte v tom, že člověk, kterému chcete tuto živou bytost věnovat, je na ní připravený, skutečně o ni stojí a disponuje základními osobnostními vlastnostmi pro to, aby se o ni chtěl a dokázal postarat.

Prosím, vždy mějte v záloze „plán B“, pokud to dotyčný nezvládne. Vrátit/dát psa do útulku ten správný plán ale není.

Prosím, vždy pečlivě zvažte velikostní i povahově-plemenné dispozice konkrétního psího jedince. Vaše dítě ani babička skutečně nezvládnou plemeno typu molos nebo pastevec. Je neuvěřitelné, jak často už jsem se s představou, že nejlepší pro babičku s těžkými pohybovými problémy bydlící na samotě u lesa je kavkaz nebo bernardýn, setkal – a vždy ve fázi, kdy už se řešil velmi akutní problém, který byl jasně očekávatelný již na začátku akce „pořídíme babičce pejska, ať se tam sama nebojí“...

I na Vánoce buďte prosím v tomto směru zodpovědnými realisty.

Nepodlehněte pouhému mesiášskému komplexu „zachráníme na Vánoce pejska“, protože ono to sice může dopadnout dobře, ale jak už je každoroční tradicí, velmi často to dopadne špatně a psí útulky už v lednu praskají ve švech a volají o pomoc.

Na začátku toho všeho je každý rok zjihlá (před)vánoční atmosféra, špatný odhad, nereálná očekávání sluncem zalité lidskopsí budoucnosti, snaha někoho si zavázat nebo se mu vloudit do přízně – s každou z těchto motivací a jejími následky už jsem se ve své praxi setkal.

A také proto jsem napsal tento článek...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ukřičený svět

 

Žijeme dnes v extrémně hlučném a ukřičeném světě.
Agresivní uřvané reklamy...
Křik místo argumentů...
Protože kdo víc křičí, ten má přece pravdu, že...

A napadlo vás někdy, jak moc se tento trend odráží i v chování psích majitelů?

Sociální mikrosvět kolem nás je bohatým zdrojem zážitků, každý den a každou noc.

Svět našich domácností a našich sousedů, „svět tam venku“, svět ulice a sídliště, svět psích procházek, potkávání jiných lidí a jiných pejsků.

Kdo žije v paneláku, nemá úniku.

Agresivní hádky, křik slyšitelný přes mnoho pater.

Ve dne i v noci.

Ale také seřvávání psích parťáků kvůli sebemenší hlouposti, hysterický křik, protože pejsek zrovna nebyl tam, kde ho jeho majitel chtěl vidět – nejlépe v nějaké úplně jiné dimenzi, odkud by si ho zase vyzvedl, až by s ním milostivě šel obejít panelák...

„Na místo!!!“

Slýchávám to každý den, za první zdí.

„Na místo!!!“

Z dalších pater a setkání slýchávám nadávky, vulgární slova směřovaná na psy, kteří si bohužel nemohli vybrat své majitele.

Nemusím ani vyjít ven.

Bohužel ani tam s telátkem neunikneme atmosféře křiku a nadávek...

Jistě, dají se zavřít uši zevnitř a nevnímat.

Ale já to neumím.

Místo toho si kladu jednoduchou neodbytnou otázku.

Proč si lidé, kteří neumějí se svým psím parťákem komunikovat normálně a jejich „komunikace“ probíhá pouze křikem a slovní agresí, vlastně pejska pořizují?

Vždyť podle toho, jak se k němu chovají, to vůbec nedává smysl.

Jen je štve a rozčiluje...

Jsou z něj imrvére na nervy...

Opotřebovávají si hlasivky a pracují k infarktu...

Tak proč je mají?

Aby jenom mohli na někoho křičet?

Asi ne, protože mám vypozorováno, že tito lidé zcela identickým způsobem řvou a sjíždějí svoje partnery a pokud je mají, tak i svoje děti.

Řada psích jedinců na sebe nechá řvát...

Schoulí se do své bubliny, žijí ve svém mnohdy celoživotním stresu a tiše trpí.

A kdyby jejich člověk nebyl tak bezcitné hovado, viděl by v jejich očích ten strach a hrůzu, tu psí beznaděj...

„Cos to zase udělal?!“

„Co to bylo?!“

„Na místo!!!“

Uřvaný a ukřičený svět dnešní doby – kdo křičí, je ve svých očích borec a všichni mu musí ustoupit.

Vidím to dnes a denně, kolik lidí se brání přijmout objektivní skutečnost.

Pak „křičí“ dokonce i ve svém písemném projevu.

Nedávno jsem napsal další ze svých článků o pozici dítěte a psa v rodině jako odpověď na dotaz do Poradny, ve kterém jsem celou problematiku znovu podrobněji rozebral a vysvětlil, proč jednoduše človíček s dětskou psychikou nemůže být na vyšší pozici a že pes ho „poslouchat“ opravdu nemusí a nebude. A že dokud s věkem nevyspěje psychika onoho človíčka, nic se na tom nezmění...

Byli lidé, kteří pochopili a dokonce mi i za článek poděkovali.

A pak byli jiní, které můj článek zvedl ze židle – jednu reakci za všechny cituji doslova, celou a v původním znění: „Takže tímto zdělujete že naše fenka nebude našeho syna nikdy poslouchat?“

Ne, nebyl to partner pisatelky dotazu.

Byl to někdo úplně cizí, mně absolutně neznámý, reagující bez jakéhokoli oslovení a představení sebe samého a složení jeho konkrétní lidskopsí smečky.

Pána jsem si „na dálku“ srovnal, znovu mu vše vysvětlil a jeho následná reakce už se dala číst bez toho, že bych z ní měl pocit, že dráb seřvává poddaného...

Ale způsob jeho prvního „dotazu“ byl zas jen ten všeobecně oblíbený agresivní řev...

Není přece zapotřebí řvát a písemná komunikace také nemusí být na hulváta.

Zvýšit hlas za určitých okolností a v intencích „neřvaní“ je v osobním kontaktu občas zapotřebí, ale daleko lepší a účinnější variantou je pouze zdůraznit slova, která považujeme za důležitá.

Občas je to zapotřebí vůči člověku a občas třeba i vůči svému pejskovi, i on má v repertoáru své důraznější hlasové projevy a také je umí použít.

Co však zapotřebí určitě není, je agresivní křik a řvaní.

Je to naopak těžce kontraproduktivní.

Slabá osobnost před křikem ustoupí, lidská i psí.

Silná osobnost se mu postaví, lidská i psí.

Ale nikdy ne křikem, jsou daleko účinnější způsoby (non)verbální komunikace.

Křik a řev otupují smysly a řada živých bytostí je brzy začne podvědomě filtrovat.

Nevnímat.

„Trééénýrkárná tečka cézet!!!“

„Blek frajdej tě dostane!!!“

Uřvanost je otravná a reklamní postupy už vyčerpaly, co se dalo.

Proto jsou čím dál uřvanější a otravnější, jsou agresivní a člověk z nich vnímá jen ten křik bez jakékoli informační hodnoty.

Jsou k ničemu a pouze zahlcují prostor, ve kterém pak zanikají všechny důležité a podstatné životní vjemy...

Stejně tak ale své uřvance vnímá i pes.

Psí sluch, vysoce citlivý a schopný vnímat ty nejjemnější zvukové nuance, slyší jen řev „svého člověka“.

„Na místo!!!“

„Parchante jeden!!!“

Jste vy, jichž se to týká, na sebe hrdí?

Skutečně jste přesvědčeni o tom, že čím víc budete křičet a řvát na svoje psy, na svoji rodinu nebo na cizí lidi, které mnohdy zároveň jedním dechem žádáte o pomoc, tím větší jste osobnost a okolí vám bude padat k nohám?

Ale vůbec ne.

Jen svět kolem sebe zahlcujete křikem, nic víc.

Přidáváte jen další nesmyslný hluk k tomu, který už máme kolem sebe, bez jakékoliv myšlenky, argumentu a smyslu...

Žijeme v ukřičeném a uřvaném světě, ve kterém ti, kteří nemají argumenty, útočí a křičí. A myslí si, že křičí tak hlasitě, že nic a nikdo jiný slyšet nebude.

Lidé křičí na sebe navzájem.

Reklama na cokoli už začíná být výhradně ve stereotypním stylu vyřvávání čim dál stupidnějších sloganů a hesel.

A tolik lidí řve na své psí parťáky, protože z toho všeho nabyli dojem, že čím víc budou řvát a ječet, tím víc je budou „poslouchat“...

Co vás učí na cvičáku?

„Musíte na něj pořádně zařvat, aby vás slyšel!“

„Pořádně jásejte, ať vidí, že to udělal dobře!“

Zkuste se podle těchto postupů jeden den bavit se svým partnerem, se svými dětmi.

Zkuste je jeden jediný den posílat „na místo“ a seřvávat kvůli každé prkotině.

Protože dostatečně rychle nesplnili váš příkaz.

Protože se vám pletou do cesty, protože... protože... protože... vůbec existují.

Všem se vám to bude obrovsky líbit a váš společný prostor bude nabitý pohodou a štěstím...

Že?

Tak prosím přestaňte křičet, pokud vám nebo někomu jinému nejde právě o život.

Přestaňte používat křik místo argumentů, přestaňte děsit citlivé psí duše svých úžasných čtyřnohých parťáků.

Zklidníte se vy sami, zklidní se všechny živé bytosti ve vašem okolí.

A přestaňte být tolik přesvědčeni o tom, že životním posláním vašeho pejska je „poslouchat“ a „plnit povely a příkazy“.

Není, stejně jako to není posláním vaším.

Ztište svůj hlas a naplňte jej empatií a emocemi v tom dnešním ukřičeném světě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O pasivitě

 

Můj dnešní článek bude takovým malým zamyšlením nad jevem, který mě trápí už dlouhý čas.

Nad lidskou vlastností, která negativně ovlivňuje tolik psích i lidských životů – vlastností, jejíž zárodek si v sobě nese každý z nás.

Vždyť být pasivní je přece tak pohodlné...

Představte si jakoukoli situaci v reálném živote, kdy budete mít na výběr mezi reakcí aktivní a reakcí pasivní.

Kdy si budete moci vybrat mezi tím, že budete pouze sledovat, jak se něco někam vyvíjí a tím, že do děje sami zasáhnete.

Uvidíte, jak se někdo topí.

Můžete se jen dívat (pasivní reakce) nebo skočit do vody a topícího se zachránit (aktivní reakce).

Ta první reakce bude pro vás daleko pohodlnější, nebudete muset hnout prstem, nevystavíte se žádnému osobnímu ohrožení, budete se jen dívat a dotyčného následně necháte utopit.

Druhou reakcí bude, že hnete zadkem a nešťastníka z vody co nejrychleji vytáhnete...

Jistě.

Bude to pro vás znamenat, že budete muset vyvinout nějakou činnost, možná si zničíte kus oblečení, pokud budete mít smůlu, pak se můžete utopit i vy...

… ale s největší pravdě podobností zachráníte lidský život.

Stejně tak můžete překročit nebo obejít člověka ležícího na zemi, protože vám po něm přece nic není...

… a zcela jistě se bude jednat jen o opilce nebo nějakou smažku...

… a proč byste mu měli pomoct právě vy, ať to udělá někdo jiný...

Ale on to také může být diabetik nebo člověk, kterému se udělalo nevolno a omdlel.

Může to být i „ten opilec“ nebo „ta smažka“, ale stále jde o lidský život – život člověka, který sám o sobě není o nic méně hodnotný než je ten váš.

Můžete ho tam nechat ležet, protože vás se to přece osobně netýká a jistě mu pomůže někdo jiný.

Jenže nakonec mu nepomůže vůbec nikdo a nechají ho umřít jen proto, že takhle bude uvažovat úplně každý, kdo ho překročí...

A jednoho dne budou úplně stejně jiní překračovat vás.

Pasivita.

Zažil jsem ji před mnoha lety u nás v paneláku ve vstupní chodbě, kdy jsem byl jediný, který okamžitě zavolal jedné „socce“ s akutním zdravotním problémem pomoc. Jiní jen nevšímavě nebo s odporem chodili kolem...

Byl jsem aktivní a paní přežila, bohužel svůj životní přístup nezměnila a dnes už je několik let po smrti, ale tehdy to pro ni smysl jednoznačně mělo.

Můžeme se jen pasivně dívat, jak se někdo řítí pod auto nebo můžeme aktivně vystartovat a strhnout ho zpátky...

Člověka nebo třeba pejska.

Může se stát komukoli z vás, že někomu „na dálku“ pomůžete, aniž se o tom kdy sami dozvíte.

Mnohokrát jsem se při své pomoci pejskům a jejich lidem dozvěděl, že dotyčný mne našel díky některému z mých článků nebo videí, sdílených na sociální sítí někým, kdo alibisticky neargumentuje tím, že „by mi jen dělal reklamu“... díky někomu, kdo mu dal odkaz na moje PSÍ STRÁNKY FALCO... díky osobnímu doporučení některého z mých klientů...

Všichni tito lidé mohli být pasivní, neudělat nic z výše jmenovaného – vždyť proč by se měli angažovat pro někoho jiného, že áááno?

Díky Bohu to neudělali a každému jednomu z nich patří poděkování moje i poděkování člověka, kterému jsem následně mohl pomoci.

A jednoho dne budete vy sami potřebovat pomoc se sebou a svým psím kamarádem...

Jsou však mnohé případy, kdy psí život zničí osobní pasivita jeho majitele – přímá, nikoli zprostředkovaná.

Vždy je to jak přes kopírák.

Mám problém s pejskem, který razantně narůstá (začíná okusovat mě nebo členy mé rodiny), případně se táhne už měsíce (roky) a tak se teda hecnu a napíšu tomu člověku přes psy dotaz do Poradny nebo mu pošlu mail...

První a poslední aktivita tohoto psího majitele.

Protože – jéžiši, von mi poslal odpověď?

A že mu mám zavolat a že se domluvíme, kdy za ním se psem dojedu?!

No tak to ne.

Někam jet... i se psem...

Proboha proč bych to měl dělat...?

Vono to nějak dopadne, přece do toho nebudu investovat svůj čas... nejde to vyřešit na dálku, tak na to se.u...

Důsledky této příkladově pasivní reakce jsou v lepším případě po nějaké době „Pane Dostál, pamatujete se, před půlrokem jsem vám posílal dotaz a můj pes mě včera napadl, pomozte mi!“, v případě horším pejsek s doživotně zničenou psychikou nebo rovnou odvedený vetovi k terminaci.

Jak dopadne třeba zrovna dnešní dotaz v Poradně?

Zničující pasivita.

Pasivita v případech psích osudů, kdy pejsek spěje k totálnímu stresu a majitel se jenom dívá, protože „ten pes holt už takovej je“...

Pasivita člověka už zničila tolik životů, že to nikdy nikdo nespočítá. Životů lidských i psích, životy velkých skupin lidí.

Důsledky pasivity v přístupu člověka přímé a okamžité stejně jako nepřímé a s odloženým dopadem, kdy člověk jen přihlížel zlu a nic proti němu neudělal.

Pasivita s kořeny v lenosti a lhostejnosti s dopadem na život vlastního pejska a pasivita z životního přístupu „do ničeho se nemíchat a s nikým si to nerozházet“.

Zamyslete se nad tím, prosím.

A za sebe ze srdce děkuji všem těm, kteří takto neuvažují a pokud chtějí a umějí rozpoznat něco dobrého, rádi k tomu přidají i svůj čas a energii a zvládnou i riziko, že si to s někým jiným rozhází...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Syn má fenku moc rád, ale ona ho neposlouchá...“

 

Občas mi přijde do Poradny dotaz, který považuji z různých důvodů za zásadní a důležitý pro velkou skupinu lidí.

A jako takový jej nechci nechat jen tak utopit mezi dalšími otázkami/odpověďmi a udělám z něj článek, který bude víc na očích a více se v něm rozepíšu.

Tak jako k dotazu z tohoto týdne...

K rodinnému (smečkovému) soužití psů a (malých) dětí jsem se v minulosti už vyjadřoval a napsal nejeden článek, ale bohužel ne každý pisatel dotazu do Poradny prochází i mé starší texty. A také proto, že jde o velmi citlivé a v dnešní době často nepochopené téma, využívám této příležitosti k jeho „znovuoživení“.

V níže uvedeném dotazu se sešlo vše podstatné, v čem lidé v otázce soužití dítě-pes chybují, zdaleka zde nejde pouze o konkrétní tazatelku, najde se v něm i velký počet dalších rodičů.

 

Dobrý den pane Dostále,
mám fenu, je to německý ovčák, má 7 měsíců, je nekastrovaná a ještě nehárala. Pořídila jsem ji synovi, jsme spolu sami a syn se bojí být sám doma. Syna mám v střídavé péči a je mu 9 let.
Má ji moc rád, stýská se mu po ní, dává ji žrádlo, chodí s ní ven, hraje se s ní, ale Margota ho ignoruje. Nepřijde na zavolání (jen když se jí chce), venku ho absolutně neposlouchá, dokonce ho ignoruje i když ji dává pamlsek, nerada chodí za ním do pokoje...Syn kvůli ní pláče, včera mu to bylo tak líto, že jí už odmítal ze žalu i on. Stačilo by, kdyby ho měla víc ráda. Jeho otec má také psa, 2 letýho křížence, se synem je pes v kontaktu 1 rok, a má ho ráda (je to dvouletá, kastrovaná fena), chodí k němu do pokoje a tráví s ním čas. Margota když jsem doma já, za ním vůbec nejde.Občas jí hlídají sousedi, nebo ke mně chodí přítel a ty miluje. Víc se těší když vidí je, než když přijde syn. Je mi ho líto. Margota ho nejde utěšit, ani když pláče. A další problém je, že se Margota strašně bojí, lidí (štěká a obskakuje je) i psů, třeba i čivavi. Vím, že psům nechce ublížit, chce se hrát. Chodí všude za mnou. Když je tady občas přítel, tak chodí zase všude za ním. Asi proto, že jí pořád hladí, dává ji dobroty a neumí zvýšit hlas, tak si s ním dělá, co chce. Ale miluje ho. Přítel je tady 1x měsíčně asi týden.
Poraďte mi prosím s těmato 2 problémy (ignorace dítěte a bojácnost psa), předem děkuji.

(dotaz je uveden v původním znění a přišel do mé veřejné Poradny)

Pojďme tedy uvést věci na pravou míru.

První a velmi častou chybou je už ten špatný nápad „pořídíme svému dítěti pejska“...

Pes není věc.

Není hračka.

Nemůže sloužit jako zdroj rozptýlení a na rozdíl od rozšířeného mylného přesvědčení nemůže u dítěte zafungovat ani jako trenažér naučení zodpovědnosti a soustředění – teď mluvím naprosto obecně, protože i s tímto „odůvodněním“ se setkávám.

Ale důvodem pořízení nesmí být ani argument, že „syn se bojí být sám doma“ - jako ve všem, i zde je zapotřebí řešit přímou příčinu tohoto jevu a nikoli ji řešit substitucí, jinak se z problému stane trauma.

Je za mnou dlouhá řada klientů, kteří synovi/dceři „pořídili pejska“ a skončilo to zcela očekávatelně - pejsek po určité a většinou velmi krátké době skončil plně v jejich péči. Zda dotyčnému dítěti bylo 8, 9, 10 nebo třeba 15 let, nehrálo v následné posloupnosti „nadšení z pejska → obtěžující povinnost se o něj starat, již bez nadšení → nemám na pejska čas, protože jiné zájmy/škola/puberta“ žádnou roli.

Pozitivní na tom bývá skutečnost, že pak dotyčný pes konečně získá někoho, kdo pro něj může být „majákem“, vůdčí autoritou.

Protože zde se dostáváme ke skutečnému jádru celého problému...

Znovu v kostce zopakuji základní pravidla psí hierarchie.

Pes rozděluje jiného psa, člověka a jakoukoli jinou živou bytost do dvou skupin – do skupiny osobností silných, které mohou v jeho sociálním vnímání fungovat jako „majáky“, tedy vůdčí osobnosti, které lze respektovat, řídit se podle nich, učit se od nich a nacházet v nich oporu.

A do skupiny osobností slabých, které vnímá pouze jako „chůvy“ (v tom lepším případě a pokud se tak chovají) nebo je zcela ignoruje, popřípadě je vnímá i jako rušivý element ve smečce a pak se vůči nim i vyhrazuje, pokud se tito jedinci snaží vůči němu vystupovat dominantně.

Zásadním momentem je skutečnost, že psi takto vnímají nejen jedince vlastního druhu, ale i člověka a obecně jakéhokoli příslušníka své lidskopsí smečky, třeba i kočku.

Druhým zásadním momentem pro pochopení pak je skutečnost, že slabou a silnou osobnost od sebe nedělí nějaká rodová nebo rodinná příslušnost, nýbrž psychické pozadí konkrétního jedince, jeho osobnostní síla, jeho pozice v hierarchii lidskopsí smečky a také věk a s tím související vývojový stav psychiky.

Úplně jednoduše.

Devítileté dítě, ani dítě o pár let starší nebo mladší, nikdy nebude a nemůže být v psích očích jedincem hierarchicky nadřazeným!

Ještě jednou.

Devítileté dítě, ani dítě o pár let starší nebo mladší, nikdy nebude a nemůže být v psích očích jedincem hierarchicky nadřazeným!

Nebude a nemůže.

Nemá na to potřebné předpoklady a přesně tak to každý pes vnímá, pes ve věku uvedeném v dotazu to už vnímá naprosto jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností...

Devítileté dítě je v jeho očích stále ještě štěně, mládě a podle toho se k němu bude chovat – pokud dítě neporuší svoji roli a nebude se nad něj snažit vyvyšovat a poroučet mu, pak se k němu jako k mláděti bude chovat, bude ho chránit a neublíží mu.

 

Má ji moc rád, stýská se mu po ní, dává ji žrádlo, chodí s ní ven, hraje se s ní, ale Margota ho ignoruje. Nepřijde na zavolání (jen když se jí chce), venku ho absolutně neposlouchá, dokonce ho ignoruje i když ji dává pamlsek, nerada chodí za ním do pokoje...Syn kvůli ní pláče, včera mu to bylo tak líto, že jí už odmítal ze žalu i on. Stačilo by, kdyby ho měla víc ráda.“

Margota má ze všech zúčastněných nejvíc rozumu...

Nic osobního, prostě to tak je.

A opravdu nebude poslouchat jiné štěně, nebude k němu chodit na zavolání (navíc fenka v rozpuku psí puberty!) a pokud k ní všichni nezměníte přístup, začne se syna nejen stranit a ignorovat, ale začne na něj vrčet a jednoho dne se opět objeví v bulvárním tisku „Strašná tragédie – rodinný pes napadl 9letého chlapce!“

Mějte prosím vy rozum a uvědomte si, že nejen tato konkrétní fenečka, ale jakýkoli pes v tomto věku potřebuje dospělého (a správné psí výchovy znalého) dospělého člověka jako svůj pevný bod, svůj „maják“ a vůdčího jedince. Jedná se o fenku ve věku rozjíždějící se psí puberty, která potřebuje svoje správné vedení a oporu, potřebuje se spoustu věcí naučit a toho skutečně není schopné devítileté dítě – stejné mládě, bez psychických předpokladů a potřebné zodpovědnosti dospělého člověka a fyzicky na úrovni, kdy už sedmiměsíční německý ovčák si ho zatáhne, kamkoli bude chtít...

 

Stačilo by, kdyby ho měla víc ráda.“

Ne, takto to nefunguje.

Pes není člověk, jeho lásku si nevynutíte lidskými vzorci, ale pokud dáte prostředí, ve kterém fenka žije, do přirozeného stavu (viz výše a včetně potřebného vysvětlení synovi), pak k němu bude mít pozitivní vztah a on k ní.

V současném uspořádání věcí spěje vše k naprosto opačnému pólu, kdy jeden druhého začnou nesnášet – respektive tento proces už začal...

 

... nerada chodí za ním do pokoje...Syn kvůli ní pláče, včera mu to bylo tak líto, že jí už odmítal ze žalu i on.“

Vnímáte to?

 

Margota když jsem doma já, za ním vůbec nejde.Občas jí hlídají sousedi, nebo ke mně chodí přítel a ty miluje. Víc se těší když vidí je, než když přijde syn. Je mi ho líto. Margota ho nejde utěšit, ani když pláče. A další problém je, že se Margota strašně bojí, lidí (štěká a obskakuje je) i psů, třeba i čivavi. Vím, že psům nechce ublížit, chce se hrát. Chodí všude za mnou. Když je tady občas přítel, tak chodí zase všude za ním. Asi proto, že jí pořád hladí, dává ji dobroty a neumí zvýšit hlas, tak si s ním dělá, co chce. Ale miluje ho. Přítel je tady 1x měsíčně asi týden.“

Stále se nesmyslně a na sílu snažíte cpát syna do role toho „nejvyššího“, kterého fenka podle vašich představ bude bezpodmínečně poslouchat a dělat pro něj, co mu na očích vidí. A bude ho chodit utěšovat, když bude syn plakat – prosím, to udělejte sama nebo mu na to pořiďte lidskou chůvu, protože vaše fenka ví velmi dobře, proč to neudělá.

Nemá k tomu důvod, když cítí „vztah“ vašeho syna a díky vašemu přístupu v něm nemůže vidět ani to mládě, kterému by jinak ty slzy slízla...

Takto to nebude a nemůže nikdy fungovat, pochopte to.

Už jsem vysvětlil, proč.

Tím, kdo by pro fenku měl být skutečnou hierarchickou autoritou, byste podle dispozicí, které jste popsala („Přítel je tady 1x měsíčně asi týden.“), měla být vy.

Nejste ji, protože to nevíte.

Nejste jí, protože máte nereálné představy o tom, jakou roli by psí parťačka ve vaší rodině měla zastávat.

Vaše představy jsou bohužel zcela pomýlené a důsledky se již projevují...

Máte nejistou fenečku, která má problém se sociální komunikací s okolím, protože jí v tom nikdo nepomáhá, tuto komunikaci ji neobjasňuje, nemá svůj „maják“ a tam, kde by měly přijít jistota, podpora a příkladové vzorce chování, je pusto a prázdno.

Proto se z vlastní nejistoty (je štěně, ne dospělý pes!) chová tak, jak se chová, proto se střídavě snaží najít svoji hierarchickou oporu střídavě ve vás a vašem příteli (podle toho, kdo je právě k dispozici), ale od každého z vás dostává jako odpověď jen nejistotu, zmatení a vzorce chování slabých osobností.

Zde na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO máte spoustu informací (ať už v Poradně nebo samostatných článcích, popř. videích) k tomu, jak vypadá zdravý vztah k psímu parťákovi a správné rozložení hierarchických pozic v lidskopsí smečce.

A stejně jako každému v podobné situaci nabízím i vám svoji osobní pomoc, protože vysvětlit, ukázat a naučit správný přístup je milionkrát lepší a efektivnější prakticky než přes písmenka.

Dřív, než bude pozdě...

Pro jistotu zopakuji – pokud svůj přístup a očekávání rychle nezměníte, dopadne to špatně. Budete nešťastná vy, váš syn, Margota a všichni další zúčastnění.

Chyba není ve vaší fence.

Chyba je ve vašem nerespektování vrozených psích sociálních vzorců (princip hierarchie) a očekávání chování fenky německého ovčáka vůči vašemu synovi založené na lidských sociálních vzorcích.

Obrovské nebezpečí pro všechny zúčastněné tkví v nesmyslném očekávání a (pod)vědomém vynucování tohoto vztahu, které bude mít při jeho dalším trvání zásadní negativní vliv na psychiku a život Margoty stejně jako na psychiku a život vašeho syna...

Pomůžu i vám, pokud budete chtít – rozhodnutí je pouze na vás, první krok mé pomoci máte v tomto článku a na tomto webu.

 

Závěrem pro všechny, kteří jste článek dočetli až sem.

Opravdu nejde jen o ojedinělý „příběh ze života“, takových příběhů se děje mnoho.

Proto jsem sepsal tuto trochu obšírnější odpověď na dotaz do Poradny a pevně věřím a doufám, že pomůže nejen konkrétní pisatelce, ale také těm z vás, kteří podobnou situaci zažíváte sami nebo ji zažívá někdo z vašich známých.

Jedná se o případ, který bez radikálních změn současného stavu nemůže skončit dobře.

Může skončit „jen“ vzájemným zklamáním všech zúčastněných a dětským traumatem po zbytek života, může ale skončit ještě hůř a bulvár bude mít zase svoji oblíbenou potravu...

Nebo může skončit prozřením, poučením a pokorou, do budoucna pohodovým soužitím všech zúčastněných a celoživotně zdravým vztahem dítěte ke psům...

Je to zas a jen o lidech a člověku.

Držím všechny palce.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nepohoda, stres, agresivita

 

Vše souvisí se vším.

A naše lidské životy, naše reakce, naše vzorce chování jednotlivců i skupin se řídí naprosto stejnými přírodními principy, jakými se řídí vzorce chování všech vyšších živočišných druhů.

My nejsme vůbec ničím výjimeční, nejsme z pohledu sociálního ani o psí chlup odlišnější, dokonalejší nebo vyspělejší...

Co se stane, když se váš psí parťák dostane do psychické nepohody?

Pokud se o něj jen trochu zajímáte, bezpečně to na něm poznáte.

Uvidíte na něm zřetelné známky neklidu, bude nervózní, nejistý, těkavý... nebude to ten vyrovnaný a dobře naložený pejsek, jakým v dobrých podmínkách obvykle bývá.

Příčnou těchto změn v jeho chování může být buď jednorázový spouštěč (momentální negativní zážitek) nebo spouštěč dlouhodobý.

Může jím být vaše vzteklá reakce...

Může jím být vaše okamžité psychické rozhození, rozladění, nervozita nebo nejistota...

Ale také to vše může být vaše dlouhodobé osobnostní selhávání...

A pokud je momentální spouštěč dostatečně silný nebo trvá dostatečně dlouhou dobu, pak se z pouhého psychického výkyvu stane stres – zátěžový stav, který zásadním a razantním způsobem ovlivňuje psychickou i fyzickou stránku psí osobnosti.

Sledujete pejska, který je najednou nedůtklivý, nervózní a neklidný, nešťastný...

Díváte se, nechápete a velmi často kromě vlastních nesmyslně nervózních nebo vzteklých reakcí neuděláte vůbec nic.

Ve vašem vlastním pohledu se vám váš pes prostě „rozbil“, je „divný“.

„Nojo, tak von holt takovej už je...“

Ale čas jde dál.

Psí stres narůstá a jednoho dne se stane, že váš kdysi naprostý psí pohodář vystartuje a pokouše jiného psa.

Jednoho dne se stane, že váš spolehlivý psí kámoš vystartuje a pokouše vás nebo někoho z vašich blízkých...

Protože stres vždy generuje agresivitu.

Ať už jsou to případy psí, kdy pes „zničehonic“ někoho napadne a pokouše, případy, kdy vás „bezproblémový“ kůň jednoho dne vykope ze stáje, zvíře v zoologické zahradě celý život zavřené v prostorově naprosto nedostačujícím výběhu nebo kleci, které napadne a zabije či ušlape ošetřovatele, kterého zná celý svůj život...

Vždy je někde na začátku celého toho příběhu „jen“ nepohoda, způsobená vnějšími psychickými nebo fyzickými podmínkami.

Pokud včas nedojde k nápravě, nepohoda zesílí a generuje stres.

A přirozeným stresovým ventilem jsou pak již zmíněné agresivní vzorce chování...

Potud asi jasné a pochopitelné, jeden ze základních etologických principů vyšších živočišných forem.

Mezi ně ale patří i člověk...

Znovu – v této oblasti etologie se totiž nijak nelišíme od zvířat, nejedná se o rozumové vzorce, ale psychické.

O psychickou zátěž organismu.

Co se tedy stane v okamžiku, kdy se lidský jedinec nebo skupina dostanou do „nepohody“?

Pracovní, osobní, partnerské, existenční?

Budou reagovat úplně stejně – nervozitou, rozladěním, nevyrovnaností...

A pokud se bude jednat o lidskou skupinu (rodinnou, pracovní, etnickou atd.), budou si tyto negativní emoce navzájem předávat, budou se zesilovat agresivní tendence. Silných jedinců mezi sebou s odlišným názorem se zbaví. Zapomeňte na archetyp silných a zásadových osobností z knížek a filmů, kteří zachraňují svět – skutečný život tak nefunguje...

Pohoda a nepohoda jsou jedny ze základních psychických atributů každého z nás, každý je vnímáme a každý jsme jimi ovlivňováni.

A u každého z nás, třebaže v různých bodech intenzity, v určitém okamžiku přechází stav „nepohoda“ do stavu „stres“.

Rozhlédněte se dnes kolem sebe.

Uvidíte tolik lidské nepohody a tolik stresu...

Uvidíte tolik živené agresivity...

Zažijete ji na vlastní kůži v naprosto absurdních situacích – v situacích, které se dříve neřešily vůbec nebo se vyřešily jednoduchou vzájemnou domluvou všech zúčastněných.

A každý tento zážitek bohužel zvýší podíl stresu a nepohody ve vašem vlastním organismu, ovlivní vaši tendenci řešit nejbližší další situaci, kterou budete i jen minimálně vnímat jako zátěžovou, agresivním způsobem.

Pokud budete dostatečně dlouho obklopeni atmosférou násilí a agresivity, velmi silně se zvyšuje pravděpodobnost, že se sami stanete násilnými a agresivními...

Je to nevyhnutelné a konkrétních příkladů z psí i lidské říše, z historie i současnosti, osobně zažitých i zprostředkovaných, najdete velmi mnoho.

Pes pod tlakem fyzickým nebo psychickým, dostatečně dlouhým nebo intenzivním, se na jistou dobu (kratší/delší/navždy) vždy stane primárně agresivním, protože důsledkem nemůže být nic jiného, jde o vrozené vzorce chování. Totéž platí za stejných podmínek pro všechny vyšší zvířecí druhy, stejné to mají dokonce i primáti nebo delfíni.

Platí to i pro člověka.

Vnější tlak na jedince, ať už psychický nebo fyzický, má vždy tyto tři vzrůstající fáze důsledků v chování jedince – nepohodu, stres, agresivitu.

Všechny tři vyjmenované fáze jsou reakcí organismu a pokud vnější tlak odezní, psychika se časem buď vrátí do normálu (tím rychleji, čím je tlak menší nebo jeho expozice kratší) nebo se již úplně nesrovná nikdy.

Platí to i pro člověka.

Každý stres nás méně či více poznamená, každá naše neopodstatněná agresivní reakce v nás zanechá psychické a karmické stopy navěky...

Stresovým selháním může podlehnout každý, ovšem vyšší tendence k nim mají jedinci psychicky nevyrovnaní, jedinci s psychickými traumaty, jedinci snadno ovlivnitelní a nesebevědomí a jedinci s nižší sociální inteligencí.

V sociální skupině se všechny negativní emoce násobí tím více, čím je sociální skupina větší a tím více, čím více je vnějšími podněty ve svých vzorcích utvrzovaná a podporovaná.

Omezte zásadním způsobem přirozený život sociálního společenství (smečku, stádo, skupinu lidí nebo třeba jen rodinku laboratorních potkanů) v jeho přirozených potřebách prostorových nebo zdrojových, podrobte jeho příslušníky po určitou dobu dostatečně silným stresovým podnětům a pokud z těchto podmínek nebudou mít možnost včas uniknout, ve velmi krátké době se jedinci ve všech podobných sociálních skupinách stanou agresivními a začnou se navzájem fyzicky likvidovat. A čím více prostředků k tomu budou mít, tím rychleji celý proces proběhne.

Platí to i pro člověka...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pevný bod

 

Co v dnešní době můžeme označit jako jistotu, jako pevný bod našich životů, čemu můžeme skutečně věřit a důvěřovat, co nás vždy podrží a stále zůstane samo sebou?

Na co se dnes můžeme stoprocentně spolehnout?

Další z mých lidskopsích článků k zamyšlení...

Kdysi dávno lidstvo vnímalo několik neochvějných jistot.

Princip přírodních zákonitostí, kdy se den proměňuje v noc a noc v den, pravidelné střídání ročních období, zrození a zánik.

V jistých dobách a za určitých podmínek fungovala také víra v sebe sama nebo Boha, víra ve spravedlnost, ať už pozemskou nebo posmrtnou.

Ukotvení v partnerském vztahu, rodině, rodu, klanu, kmeni, ukotvení ve svém prostředí, jistota svého domova a zázemí.

Kdysi a ještě ne tak dávno to fungovalo dost dobře...

Jak jsou na tom ale z hlediska výše vyjmenovaného lidé dnes, respektive naprostá většina lidstva?

Přírodní zákonitosti berou až příliš samozřejmě a jako by se jich samých vlastně netýkaly. Velmi málo se nad nimi zamýšlejí, velmi málo si uvědomují úlohu sebe samých v celém procesu přírodní rovnováhy.

Někam zmizela ta podvědomá úcta k přírodě a všem jejím součástem, místo toho nastoupila arogance „pána planety a všech živých bytostí“. Člověkem způsobená vychýlení z rovnováhy zatím příroda koriguje velmi jemně, jako pouhé varování. Pokud je však nebudeme brát vážně, varování se přemění v razantní zásahy, aby byla znovu nastolena rovnováha tohoto světa.

Jistota pozemské spravedlnosti už někam zmizela, (ne)mocní tohoto světa ji zašlapali a postupně se v tuto spravedlnost vytrácí i jakákoli víra. Vidíme to dnes a denně kolem sebe, na všech úrovních našeho žití a je v pořádku si to přiznat.

Partnerské vztahy, rodinné vazby, domov?

Čím dál více rozbité a co se v dnešní době rozbije, už se nespravuje, místo toho se pořídí něco nového – dětí nebo rodiče se zatratí navždy... no a partnera, kterého jsme kdysi tolik milovali, také rovnou vyhodíme a najdeme si nějakého nového, lepšího...

Já vím.

Nečte se to hezky.

Ale já jsem celý život realista a snažím se vidět věci takové, jaké jsou, ne takové, jaké mi je někdo přikazuje vidět...

A proto vidím i přirozený důsledek změny, která nastává v myšlení lidí – změny, která je velmi nadějná pro budoucnost.

Změny v tom, kde mnozí lidé začínají hledat pevné body svého života.

Začínají je hledat jinde.

V návratu ke své skutečné podstatě, v návratu k přírodě a bytostem, které jsou její součástí.

Pro mnoho z nás je tou nejbližší živou bytostí pes.

Pes, malý pejsek nebo zástupce opravdu velkého plemene, čistokrevný nebo kříženec.

A za to čtvrtstoletí, po které dávám dohromady pejsky a jejich lidi, čím dál více vnímám, jak člověk hledá právě ve svém psím parťákovi to, co nenašel u žádného člověka.

Vědomě i podvědomě.

Hledá pevný bod ve svém životě...

Mnoho lidí přijde o svoji jistotu v pracovní oblasti, zradí ho nejlepší kamarád/ka, opustí partner/ka, zjistí, že to, čemu věřil, je jedna velká lež.

Vlastně celý náš současný svět je postaven na jedné velké lži a nepočtu podpůrných lží malých, na manipulaci, zatajování a ohýbání reality.

Kde tedy najít pravdu?

Najdete ji právě v té psí duši...

Jestli pes něco neumí, tak je to lhát.

Můžete si být stoprocentně jisti tím, že pokud vás v daném okamžiku bude pes milovat, nesnášet nebo k vám nebude mít vztah vůbec žádný, pak to bude přesně to, co k vám bude cítit. Žádné předstírání, žádné diplomatické tanečky, jen čistá pravda.

Jeden z naprosto pevných bodů ve vašem životě – v psích reakcích vůči vám máte své přesné zrcadlo. Jak se chováte a jací ve skutečnosti jste, žádná lež a žádné podlézání...

Ze zlatého zámku nebo mnohahektarového ranče se přestěhujete pod most?

Váš psí parťák půjde nadšeně s vámi a nedostane se vám jediného projevu výčitky. Nedostane se vám opovržlivých pohledů, jací jste lůzři, protože jste právě o všechno přišli.

Váš pejsek si nepůjde hledat jiného „páníčka“, protože se s vámi ve vaší nové a podstatně horší životní situaci přece nebude zahazovat...

Uvědomili jste si někdy, jak neskutečně silný psí charakter je?

Jak moc převyšuje ten náš lidský?

Člověk bez mrknutí oka vyhodí svého pejska z jedoucího auta nebo strčí do útulku, protože „už ho pes nebaví“ nebo „je příliš starý“, ale „ten pes“ za autem poběží, dokud ho neopustí síly a v útulku umře steskem...

Protože psi se svým nesmírně bohatým vnitřním životem a silným sociálním založením také potřebují svůj pevný bod v životě.

Stejně jako my.

Rozdíl mezi námi a jimi je pouze v tom, že oni jím pro nás chtějí a dokáží být bez jakýchkoli podmínek a časových omezení.

Neodejdou od nás za někým jiným, když zchudneme, zestárneme nebo onemocníme a ať se odkudkoli vrátíme za pět minut nebo za pět hodin, vítají nás se stejným nadšením a radostí.

Nepotřebují vybrané pochoutky ve zlaté misce, aby nás milovali, budou vedle nás spát na tvrdé zemi a s potěšením s námi půjdou kdykoli kamkoli...

Nestrčí nás za mříže a když my sami zestárneme nebo zeslábneme, trpělivě zpomalí svůj krok.

To my jsme pro ně pevným bodem jejich životů, třebaže si to tolik lidí vůbec neuvědomí...

Naše společné pravidelné každodenní procházky a každonoční společný spánek, kdy posloucháme dech toho druhého.

Ranní probuzení provázená radostným olizováním, protože pro ně den začal přesně tak, jak začít měl.

Žijete a budete s nimi...

Pevný bod v životě.

V jejich i našem.

Protože všechno to, o čem jsem teď psal, by mělo platit i pro každého z nás, psích človíčků.

Jistě, mohu mluvit jen za sebe.

Ale můj pejsek je tím nejsilnějším a mnohdy i jediným pevným bodem v mém životě.

A stejnou měrou mu to vracím.

Tam někde nahoře na mne dávají pozor, abych se pokaždé vrátil domů, protože můj pejsek neochvějně věří, že se mu pokaždé vrátím. A já jsem za to nesmírně vděčný...

Naše každodenní rituály jsou neměnné, pravidelné a pro nás oba představují další z těch pevných bodů našich životů.

Naše dny začínají i končí vzájemným ujištěním, že jsme spolu.

On je pevným bodem života mého a já pevným bodem života jeho...

Každý z nás lidí to samozřejmě může mít jinak, ale pevný životní bod potřebujeme všichni a stejně tak ho potřebují mít i naší pejsci.

Proto prosím, kdo máte po svém boku psí duši – nezapomínejte na to.

Každým svým zaváháním o svém vztahu ke svému psímu souputníkovi, každým podrazem, každým porušením zažitých denních společných stereotypů, střídáním partnerů jak ponožek, každým jeho odkládáním do cizí péče „protože právě nemáte čas nebo životně nutně musíte na exotickou dovolenou“, každým výbuchem vzteku a agresivitou ničíte ten pevný bod v jeho životě.

Učím to své klienty, snažím se jít sám příkladem jim i svému okolí a vám ostatním se to snažím zprostředkovat aspoň na dálku svými články...

Je to totiž opravdu důležité.

Podívejte se svému pejskovi do očí a uvědomte si, jak moc pro sebe znamenáte.

„Jsi pevný bod v mém životě...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak moc své pejsky opravdu milujeme?

 

Otázka, která mnohé z vás nikdy nenapadla, protože v tom buď máte jasno nebo jste nad tím nikdy nepřemýšleli.

Přesto odpověď není zdaleka tak jednoznačná ani pěkná, jak by se na první pohled zdálo a jak by tomu i mělo být...

Mnoho lidí své psího parťáky skutečně miluje, tak to cítí a tak tomu i ve skutečnosti je – a je to oboustranné a nikdo z dvojice člověk-pes o svém vztahu k tomu druhému ani v nejmenším nepochybuje. Člověk tento svůj vztah vnímá jako naprosto přirozený a neláme si hlavu tím, že by na něj jeho lidské okolí mohlo pohlížet jako na „divného“.

Řada dalších psích majitelů svůj vztah vůči svému pejskovi ale nepopíše slovem „láska“. Řeknou, že ho „mají rádi“ a za těmito slovy je přesně to, co charakterizují. Tedy opatrný vztah s jistým odstupem, s určitou rezervovaností.

Vztah mnohdy podtržený i přesvědčením, že „pes je přece jen zvíře“...

Vztah mnohdy podtržený i přesvědčením, že dát nejen doma, ale o to víc na veřejnosti najevo nějaký akt skutečné lásky a vztahu, je něco špatného a nepatřičného...

Když jsem byl mladej kluk, vídal jsem kolem sebe tolik dvojic, které se beze studu a zcela přirozeně objímaly a líbaly na veřejnosti.

I já to dělal, pro naši generaci to bylo něco úplně normálního a běžného.

Ale dnes to vídávám strašně zřídka – intimní nebo obecně jen intenzivnější kontakt mezi dvěma lidmi. Pokud k němu dojde mezi tzv. celebritami, bulvár z toho má orgasmus a prezentuje to jako „událost roku“.

Něco se evidentně změnilo – fyzický kontakt mezi lidmi ochladl, stejně jako jeho přirozená potřeba... ochladli sami lidé...

A to stejné se děje mezi člověkem a jeho pejskem.

Odstup ze strany člověka – odstup pro mne osobně absolutně nepochopitelný a nesmyslný, stejně jako je nepochopitelný a nesmyslný pro psí duši...

Už jsem kdysi psal o tom, že nevídám lidi na procházce s jejich psími parťáky, kteří by se k nim jen tak sklonili a pohladili je.

Jen tak, spontánně, protože to tak cítí.

A pak si stěžujete, že se na vás váš pejsek ani nepodívá...

Moje telátko je psík vysoký a když se k němu skloním, abych mu dal pusu na čumáček, je to fyzicky jednoduchý úkon.

Jsme venku na procházce nebo přejdeme ulici, on ke mně zvedne hlavičku a podívá se mi do očí...

Vždycky mu odpovím svým psím signálem a velmi často i tou pusou na čumák.

A je mi úplně jedno, kdo z lidí procházejících kolem si o mně pomyslí, že jsem úchyl nebo blázen, je mi to úplně a zcela jedno...

Pozitivní fyzický kontakt je pro pejsky velmi důležitý, velmi přirozený, touží po něm a sami jej iniciují.

Na svém nedávném videu jsem dal pusu na čumák i svému (a zdaleka ne prvnímu) psímu klientovi, tentokrát plemene irský vlkodav – pejskovi sice „cizímu“, ale oba jsme to v tu chvíli tak cítili...

Majitelé se na mne dívali velmi překvapeně.

Já se zas dívám překvapeně na tolik z vás, které ve svém životě potkávám a které to nikdy neuvidím udělat – máte svoje kolikrát i velké psy těsně vedle sebe, stačí se sehnout, stačí pohnout rukou, ale vy to neuděláte.

A pak jste špatní z toho, že váš vlastní pejsek „si vás nevšímá“, „nepodívá se na vás“ nebo „vás nekontaktuje“...

Však ano a právě proto, že vy nekontaktujete je.

Připadá to řadě z vás divné, nepřirozené, nepatřičné a i z tohoto jednoduchého komunikačního přístupu je vidět jasně odstup, který mezi sebou a svým pejskem udržujete.

Přirozenost nejsou křečovité nebo demonstrativní pokusy o hraní si s pejskem...

A každý pes to pozná.

Přirozenost není opatrný pokus si na svého vlastního pejska sáhnout, nedejbože mu dát svoji hlavu před čumák, protože co kdyby vás kousl...

A každý pes to pozná.

Řada lidí se svým pejskem fyzicky zachází jako s pytlem brambor – doslova. Chcete ho někam přemístit, nejde vám „u nohy“, tak s ním trhnete a zacloumáte, jako by na konci vodítka nebyla vám citlivá blízká a vámi milovaná bytost, ale skutečný pytel brambor.

Má-li váš pejsek tu smůlu, že je malého plemene, pak ho vytáhnete za vodítko do výšky a snažíte se toho nebožáka za chůze oběsit, protože jako svým člověkem nezvládnutý jedinec okamžik předtím vystartoval po okolojdoucím jiném psu...

Kdybyste se viděli, jaký přitom máte výraz v obličeji – velmi zlý a velmi nepřátelský, jde z vás ven zloba a agresivita.

Přijde vám to normální?

A přesně to vídávám v podstatě každý den, u tolika z vás...

Udělali byste totéž se svým partnerem, dovolili byste si to vůbec kdy udělat? Líbilo by se vám, kdyby takto zacházel někdo s vámi?

„Povinné procházky se psem“, rychle rychle se vyvenči, ať už jsme zase zpátky doma. I to se vám odráží v obličeji a emocích, které ze sebe pouštíte ven.

A každý pes to pozná.

Ale kdyby se vás někdo zeptal, tak se budete zaklínat svou bezmeznou láskou ke svému pejskovi, kterému byste nikdy, ale nikdy neublížili, protože ho přece tak strašně moc milujete... život byste za něj dali...

Pokrytectví a lež ve své krystalické podobě, jak je vídávám na sociálních sítích i v reálném životě.

Proč?

Protože ta láska tam ve skutečnosti není.

Zažil jsem lidi, kteří svého psího parťáka za celou naši komunikaci nenazvali jeho jménem, ale pokaždé o něm mluvili jenom jako o „tom psovi“.

Komunikační přístup, který vždy přesně odpovídá vztahu dotyčného ke svému pejskovi...

Vždycky na to dotyčného upozorním.

A každý se pak zarazí.

Někdo se to snaží popřít, že „určitě ne“, tak ho usvědčím doslovnou citací jeho poslední věty, jiný mlčí a kouká do země...

Označení vlastního pejska nebo blízké bytosti vypovídá o dotyčném člověku strašně moc – daleko víc, než je mu milé, protože odhaluje pravdu.

Úplně to stejné platí i mezi lidmi, mezi partnery...

Ještě jedna věc.

Svým klientům vysvětluji, jak mimo jiné také jednoduše poznají, že vztah mezi nimi a jejich pejsky funguje.

Velice jednoduše.

Když s nimi půjdou po ulici, lidé se na ně budou usmívat...

Funguje to a vážně nemusíte mít po svém boku exkluzivní nebo extrémně líbivé psí plemeno.

Funguje to i s vizuálně zcela běžným psím křížencem typu „láska sedmi vesnic“, protože do svého okolí oba vyzařujete fluidum svého vztahu, porozumění a té skutečné lásky, která mezi vámi dvěma je.

Proto se nestyďte za to, že svého pejska, který jde hrdě po vašem boku, nemáte jen rádi, ale v nejlepším a nejčistším smyslu tohoto slova jej milujete...

Nebojte se to dát najevo.

Vodítko je jen vaše pojistka.

Vy jste pro svého pejska ti důležití.

Nestyďte se sehnout a svého pejska pohladit, pohladit jej pomalu a s odpovídajícími emocemi, ne rychle, chladně a povrchně...

To, co vás učí na cvičáku, tedy mohutné bušení do hrudi nebo plácání po boku, opravdu není pozitivní zpětná vazba...

Nestyďte se dát svému pejskovi pusu na čumák – pokud se to bojíte udělat nebo máte vnitřního cenzora, který na vás se zdviženým ukazovákem ječí „Tohle se přece na veřejnosti nedělá, co by si lidi pomysleli!“, pak máte velký osobní problém...

Nebojte se mít svého psího parťáka nejen „tak nějak rád“, ale skutečně ho milovat se vším, co k němu patří – tedy i s jeho psí duší, psími hierarchickými provokacemi, chlupatým kožichem, olizujícím jazykem, mávajícím ocáskem a čtyřmi končetinami...

A zkuste si připustit, že psí láska, pokud je, je vždy nekonečná, bezpodmínečná a bez výhrad, velmi intenzivní a naprosto přirozená – a  velmi často taková, jakou nikdy nepoznáte u člověka.

My neučíme psy, to oni učí nás...

Tak jednoduché to je.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

XXL i malý svět, video pro radost i poučení...

 

Moje dnešní pohyblivé obrázky jsou poskládány ze tří příběhů, odehrávajících se v různých časech a s různými lidskopsími protagonisty.

Přesto mají několik spojujících prvků – psích i lidských.

A obsahují i společná poselství.

Poselství o kráse a fyzické i psychické síle velkých psích plemen...

Poselství o vzájemné slušnosti, pokoře a napravování chyb, ať už mají jakékoli příčiny...

Poselství o tom, jak moc potřebujeme své psí parťáky a jak moc potřebují oni nás...

Moje dnešní video ze života a o životě, video pro radost i poučení.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes napadl, pes pokousal...

 

Před pár dny mě napadlo si po nějaké době znovu lehce zmonitorovat média ohledně případů pokousání člověka psem a zjistil, že se v této oblasti za roky vůbec nic nezměnilo. Případy jak přes kopírák, stále stejné příčiny i průběhy.

Občas se ke mně dostane také klient s osobní zkušeností, kdy jeho samého nebo jeho blízkou osobu pokousal vlastní pes. Vše opět jak přes kopírák.

Tak bude možná dobré zase si k tomu něco málo napsat...

Dále zmíněné případy jsou z nedávné doby, z domova i ze světa, z veřejně dostupných informačních zdrojů a vybrané náhodně tak, jak se mi ve vyhledávači dostaly pod ruku a jak jsou popsány médii – tam samozřejmě s účelem co nejděsivějšího nadpisu a popisu, proto je převyprávím svými slovy se snahou soustředit se na fakta.

Každý z nich má v sobě totiž něco charakteristického.

Prvním je případ, kdy bylo malé dítě napadeno údajně (cituji) „křížencem takzvaných bojových plemen“. Dítě bylo s matkou, pes navolno s majitelem a jejich setkání (dítě si hrálo na zemi) skončilo psím útokem a pokousáním malého na těle (těžké poranění hrudního koše) a hlavě plus následnou operací v nemocnici.

Útok byl údajně dost drastický, pes si dítě tahal po zemi několik minut a typicky psím (predátorským) způsobem s ním hlavou cloumal ze strany na stranu.

Pes byl podle slov majitele i jeho „psího trenéra“ údajně bezproblémový, na lidi neagresivní, na cvičáku absolvoval výcvik poslušnosti a spolehlivě reagoval na povely...

Druhým je případ, kdy dospělý pitbul údajně napadl svoji majitelku ve chvíli, kdy si ve svém bytě zavazovala boty. Následoval zákus do ruky a třebaže se žena snažila uniknout výtahem (prý se bála, že pokud zůstane v bytě, pes ji zabije), pes ji nepustil a na to, co se dělo dál, se můžete sami podívat v tomto drastickém videu z výtahové kamery (zdroj: internetový portál seguimiento.co). Jen se na to podívejte, ať poznáte realitu, nahrané to skutečně není...

V případě třetím došlo k napadení ženy, venčící svého psa, tibetskou dogou, když míjela pozemek jejího majitele. První zákus byl do lýtka a poté, když žena upadla, následovaly další do celého těla včetně krku a hlavy. Údajně trvalo dlouhou dobu, než si majitel svého psa vůbec dokázal zpacifikovat a údajně si doga vůbec nevšímala venčeného psa, ale šla od začátku po jeho majitelce...

Tři náhodně vybrané případy, tři psí útoky na člověka a záměrně vkládám slova „údajně“ a „prý“ tam, kde to pokládám za vhodné.

Nicméně vycucané z prstu tyto případy rozhodně nebudou vzhledem k tomu, že se prvním a třetím následně zabýval soud (v tom druhém již z principu události samozřejmě ne).

Pokud si všechny shrneme dohromady, co nám z nich vyplývá?

V prvé řadě skutečnost, že pes nemusí být velikosti a síly molose nebo pastevce, aby vás dokázal zabít nebo doživotně zmrzačit. Už plemeno velikosti a fyzicko-psychických dispozic pitbulteriéra dokáže způsobit velmi devastující zranění. Pokud je jeho obětí dítě nebo člověku prokousne tepnu, může to velice snadno skončit fatálně.

I pes velikosti pitbula (může to však být jakékoli jiné srovnatelné plemeno nebo kříženec) může bez problémů člověka potahat po zemi nebo mu zlomit vaz. Když jsem před lety ještě sám sobě na svých psích kurzech dělal figuranta, záměrně jsem si studoval právě tyto vrozené psí vzorce na různých plemenech (dobrmani, rotvajleři, ridgebackové, němečtí ovčáci, pitbulové, amstafové...), takže velmi dobře vím, jak obrovskou sílu už pes této velikosti dokáže vyvinout při trhu hlavou a jaké jsou jejich strategie rychlé eliminace protivníka.

Ještě tedy jednou – fyzický problém nezačíná až u obřích plemen, problém začíná daleko dříve...

Jedeme dál.

Jak je pěkně vidět z prvního příběhu, nějaké absolvované cvičáky, povely a pofidérní „psí trenéři“, neznající věci související s psí problematikou, vám jsou absolutně k ničemu a nezaručují vůbec nic, pokud sami nezvládáte vlastního psa, nedodržujete základní bezpečnost, nepředvídáte a máte pocit, že pes je naprogramovaný automat a stačí „zadat povel“. Pokud se k tomu přidá ještě lidská blbost a ego „Koukejte, co mám za psa bouráka!“, je jen otázkou krátkého času, kdy dojde k neštěstí...

Případ druhý krásně dokumentuje velmi častou situaci.

Už jsem u sebe měl docela dost klientů, kteří sami (nebo jejich blízcí) zažili útok svého psa v momentě, kdy se třeba jenom sklonili, aby něco sebrali ze země. Nebo strčili svůj obličej k hlavě svého psího parťáka. Zavazování tkaničky, kdy máte opět hlavu skloněnou k zemi, je jen další variací.

Zlý pes? Pes jako zabijácká bestie?

Ale houby.

Za všemi těmito a podobnými případy „bezdůvodného napadení psem“ stojí sakra pádné důvody...

Fyzický teror, psychické stresování, alkoholismus nebo drogy, slabá/nevypočitatelná/agresivní osobnost majitele.

Pak stačí jen chvilka nepozornosti a slabosti nebo moment zranitelnosti a pes, který má důvod, po vás vystartuje s úmyslem vám opravdu ublížit...

Věřím, věřím absolutně a 100% svému 68kg telátku se správnou dominantní pasteveckou povahou, že po mně nikdy v životě nevystartuje?

Ano, věřím.

Věříme sobě navzájem.

Povím vám teď něco z nedávné doby.

Slezl nebo strhli vám někdy nehet? Kdo zažil, ví. Fakt to bolí.

A něco podobného se může stát i pejskům, kdy jim sleze celý dráp, tedy ten tvrdý vnější obal, pod kterým pak zůstane živá obnažená a krvácející vlásečnice, tělo drápu a pochroumané drápové lůžko...

Přesně tohle se nedávno stalo mému telátku s paspárkem.

Krve dost a pokud jsem do toho drápku jen lehce ťukl, telátko zakňučelo a ucuklo...

Zkrátím to.

Zvládl jsem to sám bez veteriny (dnes už je tam zase tvrdý dráp), což znamenalo zhruba týden několikrát denně sundat obvaz, ošetřit a znovu zavázat. Na holém vnitřku drápu, který byl včetně lůžka velmi citlivý na sebemenší dotyk a evidentně to bolelo.

Protože žiju sám, musel jsem všechno také sám zvládnout.

V praxi to znamenalo mít při těchto činnostech svůj obličej v těsné blízkosti silných psích čelistí (a ne, žádný náhubek neměl!) s praktickou možností, že mi mohou během sekundy udělat z obličeje trhací kalendář – bolest zákroku, leknutí, konec psí trpělivosti, sekunda mého strachu nebo nejistoty...

Nestalo se a oba jsme najisto věděli, že se to nestane.

A podobných zákroků už jsme měli víc, stejně jako moji předešlí pejsci...

Stejně jako to zvládáte mnozí z vás.

Protože pokud na vás zaútočí váš vlastní pes, pak je za tím vždy váš problém a vaše chyba. Pokud mezi sebou máte jen zdánlivý nebo žádný vztah, je pravděpodobnost ataku na vás vždy reálná, pokud mezi sebou máte vztah skutečný, pravděpodobnost je nulová.

Neberu rozšířenou a oblíbenou frázi, že „psu do hlavy nevidíte“...

Je to hloupost.

Vidíte jim do hlavy úplně stejně jako člověku, pokud to umíte.

Řadě psů svých klientů dám s naprostým klidem hlavu těsně před čumák nebo jim dám pusu – na čenich, na hlavu...

A některým to neudělám právě proto, že jim do té hlavy vidím.

Člověk, na kterého zaútočí jeho vlastní pes, by nikdy psa mít neměl, přesto se to velmi často stává. Uvedený případ číslo dvě je jen jedním z mnoha.

Případ číslo tři s tím také dost souvisí.

Nejdříve trochu odbočím.

To, že tato tibetská doga zaútočila cíleně na majitelku, ne na jejího psa (jak by většina lidí očekávala), má také svoje důvody – respektive měla je ta tibeťačka. Osobní, hierarchické... chci tím jen říct, že pokud je psí útok od začátku cílený na určitý subjekt, pak to není nikdy náhoda a bylo by velkou chybou očekávat, že to vždy odnese primárně pes.

Zpět k souvislostem.

Opominu teď, jak byl pozemek (ne)zabezpečený.

Důležitá je „maličkost“, že majiteli útočníka trvalo dlouhou dobu, než svého vlastního psa zvládl...

Což je opět dosti signifikantní pro řadu pejskařů.

Nezvládnou v podobné situaci svého psa.

A co je ještě horší, nedokáží podobné situaci předejít...

Ať už je to v tomto konkrétním případě nedbalost, nepředvídavost, hloupost – cokoli za tím bylo, jde to za majitelem tibetské dogy.

A všemi psími majiteli v podobných situacích... za otevřenými vraty pozemků, dveřmi domů... ale i na ulicích a veřejných cestách...

Zažívám to osobně skoro každý den.

Roh baráku, chodníku, nepřehledná úzká zatáčka s křovím, přes které není vidět...

Vynoří se proti nám pes.

Pak dlouhá šňůra flexivodítka končící někde za tím rohem/ohybem...

A pak teprve majitel psa s plastikovým nesmyslem v ruce v době, kdy jeho pes už dávno řeší psa mého (telátko nebo psího klienta), kterého, ach já zodpovědný blázen, mám těsně pod rukou právě proto, že je tu roh baráku, ohyb chodníku nebo nepřehledná úzká zatáčka s křovím, přes které není vidět.

Místo mě tam ale může být také druhý takový flexivodič nebo rozeběhnuté rozjařené dítě...

Párkrát jsem viděl obojí a následné reakce všech zúčastněných rozhodně nelze označit za klidné a asertivní.

Chcete se sami stát protagonisty bulvárních i nebulvárních článků nadepsaných „Pes napadl...“ nebo „Pes pokousal...“?

Vede k tomu neuvěřitelně jednoduchá cesta.

Stačí mít se svým pejskem vztah nejistý, stresový, nevypočitatelný a bez stoprocentní vzájemné důvěry...

Stačí neznat povahu plemene a svého konkrétního psa...

Stačí nepřemýšlet a nepředvídat...

Stačí být hloupý, sebestředný a namyšlený jedinec s hypertrofovaným egem a velkými komplexy nebo psychickou úchylkou...

Stačí svému psímu parťákovi fyzicky nebo psychicky ubližovat, zda úmyslně nebo z nevědomosti, to není rozhodující...

Stačí si vybrat plemeno, na které nestačíte a kterému nerozumíte...

Stačí mít jenom mesiášský syndrom, nulové reálné znalosti a v ruce skutečně problémového psího jedince...

Mnozí už se o tom přesvědčili na vlastní kůži, fakt ale nemusíme ničit zdraví a životy lidské i psí ještě dalšími podobnými případy, že ne?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Umění rozhodnout

 

S mnoha mými klienty jsme si už povídali o hierarchickém rozhodování v různých lidskopsích situacích i o rozhodování obecně.

Protože mnozí lidé pojem „rozhodování“ mylně vnímají jako rozkazování, buzerování, sekýrování nebo šikanování a proto se ho bojí.

Skutečné rozhodování/rozhodnutí ovšem nemá s výše uvedenými pojmy naprosto nic společného.

Jsou situace, kdy je třeba rozhodnout.

A nebát se rozhodnout.

Protože neschopnost rozhodnout, ať už z jakéhokoli důvodu, může značně zkomplikovat život – vám, lidem okolo vás, vaším psím parťákům. Krátkodobě, dlouhodobě nebo pro celý zbytek života.

Vidět za samotným aktem rozhodnutí cokoli negativního je nesmysl.

Samozřejmě za nutného předpokladu, že rozhodnutí je skutečným rozhodnutím.

Něco rozhodnout pro některé lidi bohužel skutečně představuje nadlidský úkol – v životě, v práci, v partnerském nebo lidskopsím vztahu.

Bojí se odpovědnosti za své rozhodnutí...

Bojí se být dominantní, protože bez té správné dominance v dané chvíli nerozhodnete nic...

Bojí se reakce okolí – lidského i psího...

Proč?

Protože právě proto.

Psí sociální společenství je založené na hierarchickém základě a „ten nejvyšší“ vždy musí umět rozhodnout.

Rozhodnout správně a nebát se rozhodnutí učinit.

Co si o vás bude myslet váš vlastní pes, když se svého potenciálního rozhodnutí budete bát?

Nikdy pro něj nebudete vůdčí jedincem.

Přitom ve svém běžném životě zažíváte tolik situací, kdy čeká právě na vaše rozhodnutí.

„Jak s touto situací naložíme?“

„Tamhle je nějaký velký pes, co teď? Půjdeme kolem nebo počkáme někde stranou, půjdeme jinou cestou?“

„Tenhle cizí člověk na mě chce sahat a prý mě pohladit, dovolíš mu to?“

„Půjdeme tudy nebo jinudy, půjdeme pomalu nebo rychle, zastavíme?“

Rozhodni, můj človíčku, tohle je přece tvůj úkol...

Proč jsi ještě nerozhodl?

Proč se díváš tak nejistě... podívej, už je nejvyšší čas něco udělat nebo bude průšvih... proč mlčíš?

Bojíš se svého rozhodnutí?

Ach jo, zas to budu muset udělat za tebe, můj človíčku...

Nejsi moje opora, nejsi můj maják...

Tolik lidí trpí ve svých životech a osudech jen proto, že neumějí udělat rozhodnutí.

Dále žijí v partnerských vztazích, které jim nevyhovují, které je ubíjejí – je i jejich psí parťáky...

Dále se vracejí ze zaměstnání, která je neuspokojují a která jim seberou jejich veškerou energii – včetně té, kterou tak  moc potřebují jejich psí parťáci...

Bojí se učinit rozhodnutí, které by to vše od základu změnilo.

Setkávám se s tím u svých klientů docela často a musíme o tom spolu otevřeně mluvit, protože každým trápením svého člověka trpí i jeho pejsek.

Je třeba se zbavit příčiny své nepohody, je třeba zbavit se své slabosti...

Nemaskovat následky a nezavírat oči, ale řešit příčiny...

Řešit je ve všem – v životě, v nemoci, v mezilidských i lidskopsích vztazích...

Učinit rozhodnutí.

Nebát se tohoto aktu, protože pokud v dané chvíli potřebné rozhodnutí neuděláte, ublížíte jen sami sobě, svým blízkým – a svým pejskům...

Rozhodnutí nikdy není o šikanování nebo sekýrování, pokud je jako rozhodnutí provedeno.

„Půjdeme jinudy, tahle cesta není bezpečná...“

„Ne, nepřeji si, aby vaše dítě hladilo mého psa...“

„Nechci, abyste na mě sahal...“

„Nechci už s tebou být...“

Nejde o nic jiného než o rozhodnutí.

Vaše rozhodnutí v situaci, která je vyžaduje.

„Podívej, náš pes není v pohodě. Nechci se na to jen tak dívat, není šťastný on ani my, takhle jsme to přece nikdo nechtěli. Někde děláme chybu, potřebujeme poradit a pomoct a ty prosím tě vůbec neřeš svoje ego a to, že ten člověk, který nám pomůže, je chlap...“

Určitě jste si tím mnozí už sami prošli a další projdete.

Když budete jediní, kdo v dané věci může rozhodnout, ať už za sebe nebo za blízkou bytost, udělejte to. Protože pokud k tomu nebudete mít odvahu, pokud vaší hlavní povahovou stránkou bude obyčejná lidská zbabělost a strach z odpovědnosti, pak jste zároveň zodpovědní i za vše špatné, co s sebou vaše „nerozhodnutí“ přinese...

Za svůj vlastní život zodpovídáte jen sami sobě.

Za svůj vliv na životy jiných jste vždy zodpovědní těm, které jste k sobě přivedli.

Jedním ze základních předpokladů fungujícího psího hierarchického společenství je schopnost jeho vůdčího jedince umět se správně rozhodnout ve prospěch celé smečky a svoje rozhodnutí dokázat prosadit bez násilí, psychického nátlaku nebo vydírání.

V opačném případě je v zájmu přežití nahrazen jedincem schopnějším.

Tento princip je geneticky zakořeněn i v dnešních generacích psů všech plemen a tragicky jej nezvládáme my lidé.

Pokud neumíte rozhodnout, pokud se bojíte zodpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud jste psychicky slabí, pak ničíte život sami sobě i všem lidskopsím parťákům, které jste si do svého života přibrali...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Nádor v hlavě“

 

Dnes si popovídáme o jednom fenoménu, který je pro psy vysoce nebezpečný.

Vysoce nebezpečný, protože si z něj někteří majitelé psů, kteří své svěřence jednoduše nezvládli po stránce výchovy a komunikace, vytvářejí alibi pro ukončení psího života...

Nejprve si vysvětlíme, co to je skutečný nádor v hlavě.

Jedná se o rakovinný útvar, který se vytvoří v mozkové části lebky stejnými mechanismy jako se vytváří na jiných tělesných orgánech, tedy buď jako primární z mozkové tkáně nebo jako sekundární ve formě metastáz nádoru jiného.

Projevy jeho existence mohou být jak psychické (například apatie či naopak neklid) nebo fyzické (například nakloněná hlava, ztráta rovnováhy, chůze v kruhu, oční projevy atd.), záleží na konkrétní oblasti mozku, kterou nádor bezprostředně ovlivňuje.

Diagnostika mozkového nádoru je vždy složitější proces, k jednoznačné diagnóze jsou zapotřebí kromě klasických neurologických metod i vysoce sofistikované metody, jakými je například magnetická rezonance. Jednoduše řečeno – nikdy nelze tuto diagnózu určit jen tak „od oka“, bez pečlivého vyšetření psího pacienta a nemůže tak postupovat ani veterinář, natož laik.

Přesto, a teď se dostávám k tomu, proč tento článek vlastně píši, se ničím nepodložené výkřiky „Ten pes má (pokud ještě je naživu) / měl (jako "vysvětlení" pro násilné ukončení jeho života) v hlavě určitě nádor!“ velmi často šíří reálným i internetovým světem...

Znovu teď zdůrazňuji jednu zásadní skutečnost, kterou nikterak nezpochybňuji.

Ano, jsou případy, kdy se stejně jako u člověka i u psa mozkový nádor vytvoří, jednoznačně a prokazatelně a stejně jako jakýkoli jiný rakovinný útvar je to vždy příběh neštěstí, smutku, zoufalosti a velké bolesti.

O to víc byste však vy, kterých se to týká, měli být s podobnými zcela nepodloženými a alibistickými výmluvami své vlastní neschopnosti opatrní a nepřivolávat špatnou karmu na sebe, své okolí ani své psí parťáky!

Nepřestává mě udivovat, kolik takových případů jsem už pročítal nebo o nich slyšel.

Nepřestává mě bolet, kolik skvělých psích životů už tento šílený přístup stál.

Nepřestává mě vytáčet, kolik lidí je schopno si svoje vlastní selhání odůvodnit tím, že jejich pes má určitě v hlavě nádor, protože jinak by se nechoval tak, jak se chová.

Nepřestává mě mrzet, že se najdou veterináři, kteří bez skutečně precizního vyšetření vyřknou ortel o nádoru v hlavě a následně psa uspí, protože podle majitele „je pes agresivní“...

Začíná se z toho stávat vysoce nebezpečný precedens.

Kde nestačí zmrzačení kastrací, budeme rovnou popravovat?

Vzpomínám si na zhruba tři psy, kteří se ke mně během minulých let se svými majiteli dostali s diagnózou „nádor v hlavě“. Už to nějaká doba je a nevybavuji si samozřejmě všechny detaily, ale...

… za jednoho (byl to pitbul nebo amstaf, už si nepamatuji úplně přesně) jsem to od jedné mě zcela neznámé paní schytal už v Poradně, neboť to prý bude určitě nádor na mozku, to že paní zná a že je všechno ztracené. Realita byla samozřejmě zcela jiná, protože dotyčný pejsek pak ke mně přijel na individuální výcvikový servis a až na přirozená omezení daná jeho plemennou genetikou byl naprosto normální a zdravý, jen jeho majitelka se potřebovala něco naučit...

… dalším byl mladý, tehdy teprve roční dobrman, u kterého už jeho věk značně znevěrohodňoval údajnou diagnózu mozkového nádoru. Přijeli na konzultaci a skutečnost byla taková, že byl jen extrémně plachý a bál se i vlastního stínu, ale jeho majitelku vidím před sebou jako dnes, kdy odjížděla s vykulenýma očima, jak se chová úplně jinak a bez jakýchkoli strachových projevů, pokud se s ním správně komunikuje. Být to skutečně nádor, takhle by to fakt nefungovalo...

… bullmastif se stejnou diagnózou, v reálu pouze majitelem nezvládnutá přirozená plemenná dominance v kombinaci s dlouhodobým stresem...

Pejsek, který byl odejit zcela nedávno, tolik štěstí neměl. Přes dobře míněná víceletá opakovaná doporučení její kamarádky, ať s ním za mnou jeho majitelka přijede, protože základní nezvládnutí jeho plemene bylo evidentní, se tak nikdy nestalo a po údajně bezdůvodném napadnutí partnera byl utracen. Že prý „měl nádor v hlavě“ – bylo mu teprve 6 nebo 7 let...

Stačí se jen tak letmo podívat na diskuzní žumpu ifauna tečka cz, stačí si projet pár zdrojů na sociálních sítích a alarmující počet diskutujících má jasno.

„Nádor v hlavě!“

Tak ještě jednou.

Rakovinné mozkové nádory jsou v potvrzených případech bohužel smutná realita, nicméně jsou statisticky významně méně četné, nežli rakovinné bujení v jiných orgánech.

Některá plemena k nim mají výrazně vyšší predispozice.

K jejich rozvinutí dochází ve vyšším až vysokém (podle plemene) věku (kolem 10 let).

Spouštěčem bývá kromě genetických predispozic i trauma a dlouhodobý stres.

A znova opakuji, aby bylo jasno – ano, tyto případy se bohužel skutečně stávají, nikterak jejich existenci nepopírám ani nevyvracím.

Ale na druhou stranu dochází zároveň také k brutálnímu zneužívání tohoto fenoménu, kdy jsou touto diagnózou onálepkováni psí jedinci, kteří jí evidentně netrpí a u nichž slouží pouze k vytvoření alibi, proč dotyčného pejska utratit!

Děje se tak v míře nikoli zanedbatelné a v pozadí jsou v naprosté většině důvody typu:

„Napadá jiné psy!“

„Napadá lidi!“

„Pokousal mě (ji, jeho, partnera, partnerku, dítě, tchyni, tchána...)!“

Ne, moji milí zlatí.

Váš pes nemá „nádor v hlavě“ a mozkový nádor opravdu není bez dalších doprovodných symptomů důvodem, proč vás pes projeví strachovou nebo dominantní agresi.

Ta chyba je ve vás, tam ji hledejte.

To jen vy sami jste ho špatně vychovali a špatně s ním komunikujete, žije vedle vás v dlouhodobém stresu, necítí se s vámi dobře, nevěnujete se mu, nezvládli jste povahu jeho plemene nebo osobnost konkrétního psího jedince...

Nebo jste si jednoduše vybrali „exkluzivní“ plemeno, na které nestačíte...

Nebo jste agresivní psychopati, ze kterých si váš pes jen vzal příklad – jací jste vy, takový je váš pes...

Nebo jen uvěříte každému nesmyslu, který vám někdo řekne nebo si přečtete na internetu – a uvěříte mu tak rádi, protože vy sami přece za nic nemůžete, za to může ten ošklivý nádor, že vás váš vlastní pes pokousal...

Vyberte si.

Pravděpodobnost, že původcem problémů, které se svým pejskem máte, jste vy sami, je tisíckrát vyšší než pravděpodobnost „nádoru v hlavě“.

Vyřešte svůj vlastní problém a napravte svoje vlastní chyby...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Náš život je i životem našich pejsků...

 

Příčiny a následky, o kterých mluvím v tomto videu, jsou jak přes kopírák a setkávám se s nimi já prostřednictvím svých klientů a řada z vás prostřednictvím svých vlastních životů.

Jejich atributy bývají stejné, různá jsou jen psí plemena a jejich majitelé.

K povídání o některých obecných fenoménech mě inspiroval příběh mého klienta a jeho pejska, s nimiž jsem se setkal díky našemu individuálnímu výcvikovému servisu, ale jak jsem již napsal, řekl ve videu a znovu teď zdůrazním – skutečnosti zmíněné ve videu se rozhodně netýkají jen jednoho konkrétního člověka a jednoho konkrétního psího plemene...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nevnímat jen sami sebe

 

Lidskopsí příběhy přináší sám život a nejinak je tomu i v inspiraci dnešního článku, ze které opět plyne několik dobrých a všeobecně platných doporučení...

Před nedávnou dobou jsem se chystal s mým telátkem nastoupit do výtahu, před kterým už čekala sousedka z našeho paneláku.

A říká: „Předem se omlouvám, že jsem trochu nervózní... víte, před několika dny mě pokousal velký pes, když jsem šla okolo něj a teď se malinko bojím...“

Byl jsem samozřejmě zvědavý a tak jsme si chvíli povídali.

Paní mi odvyprávěla příběh prostý, zdaleka ne ojedinělý, ne první a určitě ani poslední ve světě kolem nás.

Šla ráno do práce a v místě, které shodou okolností i já velmi dobře znám, míjela paní s velkým psem. Plemeno nevěděla a pro danou modelovou situaci ani není důležité, mohlo by se to stát s jakýmkoli jiným psem většího vzrůstu a odpovídajících povahově-zkušenostních charakteristik.

V okamžiku, kdy oba dva míjela, pes údajně zničehonic a bez zjevného spouštěče vyskočil a paní kousl do paže...

Pro pochopení souvislostí – místo, kde se všichni potkali, je chodník v zatáčce, z jedné strany ohraničený zdí, ze strany druhé zábradlím. Tedy zúžený prostor a už asi tušíte, kam tím mířím.

Další průběh, tedy jak se dámy spolu nakonec domluvily, už není důležitý.

Podstatné a poučné jsou pro nás jiné věci.

První z nich je ta, že se zde opět vyskytují vzorce, před kterými vás opakovaně varuji, na které ve svých článcích opakovaně upozorňuji (a svým klientům během našich lekcí názorně ukazuji na chování lidí, které potkáváme) a jak sami vidíte, nejedná se z mé strany o žádné teoretizování a strašení, ale o reálné situace běžného denního života.

Co z tohoto příběhu plyne pro správné vzorce chování člověka ať už v roli „nepejskaře“ či naopak „pejskaře s pejskem po svém boku“?

Pokud se ocitnete v jakékoli z těchto rolí v zúženém prostoru, pak při vzájemném míjení razantně vzrůstá pravděpodobnost průšvihu. Stejně tak v malém uzavřeném prostoru (typicky výtahy a menší místnosti) nebo v místě, kde za sebou máte zeď, plot nebo jinou pevnou překážku, která brání jeho opuštění, odstoupení, změně pozice a obecně vyhnutí se příliš blízkému osobnímu kontaktu.

Co s tím?

Jednoduše – přemýšlím dopředu a do podobného prostoru se bezhlavě necpu!

Já vím, že takto napsané je to naprosto jasné a logické, bohužel ve skutečném životě „tam venku“, to spoustě lidí z obou zmíněných skupin evidentně jasné a logické nepřijde. Jak berani jdou „nepejskaři“ urputně za svým, protože „oni přece spěchají“, stejně tak i ta druhá skupina, „pejskaři s pejskem po boku“ - oni přece spěchají úplně stejně a proč by kdokoli měl někomu uhýbat, někam se brutálně a bez rozmyslu nacpat je přece jejich nezadatelné občanské právo, áááno... a až potkáme v lese medvěda, on nám jistě také uhne...

No a pak to občas dopadne jako v tomto příběhu ze života mé sousedky.

Nevím, kdo se v něm koho omezil, kdo nepřemýšlel a nepředvídal, nebyl jsem u toho, hlavní vina mohla být jen na jedné straně stejně jako na obou.

Stačí jen nervozita, zvednutá ruka ve snaze lépe se vyhnout (a z psího pohledu následně primární cíl zákusu), nesoustředění psího majitele... a pak to může být velmi rychlé.

Psí druh tak, jak je nastavený od přírody, velmi často a naprosto přirozeně vyhodnotí (o to více razantní nebo nervózní) vstup do osobního prostoru svého i své lidskopsí smečky jako ohrožení a zareaguje na něj – zavrčením jako varováním nebo rovnou přímým útokem.

Protože, jak je bohužel opět realitou mezi naprostou většinou lidskopsích dvojic, jej vůbec a ani v nejmenším nezajímá názor jeho „vůdce smečky“, ne v případě, pokud žádný jeho lidský vůdčí jedinec neexistuje a už vůbec ne v případě, pokud se jeho člověk sám projevuje jako magor, který nevidí a nevnímá nikoho než sebe samotného a místo správného strategického rozhodnutí nacpe svoje „já“ včetně „psího já“ tam, kde v té době rozhodně nemá co dělat.

Také proto učím své klienty tomu, čemu je učím.

A vy ostatní – přemýšlejte a předvídejte...

Občas je ten správný čas se zastavit a počkat, než společným prostorem projde ten druhý...

Ohlédněte se za svoje záda, kdo a co za nimi je...

Myslete na to, že strana, na které svého psa vedete, je pro okolí daleko nebezpečnější než strana, kterou svým tělem odstiňujete...

Uvědomte si, že na konci vodítka nemáte precizně naprogramovaného robůtka, ale živou bytost s na rozdíl od vás stále ještě zdravě fungujícími instinkty, která dění okolo nevyhodnocuje podle nařízení, zákazů a místních vyhlášek, ale na základě sdílení společného prostoru, který pokud se rozhodne něco řešit, to udělá tak rychle, že vy sami už zaregistrujete jen výsledek...

Uvědomte si, že dva metry volného vodítka mezi vaší rukou a obojkem vašeho psího parťáka znamenají dva metry volného horizontálního i vertikálního prostoru, kde se může stát cokoli, na co nebudete mít sebemenší šanci zareagovat...

Vždy musíte počítat s tím, že vaše lidské okolí může udělat tu úplně nejstupidnější a nejnepochopitelnější věc, která by vás samotné vůbec nenapadla...

Přemýšlejte o tom, jak moc vzorce chování a reakce vašeho pejska ovlivňuje stres plynoucí z prostředí, ve kterém žije, z vás samých i z přístupu, který vůči němu praktikujete...

A vy „nepejskaři“... všichni, kteří máte pocit, že se vám nemůže absolutně nic stát v situaci, kdy místo abyste ve svém spěchu chvilku zpomalili nebo použili zdravý rozum a při vzájemném míjení se někdy doslova fyzicky neotírali o naprosto cizího vzrostlého psa namísto logického využití několikametrového volného prostoru na druhé straně...

… zapněte alespoň na nezbytně potřebnou dobu mozek a udělejte to, co vám velí zdravý rozum a instinkt sebezáchovy.

Běžci, cyklisté, řada dalších lidí, které potkáváme dnes a denně.

Chce to jen špetku ohleduplnosti, respektu a předvídavostí z obou stran.

Nevnímat jen sami sebe.

Protože jak vidíte, naprosto zbytečné případy, kdy dojde k pokousání a u mnoha jedinců k následnému posttraumatickému syndromu „strachu ze psů“, se skutečně stávají. Mé sousedce, dětem, běžcům, cyklistům, lidem ponořených do hlubokých filozofických úvah absolutně nevnímajícím své okolí.

Psím majitelům, žijícím v pomýleném přesvědčení, jak vycvičeného a ovladatelného svého psího šampióna mají.

A pro připomenutí právě těchto přece tak „jasných a logických“ skutečností jsem tento článek napsal...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Adopcí pejska vše teprve začíná, ne končí

 

Řada mých článků čerpá inspiraci z reálných situací života, kdy si všímám lidskopsího hemžení kolem sebe. Občas se s někým zastavím, protože mě třeba zaujme pejsek (stejně tak jako to jiní lidé dělají s námi), zvlášť pokud se s dotyčným člověkem potkáváme častěji.

A v určitých případech mě pak taková konverzace svede k myšlence něco napsat, protože její scénář patří k těm velmi provařeným a nejen já jej vídám, slýchám a čtu  každou chvíli. Scénáře, které bohužel pěkně ukazují, jak často se určité nesmyslné vzorce uvažování honí lidem v hlavě a protože patří k těm, které pejskům skutečně nepomáhají, bylo by teď třeba fajn si něco z toho malinko rozebrat...

Setkání s paní, které mne inspirovalo k tomuto textu, proběhlo před několika málo dny.

Vídal jsem ji kdysi s pejskem již pokročilého věku, pak nějakou dobu ne a před pár dny jsem ji potkal s baculatým křížencem na vodítku, když jsme se s telátkem vraceli z procházky.

„Máte kastrovaného pejska z útulku, viďte?“

Paní přitakala, že prý je mu devět let, ona ho má asi půl roku a skutečně je vykastrovaný a z útulku...

Nebylo to těžké poznat, pejsek se choval jako typický nejistý kastrát s typickým přístupem „když ho (moje telátko) k sobě nepustím, nepozná to, tak budu štěkat a tvářit se zle“ a stejně tak typicky i vypadal – byl odhadem tak do 40-42 cm výšky, základ bílý s černými skvrnami a figuru měl chudák jako malé prasátko.

Což jsem paní i tak nějak vlídně řekl... a tím to všechno začalo.

Že je obézní, připustila.

Že to pro pejska vážně není dobré a bylo by záhodno podle toho upravit krmný režim, by byla asi také ochotna akceptovat – prý to i sama někde četla, že kastrovaní psi přibírají na váze...

Fajn.

Pak mi ovšem začala vysvětlovat, že ten pejsek, ač ho má teprve půl roku, ji všude statečně brání proti jiným psům.

V ten moment jsem se poprvé pokusil paní vysvětlit realitu – že ten pejsek ji opravdu nebrání, ale jako kastrát bez psychické opory brání sám sebe a je rád, že vůbec je...

Stáli jsme s telátkem asi dva metry od této lidskopsí dvojice, telátko se svým typickým pyrenejským nadhledem bylo úplně potichu a ani se nehnulo, jen vše pozorně sledovalo, pejsek se schovával za paní, štěkal a štěkal a nebýt na vodítku, už by utíkal někam do pryč.

„No vidíte, jak mě brání!“

Znovu jsem se paní snažil vrátit do reálného světa a vysvětlit jí, že vzorce jeho chování jsou skutečně zcela jiné – stále vlídně, svým obvyklým klidným hlasem.

„No tak mi poraďte co mám dělat!“

Hlas a emoce paní se změnily a to už se mi malinko přestávalo líbit, nemám rád, pokud proti mně někdo startuje ve chvíli, kdy ode mne zároveň chce radu nebo pomoc.

Stále v klidu jsem se jí pokusil vysvětlit, že pokud chce pomoci, pak tomu budeme muset věnovat více času a nevyřešíme to teď uprostřed ulice. Zároveň jsem jí znovu doporučil začít zapracováním na psí kondici, protože jinak si tohoto křížence dlouho neužije, spolu s výčtem všech důsledků, které obezita na psí zdraví má.

Paní na mě chvíli koukala a pak mi sdělila, že to určitě není kříženec, ale český strakatý pes.

Pro změnu jsem teď na ni koukal já a zeptal se, jestli jí tuto informaci sdělili v útulku.

Protože český strakatý pes to skutečně nebyl ani náhodou.

Že prý ne, ale že si to načetla na internetu a že sedí kohoutková výška a má skvrny.

Jsem léty práce s lidmi již vytrénován a tak stále stejným vlídným klidným hlasem paní vysvětluji, že tohle opravdu nestačí a že když se na pejska podívá, tak musí vidět, že nesedí (ani po odmyslení si obezity) stavba těla, končetiny, typ zbarvení ani typ hlavy...

Paní znejistěla, přesto svoji teorii o čistém plemeni český strakatý pes během našeho následujícího hovoru ještě párkrát zkusila a já znovu vysvětloval, proč opravdu ne a ať si uvědomí, že prostě má křížence. A že to v daném případě skutečně není to nejdůležitější.

„Tak mi teda řekněte, co s ním mám dělat!“

Stále v klidu jsem znovu paní sdělil, že pro začátek bude úplně stačit, když vymaže některé věci, které má nastaveny v hlavě – tedy svoje přesvědčení o strakáči a o tom, jak ji brání. A ať s ním začne víc pracovat (protože pejskům z útulku jednoduše chceme jejich život zlepšit, ne je dál nechat napospas jejich démonům, stresům a minulosti), upraví mu stravu a pohyb a především ať z něj má radost a užívá si jejich společný život...

„Já mám třicet let psy a s tímhle si nevím rady! Tak mi poraďte!“

Ach ano... podobné argumenty slýchám docela často... „třicet let chovám tohle plemeno... sto let mám psy...“

Nevypovídá to o dotyčném vůbec nic, věřte mi.

V každém oboru lidské činnosti, i když ho budete vykonávat celý produktivní život, můžete i na jeho konci zůstat na úrovni, kde jste začali. Nic se nenaučit, nic nepochopit.

Je to jenom kvantita, nikoli kvalita.

A protože paní už byla docela agresivní a přestalo se mi to líbit, tak jsem jí v klidu řekl, že pokud bude chtít, s pejskem jí pomůžu.

Ale až za stavu, kdy si ona sama pár věcí v hlavě ujasní a bude ochotna něco přijmout, něco změnit a bude chtít tomu věnovat potřebný čas – nemám kouzelnou hůlku a v psím světě je zapotřebí napravovat věci pořádně a od začátku. Protože v rozpoložení, v jakém se teď se mnou baví, není ochotná a schopná přijmout vůbec nic. A že nejlépe začne akceptací doporučení, o kterých jsme se před chvíli bavili...

Paní chvíli mlčela a neříkala nic, tak jsem se za doprovodného štěkotu a zmítání na vodítku jejího nového psího parťáka rozloučil a zatím jsme se znovu nepotkali.

Jeden příběh a osobní zkušenost za všechny, kterých jsou denně plné internetové diskuze a sociální sítě...

Vezměte si z toho prosím vy, kterých se to týká, alespoň základní poučení.

Tím, že jste se ujali pejska z útulku, jste se nestali hvězdami a superčlověkem a váš úkol tímto úkonem zdaleka neskončil.

Protože podepsáním adopční smlouvy teprve začal a vy byste měli udělat všechno pro to, aby váš nový psí kamarád žil podstatně lepší život, než jaký měl předtím.

Až moc často se totiž setkávám s šíleným přístupem „on je chudák a takového už jsem si ho vzal/a, on už jiný nebude...“

Nebude, pokud mu nepomůžete. Bude, pokud pro to vy sami něco uděláte. Je to jen na vás.

V naprosté většině případů dostanete do ruky kastrovaného pejska nebo fenku. Nepropadejte nesmyslné iluzi, že jejich mnohdy čistě agresivní projevy (štěkání, vrčení, ukazování zubů, startování) vůči psímu okolí jsou důkazem toho, jak vás miluji a jak vás brání.

Ani náhodou.

Tihle psí jedinci brání jen sami sebe.

Jsou k smrti vyděšení a protože ve svých nových majitelích až na velmi vzácné výjimky nemají podporu, bojují za svůj vlastní život.

Jsem kastrovaný/á a nejefektivnější obrana je nikoho k sobě nepustit, aby to nezjistil...“

Už chápete? Tolikrát jsem to nejen ve svých článcích o kastraci už vysvětloval.

Nečechrejte si ego velmi častou mylnou představou o tom, že váš nový psí kámoš je nějaké čistokrevné plemeno. Buď je nebo není, vůbec nic to ale neznamená. Každý (zachráněný) psí život má naprosto stejnou hodnotu a jestli se jedná o vyhozeného psa s rodokmenem nebo vykopnutého křížence, je naprosto jedno...

A přesně tak byste i vy sami k tomu měli přistupovat.

Váš adoptovaný pejsek se k vám dostal jednoznačně obézní nebo se do této formy vypracoval až u vás?

Znovu opakuji, že kastrace má mimo jiné značný vliv na (nejen) psí metabolismus a apetit.

Znovu opakuji, že silná obezita má (nejen) u psů velmi negativní zdravotní dopady na klouby a pohybový aparát obecně, na srdce, plíce, pohyblivost a celkový fyzický i psychický stav psího jedince – ať už kastrovaného nebo nekastrovaného. Prosím nepodceňujte to a opět je jen ve vašich rukách,  jaké v tomto směru uděláte rozhodnutí...

Ještě jednou.

Převzetím pejska z útulku teprve vše začíná a přesně od tohoto okamžiku nesete plnou zodpovědnost za psí život.

Ten psí život chcete zlepšit, proto jste si pejska vzali. Nevzali jste si ho proto, aby vás okolí obdivovalo, jací jste dobrotiví, obětaví a vůbec celí úžasní...

Mylné interpretace psích vzorců chování jsou vždy začátkem velkého průšvihu.

Na všech životech záleží stejně, neexistují „podřadní psi“ ani lidé.

Přijměte jednoznačný fakt, že kastrovaný pes i fena mají v důsledku tohoto zásadního zásahu do psího organismu mimo jiné změněné určité vzorce chování, mějte to na paměti a předvídejte reakce jejich i reakce psího okolí. Neberte si to osobně a nechovejte se jako uražená princezna, pokud  tuto skutečnost před vámi někdo zmíní – stejně jako hárající fenu je rozumné zavčas „ohlásit“ i kastrovaného jedince. Můžete tak velmi jednoduše předejít velkým nepříjemnostem.

Není to přece žádná raketová věda.

Vše dobré spočívá v uvědomění si odpovědnosti a skutečných psích potřeb, nerezignování a nevzdávání se při prvních potížích a především vyloučení vlastního ega a mesiášského syndromu z celého procesu „záchrany pejska“...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Každý den se potkáváme a míjíme...

 

Nemám rád určování pravidel v těch oblastech lidského života, kde by mělo stačit prosté používání mozku a intuice.

Jsem hluboce přesvědčený o tom, že právě venkovní lidskopsí provoz je jednou z nich.

Paradoxně právě v této oblasti jsou některá „zavedená pravidla“ tím, co řadu běžných každodenních situací neskutečným způsobem zkomplikuje a kde místo jednoduchého přímočarého řešení nastoupí agresivní vyjasňování pozic ať už psích nebo lidských...

Není to zdaleka první článek, který na toto téma píšu a s největší pravděpodobností nebude ani zdaleka poslední. Ale jak praktický život ukazuje, řadě nepříjemných situací bychom se my všichni mohli vyhnout, pokud bychom na svých psích procházkách trochu více používali zdravý rozum, předvídavost, pohotovost a nelpění na nesmyslech.

Takže si teď sám za sebe dovolím zveřejnit jen pár (ale zato opravdu důležitých) doporučení, co dělat a co opravdu nedělat. Zkuste se nad nimi prosím zamyslet, zda nebýváte i vy sami občas původci zcela zbytečně vyhrocených situací, kterým se však dalo velmi snadno předejít...

Začneme takovým jedním nesmyslným „pravidlem“, které mají ve zvyku si vynucovat (a občas velmi arogantně a agresivně) cvičákovci.

Ne, skutečně není moje ani nikoho jiného povinnost vést svého psa na levé straně. Vést pejska nalevo je pouze povinnost vyžadovaná na cvičácích a ve výstavním kruhu, nic víc. A vzhledem k faktu, že naprostá většina lidské populace jsou praváci, tudíž jejich dominantní strana je pravá, jejich pravá ruka je silnější, reakce pohotovější a stejně tak i periferní vidění mají na pravé straně přirozenější, je podobné vynucování si téměř povinnosti mít ve veřejném prostoru psa nalevo velmi hloupé.

Už jsem to psal několikrát a učím to tak i své klienty – pejska mějte na své dominantní straně, praváci napravo a leváci nalevo, je to pro vás daleko výhodnější. Samozřejmě, pokud máte na své dominantní straně hendikep (např. zánět šlach, ortézu nebo jinou komplikaci), pejska si povedete na straně druhé. Tak, jak velí zdravý rozum, nikoli na základě stupidní představy nějakého človíčka ze cvičáku...

Flexivodítka.

Nesmysl sám o sobě, zmiňuji to často a psal jsem o tom docela nedávno.

Až si, vážení uživatelé tohoto „báječného vynálezu“, budete potřebovat rychle přitáhnout pejska k sobě, s překvapením zjistíte, že vzhledem k principu flexiny to jednoduše nejde. Ve zlomku sekundy popustit ano, přitáhnout ani náhodou...

Zkuste si to.

A řezat si prsty o tenké lanko se vám nechce, že?

Takže, pěkně prosím, zbavte se svého zlozvyku mít flexivodítko s pejskem na druhém konci permanentně vypuštěné až na doraz, blokujíce celou šířku cesty nebo za zaujatého klevetění s kamarádkou přímo uprostřed ulice, takže váš nebohý a v naprosté většině případů vámi naprosto nezvládnutý a nevychovaný psí parťák má několik metrů volného prostoru, který si velmi rád prohlásí za svůj a podle toho se bude i chovat.

Vůbec nejlépe pak uděláte, když si pořídíte normální pevné vodítko. Už jen to samo o sobě vás mnohému naučí, minimálně zamyšlení nad tím, že nejste na světě sami, občas kolem vás někdo potřebuje projít a svého pejska tak máte bezpečně u sebe, nikoli několik metrů od sebe, sice přivázaného, nicméně na pro vás v tu chvíli naprosto neznámém místě, protože nevidíte neslyšíte nevnímáte...

Opět je to jen a pouze o přemýšlení, základní interakci s okolím, předvídavosti a vnímání skutečnosti, že momentálně nejste venku sami, ale se svým pejskem, na kterého je holt potřeba také se trochu soustředit.

S tím souvisí následující.

Prosté míjení se s protijdoucím lidskopsím párem.

Je neuvěřitelné, jak komplikovaná tato každodenní rutinní záležitost pro mnohé může být a jaké z ní někteří jedinci (lidští i psí) dokáží vyrobit drama...

Je to přece tak jednoduché.

Protijdoucí dvojici (trojici, čtveřici, partu, tlupu...) včas zaregistruji, na svého pejska v klidu promluvím, pokud je potřeba, vezmu si ho na vodítko nebo jen blíž k sobě, strategicky si vzhledem k situaci ujasním, kudy půjdu (jinými slovy řečeno nebudu se zmateně motat ze strany na stranu jak připitý orangutan) a stále v klidu projdu kolem. Pokud mám štěstí a ten druhý je také příčetný a při smyslech, míjení proběhne v naprostém míru a všeobecné pohodě ze strany lidí i jejich psího doprovodu...

Pokud jeden z lidí příčetný a při smyslech není, dojde ke komplikaci již během této sofistikované operace nebo bezprostředně po ní.

Protože následná chyba mnoha psích majitelů je velmi častá a oblíbená – a velmi hrubá...

Dojde k ní v okamžiku, kdy jsou se svým pejskem ještě ani ne metr  za vámi.

V té chvíli totiž uvolní vodítko.

A v devíti případech z deseti se stane přesně to, co se nevyhnutelně stát musí.

Pejsek se otočí zpátky a jde za tím, kterého právě minul.

Neví o tom jeho majitel, protože ten již ve svaté rovnováze s celým vesmírem kráčí dál, hledí do budoucnosti a přemýšlí, co bude k večeři...

Neví o tom ani majitel pejska, za jehož zadkem se právě objevil ten druhý, neboť celou záležitost ve své hlavě již dávno ukončil a stejně bohorovně kráčí ke světlým zítřkům i on...

Pointa?

V následujícím okamžiku jsou oba človíčkové vráceni do drsné reality děním, probíhajícím do této chvíle bez jejich existence a bez toho, že by si vůbec něčeho všimli. A buď to v tom lepším případě skončí jen vzájemným očucháváním obou psích protagonistů, v případě horším psím konfliktem.

Viníci?

Jednoznačně oba psí majitelé, protože oba si měli ještě několik metrů po vzájemném míjení se ohlídat situaci, nepouštět vodítka či dokonce své pejsky rovnou neodepínat a uvědomit si, že svět je i za jejich zády, nejen před nimi...

Další oblíbená chyba.

Kolikpak má pejsek nohou?

Správně, čtyři.

A proč má čtyři?

No přece proto, aby jimi kráčel po zemi, milé děti...

A pejsek, který místo toho, aby svoje tlapky používal k jejich účelu, je nesen v náručí svého majitele s děsem v očích, do které je teleportován v okamžiku spatření protijdoucího pejska na vodítku... není pejsek.

Přesně tak to v každém takovém případě, dostatečně nahlas, aby mě slyšel i ten pomýlený pejskař, hlásím svým pejskům i pejskům svých klientů.

Protože brát svého pejska do náruče, aby ho ten druhý, v poklidu kráčející na vodítku se svým člověkem, nesežral, je nejen směšné, ale z hlediska působení a formování psychiky nešťastného psího parťáka těžce devastující. Už jsem o tom také psal mnohokrát...

Stejně tak mnozí majitelé větších a velkých psích plemen předvádějí úžasné dramatické divadlo, kdy v okamžiku spatření protijdoucího psa toho svého doslova natlačí na plot nebo zeď, aby jej následně ukrmili k smrti nějakými pitomými mňamkami, protože prý „Odvrátíme tak jeho pozornost, takhle nás to učí na cvičáku, halelujá...“

Panebože, za co nás trestáš?

Shrnu to.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí nedělat svému minipejskovi ani psímu obříkovi z běžné každodenní situace, tedy míjení jiného psího kolegy, trauma. To vážně není drama, tady nejde o život. Drama a ohrožení z toho vyrobíte vy sami ve své hlavě a pak ji úspěšně přenesete do hlavy psí.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí vnímat, že v danou chvíli nejsem ve veřejném prostoru sám, ale pohybují se kolem mne další lidé a jiní psi. Podle toho se chovám, pejska mám odpovídajícím způsobem zajištěného, nechám dostatek prostoru i jiným a pokud je potřeba, zastavím se a udělám volný průchod.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí vyhodit flexivodítko a pořídit si vodítko normální pevné a takové, které se vám bude dobře držet v ruce a bude se vám s ním dobře manipulovat. Na flexinách se vám pejsek vážně „nevyběhá“, jak bývá častým argumentem jejich prodejců a zblblých uživatelů, naopak vás velmi rychle přivedou do opravdu svízelné situace. Superligu kaskadérů pak tvoří ti, kdo si na flexi vodí německou dogu nebo urostlého pastevce (tedy oni si vodí svoje lidi)... jojo, viděl jsem už párkrát na vlastní oči.

„Pravidla psího provozu“, respektive zdravý rozum, velí mít svého pejska na té straně, která je pro vás stranou silnější, rychlejší, pohotovější a přirozenější. Pokud to ještě nevíte, pak opravdu není žádný zákon, nařízení či vyhláška, že „pes musí být veden na straně levé“. Věřte mi. Není. Existuje pouze v hlavách cvičákovců, kteří vás chtějí sekýrovat, provokovat nebo už sami nevratně zblbli.

Naše lidskopsí setkání a míjení se budou přesně taková, jaká si je sami uděláme. Budou buď o pohodě a klidu, nebo o nervozitě a agresivitě.

Bůh s námi a našimi pejsky, vyberme si správně...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Spí dole v kuchyni a my v podkroví...“

 

K napsání článku mě inspiroval dotaz do Poradny z tohoto týdne. Na první pohled zcela rutinní, ale díky své lidskopsí práci jsem zvyklý zachytávat detaily, protože právě ty bývají často zásadní.

A přesně to se přihodilo i v tom dnešním dotazu...

Proč jsem se rozhodl jej obalit samostatným článkem?

Protože si myslím, že je zapotřebí upozorňovat na věci, které jsou v lidskopsím soužití špatně, zvláště na ty, které jsou špatně hodně.

Protože jako realista a dlouholetý praktik ve svém oboru dobře vím, že případ popsaný v tomto článku není zdaleka ojedinělý.

Protože chci, aby si lidé, jichž se to týká, něco uvědomili a napravili.

A nejúčinněji se chyby a špatný přístup demonstrují právě na reálných případech...

Dotaz i svoji odpověď zde uvádím ve stylisticky plném a nezměněném znění tak, jak jsou uveřejněny v mé Poradně, dotaz je jako vždy ponechán v původní podobě, tedy i včetně gramatických anomálií. Ty samozřejmě nejsou důležité, jde však o autenticitu, Poradna je navíc anonymní.

Plemeno: jorkšírský teriér
Pohlaví: fena
Stáří: 7 měsíců
Kastrace: ne

Dotaz: Dobrý den, prosím, poradíte co máme dělat s fenkou, aby v noci nekadila doma. Dělá to od prvního dne, co jsme ji dovezli, jako 2 měs. každé ráno máme nadílku. Na procházky chodí pravidelně v 7.00 v 15.00 a ve 21.00 a většinou se vykadí, mezi tím chodí často na zahradu. Přes den je hodná, vychovaná, nikde nečůrá ani nekaká. Misku s granulemi Youggies dostává ráno po 7 hod. a kolem 17 hod. Nešlo by třeba nějak posunout dobu odpoledního krmení? Buď třeba na 15, aby už pak neměla co vykadit, nebo naopak třeba na 20 hod. aby vydržela do těch 7. Nevím v kolik hodin to v noci dělá, spí dole v kuchyni ve svém pelechu a mi v podkroví, je hodná nijak neprotestuje, je na to zvyklá od malička, celou noc není slyšet, prostě vstane, hodí to pod stůl a jde zas spát.

Odpověď: Dobrý den:) Rozhodně bych večerní krmení posunul na později, v každém případě po (pod)večerní "velké" procházce - řekněme tedy někde mezi 19.- 20. hodinou. Dále bych se na Vašem místě ujistil, zda jí nedáváte těch granulí příliš mnoho, ověřil bych si poměr mezi objemem potravy a exkrementů, což opět dá celkem relevantní zpětnou vazbu o kvalitě granulí a jejich zpracování psím trávicím ústrojím.

Samozřejmě by nebylo od věci zkusit i jiné granule (Yoggies bych zrovna nedoporučoval, už vůbec ne pro jorkšíra).

Krmte 2x denně po ranní a večerní (v mnou doporučený čas) procházce (tu noční si nechte v původním čase, ale opravdu jen na štěněcí dovyvenčení), udělejte si kontrolu tak, jak jsem popsal výše a mějte na paměti, že teprve teď začíná u Vaší fenečky plně fungovat trávicí systém.

Jen ještě pro jistotu připomenu, že psí procházka opravdu musí být podle psích potřeb, tedy určitě ne jen formou "obejdeme panelák a rychle domů" - i to totiž podstatnou měrou ovlivňuje správnou funkcí psího vyměšování (střevní peristaltika, psychika atd.)

A ještě něco a berte to prosím velmi vážně - pokud je v noci od Vás izolovaná tak, jak popisujete, může za tím vším s největší pravděpodobností zcela přirozeně stát její psychický stres a ona Vám jej jen po svém psím způsobu dává najevo. Psi to takhle dělají, je to jeden ze způsobů vyjádření jejich psychické nepohody a moc bych Vás poprosil, abyste si alespoň trochu prostudovala tyto PSÍ STRÁNKY FALCO a zjistila, jak důležitý je pro Vaši fenečku pojem "smečka" a co je sociální komunikace a sociální blízkost. Jorkšír je navíc fyzicky velmi malé plemeno a při nejlepší vůli nedokážu pochopit, proč Vaše fenka své noci musí trávit sama, oddělená od Vás (podle Vašeho popisu) minimálně jedním patrem. Věřte mi, že jí to skutečně není jedno („nijak neprotestuje, je na to zvyklá od malička“ je pouze Váš alibismus nebo naprosté nepochopení psí podstaty, své malé dítě budete mít přece také u sebe a ne někde dole v kuchyni a Vaše fenka svoji izolaci jako vysoce sociálně založená bytost vnímá naprosto stejně, není o nic méně důležitá!) a s pravděpodobností blížící se jistotě je právě toto hlavní příčinou Vašeho současného problému.

Nevíte o ní, neslyšíte její dech, neuslyšíte, pokud se jí v noci něco bude dít. Jorkšír je malý, ona navíc ještě štěně a pokud by se začala například dusit vdechnutím nebo pozřením nějakého malého předmětu nebo vlastními zvratky, něco na ni spadne, bude potřebovat akutně ven nebo ji budou trápit zlé sny (ano, i od toho je tu psychická podpora a fyzická přítomnost jejího "majáku"!), ani o tom nebudete vědět, protože ona je od Vás fyzicky dokonale oddělená. Riskovala byste stejně u kohokoli jiného, na kom by Vám záleželo?

Nic osobního, ale skutečný problém bývá často úplně někde jinde, než kde ho vidí psí majitel...

Ano – skutečný problém bývá často úplně někde jinde, než kde ho vidí psí majitel.

Třebaže v tomto konkrétním případě krmný režim není ideální a na tento fakt jsem ve své odpovědi také upozornil a dal své doporučení, třebaže jsem považoval za důležité upozornit i na správnou psí procházku (víme, jaká bývá u těchto malých plemen smutná realita), přes to všechno jsem považoval za nutné velkou část své odpovědi věnovat oné poslední větě – cituji doslova:

„Nevím v kolik hodin to v noci dělá, spí dole v kuchyni ve svém pelechu a mi v podkroví, je hodná nijak neprotestuje, je na to zvyklá od malička, celou noc není slyšet, prostě vstane, hodí to pod stůl a jde zas spát.“

Ne, tento přístup skutečně nepochopím a znovu předesílám, že jde jen o jeden takový případ z mnoha. Se psy různých plemen, ať už jsou někde za dveřmi, o patro/patra níž, v garáži, ve sklepě... na dvoře nebo v zahradě, v kotci...

Tady navíc jde o jedno pořád ještě malé štěně miniaturního plemene.

„... je na to zvyklá od malička...“

Odmalička.

Odmalička (tj. od cca 2 měsíců věku) spí sama, ve fyzické i psychické izolaci... bez těch tolik důležitých věcí pro každé štěně a každého psa...

Možná to někomu přijde normální a v pořádku, mně to přijde alarmující.

Zde jde navíc o tak malé plemeno, které snad nemůže svou velikostí omezovat naprosto nikoho a nic. Není to psí obřík, který na někoho hupsne do postele a majitel/ka z toho dostane hysterák, nejde o intenzívně línající plemeno („Von pelichá a kdo ty chlupy po něm má furt uklízet!“ slýchávám také docela často) a pokud by mi takové věci měly vadit, pejska si jednoduše nepořizuji.

Jorkšírský teriér, fenečka...

V tomto jejím věku cca 2-2,5 kg plus cca 20 cm kohoutkové výšky.

Malá a ještě extrémně zranitelná.

Přesně, jak jsem napsal do své odpovědi: „Nevíte o ní, neslyšíte její dech, neuslyšíte, pokud se jí v noci něco bude dít. Jorkšír je malý, ona navíc ještě štěně a pokud by se začala například dusit vdechnutím nebo pozřením nějakého malého předmětu nebo vlastními zvratky, něco na ni spadne, bude potřebovat akutně ven nebo ji budou trápit zlé sny (ano, i od toho je tu psychická podpora a fyzická přítomnost jejího "majáku"!), ani o tom nebudete vědět, protože ona je od Vás fyzicky dokonale oddělená.“

A plně si stojím i za touto svojí otázkou, s jasným vědomím toho, jak tvrdě zasáhne do černého:

„Riskovala byste stejně u kohokoli jiného, na kom by Vám záleželo?“

Všichni, kdo máme skutečně blízký vztah ke svým psím parťákům a je úplně jedno, zda s námi spí v posteli nebo na zemi hned vedle, dobře známe, jak se nám změnilo noční vnímání.

Kdy stačí první charakteristický zvuk a letíme z postele, protože víme, že náš pejsek zvrací...

Kdy se na první dobrou probudíme na olíznutí „Hele můj človíčku, potřebuju nutně ven...“

Kdy stejně jako oni spíme dobře, ale intuitivně přejímáme i jejich pohotovost k okamžitému probuzení a akci...

Kdy posloucháme jejich klidný dech a kdy jsou okamžiky, kdy se srdcem zastaveným úlekem na ně saháme, abychom se ujistili, že jsou tu ještě s námi...

Stejně jako oni nás několikrát za noc přijdou zkontrolovat, zda dýcháme a žijeme, kdy chvíli vedle nás postojí, aby se o naší pohodě ujistili a v následujícím okamžiku k nám hupli nebo se sesunuli vedle na zem s tím svým charakteristickým psím spokojeným oddechnutím...

Oni potřebují naši blízkost stejně jako my jejich, pokud by tomu tak nebylo, nikdy by si lidský druh nevybrali ke společnému žití.

Potřebujeme se navzájem, potřebujeme vzájemnou blízkost fyzickou i psychickou.

A až se jednou naučíte předávat si navzájem svoji energii, poznáte tajemství vesmíru a stanete se velmi silnými...

„Spí dole v kuchyni a my v podkroví.“

Ne, tohle opravdu nikdy nepochopím, za mne je to strašně zlé a zvrácené.

Protože bytost, na které nám záleží a je nám drahá, chceme mít po svém boku a vědět, že jí můžeme okamžitě pomoci, kdyby ji něco ohrozilo.

Protože přítomnost bytosti, ke které máme skutečný vztah, nás nabíjí a dává nám sílu.

Bytost, kterou milujeme, nezavíráme do jiného prostoru, než který obýváme my sami.

Psi to vědí a pokud jsme pro ně důležití, chtějí být s námi.

Psi vědí, že pokud mezi jimi a námi bude fyzická překážka, nemohou nám pomoci, když nám někdo bude chtít ublížit.

Pokud tu překážku vybudujeme, ubližujeme my jim.

I tohle oni dobře vědí.

„Spí dole v kuchyni a my v podkroví... je hodná nijak neprotestuje... je na to zvyklá od malička, celou noc není slyšet...“

Neprotestuje a „je zvyklá“, celou noc není slyšet?

Vezměte si ji k sobě, sakra už...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Je to jako sex

 

Čas od času se mezi mými klienty objeví člověk, který za sebou táhne obrovskou kouli.

Ta koule na sobě nese nápis vyvedený velkými písmeny: „Chci to umět dokonale!“

Bohužel právě tato koule je tím, co jejímu majiteli spolehlivě zabrání v porozumění se svým psím parťákem...

Snaha o dokonalost v oblasti, která skutečně o žádné dokonalosti není a být nemůže, je těžce kontraproduktivní a především naprosto nesmyslná.

Existují totiž oblasti lidské činnosti, kde rozhoduje empatie, emoce, spolupráce, prožitek, uvolnění fyzické i psychické.

Nikoli stresující a arogantní „Chci!“

Proto lidem, kteří na první místo kladou potřebu vlastní dokonalosti ve všem, co činí, lidem, z nichž každý to dříve nebo později i přizná, ve své branži říkám právě ona čtyři slova v nadpisu tohoto článku:

„Je to jako sex.“

Následují nechápavé pohledy, možná tím občas i někoho pohorším – dost možná teď i někoho z vás, proto stejně jako v oněch verbálních případech poskytnu vysvětlení také zde...

Stejně jako ve všem, i v sexuální oblasti jsou tři skupiny lidí. Předesílám, že moje ryze osobní zkušenosti jsou zkušenostmi 100% a celoživotního heterosexuála, ale odvážně si tipnu, že u nás mužů to bude víceméně stejné a budu tedy používat genderově neutrální označení „člověk“ a „lidé“, aby si to někdo nevzal příliš osobně – dnešní doba už je bohužel taková;)

První skupinou, kterou se teď zabývat nebudu, jsou lidé naprosto pasivní, kteří vše potřebné nechají na svém partnerovi a pouze přijímají to, čemu se jim od nich dostává. Výsledek pak zcela odpovídá kvantitě a kvalitě snažení toho druhého, oni sami do celého procesu nepřinášejí zhola nic a určitě není překvapením, že důsledky jsou naprosto shodné pro obě výše zmíněné lidské činnosti.

Důležité v paralele k psímu porozumění a vzájemnému lidskopsímu fungování jsou následující dva typy lidí...

Prvním z nich jsou jedinci, kteří akt sexu (milování) pojmou jako gymnastickou disciplínu a vzájemný souboj o to, kdo z partnerů bude lepší technicky i výkonově.

Poznáte je velmi lehce podle toho, kolik úsilí věnují právě technickému provedení – tak moc, že úspěšně ignorují emoční odezvu svého partnera. Soustředí se na sebe, na svoje pohyby, na techniku, na výdrž nebo naopak rychlé uspokojení a středobodem celého aktu vidí sami sebe, v lepším případě partnerovu fyzickou „spokojenost“.

Chtějí dokonalost.

Nebudete z nich vnímat cit, nebudete vnímat empatii, nebudete na nich vidět emoce... jen tu techniku, pohyby, pohyby, pohyby...

Kus sebestředného ledovce, kterého nezajímá spolupráce s partnerem a pokud vůbec, pak jen to, zda toho druhého fyzicky uspokojí.

Fyzicky, na úrovni orgasmu, nikoli citového prožitku, bez emocí a velmi chladně.

Společný akt vnímají v podstatě jako souboj, ve kterém oni sami potřebují vyhrát...

A úplně stejně vnímají i svého pejska.

Nevnímají ho jako partnera pro spolupráci.

Vnímají ho jako objekt, na kterém si chtějí dokázat svoji dokonalost – a nedejbože, aby v něčem udělali chybu, aby něco nezvládli na sto procent, aby něco neodpovídalo jejich dokonalé představě.

Protože jejich pes přece musí reagovat přesně tak, jak má.

Pokud získají pocit vlastního selhání, třeba i v maličkosti, třeba jen v tom, že jejich pes tak nezareaguje nebo se netváří přesně tak, jak si představují a jak očekávají...

… pak se namísto „orgasmu“ dostaví pocit rozladění, zloba vůči sobě samým, jejich psímu parťákovi i tomu, kdo je té lidskopsí komunikaci trpělivě učí...

Začnou být velmi nepříjemní až agresivní.

Přesvědčení, že „musím být dokonalý a stoprocentní“, vštípené člověku velmi často už v jeho dětském věku rodiči nebo školou, je extrémně devastující.

A protože pro všechno to soustředění na dokonalost a vlastní ego už v sobě nemá žádné místo na emoce, empatii a tu prostou jednoduchou radost z kontaktu s živou bytostí, nikdy nemůže být úspěšný ani spokojený v jakékoli oblasti, vyžadující intimnější kontakt s někým jiným.

Sex i komunikace s vlastním pejskem jsou vysoce intimní záležitosti.

On toho druhého ale ve skutečnosti nevnímá, nemá potřebu se do něj vcítit, není pro něj důležitý na úrovni spolupráce.

Nevnímá drobné nuance zpětných vazeb, vnímá jen to svoje „Já v tom chci být dokonalý!“ a jakmile získá pocit, že v něčem dokonalý není, je zle.

V kontaktu s pejskem to poznáte na první pohled – je to nepřehlédnutelné na fyzické i psychické úrovni, veškerá vzájemná komunikace a ochota vůbec spolupracovat jde do háje.

Ano – je to přesně jako v tom sexu...

A pak je tu druhý typ lidí.

Ti, kteří na první místo nekladou „dokonalost“.

Ti, pro které je skutečně důležitý (a mnohdy dokonce důležitější) ten druhý.

Člověk i pes.

Ať se to týká sexu s partnerem nebo komunikace s vlastním pejskem, vždy je tam primárně přítomná empatie, emoce, city a porozumění jiné živé bytosti. Ne snaha o dokonalost sama sebe, ale snaha o spokojenost oboustrannou.

Ne souboj a podpora vlastního ega, ale spolupráce.

Radost z toho, že si ti dva rozumějí a je jim spolu dobře.

Místo snahy o dokonalou studenou odosobněnou techniku snaha o prožitek, přinášející své benefity oběma partnerům.

Oběma.

Člověku nebo psu.

Tito lidé se dovedou a především chtějí vcítit do pocitů toho, na kterém jim opravdu záleží.

Možná nebudou dokonalí v posteli ani v lidskopsí komunikaci, možná jim leccos potrvá déle, ale svými lidskými i psími protějšky budou milováni, budou jimi vyhledáváni, bude jim projevována láska a jejich lidští i psí partneři se s nimi budou cítit dobře.

Ano a je to jako v sexu.

Ještě trochu zabrousím do jedné oblasti, která také proplouvá mým životem.

Muzika.

Hudba je velmi emoční záležitost, ale i mezi muzikanty se najdou mnozí, kteří se honí jen za „dokonalostí“, za dokonalým zvládnutím svého hudebního nástroje.

Mnozí jí i dosáhnou, samozřejmě jen v subjektivním pojetí pojmu „dokonalost“, protože objektivní dokonalost neexistuje.

Ale, a v tom se se mnou určitě mnozí shodnou, výsledný dojem z poslechu těchto jistě technicky fenomenálních muzikantů je takový – studený.

Je v tom technika, ale není v tom to, čemu my kytaristé říkáme „feeling“.

Prožitek.

Technicky perfektní akordy a sóla, ale sterilní, bez jakékoli emoce, kterou právě hudba dokáže tak dobře přenést ke svému posluchači.

Jako by hrál robot, přesně naprogramovaný syntezátor.

Jen živý člověk dokáže do hudby vnést emoce.

Proto existuje hudba, která je jen technicky dokonalá – a hudba, která „vezme za srdce“...

Sexuální partner, který vás „jen technicky dokonale uspokojí“ – a partner, který vaše srdce skutečně získá...

Vašeho pejska nezajímá, jak „dokonali“ jste ve svých povelech a příkazech a kolik jste tak vyhráli pohárů nebo získali ocenění na výstavách, přestože se i tady ženete za svojí chimérickou dokonalostí.

Vašeho pejska zajímá, jak jste vy dva na sebe napojeni emočně a jaký spolu žijete společný život.

Nezajímá ho technická dokonalost vaší pejskařské osobnosti, zajímá ho, jak moc vám záleží na jeho plnohodnotném psím životě.

Je to přesně tak, třebaže se to některým z vás nebude líbit: „Jací jste v sexu, takoví jste i ve svém lidskopsím chápání a komunikaci...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dobrý mrav a zdravý rozum

 

„Jejich revírem je chodník nebo lesní cesta.
Jejich myšlení je vražedné.
Jejich cílem jsou jiní pejskaři.
Pracují ve dne v noci.
Jejich úkolem je komplikovat život pejskům našim i svým vlastním...“

Ano, vypůjčil jsem si a parafrázoval notoricky známý úvod k jednomu veleúspěšnému televiznímu seriálu;)

Protože dnes si trochu popovídáme o jedné zběsilosti, se kterou se při procházce se svým pejskem libovolné velikosti a plemene setkáte velmi často a která bývá téměř výhradně doménou majitelů velmi malých a malých psích plemen.

A jejichž poznávacím znamením nejčastěji bývá už z dálky viditelné a slyšitelné flexivodítko...

Znáte to jistě z vlastní zkušenosti.

Jdete se svým pejskem po chodníku nebo jiné cestě a proti vám jde flexivodítko s připnutým pejskem, velmi často malým pudlem, bišonkem, čivavou nebo jackrussellem. Prostě jedním z těch dnes tak rozšířených malých plemen, žijících v hierarchickém vakuu, protože v očích svých majitelů „je to malé, roztomilé a nemusíme to vychovávat“...

A tak jdete, svého pejska na (pevném) vodítku u nohy, protože se budete míjet a velí tak etika, dobrý mrav a především zdravý rozum.

Nebo jen tak stojíte na místě, protože ne celý život je o pohybu někam.

Nebo dokonce stojíte kousek stranou a čekáte, až ten člověk se svým pejskem přejde.

Jste prostě ohleduplní a předvídaví a svého psího parťáka máte na vodítku těsně vedle sebe, abyste mohli v případě potřeby rychle zasáhnout.

Dobře jste udělali.

Protože v následujícím okamžiku se bez jakéhokoli varování, dotazu či jiného verbálního kontaktu majitele ozve charakteristické flexi-cvaknutí a úplně cizí pejsek úplně cizího člověka vám přistane přímo před čumákem vašeho pejska vlastního...

V tuto chvíli na to nebývá většinou čas, ale pokud stihnete podívat se do tváře tomu člověčímu kaskadérovi, uvidíte tam vždy pouze jeden ze dvou možných výrazů.

Buď připitoměle nadšený „jéee oni si budou hrát...“

Nebo daleko častěji výraz naprosto lhostejný, naprosto bezemoční, jako kdyby onen člověk v tu chvíli byl myšlenkami někde úplně jinde a jeho mozek spustil rutinní proceduru „hele pes, pusť flexinu a vypni...“

První myšlenka, která vám v tu chvíli proběhne hlavou, je myšlenka naprostého nevěřícného úžasu.

„To je jako co toto?“

To je realita.

O souvislostech s osobním prostorem, jeho narušením a následnými přirozenými psími reakcemi jsem ve svých článcích psal už vícekrát, kdo chce, může si je lehce dohledat.

Dnes trochu rozeberu reakce lidské.

Jsou psi, kteří na narušení osobního prostoru svého nebo své smečky reagují po psím, velmi rychle a velmi nekompromisně. Bývá to často ta lepší varianta, protože stávající situace se okamžitě vyjasní a vyčistí a „narušitel“, pokud není rváč nebo nepostrádá základní pud sebezáchovy, hbitě vezme zpátečku.

Jsou psi, kteří si sami sebou nejsou jistí a jejich následné vzorce chování namísto dominance vykazují pouze znaky nervozity, nejistoty a stresové agresivity.

V každém případě jste to však vy, jejich lidské „majáky“ a vůdčí jedince, kdo má pohotově a v případě potřeby i dostatečně razantně celou situaci vyřešit – a pokud to uděláte správně, pak ji i vyřešíte. Strategická změna postavení, dominance a následné zklidnění tak, jak vás to učím.

Nicméně každý to neumí a do celé této zátěžové situace tak přivede jen další dávku nejistoty, nervozity a agresivního stresu. Protože zdaleka ne vždy vše proběhne v klidu a „setkání pejsků“ pak zcela přirozeně eskaluje v „kdo s koho“ - dát dva navzájem cizí a absolutně se neznající psy do pozice čumák proti čumáku totiž ani jinak skončit nemůže.

A protože nenormální nebývají psi, ale někteří jejich majitelé, dochází k absurdním situacím...

Pokud nechcete svého psa „seznamovat“ s tím druhým, jste jeho majitelem osočen, že jste nenormální, protože „voni se chtěj jenom vočuchat a skamarádit“. A protože tento typ lidí evidentně pochází z jednoho hnízda, vaše milé setkání zpravidla končívá jeho nasraným „No tak vám teda přeju pěknej den!“ - už jsem tento výrok slyšel tolikrát v přesně stejném znění, že to vážně nemůže být náhoda.

Pokud narazíte na dotěrnější variantu člověka, který to nechce jen tak vzdát, absolvujete základní výslech:

„Von nemá rád psy?“
„Von jako kouše, jo?“
„A proč teda nemá košík?“

V ostřejší variantě:

„A proč s ním teda chodíte ven?!“

Ve variantě „pitomec plus“:

„A je vůbec kastrovanej?!!“

Doporučuji zachovat klid, počítat do deseti a myslet si své...

A mlčet.

Protože jest mi léty praxe ověřeno, že absolutně nemá cenu těmto lidem cokoli vysvětlovat.

Na pokus o zdvořilé vysvětlení, že máte pejska, který opravdu nestojí o blízký kontakt s jiným (zejména pokud má váš klient pod rukou kastrovanou fenu, kastrovaného psa, jedince se špatnými zkušenostmi nebo sociálním problémem) a nechť to prosím ten druhý respektuje, jsem se ještě ani jednou nesetkal s reakcí pochopení nebo dokonce omluvy za to, že se dotyčný chová jak blázen a cpe svého psího parťáka jinému pod čumák.

Předesílám, že vůbec nezáleží na tom, zda v takové situaci jiného člověka pacifikuji já nebo můj klient.

Reakce z té druhé strany je vždy stejná – uraženost a agresivita...

Vážení... vy, kterých se to týká... naučte se respektovat soukromí jiných, osobní prostor, naučte se základní principy sociálního chování psího druhu.

Přestaňte uvažovat tím svým stupidním způsobem, že každý pes s každým musí být kamarád, i kdyby je to mělo zabít. Takhle to vážně nefunguje a nefunguje to tak dokonce ani mezi normálními lidmi.

Naučte se se svými pejsky v klidu projít kolem jiných a pokud jsou to psi cizí, nevnucujte jim toho svého. V naprosté většině případů o to nestojí ani oni, ani váš vlastní pes.

Respektujte fakt, že jsou mezi námi psi se špatnými zkušenostmi, psi se sociální poruchou, psi s hendikepem (např. kastrace), plemena přirozeně nedůvěřivá a psí solitéři. Tak, jak se nebudete družit s pitbulem nebo amstafem, protože se jich bojíte, nechte v klidu i psí majitele a cizí psy jiných plemen, do kterých vám upřímně řečeno vůbec nic není.

Respektujte fakt, že majitel jiného psa má plné právo rozhodnout o tom, zda chce svého psa seznamovat s jiným a že výhradně on (ne vy!) je tou osobou, která svého psího parťáka zná (měla by znát!) nejlépe.

Přestaňte se vztekat a urážet, přestaňte jiným pejskařům komplikovat situace, kdy se potřebují na svého psa soustředit, přestaňte na ně dotírat nesmyslnými provokativními otázkami „A proč? A proč? A proč? A vy jste nějakej divnej/divná...“

Divní jste totiž vy.

Bez urážky.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pro vzteklé neurotiky

 

Ne, nemám teď na mysli psychicky poznamenané psy... teď mluvím o určitém typu jejich majitelů.

O lidech, které kromě těch normálních také potkávám při svých procházkách s telátkem nebo práci s mými lidskopsími klienty – o lidech, které potkává nebo které někdy zažil asi každý z nás...

O lidech, kteří by naprosto jistě psa mít neměli, protože jim jeho vlastnictví evidentně neprospívá – a té živé bytosti na druhém konci jejich vodítka už vůbec ne.

Můj dnešní text se možná bude hodit někomu, kdo podobně „postižené“ psí majitele ve svém okolí zná a není mu všechno jedno.

A předem upozorňuji na skutečnost, že tento článek je poněkud expresívnější, než bývá mým zvykem, ale některé věci jednoduše jinak popsat nelze a pro vzteklé neurotiky, kterým je článek určen, je tento způsob komunikace výrazně srozumitelnější.

Jak už jsem mnohokrát napsal, mít pejska je dar a trávit s ním společný čas by vždy měla být radost.

Čistá oboustranná radost.

Ještě to pro jistotu zopakuji – oboustranná!

Oboustranná, poněvadž pouze jednostranná radost ve vztahu dvou živých bytostí nikdy skutečnou radostí být nemůže...

A pokud je tou druhou bytosti ve vztahu pejsek, pak je vysoce vhodné si uvědomovat, že i on má určité životní potřeby.

Jednou z těch základních je procházka – tedy procházka (a záměrně to nenazývám venčením!) venku, nejlépe v přírodním prostředí, tedy vše jiné než jaké jsou městské nebo sídlištní lokality s betonovo-asfaltovým povrchem, bez zeleně, trávy a přírodních stezek a cest, bez těch pravých psích podnětů kolem.

Proč vídám tolik psích majitelů, kteří mají lesní přírodu doslova za prdelí (pro útlocitnější povahy přes ulici), realizujících „psí procházku“ výhradně jen na tom betonu a asfaltu?

Proč?

Jsou hloupí, protože jim nedochází a neznají základní psí potřeby – fyzické i psychické?

Jsou zlí a někde uvnitř se tetelí svou mocí určovat, že místo po měkké lesní cestě dostávají citlivé psí tlapky zabrat na tvrdém povrchu asfaltu a betonu?

Jsou tak strašně líní a pohodlní?

Možná jedno, možná druhé, možná třetí, občas asi vše dohromady...

Je jich hodně a už to je hodně špatně, nicméně někteří z nich to úspěšně dotáhli ještě na vyšší úroveň.

Vztekají se.

Strašně se vztekají.

Vztekají se pokaždé, kdy jejich psí parťák něco udělá malinko jinak...

Vztekají se ve chvíli, kdy jejich psí parťák projeví i jen minimum svobodné vůle, protože právě něco uviděl, uslyšel nebo ho nějaká psí vůně praštila přes čumák...

A pak jsou nepříčetní.

Ti lidé, ne jejich pejsek.

Začnou agresivně cloumat vodítkem a nepříčetným hlasem seřvávat svého psího otroka - „co to děláš“, „debile blbej“, „k noze!!!“...

Chovají se tak hnusně, že by jim člověk nejraději jednu natáhl, aby se jim v té jejich neurotické makovici rozsvítilo.

Ne, tady opravdu není namístě nějaké sluníčkovské „ten člověk je chudák, je potřeba mu to vysvětlit“...

Není chudák, je to magor.

A potkáte jich během jedné procházky často víc, ale skoro vždy alespoň jednoho... a pak se podíváte na svoje telátko a vzpomenete si, jak vás před časem zastavil úplně cizí člověk a řekl vám „já vás docela často potkávám a vy se o toho svého pejska vždycky tak hezky staráte a jste na něj hodnej“... a v duchu si říkáte „ale to je přece úplně samozřejmé, je to můj parťák a moje psí láska...“

Znovu se budu opakovat – fakt není povinnost mít psa. Není na to žádný zákon, žádná vyhláška, žádné nařízení.

Ale když už ho mám, tak se nemůžu chovat tak, jak tak často vídám já a vídá i mnoho z vás.

Nezačíná to u těch lidí až venku.

Oni se vztekají už v okamžiku, kdy „se s tím psem musí ven“...

Není to pro ně radost a doba relaxu, pro ně je to nepříjemná povinnost, za kterou v jejich očích může jednoznačně jejich pes.

A tam venku, v čase a prostoru, který je pro normální psí majitele vyhrazen společné radosti a společným zážitkům, naplno vypukne jejich frustrace z toho, že se „musej starat o psa“...

No tak si žádného psa nepořizujte.

Ani on, ani já, ani řada jiných lidí skutečně nejsme zvědaví na vaše výbuchy vzteku, nadávání, používání sprostých slov na adresu vašeho psího parťáka – a především ne na to, jaké následky vaše úlety zanechávají na jeho duši, jeho psychice a jeho „radosti ze života“...

Váš pejsek není hromosvod pro vaše špatné nálady.

Váš pejsek není příčinou vašeho podělaného života.

Váš pejsek není příčinou toho, že vám vaše partnerka nedala (ano, převaha vzteklých neurotiků je na straně mužů, přiznejme si to).

Vy sami však jste příčinou toho, že velmi negativně ovlivňujete kvalitu života jiné živé bytosti – a opravdu to není „jenom pes“. A jednoho dne velmi tvrdě poznáte na vašem vlastním životě, že toto je něco, na co nemáte sebemenší právo a neexistuje pro to naprosto žádné ospravedlnění...

Vzteklým neurotikům pes do ruky nepatří.

Mám už dlouhou dobu ověřeno, že pokud jejich způsob „komunikace“ se svými psy není okolím přehlížen, pak v těch nadějnějších případech lze dosáhnout velmi rychlé a razantní změny jejich aktuálních vzorců chování.

Jde jen o to se nebát a nepřihlížet zlu, jinak se sami stáváme jeho spolupachatelem.

Nebát se a nevymlouvat se na to, že si nechcete udělat zle.

Nebo vám samotným přijde normální sledovat lidi, které jen kvůli tomu, že jejich pejsek nefunguje jako automatická pračka, ale chová se přirozeně jako pes (protože on je pes!), chytá amok?

Vy, vzteklí neurotici – ano, na vás teď mluvím: váš pes není váš otrok ani vaše automatická pračka. Není váš submisivní partner, není váš zaměstnanec ani podřízený z práce a jen tak mimochodem ani tam byste si rozhodně nedovolili to, co si dovolíte vůči svému čtyřnohému parťákovi, který bohužel nemohl nijak ovlivnit skutečnost, že skončil právě u vás.

Začněte se konečně ovládat a přestaňte na své psy řvát a nepříčetně cloumat vodítkem jen proto, že neudělali přesně to, co jste si vy zrovna umanuli.

Přestaňte v nich vidět nějakou „bezpodmínečnou poslušnost“, kterou vám rvou do hlavy na cvičáku a začněte je vnímat jako plnohodnotné živé bytosti. Začněte se k nim sami chovat se stejným respektem, který vyžadujete vůči sobě.

Vnímejte je jako svoje parťáky a začněte ovládat svoje emoce a výbuchy vzteku. Nespoléhejte na zažitou mantru „je to jenom pes, tak vo co gou“ a uvědomte si, kolik lidí vás při vašem chování vidí a že řada z nich včetně mne tomu rozhodně nenechává volný průběh...

A ona ta karma... ta je vážně zdarma.

Tak jako vzteklí neurotici nepatří za volant a na místa, kde mohou ovlivnit životy jiných, tak nepatří ani na místo psích majitelů.

Je zapotřebí pojmenovávat zvlášť některé jevy správným označením a za drsnější formu dnešního článku se omlouvat nebudu, dělá se mi z takových lidí skutečně zle a mnozí jiní se zase chovají, jako by podobné „psí zacházení“ bylo naprosto normální a v pořádku...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Oči

 

Možná vám to přijde zcela samozřejmé, možná jste se nad tím jen nikdy nezamysleli – ale možná to také vůbec nevnímáte...

A to by byla veliká škoda.

Protože jde o jeden z největších zázraků přírody...

Všimli jste si někdy toho, že pokud s vámi pes komunikuje, dívá se vám přímo do očí?

Ne někam mimo vás. Ne na jinou část vašeho těla (tedy pokud proti vám v tu chvíli nestojí cvičákem zdegenerovaný psí chudák hypnotizující vaši dlaň, zda v ní neschováváte „mňamku“, „kokino“, „dobrůtku“, či jinou šílenou „odměnu“...)

Dívá se přímo a naprosto cíleně do vašich očí.

Stejně tak jako se dívá do očí jinému psu, stejně jako se dívá do očí jinému zvířeti.

A úplně stejně i vy sami, aniž si to uvědomujete, se při setkání s jinou živou bytostí nejdříve podíváte do jejích očí...

Stejně jako pes a jakékoli jiné zvíře, i vy na první dobrou přesně víte, kde má jiná živá bytost oči – a víte to naprosto bezpečně, dokonce to budete vědět i v okamžiku, kdy daného tvora uvidíte vůbec poprvé ve svém životě.

Budete to dokonce vědět i v momentě, kdy potkáte mimozemšťana s očima.

Oční kontakt.

Oční kontakt je primární vzorec v situaci, kdy někoho (něco) potkáte.

Jedná se o vrozenou reakci, která vůbec není náhodná...

Disponují jí všechny živé bytosti na této planetě kromě tvorů žijících v prostředí, kde by byl zrakový smysl zbytečný.

„Oko do duše okno.“

Určitě toto rčení znáte, jen pro vás už po tolika přečteních ztratilo svůj význam...

Pohled člověka, pohled psa a obecně pohled jakékoli živé bytosti vám okamžitě prozradí, jak na tom dotyčný je – zda právě prožívá radost nebo vzrušení, jestli zrovna prožívá nejistotu nebo strach...

… anebo nebo jestli vás chce zabít.

A tím se dostáváme k prvému významu očního kontaktu.

Protože můžete potkat bytost, kterou jste nikdy nepotkali, nikdy o ní neslyšeli a nečetli, nemáte s ní vůbec žádnou zkušenost.

Ale  máte jen velmi krátkou dobu na její vyhodnocení a případnou útěkovou reakci a čím rychlejší budete, tím vyšší je vaše šance na přežití.

Pokud dokážete v očích číst a pokud jejich výraz v daný okamžik správně vyhodnotíte jako pro vás nebezpečný...

V tu chvíli totiž přesně budete vědět, jaké má ten druhý s vámi úmysly.

Predátor a jeho oběť, ať už z rodu zvířecího či lidského, se vždy nejprve střetnou pohledy, s výjimkou přepadu ze zálohy, kdy oběť o predátorovi neví.

A čím rychleji oběť vyhodnotí svého predátora, tím vyšší je její šance zachránit si život...

… zmizet do nory...

… utéct, pokud je rychlejší...

… dosáhnout dveří, které lze před predátorem zabouchnout...

Zvíře... nebo člověk.

Stejné bezpečnostní instinkty a stejné sebezáchovné vzorce chování.

Také tomu druhému váš pohled řekne vše.

Pokud se jej budete bát, pokud z něj budete vyděšení a strachem bez sebe, pak se buď budete očnímu kontaktu vyhýbat nebo se váš strach bude jednoznačně zrcadlit ve vašich očích.

Budete snadná kořist.

Pokud naopak oční kontakt navážete a bude v něm sebejistota a odhodlání, riskujete fyzický boj, ale také můžete dosáhnout toho, že ten druhý vás vyhodnotí jako osobnost silnější a nechá vás být.

Člověk, pes nebo jiné zvíře.

A také v očích jiné živé bytosti objevíte zájem či nezájem, radost či smutek, vzrušení nebo nejistotu...

Nesebevědomí nebo provinilí lidé a nesebevědomí nebo provinilí psi se vám nepodívají přímo do očí.

Uhnou pohledem.

Před jiným člověkem i vlastním psem...

V očích toho druhého uvidíte celou jeho duši.

Není vůbec důležité, zda chodí po dvou, po čtyřech nebo po osmi, vůbec není důležitá stavba a velikost těla.

A každá živá bytost stejně samozřejmě, jako dýchá, při vzájemném setkání nejprve vyhledá oči toho druhého a podívá se do nich.

Někdo na vás znenadání promluví.

Kam zamíří váš první pohled?

Ne na jeho ruce. Ne na jeho tělo.

Dokonce ani ne na jeho ústa.

Podíváte se mu do očí...

Je to vrozená reakce a stejně reagujete i ve chvíli, kdy potkáte psa, koně... kočku...

A pokud vaše tělo a mozek takto nezareagují, je něco špatně.

Prozradím vám teď malé tajemství, proč se to vlastně všechno děje a proč je to tak přirozené – a jak geniálně to příroda vymyslela.

Oči jsou totiž univerzální komunikační prostředek.

Nezávislý na živočišném druhu.

Nezávislý na jeho velikosti a fyzické konstituci.

A pokud jste neztratili základní instinkty, pak se prostřednictvím očí a očního kontaktu domluvíte s úplně každou živou bytostí, kterou kdy potkáte...

S úplně každou – i s tou, jejíž druh potkáte ve svém životě úplně poprvé.

Proto už malá štěňata vyhledají vaše oči, pokud s vámi chtějí komunikovat.

Nikdy vás nezarazilo, odkud štěně vlastně ví, kde ten úplně odlišný dvounohý tvor má oči? Ale ví to bezpečně a ví to od úplně prvního okamžiku, kdy člověka spatří... tohle ho opravdu nikdo neučí a učit nemusí...

A proč je to pro ně tak důležité?

A proč je tak důležité pro vás, aby sledovalo právě vaše oči a ne ruku s nějakým nesmyslem v dlani?

Tak teď už to víte.

Chce si s vámi povídat, zajímají ho vaše emoce, pocity, radosti a strachy...

Dívejte se na svá štěňata, dívejte se na své pejsky, dívejte se na sebe navzájem.

Nemusíte se učit žádnou řeč, od narození znáte tu nejlepší.

Řeč, kterou o sobě prozradíte vše podstatné a kterou jiní prozradí vše podstatné o sobě...

I čerstvě narozené mimino, které na rozdíl od psích mláďat vidí hned po narození, už přesně ví. Zná dvě pro něj nejdůležitější věci – kde je zdroj potravy a kde jsou oči jeho mámy.

Nikdy je to nikdo neučil.

Jsou to základní vzorce vrozené, nikoli naučené. Instinkty přežití a komunikace.

Oči jsou tím nejuniverzálnějším a nejlépe fungujícím dorozumívacím prostředkem všeho živého na Zemi.

Jsou základním komunikačním kanálem, kterým všichni disponujeme právě proto, abychom se spolu domluvili...

Podívejte se teď do očí svému čtyřnohému parťákovi.

Vašemu vlastnímu pejskovi.

Uhne pohledem?

Pak je to pro vás špatně.

Nebo je v jeho pohledu zájem o vás, dívá se na vás upřeně a vážně?

Pak je to pro vás dobře.

Právě spolu mluví vaše duše...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Tak moc jsme si podobní“

 

Je třeba to připomenout, je třeba to pojmenovat, protože pro velkou řadu lidí jsou psi „jen zvířata“. V jejich očích něco podřadného, co jim, pánům tvorstva, nesahá ani po kotníky. Je třeba jim připomenout, jak moc má člověk a pes společného, jak moc oba živočišné druhy řídí a ovlivňují stejné fyziologické mechanismy a pochody...

Bohužel, mezi těmito lidmi často najdeme i psí majitele a chovatele.

Je třeba to připomenout i jim.

Všem.

Skutečnosti známé i méně známé, pro mnoho lidí známé a přirozené, pro jiné nepřijatelné.

Jdeme na to...

Člověk i pes patří do skupiny živočišných druhů, které jsou vzhledem ke skutečnosti, že žijí v sociálních skupinách, obdařeny schopností rozvinuté sociální komunikace. Komunikace postavené na vizuálních, fyzických (kontaktních) i zvukových signálech.

Náš pravěký předek rozhodně nehovořil v rozvitých větách a složitých souvětích a nezakládal filozofické disputace.

Nicméně výše zmíněnými komunikačními kanály dokázal svému okolí jasně vyjádřit vše podstatné a důležité, ať už se to týkalo například interpersonálních vztahů nebo spolupráce při lovu či obraně. Neohrnujme nos nad jeho „pouhými skřeky“ a „neartikulovanou mluvou“, o které nás přesvědčují vědci – ve spojitosti s dalšími komunikačními signály zcela stačily k jeho evolučnímu přežití, v opačném případě bychom tu dnes totiž nebyli.

Jen tak mimochodem - kam že jsme se to vlastně za dobu našeho „polidštění“ posunuli? Jistě, nedomlouváme se „neartikulovanými skřeky“, domlouváme se velkým množstvím jazyků, ale zároveň jsme zapomněli, proč se vlastně domluvit chceme. Protože, jak současná doba ukazuje, my se evidentně nechceme domlouvat a domluvit, my chceme pořád jen proti někomu a s něčím bojovat. A namísto očního kontaktu a čtení řeči těla vnímáme jen zvuky tisíců slov klišé a frází těch jediných pravd, denně nám sugerovaných médii a mluvícími hlavami...

Psí druh ale za dobu „civilizace lidstva“ svoji podstatu nezměnil.

Stále používají svoje propracované komunikační signály a nám rozumějí daleko více nežli my jim.

Mají nás dokonale přečtené.

Stejně dobře dokáží přečíst každou živou bytost, svůj druh i druh cizí.

Dokáží mezi sebou komunikovat tak dokonale, přímočaře a efektivně, jak my už dávno ne. Dokáží si mezi sebou jednoznačně sdělit lásku i zlobu, důvěru i odstup, ochranu i strach.

Bez strategie lží, mlžení a neupřímnosti, jak to ve všech těchto případech dokážeme my lidé.

Máte stále ještě pocit, že jsou vůči nám méněcenní, že nám ve svých komunikačních schopnostech nesahají ani po kotníky?

Když je zapotřebí, dokáží spolupracovat jako jeden tým – velmi efektivně a hierarchicky. Spolupracují na základě reálných schopností a vůdce smečky je vždy ten, kdo na to skutečně má, nikoli ten, kdo nejvíc řve.

V případě potřeby přežít řeší problém jak přežít, nikoli jak se kdo tváří nebo kdo má hezčí kožich či lépe štěká.

Pořád jimi pohrdáte, protože jsou to „jen psi“?

V oblasti vzájemné komunikace a spolupráce za námi ve skutečnosti nezaostávají ani o fous.

Jen si musíte odmyslet všechny ty technické vymoženosti dnešní doby, které jediné staví lidstvo jako celek do zdánlivě výhodnější pozice. Když vám však zůstane jen samotný člověk, pouze se svými vrozenými schopnostmi, člověk bez technických vynálezů a pomůcek, rychle si sednete zpátky na zem...

Máme jedinou evoluční výhodu – výrazně oddělené prsty na rukou a palec v postavení proti ostatním prstům. Zkuste si na okamžik představit, že máte prsty srostlé... všichni lidé...

Přesto psi dokáží svoje tlapky využít na maximum, pokud si potřebují něco přidržet nebo udělat s předmětem určitou manipulaci. Pokud bychom my sami měli stejná omezení, jako mají oni, naše technologická výhoda by nikdy nevznikla.

Že je člověk schopnější než pes?

Ne, ve skutečnosti není.

Co jsou ty úplně základní instinkty?

Sebezáchova (přežít) a rozmnožení (předání své genetické výbavy).

Na koho byste vsadili?

Na pomalého bezzubého člověka s jeho velmi otupenými smysly a mozkem skvěle uzpůsobeným k tomu, aby si každý jednoduchý problém patřičně zkomplikoval a místo nejjednoduššího řešení zvolil to nejsložitější?

Na člověka, který by si svoji partnerku vybíral ne na základě zákonitostí přírodního výběru, ale podle povrchních a z hledisek genetických zcela mylných kritérií?

Nebo na psa s dokonalými smysly a mozkem predátora, rychlého a obratného, se silnými čelistmi a vůči člověku s několikanásobně rychlejšími reakcemi?

Na psa, který by stejně jako jeho partnerka nejprve prošel sítem „kdo je nejlepší a má právo se rozmnožovat“?

První kritérium pochopila už první generace pralidí, kteří se s předchůdci dnešních psů dali do party...

Ne, v oblasti spolupráce, komunikace a přežití opravdu nejsme o parník napřed – naopak máme co dohánět.

Jdeme dál.

Pes stejně jako člověk cítí fyzickou bolest, třebaže se ve své době vedly neuvěřitelné „vědecké“ diskuze o  tam, zda vůbec, jaké prahy bolestivosti vnímají atd.

Pes cítí fyzickou bolest naprosto stejně jako člověk, naprosto stejným způsobem (nervová zakončení) a naprosto stejně jako u lidí jsou mezi nimi „tvrďáci“ a „hérečky“. Ale jsou také druhy fyzické bolesti, které psi na rozdíl od lidí vůbec nedají najevo, třebaže tu bolest cítí...

Stejně jako lidský i psí organismus a psychika jsou řízeny hormony.

Vyjmenuji teď jen ty nejdůležitější.

Pohlavní hormony (zvlášť zdůrazňuji pro ty, kteří si stále myslí, že odnětí produktorů pohlavních hormonů je pouhé vyříznutí kusu masa bez dalších následků), adrenalin (vyplavuje se při stresové výkonové reakci „boj nebo útěk“) nebo třeba oxytocin (tzv. „hormon štěstí“, u žen i fen řídí procesy během a po porodu, je vyplavován i při samčím/samičím orgasmu).

U oxytocinu se ještě na chvíli zastavím.

Kromě výše uvedených případů se spouští i při další, velmi speciální a sociálně velmi důležité příležitosti...

Při objetí nebo pohlazení.

A je úplně jedno, zda při objetí (pohlazení) člověka nebo pejska (následující text samozřejmě platí i pro jiná zvířata, ale nás teď zajímají právě psi).

Úplně jednoduše řečeno – pokud pohladíte či obejmete blízkou bytost, oxytocin se vyplaví u „dárce“ i „příjemce“, v libovolné kombinaci bytostí lidských a psích...

Obejměte svého blízkého člověka, obejměte nebo pohlaďte svého psího parťáka, oba v tu chvíli budete šťastní.

Oxytocin ovlivňuje pocit vnitřního štěstí a spokojenosti, má vliv na sociální chování a důvěru vůči jiné živé bytosti.

Uvolňuje se nejen při pozitivních fyzických dotecích, nýbrž i při psychickém stimulu.

Tedy nejen při kontaktu fyzickém (objetí, pohlazení), ale stejně tak i třeba při očním kontaktu nebo obecně vyslání pozitivních emocí...

Už víte, proč jsou některé věci, které vás učím, tak důležité?

A proč váš pejsek, pokud mezi sebou máte skutečný pozitivní vztah, na vaše pohlazení svým tělem jednoznačně reaguje? Proč se výraz v jeho očích změní, když se na něj díváte tak, jak byste se na svého pejska dívat měli?

Oxytocin je „zázračný“ hormon, zvyšující emoční schopnost a psychickou soudržnost se svým psím (lidským) partnerem, hormon dodávající našemu vědomí pocit štěstí a spokojenosti, hormon stimulovaný zpětnou vazbou od našich psích parťáků.

A je to hormon, kterým disponují také psi.

Hormon, který stejně jako nám i psům poskytuje naprosto stejné pocity a vjemy, je pro ně naprosto stejnou zpětnou vazbou...

Vůbec to není náhoda.

Jsme si se psy tak velice podobní, že spolu dokážeme žít.

Jsme si tak moc podobní, že spolu chceme žít, po vzájemném soužití touží člověk i pes.

Jsme si neskutečně podobní vrozeným inteligenčním potenciálem, sociálními vzorci i psychikou.

Vzájemná náklonnost „člověk → pes“ a „pes → člověk“ vůbec není náhodná a evoluční proces ji jen zdokonalil a prohloubil.

Naše podobnost je jejím výsledkem a pokud dokážeme někomu číst myšlenky, je to právě pes. A pokud někdo dokáže číst myšlenky nám, je to zase jen pes...

Zajímáme pejsky svoje i cizí, velmi je zajímají naše osobnosti, naše chování a naše existence.

Přijměme prosím fakt, že ta nádherná bytost v kožichu, se čtyřmi tlapkami a ocáskem, je jen jiná podoba nás samých – v jiném těle, s jinými fyzickými možnostmi, ale se stejnými pocity, emocemi a touhami, jaké má člověk. Není o nic méně důležitá, nemá o nic menší právo na spokojený a plnohodnotný život. Inteligenci a sociální vzorce má na zcela srovnatelné úrovni s člověkem, kvalitou smyslů a charakterem jej zdaleka převyšuje.

Jejich život s námi je jejich poslání a pro nás šance...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pověz mi o své práci...“

 

Leželi jsme s telátkem vedle sebe a každý přemýšleli o svém. On ve svém psím světě, já v tom lidském.

A někde v té chvíli se naše světy prolnuly a telátko se na mě podívalo.

„Pověz mi o své práci...“

„A co chceš vědět?“

„Všechno...“

Tak jsem zavřel oči a začal vyprávět...

Vyprávěl jsem mu o lidskopsím světě, ve kterém žijeme my a tolik dalších lidí a jejich psích parťáků. Vyprávěl jsem mu o lidech, kteří si pořídí pejska, protože intuitivně cítí, jak moc potřebují psí energii ve svých životech. O lidech, kterým není jedno, že jejich psí kamarád není v pohodě a chtějí to napravit. O lidech, kteří právě proto za mnou přijedou, o lidech, kteří svoje pejsky chtějí mít ve svých životech naplno a se vším všudy.

O lidech, kteří udělají své chyby, ale chtějí je napravit. O chybách, které nejsou úmyslné, ale jen z neznalosti. O touhách lidí svým pejskům porozumět, o jejich lásce k nim.

Telátko mi pozorně naslouchalo.

„Měl bych se u každého tak, jako u Tebe?“

„Nevím... asi ne... u jiného člověka by ses měl jinak, i Ty bys byl jiný...“

Telátko se zamračilo.

„Někdy se vracíš domů smutný a vyprávíš mi o psích parťácích za mřížemi...“

„Ano...“

„Proč to lidé dělají? Já bych nechtěl být zavřený v kotci nebo doma v kleci. Ty bys mě zavřel do klece?“

„Ne!“

„Tak proč to lidé dělají?“

Nevěděl jsem, co telátku odpovědět. Že jsou mezi námi jednoduše i lidé hloupí? Zlí? Bez vztahu a lásky?

„Nechtěl bych s Tebou být, kdybys mě zavíral do klece...“

„Nikdy bych to neudělal a věř mi, že člověku, který svého psího parťáka zavírá do klece a přijde mu to v pořádku, hodně drsně vysvětluji, čeho se dopouští.“

Telátko dostalo do očí smutný výraz.

„Myslel jsem si, že tohle nikomu vysvětlovat nemusíš... že si nás lidé k sobě berou proto, aby k nám měli blízko, abychom se jim mohli stulit k nohám, aby cítili náš kožíšek a vnímali náš dech. Aby se nás mohli dotýkat, hladit nás a vidět nás celé, ne po kouskách rozdělené mříží.“

Mělo pravdu.

„Jsem rád, že to lidem vysvětluješ. Protože jejich argumenty, jak jsme tam v těch klecích strašně spokojeni, jak oni mohou být v klidu, že nic nerozkoušeme, s jakou radostí si tam sami vlezeme... to je tak nesmyslné, zlé a pokrytecké...“

Telátko se na mě podívalo zvláštním pohledem.

„Ne, opravdu bych k Tobě nic necítil. Neměl bych Tě rád a opovrhoval bych Tebou. Svoje lásky a blízké bytosti nezavíráme do klecí a nedíváme se na ně přes mříže. Nikdy. Prosím, dál to lidem vysvětluj a pokud bude zapotřebí, buď tvrdý, ať se jim v těch jejich hlavách rozsvítí...“

Dívali jsme se navzájem do očí.

A já si na jeden krátký okamžik představil, jak se tohle moje velké hrdé telátko někde v paralelním světě dostalo do rukou člověku, který ho zavírá do kotce nebo do klece pokaždé, když odchází pryč...

Zavřel jsem oči a viděl všechny ty nešťastné psí pohledy, sledující své lidi „z bezpečí své klece“... vnímal všechnu tu lhostejnost jejich lidí, tolik se sebou spokojených, protože zavírat svoje psí parťáky do klece je přece tak normální a tak běžné a tak hojně doporučované...

Otřásl jsem se.

Telátko se na mě dívalo a já si na zlomek sekundy představil, že bych byl jako oni a namísto jeho lásky získal jen jeho opovržení...

A věděl jsem, že takhle bych nikdy nemohl a nechtěl žít.

„Co ještě musíš některým lidem vysvětlovat?“

Zamyslel jsem se.

„Docela často to, že procházka s pejskem je zdroj radosti. Relax. Užívání si společného času a prostoru, zažívání společných dobrodružství...“

Telátko na mě nechápavě vytřeštilo oči.

„Počkej – a jak to tedy ti lidé vnímají?“

„Jako povinnost. Jako zátěž. Jako čas, který je zapotřebí rychle utratit... prolétnout... rychle to mít za sebou a zase být někde jinde... doma... v práci...“

Rozesmál jsem se.

„Pobavím Tě, kožíšku můj. Víš, co je pro moje klienty kolikrát obrovský šok?“

Telátko se začalo usmívat, protože tušilo, že to bude stát za to.

„Skutečnost, že mají se svým pejskem jít pomalu. Pooomaaaluuu. Užívat si společné kroky a jít s hlavou hrdě vztyčenou, jako silná smečka, nikoli jako ustrašené „nevšímejte si nás, my tu vůbec nejsme“. Ta pomalá chůze je pro mnohé z nich zničující a pár lidi už se mi doslova psychicky rozsypalo, ale bohudíky daleko víc je těch, kteří prohlédli.“

Telátko se smálo a smálo...

„Proč se vy lidi pořád jen za něčím ženete?“

„Protože jsme vystresovaní blázni a řada z nás vidí nad hlavou neviditelný bič pohánějící nás dál a rychleji. Protože lidé zapomínají žít a prožívat a svými životy se ženou slepí a hluší, pohánění strachem, že něco nestihnou nebo o něco přijdou... a vlastně nevnímají ani vás po svém boku, nedívají se na svět vašima očima, rozzářenýma očima průzkumníků, dobrodruhů a milovníků života, toho skutečného...“

Telátko už se nesmálo.

„A tohle se vám líbí?“

„Hodně z nás se to nelíbí. Není to normální svět. Ale hodně lidí už jiný svět ani nezná... mnohým z nich naopak vyhovuje jako nástroj k ovládání jiných...“

Na něco jsem si vzpomněl.

„Víš, co je strašně smutné? Jsou lidé, kteří mají pocit, že pokud jejich pejsek má k dispozici zahradu, pak ani nepotřebuje chodit na procházku.“

Telátko na mě vyvalilo očí a strašně se vyděsilo.

„Počkej... chceš říct, že jsou pejskové, kteří celý svůj život prožijí na té zahradě?!“

Odvrátil jsem pohled.

Protože jsem velmi nedávno právě tento případ u jednoho člověka zažil. Případ psa, který za celý svůj život poznal jenom tu zahradu a jeho majitel ještě argumentoval tím, že „se i tak dožil normálního věku“...

Telátko to vytušilo a opět zesmutnělo.

„My přece potřebujeme svoje procházky. Potřebujeme chodit, potřebujeme svoje vjemy, potřebujeme s vámi zažívat svá každodenní dobrodružství... zahrada je pro nás zase jen taková velká klec...“

Pak se mi vážně zadívalo do očí.

„Proč si nás kolikrát berou lidé, pro které jsme nakonec jen jejich vězni nebo hlídači toho jejich nesmyslného majetku? Živé bytosti na úrovni hospodářského zvířete?“

Nebo na úrovni „něčeho“ s předem danou dobou životnosti, jak mi bez skrupulí také nedávno sdělil jeden psí majitel s odůvodněním, že on je technik a tak to prostě vnímá...

Nechal jsem si to pro sebe, nechtěl jsem telátku ještě víc prozrazovat z myšlení a „vztahu“ některých psích majitelů.

Nechal jsem si pro sebe i další krutosti, kterých se lidé na vlastním i psím druhu dopouštějí. Všechno to bezdůvodné zlo, které je člověk schopen ze sebe vypustit na jinou živou bytost... lidskou historii lemovanou válkami pro nic a násilím z potěšení... genocidy a utrpení, stvořené ne mimozemšťany ani jakýmkoli zvířecím druhem, ale jen a pouze opět člověkem...

„Jste na světě proto, abychom se my lidé od Vás něco naučili. Jste náš dar. Někteří to pochopíme hned, jiným to trvá dlouho a někteří svoji šanci stát se lepšími v tomto životě promarní. Protože vy jste ty úžasné čisté bytosti, které nám znovu a znovu dávají šanci pochopit. Najít pokoru. Najít svoje lepší já a něčemu se ve svém životě naučit... objevit to, co je v životě opravdu důležité... a právě  proto je zapotřebí některým lidem pomoci jejich oči otevřít, aby to všechno pochopili...“

Usmál jsem se a pohladil svoje chlupaté Všechno po kožíšku.

Telátko svěsilo koutky a lehce mě olízlo.

„Už vím, proč je Tvoje práce pro lidi a jejich pejsky tak důležitá...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč nejsme primárně nastaveni na pochvalu?

 

Nedávno jsem čirou náhodou zaregistroval jednu debatu, kde se řešilo, proč lidé upřednostňují vůči jiným kritiku před pochvalou. Proč jsou pozitiva považována za samozřejmost a kolem negativ se okamžitě strhne vlna kritiky a shazování.

A že prý je příčinou autoritativní výchova a že prý ano... a dál už se to pak nerozebíralo a k ničemu nedobralo.

Ono je to všechno ale trochu jinak...

Hodně se to týká mezilidských vztahů.

Ale protože to velmi souvisí i se psí výchovou a lidskopsím přístupem, tak si o tom pojďme trochu popovídat i my...

Takový asi nejklasičtější příklad ze všech, na kterém se často ukazuje „lidská nespravedlnost“, je tento – představte si sami sebe v roli učitele, kdy před třídou na tabuli napíšete:

    3 x 8 = 24

    8 x 7 = 56

    6 x 9 = 58

    7 x 6 = 42

Co se stane?

Pokud budou žáčci jen trochu všímaví a budou mít v sobě onu typickou krutost dětských let, okamžitě se vám vysmějí, protože ve třetím řádku máte chybu.

Ano, 6 x 9 skutečně není 58, ale 54...

Pointa pak je v tom, že svým žáčkům na této situaci vysvětlíte, že jste chybu udělali záměrně s úmyslem jim ukázat, jak funguje život – že oni vás nepochválili za to, že jste tři příklady (a tedy většinu) vypočítali správně, ale vysmáli se vám, že jste v jednom jediném příkladu udělali chybu...

Každý bude čekat na vaši chybu.

Na chybu každého z nás.

I lidé, kteří za mnou přijedou se svým pejskem nebo na soustředění, budou podvědomě čekat, zda udělám chybu.

I lidem, kteří mě dnes a denně potkávají s mým pejskem, by v hlavě utkvěla jediná moje chyba, která by v jejich mysli okamžitě zastínila všechna bezchybná setkání předtím...

Udělejme 99x stejnou věc správně a 1x špatně a všichni, včetně nás samých, si zapamatujeme jen ten jeden jediný případ.

Takhle to v životě funguje.

Ale špatná rodinná výchova za to primárně nemůže, třebaže dokáže tento princip dohnat až do naprostému extrému.

Tak tedy kdo nebo co je příčinou, že u jiných tolik akcentujeme chybu nebo neúspěch oproti úspěchu?

Je to velmi prosté.

Jeden ze základních zákonů přežití říká, že chyba má daleko fatálnější dopad nežli úspěch.

Uděláte jednu jedinou chybu a ve vašem životě může být chybou poslední – chybou, kterou už nepřežijete...

A v sociálním společenství na tuto vaši chybu, na chybu jednotlivce, mohou doplatit i všichni ostatní.

Proto jsou i lidé na chybu jiných daleko citlivější a daleko razantněji na ni reagují.

Jsou zdokumentovány případy například z války, kdy matky byly schopny udusit své malé plačící dítě v situaci, kdy mohlo ostatní svým pláčem prozradit. Být s ním samy, nikdy by to neudělaly ani za cenu ztráty vlastního života, protože mateřský instinkt je velice silný. K vraždě vlastního potomka byly ale donuceny tlakem okolí, dalších lidí, kteří na bezprostřední ohrožení zareagovali pudově a zcela nekompromisně...

V takovou chvíli nefunguje vzorec „musíme to pochopit, vždyť je to ještě malé dítě, nemůže za to“.

Zafunguje vzorec přežití, eliminace problému.

V jakémkoli přírodním společenství to probíhá stejně.

Pokud a dokud se jeho příslušníci chovají tak, jak mají, vůdčí jedinec a další vůči nim hierarchicky výše postavení jedinci jsou spokojeni. Jsou v klidu, protože toto společenství svým chováním momentálně zevnitř nikdo neohrožuje a nikdo se proti němu nestaví.

Ale zároveň se také neděje to, že by vůdčí jedinec obcházel svoji sociální skupinu a chválil a odměňoval ji za to, že toto „status quo“ udržují!

Vůdčí vlk ani divoký pes ani jiný sociálně žijící druh ve své hierarchické skupině nebude její příslušníky láskyplně olizovat a odměňovat kusem masa za to, že jednoduše fungují, fungují v zájmu skupiny a tedy i ve svém vlastním.

Toto dělá jen naprostá většina psích majitelů...

Nedojde k tomu v žádné smečce, v žádném stádu, v žádném přírodním lidském uskupení (tlupa, kmen) nebo například při zásahu hierarchicky organizovaných ozbrojených složek.

Vůdčí jedinec je spokojený a tím je vše vyřešeno. Není třeba chválit a vyzdvihovat, jak jsou všichni úžasní a skvěli, protože se jen chovají tak, jak se chovat mají.

K zásadní změně dojde až v okamžiku, kdy někdo udělá chybu.

A protože může jít o chybu fatální pro celou tuto skupinu, je potřeba okamžitě zasáhnout. Upozornit na chybu a zavčas eliminovat ji nebo v případě potřeby i jejího původce.

Chyba může znamenat smrt, úspěšné vzorce chování jsou samozřejmostí...

Proto jsou vždy daleko razantnější a viditelnější reakce na chybu.

I mezi lidmi.

Ale také váš pejsek to ví, také pro vaše štěně je pro jeho život daleko důležitější zpětná vazba při chybě.

Přesto, mohutně podporováni zažitými nesmyslnými mediálními i cvičákovými stereotypy, děláte naprostý opak...

Tolik z vás.

Svoje štěně i dospělého psa se snažíte ukrmit dobrůtkami a uchválit šišláním „no to je hodný pejsek, šikovný, úžasný“ za vzorce chování, které má mít zařazené v ranku těch samozřejmých.

Pravidelně se v mé péči ocitají především nezkušení psí prvomajitelé, nalákaní na internetově propagovanou „pozitivní psí výchovu“, která již z principu nikdy nemůže a nebude fungovat.

A na druhou stranu necháváte zcela bez povšimnutí a adekvátní (a tolik potřebné) zpětné vazby situace, které jednoznačně a velmi čitelně spadají pod vzorec „chyba = nepřežiju“...

Tolik z vás.

Proto je dobré vědět, že i upozornění na chybu má své velmi důležité opodstatnění v situacích, které to vyžadují.

To, že tisíckrát za sebou nepřejdete ulici, dokud se nerozhlédnete na obě strany, aby vás po dvou krocích nesmetl rozjetý kamion, je ta samozřejmost.

Protože neudělat chybu znamená přežít a v tomto případě rozhlédnutí se musí být samozřejmostí.

Pokud se po tisícíprvé nerozhlédnete a někdo vás v poslední chvíli strhne nazpátek, udělali jste chybu a ten člověk vám právě zachránil život...

Vy na něj nebudete hnusní, že si dovolil na vás sáhnout a on se vám nebude posmívat za to, že neumíte přejít ulici.

Zároveň je zcela irelevantní, že jste se do té doby tisíckrát rozhlédli, než jste tu ulici začali přecházet...

A přesně proto nejsme primárně nastaveni na pochvalu.

Pochvala vám život nezachrání, upozornění na chybu ve správný okamžik ano.

Vám, lidem vedle vás nebo vašemu pejskovi.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nastavení v hlavě

 

Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, praví všeobecně známé rčení... a platí to i v lidskopsí oblasti, kdy si řada lidí naprosto zbytečně komplikuje život se svým psím kamarádem.

Myslím si, že tyto uměle vytvořené „komplikace“ v hlavách některých psích majitelů jsou naprosto zbytečné, škodlivé jejich pejskům i jim samým a dá se to lehce změnit, ale pokud na nich oni sami nezapracují nebo zapracovat nechtějí, naskýtá se otázka, zda do jejich života psí bytost vůbec patří...

Občas se s tímto jevem a jeho důsledky u lidí setkám v podobě snesitelné nebo relativně neškodné, jednou za delší čas v podobě naprosto extrémní. A když ta extrémní podoba přijde v podobě superextrémní, kdy se sejde v podstatě všechno najednou, pohár se naplní a já si řeknu, že je nejvyšší čas o tom něco napsat.

Protože to zase některým lidem může otevřít oči a mohou si uvědomit, jak moc jsou některé jejich „psí komplikace“ malicherné.

Jak moc škodí jejich psím parťákům.

A jak jednoduše to lze změnit, pokud změní jen nastavení ve své vlastní hlavě...

Protože vážně není třeba o některých věcech přemýšlet tak složitě.

A možná je dobré teď znovu připomenout, že všechny popsané psí „komplikace“ v tomto článku jsou autentické, setkal jsem se s nimi v konkrétních případech reálných lidí. Nevznikly teoreticky v mé hlavě, existují v reálném praktickém podání u lidí kolem nás.

Jdeme na to.

První  rozšířenou „psí komplikací“ pro určitý druh lidí je počasí.

Počasí.

Takové to počasí, kdy je venku ošklivo, prší nebo sněží, prostě je mokro a nevlídno, často fouká silný vítr...

A tito lidé to vnímají jako něco strašného, příšerného, hotovou apokalypsu.

Zažil jsem nedávno člověka, kterému jsem v takovém z jeho pohledu příšerném počasí s nadšením vyprávěl, že právě takové podmínky jsou úplně ideální pro to, aby se se svým pejskem dal dohromady. Protože právě spolu zažívají ztížené podmínky, kdy krajina kolem není zalita sluncem, podmínky, kdy si jeho pejsek říká „jéé to je krásně ošklivo, ale my jsme spolu a je nám dobře, spolu to v pohodě přežijeme... pojď a užívej si to, můj človíčku...“

Pán se na mě velice ošklivě podíval a velmi hnusným tónem mi řekl: „To jako myslíte vážně, že v takovém počasí mám mít radost z procházky se psem?!“

Ano, myslel jsem to naprosto vážně a také jsem mu to řekl.

Včetně toho, že pokaždé by měl mít radost, velkou radost z toho, že právě tráví společný čas se svým psím parťákem. Ať je slunečno nebo mráz, jeho pejsek je šťastný, že jsou spolu. Neřeší svůj mokrý kožich, neřeší nepohodlí...

Pán to bohužel nepochopil, nechtěl pochopit a představa, že by měl procházku se svým pejskem vnímat jako jednoznačně pozitivní věc, pomalou společnou procházku v pohodě a sluncem v duši, v něm i nadále vzbuzovala negativní pocity.

To samé však vnímám i u řady dalších lidí, kteří svoji „procházku se psem“ v zimě nebo dešti zkracují na naprosté minimum, na rychlé obejití paneláku, jen aby to měli co nejrychleji za sebou a zas se uvelebili někde v teple... a  přitom roky, měsíce, týdny a dny života vyměřeného jejich psímu parťákovi tak nemilosrdně rychle ubíhají... hodiny a minuty, kdy se jejich pejsek cítí i v té největší slotě se svým člověkem venku šťastně, protože vnímá jejich blízkost, ne svůj promočený kožich...

Nikdy nezapomenu na výraz v očích mého zlatého retrívra Dinečka, se kterým jsme v Krkonoších zažili pravou horskou sněhovou vichřici... na rozzářený pohled ročního „telátka“, do kterého bušily velké ledové kroupy... oči, které mým očím říkaly jediné: „To je tak úžasné, že to teď prožíváme spolu, ty a já...“

Prosím, zkuste vy, jichž se to týká, nevnímat špatné počasí, zimu, déšť, sníh nebo vítr jako alibi pro rozhodnutí „venku je ošklivo, jenom obejdeme barák, ať jsme co nejrychleji doma“... jsou to malichernosti, kvůli kterým vám unikají věci zásadní...

Nevnímejte takový čas jako čas pro vás nepříjemný a nepohodlný, čas, který vás vnitřně rozhodí a rozladí. Protože vaši vnitřní nepohodu, vaše rozladění a nervozitu váš pejsek velmi dobře cítí a následné společně strávené chvíle tak naplníte jen negativními emocemi.

Je to jen nastavení ve vaší hlavě, které můžete změnit.

Stejně jako je v hlavě některých lidí nastaveno, že oni přece nemůžou se svým pejskem jít pomalu.

Protože prý z toho nic nemají, jsou z toho dokonce ve stresu...

Ve stresu jste ale naopak ve chvíli, kdy se buď sami nebo se svým pejskem někam ženete. Dech... tep... rytmus srdce... něco honíme nebo před něčím utíkáme... fyzicky i psychicky...

Zklidněte se.

Užívejte si společnou procházku, vnímejte okolí, vnímejte a soustřeďte se na svého psího parťáka. Neexistuje „já neumím chodit pomalu“, existuje pouze „já jsem si to tak v hlavě nastavil“.

Tak si to nastavte jinak, prosím.

Do klidu, do pohody fyzické i psychické. Daleko víc budete ze své psí procházky mít vy i váš pejsek, daleko více věcí si všimnete, daleko lépe poznáte vzorce chování svého čtyřnohého parťáka.

Buďte v klidu a nestresujte se aspoň během svých psích procházek.

Je to tak jednoduché.

Proč to dělat složitě a čas strávený se svým pejskem vnímat jen jako další zdroj stresu, když jej úplně jednoduše můžete vnímat jako zdroj relaxu a odpočinku od nátlaků lidského světa... čas strávený ve světe psím, čistém a klidném...

Ano, řada z vás to neumí. Naučte se to.

Je to zas jen nastavení ve vaší hlavě – zda boj nebo spolupráce... s vaším vlastním pejskem...

A ještě jedna „psí komplikace“ je pro mne dost nepochopitelná.

Řešíte „problém“, kdy váš pes (psi) vám na zahradě jen běhá kolem plotu a štěká a startuje na každého jiného psíka, který se svým člověkem projde kolem.

Jste doma, máte volno, přesto vaši psi znají jen tu zahradu... prožijí na ní jen čas ve stresu, čas strávený štěkáním a agresivními vzorci chování.

Nebo přijdete domů a svoje psy napumpované a plné energie na tu zahradu vypustíte a pak jste na nervy, protože... ano, správně... jen lítají kolem plotu, štěkají a startují na cizí psy nebo po sobě navzájem...

A když se vás zeptám, proč... proč... proč s nimi místo toho nejdete na procházku...

… dostanu neuvěřitelnou odpověď...

… protože prý proto, že jste z práce unaveni a potřebujete si odpočinout!

Ježíši Kriste.

Zas máte v hlavě nastavené, že váš pejsek je jen další zátěž, přítěž a stresor.

Proč?

Váš pejsek není zátěž, přítěž a stresor.

Je mimo jiné tím nejlepším způsobem, jak na všechny stresy zapomenout, jak se odreagovat, jak přijít na jiné myšlenky.

A v pohodě, klidně si doma nejdřív dejte kafe a na chvilku natáhněte nohy, to není nic proti ničemu a ani já nevybíhám se svým pejskem ven ihned po návratu z „pracovního procesu“...

I to jsem musel vysvětlovat jednomu pánovi, který se mi hroutil před očima z toho, že by po práci se svými dvěma pejsky měl jít na společnou procházku namísto jejich „jednoduchého“ vypuštění z baráku.

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

Spoustu věcí má člověk pouze nějak nastavených v hlavě, ale každé nastavení může změnit, není napevno naprogramovaný stroj. Otázka samozřejmě zní, kolik lidí je svoje nastavení ochotno změnit a kolik lidí si ze svého nastavení udělá pouze alibi, proč něco nejde nebo proč něco nemůžou...

„On si prostě nenechá vytáhnout klíště...!“

„On si nenechá dát do tlamy tabletu...!“

„Takového jsme si ho vzali z útulku a on už jiný nebude...!“

„My si ho nemůžeme vzít do nového bytu, musí do útulku...!“

„Nemůžeme jet na dovolenou jinam...!“

„Nikdo nám s ním nepomůže, víme to, protože už jsme vyzkoušeli tři cvičáky a dva psí psychology...!“

Řada situací jde vyřešit velmi jednoduše, není to raketová věda.

Pokud to někdo neumí nebo udělat nechce, je jiná věc.

Všechno ostatní je jen o nastavení v hlavě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O lidskopsím roce 2021, o životě a tak různě...

 

Jsou chvíle, kdy člověk pocítí potřebu některé události v čase zaznamenat.
Obrazem, zvukem, písmem.
Bývá to spuštěno konkrétní dobou, konkrétními ději, stav současnosti uschovaný pro budoucnost.

A já tuto potřebu teď velmi silně cítím.
Potřebu alespoň trochu se pokusit ovlivnit věci k lepšímu.

Pro budoucnost...

Znovu připomenout, co je zásadní a nesmírně důležité pro nás lidi, pro naše pejsky a pro náš život obecně... připomenout, jak spolu všechno úzce souvisí, třebaže to na první pohled kolikrát vidět není.

Dnešní moje zamyšlení je poněkud delší, já vím. Přesto zkuste dočíst tento článek až do konce.

Rok, který právě uplynul, je z mého pohledu rozcestím.

Můžeme teď jít bezhlavě dál přímo do pekla nebo se konečně zastavit, podívat se, kam to vlastně jdeme a změnit směr, dokud nebude úplně pozdě.

Protože běh svého života si určujeme sami, svými rozhodnutími a svými činy. Není lineární, není až na určité okamžiky dán předem a procházíme v něm řadou křižovatek.

A na každé z nich máme plné právo se sami za sebe rozhodnout, kudy dál, ovšem jen za předpokladu, že jsme tou dobou ještě svobodnými bytostmi, nikoli otroky.

Co si bohužel hodně lidí neuvědomuje, je skutečnost, že svobodnými bytostmi či otroky nejsme primárně svým sociálním postavením, ale tím, čím jsme ve své vlastní hlavě. Zda tím, čím sami být chceme nebo tím, kým nás chce mít někdo jiný.

Proč o tom píšu?

Protože to je základ všeho, co se nám děje. Proč potkáváme ve svých životech různé lidi a jsme svědky různých událostí.

Potkáváme lidi dobré a špatné, stejně jako zažíváme události dobré či špatné, osobně i zprostředkovaně.

Pro mne samotného bylo i v roce 2021 úžasné mít možnost pomoci dalším lidem a jejich pejskům. Opět vidět, jak se rozsvítí oči lidské i psí poznáním, jak moc si spolu mohou rozumět, pokud člověk přijme myšlenku, že přirozené je se svým pejskem spolupracovat a komunikovat, nikoli mu dávat příkazy a povely a udělovat tresty a zákazy.

Znovu pro mne bylo krásné dostat od řady svých bývalých klientů přání k Vánocům a do nového roku, protože je to pro mne jednoduše ztělesnění toho, že tito lidé nezapomněli a náš společně strávený čas pro ně něco znamenal. Potěší to lidsky i profesně a přesto, že mnozí zapomenou rychle, jiní nezapomenou ani po mnoha letech, mnohdy již s další generací psích parťáků po svém boku. Děkuji vám, opravdu hodně to pro mne znamená.

Stejně tak velmi děkuji také těm z vás, kteří mě i minulý rok jakkoli podpořili a různou formou mi dali najevo, že si mé práce pro lidi a jejich pejsky váží a vnímají její smysl.

Děkuji vesmíru za to, že zařídil, že jsme se i v minulém roce mohli spolu sejít na našem každoročním soustředění a prožít několik nezapomenutelných dnů lidskopsí pohody, stranou od všech katastrofických scénářů, kterými jsme poslední dva roky neustále krmeni.

Děkuji Bohu za to, že mi dal dostatek sil k tomu, abych pro vás a vaše pejsky mohl i v roce 2021 každý týden napsat nový článek nebo natočit video stejně jako nezapomenout své programátorské kořeny a vydat nové vylepšené verze aplikací FALCO PSÍ STRÁNKY a FALCO DOG RESCUE.

Děkuji Bohu za to, že i nadále uznal za vhodné udržet mne v dostatečné fyzické i psychické kondici, abych mohl využívat svého daru pro zlepšení psích životů.

A v neposlední řadě děkuji Bohu za to, že mi věnoval další rok společného života s mně nejbližší a nejdražší bytostí, mým „telátkem“ Gardýskem, čistou, hrdou a nesmírně silnou psí dušičkou, který mě, stejně jako jeho psí předchůdci, učí celý svůj život být lepším...

Za toto vše ještě jednou z celého srdce děkuji.

Někde v ideálním světě, jehož představu v sobě již mnoho let mám, nejsou vážně nemocné a umírající děti, není ubližováno zvířatům a lidé spolu neválčí a navzájem se nezabíjejí a nemrzačí, ale spolupracují a mají respekt ke všem živým tvorům včetně vlastního druhu.

Jenže my nežijeme v ideálním světě.

Žijeme v takovém světě, jaký si sami vytváříme.

A vůbec si neuvědomujeme, jak moc je ten „náš“ lidský svět provázán se světem na této planetě i celým vesmírem. Neuvědomujeme si, že každý náš krok a každé rozhodnutí mají následky pro celý systém. Ani zdaleka se netýkají jen nás samotných, mají dalekosáhlé důsledky a pokud jsou naše rozhodnutí špatná, pak i jejich důsledky jsou destruktivní.

V podobě fyzické i psychické.

Stres lidí, kteří jsou poslední dva roky (a ani letos to zatím nevypadá jinak) vystaveni neuvěřitelně brutálnímu nátlaku, tak nesmyslnému strašení, omezování a vyhrožování, jaké nemá v dějinách obdoby, se zdaleka neprojevuje jen na nich samotných.

Vzhledem k činnosti, které se k dnešku věnuji již velkou většinu svého produktivního věku, se u mne sbíhají nitky z různých stran, opravdu hodně lidí mě informuje o svých psích parťácích, o jejich životech i odchodech za duhový most.

Zapaluji svíčku za každého pejska, kterého znám a o jehož odchodu se dozvím ať už přímo od jeho majitele nebo zprostředkovaně.

Každý rok tak zapálím několik svíček.

Když jsem si to na konci roku zrekapituloval, uvědomil jsem si, že v roce 2021 zemřel významně větší počet pejsků.

A co je ještě horší – odešlo daleko víc psů mladých, v plné síle...

Odešli kvůli nám.

Pod vlivem toho, jakou atmosféru jsme si tu vytvořili a jakou mnozí lidé aktivně přiživují.

Psi jsou extrémně citliví na stres, stejně jako je pro ně rakovina nejhorší zabiják fyzický, stres je nejsilnější zabiják psychický. Zabíjí je nejen stres vlastní, ale i stres lidí a jiných živých bytostí kolem nich. Vstřebávají ho, přebírají ho na sebe a čím intenzivnější je, tím rychleji jím zničí své vlastní životy.

A pokud je ten uměle vyvolaný a uměle živený stres dnešní doby nejen v každém z nás, ale i kolem nás, přítomný v každém aspektu našeho denního života, stres mnohonásobně zesílený a vsáknutý do každé entity, pak jednoduše nemůže nemít vliv i na tak senzitivní bytosti, jakými psi jsou.

Kdo u mne byl, především v letních měsících, určitě si vybaví moji oblíbenou průpovídku směřovanou k mým psím klientům: „Užívejte si to - sluníčko svítí, ptáci řvou...“

A minulé léto jsem si najednou uvědomil, že ptáci neřvou.

Občas nějaký pípne, občas se jich ozve víc, ale to klasické ptačí vyzpěvování jednoho přes druhého zmizelo. A opravdu za tím není nějaké přemnožení dravců, opravdu ne, přírody a jejích obyvatel si všímám dlouhé roky, mám srovnání. I ty každodenní ranní koncerty mezi třetí a čtvrtou hodinou se přestaly konat...

Stejně tak jsem celé minulé léto nezahlédl a nestěhoval z bytu jediného sršně a čmeláka, vosu nebo včelu jsem zahlédl naprosto výjimečně, třebaže nás média krmila zkazkami o obnovené přírodě a jak jí všeobecná paralýza lidského druhu prospěla. Pršelo vydatně a komárů by měla být mračna, za celou sezónu jsem na sobě nezaznamenal jediné bodnutí.

Něco je zkrátka špatně a i ta příroda to ví.

Přitom je to tak prosté.

Stres mezi lidmi generuje také stres v přírodě, protože lidí je jednoduše hodně a jejich vliv na okolní systém významný.

Svoji pravou ruku a deset let svého života dám za to, že pokud by se stal zázrak a lidé se ze dne na den znovu mohli začít naplno radovat ze svých životů, během jednoho jediného roku by se ptáci znovu radostí uzpívali, včely znovu zaplnily přírodu a my odháněli komáry jako kdysi...

Kdybychom byli jako psi, nikdy bychom toto nedopustili.

Oni jsou silní, kdežto my slabí. Oni žijí v souladu s přírodou, my ji ničíme.

Oni se měnícím se podmínkám přizpůsobují a vzájemně spolupracují, proto vždy přežijí. My máme stále infantilní potřebu proti něčemu nebo někomu bojovat a porušujeme základní přírodní zákony evoluce, proto také jako druh degenerujeme.

Život opravdu nemá a nemůže být o neustálém a nesmyslném boji.

Kdybyste si mohli vybrat, vyberete si jako smysl svého života boj? Neustálý, vyčerpávající a hlavně nesmyslný boj s něčím nebo proti něčemu? Bude se vám takový život líbit?

Nebo si místo toho vyberete život v souladu s okolím, život založený na spolupráci a respektu, život, který plnohodnotně a šťastně prožijete, ne pouze přežijete do totálního vyčerpaní a zklamání?

Život v lásce a s láskou, ať už si pod tím pojmem představujete cokoli nebo život v nenávisti a s nenávistí kolem sebe?

Odpovězte si na tuto otázku s otevřeným srdcem a zjistíte, jací doopravdy jste...

Kdysi dávno žil král Šalamoun, který řekl: „Život těla jest srdce zdravé, ale hnis v kostech je závist.“

Závist je vždy destruktivní, nikdy ne konstruktivní.

A nejvyšší mírou závisti je nenávist.

Se záští určitého typu lidi vůči mé osobě nebo mým psím parťákům se setkávám už od začátku své práce pro lidi a jejich psí kamarády. Je to taková ta pěkná česká vlastnost, se kterou se spolehlivě potká každý, kdo nedejbože něco vymyslí nebo umí – vůbec se to netýká výhradně mé osoby. Jedni pracují a pomáhají a ti druzí, protože jsou sžíráni jen tou závistí a nenávistí, se ze všech svých sil snaží vše dobré a přínosné zlikvidovat.

Za poslední rok s velkým smutkem pozoruji, jakým způsobem se tato typická česká vlastnost opět rozjela a jaké nabrala obrátky...

Však to vidíme denně kolem sebe.

Stačí jen mít jiný názor a nebát se jej prezentovat.

Jen jiný názor, bez agresivity, bez vulgarity a bez křiku.

V jakékoli oblasti lidského konání, kdekoli, kde lze nějaký názor projevit.

Okamžitě jste odsouzeni a dehonestováni, okamžitě se proti vám rozjede taková vlna nenávisti, vulgarity a agresivity, že vám přejede mráz po zádech, kam až to všechno zašlo...

Když jsem koncem minulého roku narazil na diskuzi pod zprávou o úmrtí (infarkt) jednoho ne úplně neznámého člověka, nevěřil jsem svým očím, co jsem se tam dočetl.

Když někdo umře, je slušné buď popřát jeho duši klid nebo alespoň mlčet. V těchto konkrétních komentářích jsem se však dočetl, jak je dobře, že ten člověk konečně „chcípl“, protože považte, měl na jistou dnes velmi propíranou a medializovanou záležitost jiný názor než jaká je ta „jediná uznávaná pravda“. A ať chcípneme všichni, kdo si myslí to, co on, protože bude od nás konečně pokoj...

Nebyl to komentář jediného člověka. Bylo takových víc a ještě daleko víc těch, kteří jim otevřeně vyjadřovali souhlas a souznění.

A nebyla to v tomto duchu jediná debata na toto a související témata.

Přát někomu smrt je jedna z nejhorších věcí, jakou může člověk udělat.

A není tomu až tak dávno, kdy jistí lidé veřejně přáli smrt mému pejskovi a když odešel do psího nebe, radovali se...

Přát někomu smrt jen proto, že ten člověk měl nebo má jiný názor?

Proboha lidi, koho se to týká, vzpamatujte se už konečně!

Tohle je už totální hnus, totální dno a nejhorší je právě skutečnost, že se zdaleka nejedná o ojedinělý případ – přání smrti lidem s jiným než „jediným správným názorem“ jsem zaregistroval už v tolika diskuzích a od tolika lidí, že se opravdu nejedná o náhodu nebo jednoho duševně nemocného jedince.

Protože zlo se v této zemi naprosto urvalo ze řetězu.

Jsem realista a na rozdíl od sluníčkářů vidím věci takové, jaké jsou a nezavírám před nimi oči.

Jistě, je mezi námi řada lidí slušných, charakterních a osobnostně silných a já jsem šťastný za každého jednoho z nich, o kterém vím nebo kterého jsem osobně poznal.

Průšvih je v tom, že oproti tomu zbytku je jich strašně málo.

Za poslední roky a především za ten rok minulý neskutečně akcelerovaly totalitní a diktátorské tendence. Zakázat, nedovolit, omezit a zničit každého, kdo se nepodvolí.

A všimněte si, kolik lidí tomu tleská, kolik jich volá po dalších a ještě tvrdších restrikcích, po umlčení a sankcionování těch, pro které svoboda nepřestala být základním lidským právem a potřebou.

Toho jsem se opravdu nechtěl znova dožít.

Vzpomínám si na jednu moji klientku z této nenormální doby, které jsem jako slušný člověk a z pozice toho, kdo má právo to iniciovat, chtěl na přivítanou podat ruku. Rozječela se na mě, co si to dovoluji, že svoboda není anarchie a že snad vím, že je to zakázané...

Vzpomínám si na tu dlouhou řadu těch, kteří ve stejné době neměli žádný problém si se mnou ruku podat. Na ty normální, slušné lidí – díky Bohu za každého z nich.

Protože je to jen o lidech, o každém z nás...

Protože svět a vztahy mezi námi jsou a budou jenom takové, jaké si je sami nastavíme.

Pokud si budeme lhát a navzájem se podrážet, pokud zapomeneme na základní pravidla slušnosti a komunikace, skončí to špatně. Velmi špatně a velmi rychle.

Pokud budou někteří lidé mezi námi nadále tak strašně prolhaní, jako byli (nejen) v minulém roce, pokud si vyberou další lháře jako svůj vzor a lež budou považovat za normální chování, pak už nebude možné věřit nikomu a čest se stane zapomenutým pojmem.

I v tom roce minulém jsem totiž zažil další případy, kdy mi lidé neskutečně lhali. Lhali mi i v situacích, kdy bylo tak jednoduché říct pravdu, namísto toho si vymýšleli naprosto neuvěřitelné historky a konstrukce, proč nedodrželi předem a závazně domluvené postupy.

Nikdy jsem nepochopil a nepochopím, co tím sledují.

Možná je to baví, možná si říkají „ten blbec nám na to skočil“, možná jim nestojí zato mít alespoň elementární úctu k člověku, kterého žádají o pomoc, možná je pro ně normální někomu lhát?

Dlouholetá zkušenost už mě naučila, že čím „zoufalejší“ žádost o pomoc mi někdo napíše, tím je velmi často vyšší (samozřejmě až na ty slušné výjimky) pravděpodobnost, že po mojí odpovědi ve smyslu  „dobrý den, velmi rád Vám pomůžu, zkontaktujte mě prosím telefonicky a vše domluvíme“ už o dotyčném nikdy neuslyším.

Nestojím těmto lidem ani za jednoduchou zpětnou reakci, za poděkování už vůbec.

Reagovat na vstřícnost ze strany člověka, kterého žádám o pomoc alespoň tím, že mu odepíšu, je prosím pěkně základní slušnost.

Stejně tak je základní slušnost se pod svoji žádost o pomoc podepsat. Zní to naprosto neuvěřitelně, ale skutečně v mé praxi nejsou ojedinělé případy, kdy se člověk pod svůj mail nepodepíše. Vůbec bych na tyto anonymy nemusel reagovat, přesto odepisuji, třebaže mě opět dlouholetá zkušenost naučila, že člověk, který se takto uvede, na mne stejně později udělá podraz. A podpis se „nezapomíná“, jak se mě po chvíli trapného ticha snažila po telefonu přesvědčit jedna paní, která mi poslala dokonce dva anonymy za sebou...

Nelžete mi, lidi.

Nedělejte mrtvé brouky, když porušíte předem dohodnuté postupy a já se vás pak snažím vícekrát a navíc marně zkontaktovat, abych zjistil, co se děje nebo zda se vám něco nestalo. Zvedněte ten telefon. Z hlediska logiky i slušnosti byste se vy sami měli zajímat, zda vše proběhlo tak, jak bylo domluveno, nikoli že já budu muset nahánět vás.

A mluvte se mnou. „Esemesky“ ani různé „messengery“ vážně nejsou ten správný komunikační kanál, pokud od někoho potřebujete pomoc. Ani já to nedělám vůči vám, vždy se vás snažím dostihnout telefonicky.

V těchto případech si prosím uvědomte a vzpomeňte, že já jsem ten člověk, kterého jste požádali o pomoc a že já jsem ten člověk, který vám maximálně vyšel vstříc a na té pomoci vám a vašemu pejskovi jste se se mnou závazně domluvili.

Protože základní lidská slušnost znamená mimo jiné reagovat, vhodnou formou komunikovat a aspoň minimálně si tak vážit člověka, který umí a chce vyřešit váš lidskopsí problém. Proto jste se na mne obrátili a já každému z vás s radostí a ochotně pomůžu, jak jen je v mých sílách.

Jen se, velmi pěkně prosím, také vy chovejte ke mně stejně slušně - tak, jak se chovám i já k vám.

Zkusme se teď obecně na něčem domluvit.

Zkusme se domluvit, že se vy, kterých se to týká, začnete opět chovat normálně. Přestanete se nechat ovládat temnými stránkami své povahy, přestanete mít pocit, že pokud někdo někomu nebo něčemu (v jakékoliv oblasti lidské činnosti) umí a chce pomáhat, tak je to špatně a dotyčného je zapotřebí pomlouvat, lhát o něm i jeho práci a lejt na něj kýble špíny.

Pánové – ovládněte svoji ješitnost v případech, kdy se vaše partnerka se mnou domluví na pomoci vašemu „rodinnému“ pejskovi. Následky toho, že jí zakážete za mnou s pejskem přijet, jdou skutečně jen za vámi a těch případů, kdy se se mnou nadšená paní/slečna závazně domluví, aby následný den vše zrušila, protože „manžel/přítel to nedovolil“, je hodně a naprosto to postrádá smysl. Prostě si řekněte, že já zas neumím to, co umíte vy a vaše ego bude spokojené. Věřte tomu (a často se to ani nedozvíte), že vaše partnerky bývají z vašeho přístupu velmi špatné a velmi svým sobectvím ubližujete nejen jim a svému vztahu, ale především tomu pejskovi, který s vámi dvěma žije.

Přestaňte mít ten naprosto zcestný názor, že pokud si dovolím zveřejnit nebo dokonce na sociálních sítích dát k dispozici odkaz na svůj článek nebo video, dělám si tak jen svoji reklamu a tohle my přece nebudeme podporovat, tohle by přece nešlo. S tímto velmi hloupým a omezeným přístupem se setkávám docela často a rád bych připomněl, že ty články a videa si opravdu nepíšu a netočím pro sebe, ale dělám to pro vás. Pro každého, kdo má chuť se něco naučit a něco se dozvědět. Věnuji tomu svůj čas (a věřte, že těch hodin a všedních dnů i víkendů snad tím strávených skutečně není málo) a pokud byste takto měřili všem tvůrcům autorského obsahu, odsuzovali byste stejně i knihy a filmy, protože „autor si tím přece jenom dělá reklamu“. Dochází vám, jak strašně hloupé to je? Nemluvě o tom, že právě ty články a videa mnohým z vás velmi pomohou a především dají všem potřebným informaci, že s jejich lidskopsím problémem jim někdo umí pomoci. Ale to by zas nebyla ta pravá česká závist, kdy něco umět nebo dokázat se v české kotlině jednoduše neodpouští...

A ještě jedna maličkost.

Naučte se věřit tomu, co vidíte a o čem se přesvědčíte na vlastní oči. Věřte tomu, co vám o konkrétním člověku řekne váš vlastní pejsek. Podívejte se na videoreportáže z mých individuálních výcvikových servisů a mých soustředění, kde vidíte spokojené lidi a šťastné pejsky. Lidi, kterým nikdo nedrží nůž na krku a sami za sebe do kamery říkají své názory a dojmy.

Naučte se na vlastní oči a na vlastní kůži poznat realitu a jen podle ní si udělat svůj názor.

Ve všech oborech lidské činnosti a dění, ve všem, co se vašich životů týká.

Naučte se nebát, naučte se být sami sebou a vážit si lidí a věcí, které za to stojí. Neberte vše jako samozřejmost, neberte vše jako své právo a pro jiné povinnost.

Uvědomte si prosím, že náš svět je a bude opravdu jen takový, jaký si ho sami uděláme.

Může to i nadále být svět dnešní doby, který v mnoha lidech spustil nebo zesílil to nejhorší, co v nich je. Zlobu, zášť, závist, nenávist, prolhanost a prospěchářství.

Vážně takový svět chcete?

Vzpomeňte si všichni, kdo jste u mne kdy se svým pejskem byli, jak jsem vám vyprávěl o emocích. O emocích pozitivních, ale i o emocích negativních, před kterými jsem vás varoval, o emocích, které se v komunikaci s pejskem nikdy nesmí objevit.

Myslete i na to, o čem jsem tu už psal – o tom, že vše na světě, nejen na úrovní fyzické, ale i na úrovni psychické a emoční, je navzájem dokonale propojené. Mnohé z vás váš vlastní pes nenapadne z hlediska příčiny, ale z hlediska důsledku – ublížili jste možná přímo jemu, ale možná také někomu úplně jinému a karma vám to takto vrátí. Možná jste nenechali vykastrovat tohoto pejska, ale jiného a máte z toho dokonce dobrý pocit, možná jste ublížili člověku, možná jste lhali a podváděli... a váš vlastní pejsek zase vše srovná. Kdo šíří vědomé zlo, tomu se zlo vrátí, karma není trest, ale nástroj rovnováhy. Kdo šíří dobro, tomu se dobro vrátí, v jakékoli formě.

Ještě něco k tomu, jak moc je vše propojené.

Ještě něco k tomu, že zdaleka nejde jen o naše vlastní životy a po nás potopa.

To, co nás lidi ničí, už dva roky brutálního nátlaku, strašení a vydírání, omezování základních svobod a jistot, ničení léta budovaných existencí – to vše se razantně odráží na psychice člověka, na jeho duševním obrazu, na tom, jak působí na své okolí.

Nejsou to jen vědomé pochody.

Podvědomí člověka je neskutečně silné a každého z nás ovlivňuje zcela zásadním způsobem.

Náš psí parťák to z nás cítí a jeho osobnost to ničí stejně jako tu naši.

Ničíme se teď všichni navzájem, v zájmu někoho úplně jiného, protože ještě příliš málo lidí dokáže otevřít oči a vidět realitu, jaká je, nikoli „realitu“, která je mu předkládána. Den co den, ráno, v poledne i večer jede masírka „obyčejných lidí“ na plné obrátky a tolik lidí ovládá obyčejná sadistická radost z toho, že se jiní necítí šťastně. Tolika lidem tento stav vyhovuje a žádají si ho i nadále, ať už z důvodu finančního prospěchu nebo vlastního psychického problému.

Jenže nejsou „jen obyčejní lidé“, stejně jako nejsou „nadlidé“.

Stejně jako nejsou „jen kříženci“ a „psí šlechtici“.

Přesně tady to začíná - vědomé i nevědomé, vnucené i přijímané rozdělování na elitu a plebs...

Lidé jsou mimochodem jediný živočišný druh schopný zlikvidovat sám sebe.

Lidé jsou jediný živočišný druh, který je ochoten nechat se dál řídit a vést „vůdčími jedinci“, přestože vidí, jak je právě oni vedou do záhuby.

Žádný jiný sociálně organizovaný živočišný druh by toto nikdy nedopustil. Žádný jiný živočišný druh by nepopřel svůj nejsilnější instinkt přežití, kterým je pud sebezáchovy.

Přesně to se teď ale děje.

Lidé přejí smrt jedinci nebo skupině lidí jen proto, že mají jiný názor, než jaký hlásá „jediná oficiální pravda“, tito lidé jsou veřejně dehonestováni, vysmíváni a virtuálně ukřižováni. To už jsme ale v historii lidstva nejednou zažili a víme, jak to pokaždé skončilo. Víme to objektivně a doložitelně. Opravdu si to chceme znovu zopakovat, tentokrát na vlastní kůži?

Lidé jsou tlačení do fyzické i sociální izolace. Kdo máte děti, víte své a velmi dobře vidíte, co to už s nimi udělalo a jaké následky si ponesou do konce svých životů, protože teď jsou v tom nejzranitelnějším a nejvnímavějším věku. Je to naprosto stejné, jako u mláďat jakéhokoli živočišného druhu – podražte druhovou socializaci a mládě si ponese následky navždy.

Chodíme kolem sebe se zamračenými obličeji a nad těmi kachními zobáky vidíme jen studené oči. Mimiku obličeje máme zakázanou a nad dětmi v kočárcích se nenaklání usměvavá tvář mámy, ale jakási ošklivá obluda. Ani tyto děti to z paměti už nikdy nedostanou.

A tak pěkně už se rozeznáme, na první pohled. Rozlišení vzhledově i smýšlením na ty „uvědomělé“, kteří se bez tzv. ochrany dýchacích cest bojí nadechnout i na volném prostranství a „vrahy“, fungující v souladu se svým tělem tak, jak to příroda zamýšlela.

To už se svět opravdu nadobro zbláznil? Dál a dál budeme krmeni těmi účelovými nesmysly, dál a dál jim bude tolik nepřemýšlejících lidí se stádovým nastavením v hlavě věřit a naslouchat? Až do totálního sebezničení nás všech?

Už dost... už dost... už dost. Stačilo. Nechte nás sakra žít.

A proč vlastně píšu i o těchto věcech, v očích a mysli mnohých z vás netýkajících se našeho lidskopsího světa?

Jednoduše proto, že (a znovu se teď budu opakovat) vše souvisí se vším.

Protože čím více bude v člověku převládat temná stránka jeho povahy, ať už vrozená nebo získaná, tím více budou trpět nejen lidé další, ale i jeho psí parťáci. A těch spouštěčů nejhorších lidských vlastností je v této nenormální době strašně moc a pro některé lidi jsou velmi lákavé...

Protože zlo nikdy není izolované, vždy existuje v celém prostoru. V hlavě a duši člověka, v jeho obydlí, v prostředí, ve kterém se pohybuje, v sociální bublině, ve které komunikuje. Projeví se slovem i písmem, pohybem i emocí, projeví se myšlením a nakazí každého, kdo se mu podvolí. Zlo je ten skutečný virus v lidské společnosti, primární zdroj nakažení našeho světa.

Protože moje „psí filozofie“, kterou vás učím, zdaleka neobsahuje jen lidskopsí komunikaci a znalost psích vzorců chování. Zdaleka nezahrnuje jen moji přímou práci s pejskem a jeho majitelem. Je v ní obsaženo i vnímání reality, jakkoli může být pro někoho překvapující a nepříjemná, je v ní obsažena hrdost, svoboda a nezávislost jako základní atributy lidské i psí osobnosti. Je v ní obsažena statečnost projevit svůj názor, pokud jste přesvědčeni o své pravdě. Je v ní obsažena priorita spolupráce, nikoli souboje. Priorita spolupráce, priorita poznání reality vlastními smysly a odolnost vůči manipulaci a „osobnostem“, které skutečnými osobnostmi nejsou. I tyto atributy se vás snažím naučit nebo je ve vás podpořit.

Protože jací budeme my sami, takový bude náš svět, takový život prožijeme a takový život po našem boku prožijí naší pejsci.

Proto jsem sepsal tento text a nabídl vám k přečtení.

Pracujte na posílení své imunity tělesné i duševní...

Nebojte se...

Otevřete oči...

Dýchejte...

Žijte.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

2 minuty pro rok 2022

 

Poslední dny minulého roku jsem pracovně strávil se dvěma úžasnými lidmi a jejich fenečkou. Mluvili jsme spolu o různých věcech – o těch psích, o našich životech, o muzice, o dnešní době...

A já pak dostal spontánní nápad, že vám spolu něco vzkážeme.

Je v tom zvláštní symbolika a jsem přesvědčený, že rozhodně není náhodná.

Aniž bych totiž cokoli záměrně ovlivňoval, výsledná délka našeho videovzkazu vyšla po sestřižení jednotlivých sekvencí na přesných 0:02:02.2 (h:m:s.d).

Nula hodin, dvě minuty, dvě sekundy a dvě desetiny.

Tři dvojky a jedna nula, z nichž je složen letošní rok 2022...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků?

 

Je to bohužel každoroční (před)silvestrovský evergreen, velmi často i postsilvestrovský, a je úplně jedno, zda jsme momentálně v režimu „milostivě vám povolíme být venku i po deváté hodině“ nebo „dost jste se narajzovali, nikam nepudete“.

Nedejbože dokonce v režimu „jste přece svobodní, dýchejte a žijte“, ale ten jsem v naší zemi už dva roky nezažil.

Zkusme letos uskutečnit jeden zázrak...

Jsem realista a vím, že zázraky se nedějí, nicméně znovu zkusím vyprovokovat zdravý rozum a zodpovědnost co nejvíce z vás.

Protože to, že si z nejrůznějších důvodů vaši sousedé a lidé obecně nějakou tu petardu bouchnou, je fakt a nikdo tomu nezabrání. Bouchnou si ji přes všechny zákazy a troufnu si tvrdit, že ještě o to víc, protože frustrace, kterou je dnešní doba naplňuje, jednoduše nějaký ventil potřebuje a pro mnoho jedinců jsou jimi právě „dělostřelecké manévry“ na konci roku.

A jedním z následných efektů tohoto světelného a zvukového šílenství v našem lidskopsím světě pak jsou vyvěšené letáky a internetové prostory zaplněné hledáním pejsků, kteří zpanikařili a ztratili pojem o tom, kdo jsou, kde jsou, kde je jejich domov a jejich člověk.

Není to rozhodně jejich chyba a paradoxně to není ani chyba odpalovačů pyrotechniky.

Je to jen a jen chyba jejich člověka.

Jednoznačně a bez pardonu.

Psi ponechaní svému osudu na vašich pozemcích, kdy to kolem bouchá jak u Verdunu, ale vy jste přece v klídku, těžká pohoda jazz a to, že váš opuštěný a zpanikařený psí parťák v děsu a hrůze vypálí ven dírou v plotě nebo nedovřenými vraty, v lepším případě se jen k smrti vyděšený choulí někde v koutku, vám je srdečně jedno...

Frajeři největší, mající svoje pejsky při procházce na volno a jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a kdyby něco, přivolám ho zpátky“, se krutě střetne s realitou ve chvíli, kdy jejich „dokonale vycvičený a na slovo poslouchající“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa opravdu v panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, hledá svého pejska po širém okolí...

Lemplové mající své psí miláčky sice na vodítku, které je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes udělá - a v podobném případě většinou již napoprvé úspěšně...

Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého psa do své haciendy?

Je skutečně takový problém uvědomit si, že randál nezačne až na Silvestra a nekončí hned po něm?

Je skutečně takový problém mít pro svého pejska pořízený kvalitní obojek i vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně správného utažení obojku?

A to je teprve začátek, respektive fyzická část celého problému...

Druhá stránka problému je daleko důležitější.

Je o prevenci, psychice a předvídavosti – je o tom, jak psí panice a zbytečným psím stresům a ztrátám předejít.

Záměrně ji zhustím do základních stručných popisů pro ty, kdo neradi čtou dlouhé texty...

Naprostým základem je prevence a předvídavost.

Snažte se prosím důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho pejska. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky – a to především psychický šok, protože ohlušující rána jej psychicky a prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta. Ať už navolno, vyvlečený z obojku, s vyškubnutým vodítkem za sebou nebo prasklou karabinou u vašich nohou...

Jakkoli „je vám to všem jasné“, v praxi tomu tak rozhodně není. Není a právě tento scénář tvoří velkou skupinu těch, kteří o svého pejska navždy přijdou.

Dalším základem je nedat na nesmyslné rady, jakkoli jsou z určitých kruhů propagované.

Nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky, můžete ho i zabít. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

A třetím základem je respektovat psí psychiku a psí vzorce chování.

Základním stavebním kamenem předcházení psí panice (ať už z petard, ohňostrojů či jakýchkoli jiných stresorů) a následným problémům je zdravá psychika psa a respektování smečkových principů.

Jinými slovy - každý pes, který musí řešit panický problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale každý pes zároveň ví, že na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky a tím musí vždy být jeho majitel, jeho člověk. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří mimo  jiné i ony silvestrovské světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ je negativně nekomentuje a nereaguje na ně, proto není zapotřebí se jimi zabývat, není třeba je řešit, není třeba se jimi zatěžovat. Lidskopsí smečky, které takto fungují, nikdy nemají problém. Problém mají psi jen s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky, tak jak vás to prakticky a osobně učím. A až budete trávit se svým pejskem silvestrovský večer a noc, pak s ním buďte v přímém fyzickém i psychickém kontaktu. Nenechte svého pejska samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě, v boudě nebo v kotci. Mějte ho u sebe, neschovávejte se do koupelny ani do sklepa, chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte, jako silná osobnost - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Pak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy. Vy jste jeho vzor, bude se chovat tak, jak se budete chovat vy sami.

A uvědomte si prosím, že pokud to nezvládnete, pak je tím nejhorším následkem vašeho selhání poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při následném neřešení až nevratné). Každá špatná zkušenost se propíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho pejska...

Tak.

Po/před/silvestrovské bouchací orgie v naprosté pohodě zvládnete, pokud si alespoň trochu vezmete k srdci, co jsem napsal.

  • Žádná sedativa, pejsky mít uvnitř vašeho obydlí tam, kde jste vy, zůstat v klidu a chovat se jako silná, nikoli slabá osobnost.
  • Venku být v klidu, předvídat, nechodit do epicenter kraválu, pečlivě zkontrolovat obojek, karabinu a  vodítko.

A pokud by přece jen došlo k nejhoršímu, pak prosím nezapomeňte, že sociální sítě nejsou všemocné a vaše zoufalé volání o pomoc se ani zdaleka nedostane tak daleko, jak si mnoho z vás myslí a tam, kam opravdu potřebujete. Vždy to bývá spíš náhoda. Ale máte možnost využít také můj systém registrace ztracených/neznámých psů FALCO DOG RESCUE, který má oproti sociálním sítím jedinečnou výhodu – vy nemusíte dohledávat, kde se kdo ztratil nebo nalezl, protože se tato informace aktivně dostane ke všem uživatelům, kteří mají aplikaci FALCO DOG RESCUE nainstalovanou ve svých smartphonech. Vždy po ruce, doma i v terénu, ty skutečně potřebné a důležité charakteristiky psího jedince...

Významně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli z vašich zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, je každoroční smutnou skutečností a letos tomu nebude jinak.

Proto jsem tento článek, shrnující téma „jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků“ sepsal a dal vám všem k dispozici.

Věřím, že těm, kdo skutečnosti v něm sepsané budou brát vážně, pomůže.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Milý psí Ježíšku...“

 

... jako každý rok touto dobou, i letos Tě s velkou pokorou prosím o splnění několika psích přání.

Přání všech pejsků, kteří se svými lidmi žijí své dny a noci, přání těch, kteří neumí mluvit lidskou řečí a ač Ty sám jim rozumíš, přeložil jsem je do písmenek pro ty, kdo řeči svých pejsků tak úplně nerozumí.

A protože je bohužel dnešní doba vše jiné, jen ne normální a protože na to, jak lidi mění k horšímu, tvrdě doplácejí i naši psí parťáci, je ten letošní seznam psích přání o jedno delší...

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a léčit si na nás svoje vlastní mindráky.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně jen zvířata, bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, že žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

 

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým povídat. Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

 

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy kastrace a sterilizace? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby naprosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčily způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne jako trvalé odkladiště pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

 

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy a kde budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

 

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě rovnými, jaké mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní priority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

 

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, že i letos tak jako každý rok opět skončí mnozí z nás jako dárek pod stromečkem, aby začátkem roku skončili jako nechtění venku pod stromem. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností pána tvorstva, s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale symbol splněných přání a těch našich není tolik, o to jsou pro nás ale důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí domova či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

 

... a milý psí Ježíšku, ještě o jedno Tě moc prosíme...

... víš, za chvíli začne lidem už třetí rok nenormálního života a brutálního omezování. Čas, kdy tolik lidí někde zapomnělo zdravý rozum, ztratili své přirozené instinkty a svoji hrdost i sebeúctu. Moc Tě prosíme, pomoz jim to vše zase najít. Potřebujeme vedle sebe bytosti silné a samostatné, ne vystrašené, vyděšené a bez vlastního názoru. Pokud se budou bát bojovat sami za sebe a svoji svobodu, pak nebudou bojovat ani za nás a budeme další na řadě, koho ve jménu „jediné pravdy“ obětují. Pod vlivem svých vládců začali strašně moc lhát sami sobě, lhát jiným, úctu a respekt zaměnili za výsměch a nenávist. Moc Tě prosíme, už dost. Už stačilo. Už se nechceme dívat na to, jak tahle nepřirozená a nenormální doba naše slabé lidské parťáky ničí, jak devastuje jejich i naše životy. Protože my známe slabosti svých lidí, vnímáme každičkou část jejich osobnosti, dobře známe jejich vnitřní démony, pomáháme svým lidem s nimi bojovat. Ale je strašné, že právě ti osobnostně nejslabší chtějí tak moc ovládat životy jiných a přikazovat jim, co smějí a co nesmějí. Životy naše i vaše...

 

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti ze srdce děkujeme.


 Za všechny pejsky, jejichž touhám lidé nerozumějí, jsem teď jejich psí přání přeložil tak, aby jim i oni porozuměli. A sám za sebe je budu psímu Ježíškovi
 i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo požádá o pomoc, jak jen bude v mých silách...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes v partnerském vztahu dvou lidí

 

Správnou vzájemnou hierarchií dětí a psů v lidskopsí smečce jsem se zabýval už vícekrát a napsal jsem na toto téma již několik článků.

Dnes bych se chtěl trochu rozepsat na podobné a neméně důležité téma, týkající se vzájemného hierarchického postavení psů a dvou lidí žijících v partnerském vztahu...

Na samý začátek bych chtěl ujasnit, že „partnerským vztahem“ budu mít v tomto případě na mysli na naprosto stejné úrovni jak klasický heterosexuální, tak i stejnopohlavní vztah, protože i v něm (pokud mohu soudit samozřejmě nikoli ze své osobní, ale ze zkušenosti s některými svými klienty) vždy bývá zastoupena role jedince dominantníhoa jedince submisivního, stejně jako v tom klasickém i v této formě ve výraznějším nebo slabším kontrastu.

Jinými slovy definujme náš modelový partnerský pár jako intenzivni soužití dvou lidí ve společném prostoru nebo jako „vztah na dálku“, doplněné pejskem společně pořízeným nebo pejsky, které si do vztahu partneři již přivedli každý sám za sebe.

Na první pohled se samozřejmě naskýtá otázka „Proč je o tom vůbec zapotřebí něco psát?“

No, věřte mi, že je...

Pro pořízení pejska mají partnerské páry různé motivace.

K těm dobrým patří „oba chceme pejska, protože to tak cítíme“, popřípadě si jeden z partnerů do vztahu svého psího parťáka už přivede a nezbaví se ho jen proto, že si někoho našel.

K těm horším pak patří „sami se spolu nudíme“ nebo „zkusíme mít spolu psa, abychom poznali, jestli spolu můžeme mít dítě“...

Fajn, lidé mívají různé pohnutky, lepší i horší a po jejich boku se tedy objeví další živá bytost.

Probereme si teď několik modelových variant.

Varianta, kdy si do svazku přivede jeden z partnerů svého pejska, který s ním už nějakou dobu žije, by měla být nejjednodušší, pokud se všichni zachovají tak, jak velí vztah, přirozenost a zdravý rozum.

Tedy přístup, kdy z hlediska psího jen přibude do jeho smečky další člen. Nezmění se obsazení vůdčí pozice, tu bude stále zastávat jeho člověk a jen na chování nového člena smečky (tj. partnera majitele) bude záviset, zda bude ve smečce milován, jen tolerován nebo z ní časem vyhnán...

Může se ovšem také stát a v reálném životě velmi často stává, že majitel pejska a pro něj ta nejdůležitější bytost na světě ze své nové lásky totálně zblbne a začne se chovat nepochopitelně iracionálně.

Velmi často to v praktickém provedení vidím kolem sebe.

Šťastná žena (ano, opravdu to vídám výhradně u žen, nevrčte hned;)) si domů přivede svůj nový objev a zřejmě jako důkaz své lásky ze dne na den přestane se svým pejskem chodit na procházky ona a místo toho s ním začnete venku pravidelně vídat jejího partnera.

V některých případech ještě figuruje mezistupeň, kdy spolu jdou ruku v ruce, ale vodítko s pejskem na druhém konci již drží v ruce On...

A když se tato situace opakuje pravidelně skoro každý měsíc a mění se jen osoba nového partnerského úlovku, pak je něco ne špatně, ale hodně špatně.

Protože to, kdo má vodítko s pejskem v ruce, nevypovídá jen o konkrétním vztahu „člověk-pes“.

Jedná se i o velmi důležitou informaci pro samotného pejska.

Pes velmi dobře ví, koho má na druhém konci vodítka. Nejen, zda se jedná o osobnost silnou či slabou, ale také zda to je či není „jeho člověk“. A jen se svým člověkem je sladěný, jen z něho vycítí změnu kroku nebo směru ještě dříve, než k ní reálně dojde, jen ke svému člověku má důvěru a zná perfektně jeho sílu i slabiny...

A pak dojde k tomu, že jeho zaslepený a souvislosti nevnímající majitel předá vodítko, tu jejich fyzickou spojnici včetně psychické a fyzické blízkosti, svému pro pejska cizímu a ještě nedůvěryhodnému partnerovi.

Na týden.

Na měsíc.

Do doby, než se zase najde nová „láska“...

Kdo tohle dělá, páchá na svém psím parťákovi obrovskou zradu a každý pes to jako zradu vnímá.

Jak jsem psal, vídám to v konkrétních a nikoli ojedinělých případech denně kolem sebe, příběhy jak přes kopírák.

Víte, váš pejsek není něco, co jen tak můžete svěřit člověku, jakkoli zamilovaní do něj aktuálně jste a jakkoli mu věříte, člověku pořád ještě cizímu. Ne hned na počátku vztahu. Ne ve fázi poznávání a ve fázi, která může náhle skončit krutým prozřením. Okamžikem, ve kterém můžete přijít o svého psího parťáka. O vztah, hierarchii, smečku. O všechno.

Možná vám to přijde jako dobrý nápad, ale svého psího parťáka jednoduše nemůžete používat jako „výraz důvěry a lásky“ vůči svému čerstvému partnerovi. Není to věc, není to auto, které někomu půjčíte a riskujete jen jeho zničení. Svým „předáním vodítka“ demonstrujete fakt, že pro vás váš pejsek až tolik neznamená. Jistě, v některých případech tuším i scénář „to je fajn, nemusím s ním chodit sama“...

(Kam až to vše jen tak mimochodem může prakticky zajít, dokladuje i jeden náš zážitek s telátkem z nedávné doby, který však může potkat kohokoli z vás - když vám cvaknou deset centimetrů od stehna čelisti poměrně vzrostlého amerického stafordšírského teriéra, vedeného namísto majitelky jejím novým partnerem, zjevně nezkušeným a vyplašeným, navíc na pitomém flexivodítku, které se zmatený pán na jeho druhém konci tím nejhorším možným způsobem snažil zkrátit. V domnění, že od toho tam je, stiskl tlačítko... a co se v tu chvíli stalo, si mnozí z vás už lehce domyslí sami...)

Ano, mám jednu špatnou vlastnost z mnoha – dívám se kolem sebe a vnímám to, co vidím...

Druhou modelovou variantou je případ, kdy si každý z partnerů přivede do společného života svého pejska nebo pejsky ze své minulosti.

Případ, kdy každému takovému páru vždy jednoznačně doporučuji zachovat si svoji původní lidskopsí smečku.

Vzorec, kdy dva lidé a jejich psi budou společně tvořit jednu velkou smečku, ve které však budou stále fungovat také původní spojení „člověk a jeho pes“. Budou žít vedle sebe i spolu a jak je psí přirozeností, v případě potřeby potáhnou za jeden provaz, ale nedojde k tomu, aby pes (psi) jednoho člověka ztratil svého původního lidského vůdce a přešel pod jeho partnera. A zároveň se nebude nikdo z partnerů cpát do smečky toho druhého – i když ho budou psi partnera respektovat, stále to primárně není jeho smečka.

Protože v opačném případě by úplně všechno bylo špatně.

Naopak ze stavu, který jsem popsal, budou profitovat všichni zúčastnění.

Člověk nezradí a nezklame svého pejska, zůstane pro něj stále jeho vůdčí osobností a majákem, kterými byl (pokud byl) do té doby...

Silnou a nezávislou osobností zůstane i ve svém vztahu, milovat neznamená ztratit sám sebe...

A pokud z tohoto vztahu někdy odejde, jeho pejsek nebude mít v hlavě zmatek a stále zůstane na něj navázaný...

Vím ze života svých klientů, jak špatně to končívá, pokud dominantní, vypočítavý nebo zlý lidský jedinec převezme v partnerském vztahu psí parťáky svého slabšího partnera. Ztráta sebevědomí, pocit zrady, podražení vlastního pejska, ztráta vlastní osobnosti.

Modelové případy, kdy má pes sloužit jako oživení vztahu, ve kterém si ti dva nemají už co říci, pes jako simulátor mimina, obojí je devastační od samého začátku.

Protože řečeno krátce a jasně - pes je pes, vysoce inteligentní a vysoce sociální a komunikativní bytost, samostatný živočišný druh, bytost s velmi bohatým vnitřním životem a s vysokými psychickými potřebami. Není a nemůže být oživením skomírajícího či neexistujícího vztahu a už vůbec ne simulovat „výchovu potomka“ - pes není mimino v kožiše, nemá vzorce chování člověka, ale psa. Bohužel je nápad „pořídíme si psa, ať víme, jestli máme na dítě“ v dnešní době velmi rozšířený, nicméně je třeba říct, že se zároveň jedná o jeden z těch nejzrůdnějších důvodů pro jeho pořízení.

Jak sami vidíte, nástrah pro lidi i jejich pejsky je v partnerském vztahu celá řada a možná se po přečtení tohoto článku některým z vás pojmenují jevy, které vnitřně vnímáte a situace, kterými procházíte.

Pes je v partnerském vztahu neomylným indikátorem jeho skutečné kvality a pevnosti.

Pes může partnerský vztah dvou lidí velice utužit nebo také zcela rozložit.

Špatný vztah lidí kolem něj dokáže každého psa psychicky dokonale zničit.

Pokud vnímáte, že váš současný partnerský vztah nefunguje a chování vašeho pejska (náběh stresu, změny chování k horšímu, zhoršení sociálních vzorců) jako přirozený důsledek tuto skutečnost jen potvrzuje, nebojte se udělat zásadní řez a ze vztahu odejít.

Týká se jak mužů, tak i žen a dlužno podotknout, že ženy v tomto ohledu bývají radikálnější...

Chci vám ještě říci, že pokud vám, ať už jste muž nebo žena, na vašem psím parťákovi skutečně záleží, pak jeho přítomnost po vašem boku je tou nejsilnější oporou, kterou v daném okamžiku rozhodnutí budete mít. Váš pes vás nikdy nezradí, ale bohužel velmi snadno můžete zradit vy jeho a bohužel, velmi často se tak v reálném životě i děje...

Myslete na to prosím, až budete vyhodnocovat priority svého osobního života, kvalitu svého partnera, vztah ke svému psímu parťákovi a budoucnost nejen svoji, ale i jeho.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Buďte silní...

 

O následujících skutečnostech jsem psal už nejednou, nicméně stále a možná i čím dál častěji vídám, kolik soužití dvojice člověk-pes se hroutí jen proto, že člověk není ochoten pochopit svoji zásadní roli v lidskopsí smečce...

Třeba to, zda je nebo není vzorem pro svého psího parťáka.

Zda je osobnost silná či slabá...

Jak se chová v zátěžových situacích...

Myslíte si, že váš pejsek vás pozorně nesleduje a nevnímá celý ten čas, který s vámi tráví?

Pak si myslíte špatně.

Myslíte si, že váš pejsek vás vnímá jen tehdy, kdy se vám dívá do očí?

Pak si myslíte špatně.

Možná vás překvapí, že málokdy pes spí opravdu tvrdě.

Když ho budete pozorně sledovat, zjistíte, že často má oči jen přivřené. A i ve spánku bezpečně zaregistruje například zvuk, který pro něj znamená příjemný podnět – zacinkání obojku, lupnutí znamenající, že jste otevřeli krabici nebo sáček s něčím dobrým.

A v následujícím okamžiku, třebaže jste byli ochotni odpřisáhnout, že váš psí parťák spí jak špalek a rozhodně nemůže nic slyšet, ho máte vedle sebe s dychtivým pohledem a rozesmátou tlamičkou, při plném vědomí a soustředění...

Je to jenom příklad, jeden z mnoha.

Váš pejsek o vás a o tom, co právě děláte, ví, i když to tak na první pohled nevypadá.

Ví.

Podprahově a s využitím svého neomylného šestého smyslu stále vnímá, co se okolo něj děje. Jako každá šelma, jako každý tvor s nezdegenerovanými instinkty, protože vědět a být ve střehu znamená přežít...

Vnímat svého parťáka, být na něj napojený, znamená spolupracovat.

A spolupracovat znamená razantně zvýšit šanci na přežití, na předání svých genů.

Nikdo z nás není „psí bůh“, na kterého se jeho pes dívá jako na modlu.

Neobdivuje to, jak vypadáme a co máme na sobě.

Pokud nás náš pejsek ale vnímá a pozorně sleduje, co právě děláme a k čemu se chystáme, pak je to pro nás vždy dobrá vizitka, protože to znamená, že s námi chce spolupracovat.

Pokud ho nezajímáme, pokud s námi nenavazuje oční kontakt, pokud nezpozorní, když na něj promluvíme nebo se na něj podíváme, pak je to vždy velký průšvih.

Protože pak člověk není svým pejskem brán jako parťák, jako vůdce smečky, jako někdo, o něhož se zajímáme, protože je pro nás důležitý...

Jistě, skoro každý pejsek (skoro, protože se do mých rukou dostali i pejskové týraní a psychicky na dně ze své minulostí, které představa pohybu venku děsila k smrti) ožije, pokud vidí přípravy na procházku.

Protože tam venku je jeho přirozený svět, svět zajímavých pachů a podnětů, svět dobrodružství, svět dalších příslušníků vlastního druhu.

Ale kolik vašich pejsků tam venku, v tom světě tolika jiných živých bytostí, zajímáte i vy?

Na kolik z vás se váš pejsek podívá i tam venku, ke kolika z vás zvedne hlavu, přitiskne se k vám?

Kolik z vás tam venku svého pejska pohladí... jen tak, protože to chcete udělat...?

Tam venku... tam se láme chleba...

„Real life is out there.“

Není náhoda, že tato jednoduchá pravdu je pod nadpisem mého webu PSÍ STRÁNKY FALCO...

Když se dívám kolem sebe na mnohé lidskopsí dvojice, vidím to, co vidím. Vidím jednu z mnoha příčin stavu „můj pejsek se o mě vůbec nezajímá a mám co dělat, abych ho venku přivolal/a...“

Není ale jen „tam venku“.

Je i „tam uvnitř“.

Prostor několika desítek metrů čtverečních, kde spolu (v tom lepším případě, tedy že máte svého pejska u sebe a ne v sociální izolaci někde na zahradě, na dvoře nebo v kotci) trávíte většinu svého společného času. Čas dnů a čas nocí. Prostor, kde jsou emoce daleko intenzivnější, prostor, odkud není možné utéct.

Velmi často lidem říkám, že jedním z primárních indikátorů toho, zda jejich pes žije s nimi nebo jen vedle nich, je test „otevřených dveří“.

Když vy sami budete ve vnitřním prostoru svého příbytku, kde bude chtít být váš pejsek?

Venku sám nebo s vámi uvnitř?

Pokud s vámi uvnitř, když jste tam i vy, pokud s vámi venku, když tam budete i vy, pak je vše v nejlepším pořádku, protože od své přirozenosti chce být pes blízko toho, na kom mu skutečně záleží, aby ho mohl bránit a pomoci mu, pokud by se mu dělo něco zlého.

Na kom mu skutečně záleží...

Někteří „vychovávají“ svoje psy tak, aby jim nezáleželo na jejich lidech.

„Vychovávají“ je tak, aby pro ně byla důležitá ta zahrada nebo dvůr, na kterých tráví naprostou většinu svého života. A pokud se sejde správné plemeno a správná povaha, pak se pro takového psího jedince stane ona zahrada nebo dvůr natolik důležitými, že se rozhodnou na ně už nepustit ani svého vlastního člověka...

Přijde vám to přitažené za vlasy?

Řešil jsem už tolik těchto případů, že vás mohu ujistit, že skutečně nejde jen o ojedinělé extrémy.

Váš pes žije s vámi nebo žije jen vedle vás.

Není náhoda, že tato jednoduchá pravdu je uvedena již na titulní stránce mého webu PSÍ STRÁNKY FALCO.

Pokud žije jen vedle vás, zajímá ho na vás primárně jen to, že ho krmíte, má střechu nad hlavou, chodíte s ním na procházky a třeba ho občas pohladíte...

Pokud žije s vámi, zajímáte ho primárně vy – vaše osobnost, vaše bezpečí, vaše činy, vaše emoce a vaše komunikace.

A především to, jak v pro něj důležitých situacích obstojíte i jací jste ve svém každodenním životě.

Hroutíte se, jste hysteričtí?

Hádáte se se svým partnerem?

Umíte se domluvit nebo jdete do agresivního nátlaku?

Jste nervózní, nejistí, snadno se necháte rozhodit?

Bojíte se všeho, co vás reálně i nereálně čeká?

Jste snadno ovlivnitelní, bojíte se nebo neumíte prosadit svůj vlastní názor a vlastní vůli?

Máte vůbec nějaký svůj názor a vůli...?

Možná sami sebe znáte, možná si to jen myslíte, možná nejste schopni si o sobě připustit nějakou pravdu, ale váš pes vás zná dokonale.

Váš psí spolubydlící o vás ví všechno, i to, co o sobě nevíte vy sami...

Ví to proto, že už kdysi dávno ho příroda vybavila jedinečným smyslem predátora pro odhalení slabých kusů ve stádě.

Ví to proto, že jeho přirozeným sociálním společenstvím je hierarchická smečka, postavená na principu silných a slabých osobností.

Ví to proto, že jeho přirozeností je vzájemná spolupráce s dostatečně disponovaným parťákem, kterým vůbec nemusí být jen jiný pes.

Takhle pracuje psí mysl, takto je nastavena jeho psychika a jen na vás samotných záleží, čim budete...

Psím parťákem a silnou osobností pro sebe i své okolí anebo osobností slabou pro svého pejska, své okolí i sebe samotné?

Myslete prosím na to, jak moc jste pro svého pejska důležití. Životně důležití. Tolik důležití, že vás celý svůj život s vámi bedlivě sleduje, vnímá vaše emoce i činy a celou tu dobu vám dává šanci stát se osobností silnou, s vlastním názorem a vlastní vůlí.

Můžete prožít plnohodnotný život s hlavou vztyčenou nebo se stále jen brodit bahnem vlastních selhání a slabostí.

Váš psí parťák je vaše nejlepší zrcadlo, jeho život bude takový, jaký bude váš. Život prožitý v síle a hrdosti nebo v nejistotě a stresu.

Psí přirozeností je právě ta hrdost, síla a spolupráce.

Psí přítomnost vás vždy a za všech okolností posílí, pokud se budete chtít stát osobností silnou, nezávislou a odolnou vůči špatným vlivům.

Pokud to sami budete chtít a sami na sobě zapracujete, pak se po psím boku vždy stanete lepšími a silnějšími.

Máte na to ale čas jen teď, tento život a s psími bytostmi, kteří se v něm objeví, aby vám tu šanci dali...

Proto svoje pejsky máme, proto nám je osud pošle do cesty, proto máme pejsky vždy takové, kteří nám ukáží naše slabosti a s největším nadšením nám budou pomáhat, abychom démony našich životů poslali navždy zpátky do pekla, kam patří...

Démony svoje i lidí kolem nás.

Tak jednoduché to je.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zlo v nás

 

„Práce se psy“ ve smyslu, v jakém ji vnímám a praktikuji já, není jen o nich – je také o práci s jejich majiteli a znalosti psychologie člověka. Protože každý náš pejsek je naším zrcadlem a my sami jsme zrcadlem lidské společnosti a sociální bubliny, ve které se pohybujeme.

Ale to už všichni, kdo mě nějakou dobu sledujete, dávno víte.

Protože nežijeme ve vzduchoprázdnu a vše souvisí se vším...

Jsme, stejně jako psi, sociální druh.

Nežijeme jen sami za sebe, žijeme v interakci s nimi, žijeme v interakci s naším vlastním druhem a zanecháváme za sebou nesmazatelnou stopu našich postupů, reakcí, názorů nebo naopak prázdnoty a bezvědomí.

Každý máme v sobě svoji světlou i temnou stránku.

Velký průšvih však nastane ve chvíli, kdy se naše temná stránka vymkne kontrole, přestaneme ji ovládat a ona se doslova urve ze řetězu...

A právě proto teď čtete toto moje zamyšlení nad lidmi a některými jejich vzorci chování.

Protože ta doba nastala.

Ovlivňuje nás, ovlivňuje svět kolem nás, ovlivňuje vztah mnohých lidí ke svým vlastním pejskům, k jiným pejskům a jejich majitelům, zamořuje sociální atmosféru a sociální kontakty těžce negativními emocemi.

Proto teď píšu to, co píšu.

Protože to denně vídám, slýchám a čtu kolem sebe, protože je mi z toho neskutečně zle a smutno a protože mi to vůbec, ale ani trochu, není jedno...

Mnozí z vás to máte určitě stejně.

Někteří z vás se naopak radují, protože se konečně nemusejí přetvařovat a frustraci za své komplexy, nesplněné tužby a nepodařené životy mohou naplno otevřít stavidla.

Už jsem na světě docela dlouho, zažil jsem různé věci, ale to, co se děje v současné době v naší lidské společnosti, jsem ani zdaleka nezažil za celý svůj dosavadní život.

Takovou míru nenávisti jedné skupiny lidí vůči druhé. Takovou míru nenávisti, která už ztratila veškeré zábrany slušného chování, takovou míru nenávisti, kdy je té druhé skupině lidí otevřeně vyhrožováno, kdy je jí otevřeně přáno jen to nejhorší, nejhorší postihy, ztráta všech práv, existenční i životní likvidace.

Jen proto, že proti sobě stojí dvě skupiny lidí a dva názory na určitou problematiku.

Jen proto, že se kamsi vytratily základní instinkty a základní principy každého sociálního společenství, tedy spolupracovat, vzájemně spolu komunikovat a neprotlačovat účelové řešení určité situace brutální silou a už vůbec ne vyhrožováním nebo vydíráním, ale najít zase zdravý rozum, objektivně posoudit reálnou míru problému a konkrétním způsobem řešení nevytvořit problém řádově daleko horší...

Základní zákon přírody, evoluce a přežití říká, že dál jdou jen ti, kteří se změněným podmínkám přizpůsobí, ne ti, kteří půjdou proti nim.

Zapomněli na to mnozí nebo jen propadli samolibému mýtu „pána tvorstva a této planety“?

Jak tak roky jdou, vnímám, jak zlo v nás roste.

Vnímám, jak je čím dál snadnější lidi přes jejich zlo ovládat, protože s jejich zlem se nejlépe domluví zase jen zlo.

Vnímám, pro jak velkou skupinu lidí se zlo a jeho projevy stávají vlivem příkladových vzorců „autorit“ normou, nikoli tím, co je zapotřebí správně pojmenovat, zařadit a odsoudit.

Vnímám, jak strašidelně velký počet lidí podlehne a udělá určité rozhodnutí jen z donucení, pro vyhnutí se šikaně nebo získání nějaké výhody - nikoli proto, že by to sami udělat chtěli.

Vnímám, jak zlo ovlivňuje vztahy mezi lidmi obecně, vztahy mezi psími majiteli a jak ovlivňuje vztah mnohých lidí vůči jejich pejskům.

Uvědomte si, jak šílené to je...

Někde kdysi dávno se běžně stávalo, že pokud majitel pejska udělal chybu, přišel celou záležitost nejen pomoci vyřešit, ale také se omluvit.

„Promiňte, moje chyba, omlouvám se...“

Toto už dnes zažijeme jen ve velmi výjimečných případech.

Zažíváme naopak nepochopitelné a velmi agresivní reakce.

Zažil jsem to opět (a zdaleka ne poprvé) na vlastní kůži tento týden, kdy jsem musel rychle vyřešit nabíhající problém ze strany jiného pejska vůči pejskovi mého klienta. Vyřešil jsem lehce, v klidu, udělal jsem to, co měl udělat majitel onoho cizího volně puštěného pejska.

Normální reakce jeho majitele by byla říci něco jako „Pardon, děkuji.“

Protože kdybych do toho nesáhl, řešili bychom za chvíli psí konfrontaci.

Místo toho z jeho strany okamžitě nastoupila agresivní zloba, slovní útok a místo činu bylo v mžiku naplněno jeho negativními emocemi...

Jen jeden příklad z mnoha. Jeden z těch mírnějších, kolikrát však dochází i k fyzickému napadání jednoho pejskaře jiným.

Denně vídám to zlo kolem sebe na vlastní oči, konkrétní případy. Agresivní konfrontace mezi majiteli psů, majiteli aut, v nákupních prostorách.

Agresivní konfrontace v médiích, v diskuzích pod internetovými články, agresivní konfrontace v jakémkoli oboru lidské činnosti.

Neschopnost diskuze, neochota přijmout jiný názor bez toho, že by byl jeho zastánce okamžitě označen za totální lidský odpad, který nic neví, ničemu nerozumí a ani se neměl narodit...

Neskutečná agresivita mnoha lidských jedinců, kteří nemaje argumenty, okamžitě jdou do extrémních vulgarismů a mají pocit, že tak je to normální a vše jim projde...

Oběťmi zla v člověku ale opravdu nejsou zas jen lidé.

Podívejte se do dnešní Poradny.

Dva psí kluci, starší a mladší, kteří jednak řeší svoji vzájemnou hierarchii, jednak stresově reagují na přístup svých majitelů, kteří o psích sociálních vzorcích netuší naprosto nic. Proč by taky měli, že ano, vždyť si jenom pořídili psí mazlíčky... Ale zato už staršímu pejskovi nechali aplikovat chemickou kastraci a pokud to prý nepomůže, půjde na cvičák (oba jsou to mimochodem čivavy)! Tak!

(Samozřejmě, ve své odpovědi jsem i pisatelce tohoto dotazu slušně vysvětlil skutečný zdroj problému, chyby, kterých se jako majitelé dopustili a nabídl osobní pomoc. Rozhodnutí ji přijmout je však, stejně jako v jiných podobných případech, pouze na lidech a ne každý se bohužel rozhodne správně...)

Člověk by řval bezmocí, protože i tohle je jen další případ z mnoha.

Protože než abychom se o svých pejscích nejdříve něco naučili, abychom jim porozuměli a zvládli, co je zapotřebí, tak je raději vykastrujeme a pošleme na cvičák, protože ta chyba přece není v nás, to ten pejsek je nějaký pokažený a musíme ho „nechat spravit“, že áááno?

Jeden psí příběh z tolika, přístup k vlastnímu selhání opět formou potrestání oběti...

Slabost... lenost a sobectví... ego... aplikace těch nejhorších řešení ze všech... to jsou jen další důsledky zla v nás.

Jsou lidé snadno ovlivnitelní, jsou lidé pevní ve svých postojích.

Ti první jsou chváleni, vyzdvihováni a dáváni „rebelující menšině“ za vzor, ti druzí jsou dehonestováni a odsuzováni.

Ve středověku křižováni a upalováni reálně, dnes virtuálně.

Žádný jiný rozdíl v tom není.

Pokud by v člověku nebylo zlo, nebyl by ovlivnitelný. Zlo se umí množit, umí naslouchat jinému zlu, plodí další zlo a výsledkem jsou pak vždy jen lidská neštěstí, psí neštěstí a obecně zánik všeho dobrého...

Vrozené zlo máme v sobě jen my lidé, nemá ho v sobě žádný pes.

Proto pejskům pod mojí rukou tak často říkám:

„Buď rád, že jsi pejsek...“

Moji klienti se usmívají a já jim pak vyprávím o psí čistotě a psích přímočarých, nekomplikovaných a nepředstíraných vztazích vůči svému okolí.

Miluji tě, nevěřím ti, jsi mi ukradený...

A také často říkám, že kdyby se k sobě lidé chovali jako psi, bylo by na světě krásně.

Vnímám lidské zlo a jeho růst kolem sebe i v celé dnešní společnosti a jsem už bohužel přesvědčený o tom, že pokud se nestane zázrak nebo nezasáhne vyšší moc, to zlo nezmizí, protože je živené každodenní realitou, katastrofickými scénáři vnucovanými nám médii a zájmovými subjekty, živené tvrdým nátlakem a manipulací realitou. Lidé už zeslábli, je toho na ně moc, tohle totiž není normální život, tohle je naprosto šílené. A to vše má za následek dnes už několikaletý permanentní stres, který v ovlivněné skupině lidí úspěšně podporuje paniku, agresivitu a iracionální reakce.

Uvědomte si, že toto nejsou žádné „fake news“ ani jakési konspirační teorie a pokud se nebudete bát otevřít oči, sami uvidíte, kolik lidí a skupin lidí teď zcela nepochopitelně stojí proti sobě.

Ve světě lidském i lidskopsím, člověk proti člověku i člověk proti zvířeti.

Kolik lidí je namísto zkvalitnění vlastní osobnosti schopno zmrzačit vlastního psa nebo fenku, protože „nějak nefungují“, vždyť je to tak snadné a chyba je přece určitě v nich, rozhodně ne v jejich majiteli.

Kolik stejných lidí je v tom podporuje a podobná řešení otevřeně propaguje.

Nebudu sem dávat žádný apel na kohokoli z vás, jen jsem se již delší dobu potřeboval vypsat z něčeho, co se týká nás samých stejně jako života našich pejsků a našeho života společného.

Je na každém, co si z tohoto mého zamyšlení (v dřívějších časech bych napsal „co mám na srdci“, ale i toto rčení už se bohužel podařilo jiným zdárně zprofanovat) vezme...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Blízkost

 

Jsou lidé, kterým psí blízkost nic neříká a jiní, kteří se bez ní neobejdou.

Jsou lidé, pro které je přítomnost jejich vlastních pejsků obtěžujícím zdrojem komplikací a jiní, pro které je přirozená a zdrojem radosti.

Jsou lidé, kteří svým vlastním psům věnují čas pouze neochotně a v nezbytně nutné míře a jiní, pro které je všechen čas vesmíru málo...

Jsou lidé, kteří si v nějaké fázi svého života pořídí psího parťáka, aby dle svých vlastních slov „nebyli sami“.

A ti stejní vám o chvíli později řeknou, že jim společně strávený čas s ním nic nepřináší...

Jsou lidé, kteří neumějí zachytit a zpracovat energii psího těla, neumějí nebo nechtějí vnímat společně strávený čas jako nekrásnější fázi dne, kdy vypustí z hlavy všechny svoje démony a problémy pracovní, partnerské nebo osobní.

Není jich tak málo a jsou jak přes kopírák.

„Já nevím, o čem si mám jako se svým psem povídat?“

„Když se vrátím domů z práce, chci mít svůj klid...“

Zkuste naslouchat dechu odpočívajícího pejska.

Opravdu se na něj soustřeďte.

Naladí vás do klidu, uklidní vás víc, než cokoli jiného na světě...

Síla psí energie, klid a soustředění na současný okamžik. Soulad rytmu dechu a tepu, společné naladění dvou bytostí, člověka a jeho psího strážce, synchronizace s přirozenými vibracemi vesmíru...

Se svými pejsky si předáváme energii, předáváme si myšlenky a prožíváme fragmenty společného života a společných zážitků.

Pokud si do svého života zasloužíme dar v podobě psí bytosti, jsme šťastní, když se na nás náš pejsek podívá, když za námi přijde a přitiskne se k nám svým chlupatým tělem, olízne nás svým jazykem nebo položí hlavu na naše nohy.

A když sedíme a on zalehne naše chodidla, můžeme být jakkoli hladoví nebo žízniví, ale ani se nepohneme, jen abychom toho spokojeně spícího pejska neprobudili...

Znáte to, viďte?

Poznali jste určitě i situace, kdy mnozí vaši známí na vás hledí nechápavě nebo s lehkým opovržením, když jim o těchto věcech nadšeně vyprávíte.

Psí schopnost přitáhnout si k sobě člověka je nekonečná.

Zdaleka si nepamatuji všechny detaily svého života, ale obraz batolícího se sedmitýdenního retrívřího štěňátka u mne doma v obýváku poté, co jsem si ho přivezl, mi ani po tom čtvrtstoletí z mé paměti už nikdy nevymizí. Tu první noc jsme spolu prožili jen my dva a tu noc se mi navždy změnil život...

Poznání krásy psí blízkosti, psí energie a psího života nelze zprostředkovat, je ji třeba prožít osobně.

Ne každý ji dokáže přijmout, ne každý ji pochopí.

Ne každý musí mít pejska a ne každému pejsek do jeho života patří.

Ale pokud se ti dva na sebe napojí, je to už navždy...

Dnes je to rok, kdy jsme se dvěma dalšími lidmi spojili síly a pomohli dát životu jedné nešťastné lidské bytosti opět smysl a energii.

Trochu jsem se na tom tehdy podílel, trochu i poté a oběť našeho snažení mi k výročí „zločinného spolčení“ poslala ke zveřejnění svůj lidskopsí příběh 365 dní a nocí...

Příběh o tom, jak důležití jsou pejsci v našich životech.

Příběh o tom, jak důležití jsme my v životech našich pejsků.

Příběh o tom, jak jednoduché to je, pokud chceme někomu opravdu pomoci.

A může to být příběh každého z nás...

Neboj, zase to bude dobré. Věř mi...

Rok.

Tři sta šedesát pět dní.

Tři sta šedesát pět nocí.

Uplynul rok od okamžiku, kdy mi, zoufalé, ubrečené, zmučené ztrátou milovaného psího parťáka, kamarádka vložila do náruče vykuleného naháčka a řekla: "To je Lukášek..." stalo se to v Liberci a tomuto aktu předání pejska předcházelo hledání a tutlání a mlžení a utajování; pachatelé jsou známi neb video můžete shlédnout na "Psích stránkách Falco".

A teď k Lukáškovi: prcek byl ještě v Liberci přejmenován, a protože je to psík báječný a má se mnou i se svým novým sparingpartnerem trpělivost, získal i šlechtický titul, dnes jej zdvořile oslovujeme "done Falco".

První dny ukázaly, že pejsek nechce chodit na procházky: vyšli jsme před dům, Falco zvedl nožku... a mazal zpět. V noci se přichytil packami pod  dekou mé nohy, zaťal drápky a držel se mne celou noc....

Dnes don Falco poskakuje u dveří a piští, že se nemám loudat, že je venku hezky, a že jdeme špacírovat. Je radostný, natěšený ze všeho, co nově objevuje: že travička šimrá, že když prší, má mokré nožičky, že tu veverku nechytí. Fascinován kačenkami na rybníce se nechtěl pohnout z místa. V současnosti vyrážíme ven 5x, 6x denně, podle počasí i vícekrát.

Spinká pod dekou, přitulen k mému boku; někdy se vykulí ven, vyleze si ke mně na polštář a jazýčkem mne ujišťuje o své náklonnosti, klidně v jednu po půlnoci a třeba i třikrát za noc.

Když mi byl don Falco předán do péče, po nějakém čase jsem se dozvěděla, že od tehdejších  majitelů odešel bez mrknutí oka. Myslím, že to byla pravda, protože pejsek ani jednou nezaplakal, v novém domově se zorientoval a zabydlel bleskurychle. Ke mně a Guglouškovi přilnul tak, že když jen na okamžik poodejdu, tak jsem sledována okem ostřížím, zdali nejdu dál než mi bylo dovoleno.

Jasně, byly i chvilky, které nám daly zabrat - zůstat chvíli sám doma nechtěl.

Musel si zvyknout, že není jedináček, že jsou dva. Ne že by pejskové neřešili své kompetence, řeší,  někdy došlo i na pěstičky, ale když se dvoří psí krasavici, tak jsou roztomilost sama, spory jsou zapomenuty, z pánů jsou rázem prvorepublikoví gentlemani ve fraku.

Za zmínku také stojí pokusy o krádeže: pejskové jsou velmi vynalézaví, chytří a mazaní: byl pro mne zážitek pozorovat Falca, jak potichoučku, polehoučku, nenápadně, pomalu a zlehka, bere do tlamičky kelímek s  mým hermelínovým salátem a odnáší si jej do kouta pokoje..., takhle si dříve odnesl můj jogurt a zbytek housky. Také jsem ho načapala, když debužíroval mou kávu s mlékem.

Život nám zkomplikovala i má příslovečná šikovnost: zlomila jsem si  kotník, vnější i vnitřní, takže jsem byla více méně 6 měsíců nepoužitelná, a o mne i pejsky  pečovalo moje nejbližší okolí. Péče o pejsky byla zcela jistě jednodušší, jelikož já, odkázána na pomoc druhých, byla protivná víc, než je má obvyklá míra. Přiznávám, jsem příšerný pacient. Naopak pejskové se radovali, oba, z každé návštěvy, která k nám zavítala. Dnes už don Falco každého příchozího pečlivě prolustruje a ne každý je mu po chuti.

Rok... 365 dní a nocí...

Jsme zase tři. Tři na radost. Tři na každodenní dobrodružství.

Myslím, že teď je ten správný okamžik a já bych měla poděkovat těm, kteří tuto lumpárnu vymysleli a uskutečnili.

Děkuji kamarádce Pavlínce i jejímu muži za to, že se mnou vydrželi nevydržitelné, za to že byli a stále jsou poblíž. Děkuji za to, že mne nenechali na pospas chmurám a zoufalství. Děkuji  za jejich trpělivost a pochopení.

A Viktorovi, že jim pomohl toto vše spáchat. Že mi kdykoliv zvedl telefon, že mne trpělivě i po sté vyslechl, že mi i on byl  a je oporou. Že je sice 300 km daleko, ale s pomocí stále na doslech. Že mi svou radou pomáhá zvládat rozmary pejsků. A ráda přiznávám, že spoustu vím i díky tomu, že jsem se mohla několikrát zúčastnit jeho výcvikových a relaxačních soustředění.

A také děkuji oběma svým pejskům za trpělivost, lásku a náklonnost, které se mi, nehodné, díky jim, dostává měrou vrchovatou.

Tyto řádky jsem psala se vzpomínkou na mého překrásného pejska Kryštůfka, který byl úžasných 15 let mým lepším "já".

- Inka, Google & "don" Falco

(text je zveřejněn v původním znění a s výslovným svolením jeho autorky)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Berte to prosím vážně

 

Ve virtuálním internetovém i v tom životě reálném proti sobě stojí dvě skupiny lidí – jedni zastávají názor, že psi a štěňata s průkazem původu („papírová“) by vždy měla být preferovanou volbou, ti druzí je obviňují ze zaujatosti proti „bezpapírákům“ a hlasitě vykřikují, že mezi štěnětem s průkazem původu a bez něj není vůbec žádný rozdíl.

A že na ty bezpapírové ten první tábor kouká jako na méněcenné a špatné a takoví lidé že ve skutečnosti nemají rádi pejsky a jde jim jenom o peníze...

Ono je to ale ve skutečnosti všechno trochu jinak.

Tedy ne trochu, ale úplně jinak.

Protože průkaz původu psího jedince především není jen kusem papíru a už vůbec ne snobským potvrzením o šlechtickém titulu...

Průkaz původu je v prvé řadě zárukou čistoty původu psího jedince (tedy toho, že se skutečně jedná o geneticky stoprocentního jedince konkrétního plemene, nikoli křížence) a pokud je ze strany chovatelského klubu a samotných chovatelů prioritní zájem o kvalitu chovu, pak existuje i nikoli stoprocentní, ale vysoce pravděpodobný předpoklad, že rodiče vašeho štěněte byli zdraví a vybráni tak, aby k sobě geneticky, povahově i exteriérově co nejvíce „ladili“ a aby tedy z jejich spojení vzešlo co nejkvalitnější potomstvo.

(Vysvětluji to teď záměrně velmi jednoduše a srozumitelně, aby to bylo k pochopení i  pro naprosté laiky.)

V žádném případě tedy nejde jen o nějaký zbytečný papír, jeho vystavení předchází poměrně náročná, odborná a zodpovědná činnost všech, kdo se na ní podílejí. Opět však připomínám, že žijeme v česko-moravsko-slezské kotlině a bohužel i v chovatelské branži se najdou výjimky, jejichž primárním zájmem není kvalita, nýbrž zisk a kvantita. Obecně však lze říci, že naprostá většina chovů napříč plemeny se snaží jít cestou udržení kvality a plemenných standardů.

Pokud máte zájem o štěně, u něhož si vyslechnete legendu „my jsme ji (je) neuhlídali“, „my jsme naší fenečce chtěli dopřát štěňátka“ nebo podobnou, pak prosím berte na vědomí, že velmi riskujete. Stejně tak riskujete i při ubezpečování o „papírových rodičích“, u kterých údajně nebyl čas na uchovnění či při legendě o „nadpočetných štěňatech“...

Riskujete, velmi riskujete.

Riskujete, že vaše vysněné štěně bude kříženec (přál bych vám na vlastní očí vidět některé „čistokrevné“ pejsky, se kterými za mnou přijeli někteří moji klienti).

Riskujete, že vaše vysněné štěně bude razantně přerostlé, což například u velkých a obřích plemen představuje z hlediska zdravotního daleko větší problém, než si umíte představit.

Riskujete, že vaše vysněné štěně si v sobě ponese genetickou zátěž, zděděné problémy zdravotní včetně (i nějakou dobu skrytých) vývojových vad, zásadní problémy povahy nebo získané zdravotní problémy, se kterými se pak může potýkat celý svůj život.

Riskujete, že s vaším vysněným štěnětem budete řešit zdravotní problémy (např. kloubní nebo srdeční), které by pejska zdravého čekaly až ve stáří, popřípadě nikdy.

Riskujete, že vám vaše štěňátko, na které si velmi rychle vytvoříte citovou vazbu, za pouhých několik týdnů či měsíců odejde do psího nebe...

Shrnu to.

Průkaz původu nikdy není a nemůže být 100% zárukou absolutního zdraví štěněte, ale pokud jde o kvalitní chov, pak jeho zdravotní kondici podstatnou měrou zvyšuje.

Štěňata vzešlá z nepapírových rodičů v žádném případě nejsou „méněcenná“, což je argument, kteří se nám zastánci těchto psích potomků snaží posouvat. Nejsou méněcenná, nejsou špatná, jen u nich figuruje zásadně vyšší riziko genetické mutace, dědičných chorob, nesprávných povah a exteriérových vad, které podstatně komplikují jejich spokojený a šťastný život – nejen jim, ale i jejich majitelům.

V naprosté většině případů jsou to finanční důvody, které motivují zájemce o štěně vzít si levného „nepapíráka“ namísto znatelně dražšího pejska s průkazem původu.

Celou tuto problematiku navíc poslední minimálně rok a půl zkomplikovaly „koronavirové“ restrikce, které v podstatě znemožnily možnost cestování a tedy i krytí třeba v zahraničí nebo zahraničními psy. V důsledku toho nastal kritický nedostatek štěňat s průkazem původu a „náhodná spojení“, množírny nebo původně regulérně fungující chovatelské stanice, jejichž majitelé zcela zapomněli na chovatelský kodex, začaly slavit žně...

No a souběžně s tím se své finanční šance chytli všichni ti typičtí česko-moravsko-slezští šmejdi, kteří vyšroubovali ceny svých štěňat do naprosto nestoudných a absurdních výšin – lidi, to jste se fakt zbláznili?! Cena štěněte s průkazem původu ze dne na den několikanásobně vyšší, cena bezpapíráka stejná jako dříve cena papírového štěněte... a pak jste pokrytecky „spravedlivě rozhořčeni“ kvůli množírnám, ale uvědomujete si vůbec, jak moc sami fungujete jako jejich naháněči díky tomu, jak jste nenažraní? Vstupní investice se vám nikterak nezvýšily, ale to „zboží“ je teď nedostatkové, tak na tom patřičně vyděláme, že áááno... vše ve jménu tržního zákona nabídky a poptávky...

Je mi z toho všeho strašně smutno, protože ty reálné dopady na psy samotné i jejich majitele vídávám na vlastní oči.

A protože si moc přeji, aby se věci změnily k lepšímu – protože si moc přeji, abyste si uvědomili, v čem je ten skutečný problém a riziko „nepapírových“ štěňat, využil jsem příležitosti a během jednoho ze svých individuálních výcvikových servisů natočil toto speciální video.

Jeho hlavní psí protagonista byl spolu s jednou událostí z nedávné doby tou pomyslnou poslední kapkou a já (asi naivně, ale stejně to zkusím) budu věřit, že jejich osud některým z vás otevře oči.

Jedné malé fenečce už vrozená vada život vzala, pyrenejský obřík z videa své zdravotní hendikepy, jak věřím, při správné zdravotní péči, prevenci  a jistých omezeních zvládne, přeji to jemu i jeho majitelce z plného srdce – co bylo v mých možnostech, udělal jsem pro to i já sám.

Děkuji majitelce pejska za svolení k uveřejnění autentických fotografií, které, jak doufám, včetně videa samotného těm potřebným z vás názorně zdokumentují, co se také může stát a bohužel velmi často v různých variacích i stává...

Dívejte se a berte to prosím vážně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Neučíme my psy, to oni učí nás...

 

Věta, kterou jsem se již mnohokrát snažil lidem vysvětlit, proč v určité fázi svého života mají právě takového pejska, jakého mají.

Jednoduchá pravda o životě každého člověka s jeho psím kamarádem...

Protože přesně tak to je.

  • Pejskové nás učí vybírat bytosti do našich životů podle vnitřního obsahu, ne vnější prezentace...
  • Pejskové nás učí srovnat si svoje priority a motivace...
  • Pejskové nás učí vážit si života i jiné živé bytosti, ne jen toho svého...
  • Pejskové nás učí objektivně poznat svého lidského partnera takového, jakým skutečně je, ne takového, jakým předstírá, že je...
  • Pejskové nás učí věnovat svůj čas, energii a síly nejen sami sobě, ale i jiným, učí nás zodpovědnosti vůči našemu okolí i sobě samým...
  • Pejskové nás učí sebeovládání a vyrovnanosti, učí nás vnitřní síle, učí nás vážit si sami sebe, učí nás být silnou osobností...
  • Pejskové nás učí poznat sebe samé, znát naše chyby, znát naše dobré i špatné vlastnosti, naši sílu i slabiny...
  • Pejskové nás učí, jak důležité je věnovat svůj čas milované bytosti, dokud je ještě s námi na tomto světě, protože po jejím odchodu už to možné nebude...
  • Pejskové nás učí spolupracovat, ne spolu bojovat, učí nás komunikovat, ne rozkazovat a ponižovat, učí nás budovat funkční hierarchii...
  • Pejskové nás učí hledat chyby v nás samých, ne je svádět na někoho jiného...
  • Pejskové nás učí vážit si a být vděčný za pomoc každého, kdo nám svoji pomoc, čas, energii a znalosti poskytne...
  • Pejskové nás učí poskytnout pomoc každé živé bytosti, která naši pomoc potřebuje nebo která o ni požádá...
  • Pejskové nás učí respektovat skutečnost, že každá živá bytost se vyvíjí, fyzicky i psychicky, každá živá bytost má v určité fázi svého vývoje svoje charakteristické vzorce chování a každá z nich je neopakovatelnou individualitou...
  • Pejskové nás učí trpělivosti, empatii a pokoře namísto přístupu „Já chci!“ a „Ty musíš!“...
  • Pejskové nás učí nenechat se ovládat svými egy, zlobou a nenávistí...
  • Pejskové nás učí tomu, čemu nás nedokáže naučit jiný člověk...

Někteří z vás bohužel na některé z těchto jednoduchých pravd stále zapomínáte. Ignorujete je záměrně nebo podvědomě, možná jste si je mnozí jen ještě neuvědomili.

A někteří z vás... někteří z vás velmi potřebují pár věcí znovu připomenout.

Proto jsem je sepsal a protože si myslím, že je velmi důležité mít některé věci denně před očima, připravil jsem vám výše uvedený text k vytisknutí. Vejde se na jednu jedinou stránku papíru formátu A4 a když si ji někde vyvěsíte, abyste ji měli na očích, když si její text občas přečtete, připomene vám, proč jste dostali pejska do svého života...

Co vám váš pejsek má předat a co vás má naučit, co máte věnovat svému psímu parťákovi vy sami – jednoduché a vždy platné principy, které vnímám a snažím se podle nich žít se svými pejsky i já sám.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pracuje mozek

 

Dnes si opět uděláme malou exkurzi do oblasti psychologie člověka.
Pokud si teď někteří myslíte, že je to něco, co se vůbec, ale ani trochu, netýká psů, mohu vás ujistit, že se hluboce mýlíte.
Protože to, co se člověku odehrává v jeho hlavě a to, jakým způsobem přemýšlí, zdaleka neovlivňuje jen jeho samého.

Pojďme na to...

Co je vlastně „mozek“?

Mozek obecně je ve své podstatě velmi výkonný počítač s extrémně velkou pamětí.

Mozek lidský stejně jako třeba mozek psí.

Každý jeho vlastník jej však využívá jinak na základě svých priorit, inteligence a míry degenerace.

Je třeba si totiž uvědomit, že mozek skutečně není bezúdržbové zařízení...

Znovu zopakuji, že mozková funkčnost je principiálně naprosto stejná jako funkčnost počítače, který každému, kdo teď čtete můj článek, leží na stole, na klíně nebo jej ve formě chytrého telefonu držíte v ruce.

Určitě tak sami dobře víte, že výkonnost vašeho počítače (mobilu) není nekonečná. Má svoje limity výkonnostní (umělá inteligence i neuronové sítě jsou teprve v plenkách), rychlostní (fyzika a výrobní procesy mají také svoje hranice) i kapacitní (polovodičové paměti nejsou nafukovací a vejde se na ně vždy jen omezené množství informací).

Víte i to, že elektronické součástky potřebují aktivní nebo pasivní chlazení a baterie potřebují dobíjet.

O svůj „elektronický mozek“ se proto staráte, udržujete ho v provozuschopných podmínkách a přemýšlíte nad tím, jaké informace svěříte jeho paměti. Co můžete z jeho paměti vymazat jako přebytečné nebo již bezcenné, jakými informace prázdné místo opět naplníte...

Staráte se ale stejně tak i o mozek svůj?

Zohledňujete jeho kapacitu a uvědomujete si, že stejně jako ten elektronický nemůže stále běžet na plný výkon a že svoje vlastní neuronové sítě (inteligenční potenciál) je dobré netlumit, ale rozvíjet?

Bohužel, až na výjimky - ne.

Velmi mnoho lidí to nedělá a výsledek v plné nahotě vidíme kolem sebe, dnes daleko intenzívněji než před nějakými dvaceti lety...

Když se podíváte na svého pejska venku, uvidíte, jak jeho mozek pracuje na plné obrátky.

Analyzuje a zpracovává informace, které dostává z okolí (především čichové, sluchové a vizuální), jeho mozek jede na plný výkon. Čenich se pohybuje, aby rozeznal zdroj čichových podnětů, stejně tak i uši a oči...

Vrátíte se z procházky domů a váš pejsek opravdu není primárně unavený fyzicky.

Je unavený především psychicky, protože jeho mozek pracoval a vyhodnocoval...

Ale zpátky doma už je v úplně jiném režimu.

V režimu útlumu.

V režimu, kdy jeho mozek nepracuje na plný výkon, není zahlcován podněty a začíná odpočívat.

A pak váš pejsek usne...

… jeho mozek přechází do režimu „rutinní údržby“, kdy přesouvá část informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti a jinou část informací a vzpomínek maže.

Režim „pracovní“ a režim „servisní“.

Soustředím se nebo odpočívám.

Nepouštím do své hlavy informace zbytečné, naopak se jich snažím zbavit, protože kapacita mozkového úložiště je omezená a zbytečně plýtvám energií...

Co se děje s pamětí člověka v dnešní době?

Je neustále zahlcována naprosto zbytečnými informacemi.

Je přehlcena informačním balastem a připomíná smetiště, které není možné zlikvidovat, protože je na ně permanentně svážen další odpad a další špína...

Celý svůj den jste zahlcováni reklamním balastem.

Celý den jste prostřednictvím médií (a jakkoli se jim vyhýbáte, vždy si vás najdou) nebo zprostředkovaně lidmi kolem sebe vtahováni do konfliktů, které se vás vůbec netýkají.

Do konfliktů, které mají úplné jiným a často těm, kteří vám ničí život současný, přinést moc, aby vám zničili i ten budoucí...

Jste zahlcováni informacemi, často i podprahovými cestami, které jsou vám úplně k ničemu, zahlcují vaší paměť a váš mozek spotřebuje obrovskou spoustu energie na jejich zpracování.

Jste utvrzováni v tom, že neustále musíte proti něčemu nesmyslnému bojovat... bojujeme proti suchu... proti vodě... proti zimě... proti teplu... proti přírodě a nám samotným...

Co lépe vypovídá o šíleném uvažování a směřování živočišného druhu, než to, že má neustálou potřebu halasně vykřikovat o boji proti něčemu nebo někomu?

Do mozku jsou vám různými kanály vnímání umisťovány běžné hovorové výrazy tak, aby vám pokaždé, když je použijete nebo si na ně vzpomenete, vytvořily určitou asociaci. Makáte? Používáte slova Čau nebo Ano...? To není marketingová genialita, ale nejbrutálnější zneužití lidských psychologických vzorců.

A jaký je výsledek?

Jste ve stresu, jste unavení a velmi snadno je vám pak možné podsunout informaci, kterou ve svém stresu a únavě akceptujete, protože pod tímto tlakem už nejste schopni ji analyzovat a rozhodnout „správně vs špatně“.

A pak, zcela bezmyšlenkovitě, uděláte něco, co byste jinak neudělali.

Uděláte to, co je vám prezentováno jako „ta jediná správná věc“. Máte k dispozici tolik informací jako nikdy nikdo v minulosti, přesto tuto možnost nevyužijete. Pod nátlakem médií a sociálních sítí, ve stresu ze sebe i okolí, si pohodlně lehnete, namísto abyste se hrdě postavili...

Přesně takhle si „lehne“ tolik z vás během dnů, týdnů, měsíců a roků svého života, aniž přemýšlíte nad tím, proč to vlastně děláte a zda je to správné.

A stejně tak, bohužel, mnoho z vás, psích majitelů, k naprosto stejným reakcím nutíte své psy.

Protože máte zcela zcestný a vysoce nebezpečný názor, že „pes musí furt něco dělat“, „furt musí být něčím zaměstnaný“ a „za každých okolností mě musí poslechnout“ - třeba skočit z mostu, i kdyby se přitom měl zabít...

Takže ho každou volnou chvíli taháte na cvičák, házíte mu nesmysly, aby vám je kolem dokola nosil zpátky a ani doma ho nenecháte v klidu – kupujete různé hračky a „hlavolamy“, aby si z nich doloval granulky a „aby se nenudil“...

Nu a pak se divíte, že máte pejska vystresovaného, podrážděného a neurotického...

Stavy, které jste razantně podepřeli i tím, že ho nenecháte vydechnout...

Přirozený psí biorytmus zahrnuje daleko delší dobu útlumu a spánku než lidský.

Dopřejte svým pejskům klid a regeneraci, kterou jejich psí počítač tolik potřebuje. Přestaňte po něm, pro Kristovy drahý rány, pořád vyžadovat nějakou činnost!

Zcela otevřeně - pokud byste vy sami byli po stejnou dobu vystaveni tlaku a požadavkům, jaké mnozí vyvíjíte na své psy, už byste zobali Xanax nebo poznávali blázinec zevnitř...

Unavený pes, stejně jako unavený člověk, daleko snáze udělá fatální chybu.

Chybu, která ho může stát život.

Třeba vám vběhne pod auto... stejně jako tam vběhnete vy sami, pokud jste přetažení a mozek už nezvládá vyhodnocovat varovné podněty.

Je to opět jen realita života a důsledek extrémního nebo dlouhodobého stresu.

Uvědomte si, jak moc jste ve svém životě informacemi přehlceni...

Už je totiž ani neumíte zpracovat a padáte do těch nejprimitivnějších pastí.

Víte, co se skrývá za pojmem „clickbait“?

„Click“ asi nikomu překládat nemusím, „bait“ je anglicky „návnada“...

Lidský mozek, zahlcený informacemi, stejně jako mozek drogově závislého potřebuje čím dál silnější podněty, aby reagoval.

Proto nebude nadpis textového smetí znít „Letošní zimu budou opět teploty pod nulou“, nýbrž „Meteorologové odhalili strašnou skutečnost, která ovlivní životy nás všech!“...

Kliknete a dostali vás tam, kam potřebovali. Na zcela jiné téma a určitě ne senzaci, jakou slibovala návnada ve formě lákavého nadpisu.

Kliknete, protože mozek vám pod dojmem nadpisu vygeneruje neodbytného brouka v hlavě - „co když je to důležité“...

Pak si přečtete první větu a znechuceně kliknete zase jinam.

Opravdový průšvih je však v tom, že vystavováním stejným nástrahám a padáním do stejné pasti spolu se souvisejícím znechucením z těchto praktik už lidé nepojmou ani informace jiné.

Už nečtou celé články...

Skončí u těch nadpisů.

Jsou unaveni.

Jejich mozek je unavený.

Zahlcený informacemi, není schopen pojmout větší kvantum vět a informací přesto, že dané téma jeho čtenáře zaujalo a zajímá...

Mozek vyhlásí vzpouru a článek, z jakéhokoli oboru lidské činnosti, zůstává nedočten.

A jedním z důsledků je pak i to, že člověk z pouhého nadpisu nebo první věty článku (protože přesně v tu chvíli nastala mozková stávka) učiní závěr, o čem je celý článek...

Proč je tak často čtenáři potřeba položit jednoduchou otázku: „A četl jste ten článek vůbec celý?“

Proč, v těch ostřejších případech, je zapotřebí se ptát: „Rozumíte prosím psanému textu?“

Neschopnost porozumět psanému textu je bohužel další z důsledků informačního přehlcení – mozek je naplněn takovým množstvím frází a reklamních sloganů, že již velmi obtížně extrahuje jiná slovní spojení a termíny...

Otupující a především zbytečné informace, které jedinec tupě přijímá a není schopen je efektivně odfiltrovat, strašnou měrou degenerují schopnost analytické práce mozku.

Praktická neschopnost oddělit důležité od nedůležitého, snadné ovlivnění vlastní osobnosti a názorů jen tím, že „někde to psali“ a „někdo to říkal“...

Základní strategie ovlivňování lidských skupin a mas, jejímiž svědky jsme v přímém přenosu.

Jak to vidí psi?

Pro vašeho psího kamaráda je schopnost předvídat další události a pamatovat si jen důležité zážitky (tady bydlí kočka, tamhle leží mrtvý krtek) daleko silnější a přínosnější nežli přesvědčení jeho páníčka o důležitosti „okamžitého přivolání a bezpodmínečné (přeložím: bezmyšlenkovité) poslušnosti“.

A stejně jako váš cílený nátlak, ať už fyzický, psychický nebo kombinace obojího, z vašeho pejska udělá vyděšenou trosku, stejně tak cílený nátlak, ať už fyzický, psychický nebo kombinace obojího, ze strany jiného člověka či skupiny lidí, udělá vyděšenou trosku z vás.

Ale jenom z těch slabých z vás a nikdy ne z jedince pasteveckého nebo jiného psychicky silného a sebevědomého plemene.

Slabí z vás budou zahlceni negativními informacemi, budou vyděšeni k smrti, přestanou přemýšlet a udělají něco zlého, co by jinak nikdy neudělali... a co bohužel zásadně ovlivní i osudy jejich lidského a psího okolí...

Přestanete myslet... přestanete chtít myslet.

Přesně tak totiž funguje mozek, pokud mu není věnována náležitá a potřebná péče.

Tak jednoduché to je.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Než si pořídíte pejska...

 

O výběru psího parťáka byla již napsána velká spousta textu.

Přesto jsem došel k závěru, že není od věci se tomuto tématu znovu a možná i trochu jinak věnovat, protože se při své práci setkávám s tím, že by někteří psí majitelé své rozhodnutí přehodnotili, pokud by mohli vrátit čas...

Ten čas už vrátit nejde.

Ale můžeme udělat rozhodnutí správné, pokud si ještě před jeho realizací uvědomíme několik důležitých a pro mnohé možná nepopulárních skutečností...

Začněme třeba tím, odkud si štěně vzít.

Třebaže je pojem „množírna“ již dostatečně znám snad všem obyvatelům naší české, moravské a slezské kotliny, třebaže jsou dostatečně známy jejich praktiky a podmínky, ve kterých feny rodí a štěňata vyrůstají, přesto odbyt z nich neklesá.

Přiznejme si otevřeně, že velký podíl především v poslední době na tom mají i někteří (mnozí) chovatelé, kteří po době, kdy nebylo v důsledku restrikcí (například zavřené hranice plus další omezení normálního života a pohybu) možno krýt a sehnat čistokrevné štěně, vyšponovali ve snaze na tom vydělat ceny do nesmyslných výšin. Logicky a předvídatelně pak mnoho zájemců o štěně vyhledá právě tu množírnu...

Znovu tedy vysvětlím, proč je štěně s průkazem původu z kvalitní(!) chovatelské stanice rozhodně lepší volbou.

Opravdu zde nejde primárně o nějaké „papíry“, nýbrž o jistotu, že dostanete štěně se zaručeným původem a takového plemene, jaké jste si vybrali. Štěně, které nebude ve skutečnosti křížencem s nejen jiným exteriérem, ale i povahou, štěně, které s vysokou pravděpodobností nebude postiženo genetickou vadou. Znovu ale zdůrazňuji, že musí jít o kvalitní a osvědčenou chovatelskou stanici, nikoli pouhé krytí množírny v pozadí.

Pokud si vezmete štěně z množírny, pak možná budete mít úžasný pocit, že jste zachránili psího chudáčka, ale v drsné realitě jste jednak pouze podpořili další množení (kde je poptávka, existuje i nabídka a naopak), jednak vsadili do loterie, jak dlouho a v jakém stavu bude váš nový psí parťák žít. Degenerace z příbuzenských plemeniteb a vrhy vzešlé z geneticky nekompatibilních nebo poškozených psích jedinců jsou totiž následným pravidlem, nikoli výjimkou. Mnoho takto narozených štěňat se nedožije dlouhého věku v důsledku vývojových vad nebo jednoduše podlomeného zdraví od okamžiku početí či z období, které štěňata strávila ještě u množitele. Myslete prosím i na tyto skutečnosti, až budete v hlavě nadšeně přemítat, kolik na „nepapírovém“ štěněti ušetříte...

Psí plemeno?

Řada lidí vybírá konkrétního pejska jen podle obrázku v psím atlasu nebo na základě jediného setkání s jeho živým představitelem...

Na základě úvahy, že jejich pes musí být větší a exkluzivnější než pes souseda, kamaráda nebo kolegy v práci...

Nebo na základě úvahy, že jejich pes musí být plemeno, které nikdo v blízkém okolí nevlastní a všichni budou závidět a obdivovat...

Jakkoli to zní absurdně, výše jmenovaná kritéria výběru mezi lidmi bohužel stále existují.

Je to na palici.

Protože pokud si vybírám jakékoli psí plemeno, pak si musím v prvé řadě být naprosto jistý tím, že se mi nejen líbí a imponuje mi, ale především tím, že ho zvládnu.

Zvládnu – fyzicky i psychicky.

A také tím, že mu dokážu zajistit všechny jeho potřeby, opět nejen fyzické, ale především psychické.

Že si dané plemeno nepořizuji jako doplněk své image nebo lék na svoje mindráky...

Musím vědět, že můj vztah k mému štěněti a čtyřnohému parťákovi nebude o tom, že se po něm budu brutálně válet nebo ho mlátit, abych si „vynutil poslušnost“...

Že ho nebudu zavírat do kotce nebo přivazovat k boudě, protože „tam je jeho místo“...

Že se nebudu chlubit na sociálních sítích, jakou jsem mu „pořídil super klec“ ani triumfálně vykřikovat, že se mi ho konečně podařilo vystrnadit z ložnice, abych „měl svůj klid nebo mohl nerušeně souložit“...

Že o něm nebudu mluvit jako o „tom psovi“, ale mám ve své hlavě i srdci, že „ten pes“ má svoje jméno...

Trošku si na internetu pohledejte a názorné příklady podobných šíleností najdete v konkrétních případech konkrétních lidí, velmi často i s fotografickou dokumentací.

Pro takový typ lidí jsou k dostání pejsci plyšoví nebo akvarijní rybky – obojí nenáročné, s nulovou potřebou mezidruhové sociální komunikace a s možností umístit je mimo dohled.

Rozhodně ne živí psi.

Řeknu to ještě jinak.

Rozhodnutí a ještě před ním poctivá sebeanalýza, zda jsem schopen a ochoten věnovat svému čtyřnohému psímu parťákovi svoji energii, čas a sociální blízkost (fyzickou i psychickou) musí vždy být na prvním místě a vždy být tím primárním faktorem. Až tím druhým pak výběr plemene.

Zažité fámy a nesmysly?

I obří plemeno s vámi může strávit krásný, plnohodnotný a šťastný život v panelákovém bytě.

Skutečně nebude chudák, jak tak často mezi lidmi rezonuje...

Pokud jste spolu, i v uzavřeném bytovém prostoru, komunikujete spolu a spolu žijete. Vnímáte svoji blízkost, jste jedna smečka a je pro vás nejdůležitější právě fakt, že jste spolu.

Spolu fyzicky i psychicky.

Neposíláte svého psího parťáka „na místo“ a nezavíráte ho do klece.

Ani on vás neposílá „na místo“ a nezahání do klece.

A kdykoli projdete kolem něj, aniž by na vás zavrčel nebo po vás dokonce vystartoval, kdykoli ho můžete probudit z hlubokého spánku, aniž by následovala z jeho strany agresivní reakce.

Oh wait...?

Přesně s tím má nemalá část psích majitelů velký problém.

Vím to.

Vím to velmi dobře, protože jim mimo jiné pomáhám dát právě tyto věci zase do pořádku...

Ten hlavní zdroj problému bývá v tom, že si vybrali plemeno, u kterého se předem neseznámili s jeho povahovými specifiky, od začátku s ním komunikovali špatně nebo až pozdě zjistili, že pes je druh sociální a sociální komunikace je jednou z jeho základních životních potřeb.

Nebo zjistili, že jejich „čistokrevné plemeno“ čistokrevné není, protože přece chytře ušetřili a ve skutečnosti jim byl prodán kříženec „po papírových rodičích“...

Jsou věci, které pro svůj život potřebuje každý pes, každé psí plemeno.

Sociální blízkost a komunikaci, smečku, hierarchického vůdce. Svého člověka, rozumného, zodpovědného, emočního a za všech okolností se ovládajícího...

A jsou věci, které jsou specifické pro danou skupinu plemen.

Pro dominantní a fyzicky velmi disponované psy lovecké, pastevecké, molosy... pro plemena malá a miniaturní, od přírody velmi temperamentní a hlasitá...

Pokud svému pejskovi nedáte to, co potřebuje, pak je úplně jedno, jaké plemeno si pořídíte.

Protože každý z nich u vás v tomto případě prožije nešťastný psí život.

A vy s nimi kus toho vašeho lidského.

Můžete mít obrovskou zahradu („My ani nemusíme na procházky, on se tam krásně vyběhá!“), může spát na brokátovém polštářku, mít pozlacený obojek a baštit lanýže („My se o něj tak staráme, u nás se má královsky!“) a přes to všechno si ho první správně hierarchicky disponovaný pes nebo člověk celého šťastného odvede, aniž se za svými majiteli ohlédne – protože jsou pro něj skutečně důležité úplně jiné věci, ne ty, které tak nesmyslně preferujete vy sami...

Budete spát na tvrdé zemi, budete se každý den stěhovat na jiné místo, budete jíst zbytky z popelnic, lidi vámi budou opovrhovat, ale nikdo na celém světě vám nebude schopen odvést vašeho psího parťáka.

Jsou věci pro psí bytost důležité a věci zcela podružné a nedůležité.

On nemá možnost si vybrat svého majitele...

Vy máte možnost vybrat si jeho.

Ale než začnete buď sami nebo v kruhu rodinném mluvit o pořízení psa, proberte nejprve svoji schopnost a ochotu věnovat se naplno bytosti, která má během určitého období vašeho života prožít celý život svůj...

Protože pokud budou vaše pohnutky špatné, pak svůj život neprožije, ale jen přežije.

A plemeno, psí plemeno, nevybírejte podle obrázku v psím atlasu, na základě setkání nebo kvůli potřebě vylepšit si svoji image či navýšit své ego.

Vybírejte na základě rozumu i srdce – obojího je zapotřebí se zeptat.

Je úžasné mít vedle sebe svého psího parťáka a zjistit,co všechno vás učí...

Protože neučíte vy jeho.

Učí on vás...

A já tento článek napsal proto, že kolem sebe vídám a slýchám příliš moc těch smutných lidskopsích příběhů.

Příběhů vzájemného nepochopení a trápení, které mají své počátky dříve, než se cesty člověka a jeho pejska reálně protnou.

A třeba... možná... někomu z vás nebo z vašich příbuzných, kamarádů, kolegů a známých pomůže ujasnit si priority lidskopsího soužití a toho, co je skutečně důležité pro život člověka a psa...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“

 

Myslím si, že vztah malých i větších dětí k pejskům rodinným i psům obecně je velmi důležité téma.

O to víc u těch dětí malých, kterým zkušenosti a vzorové příklady rodičů formují jejich „psí přístup“ pro celý život...

Asi jste to už také mnozí zažili.

Jste se svým pejskem (na vodítku) venku na procházce a potkáte maminu nebo jiného dospělého s prckem...

Prcek už chodí, třebaže má ještě v zádech kočárek a jakmile zbystří pejska, ožije.

Načež velmi často nastane jeden z následujících scénářů, přičemž žádný z nich není takový, jaký by být měl...

První scénář, doprovázený děsem v očích doprovázející dospělé osoby:

„Rychle pojď sem! Rychle nebo tě pokouše, tomu to kouká z očí!!“

(ano, použil jsem teď jednu z autenticky zachycených reakcí z mého reálného života...)

Co to udělá s psychikou malého dítěte?

Zkušenost, velmi pravděpodobně ne první a zdaleka ne poslední, která dítě „poučí“ o tom, že psi jsou velmi nebezpeční tvorové a mají v životě jediný cíl - žrát malé děti...

A toto „poučení“, oním dospělým člověkem při každé příležitosti pravidelně refreshované a připomínané, se do postupně rozvíjející dětské psychiky zapíše červeným a nesmazatelným písmem.

Setkal jsem se vícekrát  (nebo  mě dokonce kontaktovali pro pomoc) s dospělými lidmi, na které právě tento vzor ze strany jejich rodiče, jiného příbuzného, vychovatele nebo učitele v jejich raném dětství měl naprosto devastující dopad a své fóbie ze psů se nedokázali zbavit ani v dospělosti...

Není tu něco zásadně špatně?

Dítě bez jakékoli negativní zkušenosti se psy (včetně té vnucené výše zmíněnou dospělou osobou) vždy reaguje na setkání s pejskem kladně a beze strachu. A někde v té dosud nezkažené lidské genetice je uloženo, že čím je pejsek větší nebo čím víc připomíná vlka (strach z vlků v lidech skutečně není uložen geneticky, jde o získaný vzorec), tím víc v dítěti probouzí pozitivní pocity.

Ano, opět mluvím i ze své vlastní zkušenosti s „obříkem“ a „vlčkem“.

Malé dítě, nezkažené svým „dospělým vzorem“, vždy reaguje nadšeně a pes, který se mu líbí, pro ně vždy představuje přirozenou autoritu...

Vnímáte, jak do sebe vše zapadá?

Přirozená hierarchie tak totiž funguje napříč druhy a pokud budete pozorně sledovat dětské oči při setkání s pro něj velkým nebo dospělým psem, vždy v nich kromě radosti a údivu uvidíte i respekt...

Přirozený respekt.

Protože mládě každého živočišného druhu, ponecháno svým přirozeným instinktům, neomylně odhadne jinou živou bytost.

Pozná v ní mládě...

Pozná v ní dospělého jedince, kterého je radno respektovat a od kterého se může učit...

Pozná ale také „slabý kus“, nemocného, zestárlého, hendikepovaného...

A když odhodíte všechny společensky pokřivené konvence a budete sledovat svoje mládě nezdeformovaným pohledem, mládě ať už druhu lidského nebo psího, zjistíte, jak velmi rychle dokáže jiného tvora, včetně člověka, odhadnout a zařadit.

Štěně bude někoho respektovat na první dobrou, zatímco jiného ne, i kdyby se rozkrájel nebo na svoji „funkci“ měl sto papírů...

Stejně tak ale i malé dítě.

Bezpečně si zařadí člověka a pejska a pokud nebudete zaslepení, budete to vidět.

Proto pro dítě dospívající/dospělý pes představuje přirozenou autoritu.

Ví to dítě, ví to ten pes a o hierarchii v lidskopsí smečce jsem toho napsal už hodně.

Pokud budete svému dítěti představovat psí bytosti takové, jakými ve skutečnosti jsou, pokud nebudete při setkání s nimi propadat hysterickým záchvatům jen proto, že pes s vámi navázal oční kontakt – pokud se jednoduše budete chovat normálně a ne jako hysterky, pak si i vaše ratolest zachová vůči psímu druhu zdravý a kladný vztah tak, jak je mu od přírody přirozené...

Bohužel, mnozí z rodičů, babiček, dědečků, tet, strýců a produktů vychovatelsko-učitelského ústavu udělají naprostý opak.

A tak, jako potkávám děti, míjející mého pejska (nebo pejska mého klienta) s rozzářenýma očima a komentářem „Tyjo to je krásnej pes...!“, potkávám i děti jiné.

Děti ječící hrůzou a brečící na celé kolo, na pokraji smrti vyděšením a s právě probíhající čistokrevnou hysterickou atakou...

Děti, vláčené svým dospělým doprovodem za ruku pryč, s nenávistným pohledem směřovaným na mne nebo pejska, kterého mám právě na vodítku.

Já vím, tohle už je extrém – bohužel však extrém reálný a neopakující se „maximálně jednou za deset let“, nýbrž mnohem, mnohem častěji.

A nemůžu za něj já.

Ani můj (klientův) pes.

A už vůbec ne to vyděšené malé dítě s úspěšně nastartovaným traumatem na celý život...

Za celou tuto šílenost může jen a pouze ten, kdo ji vyvolal, protože čisté dětské duši psy představil jako kousavé a vysoce nebezpečné bestie...

Ale protože lidská hloupost si vždy najde nějakou cestu, tak zde máme ještě druhý scénář:

„Jé hele pejsek! Běž si ho pohladit!!“

(ano, také nyní jsem použil jednu z autenticky zachycených reakcí z mého reálného života...)

A malý prcek, ještě nemotorný a nekoordinovaný, se rozběhne přímo proti psímu čumáku...

Tohle psi fakt „milují“.

Stejně jako já.

Stejně jako všichni rozumní a předvídaví psí majitelé.

A pokud jsme rozumní, předvídaví a dostatečně pohotoví (což nám všem vřele doporučuji!), včas natěšené lidské mládě odkloníme od velkého problému a jeho dospělému doprovodu zkusíme vysvětlit, co je a co není dobrý nápad.

Zkusíme, přestože se velmi často obratem dozvíme, že tedy určitě máme agresivní psí bestii, proč tedy nemá náhubek a že nemáme rádi děti...

Pokud mám čas a prostor, dám tomu druhou šanci a vysvětluji (aby to lépe pochopili svými vlastními myšlenkovými procesy), že můj pes není veřejný majetek a že by se jim asi taky nelíbilo, kdybych se sápal po jejich potomkovi a chtěl si ho pohladit...

„No to je přece něco jiného!!!“

Ne, není, milí rodiče, prarodiče, školkoví vychovatelé, školní učitelé a všichni další, jichž se to týká.

Je vždy zodpovědnost naše, aby nedošlo naší vinou k lidskopsímu problému a pokud jako majitelé psů uznáme za nutné zabránit nevyžádanému fyzickému kontaktu kohokoli, kdo bez dovolení naruší náš osobní prostor, s naším čtyřnohým parťákem, pak je to naše nejen právo, ale i povinnost. Prosím respektujte ji, nebuďte vůči nám drzí a zbytečně arogantní a berte to tak, že jsme v dané situaci napravili hloupost nebo neznalost vás samých a zabránili třeba právě tomu, aby někdo neměl zbytečný psychický nebo fyzický problém do dalšího života. Protože stejně, jako byste zcela pochopitelně bránili nevyžádanému kontaktu někoho cizího se svým dítětem nebo partnerem a bránili by se i oni sami, tak vezměte na vědomí, že naprosto to samé můžeme udělat my jako psí majitelé nebo naši psi samotní. Děkujeme za pochopení.

Shrnu to.

Z mého pohledu je výchova malých dětí ke správnému vztahu k pejskům vlastním i cizím obrovsky důležitá, protože se s nimi budou setkávat po celé svoje dětství, dospívání i život dospělý.

A stejně jako u pejsků, i u nich, pokud zkazíme „socializaci“, spustíme velký problém.

Za svůj život jsem potkal řadu dospělých, kteří nenáviděli psy nebo se jich k smrti báli jen proto, že jim v jejich dětství setkání s některým z nich spustilo životní trauma.

Buď zafixováním představy psa jako „nebezpečné kousavé bestie“ nebo vyvoláním situace, kdy skutečně k pokousání došlo.

Pokřivování reality mívá dalekosáhlé důsledky a odnášejí to vždy ti nevinní nebo snadno ovlivnitelní, to platí ve všem v lidském životě.

A jak se budete k pejskům chovat vy sami, tak se k nim bude chovat i vaše dítě...

Víte, nedávno jsem tu měl na svém individuálním výcvikovém servisu se štěnětem velkého pasteveckého plemene celou rodinu.

Dva dospělé, dvě děti v pubertálním věku a prcka, který sice už chodil a mluvil, ale pořád to bylo ještě hodně malé dítě s tím kočárkem v zádech (přiznávám, na jeho věk jsem se neptal a u dětí věk odhaduji přetěžko, tak ho přiblížím aspoň takto neohrabaně, protože je to důležité pro kontext)...

A každému bych přál některé věci vidět na vlastní oči.

Protože ten malý byl ve vztahu ke svému tělem už velkému psímu parťákovi (když se štěně postavilo na zadní, bylo o víc než hlavu větší než ten klučina) naprosto bezprostřední, smál se a byl šťastný, když ho štěně vehementně olizovalo...

Ale byl také neskutečně vnímavý a všechny nás překvapilo, jak pozorně vše registroval a kolik věcí, aniž bych mluvil přímo na něj, ode mne pochytil.

Třeba má netradiční oslovení pejsků, která používám a která tak dobře znají moji klienti (i jejich pejskové)...

A ještě něco se naučil.

Ocituji teď fragment zprávy, kterou mi dva dny po skončení individuálu poslala moje klientka:

„Náš Toník dnes napomínal babičku. Babi, nekřič na tu Bellu, pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“

Tohle mě neskutečně dojalo.

Nikdy nepodceňujte ani velmi malé děti, dovedou být až nečekaně pozorné a vnímavé...

A co si v tomto věku uloží do hlavy, na to už, stejně jako štěňata, nikdy nezapomenou...

Mějte to prosím na paměti - vždy, když budete své nebo cizí děti učit, jak se chovat k pejskům a živým bytostem obecně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?

 

Často se mne moji klienti ptají (a objevil se tento dotaz i u mého minulého článku), jak naši psí parťáci vnímají hádky svých lidí, zda jako boj o moc nebo hierarchickou pozici ve smečce, jak vnímají „fyzickou“ či „hlasovou“ korekci dítěte rodiči, zda psi žárlí...

Tak si to teď pojďme všechno rozebrat ne z pohledu lidského, ale pohledu psího.

Na začátek je dobré si znovu připomenout, že základním zákonem psího sociálního chování je hierarchie. Hierarchie v čistě psí smečce stejně jako hierarchie ve smečce lidskopsí, tedy ve společenství psa, jeho majitele a jeho rodiny. Jinými slovy řečeno naši pejskové nevnímají pouze hierarchickývztah „já pes versus jiný pes“, ale také vztah „já pes versus člověk“.

Druhou velmi důležitou skutečností je psí vnímání lidských emocí, o kterém jsem již také mnohokrát mluvil a psal. Emocí negativních (například nervozita, rozhození, nejistota, agresivita, zlost) i emoci pozitivních (například klid, nadhled, sebejistota). Jedná se o primární signály, podle kterých si každý pes udělá základní úsudek o tom, kdo je živá bytost v jeho blízkosti – jiný pes, jakékoli zvíře, člověk.

Z toho plynou následující důsledky.

Pokud pes zažívá v přítomnosti svých lidí hádky, „dusno“ nebo „italské manželství“, rozhodně mu to nedělá dobře.

Jednak z hlediska emocí, protože partnerské pořvávání z jedné nebo obou stran, atmosféra nervozity, zloby a agresivních výpadů slovních nebo fyzických nemůže dělat dobře nikomu v bezprostředním okolí. Pokud má pes možnost, odejde. Pokud tuto možnost nemá, protože je s těmito lidskými miláčky uzavřený v omezeném prostoru, pak je vždy zle.

Jak tak často zdůrazňuji, pes je zrcadlem svého člověka.

A pes s agresivními vzorci chování velmi často kopíruje jen svého člověka nebo své lidi...

Stejně jako dítě agresivních rodičů bude nejpozději v pubertě buď zakřiknuté a nekomunikující s okolím nebo naopak agresivní vůči svému okolí, stejně i pes vyrůstající v takovém prostředí se podle svého plemene a povahy buď vnitřně zhroutí nebo začne být útočný vůči svému lidskopsímu okolí.

Jsou to přirozené důsledky (u dětí i psů), plynoucí z vlivu těch, ze kterých si berou příkladové vzorce chování. Jde o základní přírodní princip nápodoby a učení a opravdu není náhoda, že děti nebo psi vyrůstající v prostředí správných příkladových vzorců jsou ve svém dospívajícím/dospělém věku naopak pohodoví a sociálně správně komunikující...

Dalším, z psího pohledu negativním důsledkem lidských partnerských hádek, bývá nefunkční lidskopsí smečka.

Opravdu máte někteří z vás pocit, že čím víc budete řvát, čím více budete ponižovat svého pejska nebo partnera/partnerku, tím budete lepším vůdcem smečky?

Opravdu máte pocit, že fungující smečka je o tom, že se její vůdce neustále „pere“, je výbušný, konfliktní a totální magor?

Někteří z vás ten pocit bohužel opravdu máte, jinak byste se nechovali tak, jak se chováte – a vůbec se nejedná o výsadu výhradně mužskou nebo ženskou...

Svoji schopnost být pro svého psího parťáka (parťáky) skutečným majákem a vůdčí osobností rozhodně neukážete tím, že svoji lidskopsí smečku budete neustále komandovat a vnášet do ní neklid, nervozitu a strach.

Cítili byste se vy sami v ovzduší neklidu, nervozity a strachu dobře?

Pokud nejste masochista, pak určitě ne.

Přírodní psí smečka, ve které by se takto začal chovat vůdčí jedinec, by jej velmi rychle ze smečky vyhnala nebo zabila a nahradila někým normálním.

V přírodní psí smečce, v jejímž čele stojí schopný jedinec, je tento podporován.

Ve fungující lidskopsí smečce je z pohledu psího stejně tak podporován i její vůdčí jedinec, ať už je to muž nebo žena. Nezáleží na pohlaví, záleží na schopnostech, komunikativnosti a síle osobnosti.

Jakékoli konflikty mezi lidskými partnery jsou z psího úhlu vnímání znepokojujícím signálem, že „vůdce smečky“ nefunguje tak, jak má. Jeho pozice je zpochybňována, není jistá a probíhající lidské konflikty smečku rozhazují jako celek a stejně tak i každého jejího psího člena.

Každý „boj o moc“ ve smečce je jejími členy vnímán negativně, jde o období nejistoty, nestability a zjitřených emocí. Jakmile tento čas pomine a smečka má opět stabilního vůdce, nastává čas klidu a negativní emoce zmizí.

A úplně stejně vnímá dění ve své lidskopsí smečce každý váš pejsek.

Zkuste si z toho vzít poučení a přestaňte se hádat kvůli hloupostem, protože máte mylný pocit, že se to přece týká jen vás dvou.

Vůbec se to netýká jen vás dvou.

Dopadá to bohužel (a zcela pochopitelně) na každého, kdo je vám poblíž.

Na vašeho pejska, na vaše dítě...

Nemusí vás být jen slyšet.

Stačí ty negativní emoce ve vzduchu, v uzavřeném prostoru...

Je to daleko silnější, než si myslíte, věřte mi.

A může nastat situace, kdy to fakt přeženete a pokud budete mít patřičně naladěného psa, tak jednomu z vás přistane za krkem.

Buď proto, že už mu jednoduše taky rupnou nervy...

Nebo vyhodnotí, že vám ten druhý ubližuje...

Může se to stát a stává se to.

Myslete na to a než k tomu dojde, hodně rychle se vzpamatujte...

O psech a dětech už jsem toho také napsal hodně.

Mimo jiné i o tom, že pokud lidské štěně udělá chybu vůči dospělejšímu psu, dostane se mu právě od něj psího poučení, aby stejnou chybu již nezopakoval.

Stejně tak ale máte z psího pohledu právo (a to dokonce právo přednostní, pokud jste na správné hierarchické pozici!) své lidské štěně poučit a zkorigovat vy sami. Poučit a zkorigovat – nikoli zpráskat do bezvědomí! Protože pokud neudržíte svoje nervy nebo emoce na uzdě a začnete ujíždět, bude váš rodinný pejsek tím prvním, kdo to „štěně“ půjde bránit...

Vím přesně, proč při tolika příležitostech lidem říkám: „Svého pejska máte proto, aby on učil vás, nikoli vy jeho.“

Pokud správně a ve správném okamžiku poučíte svého potomka, že udělal chybu, pes to vždy přijme jako vaši správnou reakci a v jeho očích hierarchicky stoupnete.

Stejně tak, pokud takto poučíte štěně nebo jeho samého.

Pokud si ze svého potomka uděláte hromosvod své frustrace, pak to pes vždy vyhodnotí jako vaší slabost a zachová se podle toho.

Stejně tak, pokud to samé uděláte vůči štěněti nebo jemu samému.

Jednoduché a prosté.

Rozdíl mezi hierarchickým poučením a tupou agresí.

A na závěr se koukneme na oblíbené „náš pes žárlí“...

Žárlí lidé.

Na svého partnera/partnerku, na úspěch, finanční možnosti či moc někoho jiného.

Dokonce mnozí žárlí na pejska svého partnera/partnerky, neb prý „ho/ji má radši než mě...“

V tomto smyslu pes nežárlí.

Jistě, pokud se budete objímat s někým blízkým, řada pejsků se toho bude chtít také zúčastnit – ale ne proto, že by žárlili, nýbrž proto, že vnímá ty jemu tak příjemné pozitivní emoce lásky a fyzického kontaktu.

Pokud mu nebude váš partner/partnerka po chuti, pokud mu/jí nebude důvěřovat, dá vám to najevo. Nikoli ze žárlivosti, ale jen a pouze proto, že dotyčné/mu nevěří.

Znovu si vzpomeňte na první psí přikázání.

„Princip hierarchie ctíti budeš.“

Když váš pejsek zavrčí na vašeho partnera, nehledejte za tím lidskou žárlivost.

Hlavně v počátku nového partnerského vztahu je váš nový partner/partnerka někým, kdo teprve musí prokázat, že ve vaší smečce vůbec být může.

Problém je v tom, že vy si nového člověka z psího pohledu naprosto nepochopitelně hned pustíte do bezprostřední blízkosti (samozřejmě, kolikrát rovnou do postele:)), aniž je dotyčný podroben „testu způsobilosti“. Kolikrát přitom uděláte chybu, o které váš psí parťák ví už od začátku, od začátku vás na ni upozorňuje, ale vy se umanutě držíte svého a za jeho vrčení na vetřelce ve smečce ho vykážete za dveře...

Tohle fakt není psí žárlivost.

A jednou to opět uděláte a onen vetřelec vás okrade... zmlátí... znásilní... zabije...

Pes to vždycky pozná a vysvětluji to lidem už tolik let...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

 

Ve svém dnešním článku chci napsat pár slov o fenoménu, který mnoha psím majitelům dojde až po nějakém čase.

O fenoménu, který bohužel dokáže negativně ovlivnit vztah člověka k jednomu či více z jeho pejsků.

Budu mluvit o tom, jak důležité je správně pojmout a vstřebat princip psí hierarchie, aby se netloukl s přirozeným sklonem člověka vidět všechny členy své psí smečky na stejné úrovni...

Je to samozřejmě těžké.

Na jedné straně je sociální pohled a chápání psího druhu, na straně druhé sociální pohled a chápání druhu lidského.

Psí společenské uspořádání je založeno na čistě pragmatickém hierarchickém principu, kdy jsou jedinci smečky navzájem provázáni vztahy nadřazenosti a podřízení a kdy na samém vrcholu pyramidy je vůdčí jedinec nadřazený všem.

Na druhé straně pak je pohled psího majitele, kdy má člověk vždy tendenci k rovnostářským tendencím, tedy „všechny svoje pejsky vnímám stejně“...

A s tím je pak svázané základní dilema.

„Můj pejsek beta ve smečce až na druhém místě po pejskovi alfa... chudák malý... je to na něm vidět, jak je z toho smutný... musím mu to nějak vynahradit, tohle přece nejde...“

Posloucháte teď mnozí sami sebe?

Tohle je ten průšvih.

Protože psi toto dilema nemají a neřeší...

Jakkoli je to pro mnohé lidi podivné, i ten poslední pejsek ve smečce je šťastný a spokojený, protože pro něj je důležitý fakt, že do smečky patří.

Že je její součástí.

Třebaže na posledním místě, ale v případě potřeby i tak za ni položí život.

A žádný příslušník smečky neřeší, „jak je to nespravedlivé, že někdo je výš a jak je to možné, někdo níž a je proto chudák... a někdo je úplně nejvýš, šmejd jeden“...

Protože to vůbec není nespravedlivé.

Takto hierarchické společenství prostě funguje.

Pokud by bylo založeno na základě oblíbenosti (jé, ty jsi zábavný a vtipný) nebo exteriéru (jé, ty vypadáš děsně cool), nikoli na základě skutečných schopností, velmi rychle by přestalo existovat...

Nepřipomíná vám to čirou náhodou něco z vašeho (našeho) současného života? Života, kdy „schopnost“ jednotlivců je posuzována jejich vnějším (photoshopem a drahými obleky na míru patřičně upraveným) vzhledem a marketingovou prezentací? Ano, tak tohle náhoda opravdu není a také důsledky tomu odpovídají...

Psí společenství, stejně jako společenství jiných sociálně žijících zvířat, je a musí být postaveno na reálných schopnostech a je a musí být vedeno reálně schopnými jedinci.

Tak to v říši zvířat (na rozdíl od společností naší, bohužel) bylo, je a bude.

Problém nastává, pokud tento princip a pohled není schopen pojmout majitel dvou a více psů...

Vzniklý problém má dva nejčastější spouštěče.

Prvním z nich bývá „máme nové štěňátko, ono je tak roztomilé“ a následný stav, kdy starší pes je následně v pozornosti zcela odsunut do pozadí. Pes, který v daném okamžiku je a minimálně nějakou dobu ještě bude v psí hierarchii jednoznačně na vyšší pozici, je ze dne na den odsunut pryč, protože majitel si pořídil pejska nového a veškerou svoji energii soustředí na to voňavé, miloučké a vyleštěné štěňátko, doposud bez jakéhokoli exteriérového škrábance...

Tož takhle opravdu ne, vážení.

Pokud uděláte to, co jsem právě popsal, pak velmi rychle dosáhnete ne funkční lidskopsí smečky, ale stavu, kdy se buď starší pes začne vůči štěněti tvrdě fyzicky vymezovat (protože svým upřednostňováním štěněte boříte základní hierarchická pravidla smečky) nebo se úplně stáhne do sebe a zbytek svého života dožije v sociální izolaci, kdy jste jednoduše jednoho pejska vyměnili za jiného...

Pamatujte si prosím a dodržujte pro každého pejska na světě přirozený přístup, kdy starší pes je hierarchicky nadřazený štěněti a tedy z vaší strany upřednostňován – krmení, pohlazení, veškerá manipulace. Odměnou vám pak bude poloviční práce při výchově psího prcka, kdy vám dospělý a již v mnoha ohledech zkušený psí parťák velice pomůže a ušetří spoustu času, práce a energie. Plus s obrovským bonusem navíc, kdy budete mít oba (všechny) svoje pejsky šťastné, protože jejich život a zařazení budou přesně odpovídat psímu naturelu.

Druhým nejčastějším spouštěčem je vnitřní konflikt člověka - lítost versus psí hierarchie...

Pořídíte si k v té době již dospělému pejskovi štěňátko.

Čas ubíhá, ze štěňátka se stává psí dorostenec a začíná přebírat vyšší pozici vůči mezitím již zestárlému/oslabenému pejskovi...

Nebo pejskovi v plné kondici, který u svého člověka byl jednoduše dřív.

A psí majitel se na to dívá a duši mu svírá bolest a lítost „chudák, teď je na konci smečky... mně je ho tak líto... no, tak mu budu nadále dávat ve všem přednost...“

A oba (všichni) jeho pejskové to cítí a v hlavě mají zmatek, protože proč ta lítost a nejistota? Vždyť takhle to  my pejskové přece máme, hierarchie se mění na základě momentálních dispozic, nic není napořád.

Prosím, respektujte přirozený psí řád a sociální pravidla.

Respektujte správné hierarchické uspořádání psí smečky a podporujte je.

A pokud máte pocit, že byste to nedali, že by vám bylo vašeho prvního pejska líto, že byste na něj vrhali lítostivé pohledy a v jeho pohledech viděli zklamání a ponížení (třebaže by tam v reálu nikdy nic takového nebylo, pokud byste svoji lidskopsí smečku vedli správně) – zkrátka pokud budete mít pocit, že byste to nedali, pak prosím pěkně znovu zvažte pořízení dalšího psího kamaráda k tomu stávajícímu.

Stejně tak v případě, kdy by ten první pro vás ztratil svoji cenu... protože nový model psíka...

Nikdy si nepořizujte dalšího pejska jen proto, aby „se ten první nenudil“.

Protože je to jeden z nejpitomějších důvodů, jaké vůbec existují a až pozdě zjistíte, že se nezlepšilo vůbec nic a „nudící se“ pejsky máte najednou dva...

Nikdy si nepořizujte dalšího pejska jen proto, že jich chcete mít hodně.

Protože přesně takhle začínají případy končící jejich postupným odebráním úřady...

Pokud budete v sobě mít psí gen, jednoho krásného dne zjistíte, že pokud se dokážete ke svému pejskovi naplno chovat tak, jak je mu přirozené, pak pro vás ideálním počtem psích parťáků bude jeden jediný – a úplně stejně to bude cítit i on.

Potlačit v sobě pocit, že druhý z vašich pejsků je tak či onak utlačovaný a vám to nedělá úplně dobře, protože je vám ho líto a tíži vás svědomí, je zatraceně těžké...

Ne každý to zvládne na 100 % (a cokoli méně je málo) a pocity lítosti nebo černého svědomí jsou integrální součástí každého psychicky normálního lidského jedince.

Vztah a láska u lidí vždy převládnou nad čistou hierarchií, je to součást lidské povahy.

Čistá hierarchie u psů vždy převládne nad vztahem a láskou, je to součást psí povahy.

Mějte to prosím na paměti a než si pořídíte dalšího pejska, poctivě se zamyslete a poctivě si odpovězte na otázku, co je u vás silnější.

Protože z různých lidskopsích příběhů vím, jak je pro člověka jednoduché spadnout do okouzlení novým voňavým štěňátkem a zcela zapomenout na svého starého psího parťáka, který vás pak sleduje smutným pohledem z kouta místnosti... stejně jako se probudit do zjištění, že psí hierarchie opravdu není rovnostářství a jednoho ze svých psích parťáků prostě budete muset hierarchicky upřednostňovat, aniž přitom utrpí váš vzájemný vztah...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Další >>>

 

Zpět na hlavní stránku

 


Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000