Člověk a pes

PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál     
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!     

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracován, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje mnoho pověr a mylných pohledů na psa. Proto zde chci postupně publikovat materiály na téma člověk versus pes a pomoci tak těm, kteří na psa hledí jako na potencionálního zabijáka. Dovolím si při této příležitosti parafrázovat jedno možná zprofanované, ale každopádně stále platné rčení:

          "Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Čip čip čip...
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika
Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...
Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I.část
Psí rasismus - II.část

 

Naši pejskové také stárnou...

 

Stárnou úplně stejně jako my lidé.

Stárnou fyzicky i psychicky, mění se jejich podoba a vzorce chování - stejně jako u lidí.

Tento článek píši hlavně proto, že jsem se už vícekrát setkal s tím, že především psí prvomajitelé bývají
touto přirozenou změnou zaskočeni a pak často „vlastnost“ mylně považují za „chybu“...

Proto bych teď rád pár věci z psího života osvětlil a vysvětlil, předejdeme tak s mnoha pejsky nedorozuměním, která by se mohla ve svých důsledcích negativně podepsat na vzájemném lidskopsím vztahu a délce jejich společného života.

Jak už jsem uvedl, mnoho lidí má teprve svého prvního psího parťáka a jednoduše některé věci společného života ještě neznají, protože je nezažili a zažít nemohli.

A jednou z nich je právě změna psího chování ve fázi, kdy pejsek začíná pozvolna stárnout...

Především u temperamentních psích plemen jsou jejich majitelé na jejich živost dlouhou dobu zvyklí - dá se říci, že u této skupiny psů se pozdější změna chování projeví razantněji a viditelněji než u psích flegmatiků a kliďasů. Majitel takového pejska je prostě zvyklý, že jeho psí kamarád pořád někde lítá, má v sobě obrovskou zásobu energie a místo chůze běhá. A dle konkrétního plemene tento stav trvá i dlouhé roky.

Pejsek je živý, neunavitelný a jeho člověk ho vlastně (až na období nemoci nebo úrazu) jiného nezná. Ubíhají týdny, měsíce, roky...

A jednoho dne si človíček všimne, že jeho pejsek je nějaký jiný.

Pomalejší.

Často už neběhá, ale jde.

Odpočívá, spí, je v útlumu.

A protože tento stav nezná, začne panikařit...

Co se to s pejskem děje? Co mu je? Určitě je nemocný, hrozně nemocný, vždyť takový nikdy nebyl!

Jenže on není nemocný.

Jen přišla přirozená fáze jeho života, která se dostaví u každého pejska, člověka, u každého živého tvora.

Po fázi fyzicko-psychického vývoje a později vrcholu sil a nejvyšší kondice organismus přepne do režimu, kdy se zvyšuje potřeba regenerace (spánek, útlum), kdy se tělesné pochody začínají zpomalovat (včetně metabolismu) a kdy se začíná snižovat všeobecná aktivita.

Pejsek více odpočívá.

V situacích, kdy dříve lítal jak splašená střela, se teď pohybuje pomaleji a rozvážněji.

Celkově je více v klidu, ta změna se samozřejmě netýká jen tělesných projevů, ale i psychických...

Dává si načas a často přemýšlí, jestli má na určitý podnět živelně zareagovat tak, jak to dělal dříve, nebo skončit u toho, že ho zaregistroval, ale nestojí mu za výdej energie.

Ten pejsek ale není nemocný.

Jen začíná stárnout.

Není to nemoc.

Je to jen přirozená fáze života každého živého tvora.

U některého nastane dříve, u jiného později, u některého potrvá delší, u jiného kratší dobu. U některého je přechod dlouhodobý a téměř neznatelný, u jiného nastane ze dne na den...

Najednou si všimnete, že váš psí parťák začíná hůře vstávat ze země, pomaleji schází ze schodů, začíná šedivět...

Je to přirozený proces.

Prosím, akceptujte jej, smiřte se s ním a nenuťte svoje pejsky k aktivitám, které dříve zvládali bez problémů, ale teď už jim dělají potíže. Zkraťte procházky, zvolte schůdnější terén, uzpůsobte stravu a denní režim.

Zvlášť u velkých plemen nezapomeňte na podpůrné prostředky, především kloubní výživu. Pokud zvolíte kvalitní přípravek a nebudou pro vás prioritní finance, pak věřte, že skutečně nejde o placebo a jeho aplikace má svůj reálný přínos...

V pozdějším věku může u vašeho pejska nastat částečná nebo totální hluchota, může hůř vidět nebo přestane vidět úplně. Ale stále cítí a vnímá vaši blízkost, vzhledem ke svému hendikepu vás o to víc potřebuje jako svůj maják v prostoru i životě.

Fáze životního útlumu čeká každého z nás, nejenom naše pejsky.

Ti šťastnější z nás budou v tomto čase mít vedle sebe partnera, ať už lidského nebo psího. Ale stejně tak potřebují vedle sebe svého partnera i naši pejsci...

  • Partnera, který s nimi prožije a oni s ním i tuto fázi svého života.
  • Partnera, který je neodepíše v momentě, kdy jeho pejsek zeslábne a už není schopný podávat kynologické výkony nebo absolvovat dlouhé túry.
  • Partnera, který jim i po tuto dobu bude oporou, majákem - partnera, který pochopí, co se skutečně děje.
  • Partnera, který rozumí rozdílu mezi „chybou“ a „vlastností“...

Zkusím to vysvětlit ještě jinak.

Fáze stárnutí organismu je mimo jiné také ochranou organismu ve vyšším věku před přetížením. Organismu, který už není schopen pracovat na plný výkon, protože i živé součástky (kostra, vnitřní i vnější funkční orgány) se časem jednoduše opotřebovávají. Každý vyšší organismus má určitou životnost, žádný není stvořen jako nesmrtelný.

A teď si představte, že bychom ani my, ani naši pejsci neměli v sobě tuto „pojistku“.

„Pojistku“, kterou je právě ono zpomalení, přechod do šetřícího režimu...

Pokud by neexistovala, organismus a především jeho tělesná část by se dostaly do stavu vysokého přetížení. A přetížená součástka prostě praskne, nenávratně se deformuje, přestane fungovat. A pokud se jedná o součástku pro fungování organismu zásadní, nastává nezvratný kolaps...

Smrt.

Proto v určitém věku, u psů vzhledem k jejich podstatně kratší vyměřené délce života daleko dříve než u lidí, nastane zpomalení.

Zafunguje pojistka.

V tom dobrém případě.

Protože občas se stane, že pojistka selže, vůbec se nezapne nebo se zapne až příliš pozdě...

A pejsek bez oné vnitřní ochrany jednoduše přetíží svoje možnosti.

Chci tím říci úplně jednoduchou věc...

Mezi vaše povinnosti „vůdce smečky“ patří i povinnost hlídat jeho kondici, každého jejího člena. A v případě potřeby zasáhnout - snížit zátěž, zklidnit temperament.

Zpomalit pejska, pokud jeho pojistka nezafungovala.

O to déle tu s vámi bude, o to delší čas zvládnou fungovat jeho „součástky“.

Respektujte vyšší věk, zestárnutí a stáří, vnímejte je ale jako vlastnost, nikoli nemoc. Nedá se léčit, ale pokud ji budete respektovat a přizpůsobíte jí styl a zátěž psího života, velmi tím podpoříte psychiku svého psího parťáka a prodloužíte jeho život po vašem boku...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Láska zavřená v kleci

 

Už je to neuvěřitelných 14 let, co jsem napsal a na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO zveřejnil svůj článek Kdo patří do klece?.

Čtrnáct let zpátky - o psech, které jejich majitelé ve svých bytech zavírají do klece.

Absolutní zrůdnost, která není ospravedlnitelná ničím...

Zrůdné jednání, které by za těch čtrnáct let ve slušné společnosti vymizelo, ale u nás naopak úspěšně metastázovalo. Chování, které bych čekal od primitivů, nikoli od pejskařů, chování, za které se jejich autoři nestydí, ale připadá jim zcela normální a v pořádku.

Opravdu se ani trochu nestydíte za fotky svých „milovaných pejsků“ hrdě vystavovaných na sociálních sítích, kde v pozadí trůní psí klec?

Opravdu se ani trochu nestydíte za fotky svých „milovaných pejsků“ v plné palbě, kdy bytosti, pro které jste středobodem jejich lásky a pozornosti, „spokojeně spí“ v drátěné kleci...?

Na něco se vás teď zeptám.

  • Proč si pořizujete psy, když je vám tak nepříjemná jejich fyzická blízkost a kontakt a zavíráte je tedy do klecí, aby „neobtěžovali“?
  • Proč si pořizujete psy, které nezvládáte a zavíráte je tedy do klecí, aby „neobtěžovali návštěvy“?
  • Proč si pořizujete psy, které nejste schopni nebo ochotni vychovat tak, aby v klidu a pohodě vydrželi nějakou dobu sami doma a zavíráte je tedy do klecí, aby „nic nezničili“?
  • Proč si vůbec pořizujete psy, když je v noci zavíráte do klecí, aby vás „nerušili při spaní“ nebo „něco neprovedli“?

Jako bych vás teď slyšel.

Váš rozhořčený křik, jak si tohle můžu dovolit říct - že váš psí miláček přece svoji klec miluje, vždycky se do ní tak těší...

... že je to jeho útočiště a má tam klid, jako by byl v noře...

... že má otevřená dvířka do své klece a kdykoli může jít dovnitř nebo ven...

Jo? Vážně?

Tak vám trochu otevřu ty vaše pokrytecké oči.

Pes je sociálně žijící živočišný druh. Jeho přirozenou potřebou je tak mimo jiné i fyzický kontakt s dalšími jedinci své smečky, do které zcela samozřejmě počítá i svého člověka. Pes přirozeně vyhledává vaši blízkost, takového ho příroda a následná domestikace vytvořily a vy byste za to měli být neskutečně rádi - zkuste si jen na okamžik představit, že se váš psí parťák bude snažit žít od vás prostorově co možná nejdál. Utíkat do protějšího rohu, do té nejvzdálenější místnosti...

Líbilo by se vám to?

Pokud si zasloužíte dar v podobě tak úžasné bytosti, jakou je pes, pak vám psí blízkost bude vždy příjemná, žádoucí a budete si velmi vážit každé chvíle, kdy k vám přijde sám od sebe, olízne vás nebo se k vám přitiskne...

Přijde vám stále normální svého pejska posílat do klece? „Místo!“? Zavírat do klece? Stavět mezi něj a sebe drátěnou zeď?

Rádi se díváte na svého pejska skrze kovové mříže?

A jste opravdu normální...?

Každý pes si ve svém domácím prostředí najde několik oblíbených lokalit, které střídá.
Do jedné skupiny patří strategické pozice, ze kterých má dobrý přehled.
Do skupiny druhé místa, kam si zajde, pokud chce mít nerušený klid.

U normálních psích majitelů ale žádným z těchto míst není klec...

Neexistuje jediný důvod, aby pes trávil část svého života v kleci. Ani rozumový a už vůbec ne citový.

Jenom člověk s nějakou psychickou poruchou nebo člověk absolutně neschopný se o svého psího svěřence postarat zavře svého psa do klece.

Udělá to jedinec s psychopatickými nebo sadistickými rysy, protože ho to těší...

Udělá to člověk, který by se na psy měl dívat jen na obrázku, protože...

... se svého psa bojí a tu svoji strašnou psí bestii musí zavírat, aby ho nepokousala...

... když ho nezavře, bude mu chodit po bytě a všude po něm zůstanou chlupy...

... když ho nezavře, bude obtěžovat jeho, partnera nebo návštěvu...

Stále si ještě přijdete zcela normální?

Tak přitvrdíme...

Proč jste si vlastně psa pořídili?

Jako hračku? Jako věc? Protože je to „in“?

Nebo proto, aby byl vaším čtyřnohým parťákem a oba jste se těšili ze své vzájemné blízkosti a komunikace?

Pokud se jedná o některý/některé z prvních tří důvodů, nepatří vám pes vůbec do ruky.

Pokud je důvodem bod čtyři, pak vás skutečně nechápu a vaší klecové úchylce nerozumím...

Váš pejsek údajně „tak rád chodí do své klece, strašně se tam těší“...?

Jste normální?

Víte, pokud mám ke svému psímu parťákovi skutečný vztah (a on ke mně!), pak je pro nás vzájemná blízkost přirozená. Dokonce ji oba vnímáme jako svoji životní potřebu.

Moji psi a psi těch, kteří normální jsou, fungují ve zcela jednoduchém a pro ně i pro nás přirozeném režimu.

  • Nechodí do naší blízkosti na povel.
  • Nechodí do naší blízkosti proto, že musí.
  • Nechodí do naší blízkosti proto, že dostanou nějakou odměnu.

Do naší blízkosti chodí proto, že to tak sami cítí a chtějí...

A ani jediný okamžik svého tak bohužel krátkého života nestráví v kleci. Nedíváme se na sebe přes mříže.

I v noci mají možnost k nám přijít.

A když se nevejdou do našeho společného nočního pelechu, položí se alespoň spokojeně vedle nás na zem. Když spustíme ruku dolů, cítíme jejich kožíšek, slyšíme jejich dech a oni ten náš.

Než ulehnou, přijdou se na nás podívat a olíznou naši tvář. Když se probudíme, s nadšením nás ulížou do bezvědomí z prosté radosti, že oni a my spolu prožijeme další den...

Nejdeme je vypustit z klece, ve které strávili „spokojenou a nerušenou noc“.

Neumíme si to ani představit.

Jsme normální a svůj vztah se svým pejskem žijeme, ne o něm jen pokrytecky mluvíme a píšeme, zatímco on se na nás dívá z klece.

Jistě, každého psa naučíte chodit do klece...

Stane-li se to denním rituálem, zakrátko už tam bude chodit sám.

Ale, vy pokrytečtí milovníci psů, položili jste si někdy otázku, zda je to normální, v pořádku a co to vypovídá o vašem vztahu k živé bytosti, ve které jste se rozhodli i tímto způsobem zabít její přirozené instinkty a potřeby?

Kdybych čistě hypoteticky měl doma klec a můj pes místo ke mně raději odkráčel do ní, hluboce bych se nad sebou styděl...

Nestydíte se za sebe aspoň trochu vy?

Kdyby mě můj pejsek ráno neprobudil olíznutím, večer vedle mne neulehl a několikrát za noc se nepřesvědčil, jestli dýchám a jsem v pořádku, pak bych nežil...

Vy, zastánci psích klecí, byste tohle evidentně nepřežili.

Jaký je vlastně rozdíl mezi psem v kotci na zahradě a psem v kleci v bytě?

Žádný. Vůbec žádný.

Důvody, proč tam své psy zavíráte, jsou stejné...

... aby nerušil...

... aby nebyl problém s návštěvou...

... jako trest...

I o vás jako lidech to vypovídá naprosto stejně.

Jste na sebe hrdí?

Také vás jako děti vaši rodiče zavírali do klece, abyste doma nic nezničili, neotravovali návštěvy a občas nevlezli tátovi a mámě do postele, protože vám jednoduše bylo smutno, něčeho jste se báli nebo jste jen tak chtěli být s nimi v těsném kontaktu - cítit jejich lásku?

Myslím, že do žádné klece vás opravdu rodiče nezavírali.

Proč pak přesně tohle děláte svým pejskům?

Jste normální...?

Proberte se konečně.

Je normální dnešní doba, kdy se sociální sítě jen hemží fotkami psů v klecích? Fotkami hojně lajkovanými samotnými jejich autory a jim podobnými, s úlisnými komentáři rozplývajícími se nad tím, jak je ten pejsek šťastný a spokojený...

Před těmi 14 lety, kdy jsem napsal a zveřejnil svůj výše uvedený článek, to ještě mnoha lidem normální nepřišlo.

Dnes už to znepokojivě mnoha lidem normální přijde...

Pes v kleci.

Proberte se.

Pes není tygr (ale ani ten nepatří do klece, nýbrž do volné přírody) a pokud nejste schopni nebo ochotni respektovat jeho přirozené sociální a psychické potřeby, pak si ho nepořizujte. Pokud v něm toho tygra vidíte a podle toho s ním nakládáte, pak opravdu nejste normální a už si nikdy žádného psa k sobě neberte...

Zavíráte do klece i svoje lidské lásky?

Ony vás?

Ke psům, kterým jste pořídili klec byť i jen na jednu jedinou minutu jejich života, nemůžete mít absolutně žádný skutečný vztah.

Jestli o tom přesvědčíte jiné, pak mne nikdy.

Jistě, můj názor na vás vám může být zcela ukradený.

Mně ale v žádném případě není jedno, kam se lidské zacházení se psy za těch 14 let posunulo. A jsem teď opravdu hodně naštvaný...

Třeba se některým z vás po přečtení mého článku rozsvítí v hlavě i srdci a pochopíte, že zavírat nebo i jen posílat svoje psí lásky do klece opravdu není normální a v pořádku.

Víte, na co myslí pes zavřený u vás doma v kleci? Odklizený za zavřené dveře vašeho čisťounkého obýváku nebo nadýchané ložnice?

„Pokud se ti bude dít něco zlého, nemůžu tě bránit...“

Klec s dvířky zavřenými nebo otevřenými, pobyt v kleci hodinu denně nebo po celou noc, v tom není sebemenší rozdíl.

Míra devastujícího vlivu na psí psychiku a lidský charakter ve všech těchto případech dosahuje naprosto stejných hodnot...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pejskařské reflexy

 

Příhoda jen pár dní stará, kdy nás s telátkem skoro sejmul bláznivý řidič v červeném osobáku,
mi dala podnět uvědomit si, jak nás pohyb s naším psím parťákem dokáže vytrénovat
v předvídavosti, periferním vidění i přijetí skutečnosti, jak často musíme v situacích
běžného denního provozu myslet za jiné...

Jedna z mých základních zásad říká, že lidem kolem sebe do hlavy nevidíte a právě proto musíte vždy očekávat i tu nejméně pravděpodobnou variantu jejich rozhodnutí. Rozhodnutí, které udělají v nejbližším okamžiku a které nemůžete absolutně předvídat.

Můžete ale být připraveni.

A pokud se dobře vytrénujete s pejskem po svém boku, pak budete i sami úspěšně fungovat v běžných denních situacích ve městě, v provozu, na silnici.

Aby to totiž člověk neměl tak jednoduché, potkává velké množství těch, kteří...

... nepřemýšlejí...

... nepředvídají...

... rádi překvapí své okolí náhlou změnou svého rozhodnutí...

... jsou přesvědčeni o své svrchované přednosti a nedotknutelnosti vždy a všude...

Jinými slovy tvoří ony živé, nevyzpytatelné a nevypočitatelné provozní komplikace, kvůli kterým musíte být stále ve střehu a stále připraveni.

Nesmí vás překvapit.

Jsou totiž lidé, kteří pevně věří, že fyzikální zákony přestávají platit ve chvíli, kdy se v jejich pomatených hlavách zjeví představa nějaké vyhlášky, nařízení nebo ustanovení.

Člověk nakráčející bez rozhlédnutí před jedoucí auto jen čtyři metry před ním nepřemýšlí. Nepotřebuje přemýšlet. Protože „má v hlavě“, že řidič mu musí dát přednost a jak to udělá, to už je jeho starost, že áno...

V tomto podivuhodném okamžiku se onen chodec ve své hlavě ocitá v jiné dimenzi, ve které přestávají platit fyzikální zákony setrvačnosti a několikatunové auto zastaví na místě. V dimenzi, kde papírová nařízení, vyhlášky a zákony úspěšně překonávají fyziku a zákony přírodní.

Nepřemýšlí, neboť výše uvedené představy v něm spolehlivě zabily jeho vlastní pud sebezáchovy...

A pak ten stejný člověk potká vás s vaším pejskem.

S pejsánkem, pejskem nebo psem vážícím třeba pár desítek kilogramů a velikosti telátka...

A opět se ocitá ve své vlastní dimenzi, kde není třeba mít pud sebezáchovy, protože ať udělá cokoli, pejsánek, pejsek nebo pes mu nesmí zkřivit jediný vlas.

Protože „nařízení, vyhláška a zodpovědnost za svého psa“.

Ale aby to bylo vyrovnané, tak onen člověk smí naopak všechno.

Metr před mým telátkem neočekávaně sklonit hlavu tak, aby ji měl ve stejné úrovni s ním a „zoči voči“ na něj zařvat „Ňufíčku!!!“...

Jen tak mu při vzájemném míjení položit ruku na hlavu...

Hrubě narušit jeho osobní prostor nacpáním se těsně vedle něj, třebaže na mé straně má metry volného prostoru...

Mám dobře vychované a na tyto situace připravené telátko, proto  místo něj vycením zuby a zavrčím, případně zařvu já - na tyto pomatené lidské jedince to platí stejně účinně, ale neskončí kvůli tomu v nemocnici.

O dalších podobně pomatených lidech se pak čas od času dozvídáme z médií. Lezou například medvědům, lvům nebo tygrům do výběhů a zcela neochvějně jsou přesvědčeni o tom, že zvířata zavřená v ZOO jim jednoduše ublížit nesmí, protože to mají zakázáno...

Jsou mezi námi, denně je potkáváme a pokud nastane správná souhra okolností, začnou se dít věci.

Proto je každý dobrý pejskař vytrénovaný a se svým pejskem se v nebezpečné venkovní džungli zvané veřejný prostor mění na bytost s instinkty divokého zvířete.

Každý člověk, který jde vaší cestou v opačném směru a bude se tedy s vámi míjet, vám musí nahodit první stupeň pohotovosti.

Musíte reálně počítat s tím, že těsně před vámi zazmatkuje, náhle změní rozhodnutí nebo „se probudí ze sna“. Musíte být ve střehu, musíte být schopni rychle zareagovat na změnu jeho chování, musíte se soustředit a ne přemýšlet, co bude k večeři.

Stejně tak se musíte soustředit i na svého psího parťáka, musíte umět pracovat s vodítkem a nezapomenout, že máte dvě ruce.

A především – musíte spolu umět fungovat v režimu „jedno tělo, jedna duše“. Pokud máte zásadní problém provést se svým psem úhybný manévr, pak tento problém může vygenerovat velmi nepříjemnou situaci pro všechny zúčastněné. Pokud pejsek s vámi nespolupracuje, protože netvoříte jednu smečku a nemáte jednoznačně ujasněnou hierarchii, pak máte opravdu velký problém a jeho následky přičtěte jen sami sobě.

Podobná situace dostává vyšší grády v okamžiku, kdy proti sobě máte lidskou bytost opilou, sjetou nebo jen z jakéhokoli důvodu nastartovanou a čekající na okamžik, kdy může vyvolat konflikt a vypustit páru.

V tom případě už musíte jet na plné pecky a na nejvyšší úrovni soustředění. Pokud to zvládnete i se svým pejskem, získáváte trénink, který je k nezaplacení...

  • Naučíte se správně odhadnout člověka, rychle reagovat bez paniky a zmatkářských vzorců chování, naučíte se rychle ovládat vlastní tělo. Postupy, které vás několikanásobně zrychlí oproti těm, kteří se pohybují v zajetí nesoustředěnosti a přesvědčení, že vše dopadne dobře, protože to za něj vyřeší jiní.

Přežijete.

  • Naučíte se nevěřit náznakům, ale počkáte si na realitu.

Uvidíte pejska na flexišňůře a budete vědět, že existuje vysoká pravděpodobnost, že v příštím okamžiku nebude mezi jím a jeho pánečkem distanc metr a půl, ale čtyři metry. Budete vědět, že páneček nebude schopný tuto vzdálenost efektivně rychle zkrátit - protože flexi...

  • Naučíte se zařadit periferní vidění do ranku reflexivních reakcí, naučíte se „vidět za sebe“.

Bytost nebo neživou věc ve svém osobním prostoru tak zaregistrujete ještě v okamžiku, kdy máte čas reagovat - ne až v okamžiku přímého kontaktu s tělem svým nebo svého pejska...

Spojení těchto sebezáchovných postupů vás pak stejně jako mne s telátkem zachrání například ve chvíli, kdy se řidič auta dávající signál blinkry a reálně začínající odbočovat doleva rozhodne náhle změnit své úmysly a prudce stočí vozidlo doprava - tedy přesně tam, kde se právě se svým pejskem nacházíte.

Naučíte se předvídat události budoucí na základě dějů přítomnosti.

Pak vás stejně jako mne nepřekvapí, když míjíte hodně nabroušeného čivaváka, silně rozčileného ze štěkduelu s jezevčíkem a v rukách své nepoučitelné majitelky, jak se o pár metrů dál zuřivě zakousne do lýtka paní, která v dobrém úmyslu oběma držela otevřené dveře do paneláku. Jekot a křik „Mě ta sviňa kousla!!“ a vy víte, že tahle přenesená agrese jednoduše musela přijít, věděli jste to ještě předtím, než k incidentu došlo. Jedno z mnoha očekávatelných a logických vyústění dlouhodobého stresu, ve kterém se čivaví kluk stejně jako jeho předchůdce celý svůj život nachází...

A když takhle budete znát lidi, které denně potkáváte (ať už pejskaře nebo nepejskaře), budete s velkou pravděpodobností vědět, co čekat od nich i od jejich psích souputníků.

Naučíte se řadu věcí pro úspěšné přežití.

  • Předvídat. Předvídat. Předvídat.
  • Nečekat standardní vzorec pravděpodobný z prvotních náznaků, ale počítat s tím, že realita se může vyvinout zcela opačně.
  • Uvědomovat si, že budete muset řešit nejen sami sebe (a svého pejska), ale budete muset řešit i chyby lidskopsích bytostí kolem sebe.
  • Vytrénovat si periferní vidění a rychlé efektivní reakce.
  • Orientovat se v prostoru.
  • Rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým, mezi primárním a sekundárním problémem.

Velmi dobře vím, proč tyto postupy nejen zdokonaluji sám u sebe, ale proč je učím i svoje klienty...

Pejskařské reflexy.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pastevecké množení

 

O klasickém množení převážně malých psích plemen toho bylo zveřejněno již dost a stále se nic nezměnilo k lepšímu. Ve stínu tohoto hojně propíraného tématu se ale skrývá jev, který zatím nikdo neřeší, protože asi není tak mediálně atraktivní. Čím dál častěji dnes totiž narazíte na nabídku „čistokrevnéhopastevce bez PP“ nebo „unikátního spojení dvou pasteveckých plemen“ - především na populárních internetových inzertních portálech typu Bazoš nebo i v klasických tištěných médiích.

Jedná se z mého pohledu o velmi nebezpečný trend a chci ho ve svém dnešním článku rozebrat trochu podrobněji - plus ukázat jeden konkrétní ilustrační případ...

Už jste na to určitě mnozí narazili:

„Prodám čistokrevná štěňata bez PP plemene [sem si dosaďte libovolné atraktivní pastevecké plemeno], vymazlená, vhodná k dětem, do rodiny, zdravá, super povaha!“

Popřípadě:

„Prodám štěňata z unikátního spojení - otec [sem si dosaďte libovolné atraktivní pastevecké plemeno], matka [sem si dosaďte libovolné jiné atraktivní pastevecké plemeno]. V dospělosti předpoklad vysoké ostrosti a velké síly i velikosti, v jednom roce věku hotový pes, od půlroku může samostatně hlídat!“

Kde není poptávka, není ani nabídka a věřte tomu, že po podobných štěňatech se jenom zapráší - skočí po nich lidi typu „chci velkýho psa, ale musí být levnej“, „chci co největšího psa, protože mám malýho pindíka a potřebuju to nějak vyrovnat“ nebo „jsem velkej frajer a chci psího zabijáka, co mi vohlídá slečnu“...

Každé náhodné spojení různých psích plemen generuje z povahového hlediska vysokou míru nestability, nepředvídatelnosti a vyšší riziko nejistého až agresivního chování v zátěžové situaci. Ne náhodou znamená stvoření kvalitního nového psího plemene desítky psích generací, cílený výběr rodičů a celkově velmi pečlivou šlechtitelskou práci pro vytvoření povahově i exteriérově vyrovnaných stabilních jedinců. Jedná se o velmi zodpovědnou a kvalifikovanou práci, vyžadující spoustu času a znalostí nejen z oblasti genetiky.

Pokud dojde k náhodnému plemennému křížení nebo množení z nekvalitních (popř. geneticky nečistých) rodičů u malých plemen (ne náhodou jsou nejčastějším cílem množitelů plemena typu francouzský buldoček, čivava nebo naháči - a to nejen z důvodu momentální oblíbenosti těchto plemen, ale to už by bylo na jiný článek), pak sice budoucí šťastný majitel dostane pouhou exteriérově-povahovou parodii nabízeného plemene, ale z hlediska nebezpečnosti pro něj a jeho lidskopsí okolí nepůjde o nic vysloveně extrémního.

Pokud ovšem ke stejnému mechanismu dojde u tak disponovaných plemen, jakými jsou velcí psí pastevci, situace je rázem jiná.

Uź nejde jen o to, že středoasiat nebude exteriérově středoasiatem, kavkaz kavkazem, pyrenej pyrenejem nebo kangal kangalem.

Jde o to, že ze stabilní a standardem jasně definované a chovatelskými kluby hlídané povahy (no dobře, jsem realista, ale budu věřit, že ve většině případů jsou skutečně prioritní kvality plemene a ne zájmy finanční) se stane povaha nestabilní (zdaleka ne předvídatelná a často velmi problémová), s podstatně vyššími předpoklady extrémních výkyvů.

Toto je ten skutečný průšvih - exteriérové odchylky jsou až druhořadé.

Protože pokud se povahově problémovým stane 60-80kg pastevec, jde o daleko závažnější problém než u 5-10kg pidižvíka...

Psí pastevci byli a jsou šlechtěni nejen k síle, velikosti a samostatnosti, ale i k zachování vysoké míry inteligence a pevnosti povahy.

Jsou pastevecká plemena „střelecká“, která jdou primárně do fyzického kontaktu a plemena, která jdou do razantního útoku až ve chvíli, kdy vyčerpají jiné možnosti zastrašení agresora nebo eliminace ohrožení. A čím je zkřížení z tohoto hlediska extrémnější, tím také více rozhodíte povahu potomka.

Pastevec bez průkazu původu nebo údajně čistokrevný, ale už z hlediska exteriérového a především(!) povahového se ke mně čas od času dostane - různého typu a zdrojových plemen.

A na jednom konkrétním příkladu bych teď chtěl vše, co jsem zatím napsal, demonstrovat prakticky...

Pasteveček z videa je roční pes, prodaný jako středoasijský pastevecký pes, v reálu jde ovšem o křížence s pyrenejským horským psem. V očkovacím průkazu je uveden pyrenejský horský pes, stejně tak o něm mluvila i moje klientka při našem telefonickém rozhovoru, zcela správně však pochybovala, zda jde o čistokrevného jedince.

Samozřejmě je nepapírový a prodaný majiteli za extrémně nízkou cenu - ještě za daleko nižší, než by byl prodaný jako sice nepapírový, ale reálný zástupce svého plemene. „Chovatelé“ si tedy byli jasně vědomi, co ve skutečnosti prodávají. Kupírovaný ocas, který měl navodit vzhled středoasiata, je zkrácen neodborně – správně se ponechává o nějaký ten obratel delší, zde je useknutý těsně u nasazení.

Exteriér hlavy je pyrenejský s malilinko hranatějším tvarem čumáku, oči a výraz je ovšem čistě pyrenejský. Délka končetin a stavba těla jde do středoasiata, srst je strukturou a na omak pyrenejská.

Typicky ilustrativní je navíc povaha tohoto křížence.

Čistokrevný roční středoasiat si už v sobě nese typickou povahu plemene, směrem k ostrosti a nedůvěry vůči cizím. Zachovává si odstup a ve chvíli, kdy se mu něco nelíbí, jde rovnou do fyzického razantního výpadu nebo aspoň tvrdých zastrašovacích vzorců chování.

Čistokrevný roční pyrenej už v sobě má pro svoje plemeno typickou hloubavost, kdy si nejprve v hlavě promyslí taktiku a do přímého útoku jde skutečně až v případě nezbytné potřeby. Nejprve si „druhou stranu“ důkladně analyzuje a až potom jedná, není to střelec, který vás nejdříve zabije a až pak bude zkoumat, co jste byli zač.

A kříženec z tohoto videa je naprosto přesná kombinace obou plemen.

Pyrenejská společenská zvědavost a typický zkoumavý pohled očí. Pozitivní kontaktní přístup, pokud se ten druhý jeví býti důvěryhodným.

Razance například v situaci, když se k němu přiblížil neovládaný amstaf a v jednom okamžiku na něj zavrčel - typický zvukový projev a střelhbitý výpad, jaký je typický pro středoasiata a který je naprosto cizí pyrenejovi...

Dr. Jekyll a pan Hyde.

V jednu chvíli kontaktní hloubavý pyrenej, okamžik nato razantní startující asiat.

Těžko se to popisuje, je přeci jen velký rozdíl to zprostředkovat na dálku a být celou dobu u toho, bezprostředně vnímat z tohoto pejska všechny jeho emoce a vzorce chování v různých situacích...

Pastevecký originál - jakkoli impozantní a líbivý pes, tak v postavení, kdy velmi dobře znáte povahy středoasiata i pyreneje, stejně dobře vnímáte i skutečnost, že to nějak není úplně ono. Že by to měl být buď středoasiat nebo pyrenej, nikoli mix.

Snad jsem to vyjádřil trochu srozumitelně.

Štěstí v tomto konkrétním případě je, že ač si ho syn mé klientky pořídil jako hlídače domu a jako naprostý psí laik, nemá nakonec čistého středoasiata. Je to jeho první pes a namíchaný pyrenej mu jeho psího parťáka trochu změkčil. A jak se vyjádřila jeho matka, moje klientka: „Středoasiata bych mu nehlídala, to jsem řekla rovnou.“ Štěstí v tomto konkrétním případě - tento pastevecký kříženec si hodně získal její srdce:)

Obecně pár slov a naléhavý apel na samý konec.

Pastevci nejsou jen jedno univerzální plemeno - pastevecká plemena jsou povahově i exteriérově různá, třebaže základní znaky (velikost, síla, samostatnost a inteligence) mají shodné. Každé plemeno však bylo vyšlechtěno zvlášť podle konkrétních podmínek a požadavků a každé narušení jejich povahy přikřížením jiného (i pasteveckého) plemene se zákonitě negativně podepíše na výsledném jedinci.

Prosím - nepořizujte si levné psí pastevce typu „čistokrevný bez PP“ ani „unikátní spojení“. Nikdy nebudete vědět, co ve skutečnosti získáte, exteriérově a především ani povahově. A vzniklé problémy u tak disponovaného jedince budete řešit kolikrát velmi obtížně a kolikrát to nejvíc odnese zas jen ten pes. Mějte to na paměti a místo„bazoše“ si najděte kvalitní chovatelskou stanici (pozor na „množírny s glejtem“) s vysokou šancí, že tu dostanete geneticky zdravého a 100% jedince daného plemene...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hlavolamy slabosti

 

Docela často se mi v Poradně objeví dotaz k psímu problému, ve kterém jeho autoři popisují, jak pro jeho nápravu zkoušeli různé kapky na uklidnění, hlavolamy, v horších případech kastraci, sedativa nebo pořízení dalšího pejska. Samozřejmě se nic k lepšímu nezmění, což ostatně sami přiznávají a právě proto se na mne poté obrátí s žádostí o radu nebo pomoc.

Nic z výše uvedeného jim totiž ani pomoci nemůže a naopak v mnoha případech (kastrace, sedativa, další pejsek) zákonitě dojde i k razantnímu zhoršení původního stavu.

Proč tomu tak je?

Odpověď je jednoduchá.

Protože stejně jako v případě lidského problému chování je zapotřebí se zaměřit přímo na jeho příčinu, nikoli se snažit maskovat či jen mírnit jeho důsledky.

Když budete jako člověk trpět depresivními stavy, je bohužel dnešní zažitou formou „léčby“ předepsání antidepresiv. Antidepresiva jsou léky používané v psychiatrické praxi určené k zmírňování příznaků klinické deprese. Řečeno laicky a lidsky - cítíte se psychicky špatně, tak vám navodíme pocit, že to až tak zlé není. Neřešíme příčinu vaší deprese, ale budeme působit na její důsledky, v tomto případě nejčastěji přes selektivní inhibitory serotoninu.

Výsledkem tohoto přístupu je v dnešní době stav, kdy každý druhý chroupe psychiatrické lentilky. Za poslední dvě desetiletí jsem se setkal se skutečně alarmujícím počtem lidí, kteří se v tomto stavu ocitli, dlouhodobě v něm žijí a mají pocit, že jejich „léčba“ je to pravé. A každému z nich, kdo byl ochoten poslouchat, jsem vysvětloval, jak nesmyslný je přístup zaměření na důsledek namísto příčinu jejich problému. Příčinu, žijící svým životem v jejich hlavě - příčinu, kterou mohou oni sami eliminovat. Ne psychiatrickými léky, ale vlastní vůlí a silou. Bez vedlejších účinků psychofarmak, bez negativních změn osobnosti, které jejich dlouhodobá aplikace prokazatelně způsobuje.

Dobře, každý se může rozhodnout sám za sebe.

Špatné je, pokud svým rozhodnutím začne likvidovat jiný život.

Mnoho majitelů psů totiž aplikuje stejný přístup i ke svým vlastním psím svěřencům.

Tito lidé nevidí nebo nechtějí vidět objektivní zdroj problému a proto následně vymýšlejí nesmysly.

Naprosté nesmysly, ty nejhorší pitomosti.

Náš pes se bojí petard. Co uděláme?

No jistě, nacpeme našeho psího chudáka sedativy.

Sice mu postupně nenávratně poškodíme zdraví, protože sedativa jsou pro psy jedním z nejhorších chemických zabijáků, ale když on je pak tak krásně utlumenej... áno, dobře nám paní doktorka poradila...

Řval bych.

Tito lidé absolutně nic netuší (nebo je to prostě nezajímá) o funkci psí smečky, o její důležitosti a psychické podpoře psa v zátěžových situacích. Ve chvíli, kdy je psí jedinec pod psychickým tlakem, na něj místo podpory klidného, silného vůdce smečky kouká rozhozený slaboch a říká „Musíme ho vzít na veterinu, aby nám pro něj předepsali nějaké prášky nebo kapky na uklidnění, to jeho vytí a kvílení každý rok se nedá vydržet!“

A tak to je rok co rok, dokud to sám pejsek nevzdá...

Ale nejsou to jen rachejtle a ohňostroje.

Znám lidi, kteří se na čas vystěhovali z bytu, protože jejich pejsky doháněla k šílenství rekonstrukce paneláku, ve kterém bydleli - výměny oken nebo zateplování. Další to opět řešili sedativy...

Já vím. Kravál, lešení, cizí lidé na něm i ve vlastním bytě.

Vím.

Sám jsem to zažil, když telátku byl zhruba rok (výměna oken v celé budově) a pak asi za dva roky znovu (zateplování).

Moje pyrenejské telátko, mnou vychovávané a vedené tak, aby mi bezmezně důvěřovalo a pokud se kdykoli ocitlo nebo ocitne v zátěžové či nedůvěryhodné situaci, stačí mu jedna výměna našeho očního kontaktu a ve stejné situaci už je navždy v klidu...

Žádné útěky z bytu, žádná sedativa. I když jsem byl pryč a on byl doma sám, v naprostém klidu vše prospal nebo jen odpočíval. Žádné vytí, žádné štěkání, žádný stres.

A za tím vším jen fungující lidskopsí smečka a aplikace toho, co učím své klienty.

Samozřejmě, pokud v podobných situacích necháte svého pejska psychicky samotného, jde do stresu.

Pokud necháte svého pejska psychicky samotného už od štěněte, ponese si otisk této zásadní chyby i do budoucna. Tak dlouho, dokud se neodhodláte vyhledat pomoc a někdo vám i vašemu psímu parťákovi konečně nepomůže.

Kolik lidí řeší, že jejich štěně (případně i dospívající/dospělý pes) prokňučí, proštěká nebo provyje celou dobu své samoty doma?

Je jich skutečně hodně.

A co udělá naprostá většina těchto psích majitelů, kteří nejsou schopni nebo ochotni pochopit psí psychiku a základní psí psychické potřeby?

Vyhledávají na internetu „psí kapky na uklidnění“, „psí hlavolamy na zabavení“, otvírají diskuze na téma „separační úzkost“ nebo „pes mi demoluje byt“ a opět nehledají způsob odstranění příčiny problému, ale věří na zázračné „cosi“, co jim zlikviduje nepříjemné důsledky.

Absolutně ignorují princip smečkové jistoty, který je pro každé štěně i dospělého psa jedním ze základních životních principů.

  • Jistoty, že smečka má svého fungujícího vůdce, který nenechá členy své smečky na nebezpečném místě samotné.
  • Jistoty, že se vůdce smečky vždy vrátí zpět.
  • Jistoty, že během jeho nepřítomnosti mohu být v naprostém klidu, protože mu mohu věřit.

Toto všechno bezpečně funguje.

Jenže - toto vše má také jednu základní podmínku, bez které nebude fungovat nic...

Musí existovat onen vůdce smečky, „maják“, garant jistoty.

Člověk, který si svého čtyřnohého parťáka vybral tak, aby s ním jeho pejsek strávil celý svůj život v pohodě a tak, jak byl geneticky naprogramován přírodou.

Ne idiot, který bude na stres svého psího parťáka reagovat buď nezájmem (tj. v případech, které ho až tak neomezují) nebo agresí či sháněním nesmyslných „pomůcek pro unavení, zabavení nebo útlum psa“ (tj. v případech, které ho už vyloženě otravují).

Ne lidský odpad, který svoji vlastní hloupost, nečinnost nebo sobeckost bude řešit doživotním zmrzačením zdravého psa nebo feny - kastrací.

Proč teď volím tak tvrdá slova?

Protože je to zapotřebí.

Protože je třeba probudit ty, kteří žijí v podivném světě, ve kterém pokud pes nefunguje podle jejich představ, je zapotřebí primárně odstranit pro ně nepříjemné důsledky, nikoli pro samotného pejska stresující příčiny.

Pořídíme hlavolamy, kapky, sedativa, provedeme kastraci.

Protože přemýšlet nad zdrojem problému je zřejmě příliš namáhavé a respektovat přirozené potřeby jiného živého tvora je pod rozlišovací schopnost tolika lidí.

Přirozená autorita silné osobnosti, fungující a správně komunikující sociální společenství.

Pokusím se to těm, kterých se to týká, vysvětlit ještě jinak.

Kam dospěla tolik propagovaná filozofie „volného rozvoje a neomezování dětské osobnosti“, je už delší dobu patrné.

Denně potkávám mladé (i už méně mladé matky) těžce nezvládající své (kolikrát ještě velmi malé) potomky, dost často slyším nebo čtu příběhy o dětech, neumějících se chovat a orientovat v situacích, kdy naše generace přesně věděla, co může a co nesmí.

Chybí skutečná výchova a vedení, chybí pozitivní příkladové vzorce chování, chybí rodinné osobnosti.

A teď.

Jaký je vlastně rozdíl mezi totálně vytočenou matkou bezmocně řvoucí na svého zcela ignorujícího potomka a majitelem psa, ječícím na svého totálně jej ignorujícího psa?

Žádný. Naprosto žádný.

V obou případech chybí ona silná osobnost a správné komunikační postupy. Komunikační - nikoli pořádání mistrovství světa v tom, kdo víc řve a je víc vytočený.

A v obou případech, a tím jsem si zcela jist, jsou na pořadu dne vzorce „tady máš tablet, zabav se a dej pokoj“ a „tady máš psí hlavolam, zabav se a dej pokoj“.

V obou případech vzrůstá postupná rezignace a únava „vůdců smečky“ a vzrůstá stres a nejistota jejich svěřenců.

  • Všechna mláďata hierarchicky orientovaných živočišných druhů, i ta lidská a psí, ke svému zdárnému vývoji jednoduše potřebují mít svůj vzor, svůj „maják“, silnou osobnost, která je naučí správným vzorcům chování.
  • Všechna mláďata hierarchicky orientovaných živočišných druhů, i ta lidská a psí, ke svému zdárnému vývoji jednoduše potřebují vnímat sílu a podporu smečky, rodiny, obecně sociální skupiny.

Pokud tyto zásadní atributy chybí, vyroste vedle vás buď jedinec nejistý a stresovaný (dítě/pes) nebo jedinec, který v daném společenství zaujme nejvyšší pozici, protože o ni buď nikdo nestojí nebo není dostatečně schopný (dítě/pes).

A pro ty, kteří se teď budou čertit, že přece nemůžu srovnávat lidský a psí druh - možná už na to lidstvo úspěšně zapomnělo, ale i my jsme na svém počátku a jistou dobu poté fungovali na čistých hierarchických principech, to až později nastoupila klanová nebo rodová dědičnost (a pozdější nevyhnutelná osobnostní degenerace „vládců“). Jinak bychom totiž jako druh nepřežili, kdysi dávno jsme ve svém čele opravdu mívali jedince nejschopnější, ne jen všeho schopné...

Prosím, zkuste se vy, kterých se to týká, zamyslet.

Váš pejsek, kterého jste si vybrali do svého života, zůstal na rozdíl od lidí jako druh dodnes čistý. Jako takový ve své lidskopsí smečce nutně potřebuje silnou komunikativní osobnost, potřebuje svůj maják, svůj vzor.

Tím vzorem, jeho vůdčím jedincem, se nestanete okamžikem jeho dovezení k sobě domů. Už jsem o tom tolikrát psal - musíte si vedle něj své místo vybudovat na základě síly své osobnosti, není jiná cesta.

Své dítě nebo partnera si možná koupíte drahými dárky, svého psa nikdy.

Své dítě nebo partnera možná uplatíte, svého psa nikdy.

Vaše dítě nebo partner může lásku k vám předstírat, láska vašeho psa bude vždy opravdová.

Řešte alespoň u svých psů vždy příčinu problému.

Oni nebudou předstírat, že je něco jinak, než tomu ve skutečnosti je.

Nejste pro svého pejska vzorem?

Chovejte se tak, abyste jím byli - z psího pohledu, ne vašeho lidského.

Je váš pejsek ve stresu?

Hledejte příčinu a vždy ji najdete. Odstraňte ji.

Je váš pejsek silnější osobnost než vy sami?

Zapracujte na sobě a změňte se. Svého pejska jste do života dostali právě proto, aby vás naučil být lepšími.

Potřebujete pomoc?

Jsem tady i pro vás a vašeho pejska...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Čistý svět

 

Celý uplynulý týden a i teď jsem bohužel ve stavu, kdy mě hodně zradilo zdraví a proto bude můj dnešní článek poněkud kratší. Protože svoje pracovní závazky i v tomto stavu plně dodržuji a také moji klienti tohoto týdne (kteří navíc opět přijeli až ze Slovenska) dostali se svojí fenečkou samozřejmě kompletní servis, postupuje moje uzdravování trochu pomaleji a stále se necítím vůbec dobře.

Ale zítra má moje telátko osmé narozeniny a já se s ním už minulý víkend znovu vydal na naše magické místo, abychom spolu něco natočili. A pokusili se tímto způsobem předat některým z vás naše malé poselství...

Poselství o čistém světě.

Až budete v našem krátkém videu sledovat moudré oči a vznešenost mého Gardýska, znovu si uvědomte, proč máme ve svých životech psí parťáky.

Rozhodně ne proto, abychom je učili povely a „poslušnost“, abychom si na nich dokazovali svoji schopnost drilu a ponižování, abychom si z nich dělali své sluhy a otroky, chlubili se výstavami a poháry, protože „jsme strašný borci“...

Oni jsou pro nás darem a inspirací.

Každodenním příkladem, abychom se od nich učili skutečným hodnotám - bezpodmínečné lásce, respektu k jiným živým tvorům a přírodě, komunikaci namísto agrese, spolupráci namísto likvidace.

Jsou s námi proto, aby oni učili nás.

A až budete v našem videu sledovat náš bezeslovný dialog, vězte, že nic z toho není naučené, na povel nebo za úplatek...

Je to naše tiché povídání v zapadajícím podzimním slunci. Z mé strany nepadlo jediné slovo, jediný povel, nemám v ruce žádnou dobrůtku. Seděli jsme tam dlouho a jen krátkou chvíli z toho jsem natočil...

Pro sebe i pro vás.

Přirozené souznění člověka a pyrenejského horského psa, hrdého sebevědomého pastevce. Bytosti, která se i v takto otevřeném prostoru cítí nejlépe se mnou a vedle mne. Bytosti, která by za mne dala život a já za ni...

Čistý svět bezpodmínečné psí lásky a oddanosti.

Psí svět, ze kterého se můžeme (a měli bychom) tolik učit.

Proč to neděláme?

Svět bez zášti, svět založený na skutečných osobnostních hodnotách, nesobeckosti, spolupráci a komunikaci.

Proč to neděláme?

Svět tolik odlišný od toho našeho, lidského - současného...

Proč to neděláme?

Před pouhou hodinou jsme s telátkem šli kolem dvou žen. Koukaly na mého pejska a ta jedna říká druhé - „Podívej, jak jde pěkně pomalu, to bych taky potřebovala. Ta moje mě furt tahá jak blázen, budu muset vážně pořídit ten elektrickej obojek...“

Proč přemýšlíme takhle?!

Co si z mého a Gardýskova videa odnesete, je pouze na vašem rozhodnutí. Stejně jako protagonisté mé skladby v hudebním podkresu i každý z vás má svobodnou volbu postupného prozření, zdokonalení nebo sebezničení.

To, co ve videu uvidíte, je jen kratičké pozvání do našeho čistého světa - je jen na vás, co si z něj vezmete...

Prosím - pohlaďte teď svého pejska/fenku, dejte jim pusu na čumáček. Zavřete přitom oči a vnímejte srdcem...
Že byste museli jít na zahradu nebo otevřít kotec?
Že nic necítíte?
Že se vám nechce a přijde vám to směšné?
Zkuste to změnit, ještě máte šanci...

Děkujeme.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nero

 

Moje dnešní povídka je jako celek opět fiktivní...

... přesto se v ní někteří mohou najít...

... a jaký si kdo dosadíte konec, záleží výhradně na vás samých...
 

Některé věci musí být člověku sděleny drsně, aby je pochopil.

 

Nero

„Už jsi se domluvil s tím veterinářem?“

Podíval se na svoji partnerku.

Nepřišlo mu úplně nejvhodnější nahodit tohle téma bezprostředně po sexu, kdy spolu ještě leželi v posteli a v něm doznívaly slastné pocity. A znovu se v něm probudil i ten zneklidňující pocit slabosti a závislosti...

„Ne, ještě ne.“

„Tak to udělej rychle, víš dobře, co máš za parchanta. A moje Gypsy je vedle něj chudák!“

Nechtělo se mu do toho.

„Vždyť je mu teprve osm měsíců! Není to trochu brzo?“

Zpražila ho pohledem.

„Brzo? Už to mělo být dávno...“

  •  

Nenáviděl sám sebe, když Nera vezl na tu veterinu. Ale byli domluvení a veterinář neměl nejmenší problém, když jeho křížence uviděl.

„Podívejte, tohle bude evidentně dominantní pes, toho byste nezvládl. Kastrací mu jen pomůžeme. Budete spokojený, uvidíte.“

Nedalo mu to.

„A pane doktore... není na to... no však víte... ještě trochu mladý?“

Veterinář se shovívavě usmál.

„Nebojte. Dělám běžně i pětiměsíční štěňata. To je v pohodě, jen uřízneme, co je tam navíc. A buďte v pohodě, tohle dělám jak na běžícím pásu, vozí mi sem psy z útulku. Kdyby mi odečetli týden věku za každého z nich, jsem teprve tátova nejrychlejší spermie...“

Zasmál se vlastnímu vtipu a zapsal si do počítače termín zákroku.

  •  

Když si Nera zase vyzvedl, všechno z něj spadlo.

Dokonáno jest.

Nero vypadá pořád stejně a M. bude spokojená. Konečně přestanou ty věčné dohady a útoky, že Gypsy tedy rozhodně kastrovat nenechá a pokud si on chce svoji atraktivní přítelkyni udržet, bude muset být po jejím.

Někde uvnitř ale stále něco hlodalo...

  •  

„Zas ji ten šmejd napad! Doprdele, já už ho fakt vyrazím z baráku! Co sis to pořídil za zmetka?!“

M. uměla být pěkně sprostá, když to na ni přišlo. A toho „zmetka“ si pořídil ještě předtím, než ji poznal.

Přemýšlel o tom, jak mu tehdy veterinář zaníceně vyprávěl, jak se pes kastrací zklidní. Jak to odteď bude všechno skvělé a bez problému.

Hovno.

I on uměl použít expresivní výrazivo, když byl v úzkých. A to byl, protože ta pečlivě vybudovaná představa o klidném soužití ve čtyřech se velmi rychle zhroutila.

Nero se totiž vůbec nezklidnil.

Od kastrace uběhlo půl roku a útoky na čtyřletou fenku Gypsy se začaly stupňovat. Byly čím dál častější a nabraly na razanci. To, co dříve bylo jen dorážení, sice otravné, ale přesto jen dorážení, dostalo téměř likvidační charakter.

„Hele, jako fakt už dost. Koukej s tím rychle něco udělat, jinak se budeš toho svýho čokla muset zbavit!“

Věděl o sobě, že je slaboch.

Věděl, že nezvládne Nera a že nezvládne ani M.

Věděl, že nedokáže vyslovit chlapskou odpověď: „Ne. Budu se muset zbavit TEBE!“

Přišel by o to všechno, na co si za pár měsíců zvykl.

Na atraktivní partnerku, kterou mu přátelé záviděli, na skvělý sex, protože M. to skutečně uměla. Byl mladý, nabitý testosteronem a životních zkušeností ještě moc nepobral. Špatné nálady, výbuchy vzteku a panovačnost své přítelkyně tak bral jen jako nutnou daň za všechny požitky, které mu poskytovala.

A sama měla fenku, takže se k sobě tak úžasně hodili...

Když nevíš kudy kam, hledej na internetu.

„Miláčku, podívej, našel jsem člověka, který se zabývá pomocí lidem a jejich psům. Já mu zavolám, co říkáš? Určitě nám pomůže!“

„Hmmm... no nevím. Ale jak myslíš, máš poslední šanci.“

Dovolal se na první pokus.

M. mu stála za zády a přímo z ní tryskal nesouhlas a konfrontační nálada.

„Víte, co vlastně kastrace v reálu znamená? Navíc u teprve osmiměsíčního štěněte? Zjišťoval jste si předem nějaké informace, jaké jsou psychické následky – a že kastrací vše jenom zhoršíte? Že teď jen sklízíte plody toho, co jste zasel?“

Nevěděl.

Věřil veterináři a jeho pohádce „O uříznutém kusu masa“.

Věřil mu, protože ho měl, stejně jako tolik jemu podobných, za nezpochybnitelnou autoritu. Víra, která však dostala citelný zásah, když zjistil, že se z Nera rozhodně nestal ten plyšáček, jaký mu byl panem doktorem slibovaný.

Z myšlenek ho vyrušilo partnerčino hysterické zavřeštění, při kterém leknutím málem upustil telefon.

„No to jsem teda nikdy neslyšela tohle! Kde jste to vzal?!“

Trochu se odvrátil a napjatě poslouchal, protože jakkoli některá slova pána na druhé straně telefonu přesně trefovala černý cíl jeho špatného svědomí, logicky mu vše dávalo smysl.

A nejenom logicky.

„Opravdu vám na vašem pejskovi tak málo záleží? Co kdyby vám vaše přítelkyně sdělila, že půjdete na kastraci vy, protože to určitě bude k dobru věci? Šel byste ve stejném klidu, jako jste obětoval svého nejlepšího kamaráda?“

Strašně se v tu chvíli styděl.

„Máte pravdu.“

Dvě slova, která během tohoto telefonního rozhovoru pronesl už několikrát.

„Dobře, jsme tedy domluveni na zítra, přijďte s pejskem, přítelkyní i její fenečkou. Pomůžu vám.“

„Strašně moc vám děkuju! Přijdeme, budeme se těšit!“

Položil telefon a se šťastným úsměvem se obrátil na M.

Ztuhl.

Takovou nenávist v očích u ní ještě neviděl.

„No ty ses úplně zbláznil?! Nikam nejdeme! Takovej vůl, že prej kastrace je blbě! A že jsi podrazil vlastního psa - a ty nesmysly vo nějaký psychice...“

Zase ho přemohla ta slabost, přesto se pokusil oponovat.

„Ale on má pravdu... A sama vidíš, že po té kastraci se to vůbec nesrovnalo, je to daleko horší. A víš co - já si ten jeho web včera trochu prostudoval, ten člověk opravdu ví, o čem mluví. Jsem mu strašně vděčnej za to, že nám vůbec chce pomoct!“

Ta nenávist by se dala krájet.

„O tomhle já s tebou vůbec nehodlám diskutovat! A Nero půjde z baráku, jinak máš utrum i se mnou. Jsi srab, nezvládneš ani vlastního psa a jediný, co umíš, je hledat pomoc u nějakýho pitomce.“

Strašně se snažil překonat sám sebe.

Podíval se na Nera.

V jeho očích viděl svůj odraz.

Znovu mě zradíš?

Kolem krku se mu ovinuly paže M., políbila ho přímo na ústa. Divoce, vášnivě, jak to uměla jen ona.

„Pojď do postele...“

Šel.

Bylo to super a proto se ani nebránil, když mu o hodinu později strčila mobil do ruky.

„Napiš mu, že už nemáme zájem.“

Ten pán byl k němu vysoce slušný a vstřícný.

„Dobrý den, moc se omlouvám, ale musím naši schůzku zrušit. Nezlobte se prosím a děkuji za nabídnutou pomoc.“

Znovu si vzpomněl na Nerův pohled a před stiskem tlačítka [Odeslat] zaváhal.

Všimla si toho a vzala mu mobil z ruky.

„Ukaž, prosím tě. Ještě tam něco dopíšu...“

Jeho snaze přečíst si definitivní verzi SMS zprávy zabránily cíleně dráždivé dotyky její ruky...

Když mu večer pípla doručená smska, nejdříve nechápal.

„Dobrý den, beru na vědomí. Slušnost Vám schází, přesto přeji hezký den a Vašemu pejskovi lepší budoucnost...“

Opravdu nechápal. Vždyť to přece napsal slušně?

Pak ho napadlo přečíst si zprávu, na kterou tato odpověď reagovala.

„Trhněte si nohou, schůzku ruším.“

Podíval se na M.

„Tak to jsi trochu přehnala, ne?“

Věnovala mu pohrdavý pohled.

„Jak přehnala? Prosím tě, ještě by ses mu omlouval. Stejně Nero půjde z domu.“

Sevřelo se mu srdce a někde strašně daleko se nesměle ozvalo jeho svědomí...

„Proč by měl jít z domu?“

„No... já ti to chtěla říct až později...“

„Cos mi chtěla říct později?“

„Jsem v tom. A nemám nervy tu mít takovýho psa. Gypsy mi úplně stačí. Budeme mít dost starostí i tak.“

„Ale on je můj...“

„Tvůj? To malý je tvoje. A vzal by sis na svědomí, kdyby se mu něco stalo? Že by ho třeba Nero pokousal...?“

Mlčel.

„Tak vidíš...“

Naposled se vzchopil.

„Je to můj pes. Nikam nepůjde!“

M. se na něj zle podívala. Pak se posadila proti němu a tichým, mrazivým hlasem začala mluvit.

„Tak podívej. Řeknu ti to jinak. Buď budeš zodpovědnej a Nera dáš pryč nebo ti ze života udělám peklo. A ty dobře víš, že to dokážu. Na malýho můžeš rovnou zapomenout, budeš na něj jenom platit, dostanu ho do výhradní péče. Známých mám na to dost.“

Její pohled se změnil ve výsměšný.

„A abys to fakt bral vážně, tak ti dávám ultimátum. Buď já nebo pes. A dokud nebude pryč, nebude ani žádný sex – zapomeň...“

Zasmála se a odešla do ložnice. Dveře nechala provokativně otevřené.

V hlavě měl prázdno.

Věděl přesně, co by udělat měl, ale také dobře věděl, že to neudělá. Byl příliš v jejím područí, příliš zmanipulovaný a na rozdíl od M. nezkušený v nátlaku na druhou osobu. Neuměl se bránit.

Lehl si  v obýváku na sedačku a pozoroval Nera, jak sní své psí sny.

Když se šel do kuchyně napít, padl mu pohled na dlouhý kuchyňský nůž ležící na lince.

Tři varianty úniku...

Ani si nevšiml, že Nero už neleží na svém místě.

Když se ozvalo to uši drásající zaječení, v první chvíli myslel, že se mu to jenom zdálo.

Druhé zaječení, náhle utnuté tichem, ho probralo.

V panice vyběhl z kuchyně, proletěl obývákem a zamířil do ložnice...

Na pohled, který se mu v tu chvíli naskytl, už nikdy ve svém životě neměl zapomenout.

M. ležela na posteli, hlavu vyvrácenou dozadu a její dokořán otevřená ústa němě křičela hrůzou. Z krční tepny stále ještě lehce stříkala krev v rytmu srdečního tepu a přiživovala rudou kaluž krve pod jejím tělem, podivně ladící se sněhobílým prostěradlem.

Nero stál nad ní.

Psí pohled směřoval přímo do jeho očí.

Promlouval na něj a přestože neslyšel slova, rozuměl dokonale...

„Byl jsi příliš slabý a ona by nás zničila oba. Musel jsem to udělat. Ty jsi mě nechal nadosmrti zmrzačit, ale já ti přesto odpustil a nenechal jsem zmrzačit Tebe. Jsem s Tebou a nikdy Tě neopustím...“

Rozbrečel se.

Věděl, že ať se stane cokoli, tentokrát už svého Nera nezradí.

Ještě byla hluboká tma, když na ulici vyšel muž se psem na vodítku a pomalým krokem se vydali k blízkému lesu. Šli klidně, soustředěně a co chvíli se na sebe mlčky podívali...

Dlouhý kuchyňský nůž na lince už neležel.

  Copyright © Viktor Dostál 2019  

(Povídka je fiktivní a jakákoli podobnost s reálnými osobami a místy je čistě náhodná. Nicméně to neznamená, že se události v ní popsané již nestaly nebo v budoucnu stát nemohou...)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jaký národ, takový pes...

 

Přemýšleli jste někdy nad zajímavou korelací mezi povahovými charakteristikami
lidí z určitých zemí a místních psích plemen?

Jak moc si jsou podobní psí šlechtitelé a výsledek jejich práce?

A proč to některým jde lépe a některým vůbec ne?

V dnešním odlehčeném článku uvedu pro zajímavost aspoň pár příkladů (opravdu jen těch výrazných, v žádném případě nepůjde o kompletní výčet).

Německý ovčák je jedno z nejrozšířenějších psích plemen na světě. Je oceňován pro svoji všestrannou schopnost výcviku a geneticky upevněnou poslušnost vůči člověku. „Disciplína a řád“, což jsou kategorie obecně vlastní také jeho stvořitelům. Podobně i plemeno dobrman bylo svým tvůrcem, výběrčím daní Louisem Dobermannem, vyšlechtěno jako osobní ochranka, nicméně plně ovládaná svým člověkem. Velký důraz byl totiž kladen na schopnost dobrmana naučit se a poslouchat povely, nikoli fungovat jako samostatná jednotka...

  • Německý smysl a inklinování k pořádku, kázni a „disciplíně“ se jednoduše řečeno i zde projevuje velmi výrazně a rozpoznatelně. U německého ovčáka jim to vyšlo, u dobrmana o poznání méně.

Japonci jako národ jsou velmi hrdí a uzavření, je jim vlastní důstojnost a jsou velmi citliví na ponižování a snahu o podrobení. Naprosto stejná jsou pak i jejich národní plemena psů, což jsou především akita-inu, šiba-inu, tosa-inu (japonské „inu“ mimochodem znamená „pes“). Tito psi jsou velmi samostatní, velmi hrdí (snadno se „urazí“) a vedle sebe potřebují člověka, který se jim z osobnostního hlediska vyrovná. Nejsou to rozhodně psi pro výcvik ani poslušnost, jsou sví a pokud je tak přijmete, získáte v nich oddané a věrné parťáky, kteří by za vás položili život...

  • Jsou stejní jako obyvatelé země, která je zrodila - samostatní, hrdí a k cizím nedůvěřiví. Bránit vás však budou do samotného konce.

Rusové jako každý národ mají také svá specifika a jejich psi jsou jim opět velmi podobní. Pro ruskou šlechtitelskou školu je typická přímočarost, kdy je kladen maximální důraz na přirozenou genetiku a výkon. Žádné kudrlinky a zbytečnosti, přímý tah na branku a co nejvyšší využití vrozeného základu. Ať už se to týká loveckých lajek, primárně tažných husky a samojedů, velkých pasteveckých a strážních plemen typu kavkaze, středoasiata nebo relativně mladého moskevského strážního psa - všichni nesou rukopis sebevědomých a samostatných psích jedinců, kteří nejsou poplatní době a módním trendům. Jsou výkonní a vyladění k dokonalosti v činnosti, pro kterou byli vyšlechtěni. Nejstarší z ruských psích plemen (vzniklo už v 16. století) je barzoj, „psí aristokrat“, označovaný jako národní poklad, patří mezi nejvýkonnější a nejvíce oceňované lovecké chrty na světě...

  • Pokud vám chce Rus, psí chovatel, prokázat to nejvyšší uznání, daruje vám psa. A buďte si jisti, že dostanete nádherného, špičkového psího jedince - psa, kterého by nikdy neprodal, ale daruje ho člověku, kterého si váží. Respekt, sebeúcta a velkorysost v jednom - společné pro ty nejlepší z místních lidí i psů.

Chrty a lovecké psy nomádských kmenů, stejně jako jejich původní majitele, opět charakterizují stejné vlastnosti - hrdost, výkonnost a potřeba volného pohybu. Jsou stejní ve svých osobnostech, žijí spolu, jedí spolu, spí spolu, sdílejí stejné prostředí...

  • Svého psa, stejně jako svého koně a své přátele, pravý nomád nikdy nezradí. Nikdy ho neprodá, ale pokud si někoho velmi váží, věnuje mu ho jako dar.

Amerika byla a je zemí, která se vždy snažila dávat svoji velikost na odiv, vždy tu existovala snaha mít vše nejlepší, největší a nejdokonalejší na světě. Platí to i pro zde vyšlechtěná psí plemena, takže americký buldok, vycházející z původního anglického bulla, je ztělesněním mohutnosti a síly (je mimo jiné zobrazen i ve znaku U.S. Navy, amerického námořnictva). Staffordšírský bulteriér byl pro Američany příliš mírný a malý, tak si vyšlechtili fyzicky i psychicky podstatně disponovanější verze - amerického pitbulteriéra a amerického staffordšírského teriéra...

  • Není určitě náhoda, že právě tato plemena v našich končinách tak často potkáte jako doprovod velmi specifických typů lidí - „Jsem macho, jsem nebezpečný a všichni se mě bojte.“ Jejich psi pak jsou, opět ne náhodou, povahově naladěni na stejnou vlnu.

A teď se dostáváme k tomu nejlepšímu.

Anglická šlechtitelská škola, anglická psí plemena.

Ať už jsou to angličtí chrti (greyhound, vipet), retrívři (labradorský, zlatý, flat coated, curly coated), kavalír king charles španěl, teriéří fox, erdel, bedlington, russell, lovečtí pointer, kokršpaněl, setr, bígl, ovčácká borderkolie, pastevecký bobtail a další - na všech je dokonale vidět elegance, nádherné psí křivky a do detailu dotažená šlechtitelská práce...

  • Když si představíte pravého anglického gentlemana majícího na vodítku vznešeného greyhounda nebo klidného zlatého retrívra, uvidíte lidskopsí dvojici, dokonale sladěnou vzhledem i chováním. Anglickou královnu máme neodmyslitelně spojenou s pejsky plemene welsh corgi pembroke - a troufám si tvrdit, že povaha „velškorgiho“ opět velmi přesně rezonuje s povahou královny Alžběty II.

A záměrně na samý konec jsem si nechal některé naše českomoravské (československé) šlechtitelské úspěchy a prohry.

Na tomto příkladu je totiž velmi dobře vidět, jak úzce spolu souvisí národní povaha, národní (ne)sebevědomí a historický kontext s prioritami šlechtění psího plemene.

Historicky nejstarším českým národním plemenem je chodský pes (dalším v pořadí je pražský krysařík), jehož původ sahá až někde do 13. století. Je notoricky známo, že tito psi doprovázeli Chody, strážce českoněmeckých hranic. Byli však poměrně univerzální, využívali se i k pastevecké a lovecké činnosti. Důležité je ale vědět, že u tohoto plemene muselo v osmdesátých letech minulého století dojít k jeho „restartu“, bylo vytvořeno v podstatě znovu podle dochovaných dokumentací a je tedy velkou otázkou, jak moc „moderní“ chodský pes vzhledem k přikřížení dalších plemen odpovídá především povahově (ale i vzhledově) své původní verzi...

Na plemeni československý vlčák se začalo pracovat v padesátých letech minulého století na armádní zakázku (ano, tak tomu skutečně bylo). Cílem bylo vyšlechtit psa pro samostatnou práci především při ostraze západních hranic, nejlépe ve variantě „SUP“ (tj. samostatně útočící pes). Psí složka „SUP“ pohraniční stráže se měla samostatně pohybovat v pohraničním pásmu a aktivně likvidovat (zabíjet, ne pouze zadržovat) vnitřní narušitele. SUPové vycvičení z německých ovčáků takto nějakou dobu skutečně fungovali, nicméně armádní mocipáni si představovali cosi se silnějšími zabijáckými instinkty, lepším viděním ve tmě a vyšší rychlostí i vytrvalostí. Proto padl výše uvedený požadavek a vše se začalo uvádět do praxe selektivním křížením německého ovčáka (samec) a karpatského vlka (samice). Komunistická arogance „poručíme přírodě“ se ovšem ani v tomto případě nesetkala s úspěchem a příroda úspěšně kontrovala přirozenou převahou vlčích genů a z toho plynoucích důsledků - vlčí plachost, příliš vysoká inteligence a nezávislost na člověku a ve spojení s německým ovčákem nevyrovnanost a nespolehlivost. Následně, aby nebyla tak velká ostuda, se občas ČSV zařazoval do běžné služby a tito vlkopsí kříženci byli v osmdesátých letech minulého století nejprve uznáni českým národním a později FCI plemenem - původně jen na deset let, na přelomu století pak definitivně...

Plemeno český strakatý pes vzniklo v padesátých letech minulého století pod názvem „Horákův laboratorní pes“ (podle svého stvořitele Františka Horáka) pro další typicky „bohulibý“ účel té doby - pes pro laboratorní pokusy na zvířatech. Jako takový měl především splňovat požadavek replikační stability (tedy pokud možno jeden jako druhý z důvodu relevance laboratorních výsledků), což opět příliš nedopadlo. Příroda si zkrátka jde vždy svojí cestou variability, jinak to ani skončit nemohlo. Takže se v osmdesátých letech minulého století znovu řeklo „uvolníme plemeno pro veřejnost“, ale přílišný zájem nebyl a v letech devadesátých musel proběhnout restart plemene, které do té doby téměř vymřelo. Moje osobní zkušenost s tímto plemenem (svého času bylo dost populární a dodnes se mi čas od času dostane do rukou) je dost jednoznačná - neupevněnost plemene jako takového z hlediska povahy, časté problémy s agresivitou. Mimochodem dodnes jde (a zřejmě to tak i zůstane, mimo jiné právě z těchto důvodů) o plemeno neuznané Mezinárodní kynologickou federací...

Dalším ne zrovna povedeným šlechtitelským pokusem socialistického Československa (70. léta) je český horský pes, kříženec slovenského čuvače a kanadského saňového psa. Dát do jednoho těla velikost, sílu a přirozené dispozice poměrně ostrého pastevce spolu s temperamentem a genetikou tažného psa (touha tahat plus v tomto případě i podstatné lovecké sklony) skutečně - a bez urážky - není ten nejlepší nápad. Ve finále tak přišel na svět poměrně velký a dost silný „tahací“ pes, postrádající onu nezbytně potřebnou dávku pasteveckého klidu a nadhledu, kterou disponují jeho kolegové. Jinými slovy - buď chci psa pro mushing (a pak potřebuji silného, ale poměrně lehkého specialistu) nebo horského pastevce (a pak potřebuji psa silného a mohutného, ale zároveň klidného a bez výrazných loveckých sklonů). Ze šlechtitelského pohledu skutečně dost průšvih (i když vzhledově jsou to pejskové líbiví a určitě si nacházejí své obdivovatele), protože tomu schází genetický soulad a onen precizní záměr, kterým se vyznačuje třeba anglická šlechtitelská škola. Takové to „aspoň budeme zajímaví, tak spolu zkřížíme dvě naprosto nekompatibilní plemena“ - skalní zastánci českého horského psa prominou, ale tak to bohužel skutečně je. Mimochodem za 40 let existence je toto plemeno v českomoravských luzích a hájích stále hodně neznámé, málopočetné a FCI zatím stále zařazené mezi neuznaná plemena...

Jojo.

Historie říší, zemí a států, základní rysy povah lidí, národní sebevědomí a komplexy - to vše má velmi zásadní vliv na to, jaká psí plemena v dané zemi vzniknou nebo jsou udržována.

Přesně jak jsem parafrázoval v nadpisu tohoto článku - jaký národ, takový pes...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“

 

Už zhruba dva roky mi čas od času zavolají chovatelé (nejen) ovcí a chtějí poradit ohledně ochrany svých stád před těmi pár vlky, co se u nás vyskytují. Jsou to případy jak přes kopírák, z jejich i z mojí strany a nějakou dobu už přemýšlím, jak to všechno shrnout do článku.

A protože se stále nic zásadního nezměnilo, našel jsem si čas a na tuto problematiku se teď podíváme mýma očima - mohlo by to totiž někomu pomoci...

Dnešní realita je taková, že proti sobě stojí dvě skupiny - reálně několik desítek vlků proti několika desítkám tisíc myslivců a neupřesněnému počtu chovatelů hospodářských zvířat, především ovcí, koz a skotu. Přičemž té druhé skupině jsou vlci dlouhodobě trnem v oku a ač je u nás tato šelma pod legislativní zákonnou ochranou, realita je zcela jiná. Jen se o ní příliš nemluví, ale sami myslivci a bačové vědí své a občas nějakou tu informaci pustí.

Myslivce pro tentokrát vynechám a dál se budu věnovat především již zmíněným chovatelům hospodářských zvířat.

Stejně tak vynechám současnou legislativu a proplácení náhrad, článek bude vysloveně o praktické stránce celého problému.

Z rozhovorů s chovateli vyplynulo pro mne několik zásadních informací - při znalosti lidské povahy nejsou bohužel nijak překvapivé a pikantní je, že vlastně všichni mluvili naprosto stejně. Stejné problémy, stejný pohled na jejich (ne)řešení, stejné argumenty a stejné klapky přes oči...

Nářek nad potrhanými ovcemi (resp. finanční ztrátou) a „překvapení“ nad tím, že vlci jsou velmi inteligentní a elektrické ohradníky a sítě stejně jako oplocení všeho druhu je nezastaví.

Nářek nad finanční stránkou ochrany „Víte, jak já mám velké pastviny?“ a nedostatečnou náhradou škod od státu.

A zásadní nepochopení toho, že se situace konečně změnila, vlci se (chválabohu) aspoň někde vrací tam, kde ani nikdy neměli být zlikvidováni, protože přemnožení spárkaté a černé zvěře je jen logickou a zcela očekávatelnou odpovědí přírody na neexistenci jejich přirozených regulátorů. Vlků, medvědů, rysů. Zásadní nepochopení skutečnosti, že ti všichni mají v přírodním ekosystému své nezastupitelné místo.

Jinými slovy řečeno.

Přístup naprosté většiny například ovčích chovatelů je ve stylu „nenávidíme vlky, kradou nám ovce, musíme je střílet, trávit a likvidovat“.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že už jejich chovatelští předci měli jeden velmi účinný prostředek na ochranu svých stád.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že chovatelství hospodářských zvířat nemůže být pouze o co největším a nejsnazším profitu.

Pánové a dámy jaksi zapomněli na to, že dávno před nimi (a na různých místech světa i dnes) lidé neměli k dispozici elektrické generátory pro svoje ohradníky a sítě - a přesto dokázali svoje stáda udržet na potřebném prostoru, dokázali je také účinně ochránit proti predátorům.

Jeden ze základních problémů totiž tkví v tom, že na několik generací byla u nás zcela přerušena kontinuita přirozeného chovatelství hospodářských zvířat v kontextu normálního světa. Byly zapomenuty potřebné znalosti, byly zapomenuty skutečné hodnoty.

O čem je to dnes?

Peníze, peníze a zas jenom peníze.

Co možná největší a nejsnazší profit. Co nejméně starostí, co nejméně problémů a pokud dojde ke ztrátám, budeme stejně jako kolegové zemědělci chodit s nataženou rukou a žádat náhrady, protože nás ten zlý stát neochránil. Tak ať platí! A dotace, dotace, dotaceeeeee...

Že existuje něco jako pastevecký pes?

Jojo, víme. Ale my potřebujeme už hotové psy, nemáme čas na jejich zácvik u stáda, my musíme řešit jiné věci!

Když tohle slyšíte v několikerém a naprosto stejném podání na vlastní uši, nevíte, zda se smát nebo brečet...

Tyjo a já viděl tureckého mastifa, toho chci, to je strašně vostrej pes, ten mi ke stádu nikoho nepustí!

V tu chvíli už pracujete k infarktu...

A jste strašně rádi za všechny ty chovatele, kteří si ještě zachovali zdravý rozum a vidí věci reálně.

Ono je totiž opravdu velmi důležité vidět věci v kontextu a vzájemných souvislostech.

Nejsme Rumunsko, nejsme Balkán a nejsme dokonce ani Francie. Jsme poměrně velmi malá země s hustým osídlením, krajinou značně protkanou veřejnými dopravními a turistickými cestami a cestičkami.

Jsme zemí, kde lidé (mylně) žijí ve svém vlastním matrixu, ve kterém je vše zařízeno, nařízeno a upraveno tak, aby mohli zahodit vlastní rozum a sebezáchovné instinkty a vůbec, ale vůbec nic se jim nemůže stát.

Žijeme prostě v zemi, kde se zcela přirozeně a hodně blízce setkávají zvířata, pastviny, lidské usedlosti a lidé samotní. Děti, dospělí, mladí frajeři i staří hendikepovaní. Inteligentní, hloupí, zodpovědní i kaskadéři.

Setkávají se tu pastevečtí psi s člověkem a pokud Bůh dopustí a motyka spustí, pak se mohou setkat i s vlkem.

Pastviny se stády ovcí pouhých pár set metrů za obydlenou destinací - samotou, vesnicí, městem.

Co se stane ve chvíli, kdy samostatně uvažující „tvrdý pastevec“ narazí na člověka v místě, o kterém je přesvědčený, že tam už nemá co dělat?

Co se stane ve chvíli, kdy tam nebude jen jeden takový psí hlídač, ale dva nebo tři?

V zemích s dlouhou nepřerušenou tradicí přirozeného chovatelství a pasteveckých psů už každé malé dítě dobře ví, kam smí a kam ne. Že pokud se dostane do prostoru mezi psího hlídače a svěřené stádo, koleduje si o velký malér.

V jiných zemích jsou na patřičných místech velké tabule s varovným nápisem o nedaleké pastvině a přítomnosti pasteveckých psů. S nápisem výslovně zakazujícím další pohyb v uvedeném směru. Tyto tabule tam nejsou pro srandu králíkům ani jako buzerace procházejících. Místní je respektují a dobře ví proč, ale turisté ně zhusta kašlou a při setkání s psím hlídačem se opět dostávají do velkých problémů.

Nemusím mít příliš bujnou fantazii na to, abych si představil, jak by to vypadalo (a leckde už vypadá u nás) - s geneticky daným švejkovstvím a kašláním na všechno českého človíčka v protikladu s přístupem „určitě na to je zákon nebo vyhláška, mně se nesmí nic stát“. Nějaká tabule, že nesmím jít dál? Pastevecký pes? Maj si toho čokla držet na řetěze u boudy... jau, ty parchante, co do mě koušeš...?!

Moje pracovní praxe mě zcela jednoznačně přesvědčila, že tato země není na to připravena.

A všichni, kdo jste se zhlédli ve „velkých psích pasteveckých drsňácích“, v tureckých plemenech, v kavkazech a podobně - uvědomte si, že byli vyšlechtěni k pracovní činnosti v lokalitách, kde vlk je ten nejmenší predátor. V lokalitách, kde jsou pastviny dostatečně daleko od lidských sídlišť. V lokalitách, které jsou skutečně drsné a kde se po stovky generací v pasteveckých klanech udržuje dostatečná znalost nejen chovatelství třeba ovcí nebo koz, ale také znalost práce s těmito drsnými, dominantními a samostatnými pracovními plemeny.

Tady žijeme v České republice, proboha.

Vy nepotřebujete co nejdrsnějšího psího pastevce, rozhodně ne.

Vy potřebujete inteligentního psího pastevce. Ne střelce, který se až následně ptá, koho to odrovnal, ale myslitele, který použije fyzickou sílu jako poslední prostředek a v nezbytně nutném případě.

Takového, který je schopen napravit i vaše vlastní chyby - a že jich bude...

A ještě něco potřebujete.

Potřebujete pochopit, že své pastevecké hlídače si musíte sami vychovat.

Řada z vás naštěstí velmi dobře rozumí tomu, že pokud jim různé neziskovky cpou malá štěňata, navíc ne z pracovních, ale výstavních linií jako zaručený prostředek proti zlým vlkům, je to k smíchu.

To je moc dobře.

Bohužel - stejně velká řada z vás už naprosto odmítá věnovat práci se svým budoucím psím hlídačem čas a energii. S odůvodněním, že na to nemáte kdy a že máte daleko víc důležitější práce...

A to je s odpuštěním obrovský průser.

Protože psí pastevec jako budoucí hlídač vašeho stáda si je musí v prvé řadě vtisknout jako objekt své ochrany. K tomu musí dojít už v jeho raném věku, musí se svým stádem žít, spát, přijmout je za vlastní. Pokud k tomuto vtištění nedojde, pak se stává budoucnost loterií.

Psí pastevec si ale naprosto stejně musí vytvořit vazbu i ke svému lidskému parťákovi. Musí s ním žít, musí vedle něj usnout, musí tvořit jeden tým. Pokud se tato vazba nevytvoří, nebude fungovat nic a znám osobně lidi, kteří na mne nedali a jejich pastevci pořízení jako pracovní od nich po krátkém čase jednoduše utekli...

Dále.

Jeden psí pastevec vám k ochraně stáda nestačí, potřebujete jich víc. Pracují smečkově, svoje role si průběžně rozdělují a jejich pracovní činnost je pro ně z psychického hlediska velmi vyčerpávající. To je přesné ten důvod, proč když jedna část hlídá, druhá skupina odpočívá - a jeden z více dobrých důvodů mít těchto psů dostatečný počet. Tedy nejen z hlediska velikosti hlídaného území a početního stavu stáda, ale i z důvodu rozdělení psychické zátěže.

Dále.

Ano, pastevecký pes má vlohy ke své práci v genech.

Mít vlohy ovšem automaticky neznamená být hotový jedinec a rozhodně to nezvládne malé štěně.

Potřebujete začít se starým zkušeným psím pracantem, který vám tato štěňata vychová a naučí je správným strategiím. Každé štěně potřebuje získat správné zkušenosti a načíst správné vzorce chování a to ho v tomto případě naučí zase jenom pes. A než ze štěněte vyroste opravdu schopný ochránce stáda, potrvá to nejméně dva roky.

Bohužel, další nesmírně důležitá věc, kterou pro „nedostatek času“ nejste ve valné většině ochotni absolvovat, je vaše vlastní výuka. Tedy to, co rozhodně není ztrátou vašeho času, ale tou nejlepší investicí do pracovního života chovatele ovcí, koz nebo skotu...

Jde to totiž ruku v ruce a každému z vás jsem tu nejefektivnější (ano, jistě ne nejsnazší) cestu popsal.

Znovu ji teď zopakuji.

Pomodlete se ke svému Bohu a najděte si v zemi, která má dlouhou pasteveckou tradici, svého učitele.

Pastevce (člověka, ne psa), který bude ochoten vás u sebe měsíc nechat a který vás bude učit. Učit práci se psím parťákem. Který vás zasvětí do všech důležitých fines, člověk, po jehož boku budete moci strávit aspoň třicet dní od rozbřesku do západu slunce. Po jeho boku a v přítomnosti jeho psí pastevecké party...

Pokud takového člověka najdete, svému Bohu velmi poděkujte. A nelitujte peněz, které vás takový výlet bude stát, nelitujte času, který strávíte mimo své vlastní stádo. Právě jste totiž udělali tu nejlepší investici v oblasti, která mnohým z vás zajišťuje živobytí.

A pokud vás váš Bůh opravdu miluje, možná vyhrajete i jackpot.

Možná se vám podaří od svého pasteveckého učitele odkoupit některého z jeho „vysloužilých“ psích parťáků.

Budoucího a nejlepšího učitele první generace svých vlastních pracovních psů. Štěňat, která ke svým vlohám potřebují ještě správné návyky, strategie a postupy.

Pokud budete mít možnost se k takovému psu dostat, berte to všemi deseti.

A ještě jedna velmi důležitá věc.

Svoje psí parťáky určené k budoucí pastevecké činnosti vždy vybírejte z kvalitní pracovní linie, nikoli z linie výstavní!

Genetika je mocná a když vedle sebe postavíte jedince pracovního a výstavního, nebudete se stačit divit. Jedinec z výstavní linie je šlechtěn na exteriér, jedinec z linie pracovní na výkon. Tomu odpovídá nejen cílený výběr povah rodičů děděný potomky, ale ve velké většině případů i fyzická podoba - krásný mohutný, ale těžkopádný a pomalý pes nikdy nebude tak úspěšný jako pes sice neodpovídající výstavnímu superstandardu, ale funkčně a povahově daleko lépe vyladěný pro svoji práci...

Jaká plemena jsou tedy do našich podmínek vhodná?

Vzhledem ke specifice České republiky z hlediska územního, z hlediska hustoty osídlení a povahy místních lidiček i z hlediska reálných „predátorů“ asi takto...

Zapomeňte rozhodně na plemena typu tureckých pastevců a další opravdu drsné pracovní psy dovezené přímo ze země původu (kavkazové apod.). Mají velký (a v zemích původu naprosto správný) sklon k dominanci a samostatnému jednání. Uvědomte si, že u nás je opravdu nečeká žádný medvěd a že s velkou pravděpodobností se možná za celý svůj život nesetkají ani s vlkem. Zato se velmi často setkají s cizím člověkem a podobní „střelci“ jsou pro vás přímou vstupenkou do průšvihu. Nemluvě o tom, že vy sami byste měli s jejich zvládnutím zásadní problémy.

Znova to zopakuji - v našich podmínkách nepotřebujete prvoplánově agresivní psy, potřebujete psy rozvážné, přemýšlející, s vysokou hladinou rozvahy, ne zabijáky! Svoji roli v naprosté většině případů splní již svou přítomností a varovnými signály...

Nezapomeňte také na to, že srst převážně „horských“ pastevců není primárně záležitost dekorativní, nýbrž plní především funkci ochrany proti zákusu.

Především u plachých ovcí je velmi důležitá barva a klidná povaha jejich psích ochránců. Ovce se jich nesmějí bát, musí jim důvěřovat, stejně tak například kozy. Velmi často pak vidíte, jak například do pyrenejovi skáčou kůzlata nebo on svým jazykem olizuje jehňata...

Na druhou stranu dobře rozlišujte mezi chováním pasteveckého psa v klidu a v akci.

„Plyšáček“ olizující ovečku a efektivně šetřící síly v okamžicích klidu se zásadně změní v situaci, kdy musí aktivně bránit své stádo. Tito psi se nebojí vlků ani medvědů a dovedou spolu výborně spolupracovat. Dovedou být dostatečně nepříjemní a odradit i lidské narušitele bez toho, že by je rovnou fyzicky zlikvidovali...

Klidně si vyberte pyrenejské horské psy, šarplaninské pastevecké psy, komondory... můžete zkusit i oblíbené slovenské čuvače, u nich ovšem pozor na vyšší vrozenou agresivitu. Jsou i další vhodná plemena, preferujte každopádně dlouhosrstá (hlavně u ovcí) a jak jsem již psal, ne primární „střelce“, ale přemýšlející psy s pozitivním vztahem k člověku.

A prosím prosím prosím - nepleťte si plemena pastevecká s plemeny ovčáckými...

A ještě něco.

Zamyslete se nad tím, jaká je reálná hrozba napadení vašeho stáda vlky.

Zamyslete se nad tím, zda je přirozenější a efektivnější ochranou tupý elektrický ohradník, který děsí i vaše svěřence, který kdykoli může vypadnout a proti vlkům stádo stejně neochrání - nebo pár pasteveckých psů, kteří přemýšlejí, plní i odstrašující úlohu a jejich přítomnost hlídané stádo neděsí, ale uklidňuje.

Zamyslete se nad tím, proč půjde vlk po vašich ovcích bez rozmýšlení v momentě, kdy nemají žádnou živou ochranu - a kdy půjde lovit o dům dál, protože první, co navětří, uslyší nebo spatří, bude pastevecký pes.

Zkuste se vrátit ke kořenům skutečného chovatelství hospodářských zvířat a pokorně přijměte i existenci vlků (o kterých navíc daleko spíše uslyšíte jen z hrůzostrašných historek než byste jediného kdy spatřili naživo), kteří zcela po právu využijí jen ignorování základních pravidel vašeho řemesla.

A podívejte se prosím na následující video.

Je dost drsné a slabší povahy proto předem varuji.

Ale shlédněte je celé a na jeho téměř konci se podívejte na výraz psa a pozorně si poslechněte slova jeho majitele:

„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám.“

Děkuji...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Reinkarnace

 

Další z mých drsných psích povídek...
Fiktivních povídek.

Nebo to není fikce?

Kdo ví, co všechno se může stát...

 

Reinkarnace

Měl rád psy.

Miloval psy.

Miloval psy uvězněné v kotcích, psy v prostorové i sociální izolaci. Miloval pohled jejich zpočátku jen vyděšených očí, které postupem doby nahradila tupá odevzdanost a smíření s osudem.

Miloval svůj pocit nadřazenosti, slastný pocit pána nad jejich životem a smrtí.

Jen proto si založil svůj „Azyl pro psy - záchrana psích ztracenců“. Domek s řadou kotců stranou města, dostatečně daleko od lidí, aby nebyl tak moc na očích...

O svoje klienty neměl nouzi.

Denně se psi vyhazují na ulici, vykopávají z aut na frekventovaných silnicích a uvazují v lesích. Je jich tolik. Tolik vánočních a partnerských dárků, tolik povzbuzovačů lidského ega.

I jemu přiváželi stále nové a nové nešťastné psí bytosti, ztracené a vykopnuté z života svých lidí. Malé, velké, různá plemena. Štěňata, která se ze dne na den stala obtěžujícími a péče o ně byla shledána otravnou. Psí senioři, které jejich majitelé ze dne na den přesunuli do kategorie zbytečných a k ničemu.

Nikdo ho nekontroloval.

Nikdo se neptal, jaký je další osud jeho psích klientů.

Nikomu nebylo divné, že má tolik kotců...

A on velmi dobře věděl, že na něj náš svět nedosáhne.

Uměl se chovat, uměl mluvit a v lidech, kteří s ním přišli do styku, uměl budit důvěru. Byl manipulátor, dokázal jiné přesvědčit, že opravdu miluje psy. Až tak moc, že o něm napsali pár oslavných článků a natočili několik reportáží.

Časem si vybudoval dokonalou image psího zachránce, který se ujme každého psího sirotka. Na svůj azyl pro psy dostával pravidelnou finanční podporu, lidé mu tam nechávali pytle krmení a kdo se odvážil zapochybovat o jeho dobrotě a sebeobětování, byl okamžitě virtuálně dehonestován, odsouzen a demonstrativně upálen...

Ubíhaly roky a ten úžasný a obdivovaný „Azyl pro psy - záchrana psích ztracenců“ fungoval jak dobře namazaný stroj.

Měl jednu jedinou vadu.

Jeho stvořitel ve skutečnosti psy nenáviděl.

Strašně moc je nenáviděl.

Dělalo mu potěšení je ponižovat.

Těšil ho pohled na jejich vystrašené pohledy za mřížemi kotců, kdykoli se k nim přiblížil. Měl obrovské potěšení z jejich věznění - jak si kolikrát sám sobě přiznal, poskytovalo mu dokonce větší uspokojení než sex...

Nikdo ho při tom neviděl a čas od času odnášel nadité černé pytle do blízké rokle, kam nechodili ani houbaři. Nikdo se nezajímal o skutečný stav jeho svěřenců - všem stačila jeho veřejná prohlášení a „výstavní kotec“ hned za branou. Pravidelný úbytek živého inventáře přičítali jeho šikovnosti umístit pejsky do nových domovů.

Pokud se někdo zajímal víc, pak ani to nebyl problém - on uměl mluvit, nebyl hloupý a přirozená inteligence mu nescházela. Jen v něm bylo něco psychicky rozbitého a sedělo v něm zlo. Ošklivé, dobře maskované zlo.

Ubíhaly roky a lidská spravedlnost se ho netýkala. Nikdo se nezajímal o realitu, lidem naprosto stačila jeho sebepropagace a pochvalné mediální výlevy...

Uběhlo hodně let.

Do těžko přístupné rokle kráčí postarší prošedivělý muž s napěchovaným černým pytlem v ruce. Nejde se mu příliš dobře, pytel je evidentně těžký, ale on svoji cestu za ty roky už velmi dobře zná...

Přemýšlí o svém životě. O životě naplněném psí nenávistí, kterou musel před okolím skrývat. Přemýšlí o hlouposti, jednoduchosti a nezájmu lidí o psí osudy, o jejich pokrytectví a nerespektu k životům „podřadných“ bytostí. Při pomyšlení na to, jak skvěle zúročuje všechno to špatné, co v lidech je, už se jen pohrdavě usmívá...

Vlastně má super život.

Už je na kraji rokle a opatrně udělá první krok dolů.

Jako už tolikrát.

Jenže tentokrát mu noha ujede na kořeni stromu, ukrytém pod zetlelým podzimním listím. Zavrávorá, na poslední chvíli se snaží zachytit, ale místo toho mu cosi sevře nohu a on celou svojí vahou padá po hlavě dolů. Křičí, ale nikdo ho neslyší, jen pár ptáků s leknutím vzlétne. Zatmí se mu před očima, když se jeho hlava setká s jedním z kamenů, po dlouhé roky erozí uvolňovaných ze stěn rokle...

Pohřeb byl důstojný a řečník svoji práci odvedl dobře. V myslích lidí zůstal jako psí dobrodinec, zachránce a ani při likvidaci azylu se nikdo příliš nepozastavoval nad stavem jeho svěřenců v běžných kotcích - vždyť jistě, pán už byl starý a všimli jste si těch krasavců v tom prvním kotci za branou? Ti ostatní už jsou beztak staří a vůbec - co s takovými čokly, je s nima jen starost... a pán byl úplný světec...

Otevřel oči.

Otevřel oči a díval se nechápavě kolem sebe...

Něco nebylo v pořádku.

Něco zatraceně moc nebylo v pořádku.

Ležel na špinavé zemi a vůbec se necítil jako člověk. Chtěl otevřít ústa a něco říct, ale místo toho ze sebe vydal jen slabé zakňučení.

A cítil se strašně malý - daleko menší, než normální člověk bývá.

Dokonce daleko menší, než když přišel na svět...

Když mu vše došlo v plné rozsahu, zpanikařil. Začal ječet hrůzou.

Něco velkého, teplého a vlhkého mu olízlo celé tělo. Psí jazyk. Něco, co tak bytostně nenáviděl - dotyk psího jazyka v něm vždy spolehlivě nastartoval agresi, šílený vztek. Teď ale cítil jen bezmoc, byl tak malý, neohrabaný, nemohl vůbec nic. Jen ten psí jazyk se ho svým dotykem snažil ukonejšit, vyhnat ze štěňátka strach a všechno zlé...

Nefungovalo to.

Vnitřně se svíjel nechutí a odporem.

Pak se ozval těžký klapavý zvuk a v jeho zorném poli se objevilo cosi velkého. Najednou se ocitl ve vzduchu a před sebou uviděl lidský obličej.

Cosi mu na něm bylo divného. Bylo to znepokojující - jako by viděl něco, co by měl poznat, ale nedařilo se mu to rozkódovat.

Ten obličej se na něj usmíval.

„Tebe si nechám.“

Byl to zvláštní úsměv a on instinktivně cítil, že by se měl začít bát...

Uběhlo pár měsíců.

Byl uvězněn v psím těle - se všemi vzpomínkami na svou lidskou minulost. Se všemi svými démony, kdy nenáviděl sám sebe, protože on sám předmět své nenávisti ztělesňoval.

Když přišlo první nakopnutí botou, byl natolik překvapený, že jen vyjekl bolestí. Nechápavě se díval na svého člověka. Proč? Za co?

„Já ti dám chcát mi na boty, ty zmetku! Ještě jednou a půjdeš do kotce, hajzle! Nafurt!“

Nechápal.

Křičel hrůzou a chtěl tomu člověku vysvětlit, že je ještě štěně, že za některé věci nemůže - ale nešlo to, jeho psí podoba mu povolila jen žalostné kvílení.

Propadl panice.

Musí pryč. Hned. Utéct, jinak dopadne špatně.

„Tak tys chtěl zdrhnout, ty zmetku? No počkej. Pudeš do kotce. To tě naučí! A pudeš tam fakt nafurt, ty parchante nevděčnej, zkurvenej...“

Ležel na zemi, díval se skrz kotcové mříže a věděl, že právě dostal doživotí.

Instinktivně vytušil, že z tohoto vězení už se nikdy nedostane, že to je definitivní a neodvratný konec.

Že už ho čekají jen roky izolace fyzické i psychické, kdy se bude postupně propadat do čím dál větší beznaděje. Doživotní ztráta svobody, volného pohybu, absence spřízněné duše lidské i psí.

Díval se na svět přerušovaný svislými pruhy mříží a najednou mu to všechno docvaklo.

Z hlubin zapomnění se vynořily ty dávno pohřbené vzpomínky.

Viděl sám sebe a svoje první štěně, které mu  počůralo botu...

A slyšel sám sebe - svůj hlas, plný nenávisti a vzteku. Znovu vnímal ten blažený pocit nadřazenosti a moci nad malým štěnětem, které na něj hledělo s takovým strachem v očích.

„Já ti dám chcát mi na boty, ty zmetku! Ještě jednou a půjdeš do kotce, hajzle! Nafurt!“

„Tak tys chtěl zdrhnout, ty zmetku? No počkej. Pudeš do kotce. To tě naučí! A pudeš tam fakt nafurt, ty parchante nevděčnej, zkurvenej...“

A konečně poznal i ten obličej.

Byla to jeho vlastní tvář.

  Copyright © Viktor Dostál 2019  

(Povídka je fiktivní a jakákoli podobnost s reálnými osobami a místy je čistě náhodná. Nicméně to neznamená, že se události v ní popsané již nestaly nebo v budoucnu stát nemohou...)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...

 

Dnes otevřu téma zdánlivě zcela jasné a v běžném životě všemi zvládnuté - pravdou však je, že velmi často nebývá zvládnuté ani na jedné straně barikády. A protože je stále ještě léto, přece jen více lidí i se svými pejsky zavítá do některého z pohostinských - i když ne vždy pohostinných - zařízení.

Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky - veřejná místa se zvýšeným výskytem lidí, ruchu a pro psy zátěžových situací.

A pak se často dějí věci...

A aby se neděly, bude dobré si připomenout pár základních skutečností.

Na samém začátku vás o něco poprosím.

Pokud se svým mini- normal- nebo XXL psím parťákem navštívíte některou z výše uvedených lokalit, uvědomte si, že pokud dojde k průšvihu ze strany vašeho pejska (přesněji řečeno z vaší, protože vy jste k němu neměli nechat dojít), pak má místní personál plné právo vás vykázat. Pokud jste skutečně udělali průser, sklopte uši a s omluvou odejděte. Pokud však prokazatelně k ničemu nedošlo a na vině je jen špatně naložený číšník nebo jedinec (obsluha/host) s averzí vůči psům, pak jste v právu vy a ač riskujete nepříjemnost, toto svoje právo braňte. Vlastnictvím chlupatého parťáka se nestáváte občany druhořadé kategorie a ověřenou smutnou skutečností v českomoravských luzích a hájích bohužel je, že pohostinnosti a základní slušnosti k hostům se leckde ještě budou muset tvrdě učit. Není na škodu v takovém případě připomenout, že pokud nerudnou obsluhu jako host obtěžujete, může si vždy vybrat jiné povolání...

Teď se ale vraťme k zásadám, které naopak musí dodržovat host se psím doprovodem.

Bohužel není zbytečné uvést, že pokud máte pejska jakékoli velikosti těžce nezvládnutého (ne „nezvladatelného“, pouze vámi osobně nezvládnutého), pak na společnou návštěvu pohostinského podniku zapomeňte. Nemáte na to a jen byste naštvali personál i hosty. Pes v kuse štěkající nebo startující po všem, co se kolem hne, do podobného prostředí prostě nepatří - a opět to není chyba jeho, ale vaše.

Pokud totiž chci do prostředí plného lidí, vzruchu, často i dalších psů, do prostředí pro psa enormně zátěžového vzít toho svého, musím mít zvládnutou hierarchii ve své vlastní smečce.

Protože na každého pejska (a na ty se silným obranářským nebo teritoriálním instinktem o to víc) číhá na podobných místech několik podstatných problémů a nástrah...

Pro mnohé psy představuje zásadní problém už jen projít zúženými koridory nebo malými prostory. Už to pro ně představuje psychickou zátěž, řada z nich to nedá, znervózní, dostanou se do stresu a cítí se ohroženi. Snaží se dostat co nejrychleji pryč, do volnějšího prostoru a pokud máte zdatného tahouna, kterého máte problém vůbec udržet, budete mít první problém. Pokud je váš tahoun navíc ještě nervní, většího plemene nebo mix plemenné dominance a osobnostní nejistoty, pak budete mít hodně velký problém. A pokud ten problém máte, do podobných lokalit nelezte, jinak budete nervózní a rozhození vy i váš pes a bude jen otázkou času, kdy se něco stane.

Pro mnohé psy představuje zásadní problém snést ve své bezprostřední blízkosti cizí lidi. Opět si uvědomte, že v hospodě, hospůdce, na terase nebo zahrádce jste už z principu fungování těchto lokalit cizími lidmi obklopeni ze všech stran. Cizími lidmi hlučnými, fungujícími často pod vlivem alkoholu, pro psa představujícími jednoznačně nedůvěryhodnou a ohrožující sociální skupinu. Pokud svého mini/maxipsa nemáte hierarchicky zvládnutého (hierarchicky, tedy s vědomím svého „majáku“, nikoli povelově - povely samy o sobě v podobné situaci stres psa jen zvyšují), pak bude po dobu pobytu na základě své povahy a plemenných predispozic v silném stresu pasivním (kdy se schoulí do sebe) nebo aktivním (kdy zaútočí po všem, co pro něj bude stresovou zátěží). Pokud tento problém máte, do podobných lokalit nelezte, jinak bude jen otázkou času, kdy se něco semele.

Mnoho psů má vůbec celkem zásadní problém s obsluhujícím personálem.

Obvyklý scénář je takový, že máte svého pejska někde pod stolem, sami sedíte a nehýbete se z místa. Z psího pohledu se najednou v bezprostřední blízkosti „jeho/vašeho“ místa objeví nohy. Cizí nohy. Rychle se pohybující nohy. Nohy zhusta doprovázené emocemi nervozity, spěchu.

Moment, kdy spousta i jinak bezproblémových psíků přesně na tyto nohy zaútočí...

Protože z pohledu těchto psů představují ohrožení, nemají tam co dělat a jejich „vůdce smečky“ nijak nereaguje, nepředává žádné informace.

Uvědomte si, že svého psa často umisťujete do naprosto špatné prostorové pozice. Na místo, ve kterém je doslova uvězněn, nemá kam couvnout, nemá kudy odejít a v okamžiku, kdy se cokoli živého (může to být již zmíněná obsluha, jiný člověk nebo jiný pes) dostane do kritické vzdálenosti, pes může zaútočit. Brání sebe, brání vás. Jste pohrouženi do rozhovoru s dalšími lidmi, jste v jiném světě, svůj psí doprovod absolutně nevnímáte a on sám to velmi dobře cítí. Co se stane v následujícím okamžiku, je jen a jen vina majitele psa -  a pokud tento problém máte, do podobných lokalit nelezte, jinak budete řešit pokousání cizí osoby (pokud bude karma rychlá, tak i svoje) svým psím miláčkem.

Jak to tedy udělat tak, abyste riziko nepříjemností a problémů maximálně eliminovali?

Už jsem psal, za jakých okolností je lépe se inkriminovaným místům vyhnout. Nezvládnuté hierarchické vedení, pes postrádající svůj „maják“ a proto nervózní a stresovaný v prostředí cizích lidí, psů a hluku. Majitel, který zapomene, že jeho pes je vůbec s ním...

Vždy přemýšlejte a jednejte strategicky.

  • Najděte si takové místo, kde svého pejska můžete umístit bezprostředně vedle sebe, na dostatečně velký volný prostor (dle velikosti psího doprovodu), rozhodně ne nikam pod stůl. Pes bude daleko víc v pohodě na místě, ze kterého bude mít rozhled a na kterém se nebude cítit ze všech stran uvězněn. Místo někde pod stolem opravdu není vhodné (mimo jiné i z toho důvodu, že nebudete schopni v případě potřeby rychle zareagovat a než dosáhnete na startující psí tělo, vyrazíte si dřív zuby o hranu stolu), třebaže bývá mezi psími majiteli oblíbené. Reálně právě z této pozice vzniká nejvíce útoků na lidská lýtka a kotníky...
  • Buďte vždy částí své osobnosti soustředění na svého pejska, mějte jej v periferním vidění a pokud začne jevit známky neklidu nebo stresu, vždy na něj položte svoji ruku nebo na něj promluvte, odpovězte na oční kontakt. Pokud bude celou dobu vnímat vaši pozornost a  pozitivní emoce, bude v klidu a jen tak něco ho nerozhodí. Pokud budete naopak soustředění pouze na své spolustolovníky nebo budete zamilovaně hypnotizovat objekt svého zájmu a pejska vypustíte z hlavy, je to první krok k potenciálnímu průšvihu...
  • Blíží-li se číšník/servírka, vždy položte ruku na psí kohoutek a prstem zahákněte obojek. Zůstaňte v naprostém klidu, nervozita „teď se může něco stát“ je opět prvním krokem k tomu, že k něčemu skutečně dojde, protože pes pak bude obsluhu vnímat jako nedůvěryhodný ohrožující objekt...
  • A především - mít svého pejska celou dobu na vodítku není ostuda, ale bezpečnostní prevence...

Uvědomte si také, že obsluha je sice proškolená, z jaké strany a v jaké blízkosti s vámi má komunikovat, ale až na velmi vzácné výjimky zcela postrádá pud sebezáchovy a jakékoli strategické uvažování ve vztahu k vašemu psímu doprovodu. Jinými slovy řečeno - tito lidé jsou školeni na kontakt s člověkem, nikoli se psem. Proto vy sami musíte zaujmout při kontaktu s obsluhujícím takovou polohu, abyste pokud možno vždy byli mezi ní a svým psem a zabránili narušení svého/psího osobního prostoru - toto je totiž častým spouštěčem psí nervozity nebo agrese.

Proto si teď vysvětlíme „pravidlo pravé strany“.

  • Veškerá obsluha podle pravidel totiž probíhá z pravé strany. Z pravé strany vám číšník/servírka podává jídelní lístek, zprava podá jídlo, zprava odnáší použité nádobí, z pravé strany doplňuje pití, které se ze stejné strany i servíruje.
  • Pokud svého pejska umístíte takovým způsobem, že se obsluha při každém úkonu dostává mezi něj a vás, jste opět na nejlepší cestě k průšvihu...

Jiná věc je, že ne každý obsluhující (především ve vesnických hospůdkách nebo brigádníci) výše uvedený korektní postup dodržují. Stejně tak se občas dostanete do situace, kdy prostorově nemůžete svého pejska umístit na strategicky ideální místo. Co pak?

Prosím pěkně - ovládáte dar řeči a pokud zrovna nenarazíte v osobě obsluhujícího na mimořádně tupé či arogantní boží hovádko, jednoduše se včas domluvte. Každý rozumný obsluhující mnohem raději poruší zavedenou rutinu, aby sám mohl být v klidu a neznervózněl už jen z upřeného pohledu pasteveckého psa, který mu vidí až do hloubi duše - nemluvě o tom, že by musel procházet/stát v jeho osobním prostoru. Pokud se předem domluvíte, není to nic proti ničemu a ne úplně primitivní obsluha to ve vlastním zájmu pochopí i ocení...

Můžete se ovšem dostat i do situace, že nebude chtít pochopit, ať už z hlouposti, arogance nebo ujeté chuti provokovat. Pak se ovšem lehce může stát, že na něj váš pejsek trochu zahuláká, když se dotyčný postaví těsně před jeho čumák. Opět není chyba na straně psa, ovšem upuštěný/vyražený podnos ideálně s vařící polévkou nebo horkým nápojem rozpoutá akční peklo...

Často se dostanete v podobných místech do situace, kdy kolem vás prochází rodinka s dětmi a „Jé, to je krásný pejsek, můžeme si ho pohladit?“ Ne, nemůžete, není to plyšáček na hraní ani veřejný majetek. V případě nepochopení či agresivní reakce z druhé strany typu „Von asi kouše, žejo?! Tak jakto že nemá náhubek?!“ bývá celkem účinné to s milým úsměvem vrátit „Jé, vy máte hezkou holčičku, můžu si ji pohladit?“ Hardcore úroveň pro sociální kaskadéry nebo majitele opravdu respekt budících psů pak v malé obměně zní „Jé, vy máte hezkou přítelkyni - můžu si ji pohladit?“...

Občas, hlavně na venkovských štacích, se dostanete do situace, kdy si dobře nastartovaný místní opilec bude chtít pohladit ne vašeho pejska, ale vlastní ego. Většinou to za vás vyřídí váš čtyřnohý bodyguard, protože psi obecně takové jedince opravdu rádi nemají. Nechte ho jednat, bývá to nejúčinnější a nejrychlejší momentální řešení...

Závěrem.

Než se zúčastníte podobných dobrodružství, naučte se především dobře znát svého psího parťáka, nastavte ve své lidskopsí smečce správnou hierarchii, předvídejte, řešte a pro svého pejska buďte vždy tím majákem, podle kterého se bude moci a hlavně chtít orientovat. Neřešíme a necháme odplynout nebo naopak řešíme a bráníme se.

Váš osobní prostor patří jen vám, pokud ho někdo naruší, musíte něco udělat. Buď se domluvit nebo jednat aktivně, v tom druhém případě by vám váš pes vždy měl být oporou, nikoli se vám schovávat za zády. První varianta řešení je vždy lepší, někdy je však zapotřebí použít tu druhou...

Pokud se v hospodě, hospůdce, na terase nebo zahrádce vašemu pejskovi někdo nelíbí (ať už člověk nebo jiný pes), má právo vám to sdělit. Vaše hierarchické právo i povinnost je pak rozhodnout, zda jeho odhad je odůvodněný a jak s ním naložíte. Pokud to ignorujete, nezvládnete nebo je vašemu psu vaše rozhodnutí šumafuk, pak se společné návštěvě jakéhokoli veřejného prostoru prosím preventivně vyhněte, ať si sami nezpůsobíte problém a nám ostatním neděláte ostudu.

Děkuji, všem vám přeji krásný zbytek léta a vzpomeňte si na můj článek, pokud se rozhodnete vzít svého pejska během výletu nebo v podvečer do hospody, hospůdky, na terasu nebo zahrádku...;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pastevecká radost

 

Znovu jsem si v minulých dnech uvědomil, jak málo psích pastevců potkáte někde venku, na procházce se svým člověkem.
Konkrétně ve svém okolí jsem dlouhodobě jediný, kdo s pejskem pasteveckého plemene jde tam, kam lidé se svými pejsky obvykle chodí.

Nevídám venku pastevce...

Nepotkávám je ani při své práci v místech, která jsou pro lidskopsí pohyb ideální - s pasteveckými obříky mých klientů býváme raritou a atrakcí pro všechny živé bytosti, které cestou potkáme...

Jediné cizí pastevce vídám za ploty místních domků a usedlostí nebo jako autobazarové hlídače, obojí až na výjimky pouštějící zběsilou hrůzu na kolemjdoucí psy.

Lokality jsou různé, situace jak přes kopírák...

Už jsem o tom mluvil.

Pokud vychováte (nebo se mu jednoduše jen nevěnujete) jedince pasteveckého plemene do režimu „samostatný hlídač“ dvora, zahrady či jakékoli podoby většího či menšího pozemku, pak se dříve nebo později dostanete do konfrontace s přirozenými důsledky takového přístupu - zásadní problémy v novém/neznámém prostředí, na veterině, na vlastním pozemku. Na nejbližší ulici, za plotem a vraty své zahrady.

Nemluvě o tom, že ani sám psí pastevec tak nebude šťastný. Už proto, že sice bude fungovat „samostatně“, ale budou mu velmi chybět související atributy jeho přirozeného života - další psí pastevci, živý objekt strážení (např. stádo), správný kontakt s pastevcem-člověkem, rozlehlý prostor a z toho mimo jiné vyplývající emoční rozptyl. Plus samozřejmě čas od času vybití a praktický trénink v podobě střetnutí s nějakým tím medvídkem nebo vlčí smečkou...

To vše ale jde nahradit.

Protože jsem asi ještě dostatečně jasně nezmínil atribut prosté pastevecké radosti.

Prostá radost ze života vyplývající z každodenní fyzické i psychické blízkosti svého člověka a jeho rodiny.

Prostá radost ze života vyplývající z každodenní komunikace (komunikace, ne restrikce povelů, příkazů a zákazů!) a každodenních dobrodružství během společných procházek v prostředí volné přírody i „civilizovaného“ vesnicko/městského terénu.

A pokud vidíte především sami sebe, pak vězte, že i sami sebe připravujete o všechny výše zmíněné radosti - o blízkost, komunikaci, úžasnou energii a psychickou sílu pasteveckého parťáka...

... o každodenní společná dobrodružství...

... o obdiv a zájem lidí, kteří (a to mi můžete zcela věřit) nešetří obdivem a respektem, pokud potkají člověka s klidným, pohodovým, hrdě se nesoucím a naprosto zvládnutým velkým pasteveckým psem...

... o vlastní klid, pohodu a hrdost, které sami pociťujete vedle svého psího obříka...

Co vy na to?

Že to nejde?

Právě proto, že máte velkého pastevce? Protože byste to nezvládli? Protože by mohl vzniknout problém nebo konflikt?

Pokud to myslíte vážně a ne jako alibistickou výmluvu (protože jste líní, neschopní nebo vám na vašem psím pastevci a jeho pohodě za mák nezáleží), pak super - dostáváme se k jádru problému...

Ono to totiž opravdu nejde samo od sebe.

Je zapotřebí na tom všem správně zapracovat, ideálně už od prvního dne, kdy si malého pastevečka přivedete domů. A pak každý den společného života tak, aby si vás zafixoval jako svůj „objekt hlídání“, jako svoji nejbližší bytost.

Je zapotřebí jej správným způsobem seznámit s lidmi kolem sebe, s návštěvami, s běžnými každodenními situacemi a prostředím.

Nemít svého pastevce zavřeného na dvoře, na zahradě nebo v kotci.

Zažívat spolu krásy prosluněného dne, bičování vichrem a deštěm, volnou přírodu i městský provoz, noční průchod lesem se všemi těmi tajemnými zvuky kolem.

Dívat se spolu na obzor, louku i vodní hladinu...

Pokud malý pasteveček najde ve svém člověku parťáka na celý společný život, je to životní jackpot pro oba.

Pokud jeho člověk, pro kterého je jeho psí pastevec prvním svého druhu, ochoten se naučit, co je pro spokojený život s pasteveckým plemenem potřeba, je to základní podmínka.

Ukážu vám teď pro inspiraci jeden příklad za všechny...

Pán z videa za mnou přišel se svým „Johnnym Rambem“ nejprve na konzultaci, spolu se svojí partnerkou a tehdy čtyřměsíčním štěnětem kavkazského pasteveckého psa.

Chtěl se učit, chtěl svému psímu parťákovi opravdu rozumět.

Domluvili jsme se a o tři měsíce později u mne nastoupil plnohodnotný individuální výcvikový servis...

Už na jeho začátku, protože jsem si ho jako každého svého klienta odhadl, jsem mu řekl:

„To, co vás budu učit, se vám bude líbit.“

Můj klient i jeho pubertální štěně byli opravdu spokojeni, natočili jsme spolu ještě krátké „psí interview“, poté si potykali a o nějaký ten den později mi přišel tento mail a pár minivideí s Džoníkem...


(zveřejněno se souhlasem klienta)

A já mám opět velikou radost, že se sešla další správná lidskopsí dvojka.

Člověk, který si pořídil kavkazana nejen jako „hlídacího“, ale především jako kamaráda - a člověk, který se se zjevnou radostí učil, kdo to kavkaz je a jak se s ním nejlépe dorozumět.

Krásný zástupce impozantního a úžasného plemene kavkazský pastevecký pes, který sice bude mít k dispozici i tu zahradu, ale především blízkost, vztah a každodenní různorodé procházky se svým člověkem.

Ono to totiž opravdu jde.

Ne že ne.

Je to vše „jen“ o vztahu, respektu a chuti vést věci správným směrem.

O ochotě a schopnosti nechat si poradit a něco se naučit.

A ano, přiznejme si - i ve štěstí nebo umění najít toho správného učitele, tak jako ve všem...

Pokud se ale toto vše sejde, jsou pak vždy spokojení oba - člověk i jeho pes.

Děkuji.


- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zodpovídám se psům a Bohu...

 

Můj dnešní článek k zamyšlení  - o mně, o vás,
o práci s živými tvory, s pejsky a lidmi.

Hodně otevřené povídání o etice,
zodpovědnosti, životě a poslání...

K tomuto tématu mě mimo jiné přivedlo dlouhodobé poznání, že jen velmi málo lidí, pohybujících se ve sféře „práce s živými tvory“ - ať už zvířaty nebo člověkem - si uvědomuje, co se stane, pokud své práci nerozumějí nebo v ní selžou. V tomto segmentu lidské činnosti totiž nelze jednoduše zmršený díl vyhodit a nahradit jej jinou součástkou - a je úplně jedno, zda se jedná o „součástku“ fyzickou nebo psychickou, zvířecí nebo lidskou...

V případě psí branže (která je mi přirozeně nejbližší) jsem osobním setkáním s různými „odborníky“ a reálnými výsledky jejich práce, názorů, postupů a prezentací došel k smutnému zjištění, že mnoho z nich svůj podíl na formování psí osobnosti skutečně bere jen jako „práci“.

Práci, při které v případě vlastního neúspěchu prostě jen „odepíšou kus“ - tak jako výrobce čehokoli jednoduše odepíše zmetek, nepodařený výrobek.

Nepovedlo se a vesele jdeme „vyrábět“ dál...

Dalšího psího jedince, který se možná podaří a možná také ne.

Tebe vybereme, protože se od štěněte jevíš výcvikářsky perspektivní a začneme z tebe vyrábět psího specialistu pro závody, soutěže nebo strážní službu. Možná se povedeš, možná ne, a v tom druhém případě se tě zbavíme, protože jsi k ničemu. Možná si tě někdo vezme domů, možná ne, protože povaha, kterou jsme ti výcvikem a drilem vtiskli, bude tvůj největší hendikep a strávíš tak svůj život v útulku nebo ti ho ukončíme smrtící injekcí, protože jsi se stal „agresivním a pro okolí nebezpečným“.

A na tvoje místo nastoupí další kandidát psího výkonu. Možná se nám povede, možná ne...

Tebe vybereme, protože máš dlouhý rodokmen úspěšných předků a jsi do budoucna potenciální výstavní šampión. Možná se povedeš, možná ne, ale protože jsi na své první výstavě zklamal a byl ohodnocen jako neperspektivní, zkusíme tě hned na místě prodat. Jsi nám k ničemu, nechceme tě, třebaže sis k nám už vytvořil vazbu. Snad si tě někdo vezme nebo půjdeš do útulku, ale zkušenost zklamání v člověku, kterou jsme tě protáhli, bude tvým největším hendikepem a do útulku se tak budeš s vysokou pravděpodobností pravidelně vracet.

A na tvoje místo nastoupí další kandidát psí krásy. Možná se nám povede, možná ne...

Je řada těch, kteří si říkají „psí psycholog/psí psycholožka“.

„Odborníci na psí chování“, kteří v reálu nápravu zraněné a podražené psí psychiky řeší sedativy, chemií, kastrací nebo doporučením psa rovnou utratit.

Další, kteří nápravu zraněné a podražené psí psychiky vidí ve fyzickém zlomení nebo absolutním dokončení psychické devastace původně hrdého a plnohodnotného psího jedince.

Jsou mezi námi i tací, jejichž psí svěřenci záhadně mizí nebo jsou jimi utraceni a jsou mezi námi tací, kteří si osobují výsostné právo rozhodovat o doživotním zmrzačení a smrti psů - bytostí, kterým z hlediska osobnosti a přínosu dobra nesahají ani po kotníky.

Holt se nám to nepovedlo, co s takovým psem? Zbavte se ho, k ničemu není a my vesele jedeme dál...

Na tohle nemáte právo.

Máte právo pomoci, máte právo uvést spolužití člověka a jeho pejska do pořádku. Nemáte právo za vlastní neschopnost a velikášství odsoudit psa k smrti nebo doživotnímu zmrzačení kastrací.

Nesete riziko špatného výběru, pokud se vaše štěně nestane výkonnostním nebo výstavním šampiónem. Nemáte právo se jej za neuspokojení svého ega zbavit jako starého auta, které už neplní vaše očekávání.

Smějete se a je vám to jedno?

Na všechny čeká spravedlnost.

Některé z vás dostihne ještě na tomto světě, jiné až v budoucím životě, ale karma si vás najde všechny.

Chybí vám totiž pokora.

Chybí vám respekt a úcta k životu jiné bytosti, s respektem a úctou vnímáte jen sami sebe.

A velmi často vlastní neúspěchy, vlastní neschopnost něco napravit a dát do pořádku, s oblibou nahrazujete lží a pomluvami jiných. Těm, kteří vám uvěří, protože jsou stejní jako vy, jednoduší, hloupí nebo závistiví, lehce manipulovatelní a bez skutečného zájmu o životní stav svého psího parťáka, tak seberete možnost něco se naučit. O sobě, o svém životě. Seberete jim šanci dát do pořádku život svůj i svého pejska.

Jste přesně ten typ lidí, kteří by jinému vykopli z ruky lék pro nemocného jen proto, že byste nesnesli, že mu jej podává osoba, kterou nenávidíte. Nechali byste toho nemocného zemřít jen pro svoje ego, závist a nenávist...

Vidím to téměř denně na vlastní oči, kdy se na sociální síti kontakt na člověka s prokazatelnými a klienty dlouhodobě veřejně potvrzovanými pozitivními výsledky maže nebo pomlouvá, jen co jej někdo z jeho spokojených klientů nabídne člověku s pejskem v nouzi. Ze značky „Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO“ dostáváte osypky a mé články a videa s klienty označujete za údajnou reklamu. Vám vůbec nejde o pomoc majitelům pejsků s problémem ani o lepší život psů, ani co by se za nehet vešlo. Jde vám jen o vaše vlastní ego. A pokud vám to ještě nikdo nikdy takto veřejně neřekl, činím tak nyní, s největší radostí a potěšením...

Lidé jako vy jsou přesným produktem dnešní doby - zlé, pomstychtivé, rozhádané a akcelerující všechno špatné, co v sobě člověk nosí. Závist, malost, zloba a frustrace.

A proto se nezodpovídám vám.

Zodpovídám se psům svých klientů, se kterými pracuji a svým vlastním pejskům, kteří se mnou stráví své dny na tomto světě. Všem těm úžasným psím bytostem, kterým na kratší či delší dobu ovlivním jejich život a kterým se (v případě svých psích klientů) podle svých sil, svého daru a své energie snažím pomoci, jak nejlépe umím. Oni jsou moje přímá zpětná vazba a pokud bych něco dělal špatně, oni by byli ti první, kdo by mě na to upozornil.

Velmi často říkám svým klientům: „Váš pejsek to pozná.“ Ano, psi neomylně poznají, jaký člověk skutečně je. Oni ho vnímají v jeho realitě, ne takového, jakého ho chce vidět jejich nebo cizí člověk - nejsou ovlivněni názorem médií, internetových diskuzí nebo již zmiňovanými osobnostními úchylkami jedince. Nejsou předpojatí a stejně jako si já vytvářím svůj názor a pohled na své lidskopsí klienty výhradně při osobním setkání, tak si jej psi (na rozdíl od některých lidí) vytvářejí na mne v okamžiku, kdy přicházíme do osobního kontaktu. Nikoli na dálku a takto by to také být mělo vždy a všude, v normálním světě...

A zodpovídám se Bohu (a klidně si za výraz „Bůh“ dosaďte vesmír, vyšší vědomí, nezáleží na slůvku, záleží jen na přijetí faktu, že někde nad námi „cosi“ opravdu je) - za dar, který mi věnoval, za to, že si mne vybral, abych jej používal k dobrým činům. Proto jako s darem se svými schopnostmi nakládám, používám jej výhradně k pomoci pejskům a jejich lidem a nikdy jsem o sobě netvrdil, netvrdím a nikdy tvrdit nebudu, že jsem psům nadřazený. Naopak každého z nich považuji za mnohem lepší a čistší bytost, než jsem já sám a každý z nich je mým učitelem a zpětnou vazbou. Psal jsem už nejednou a často svým klientům říkám, že svého pejska nedostali proto, aby učili oni jeho, nýbrž proto, aby něco naučil on je. Naprosto stejně to vnímám i já sám, ve svém vlastním spolužití se svými psími partnery...

Mám velký a zásadní respekt k psím životům - psů svých i cizích.

Respekt, lásku a pokoru.

Tři základní principy, které bohužel mnohým z vás, tvrdícím o sobě, jak milujete psy a jak jim pomáháte, chybějí.

Respekt...

Pokud psy ponižujete, pokud vám slouží jen k výdělku nebo posilování ega, pokud neuznáváte jejich vlastní osobnost a díváte se na ně s despektem či výsměchem, pokud je považujete vůči sobě za méněcenné, pokud na ně vztáhnete ruku, pak k nim respektu nemáte, ani co by se za nehet vešlo.

Láska...

Tráví vaši psi svůj čas jinde, než jej trávíte vy? Žijí a spí jen na zahradě, v kotci nebo za zavřenými dveřmi vašich ložnic? V předsíni, v jiném patře, ve sklepě, v garáži? Zavíráte dveře, protože by vás nebo vašeho partnera pes rušil? Bytost, kterou milujete, neodháníte od sebe, do fyzické a sociální izolace...

Pokora...

Myslíte si, že jste psímu druhu nadřazení? Chováte se a vnímáte sami sebe jako „pány tvorstva“, jako všemu nadřazený druh? Pes je pro vás „jenom zvíře“? Pak ve vás není ani špetka pokory...

Je smutné, pokud tyto atributy člověk postrádá - a je velmi smutné, pokud takový přístup k životu někdo učí a předává psím majitelům. A je neskonale smutné, pokud majitel psa tento přístup přijme za svůj.

Vaše osobnost, za všemi těmi ochrannými maskami a filtry, je ve skutečnosti totiž přesně taková, jak se projevujete ve vztahu ke psům. Ke svým i cizím, ve vztahu ke zvířatům obecně.

Zodpovídám se Bohu.

Zodpovídám se mu nejen za to, jak s jeho darem nakládám ve vztahu k pejskům...

Zodpovídám se mu i za to, co vkládám do duší a životů jejich majitelů - lidí, kteří za mnou se svými psími parťáky přijdou.

Zodpovídám se za démony, které z nich vyháním, protože pokud je v člověku dál nechám řádit, přejímá je na sebe jeho pes. Následky jsou pak devastující...

Nosím v sobě stovky lidskopsích příběhů, mnohé tragédie lidských i psích životů, ponesu si je až do konce svých dnů.

Nosím v sobě příběhy se šťastným koncem a vzpomínky na chvíle, kdy se mým klientům otevřely oči. Okamžiky, kdy se rozzářily oči psí a okamžiky, kdy se rozzářily oči jejich lidí. Příběhy, z nichž jenom jejich malá část zůstane zvěčněná v internetovém prostoru prostřednictvím mých videí a článků. Už chápete, proč to opravdu není žádná „moje reklama“, ale věčná připomínka a motivace nejen pro jejich lidské protagonisty, ale i pro všechny další, kdo potřebují pomoc?

To vše nosím v sobě.

Nosím však a navždy v sobě ponesu i své prokletí, plynoucí z každodenní konfrontace pokřiveného lidského světa, plného zloby, intrik a záludností oproti čistému světu psího druhu. Pes vás miluje, nesnáší nebo ho nezajímáte - ale nikdy, nikdy v životě vám nezalže. Člověk vám bude denně do očí lhát a nikdy nikomu nebudete moci s naprostou jistotou věřit. Stále budete ve střehu a budete muset počítat se zklamáním - ve své rodině, partnerovi, ve svých dětech.

Znám svoje chyby a špatné vlastnosti, je jich moc a jakkoli se snažím, mnoha (možná ani jedné z nich) se už nikdy nezbavím. Vím o nich, hodně mi komplikují život a nesu za ně plnou odpovědnost.

Ale nestydím se za nic z toho, čemu mě za ty roky naučili psi.

Pokud jsem se v něčem stal lepším člověkem, pak (jakkoli mě teď za to někdo odsoudí) se to stalo jen díky jim. Přejal jsem mnohé z jejich životní filozofie a jakkoli to opět někoho pohorší, jsem přesvědčen o tom, že je správné pojmenovávat věci jejich pravými jmény, nepodporovat zlo a nespravedlnost, jednat s lidmi na rovinu a pokud je vám nadělen dar pomáhat, pak jej využívat ze všech svých sil a možností - a to i na úkor pohodlí svého vlastního života.

Taková je filozofie a cesta mého života, ze které se zodpovídám psům a Bohu.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes se vám nemstí!

 

Stále se setkávám s konstatováním psích majitelů, že se jim jejich pes za něco mstí nebo jim dělá naschvály.
Děje se tak nejen v poslední době, ale celé ty dlouhé roky, po které s pejsky a jejich majitel pracuji.

Je nejvyšší čas opět připomenout, jak zcestné je přiřazovat negativní motivace,
které jsou vlastní pouze lidem, i psům...

Máte pocit, že když se vám pejsek vymočí do postele, že se jedná o pomstu?

Máte pocit, že když vám něco rozkouše, že to dělá schválně, aby vás naštval?

Ne.

Takhle se chová jen člověk - jen člověk se vám za něco mstí, jen člověk vás podrazí, jen člověk vám něco poškodí, ukradne nebo zničí, aby vám tím ublížil.

Pes ne.

Psi ve své povaze totiž nemají onu zášť, která je hnacím motorem potřeby a touhy někomu dát zabrat. Nemají to zapotřebí, oni takto opravdu nepřemýšlejí. Jsou přímočaří a nezatěžují svoji mysl spletitými intrikami a složitými strategiemi člověčí msty a naschválů...

Pes vás miluje, nesnáší nebo ho jednoduše nezajímáte.

A vždy vám to dá velmi jednoznačně a nezaměnitelně najevo.

Nespřádá temné plány, jak vás olíže, jen aby se vám dostal k obličeji a následně vám ukousl nos...

Ale klidně vám ten nos ukousne, pokud v této situaci uděláte pitomost, sami zneužijete jeho důvěřivé blízkosti a budete mu chtít ublížit.

Bude stačit, když to z vás vycítí - a vždy bude rychlejší než vy.

Do konce svého života si bude pamatovat člověka, který ho týral nebo mu ublížil. Ať už jeho vlastni nebo cizí.

Ale když to jednou tomuto člověku po právu vrátí, nebude to výsledkem dlouho promýšlené, složité a propracované strategie. Spouštěčem bude ta pomyslná poslední kapka a shoda okolností nahrávající úspěšné odplatě. Rozhodnutí však bude impulzivní a okamžité, provedení razantní.

Pes maximum své mozkové kapacity a schopností věnuje současnosti.

Ne minulosti a jen v omezené víře budoucnosti.

Nese si v sobě genetickou výbavu šelmy, predátora, neplánující dalekou budoucnost. Řeší současný stav (lov, obranu, hierarchický nebo sexuální podnět) a z minulosti má v sobě uloženy pouze zkušenosti a traumata.

Zkušenosti a traumata, které naskočí v situacích, které je odstartují - zkušenosti negativní i pozitivní, traumata a vnitřní démoni. Naskočí jako pozitivní nebo negativní asociace a spolu s pudem sebezáchovy jsou nezbytné k úspěšnému přežití.

A pokud se pes dostane do stresu, naskočí stresové ventily...

Nikoli ventily „pomsty“ a „naschválů“.

Stresové.

Tedy vzorce chování, kterými pes jednak svůj vnitřní stres ventiluje, jednak svému okolí (smečce, člověku) sděluje, že je něco hodně špatně...

„Zničehonic“ zjišťujete, že se váš dospívající/dospělý pejsek doma vyprazdňuje a zůstávají za ním louže, jako když byl malé štěně?

„Zničehonic“ při vašem odchodu do práce začíná zoufalé několikahodinové vytí?

Váš pes se vám skutečně nemstí.

Ani nedělá naschvály.

Jen vám svým přirozeným způsobem dává najevo, že se v prostředí jeho smečky, domova, cosi stalo nebo cosi děje. Něco, co ho velmi závažným způsobem stresuje.

Něco, co byste měli začít okamžitě řešit.

Ne na svého psího parťáka začít ječet „Cos to zase proved?!“, „Co to je?!“, popřípadě to doplňovat ještě fyzickým atakem.

Ne za touto situací vidět lidskou motivaci, ne soudit podle sebe, podle lidských měřítek a vzorců chování.

Místo toho se zeptejte sami sebe - co se u nás v poslední době změnilo?

Co dělám už dlouhou dobu (případně od samého začátku) špatně?

V jakém rozpoložení se vracím domů a jak moc nervózně z domu odcházím?

Jak asi na tak citlivé stvoření, jakým je pes, působí vaše každodenní hádky s partnerem...?

Váš pes se vám opravdu nemstí.

Jen vám dává najevo svůj stres a říká vám to svým způsobem. Neumí mluvit lidskou řečí, ale pokud svého pejska opravdu dobře znáte (respektive stojí vám za to ho dobře poznat), pak z jeho změněného chování spolehlivě poznáte, že je něco špatně u vás, v jeho smečce.

A než se začnete vztekat nad hromádkou, louží nebo rozkousanou věcí, dobře se zamyslete, zda byste se neměli vztekat sami nad sebou. Nad svým chováním, které vašeho pejska přivádí do leckdy dlouhodobého stresu.

Nad svojí vlastní nervozitou, agresivitou, depresí a frustrací.

Nehledejte v psím druhu negativní motivace, kterými disponuje jen druh lidský...

Moc prosím za vaše pejsky - zkuste to pochopit.

Protože jeden pán, anglický lord a spisovatel, jehož citátem svůj dnešní článek zakončím, už to kdysi dávno dobře věděl.

    „Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských vad.“
    - George Gordon Byron (1788 – 1824)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Čip čip čip...

 

Ve svém dnešním článku trochu rozeberu povinné čipování psů, které má být (jak už je v našich končinách tradičním zvykem) od ledna 2020 vymáhané nejen pod hrozbou finančních sankcí, ale navíc pojištěné nesmyslnou podmínkou, že pokud pes nebude mít čip, nesmí jej veterinář vakcinovat proti vzteklině (s výjimkou jedinců označených čitelným tetováním před datem 3.7.2011). Dále, pokud pes již očkován bude (z dřívější doby - dle typu vakcíny 1-3 roky), ale nebude mít implementován čip, bude na něj zákonem nahlíženo, jako by fakticky vakcinován nebyl. A to se všemi restriktivními důsledky a právní postižitelností z toho plynoucími.

Tak si pojďme z různých úhlů pohledu rozebrat, jak je to celé absurdní.

Celá tahle komedie má údajně především zajistit jednoznačnou identifikaci psa, eliminovat množírny a ve svém důsledku celkově zvýšit kontrolu Velkého bratra nad námi všemi, s nezanedbatelným bonusem dalších možností postihů a úřední šikany.

Jednoznačná identifikace psa?

Nechám teď stranou emoce a vrozený odpor k principu „všechno na světě musíme mít pod kontrolou včetně živých bytostí“ a naprosto vážně se ptám, kdo toto vymyslel. Protože už tento nápad je nesmyslný - není totiž žádný problém čip vyříznout nebo elektronickou cestou eliminovat jeho funkčnost, pokud má někdo důvod zamezit identifikaci (a obojí se v praxi už dnes děje, nedávám tím nikomu návod). Velmi často se také stane, že čip prostě a jednoduše přestane být funkční (pořád je to jen kus miniaturní elektroniky, třebaže na pasivní bázi). Velmi často se stane i to, že čip kdysi aplikátorem v ruce veterináře přesně umístěný na patřičné místo v psím těle časem „odcestuje“ někam jinam a žádná čtečka už ho nedokáže lokalizovat.

Navíc do dnešní doby neexistuje centrální registr, do které by se jednoznačná identifikace psa zadávala. K dispozici je v ČR několik databází a registrace je dobrovolná. Logickým důsledkem pak je, že i kdyby myšlenka možnosti dohledání každého psího útěkáře podle čísla čipu fungovala, v praxi to bude čirá loterie. Je pes uveden v registru? A v jakém? Má stále ještě funkční/nevyoperovaný čip?

V naší zemi s námi žije (dohledáno z veřejných zdrojů) údajně něco přes 2 miliony psů. Protože pro zjištění tohoto čísla je v současnosti k dispozici v podstatě jediný nástroj, tedy přihlašovací povinnost na úrovni obcí, troufnu si odhadnout, že skutečný počet může být klidně ještě o dost vyšší - žijeme v poctivé českomoravské zemi a komu by se chtělo s nadšením platit roční výpalné za psa/daň z luxusu, že. Na druhou stranu se nelze příliš divit, protože vybrané peníze stát stejné použije někde jinde, popřípadě je upotřebí na další sankční aparát proti pejskařům.

Stejné veřejně dostupné zdroje uvádějí, že z tohoto počtu je k dnešnímu dni označeno čipem jen zhruba 1 milion psů (oficiálně tedy zhruba polovina, podle mého neoficiálního odhadu zhruba 40-60 % stavu).

Veterináři prý hrdě vyhlašují, že jsou schopni ten miliónek psích mazlíků v pohodě za zbývající půlrok dočipovat...

Cena běžných čipů se pohybuje v rozmezí zhruba 150-400 Kč, za aplikaci si veterinář naúčtuje 300-500 Kč (dle vkusu, lokality, momentální finanční situace a nosu na kšeft konkrétního veta se zvláště ta druhá položka může ještě zvýšit)...

Životnost čipu je nepředvídatelná - v praxi rozhodně ne taková, jakou deklarují jeho propagátoři...

Postihové sankce za nedodržení „zákonného nařízení“ budou už z principu věci pravděpodobně drastické...

Tohle bude velký průser. A jak je zvykem, odnesou to zase psi.

Proč?

Protože žijeme v zemi, kde jde všechno ode zdi ke zdi. V zemi, kde je na vesnici pes u starousedlíků dodnes brán jako hospodářské zvíře (ano, opravdu tomu tak je, každou chvíli mi to někdo potvrdí ze své vlastní zkušenosti) a pokud náklady na jeho udržení překročí představu hospodáře, bude bez milosti zlikvidován jako prodělečná položka.

Bude zastřelen, utracen, sněden nebo přivázán v lese.

Nebo se majitel psa na nějaký čip zvysoka vykašle a věci v klídku ponechá při starém, protože jeho pes nikdy veterinární ordinaci neviděl ani zdálky, natož aby se tam někdy šlo kvůli nějakému „blbému očkování“...

Tohle je realita.

Stejně tak je realita i to, že velkého psa celoživotně přivázaného k boudě, zavřeného v kotci nebo znajícího jen svůj dvůr či zahradu velká (velmi velká) řada jejich majitelů nebude ani schopna na veterinu dostat. Ani pěšky, ani autem -jejich psi neznají ani vodítko, natož aby byli ochotni vlézt do prostoru vozu, který uvidí poprvé v životě. Z veterinární ordinace by udělali kůlničku na dříví a doktora, tu cizí nedůvěryhodnou osobu, by si s gustem dali k obědu. Už jsem měl v životě to potěšení na vlastní oči sledovat tělesně zdatného veterináře, honícího s vakcinační stříkačkou v ruce vzrostlého německého ovčáka přesně z takovýchto podmínek po zahradě před svou ordinací a byl to pohled pro bohy. Pan doktor to nakonec stejně musel potupně vzdát, protože vlčáka jeho role přestala bavit a rozhodl se na oplátku prohnat on jeho...

Budou veterináři znovu jezdit po vesnicích, tak jako dříve (občas někde i dnes)?

Možná. Snad. Pokud si spočítají zisk, proplatí jim to stát nebo se vymyslí nějaká dotace. Ale problém se psem typu „Pán doktor, von je zlej, já ho musím mít furt zavřenýho, jinak by mě sežral! A očkovanej nikdá nebyl!“ to nevyřeší. Protože žádnému veterináři s jen špetkou pudu sebezáchovy a profesní potřebou mít zdravé ruce to za to riziko stát nebude...

Celá ta novela o povinném čipování s pohrůžkou zákazu očkování nečipovaných psů je jeden velký nedomyšlený  nesmysl, který přišel na svět jen kvůli tomu, aby antimnožitelští křiklouni dali pokoj. Že se tedy jako něco udělá, bude další nástroj kontroly sprostých poddaných a množírny ze dne na den přestanou existovat.

Jako fakt?!

Zákonem je dáno, že každý pes musí být vakcinován proti vzteklině do půl roku věku (přesně mezi 3 a 6 měsíci, ale z hlediska stavu organismu štěněte je opravdu vhodné nechat to až na poslední chvíli).

Pokud si někdo koupí štěně z množírny nebo si ho vezme od souseda, kterému se spustila fenečka s nějakým psím frajerem, pak se buď bude chovat „oficiálně zodpovědně“ a nechá svého psího kamaráda naočkovat (a nově tedy i očipovat) nebo se na všechno vykašle a štěně bude mít víceméně načerno - se všemi z toho plynoucími riziky, ale i pro něj důležitými „výhodami“. On totiž každý takový nemusí být jen šmejd identifikovatelný na první dobrou, ale poznal jsem i pár typických sluníčkářů, kteří při slově „očkování“ dostávají osypky a ani fakt, že o své štěně mohou velmi rychle přijít prostřednictvím některé ze psích smrtelných nákaz, je v jejich přesvědčení nenapravilo.

Vůči současnému stavu se tedy reálně nezmění vůbec nic. Tedy pokud se opět neprojeví báječná českomoravská lidská povaha ve smyslu „soused se má nějak dobře, tak ho nabonzuju, že má nečipovaného čokla“ nebo veterinářům nepřišijí povinnost nahlásit ošetření nečipovaného psího jedince vrchnosti.

Ani jedno z výše zmíněného by mě nepřekvapilo.

Ode zdi ke zdi.

Co takhle nechat lidem aspoň trochu té svobodné vůle? Co? Že to nejde?

Ale jo, šlo by to.

Žádného psa nezachrání čipovací povinnost před lidskou hloupostí, leností, frajerstvím, nezvládnutou výchovou, zastřelením, vyhozením na dálnici, uvázáním v lese, krádeží nebo upečením na česneku.

Za tím vším je vždy člověk - ať už „chovatel“, „majitel“ nebo někdo úplně jiný. Jeho chování, motivace, (ne)vztah k živé bytosti. Ne označení či neoznačení nějakým pitomým elektronickým mikroválečkem, jehož aplikace jen tak mimochodem zvlástě u malých plemen zdaleka není tak bezriziková, jak se pročipová lobby snaží tvrdit. Jakkoli sterilní, stále se jedná pro organismus o cizí těleso, které se snaží eliminovat - v lepším případě zapouzdřením, v tom horším třeba abscesem.

A velmi, opravdu velmi nerad bych se jednou dožil toho, že „čipování se na psech osvědčilo, tak to rozjedeme na lidech“.

O Orwellovi si lidé také dlouho mysleli, že píše sci-fi...

P.S. Jo, moje telátko je čipované. Už podruhé. První čip dostal ještě u chovatelky, ten druhý někde před dvěma lety od mého veterináře, když jsem se s ním chystal do zahraničí, potřeboval pro něj pas a ze tří různých čteček ani jedna nebyla schopná ten původní lokalizovat...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Divný chlapík

 

Dnes vám naservíruji jednu svoji povídku. Citlivější povahy předem varuji, že je z žánru drsných „psích hororů“ a samotnému mi dala zabrat, když jsem ji psal. Ale její forma má svoje zásadní opodstatnění. Protože mnoho psích majitelů je nepoučitelných, nepředvídavých, líných oddělit od sebe dvě činnosti.

Už jsem toto téma před několika lety zmínil v jiném svém článku, ale soudě podle každodenní reality je pro psí dobro potřeba určité věci stále opakovat...

 

Broken Glass

Paní N. vyrazila, tak jako každý den kolem poledne, se svým pejskem na procházku...

Udělali svůj okruh a dorazili před místní supermarket (opět jako každý den). Paní N. totiž s oblibou spojovala „povinné venčení“ s nákupem, protože podle vlastních slov dělá věci ráda efektivně...

Došla s pejskem k zábradlí, u kterého jej vždy přivazovala. Tentokrát tu žádný jiný pes uvázaný nebyl, což byla spíše výjimka - podobně jako ona totiž uvažuje řada psích majitelů z okolí. Přehodila vodítko kolem tyče a jednoduše zauzlovala, aby se pak nemusela příliš zdržovat. Svého pejska ještě pohladila na rozloučenou, však se za chvilku vrátí. Když zvedla oči, všimla si upřeného pohledu podivného individua, které nedaleko somrovalo drobné a s nechutí si o něm cosi pomyslela. Zvedla ze země odloženou tašku a s myšlenkami soustředěnými už na nákup vešla do supermarketu...

Kolem chodili lhostejní nevšímaví lidé a v hlavě onoho podivného chlapíka se začal rodit nápad. Byl bez peněz a znal někoho, kdo byl ochoten za „psí maso“ zaplatit - pes uvázaný u zábradlí sice nebyl velký, ale dobře živený a vypadal přátelsky, neměla by s ním být velká práce...

Rozhlédl se.

Majitelka pejska už před chvílí zmizela v nákupním centru a kolem dál chodili jen ti lhostejní, nevšímaví lidé. Pomalým krokem se vydal k zábradlí, dvakrát pomalu přešel kolem pejska, který měl svůj pohled upřený na vchod do supermarketu a okolí ho nezajímalo. Proto ani příliš nevnímal, když se pohnulo jeho vodítko, odpoutalo se a ocitlo v ruce podivného chlapíka...

Nechtělo se mu s ním jít. Ani trochu. Ale chlapík to nedělal poprvé a dobře věděl, že jen málo psů má na svého majitele skutečnou vazbu. Věděl, že v takovém případě stačí být jen dostatečně autoritativní a pes s ním půjde. A tento pejsek nebyl založením dominantní jedinec, se svojí majitelkou žili jen vedle sebe, zbytek osobnosti z něj navíc vyhnala kastrace prodělaná ještě ve štěněcím věku. Jeden z mnoha a velmi snadný cíl...

Svižným krokem spolu odcházeli do odlehlejší a méně frekventované městské části. Chlapík neměl zájem u sebe mít pejska příliš dlouho - jednak by ho mohl někdo poznat a také už byl hladový. Potřeboval peníze a potřeboval je rychle. Zabočil do průchodu vedoucího k jedné malé zaplivané hospodě a zadním vchodem vešel do kanceláře, kterou už znal z dřívějška...

Mezitím paní N. dokončila nákup, zaplatila u kasy a vyšla ven. Během chůze si ještě kontrolovala obsah tašky a popaměti došla k zábradlí...

„Je tady X.?“ Dívčina u stolu na něj nechápavě civěla a vrtěla hlavou. „Cože? Kdo? Pan X. tady není.“ „A kde je?“ „Není. A nebude. Už tu nedělá.“ Chlapík s malým pejskem na vodítku sprostě zaklel. Pak si zhnuseně změřil dívku, otočil se a se svým čtyřnohým úlovkem vyšel ven...

Zábradlí bylo prázdné.

Studené kovové tyče, nemluvný svědek toho, co se tu před chvílí stalo. Paní se o ně zhrouceně opírala, ztěžka dýchala a v hlavě měla tupé prázdno. Pak se vzchopila a začala bezhlavě zastavovat kolemjdoucí a ptát se, jestli někdo neviděl jejího pejska. Neviděli a viděli, vždyť takových psů je tolik, paní - máte si ho hlídat...

Ani ne kilometr od ní kráčel tou dobou po lesní cestě podivný chlapík s pejskem na vodítku.

V břiše mu kručelo hlady a věděl, že ve své boudě nemá k jídlu naprosto nic. A on měl tak strašnou chuť na maso. Znovu sklouzl pohledem na toho malého pejska, který s ním odevzdaně šlapal do neznáma...

Paní N. přiletěla domů, zapnula počítač a přihlásila se na svoji oblíbenou sociální síť. Doteď tam pouze sdílela, co měla ten den k jídlu a občas olajkovala nějaký motivační citát, ale měla dobrý pocit, že je „in“ a že tak sama přispívá k zvelebení lidstva...

Konečně došli do polorozpadlé lesní boudy stlučené z prken, kterou by šlo jen s obtížemi nazvat lidským obydlím. Ale dalo se tam přespat a bylo tam ohniště a pár hrnců.

A také načatá láhev levného alkoholu.

Z té si chlapík pořádně přihnul hned poté, co pejska přivázal k noze staré pohovky, na které trávil svá deliria, pokud ho alkohol neskolil už cestou k ní. Ale teď věděl, že se nesmí opít.

Čeká ho totiž ještě práce...

Paní N. se třásly ruce, když na klávesnici vyťukávala úpěnlivou prosbu o pomoc.

„Neviděli jste někdo mého pejska (viz fotka), měla jsem ho přivázaného před supermarketem, jen jsem šla nakoupit, už tam pak nebyl - prosím volejte tel. 123-456-789, jsem zoufalá...“

Pejsek se krčil na konci vodítka a instinktivně cítil, že je něco hodně špatně.

Na toho podivného chlapíka, který se k němu přibližoval s kovovou tyčí, vrčel, štěkal a cenil zuby, ale měl stažený ocásek a strašný, smrtelný strach. Neomylně vycítil, že tohle je konec.

Tříštění jeho lebeční kosti nemilosrdně ukončilo vzpomínku na cosi neurčitě krásného - vzpomínku, která mu projasnila poslední okamžiky jeho života...

Před počítačem sedí plačící žena. Její profil na sociální síti se plní komentáři. „Sdílím.“, „Určitě se najde!“, ale i reakcemi „Jste normální?! Nechat psa uvázaného před obchodem! Dobře vám tak!“ a paní už ví, že jakkoli je tento komentář krutý a nepomůže jí, je pravdivý...

Chlapík se zakousl do upečeného masa a po zarostlé tváři se mu rozlil blažený úsměv.

Není to vůbec špatné a ten pejsek nakonec zas tak malý nebyl, bude mít ještě na dva dny co jíst. Nemá výčitky svědomí, nemá pocit, že udělal něco zlého. Neměla ho tam baba nechat uvázaného, její chyba...

Paní N. sedí u stolku, hlavu v dlaních a tiše pláče.

Najednou se ozve lupnutí - sotva slyšitelný zvuk, který ji však okamžitě přiměje zvednout hlavu.

Krve by se v ní nedořezal.

Sklo v rámečku, ve kterém má umístěnou fotečku svého pejska, právě prasklo a roztříštilo se na tisíc kousků...

  Copyright © Viktor Dostál 2019  

Velmi doufám, že si na divného chlapíka z mé povídky vzpomenete, až zas dostanete ten skvělý nápad spojit dohromady psí procházku a nákup. Moje povídka je fiktivní, ale vychází s faktických realit a v popisovaném duchu mohla proběhnout kdykoli v minulosti - a kdykoli v budoucnosti zase proběhnout může...

P.S. Anglický název jsem své povídce dal záměrně.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí

 

Nedávno jsem v Poradně zodpovídal dotaz na téma „postavení dětí v lidskopsí smečce“. Před několika dny mi přišel mailem dotaz od jednoho pána (viz níže).

Protože obsahuje charakteristické názory a myšlení typické především pro lidi, kteří nikdy psa neměli a ochotně tak vstřebávají mnohdy velmi nebezpečné (pro jejich děti, jejich psy i je samotné) názory pochytané především na internetu, rozhodl jsem se (po předchozí telefonické domluvě a nabídce přímo jeho pisatele) tento mail zveřejnit a znovu rozebrat problematiku dítěte a psa ve společné lidskopsí smečce...

Činím tak velmi rád, protože se jedná o téma závažné s potenciálně velmi nebezpečnými důsledky v případě, kdy lidé použijí špatné postupy a obecně špatný přístup. V následujícím textu se budu věnovat jednak vysvětlení, proč určité vztahy mezi lidskými mláďaty a psy jednoduše nemohou fungovat jinak, než jak je dané přírodou a také tomu, proč jsou lidé tak náchylní poslouchat špatné rady a praktikovat chybné postupy.

A samozřejmě - všechny výše uvedené body jsem prostřednictvím telefonické rozmluvy zkusil vysvětlit také pisateli mailu a pevně doufám, že jsem uspěl...

Tak se do toho pusťme.

Pro základní orientaci teď nejprve v plné a nezměněné podobě ocituji dotaz v Poradně a moji odpověď:

 (2.6.2019)

Plemeno: beauceron
Pohlaví: pes
Stáří: 9 let
Kastrace: ne

Dotaz: Dobry den, rada bych znala vas nazor na postaveni deti ve smecce, hierarchii. Mame dve male deti (3 a 2 roky). Nas pes nase deti miluje, necha si od nich prakticky cokoliv. (samozrejme je ucime jak na psa sahat, at ho to neboli atd). Ale nikdy je neposlechne, napr. Starsi si ho obcas bere na voditko (napr. Na 5 minut s nim obchazi dum), on je v pohode, chodi s ni rad, ale zadny povel typu sedni neuposlechne. Vemu ho ja, staci se podivat a uz posloucha. Jak co nejlepe tedy deti a psy zaclenit, jak se mam chovat spravne ja? Pribyde k nam stene, opet pes, beauceron. Jak postupovat s nim co se tyce hierarchie? Dekuji za cele vase stranky skoro ani nespím jen je hltam.

Odpověď: Dobrý den, velmi mě těší, že Vás moje PSÍ STRÁNKY FALCO oslovily:) Už jsem zde tuto problematiku jinak mnohokrát zodpovídal - v lidskopsí hierarchii jsou děti z psího pohledu vnímány vždy jako mláďata a v žádném případě tedy nemohou být na hierarchicky vyšší pozici než dospělý (dospívající) pes. Pokud tuto základní zásadu porušíte a necháte svoje děti psu "poroučet" a vyžadovat po nich "poslušnost" v jakékoli podobě, je jen otázkou času, kdy s některým z nich pojedete na plastiku...

Uvědomte si prosím, že dvou/tříleté dítě má z psího sociálního vnímání psychiku malého štěněte. Pokud štěně v odpovídajícím stupni psychického vývoje udělá chybu a vůči dospívajícímu/dospělému psu dá najevo dominantní (nadřazené) vzorce chování, je dospívajícím/dospělým psem promptně poučeno. A jak vždy říkám, psí mládě chrání srst a celková fyziognomie, mládě lidské je oproti němu daleko zranitelnější.

V žádném (se vší vážností zdůrazňuji - v žádném!) případě nenechte své děti nikdy se psem o samotě, v žádném případě a nikdy nechtějte a nenuťte svého psa, aby "poslechl" Vaše dítě, které je v jeho očích zcela přirozeně zařazeno do ranku mláděte. Dokud se jako mládě bude chovat, bude ho chránit a spoustu věcí mu tolerovat - kromě jediné, a tou by byl jakýkoli pokus se nad něj hierarchicky nadřazovat. A tímto pokusem je mimo jiné i Vámi zmíněné "zadny povel typu sedni neuposlechne".

Uvědomte si prosím, jaká je ve dvou/třech letech psychika dítěte v porovnání s psychikou dospělého devítiletého psa (ještě ke všemu natolik dominantního plemene, jakým beauceron je) a buďte velmi rozumná. V opačném případě je jen otázkou času, kdy by došlo k velkému maléru. A velmi Vás prosím, tento můj apel berte smrtelně vážně. Vždy buďte ve společné přítomnosti Vašeho dítěte (dětí) a pejska s nimi, vždy buďte ve střehu a nikdy, absolutně nikdy nedovolte, aby kterékoli z Vašich malých dětí udělalo sebemenší (i nevědomý) pokus Vašemu psu dominovat. A v žádném případě tuto snahu nepodporujte a po svém psu poslušnost vůči malému (ani většímu) dítěti nevyžadujte - pes vnímá i v tomto směru hierarchii zcela jednoznačně a správně...

Obecně řečeno - Vy byste měla být v hierarchii nejvýše, Váš dospělý beauceron na pozici druhé, Vaše děti na hierarchické pozici poslední. Nové štěně v prvních měsících na stejné pozici jako děti (jsou to všichni mláďata a v této fázi je jedno, zda lidská nebo psí), postupně (vzhledem k daleko rychlejšímu vývoji psí psychiky vůči lidské) se mladý beauceron dostane na hierarchicky vyšší pozici než Vaše děti, které ještě hodně let pro každého psa budou "štěnětem".

Nejtragičtější případy lidskopsích neštěstí se stávají právě tehdy, kdy člověk zcela mylně se cítící být "pánem tvorstva" poruší základní hierarchická pravidla a cpe do vyšší pozice někoho, kdo na to z psího pohledu absolutně nemá právo. Často to bývá právě dítě a nesmyslný přístup rodiče "je to jen pejsek a musí tě poslouchat", následky pak bývají tragické. Neudělejte prosím stejnou chybu, děkuji...

Tolik tedy moje konkrétní odpověď na konkrétní dotaz, zabývající se vztahem dospělého psa (9 let) a malých dětí (3 a 2 roky). Proč tuto skutečnost zdůrazňuji, pochopíte za chvíli...

Následuje (s již zmíněným svolením pisatele, dotaz byl navíc adresován přímo do Poradny) obsah mailu se žádostí o moji reakci:

Dobrý den, pane Dostále,

reaguji na radu na Vašem webu z 2.6.2019 ohledně hierarchie dětí ve smečce. Je to podle mě velmi kontroverzní téma a budu moc rád, když si uděláte čas na reakci.

Neberte to, prosím, jakože se přu ... považuji to za výměnu názorů na úrovni ... zatím psa nemám, plánuji molossa (bullmastif / boerboel) a to celkem dlouho a zodpovědně - hltám ověřené informace, kde se dá, navštěvuji chovatele, získávám info o výchově obrů a těchto plemenech. Toto téma je pro mé dost zásadní, protože mám děti (2 a 4 roky).

Takže nejsem zatím zkušený chovatel, ale byl jsem dost v kontaktu s jinými, snad ne méně zkušenými, než Vy. Jejich názory jdou v tomto tématu přímo proti Vašim a Vaším článkem jste mi dost zamotal hlavu ... proto bych to teď rád nějak rozmotal :)

Zpravidla jsem se vždy u výchovy velkých psů setkal s názorem, že hierarchie smečky je při správné výchově rozdělena nekompromisně tlustou čarou na lidi a zvířata. Tuto tlustou čáru určuji já, ne jako alfa samec, ale jako super alfa samec, tzn. nejen že si hlídám svou pozici na vrchu, ale zároveň omezuji pozici jiných dominantních členů vůči dalším. Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat. Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat. Pokud to dělá, tak je to zejména chybou ve výchově a mou nedostatečnou dominancí, takže cítí potřebu doplňovat moji roli. Tolik z teorie, kterou jsem doposud načerpal a kterou jsem se chtěl řídit.

Váš model upřímně nechápu a pár věcí mi v něm nesedí. Pokud by to byla pravda a správný postup, tak by se štěně boerboela v mém případě dostalo do prostředí, kde je jednoznačně nejníže. Že by mi přišlo do domu štěně velikosti kočky a od začátku bylo nadřazeno mojim dětem je blbost. Takže cca za rok by se mělo jeho postavení vůči mojim dětem změnit, což by znamenalo, že je napadne a přitiskne na zem a získá nad nimi dominanci. To se mi moc nelíbí. Až pes zestárne a moji kluci vystoupí z puberty, bude opět vhodné, aby přebrali dominanci nad psem. Je totiž nesmysl, aby dospělý pes dominoval dospělým lidským členům. Takže by oni měli psa např. zakleknout a získat své postavení zpět? U ohaře možná, dospělý boerboel nebo Tosa Inu je ale zabije. Takže by měli být podřízeni psu, dokud nezdechne a já koupím nového?

Budu moc rád, když váš model pozice dětí ve smečce vysvětlíte hlouběji, hlavně jak by to mělo technicky fungovat. Řeknu na rovinu, že mi nedává smysl, že by to takto mělo být správně a neumím si představit toto praktikovat. Ano, své děti nenechám dávat psu rozkazy, ale to hlavně proto, aby mi ho nepokazili. Ne proto, že bych z jeho strany čekal útok a považoval to za správné.

S přáním pěkného dne,

Ing. J. M. (mail mám k dispozici podepsán celým jménem včetně tel. kontaktu, pro potřeby článku stačí pouze titul a iniciály)

Pisatel má tedy děti v podobném věku (2 a 4 roky), psa nikdy neměl a plánuje pořídit některé z molossoidních plemen (konkrétně uvádí bullmastifa nebo boerboela). V této chvíli za sebe podotýkám, že se v obou případech jedná o plemena fyzicky i psychicky značně disponovaná, se silným teritoriálním pudem a vysokou vrozenou dominancí - tedy typ plemen, která bych nikomu nezkušenému jako prvního psa rozhodně nedoporučil. Tuto skutečnost jsem pánovi ostatně také sdělil při našem telefonickém rozhovoru s doporučením, aby si výběr ještě jednou pořádně promyslel. Na druhou stranu oceňuji, že se jako potencionální majitel chová v tomto směru zodpovědně a hledá informace ještě před pořízením psího jedince konkrétního plemene - nebývá to zdaleka samozřejmostí a v opačném případě pak často následuje velké zklamání a nešťastná společná lidskopsí budoucnost...

Pokračuji.

Citace z mailu:

„Zpravidla jsem se vždy u výchovy velkých psů setkal s názorem, že hierarchie smečky je při správné výchově rozdělena nekompromisně tlustou čarou na lidi a zvířata. Tuto tlustou čáru určuji já, ne jako alfa samec, ale jako super alfa samec, tzn. nejen že si hlídám svou pozici na vrchu, ale zároveň omezuji pozici jiných dominantních členů vůči dalším. Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat. Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat. Pokud to dělá, tak je to zejména chybou ve výchově a mou nedostatečnou dominancí, takže cítí potřebu doplňovat moji roli. Tolik z teorie, kterou jsem doposud načerpal a kterou jsem se chtěl řídit.“

Tato velmi mylná a nebezpečná teorie je přímou příčinou mnoha lidskopsích tragédií - utajených i široce medializovaných.

Přesně vychází z oblíbených představ a dogmat o člověku jako pánu tvorstva, jemuž jsou všechny ostatní životní formy přirozeně podřízeny a pokud to tak samy nevnímají, jsou po zásluze poníženy, zmrzačeny nebo utraceny...

Vidíme to tak často nejen u druhu psího, ale i například v zoologických zahradách, kdy psychicky narušený lidský jedinec vleze do výběhu šelmy, která jej zcela přirozeně vnímá jako narušitele a méně nebo více fyzicky zdecimuje. Co následuje? Ne potrestání lidského viníka (což by, přiznejme si, většinou i tak bylo již jen formou „in memoriam“), ale likvidace (odstřel) zvířete s odůvodněnim, že se jedná o jedince nebezpečného lidem. Pouze proto, že jednal plně v souladu se svými (zoologům a etologům známými) vrozenými vzorci chování - sociálními, teritoriálními i predátorskými...

Omyl, vážení „pánové tvorstva“.

Hierarchie v žádném případě není „rozdělena nekompromisně tlustou čarou na lidi a zvířata“ - a to ani v případě člověka a psa.

Člověk sám o sobě v žádném případě není „superalfasamec“.

Člověk je na počátku spolužití na stejné startovní čáře jako jeho pes.

Nemá žádná vyšší privilegia a vyšší postavení. Privilegia a postavení si musí postupem času vybudovat, musí prokázat takové schopnosti (osobnostní a komunikační), aby se na ono (nejvyšší) místo ve své lidskopsí smečce dostal. Papíry k pořízení psa, hacienda, základní péče ve formě poskytnutí potravy, procházek a střechy nad hlavou... dokonce ani ta největší „láska“... nic z toho vám na dosažení nejvyšší hierarchické pozice samo o sobě nestačí.

PES VÁS NEBUDE AUTOMATICKY UZNÁVAT JAKO TOHO NEJSCHOPNĚJŠÍHO A NEJVÝŠE POSTAVENÉHO POUZE NA ZÁKLADĚ SKUTEČNOSTI, ŽE JSTE ČLOVĚK.

Ani ve své smečce, ani jinde.

Citace z mailu:

„Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat.“

Žádná „regulace pod čarou“ neexistuje.

Ve společenství sociálně žijících zvířecích druhů neexistuje žádný protekcionismus. Mláďata chrání a vychovává celé společenství - bez rozdílu, zda se jedná o mládě A, B nebo C. Sociálně žijící predátoři, mezi které patří přes svoje vlčí předky i dnešní psi, se navíc rozmnožují na základě přírodního výběru, tedy v rámci společenství pouze alfapár (tedy nejschopnější a geneticky nejkvalitnější jedinci).

Pro psa v lidskopsí smečce je lidské mládě (dítě) při správném chování společenství přirozenou součástí jeho smečky a tak se k němu i chová - chrání je, hraje si s ním, není pro něj objektem žárlivosti. Ale samozřejmě se také (na základě výše zmíněných vrozených sociálně-hierarchických vzorců chování) podílí na jeho „výchově“ - udělá-li mládě chybu, je usměrněno. A jak už jsem za ty roky mnohokrát vysvětloval, je zapotřebí jednoduše dávat pozor a nenechávat dítě se sebevíc přítulným pejskem o samotě, protože dítě může snadno tu chybu udělat (například agrese, porušení hierarchických pravidel) a pes následně zareaguje, pokud ho dítě něčím praští nebo mu sebere jeho „kořist“...

Velmi nebezpečné však je, pokud v lidskopsí smečce mezi dítě a psa postavíte zeď.

Nějak takhle - cituji: „Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat.“

Zakážete (znemožníte) přirozenou interakci mezi psem a dítětem a tím zcela jasně svému psu řeknete „tahle bytost (dítě) není součástí naší smečky“. Důsledek? Pes se přesně tak začne k dítěti chovat - bude pro něj narušitelem, vetřelcem v jeho vlastní smečce. Pak už není jen krok, ale malinký krůček od toho, aby došlo k tragédii...

Jednoduše řečeno - pokud pes nevnímá dítě jako štěně, tedy obecně mládě, pokud je dítě od samého začátku nad psa nadřazováno jako „něco lepšího“, pak se k němu jako k mláděti a součásti vlastní smečky nebude chovat. Bude se k němu chovat jako k cizímu a pokud tento cizinec například naruší jeho osobní prostor, bude reagovat agresí, ne tolerancí, jak by se zachoval vůči mláděti vlastní smečky.

Alfajedinec ve smečce řídí smečku jako celek, zasahuje vůči asocíálním projevům, ale ve chvíli, kdy by podporoval hierarchickou dominanci níže postaveného jedince (dítěte/štěněte) vůči výše postavenému jedinci (dospívajícímu/dospělému psu), smečku by kompletně rozložil, zneschopnil a ve svém postavení skončil...

Není žádné „pouze pod čarou“. Pokud pes vnímá dítě jako štěně, pokud člověk ve své lidskopsí smečce reálně (ne pouze vlastní domýšlivostí) funguje jako alfa a v případě „prohřešku mláděte“ zasáhne sám, pak se žádné lidskopsí tragédie nedějí. Pokud ve své lidskopsí smečce člověk nefiguruje na té nejvyšší pozici, protože je neschopný nebo ho to jednoduše nezajímá, pak v okamžiku hierarchického prohřešku přejímá iniciativu pes, kterého se to týká. A poté se všichni diví, proč ten mírumilovný pejsek kousl dítě...

Citace z mailu:

„Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat.“

Proboha!

Přirozené hierarchicky organizované sociální psí společenství (smečka) je alfou a omegou psího vnímání světa, jeho základní jistotou, geneticky danou. Na vrcholu smečky stojí ten nejlepší jedinec z hlediska inteligence, zkušeností a komunikačních i vůdcovských schopností. Zbylí jedinci smečky jsou vůči němu v podřízeném postavení, navzájem propojení dalšími složitými hierarchickými vazbami nadřazenosti a podřízenosti.

V žádném případě, nikdy a nikde, není psí mládě nadřazeno dospělejšímu (tj. schopnějšímu) příslušníku smečky!

Není a nemůže být.

Nemá a nemůže na to mít schopnosti, je to mládě teprve se učící ve svém životě fungovat, mládě teprve získávající zkušenosti.

Nebo fungujete ve vlastní rodině tak, že vaše dítě je podřízeno vám (konkrétně jednomu z rodičů - otci) a nadřazeno druhému (matce)? Malé dítě? Větší? Puberťák?

Pokud by zmíněný model kdokoli ve své rodině aplikoval, nezískal by ze svého potomka jedince s „pocitem jistoty a důvěry bez potřeby své postavení jakkoli usměrňovat“. Získal by potomka se zrůdně poničeným charakterem a zásadními osobnostními a sociálními problémy. Kdo nevěří, může si to zkusit prakticky...

Dítě (v konkrétním případě ve věku 2 a 4 roky, obecně dítě s dětskou/nedospělou psychikou) nadřazené psu?

Přirozená dětská krutost by okamžitě dostala zelenou a důsledky by na sebe nenechaly dlouho čekat. Prostudujte si v dnešní době běžné kauzy o psech umlácených či jinak týraných - dítětem nebo dětmi...

Pes, jemuž je hierarchicky násilně (protože přirozeným způsobem to udělat nelze) nadřazeno dítě (z jeho přirozeného pohledu mládě logicky zařazené na nižší pozici)? A pes tak údajně získá jistotu a důvěru?

Citace z mailu: „Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat.“

Proboha - tuto šílenou „teorii“ opravdu někde někdo zveřejnil?! A jinak jsme zdraví a při smyslech? Nebo jenom pitomí a z pozice „pána tvorstva“ ignorující a pohrdající základními etologickými vzorci chování sociálně organizovaných zvířecích druhů - predátorů, mezi které jen tak mimochodem patří také psi?

Citace z mailu:

„Váš model upřímně nechápu a pár věcí mi v něm nesedí. Pokud by to byla pravda a správný postup, tak by se štěně boerboela v mém případě dostalo do prostředí, kde je jednoznačně nejníže. Že by mi přišlo do domu štěně velikosti kočky a od začátku bylo nadřazeno mojim dětem je blbost. Takže cca za rok by se mělo jeho postavení vůči mojim dětem změnit, což by znamenalo, že je napadne a přitiskne na zem a získá nad nimi dominanci. To se mi moc nelíbí. Až pes zestárne a moji kluci vystoupí z puberty, bude opět vhodné, aby přebrali dominanci nad psem. Je totiž nesmysl, aby dospělý pes dominoval dospělým lidským členům. Takže by oni měli psa např. zakleknout a získat své postavení zpět? U ohaře možná, dospělý boerboel nebo Tosa Inu je ale zabije. Takže by měli být podřízeni psu, dokud nezdechne a já koupím nového?“

Takže opět pár mých slov k tomuto odstavci...

V určitém bodě mého rozhovoru s pisatelem mailu jsem pochopil, v čem tkví jeho velký problém a pomýlení.

A když jsem ho na to upozornil, bylo na druhé straně chvilku ticho...

Tento pán (stejně tak jako mnoho jiných lidí) někde (nevím kde - na internetu? od určitých chovatelů? od určitých „cvičitelů“ a „psích psychologů“?) nabyl zásadně mylného dojmu, že hierarchie ve smečce je určená tím, kdo je fyzicky silnější.

Že pokud budu 120kg chlap, pes se na mě koukne a řekne si „Tyjo, tak tohle je rozený vůdce, to je bourák, toho budu poslouchat!“

A další skutečnost - pisatel mailu evidentně nikde nenarazil (moje PSÍ STRÁNKY FALCO jsem mu v této souvislosti vřele doporučil k prostudování) na zjištění, že psí psychika (stejně jako ta lidská) se mění v závislosti na prostředí a prožitých zkušenostech, mění se s věkem a mění se v závislosti na chování členů svého sociálního společenství.

Ano, samozřejmě.

Štěně jakéhokoli plemene ve věku příchodu do svého nového domova není nadřazeno malým dětem.

Ale není jim ani podřízeno.

V této fázi vývoje jsou mláďaty oba druhy - lidský i psí.

Ale vývoj psychiky mláděte psího (štěněte) postupuje vzhledem k dramaticky kratší době psího života daleko rychleji než vývoj psychiky mláděte lidského (dítěte). Za rok bude pes v pubertě, dětem z tohoto konkrétního případu bude 3 a 5 let. Psychicky budou stále velmi malými mláďaty. Za další 3 roky, kdy pes typu molosse dospěje a bude na vrcholu sil, bude dětem 6 a 8 let, stále budou z psího pohledu mláďaty a z lidského dětmi. Ve svých 10 letech bude moloss na sklonku života, dětem bude 12 a 14 let - budou teprve v pubertě, zdaleka ještě z psího pohledu ne dospělí jedinci...

URČUJÍCÍM FAKTOREM V POSUZOVÁNÍ OSOBNOSTI (LIDSKÉ I PSÍ) JE Z POHLEDU PSA NIKOLI FYZICKÁ VELIKOST A FYZICKÁ SÍLA, ALE STUPEŇ VÝVOJE PSYCHIKY A OSOBNOSTNÍ VLASTNOSTI JEDINCE.

Citace z mailu: „Takže cca za rok by se mělo jeho postavení vůči mojim dětem změnit, což by znamenalo, že je napadne a přitiskne na zem a získá nad nimi dominanci.“

Přemýšlím, ze kterých zdrojů pisatel tuto blbost (použiji jeho vlastní výraz) přejal - nebo zda se jedná o jeho vlastní závěr, čemuž se mi nechce věřit.

Každopádně toto byl jeden z důvodů, proč jsem mu nedoporučil pořízení podobného plemene, pokud nezmění svůj náhled na hierarchické principy psího druhu.

Citace z mailu: „Až pes zestárne a moji kluci vystoupí z puberty, bude opět vhodné, aby přebrali dominanci nad psem. Je totiž nesmysl, aby dospělý pes dominoval dospělým lidským členům. Takže by oni měli psa např. zakleknout a získat své postavení zpět? U ohaře možná, dospělý boerboel nebo Tosa Inu je ale zabije.“

A toto je už jen potvrzení. Myslím, že mnozí z vás už teď stejně jako já správně tušíte, z jakého zdroje vítr vane...

Ponížit. Zakleknout. Zalehnout. Nic jiného nezná/neznají?

Citace z mailu: „Takže by měli být podřízeni psu, dokud nezdechne a já koupím nového?“

Ano, dokud jejich psychika a osobnostní vybavení budou na nižší úrovni (tedy v psychickém věku dítěte/mláděte), nebudou na vyšší pozici. Pes (moloss vůbec) je pes jednoho pána (pokud se v jeho lidskopsí smečce dostatečně disponovaný lidský jedinec nachází, jinak přebírá nejvyšší pozici sám), chrání svoji rodinu (lidskopsí smečku) a pokud si ho vezme dostatečně rozumný, empatický a osobnostně i komunikačně vyspělý majitel, pak spolu prožijí plnohodnotný život. A jednoho dne jeho psí parťák „nezdechne“, ale odejde do psího nebe...

Citace z mailu:

„Budu moc rád, když váš model pozice dětí ve smečce vysvětlíte hlouběji, hlavně jak by to mělo technicky fungovat. Řeknu na rovinu, že mi nedává smysl, že by to takto mělo být správně a neumím si představit toto praktikovat. Ano, své děti nenechám dávat psu rozkazy, ale to hlavně proto, aby mi ho nepokazili. Ne proto, že bych z jeho strany čekal útok a považoval to za správné.“

Pisateli (jak jsem už učinil během našeho telefonického rozhovoru) i dalším lidem s podobným smýšlením a (přejatým/vlastním) přístupem ke psům v dobrém doporučuji k prostudování tyto PSÍ STRÁNKY FALCO. Najdou zde mnohokrát vysvětlené principy smečky, pozice vůdce, chůvy a mláďat (dětí) - najdou zde vysvětlení pojmů smečka a komunikačních postupů.

Citace z mailu: „Ano, své děti nenechám dávat psu rozkazy, ale to hlavně proto, aby mi ho nepokazili.“

Najdou zde v podobě článků a velkého počtu lidskopsích příběhů skutečný lidskopsí vztah, postavený na vzájemném respektu, důvěře a fungující hierarchii. Hierarchii založené ne na fyzické převaze a „zaklekávání“, ale založené na osobnostní kvalitě a přirozené komunikaci.

Pokud si to někdo ani pak nedokáže představit, pak si prosím dotyční žádného psa nepořizujte. Ani jorkšíra, kterého byste „zaklekávali“ snadno a ani molosse, který by vám velmi rychle vysvětlil, že takto se k němu chovat nebudete.

Máte k dispozici celé PSÍ STRÁNKY FALCO a celý zbytek svého života.

Pokud budete bezcitní, arogantní a budete prosazovat hrubou sílu, pokud nebudete respektovat psí psychiku, pak jsou plemena, která mohou ublížit vám a mohou ublížit vašim dětem. Pokud k tomu dojde (a dochází k tomu v dnešní době až příliš často, stačí sledovat média), pak je za tím vždy člověk. Pes jen reaguje - na špatnou výchovu, na nezvládnutou hierarchii, na fyzické i psychické týrání, na umělé nadřazování dítěte nad psa, na špatné zacházení.

Už jsem o tom nejednou psal a mnohokrát to vysvětloval - není povinnost mít psa. Pes skutečně není pro každého. Mít psa je dar a pocta a žít s molossem nebo pastevcem je úžasné, pokud si ho člověk nepořídí jen proto, že jeho ego si žádá „velkého psa“. V takovém případě to totiž nikdy nekončí dobře a často na to doplatí nevinné lidské i psí bytosti.

Jsem velmi rád, že jsem na základě uvedené mailové reakce mohl jednak pár věcí vysvětlit telefonicky (a teď i písemně) přímo pisateli a jsem rád, že formou tohoto článku teď mohu přimět k zamyšlení i řadu dalších lidí. Je jich totiž hodně, jsou ovlivněni „silovým“ přístupem, který bohužel především psí laici ke své škodě velmi snadno a ochotně přijímají za vlastní.

Pisateli mailu jsem mimo jiné řekl, že jeho velkým hendikepem je to, že nikdy psa neměl a řadu věcí si neumí představit. V tom je totiž problém mnoha psích prvomajitelů.

Jeden příklad za všechny.

V tomto konkrétním příběhu mi jeho hlavní aktér během našeho hovoru tvrdil, že „je zapotřebí naučit psa respektovat dítě“...

Naučit.

Zde se odkrývá, řekl bych, ten hlavní průšvih, pokud začne potenciální psí majitel takto přemýšlet.

Absolutní nerespektování vrozených vzorců chování a přesvědčení, že „já to do tebe dostanu, všechno jde znásilnit, všechno jde naučit“.

Je to naprosto stejné, jako když vlezete tygrovi do klece.

„Ani se mě nedotkneš, já jsem člověk a jsem výš než ty. To se musíš naučit.“

Nepřežijete deset minut.

Protože genetika a vrozené vzorce teritoriálního chování predátora.

„Tohle je moje dítě a bude hierarchicky nad tebou.“

Nebude.

Protože genetika a vrozené hierarchické sociální vzorce chování psa.

Mějte v sobě základní pokoru a respekt k přirozeným principům daným přírodou a nesnažte se je ohýbat kvůli svým rozmarům a pocitu vlastní jedinečnosti a nadřazenosti.

Mláďata jsou mláďata z pohledu stupně rozvoje psychiky a každý tvor na této planetě (kromě člověka) je takto vnímá. V rámci vlastního druhu chrání a vychovává, se snahou vytvořit z nich co nejkvalitnější dospělé jedince. Pokora a respekt mláděte vůči staršímu a zkušenějšímu jedinci i jiného druhu je dána každému živočišnému druhu s výjimkou člověka a je v něm přirozeným způsobem podporována - opět s výjimkou člověka.

S výjimkou člověka.

Přesně v tom je velký problém některých lidí...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Fakta a činy

 

Na letošním 32. VÝCVIKOVÉM A RELAXAČNÍM SOUSTŘEDĚNÍ FALCO jsem natočil následující příběh o psí síle, lidské nesobeckosti a odhodlání pomoci.

Je vůlí osudu, že někde na jeho samém počátku stojí mimo jiné také moje práce s lidmi a jejich pejsky a jsem šťastný, že už před lety jsem mohl stát u zrodu toho, aby se dnes mohl stát skutečností.

Jsem šťastný, že jsem k němu mohl přispět i v současnosti.

A pevně doufám, že se mi v tomto videu podařilo zachytit vše důležité a podstatné. Protože všechno, co se v něm odehraje, pojmenuje a řekne, důležité a podstatné je...

Některé lidi by mělo přimět k zamyšlení nad sebou samými a mnoha dalším ukázat, že nic není nemožné pro člověka ani pro pejska, pokud místo prázdných slov nastoupí činy a místo pokrytectví a pohrdání fakta.

Podívejte se teď sami na příběh obdivuhodné psí vůle, síly psí smečky a osudového setkání a spolupráce několika lidí, dvou pejsků a hlavní protagonistky - osmileté nevidoucí a neslyšící fenečky...

Jenom fakta a činy.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes se nebije. Nikdy. Ničím.

 

Zopakuji to ještě jednou...

Pes se nebije.
Nikdy.
Ničím.

Je pár věcí na světě, které mě dokáží rozpálit doběla.

A jednou z nich je, když vidím člověka, jak bije svého psa. Čímkoli, co má právě po ruce - vodítkem, taškou, časopisem, kabelkou, deskami...

A když nemá nic, použije alespoň svoji ruku.

Ruku.

Ruku, která by měla pejska hladit - ruku, která by mu měla pomáhat.

Vodítko.

Vodítko, které má jeden jediný účel - vodit. Slyšíte to slovo „vodítko“? Od základu „vodit“? Není tam žádné „bít“ nebo „přetáhnout“...

Je neuvěřitelné, kolika lidem je zapotřebí natvrdo a velmi razantně tuto skutečnost vysvětlit.

Zažil jsem podobné situace už ve svém psím životě mnohokrát a nikdy jsem k nim nemlčel. Jsou jak přes kopírák, tak typické pro určité skupiny lidí.

    Namyšlená a naprosto se neovládající slečna s hysterickým křikem třískající svého psíka vodítkem...
    Šmejd se sadistickým výrazem v obličeji přetahující svého psa vodítkem přes hřbet...
    Slušně vypadající paní středního věku „srovnávající“ svého psa malého plemene tvrdými deskami...
    Chladně se tvářící důchodkyně „korigující“ svého pejska francouzskou holí, o kterou se náhle vůbec nemusí opírat...
    Ječící namalovaná žena do nepříčetnosti vytočená „neposlušností“ svého psího parťáka, bušící do něj kabelkou...

    A přístup některých cvičáků a jejich provozovatelů či cvičitelů, kteří svým klientům zcela vážně vysvětlují, že „neposlušnost“ či „agresivitu“ musí ze svých psů vymlátit.

    A přístup některých chovatelů určitých plemen, kteří budoucím majitelům svých štěňat kladou na srdce, že jejich psa je třeba vychovávat násadou od krumpáče.

Přijde vám to normální...?

Mně rozhodně ne.

Přijde mi to jednoznačně úchylné a sadistické - jak od těch, kteří takové postupy doporučují a propagují (a takových opravdu není málo!), tak od těch, kteří je aplikují (a bohužel i těchto jedinců je moc!). Troufám si odhadnout, že řada z vás se s podobnými doporučeními osobně setkala, stejně jako se řada z vás stala svědkem „ruční výchovy“ psího chudáka...

Jistě.

Řada z vás teď souhlasně kýve hlavou a říká si „jo, je to strašný“...

A teď mi povězte - proč se tolik z vás, kteří se stanete svědkem podobné scény, jenom díváte?

Díváte se a neuděláte vůbec nic.

Dokonce ani dotyčnému nic neřeknete...

Ti nejstatečnější z vás dokonce najednou ohluchnou a dívají se někam úplně jinam...

Tolikrát jsem to zažil.

Naposledy před týdnem.

    Vzteklá paní trestající svého psíka tvrdými deskami (protože je právě držela v ruce) za „neposlušnost“ a kolem chumel dalších lidí s pejsky.

    Vystartoval jsem tehdy velmi ostře, protože jak jsem už napsal, pár věcí mě dokáže rozpálit doběla. A všichni kolem statečně mlčeli, protože si to buď s majitelkou pejska nechtěli rozházet, nebo byli jednoduše zbabělí. Nebo jim v tom nejhorším případě přišlo její chování k vlastnímu pejskovi normální?

    Nevím a ani vědět nechci. Ale nejenom té paní, ale i těm lidem kolem jsem k tomu řekl svoje... 

Zbabělosti a strachu „nezpůsobit si nějakou nepříjemnost“ je na tomto světě až moc a i proto se obecně nacházíme v čím dál větším srabu.

Velmi nerad píši o negativních jevech.

Nemám z toho žádné potěšení.

Ale musím je vytahovat na povrch právě proto, že se pro mnoho lidí stávají běžnou a všeobecně přijímanou normou.

    Proč si tolik lidí myslí, že pokud na někoho začnou agresivně ječet a řvát, dotyčný se jim složí před očima a oni tak dosáhnou svého?
    Proč si tolik lidí myslí, že pokud někoho začnou mlátit, dotyčný vůči nim získá úctu a respekt?
    Proč si tolik lidí myslí, že se pes nejlépe vychová křikem a bitím? Že pokud pes v dané situaci něco udělá jinak nebo nezareaguje dostatečně rychle, je rána čímkoli super řešením? 

Protože jsou jejich majitelé „jenom“ hloupí? Primitivní? Agresivní? Zlí...?

Ani lidské mládě nevyroste ve vyrovnaného a zdravě sebevědomého lidského jedince, pokud si ze svého dětství odnáší výchovné argumenty ve formě výprasků a pohlavků.

Pes navíc není člověk.

V psí etologii nefunguje bití jako korekční mechanismus. Jakýkoli podobný akt je z psího hlediska jednoznačné vnímán jako akt fyzické agrese. A jako takový vyvolá u submisivního psa psychické zhroucení a stres, u psa dominantního obrannou nebo útočnou reakci.

Je velmi vypovídající, jaký typ psů a psích plemen se nejčastěji stává obětí „ručního vysvětlování“.

S výjimkou těžce psychopatických majitelů jimi nejsou psi velkých, silných a přirozeně dominantních plemen. Protože stejně jako například koní se jich lidé bojí - a bohužel, v řadě případů je to ten jediný důvod, proč si k nim nic nedovolí.

Zato psi malých až středních plemen to schytávají v plné palbě.

    Protože jsou malí, poměrně málo reálně nebezpeční a jejich majitel si na ně troufne. Protože si to přece může dovolit, že?
    Může si dovolit je terorizovat...
    Může si dovolit vylít si na nich špatnou náladu a frustraci z vlastní vinou podělaného života..
    Může si dovolit na nich demonstrovat, jaký je macho...

Tito lidé jsou ubožáci. Ale nezaslouží si lítost. Zaslouží si odsouzení.

Kdyby existovala spravedlnost, pak by takový člověk jednoho dne potkal správně narostlého psího pastevce, který by mu srozumitelnou řečí sdělil, že je jeho karma a jde mu to vrátit za jeho vlastního pejska.

A dotyčný lidský odpad by už nikdy v životě žádnému pejskovi neublížil...

Občas se ale spravedlnost probudí a zapracuje.

To v případech, o kterých se občas dozvíte z médií.

    „Pes z nepochopitelných důvodů napadl svého majitele. Ten leží s těžkými zraněními na úrazovém oddělení krajské nemocnice.“

Z nepochopitelných důvodů...? Ale houby.

Psi mají velmi dobrou paměť a každý pohár jednou přeteče...

Občas takový šmejd potká mne.

Nebo jiného člověka, který se v podobné situaci nebude bát a nebude se dívat jinam.

Zkuste se do naší party přidat i vy.

Přestaňte mít strach, že si uděláte zle, když budete svědkem toho, že člověk bije svého psa a nenecháte to být. Nemusíte hned dotyčného inzultovat a věřte, že stačí být dostatečně razantní slovně a budete úspěšní. Oni tito „psí milovníci“ totiž bývají v jádru duše zbabělé a velmi, velmi slabé osobnosti. Nemusíte být rváči.

Ale nebuďte proboha zbabělci a pouze „nesouhlasně“ nepřihlížejte zlu.

Přihlížet zlu totiž znamená sám se na něm podílet.

Mnozí z vás se prezentujete jako obrovští bouráci na sociálních sítích a hned byste pořádali trestné výpravy a někoho veřejně ukřižovali, ale v reálném životě jste zalezlí v koutě, jen abyste si to u někoho nerozházeli. Bojíte se, svoji „statečnost“ často skrýváte i v bezpečí vymyšlených jmen a přezdívek. Při konfrontaci s konfliktem v reálném životě býváte ti první, kdo uteče.

Vím, že je to tvrdé hodnocení, ale měl jsem to zklamání se už mnohokrát o tomto rysu lidské povahy osobně přesvědčit. Bohužel.

Takže.

Zamyslete se prosím nad tím, co jsem vám teď napsal. Ti, jichž se to týká. Ti, kdož tak rádi koukáte někam jinam.

Protože jinak jednoho dne, až sami a hodně budete potřebovat pomoc, se bude dívat stranou někdo jiný...

Myslete na to, že pes se nebije.
Nikdy.
Ničím.
A nejen váš vlastní, ale ani pes někoho jiného.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Přítěž nebo parťák...?

 

Víte, kde zjistíte skutečný vztah vás a vašeho psího parťáka?
Ne na cvičáku.
Ne ve vašem domácím prostředí.
Ne na zahradě, na dvoře nebo v kotci.

Kvalitu svého vztahu, napojení a vzájemného porozumění poznáte někde úplně jinde...

Je to tak jednoduché.

Vezměte svého pejska a zkuste s ním strávit pár dnů v úplně cizím prostředí.

Ubytujte se spolu třeba v nějakém penzionu, na horské chatě nebo v jiném zařízení, kde nebudete jenom vy dva. Prožijte spolu pár dnů v prostředí, které není sterilní - v prostředí, kde budete muset každou chvíli řešit interakci s okolím.

Už při příjezdu vás bude čekat základní uvítací kolečko - registrace na recepci, převzetí klíčů, transport zavazadel do pokoje. Jak se bude chovat váš pejsek? Bude nervózně poštěkávat na každého kolemjdoucího, vzpínat se na vodítku a vykazovat nepřehlédnutelné známky stresu a nervozity? Nebo prosté nevychovanosti? Budete nervózní a naštvaní i vy, protože nebudete vědět, jak zároveň vyřizovat formality, mít plné ruce zavazadel a zároveň udržet vystresovaného psíka?

Budete bojovat s pejskem, ze všech sil vás táhnoucím nejprve po schodech nahoru a poté se stejným způsobem řítícím po schodech dolů? Nebo s pejskem, pro kterého schody obecně představují problém – problém, se kterým jste mu nikdy nepomohli?

Budete řešit každý roh nebo sloupek zábradlí, který se váš pejsek rozhodne mermomocí označkovat?

Nebo budete mít vedle sebe pejska klidného, soustředěného, který vám nevyrve ruku z ramene, v naprosté pohodě zvládne i úzké točité schody a rohy i sloupky po něm zůstávají netknuté...?

Co se stane, až budete míjet cizí pokoj, kde se najednou zprudka otevřou dveře a na chodbu vyběhne malé dítě vašemu pejskovi přímo pod čumák? Budete mít následně velký problém, kdy budete prosit rozezleného rodiče, ať proboha nevolá policii, protože jeho dítko srážku s vaším psem určitě přežije? S argumentem, že si za to kousnutí, štípnutí nebo škrábnutí může jeho potomek sám, neuspějete - i v takovém případě je totiž zodpovědnost na vás. Ruku na srdce - kolik z vás je schopno a ochotno svého psa vést tak, aby šel vedle vás, ne metr (nebo i víc) před vámi? Aby se vám nevyškubl, jedním trhnutím v okamžiku nerozšířil svůj akční rádius přesně o vzdálenost k narušiteli svého/vašeho osobního prostoru?

Co až potkáte opilé(ho) jedince, řvoucí a dokazující si svoji jedinečnost co nejagresivnějším způsobem – nejlépe přímým fyzickým kontaktem s vámi či vaším psem?

Nebo to váš psí bodyguard s nadhledem ustojí, zvyklý a vámi vychovaný podobné situace zvládnout bez agrese, ať už dominantní nebo ze strachu? Na druhou stranu – bude vás v odůvodněném případě bránit nebo se bude schovávat za vás...?

Až půjdete na snídani, oběd nebo večeři - necháte svého pejska na pokoji, protože víte, že byste ho v prostoru jídelny nezvládli? Víte, že by vám stáhl ze stolu jídlo i s ubrusem? Správně tušíte, že by vystartoval, jen by se číšník přiblížil - a jste si jisti, že by fungoval na první našlápnutí, jen co by se ve stejném prostoru objevil další pes?

Nebo se nebudete skrývat za alibistickým „on bude mít v pokoji větší klid“ a váš psí parťák vaši snídani/oběd/večeři v klidu proleží vedle vás na zemi jen s občasným protáhnutím se a změnou polohy - bez štěkání, bez agrese vůči kolemjdoucím, bez stresu a dobývání se na vaši či sousedovu porci...?

Může se vám jednoho krásného dne v životě stát, že budete muset nebo chtít sdílet malý uzavřený prostor s dalším člověkem a jeho pejskem. S člověkem a pejskem, které oba ve svém životě uvidíte vůbec poprvé. Bude váš pes rapl, který vedle sebe nesnese jiného psa? Budete muset řešit neustálé psí vrčení a půtky? Budete mezi nimi muset zavírat dveře, aby se k sobě nedostali?

Nebo se vaši psí parťáci budou chovat přesně tak, jak je jako sociální tvory naprogramovala příroda a následně jste to správnou výchovou vy sami v nich upevnili? A budou navzájem nekonfliktní ve dne i v noci - i v konstelaci, kdy se sejdou dva povahově velmi dominantní jedinci, protože jste je vychovali jako sebevědomé a hierarchicky fungující psy, ne psychicky zničené trosky...?

Vnímáte svého psa v podobných situacích jako přítěž, protože se na jeho reakce a vzorce chování nemůžete spolehnout, popřípadě je vůbec neznáte? Bojíte se? Bojíte se, že byste ho nezvládli? Bojíte se, že by mohl způsobit problémy - ať už vám nebo někomu jinému?

Nebo je váš pes zároveň i váš parťák, který s vámi sdílí vše, znáte jej a on vás, umíte si navzájem sdělit podstatné informace, nasloucháte si a opravdu žijete spolu - nejen vedle sebe...?

Není problém zjistit, jak na tom vy a váš psí parťák jste.

Možná budete překvapeni - možná příjemně, možná se potkáte s nepříjemnou realitou.

A velmi pravděpodobně zjistíte, že na reálné podmínky života vašeho psa opravdu nepřipraví prostředí a postupy cvičáků. Nevystačíte s „přivoláním“ a „odložením“, ostré hulákání povelů a „posílání na místo“ psí psychiku nepodpoří, ale podrazí. Bude následovat stres a stres vždy generuje nevypočitatelné a agresivní vzorce chování...

„Real Life is Out There“.

Skutečný život je tam venku.

Ne nadarmo vidíte tohle motto v záhlaví PSÍCH STRÁNEK FALCO...

Kdokoli za mnou přijede na výcvikový servis z větší dálky, vyzkouší si několikadenní pobyt se svým pejskem v reálných podmínkách - jeho pes není zavřený v kotci, ale funguje a spí se svým člověkem.

Ve společném prostoru.

A protože vím, co dělám, můj klient i jeho psí parťák přežijí. Jejich vztah vytvořím nebo posílím a pokud to samé chce i můj klient, domů následně odjíždí lidskopsí dvojka plná dojmů a poznání, jak silnou smečku spolu tvoří...

Stejně tak funguje i moje výcvikové a relaxační soustředění - psi nejsou zavřeni v kotcích, nejsou uvázáni na kolících. Se svým člověkem opět prožijí několik dnů, 24 hodin denně. Jsou spolu ve dne i v noci. A domů opět odjíždí semknutá smečka, sebevědomá a šťastná za těch několik dnů prožitých v psím světě.

Vím, o čem mluvím - se všemi svými pejsky jsem to vše nejednou zažil.

Se svými parťáky.

I vy máte šanci.

Pokud sami budete chtít...

Můžete si vyzkoušet, jak na tom se svým pejskem opravdu jste.

Pokud sami budete chtít...

Povely vám budou v reálném životě nanic. Přirozená komunikace vám vyřeší každou situaci - i takovou, o které ještě nevíte, že vůbec existuje.

Pokud sami budete chtít.

Máte svého pejska jako přítěž nebo jako parťáka...?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč píšu články a točím videa

 

Naprosté většině z těch, kdo už nějakou dobu sledují moji práci s lidmi a jejich pejsky, tuto triviální záležitost určitě vysvětlovat nemusím - velmi dobře mé pohnutky chápou a nehledají za nimi něco, co tam není.

Bohužel, existuje určité procento lidí „nechápavých“ (respektive těch, co chápat nechtějí) a právě těm to teď zkusím vysvětlit polopaticky...

Zcela obecně řečeno, v jakémkoli oboru lidské činnosti platí nebo by platit mělo, že pokud má lidský jedinec určitou schopnost pomoci jiným, je super, pokud tak i činí. A pokud tak činiti chce, musí o této skutečnosti nějakým způsobem dát vědět, jinak to vše ztrácí smysl, protože o této možnosti „umím vyřešit váš problém“ se jinak nikdo nedozví.

Je to velmi prosté.

Pokud vás budou trápit zdravotní potíže, psychické trauma nebo se vám třeba rozbije auto, budete potřebovat někoho, kdo vás problému zbaví.

A ruku na srdce - budete šťastní, pokud na takového člověka narazíte. Čím dříve, tím lépe. Sám nejsem výjimkou a všech, kdo mi umějí pomoci s mými problémy, si vážím a za jejich existenci a schopnosti jsem vděčný.

A pokud takového člověka najdu rychle, jsem pochopitelně ještě spokojenější. Pokud navíc uvidím výsledky jeho práce, důkazy jeho reálných schopností, pak ve mně tento odborník už v tomto okamžiku vzbudí důvěru a raduji se.

V tento moment se mnou jistě budou souhlasit všichni normální a zdravě uvažující jedinci.

Protože pokud jsem ochoten něčemu nebo někomu pomoci, pak o této skutečnosti prostě nějakým způsobem dát vědět musím.

Někdo si dá inzeráty...

Někdo si zaplatí PR agenturu, která ho protáhne patřičnými médii...

A někdo jiný bude třeba psát články ze svého oboru a točit videa se svými klienty a výsledky své práce. Prezentace, které se nedají zfalšovat ani zmanipulovat.

Přesně tak to dělám já.

Protože více než 20 let mé práce s lidmi mě mimo jiné naučilo, že je zkrátka potřeba svoji práci prezentovat. I když vám sebeprezentace není bytostně blízká a nemáte exhibicionistické sklony - vlastnosti, které jsou jinému typu lidí vlastní, někdy až moc.

Po letech své práce zkrátka zjistíte, že pokud to dělat nebudete, budou lidé, kteří vás osobně nepoznali, věřit těm, kteří na vás veřejně vylejou vědra špíny a zášti. Protože žijeme v Česku a povaha velké části zdejšího obyvatelstva nepřeje úspěch a schopnosti nikomu, je dokonce tak zákeřná, že být to na nich, zašlapali by i vynálezce léku proti rakovině, protože by nepřenesli přes srdce, že je někdo schopnější než oni sami. Dokonce by v zájmu své závisti a nepřejícné povahy obětovali všechny, kterým  by tento lék mohl zachránit život.

Rozhlédněte se kolem sebe.

Žijeme v divné, zlé a sobecké době.

A ukážu vám na svém vlastním příkladu, jaká je povaha nezanedbatelné části mnohých vašich sousedů, kolegů z práce, „přátel“ ze sociálních sítí...

Jdeme na to, představím vám realitu dnešní doby.

Svoje víkendy už mnoho let trávím prací nad obsahem PSÍCH STRÁNEK FALCO. Poradna, články, videa - nic z toho se samo nenapíše, nenatočí, nesestříhá, nemám v šuplíku schovanou bandu trpaslíků.

Svoje články píši a zveřejňuji pro majitele pejsků. Rozebírám v nich různá plemena, různé typy psů, zabývám se v nich jevy, se kterými se setkáváme každý den. Podle zpětných vazeb vím a upřímně mě těší, že tyto články mají smysl, pomáhají vám a rádi je čtete. Je to pro mne motivace a věřte, že sám pro sebe bych si je skutečně nepsal.

Zároveň je to pro mne cesta, jak vám dát vědět, že vaše psí trápení a problémy mají řešení. Že je tu někdo, kdo vám umí pomoci - a především pomoci chce, protože mojí stále stejnou primární motivací jsou láska k pejskům, zlepšení psích životů a pro jejich majitele pochopení skutečných psích potřeb a zodpovědného citlivého přístupu. Mojí snahou je v co největší míře eliminovat nesmyslné a pro psy tolik nebezpečné přístupy - kastrace, neúcta a nerespekt k psím životům, ubližování a týrání úmyslné i z nevědomosti.

Svoje videa s klienty nebo povídání o konkrétních plemenech či lidskopsích jevech natáčím ze stejného důvodu. Aby majitelé pejsků a fenek nejrůznějších plemen na vlastní oči viděli realitu, aby na vlastní uši slyšeli pocity mých klientů. Nedržím jim pod krkem nůž, mluví tak, jak to cítí a říkají to, co říci chtějí.

Proč to dělám, proč trávím hodiny a hodiny svého času i touto činností?

Je to velmi prosté.

Chci vám ukázat, že není zapotřebí trápit sebe ani svého psího parťáka. Chci vám ukázat, že je možné váš lidskopsí problém vyřešit. Chci vám předvést, že psi nejsou stejní a každé plemeno má svá genetická, povahová i exteriérová specifika.

Chci vám dát naději a šanci něco změnit.

Proto píšu, točím, pracuji s vámi a vašimi pejsky.

Ale také, zcela pochopitelně, se snažím o to, aby se moje materiály dostaly k co možná největšímu počtu z vás.

Pro svoje vlastní ego?

Rozhodně ne.

Víte - velmi bych teď těm z vás, kdo máte neskutečný osobní problém s tím, když se například můj článek nasdílí na sociální síti, přál vidět psí majitele (a je jich k dnešnímu dni už opravdu hodně), kteří mi řekli:

„Pane Dostál, kdybych tak o vás věděl/a už dřív. Nemusel/a bych svého pejska tak dlouho zbytečně trápit, ani sám/sama sebe...“

Ano, mnozí z nich mohou „poděkovat“ právě těm z vás, kteří naprosto nesmyslně vykřikujete, že „Dostál si jen dělá reklamu a jeho článek nebo video na sociální sítí rozhodně sdílet nenecháme. A když, tak ať nám za to zaplatí...“

Je to k smíchu.

Už je to pár let zpátky, co mne jeden z mých klientů zcela vážně přesvědčoval, že bych svoje knihy měl dávat zadarmo, protože si jejich prostřednictvím vlastně dělám reklamu.

Třikrát jsem se ujišťoval, že si ze mě nedělá legraci a skutečně si to myslí. Myslel. Člověk, který se mi chvíli předtím přiznal, že neúspěšně hledal moje knihy ke stažení na veřejných úložištích, aby za ně nemusel platit. Neuvěřitelný, ale od začátku do konce pravdivý příběh.

Reklama?

Rozhodně ne a každý normální člověk ví, co slovo reklama ve skutečnosti znamená.

Naopak se mi velmi často stává, že sami moji klienti mi říkají „Pane Dostál, mělo by se o vás a vaší práci víc vědět, měl byste mít větší reklamu.“

Přesto si žádnou reklamu nedělám, nezviditelňuji se v médiích, nestojí za mnou žádné PR a nikoho si neplatím. Není to můj styl a nikdy nebude.

Ale točím videa se svými klienty, točím videa s pejsky, píšu články. Ne jako reklamu, stejně jako není reklama, když někdo natočí film nebo napíše knihu. Je to jen a pouze autorské dílo a v mém konkrétním případě videa dokumentární a články odborné, se psí tématikou.

A pokud se moje autorské dílo někomu líbí a on se rozhodne na sociální síti nasdílet odkaz na ně do některé ze psích skupin, pak si rozhodně nezaslouží nevybíravé osočování až osobní výpady typu „děláte Dostálovi reklamu“.

To je ubohé.

Pouze velmi omezený nebo zakomplexovaný jedinec totiž může uvažovat stylem „Tenhle Dostálův článek a video jsou sice poučné a k věci, ale lidem ve skupině odkaz na tyto materiály nenechám, protože mu nebudu dělat reklamu.“

Normální člověk si naopak řekne „Tenhle Dostálův článek a video jsou poučné a k věci a hodně pejskařům to opět pomůže, tak nechť odkaz na ně najdou i v této skupině.“

A právě tito lidé pak mohou mít právem dobrý pocit, protože zcela legálním sdílením odkazu na můj článek nebo video se sami spolupodílí na šíření psí osvěty a na pomoci těm, kteří ji hledají.

Nedělají reklamu mně.

Jen větší nebo menší mírou zvýší šanci těm, kdo mají nějaké lidskopsí trápení, aby našli tu svoji pomoc a řešení. A pokud ji najdou u mne, není to rozhodně důvod k nějaké nevraživosti a komplexům.

Řada psích skupin založených na sociálních sítích proklamuje, že „pomáhají pejskům“, „pomáhají pejskařům“, „zde naleznete pomoc“ atd.

Tak se toho vy, kterých se to týká, zkuste držet a myslete třeba i na to, že spousta věcí ze psího světa, o kterých píšu, platí obecně a ne pouze pro jedno jediné psí plemeno. V psím  světě skutečně vše souvisí se vším a kolikrát je velmi krátkozraké odmítnout například obecné téma jen proto, že v článku ono vaše psí plemeno není konkrétně zmíněno.

Chce to v těchto případech opravdu více skutečného zájmu o psí dobro a méně nesmyslného obviňování z „reklamy autorovi“...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Máte v rukou drahokamy

 

Zkušenosti z mých individuálních výcvikových servisů, konzultací i soustředění, kde byl mým psím klientem zástupce některého z pasteveckých plemen, mne po čase donutily k sepsání tohoto článku. Dost majitelů pastevců totiž neví, netuší a neuvědomuje si, že ve svých rukou mají psí drahokamy.

Drahokamy, které mohou vybrousit k dokonalosti, ale také zničit a rozdrtit na prach, ať už z důvodů neznalosti vlastní nebo neznalosti těch, od kterých si ke škodě své a svých psů často nechávají poradit...

Jednou ze základních věcí, které by si (nejen) prvomajitel pasteveckého plemene měl uvědomit, je jednoduchá skutečnost, že pastevečtí psi byli vyšlechtěni k ochraně stád a majetku svých majitelů. Byli záměrně vyšlechtěni k tvrdosti, dominanci, razantní obraně, samostatnému rozhodování a k vysokému fyzickému i psychickému potenciálu. Přesně takový pastevec je a přesně takový být má! Rozhodně od něj neočekávejte vzorce chování například labradora nebo německého ovčáka - pravý psí pastevec je a vždy má být hrdým nositelem výše uvedených vlastností.

Přesto bývám svědkem toho, že mnohý (především nezkušený, ale týká se to i „zkušených“) majitel pastevce od svého psího parťáka čeká chování mírného a absolutně nekonfliktního a mírňoučkého psího plyšáčka. Pokud se pak jeho pes vyhradí proti jinému psu nebo člověku, který se buď ocitl v těsné blízkosti nebo vykazuje podezřelé chování, které správný pastevec vyhodnotí jako nedůvěryhodné či ohrožující, jeho majitel propadá hysterii a řeší, jakého že to má agresívního psa. Řeší nesmysl namísto toho, aby zapracoval sám na sobě a stal se pro svého pastevce natolik kvalitním parťákem, že bude schopen mu předat informaci „neřešíme“ a to tak, že jeho rozhodnutí bude následně psím parťákem i akceptováno.

Prosím pěkně - uvědomte si, že primární nedůvěřivá a obranná/ochranná reakce zástupce pasteveckého plemene je VLASTNOST, nikoli CHYBA! Pokud by totiž tyto vzorce chování pastevecký pes neměl, nikdy by nemohl vykonávat svoji práci a byl by v praxi nepoužitelný!

A ano, práce psího pastevce je distanční - on opravdu nebude čekat, až jeho hlídaný objekt (stádo, prostor, člověk) někdo kontaktně napadne. Bránit (a zcela správně) začne už v okamžiku, kdy vyhodnotí chování daného subjektu jako ohrožení. To je důvod, proč se v situaci, kdy je jeho majitel absolutně nefunkční (dlouhodobě či vlivem momentální paniky), vyhradí již na vzdálenost několika metrů nebo dokonce desítek metrů. On přesně ví proč, jeho mozek při tom pracuje na plné obrátky a vybírá optimální obrannou strategii. Bohužel, mozek řady pasteveckých majitelů je ve stejném okamžiku zcela  paralyzován myšlenkou „proč zrovna on má tak agresivního psa a že když se mu nepodaří ho zklidnit, stane se určitě velký průšvih a neštěstí“...

Velký průšvih a neštěstí se stanou zaručeně tehdy, pokud majitel pastevce nerespektuje jeho přirozenou povahu a genetické dispozice. Pokud nerespektuje základní fakt, že jeho pes vedle sebe potřebuje schopného a disponovaného lidského parťáka a pokud ho nemá, jede na 100% dle vlastní úvahy a vlastních rozhodnutí. A pokud vyhodnotí svého vlastního člověka jako slabý článek a ohrožení svého úkolu, pak tuto zátěž bez zaváhání eliminuje, aby mu tento jeho úkol nekomplikoval.

Máte v rukou drahokam a měli byste tedy respektovat jeho základní vlastnost - je tvrdý a jeho správné opracování vyžaduje trpělivost, patřičné znalosti a pokoru. Pokud tyto vlastnosti nemáte, pak ho v lepším případě opracovat nedokážete nebo ho v případě horším zničíte či rozbijete na kusy. Nebo také může on rozbít vás...

Znovu to zopakuji, protože je to velmi důležité.

Vrozené vzorce chování psů pasteveckých plemen jsou jejich VLASTNOST, nikoli CHYBA!
Propadáte-li panice, když váš pes na někoho zavrčí, zaštěká nebo se vám vzepne na vodítku, pak si NIKDY podobné plemeno nepořizujte.

Pokud už jste si ale pastevce pořídili a sebekriticky uznáte, že potřebujete pomoc, pak je to skvělé rozhodnutí, ale velmi dobře rozvažte, kde tu pomoc budete hledat.

  • Velmi častou chybou je hledat ji na cvičáku. Cvičák je už z principu svého přístupu a velmi omezených znalostí jeho provozovatelů naprosto špatná volba. Uvědomte si, že pastevec není „poslušnostní“ typ psa - pastevec nebude a nemůže čekat, až mu vy řeknete, co má udělat. V takovém případě by totiž spolehlivě nepřežil svůj první střet s predátorem jakéhokoli typu. Pastevec se musí rozhodovat samostatně, velmi rychle a na první dobrou. Nezajímá ho nějaké „sedni, lehni, zůstaň“ ani přechody kladin, nátlaková atmosféra cvičáku a první seznámení s figurantem v něm nahodí takové vzorce chování, že se s ním budete bát vůbec vyjít ven a někoho potkat. Pastevec NENÍ PES PRO CVIČÁK, NENÍ TO TYP PSA PRO SLEPOU POSLUŠNOST!
  • Stejně fatální chybou je zkontaktování „odborníka“, který se vašeho pastevce bude bát - hodně bát. Někdy vám to i otevřeně přizná a bude vás instruovat na dálku, k vašemu úžasnému pejskovi se ani nepřiblíží, natož aby se ho dotkl. Jediné, co se tu naučíte, bude váš strach, nejistota a vnímání svého psa jako „nebezpečného“...
  • Stejně fatální chybou je zkontaktování „odborníka“, který vám natluče do hlavy, že svého psa nemáte nejmenší šanci udržet, protože by ho prý neudržel ani on sám. Natluče vám to do hlavy tak úspěšně, že jako majitel z toho budete mít roky trauma a já z vás to trauma budu muset vlastním příkladem razantně vyhánět. A bude mi vás strašně líto, protože si to trauma nesete v hlavě roky zbytečně, ničí vás a jen živí váš strach, co se stane, až svého psa neudržíte a on se vám vytrhne...
  • Stejně fatální chybou je zkontaktování „odborníka“, který vám vysvětlí, že „svého psa za žádnou cenu nesmíte vzít za obojek, protože v něm podpoříte agresi“. A já pak opět vyháním tohoto démona z hlavy svého klienta a vysvětluji a názorně ukazuji v reálných situacích...
  • Stejně fatální chybou je zkontaktování „odborníka“ (kterým bohužel dost často bývá i sám chovatel), který majiteli pastevce řekne, že jej v žádném případě nesmí pouštět k sobě domů. Úspěšně tak zabije základní stavební kámen vztahu člověka a jeho psa, základní šanci vzájemného poznání a základní psí šanci vybrat si jako objekt své ochrany svého člověka. Pak dochází k tomu, že po pouhých několika desítkách minut strávených s pastevcem svého klienta jeho již víceletého a dávno dospělého psa od něj odvedu pryč, bez toho, že by se tomu jeho pes i jen minimálně divil nebo dokonce aktivně bránil. Většinou se po svém človíčkovi ani neohlédne - nemá totiž důvod a to je u pastevce zásadní průšvih. Pak není divu, že pro jen trochu disponovaného šmejda není sebemenší problém vám ze zahrady vašeho „nekompromisního hlídače“ ukrást...

Výše popsané případy jsou všechny reálné, nevymyslel jsem si je. Vyprávěli mi je sami moji klienti, ze svých vlastních zkušeností a setkání s dotyčnými „odborníky“. Situace je o to pikantnější, že se často jedná v kynologickém světě o známá jména (některá v podobných souvislostech slýchám opakovaně) a lidé neznalí jim proto slepě věří. Reálným výsledkem jsou pak nepochopení pastevci a jejich majitelé se zcela mylnými informacemi a dlouhodobými traumaty, denně balancující na hraně velkého průšvihu, hrozícího z důvodu základního nezvládání vlastního psa v běžných provozních situacích.

Na stranu druhou se ovšem setkávám se selháními, která jdou jednoznačně za majiteli pastevců. Selhání, ke kterým by nemuselo dojít, pokud by člověk aspoň trochu přemýšlel a zapojil svoje vnitřní korekční mechanismy - samozřejmě za předpokladu, že jimi vůbec disponuje a ke svému psímu parťákovi má skutečný vztah.

  • Jsou lidé, kteří se absolutně nepozastaví nad tím, když jim „cvičitel“ přikáže dát pasteveckému psu na krk stahovací, ostnatý nebo elektrický obojek! Ochotně kývají na absurdní rady, jak je potřeba pastevce zvládnout silou a jak jim právě tato psí tortura pomůže k úspěchu. Nepřemýšlejí a konají - a pak jednoho krásného dne jim jejich pes přistane na krku (popřípadě někomu jinému), protože psí pastevec se nenechá zlomit. Tam, kde pes běžného plemene couvne nebo uteče, tam se pastevec zdravě naštve a bez váhání odkáže do patřičných mezí i vlastního majitele. Přemýšlejte o svém psím parťákovi, sami o sobě a svém vztahu k němu, než tupě poslechnete zvrácené a nesmyslné rady „odborníků“. Přemýšlejte dřív, než si pastevce vůbec pořídíte. Přemýšlejte o svých reálných schopnostech, o svých emocích a osobnostní síle, protože pokud zklamete, pastevec vám vaše chyby nikdy neodpustí...
  • Jsou lidé, kteří bez mrknutí oka zničí svůj drahokam navždy. Zažil jsem kastrované pastevecké psy zmrzačené před dosažením psychické dospělosti, zažil jsem psa i fenu vykastrované již v jednom roce věku! U všech těchto psích nešťastníků nastaly zcela předvídatelné důsledky plynoucí z konfliktu nedokončeného psychického vývoje a vrozené dominantní povahy těchto plemen. Absence dospěláckého nadhledu, od mantinelu k mantinelu, nevyrovnanost, zvýšená agresivita a především zmrzačené duše těchto úžasných inteligentních a impozantních bytostí...
  • Jsou lidé, kteří si pořídí pastevce jako pouhý doplněk své image, jako exkluzívní šperk. Jsou lidé, kterým bych do rukou nesvěřil ani akvárko s rybičkami, protože jejich psychika se rozhodně nepohybuje v mezích normálu. Mluvím teď zcela vážně, protože jsem takové jedince zažil na vlastní kůži a své si ode mne vyslechli...

U pasteveckých plemen mnohonásobně platí, že váš pes bude přesně takový, jakého si vychováte. Bude přesně takový, jací budete vy sami. Bude vyznávat vaše priority a můžete si vychovat buď pohodového přemýšlejícího jedince s obrovským nadhledem, který půjde do fyzického boje až poté, kdy si bude stoprocentně jistý, že jiná alternativa už není - a stejně tak si můžete vychovat rapla, který půjde do razantního fyzického ataku na první našlápnutí. Můžete si vychovat psa, který bude tvrdě střežit pouze tu zahradu, na které má svůj kotec, ale nebude už chránit vás nebo vaši rodinu. A můžete si vychovat psa, který bude vás a vaše blízké chránit všude, kde spolu budete. Ochrání vás doma, ochrání vás na této planetě, ochrání vás v celém vesmíru. Ale nezapomeňte, že to není samozřejmost a předem daná věc - musíte si ji zasloužit, vybudovat a vybojovat.

A zda tomu tak opravdu bude, o tom rozhodne váš pastevec.

Jen váš pastevec rozhodne, zda si jeho důvěru, jeho spolupráci a jeho ochranu zasloužíte. On rozhodne, zda se stanete středobodem jeho života, jeho celým světem...

V osobnosti pasteveckého psa máte vždy v rukou nádherný čistý drahokam a jen na vás záleží, jak ho opracujete, zda se rozvine do plné krásy nebo zda jeho lesk pohasne, zda jej zničíte či rozbijete na kusy.

Prosím, chovejte se podle toho.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Až jednou...

 

Až jednou lidé pochopí, proč máme pejsky ve svých životech, svět se zásadně změní k lepšímu.

Až jednou dokážou otevřít oči a přiznat si, jak zásadně nepochopili pravý účel psího souznění s lidstvem,
pak teprve se začne náš druh vracet k původním hodnotám...

Téměř denně vídám, slýchám i čtu případy psího trápení - případy, které často nebijí do očí prvoplánově a zjevně.

Případy, které mají svoji primární příčinu v pocitu lidské nadřazenosti, snahy si jinou živou bytost podrobit a zotročit, ponížit ji nebo si jejím prostřednictvím zvyšovat ego. Případy plynoucí z naprostého a zásadního nepochopení toho, proč máme pejsky ve svých životech. Nepochopení základních souvislostí a účelu spolužití člověka a jeho psího průvodce v rovnováze světa a vesmíru...

Už dlouho nosím myšlenky tohoto článku v hlavě.

Je proto nejvyšší čas jej napsat a vypustit do světa...

Až jednou lidé pochopí, že psi v jejich životě nejsou proto, aby je jako „pánové tvorstva učili poslušnosti“, pak pochopí, že naopak psi učí je. Učí je být charakternějšími, empatičtějšími, emotivnějšími, komunikativnějšími a celkově lepšími bytostmi. Znovu to zopakuji - toto vše učí psi lidi, ne lidé psy. A právě proto jim je Osud daruje...

Až jednou lidé pochopí, že jejich pejskové jim nevěnují své vlastní životy proto, aby tupě plnili nesmyslné rozkazy, příkazy a povely svých „páníčků“, pak pochopí základní princip spolupráce. Spolupráce, ne zotročování a využívání skutečné či domnělé převahy jednoho nad druhým. Vzájemné spolupráce, které je právě psí druh úžasným příkladem - spolupráce, která je geneticky dána všem sociálním druhům, lidi ani psy nevyjímaje. Spolupráce, která udržuje optimální kondici druhu a jejíž absencí začíná druhová degenerace...

Až jednou lidé pochopí, že jejich psi nejsou určeni být nástrojem jejich ega a pocitu jedinečnosti, pak pochopí, jak nesmyslné je zvyšovat si ego honbou za vítězstvími a poháry v „psích disciplínách“. Jistě, vaši psi se budou snažit vám vyhovět, budou ze sebe vydávat maximum svých psích dovedností, ale každý jediný z nich bude daleko šťastnější na „smečkové“ výpravě za dobrodružstvím kdekoli v přírodě. Namísto přeskakování umělých překážek a prolézání tunelu při agility bude váš pejsek daleko raději zdolávat přirozený terén a popadané stromy ve svém přirozeném prostředí se všemi souvisejícími pachovými, sluchovými a vizuálními vjemy. Namísto poslouchání povelů a příkazů svého páníčka při různých „soutěžních disciplínách“ a „zkouškách ovladatelnosti psa“ bude opravdu šťastný ve své přirozenosti, kdy bude mít vedle sebe lidskou bytost, se kterou bude každá společně nachozená trasa časem společných zážitků, dobrodružství, řešení běžných i nenadálých situací. Časem dialogu a přirozené komunikace, ne časem „bezpodmínečné poslušnosti“. Až toto lidé pochopí, začnou si svých psů konečně vážit jako rovnocenných partnerů a živých bytostí...

Až jednou lidé pochopí, že vlastnit psího kamaráda zároveň znamená mít vůči němu i zodpovědnost, pak pochopí, že pes není věc, není hračka a není „něco“, čeho se bez mrknutí oka zbaví ve chvíli, kdy získají pocit, že je obtěžuje nebo omezuje. Až toto lidé pochopí, nastane doba, kdy psí útulky přestanou být odkladištěm psů nechtěných, omrzelých a svým člověkem vyhozených...

Až jednou lidé pochopí, že pes nemá být prostředkem zvyšování jejich společenské prestiže a dokreslením jejich image, pak pochopí, že kvalitu lidského jedince neurčuje honosný dům, naleštěné auto a navěšené šperky. Až toto lidé pochopí, přestanou obdivovat vnější slupku okázalosti a začnou uznávat skutečnou osobnost, charakter, znalosti a talent, zásadovost a čest namísto pohrdání a zesměšňování těchto pojmů...

Až jednou lidé pochopí, že není normální psí bytost vyhnat do kotce nebo připoutat řetězem, pak pochopí, jaký je rozdíl mezi „vlastnit“ a „milovat“. Vlastnit můžeme věci, nikdy nemůžeme vlastnit živé bytosti. A pokud někoho milujeme, neodháníme ho od sebe, neizolujeme, vážíme si každého okamžiku, který spolu strávíme v sociálním, emočním i fyzickém kontaktu. Je pro nás příjemné trávit čas spolu, toužíme po sobě. Stejně jako své lidské partnery nezavíráte na noc do sklepa nebo do kotce, nezavírejte na podobná místa ani své partnery psí - oni totiž prožívají naprosto stejné emoční a stresové pochody jako lidé, cítí stejnou bolest psychickou i fyzickou...

Až jednou lidé pochopí, že není normální psy a feny trestat doživotním zmrzačením za nezodpovědnost a chyby svých majitelů, pak pochopí, co znamená základní respekt k cizímu životu. K životu, který sami nezrodili a který nemají ani to nejmenší právo mrzačit nebo likvidovat. Pochopí, že důsledky za jejich pochybení a špatná rozhodnutí jdou a musí jít pouze za nimi samotnými. Cena života zachovaného v původní podobě a vlastní zodpovědnost se pro ně opět stanou prioritami namísto bezdůvodné a kruté genocidy jiného živočišného druhu, pokrytecky zdůvodňované „omezením počtu neplánovaných štěňat“. Vzpomenou si, jak nebezpečně snadné je tuto zrůdnou ideologii nasadit na svůj vlastní živočišný druh...

Až jednou lidé pochopí, kolik nás toho psi mohou naučit, pak pochopí, proč s námi ve skutečnosti prožívají své životy. Znovu se naučí pokoře, vzájemnému respektu a úctě. Znovu se naučí svůj názor prosazovat opodstatněnými argumenty, ne falšováním reality, mocenskými restrikcemi, zastrašováním a hrubou silou.

Pochopí, že jejich psi jim byli do života věnováni jako dar. Jako jejich zrcadla, zpětná vazba jejich chování, archetyp a příklad sociální bytosti.

Až to vše lidé pochopí, přestane být jejich prioritou vlastní ego a svoje psí parťáky přestanou vnímat jako reprezentativní doplněk, živou hračku pro děti, soutěžní nástroj nebo hospodářské zvíře.

Začnou se od nich učit být sami lepšími.

Až jednou...?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Očkovací rebelové“

 

Určitě vám neuniklo šílenství, které v poslední době propuklo kolem očkování dětí. Proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory zastánců a odpůrců a kde je pravda, není dnes schopen nikdo stoprocentně prokázat. Prokazatelným faktem nicméně je, že zdravý rozum i zde dostává často na zadek jen proto, že někteří lidé chtějí být „rebely“ za každou cenu.

A to samé, především v poslední době, pozoruji i mezi majiteli psů...

Stalo se mi už vícekrát, že jsem se setkal s člověkem, který svého psa neměl očkovaného - buď vůbec nebo pouze proti vzteklině, kteréžto očkování je povinné na základě veterinárního zákona. Jejich vysvětlením byly buď finance („Stejně jsou to jen vyhozené peníze, očkování není potřeba!“) nebo údajně špatné zkušenosti s očkováním vlastním, partnera nebo dětí.

A právě tento druhý případ zaznamenává poslední týdny a měsíce významný a velmi znepokojivý nárůst.

Proto si myslím, že je nejvyšší čas kandidáty smrti svých čtyřnohých psích parťáků důrazně varovat, čeho se svým dnes tak módním odpíráním očkování dopouštějí a jaké mohou být důsledky tohoto jejich nesmyslného rozhodnutí.

Ale ještě na chvilku odbočím.

Rád bych uvedl, že sám za sebe jsem zastáncem očkování lidí i psů výhradně v případech, kdy to má skutečný smysl. Například akce typu „nechte se očkovat proti chřipce“ považuji za těžce kontraproduktivní, vakcinaci prokazatelně funkční proti smrtelným nebo vysoce rizikovým chorobám (a s minimální zátěží organismu) považuji za správnou a zodpovědnou. Jak vůči očkovanému jedinci, tak vůči jeho okolí. Pokud totiž dospějete k rozhodnutí odejít ze světa cestou infekční nákazy, není to jen váš konec nebo konec vašeho pejska, ale pokud vás takových bude hodně, způsobíte to, čemu se říká epidemie - a ta už se zdaleka netýká jen vás samotných nebo jen vašeho pejska...

Tak a po této nezbytné vsuvce, vysvětlující můj postoj k tématu článku, můžeme jít přímo k jádru věci.

Pro každého psa jsou důležité dvě základní vakcinace - proti vzteklině a tzv. očkovací kombinace.

Vzteklina (R)

Očkování proti vzteklině je povinné ze zákona a musí být provedeno do půlroku věku psa. Zákon dále ukládá povinnost nadále držet psa v imunitě, což laicky řečeno znamená každý rok, dva roky nebo tři roky (podle trvání účinnosti konkrétní očkovací látky) docházet na přeočkování.

Vzteklina se díky Bohu na našem území nebo jeho části objevuje pouze velmi sporadicky a pokud k tomu dojde, nastává obvykle velký rozruch. Důležité je však vědět, že se rozhodně nejedná o žádnou „formální prevenci“, protože nákaza pobytem v zamořeném území nebo kontaktem s nakaženým zvířetem je vždy jistá.

Je dobré si uvědomit, že pro neočkovaného psa je vzteklina vždy smrtelná a je přenosná na člověka. A pokud dojde k pokousání člověka neočkovaným psem, pak vždy následují velmi nepříjemné administrativní i faktické procedury pro oběť, majitele i psa samotného...

Chcete-li se vyhnout těmto nepříjemnostem, pak mějte za všech okolností platný očkovací průkaz (tedy i se správně vyplněnými údaji o majiteli a psu) a především v daných termínech absolvovaná očkování. Nezapomeňte, že pro výjezd do zahraničí nestačí údaj o vakcinaci v očkovacím průkazu, musí být uveden i v psím pasu.

Ještě jednou to shrnu.

Očkování proti vzteklině, pro psy smrtelné nákaze, přenosné i na člověka, je dáno ze zákona a jeho ignorování znamená jednoznačné zdravotní ohrožení vašeho psího parťáka (jakkoli je pravděpodobnost výskytu vztekliny v našich končinách nízká, je stále reálná) a velké problémy pro vás jako majitele, pokud dojde k situaci, kdy budete muset u svého psa očkování proti vzteklině prokázat. Což se stane mimochodem třeba i jen tehdy, pokud váš pes někoho „štípne“ a dotyčný se rozhodne z toho udělat exemplární případ...

Očkovací kombinace

Toto očkování je známé pod pojmem „trojkombinace“, třebaže v dnešní době už zahrnuje více psích nemocí. Na rozdíl od vztekliny není dané ze zákona, ale mělo by být dané (což bohužel nebývá pravidlem) z prostého lidského rozumu. Jeho ignorování totiž znamená z hlediska pravděpodobnosti daleko vyšší riziko eliminace nebo trvalého poškození psího života než vzteklina...

Dnešní kombinované očkování „v plné palbě“ obsahuje vakcíny proti pěti infekčním nemocem, konkrétně  psince, parvoviróze, leptospiróze, infekční hepatitidě a parainfluenze. Očkuje se jednou ročně a v dalším textu se budu stručně a jasně věnovat jednotlivým složkám. Podle uvedených zkratek si můžete sami zkontrolovat rozsah očkování svého pejska na nálepce v jeho očkovacím průkazu (pasu).

 

  • Psinka (D)

Jedná se o infekční onemocnění napadající bílé krvinky, které způsobuje trvalé následky nebo smrt psa. Paradoxně psí jedinci s vysokou přirozenou imunitou organismu se dokáží s nákazou vyrovnat vlastními silami, u jiných může dojít pouze k lehčím příznakům, další prožijí zbytek života s chronickou formou onemocnění - no a ty ostatní čeká v krátkém čase smrt.

 

  • Parvoviróza (P)

Tato nákaza ohrožuje především štěňata a způsobuje krvavé průjmy a zvracení. Navazujícími důsledky pak jsou dehydratace a celková sepse organismu, způsobující rychlou smrt. Přenašečem nákazy je nejčastěji infikovaný  trus nebo voda, jinými slovy řečeno parvovirus si můžete ke svému štěněti donést doslova na botě.

Mimochodem kompletní psí vrhy mohou být (i dnes se to stává) v rané fázi prvních dnů zlikvidovány parvovirózou v případě, kdy matka svým mateřským mlékem štěňatům nepředá patřičné protilátky, protože je sama nemá.

 

  • Leptospiróza (L)

Jedná se o nákazu, která je v přírodě „k dispozici“ permanentně, jejími přenašeči jsou především hlodavci (jejich moč) a stojatá voda (rybníky, kaluže). Následné onemocnění má opět závažné důsledky, velmi často končící smrtí pejska.

Slabinou očkování proti leptospiróze je individuální (obecně nižší) účinnost, nicméně opět se jedná o vakcínu, která má smysl. Pokud ovšem chcete dosáhnout vyššího stupně ochrany, nestačí spoléhat jen na vakcinaci v rámci každoroční kombinace, lze očkovat i dvakrát za rok separátní vakcínou proti leptospiróze.

 

  • Infekční hepatitida (H/A)

Jedná se o infekční zánět jater, který u neočkovaného jedince bez dostatečné hladiny protilátek způsobí selhání jater a následnou smrt. Klíčová je právě přítomnost dostatečně vysoké hladiny protilátek, v takovém případě totiž k onemocnění vůbec nedojde.

 

  • Parainfluenza (Pi)

Tzv. psincový (infekční) kašel (přesněji řečeno jeden virus z celé skupiny), napadající dolní cesty dýchací a projevující se charakteristickými záchvaty suchého kašle. Onemocnění může ale přejít až v těžký zápal plic. Tato kapénková nákaza je snadno přenosná, úplně stačí, pokud se do „očichávacího“ kontaktu dostane zdravý pes s nositelem viru.

Vzhledem k aplikaci injekcí (a tedy s podstatně nižší sliznicovou účinností) je velmi rozumné (především u psů, kteří jsou v intenzivním kontaktu s jinými nebo kteří se pohybují v psy frekventovaném prostředí) nechat psa naočkovat ještě separátní vakcínou proti psincovému kašli, která se aplikuje sprejem přímo na nosní sliznici. Je tedy daleko účinnější a navíc pokrývá širší spektrum virů.

Pokud tedy shrnu účel této „pětikombinace“, pak každému soudnému člověku je doufám jasné, že nejde jen o formalitu a zbytečné vyhazování peněz. Jasně a stručně řečeno - především u prvních čtyř onemocnění nejde o rýmičku, ale jde reálně o psí život! To si prosím uvědomte všichni, kdo vnímáte psí vakcinaci jako něco zbytečného, za co nemá smysl utrácet peníze, popřípadě vysloveně škodlivého, co vašemu pejskovi způsobí autismus, hyperaktivitu či psychické trauma vám samotným...

Mimochodem - už vám některým kaskadérům došlo, proč je tak riskantní brát do terénu ještě dostatečně neproočkované štěně (respektive v období, kdy úroveň protilátek v jeho organismu ještě nedosáhla účinné hladiny)?

Prosím opravdu nehazardujte se zdravím svých psích parťáků a už vůbec ne proto, abyste byli za „rebely“.

Tento článek jsem nenapsal proto, že bych za něj byl zaplacen nějakou zájmovou skupinou, ale napsal jsem jej jako zcela nezávislý subjekt proto, aby někteří z vás dostali šanci pochopit, jaký smysl očkování psí populace má a proti jak nebezpečným nákazám a onemocněním ji pomáhá chránit. Na můj vkus se totiž v poslední době začíná líhnout nějak moc těchto nezodpovědných „rebelů“, neuvědomujících si reálné důsledky svého postoje pro nejen jejich psí svěřence.

Pokud vám, kterých se to týká, tento článek pomohl některé věci si ujasnit, pak děkuji za vaše i naše pejsky.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Syndrom týraného psa

 

Na příkladu pejska z tohoto svého individuálního výcvikového servisu bych rád ukázal syndrom týraného psa, některé jeho konkrétní příčiny i důsledky. Dlouhodobý psychický stav psího jedince, zapříčiněný brutálním seznámením s lidskou rukou, která místo pohlazení bije...

A také bych rád ukázal rozdíl mezi cestou, která k nápravě nevede a cestou, která v podobném případě dokáže malý zázrak.

Zhruba tříletý kříženec německého ovčáka se ke své nynější majitelce dostal někde před dvěma lety z útulku. Pejsek, negativně vysazený především na chlapy a mající s nimi evidentně zlé zkušenosti.

A podle informací od majitelky od samého začátku nesnášející dotyk lidské ruky do té míry, že pokud se k tomu přidal jakýkoli jen trochu zátěžový podnět, rovnou natvrdo zaútočil...

Těch velmi razantních pokousání (nejen) svých vlastních lidí bylo dost, skončilo to i ošetřením v nemocnici. Nic pěkného a ani nic pozitivně motivujícího jeho osvojitelku.

Zhruba před rokem se rozhodla vyhledat pomoc u jednoho pána - cvičitele. Prý už mě tehdy paní znala z mé knížky a chtěla ke mně, ale pod tlakem okolí šla jinam.

Nedopadlo to tehdy vůbec dobře.

Jednak řešením psích psychických problémů nikdy nemohou být povely a „učení poslušnosti“, jednak si onen „odborník“ předem dal základní podmínku, že pejsek během jeho práce musí být pod chemickou kastrací! Bylo to pro něj evidentně tak důležité, že prý dokonce tímto požadavkem obtěžoval i příslušného veterináře...

Pejsek skutečně půlroční chemickou kastrací prošel, aby se ho dotyčný pán milostivě ujal. Jak sama paní ve videu konstatuje, nebyl tento pseudoindividuál vůbec k ničemu a pejsek sám asi hned na začátku věděl své, protože jen co ho vyndali z auta, pokousal do krve partnera majitelky...

Následovaly další měsíce nervozity a stresu, kdy byl například obrovský problém pejskovi vůbec nasadit košík nebo s ním provést jakoukoli manipulaci. Přitom jinak byl pejsek v pohodě, jen nesnesl přílišnou blízkost člověka nebo dotyk (pohlazení).

Z hlediska lidského pak přirozeným důsledkem byla skutečnost, že jeho majitelka stále zvažovala, že si pejska nenechá. Původní psí útulek ho odmítl vzít zpátky (ať k tomu měli jakékoli důvody, jsem jim za to vděčný) a paní se konečně obrátila na mne.

Jak vždy říkám, až když už lidem opravdu teče do bot nebo jiní selžou, udělají psí majitelé to, co měli udělat už dávno a hned na počátku - ušetřili by tak sami sobě bolest, trápení, zklamání i finance a svým psím svěřencům dlouhodobý a stále se upevňující stres.

Poprvé jsme se s paní, jejím partnerem a pejskem sešli zhruba před měsícem na seznamovací konzultaci. A už tehdy mě jejich čtyřnohý parťák velmi oslovil, protože oproti všem předpokladům a minulým zkušenostem svých majitelů na mě nezačal štěkat ani vrčet...

Přesně si pamatuji ten jeho dlouhý upřený pohled, kterým se střetl s mým.

Bylo v něm hierarchické uznání a byla v něm prosba.

Konzultace proběhla naprosto v klidu, v běžném městském provozu, on ode mne snesl první fyzické kontakty a jeho majitelka se okamžitě rozhodla, že u mne s pejskem absolvuje kompletní individuální výcvikový servis.

Na konci konzultace jsme si ještě názorně ukázali pár aktuálních zdrojů psího stresu a paní ode mne dostala základní poučení, jak do termínu našeho individuálu přežít bez dalších kousanců.

A pak nastal den „D“, první den naší společné práce...

Hned na začátku mi paní s radostí hlásila, že se už od naší konzultace pejsek chová klidněji, k žádnému dalšímu pokousání nedošlo a já ji samozřejmě velmi pochválil, že celou dobu dodržovala moje pokyny.

A každý den naší práce se můj psí klient zlepšoval.

Kromě zbavení se strachu z lidské ruky a následných agresivních reakcí nutně potřeboval projít zátěžovými situacemi (provoz, lidé, psi) a naučit se například v pohodě jít u nohy se svým člověkem.

To vše u mne krásně zvládl - ale víte, z čeho já mám stejně tu největší radost?

Z toho, že se dnes nechá pohladit po celém těle, od hlavy až po ocásek, aniž by u toho vrčel nebo rovnou startoval do zákusu...

Bez problému snese i dominantní psí signál...

Kontakty, které každému z vás přijdou úplně přirozené - co na tom je, že?

Je.

Kontakty, které k smrti vyděsí pejska, který lidskou ruku poznal jako nástroj bolesti a utrpení.

Tenhle psí kluk za sebou musel mít strašné zážitky.

Dotknout se jeho zadní části těla zpočátku znamenalo z jeho strany typickou instinktivní úlekovou reakci, kdy vám psí zadek ustřelí pod rukou.

Pokus o pohlazení? Okamžité vrčení a v případě, že si člověk nedal říci, útok - jeho majitelé by mohli vyprávět...

Do přiloženého videa jsem úmyslně pro svoji klientku zakomponoval „hladící sekvence“, aby si vždy, když o sobě zapochybuje, připomněla, že to jde. Ano, přesně tak jsme se spolu domluvili:)

Už dnes pejsek reaguje na pohlazení ne úlekem a ucuknutím, ale tím, že pohlazení svým vlastním tělem vychází vstříc. Je krásně vidět, jak je mu to příjemné.

To vše jsem mu předal.

Pod tou slupkou nedůvěry a strachu se dnes skrývá psí pohodář, po kontaktu ve skutečnosti velmi toužící...

Dnes už jen potřebuje, aby jeho člověk byl v psychické pohodě. Aby na sebe převzal všechny stresy zátěžových situací a odstínil problémové lidi - tak, jak jsem to své klientce názorně předvedl a vysvětlil.

Protože tento psík potřebuje ještě nějaký čas na to, aby zlo, které na něm napáchal předchozí majitel (majitelé), ustoupilo v jeho hlavičce do hlubin zapomnění.

Jeho majitelka to zvládne a jak mi sama řekla, dilema, zda si pejska nechá, už neexistuje. Pejsek je na ni hodně fixovaný a ona sama přirozeně také ještě potřebuje čas, aby se přestala bát pokousání a s pejskem dokázala mít normální lidskopsí fyzický i psychický kontakt. Ode mne už ví, že nesmí věci lámat přes koleno, ale také se nesmí bát.

Obojí totiž viděla názorně během naší společné práce, kterou měla jako všichni moji klienti možnost sledovat krok po kroku. Viděla postupné pokroky, slyšela moje komentáře, viděla reakce svého pejska.

Syndrom týraného psa.

Je jich tolik s podobným osudem.

Psi, ze kterých si jejich původní majitelé udělali boxovací pytel nebo živý míč. Hluboko vypálená zkušenost, že blížící se lidská ruka znamená bolest a té je zapotřebí za každou cenu předejít dostatečně razantním útokem.

A noví majitelé (osvojitelé), kteří namísto radosti z fyzického kontaktu se svým pejskem schytávají bolestivé kousance a nezřídka končí v nemocnici.

„Cvičitelé“, kteří jednak netuší, jak svým klientům pomoci, jednak se jejich psů natolik bojí, že nevybíravými způsoby vyžadují jejich dočasnou (po dobu kontaktu) nebo trvalou kastraci. Šílené, hloupé a z mého pohledu naprosto nepřijatelné. Otvírá se mi kudla v kapse...

Mám obrovskou radost z pomoci dalšímu pejskovi, kterého se mi podařilo zbavit jeho nejhoršího démona

V tomto případě démona strachu z dotyku lidské ruky.

Ne za měsíce nebo týdny práce...

Lze toho dosáhnout za několik dnů, pokud to umíte udělat správně a psí pacíent se vám dostane do rukou včas.

Hodně štěstí, pohody a plno pohlazení, po kterém v nitru své psí duše tolik toužíš, Aldíku... ;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Opravdu to chcete?

 

Dnes udělám výjimku a namísto svého obvyklého psaného článku vám to, co mám na srdci, sdělím slovem mluveným. I v psím světě, stejně jako v tom lidském, totiž existují témata natolik zásadní a naléhavá, že je lépe si je vyslechnout než je jen zběžně pročíst - člověk je daleko intenzívněji vnímá. Je lépe o nich mluvit než jen psát. A právě proto jsem zvolil tuto formu.

Je to povídání trochu delší, ale opravdu doporučuji poslouchat až do konce. Vysvětlím vám pár souvislostí, které zdaleka ne každému docházejí. Ukážu vám, kde psí problémy začínají, jak končí, proč dochází k lidskopsím tragédiím a jak nebezpečně blízko se nachází naše přímá dálnice do pekel...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč vás váš pes kousne

 

Dnes bych rád navázal na svůj článek z nedávné doby a rozebral, co bývá příčinou toho, že člověka pokouše jeho vlastní pes.

Řada lidí se totiž následně nad touto psí reakcí podivuje, není jim zřejmý důvod nebo jako jednoznačného viníka vidí svého „zlého a nevypočitatelného psa“ a až teprve vysvětlení psí motivace jim otevře oči a přinutí je se zamyslet...

Nejdříve znovu zopakuji, co jsem již mnohokrát napsal i řekl.

Pes opravdu nikdy! nikdy! nikdy! nekousne bez příčiny.

A to, že člověk tuto příčinu mnohdy nevnímá, rozhodně neznamená, že neexistuje.

Ještě jedna důležitá skutečnost hned úvodem.

Pes má v sobě přirozenou psychickou zábranu kousnout člověka a jak jste mnozí na vlastní kůži poznali, chování většiny psů bezprostředně po útoku je zvláštní, pes se po odeznění spouštěče velmi často chová provinile a nejistě. Většiny, jsou ale plemena, která tímto netrpí (například pastevci). Co je však důležité, je vědět, že prvotní odbourání uvedené přirozené zábrany činí každý příští zákus do člověka pravděpodobnější a razantnější. A to stejnou měrou vůči vlastnímu i cizímu člověku.

Jinými slovy - prvním skutečným zákusem do člověka se v psu cosi navždy zlomí.

Proto je vysoce důležité a žádoucí chovat se ke každému svému pejskovi tak, aby k tomu nikdy nedošlo. Bohužel, řada psích majitelů si sama kope hrob, ať už z neznalosti, hlouposti nebo jednoduše proto, že se ke svému pejskovi obecně nechovají správně.

Pojďme si tedy v zájmu lidí i psů popsat základní spouštěče psího ataku vůči svému vlastnímu člověku. Mnohým z vás to pomůže pochopit minulost a zabrání udělat stejnou chybu znovu, mnohé z vás to poučí předem a ušetří bolestivou zkušenost...

Tož začněme.

Velmi časté tendence k pokousání nalezneme u jedinců adoptovaných z psích útulků nebo různých více či méně pofidérních sdružení, kde se sami některých svých psích svěřenců bojí. Společným jmenovatelem je, že budoucímu majiteli bývají velmi často zatajeny skutečné vzorce chování daného pejska proto, aby se zájemce neodradil hned na začátku a vzývá se mantra „třeba to dopadne dobře“. Stejně často se vsak na negativní budoucnosti podepíše i fakt, že minulost psího jedince opravdu není známá a pak je jen otázkou času, kdy se v psím mozku spojí „tohle je určitě ten člověk, který mě bil“ na základě vizuální, pachové nebo osobnostní podobnosti zcela jiného člověka. Nebo se pejsek ocitne v situaci či prostředí, které mu opět asociují špatnou zkušenost a on se zcela přirozeně rozhodne jí tentokrát už předejít.

Problém je v tom, že na základě úmyslně mylné informace nebo zásadního podcenění potenciálně špatné minulosti pejska jeho nový majitel zcela ztratí instinkty ostražitosti a opatrnosti, v kontaktu s pejskem se chová tak, jako by se znali odmala. Náhlý psí útok na základě některého z výše uvedených spouštěčů jej pak zastihne zcela nepřipraveného a zaskočeného. Následuje úlek, bolest a strach. Strach z vlastního pejska.

Dalšími typickými případy, kdy člověka pokouše jeho vlastní pes, je hrubé podcenění nebo neznalost přirozených psích vzorců chování a geneticky vrozených hierarchických pravidel.

To, že si pejsek bez jakéhokoli náznaku negativní reakce vezme z vaší ruky piškot nebo kus masa, naprosto neznamená, že stejný scénář proběhne také u vašeho partnera nebo dítěte. Pes je může mít (a v případě dítěte rozhodně má) hierarchicky zařazené jako níže postavené a tudíž v pozici, ve které z psího pohledu naprosto na ten piškot nebo kus masa ve své ruce nemají nárok. Následuje nejprve trestný útok na provinilce a až poté konzumace dobrůtky. V případě nedominantních psích flegmatiků se silnou fixací na lidský druh máte sice slušnou pravděpodobnost, že k tomu dojít nemusí, u dominantně založených plemen či jedinců jakékoli velikosti máte pravděpodobnost hraničící s jistotou, že pes zareaguje na základě svých vrozených vzorců chování. Následuje úlek, bolest a strach. Strach z vlastního pejska.

Dalším spouštěčem je fyzické týrání psa.

Pokud bude mít pejsek životní smůlu a dostane se ke šmejdovi, který si na něm bude léčit svoje komplexy a dokazovat si, jakou má moc nad tělem jiné živé bytosti, je jen otázkou času, kdy na svého trýznitele zaútočí. Ano, povaha, velikost a obecně fyzické dispozice samozřejmě hrají velkou roli, ale dříve nebo později se v těchto případech každý pes dostane do stavu, kdy v zájmu vlastního přežití na takového člověka zaútočí. Stačí se trochu zamyslet nad pozadím různých medializovaných kauz týrání psa a na povrch vždy vyplave moment, kdy se pes začne aktivně bránit. Obrovská smůla je, že jejich majitelé mají vždy po ruce nějakou zbraň - nůž, železnou tyč apod. Všimněte si této skutečnosti. V opačném případě by je už opravdu naštvaný nebo o svůj život bojující pes střední velikosti spolehlivě vykousal ze společného prostoru. A přesně tak by to mělo být, pokud by pro tyto lidské šmejdy existovala spravedlnost už na této úrovni. Měl by následovat jejich úlek, bolest a strach. Strach z vlastního pejska.

Fyzické ubližování bývá zjevné. Existuje ale i stejně nebezpečná a skrytější varianta ubližování - ubližování psychické.

Problematičtější o to víc, že si je mnoho psích majitelů ani neuvědomuje.

Pokud jakoukoli živou bytost vystavíte životním podmínkám, odporujícím jejím přirozeným potřebám zdravého fyzického a psychického vývoje, dostane se záhy do stavu psychického stresu. Pokud je těmto podmínkám vystavena dlouhodobě, psychický stres vyvolá až panické stavy. Pokud je těmto podmínkám vystavena v primární fázi svého psychického vývoje (u většiny psů zhruba do ukončeného druhého roku věku), dochází k dlouhodobým až nevratným poškozením psychiky.

Pes jakéhokoli plemene potřebuje ke svému zdravému psychickému vývoji a spokojenému životu podmínky, které se co nejvíce přibližují jeho genetickému naprogramování. Tedy prostředí sociálně komunikující hierarchické skupiny, přítomnost správně se chovajícího a komunikujícího vůdčího jedince, přiměřený pohyb ve svém přirozeném prostředí (volná příroda) a zprostředkovaný (pachové stopy) i přímý kontakt se svým vlastním druhem. Ne pobyt v kotci nebo na řetězu, v sociální izolaci, ne „povinná“ denní dvakrát dvacetiminutovka na vyprázdnění.

  • Kolik psů opravdu žije ve fungující lidskopsí smečce?
  • Kolik psů má skutečně „svého“ správně fungujícího vůdčího jedince v osobě svého majitele?
  • Kolika psům je v reálu dána možnost zažívat skutečné procházky v přírodě a kolik z nich pozná jen svoji zahradu, dvůr nebo nejbližší okolí domovského paneláku?
  • Kolik psů je svými majiteli celoživotně izolováno od psů jiných, protože „by mu mohli ublížit“, popřípadě „on by je mohl napadnout“?
  • Kolik psů prožije 90 % svého života uvězněno v kotci nebo na řetěze u boudy, s minimální možností pohybu a svobody?

To vše pomalu a plíživě vybuduje v pejskovi takový stres, jaký si ani neumíte představit. Jen najednou začnete zjišťovat a sledovat „poruchy chování“, týkající se pejska samotného, vztahu vůči vám a vztahu vůči psímu i lidskému okolí.

A jednoho dne na vás váš vlastní pes zavrčí.

A jednoho dne vás váš vlastní pes kousne.

Při zcela rutinní činnosti, kterou jste spolu předtím absolvovali už tisíckrát. Po dlouhé době, kdy se v něm ukládaly stresové podněty.

A jednoho dne vás váš vlastní pes už k sobě nebude chtít pustit. Sáhnete na něj a jeho zuby najdete ve své ruce. Překročíte bezpečnou vzdálenost a natvrdo po vás vystartuje.

Následuje úlek, bolest a strach. Strach z vlastního pejska.

Jen proto, že jste dlouhodobě (týdny, měsíce, roky) přehlíželi varovné signály, že něco není v pořádku. Zapomněli jste nebo kvůli vlastní pohodlnosti ignorovali fakt, že pejska nestačí jen nakrmit a vyvenčit kolem paneláku.

Ještě nejsme na konci.

Ještě tu máme jeden zásadní spouštěč psí agrese vůči vlastnímu člověku.

Mezi psími plemeny jsou plemena povahově silně dominantní - lovečtí psi, pastevci, primitivní plemena.

A jedinci těchto plemen, zvlášť samci, si nenechají líbit, pokud se nad ně snaží vyvyšovat někdo, kdo na to nemá. Týká se to stejně jiných psů jako lidí, psi vždy posuzují živou bytost na základě síly její osobnosti. Pokud si tedy koupíte například pastevce, pro něho samého tento akt nic neznamená. Zaplacení jeho ceny v penězích, kupní smlouva ba ani skutečnost, že ho budete krmit. Nebudete-li jako osobnost dostatečně silní, budete-li se snažit prosadit svoji pozici jako buldozer fyzickou silou, nebudete-li chytřejší a nebudete-li s ním umět správně komunikovat, velmi rychle to zjistí a přestane (nezačne) vás brát jako dostatečně disponovanou osobnost, se kterou bude ochoten spolupracovat a respektovat určitá její rozhodnutí.

A nebude váhat ani sekundu, zda vás smí usměrnit, potrestat nebo po vás vystartovat jako po slabém článku v zátěžové situaci.

Prostě to udělá. A udělá to po svém - kousne vás. A vždy tak, aby to mělo požadovaný účinek.

Následuje úlek, bolest a strach. Strach z vlastního pejska.

Všechny scénáře, které jsem tu popsal, jsou reálné a mnoho z vás se v nich pozná. Pro mnohé z vás jsou každodenní realitou, pokud musíte svému pejskovi nasadit obojek, vodítko nebo náhubek. Pro mnohé z vás se spolužití s vlastním pejskem stalo noční můrou a strachem z dalšího pokousání...

Důležité je uvědomit si, že za každým psím kousnutím stojí nějaký spouštěč. Žádné kousnutí nepřijde jen tak samo od sebe, bezdůvodně, za každým z nich je v pozadí buď momentální situace a porušení základního psího vidění světa a vás samotných nebo momentální či dlouhodobý stres.

Každému takovému pokousání lze předejít, pokud je člověk schopný správně analyzovat příští moment kontaktu se svým pejskem.

Do bodu „kousl mě vlastní pes“ se vůbec nemusíte dostat, pokud zohledníte neznámou minulost pejska z útulku a stejně jako poznává on vás, budete postupně testovat a poznávat i vy jeho. Nebudete mít problém, pokud svoje štěně budete vychovávat správně a pokud svému psímu kamarádovi po celý život dopřejete uspokojení i jeho psychických potřeb. Smečka, vůdčí jedinec, komunikace, pohyb, psí podněty, psí kontakt.

  • Nebudete mít problém, pokud se budete ke svému psímu parťákovi chovat slušně.
  • Nebudete mít problém, pokud si konkrétní plemeno nebo křížence vyberete zodpovědně s přihlédnutím k vlastním schopnostem, znalostem, zkušenostem, volného času a stylu života.

A prosím.

Pokud zaregistrujete první známky agresivity vašeho pejska vůči vlastní osobě, nečekejte a nechte si urychleně pomoci od někoho, kdo vám skutečně pomoci umí. Výsledný úspěch je záležitostí umění komunikace a práce s psí i lidskou psychikou, nikdy ne výcviku a povelů, o tom už se na vlastní kůži přesvědčila řada mých klientů, kteří přede mnou absolvovali různé „individuální cvičáky“ a „cvičitele“. Neodkládejte kvalitní a především správné řešení, nepodceňujte situaci, v psím světě se takový přístup těžce nevyplácí - nedávno jsem právě na toto téma uveřejnil související samostatný článek a setkávám se s tím ve své praxi velmi často.

Řeknu to zcela jasně:

Pokud vás kousne váš vlastní pes, je chyba vždy na vaší straně a je to ten největší průšvih, který se vám ve vzájemném spolužití může stát. Spouštěčem je buď špatná re/akce způsobená vaší neznalostí či špatným vyhodnocením momentální situace, celkové nezvládnutí plemene či konkrétního psa, špatně nastavená hierarchie ve vaší lidskopsí smečce nebo dlouhodobě stresovaný pes. Zdrojem problému a následným spouštěčem však může být a často také bývá i problém vaší osobnosti a povahy.“

Lze to ignorovat nebo se snažit o nápravu.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Inteligence a instinkty přežití

 

V tomto článku bych rád uvedl na pravou míru otázku psí inteligence. Její velmi rozšířené hodnocení porovnáváním s inteligencí malého dítěte či vyvozováním závěrů podle počtu povelů, které dané plemeno či jedinec ovládají, je naprosto nesmyslné a nic nevypovídající.

Je to doslova míchání jablek s hruškami a je rozumné si v tom udělat trochu jasno...

Jak jsem již napsal v úvodu, často se setkáte s „vědeckými“ argumenty typu, že pes má inteligenci srovnatelnou s inteligencí dvou-, tří- nebo čtyřletého dítěte. Stejně tak se setkáte s názorem, že ten a ten pes rozezná tolik a tolik slov, ovládá tolik a tolik povelů a je tedy tak a tak inteligentní - přitom oba tyto přístupy jsou z hlediska posuzování psí inteligence zcela nesmyslné.

Jedná se totiž o stejný přístup, jako kdybyste posuzovali inteligenci delfína vůči opici jeho schopností vylézt na strom...

Inteligence psího druhu je zaměřená zcela odlišně.

Pes je v prvé řadě predátor. V řadě druhé sociálně žijící druh. A z toho plyne hned několik důležitých závěrů.

  • Za prvé - jeho primární funkcí, stejně jako jeho divokých předků a příbuzných druhů, je plnit v potravinovém řetězci úlohu regulátora přemnožených, nemocných nebo zesláblých zvířat. K tomu byl evolučně veden i vývoj jeho mozku, smyslů a instinktů. Celý jeho inteligenční potenciál byl nasměrován k rychlému vyhodnocování situací, rozpoznání slabých/starých/nemocných kusů a bleskurychlému adaptivnímu výběru nejefektivnější lovecké strategie.
  • Za druhé - tím, že se jedná o sociální druh, je zapotřebí, aby mezi jedinci tohoto druhu byla v maximální míře rozvinutá a maximálně efektivně fungovala vzájemná komunikace. Bez ní by bylo například vlčí/psí sociální společenství, tedy smečka, odsouzeno k záhubě, protože jednoduše řečeno každý jedinec by fungoval jen za sebe. Nikdo by nerozuměl jemu a on by nerozuměl nikomu jinému. Efektivita lovu by se rovnala efektivitě jedince, stejně tak i obrana území.
  • Za třetí - v přímé souvislosti s předchozím bodem je nutnost stmelujícího prvku, tedy schopného vůdčího jedince/páru. Demokracie je fajn, ale v situaci, kdy je zapotřebí rychle vyřešit problém, jednoduše musí existovat někdo, jehož inteligence, instinkt, zkušenosti a schopnost prosadit vlastní vůli jsou na takové úrovni, aby řešení problému bylo maximálně rychlé a efektivní. V situaci, kdy není čas na dlouhé rozhodování a dohadování, ale kdy je zapotřebí jednat velmi rychle. Jinými slovy musí existovat jedinec, o jehož pozici není pochyb, který má dostatečnou autoritu a společenství tedy neztrácí čas sebevražednými půtkami typu „Si myslíš, že nás vedeš, jo? Já si to nemyslím. Kdo je se mnou? Já jsem lepší, já jsem jednička!“

Tyto tři principy jsou základními pilíři inteligence sociálně žijících predátorů - vlků, psů, velkých koček atd.

A pokud se nad tím zamyslíte a představíte si jejich myšlení v praxi, zjistíte, že se naprosto nejedná o něco triviálního. Ve skutečnosti to i pro každého psa znamená uvědomování si své vlastní identity, pozice vlastní osobnosti v porovnání s dalšími jedinci stejného druhu, sociální interakci a okamžité vyhodnocování a správné reakce v aktuální situaci. To vše souběžně, tedy s potřebou vyhodnocení momentálních priorit. To vše během aktivní i neaktivní biorytmové fáze, proto velmi málokdy pes spí skutečně tvrdě - v běžném spánku stále vnímá své okolí a je schopen velmi rychle a efektivně reagovat, cítí-li ohrožení.

Je to velmi náročné. A je to velmi podobné tomu, jak fungují například vojáci v bojovém nasazení. Ostražitost i ve spánku, okamžitý přechod do stavu bdělosti, komunikace mezi jednotlivými členy bojové jednotky, vzájemná koordinace pro dosažení daného cíle. A samozřejmě fungující hierarchie od nejvyššího přes nižší velitele až po řadového vojáka...

Budete tyto vojáky posuzovat podle jejich IQ nebo podle jejich reálných schopností v dané oblasti?

Troufám si říct, že jednotka složená z „einsteinů“ s IQ > 160 nebude v reálném boji o nic úspěšnější. Naopak - tam, kde situace bude vyžadovat bleskurychlá rozhodnutí, schopnost intuice a snížené zábrany v ochotě zabít jiného člověka, tito jedinci nepřežijí.

Bude jim totiž zásadně chybět to, co jejich „hloupějším“ kolegům a psímu druhu nechybí - přímý tah na bránu, soustředění se na jeden cíl a schopnost nezaobírat se v kritickém okamžiku etickým kodexem nebo Desaterem.

„Nezabiješ.“

Jistě.

Ale pokud nezabiješ, budeš zabit. Nebo nepřežiješ, protože k utišení hladu prostě svoji kořist musíš zabít...

Už v tomto okamžiku je asi většině z vás zřejmé, jaká je realita.

Ale pojďme dál.

Zkusme si teď čistě hypoteticky představit, že na naší Zemi proběhl generální reset, kolaps, nazvěme si to jak chceme.

Kdo bude mít větší šanci přežít - vy (tedy člověk) nebo váš pes?

Vy, kterého zaskočí a velmi rychle paralyzuje „civilizační syndrom“, tedy závislost a následná panika z nefungující elektřiny, netekoucí vody, zkolabování komunikačních systémů, neexistující organizační podpory (úřady, vláda)? Najednou zůstanete sami. Úplně sami, protože ti, na které třeba teď spoléháte, stejně jako ty příslovečné krysy utečou jako první a vy rozhodně nebudete mezi „elitou“ – nepropadejte iluzím.  Neumíte si nic ulovit k jídlu, protože jste zvyklí „lovit“ v supermarketu. Neumíte ani nic zabít, protože vám v tom brání „kulturní zábrany“ a neschopnost si vyrobit nebo použít zbraň. Vodu poznáte jen v řece a rybníku a pokud bude zima a budete zbaveni svého oblečení, zmrznete. Vaší jedinou záchranou bude najít někoho, kdo se o vás postará, protože jste ztratili už veškeré zdravé instinkty přežití. Místo nich nastoupily zábrany a přesvědčení, že „tohle se přece nedělá“...

Umřete. A umřete velmi rychle.

Ne váš pes nebo jakýkoli jiný pes.

Pes totiž netrpí ničím z toho, co jsem popsal výše. Netrpí výčitkami svědomí, že musí zabít jinou živou bytost, aby sám přežil. Svoje instinkty predátora má stále v sobě, jen dřímou. Víte sami, jak občas překvapí psího majitele, když jeho gaučák skolí v lese srnku nebo ve spolupráci s druhým pejskem uštvou zajíce. Pes poslechne svůj pud sebezáchovy a nebude se trápit tím, že on je přece domestikovaný a některé věci se nedělají. A v noci se k vám venku instinktivně přitulí, protože dobře ví, že živočišné teplo je zapotřebí sdílet...

Chtěli byste v takové situaci vedle sebe mít stejně „vysoce inteligentního“ civilizovaného a reálného přežití neschopného člověka, jakým jste vy sami?

Nebo byste vedle sebe chtěli mít „psa inteligenčně na úrovni malého dítěte“, který ale bude velmi dobře vědět, jak přežít? Bude schopen najít (ulovit) zvěř, vycítí vodu, bude vás varovat před nebezpečím, o kterém vy sami nebudete mít tušení? Který vás zahřeje v noci, až budete klepat kosu?

Nevím jak vy, ale já mám v tomto jasno.

Psí inteligence je na nesmírně vysoké praktické úrovni.

Jen je zapotřebí se na ni dívat tak, jak skutečně funguje - ne ji porovnávat lidskými měřítky.

A ne ji otupovat tupým drilováním povelů, příkazů a cirkusových kousků...

„Hele, on umí podat pac! Sedne/lehne desetkrát po sobě! Podívej, jak umí tancovat...“

Svoje vlastní psy a psy svých klientů neučím cirkusové kousky.

  • Učím je jejich přirozenou inteligenci rozvíjet, ne ji otupovat. Učím je tomu, aby se dokázali zorientovat v každé situaci, do které se dostanou, aby ji sami přežili ve zdraví, stejně tak i jejich lidskopsí okolí.
  • Učím je, co je zapotřebí řešit a co můžeme nechat volně odplynout kolem sebe.
  • Učím je tomu, aby pro ně jakákoli nová situace nepředstavovala stres a neodnesli si z ní doživotní trauma.
  • Nedělám z nich robůtky na dálkové ovládání.
  • A jejich majitele také mimo jiné učím, že stejně důležité jako to, co pes udělá pod jejich dohledem, je to, co udělá, pokud se musí rozhodnout sám. Učím je vnímat své pejsky jinak, lépe a s respektem - protože právě od nich se mohou mnohému přiučit.

I v tomto je můj přístup jiný a pro mnohé nový, ale vždy přínosný. Inteligentní pes nepotřebuje povel, inteligentní pes vnímá myšlenky a záměry svého člověka stejně jako to psí druh umí již věky věků mezi sebou. Jen je zapotřebí, aby i jeho člověk fungoval stejně...

Nepodceňujte inteligenci svého psa.

Je v něm vždy přítomná, jen vy sami si ji často neuvědomujete, protože je zamaskovaná povahou konkrétního plemene.

Zdvořilý zlatý retrívr stojící před pootevřenými dveřmi není hloupý. Umí do nich strčit čumákem a otevřít si je tak, aby jimi prošel. Ale jeho klidná a důvěřivá povaha mu velí počkat, až to uděláte vy...

Přímočaře uvažující lajka si dveře dootevře sama, protože její vlčí povaha ji vždy směruje k řešení problému tou nejjednodušší cestou. Nekomplikuje si život zbytečnými objížďkami, jde rovnou k cíli...

Pyrenejský pastevec si pootevřené dveře také dootevře sám. Ale než to udělá, obrátí k vám hlavu s tím svým nádherně pobaveným pohledem vám řekne „Vidíš? Vím, jak ty dveře otevřít...“

Když někdo řekne o chrtovi, že je to „od přírody hloupý pes“ (a takových lidí je strašně moc, i mezi samozvanými „experty“!), je na první pohled zřejmé, že tomuto plemeni nerozumí, nezná je a navíc má zřejmý problém sám se sebou. Beduíni se svými loveckými chrty, kteří by za svoje psí parťáky položili život a nikdy je neprodají, Rusové, kteří mají svoje barzoje zařazeny v ranku národního pokladu - tohle určitě nejsou národy, které by se spokojily s „hloupými psy“. A kdokoli, kdo chrtí plemena opravdu zná, žije s nimi nebo s nimi pracoval, ví, jaký tito psí lovci mají potenciál. Jen je zapotřebí umět je tak brát a nechtít po delfínovi, aby lezl po stromě...

Nepodceňujte psí inteligenci. Nikdy. U žádného plemene.

Psi jsou v mnoha ohledech daleko inteligentnější než my lidé. Svoji inteligenci ale používají účelně a věřte, že v psí hlavě to šrotuje daleko víc, než si umíte nebo chcete představit. A každý pes nás má dokonale přečtené, daleko víc, nežli my jeho. Jen nám to na rozdíl od lidí denně neotloukají o hlavu a nevyčítají nám naše nedostatky a chyby...

Ale na druhou stranu - umějí jich dokonale využít, pokud jim to přinese prospěch nebo lepší pozici ve „smečce“.

Nepodceňovat blízkou bytost je základní předpoklad přežití, ať už se to týká bytosti lidské nebo zvířecí. Zvířata to dobře vědí a žádné zvíře, ani pes, vám nikdy nebude stoprocentně důvěřovat. Budou opatrní a stále si vás budou testovat, budou sledovat váš fyzický i psychický stav a tomu přizpůsobí svoje chování.

Budete-li hloupí, dominantně založený jedinec vás odstraní nebo vyžene, protože jste slabý článek.

Nepředvádějte se svému pejskovi ani svému lidskému okolí sami jako hlupák tím, že o něm budete mluvit nebo s ním jednat jako s hlupákem...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes jako rukojmí

 

Je asi všeobecně známou pravdou, že pokud člověk může něco využít nebo zneužít vůči druhému,
ve valné většině případů to také udělá.

Využívají a zneužívají se city, informace, slabá místa v lidské psychice,
traumata, společné děti - a také společní psi...

Asi nikdy už z hlavy nedostanu výjev, jehož svědkem jsem byl před mnoha lety na dálku na jedné liberecké autobusové zastávce. Dvě ženy (byly to partnerky a znal jsem je od vidění, i jejich německého ovčáka) se zřejmě chvíli předtím do krve pohádaly a momentálně byly ve fázi „dělení majetku“. Jedna rvala toho psího chudáka za hlavu, druhá ho rvala za ocas na opačnou stranu, obě na sebe ječely, do toho pes ječel bolestí - než jsem doběhl, bylo po všem a vítězka odcházela se svou trofejí pryč...

Dodnes to ve své hlavě vidím a slyším. Dvě ženy, které veřejně sehrály nechutné divadlo a ve svých pomatených hlavách měly jen jedinou myšlenku: seberu ti psa, ublížím ti, je můj můj můj...

Jedna z nejhorších věcí, kterou může člověk svému  psu udělat.

Vzít si ho jako rukojmí, fyzické nebo psychické.

Milující se partnerský pár si pořídí společného psího mazlíčka, protože si například potřebují ověřit, zda budou v nějaké budoucnosti schopni vychovávat vlastního potomka. Nebo mají jakýkoli jiný důvod, rybičky city neopětují, věci také ne, takže si pořídíme nějaké malé roztomilé štěňátko - společný objekt naší nekonečné lásky a emocí...

Po kratší či delší době pak celkem očekávatelně dojde k rozchodu a v řadě případů se začnou dít věci...

Najednou proti sobě stojí dva lidé, kteří už se nejen nemilují, ale dokonce se z celého srdce nenávidí, protože, jak ti životem už poučení dobře vědí, od lásky k nenávisti bývá často velmi krátká cesta.

A mozek jedné z těchto lidských bytostí začne spřádat ty nejzáludnější a nejubožejší plány, jak svému partnerovi ublížit a jak ho zranit. A pokud je k dispozici „společný pes“, je tu pro ty horší povahy najednou k dispozici neodolatelné lákadlo.

Vím, že toho pejska máš opravdu rád/ráda.
Vím, že sám/sama ho tu trpím jenom kvůli tobě a celou dobu hraju před tebou divadlo.
Ano, tys ho vybral/vybrala a odmala se o něj staráš.
Tak, ty zmetku - a teď ti to všechno seberu...

A začne takové to klasické partnerské vydíráníčko.

Vydíráníčko, ve kterém se pejsek stane v pravém slova smyslu rukojmím.

Fyzickým i psychickým.

A pokud je jeden z partnerů mimořádně mstivé a manipulativní povahy, toho druhého si vychutná až na dřeň...

Některé manipulativní techniky hrají na city:
„Když se rozejdeme, strašně tím našemu pejskovi ublížíš, to bys vážně chtěl/chtěla? Ty zrůdo!“

Citové vydírání trochu jinak:
„Jestli mi našeho pejska nenecháš, tak to nepřežiju a něco si udělám! To bys vážně chtěl/chtěla? Ty zrůdo!“

Vypočítavý typ manipulace:
„Dobře, něco za něco. Ty mi necháš auto, já ti nechám psa. To je fér, ne?“

Finanční argumentace, třebaže logicky zcela nesmyslná:
„Toho psa jsem ti koupil já, takže vlastně patří mně!“

Pokud pro partnerského šmejda není tento level úspěšný nebo uspokojivý, následuje silnější nářez.

Partner/ka se vrací domů a nevítá ho/ji mávání psího ocásku, po psí bytosti se slehla zem:
„Kde je pejsek?“ „Není.“ „Jak není?!“ „Je u mých rodičů/mého kamaráda/kamarádky. S tebou není rozumná řeč, tak až zkrotneš, možná ti ho vrátím...“

Pes jako rukojmí.

Případ z úvodu tohoto článku je ještě slabým odvarem, tehdejší pejsek to až na pochroumanou psychiku a nějakou dobu bolavý ocas přežil. Ne všichni ale mají v podobných případech takové štěstí...

Staly se, stávají a stanou případy, kdy je pes z důvodů vyšinuté lidské psychiky otráven, umlácen nebo odvezen do lesa. Jen proto, že člověk, který neunese partnerský rozchod nebo jeho osobní zášť dosáhne chorobných rozměrů, potřebuje ublížit jinému člověku.

Je bohužel v lidské povaze, že se neštítí těch nejpodlejších vzorců chování. Snahy zasáhnout každé slabé místo.

A pokud tím slabým místem je pejsek, lidská ubohost má orgasmus.

Všechny výše uvedené modelové situace vycházejí z reálných případů, které se staly, stávají a stávat budou. Jsou součásti pokřivené lidské morálky a touhy se mstít.

Jsou v těchto věcech horší ženy nebo muži?

Ženy mají ve své genetické výbavě významné znaky intrikaření a mstivosti, muži ješitnosti a silově prosazované potřeby nadvlády.

Tyto sklony, pokud je daný jedinec nemá pod kontrolou, se stávají u dotyčného zbraní hromadného ničení i osobního sebezničení. V dnešní době, kdy mužsko-ženské archetypy už dávno neexistují, se navíc již značně prolínají a o to více je daný jedinec nevypočitatelný a nebezpečný.

Proč o tom všem vlastně píšu? Protože se přece tak často předem neví, netuší a nečeká...

Mně osobně se, díky Bohu a zaklepávám, výše uvedené situace vyhnuly - nejsou z mého osobního života a aktivně jim předcházím.

Řadu z vás ale potkaly a dnes už jste poučeni a poučené.

A aby tyto nešťastné příběhy potkaly co možná nejméně z vás ostatních, zachovávejte pár zásad „preventivních a akutních opatření“.

  • Uvědomte si, že psí bytost je v případech partnerských rozchodů ta nejvíce zranitelná bytost, stejně jako dítě. A stejně jako dítě se NIKDY! nesmí stát předmětem vydírání, nesmí se stát rukojmím v rukách toho bezohlednějšího z vás.
  • Uvědomte si, že pes stejně jako dítě velmi citlivě vnímá, co se mezi partnery v době vzájemné zloby a nenávisti děje. Vnímá a navždy si ukládá všechny negativní emoce, křik a vztažení ruky na jednoho z partnerů.
  • Uvědomte si, že pod vlivem těchto negativních emocí se pes bojí, upadá do stresu a paniky. A pak se velmi snadno stane, že venku při první příležitosti od toho všeho uteče pryč. Přejede ho auto nebo ho už nikdy nenajdete - jen kvůli tomu, že se dva dospělí lidé neuměli domluvit v klidu.
  • Uvědomte si, že si opravdu můžete vybrat osobnostně velmi špatného partnera. Pokud do tohoto vztahu přivedete svého pejska nebo si ho pořídíte až společně a jste z páru vy ten normální, pak za bezpečí a klid svého psího parťáka bojujte stejně jako sami za sebe. A pokud bude jedinou rozumnou cestou vyrazit partnera ze společného bydlení a života, neváhejte a udělejte to.
  • Uvědomte si, že pes není trenažérem mimina.
  • Uvědomte si, že člověk je neskutečně schopný v umění dlouhodobě něco předstírat nebo skrývat...

Pes není rukojmí.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Filozofie a pravidla „Falco“

 

Řekl jsem si, že začátek tohoto roku je ten správný čas po delší době znovu vysvětlit, o čem moje práce a PSÍ ŠKOLA FALCO vlastně jsou. V čem je těžiště mé práce, jaká je moje filozofie přístupu k pejskům a jejich lidem, k čemu je Poradna a k čemu moje osobní formy pomoci - konzultace, individuální výcvikové servisy, soustředění a semináře. Mnoha psím majitelům to pomůže se zorientovat, zjistí, že existuje pomoc pro ně a jejich pejsky.

A také si připomeneme, že vše na světě má nějaká pravidla...

Za těch zhruba posledních 20 let, které jsem věnoval a věnuji lidem a jejich pejskům, se řada věcí vyprofilovala. Rukama mi prokazatelně prošlo několik (dnes už hodně) set lidskopsích párů a naprostá většina z mých lidských klientů už pochopila, že si nelze lhát do kapsy a je zapotřebí věci pojmenovávat jejich pravými jmény, aby došlo k pozitivnímu posunu vztahu mezi nimi a jejich psími parťáky. Pochopili, že existuje i jiná a daleko smysluplnější, účinnější a bohatší cesta přirozené lidskopsí komunikace. A pokud ji přijali za svou, už ji nikdy neopustili. Vím to ze zpětných vazeb, z mailů i osobních sdělení a setkání...

Je dobré si uvědomit, že skutečné těžiště mé práce a ta nejefektivnější pomoc lidskopsí dvojici je moje osobní pomoc (individuální výcvikový servis nebo konzultace). Tedy situace, kdy za mnou se svým pejskem přijedete a já mohu pracovat přímo s vámi a vaším pejskem. Naprostou většinu „psích problémů“ totiž nelze řešit na dálku, písmenky nebo po telefonu. Je zapotřebí, abych vás měl u sebe, abych mohl vnímat vašeho pejska a přímo s ním pracovat – stejně tak jako vnímat a pracovat s vámi. Pro řadu z vás jsem se za ty roky stal osobním psychologem, řada z vás se mnou dodnes řeší různé stránky svých osobních životů. Protože jste zjistili, že věta „váš pejsek je  jen odrazem vás samotných“, kterou jsem vám řekl, má univerzální a v čase neměnnou platnost. A na vlastní oči jste zjistili, že v sobě mám skutečně „něco“, co mi dovoluje s vašimi pejsky komunikovat na jiné úrovni. Že umím pozitivně ovlivnit psí psychiku a odstranit psí démony a problémy. A vás samotné umím naučit, jak se chovat a jak komunikovat tak, aby váš psí parťák fungoval i s vámi...

K tomu všemu vás ale potřebuji mít u sebe. Ne někde ve virtuálním internetovém prostoru, ne na druhém konci telefonu.

Protože „Real Life Is Out There“. Skutečný svět je tam venku...

Pokud potřebujete vyřešit problém mezi vámi a vaším pejskem, pokud potřebujete rozšifrovat problém vašeho psího kamaráda (nebo svůj ve vztahu k němu), pokud potřebujete jakoukoli „psí pomoc“, vždy vám pomůžu. Umím to a rád vám věnuji svůj čas i energii. Ale je zapotřebí, abyste ten čas a energii věnovali i vy sami a nečekali, že vše lze vyřešit „na dálku“. Jednou radou nebo stránkami popsaného textu. Takto to možná funguje u strojů a počítačů, ale nikdy ne u činnosti, která vyžaduje fyzickou přítomnost živé bytosti. „Na dálku“ vás nevyšetří doktor, „na dálku“ se nenaučíte řídit auto, „na dálku“ se nenaučíte hrát tenis nebo golf. Vždy u toho musí být klient a doktor/učitel/trenér fyzicky spolu...

A u mne to již z principu a logiky věci „člověk a jeho pes“ funguje stejně.

Pomůžu velmi rád a roztrhám se na kusy, pokud vnímám ze strany psího majitele skutečný zájem. Pokud ode mne někdo čeká kouzelnou hůlku, má smůlu, tak to nefunguje nikde. Pokud to musím dotyčnému třikrát vysvětlovat, protože je pro něj sto kilometrů autem údajně strašná vzdálenost (běžně za mnou jezdí lidé i několik set kilometrů z okolních zemí), vím, že má priority a zájem vyřešit svůj problém velmi špatně nastavené. Stejně tak je dobré si uvědomit i to, že na valnou většinu  psích problémů nestačí pouhá konzultace – je zapotřebí dostatek času a prostoru, velmi často je zapotřebí začít od nuly, protože dotyčný problém je ve skutečnosti pouhým důsledkem problémů zcela jiných. Potřebujeme čas a trpělivost několika dnů pro pejska i jeho majitele a forma individuálního výcvikového servisu je pak jednoduše nezbytná...

Jinými slovy – to, že vám mohu a chci věnovat svůj čas, svoji energii, svůj osobní dar (nebo nadání, chcete-li), svoje znalosti a svoje know-how, berte jako obrovskou šanci pro sebe i svého pejska. Protože tak to jednoduše je a nelitujte vzdálenosti, kterou musíte urazit, ani nepohodlí, které vám vznikne pobytem mimo váš domov. Nelitujte svého času, stokrát se vám to vše v budoucnu v dobrém vrátí v čase stráveném s vaším vlastním pejskem...

Ale dodržujte prosím i vy určitá pravidla.

Nepříjemně často se mi stává, že se s klientem napevno domluvíme. Dostane z mé strany závazný termín, jsou ujasněny veškeré podrobnosti včetně finančních. Druhý den, za pár dnů nebo dokonce až po mé telefonické urgenci se dozvím, že vše ruší, protože to údajně „zakázal manžel“ (ego je sviňa), „zrušili dovolenou“ atd. Nebo dotyčný dělá mrtvého brouka, nezvedá telefon a nereaguje na zprávy. Popřípadě mi vše sdělí formou strohé smsky či krátkého mailu typu „Ruším naši domluvu“...

Takže takto prosím ne. Je základní slušnost v podobných případech dodržet závazně domluvené termíny (navíc vy jste ti, kdo potřebuje pomoc), je základní slušnost zvednout telefon a vysvětlit (omluvit se), pokud z vaší strany dojde k nějaké změně. Stejně jako já, pokud s klientem cokoli řeším, vždy zvednu telefon a neposílám mu smsky, maily nebo jakékoli zprávy přes messenger. Znovu opakuji – je to základní slušnost. Zkuste si představit, že bych se tak choval já – velmi by se vám to nelíbilo a určitě by to ve vás nebudilo důvěru. Co si pak mám myslet já o člověku, kterému nestojím ani za to zvednutí telefonu a zavolání? Správně – že nemá ani tu základní slušnost k člověku, od kterého žádá pomoc a stylem komunikace ho evidentně považuje za svého podřízeného...

Zkuste si to prosím uvědomit a vyzkoušet sami na sobě – veškerý pouze textový kontakt je v těchto případech skutečně velmi nevhodný a jednoznačně vypovídá o tom, jak moc si „vážíte“ někoho, od koho chcete pomoc. Dnešní uspěchaná doba a moderní technologie skutečně nemohou být omluvou a zdůvodněním.

Závěrem k této části – v řešení psích problémů je moje osobní pomoc a práce s lidskopsí psychikou nenahraditelná. Mějte správně nastavené priority a nedávejte na první místo vzdálenost (mnohdy subjektivně velmi přeceňovanou). Nenechte zbytečně trápit svoje pejsky (ani sebe) tím, že budete řešení problému neustále odkládat a čekat, že se to vyřeší samo. Nevyřeší, pouze se problém upevní. Odkládali byste stejně tak i problém, který by se týkal pouze vás nebo vaší rodiny? Váš pejsek je její součástí, zkuste na to nezapomenout a nenechte problém kulminovat do bodu, kdy vám už opravdu poteče do bot a třeba vás pokouše váš vlastní pes. Často se to stává. A nezapomeňte, že nic není jen mechanika a moje osobní přítomnost má svůj nenahraditelný smysl při práci s psí psychikou, jak už jsem psal výše...

Další formu mé pomoci majitelům psů je internetová Poradna.

Její princip je velmi jednoduchý – pošlete dotaz (přes formulář nebo mailem) a já jej zodpovím. Každou neděli pak dotaz/odpověď uvidí i všichni čtenáři PSÍCH STRÁNEK FALCO, protože chci, aby z se konkrétního dotazu z praktického života/odpovědi mohli poučit i další psí majitelé.

Moje Poradna je bezplatná.

Pro tazatele je zcela anonymní a vyžadovány jsou pouze základní údaje o pejskovi, ze strany mé je však za každou odpovědí moje jméno jakožto jediného provozovatele PSÍCH STRÁNEK FALCO a člověka, který vaši otázku zodpovídá.

Ale tak jako vše, i Poradna má svoje pravidla – ocituji:

PROSÍM O RESPEKTOVÁNÍ NÁSLEDUJÍCÍCH NÁLEŽITOSTÍ VAŠEHO EMAILOVÉHO DOTAZU aneb ZÁKLADNÍ PRAVIDLA PORADNY:

- kultivovaný dotaz motivovaný skutečným zájmem o psa
- pravdivé a úplné informace ze strany tazatele
- vyplnění všech požadovaných údajů (psí plemeno, věk a pohlaví, v případě kastrace věk a důvod)
- dotazy konfrontační nebo vulgární, zjevně provokativní, účelově zaměřené proti zájmu psa nebo bez kompletních výše uvedených údajů nebudou zodpovídány!

Před zasláním svého dotazu si nezapomeňte ověřit, zda se tato problematika v Poradně již vícekrát neprobírala - využijte funkci textového vyhledávání <Ctrl+F>! Platí především pro klasické dotazy typu "jak učit štěně samotě" apod.

Další důležitá věc - v "psím světě" vše souvisí se vším. Proto záměrně nedělím dotazy do žádných kategorií a proto nemá smysl zde hledat odpovědi pouze na jeden konkrétní problém, ten totiž může být (a často bývá!) ve skutečnosti úplně jiný. Nelitujte proto vlastního času a studujte. Čas strávený nad příspěvky ze zdánlivě jiné oblasti se pak mnohonásobně vrátí i ve chvíli, kdy problém nenastane, protože mu už sami budete schopni předejít. Nezanedbatelným bonusem je také to, že si uděláte o psech, jejich chování a možných komplikacích daleko komplexnější představu - protože zde uváděné příspěvky jsou z běžného života, napříč věku a psím plemenům. Řešení a doporučení, která zde předkládám, jsou přímočará a především funkční, včetně možnosti využít mé osobní praktické pomoci...

Dotazy a odpovědi jsou zde veřejně prezentovány právě proto, aby z nich mohli čerpat všichni, kdo mají zájem se něco dozvědět a naučit. Pokud v případě konkrétního problému doporučím domluvit si se mnou {konzultaci nebo individuální výcvikový servis}, pak si prosím z této mé odpovědi vezměte poučení a udělejte totéž. Děkuji.

Zodpovězené dotazy jsou dle mých možností zodpovídány každou neděli a zveřejněny na této stránce včetně všech zadaných údajů, navíc jsou zaslány tazateli mailem. Tazatel tyto skutečnosti bere na vědomí a zasláním dotazu s nimi vyjadřuje souhlas.

Zkusím ještě jednou vysvětlit pro všechny, kdo mi pošlou dotaz bez toho, aby si alespoň tato základní pravidla přečetli a respektovali nebo se alespoň letmo podívali do již zodpovězených dotazů a jednoduše tak zjistili, které údaje jsou potřeba...

O každém pejskovi, ke kterému se dotaz váže, nezbytně potřebuji vědět plemeno, věk, pohlaví a v případě kastrace věk a důvod. Jednoduše proto, abych váš dotaz mohl zodpovědět co nejlépe a nejúplněji. Pokud to neuděláte, váš dotaz zodpovědět nemohu. Zvláštní je, že pokud vás na tuto okolnost následně upozorním a požádám o doplnění údajů (se slovy „prosím“ a „děkuji“), nejméně polovina tazatelů se již neozve. Pokud tedy váš dotaz není myšlen vážně, nezajímá vás moje odpověď a pouze byste mých deset trpaslíků, kteří téměř každý víkend tráví čas nad dotazy a články, připravili o čas, nepište. Znova opakuji – vyplnění potřebných údajů na první dobrou je to jediné, čím za svůj dotaz zaplatíte a o to dříve dostanete odpověď...

Ještě jedna věc.

Vaše dotazy po špatných zkušenostech z minula, kdy moje odpovědi byly všelijak vytrhávány z kontextu či přímo falšovány, zodpovídám výhradně již jen zveřejněním Poradny. Jednak z tohoto důvodu, jednak, jak jsem již uvedl, z důvodu toho, aby se mohli poučit i jiní.

A ještě jedna věc.

Ano, zůstáváte v anonymitě. Na druhou stranu zde nejsme na anonymním internetovém fóru a tomu by také měla odpovídat písemná forma a styl vašeho dotazu. Pokud chybí interpunkce, v každé větě se objeví minimálně jedna zásadní gramatická chyba (překlepy fakt neřeším) nebo je z dotazu těžké pochopit, o co vlastně jde (popřípadě vůbec chybí základní faktické informace), pak je to dost na pováženou. V každém případě je to opět obrázek toho, jakou váhu mému času a odpovědi ve skutečnosti přikládáte. Zkuste na to prosím myslet před odesláním svého dotazu (včetně kontroly mailu, zda se vám při odesílání přes formulář nevygeneroval „rozsypaný čaj“ - problém především u produktů Apple a některých poštovních klientů) a pročtěte si a respektujte prosím základní pravidla Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO – děkuji...

Plus na úplný závěr k této části – pokud vám ve své odpovědi napíšu, že je zapotřebí za mnou s pejskem osobně dojet, berte to velmi vážně a jako nejefektivnější způsob, jak svůj psí problém vyřešit. Jak už jsem psal, kouzelnou hůlkou nedisponuji, nejsem šarlatán a stejně jako ten doktor vašeho pejska (vás) nemohu uzdravit na dálku...

Výcvikové a relaxační soustředění Falco má již velmi dlouhou a úspěšnou tradici.

Také však, stejně jako všechny moje formy pomoci a psí osvěty, má svoje primární určení. Tím je pobyt v řízené smečce, mezi dalšími psy a lidmi, Není určené k individuální intenzívní péči o jednoho jediného člověka a jeho pejska, protože na rozdíl od individuálního výcvikového servisu na to jednoduše není čas ani prostor. Proto také každému, kdo má se svým pejskem hierarchický nebo jiný zásadní problém, doporučím nejprve absolvovat můj individuální výcvikový servis, aby na soustředění dokázal ovládat svoji vlastní „smečku“ v prostředí a zátěži té velké. Věřte, že se to za ty roky velmi osvědčilo a nelitujte času navíc, abyste pak úspěšně obstáli ve standardní zátěži komunikačních i výcvikových prvků, přednášek a obhájení vlastních pozic v různých modelových situacích. Soustředění Falco jsou o smečce a upevnění vztahu mezi člověkem a jeho pejskem, je však třeba nejprve zvládnout základy...

Semináře a přednášky Falco dělám vždy na pozvání, obsah je vždy přizpůsoben konkrétním požadavkům organizátora akce, popřípadě sestavím obsah vlastní. Vše je na vzájemné domluvě, stačí mne zkontaktovat...

Vše výše uvedené je posledních víc než dvacet let mého života, o tom všem je moje práce pro pejsky a jejich lidi. Činnost, která má svoje pravidla. Jednoduchá a pro člověka, který žádost o moji pomoc myslí vážně, pochopitelná, přijatelná a lehce akceptovatelná. Respektujte je, chovejte se ke mně slušně a budete u mne mít dveře vždy dokořán, udělám nemožné, abych vám pomohl. Slušnost není slabost, ani z mojí, ani z vaší strany - umím ji ocenit a u mne pak vždy budete mít přednost...

Moje filozofie je jednoduchá.

  • Pomoci pejskům mít lepší život, pomoci jejich lidem, aby svým čtyřnohým parťákům co nejvíce rozuměli. Aby jejich společný život byl plnohodnotný, šťastný a co nejdelší.
     
  • Dělám to jinak, než je v (nejen) této zemi zavedené. Umím odstranit psí démony a naučit jejich majitele komunikovat se psy jejich vlastním jazykem, každou dvojici „na míru“ jejich psychice a vlastnostem, učím člověka i psa. Nepoužívám dril, nepoužívám povely ani psí jména, používám přirozenou psí komunikaci a svůj dar, bez kterého by to nefungovalo.
     
  • Děkuji za něj každý den Bohu, který mi jej věnoval a svému prvnímu pejskovi, který mi k němu dal klíč. Jako dar jej používám, jako dar jej využívám výhradně k pomoci a pozitivnímu vlivu.

Někde před necelými 5 lety jsem začal točit videa s některými svými klienty, abych lidem ukázal realitu – jejich pocity, dojmy, výsledky. Protože jako mnoho jiných jsem se i já musel začít bránit neustálým podrazům, lživým atakům a pomluvám, nešťastným atributům lidské (a české zvlášť) povahy. Nechat naživo promluvit své klienty je ten nejlepší způsob, jak ukázat pravdu.

Nestyďte se přiznat si, pokud máte se svým vlastním pejskem problém...
Nestyďte se chtít naučit něco jiného, co vás s vaším vlastním pejskem k sobě přiblíží...
Nebojte se se svým pejskem přijet...
A naučte se potlačit svoje ego - to, že vedete firmu, zastáváte manažerský post nebo jste zdědili jmění, o vás z hlediska psího nevypovídá vůbec nic...

Real Life Is Out There...

Ještě tu jsem.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

PF2019 - Kožíškové moji...

 

Nový rok 2019 je za dveřmi a při této bilanční příležitosti mám i letos pár věcí na srdci. Dost hodně na srdci.

A protože považuji v takovém případě mluvenou formu za jednoznačně osobnější a vhodnější nežli písemnou, dovolil jsem si i tentokrát k vám promluvit. Abyste měli k obsahu mých slov i správné vizuální vjemy, něco jsem vám k tomu také přitočil...

Pokud tedy mám být úplně přesný - tentokrát si povídám s vašimi pejsky a fenečkami o nás lidech...

Než si moje video pustíte, vezměte je prosím k sobě. Přeji si, aby si to mohli poslechnout - děkuji. Mnozí z nich navíc můj hlas určitě poznají, uděláte jim radost.

(Varování: Nečtu text připravený profesionální PR agenturou, ale jako vždy mluvím spatra tak, jak to cítím. Nesnáším diplomatické tlachání a pojmenovávám věci a jevy jejich pravými jmény.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?

 

Pokud bych měl odpovědět sám za sebe, pak rozhodně nejsou.

Pokud bych měl odpovědět slovy klasika, pak musím bohužel konstatovat ono známé:

„Je to marný, je to marný, je to marný...“

 

Máme za sebou první prosincový týden a internet včetně sociálních sítí se opět začíná plnit zoufalým voláním „ztratil se nám pejsek, někde bouchla petarda a utekl ze zahrady/vyškubl se nám z ruky/přetrhl vodítko/praskla karabina/byl na volno - pomoc pomoc pomoc...“

A protože v tomto případě nemá smysl stále dokola psát totéž jinými slovy...

... a protože můj už velestarý (pouze v posledních letech lehce aktualizovaný) článek na toto téma má stále svoji neochvějnou platnost...

... a protože se za poslední rok opět zvýšil počet nezkušených pejskařů..

... a protože určitě není na škodu, aby si jej přečetli i ti „zkušení a mněsetonemůžestát“...

tak právě proto jej opět uvedu v plném znění, pouze s jednou menší úpravou.

Jeho původně „bonusový dodatek“ dám na začátek.

Speciálně pro ty, kteří se dodnes nenaučili přemýšlet a předvídat. Pro ty, kteří každoročně v období závěru a přelomu roku plní sociální sítě a jiné komunikační kanály zoufalými prosbami o pomoc při hledání svého pejska. Pro ty, kteří si za to opravdu mohou sami - jednoznačně a bez pardonu.

Pro ty, kteří i tímto způsobem znovu dostanou šanci prožít se svými psími parťáky konec roku v klidu a pohodě, tentokrát bez nervů z jejich hledání v blízkém i širším okolí a bez smutku z jejich ztráty.

Pro ty, kteří po přečtení tohoto článku při prosincových procházkách se svými pejsky zapnou režim „předvídavost a zdravý rozum“ a na přelomu roku jim místo sedativ naordinují smečku a sami sebe.

A úplně všem vám z celého srdce přeji letošní konec roku bez psích ztrát a psího stresu.

Máte to jen a jen ve svých rukách...

Nikdy nepochopím myšlenkové pochody majitelů psů, kteří velmi dobře vědí, že už začátkem prosince se vyrojí odpalovači petard a začnou testovat svoje nakoupené bouchací nesmysly. Stejně dobře vědí i to, že se jejich pes běhající někde venku na zahradě petard bojí. Přes to všechno tyto dvě zjevné skutečnosti zcela ignorují a naprosto logicky se tak počátkem bouchací sezóny začínají na sociálních sítích i jinde objevovat zoufalé inzeráty „Pomoc, můj pes se bojí petard, někdo nám tady bouchnul a on mi utekl!“... Pochopíte to? Přiznám se, že já ne. Prostě to nechápu. Mám pejska, o kterém vím, že zpanikaří, pokud poblíž bouchne petarda, přesto ho nechám venku, aby to měl z první ruky - a pak se divím a pláču? Tohle mi prostě hlava nebere.

Stejně tak i případy, kdy každou chvíli někde kolem něco bouchne, ale frajeři největší mají svoje pejsky při procházce na volno. Jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a kdyby něco, přivolám ho zpátky“, se krutě střetne s realitou ve chvíli, kdy jejich „vycvičený“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa opravdu v panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, hledá poté svého pejska v širém okolí...

Totéž platí pro lemply mající své psí miláčky sice na vodítku, to je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes udělá - a v takovém případě většinou již napoprvé úspěšně.

Jednoduchou otázku, proč je vysoce rozumné připnout vodítko na obojek dvěma karabinami vedle sebe (a tedy i opatřit si vodítko s karabinou na každém konci), si už určitě každý z vás umí zodpovědět sám.

Lidi přemýšlejte, sakra. Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého pejska do vaší haciendy a naprosto jednoduše tak zamezit problému? Jeho a následně i vašemu? A uvědomit si, že randál kolem nezačne až na Silvestra a nekončí hned po něm? Mít pro svého pejska pořízené kvalitní obojek a vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně správného utažení obojku?

Znatelně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli z vašich zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, mi bohužel stále dokazuje, že pro mnoho z vás to problém je. Tak se prosím vás ti, jichž se to týká, konečně zamyslete a udělejte těch pár výše uvedených jednoduchých věcí pro to, aby se to už aspoň vám nestalo.

Děkuji.

 

Častou noční můrou mnoha pejskařů a především jejich psů bývá období vánočních svátků a oslavy přelomu roku. Je to doba, kdy vás při procházkách doprovázejí detonace a světelné efekty bouchacích kuliček, petard a dalšího, podle mne osobně zcela zbytečného balastu. Bohužel, realita života už je taková a naše pejsky budou podobné „radosti“ čekat rok co rok znova a znova. A protože s tím zkrátka nic nenaděláme a musíme s tím žít, povězme si alespoň pár základních věcí o tom, jak toto období absolvovat s co nejnižší dávkou stresu pro naše čtyřnohé kamarády.

Veškerá běžně prodávaná „zábavná pyrotechnika“ produkuje dva efekty - zvukový a světelný. Pro psy není příjemný ani jeden z nich, protože nemá svůj přirozený ekvivalent v přírodě (například i hrom a blesk mají jiné světelné a zvukové charakteristiky). Z hlediska hluku je pro psa nejhorší akustická vlna, která tento efekt doprovází - čím je zdroj detonace blíž, tím hůř. Nezapomínejme, že psí sluch je řádově mnohanásobně citlivější než lidský, čehož důsledkem jsou i jiné prahové hodnoty vnímání zvuku - jinými slovy, co náš civilizací již tak otupělý sluch snese bez úhony, je pro psí sluch pohroma. Prahová úroveň akustického efektu, který my vyhodnotíme jako nepříjemný, je pro psa posazena daleko níže. Pokud například na psa promluvíte šeptem, pes to vnímá stejně zřetelně jako vy hlasitou řeč. Psí sluch je schopen velmi dobře rozlišit velmi nízké úrovně zvuku podobné hlasitosti z různých směrů, je schopen dokonce odfiltrovat určité vysoké úrovně, ale není stavěn na absorpci razantních zvukových efektů z bezprostřední blízkosti, ty jej mohou v extrémním případě velmi snadno poškodit.

Z toho plyne první rada, a tou je prevence. Snažte se důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho psa. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky - kromě trvalého poškození sluchu především psychický šok, protože ohlušující rána jej prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta...

Moje druhá rada - nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ hojně doporučovaná sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

To správné řešení je jiné. Pro některé z vás bude již bohužel pozdě, protože jste vhodnou dobu dávno propásli, ale věřím, že naprostá většina šanci ještě do budoucna má. Základním stavebním kamenem je totiž opět psychika psa a smečkový princip. Jinými slovy, každý pes, který musí řešit problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky (také to je jeden z důvodů, proč každý pes milerád tuto funkci přenechá někomu jinému), a tím by měl vždy být majitel. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří i nezvyklé světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ si jich nevšímá, nekomentuje je, proto není zapotřebí se jimi zabývat, lze je filtrovat. Moji psi přesně tak fungovali a fungují (a tím se opravdu nechci chlubit, jen to dávám jako příklad) - ani jeden z nich nikdy nebyl cvičen na lovecké zkoušky, ale ani jeden z nich neměl kdykoliv problém s petardami a Silvestrem. Nikdy jsem je „netrénoval“, a přesto reagovali a reagují na rány i světla všichni stejně lhostejně - někdy až submisivní, flegmatický zlatý retrívr Dino, divoká, bystrá a temperamentní lajka Shadow i pyrenejský pastevec a obranář Gardien. A nejsou zdaleka jediní - lidskopsí smečky, které skutečně fungují a psi jsou v nich odmala, nemají problém. Problémy mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi, chovaní v kotci na zahradě, s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky. Tisíckrát se vám to v životě vrátí, toto je skutečně alfa a omega výchovy psa. A až budete trávit se svým psem silvestrovský svátek, pak s ním buďte v přímém kontaktu. Nenechte svého psa samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě v boudě nebo kotci. Mějte ho u sebe, tam kde je zvyklý (neschovávejte se do koupelny), chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Tak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, tak nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy.

A uvědomte si prosím, že kromě možného fyzického poškození sluchu jde především o poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při jeho ignoraci až nevratné). Každá špatná zkušenost se zapíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho psa...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...

 

Není náhoda, že tento článek píši v těsně předvánočním období, kdy se nad mnoha budoucími psími osudy stahují mračna lidských rozhodnutí „pořídím/e jí/jemu/sobě psa“. Není náhoda, že k jeho napsání přispěla jedna pověstná poslední kapka. A určitě není náhoda, že se ke mně právě v poslední době opět doneslo pár otřesných psích osudů.

Proto teď začínám psát článek o  lidech, kteří by nikdy neměli mít psa. Možná pomůže zachránit nějaký psí život, možná některému štěněti ušetří trápení, vyhození na ulici nebo pobyt v psím útulku. Každopádně jsem se rozhodl ukázat, jak jednoduchá je cesta do psího pekla...

Někde v ideálním světě se psi dostávají pouze k lidem, kteří si zaslouží, aby vedle nich prožili celý svůj psí život. Ve světě našem se psi bohužel velmi často dostávají k lidem, kteří si daru psího života absolutně neváží, nic mu nevracejí a nic pro ně neznamená. A podle toho se k nim i chovají.

  • Pes nikdy nesmí být hračkou pro děti, které nejsou schopny rozlišit svého plyšáka a živou bytost.
  • Pes nikdy nesmí být náhradou mužnosti nemužných a pokusným králíkem mateřských instinktů.
  • Pes nikdy nesmí být simulátorem lidského mláděte a testovacím objektem partnerského vztahu.
  • Pes nikdy nesmí být obětí osobnostních poruch a komplexů svého majitele.
  • Pes nikdy nesmí být degradován na pouhou úroveň dárku nebo prostředku sloužícího k zabavení či udržení pozornosti a přízně jiného lidského subjektu.

Pět jednoduchých základních pravidel, která by měl povinně ctít každý, kdo o pořízení psa z jakýchkoli pohnutek uvažuje.

Pět jednoduchých pravidel, jejichž dodržení by předem eliminovalo naprostou většinu nešťastných psích osudů.

Pět pravidel, která by učinila psí útulek institucí, kterou by měl skutečně být - záchrannou sítí například při úmrtí nebo dlouhodobé indispozici majitele. Nikoli institucí, kterou je teď, tedy odkladištěm nechtěných a týraných psích jedinců.

Pět pravidel, která zcela záměrně nezačínám slovy „Pes by neměl být“, ale „Pes nikdy nesmí být“.

Pět pravidel, jejichž vymahatelnost je v našem reálném světě nulová.

Neuvěřitelně tristní je pro mne zjištění, že jsou majitelé psů, kterým musím vysvětlovat pojem „vztah“. Kterým musím vysvětlovat, že jejich štěně nemá být v budoucnu robot sloužící k bezchybnému vykonávání povelů a příkazů, ale emočně a hierarchicky navázaný parťák, protože jednoduše není naprogramovaný stroj, ale inteligentní živá bytost s velmi bohatým vnitřním životem a nezanedbatelnými psychickými potřebami. Majitelé, které by si žádný pes na světě nevybral.

Jeden příběh ze života vám teď převyprávím, jelikož je poměrně vypovídající a charakteristický pro určitou skupinu lidí...

Mezi mými klienty tohoto roku se u mne objevili matka se synem ve věku těsně před plnoletostí a půlročním štěnětem bílého švýcarského ovčáka. Už na samém začátku mne paní upozornila, že ona je perfekcionistka, že musí všechno dělat naprosto dokonale a nechť v tomto směru zapracuji na jejím synovi, protože se jí jeho přístup nelíbí. Ona že se bojí velkých psů a ten jejich že musí dokonale poslouchat, protože prý synovi nedala žádné hranice a nedopadlo to dobře. Ano, tušíte správně - nedostatky ve výchově si teď vykompenzujeme na štěněti...

Začala moje práce. Počínající psí puberťák se učil rychle, byl skvělý a velmi chytrý. Problém byl jinde – oba moji lidští klienti měli ke svému pejskovi ne zrovna správný vztah, pokud to vyjádřím kulantně. Štěně ještě ve vývoji extrémně podvyživené, vzadu trčela pánev a prsty se mi doslova propadaly do mezižeberních prostor. I v aktuálně panujících teplotách celodenně/celonočně dost pod nulou bylo štěně v noci a po dobu jejich nepřítomnosti venku. Štěně ve věku, kdy ještě nemá plně vyvinutou termoregulační soustavu a ve velmi špatné výživové kondici, krmené nevhodnými granulemi (stačilo se podívat i na objem exkrementů a bylo jasné, jak málo z nich reálně zužitkuje), deficit vápníku&spol. byl už jen smutnou třešničkou na dortu. Ke štěněti zcela nepochopitelný odstup, žádné emoce, pohlazení, už při prvním kontaktu jsem svého klienta musel napomenout, ať na své štěně neřve.

Ze strany majitelů navíc prazvláštní komunikační přístup matky i syna - odsekávání, rýpání a neustálý útočný tón v hlase (a to mi paní ve slabé chvilce sama přiznala, že už ji na to upozornilo víc lidí, stejně tak přiznala i totální a zcela evidentní nezvládnutí výchovy svého syna). Navíc prý lituje, že mu psa vůbec pořídila - on prostě chtěl „velkého psa“ a ona nechtěla NO, protože ti prý jsou zlí(!). Takže ano, jedno přesně zapadalo do druhého a protože jsem za roky své práce už vícekrát měl v roli svých klientů matku se synem, troufám si tvrdit, že poznám, kdy je něco špatně.

Základní chyba se stala již v okamžiku pořízení štěněte psychicky velmi citlivého plemene člověku, který nedokáže zvládnout svoje vlastní komplexy. Vnímal jsem a mladého pána upozorňoval na fakt, že se za celou dobu jedinkrát nestalo, že by se kdy spontánně dotkl svého pejska, pohladil ho nebo na něj promluvil sám od sebe. Když k němu štěně natáhlo čumáček, koukal do nebe, ač jsem ho chvíli předtím požádal, ať s ním komunikuje a těchto věcí si všímá. Když jsme pět minut před závěrečnou rozlučkou stáli kolem pejska, podívalo se štěně na absolutně nereagujícího syna (svého „majitele“), otočilo se, přišlo ke mně, postavilo se na zadní a (zdaleka ne poprvé) mi olízlo obličej. Pak zkusilo totéž na paní, která ho s komentářem „nedělej to, fuj nesmíš“ ze sebe sundala.

Kromě praktických záležitostí jsem se do poslední chvíle snažil těmto lidem vysvětlit, co jejich pejsek skutečně potřebuje a na jakých principech je u bílého švýcara založena spolupráce. Že to opravdu není německý ovčák navlečený do bílého kožichu a jeho povaha je úplně jiná. A narážel jsem stále jen na hradbu odsekávání, útočnosti, nevraživých pohledů a nesmyslných reakcí. Když jsem se dozvěděl, že ranní procházku pejsek nezná, protože "mají přece velkou zahradu", musel jsem se už hodně držet. Na moje vysvětlení, proč je zapotřebí chodit i ráno, mi syn odsekl, že "to by musel dřív vstávat". Jeho matka, která už během naší první telefonické komunikace chtěla, ať na jejího synka výchovně zapůsobím, na jeho podporu opáčila, že o tomhle teda nikdy neslyšeli. A znovu chtěli vysvětlení, proč by to jako mělo být nutné, protože to prý nechápou...

Ano, proto o tom teď píšu. „Neslyšeli jsme“, „chovatelka nám to neřekla“, „proč proč proč, nechápeme“, „já jsem perfekcionistka a potřebuju to slyšet několikrát, abych tomu rozuměla“ - všechno bylo pro oba strašný problém. Naprosto běžné věci, které intuitivně cítí a chápe i naprostá většina psích prvomajitelů (tato rodina už ale dříve menšího křížence měla), byly pro tyto lidi cizí, nepochopitelné a těžko přijatelné. Včetně faktu, že štěně je nějakou dobu psí mládě, že se vyvíjí a že půlroční pes je teprve na prahu puberty a jeho psychika jednoduše na některé věci ještě není připravená, není to hotový pes. Paní, která se bojí velkých psů a ani ona se za celou dobu svého štěněte ani jednou sama od sebe nedotkla s výjimkou situací, kdy ho od sebe s velice negativním doprovodem emočním i slovním sundávala. Paní, která pořízení psa již teď lituje. Nezvládnutý a nevychovaný syn, který chtěl „velkého psa“, aby dodal pocitu mužnosti své nemužnosti a měl se čím chlubit, což mezi čtyřma očima konstatovala i jeho matka, která by svého syna měla znát nejlépe. A půlroční štěně bílého švýcarského ovčáka mezi nimi. Štěně, které ještě stále dává svým lidem šanci a stále ještě věří. Ale pokud se nic nezmění (a v tomto případě by to byl zázrak), skončí jako hlídací pes na zahradě a v boudě („my máme zateplenou boudu“), protože z jedné strany k němu bude proudit nezájem a emočně-komunikační chlad a ze strany druhé vnitřní odpor („bojím se velkých psů a vůbec jsem na to neměla přistoupit“). V situacích, kdy mladý pán jednoznačně zasluhoval výchovnou facku nebo jinou zásadní formu srovnání do latě pro ujasnění rolí, jeho slabá matka udělala naprostý opak a synek na mě následně vrhal výsměšné pohledy. Být to jen mezi jím a mnou, přilezl by po kolenou k matce a omluvil se za to, jaký je spratek. Slova jeho matky na rozloučenou, že uznává, že jsem se opravdu maximálně snažil, odrážejí realitu, bohužel ona sama porušila vše, co den předtím slíbila. O budoucí osud  bílého štěněte mám opodstatněné obavy, jeho „majitel“ ani neuznal za vhodné se rozloučit nebo nedejbože poděkovat za to, co jsem ho naučil a co jsem mu ukázal a vysvětlil. To vzal čert, o mne nejde, ale pokud zůstane vše při starém, malý nebude mít hezký život...

A stejně jako tito lidé, i mnoho dalších není schopno přijmout jednak základní odpovědnost a starost o bytost, která jim svěřila svůj život, jednak pochopit, že vůči svým pejskům nemůžeme a nesmíme vystupovat v roli bezcitných drábů pracujících na jejich podrobení a „absolutní poslušnosti“. Že k nim naopak musíme přistupovat tak, jak je jejich přirozenost - tedy vychovávat je, učit je a nechat učit sebe, tvořit jednu smečku ve společném prostředí. A především - mít k nim ten úplně základní, normální a přirozený vztah. Umět se jich spontánně dotýkat, pohladit je, komunikovat s nimi. To, co dvojice ve výše uvedeném příběhu, kterou primárně zajímala „perfekcionistická poslušnost“, ani v nejmenším neměla v sobě a veškeré moje snahy o vysvětlení (včetně toho, že to několik dní viděli na vlastní oči v mém podání prakticky) tvrdě odmítala. Oni bohužel nebyli, nejsou a nebudou jediní a kdybych se na hlavu postavil, nepochopí nic, protože to v nich jednoduše a z hlediska lidské psychologie naprosto očekávatelně není. A  je to přesně ten typ lidí, kteří by psa nikdy mít neměli...

Ale jsou i jiné scénáře tragédií psích životů.

Jsou psí majitelé, typicky mají dva psy ve stylu německého ovčáka a jorkšíra nebo bišonka. Oba je „strašně milují“, ale v reálu to vypadá tak, že malý psík je opečovávaný, mazlený, kdežto ten velký je přivázaný na řetězu nebo zavřený v kotci. Když se zeptáte proč, dozvíte se „no že ten velký je přece velký a nic nepotřebuje“...

Opravdu? Pevně doufám, že tito lidé projevují stejný přístup i ke svým dětem - staršímu a mladšímu. Mladšímu je věnována všechna péče a na toho staršího už kašleme, však on nějak přežije.

Jsou psí majitelé, kteří jsou schopni na plnou hubu veřejně prohlásit, že „už se fakt těšíme, až ten náš čokl chcípne“...

Mluví o pejskovi, který svým lidem věnoval svůj život. Miluje je víc než sám sebe, ale už je v očích svých majitelů starý a nepotřebný, už se nemohou dočkat, až „chcípne“.

Ne, to opravdu nejsou vymyšlené historky. Toto vše jsou případy ze života. Ze života psů a lidí, kterým se dostali do pařátů. Lidí, kteří by nikdy neměli mít psa.

  • Blíží se Vánoce a v hlavách mnohých rodičů zraje nebo už uzrála myšlenka - pořídíme psa dětem, ať se naučí zodpovědnosti a mají živého kamaráda.

    Prosím uvědomte si, že pes není rybička v akváriu. Není to ani plyšák, o kterou vaše ratolest „tak krásně pečuje“. Nebudu zde opakovat již stokrát omleté skutečnosti, jen si uvědomte, že pes potřebuje nejen materiální zabezpečení, ale především zabezpečení sociální, komunikační a výchovné. Potřebuje vedle sebe maják a psychicky dospělého jedince. A tuto roli vaše dítě, jakkoli ve vašich očích geniální a zodpovědné, jednoduše není schopno naplnit - objektivně a ani z pohledu psa. A jak je vidět ve výše uvedeném příběhu, ani dospělý věk neposkytuje žádnou záruku. Důsledky chybného rozhodnutí rodičů vidím denně kolem sebe, setkávám se s nimi u svých klientů, na které najednou „zbyl“ pes původně pořízený pro potomka.
  • Blíží se Vánoce a v hlavách mnohých borců zraje nebo už uzrála myšlenka - pořídím psa své přítelkyni, a nejlíp pořádného bijce, pitbula nebo amstafa nebo hodně velkého psa, ať ukážu, jaký jsem machr a ať na ni nikdo nic nezkouší.

    Prosím zklidněte hormony a začněte zase uvažovat hlavou, ne tím dole. Podobné rozhodnutí s téměř naprostou jistotou vygeneruje totálně nezvládnutého psího jedince s na druhém konci vodítka hysterickou slečnou s šíleným pohledem a přemýšlející, jak dlouho to vodítko ještě udrží. Vážně to není dobrý nápad. „Exkluzivní plemeno“ není znakem jedinečnosti vaší slečny a vašich vlastních kvalit, ale velmi rychle se může stát spouštěčem velkého problému.
  • Blíží se Vánoce a v hlavách mnohých zamilovaných dvojic zraje nebo už uzrála myšlenka - pořídíme si štěňátko, abychom zjistili, zda zvládneme společné dítě.

    Prosím - i vy se vzpamatujte a uvědomte si, že pes není dítě v kožiše. Prostě není. Je zcela jiným živočišným druhem, má jiné priority, vzorce chování i sociální potřeby a komunikaci. A pokud se člověk ke svému pejskovi chová jako k lidskému mláděti, je to nejspolehlivější způsob, jak jemu i sobě zničit život.

Za slovo „Vánoce“ si můžete dosadit narozeniny, výročí seznámení, libovolný den roku, kdy podlehnete nátlaku „já chci psa“ nebo vám samotným uzraje v hlavě podobné rozhodnutí...

Chce to vždy nejprve pochopit a respektovat některé skutečnosti.

Mít psa není povinnost.

Mít psa je dar, který si můžeme dovolit, pokud jsme na něj připraveni psychicky, emočně i finančně. Psychicky na zodpovědnost, náročnost a určitá omezení (ano, je například normální si v psím zájmu odpustit dovolenou v lokalitě, kam s vámi nemůže a pokud vidíte řešení v jeho pravidelném odkládání někde v „psím hotelu“, vůbec o pořízení psího parťáka neuvažujte). Emočně na fakt, že pes ke svému spokojenému životu prostě skutečnou a nepředstíranou lásku a vazbu potřebuje, citovou i hierarchickou, a pokud tomu tak není, psychicky velmi strádá. Finančně z důvodu toho, že nemůžete své štěně a později dospělého psa odbývat šrotem nebo zbytky od oběda a kvalitní veterinární péče také pohltí nemalé částky.

To vše jsou fakta, která si zdaleka ne každý uvědomuje.

Zdaleka ne každý si umí připustit, že pes má přirozené právo na stejně šťastný a spokojený život, jaký si pro sebe přeje jeho (budoucí) majitel. Že psí vidění světa je jiné než lidské, jiné je psí sociální společenství a způsoby komunikace. Že budoucí psí parťák se nevybírá primárně podle obrázku v psím atlasu, exkluzivity nebo podle toho, co má kamarád, kolega v práci nebo soused.

Internet a sociální sítě jsou dnes a denně plné vykopnutých nebo z adopce vrácených psích nešťastníků, protože své majitele přestali bavit, zjistili, že je vlastně nenávidí nebo dostali od partnera/partnerky ultimátum a svého psa tím nejpodlejším způsobem zradili. „Narodilo se nám dítě“, „stěhujeme se“, už ho nechceme...

Život s pejskem po boku je nádherný a oboustranně přínosný jen tehdy, pokud to tak vnímají obě strany - člověk i jeho pes.

Pokud se pes stane věcí, pro svého majitele obtěžujícím elementem, psem nezvládnutým nebo nemilovaným, „lékem“ na komplexy a psychické problémy svého člověka, pak se ocitl tam, kde začíná psí peklo.

U člověka, který by nikdy psa mít neměl.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hendikep

 

V reálném světě kolem nás nepotkáte jen zdravé jedince - dnes a denně potkáte i jedince hendikepované. Lidi na vozíku, lidi s amputovanou horní či dolní končetinou. A potkáte i hendikepované psy - pejsky s chybějící přední či zadní končetinou, pejsky s ochrnutou částí páteře a podpůrným vozíkem nahrazujícím nefunkční zadní či dokonce amputované přední/zadní končetiny.

O svoji plnohodnotnou mobilitu všichni z výše jmenovaných přišli genetickou vadou již při svém narození nebo později vinou úrazu, onemocnění nebo v případě psů krutostí člověka...

K napsání tohoto článku mě přiměl můj psí klient individuálního výcvikového servisu z tohoto týdne. Kříženec amstafa (osobně v něm ale vidím i geny brazilské fily plus ještě dalšího plemene, možná NO), dnes zhruba 13-14měsíční, s pohnutou minulostí, amputovanou levou zadní končetinou a díky Bohu dnes již i se svým domovem, který, jak věřím, pro něj bude již trvalý.

Tento pejsek byl dle dostupných informací nalezen jako malé štěňátko ve vodě pod mostem a převzat do péče organizací zabývající se záchranou bulích plemen. Už v době nálezu měl místo levé zadní končetiny jen pahýl, jestli o ni přišel úrazem, přičiněním člověka nebo se jedná o genetickou vývojovou vadu, je otázka, na kterou odpověď neznám. V každém případě v jeho 7 mesících mu byl amputován zbylý pahýl, který byl údajně vyhodnocen jako nefunkční - osobně neznám detaily, ale podle dohledaných fotografií z té doby a mého názoru stála za pokus protéza, pahýl byl dostatečně dlouhý pro její upevnění a pejsek ho i tak používal jako oporu. Odstranění pahýlu má nyní za následek nepřirozenou rotaci zadní části páteře, protože si pejsek podsunuje zbylou zadní končetinu pod střed těla, což do budoucna bude bohužel pro páteř a celkové zatížení končetiny představovat velký problém.

A když už ho měli na stole, tak ho rovnou i vykastrovali. V jeho pouhých 7 (sedmi!) měsících, na začátku psí puberty a se všemi budoucími důsledky z tohoto psychického zmrzačení vyplývajícími. Stopnutý další psychický vývoj, doživotní štěněcí vzorce chování, špatně nastavená komunikace se psím okolím a k tomu povaha a genetika amstafa/fily. Již jednou (možná i víckrát) vrácen přechozím/i osvojitelem/osvojiteli, jeho nynější majitelka se rozhodla vyhledat moji pomoc právě proto, že tohoto pejska nezvládala a zpočátku se jej i bála. Začala ho ale mít ráda a udělala to nejrozumnější, co mohla - včetně odmítnutí "pomoci" cvičáku, kde jí rovnou přikázali ostnatý obojek, bez kterého to prý nezvládne...

Psychické zmrzačení tohoto pejska, kastrace v sedmi měsících, pro něj přitom představuje daleko větší problém a zátěž než ztráta zadní končetiny.

S tímto hendikepem se srovnal obdivuhodně.

Psi (ale nejen oni) jsou opravdu úžasní. I se ztrátou plné mobility se dokáží vyrovnat, dokáží svůj hendikep vyrovnat. Jsou schopni se dokonce (pokud se jedná o menší plemena) pohybovat i jen po dvou zadních nebo dvou předních končetinách. Zvládnou neskutečné věci.

Psí protagonista tohoto přiběhu sice přišel o zadní nohu, ale věřte mi, že kdybyste o tom nevěděli, na jeho síle byste to nepoznali. Jeden z problémů, proč za mnou jeho majitelka přijela, bylo právě jeho tahání na vodítku - a ano, byl jako lokomotiva. Jako hodně silná lokomotiva. Samozřejmě se u mne rychle srovnal, ale vůbec se paní nedivím, že to předtím pro ni představovalo velký problém.

Obecně je ztráta jedné zadní končetiny pro psy "menší" komplikací než ztráta přední - zadní končetiny nesou podstatně menší zátěž a třebaže jsou odrazové, pes se jejich funkci velmi rychle naučí přesunout na přední. Zbylou zadní končetinu využívá především pro vyrovnání rovnováhy zadní časti těla a jako pomocnou, v podobných případech například místo skoku odrazem zadních končetin použije přítah předními.

Příroda si vždy najde cestu.

A já bych teď chtěl velmi apelovat na všechny, kdo se někdy v životě octnou v situaci, kdy buď jejich vlastní pejsek přijde o končetinu nebo se rozhodují, zda se podobně postiženého pejska ujmou.

Věřte, že pejsek problém v hlavě nemá. Ano, samozřejmě o svém postižení ví a vnímá je. Ale psí životní síla je neskutečně velká a on udělá všechno pro to, aby svůj život žil co nejvíce naplno. Bude běhat po třech, poveze si část těla na podpůrném vozíku, ale vždy se ze svého života bude radovat. To není prázdná fráze, to je fakt.

A pokud ho v tom podpoříte, pokud se k němu budete chovat jako k plnohodnotnému jedinci, pak se on sám tak bude i cítit. Bude kulhat, nedostane se všude tam, kam by chtěl, nebude tak rychlý, ale ve své psí duši bude silný a bude osobností.

Pokud se vůči němu budete chovat jako k chudáčkovi, pokud ho budete litovat a přehnaně chránit, pak se bude on sám cítit slabý a méněcenný. Zničíte jeho psychiku a odejmete veškeré sebevědomí.

Ale jak už jsem psal - i pejska z tohoto příběhu daleko více poznamenalo a do konce života poznamená jeho postižení psychické zpúsobené kastrací. Ani zde k ní nebyl sebemenší důvod - provedením kastrace nenaroste končetina zpátky a nijak se neeliminuje postižení tělesné. Jen asi z rozhodnutí kohosi anonymního bylo zapotřebí pejska ve fázi štěněte nesmyslně dorazit. A jeho budoucího majitele za jeho dobrý skutek odměnit nutností řešit fakt, že jeho osvojený pejsek má velký problém s psím okolím. Tohle je opravdu na palici, stále kolem dokola, stále stejná "výroba" věčných a navždy nevyrovnaných štěňat s komunikačními a sociálními problémy - věčných štěňat, která nikdy nezískají nadhled a vyrovnanost dospělého jedince. Naprostý vrchol cynismu je pak kastrace ve věku, kdy u daného psího jedince teprve začíná puberta, kdy se navždy zarazí další psychický vývoj a pes nikdy nedostane možnost pochopit a pozitivně zpracovat životně důležité sociální podněty a zkušenosti. Neodůvodněná a zcela nesmyslná kastrace v 7 (sedmi!) měsících, ve štěněcím věku, je neskutečná prasárna, která zcela eliminuje vše pozitivní, co bylo pro toto štěně vykonáno.

A ještě něco na závěr.

Je k neuvěření, že se stále mezi lidmi najdou tací, kteří se při spatření pejska s chybějící končetinou znechuceně odvracejí nebo se jeho majitele napřímo zeptají "proč si vůbec bral takového kripla"...

Rád bych všechny takové a jim podobné upozornil, že to, že se sami narodili a do dnešního dne zůstali fyzicky zdraví, je jen šťastná souhra okolností v loterii života a stači velmi málo, aby tomu tak nebylo. To teď říkám jako člověk, který se ve svých sedmi letech musel znovu naučit chodit a nebýt včasného a víceméně náhodného zjištění velkého zdravotního průšvihu, dnes bych pro tyto jedince také byl "kriplem". I proto jsem dodnes velmi citlivý na všechny, kdo se dívají na lidi a zvířata s tělesným hendikepem s odporem a pohrdáním. Ve skutečnosti jsou oni sami tací, jakými jsou v jejich očích hendikepovaní jedinci - a je úplně jedno, zda tak vidí člověka nebo psa...

Kvalita jedince, psího nebo lidského, není dána jeho fyzickou dokonalostí. Je dána jeho osobností, jeho vnitřní silou a na příkladu tohoto mého psího klienta jsem to všem chtěl připomenout.

Děkuji těm, kteří ho jako malé štěně zachránili.
Neděkuji těm, kteří v jeho pouhých 7 měsících rozhodli a nechali provést kastraci.
Děkuji jeho současným majitelům, že ho adoptovali, mají ho rádi a když se objevil problém, začali hledat jeho správné řešení namísto vrácení pejska do útulku.

Plus ještě vysvětlení, proč se na konci videa objeví zvířátko, které opravdu nevypadá ani jako plod toho nejdivočejšího psího mejdanu... :)

Jak jste určitě mnozí poznali, jedná se o mloka skvrnitého (Salamandra Salamandra). Už začátkem května jsem jednoho natočil asi o kilometr dál v lokalitě, kde se s pejsky pohybujeme a chlapíka z videa jsem přistihl během tohoto individuálu. Stále se jedná o ohrožený druh, který v přírodě potkáte vzácně a protože mám rád bytosti, které stejně jako tenhle borec přesně vědí, kam mají namířeno, rozhodl jsem se o tu krásu podělit...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí jedy

 

Docela často se u pejskařů setkávám se základní neznalostí toho, co psům při pozření škodí či co je pro ně dokonce toxické.

Protože se jedná o záležitost velmi závažnou, rozhodl jsem se k této problematice sepsat samostatný článek a věřím, že mnohým z vás pomůže se v této oblasti zorientovat...

Nejprve bych však předeslal dvě věci.

Za prvé - určitě zde nevyjmenuji úplně všechny pro psy toxické látky. Budu se zabývat pouze těmi v našich krajích běžně dostupnými, ke kterým se psi snadno dostanou nebo je jimi dokonce krmí jejich vlastní majitelé. Samozřejmě existuje i spousta dalších škodlivých nebo jedovatých prvků, které v naší zeměpisné poloze nejsou rozšířeny a jsou natolik exotické, že se jimi v tomto článku zabývat nebudu.

Za druhé - stejně jako u lidí i u psů je tolerance organismu vůči různým toxickým látkám individuální. Jeden pes zbaští tabulku čokolády a neudělá to s ním (zdánlivě nebo fakticky) nic, jiného (zdravotně indisponovanějšího) to rovnou pošle přes duhový most. U jednoho psa se následky projeví okamžitě, u jiného bude devastace organismu trvat měsíce či roky. Záleží na dávce, kvalitě a době konzumace jedovaté substance, na velikosti a kondici konkrétního psa, na individuální odolnosti jeho organismu i na stavu jeho psychiky. Na toto vše raději upozorňuji předem, protože s naprostou jistotou už teď vím, že řada lidí bude řvát, jak jejich miláček do sebe láduje čokoládové figurky každé vánoce a vařené kuřecí kosti dostává po každém nedělnim obědě. Nic to ale nemění na tom, že ho necháváte konzumovat něco, co byste rozhodně neměli a nic to nemění na tom, že se jedná o nezodpovědný hazard s psím životem.

Začněme tedy s volně řazeným výčtem konkrétních pro psí organismus škodlivých až toxických látek.

 

  • Domácí rostliny

    Difenbachie, fíkus, asparagus atd. atd. - zjednodušeně lze říci, že z repertoáru oblíbených okrasných domácích rostlin (listy i stonky) jsou pro psy neškodné jen výjimky. Je tedy velice rozumné umístit domácí zeleň vždy tak, aby na ni štěně ani dospělý pes nemohli dosáhnout. Dávejte si pozor i na obyčejné jmelí, které je pro psí organismus vysoce toxické a pozření již malého množství může vést k úmrtí.

     

  • Sladkosti
  • Obyčejná čokoláda zmíněná již v úvodu článku je pro psy skutečně velmi nebezpečná. Navenek nemusíte poznat nic, ale na v čokoládě obsažené alkaloidy reaguje psí organismus zvýšenými hodnotami srdeční frekvence a zúžením tepen, což může vést (především u jedinců starších nebo s kardiovaskulárním onemocněním) až ke smrtelnému kolapsu. Stejně tak je potřeba dávat pozor na rozinky nebo hroznové víno - již velmi malá dávka může vést k selhání ledvin a následnému kolapsu organismu. O cukru samotném se doufám ani nemusím rozepisovat, nenechte se zmást "názory lidu" o jeho neškodnosti.

     

  • Ovoce
  • Obecně kvasné druhy jsou především ve větším množství velmi nebezpečné, chemické pochody v žaludku po jejich pozření mohou rychle vést k jeho torzi. Tedy jablka, hrušky, švestky, meruňky atd. Dalším smrtícím mechanismem této skupiny ovocných plodů je ucpání jícnu po zhltnutí celého plodu a následné zadušení (přesně takto přišla o štěně jedna moje známá a není to zdaleka ojedinělý případ). Jiným psím jedem je persin obsažený v některých (ne všech!) druzích avokáda, který způsobuje poškození srdeční svaloviny a následné zdravotní problémy vedoucí v krajních případech až k úmrtí.

     

  • Ořechy
  • Nebezpečné jsou z hlediska obsažených látek především mandle a makadamové ořechy, nicméně nejsou zřídkavé případy, kdy ořech díky své velikosti (například vlašský ořech) zablokuje průchod tenkým střevem nebo způsobí jeho zánět. Vzniklý problém je pak nutné řešit akutním chirurgickým zákrokem, který ale (především při jeho bagatelizaci nebo špatném provedení/špatné pooperační péči) ne každý pes přežije.

     

  • Fridex & spol.
  • Fridex a podobné mrazuvzdorné přípravky známé z automobilového průmyslu obsahují ethylenglykol, který je pro psy smrtelně nebezpečný. Chutná sladce, proto je pro psy lákavý a stačí velmi malá dávka, aby došlo k otravě a následnému selhání ledvin.

     

  • Domácí chemikálie
  • Snad nemusím zdůrazňovat, jaké nebezpečí pro psy představují různé chemická čistidla, rozpouštědla a další podobné produkty. Přesto jsou tyto psí jedy velmi často nezabezpečené a dodnes vzpomínám na pejsky jedné mé klientky, kteří se kdysi dostali do místnosti s domácí drogerií, kde rozkousali na co přišli a následně skončili na veterině. V tomto případě naštěstí vše skončilo dobře, ale nemusí tomu tak být vždycky.

     

  • Sůl
  • Sůl je pro psy takový pomalý zabiják. Pokud je pes dlouhodobě krmen přesolenou stravou, sůl se v organismu ukládá a nakonec zabíjí. Dáváte svému pejskovi "dobrůtky" s vyšším obsahem soli? Vaříte mu maso v osolené vodě, kupujete mu hluboko zamražené maso s vysokým obsahem soli? Přidáváte mu do potravy sůl pro zvýraznění chuti, protože se vám zdá, že mu jídlo nechutná? Gratuluji, úspěšně ho trávíte.

     

  • Ibuprofen, ibalgin, paralen a lidské léky obecně
  • Šílenců, kteří svému pejskovi dají tabletku ibuprofenu nebo paralenu, protože pejsek vypadá nějak špatně a jim samotným přece malá lentilka tak pomáhá, je bohužel v naší populaci víc, než je pro psy zdrávo. Je fakt dobré si včas uvědomit, že co je pro lidský organismus léčivé, neškodné nebo jen málo jedovaté, může být a často i je pro organismus psí smrtící. Konkrétně tablety typu ibuprofen nebo ibalgin jsou vůči trávícímu ústrojí agresivní medikamenty, které prokazatelně způsobují problémy i lidem. Pro psí organismus jsou toxické, během velmi krátké doby způsobí (dle podané dávky) záněty trávícího ústrojí až akutní selhání ledvin. Paralen a obecně léky na bázi paracetamolu vyvolává u psa zvracení a opět podle podané dávky versus hmotnosti psa může vést přes poškození červených krvinek až k akutnímu selhání jater. Jedná se opět o vysoce toxickou a nebezpečnou látku pro psí organismus. Pokud to napíšu zcela jasně a srozumitelně, pak berte prosím na vědomí, že až na vzácné výjimky jsou medikamenty používané v humánní medicíně naprosto nevhodné nejen pro psy, ale i kočky a zvířata obecně!

     

  • Sedativa a antidepresiva
  • Jak jsem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO již nesčetněkrát uvedl, sedativa a antidepresiva zhusta předepisovaná psům jako "zklidňující prostředek" jsou pro psy vysoce škodlivá a nebezpečná. (Jak se v posledních letech začíná opatrně přiznávat, tak i pro lidi, ale to už je jiná kapitola.) Psí organismus reaguje na látky obsažené v těchto medikamentech daleko citlivěji a pes je jimi daleko razantněji negativně poznamenán mnohdy do konce svého života. Pokud vám váš veterinář/ka nebo mediálně protežovaná "odbornice na výchovu psů" naordinuje na psychický problém vašeho pejska výše uvedené chemické medikamenty, otočte se a nejkratší cestou uhánějte z jejich ordinace pryč. A pokud budete potřebovat, ten skutečný "lék" na psychický problém svého psího parťáka naleznete vždy u mne.

     

  • Chemické postřiky
  • Postřiky zemědělských plodin, ale třeba i plevelu na zahrádce založené na chemické bázi jsou pro psy extrémně nebezpečné. Navíc nezůstávají pouze na těchto lokalitách, ale jsou například deštěm splavovány do kaluží, ze kterých mnozí psí majitelé nechají své čtyřnohé parťáky pít. Obecně nechat psy pít z louží je těžké hazardování s jejich zdravím, protože v nich nashromážděná stojatá voda obsahuje celou zoologickou zahradu různých bakterií a dalších sajrajtů, naplavené chemické substance (které nemusí být jen z postřiků) jsou už jen tou třešničkou na dortu. Každého svého pejska jsem už jako štěně naučil, že z kaluží se nepije, to stejné velmi doporučuji každému z vás.

     

  • Kosti
  • Tato "psí pochutina" sice není primárně toxickým materiálem, ale zařadit ji sem jako potenciálně škodlivou musím. Mezi lidmi totiž stále ještě převládá mýtus o tom, jak skvělé kosti pro psy jsou. Není to pravda a každoročně na tento nesmysl doplácí řada psů, kteří končí na operačním stole veterináře nebo rovnou v černém pytli. Je dobré si připustit základní fakt a to ten, že jednak je trávící ústrojí dnešních domestikovaných psů trochu jinde než trávení jejich divoce žijících příbuzných a předků (u jedince krmeného granulemi například postupně vymizí velmi důležitý tzv. jehlový reflex), jednak drcení kosti primárně uspokojuje jiné psí potřeby nežli potravinové (podobně jako "vyrábění" třísek z pořádně silné větve nebo rozkousávání kvalitních granulí či kvalitní lisované buvolí kůže). Takže jen tolik - syrová hovězí kost s kloubem poskytne zábavu a sundá kus zubního kamene, větší množství kostí způsobí zácpu (to je ještě ta lepší varianta), kosti vařené nebo drůbeží razantně zvýší pravděpodobnost, že váš psí miláček neodejde ze světa stářím. Jak se s těmito fakty konkrétní psí majitel vyrovná, je už jen na něm.

     

Závěrem.

V tomto článku jsem se snažil přehledně vysvětlit škodlivost a toxicitu látek, se kterými může každý pes v různé podobě běžně přijít do styku. Udělal jsem to proto, že ze své vlastní zkušenosti s mými klienty vím, že mnozí z nich tyto znalosti nemají a za použití elementární statistiky je zřejmé, že v celkové populaci pejskařů těchto lidí bude velmi mnoho. Což mi mimochodem dokazují i různé "psí historky", které zaslechnu nebo se o nich dočtu.

Napsal jsem to již na začátku, ještě jednou ale raději zdůrazním, že to, že váš pejsek zbaštil něco z výše uvedeného seznamu a "vůbec nic mu nebylo", rozhodně neznamená, že dotyčná látka je neškodná. Znamená to jen tolik, že k akutní reakci nedošlo pouze proto, že látka nebyla vstřebána v kritickém množství, kritické koncentraci nebo do hry zasáhla individuální odolnost psího organismu. Rozhodně to neznamená, že nemohlo dojít k trvalému poškození některého z vnitřních orgánů (ledviny, játra, slinivka, žaludeční výstelka), které se projeví až časem. A stejně tak je možné i to, že tiká časovaná bomba a psí organismus zkolabuje až poté, co se dalšími toxickými dávkami překročí kritická mez. Obecně také platí, že co rozdýchá střední nebo velké plemeno, stane se osudným pro malá plemena typu jezevčík, jorkšír nebo čivava.

Jinými slovy - mechanismy působení toxických látek na psí organismus jsou dnes již celkem precizně definovány. Můžete je podceňovat, můžete je zcela ignorovat, ale to nic nezmění na tom, že jednoho krásného dne mohou vašeho psího miláčka stát život. Nechám na každém, ať ke svému svobodnému rozhodnutí i v tomto případě zvolí buď zdravý rozum nebo svoje nadřazené ego.

Prosím - tento základní přehled pro psy nebezpečných a toxických látek může zachránit nejeden psí život a budu velmi rád, pokud prostřednictvím tohoto odkazu na něj přispějete k jeho rozšíření mezi další psí majitele. Předem děkuji v zájmu zdraví a životů jejich pejsků.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...

 

O následných osudech psích protagonistů odebraných z různých množíren a "velkochovů" jsem se chystal psát už dlouho, nicméně stále mi chyběl ten poslední podnět. Pár pejsků z těchto podmínek mi také už prošlo rukama, ale jak se říká, všechno má svůj čas.

A ten správný čas přišel právě teď...

Před zhruba dvěma měsíci mi přišel do Poradny následující dotaz - pro základní seznámení s celým případem jej zde znovu zveřejním v plném znění, včetně základních "psích údajů":

Plemeno: kříženec
Pohlaví: fena
Stáří: 3 roky (?)
Kastrace: ano (kastrovaná v dočasné péči ochránců zvířat před několika měsíci)

Dotaz: Dobrý den pane Dostále, obracím se na Vás s prosbou o zodpovězení otázek, prozatím v poradně nebo telefonicky, protože v současném stavu fenečky nejsem schopna ji dopravit do Liberce, i když s cestou k Vám v budoucnu počítám. Vzala jsem si fenečku od ochránců zvířat. Asi v únoru byla odebrána majiteli, u kterého žilo cca 30 psů v komoře, nikdy nebyli venku, neviděli lidi, navzájem se křížili a prali. Naše fenečka prý byla ve smečce poslední, při odebrání kost a kůže, na těle kousance a jizvy. Podle stavu cecíků měla nejméně jednou štěňata. Měla by být narozena v roce 2015 nebo 2016, ale připadá mi starší. Je černá, bradu má úplně šedivou, hlavu prošedivělou a na hřbetě pár bílých chlupů. Po několika měsících v dočasné péči ochránců přišla k nám. Bylo mi řečeno, že z ní nikdy nebude normální pes. S tím počítám, chtěla jsem jen udělat dobrý skutek a poskytnout domov nějakému chudákovi. Fenečka trpí nepopsatelným strachem ze všeho a po 14 dnech u nás neudělala žádný pokrok. Leží schovaná v koutě a bojí se nás. Nechce, abychom na ni sahali. Při připínání vodítka je hrůzou bez sebe, venku se vyvenčí a okamžitě začne panikařit, kňučet a táhnout směrem domů. Chodíme s ní jen na trávník za domem, protože při pokusech udělat pár kroků dále na louku by se uškrtila. V dálce zaštěká pes, zašustí list, objeví se člověk - panika, hrůza. My pro ni nejsme opora, maják, nic. Podotýkám, že je doma u nás i venku u domu a nad domem naprostý klid. Máme jedenáctiletou hodnou fenečku, která přijala novou úplně v klidu, spíš si jí nevšímá, zachovali jsme její prioritu a režim.  Moje první otázka: je možné, aby byla psychika/duše psa tak zničena, že by měl nějakou psychickou poruchu, obdobu lidské psychické nemoci, a zlepšení bylo nemožné? Rozhodli jsme se, že procházky zatím zkoušet nebudeme, že ji jenom vyvenčíme a necháme hned jít domů na pelíšek, a počkáme, až/jestli se přestane bát aspoň nás, abychom jí byli později venku oporou. Večer si k ní na chvíli lehám na zem, hladím ji a mluvím na ni, to strpí. Moje druhá otázka: je dobře zatím s procházkami počkat a nechat ji jen doma? Nebo bychom ji měli násilím vodit ven a snažit se ji už teď "otužovat"? Zajímavé je, že už v dočasné  péči se naučila docela dobře udržovat čistotu. A otázka třetí: je možné, že v dočasné péči udělala nějaký pokrok i její psychika a zhoršení nastalo teď v důsledku další změny prostředí? Děkuji.

Myslím si, že tento dotaz byl napsán velmi srozumitelně a shrnul vše podstatné pro pochopení aktuální situace fenečky a její nové majitelky.

Uvedu teď i svoji odpověď, také zveřejněnou v Poradně:

Odpověď: Dobrý den:) Fenečka teď potřebuje čas, trpělivost okolí a především psychickou oporu (silnou osobnost) vedle sebe. Netlačit na pilu (14 dní v novém prostředí je v podobném případě velmi krátká doba na psychickou adaptaci), ale na druhou stranu jakmile se naskytne příležitost posunout ji dopředu, využít ji. Je tu pár neznámých - skutečný věk fenky, její zážitky v dočasné péči (kde jí evidentně na psychice nepomohli a kastrací její osobnost dorazili už úplně - ani jí nedali čas se trochu vzpamatovat), jisté jsou pouze přirozené důsledky jejího předchozího života v sociálně i psychicky naprosto šíleném prostředí.

K Vašim otázkám - psí psychika je v určitých směrech velmi odlišná od lidské, nelze na ni pohlížet měřítky lidských "psychických poruch". Na druhou stranu je při aplikaci správných postupů (opět odlišných od těch lidských) schopna se zregenerovat i po hodně traumatizujících zážitcích. Mohu  Vám s fenečkou velmi pomoci, ale po mailu to samozřejmě nepůjde a začněme tedy tím, že mě zkontaktujete telefonicky a trochu si o všem popovídáme, také potřebuji znát některé více detailní informace...

Budoucí události z této mé odpovědi potvrdily každičké slovo.

Majitelka fenečky mne opravdu hned druhý den telefonicky zkontaktovala, domluvili jsme se nejprve na konzultaci a za další tři dny s ní za mnou dojela. V té době měla fenku teprve asi 14 dní a já ji tedy měl možnost vidět poprvé ve velmi raném stádiu v novém domově.

A realita byla přesně taková, jak ji majitelka ve svém dotazu popsala...

Fenečka už při vytahování z auta majitelkou vyděšená k smrti, v naprosto zuboženém psychickém i fyzickém stavu, hned v prvním okamžiku venku se ze stresu vyprázdnila a nebýt na vodítku, utekla by a už nikdy by se nevrátila. Stejně vyděšená a nervózní byla i paní, už z představy, že bychom teď s fenkou měli někam vůbec jít...

Vzal jsem si vodítko i s fenečkou na druhém konci do ruky a vyrazili jsme.

Vytipoval jsem si už předem kousek hezké přírody, kam obvykle s pejsky nechodívám, ale znám to tam a věděl jsem, že pro naše první setkání a předvedení, že věci mohou fungovat i jinak, to bude ideální místo. Les, voda, občas potkáme člověka, občas potkáme člověka s pejskem, občas se na nás může přijít podívat pejsek samotný - a to všechno jsme také během následujících asi dvou hodin prožili...

K fenečce jsem od samého začátku zaujal svůj komunikační postoj, takže již po několika málo metrech se ze zoufalého tvorečka snažícího se utéci z toho děsivého světa kolem stal tvoreček statečně šlapající vedle mne, začínající se zajímat, co to kolem vlastně je. Paní šla samozřejmě s námi a byla v naprostém úžasu, protože svoji psí svěřenkyni nepoznávala - malá se se mnou chovala úplně jinak. Pochopitelně vedle mne nešla sebevědomá a zcela vyrovnaná psí bytost, ale uzlíček nervů začal konečně připomínat živého pejska. Panika ji chytla jen asi dvakrát (bez vnější příčiny, prostě už zvyková záležitost), ale vždy se nechala uklidnit, potkávali jsme lidi, pejsky (jeden si ji přišel dokonce zblízka očuchat, když jsme seděli na lavičce), lidi s pejsky a vše to zvládala úplně nádherně - bez paniky, v klidu. Celou dobu mě vnímala, věřila mi jako průvodci i učiteli a postupem času se přestala bát i člověka ve mně. Menší panika nastala až ve chvíli, kdy uviděla auto, kterým přijela - svou skrýš a možnost mít nad svým tělíčkem nějakou pevnou překážku.

Ale celou dobu předtím byla naprosto úžasná a já šťastný, že její majitelce mohu názorně předvést, že přes všechny útrapy, které její Márinka prožila, se z ní postupem času může stát ve finále velmi pohodová psí kamarádka. Jen to chce čas, trpělivost, správný postup a přístup a člověka, který jim oběma umí pomoci. Paní měla obrovskou radost z toho, co viděla a začala věřit v lepší budoucnost...

A tak jsme se domluvili.

Termín individuálního výcvikového servisu vyšel až na dva měsíce po této konzultaci, třebaže být po mém, dal bych se do práce podstatně dříve, ale byly tam ze strany klientky nějaké dovolené a další časová omezení. A jak vždy každému vysvětluji - konzultace v podobných případech (vyjma těch, kdy stačí drobný psí zásah nebo poučení klienta) skutečně není z hlediska časového dostačující, je to spíše taková "demoukázka" toho, jak se pejsek chová při správném přístupu a jak se bude chovat i se svým majitelem, pokud ten bude dobrým žákem.

Proto mi zcela přirozeně a očekávatelně týden před naším individuálem přišel mail od mé klientky, z něhož ocituji pasáž popisující tehdy aktuální stav:

Márinka stále nezvládá pobyt venku, nepodařilo se mi nic. Už dva a půl měsíce chodíme stále po stejných místech, potkáváme tak jednoho člověka za den. Reakce je vždy stejná - hrůza a děs. Když jdeme kolem zahradní chatky, kde někdy bývá jeden pán, zachvacuje ji hrůza i tehdy, kdy on tam není. Další okamžiky hrůzy jsou ty, kdy naše kníračka na společné procházce zaštěká. A potom Márinku zachvacuje taky hrůza zdánlivě bez příčiny, kdy jde lesem, mává ocáskem, nikde se nic neuděje, a ona najednou ocásek stáhne mezi nohy a nastane katastrofa, která trvá třeba celý kilometr - táhne tak, jako tenkrát s Vámi při návratu k autu, škrtí se, vydává strašné zvuky strachu, něco mezi ržáním a sténáním a kňučením. Když si sednu na louce a nechám jí prostor na délku stopovačky, její jedinou snahou je dostat se do křoví nebo pod mostek, zkusí to třeba 20x, stále dokola. Neumí se vykadit, asi se bojí zastavit a zatlačit, dělá to v pohybu, jen se mírně nahrbí a stále jde, je jí jedno, kde to vypadne.

Ano, byl nejvyšší čas mít konečně možnost pustit se do práce s plnou parádou...

A jak jsem řekl, tak se i stalo a Márinka se začala učit, jaký opravdu je ten svět kolem ní. Začala se ode mne učit jako od vůdčího jedince, od svého "majáku", který ji před okolním světem nechlácholil a nedával jí najevo, jaký je zlý a nebezpečný, ale předával jí jasné psí informace a signály, co je a co není zapotřebí řešit. Čemu je třeba se vyhýbat a kolem čeho (a koho) můžeme bez obav projít. A také co nás může zabít.

Chodili jsme po frekventovaných lesních cestách, potkávali maminy s kočárky, běžce, cyklisty, pejskaře i jejich psí parťáky. Chodili jsme městským provozem, míjely nás tramvaje, pod kterými duněly chodníky. Na tramvajových zastávkách jsme kolem sebe nechali chodit lidi, vystupovat i nastupovat cestující, cokoli nám dalo možnost se něco naučit, vše jsme využili.

(Pár ukázek ostatně uvidíte i ve videu, které je součástí tohoto článku.)

Márinka se zlepšovala den ode dne, bylo vidět, jak postupně ztrácí své psychické démony a primární strach začíná nahrazovat vrozená psí zvědavost. Přestala se krčit a ucukávat před dotekem lidské ruky, což byl první den individuálu také její velký problém a já v omezeném čase čtyř dnů položil alespoň nutné základy pro to, aby i tento její démon zmizel v propadlišti dějin...

Jaký je současný stav a prognóza této zhruba 3,5 až 4leté vykastrované fenečky zachráněné z hrůzných podmínek, jaké dovede psům vytvořit jen člověk?

Pokud její majitelka bude 100% dodržovat vše, co jsem ji naučil, vysvětlil a ukázal, bude trvat poměrně krátký čas, aby se fenka zcela zbavila svých hlavních psychických problémů. Už dnes je Márinka schopna absolvovat procházky v běžném provozu tak, že na ní nikdo nepozná její minulost. Ostatně v péči své majitelky se fyzicky již velmi spravila, sám jsem jí řekl, že oproti času naší konzultace mi přijde velikostně dvojnásobná a začíná z ní být psí krasavice  - velká škoda, že jsem si ji tehdy nevyfotil. Jejím problémem ještě občas zůstávají skupiny lidí s výraznými zvukovými projevy, ale majitelka má ode mne instrukce, jak tento stav postupně zlepšovat. Od druhého dne chůze se mnou už fenka nespadla do paniky, nechala se mými psími signály okamžitě zklidnit i v situacích, kdy to hrozilo (opět i její majitelka už ví a zná) a neměla tendenci se ze strachu schovávat, třebaže tu možnost často měla (a opět její majitelka ode mne ví, jak tento pozitivní posun nadále upevňovat). Stresové vyprazdňování je také jen otázkou času (tentokrát trochu delšího), kdy odezní jako důsledek psychické fóbie vzniklé v jejím původním "domově". Bohužel, některé negativní vzorce jejího chování už dnes a ještě více v budoucnu nejsou a nebudou následkem prvních 3 až 4 let jejího života, ale jsou a budou jednoznačně způsobeny nesmyslnou kastrací během jejího pobytu v dočasné péči. Nebýt tohoto bezdůvodného zákroku (Márinka není "vytěženou" množírenskou fenkou a už jen exteriérovým zhodnocením je to jednoznačně poznat), spousta věci by pro ni bylo v životě snazších a určitých démonů by byla ušetřena...

Tolik tedy ke konkrétní "kauze Márinka", které tímto ještě jednou z celého srdce přeji už jenom šťastný a spokojený život, solidní zdraví a postupné vyhnání zbývajících psychických démonů. Její majitelce tímto ještě jednou děkuji, že se fenečky ujala, poskytla jí hezký domov včetně již dospělé kníračí kamarádky a také za to, že se rozhodla nechat si s Márinkou poradit a pomoci.

A teď ještě pár věcí, které se netýkají pouze tohoto konkrétního případu, ale jsou jak přes kopírák u valné většiny jiných. Asi se zase zvedne vlna emočního křiku, ale pokud budete aspoň trochu zodpovědně přemýšlet nad psími osudy, zapadne vám to do sebe správně.

V prvé řadě znovu zopakuji to, co jsem řekl i na začátku videa (viz níže).

Velice děkuji všem, kdo se pozitivně (a v rámci zákona) podílejí na odebrání psů a fenek všem množitelům komerčním i nekomerčním a všem těm, kterým mými slovy "rupne v hlavě" a najednou mají doma několik desítek psích bytostí, které evidentně nezvládají a jimž z jejich života udělají peklo na zemi. Děkuji všem, kteří se často obrovský počet těchto psích nešťastníků snaží rozmístit po pozitivně fungujících dočasných péčích a následně pro ně aktivní inzercí najít budoucí zodpovědné majitele. Děkuji a myslím to zcela vážně.

Ale.

Pořád je hodně věcí špatně a pořád o nich budu mluvit, pořád na ně budu upozorňovat. Protože pokud to neudělám, nic se nezmění. A právě protože to dělám, tak nezanedbatelná část lidí už začíná přemýšlet a přestává jen pasívně příjímat mediální masáž - díky Bohu za to.

  • Není normální přístup, kdy je psychicky a fyzicky traumatizovaný pes/fena v silně stresovém stavu po odebrání z nevyhovujících podmínek (stav, který trvá týdny až měsíce!) podroben kastračnímu zákroku, který především u fen znamená razantní předoperační/operační/pooperační zátěž.
  • Není normální přístup, kdy místo toho, aby se dotyčné organizace postaraly především o psychiku a fyzický stav psího jedince (správným přístupem a postupy, správnou výživou), je jejich primárním cílem psí kastrace - navíc v podmínkách popsaných v předchozím bodu.
  • Pokud tyto organizace (spolky, sdružení) nabízejí psa/fenu k adopci, pak nechť je nabídnou v jejich původní plnohodnotné podobě. Nemají nejmenší právo mrzačit do té doby sice psychicky poznamenané, ale natolik zdravé psy a feny, kdy ke kastraci není z veterinárního hlediska sebemenší důvod. Naopak vystavují chirurgicky kastrované jedince nebezpečné narkóze a pooperačnímu šoku organismu, navíc ve stavu, kdy se tito ještě nestačili reálně vzpamatovat z minulých i současných traumat, ve stavu zásadní fyzické i psychické diskondice. Nemilosrdně jim dávají zabrat a je neuvěřitelné, že je jim to naprosto jedno.
  • Stejným přístupem "my můžeme všechno" posuzují i zájemce o adopci a paušálně z nich dělají nezodpovědné a nesvéprávné jedince. Pokud vezmu opět konkrétní případ Márinky - není pro ně její současná majitelka, pro kterou není Márinka první fenka a rozhodně na žádné z nich nikdy nemnožila a nenechala žádnou z nich nakrýt prvním psem, co šel kolem, dostatečně zodpovědný a svéprávný člověk? Rozhodují z pozice své "moci" nejen o svých psích svěřencích, ale i o jejich budoucích majitelích. Ani jedno nedělají dobře, ani na jedno nemají právo (jsou pouze zprostředkovatelé, nikoli soudci) a následky jejich rozhondutí jsou v tomto směru devastující.
  • Ač mohu jistým způsobem chápat jejich pohnutky (v tom lepším případě chtějí dát pejskům skutečnou šanci a neodradit zájemce hned na začátku), je vysoce neetické a nezodpovědné uvádět v popisu jejich současného stavu faktické nepravdy. Stalo se tak i v případě této fenečky, kdy reálné zážitky nynější majitelky i moje osobní naprosto neodpovídaly jejímu proklamovanému stavu. Informace uvedené v nabídce Márinky k adopci (screenshoty mám uložené) jsou v příkrém rozporu s realitou včetně infa z dotazu majitelky "Bylo mi řečeno, že z ní nikdy nebude normální pes.", přičemž z popisu nabídky k adopci na webu by běžný člověk usoudil, že dostane fenku v podstatě bez většího psychického i fyzického problému. Skutečnost byla v tomto případě (a zdaleka nejde jen o tento případ, zažil jsem jich víc!) naprosto odlišná, co se týká fyzické i psychické kondice a ani po zhruba 4 měsících dočasné péče fenka nebyla ani zdaleka v inzerovaném stavu - a to psychicky ani fyzicky.
  • V souvislosti s tím bych rád zdůraznil, že nebýt například současná majitelka Márinky (například, protože postup je totožný u většiny takových případů) natolik odhodlaná si ji nechat a navíc se zkušenostmi s předchozími svými pejsky, po čtrnácti dnech by ji nejspíše vrátila zpět do dočasné péče. Přesně z toho důvodu, kdy nejsoupotenciálním majitelům těchto psů poskytovány relevantní a pravdivé informace, se tolik psů vrací znova a znova zpátky, popřípadě skončí špatně na různý způsob. Noví majitelé očekávající optimisticky podaného pejska z inzerátu jednoduše a naprosto logicky nezvládnou toho skutečného, kterého dostanou do ruky. Znovu zopakuji - trochu chápu, že zatajením nebo přikrášlením reality chtějí výše uvedené organizace pejskům a fenkám dát primární šanci stylem "on to třeba někdo zvládne". Ale existuje určitáhranice, za kterou by už jít neměli, v zájmu těch, kterým by měli pomáhat. A také otevŕeně nelhat (i když opět chápu, že na úrovni svých znalostí to jinak nevidí - bohužel, je to tak) a netvrdít, že z "něho/ní už nikdy nebude normální pes". Berou lidem motivaci a radost a pokud sami něco neumí, neznamená to, že to neumí nikdo jiný. Pokud se opět vrátím k fence, o které zde píši, pokud by ji nenechali zcela zbytečně a nesmyslně vykastrovat (viz foto ve videu, info majitelce plus údaje na nabídce k adopci), mohu jim zaručit, že za 100% spolupráce ze strany její majitelky i v budoucnu by zhruba za rok/rok a půl z Márinky byla zcela normální psí bytost s normálními vzorci chovaní, kterou byste na ulici nepoznali. Bohužel, tuto šanci jí vzali hned na začátku.
  • Bylo by fajn se místo vzletné sebeprezentace a shánění peněz na kastrace něco o psech a psím chování naučit. Opět je to jen jeden konkrétní příklad z mé praxe za všechny, ale teprve za ty čtyři dny u mne udělala fenka z tohoto případu skutečný pokrok. Čtyři dny oproti čtyřem měsícům v dočasné péči. Čtyři měsíce ztraceného času korunované kastrací, kdy reálný stav Márinčiny psychiky a fyzické kondice na vlastní oči viděla její majitelka i já sám.

Zkuste se místo emocí, zloby a nezvládnutého ega nad tím, co jsem teď napsal, poctivě zamyslet. Ti, jichž se to týká. A jsem strašně rád za každou z těch nemnoha výjimek, kterých se to týkat nemusí.

Tak a teď ještě pár slov pro každého, kdo se rozhodne vzít si pejska nebo fenku odebrané z množírny nebo jiného typu "hromadného chovu"...

  • Pokud máte odvahu, energii, čas a chuť věnovat dotyčné psí dušičce kvalitní nový domov, pak to určitě udělejte. Dejte psí duši šanci poznat člověka z té dobré stránky. Udělejte to a já každému z vás budu držet pěsti, ať je výsledek pozitivní pro vás oba. A každý z vás u mne kdykoli najde pomoc, pokud si o ni řekne.
  • Pokud máte sebemenší šanci ovlivnit, zda váš budoucí psí parťák bude plnohodnotný nebo kastrát, pak se snažte v zájmu vlastním i zájmu pejska/fenky tomuto zákroku ze strany psího inzerenta zabránit. Na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO naleznete velkou spoustu podložených argumentů, důkazů a článků i zkušeností psích majitelů, proč je kastrace psa nebo feny zásadně špatně. Pokud budete mít podmínku kastrace v adopční smlouvě, s klidem ji můžete ignorovat, nezákonné postupy jsou neplatné - bližší vysvětlení včetně odvolání na platný Zákon na ochranu zvířat proti týrání opět naleznete na tomto webu. Nikdo vás k tomuto zákroku nemůže nutit a donutit, z hlediska práva byste naopak byli vy těmi, kdo zákon poruší.
  • Pokud je indikací ke kastraci feny její zdravotní stav (například chronický zánět dělohy), pak není v naprosté většině případů nutné brát spolu s dělohou i vaječníky. Ponechte vaječníky a fenka zůstane fenkou, stejně jako žena ženou.
  • Nepodlehněte nikdy mantře "můj pes/fena je ze špatných podmínek a už nikdy nebude jiný/jiná, zůstane bojácný/bojácná, agresivní" a já nevím co ještě všechno - toto je nesmysl a pokud vám to tvrdí představitelé psího útulku, sdružení nebo dočasné péče, pak by měli své psí činnosti zcela zanechat. Pes přežije šílené věci a příkoří, ale vždy se mu dá pomoci a vždy je třeba to udělat - a není zdaleka poprvé, co to říkám nebo píši. Jen je k tomu zapotřebí chuť, čas a znalosti nového majitele. A pokud vám schází jen ty znalosti nebo odvaha, pak se obraťte na mne a já vám velmi rád pomůžu. Márinka z tohoto příběhu je jen jednou z mnoha, na některé z mých psích prací jen za poslední asi čtyři roky se můžete podívat v rubrice Individuální výcvikový servis.

Na příkladu fenky Márinky jsem chtěl ukázat, co funguje a co nefunguje. Kdo si z toho co vezmete, je na každém z vás. Pokud jste fanatičtí zastánci plošných kastrací a doražení ještě ne úplně zlikvidovaných psích obětí lidského zla nebo chyb, pak vám není pomoci a karma si vás dříve nebo později najde.

Pomoc zdevastovanému psímu jedinci znamená pomoci jeho duši a stabilizovat jeho fyzickou kondici.

Nikoli jej definitivně zničit nebo jej v jeho špatném stavu, ať už fyzickém nebo psychickém, ponechat.

Koho se to týká, zkuste si věty v rámečku napsat na A4 a denně si je několikrát přečíst.

Děkuji.

A na úplný závěr slíbené video, které jsem s malou psí hvězdou Márinkou natočil... ;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Mláďata

 

Před už hodně lety mi jeden pán, se kterým jsme se osobně nikdy nesetkali, napsal hezký mail.

Mimo jiné v něm zmínil, že jen tak ze sportu zkusil aplikovat můj způsob psí výchovy na svého tehdy sedmiletého syna - v kostce shrnuto tedy méně slov a více emocí a řeči těla.

A že prý si nemůže vynachválit, jak pěkně to na synka fungovalo...

Často si na jeho slova vzpomenu, když někde vidím zoufalé rodiče neschopné si poradit se svým vzpurným potomkem. A vždy si uvědomím, kolik toho mají mláďata lidská, psí i jiných zvířecích druhů společného.

Jak moc by se toho mnozí rodiče našeho druhu mohli (a měli) naučit od těch, na které se tak často sami dívají jako na "pouhá zvířata"...

A všechno to vlastně začíná už někde v okamžiku početí nového života.

Sociálně organizované zvířecí druhy mají v sobě geneticky zakódováno nejen zachování druhu, ale také rozmnožování podmíněné odpovídajícími vnějšími vlivy. Velmi dobře to lze ilustrovat na příkladu vlčí smečky jako sociálního uskupení, kde k rozmnožování vůdčího alfapáru dojde pouze tehdy, pokud jsou k tomu příhodné podmínky. Tedy dostatečně velké a na lovnou kořist bohaté teritorium, smečka je dostatečně silná a schopná lovu a zajištění potravy, není oslabována neustálým bráněním svého teritoria vůči nájezdům jiných vlčích smeček či jiných predátorů a velikost smečky ještě není vzhledem k potravinovým zdrojům limitní.

Proces rozmnožování a předání genetické výbavy rodičů (tj. geneticky nejkvalitnějšího páru sociálního uskupení - smečky) budoucím potomkům se nastartuje jen a pouze tehdy, pokud jsou výše uvedené podmínky pro tento akt vyhovující.

Jinými slovy řečeno - vlčí druh má dostatek sociální inteligence, schopnosti seberegulace a zodpovědnosti k posouzení toho, zda je v daném "termínu" vzhledem k aktuálním podmínkám perspektivní přivést na svět další potomky a po celou potřebnou dobu kvalitně zabezpečit jejich výživu a odchov. Pokud by tomu tak nebylo, k nakrytí, zabřeznutí a následnému porodu nedojde. Rozmnožování (nejen u vlků a dalších predátorů, ale i u jiných živočišných druhů) je v přírodě kontrolováno geneticky vrozenými instinkty, kdy stav populace druhu je mimo zde již zmíněné faktory závislý i na populaci druhu z opačného spektra potravinového řetězce. Jde o základní vzájemnou rovnováhu predátor versus kořist, kdy nízký populační stav kořisti vyvolá omezení populace predátora a naopak přemnožení kořisti spustí zvýšení populace predátora.

Jednoduché a velmi účinné k zachování základní funkční rovnováhy v celé přírodě a napříč živočišnými druhy.

Jednoduché a velmi účinné i jinak, protože "hubené roky" pro predátory znamenají pozitivní přínos pro jejich individuální i skupinovou inteligenci (je třeba se pro shánění potravy více snažit, více přemýšlet a vyvíjet nové strategie lovu), roky bohaté přinášejí stabilitu a díky vyšší natalitě (tedy i zvýšení populace)) také vyšší genetickou variabilitu druhu.

Jednoduché a prosté.

Na vtíravou otázku, zda se člověk (z hlediska potravinového řetězce zařazený mezi predátory) již při primárním rozhodnutí, zda v konkrétním čase a s konkrétním partnerem v rámci svého sociálního společenství počít potomka, chová stejně zodpovědně jako "pouhé zvíře", si už každý odpovězte sám. Genetika daná přírodou v tom nahrává i nám lidem, ale příliš často bývá přebita vyšší kartou slabosti, vypočítavosti nebo jednoduše jen příliš nízkou úrovní inteligence daného jedince...

Alfavlk chce najít svoji alfavlčici a vlčice se jí stane teprve tehdy, když najde svého alfavlka. Kořist se množí promiskuitním stylem "každá s každým" (má z principu věci vysokou mortalitu, tudíž musí mít i vysokou porodnost) a primárním požadavkem je kvantita druhu, predátoři fungují na principu přírodního výběru a předávají dál pouze svoje nejlepší geny - primárním požadavkem je zde kvalita druhu. Sociálně žijící predátoři k tomu všemu disponují zdravými instinkty, velícími jim dát život nové generaci jen a pouze tehdy, pokud jsou k tomu vhodné podmínky.

Jste predátoři nebo kořist?

Právě tady to všechno začíná.

A v okamžiku, kdy se nová generace mláďat vykulí na svět, vše propukne naplno a začíná se psát první kapitola jejich života.

U zvířat obecně, u štěňat - a také u dětí...

Každé mládě se narodí s určitými vrozenými vzorci chování, s určitými geneticky danými předpoklady v rámci svého druhu, s unikátní individualitou. To, jaké bude v raném období svého věku, jaké bude v pubertě, v mládí i ve zralé fázi svého života - to vše je dáno tím, jakou projde výchovou, jakými zkušenostmi a tím, jak to vše jeho individualita zpracuje.

A opět se to týká ve stejné míře mláďat lidských i zvířecích.

Již od okamžiku zrození je každé mládě každého živočišného druhu vybaveno pro život jednou velmi užitečnou vlastností. Tou vlastností, zcela zásadní pro jeho přežití, je schopnost přebírat od dospělého jedince příkladové vzorce chování. Tímto jedincem je (měla by být) v prvních fázích života mláděte matka, pokud není, najde si mládě substituční objekt. Pak například malá housata půjdou za prvním člověkem nebo zvířetem, které potkají a budou ho považovat za svoji matku, pokud z nějakého důvodu o tu svoji přijdou - kdo je z vesnice, dobře to zná.

Instinktivní nápodoba vzorců chování funguje u mláďat v podstatě až do začátku puberty.

Proto je tak důležité této fáze, kdy se mládě každého živočišného druhu učí orientaci, druhové i mezidruhové komunikaci a přežití v běžném životě, z hlediska "vychovatele a učitele" beze zbytku využít. Znovu zdůrazňuji, že principiálně vše funguje na stejném základě obecně u zvířat či konkrétně psů nebo dětí. Bez rozdílu, zda jste rodičem, vychovatelem, psím chovatelem nebo majitelem.

A v tomto okamžiku se dostáváme ke skutečnostem, které v tomto ohledu nevystaví dobré vysvědčení řadě chovatelů a majitelů psů stejně jako mnohým rodičům...

Paralely "vztahu" a "učení" jsou až nepříjemně zjevné a viditelné denně v našem lidskopsím okolí.

Skutečná matka (i otec) ve zvířecím i lidském podání intuitivně vědí, že jací budou oni, takový bude osobnostně i jejich potomek. Intuitivně vědí, že jak si ho vychovají a jak ho připraví do života, takové bude mít šance se v něm uplatnit.

Proto i psí matka ví, že je zapotřebí už od samého počátku svá štěňata učit, co mohou, co nemohou a co je může zabít. Koriguje je, pokud udělají chybu, razantně a účinně je upozorní, pokud začnou ujíždět v komunikaci vůči ní nebo vlastním sourozencům. Nezabije je ani nezraní, když je zapotřebí zasáhnout. Ale ze všech svých sil se snaží, aby malé štěně pochopilo, vštípilo si ponaučení do paměti a pokud možno se podobné chyby do budoucna vyvarovalo. Udělá (a pokud je ve smečce otec štěňat, pak i on) vše pro to, aby svoje štěňátka co nejlépe připravila pro budoucí život, protože instinktivně ví, že na to má pouze omezený a relativně velmi krátký čas. Proto tomu věnuje obrovskou energii, udělá vše, co je v jejích silách a možnostech.

A stejným způsobem po ní přebere štafetu zodpovědný a svého malého psího parťáka opravdu milující nová bytost v životě psího mláděte - majitel pejska. A pokud má štěně štěstí, získá svůj nový vzor, svůj maják, od kterého bude moci přejímat příkladové vzorce chování, bude jím vychováváno, učeno a žádná negativní zkušenost se nestane traumatem. Proces výchovy se plynule naváže a bude pokračovat přesně tak, jak by v něm pokračovala psí máma.

Jenže realita bývá velmi často jiná.

Štěně se dostane k člověku, ke kterému se nikdy dostat nemělo. Péče jeho majitele v tom lepším případě končí u uspokojení potřeb materiálních (v tom horším nedojde ani sem), potřeby psychické jsou důsledně ignorovány, protože "je to jen zvíře" a za masivní podpory místních cvičáků a mainstreamové masáže je s ním takto nadále zacházeno.

  • Pokud nastane se štěnětem "výchovný zádrhel", je označeno za nezvladatelné a problémové.
  • Místo výchovy a poučení nastupuje nervozita, hysterie, křik a agrese.
  • Pokud je štěně plemene dominantního a dostatečně fyzicky disponovaného, nastupuje strach jeho majitele.

A často pak takové štěně skončí v útulku nebo pod smrtící injekcí či kulkou.

Každá psí máma ví, že její potomek potřebuje vychovávat, učit a mít vedle sebe bytost, ze které bude přejímat pozitivní příkladové vzorce chování. Každá psí máma ví, že houf malých pištících štěňat a později rozjívených batolících se kuliček je a bude obrovský nápor na její nervy a trpělivost. Ale každá zdravá psí máma to zvládne a neroztrhá potomstvo na malé kousky, neublíží jim a s neskutečnou trpělivostí se svojí drobotinou nechá tahat a kousat do uší, do ocasu,lézt si do tlamičky. A když se podíváte do jejích očí, uvidíte v nich nekonečnou lásku a hrdost na své psí děti...

A pak vylezete z baráku, jdete ulicí, nastoupíte do prostředku místní hromadné dopravy a do očí a uší vás tlučou ty paralely.

Malé děti bez jakýchkoli pozitivních příkladových vzorců chování ze strany svých rodičů, protože ty zajímají jen oni sami nebo mobil v jejich ruce. Na nadšení svého dítěte nad okolo procházejícím pejskem reagují naprostým nezájmem nebo nervózním "Nojo, pes, tak pojď už!" - a po více shodných zkušenostech i jejich dítě vůči krásnému živému tvoru už otupí, protože si z reakce svého rodiče zcela přirozeně vezme, že vlastně není co obdivovat a z čeho se radovat.

Kolik jsem už zažil malých špuntů, kteří se několik metrů před svými lhostejně přihlížejícími a v nejmenším nereagujícími rodiči křičící a mávající rukama rozběhli přímo před tlamu jedince opravdu velkého psího plemene a já musel rychle zasáhnout a malé/mu dát důrazné poučení, že tohle fakt není dobrý nápad. Pak kolem prošli rodiče a slova "děkujeme vám" jsem neuslyšel ani jednou, na druhou stranu jsem z jejich strany nezažil nikdy ani agresivní reakci. Kolem prošla jen lhostejnost v lidském podání - v situaci, kdy psí máma by už dávno zasáhla a svoje štěně nenechala vystavit potenciálně nebezpečné situaci.

Dostatečně srozumitelně by na svém štěněti aplikovala poučení a svému potomku vštípila základní potřebu opatrnosti v podobných situacích...

Dnes je v módě "dítě může vše a je nedotknutelné" (podporované mantrou "já jsem matka a všichni mi uhněte z cesty"), důsledky tohoto přístupu, kdy dítě nedostává zpětnou vazbu "dobré/špatné/můžeš/nemůžeš/tohle tě může zabít", vidíme každý den. Investice, která se nejen těmto rodičům patřičně zúročí a negativně vrátí už za několik málo let.

A ano, stejný přístup vychová ze štěňat psí asociály s neujasněnou pozicí, problematickou druhovou i mezidruhovou sociální komunikací a osobnostními problémy.

A stejně jako ze štěňat pak i z lidských mláďat vyrůstají bytosti vnitřně nesrovnané, agresívní či bojácné. Bytosti spoléhající jen samy na sebe, protože v těch zásadnich životních momentech nedostaly potřebnou korekci a zpětnou vazbu, bytosti učící se metodou pokus-omyl a donucené řešit vše samy, přestože k tomu ještě nemají potřebně vyvinutou psychiku. Bytosti, zcela přirozeně a logicky selhávající a slabé v těch skutečně zásadních momentech svého života. Bytosti s přebujelým egem místo aspoň miminální pokory.

Každá psí máma a každý dospělý pes vědí, že štěňata je zapotřebí nejen chránit, ale také je učit a dávat jim zpětnou vazbu. Vědí, že pokud štěně bude vyrůstat jako dříví v lese, tak může být obklopeno přepychovým materiálním zabezpečením a úžasnou láskou, ale zdravě sebevědomý a pohodový psí jedinec z něj nikdy nevyroste.

Nevyroste z něj ani v případě, kdy se jeho majitel sice bude o výchovu snažit, ale veškeré jeho pokusy budou končit bezradným "Co to je? Cos to zas udělal?" a následným totálním zhroucením nad "nezvladatelným psem" nebo hysterickým propuknutím agrese a pokusem o jeho umlácení vodítkem.

A zas vidím ty paralely...

Matka skloněná nad řvoucím a vztekajícím se dítětem, sama na pokraji hysterie, bezradná a zoufalá. Matka hledající substituční řešení typu "Pojď, něco ti koupíme!", tolik podobné "Pojď, vezmi si piškotek a nech toho pejska na pokoji!" - obojí stejně nefunkční a v mláďatech obojího druhu bezpečně generující poznání, že ta bytost vedle nich je všechno jiné, jen ne autorita, osobnost a vzor.

Matka půl hodiny domlouvající svému potomkovi, že je zapotřebí teď udělat nebo naopak nedělat to a to. Odporující a vítězící potomek, nastupuje opět metoda substituce. Majitel psa domlouvající svému pejskovi, že je zapotřebí teď udělat nebo naopak nedělat to a to. Odporující a vítězící pes, nastupuje opět metoda substituce.

Každá psí máma a každý dospělý pes vědí, že jedno správné štípnutí nebo stisknutí psími zuby doprovázené těmi správnými emocemi (klidná dominance, ne exploze agresivity) a přirozenou autoritou silné osobnosti je stotisíckrát efektivnější a lepší řešení než půlhodinové přemlouvání, domlouvání a prošení.

A každý pes a každý můj klient dobře vědí, že daleko důležitější než slova jsou emoce a síla osobnosti.

Neví to ale evidentně spousta rodičů. Na svoje v daném okamžiku či celém životě nezvládnuté potomky sypou tuny slov, tuny vět. Tam, kde by stačil jediný správný pohled, řeč těla a pozice vybudované přirozené autority a silné osobnosti.

Malé děti jsou nezkažené a mají v sobě zdravé instinkty všech mláďat na světě - do doby, než je v nich utlučeme školkami, školami a vlastní neschopností přirozené výchovy.

Všimněte si, jak člověka vnímají hodně malé děti.

Děti, které ještě nevnímají lidskou řeč jako sled významových slov. Nerozumějí slovnímu obsahu.

Malé dítě do vás zavrtá svůj pohled a zkoumá vaše emoce a vaši duši. Ví o vás v tu chvíli daleko víc, než si umíte představit a než jste si ochotni připustit. Ale vy to nebudete vědět, protože to malé dítě nemá potřebu ani prostředky vám to sdělit slovy. Jen do vás vidí. A neposlouchá, co mu říkáte. Poslouchá, jak mluvíte, vnímá vaše emoce. Přitiskne se k vám, spokojeně usne v náručí nebo se rozpláče a chce od vás pryč, někam hodně daleko...

Stejně tak se chová každé malé štěně.

Vnímá vaši osobnost, vaši duši, váš hlas, vaše emoce. Dokonale si vás přečte. A pak vám olízne nos, přitiskne se, spokojeně usne v náručí nebo začne bojovat a chce od vás pryč, někam hodně daleko...

Mláďata všech sociálně organizovaných vyšších druhů jsou ve všech těchto věcech stejná.

Příroda je vybavila základními mechanismy přežití a mezi ně patří i potřeba najít svoje příkladové vzory a umět rozlišit silné a slabé osobnosti. K silným se přimknout a slabé buď ignorovat nebo se jim vyhnout.

Příroda vybavila stejně i jejich rodiče.

Jediný rozdíl je dnes v tom, že pouze nezdegenerované živočišné druhy své rodičovské instinkty poslouchají a řídí se jimi.

A protože se osobnost jedince utváří, mění a geneticky předává dalším generacím, mění se do budoucna i jejich (nejen) rodičovské instinkty - k lepšímu či horšímu na základě toho, jakým způsobem byla v tomto směru utvářena osobnost konkrétního jedince.

Tento princip je opět obecně platný obecně, pro psa stejně jako pro člověka.

Před už hodně lety mi jeden pán, se kterým jsme se osobně nikdy nesetkali, napsal hezký mail. Mimo jiné v něm zmínil, že jen tak ze sportu zkusil aplikovat můj způsob psí výchovy na svého tehdy sedmiletého syna - v kostce shrnuto tedy méně slov a více emocí a řeči těla. A že prý si nemůže vynachválit, jak pěkně to na synka fungovalo...

Až zas budete někde číst rady "odborníků" i studovaných kapacít o výchově, zkuste místo toho poslouchat svoje instinkty a nápovědu té nejlepší matky ze všech - přírody. Možná to nezvládnete, ale pro dobro svých mláďat to alespoň zkuste...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Děkuju moc, pane Dostále..."

 

Za roky své práce s lidmi a jejich pejsky stále velmi silně vnímám a velmi mě trápí jedna stránka vztahu člověka a jeho psího parťáka. Konkrétně mám na mysli péči o jeho psychickou pohodu - o to, aby pejsek nežil svůj život ve stresu, aby si v něm nevláčel traumata a "démony" ze svých předchozích životních prožitků, zkušeností a nepochopení.

Protože toto je daleko větší a častější problém, než se na první pohled zdá...

Velmi mnoho psích majitelů tuto stránku psích životů totiž zcela přehlíží nebo je nezajímá, jde mimo ně. Většina lidí má pocit, že uspokojením materiálních potřeb jejich psa (potrava, střecha nad hlavou, venčení) vše začíná a končí.

Tohle není v pořádku. Vůbec to není v pořádku, ani trochu.

Znáte jedny z nejkrutějších zabijáků psích životů?

Jsou jimi stres a traumata.

Dlouhodobý stres, traumata místo zkušeností. Stres a traumata vzniklá v okamžiku, kdy měl u štěněte zapracovat klidný vůdčí jedinec v podobě jeho majitele. V okamžiku, kdy se měl zachovat tak, aby z negativního zážitku nevzniklo trauma a z nejistoty stres...

Jenže kolik psích majitelů je schopno takto zafungovat? Kolik z nich vůbec napadne, že by takto fungovat měli?

Kolik vystresovaných a traumatizovaných psích nešťastníků denně potkáváme?

Vystresovaného psa poznáte snadno.

Je neklidný, nesoustředěný, sebemenší změna v jeho okolí jej rozhodí. Je ukňučený, uštěkaný, nervní. Jeho chování je na míle vzdáleno pohodě, postrádá nadhled, jeho práh vzrušivosti je extrémně nízký. Tomu odpovídají i jeho sociální vzorce chování v komunikaci s vlastním druhem a přirozený důsledek v podobě konfliktů, které stav psa o to více zhoršují...

A k této nešťastné psí bytosti patří buď člověk lhostejný, který svého nebo rodinného psa bere pouze jako nutné zlo nebo člověk stejně nešťastný, který se ale vlastní vinou dostal do roztočené spirály. Spirály, ve které se lidská a psí bytost donekonečna a stále více navzájem rozhazují, kdy se střídají agresivní a obranné reakce z obou stran. Stav "spolužití" ve formě hysterie a zoufalství, které nevyhovuje ani jednomu ze zúčastněných.

Mnoho takových lidskopsích dvojic jsem poznal, znám a v budoucnu ještě poznám.

Ale pouze a jenom na lidském aktérovi této tragédie, pouze na majiteli psa záleží, co se stane dál...

Těch možností je víc.

První z nich je zavírat oči a o svém psím parťákovi tvrdit, že "on/ona už takoví jsou, takového/takovou jsem ji dostal/dostala a nedá se s tím už nic dělat".

Druhou možností je lhát sobě i celému světu, že dotyčný pejsek/fenečka je úplně v pořádku a za vším je jen jeho/její osobnost, povaha nebo temperament.

Ano, tyto dvě varianty přístupu jsou zcela a naprosto špatně, totálně mimo. Za variantou první stojí jednoznačná lhostejnost, pohodlnost a nevztah/neznalost majitele, protože psí povaha není jednou provždy geneticky určená a neměnná. Část psí povahy geneticky daná je, ale její celkový obraz je vytvořen teprve výchovou a prostředím, ve kterém pes žije. Každý člověk má možnost nežádané stránky chování svého psa utlumit a ty žádané posílit - a to se týká jak geneticky daných vrozených vzorců chování, tak vzorců chování získaných. To je jedna z těch krásných věcí - můžeme si vychovat přesně takového psího parťáka, jakého chceme mít.

Můžeme, ale...

Pokud je zapotřebí svého pejska zbavit psychického trápení, pak zasáhnout musíme,
pak je naší povinností nenechat ho v zajetí jeho démonů a traumat.

Souhlasíte?

Výborně, bohužel nejen první, ale i druhá varianta bývají v řadě lidskopsích soužití důkazem toho, že ne každý psí majitel má ke svému svěřenci skutečný vztah a sám v sobě alespoň minimální míru empatie. Platí to pro alibistickou variantu číslo jedna stejně jako pro nesmyslnou variantu číslo dvě - mezi temperamentem a stresem je totiž diametrální rozdíl, jde z hlediska psychických příčin i následných projevů o zcela odlišné záležitosti.

Budeme lhát sobě a celému světu, trápit svého pejska (a v důsledku toho i sami sebe) a snad/možná nám bude ve svědomí svádět souboj dvojice ego & lenost versus vtíravý pocit, že bychom přece jen něco udělat mohli a měli?

A zvolíme pak možnost třetí - tedy zainvestovat svůj čas, energii a zajet za člověkem, který umí (skutečně umí) tyto problémy vyřešit a umí (skutečně umí) pracovat s psychikou psí i lidskou?

K pozitivním změnám a odbourání stresu psího i lidského totiž nikdy nedojde a nemůže dojít samo od sebe. Zázraky se nedějí - ani na počkání, ani za dlouhou dobu. Na změnách je zapotřebí správně a důkladně zapracovat a mimo jiné i proto za mnou lidé se svými pejsky jezdí. Lidé, kteří pochopili, jak devastační účinek má stres jejich psa nebo jich samotných na společném soužití - soužití ve svém trvání nelítostně odměřeném nemnoha roky psího života. Lidé, kteří se rozhodli pomoci svým pejskům i sami sobě...

Lidé, kterým já sám vždy rád pomůžu a psi, ze kterých se stejnou radostí sejmu jejich démony a traumata.

Protože dobře vím, že svědectví z "druhé strany barikády" bývá vždy nejlepší, pustím vám tu jedno video, které jsem nedávno natočil s paní, která za mnou přijela na individuální výcvikový servis se svými dvěma fenečkami (jedna kříženka německého ovčáka s bernským salašnickým psem, druhá kříženka jezevčíka - obě ve věku půldruhého roku). Obě fenky měly zásadní socializační problémy a dlouhodobý stres plynoucí z toho, že ač o ně bylo po stránce materiální postaráno dobře a jejich majitelka je miluje, zcela chyběly potřebné "psí" psychické a komunikační atributy.

Paní i já velmi dobře víme, v jak skutečně špatném psychickém stavu obě fenky byly, když za mnou přijela. Bylo to skutečně hodně zlé a táhlo se to daleko do minulosti.

Jejich majitelka jim chtěla pomoci a klasický cvičák také dostal šanci. Nepomohl a nemohlo to ani jinak dopadnout. Tohle opravdu není o výcviku...

Pak paní vyhledala mne a dnes už je všechno jinak.

Zaposlouchejte se prosím do slov mé klientky, kterými popisuje rozdíly v chování svých feneček "před a po". Vnímejte klid a pohodu v jejím hlase, vnímejte její spokojenost, poslechněte si slova, která dala nadpis tomuto článku.

Vnímejte klid obou fenek, vnimejte jejich nadhled, se kterým sledují okolní provoz. Vnímejte jejich pohodu, se kterou tráví čas odpočinku se svojí smečkou.

Vnímejte jejich uvolněnou chůzi v běžném provozu, ať už se mnou nebo se svojí majitelkou. Všimněte si očních kontaktů...

Pusťte si další mé videoreportáže, ve kterých moji klienti popisují pozitivní změny a posuny v chování svých psích parťáků. To všechno jsou autentické výpovědi lidí, kteří si uměli přiznat, kde je problém a rozhodli se jej vyřešit.

Mojí osobní pomocí namísto ignorování problému, kastrace, utracení, prodeje nebo odložení svých psů do útulku.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."

 

Dnes vám budu vyprávět jeden příběh. Příběh do dnešního dne probíhající už šest let, příběh jednoho psího života, jehož jsem se řízením osudu stal součástí. A protože jako realista dobře vím, že je jenom jedním z mnoha podobných psích příběhů, které se na různých místech a v různých časech dějí dnes a denně, rozhodl jsem se o něm napsat, aby si z něj lidé mohli vzít poučení.

Smutný psí příběh se šťastným koncem díky osudovému souběhu událostí, příběh o tom, jak jsem jednomu mladému německému ovčákovi směl na poslední chvíli zachránit život...

Celý příběh tohoto psího osudu začal před šesti lety, kdy do jedné běžné slovenské rodiny přibylo štěňátko německého ovčáka. Nejprve šlo vše pěkně, štěňátko ale postupně vyrostlo do puberty a protože se mu nikdo správně nevěnoval, začaly problémy. Psí puberťák (bydlící na zahradě a v kotci) jednoho dne přeskočil plot a napadl jiného psa na ulici. To byl první moment, kdy se začalo mluvit o tom, že pejsek půjde pryč...

"Psí výchovy" (v praxi realizované pouze návštěvami cvičáku, pejsek dále trávil svůj život v kotci, pouze občas směl do domu) se ujal jiný člen rodiny. Došlo však k dalším útokům ze strany pejska, tentokrát na lidi. První obětí psího kousnutí se stala pošťačka, pak rodinná známá a do třetice, zcela nedávno, soused rodiny...

Už po druhém pokousání byl tento německý ovčák označen za "zlého psa" a bylo řečeno, že je ho "třeba dát pryč". Toto eufemistické označení však ve skutečnosti znamenalo, že pes bude utracen, usmrcen...

I když jeho majitel někde uvnitř cítil, že chyba není v pejskovi, pod tlakem okolí a svého vnitřního přesvědčení o neubližování jiným lidem se definitivně rozhodl, že svého šestiletého německého ovčáka, mladého a zdravého psa, skutečně nechá utratit...

Autentické otevřené přiznání ostatně uslyšíte i ve videu: "Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit."

Začala čtrnáctidenní karanténní lhůta. A tehdy zasáhl osud...

Právě v té době vyšel můj rozhovor pro slovenská média a oslovil i majitele tohoto již na smrt odsouzeného pejska. Pán mě zkontaktoval telefonicky, trochu jsme spolu popovídali a on se rozhodl, že za mnou s pejskem a rodinou přijede absolvovat individuální výcvikový servis. Já mu na oplátku slíbil, že mu zcela změním jeho pohled na psího parťáka, otevřu mu oči a zapracuji i na samotném pejskovi...

První den přijeli kvůli dopravním komplikacím docela pozdě a pejsek se po několika stovkách kilometrů dlouhé cestě rovnou z kufru auta ocitl v mých rukou. Nechal jsem mu pro začátek plastový náhubek, viděli jsme se poprvé, byl vystresovaný z cesty i svého života a já velmi dobře vím, jaké zábrany u psů, kteří už si do člověka kousli, padnou a jak snadno a pochopitelně mohou svůj stres ventilovat útočnou reakcí - navíc vůči zcela cizí osobě. Svoji závažnou roli samozřejmě hrají také emoce jeho přítomného majitele...

Šel jsem s pejskem, po mém boku jeho majitel a já z pána cítil obrovskou nervozitu a očekávání, že mě jeho pes napadne a bude zle. Já naopak už po prvních kontaktech s jeho psím parťákem věděl, že se to nestane a že si budeme rozumět. Ale ten strach z majitele pejska byl neskutečný, velmi zjevný a když jsem se ho na to po chvilce přímo zeptal, svůj strach a obavy bez okolků přiznal...

Od druhého dne už se mnou pejsek šlapal bez náhubku a já začal pracovat na odstranění jeho démonů a otevření očí jeho majitele. Můj psí klient byl úźasný a třebaže si musel zvykat na spoustu nových věcí (provoz lidský, psí i automobilový), vše jsme spolu zvládali. Občas se něčeho lekl, občas byl nejistý, ale nikdy nešel do agrese ani vůči okolí ani vůči mně. Učil jsem ho nejen zvládat různé modelové situace, ale i komunikaci se svým člověkem a den ode dne bylo vidět, jak z něj stres padá, zklidňuje se a dle slov svého majitele "je z něj úplně jiný pes"...

Svému lidskému klientovi jsem postupně otevíral oči a ukazoval mu jeho pejska takového, jakým skutečně je, ne jak ho on do dnešního dne viděl. Vysvětloval jsem mu, jaké jsou příčiny toho, že jeho německý ovčák kousl a co udělat pro to, aby se taková situace už nikdy neopakovala. Vysvětlil jsem mu, jak důležité je, aby jeho pejsek nežil v kotci, ale v jeho domě spolu s ním a jeho rodinou. On sám mi některé věci slíbil. Však kotec se dá skvěle využít třeba na uskladnění dříví... :)

S majitelem tohoto německého ovčáka jsme si některé věci řekli velmi otevřeně. Mluvili jsme třeba o tom, že nemůže tvrdit, jak moc svého psa miluje, když ho odsoudí k smrti kvůli něčemu, co není jeho vina. Mluvili jsme o tom, že kdyby ho celé jeho příbuzenstvo a všichni jeho sousedé a přátelé nutili k nesmyslnému utracení jeho psího kamaráda, on musí být ten, kdo se za něj postaví a nenechá ho popravit...

Německý ovčák z tohoto příběhu nikdy nebyl a není žádný psí zabiják. Měl mnoho příležitostí napadnout mě nebo svoje okolí, ocitl se v mnoha pro něj zátěžových situacích a já byl ten, kdo se bez skrupulí nacpal mezi něj a jeho majitele, jeho manželku a syna. Já po něm chtěl určité vzorce chování, já ho korigoval. Ale také jsem s ním komunikoval tak, aby mě bral a rozuměl mi a v poslední den našeho individuálního výcvikového jsem s ním odešel od jeho lidí bez toho, že by se za nimi jedinkrát ohlédl nebo dal najevo nesouhlas s mým jednáním. Jednoduchý test, který vždy prozradí to podstatné...

Pozitivní je, že můj klient si dal spoustu věci vysvětlit, spoustu věcí pochopil. Moje postupy přirozené komunikace byly pro něj zcela nové a musel jsem dost zapracovat na odstranění jeho cvičákových zlozvyků. Ale byl přístupný tomu, co jsem ho učil a na vlastní oči sledoval, že to, o čem mluvím, také funguje. A líbilo se mu to - najednou viděl před sebou svého psa takového, jakého si přál mít...

Jsem velice rád, že sice pod rouškou anonymity, ale jinak zcela upřímně a otevřeně v našem natočeném videu odvyprávěl celý příběh svůj i svého německého ovčáka. Toho si cením. On sám teď ví, že už nesmí udělat žádnou chybu a nesmí se vrátit ke starému způsobu "vztahu" se svým psím parťákem. Ví, že teď už je vše jenom na něm, ale také ví, že má k dispozici všechny potřebné informace. Vzpomene si, co jsme společně zažili a vzpomene si, jaké dříve nemyslitelné situace s bezproblémovým chováním svého pejska zaźili společně se svou rodinou už tady v Liberci. A ví a bude si pamatovat, jaké konkrétní situace jsou a budou jeho zpětnou vazbou, zda dělá věci správně...

Tento konkrétní příběh dnes šestiletého německého ovčáka a jeho lidí, jak doufám, skončí happyendem.

Neoddiskutovatelnou a hrůznou realitou ovšem je, že nevyjít ve správnou dobu můj "slovenský rozhovor" a nedostat se majiteli pejska do rukou, tento německý ovčák by již nežil.

Byl by svým majitelem utracen, dnes by již byl v psím nebi a ve vzpomínce své rodiny by navždy zůstal jako "ten zlý pes".

Pes, který si nemohl vybrat svoji lidskou smečku a který by stejně jako tolik jiných byl potrestán za chyby a špatný přístup svého majitele. Pes, trávící svůj život v kotci, bez skutečné komunikace a výchovy, bez možnosti naučit se orientovat v běžných životních situacích. Pes žijící v dlouhodobém stresu, za každou chybu pouze potrestán, nikoli poučen. Pes, který v pro něj zátěžové situaci nemůže reagovat jinak než agresivitou ze strachu.

Mimochodem - kolikrát za těch dvacet let své práce s lidmi a jejich psy jsem už napsal a vysvětlil, proč žádný pes nepatří do kotce? Tady to vše začíná a tady to vše i často skončí, pes odsouzený  do izolace, bez sociální komunikace a vztahu se svým člověkem. Proběhnutí v zahradě a občasná procházka s majitelem skutečně nestačí. Je neštěstím mnoha psů, že jejich majitelé tyto základní skutečnosti nedokáží nebo nechtějí pochopit. Je neštěstím mnoha psů, jak zatvrzele přežívají některé stupidní názory o "chovu a držení psa".

Je to normální?

Ano, především pro vesnické prostředí je stále "normální" mít psa v kotci nebo na řetězu přivázaného k boudě. Stale je tu běžné nechat utratit (ať už vlastní rukou, kámošem myslivcem nebo veterinárně) každého psa, který někoho pokouše nebo svému majiteli utíká. Je bez milosti popraven, aniž někoho zajímá, v jakých podmínkách a pod jakým tlakem pes žije, jaký byl spouštěč jeho reakce.

Takto měl skončit i pes z tohoto příběhu, takto téměř denně končí svůj život mnozí vesničtí psi a není v tom rozdíl mezi vesnicí českou a slovenskou. A takto často dnes už končívají i psi městští, protože reálný, nikoli jen proklamovaný vztah k vlastnímu psu v člověku buď je nebo není.

Je to normální?

Můj rozhovor, článek o mně a mojí práci, musí vyjít na Slovensku, protože u nás jsou média už i v psí branži "rozebrána" různými zájmovými skupinami a platí "doporučení" nebo zákaz o určitých skutečnostech a o určitých lidech psát. Naprostá většina z toho, co může lidem pomoci, cokoli pozitivní týkající se našich životů je důsledně potlačeno, popřeno a zamlčeno. V mediálním prostoru se zviditelňují a propagují pouze negativní zprávy, deformující postupy a sebestředné lidské figurky s nulovým pozitivním přínosem pro jiné s výjimkou jich samých.

Je to normální?

  • Osud tomu chtěl a okolnosti provázal tak, aby alespoň jeden ke zrůdnému
    a zbytečnému utracení odsouzený psí život byl zachráněn.
     
  • Kolik dalších psů ale bude popraveno nebo zmrzačeno na těle i duši jen proto,
    že se k nim informace "existuje člověk, který vám může pomoci" nedostane?

 

Následující video budiž důkazem, že na tomto příběhu je pravdivé každičké slovo...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nedrážděte psy!

 

V minulém týdnu proběhl i českými médii případ, který se stal v jednom slovenském městě a došlo při něm k incidentu mezi psem a skupinou dětí.

Průběh celé akce je zadokumentován prostřednictvím průmyslové kamery,nejde tedy o zdroj "jedna paní povídala" a mně dnes poslouží jako klasická modelová situace, která se v různých obměnách děje po celé naší (a nejen naší) zemi téměř denně...

Mnozí majitelé psů mají jeden nepěkný zvyk.

Jdou nakoupit, při tom rovnou vezmou "vyvenčit" svého psa a tak nějak bez toho, že by přemýšleli, jej uvážou před hyper/super/obchodem/obchůdkem. K zábradlí, stojanu na kola (tak jako se stalo ve výše uvedeném případě) nebo k čemukoli jinému, kde lze ukotvit vodítko.

A nechají jej napospas jeho osudu. Nevědí co se děje, nevědí nic, bezpečně zalezlí v útrobách nákupního zařízení. Už to je naprosto špatně a následné konflikty nejrůznějšího druhu jsou na denním pořádku...

Je-li pes velký a budící respekt, okolojdoucí jej obcházejí s úctou nebo nechutí, podle nátury dotyčné osoby. Je-li malý, obcházejí jej s úsměvem nebo lhostejností, opět podle nátury dotyčného.

Lidé nejrůznějšího věku, povah, momentálních nálad, záměrů a vyzařovaných emocí. Od dětí po dospělé, od jednotlivců po skupiny.

A někteří z těchto lidí občas dostanou opravdu hloupý nápad.

Třeba jako v konkrétním případu z tohoto týdne, kdy na té lidské straně figurovala parta dětí.

Je úplně jedno, jestli jsou děti světlé, tmavé nebo puntíkaté. Všechny děti na světě mají v genetické výbavě větší či menší vrozenou živelnou krutost a pocit uspokojení z ublížení/zničení/rozbití, touhu zkoušet, co vydrží objekty neživé i živé a téměř absolutní absenci vnitřních zábran a (zcela přirozeně, jako každé mládě) neschopnost přemýšlet dopředu nad důsledky svých činů plus vyhodnocovat jejich dopady.

Teprve působením jejich rodičů a okolí se začne v dítěti budovat jakýsi kodex a soubor pravidel určujících, co je v pořádku a co už v pořádku není. Pokud však tyto korekční zásahy chybí, jsou nedostatečné nebo neúčinné, začne se osobnost dítěte  s postupujícím věkem pokřivovat a uhýbat z normální roviny. Jinými slovy - začne se vytvářet pro své okolí nebezpečný člověk.

Jedním ze základních korekčních zásahů do osobnosti dítěte by vždy mělo být "nesahej sám na cizího psa a pokud by sis ho už moc chtěl pohladit, nejdřív popros pána/paní o  svolení". Vzhledem k faktu, že toto základní pravidlo ale neznají a nerespektují často ani dospělí, nelze se divit tomu, že je neznají a nerespektují ani jejich děti.

Dalším pro přežití zcela zásadním korekčním poučením by mělo být "nikdy nesahej na přivázaného psa nebo psa za plotem, na psa bez svého člověka a nikdy! nikdy! nikdy! ho (a ani žádnou jinou živou bytost) nezkoušej dráždit nebo mu ubližovat!!!".

Nesahá se na cizí lidi, cizí zvířata a cizí věci.

Pokud tato poučení chybí nebo jsou v daném případě neúčinná, pak je zcela logicky a předvídatelně pouze otázkou času, kdy dojde k neštěstí...

Co se tedy stane, když se sejde na straně jedné fyzicky i psychicky dobře vybavený a zdravě sebevědomý pes a na straně druhé skupinka dětí, ze svého života a zkušeností navíc poučená, že když je jich víc, tak si mohou dovolit všechno?

Dopadne to přesně tak, jak to dopadnout musí.

Pes na rozdíl od většiny lidí totiž nenastaví druhou tvář, pokud ho přes tu první někdo praští. A ve chvíli, kdy někdo nepozván, v přesile a kontaktně naruší jeho osobní prostor, začne se bránit. Protože dobře ví, že pokud to neudělá, druhá strana začne být ještě brutálnější a jemu může jít o život...

Pes, volně přivázaný ke stojanu na kola a nevybaven náhubkem, tedy neschopen z nepříjemné situace uniknout, ale schopen aktivně a poměrně účinně chránit svůj život a osobní prostor, měl dost dlouhou dobu trpělivost. Když k němu přišla na těsný kontakt skupina pěti dětí a začala na něj sahat, byl ostražitý, ale v klidu. Stál na místě, nechal si sahat na hlavu i čumák. Pak k němu nejstarší ze zúčastněných sehnul hlavu, ze vzdálenosti několika centimetrů se mu upřeně díval do očí a něco říkal (video z průmyslové kamery, která celou akci natočila, je od této chvíle postprodukčně rozmazáno, ale to důležité tam naštěstí rozpoznat stále jde) a asi vteřinu nato už psí trpělivost přetekla.

Pes vystartoval a provokujícího třináctiletého kluka kousl do nastaveného obličeje (někde proběhla informace, že snad do oblasti rtů, každopádně se prý nejednalo o nic závažného). Z videa je nicméně patrné, že kdyby psa nezastavilo vodítko, vše by pro dotyčného kluka skončilo mnohem hůř - pes byl oprávněně velice nasr..., kluka by dohnal a dokousal velice zle. Je vidět, že ho zajímal pouze tento objekt a to i ve chvíli, kdy již byl mimo dosah. Vůči ostatním dětem ze skupiny byl v klidu.

Skupina pěti dětí narušila osobní prostor psa, který byl přivázaný a nemohl z pro něj stresové situace uniknout (což by jinak s velkou pravděpodobností udělal, pes se konfliktu vždy vyhne, pokud není v jeho zájmu).

Skupina dětí ho začala osahávat a nebyly to jen dotyky nebo pohlazení, z videa je jasně patrné, že v určitý moment přibyly i evidentní štípance a provokování.

K tomu si připočtěme emoční a hlukovou zátěž na psychiku psa, jehož stres pozvolna vzrůstal, což je z videa také patrné.

A ve chvíli, kdy k psu největší ze zúčastněných natěsno skloní hlavu a z několika málo centimetrů mu kouká do očí - ve chvíli, kdy z něj pes cítí to, co z něj cítí...

... v tento moment pes zareaguje a začne se bránit, cíleně si vybere toho nejsilnějšího a z jeho pohledu nejagresivnějšího jedince z tlupy, nekouše bezhlavě kolem sebe. Udělá to, co by udělal každý pes. Prostě už si nenechá dál ubližovat.

Nedrážděte psy. Nikdy a nikde.

Pes totiž není člověk, na rozdíl od něj si jako druh stále zachoval zdravé instinkty přežití.

  • Pokud narušíš můj osobní prostor, začnu být ostražítý.
  • Pokud je vás víc a jste v přesile, začnu být ostražitý ještě víc a budu si vás hlídat všechny.
  • Pokud na mě začnete sahat, začnu vyhodnocovat stupeň nebezpečí každého z vás a vytipuji si slabé a silné, neškodné a vůdce.
  • Pokud situaci vygradujete do kritického bodu, pak neustoupím a nenechám si ublížit (nebo se zabít), ale začnu se o sebe rvát a vyberu si vašeho vůdce.
  • Pokud uděláš chybu, využiji ji.
  • Pokud zvládnu vůdce, zvládnu celou tlupu.

Nedrážděte psy...

Každý pes, i ten nejmenší a nejslabší, se v určitém momentu začne aktivně bránit nátlaku, ohrožení a pro něj nepříjemnému kontaktu. Pokud se začne bránit dostatečně velký a disponovaný pes, zcela určitě skončíte v nemocnici.

Učte prosím svoje děti a v případě nezbytnosti i děti jiných rodičů, že na cizí psy se nesahá - nikdy. Učte je, že žádný pes se nedráždí a neprovokuje, protože jinak to může skončit zle. A nebojte se to říci a dát najevo velmi důrazné a jasně, jinak to děti nepochopí. Neublížíte jim tím, ale je samotné a řadu psů uchráníte před zbytečnými a mnohdy fatálními následky. I já to tak dělám, pokud je zapotřebí.

Medializovaný případ tohoto týdne vnímám jako příkladový, jeden z mnoha. Nejde zde primárně o plemeno psa ani o původ lidských aktérů. Dokumentuje obecně vzorce chování psů a dětí, jejich následky - v Česku, na Slovensku i ve zbytku světa.

A ještě jedna důležitá věc na závěr.

Krutost a dráždění nebo provokování psů a zvířat obecně není zdaleka jen výsadou dětí a jak už jsem naznačil, pokud chybí odmala korekční mechanismy špatného chování člověka vůči jiným živým bytostem, zůstávají v osobnosti člověka až do jeho dospělosti.

Pak už záleží jen na tom, zda se druhá bytost může, umí a chce bránit.

Člověk zdaleka ne vždy, pes pokaždé.

Opilec vracející se z hospody se všemi prsty a po zbytek života mající na ruce pouze pinzetu ze dvou prstů, protože si skrz plaňkový plot dokazoval svoji nadřazenost nad vzrostlým malamutem, už ví svoje. Stejně tak jako zloděj, který v autě s pootevřeným oknem přehlédl pitbula ležícího na sedačce...

Nedrážděte psy.

Pes není člověk a na rozdíl od něj vždy bude bránit sebe, vše co považuje za své a každého, kdo je součástí jeho smečky...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový

 

Mám velikou radost, že Vám dnes mohu představit svůj rozhovor
pro veřejnoprávní Tiskovou agenturu Slovenské republiky (TASR.sk),
který vznikl pro její multimediální projekt
"Osobnosti: tváre, myšlienky"...

Je pro mne ctí a potěšením.

Co se týká geneze našeho rozhovoru, mohu za sebe konstatovat jen to, že spolupráce s mojí "zpovídající" paní redaktorkou byla z její strany neskutečně pozitivní a vstřícná, za což jí zde chci veřejně poděkovat. Velkou výhodou byl i fakt, že je sama pejskařkou a opět velmi dobře věděla, na co se zeptat a jaká psí témata otevřít...

A jen tak čistě soukromě bych rád zmínil ještě jednu skutečnost.

Dovedete si představit, že tento velmi otevřený, necenzurovaný a v některých tématech pro většinovou populaci "nepřijatelný" rozhovor by vyšel v českém veřejnoprávním médiu? Ano, mám teď na mysli skutečný veřejnoprávní prostor, nikoli zaplacený bulvár...

Přeji všem příjemné a ničím nerušené čtení ;)

 Aktualizováno 19.8.2018:  K mému velkému potěšení převzaly náš rozhovor ještě další slovenské portály - v původním znění, ale s odlišnými titulky a v jiné grafické úpravě, přibylo i pár fotek...

 

 

   

 

 

 


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes a letní rizika

 

Tento rok je a zřejmě i nadále bude léto trochu žhavější a není proto na škodu připomenout si pár základních zásad, aby je naši psí parťáci přežili bez zbytečných zdravotních i jiných problémů.
Jak bývá mým zvykem, tuto problematiku opět pojmu v trochu širších souvislostech a pokud můj článek někomu pomůže vyvarovat se ať už přímo či zprostředkovaně chybám a problémům, budu za to velmi rád.
Navíc hloupost nebo neznalost některých lidí je bohužel stále aktuální a každoročně jsme tak svědky případů, které jsou mnohdy přímo neuvěřitelné...

Prvním spouštěčem letních psích průšvihů je podcenění vysokých teplot.

Teplokrevní živočichové, mezi které patří člověk i pes, se vyznačují schopností do jisté míry regulovat svoji vnitřní teplotu. Zdůrazňuji slovní spojení "do jisté míry", protože tato regulace funguje pouze pro určité rozmezí okolních teplot. Navíc je individuálně závislá na stupni vývoje termoregulační schopnosti konkrétního tvora (věk, velikost povrchu těla atd.), takže například mláďata mají obecně nižší šanci se uchladit nebo naopak v zimě zahřát než dospělí jedinci.

Pokud se týká psů, mají oproti človéku minimum potních žláz, které mají navíc zcela jiný účel než snižování tělesné teploty. Pes se primárně "chladí" odpařováním vlhkosti ze sliznice jazyka a ochlazováním vzduchu nasávaným přes sliznici čenichu, proto má při vysoké tělesné teplotě naplno vyplazený jazyk a zrychleně dýchá. Rozšířením cév (především v oblasti lebky, ve které je uložen orgán extrémně citlivý na přehřátí, tedy mozek) funguje krev jako "chladící kapalina", která účinně napomáhá snižování tělesné teploty.

Pro bezproblémové přežití úmorných veder je tedy rozumné jednak zbytečně nevystavovat svého pejska intenzívnímu slunečnímu záření, které mimo jiné přímým účinkem zvyšuje teplotu povrchu psího těla (stejně jako každého jiného těla nebo předmětu, na který dopadají sluneční paprsky), jednak zabezpečit psímu organismu možnost se intenzívně chladit a jednak v případě potřeby dodat psímu organismu přídavné ochlazení.

Tomu prvnímu zcela jednoduše pomůže použít vlastní rozum a s procházkami buď počkat na příznivější slunečněteplotní podmínky (brzké ráno/ pozdní večer) nebo chodit s pejskem (pokud máte možnost) do listnatých lesů. Zkuste si sami, jak razantně změní lesní mikroklima teplotní a vlhkostní poměry - když vidím pejsky plahočící se celou svoji "procházku" po rozpáleném asfaltu nebo betonu sídlištních cest a ulic, přičemž o sto metrů dál je krásný stinný les, berou mě všichni čerti...

Stejně tak je dobré si uvědomit, že v případě rozpálených betonovoasfaltových ploch je nejvyšší teplotní intenzita právě na zemi - tedy v místech, po kterých nejen šlapou polštářky psich tlapek (pokud se ale nejedná o rozteklý asfalt nebo rozžhavený jemný písek, není to to hlavní nebezpečí), ale kde bývá vzdálenost psích čumáků a hlaviček malých plemen jen o několik málo centimetrů výše. Psík dýchá rozpálený vzduch, sliznice nosu se nechladí a stejně rozpálený vzduch se dostává i do plic! Proto zkraťte přesun po podobných površích na minimální dobu a rychle se přesuňte na měkké lesní stezky a do stínu stromů.

Pokud si myslíte, že nejlepší nápad je na léto svého psa ostříhat (oblíbené zejména u malých plemen), pak na to rychle zapomeňte. Psí srst rozhodně není jen "kožich na zimu" - psí srst tvoří účinnou izolační vrstvu mezi pokožkou a vnějšími vlivy celoročně. Psí kůže je velmi citlivý a zranitelný orgán (což vám potvrdí každý veterinář) a pokud je například kvůli radikální redukci přirozeného ochlupení vystavena přímému slunečnímu záření, je zle. Proč myslíte, že plemena typu naháč je zapotřebí v létě natírat opalovacím krémem?

Bod dva - nezapomeňte na dostatečný přísun vody "ad libidum". Není třeba psího kamaráda do pití nutit, vezme si tolik a tehdy, kolik a kdy potřebuje. Pozor na to, že sluncem zahřátou vodu pes chtít pít nebude, proto je dobré vodu (v láhvi nebo termosce) držet ve stínu. Pokud v přírodě narazíte na prokazatelně nezávadný vodní zdroj (navíc musí být průtočný, nikdy ne stojatá voda nebo louže!), dejte pejskovi příležitost se napít. Znovu zdůrazním - nechte pejska se napít jen tolik, kolik sám potřebuje. Násilné nebo nepřirozené předávkování vodou lehce způsobí zas jiné psí problémy.

Zvláště u krátkonosých psích plemen (typicky boxeři, buldoci a plemena odvozená) je přehřátí v letním parnu velmi nebezpečné - aktivní povrch nosní sliznice je příliš malý, důsledkem je i razantně zvýšená zátěž na srdce a plíce. Během nutného přesunu/pobytu v rizikových prostředích je potřeba dělat dostatečné přestávky, dát k dispozici chladnou vodu a klidně využít i tzv. chladící ručníky (déle udrží vlhkost), které přiložíte na čenichovou nebo hlavovou partii pejska.

Pokud jste doma, je ideální mít pro svého pejska k dispozici studenou dlažbu, na které se může chladit. Dobrou službu udělá i rozprašovač se studenou vodou, kterou rozptýlíte do prostoru a nezapomenete postříkat také samotného pejska.

Velký pozor dejte na pokušení zchladit rozpáleného psa ledovou vodou nebo ho rovnou hodit třeba do bazénu! V psím organismu dojde k teplotnímu šoku, který velmi často konči fatálně. Ochlazovat je zapotřebí vždy postupně a pomalu...

Kapitola sama pro sebe jsou případy dementů (nelze je jinak nazvat, opravdu ne), kteří svého psa nechají čekat zavřeného v autě, zatímco si někde vyřizují svoje záležitosti. A nejsou to jen případy superdementů zaparkujících svoje auto rovnou na slunci a majících pocit, že pěticentimetrová mezera otevřeného okna jejich pejskovi bohatě zajistí možnost dýchat. Jsou to i případy bezmozků, kterým nedojde, že v čase A je sice jejich auto ve stínu, ale v čase B se už vlivem rotace Země kolem Slunce jejich auto dostane na přímé slunko. Jak rychle dokáže rozpálená karosérie změnit kabinu ve žhavé nedýchatelné peklo a jak rychle dokáže ukončit psí život, je každému, kdo jen trochu přemýšlí, jasné. Bohužel smutný fakt, že lidé přemýšlet přestávají, dokazují i každoročně se opakující případy v autě "zapomenutých" psů nebo "zapomenutých" dětí. Je neuvěřitelné, kolik lidí nepřemýšlí a nepředvídá. Nepochopím...

Závěrem k této části - psi jsou daleko náchylnější na přehřátí než my lidé. Je to dané především jejich nižší schopností aktivního chlazení organismu a je opravdu třeba mít na paměti, že vedro, které člověk ještě zvládne, může být pro jeho psího parťáka smrtící. Na druhou stranu stačí jen trochu přemýšlet a předvídat. Venku využívat stínu, lesního mikroklimatu, vyhýbat se rozpáleným plochám (asfalt, beton, písčité nebo kamenité terény) a mít k dispozici chladící médium (voda). Nikdy nenechávat svého pejska v autě. Doma mít pro pejska k dispozici kus podlahy typu dlažba nebo aspoň linoleum, stále naplněnou misku s vodou a raději než ventilátor nebo klimatizaci zvlhčovat vzduch i pejska rozprašovanou studenou vodou. A nezapomínejte, že stín nerovná se automaticky chládek - i ve stínu může být za určitých okolností vzduch nedýchatelný a teplota vysoká...

Druhým spouštěčem letních psích průšvihů je podcenění "psích hlídačů".

Připomněl jsem si tuto skutečnost znovu pár dnů zpátky, kdy jsme s telátkem potkali na večerní procházce paní zoufale hledajícího papouška šedého (žako), kterého prý hlídala synovi na dovolené a který jí ulétl z nedaleké chalupy. A živě jsem si v tu chvíli představil, jak k tomu došlo - žako volně v místnosti a paní, přirozeně postrádající praxí získanou opatrnost letitých chovatelů a tedy jasného "bacha, teď nesmím otevřít okno", to okno otevírající. Nastalé události už byly jen logickým důsledkem této fatální chyby...

Tento ilustrativní případ totiž principielně platí v plné parádě pro všechna zvířata v "dočasné hlídací péči", psy nevyjímaje.

Každý, kdo chová nějaké zvíře, časem získá určité vzorce chování. Naučí se, že je třeba na některé situace dávat pozor, že určitý sousled událostí vytvoří potenciálně nebezpečnou situaci, kdy zvířátko může uletět/utéci. Naučí se tyto situace předvídat a vyloučit nebezpečné kombinace typu "papoušek venku z klece x otevřené okno" nebo "pejsek navolno x otevřená branka/dveře". Vytvoří se reflex.

Ale tento reflex ve valné většině zcela logicky postrádají ti, kdo dotyčné zvířátko dostanou na starost třeba na dobu majitelovy dovolené.

A pokud se teď budeme bavit zase o psech, pak zcela zákonitě dojde k tomu, že se psí intelekt poměří s intelektem jeho dočasného lidského hlídače. Je v psí povaze snažit se člověka převézt a jakmile pes dostane možnost to udělat, vždy to udělá...

Pak potkávám stejně zoufalé lidi jako byla ona paní s žakem, kteří se ptají "Neviděl jste takového a takového pejska? Já ho hlídám synovi a on mi utekl..."

Potkávám lidi bezmocně vláčené psím obříkem a obhajující se slovy "To není můj pes! To není můj pes! Já ho jenom hlídám mladým, oni jeli na dovolenou!"

Potkávám staré lidi vláčené řádně nastartovaným pitbulem nebo amstafem, v očích děs a hrůzu, co se stane, pokud se jim psí miláček vytrhne...

A letní období je právě tím časem, kdy "psí hlídači" nastupují do služby nejčastěji, protože právoplatný majitel psa svého parťáka opustil - jel si užívat někam, kam jej nechce nebo nemůže vzít. Nechce nebo nemůže - ono to vyjde úplně nastejno, zdaleka ne všichni si přirozeně vybíráme odpočinkové nebo akční destinace tak, aby tam s námi vždy mohl i náš věrný psí parťák. Bohužel je mnoho těch, u kterých je jejich vztah pouze na povrchní úrovni a navíc svého psa vrazí do roky prvnímu, kdo je po ruce a je ochoten se o něj nějakou dobou postarat. Rodiče, kamarádi.

Už jsem o tom kdysi psal.

"Dočasný hlídač" svého svěřence pořádně nezná, nežije s ním den co den a nezná nuance jeho povahy. Pro psa není a nemůže být hierarchicky vůdčí osobností. Je pro něj pouhou chůvou, pes to dobře ví a podle toho se i chová. A pokud je jen trochu nezvládnutý, s divočejší a dominantnější povahou a k tomu ještě fyzicky dobře disponovaný, pak se pravděpodobnost následného průšvihu drasticky zvyšuje.

Bohužel si tyto zjevné skutečnosti velmi často neuvědomuje jak majitel psa, tak jeho dočasný opatrovník. Útěky a dohledávání pejska v širokém okolí a po útulcích, zbytečné šrámy na psích tělech i duších - to vše jsou logické, přirozené a zcela očekávatelné důsledky podcenění "psích hlídačů"...

Tak prosím nezapomeňte ani na tuto stránku letních dovolených a prázdnin. Stačí si uvědomit rizika, chovat se zodpovědně a vůbec nejlépe - jet jen tam, kde svého psího parťáka můžete vzít s sebou.

Protože pokud k němu máte opravdový vztah, strašně by vám kdekoli jinde chyběl...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...

 

Je strašně fajn, když mezi svými klienty potkáte člověka,
který nejen sleduje vaši práci už celých dvanáct let života
svého vlastního pejska, ale zároveň se rozhodne v rámci
svých možností pomoci tomu, aby se o vás a vašem konání
vědělo zas o trochu víc...

A protože vaši práci nejen dlouhé roky sleduje, ale absolvuje na vlastní kůži i čtyřdenní individuální výcvikový servis, ví přesně, v čem je můj psí přístup unikátní a jaké má výsledky.

Ví přesně, na co se chce zeptat a nebojí se to udělat :)

A tak vznikl náš naprosto otevřený, nikým necenzurovaný a poměrně dlouhý společný slovensko-český rozhovor pro známý a obsahově kvalitní slovenský internetový portál Zaujímavé novinky (ZN.SK), obsahující otázky na tělo a přímé a otevřené odpovědi. A já se upřímně těším, že toto naše povídání bude blízké a zajímavé pro oba národy, které kdysi tvořily jednu společnou republiku - protože naše psí parťáky žádné hranice nerozdélily a všichni ctí stejná pravidla života...

Člověkem, který mne zpovídal, je na Slovensku známá a úspěšná spisovatelka Zuzka Šulajová, které tímto způsobem chci vyjádřit veřejné poděkování za prvotní nápad, jeho realizaci a po celou dobu skvělou spolupráci. Stejně tak tímto děkuji i šéfredaktorovi internetového magazínu ZN.SK, který měl k našemu projektu od začátku jednoznačně vstřícný a pozitivní postoj.

Celý článek si od dnešního rána můžete přečíst na tomto odkazu:

https://zn.sk/zvladnutie-psa-rozhovor-ing-viktor-dostal/


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vztah a důvěra

 

Podstatu vztahu mezi dvěma lidmi, ať už v jakkoli přirozené nebo méně přirozené podobě,
asi není zapotřebí nikomu vysvětlovat.

Bohužel je lidem stále zapotřebí vysvětlovat podstatu smečkového vztahu
mezi člověkem a jeho psem...

U partnerské lidské dvojice lze pojem vztahu charakterizovat poměrně jednoduše.

Jde o primárně emocionální záležitost, jejímž výsledkem je citová vazba jednoho jedince na druhého, která nemusí být a také často není vždy rovnocenná, ale vždy zvyšuje pravděpodobnost, že aspoň jeden z dvojice je schopen pro toho druhého udělat něco nad standardní rámec běžného života. Dokáže pro něj obětovat část sebe sama, svého pohodlí, svého času, dokáže pro něj udělat něco, co by pro toho druhého neudělal nikdo jiný. Věnuje mu svoji osobnost a svoji lásku.

Co na to vztahový partner?

V ideálním a méně častém případě to, co bere, také vrací. Pak se jedná o vztah vyrovnaný, dá se říci téměř ideální. Někdo v něm žije, někdo žil a někdo ho nikdy nepozná. Ale existuje, obě strany jsou v něm spokojené a šťastné a spolu tvoří velmi silnou a spolehlivou životní dvojici.

Ve velmi častém případě však jde o vztah, kdy člověk méně, více nebo absolutně využívá citové, finanční či jiné závislosti svého partnera a vrací pouze část nezbytně nutnou pro stálé udržení benefitů z jeho strany. Pokud je tato činnost provozovaná vědomě, s chladným kalkulem, bez ohledu na city a pocity toho druhého, pak už je to průšvih.

Prochází-li člověk vztahem vypočítavosti, dříve nebo později to pozná. Projde touto zkušeností a pokud není vyloženě naivní, do budoucna už bude opatrný.

City a emoce?

Řada dnešních vztahů postrádá city a emoce. Řada dnešních vztahů je o výhodách - finančních, sexuálních, prezentačních, kariérních...

Jsou jedinci, kteří to přesně takto berou a jsou spokojení. Nepotřebují pro svůj život city a emoce, jsou citově chladní a každý "výhodný vztah" jejich vnitřní pocity ještě více otupí - s výjimkou ega, které se postupně stává jejich hlavním hnacím motorem a stále více nenasytným žroutem, jehož je zapotřebí víc a víc krmit.

Důvěra?

Můžete ve vztahu věřit a zklamat se. Můžete věřit a zklamat se znovu. Můžete věřit ještě potřetí, ale ta důvěra už nebude stoprocentní. Už v ní bude kus opatrnosti, ostražitosti a odstupu. Zklamete se znova a místo důvěry už nastoupí nedůvěra. Odstup. Emoční chlad, protože všechny vaše předchozí citové investice těžce propadly. A vy už nechcete dělat stále znova tutéž chybu - chybu, na kterou jste doplatili jen vy sami.

Ve vztahu fungují principy, které vás drží spolu a principy, které vás od sebe oddalují. Vztahový Jin a Jang. Temnota a světlo.

Zkuste teď čistě soukromě a sami za sebe ohodnotit váš partnerský vztah. Jen tak - několik jednoduchých otázek na tělo...

  • Jak moc důvěřujete svému partnerovi?
  • Jak často spolu komunikujete? Jak moc si rozumíte beze slov?
  • Jak moc je vám tělesný kontakt s vaším partnerem příjemný či nepříjemný? Jak pozitivně či negativně vnímáte pach jeho těla - přirozený, nezkreslený parfémem nebo deodorantem?
  • Spíte se svým partnerem v jedné posteli?
  • Jak moc či jak málo se na svého partnera těšíte? Jste v jeho přítomnosti klidní nebo je spouštěčem vaší nervozity a rozhození?
  • Jaký je váš vztahový Jin a Jang? Jste více spolu nebo více od sebe?

Několik jednoduchých odpovědí na téma "vztah a důvěra"...

Proč tak dlouhý a se psím světem zdánlivě nesouvisející úvod?

Protože.

Protože jsem vám chtěl pojmy "vztah" a "důvěra" přiblížit na příkladech lidského života, které by pro vás měly být snadno pochopitelné a mnozí jste se s nimi důvěrně setkali.

Protože "vztah" a "důvěra" neexistuje pouze v lidském světě. Existuje obecně mezi dvěma živými bytostmi.

A stejně tak existuje i v životě lidskopsím.

Každé štěně, pokud mu to hned na začátku nezkazí chovatel či "chovatel", se ke svému majiteli dostane jako bytost sociální a člověku důvěřující. To první si v sobě nese geneticky a podpořené správným odchovem sociálně nezkažené a nestresované psí mámy, to druhé by mu měl vštípit chovatel v rámci imprintingu. Jinými slovy - v takovém případě je štěně vždy pozitivně připravené na vztah a důvěru.

Na oboustranný vztah a oboustrannou důvěru.

A my lidé toto očekávání buď celoživotně uspokojíme nebo vzájemnou důvěru a vztah postupně úspěšně poděláme.

Stejně jako člověk (a popravdě řečeno daleko lépe) se z životních zkušeností poučí pes.

První majitel mě týrá? Dobře. Zkousnu to a dám šanci dalšímu. Stejná zkušenost? Začnu si člověka držet víc od těla. Už tak moc lidem nevěřím a musíte se setsakra snažit, abych vám uvěřil. Zahráli jste mi divadlo a já vám znovu naletěl? Dobře, poučil jsem se a už z vašeho druhu nevěřím nikomu...

Jsou ale daleko záludnější cesty, jak ztratit psí důvěru.

Dám jednoduchý příklad, který můžete zažít kdykoli a kdekoli.

Pes velmi dobře chápe pojem "zrada". Zrada v kontextu zákonitostí psí smečky, kdy smečka pod vedením svého vůdčího jedince sleduje stejný záměr, stejný cíl.

Je smečka napadena? Do pejska vedle vašeho boku se pustí psí asociál, s jednoznačným cílem ho pokousat? (Pozor, nemluvím teď o neškodném hierarchickém porovnávání, mluvím o skutečné agresi ze strany jiného psa.) Kdyby vás to samotné mělo stát šití na ambulanci, každý z vás by měl bez zaváhání svoji smečku bránit. Svého psího parťáka, sebe. Tvrdě a razantně, maximálně účinně.

Když to neuděláte a jen budete přihlížet tomu, jak se psi rvou, zdánlivě se nic nestane. Ono to nějak dopadne. Vezmete svého pejska a jdete dál...

Jenže - váš pes právě učinil zásadní poznání. Poznání, že pokud bude on sám napaden (v rámci své vlastní smečky, protože právě šel vedle vás, nebyl sám za sebe), vy pro něj nehnete prstem. Budete jen zbaběle sledovat, jestli ho ten cizí pes zabije nebo ne.

Pokud vám tato skutečnost přijde nepodstatná a nedůležitá, děláte právě velkou chybu.

Ochrana členů vlastní smečky je u sociálně žijících predátorů, tedy i psů, jednou z hlavních priorit. Pokud by tomu tak nebylo, smečka by se nechala jak ovčí stádo bez odporu postupně vybít do posledního jedince, postupně by se stala obrany území a lovu neschopná, až do samého vyhlazení. Absurdní představa, že?

Jak může být člověk pro svého psa silná osobnost a autorita, pokud to svou zbabělostí sám popře?

Proč by vás pak váš pes měl bránit, pokud vy neuděláte to samé pro něj?

Právě jste ztratili velký kus psí důvěry a psího vztahu.

Přesto jsou ještě daleko záludnější cesty, jak ztratit psí důvěru a vztah.

Jak ke svému pejskovi mluvíte?

Převažují "povely" a "příkazy"? Zkuste se někdy nahrát a poslechněte si, jak negativně váš hlas zní.

Často "káráte" a "usměrňujete"? Nahrajte se a poslouchejte. Nebude to příjemné ani pozitivní.

Hlas a emoce v něm předávané jsou jedním ze základních signálů, které váš pes vnímá. Je zapotřebí na svého pejska mluvit často a pokud nedělá zásadní chybu, vždy musí být váš hlas signálem pozitivním. Pokud chybu udělá, ve vašem hlase musí zaznít pouze emoční nespokojenost, nikdy ne vztek a agrese.

Zkuste si pár jednoduchých testů.

Nejprve v klidném prostředí.

  • Řekněte svému pejskovi, aby k vám přišel, klidným, tichým a pohodovým hlasem. Přišel a vidíte na něm radost? Super, ve vašem vztahu je primární důvěra.
  • Ignoruje vás a vy musíte "vydat povel"? Špatně, ve vašem vztahu jsou primární povely a přikazy, nikoliv vztah a důvěra.

Level číslo dvě.

  • Totéž udělejte v situaci, kdy váš pes bude rozptýlen, například jinými psy nebo (v případě psa-samce) fenkou. Bude přirozeně trochu rozhozený, bude vyhodnocovat priority - prostě se bude chovat jako správný pes:)
  • Zůstanete v klidu, nebudete řvát povely, svému pejskovi ukážete směr, kterým půjdete a on se k vám sám (i třeba po kratším zaváhání) přidá? Super. Váš vztah (hierarchický i osobní) funguje.
  • Vy sami - dokážete zachovat klid? Fajn. Máte ke svému pejskovi důvěru.
  • Stačí vám v klidu říct "pojď ke mně" namísto strohého povelu "Ke mně!!"? Výborně.

Vztah a důvěra.

Principy komunikace, daleko převyšující pojmy "poslušnost" a "výcvik".

Pochopení, o čem by měl být skutečný každodenní život se psím parťákem.

Není nejdůležitější, zda váš pes přijde na povel, protože mu to přikážete. Důležité a o vzájemném vztahu a důvěře skutečně vypovídající je, zda a jak často za vámi přijde sám od sebe. Ne za pamlskem - za vámi.

Kolikrát vás olízne, přitiskne se k vám, podívá se vám do očí.

Pes, kterého zradíte a pes, který zůstal sám sebou, bude daleko méně (pokud vůbec) vyhledávat oční nebo fyzický kontakt s vámi. Někde hluboko v něm už je zaseta nedůvěra, ostražitost.

Průšvih je v jedné věci.

Lidé často nemají s čím porovnávat, proto se domnívají, že pokud je jejich pes kontaktuje jen občas, je to naprosto v pořádku. Kdyby mohli porovnat s plnou důvěrou a vztahem svého psího parťáka, nestačili by se divit...

To, co dáváme, z druhé strany i dostáváme.

Důvěru dlouho získáváme a velmi rychle ztratíme.

A každý den a každou noc máme bezpočet příležitostí vztah a důvěru mezi námi a našimi pejsky posilovat nebo oslabovat. Každým svým činem dokazujeme nebo popíráme, že se nám dá věřit a je na nás spolehnutí.

Zkuste teď čistě soukromě a sami za sebe ohodnotit váš vztah k vašemu pejskovi. Jen tak - několik jednoduchých otázek na tělo...

  • Jak moc důvěřujete svému pejskovi? Jak často spolu komunikujete?
  • Na svého pejska více mluvíte nebo ho více "povelujete"? Jak moc si rozumíte beze slov?
  • Jak moc je vám tělesný kontakt s vaším pejskem příjemný či nepříjemný? Jak pozitivně či negativně vnímáte přirozený pach jeho těla?
  • Spíte se svým pejskem v jedné posteli nebo aspoň na dosah své ruky?
  • Jak moc či jak málo se na svého pejska těšíte? Jste v jeho přítomnosti klidní nebo je spouštěčem vaší nervozity a rozhození?
  • Jaký je váš vztahový Jin a Jang? Jste více spolu nebo více od sebe?

Několik jednoduchých odpovědí na téma "vztah a důvěra".

A jak by na výše uvedené otázky ve vztahu vůči vám odpověděl váš vlastní pejsek...?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Je mi stydno za některé lidi...

 

Dnes nebudu psát o pejscích.

Dnes budu psát o lidech.

O některých lidech dnešní doby, naší společnosti, o lidech, kteří mnohdy násilně a nevítáni vstupují do našich virtuálních nebo skutečných životů.

Lidé se nám totiž nějak rozbili.

Přesně tento krátký popis mi vyvstane v hlavě pokaždé, když přemýšlím, co se to s tolika lidmi stalo. Prolétne mi hlavou pokaždé, když v chování nebo jednání určitého lidského jedince ztratím záchytný bod, nevidím v něm základní logiku nebo si na toto téma popovídáme s klientem na stejné vlně.

Lidé se nám opravdu nějak rozbili.

Proč se dnešní společnost dostala do stavu, kdy se nesouhlas s názorem druhého nevyjádří podloženými argumenty, ale agresivitou, urážkami a vulgaritami?

Stačí si vzpomenout třeba na události nedávné doby, které se více či méně dotýkaly každého z nás - volby do parlamentu a volba prezidenta. Ať jste se podívali do jakékoli internetové diskuze, ať jste sledovali jakoukoli veřejnou debatu, nikde jste až na sporé výjimky nepotkali skutečné diskutující. Jako slušní lidé jste nejprve nevěřícně zírali, kam až klesla všeobecná kultura tohoto národa, prezentujícího se vůči předmětu diskuze nebo jinému diskutujícímu vulgaritou, expresívními výrazy a zesměšňováním. A jako slušní lidé jste se od této diskuze nebo debaty znechuceně odvrátili a poté na celou problematiku rezignovali...

Proto jsme také dopadli tak, jak jsme dopadli.

Ustoupili a následně zcela logicky a předvídatelně podlehli většině těch uřvaných, hloupých a závistivých jedinců mezi námi. Proto dnes žijeme v tak absurdní době a absurdních podmínkách.

Víte, jaká je nejhorší vlastnost českého člověka?

Závist.

Závist, která malého českého človíčka žene k nenávisti vůči každému, kdo je z jeho pohledu schopnější, úspěšnější nebo šťastnější než on sám.

Malý český človíček, který se řídí hesly "mám se blbě, tak ať se mají blbě i ti ostatní" a "vy všichni můžete za můj podělaný život". "Chcípla mi koza, tak ať sousedovi chcípne taky."
Tady je odpověď na otázku, proč je v dnešní době mezi lidmi tolik nenávisti, proč je tak lehké poštvat jedny proti druhým a proč je k dispozici tolik těch, kteří ze všech sil napomáhají zlikvidovat jedince, kteří se umí postarat sami o sebe.

Ruku v ruce se závistí jde výsměch, arogance, vulgarita a agresivita.

To vše jsou nástroje, které použije člověk postrádající elementární osobnostní slušnost a elementární znalosti a argumenty v dané diskuzní oblasti. Čím hloupější člověk, tím více křiku ne k tématu, ale k osobě "protivníka". Jednoduchá a bohužel velmi účinná strategie, jak umlčet nebo vyhnat každého, kdo je na obtíž. Strategie lůzy, strategie stáda.

Ať v dnešní době zabrousíte na diskuzní fórum v kterékoli oblasti lidské činnosti, narazíte na totéž.

Dehonestace "předmětu diskuze", pokud je jí přímo nějaký člověk nebo jeho činnost.

Dehonestace diskutujících, pokud mají jiný než ten "správný a očekávaný" názor. Mimochodem - protože se zajímám o určitá témata z techniky a elektroniky, sleduji je již dlouhá léta a vidím v diskuzích neuvěřitelně negativní posun. Deset patnáct let zpátky se ještě na argumenty odpovídalo protiargumenty, dnes už se rovnou reaguje vulgarismy...

Je to přece tak jednoduché, že?

"Nemám pro svoje tvrzení argumenty, tak tě označím za zmr.. nebo pí.. a pošlu tě do prd..."

Ano, poznal jsem to nejednou i já sám, na vlastní kůži. Třeba tady - "Kastrace - speciální článek"

Je strašné, jak naše dnešní společnost zhrubla a zvulgárněla.

Je strašné, jak jsou dnes extrémní vulgarismy brány jako normální výrazový prostředek.

Slýcháme je běžně od lidí kolem sebe, čteme je a posloucháme z médií. To, co kdysi bývalo spolehlivým poznávacím znamením výhradně lidí jednoduchých až primitivních, už nefunguje. Nefunguje ani verbální rozdělení mužů a žen, protože z úst té "něžnějsí poloviny lidstva" dnes běžně proudí vulgarity nejhrubšího zrna.

Nejsem a nikdy jsem nebyl žádný puritán, ale co je moc, je moc.

Nejhorší na tom totiž nejsou slova.

Nejhorší je skutečnost, na jaké morální dno se postupem let dostala celá naše společnost.

Všimli jste si?

V dnešní době není slušnost vnímána jako pozitivní rys. V dnešní době je slušnost brána jako slabost.

Projevíte slušnost a druhá strana vám na ni zareaguje útokem. Jste slušní a proto z pohledu druhé strany slabí a zranitelní.

"Prosím" a "Děkuji". Používáte ještě tyto archaické výrazy?

Já ano. Byl jsem tak před několika desítkami let vychován, stejně jako většina mých vrstevníků. Stále tato slova používám, v mluveném i psaném projevu.

Ale už dlouhou dobu si všímám zvláštního jevu. Čím více je použiji, tím častěji se z druhé strany setkám s pohrdáním nebo arogancí - platí to především pro písemný styk. Nejde už o výjimky, stává se to pravidlem. V mnoha případech kontaktu s člověkem pak mívám oprávněný pocit, že mne druhá strana nežádá o pomoc, ale dává mi moji pomoc příkazem jako svému podřízenému...

Slušnost = slabost.

Opravdu jsme se stali vzájemnými predátory?

Opravdu musíme být všichni schovaní za neosobní obrannou maskou, abychom byli schopni s někým komunikovat a nemuseli mít strach, že odhalíme nějaké své slabé místo?

Ano, naprostá většina lidí se tak dnes chová. Vím to od svých známých, od svých klientů, se kterými si na toto téma často povídám.

Stalo se to pro naprostou většinu lidí normou.

Ne proto, že by jim to bylo příjemné nebo přirozené. Chovají se tak jen proto, že je tomu jejich denní kontakt s jinými lidmi naučil. Naučil je přežít v dnešní společnosti, kde si nemůžete dovolit mít srdce na dlani.

A proto také tak často musím své klienty učit stát se znovu přirozenými, stát se znovu sebou samými. Ne vůči jiným lidem, ale vůči svému psímu parťákovi.

Někde v ideálním světě by nic z toho, co jsem doposud popsal, neexistovalo.

V ideálním světě by lidé byli sami sebou, stejně jako jsou v našem reálném světě sama sebou zvířata. V ideálním světě by reálně existovaly pojmy jako slušnost a vzájemný respekt.

V ideálním světě by lidé spolupracovali ne na základě předpokládaného prospěchu, ale na základě druhově vrozené slušnosti.

V ideálním světě by lidé vedli dialog, nikoli boj.

Lidé se ale rozbili.

A my s nimi musíme žít v tom světě skutečném - v prostředí a době, do které jsme se narodili a o které si dnes už velmi mnoho z nás myslí, že do ní nepatříme a necítíme se v ní dobře.

Sám za sebe se denně musim setkávat s jevy, kterým nerozumím, jsou mi cizí a z mého jistě naivního a nepochopitelného pohledu s nimi denně musím bojovat.

I dnes, po dvaceti letech v psí branži a jednoznačně pozitivních snahách ulehčit lidem a jejich pejskům společný život, se stále setkávám s primitivní nenávistí určitých skupin a jedinců.

A někdy mám pocit, že už jsou tou nenávistí tak zaslepeni, že ať bych řekl nebo napsal cokoliv, vždy by to bylo špatně. Kdybych jim ukázal bílou kuličku, do krve by se hádali, že je to černá krychle, jen aby dosáhli svého.

Nevěříte?

Jeden příklad z mnoha, z velmi nedávné doby:

Na svém FB pracovním profilu jsem uvedl odkaz na toto video, které jsem natočil se svojí spokojenou klientkou a jejím štěnětem československého vlčáka. Nechal jsem se nachytat a na slušný dotaz slušně odpověděl, což byla evidentně chyba a už ji víckrát neudělám. V dalších komentářích jsem byl tazatelkou a jejími kamarádkami velmi nevybíravě a s velkým výsměchem označen za arogantního hlupáka, protože údajně není možné, aby "člověk fungoval se psem v jedné smečce", pojem "alfapozice" vyvolal salvu smíchu a hlavní aktérka (mimochodem vlastnící chovatelskou stanici ČSV) mi zcela vážně tvrdila, že "pojem alfa je dnes už vyvrácený, ani smečka divokých vlků nefunguje tak jak is většina lidí myslí. Systém alfa pozice smečky byl vypozorován na vlcích v zajetí. V reálu to tak není." a že "s Alfa pozicí si děláte legraci že jo :D", "ČSV není vlčí kříženec" plus další evidentní nesmysly. Se svojí tandemovou kamarádkou stále dotíraly, ať jim tedy vysvětlím, jak může člověk tvořit smečku se psem - když jsem je však zcela logicky (a nejen já) odkázal na svůj web a pozval, ať přijedou a něco se naučí (včetně vysvětlení, že tato problematika se dá učit výhradně jen prakticky), následovalo opět obvinění z arogance a výsměch plus klasické "nikomu bych vás nedoporučila". Ano, tak tohle je argumentační a osobnostní úroveň těch, kteří by měli psímu světu aspoň trochu rozumět. Pokud neznají elementární fakta, jakými jsou etologie psího druhu a vznik plemene ČSV, je to jejich velká ostuda a místo napadání a výsměchu by bylo na místě, aby se s pokorou něčemu přiučili. Je mi za ně opravdu stydno, dost vypovídající je i to, že jednu z diskutujících sama její příbuzná vyzvala ke slušnosti...

Někde před třemi roky jsem proto ke své práci přidal něco navíc, k čemu mě donutilo právě chování a pomluvy podobných jedinců vůči mé osobě a mé práci.

Začal jsem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO uveřejňovat videoreportáže s klienty mých individuálních výcvikových servisů. Samozřejmě pouze těch, které jsou zajímavé z hlediska plemene nebo psího problému a samozřejmě vždy se souhlasem klienta.

Důvod?

Aby pejskaři viděli a slyšeli realitu, aby se nebáli za mnou přijet a nechat svýmu pejskům i sami sobě pomoci. Aby vnímali pocity a dojmy člověka, který za mnou skutečně byl a osobně poznal mne i moji práci. Aby to slyšeli od samotných mých klientů, kterým na videu evidentně nikdo nedrží nůž pod krkem...

Protože internet slouží těm mnoha malým českým človíčkům kromě možnosti nadávat a urážet kohokoli, kdo jim přijde pod ruku, také jako odkladiště jejich vlastních komplexů, závistí a osobních záští.

Kde nejsou argumenty, nastupují lži a osobní výpady.

Bojuji s tímto fenoménem už dvacet let. S primitivní nenávistí člověka, pramenící mnohdy jen z jeho pohledu "můj pes funguje s Dostálem líp než se mnou, já toho hajzla (myšleno mne) tak nenávídím". S člověčím egem "co mě bude ten Dostál něco učit, já řídím firmu".

Toto jsou moje reálné a konkrétní zkušenosti s některými lidmi.

A kolikrát jsem si řekl - co by se asi tak dělo, kdybych (ale ze své strany pravdivě) stejně jako lidé hodnotí mne, hodnotil i já své klienty individuálu a účastníky soustředění?

Měl bych na to plné právo a někdy by to bylo dost zajímavé a namístě.

Ale nikdy jsem to neudělal a nikdy to dělat nebudu, protože si svých klientů vážím, i těch problémových. Dávám jim šanci osobnostně vyrůst. Jsou to lidé různí, ženy, muži, mladí, starší, rozdílných profesí, zázemí a povah. Ne všichni se zachovali a zachovají férově, ale všichni si ode mne odnesou pozitivní změnu svých životů - vlastních i jejich psích parťáků. Je jen na nich, jak s tím naloží.

A v životě by mě nanapadlo, ať už se někteří z nich ke mně zachovali jakkoli špatně, je někde pomlouvat a vyřvávat, co jsou zač.

Hanba by mě musela fackovat.

A je jich naprosto mizivé množství oproti lidem normálním a slušným. Jenže řvou, kde můžou a proto jsou slyšet daleko víc, než jim přísluší. Nepřipomíná to každému z vás něco z vašeho vlastního života - něco, co denně vídáte, slýcháte a zažíváte?

Slušnost není slabost.

A proto i teď, v této chvíli, zůstanu stále slušný, ale napíšu to tak, aby to nebylo ani omylem pokládáno za moji slabost.

Takže.

  • Pár lidí, které jsem měl tu čest v životě potkat, by měla hanba fackovat dnes a denně. Za jejich jednání a chování vůči mně, za zcela neopodstatněné hanobení mé práce, mé osoby a mých pejsků jenom z toho důvodu, že nezvládli buď sami sebe nebo prostou skutečnost, že někdo něco zná a umí. Osobně jsem poznal dost lidí, kteří v jiných oborech, kterým jsem se v životě také věnoval, dosáhli daleko většího úspěchu nežli já sám - ale mám naprosto čisté svědomí v tom, že jsem je nikdy nikde nepomlouval, neškodil jim ani jim jejich úspěch nezáviděl. Toto považuji za zcela normální, nikoli jako svoji plusovou vlastnosti, tohle by mělo být v charakteru každého z nás.
  • Pokud žijete svůj život ve stylu "on už mi pomohl, už ho nebudu potřebovat a můžu ho tudíž pomlouvat", pak se hodně důkladně zamyslete sami nad sebou.
  • Pokud se chcete zviditelnit, naučte se to udělat úrovní svých znalostí, nikoli zesměšnováním skutečností, ve kterých má jiný člověk objektivní pravdu. Jinak se sami dostáváte na směšnou úroveň těch, kteří tvrdí, že Země je placatá nebo že kolem ní obíhá Slunce.
  • To, že něco neznáte nebo tomu nerozumíte, neznamená, že to neexistuje nebo nefunguje. Několik z mnoha konkrétních příkladů viz výše - ano, člověk skutečně může tvořit se psy jednu smečku a ano, psí smečka je skutečně postavena na hierarchické bázi. A ano, kastrace má prokazatelně velmi negativní účinky na psí psychiku.
  • Pokud někdo pouze popisuje realitu a navíc ji dvacet let veřejně prakticky prezentuje a prakticky dokazuje její správnost, pak se z jeho strany skutečně nejedná o žádnou aroganci. "Arogance" je totiž slovo, které zvláště někteří mají vůči mně v nepochopitelné oblibě - nepochopitelné proto, že jednak neznají skutečný význam tohoto slova, jednak se takto projevují právě oni sami. Jako arogantní by pak musel být posuzován například i Mikuláš Koperník jako tvůrce heliocentrické teorie. Měl objektivní pravdu a z hlediska ostatních "arogantní drzost" si za ní i stát...
  • Pokud se chcete něco dozvědět o mé práci s pejsky a jejich lidmi, navštivte můj web PSÍ STRÁNKY FALCO. Pokud chcete poznat mne osobně nebo stojíte o moji pomoc, přijeďte za mnou, nekoušu. Svoje názory přezentuji výhradně na svém webu, neexhibuji na diskuzních fórech, ale věřím pouze těm lidem, kteří na mě neudělali podraz nebo se mě nesnažili urážet už přes první telefonický kontakt. Ostatním dám ještě druhou šanci, pokud znovu zklamou, třetí již nedostanou. I já totiž potřebuji mít důvěru k tomu, komu mám pomáhat...

Dvacet let pomáhám lidem a jejich pejskům, za těch dvacet let je za mnou několik stovek prokazatelně pozitivně ovlivněných lidskopsích životů. Dvacet let bojuji se zlobou a závistí některých lidí, kteří za to se mnou jednají jako se zločincem.

Nežeru štěňátka, nezůstávají za mnou mrtví psi a nikomu jsem nezabil babičku.

Ale za některé lidi je mi opravdu hluboce stydno.

Třebaže znám lidskou povahu natolik dobře, že dobře vím, že osobnostní problémy těchto jedinců se obrací nejen proti mé osobě, ale obecně vůči jejich okolí, nebudu je tím omlouvat, protože pro vědomou bezpředmětnou zlobu, závist a nenávist omluva není.

Všichni máme takové lidi kolem sebe a všichni musíme snášet důsledky jejich chování. Bylo by nám bez nich lépe, volněji by se nám dýchalo a žilo, nemuseli bychom věnovat drahocennou energii na jejich řešení.

Bohužel žijeme ve světě, ve kterém se už někteří lidé rozbili moc.

A protože nechci být a nebudu pokrytec, tak se vyjádřím zcela jasně a otevřeně - všem skutečným šmejdům, kteří v tomto životě vědomě ublížili zvířeti, mně nebo jakémukoli jinému člověku, ze srdce přeji, ať si je karma a boží mlýny najdou rychle a spolehlivě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Otevřené dveře

 

Mezi mými pejsky a mnou nejsou nikdy zavřené dveře.

Ani obrazně, ani ve skutečnosti.

A jak to máte vy?

Kolik dveří už jste zavřeli...?

Troufám si říct, že většina lidmi chovaných psů za fyzicky zavřenými dveřmi velkou část svého života prožije.

Tyto dveře mohou mít formu kotcové branky.
Mohou mít formu vstupnich dveří do vašeho domu se zahradou.
Nebo mohou mít formu vstupních dveří do vaší kuchyně, pokoje, ložnice.
Kolik vašich pejsků "nesmí do baráku", kolik jich "nesmí do ložnice"...

A kolika lidem to bohužel připadá normální a správné.

Pes je sociální druh a jeho geneticky vrozeným zájmem není být v co největší izolaci. Jeho největším přáním, které mu velí jeho sociální instinkt, je být v maximálně intenzívním kontaktu se svojí vlastní smečkou, s jejími psími i lidskými členy. Tedy i s člověkem nejbližším, kterým by měl vždy být jeho majitel a životní parťák.

Realita je bohužel jiná.

Některým svým klientům jsem musel potřebu přirozené blízkosti jejich psího parťáka nejprve vysvětlit, aby ji pochopili a přijali. Některé jejich partnery jsme oni i já museli přesvědčovat, ať to alespoň zkusí. Velký hendikep mají ti, kteří vyrůstali a byli vychováni na vesnici - náhled na psa jako "hospodářské zvíře", které patří do boudy nebo do kotce, je stále ještě velmi živý...

A hodně těch, kteří se v tomto životě ke mně nikdy nedostanou, mají v hlavě a srdci představu psa jako společníka jen do té míry, pokud je nezačne obtěžovat. A tak, jako zaparkují své auto v garáži, zaparkují svého pejska v kotci, na zahradě, ve sklepě, v garáži, v kleci nebo alespoň za zavřenými dveřmi předsíně nebo chodby svého bytu.

Je to další z nejhorších zel, kterými mohou duši svého psa natrvalo negativně poznamenat.

Proč?

Ochranářský instinkt každému pejskovi vrozený, díky kterému by za vás doslova položil svůj vlastní život.

Každý pes jakéhokoli plemene potřebuje vědět, že pokud by vám hrozilo nebezpečí, bude vás moci chránit a bránit. Velmi dobře si uvědomuje, že pokud mezi ním a vámi budou zavřené dveře, nebude vás moci hlídat a v případě potřeby zasáhnout na vaši obranu. Nebude vás moci upozornit na nebezpečí, které vám hrozí, na člověka, který se skrytý za falešným úsměvem chystá vám ublížit...

Mezi ním a vámi jsou zavřené dveře - doslova a do písmene, pro pejska v daném okamžiku nepřekonatelná fyzická překáźka.

Opravdu si myslíte, že když do svého příbytku uvedete neznámého člověka a svého psa zavřete do jiné místnosti, aby "neotravoval", jeho snaha se k vám za každou cenu dostat je motivována "žárlivostí"?

Ne, je to štěkáním a škrábáním na dveře vyjádřené psí zoufalství, že jste teď s někým cizím, z psího pohledu nedůvěryhodným a pokud se něco stane, nemůže vám pomoci.

Tolik lidí tak málo zná psí duši...

Já v tom mám jasno.

Pokud jsem doma ve svém bytě, nikdy mezi mnou a mým pejskem nebyly, nejsou a nebudou zavřené dveře.

Můj pes za mnou může kamkoli. Je mým přítelem, mým ochráncem, mým svědomím a zrcadlem. Když spím, spí v mé blízkosti, slyší můj dech a já slyším ten jeho. Několikrát za noc ke mně přijde a pozorně zjišťuje, jestli jsem v pořádku. Olízne mou tvář předtím, než si lehne, olízne mou tvář ráno, když se probudí.

Mezi mnou a mým pejskem nikdy nejsou a nebudou zavřené dveře, pokud kdokoli cizí vstoupí do mého bytu. Ať už se jedná o řemeslníka, odečítače vodoměru nebo kohokoli jiného - můj pes je stále ve stejném prostoru. Oba víme proč a pro nás je to ta nejpřirozenější věc na světě. Pokud by s tím měl někdo problém, půjde za zavřené dveře on, nikoli můj psí parťák...

A pokud budu zcela otevřený - ani v těch nejintimnějších chvilkách, které jsem kdy strávil se ženou, mezi mnou a mým pejskem nebyly zavřené dveře. A znovu - pokud by s tím tato žena nebo dívka měla problém, ona by musela odejít. Na druhou stranu všichni moji psi věděli a vědí, že určitá provilegia náleží pouze vůdci smečky a svoje partnerky jsem si vybíral z těch, které to měly nastavené stejně.

Žili tak se mnou a žijí všichni moji pejskové -  Dino, Šedy i telátko. Zlatý retrívr, západosibiřská lajka, pyrenejský horský pes. Různá plemena a povahy, ale srdcem a duší moje nejbližší bytosti a psí parťáci, kteří by za mne položili život, stejně jako já za každého z nich.

Pokud bych mezi nimi a sebou zavíral dveře, byli by zoufalí a právem by se cítili zrazení. Ne proto, že by nevydrželi bez mé přítomnosti, ale věděli by, že by mi v případě potřeby nemohli pomoci. Pocit bezmoci, který v podobné situaci vnímá stejně každý pes navázaný na svého majitele, od jorkšíra po kavkazana.

A stejně tak to vnímám v čase, který trávím doma - v čase, kdy cítím upřený pohled svého psího partnera říkající mi "jsem tady a dávám na tebe pozor". V čase, kdy bezprostředně a takřka a fyzické úrovni cítím jeho energii a vnitřní sílu...

V čase, kdy on sám může ležet na strategickém místě, ze kterého má dokonalý přehled stejně jako odpočívat nebo spát na klidném místě a vědět, že já dávám pozor na něj a stejně jako on hlídám náš společný prostor.

V čase, kdy všechny dveře mezi námi zůstávají otevřeny.

Dveře fyzické i dveře mentální.

Kolik lidí každý den zcela vypustí svého pejska ze své mysli, třebaže s nimi sdílí větší či menší společný prostor? Kolik lidí si jen uvědomí svoji "nepříjemnou povinnost" jít psa vyvenčit, dát mu najíst, vyměnit vodu nebo poklidit kotec...?

Kolik lidí svého psa nevnímá, třebaže spolu sdílejí jednu místnost. Nevnímaji jeho přítomnost, nevnímají jeho pohled, nevnímají všechny ty neviditelné signály, které k nim jejich pejsek vysílá. Signály, kterým rozumí všichni psi, ale jen někteří lidé.

Kolik lidí vypustí svého pejska ze svého srdce, jakmile si přivedou domů lidský objekt své touhy. Na jednu noc, na nějaký čas, navždy.

Kolik psů následně skončí v útulku, uvázaných v lese nebo přivedených k veterináří se žádostí o uspání, protože z pohledu jejich majitele jejich čas skončil. Jejich místo totiž nahradil někdo jiný a pro svého člověka oni sami už ztratili smysl...

Už hodně let učím své klienty i účastníky svých soustředění nemít mezi sebou a svým pejskem zavřené dveře. Všichni máme tak krátce vymezený čas a nejen my ztrácíme své pejsky, které obrečíme a za kratší nebo delší dobu vpustíme do svého života jejich nástupce. Jednoho krásného dne se mohou role obrátit a nad naším tělem bude sedět náš pejsek, který instinktivně vycítil, že jeho milovaný lidský parťák už nedýchá, už nikdy nevstane a už nikdy s ním nepůjde ven zažít nové dobrodružství. Náš pejsek, který bude tím posledním, co na tomto světě uvidíme, náš věrný průvodce i na hranici tohoto světa...

Bolí mě, když vidím, kolik z vás ty dveře zavírá. Ztrácíte společný čas kvůli tolika malicherným důvodům. Přicházíte o tolik možností se svým pejskem prožít něco nového, pozitivního, protože "mně do toho něco přišlo, tak třeba příště"...

A než se vzpamatujete, žádné "příště" už není. Zůstanou jen ty zavřené dveře - k sobě navzájem, k poznání, ke společně strávenému času. Dveře navždy zamknuté klíčem člověčího ega, lhostejnosti, sobectví a nespolehlivosti.

Otevřené dveře se jednou mohou zaklapnout i z té druhé strany a protože jste ztratili svůj klíč, už nikdy je znovu neotevřete. Nebo jej jednou opět najdete, ale zjistíte, že na té druhé straně už nikdo není a už nikdy nebude.

Prosím, zamyslete se nad tím, co jste teď četli.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Nebojte se, on nekouše!"

 

Pokud by se měla udělat psí varianta lidského žebříčku nejčastějších vět před smrtí, pak by žebříček nejčastějších vět před psím pokousáním určitě obsahoval titul tohoto článku plus následující varianty. Upřímně - kdo z nás se s tím někdy nesetkal?

"Nebojte se, on je hodnej!"
"Nebojte se, on nic ne(u)dělá!"
"On si chce jen  hrát..."
"Klidně si ho pohlaďte..."

Roky procházek s pejsky mými vlastními a pohybu v běžném provozu s pejsky svých klientů mne utvrdily v jednom základním reflexu - jakmile vidím jiného psa běžícího k nám doprovázeného "uklidňujícím" bodrým voláním jeho majitele ve stylu "On je hodnej... nic nedělá... chce si jenom hrát!", okamžitě se mám na pozoru. Protože je to velmi často první důrazné varování, že majitel menšího nebo většího psíka je totálně mimo.

A jak to tak v poslední době sleduji, nemám to tak jenom já a není to rozhodně o pocitu, ale o běžné realitě.

A velmi důrazně všem doporučuji dostat tento zdravý reflex pod kůži.

Protože pokud bych měl udělat další žebříček lidských vět sekundu poté, co se neškodný psí miláček zachoval v příkrém rozporu s tvrzením svého majitele, první místo by bezkonkurenčně obsadilo následující zvolání:

"Ježíšmarjá - tohle on ještě nikdy neudělal!"

Tentokrát slova pronesená nikoli tónem rozšafným a bodrým, ale zoufalým a nešťastným...

Přesněji řečeno v případě, kdy psí majitel nenajede na plán B a místo omluvy a pokory vám nepředvede naprosto nepochopitelnou ukázku agrese namířenou proti vám, případně vašemu vlastnímu pejskovi. Nebo etudu "jsem němý a na nic nereaguji". Člověk je tvor nevypočitatelný a můžete čekat cokoli, osobně mám zkušenost se všemi zmíněnými variantami.

Co tedy z toho všeho plyne?

Prvou dobrou zásadou je vždy zpozornět, pokud k vám běží neznámý pes zdálky doporovázený hulákáním majitele na téma jeho mírumilovnosti. Neznamená to primárně problém, jen je vysoce rozumné spoléhat na svůj vlastní odhad, popřípadě vlastní řešení konfliktní situace, pokud nastane.

Řeknu-li zcela jednoduše, pak věřte vždy sobě a svému úsudku. Nikdy ne tomu, co vám bude o svém pejskovi vyprávět jiný člověk, i když se bude zaklínat svými předky v sedmé generaci nazpátek. Věřte, vyplatí se to.

Stejně tak se vyplatí pochopit základní princip psí komunikace - pokud se věci v daném okamžiku jeví nějak, v okamžiku příštím se mohou jevit zcela opačně.

Konkrétně?

Mezi dvěma psy od chvíle, kdy spolu začnou navzájem komunikovat, proběhne obrovské množství signálů. Od zprvu vizuálních na dálku, kdy začínají zjišťovat, kdo je ten druhý zač, až po pachové, emoční a kontaktní v postupně vzrůstající blízkosti. A velmi snadno, právě na základě této komunikace, se může původně pozitivní nebo neutrální vnímání toho druhého změnit na vnímání jednoznačně negativní se všemi souvisejícími důsledky.

Z psího pohledu stačí málo.

  • Pocit, že "ten druhý" dělá ramena a chce prezentovat svoji hierarchickou nadřazenost.
  • Možnost si na "tom druhém" dokázat svoji fyzickou převahu a pohladit ego.
  • Zjištění, že "ten druhý" je kastrát.
  • Prostá agrese ze strachu, z pocitu ohrožení.
  • Pocit síly z pánečka za zadkem.

Všimněte si, jak jinak se chová pes navolno a pes na vodítku. Všimněte si, jak jinak se chová v uzavřeném nebo otevřeném prostoru. Všimněte si, jak jinak se chová v přítomnosti nebo nepřítomnosti svého majitele. Jinak se chová hárající fena, jinak se chová kastrát...

Toto všechno jsou drobné, ale z hlediska etologie šelmy, kterou pes stále ještě je, velmi důležité prvky ovlivňující chování psího jedince.

A během doby, než přibíhající "bezproblémový" pes doběhne k tomu vašemu, se může spousta věcí změnit.

  • Může se změnit jeho vnímání vašeho pejska na základě informací, které k němu z jeho strany dorazí (strach, nejistota, agresivita, asociální chování), ale svůj původní názor může změnit i vlivem nově nastaveného prostředí.
  • Náhle se objeví další pes.
  • Majitel psa nebo vy začnete vykazovat negativní emoce.
  • Stane se cokoli jiného, co zvýší stresovou hladinu v daném místě.

Znovu zopakuji - během jediné sekundy se dané rozložení sil a emočních signálů může změnit, psí svět stejně jako realita kolem nás není ve stavu statické neměnnosti. Jedná se o prostředí dynamické, reagujíci na podněty a každá tato lokální změna způsobuje globální změnu na daném místě.

Můžete mít nebesky klidného psího flegmatika, ale vždy může dojít k tomu, že z jakéhokoliv z výše zmíněných důvodů může v dalším okamžiku vystartovat. Ze strachu, z pocitu převahy nebo jen tak - protože v něm uvnitř stále geneticky dřímá šelma, hierarchický predátor.

Vždy je něco poprvé a dotyčný pes opravdu nemusel nikdy předtím nikomu ublížit. Jeho majitel opravdu může být vnitřně přesvědčen, že by toho jeho psí miláček nebyl schopen. Ale je to velmi nebezpečné.

Pes nemusí být asociální rváč, aby vyvolal konflikt.

Asociální rváč vyvolá konflikt s jiným psem vždy, pokud k tomu dostane příležitost. Ale už je tím profláklý a pokud nemá páníčka debila nebo páníčka stejného založení, pak je v naprosté většině případů již preventivně omezen tuto svoji zálibu realizovat. Má náhubek, v rizikových místech není pouštěn z vodítka.

Větším problémem jsou psi a majitelé, kteří se navzájem reálně neznají.

  • Majitelé pitbulů, amstafů & spol., nechávající svoje "mírumilovné" miláčky navolno, protože "von nikomu neublíží".

Pak stačí, když se sejdou ideální okolnosti. Pitbul v správném věku, konečně naleznuvší toho správného soupeře...

  • Majitelé čivav, jokršírů & spol., žijící v domnění, že není nic roztomilejšího, než když jejich křehcí uštěkaní a vrčící miláčci neohroženě skákají o skoro metr vyššímu a sedmdesát kilo těžšímu psímu kolegovi přímo do tlamy nebo se ho rozhodnou postupně sežrat od druhého konce.

Ne každý pes se nechá takhle otravovat...

Příběh ze života?

Skutečně nevím, jestli se mám smát nebo brečet, když se svým telátkem počkám, než projde člověk se svojí štěkající psí miniaturou a jsem naprosto vážně ubezpečován majitelem miniatury, že ať se nebojím, že jeho pejsek nic nedělá. To se mi stalo ve více připadech a zatím jen mlčím a přemýšlím, zda to dotyčný má v hlavě v pořádku. Telátko, celou dobu naprosto v klidu, evidentně přemýšlí stejně a jen jeho pobavený výraz v očích prozrazuje, že si v hlavičce srovnává, jestli by zvládl mrňouse překousnout najednou nebo by musel kousnout dvakrát;)

Být slušný nerovná se mít strach, lidi. Nepleťte si dojmy a pojmy.

Resumé?

Daleko lepší a rozumnější, než vyvolávat "To je v pořádku, von si chce jen hrát!", je pro dotyčné chovat se tak, aby měli svého psího parťáka jednoduše pod kontrolou. Aby mohli účinně zasáhnout, pokud se situace mezi jím a jiným(i) pejskem(ky) vyvine jinak, než jak to na těch padesát metrů původně vypadalo. Aby pak svého psího parťáka nemuseli vézt na veterinu nebo aby nemuseli něco vysvětlovat právem naštvanému majiteli druhého psa.

A v případě, že výše zmíněné z důvodu vlastní hlouposti nebo neznalosti nedodrží, se následně nechovat jako hulvát a namísto neopodstatněného navezení se do majitele napadeného psíka umět říci aspoň jednu jedinou, velice jednoduchou a velmi účinnou větu: "Promiňte, omlouvám se, moje chyba."

Je neuvěřitelné, kolik pejskařů tohle neumí.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hierarchický souboj kozorožce dagestánského

 

Tentokrát si dovolím malý úlet a odbočení od pejsků a psího druhu, i když z obecného etologického pohledu ani dnes z psího světa neuteču.

Protože se mi ale podařilo úplnou náhodou natočit fascinující scénku hierarchického souboje dvou samců naprosto jiného zvířecího druhu, řekl jsem si, že jednak by byla škoda se o to s vámi nepodělit, jednak uvidíte, jak v praxi funguje základní pravidlo vnitrodruhového genetického výběru sociálně žijících zvířat - porovnat, ale neublížit...

Kozorožec dagestánský je jeden z mnoha živočišných druhů chovaných v liberecké zoo, jeho přirozeným prostředím je kavkazský horský terén. Tento týden jsem měl několikrát cestu kolem jeho výběhu a v jeden z těchto dnů jsem se ocitl ve správnou chvíli na správném místě a už zdálky slyšel charakteristické zvuky srážejících se impozantních mohutných rohů. Byl to okamžik, kdy se dva samci rozhodli poměřit, kdo z nich dvou je silnější.

Byla to fascinující podívaná.

Když jsem se konečně vzpamatoval a začal točit, byli už oba trochu unavení, ale přesto tam stále bylo to podstatné - dva samčí jedinci odhodlaní si vzájemně neustoupit. Když si stoupli na zadní, udělali pár kroků proti sobě, aby se v příštím okamžiku spustili zpátky na všechny čtyři a srazili se svými rohy za efektního zvukového doprovodu, byl to úžasný pohled. A z kamenného piedestalu vše pozorně sleduje a na výsledek zápasu čeká dominantní samice...

Příroda je úžasná.

Samci každého živočišného druhu dala možnost porovnat svoje dispozice s jiným samcem. Ne proto, aby vítěz poraženého zabil.

Proto, aby vítěz předal do živočišného genofondu kvalitnější genetický  materiál.

Tak to příroda od počátku věků zamýšlela a pouze jedinkrát jí to nevyšlo - u živočišného druhu zvaného "homo sapiens" a následně všech zvířecích druhů, u kterých člověk ať už přímo nebo zprostředkovaně zásadně ovlivnil vrozené sociální vzorce chování...

(Technická poznámka: Omlouvám se za nižší kvalitu videa, točil jsem zdálky a u výsledného videa musel použít pro přiblížení výřez.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"

 

Dnes si něco povíme na téma "kdo s kým a jak". Netěšte se, třebaže k tomu název svádí, nepůjde o žádný pikantní bulvár - jen jsem si za ty roky procházek s mými pejsky všiml (a zcela jistě nejsem sám), jak k určitému typu lidí patří určité typy psů.

A k těmto určitým typům patří také určité vzorce chování. Je dobré je vnímat, protože pak víte, jakou sestavu máte před sebou a lépe tak odhadnete, co asi čekat a jak se se svým pejskem sami zachovat...

Dále uvedené pejskařské skupiny charakterizuje jejich osobnost, chování k jejich psím parťákům a signály, které vysílají do svého okolí.

Začnu těmi, které osobně jako člověk sídlištní potkávám denně, tedy pejskaři v pokročilejším až důchodovém věku.

Tuto skupinu obecně potkáte téměř vždy s něčím malým. Klasikou jsou malí kříženci nejrůznějšího původu, jezevčíci, trpasličí pinčové nebo jorkšíři. V poslední době se k nim začínají přidávat i módní francouzští buldočci a čivavy, temperamentní a pro mnohé špatně zvladatelní jack a parson russellové zatím naštěstí odolávají...

Podle vzorců chování se jedná vesměs o kastrované psí jedince podle přístupu "nebude se chovat jako pes a doktor říkal, že s ní/ním pak nebudu mít žádné problémy". Většinovým stylem společných procházek je majitelka pejska v družném klábosení s kamarádkou/kamarádkami, pochybující se pomalým tempem po místních komunikacích pro chodce, za kterou se s odstupem několika metrů zcela nepovšimnut (s výjimkou netrpělivého povzbuzení k chůzi, pokud se pejsek začuchá) s odevzdaným výrazem plouží výše zmíněný typ pejska. Pokud by se mu právě něco stalo, majitelka si toho ani nevšimne...

Pokud je psím majitelem muž důchodového věku, většinou ho potkáte samotného, nemá takové družící tendence - s výjimkou těch, kteří si chtějí na stará kolena ještě zalaškovat se sousedkou. Většinou ho ale potkáte v provedení "starý bručoun", který má potřebu dokazovat širokému okolí neustálým komandováním svého pejska, jaký je bourák a jak má svého psího parťáka pod palcem.

I když jsou ještě dobře pohybliví a přírodu a les mají doslova přes ulici, většinou je tam nepotkáte, protože se buď bojí nebo se jim jednoduše nechce. Potkáte je na sídlištních nebo vilových komunikacích, chodnících a cestičkách, v naprosté většině případů jejich pejskové nikdy ani nic jiného nepoznají. To je na tom asi to nejsmutnější, les a příroda by pro oba byly lepší variantou...

Tato skupina pejskařů a jejich svěřenců bývá naprosto neškodná, jen je potřeba si zvyknout na to, že jejich pejsci mají často (především navečer) potřebu chovat se jako kaskadéři a neohroženě na vašeho psího parťáka vyštěkávat přes celou ulici, případně si přijít zkusit do nich kousnout. Jejich majitelé to většinou neřeší nijak nebo stylem dobrácké a ze strany pejska absolutně ignorované domluvy typu "neštěkej na něj, je to kamarád". Berte to jako praktický trenažér zvýšení psychické odolnosti vás i vašeho pejska...;)

Další skupinou jsou ortodoxní pejskaři-cvičákovci.

Poznáte je na první pohled. V naprosté většině mají po boku německého nebo belgického ovčáka, občas dobrmana, rhodéského ridgebacka nebo zástupce "bojového plemene", který jest veden předpisovým cvičákovým způsobem výhradně na stahovacím nebo ostnatém obojku. Už z dálky dobře slyšíte charakteristické kovové chřestění...

Na svého psa mluví výhradně v povelech ("K noze! Sedni! Čekej!"), pronášených tou charakteristickou cvičákovskou arogantně hlasitou dikcí. Nikdy neuslyšíte, že by na ně promluvili normálně a už vůbec ne emočně, nikdy neuvidíte, že by svého psího parťáka pohladili...

Pokud je míjíte, vedete svého pejska na své přirozené straně a tato strana je pravá (nedejbože abyste je míjeli jinak než zleva), velmi často se vám dostane arogantního "poučení". Upřímně, s takovými lidmi nemá smysl se pouštět do jakékoli debaty nebo jim cokoli vysvětlovat, jsou ze svých cvičáků úplně zpitomělí, drží se svých řádů a schopnost přizpůsobit se aktuální situaci je jim cizí. Obcházejte je zleva, ušetříte si nervy...

Ortodoxní cvičákovce dále charakterizuje zdaleka vnímatelná odtažitost až nepřátelství vůči okolí, z bližší vzdálenosti dobře viditelná nepřístupnost ve tváři a velmi negativní vyzařované emoce. V mnoha případech totéž nepřátelství projevují i jejich psi, což je jen přirozeným důsledkem toho, jak na ně jejich vlastní "páneček" působí a jak je "vychovává"...

Co se týče poměru mužů a žen, je to tak půl na půl. Co se týká chování vůči vlastním psům a chování/signálů vůči okolí, panuje až dojemná shoda.

Příbuznou a velmi blízkou skupinou pejskařů-cvičákovců jsou pejskaři-bojovníci.

Jejich většinovými plemeny jsou americký pitbulteriér, amstaf, argentinská doga nebo jiný, pokud možno dostatečně hrůzu nahánějící psí jedinec.

Zde ovšem musíme rozlišit muže a ženy.

Mužští vlastníci některého z těchto plemen jsou jim většinou velmi podobní. Nabušení nebo spíše "nabušení" týpci, kteří rádi provokují své okolí, ve kterém se snaží vzbudit strach. Velmi rádi provokují i stylem manipulace se svými psy a čím víc jejich pes řve a vzpíná se na vodítku, tím více jest (u)spokojeno jejich ego. Je potřeba si na ně dávat pozor, jejich snaha být za frajery a tvrďáky postrádá jakékoli autokorekční mechanismy.

Ženy, které s výše uvedenými plemeny potkáte, jsou v naprosté většině mladé slečny. Buď přítelkyně "bojovníků" mající přechodně na starost jejich psa nebo samy majitelky psího jedince, kterého od "bojovníků" dostaly darem. Jejich poznávacím znamením je vyděšený výraz ve tváři, nervózní hlas a obě ruce křečovitě se držící vodítka, za které je jejich svalnatý psí miláček vleče za vyhlédnutým cílem. I zde je potřeba dávat velký pozor, protože varianta, že pes svoji "psovodku" přetáhne, je pravděpodobnostně velmi vysoká.

A pak jsou tu všichni ostatní.

Pestrá směsice pejskařů a pejskařek s nejrůznějšími psími plemeny, od těch malinkých až po ta největší.

Vzájemně se zrcadlící bytosti, stejně jako v těch výše popsaných skupinách. Každý a každá jiná, ale v těch pozitivních sestavách už na dálku vidí,te, že vás nečeká problém, až půjdete kolem. Že ti dva jsou spolu, ne každý sám za sebe, že ze sebe mají radost, že na sebe slyší. A je jedno, jestli vedle svého človíčka šlape malá (neuštěkaná a hrdě se nesoucí) čivava nebo pohodový psí obřík bez stahovacího, ostnatého nebo elektrického obojku.

Pohodový pes a pohodový člověk. Díky Bohu za všechny takové a za všechny výjimky, slovo většinou jsem v tomto článu použil často a záměrně.

Kdo s kým a jak, poznáte už zdálky, na první pohled a vyplatí se dívat...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Strach

 

Váš strach je emoce.

Váš strach je emoce jednoznačně negativní ve svém působení na vás samé
i na jinou živou bytost ve vaší blízkosti - například na vašeho pejska.

Váš strach dává vašemu pejskovi jednoznačnou informaci,
že jste osobnostně slabí nebo nezvládáte určitou situaci...

"Váš strach vám v řešení psího problému nikdy nepomůže."

Tuto větu ode mne slyšela už pěkná řádka mých klientů...

Obecná definice strachu říká, že strach vzniká jako reakce na skutečné nebo zdánlivé ohrožení či nebezpečí. Může být vyvolán náhlou změnou ve vašem okolí nebo je ve vaší hlavě již dlouhodobě usazen jako následek předchozích zkušeností.

Pokud se budeme pohybovat v psím světě, pak nejjednodušším příkladem může být situace, kdy se svým pejskem zažijete útok jiného psa. Ve chvíli ataku, pokud situaci nezvládnete, nastoupí okamžitý strach o sebe nebo o vašeho pejska. Strach se všemi svými fyziologickými a emočními projevy. Strach, který okamžitě vycítí vaše lidské i psí okolí. Strach, který vás v dané chvíli paralyzuje a který velmi často přejde až do panické reakce...

A pokud tento strach v sobě nezpracujete a nevyženete jej ze sebe, nastoupí příště už v okamžiku, kdy spatříte stejněho nebo podobného psa, se kterým jste absolvovali onen první negativní zážitek. V hlavě vám okamžitě vyskočí "teď se bude znova opakovat to stejné, znova to bude zlé" a opět vás ochromí strach.

Rozbuší se vám srdce...

Změní se váš tělesný pach...

Znejistíte, zneklidníte, ovládne vás panika...

A to vše z vás okamžitě vycítí váš vlastní pes.

A v závislosti na plemeni, věku, pohlaví a povaze buď okamžitě přepne do režimu dominantní agresivity, agresivity ze strachu nebo submisivní pasivity. Roztočí se spirála nervozity, agrese a předávání všech myslitelných negativních emocí do širokého okolí.

Co se mezitím děje na straně psa, který to vše vyvolal?

S daleko větší pravděpodobností doplatil pouze na vaši asociaci. Zcela nevinně vám připomněl váš inicializační zážitek svou velikostí, barvou nebo plemenným typem. A vůbec neměl v úmyslu ublížit vám ani vašemu pejskovi. Možná by prošel nevšímavě kolem, možná by se přišel zvědavě podívat na psího kámoše.

Ale teď už to neudělá, protože se situace změnila a z vás a vašeho psího parťáka vnímá mix asociálního strachu a agresivity. Možná odejde, možná i jej to vyprovokuje k agresivní reakci...

Váš strach vám nepomohl. Váš strach vyvolal atmosféru konfrontace tam, kde do té doby vládl klid a pohoda. Jen jste rozhodili vše živé kolem sebe.

S daleko menší pravděpodobností narazíte na psího asociála, který s radostí přivítá příležitost ke rvačce. A na místě vaší momentální existence se rozpoutá peklo psího vrčení, ječení a kousání, do kterého sami přispějete nemalou měrou své vlastní paniky, agrese a totálního nezvládnutí sebe, svého psa i psa cizího.

Váš strach vám opět nepomohl. Stali jste se díky němu snadnou kořistí. Vy i váš pes jste byli každý sám, každý v zajetí svého vlastního strachu. Ani trochu jste nespolupracovali a jen jste podpořili strach a paniku jeden v druhém. Dokonale jste se vzájemně rozhodili a psímu agresorovi jste usnadnili vše, co se jen dalo.

A strach se také často mění na agresi.

Neopodstatněnou a zcela zbytečnou agresi vůči vašemu vlastnímu pejskovi.

"Spolupráce" majitele a jeho pejska pak vypadá zhruba následovně (s případným bonusem navíc na samém konci):

  1. Majitel pejska zaregistruje jiného, "nebezpečného" psa.
  2. První ataka nervozity člověka.
  3. Jeho vlastní pes už také druhého psíka zaregistroval. Zároveň dobře vnímá i rozhození svého majitele.
  4. Na to konto udělá pejsek něco, co jeho majitele rozhodí ještě víc - zatáhne k druhému pejskovi, zaštěká nebo zavrčí.
  5. Nervozita majitele prudce vzroste.
  6. Poháněn nervozitou a strachem namísto klidu propadne panice a začne na svého psího parťáka kvůli "neuposlechnutí rozkazu" ječet, chaoticky trhat vodítkem nebo ho tím vodítkem mlátit a celkově se chová tak, že totální panice propadne i on.
  7. Panika pejska postupně spustí jeho naprosto rozhozené chování, kdy už nikterak nevnímá svého majitele.
  8. Pokud se v extrémním případě dostaneme až ke slíbenému bonusu, dojde k absolutnímu vrcholu lidskopsího divadelního představení - zcela vystresovaný pes svého majitele pokouše buď v záchvatu přenesené agrese nebo v zájmu likvidace primárního původce problému a tedy slabého jedince ve vlastní smečce...

V odlehčené "light" verzi, se kterou se setkávám prakticky denně (ať už na procházce s telátkem nebo během výcvikového servisu, když mám v ruce psa svého klienta), je nervozita protijdoucích psích majitelů viditelná již na několik desítek metrů. Emočně, ale i fakticky prostřednictvím trhání vodítka, zvýšeného hlasu, zjevné rozklepané nervozity v něm nebo zcela neadekvátního plísnění a peskování jejich vlastních psů, ve kterých to vše zcela přirozeně vyvolá pocit ohrožení a následné agresivní vzorce chování. Vzorce, které by se za normálních okolností a klidného chování psích majitelů nijak neprojevily.

Strach vám v ničem nepomůže. Strach ničí vás i vašeho pejska.

Proto učím své klienty se vedle svých psích parťáků nebát.

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“

Elbert Hubbard - americký spisovatel, nakladatel, výtvarník a filozof 1856 – 1915

  • Proto jim říkám: "Udělejte cokoli, vaši nerozhodnost a bezradnost pes vždy vyhodnotí negativně."

„Radosti lásky jsou vždy úměrné strachu, že je ztratíme.“

Stendhal (Henri Marie Beyle) - francouzský spisovatel 1783 – 1842

  • Proto jim říkám: "Nemyslete na psí smrt. Žijte se svý pejskem v současnosti a užívejte si s ním každý společný den."

„Strach lže a ty mu věříš.“

Friedrich Nietzsche - německý filozof, spisovatel 1844 – 1900

  • Proto jim říkám: "Věřte si. Věřte sami sobě, váš pejsek potřebuje vedle sebe silnou osobnost."

Strach svého člověka je jedna z nejhorších emocí, kterou z něj jeho pes může vnímat. Psi nesnáší strach, zbabělost a nervozitu a vždy na tyto emoce reagují jednoznačně negativně. Ať už u lidí nebo jiných psů.

Jsou lidé, kteří se skutečně bojí svých vlastních psů.

Bojí se jim dát tabletu přímo do tlamy, ostříhat drápy, vytáhnout klíště.

"Vźdyť on mě pokouše."

Je potřeba nezaměňovat příčinu a následek. Příčinou případného negativního chování vašich pejsků v těchto situacích je právě strach a nejistota, které z vás cítí.

Váš vzájemný vztah, vztah mezi člověkem a jeho psem, opět ničí jen váš strach.

Proto ty z vás, kteří za mnou přijedete, učím mimo jiné také ze sebe strach vyhnat a stát se pro svoje milované pejsky osobností silnou, která se jako jediná může stát vůdcem jejich smečky. Psi nenávidí osobnost slabou a respektují osobnost silnou, ať už je to člověk nebo příslušník jejich vlastního druhu.

Strach.

Emoce, která tak negativně ovlivňuje náš život. Náš i všech našich blízkých bytostí.

Strach není náš přítel a pomocník, je to náš nepřítel a zradí nás v těch nejmíň vhodných situacích...

Nenechme se jím ovládat.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes není "jenom pes"...

 

Čas od času se o to téma lehce otřu, dnes do něj zavrtám hluboko.
Příliš často, než aby mi to bylo jedno, se totiž setkávám s argumentací,
že "pes je přece jenom pes, je to jen zvíře".

Páni tvorstva dávají najevo svoji nadřazenost, pohrdání a aroganci...

Řada lidí má zvláštní názor, že psi (a zvířata obecně) jsou cosi podřadného. Něco, co vedle sebe trpí, z čeho mají užitek, rozptýlení, ale co jim dle jejich názoru kvalitativně nesahá ani po kotníky.

A na základě tohoto svého pohledu pak nechápavě kroutí hlavou nad tím, že psi mají city, emoce a vnímají nejen fyzickou, ale i psychickou bolest. Jak červený hadr na býka na ně funguje skutečnost, že kastrace psů a fen mají zásadní negativní důsledky nejen na jejich organismus a zdravotní stav, ale stejně tak i jejich psychiku. Protože pro ně jsou to přece "jenom psi" a jakékoli srovnání s lidským organismem a psychikou je roztáčí do spirály výsměchu, urážek a agresivity.

Řada lidí je opravdu přesvědčena o tom, že vedle nich žijí méněcenné bytosti...

Sám za sebe tento přístup nenávidím a nedovedu jej pochopit ani akceptovat.

Jeho princip je totiž naprosto zvrácený - stačí se podívat do historie posledních staletí lidských dějin, k jakým hrůzám princip nadřazenosti některých nad jinými vedl.

Princip nadřazenosti.

A jako bych je zase slyšel: "To přece nemůžete srovnávat, lidi a psy..."

Vážně?

Tak schválně. O co jsme my, dnešní lidé, "kvalitnější" než třeba právě psi?

  • Psí druh si za celou dobu své existence, po všechny generace, zachovává pozitivní sociální vztahy. S výjimkou "bojových plemen" je jejich základním sociálním principem vzájemná spolupráce, nikoli likvidace. Ponechte několik psů jejich vlastnímu osudu a zjistíte, že budou v maximální možné míře a po celou dobu spolupracovat, aby co nejlépe přežili.

    Pokud budete totéž sledovat u skupiny lidí, zjistíte, že v poměrně krátké době v této skupině zavládnou intriky, skupina se rozdělí a začnou osobní boje rozdělených frakcí nebo jednoho proti druhému.
  • Psí druh stejně jako jejich vlčí předkové a stejně jako jiná sociálně žijící zvířata, ti všichni funguji na daném prostoru takovým způsobem, aby jej maximálně efektivně využili k dlouhodobému přežití.

    Dnešní lidský druh funguje na daném prostoru devastačně. V krátké době jej připraví o veškeré zdroje potravinové i surovinové a přesune se jinam, kde tento scénář úspěšně zopakuje. Soustavně ničí dlouhodobé stabilizační přírodní prvky (např. deštné pralesy). Tato rabovací strategie ale vznikla až na určitém stupni vývoje civilizace, tzv. "primitivní" lidská společenství stále žijí s přírodou v souladu, nikoli na její úkor.
  • Vůdčím jedincem sociálního společenství psího druhu (tj. smečky) se vždy stane ten nejschopnější jedinec. Neexistuje dědičnost rodová ani klanová, zájem společenstvi je povýšen nad zájem jednotlivce.

    Vůdčím jedincem v lidském společenství v naprosté většině případů není objektivně nejschopnější jedinec. Rodová nebo klanová dědičnost je zde běžná, zájmy vůdce (skupiny) jdou na úkor zájmů společenství.
  • Pokud vás pes miluje, bezpečně to poznáte. Pokud vás nemá rád, opět to jednoznačně poznáte. Poznáte i to, pokud ho absolutně nezajímáte. Jinými slovy - pes nepředstírá něco, co necítí.

    Naproti tomu u člověka si jeho vnější prezentací nikdy nemůžete být jisti. Člověk je jediný živočišný druh, který dokonale ovládá a v široké míře aktivně používá umění přetvářky za účelem získání osobního prospěchu. Hned za ním jsou primáti.

Uvedl jsem jen pár příkladů srovnání dnešní společnosti lidí a psů, je toho více. Ale pokud se nad těmito srovnáními poctivě zamyslíte, co vám vyjde?

Co by se stalo, pokud by se dosavadní svět zhroutil a lidská společnost přišla o veškeré svoje technologické a organizační výhody? Kdo by měl větší šanci na okamžité přežití - lidé nebo zvířata?

Zvířata obecně, tedy i psi, nikdy nepřišla o svoje přirozené instinkty a úroveň svých smyslů důležitých pro lov a přežití. I psi stále velmi dobře vědí, co udělat, aby přežili bez svých pánečků a střechy nad hlavou. Znají umění lovu, mají čelisti uzpůsobené k efektivnímu usmrcení kořisti. Vycítí blízkost vody, vycítí nebezpečí, mají svůj šestý smysl, který nikdy nezakrněl. Jsou rychlí, jsou silní a pokud se spojí do svého přirozeného sociálního společenství, smečky, svoje dispozice k přežití mnohokrát znásobí. Mají geneticky vrozené spolupracovat, ne se navzájem zabíjet. Jejich životní cyklus je kratší, adaptabilita na nové podmínky excelentní, přirozená natalita dostatečná. Za další dvě nebo tři generace od "velkého resetu" z nich budou opět plně výkonné divoké šelmy...

Naproti tomu lidé již svoje přirozené instinkty dávno ztratili. Naší jedinou současnou evoluční výhodou je vysoká míra organizovanosti a schopnost relativně efektivního (pro nás, ne pro přírodu!) zpracování zdrojů. Pokud by ale došlo k "velkému resetu", jedinec by byl ztracen. Jako první by nenastoupily mechanismy spolupráce, ale rabování a fyzické likvidace slabších jedinců. To vše doplněno primární snahou jiných jedinců/skupin o znovuovládnutí určitého území nebo zdrojů. Světu lidí by dominovala ne snaha o zachování druhu, ale snaha o získání vlivu, území a zdrojů. Fikce? Ne, opět se stačí podívat do nedávné lidské historie...

Kdybych si musel vybrat jednu jedinou "věc" pro přežití, byl by to můj pes. A jako "civilizovaný člověk" bych byl velmi vděčný za jeho smysly, inteligenci predátora a přímý tah na branku.

Pro mne není, nikdy nebyl a nikdy nebude ani můj vlastní pes, ani jakýkoli cizí, méněcenný. Sám za sebe vždy a všude otevřeně říkám, že:

  • Nemám svého pejska proto, abych si na něm něco dokazoval. Vím, že on je tu proto, aby něco naučil mě. A vím, že do každé etapy svého života dostanu přesně takového, jakého potřebuji - ne takového, jakého si přeji. On učí mne, ne já jeho.
  • Můj pejsek se mnou žije jako plnohodnotný člen mé "rodiny". Pohybuje se v mé domácnosti svobodně, neposílám ho "na místo" a nezavírám do kotce nebo sklepa, respektuji plně jeho potřeby stejně jako on respektuje ty mé. Přirozeně žije vedle mne a přirozeně žiji vedle něj, jsme spolu, sdílíme prostor i čas. Mezi jím a mnou nejsou zavřené dveře, nikdy.
  • Věřím plně smyslům svého pejska. V noci spím v klidu, protože vím, že jeho přítomnost a blízkost mě chrání. Slyším jeho dech a on slyší můj, i ve spánku jsme na sebe napojeni. Ráno mě nebudí budík, ale olíznutí psího jazyka, když v noci natáhnu ruku, dotknu se psího těla.
  • Věřím plně svému pejskovi, pokud mě upozorní, že se mu nějaký člověk nelíbí. Vím, že jeho psí smysly jsou daleko vyvinutější než moje a vím, že tam, kde k něčemu jdu zbytečnou oklikou, on jde přímočaře.
  • Vím, že v chování svého pejska nemusím hledat žádnou záludnost nebo podraz. Je můj parťák a on je tím, komu nejvíc věřím, protože si mohu být jistý, že mi nikdy nezalže. Je mým dokonalým zrcadlem ve chvíli, kdy něco udělám špatně, dvacet let života s mými pejsky mě naučilo být lepším člověkem. Naučilo mě odložit vše negativní dříve, než se se svým pejskem přivítám, naučilo mě posuzovat lidi ne podle toho, co říkají, ale podle toho, co mi sdělují jejich emoce a řeč těla.

A ano, tušíte správně - v hloubi své duše si o každém pejskoví naprosto upřímně, opravdově a bez patosu myslím, že je daleko lepší bytostí, než jsem já.

A naprosto upřímně si myslím, že člověk, který je přesvědčen a veřejně hlásá, že "pes je jenom zvíře" nebo "vždyť je to jen pes", nepochopil a necítí nic z výše uvedeného. Schází mu pokora a v tomto životě se doposud nic nenaučil.

Jenže právě proto, aby na to přišel, dostane člověk svého pejska...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Milý psí Ježíšku...

 

Nastal čas předvánoční a přes všechnu drsnou realitu dneška, chladně komerční a maximálně oproštěnou od skutečné poetiky Vánoc, je pro lidi Ježíšek stále ještě symbolem splněných přání.

I pejskové mají svého Ježíška. A také mají svá přání - jen o nich podle toho, co denně čtu, slyším a vidím kolem sebe, ví jen málokdo. Proto jsme si s mým telátkem řekli, že psí přání převedeme do řeči lidské, aby jim lidé rozuměli. A mohli je tak začít plnit.

Protože je to jen a jen v jejich moci, psí Ježíšek je pouze prostředníkem...

 

Milý psí Ježíšku...