Člověk a pes

PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál     
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!     

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracen, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje také mnoho psích pověr a fám. Proto zde publikuji své články a úvahy na téma člověk versus pes a snažím se pomoci lidskopsímu soužití. Dovolím si parafrázovat jedno známé rčení:

          "Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

Neučíme my psy, to oni učí nás...
Jak pracuje mozek
Než si pořídíte pejska...
„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“
Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?
Psí hierarchie a vnitřní problém člověka
Energetická pole
Šestý smysl
Psí vedra venku, doma a v autě
Co je dobré vědět...
„1939“ - psí memento...
Výchova psů a dětí v Česku
Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači
Naši pejsci a jiná zvířátka...
Naučená bezmocnost
Někdy vztek, někdy strach...
Zavírači
Na řetězu u boudy
FALCO DOG RESCUE – 2. generace
Traviči
Lidskopsí zima
Dítě a pes – tak ještě jednou...
O čem si povídat se svým pejskem
„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“
Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“
Jenom přemýšlím nahlas...
Psí (před)silvestr - 2020 EDITION
„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION
Českou republiku spolu obejdete desetkrát
Kořeny agresivity
Světlo a tma
Mechanismy strachu
„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“
Příšerné zlozvyky
Nad čím pejsek přemýšlí...
Psí věrnost si musíte získat
Psí ztráty a útěky
Veterina jako bitevní pole?
Syndrom „chichichi“...
Per volvo
Když váš partner nefunguje...
Jedno tělo, jedna duše
O síle psí energie
Vždycky se dá něco dělat...
Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...
Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
„Honem, rychle, nečekat...“
Social distancing
Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“
Psí láska za časů korony
Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“
Psi narkomanů
Proč za vámi vaše štěně chodí...
Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje
Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino
Krátí se nám čas...
Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...
Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)
Ta úžasná psí paměť...
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?
Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika
Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...
Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I.část
Psí rasismus - II.část

 

Neučíme my psy, to oni učí nás...

 

Věta, kterou jsem se již mnohokrát snažil lidem vysvětlit, proč v určité fázi svého života mají právě takového pejska, jakého mají.

Jednoduchá pravda o životě každého člověka s jeho psím kamarádem...

Protože přesně tak to je.

  • Pejskové nás učí vybírat bytosti do našich životů podle vnitřního obsahu, ne vnější prezentace...
  • Pejskové nás učí srovnat si svoje priority a motivace...
  • Pejskové nás učí vážit si života i jiné živé bytosti, ne jen toho svého...
  • Pejskové nás učí objektivně poznat svého lidského partnera takového, jakým skutečně je, ne takového, jakým předstírá, že je...
  • Pejskové nás učí věnovat svůj čas, energii a síly nejen sami sobě, ale i jiným, učí nás zodpovědnosti vůči našemu okolí i sobě samým...
  • Pejskové nás učí sebeovládání a vyrovnanosti, učí nás vnitřní síle, učí nás vážit si sami sebe, učí nás být silnou osobností...
  • Pejskové nás učí poznat sebe samé, znát naše chyby, znát naše dobré i špatné vlastnosti, naši sílu i slabiny...
  • Pejskové nás učí, jak důležité je věnovat svůj čas milované bytosti, dokud je ještě s námi na tomto světě, protože po jejím odchodu už to možné nebude...
  • Pejskové nás učí spolupracovat, ne spolu bojovat, učí nás komunikovat, ne rozkazovat a ponižovat, učí nás budovat funkční hierarchii...
  • Pejskové nás učí hledat chyby v nás samých, ne je svádět na někoho jiného...
  • Pejskové nás učí vážit si a být vděčný za pomoc každého, kdo nám svoji pomoc, čas, energii a znalosti poskytne...
  • Pejskové nás učí poskytnout pomoc každé živé bytosti, která naši pomoc potřebuje nebo která o ni požádá...
  • Pejskové nás učí respektovat skutečnost, že každá živá bytost se vyvíjí, fyzicky i psychicky, každá živá bytost má v určité fázi svého vývoje svoje charakteristické vzorce chování a každá z nich je neopakovatelnou individualitou...
  • Pejskové nás učí trpělivosti, empatii a pokoře namísto přístupu „Já chci!“ a „Ty musíš!“...
  • Pejskové nás učí nenechat se ovládat svými egy, zlobou a nenávistí...
  • Pejskové nás učí tomu, čemu nás nedokáže naučit jiný člověk...

Někteří z vás bohužel na některé z těchto jednoduchých pravd stále zapomínáte. Ignorujete je záměrně nebo podvědomě, možná jste si je mnozí jen ještě neuvědomili.

A někteří z vás... někteří z vás velmi potřebují pár věcí znovu připomenout.

Proto jsem je sepsal a protože si myslím, že je velmi důležité mít některé věci denně před očima, připravil jsem vám výše uvedený text k vytisknutí. Vejde se na jednu jedinou stránku papíru formátu A4 a když si ji někde vyvěsíte, abyste ji měli na očích, když si její text občas přečtete, připomene vám, proč jste dostali pejska do svého života...

Co vám váš pejsek má předat a co vás má naučit, co máte věnovat svému psímu parťákovi vy sami – jednoduché a vždy platné principy, které vnímám a snažím se podle nich žít se svými pejsky i já sám.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pracuje mozek

 

Dnes si opět uděláme malou exkurzi do oblasti psychologie člověka.
Pokud si teď někteří myslíte, že je to něco, co se vůbec, ale ani trochu, netýká psů, mohu vás ujistit, že se hluboce mýlíte.
Protože to, co se člověku odehrává v jeho hlavě a to, jakým způsobem přemýšlí, zdaleka neovlivňuje jen jeho samého.

Pojďme na to...

Co je vlastně „mozek“?

Mozek obecně je ve své podstatě velmi výkonný počítač s extrémně velkou pamětí.

Mozek lidský stejně jako třeba mozek psí.

Každý jeho vlastník jej však využívá jinak na základě svých priorit, inteligence a míry degenerace.

Je třeba si totiž uvědomit, že mozek skutečně není bezúdržbové zařízení...

Znovu zopakuji, že mozková funkčnost je principiálně naprosto stejná jako funkčnost počítače, který každému, kdo teď čtete můj článek, leží na stole, na klíně nebo jej ve formě chytrého telefonu držíte v ruce.

Určitě tak sami dobře víte, že výkonnost vašeho počítače (mobilu) není nekonečná. Má svoje limity výkonnostní (umělá inteligence i neuronové sítě jsou teprve v plenkách), rychlostní (fyzika a výrobní procesy mají také svoje hranice) i kapacitní (polovodičové paměti nejsou nafukovací a vejde se na ně vždy jen omezené množství informací).

Víte i to, že elektronické součástky potřebují aktivní nebo pasivní chlazení a baterie potřebují dobíjet.

O svůj „elektronický mozek“ se proto staráte, udržujete ho v provozuschopných podmínkách a přemýšlíte nad tím, jaké informace svěříte jeho paměti. Co můžete z jeho paměti vymazat jako přebytečné nebo již bezcenné, jakými informace prázdné místo opět naplníte...

Staráte se ale stejně tak i o mozek svůj?

Zohledňujete jeho kapacitu a uvědomujete si, že stejně jako ten elektronický nemůže stále běžet na plný výkon a že svoje vlastní neuronové sítě (inteligenční potenciál) je dobré netlumit, ale rozvíjet?

Bohužel, až na výjimky - ne.

Velmi mnoho lidí to nedělá a výsledek v plné nahotě vidíme kolem sebe, dnes daleko intenzívněji než před nějakými dvaceti lety...

Když se podíváte na svého pejska venku, uvidíte, jak jeho mozek pracuje na plné obrátky.

Analyzuje a zpracovává informace, které dostává z okolí (především čichové, sluchové a vizuální), jeho mozek jede na plný výkon. Čenich se pohybuje, aby rozeznal zdroj čichových podnětů, stejně tak i uši a oči...

Vrátíte se z procházky domů a váš pejsek opravdu není primárně unavený fyzicky.

Je unavený především psychicky, protože jeho mozek pracoval a vyhodnocoval...

Ale zpátky doma už je v úplně jiném režimu.

V režimu útlumu.

V režimu, kdy jeho mozek nepracuje na plný výkon, není zahlcován podněty a začíná odpočívat.

A pak váš pejsek usne...

… jeho mozek přechází do režimu „rutinní údržby“, kdy přesouvá část informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti a jinou část informací a vzpomínek maže.

Režim „pracovní“ a režim „servisní“.

Soustředím se nebo odpočívám.

Nepouštím do své hlavy informace zbytečné, naopak se jich snažím zbavit, protože kapacita mozkového úložiště je omezená a zbytečně plýtvám energií...

Co se děje s pamětí člověka v dnešní době?

Je neustále zahlcována naprosto zbytečnými informacemi.

Je přehlcena informačním balastem a připomíná smetiště, které není možné zlikvidovat, protože je na ně permanentně svážen další odpad a další špína...

Celý svůj den jste zahlcováni reklamním balastem.

Celý den jste prostřednictvím médií (a jakkoli se jim vyhýbáte, vždy si vás najdou) nebo zprostředkovaně lidmi kolem sebe vtahováni do konfliktů, které se vás vůbec netýkají.

Do konfliktů, které mají úplné jiným a často těm, kteří vám ničí život současný, přinést moc, aby vám zničili i ten budoucí...

Jste zahlcováni informacemi, často i podprahovými cestami, které jsou vám úplně k ničemu, zahlcují vaší paměť a váš mozek spotřebuje obrovskou spoustu energie na jejich zpracování.

Jste utvrzováni v tom, že neustále musíte proti něčemu nesmyslnému bojovat... bojujeme proti suchu... proti vodě... proti zimě... proti teplu... proti přírodě a nám samotným...

Co lépe vypovídá o šíleném uvažování a směřování živočišného druhu, než to, že má neustálou potřebu halasně vykřikovat o boji proti něčemu nebo někomu?

Do mozku jsou vám různými kanály vnímání umisťovány běžné hovorové výrazy tak, aby vám pokaždé, když je použijete nebo si na ně vzpomenete, vytvořily určitou asociaci. Makáte? Používáte slova Čau nebo Ano...? To není marketingová genialita, ale nejbrutálnější zneužití lidských psychologických vzorců.

A jaký je výsledek?

Jste ve stresu, jste unavení a velmi snadno je vám pak možné podsunout informaci, kterou ve svém stresu a únavě akceptujete, protože pod tímto tlakem už nejste schopni ji analyzovat a rozhodnout „správně vs špatně“.

A pak, zcela bezmyšlenkovitě, uděláte něco, co byste jinak neudělali.

Uděláte to, co je vám prezentováno jako „ta jediná správná věc“. Máte k dispozici tolik informací jako nikdy nikdo v minulosti, přesto tuto možnost nevyužijete. Pod nátlakem médií a sociálních sítí, ve stresu ze sebe i okolí, si pohodlně lehnete, namísto abyste se hrdě postavili...

Přesně takhle si „lehne“ tolik z vás během dnů, týdnů, měsíců a roků svého života, aniž přemýšlíte nad tím, proč to vlastně děláte a zda je to správné.

A stejně tak, bohužel, mnoho z vás, psích majitelů, k naprosto stejným reakcím nutíte své psy.

Protože máte zcela zcestný a vysoce nebezpečný názor, že „pes musí furt něco dělat“, „furt musí být něčím zaměstnaný“ a „za každých okolností mě musí poslechnout“ - třeba skočit z mostu, i kdyby se přitom měl zabít...

Takže ho každou volnou chvíli taháte na cvičák, házíte mu nesmysly, aby vám je kolem dokola nosil zpátky a ani doma ho nenecháte v klidu – kupujete různé hračky a „hlavolamy“, aby si z nich doloval granulky a „aby se nenudil“...

Nu a pak se divíte, že máte pejska vystresovaného, podrážděného a neurotického...

Stavy, které jste razantně podepřeli i tím, že ho nenecháte vydechnout...

Přirozený psí biorytmus zahrnuje daleko delší dobu útlumu a spánku než lidský.

Dopřejte svým pejskům klid a regeneraci, kterou jejich psí počítač tolik potřebuje. Přestaňte po něm, pro Kristovy drahý rány, pořád vyžadovat nějakou činnost!

Zcela otevřeně - pokud byste vy sami byli po stejnou dobu vystaveni tlaku a požadavkům, jaké mnozí vyvíjíte na své psy, už byste zobali Xanax nebo poznávali blázinec zevnitř...

Unavený pes, stejně jako unavený člověk, daleko snáze udělá fatální chybu.

Chybu, která ho může stát život.

Třeba vám vběhne pod auto... stejně jako tam vběhnete vy sami, pokud jste přetažení a mozek už nezvládá vyhodnocovat varovné podněty.

Je to opět jen realita života a důsledek extrémního nebo dlouhodobého stresu.

Uvědomte si, jak moc jste ve svém životě informacemi přehlceni...

Už je totiž ani neumíte zpracovat a padáte do těch nejprimitivnějších pastí.

Víte, co se skrývá za pojmem „clickbait“?

„Click“ asi nikomu překládat nemusím, „bait“ je anglicky „návnada“...

Lidský mozek, zahlcený informacemi, stejně jako mozek drogově závislého potřebuje čím dál silnější podněty, aby reagoval.

Proto nebude nadpis textového smetí znít „Letošní zimu budou opět teploty pod nulou“, nýbrž „Meteorologové odhalili strašnou skutečnost, která ovlivní životy nás všech!“...

Kliknete a dostali vás tam, kam potřebovali. Na zcela jiné téma a určitě ne senzaci, jakou slibovala návnada ve formě lákavého nadpisu.

Kliknete, protože mozek vám pod dojmem nadpisu vygeneruje neodbytného brouka v hlavě - „co když je to důležité“...

Pak si přečtete první větu a znechuceně kliknete zase jinam.

Opravdový průšvih je však v tom, že vystavováním stejným nástrahám a padáním do stejné pasti spolu se souvisejícím znechucením z těchto praktik už lidé nepojmou ani informace jiné.

Už nečtou celé články...

Skončí u těch nadpisů.

Jsou unaveni.

Jejich mozek je unavený.

Zahlcený informacemi, není schopen pojmout větší kvantum vět a informací přesto, že dané téma jeho čtenáře zaujalo a zajímá...

Mozek vyhlásí vzpouru a článek, z jakéhokoli oboru lidské činnosti, zůstává nedočten.

A jedním z důsledků je pak i to, že člověk z pouhého nadpisu nebo první věty článku (protože přesně v tu chvíli nastala mozková stávka) učiní závěr, o čem je celý článek...

Proč je tak často čtenáři potřeba položit jednoduchou otázku: „A četl jste ten článek vůbec celý?“

Proč, v těch ostřejších případech, je zapotřebí se ptát: „Rozumíte prosím psanému textu?“

Neschopnost porozumět psanému textu je bohužel další z důsledků informačního přehlcení – mozek je naplněn takovým množstvím frází a reklamních sloganů, že již velmi obtížně extrahuje jiná slovní spojení a termíny...

Otupující a především zbytečné informace, které jedinec tupě přijímá a není schopen je efektivně odfiltrovat, strašnou měrou degenerují schopnost analytické práce mozku.

Praktická neschopnost oddělit důležité od nedůležitého, snadné ovlivnění vlastní osobnosti a názorů jen tím, že „někde to psali“ a „někdo to říkal“...

Základní strategie ovlivňování lidských skupin a mas, jejímiž svědky jsme v přímém přenosu.

Jak to vidí psi?

Pro vašeho psího kamaráda je schopnost předvídat další události a pamatovat si jen důležité zážitky (tady bydlí kočka, tamhle leží mrtvý krtek) daleko silnější a přínosnější nežli přesvědčení jeho páníčka o důležitosti „okamžitého přivolání a bezpodmínečné (přeložím: bezmyšlenkovité) poslušnosti“.

A stejně jako váš cílený nátlak, ať už fyzický, psychický nebo kombinace obojího, z vašeho pejska udělá vyděšenou trosku, stejně tak cílený nátlak, ať už fyzický, psychický nebo kombinace obojího, ze strany jiného člověka či skupiny lidí, udělá vyděšenou trosku z vás.

Ale jenom z těch slabých z vás a nikdy ne z jedince pasteveckého nebo jiného psychicky silného a sebevědomého plemene.

Slabí z vás budou zahlceni negativními informacemi, budou vyděšeni k smrti, přestanou přemýšlet a udělají něco zlého, co by jinak nikdy neudělali... a co bohužel zásadně ovlivní i osudy jejich lidského a psího okolí...

Přestanete myslet... přestanete chtít myslet.

Přesně tak totiž funguje mozek, pokud mu není věnována náležitá a potřebná péče.

Tak jednoduché to je.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Než si pořídíte pejska...

 

O výběru psího parťáka byla již napsána velká spousta textu.

Přesto jsem došel k závěru, že není od věci se tomuto tématu znovu a možná i trochu jinak věnovat, protože se při své práci setkávám s tím, že by někteří psí majitelé své rozhodnutí přehodnotili, pokud by mohli vrátit čas...

Ten čas už vrátit nejde.

Ale můžeme udělat rozhodnutí správné, pokud si ještě před jeho realizací uvědomíme několik důležitých a pro mnohé možná nepopulárních skutečností...

Začněme třeba tím, odkud si štěně vzít.

Třebaže je pojem „množírna“ již dostatečně znám snad všem obyvatelům naší české, moravské a slezské kotliny, třebaže jsou dostatečně známy jejich praktiky a podmínky, ve kterých feny rodí a štěňata vyrůstají, přesto odbyt z nich neklesá.

Přiznejme si otevřeně, že velký podíl především v poslední době na tom mají i někteří (mnozí) chovatelé, kteří po době, kdy nebylo v důsledku restrikcí (například zavřené hranice plus další omezení normálního života a pohybu) možno krýt a sehnat čistokrevné štěně, vyšponovali ve snaze na tom vydělat ceny do nesmyslných výšin. Logicky a předvídatelně pak mnoho zájemců o štěně vyhledá právě tu množírnu...

Znovu tedy vysvětlím, proč je štěně s průkazem původu z kvalitní(!) chovatelské stanice rozhodně lepší volbou.

Opravdu zde nejde primárně o nějaké „papíry“, nýbrž o jistotu, že dostanete štěně se zaručeným původem a takového plemene, jaké jste si vybrali. Štěně, které nebude ve skutečnosti křížencem s nejen jiným exteriérem, ale i povahou, štěně, které s vysokou pravděpodobností nebude postiženo genetickou vadou. Znovu ale zdůrazňuji, že musí jít o kvalitní a osvědčenou chovatelskou stanici, nikoli pouhé krytí množírny v pozadí.

Pokud si vezmete štěně z množírny, pak možná budete mít úžasný pocit, že jste zachránili psího chudáčka, ale v drsné realitě jste jednak pouze podpořili další množení (kde je poptávka, existuje i nabídka a naopak), jednak vsadili do loterie, jak dlouho a v jakém stavu bude váš nový psí parťák žít. Degenerace z příbuzenských plemeniteb a vrhy vzešlé z geneticky nekompatibilních nebo poškozených psích jedinců jsou totiž následným pravidlem, nikoli výjimkou. Mnoho takto narozených štěňat se nedožije dlouhého věku v důsledku vývojových vad nebo jednoduše podlomeného zdraví od okamžiku početí či z období, které štěňata strávila ještě u množitele. Myslete prosím i na tyto skutečnosti, až budete v hlavě nadšeně přemítat, kolik na „nepapírovém“ štěněti ušetříte...

Psí plemeno?

Řada lidí vybírá konkrétního pejska jen podle obrázku v psím atlasu nebo na základě jediného setkání s jeho živým představitelem...

Na základě úvahy, že jejich pes musí být větší a exkluzivnější než pes souseda, kamaráda nebo kolegy v práci...

Nebo na základě úvahy, že jejich pes musí být plemeno, které nikdo v blízkém okolí nevlastní a všichni budou závidět a obdivovat...

Jakkoli to zní absurdně, výše jmenovaná kritéria výběru mezi lidmi bohužel stále existují.

Je to na palici.

Protože pokud si vybírám jakékoli psí plemeno, pak si musím v prvé řadě být naprosto jistý tím, že se mi nejen líbí a imponuje mi, ale především tím, že ho zvládnu.

Zvládnu – fyzicky i psychicky.

A také tím, že mu dokážu zajistit všechny jeho potřeby, opět nejen fyzické, ale především psychické.

Že si dané plemeno nepořizuji jako doplněk své image nebo lék na svoje mindráky...

Musím vědět, že můj vztah k mému štěněti a čtyřnohému parťákovi nebude o tom, že se po něm budu brutálně válet nebo ho mlátit, abych si „vynutil poslušnost“...

Že ho nebudu zavírat do kotce nebo přivazovat k boudě, protože „tam je jeho místo“...

Že se nebudu chlubit na sociálních sítích, jakou jsem mu „pořídil super klec“ ani triumfálně vykřikovat, že se mi ho konečně podařilo vystrnadit z ložnice, abych „měl svůj klid nebo mohl nerušeně souložit“...

Že o něm nebudu mluvit jako o „tom psovi“, ale mám ve své hlavě i srdci, že „ten pes“ má svoje jméno...

Trošku si na internetu pohledejte a názorné příklady podobných šíleností najdete v konkrétních případech konkrétních lidí, velmi často i s fotografickou dokumentací.

Pro takový typ lidí jsou k dostání pejsci plyšoví nebo akvarijní rybky – obojí nenáročné, s nulovou potřebou mezidruhové sociální komunikace a s možností umístit je mimo dohled.

Rozhodně ne živí psi.

Řeknu to ještě jinak.

Rozhodnutí a ještě před ním poctivá sebeanalýza, zda jsem schopen a ochoten věnovat svému čtyřnohému psímu parťákovi svoji energii, čas a sociální blízkost (fyzickou i psychickou) musí vždy být na prvním místě a vždy být tím primárním faktorem. Až tím druhým pak výběr plemene.

Zažité fámy a nesmysly?

I obří plemeno s vámi může strávit krásný, plnohodnotný a šťastný život v panelákovém bytě.

Skutečně nebude chudák, jak tak často mezi lidmi rezonuje...

Pokud jste spolu, i v uzavřeném bytovém prostoru, komunikujete spolu a spolu žijete. Vnímáte svoji blízkost, jste jedna smečka a je pro vás nejdůležitější právě fakt, že jste spolu.

Spolu fyzicky i psychicky.

Neposíláte svého psího parťáka „na místo“ a nezavíráte ho do klece.

Ani on vás neposílá „na místo“ a nezahání do klece.

A kdykoli projdete kolem něj, aniž by na vás zavrčel nebo po vás dokonce vystartoval, kdykoli ho můžete probudit z hlubokého spánku, aniž by následovala z jeho strany agresivní reakce.

Oh wait...?

Přesně s tím má nemalá část psích majitelů velký problém.

Vím to.

Vím to velmi dobře, protože jim mimo jiné pomáhám dát právě tyto věci zase do pořádku...

Ten hlavní zdroj problému bývá v tom, že si vybrali plemeno, u kterého se předem neseznámili s jeho povahovými specifiky, od začátku s ním komunikovali špatně nebo až pozdě zjistili, že pes je druh sociální a sociální komunikace je jednou z jeho základních životních potřeb.

Nebo zjistili, že jejich „čistokrevné plemeno“ čistokrevné není, protože přece chytře ušetřili a ve skutečnosti jim byl prodán kříženec „po papírových rodičích“...

Jsou věci, které pro svůj život potřebuje každý pes, každé psí plemeno.

Sociální blízkost a komunikaci, smečku, hierarchického vůdce. Svého člověka, rozumného, zodpovědného, emočního a za všech okolností se ovládajícího...

A jsou věci, které jsou specifické pro danou skupinu plemen.

Pro dominantní a fyzicky velmi disponované psy lovecké, pastevecké, molosy... pro plemena malá a miniaturní, od přírody velmi temperamentní a hlasitá...

Pokud svému pejskovi nedáte to, co potřebuje, pak je úplně jedno, jaké plemeno si pořídíte.

Protože každý z nich u vás v tomto případě prožije nešťastný psí život.

A vy s nimi kus toho vašeho lidského.

Můžete mít obrovskou zahradu („My ani nemusíme na procházky, on se tam krásně vyběhá!“), může spát na brokátovém polštářku, mít pozlacený obojek a baštit lanýže („My se o něj tak staráme, u nás se má královsky!“) a přes to všechno si ho první správně hierarchicky disponovaný pes nebo člověk celého šťastného odvede, aniž se za svými majiteli ohlédne – protože jsou pro něj skutečně důležité úplně jiné věci, ne ty, které tak nesmyslně preferujete vy sami...

Budete spát na tvrdé zemi, budete se každý den stěhovat na jiné místo, budete jíst zbytky z popelnic, lidi vámi budou opovrhovat, ale nikdo na celém světě vám nebude schopen odvést vašeho psího parťáka.

Jsou věci pro psí bytost důležité a věci zcela podružné a nedůležité.

On nemá možnost si vybrat svého majitele...

Vy máte možnost vybrat si jeho.

Ale než začnete buď sami nebo v kruhu rodinném mluvit o pořízení psa, proberte nejprve svoji schopnost a ochotu věnovat se naplno bytosti, která má během určitého období vašeho života prožít celý život svůj...

Protože pokud budou vaše pohnutky špatné, pak svůj život neprožije, ale jen přežije.

A plemeno, psí plemeno, nevybírejte podle obrázku v psím atlasu, na základě setkání nebo kvůli potřebě vylepšit si svoji image či navýšit své ego.

Vybírejte na základě rozumu i srdce – obojího je zapotřebí se zeptat.

Je úžasné mít vedle sebe svého psího parťáka a zjistit,co všechno vás učí...

Protože neučíte vy jeho.

Učí on vás...

A já tento článek napsal proto, že kolem sebe vídám a slýchám příliš moc těch smutných lidskopsích příběhů.

Příběhů vzájemného nepochopení a trápení, které mají své počátky dříve, než se cesty člověka a jeho pejska reálně protnou.

A třeba... možná... někomu z vás nebo z vašich příbuzných, kamarádů, kolegů a známých pomůže ujasnit si priority lidskopsího soužití a toho, co je skutečně důležité pro život člověka a psa...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“

 

Myslím si, že vztah malých i větších dětí k pejskům rodinným i psům obecně je velmi důležité téma.

O to víc u těch dětí malých, kterým zkušenosti a vzorové příklady rodičů
formují jejich „psí přístup“ pro celý život...

Asi jste to už také mnozí zažili.

Jste se svým pejskem (na vodítku) venku na procházce a potkáte maminu nebo jiného dospělého s prckem...

Prcek už chodí, třebaže má ještě v zádech kočárek a jakmile zbystří pejska, ožije.

Načež velmi často nastane jeden z následujících scénářů, přičemž žádný z nich není takový, jaký by být měl...

První scénář, doprovázený děsem v očích doprovázející dospělé osoby:

„Rychle pojď sem! Rychle nebo tě pokouše, tomu to kouká z očí!!“

(ano, použil jsem teď jednu z autenticky zachycených reakcí z mého reálného života...)

Co to udělá s psychikou malého dítěte?

Zkušenost, velmi pravděpodobně ne první a zdaleka ne poslední, která dítě „poučí“ o tom, že psi jsou velmi nebezpeční tvorové a mají v životě jediný cíl - žrát malé děti...

A toto „poučení“, oním dospělým člověkem při každé příležitosti pravidelně refreshované a připomínané, se do postupně rozvíjející dětské psychiky zapíše červeným a nesmazatelným písmem.

Setkal jsem se vícekrát  (nebo  mě dokonce kontaktovali pro pomoc) s dospělými lidmi, na které právě tento vzor ze strany jejich rodiče, jiného příbuzného, vychovatele nebo učitele v jejich raném dětství měl naprosto devastující dopad a své fóbie ze psů se nedokázali zbavit ani v dospělosti...

Není tu něco zásadně špatně?

Dítě bez jakékoli negativní zkušenosti se psy (včetně té vnucené výše zmíněnou dospělou osobou) vždy reaguje na setkání s pejskem kladně a beze strachu. A někde v té dosud nezkažené lidské genetice je uloženo, že čím je pejsek větší nebo čím víc připomíná vlka (strach z vlků v lidech skutečně není uložen geneticky, jde o získaný vzorec), tím víc v dítěti probouzí pozitivní pocity.

Ano, opět mluvím i ze své vlastní zkušenosti s „obříkem“ a „vlčkem“.

Malé dítě, nezkažené svým „dospělým vzorem“, vždy reaguje nadšeně a pes, který se mu líbí, pro ně vždy představuje přirozenou autoritu...

Vnímáte, jak do sebe vše zapadá?

Přirozená hierarchie tak totiž funguje napříč druhy a pokud budete pozorně sledovat dětské oči při setkání s pro něj velkým nebo dospělým psem, vždy v nich kromě radosti a údivu uvidíte i respekt...

Přirozený respekt.

Protože mládě každého živočišného druhu, ponecháno svým přirozeným instinktům, neomylně odhadne jinou živou bytost.

Pozná v ní mládě...

Pozná v ní dospělého jedince, kterého je radno respektovat a od kterého se může učit...

Pozná ale také „slabý kus“, nemocného, zestárlého, hendikepovaného...

A když odhodíte všechny společensky pokřivené konvence a budete sledovat svoje mládě nezdeformovaným pohledem, mládě ať už druhu lidského nebo psího, zjistíte, jak velmi rychle dokáže jiného tvora, včetně člověka, odhadnout a zařadit.

Štěně bude někoho respektovat na první dobrou, zatímco jiného ne, i kdyby se rozkrájel nebo na svoji „funkci“ měl sto papírů...

Stejně tak ale i malé dítě.

Bezpečně si zařadí člověka a pejska a pokud nebudete zaslepení, budete to vidět.

Proto pro dítě dospívající/dospělý pes představuje přirozenou autoritu.

Ví to dítě, ví to ten pes a o hierarchii v lidskopsí smečce jsem toho napsal už hodně.

Pokud budete svému dítěti představovat psí bytosti takové, jakými ve skutečnosti jsou, pokud nebudete při setkání s nimi propadat hysterickým záchvatům jen proto, že pes s vámi navázal oční kontakt – pokud se jednoduše budete chovat normálně a ne jako hysterky, pak si i vaše ratolest zachová vůči psímu druhu zdravý a kladný vztah tak, jak je mu od přírody přirozené...

Bohužel, mnozí z rodičů, babiček, dědečků, tet, strýců a produktů vychovatelsko-učitelského ústavu udělají naprostý opak.

A tak, jako potkávám děti, míjející mého pejska (nebo pejska mého klienta) s rozzářenýma očima a komentářem „Tyjo to je krásnej pes...!“, potkávám i děti jiné.

Děti ječící hrůzou a brečící na celé kolo, na pokraji smrti vyděšením a s právě probíhající čistokrevnou hysterickou atakou...

Děti, vláčené svým dospělým doprovodem za ruku pryč, s nenávistným pohledem směřovaným na mne nebo pejska, kterého mám právě na vodítku.

Já vím, tohle už je extrém – bohužel však extrém reálný a neopakující se „maximálně jednou za deset let“, nýbrž mnohem, mnohem častěji.

A nemůžu za něj já.

Ani můj (klientův) pes.

A už vůbec ne to vyděšené malé dítě s úspěšně nastartovaným traumatem na celý život...

Za celou tuto šílenost může jen a pouze ten, kdo ji vyvolal, protože čisté dětské duši psy představil jako kousavé a vysoce nebezpečné bestie...

Ale protože lidská hloupost si vždy najde nějakou cestu, tak zde máme ještě druhý scénář:

„Jé hele pejsek! Běž si ho pohladit!!“

(ano, také nyní jsem použil jednu z autenticky zachycených reakcí z mého reálného života...)

A malý prcek, ještě nemotorný a nekoordinovaný, se rozběhne přímo proti psímu čumáku...

Tohle psi fakt „milují“.

Stejně jako já.

Stejně jako všichni rozumní a předvídaví psí majitelé.

A pokud jsme rozumní, předvídaví a dostatečně pohotoví (což nám všem vřele doporučuji!), včas natěšené lidské mládě odkloníme od velkého problému a jeho dospělému doprovodu zkusíme vysvětlit, co je a co není dobrý nápad.

Zkusíme, přestože se velmi často obratem dozvíme, že tedy určitě máme agresivní psí bestii, proč tedy nemá náhubek a že nemáme rádi děti...

Pokud mám čas a prostor, dám tomu druhou šanci a vysvětluji (aby to lépe pochopili svými vlastními myšlenkovými procesy), že můj pes není veřejný majetek a že by se jim asi taky nelíbilo, kdybych se sápal po jejich potomkovi a chtěl si ho pohladit...

„No to je přece něco jiného!!!“

Ne, není, milí rodiče, prarodiče, školkoví vychovatelé, školní učitelé a všichni další, jichž se to týká.

Je vždy zodpovědnost naše, aby nedošlo naší vinou k lidskopsímu problému a pokud jako majitelé psů uznáme za nutné zabránit nevyžádanému fyzickému kontaktu kohokoli, kdo bez dovolení naruší náš osobní prostor, s naším čtyřnohým parťákem, pak je to naše nejen právo, ale i povinnost. Prosím respektujte ji, nebuďte vůči nám drzí a zbytečně arogantní a berte to tak, že jsme v dané situaci napravili hloupost nebo neznalost vás samých a zabránili třeba právě tomu, aby někdo neměl zbytečný psychický nebo fyzický problém do dalšího života. Protože stejně, jako byste zcela pochopitelně bránili nevyžádanému kontaktu někoho cizího se svým dítětem nebo partnerem a bránili by se i oni sami, tak vezměte na vědomí, že naprosto to samé můžeme udělat my jako psí majitelé nebo naši psi samotní. Děkujeme za pochopení.

Shrnu to.

Z mého pohledu je výchova malých dětí ke správnému vztahu k pejskům vlastním i cizím obrovsky důležitá, protože se s nimi budou setkávat po celé svoje dětství, dospívání i život dospělý.

A stejně jako u pejsků, i u nich, pokud zkazíme „socializaci“, spustíme velký problém.

Za svůj život jsem potkal řadu dospělých, kteří nenáviděli psy nebo se jich k smrti báli jen proto, že jim v jejich dětství setkání s některým z nich spustilo životní trauma.

Buď zafixováním představy psa jako „nebezpečné kousavé bestie“ nebo vyvoláním situace, kdy skutečně k pokousání došlo.

Pokřivování reality mívá dalekosáhlé důsledky a odnášejí to vždy ti nevinní nebo snadno ovlivnitelní, to platí ve všem v lidském životě.

A jak se budete k pejskům chovat vy sami, tak se k nim bude chovat i vaše dítě...

Víte, nedávno jsem tu měl na svém individuálním výcvikovém servisu se štěnětem velkého pasteveckého plemene celou rodinu.

Dva dospělé, dvě děti v pubertálním věku a prcka, který sice už chodil a mluvil, ale pořád to bylo ještě hodně malé dítě s tím kočárkem v zádech (přiznávám, na jeho věk jsem se neptal a u dětí věk odhaduji přetěžko, tak ho přiblížím aspoň takto neohrabaně, protože je to důležité pro kontext)...

A každému bych přál některé věci vidět na vlastní oči.

Protože ten malý byl ve vztahu ke svému tělem už velkému psímu parťákovi (když se štěně postavilo na zadní, bylo o víc než hlavu větší než ten klučina) naprosto bezprostřední, smál se a byl šťastný, když ho štěně vehementně olizovalo...

Ale byl také neskutečně vnímavý a všechny nás překvapilo, jak pozorně vše registroval a kolik věcí, aniž bych mluvil přímo na něj, ode mne pochytil.

Třeba má netradiční oslovení pejsků, která používám a která tak dobře znají moji klienti (i jejich pejskové)...

A ještě něco se naučil.

Ocituji teď fragment zprávy, kterou mi dva dny po skončení individuálu poslala moje klientka:

„Náš Toník dnes napomínal babičku. Babi, nekřič na tu Bellu, pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“

Tohle mě neskutečně dojalo.

Nikdy nepodceňujte ani velmi malé děti, dovedou být až nečekaně pozorné a vnímavé...

A co si v tomto věku uloží do hlavy, na to už, stejně jako štěňata, nikdy nezapomenou...

Mějte to prosím na paměti - vždy, když budete své nebo cizí děti učit, jak se chovat k pejskům a živým bytostem obecně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?

 

Často se mne moji klienti ptají (a objevil se tento dotaz i u mého minulého článku), jak naši psí parťáci vnímají hádky svých lidí, zda jako boj o moc nebo hierarchickou pozici ve smečce, jak vnímají „fyzickou“ či „hlasovou“ korekci dítěte rodiči, zda psi žárlí...

Tak si to teď pojďme všechno rozebrat ne z pohledu lidského, ale pohledu psího.

Na začátek je dobré si znovu připomenout, že základním zákonem psího sociálního chování je hierarchie. Hierarchie v čistě psí smečce stejně jako hierarchie ve smečce lidskopsí, tedy ve společenství psa, jeho majitele a jeho rodiny. Jinými slovy řečeno naši pejskové nevnímají pouze hierarchický vztah „já pes versus jiný pes“, ale také vztah „já pes versus člověk“.

Druhou velmi důležitou skutečností je psí vnímání lidských emocí, o kterém jsem již také mnohokrát mluvil a psal. Emocí negativních (například nervozita, rozhození, nejistota, agresivita, zlost) i emoci pozitivních (například klid, nadhled, sebejistota). Jedná se o primární signály, podle kterých si každý pes udělá základní úsudek o tom, kdo je živá bytost v jeho blízkosti – jiný pes, jakékoli zvíře, člověk.

Z toho plynou následující důsledky.

Pokud pes zažívá v přítomnosti svých lidí hádky, „dusno“ nebo „italské manželství“, rozhodně mu to nedělá dobře.

Jednak z hlediska emocí, protože partnerské pořvávání z jedné nebo obou stran, atmosféra nervozity, zloby a agresivních výpadů slovních nebo fyzických nemůže dělat dobře nikomu v bezprostředním okolí. Pokud má pes možnost, odejde. Pokud tuto možnost nemá, protože je s těmito lidskými miláčky uzavřený v omezeném prostoru, pak je vždy zle.

Jak tak často zdůrazňuji, pes je zrcadlem svého člověka.

A pes s agresivními vzorci chování velmi často kopíruje jen svého člověka nebo své lidi...

Stejně jako dítě agresivních rodičů bude nejpozději v pubertě buď zakřiknuté a nekomunikující s okolím nebo naopak agresivní vůči svému okolí, stejně i pes vyrůstající v takovém prostředí se podle svého plemene a povahy buď vnitřně zhroutí nebo začne být útočný vůči svému lidskopsímu okolí.

Jsou to přirozené důsledky (u dětí i psů), plynoucí z vlivu těch, ze kterých si berou příkladové vzorce chování. Jde o základní přírodní princip nápodoby a učení a opravdu není náhoda, že děti nebo psi vyrůstající v prostředí správných příkladových vzorců jsou ve svém dospívajícím/dospělém věku naopak pohodoví a sociálně správně komunikující...

Dalším, z psího pohledu negativním důsledkem lidských partnerských hádek, bývá nefunkční lidskopsí smečka.

Opravdu máte někteří z vás pocit, že čím víc budete řvát, čím více budete ponižovat svého pejska nebo partnera/partnerku, tím budete lepším vůdcem smečky?

Opravdu máte pocit, že fungující smečka je o tom, že se její vůdce neustále „pere“, je výbušný, konfliktní a totální magor?

Někteří z vás ten pocit bohužel opravdu máte, jinak byste se nechovali tak, jak se chováte – a vůbec se nejedná o výsadu výhradně mužskou nebo ženskou...

Svoji schopnost být pro svého psího parťáka (parťáky) skutečným majákem a vůdčí osobností rozhodně neukážete tím, že svoji lidskopsí smečku budete neustále komandovat a vnášet do ní neklid, nervozitu a strach.

Cítili byste se vy sami v ovzduší neklidu, nervozity a strachu dobře?

Pokud nejste masochista, pak určitě ne.

Přírodní psí smečka, ve které by se takto začal chovat vůdčí jedinec, by jej velmi rychle ze smečky vyhnala nebo zabila a nahradila někým normálním.

V přírodní psí smečce, v jejímž čele stojí schopný jedinec, je tento podporován.

Ve fungující lidskopsí smečce je z pohledu psího stejně tak podporován i její vůdčí jedinec, ať už je to muž nebo žena. Nezáleží na pohlaví, záleží na schopnostech, komunikativnosti a síle osobnosti.

Jakékoli konflikty mezi lidskými partnery jsou z psího úhlu vnímání znepokojujícím signálem, že „vůdce smečky“ nefunguje tak, jak má. Jeho pozice je zpochybňována, není jistá a probíhající lidské konflikty smečku rozhazují jako celek a stejně tak i každého jejího psího člena.

Každý „boj o moc“ ve smečce je jejími členy vnímán negativně, jde o období nejistoty, nestability a zjitřených emocí. Jakmile tento čas pomine a smečka má opět stabilního vůdce, nastává čas klidu a negativní emoce zmizí.

A úplně stejně vnímá dění ve své lidskopsí smečce každý váš pejsek.

Zkuste si z toho vzít poučení a přestaňte se hádat kvůli hloupostem, protože máte mylný pocit, že se to přece týká jen vás dvou.

Vůbec se to netýká jen vás dvou.

Dopadá to bohužel (a zcela pochopitelně) na každého, kdo je vám poblíž.

Na vašeho pejska, na vaše dítě...

Nemusí vás být jen slyšet.

Stačí ty negativní emoce ve vzduchu, v uzavřeném prostoru...

Je to daleko silnější, než si myslíte, věřte mi.

A může nastat situace, kdy to fakt přeženete a pokud budete mít patřičně naladěného psa, tak jednomu z vás přistane za krkem.

Buď proto, že už mu jednoduše taky rupnou nervy...

Nebo vyhodnotí, že vám ten druhý ubližuje...

Může se to stát a stává se to.

Myslete na to a než k tomu dojde, hodně rychle se vzpamatujte...

O psech a dětech už jsem toho také napsal hodně.

Mimo jiné i o tom, že pokud lidské štěně udělá chybu vůči dospělejšímu psu, dostane se mu právě od něj psího poučení, aby stejnou chybu již nezopakoval.

Stejně tak ale máte z psího pohledu právo (a to dokonce právo přednostní, pokud jste na správné hierarchické pozici!) své lidské štěně poučit a zkorigovat vy sami. Poučit a zkorigovat – nikoli zpráskat do bezvědomí! Protože pokud neudržíte svoje nervy nebo emoce na uzdě a začnete ujíždět, bude váš rodinný pejsek tím prvním, kdo to „štěně“ půjde bránit...

Vím přesně, proč při tolika příležitostech lidem říkám: „Svého pejska máte proto, aby on učil vás, nikoli vy jeho.“

Pokud správně a ve správném okamžiku poučíte svého potomka, že udělal chybu, pes to vždy přijme jako vaši správnou reakci a v jeho očích hierarchicky stoupnete.

Stejně tak, pokud takto poučíte štěně nebo jeho samého.

Pokud si ze svého potomka uděláte hromosvod své frustrace, pak to pes vždy vyhodnotí jako vaší slabost a zachová se podle toho.

Stejně tak, pokud to samé uděláte vůči štěněti nebo jemu samému.

Jednoduché a prosté.

Rozdíl mezi hierarchickým poučením a tupou agresí.

A na závěr se koukneme na oblíbené „náš pes žárlí“...

Žárlí lidé.

Na svého partnera/partnerku, na úspěch, finanční možnosti či moc někoho jiného.

Dokonce mnozí žárlí na pejska svého partnera/partnerky, neb prý „ho/ji má radši než mě...“

V tomto smyslu pes nežárlí.

Jistě, pokud se budete objímat s někým blízkým, řada pejsků se toho bude chtít také zúčastnit – ale ne proto, že by žárlili, nýbrž proto, že vnímá ty jemu tak příjemné pozitivní emoce lásky a fyzického kontaktu.

Pokud mu nebude váš partner/partnerka po chuti, pokud mu/jí nebude důvěřovat, dá vám to najevo. Nikoli ze žárlivosti, ale jen a pouze proto, že dotyčné/mu nevěří.

Znovu si vzpomeňte na první psí přikázání.

„Princip hierarchie ctíti budeš.“

Když váš pejsek zavrčí na vašeho partnera, nehledejte za tím lidskou žárlivost.

Hlavně v počátku nového partnerského vztahu je váš nový partner/partnerka někým, kdo teprve musí prokázat, že ve vaší smečce vůbec být může.

Problém je v tom, že vy si nového člověka z psího pohledu naprosto nepochopitelně hned pustíte do bezprostřední blízkosti (samozřejmě, kolikrát rovnou do postele:)), aniž je dotyčný podroben „testu způsobilosti“. Kolikrát přitom uděláte chybu, o které váš psí parťák ví už od začátku, od začátku vás na ni upozorňuje, ale vy se umanutě držíte svého a za jeho vrčení na vetřelce ve smečce ho vykážete za dveře...

Tohle fakt není psí žárlivost.

A jednou to opět uděláte a onen vetřelec vás okrade... zmlátí... znásilní... zabije...

Pes to vždycky pozná a vysvětluji to lidem už tolik let...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

 

Ve svém dnešním článku chci napsat pár slov o fenoménu, který mnoha psím majitelům dojde až po nějakém čase.

O fenoménu, který bohužel dokáže negativně ovlivnit vztah člověka k jednomu či více z jeho pejsků.

Budu mluvit o tom, jak důležité je správně pojmout a vstřebat princip psí hierarchie, aby se netloukl s přirozeným sklonem člověka vidět všechny členy své psí smečky na stejné úrovni...

Je to samozřejmě těžké.

Na jedné straně je sociální pohled a chápání psího druhu, na straně druhé sociální pohled a chápání druhu lidského.

Psí společenské uspořádání je založeno na čistě pragmatickém hierarchickém principu, kdy jsou jedinci smečky navzájem provázáni vztahy nadřazenosti a podřízení a kdy na samém vrcholu pyramidy je vůdčí jedinec nadřazený všem.

Na druhé straně pak je pohled psího majitele, kdy má člověk vždy tendenci k rovnostářským tendencím, tedy „všechny svoje pejsky vnímám stejně“...

A s tím je pak svázané základní dilema.

„Můj pejsek beta ve smečce až na druhém místě po pejskovi alfa... chudák malý... je to na něm vidět, jak je z toho smutný... musím mu to nějak vynahradit, tohle přece nejde...“

Posloucháte teď mnozí sami sebe?

Tohle je ten průšvih.

Protože psi toto dilema nemají a neřeší...

Jakkoli je to pro mnohé lidi podivné, i ten poslední pejsek ve smečce je šťastný a spokojený, protože pro něj je důležitý fakt, že do smečky patří.

Že je její součástí.

Třebaže na posledním místě, ale v případě potřeby i tak za ni položí život.

A žádný příslušník smečky neřeší, „jak je to nespravedlivé, že někdo je výš a jak je to možné, někdo níž a je proto chudák... a někdo je úplně nejvýš, šmejd jeden“...

Protože to vůbec není nespravedlivé.

Takto hierarchické společenství prostě funguje.

Pokud by bylo založeno na základě oblíbenosti (jé, ty jsi zábavný a vtipný) nebo exteriéru (jé, ty vypadáš děsně cool), nikoli na základě skutečných schopností, velmi rychle by přestalo existovat...

Nepřipomíná vám to čirou náhodou něco z vašeho (našeho) současného života? Života, kdy „schopnost“ jednotlivců je posuzována jejich vnějším (photoshopem a drahými obleky na míru patřičně upraveným) vzhledem a marketingovou prezentací? Ano, tak tohle náhoda opravdu není a také důsledky tomu odpovídají...

Psí společenství, stejně jako společenství jiných sociálně žijících zvířat, je a musí být postaveno na reálných schopnostech a je a musí být vedeno reálně schopnými jedinci.

Tak to v říši zvířat (na rozdíl od společností naší, bohužel) bylo, je a bude.

Problém nastává, pokud tento princip a pohled není schopen pojmout majitel dvou a více psů...

Vzniklý problém má dva nejčastější spouštěče.

Prvním z nich bývá „máme nové štěňátko, ono je tak roztomilé“ a následný stav, kdy starší pes je následně v pozornosti zcela odsunut do pozadí. Pes, který v daném okamžiku je a minimálně nějakou dobu ještě bude v psí hierarchii jednoznačně na vyšší pozici, je ze dne na den odsunut pryč, protože majitel si pořídil pejska nového a veškerou svoji energii soustředí na to voňavé, miloučké a vyleštěné štěňátko, doposud bez jakéhokoli exteriérového škrábance...

Tož takhle opravdu ne, vážení.

Pokud uděláte to, co jsem právě popsal, pak velmi rychle dosáhnete ne funkční lidskopsí smečky, ale stavu, kdy se buď starší pes začne vůči štěněti tvrdě fyzicky vymezovat (protože svým upřednostňováním štěněte boříte základní hierarchická pravidla smečky) nebo se úplně stáhne do sebe a zbytek svého života dožije v sociální izolaci, kdy jste jednoduše jednoho pejska vyměnili za jiného...

Pamatujte si prosím a dodržujte pro každého pejska na světě přirozený přístup, kdy starší pes je hierarchicky nadřazený štěněti a tedy z vaší strany upřednostňován – krmení, pohlazení, veškerá manipulace. Odměnou vám pak bude poloviční práce při výchově psího prcka, kdy vám dospělý a již v mnoha ohledech zkušený psí parťák velice pomůže a ušetří spoustu času, práce a energie. Plus s obrovským bonusem navíc, kdy budete mít oba (všechny) svoje pejsky šťastné, protože jejich život a zařazení budou přesně odpovídat psímu naturelu.

Druhým nejčastějším spouštěčem je vnitřní konflikt člověka - lítost versus psí hierarchie...

Pořídíte si k v té době již dospělému pejskovi štěňátko.

Čas ubíhá, ze štěňátka se stává psí dorostenec a začíná přebírat vyšší pozici vůči mezitím již zestárlému/oslabenému pejskovi...

Nebo pejskovi v plné kondici, který u svého člověka byl jednoduše dřív.

A psí majitel se na to dívá a duši mu svírá bolest a lítost „chudák, teď je na konci smečky... mně je ho tak líto... no, tak mu budu nadále dávat ve všem přednost...“

A oba (všichni) jeho pejskové to cítí a v hlavě mají zmatek, protože proč ta lítost a nejistota? Vždyť takhle to  my pejskové přece máme, hierarchie se mění na základě momentálních dispozic, nic není napořád.

Prosím, respektujte přirozený psí řád a sociální pravidla.

Respektujte správné hierarchické uspořádání psí smečky a podporujte je.

A pokud máte pocit, že byste to nedali, že by vám bylo vašeho prvního pejska líto, že byste na něj vrhali lítostivé pohledy a v jeho pohledech viděli zklamání a ponížení (třebaže by tam v reálu nikdy nic takového nebylo, pokud byste svoji lidskopsí smečku vedli správně) – zkrátka pokud budete mít pocit, že byste to nedali, pak prosím pěkně znovu zvažte pořízení dalšího psího kamaráda k tomu stávajícímu.

Stejně tak v případě, kdy by ten první pro vás ztratil svoji cenu... protože nový model psíka...

Nikdy si nepořizujte dalšího pejska jen proto, aby „se ten první nenudil“.

Protože je to jeden z nejpitomějších důvodů, jaké vůbec existují a až pozdě zjistíte, že se nezlepšilo vůbec nic a „nudící se“ pejsky máte najednou dva...

Nikdy si nepořizujte dalšího pejska jen proto, že jich chcete mít hodně.

Protože přesně takhle začínají případy končící jejich postupným odebráním úřady...

Pokud budete v sobě mít psí gen, jednoho krásného dne zjistíte, že pokud se dokážete ke svému pejskovi naplno chovat tak, jak je mu přirozené, pak pro vás ideálním počtem psích parťáků bude jeden jediný – a úplně stejně to bude cítit i on.

Potlačit v sobě pocit, že druhý z vašich pejsků je tak či onak utlačovaný a vám to nedělá úplně dobře, protože je vám ho líto a tíži vás svědomí, je zatraceně těžké...

Ne každý to zvládne na 100 % (a cokoli méně je málo) a pocity lítosti nebo černého svědomí jsou integrální součástí každého psychicky normálního lidského jedince.

Vztah a láska u lidí vždy převládnou nad čistou hierarchií, je to součást lidské povahy.

Čistá hierarchie u psů vždy převládne nad vztahem a láskou, je to součást psí povahy.

Mějte to prosím na paměti a než si pořídíte dalšího pejska, poctivě se zamyslete a poctivě si odpovězte na otázku, co je u vás silnější.

Protože z různých lidskopsích příběhů vím, jak je pro člověka jednoduché spadnout do okouzlení novým voňavým štěňátkem a zcela zapomenout na svého starého psího parťáka, který vás pak sleduje smutným pohledem z kouta místnosti... stejně jako se probudit do zjištění, že psí hierarchie opravdu není rovnostářství a jednoho ze svých psích parťáků prostě budete muset hierarchicky upřednostňovat, aniž přitom utrpí váš vzájemný vztah...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Energetická pole

 

Přišel mi tento týden dotaz do Poradny a po jeho přečtení jsem si řekl, že by nebylo špatné napsat na jeho základě samostatný článek... pojednání svým obsahem volně navazující na můj nedávný „Šestý smysl“...

Čas od času se mne na podobné věci totiž ptají i moji klienti a bývají překvapeni (k mému překvapení), že existuje něco jako vnímání a předávání energií.

Existuje...

A stejně, jako energetická pole vnímají psi a jiná zvířata, můžeme ji vnímat i my lidé.

A stejně tak ji i předávat...

Samozřejmě, mnoho lidí se těmto principům brání, označují je za v současné době tolik oblíbené „fake news“ a protože nemají další argumenty, reagují agresivním „nebudeme se o tom dál bavit“.

Je to velmi hloupé.

Protože nejde o něco, na co si můžeme sáhnout nebo vnímat svými pěti „vědecky doloženými“ pěti smysly?

Přesto jde o cosi, co může vnímat každá živá bytost...

Nás ani naše pejsky nevyjímaje.

Jsou prostředí, kde se necítíme dobře.

Místa, která obsahují negativní energii...

Lidé, kteří předávají negativní energii...

Mnozí z vás zažíváte zvláštní negativní pocity na určitých místech nebo v přítomnosti konkrétních lidí. Neumíte je exaktně popsat, ale instinktivně z nich chcete uniknout a jakmile se vám to podaří, okamžitě se vám uleví.

Psi vnímají negativní energii extrémně silně.

Vnímají ji z určitých lokalit stejně jako z určitých lidí.

A vůbec se v takovém prostředí necítí dobře...

Každá lokalita do sebe nasává energii – pozitivní i negativní. Ale nic na světě není černobílé.

Plemeno: podobá sa na Šedýska
Pohlaví: fenka
Stáří: 12 let
Kastrace: 5, cisársky rez
Dotaz: Dobrý deň pán Dostál.Máme(so synom)psíka,ktorý prišiel k nám po smrti svokra. Je to úžasný psík, pokojný, priateľský, či k ľuďom alebo iným psíkom,dokonca už aj cudzie mačičky má rád,počúva na povely. Avšak,odmieta ísť na cintorín.V júni mi zomrel manžel, tak ju tam občas brávam. Je to trošku do brehu, myslela som, že to bude tým, že nevládze, tak som vždy počkala nech si odpočinie a akotak prešla k hrobu. Tam si ľahne a pokojne čaká. Ale včera sa zaťala ako mulica! Síce som ju prehovorila, ale už ju tam nevezmem. Posledný polrok keď už sa manželovi priťažilo sa upla na mňa.Aj keď sme boli doma všetci, mala som ju v pätách.
A teraz moja otázka: Cítia psíkovia tú smutnú(negatívnu?) energiu? a preto na cintorín nechce, ale hocikde inde nemá problém? Ďakujem.

Odpovídám: Ano, cítí - energii místa i energii (emoce), kterou v danou chvíli vnímají ze svého člověka...

Pokud se však budeme konkrétně bavit třeba o hřbitovu (ke kterému je směřován dotaz pisatelky), pak nemusí jít vždy o jednoznačně negativní energii.

Když zajdete na hřbitov (libovolný a klidně si to sami zkuste), budete mít buď nepříjemný pocit stísněnosti nebo naopak pocit vnitřního zklidnění. Negativní versus pozitivní (smrt a děje kolem ní nemusí být jen tragédiemi, mohou být i vysvobozením) energie a její vliv na vás samotné...

Psi vnímají i tuto energii a pokud je pro ně negativní, odmítají na některá místa chodit nebo se jim jednoduše vyhýbají.

Jak jsem se tu už před lety přiznal, byl jsem obdařen jistými schopnostmi a v jedné fázi svého života jsem se více věnoval detekcím míst s negativní energií.

V jednom případě, kdy už se tato fáze kryla s mým životem pejskařským, si mě objednali lidé, jejichž pes se v široké otevřené chodbě jejich velkého staršího domu důsledně vyhýbal určitému místu. Celou chodbou procházel bez problémů středem, aby pak jedno (a vždy naprosto stejné) místo obešel podél jedné nebo druhé zdi. Na vizuální ani hmatový vjem se toto místo nijak nelišilo od zbytku chodby, nebyl pod ním žádný dutý prostor.

Ale detekční virguli mi to málem vyrvalo z ruky...

Mému dávnému známému kdysi doma zemřel pejsek. Lehl si na jedno místo v pokoji a už se neprobudil.

Za nějakých čtrnáct dní k nim přišla návštěva se svým pejskem. Běhal po pokoji, pak se najednou zastavil přesně na onom místě a doslova ztuhl. Museli ho po chvíli zvednout a odnést stranou, aby se vrátil do normálu...

Poznal jsem ve svém životě lidi, na kterých se dlouhodobý pobyt v energeticky negativním prostředí podepsal naprosto příšerně a jeho prokletí je provázelo i mnoho let poté...

Poznal jsem psy, kteří se ve společnosti svých energeticky negativně nabitých lidí psychicky doslova zhroutili...

Potkal jsem a potkávám lidi, kteří (někteří vědomě, jiní nevědomě) vysávají energii ze všech živých bytostí ve své blízkosti...

Proto se záměrně vyhýbám velkým davům nebo stísněným prostorám, kde se negativní energie mnohanásobně zesiluje. Stavím kolem sebe psychickou zeď, jakmile vycítím „energetického upíra“ a střežím se dotyku nebezpečného člověka. Protože vnitřní energie každé živé bytosti je pro ni nenahraditelná a pokud o ni přichází, stává se extrémně zranitelnou a manipulovatelnou.

Jsou lidé, kterým bych nikdy v životě nedovolil sáhnout na mne nebo mého pejska.

Veliký průšvih ale je, že o svoji energii můžete přijít i nekontaktním způsobem. Na dálku. Aniž si to uvědomíte, aniž o tom budete vědět... poznáte až důsledky.

Psi jsou energetičtí příjemci, stejně jako jsou i energetičtí dárci.

Pokud na ně budete přenášet svoji negativní energii, převezmou ji do sebe a postupně je zničí – stejně jako vaše vnitřní démony a bolesti. Pokud se na ně bude přenášet negativní energii prostředí, ve kterém delší dobu žijí, převezmou ji do sebe a začnou hodiny koukat do zdi...

Každý dotek energeticky negativního nebo slabého člověka je oslabí.

Každý dotek energeticky pozitivního nebo silného člověka je posílí.

Když se naučíte vnímat energii svého psího parťáka, bude vás posilovat tak moc, jak si ani neumíte představit. Posílí vaši vnitřní sílu a energii, vaši imunitu, psychickou i fyzickou odolnost...

Ale jen za předpokladu, že budete tuto energii vracet.

Fyzikální zákon zachování energie je o rovnováze.

Energie se nikde neztrácí ani nevzniká z ničeho, jen se mění v jinou.

Platí to i pro „neviditelnou“ energii psychickou. Pokud budete jenom brát a nevracet zpátky, zdroj energie vysajete, ať už je jakýkoli...

Negativní energie oslabuje a psi se jejím místním i živoucím generátorům snaží vyhnout.

Pozitivní energie posiluje a každý pes vyhledává její zdroj.

Vnímáte, co se děje, když pohladíte pejska – ať už svého nebo cizího?

V případě souznění cítíte, jak se k vám psí tělo přitiskne, zvláční a mezi vaší rukou a jeho tělem proudí pozitivní energie...

V případě osobnostní nekompatibility vidíte, jak se psí tělo vzpouzí, tuhne a říká „já nechci“...

To samé platí i o kontaktu mezi dvěma lidmi.

Už se vám stalo, že jste měli bytostný a hluboký odpor  fyzicky se dotknout určitého člověka?

Nebo vám po podání ruky projel tělem mráz doslova odshora dolů?

Určitě nejsem zdaleka sám, kdo ve svém životě obojí už zažil.

To samé cítí i psi...

Psychická energetická pole jsou neskutečně silná a ve vzájemné interakci se ovlivňují navzájem, mezi živým i neživým.

Energie míst, energie bytostí, energie vesmíru.

Pokud se váš pejsek některým místům nebo lidem cíleně vyhýbá, není za tím vždy jen fyzické varování nebo špatná zkušenost.

Jen vnímá energii.

Můžete ji vnímat i vy.

Je dobré se některým jevům otevřít a přijmout jejich existenci...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Šestý smysl

 

Ne, nebudeme se dnes bavit o známém stejnojmenném (a mimochodem velmi povedeném)
psychologickém hororu režiséra M. Night Shyamalana.

Dnes si budeme chvilku povídat o „šestém smyslu“,
jehož význam je asi více pochopitelný pod slovem „intuice“...

Schopnost intuice mají všechny vyšší živé bytosti, tedy i lidé a psi.

Na rozdíl od jasně definovaných a experimentálně jednoznačně dokazatelných pěti základních smyslů, kterými jsou zrak, sluch, hmat, čich a chuť, je „šestý smysl“ něčím, co touto metodikou dokázat nelze. Právě proto jej značná část lidí neuznává, označuje jej jako nesmysl, a to bohužel nejen u sebe a jiných lidí, ale i u svých psů.

Intuice ale skutečně existuje.

A dá se říci, že psi (respektive zvířata obecně) ji využívají velmi často, vědomě a když je zapotřebí, poslechnou její varování...

Intuice v žádném případě není přenos myšlenek, jak někdy bývá mylně uváděno nebo jak si to mnozí vysvětlují.

Není jednoduché pojem intuice vysvětlit, přesto se o to teď pokusím...

Nejprve je však třeba oprostit se od čistě materialistického pojetí světa, kde platí jen to, co vidím, slyším, cítím. Na co si mohu sáhnout, co dává logický význam.

Pokud by ale svět byl postaven pouze na těchto principech, byl by prostředím neustálých karambolů a neštěstí.

Nefungoval by.

A protože v okamžiku, kdy vás začne něco fyzicky likvidovat (srazí vás, zakousne vás, spadne na vás), už bývá na záchranu pozdě, funguje u všech vyšších živých bytostí právě ona již několikrát zmíněná intuice...

Intuice, jejíž princip by se dal  nejjednodušeji vysvětlit jako jakási neviditelná a nehmotná interakce mezi dvěma subjekty. Informace námi jinak přijímaná a zpracovaná.

Varování.

„Pozor, číhám na tebe...“

„Pozor, tady je to nebezpečné...“

„Zastav se a nechoď dál...“

Intuice dnes a denně nespočetným živým bytostem zachrání zdraví nebo život.

Ušetří je následků špatného rozhodnutí.

Problém je bohužel v tom, že schopnost intuice ztrácíme v přímé úměře s tím, jak se „civilizujeme“ a přicházíme o svoje vrozené přírodní dovednosti...

Denně jsme otupováni stále stejnými stereotypními a rutinními činnostmi, kdy přestáváme vnímat a přemýšlet.

Denně jsme otupováni účelovou masírkou vrchnosti, že na nic nemusíme dávat pozor a nic nemusíme řešit, protože na vše existuje nějaký zákon, nařízení a vyhláška. Nemyslete, neřešte, poslouchejte. Individualita je špatná, stádnost správná.

Denně jsme vědomě i podprahově masírování reklamami, které nemají jiný účel, než nám vytvořit v mozku předem určené asociace.

A tak dochází k neuvěřitelným událostem...

Člověk s dostatečně osekanými rozhodovacími schopnostmi a připravený o přirozené vzorce chování vleze do výběhu tygrům, skočí ze skály do vodní nádrže plné kamenů skrytých pod hladinou nebo začne dráždit velkého pasteveckého psa.

Člověk, dostatečně odtržený od přírody a společností, naočkovaný do levelu „člověk je nejchytřejší, ovládá planetu a vše, co se na ní děje“, pak s němým úžasem sleduje, jak dovede být příroda ničivá, a to, že jeho domácí zvířata už minimálně půl hodiny projevují značný neklid a chovají se fakt divně, jde totálně mimo něj. A místo toho, aby se někam schoval (což kromě intuice indikuje i zdravý rozum), je schopen s nadšenými výkřiky „jéé mámo pocem tos neviděla“ točit z bezprostřední blízkosti rozbitého okna s ostrými střepy tornádo – ne, to vážně není odvaha, to je jen nebetyčná hloupost, absolutní ztráta logického uvažování a pudu sebezáchovy...

To všechno jsou totiž situace, kdy zdravého nezdegenerovaného jedince jakéhokoli druhu intuice varuje.

V hlavě mu rotují červená světla a alarmy jedou na plný výkon.

„Ne! Nedělej to, k čemu se právě chystáš!“

Protože mezi zdrojem ohrožení a živou bytostí právě probíhá přenos informace „nebezpečí“.

A příjemcem této nehmotné informace – informace, která není vidět, není slyšet a není cítit, je právě intuice...

Šestý smysl.

Přirozený systém varování, který není radno podceňovat a jemuž je dobré naslouchat...

Naši psi tuto schopnost ještě neztratili.

Zdaleka ne vždy, když váš pejsek váhá vstoupit do nějakého prostředí, je to dáno jeho vjemem zrakovým, sluchovým nebo čichovým.

Velmi často se jedná o čistou intuici.

„Něco tam není v pořádku.“

A dá vám to najevo – mnohdy velmi razantně...

Jenže vy jste přeci jeho pánečkové a paničky a on vás musí bezpodmínečně poslouchat, že?

A za pět minut nato na vás spadne strom...

Za půl hodiny potkáte stádo divočáků...

Vylezete z bytu a před domem vás skolí infarkt...

Fikce? Fake news? Konspirační teorie? Všemu, co neodpovídá určenému standardu a nařízené pravdě, se vysmějeme - hahaha?

Ne.

Je to realita běžných dnů, kterou vám potvrdí ti, kteří ji přežili.

Mnozí jiní tu možnost už ale nemají...

Intuice, onen „šestý smysl“, „tušení“... skutečně nejde o pojmy z říše psychiatrických diagnóz. Funguje a je dobré tuto schopnost rozvíjet, nikoli ji potlačovat.

Protože intuice má obrovskou sílu pomoci tomu, kdo jí naslouchá...

Jednou vám může zachránit zdraví nebo život.

Může zachránit zdraví a život vašemu blízkému, vašemu pejskovi nebo úplně cizímu člověku.

Může určit osud velkého počtu lidí, velkého počtu zvířat, všech našich psích parťáků.

„Ne!“ vyřčené vaší intuicí a následně vámi i respektované může zachránit víc, než si vůbec uvědomujete...

Třeba i to, že na svého pejska nenecháte sahat špatné lidi a nebudete to trapně vydávat za socializaci, protože jednou předaná negativní energie v čisté psí duši zůstává už navždy.

Budete daleko víc poslouchat to, co vám říká vaše srdce, než to, co vám říká vaše ego, finanční zájmy a potřeba se zviditelnit.

Právě proto velmi pozorně naslouchám intuici své, svých psích parťáků i pejsků svých klientů...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí vedra venku, doma a v autě

 

Máme za sebou první tropické dny letošního léta a další nás pravděpodobně tuto sezónu budou ještě čekat (a nenadávejme na to, jen si vzpomeňte, jak dlouho jsme letos nosili zimní bundy a na teplo se vyloženě těšili). Svoje oblečení můžeme obměňovat dle potřeby, naši psí parťáci svoje kožíšky ve verzi letní/zimní nosí permanentně, někteří s podsadou, jiní bez.

A pokud budeme dělat hlouposti, velmi snadno se přehřejí...

A pokud to některým psím majitelům nepřipomeneme, ty hlouposti zase dělat budou, zase se pak budou divit a svoje psí svěřence budou zase kolikrát tahat hrobníkovi z lopaty...

Osvěty není nikdy dost.

Takže nejprve pár (obecně známých i mnohým neznámých) skutečností o psí termoregulaci...

Všichni teplokrevní živočichové, mezi které patří člověk i pes, se vyznačují schopností do jisté míry regulovat svoji vnitřní teplotu. Zdůrazňuji slovní spojení „do jisté míry“, protože tato regulace funguje pouze pro určité rozmezí okolních teplot. Navíc je individuálně závislá na stupni vývoje termoregulační schopnosti konkrétního tvora (věk, velikost povrchu těla atd.), takže například mláďata mají obecně nižší šanci se uchladit nebo naopak v zimě zahřát než dospělí jedinci.

Pokud se týká psů, mají oproti člověku minimum potních žláz. Pes se primárně „chladí“ odpařováním vlhkosti ze sliznice jazyka a ochlazováním vzduchu nasávaným přes sliznici čenichu, právě proto má při vysoké tělesné teplotě naplno vyplazený jazyk a zrychleně dýchá. Rozšířením cév (především v oblasti lebky, ve které je uložen orgán extrémně citlivý na přehřátí, tedy mozek) funguje krev jako „chladící kapalina“, která účinně napomáhá snižování tělesné teploty.

Na co tedy dávat pozor při pobytu venku?

Jednak zbytečně nevystavovat svého pejska intenzívnímu slunečnímu záření, které mimo jiné přímým účinkem zvyšuje teplotu povrchu psího těla (stejně jako každého jiného těla nebo předmětu, na který dopadají sluneční paprsky), jednak zabezpečit psímu organismu možnost se přiměřeně chladit a v případě potřeby dodat psímu organismu možnost dalšího ochlazení.

Jinými slovy - s procházkami počkat na příznivější slunečně-teplotní podmínky (brzké ráno/ pozdní večer) a chodit s pejskem (pokud máte možnost) do listnatých lesů. Budete velmi překvapeni, jak razantně lesní mikroklima změní teplotní a vlhkostní poměry, je to obrovský rozdíl oproti rozpálenému asfaltu a betonu sídlištních cest a ulic nebo otevřenému prostoru (pole, louka)...

Stejně tak je dobré si uvědomit, že v případě rozpálených betonových a asfaltových ploch je nejvyšší teplotní intenzita právě na zemi - tedy v místech, po kterých nejen šlapou polštářky psích tlapek (pokud se ale nejedná o rozteklý asfalt nebo rozžhavený jemný písek, není to to hlavní nebezpečí), ale kde bývá vzdálenost psích čumáků a hlaviček malých plemen jen o několik málo centimetrů výše. Pes dýchá rozpálený vzduch, sliznice nosu se nechladí a stejně rozpálený vzduch se dostává i do plic! Proto prosím zkraťte přesun po podobných površích na minimální dobu a co nejrychleji se přesuňte na měkké lesní stezky a do stínu stromů.

Pokud si myslíte, že na léto svého psa ostříhat (oblíbené zejména u malých plemen) je bezvadný nápad, pak na to hodně rychle zapomeňte. Psí srst rozhodně není jen „kožich na zimu“ - psí srst, respektive vzduchová vrstva mezi srstí a pokožkou, tvoří velmi účinnou izolační vrstvu vůči vnějším vlivům celoročně. Psí kůže je navíc velmi citlivý a zranitelný orgán (což vám potvrdí každý veterinář) a pokud je například kvůli radikální redukci přirozeného ochlupení vystavena přímému slunečnímu záření, je zle. Proč myslíte, že například plemena typu naháč je zapotřebí v létě natírat opalovacím krémem?

Další důležitá věc - nezapomeňte na dostatečný přísun vody „ad libidum“. Není třeba psího kamaráda do pití nutit, vezme si tolik a tehdy, kolik a kdy potřebuje. Pozor na to, že sluncem zahřátou vodu pes většinou chtít pít nebude, proto je dobré vodu (v láhvi nebo termosce) skladovat ve stínu. Pokud v přírodě narazíte na prokazatelně nezávadný vodní zdroj (musí být průtočný, nikdy ne stojatá voda nebo louže!), dejte pejskovi příležitost se napít. Znovu zdůrazním - nechte pejska se napít jen tolik, kolik sám potřebuje. Násilné předávkování vodou velmi rychle způsobí zase jiné zdravotní problémy.

Zvláště u krátkonosých psích plemen (typicky boxeři, buldoci, buldočci, mopsové a plemena odvozená) je přehřátí v letním parnu velmi nebezpečné - aktivní povrch nosní sliznice je příliš malý, důsledkem je i razantně zvýšená zátěž srdce a plic. Během nutného přesunu/pobytu v rizikových prostředích je potřeba dělat dostatečné přestávky, dát k dispozici chladnou vodu a klidně využít i namočené tzv. chladící ručníky (déle udrží vlhkost), které přiložíte na čenichovou nebo hlavovou partii pejska.

Velký pozor dávejte na pokušení zchladit rozpáleného psa ledovou vodou nebo ho rovnou pustit třeba do bazénu! V psím organismu dojde k teplotnímu šoku, který velmi často končí fatálně. Ochlazovat je zapotřebí vždy postupně a pomalu!

A na co dávat pozor při pobytu doma?

Je ideální mít pro svého pejska k dispozici studenou dlažbu na stinném místě, kde se může chladit. Skvělou službu udělá i obyčejný rozprašovač se studenou vodou, kterou rozptýlíte do prostoru a nezapomenete pravidelně postříkat po celém těle také samotného pejska – bude se mu dýchat podstatně lépe...

Pes v letním vedru v autě?

Žijí mezi námi dementi (nelze je jinak nazvat, opravdu ne), kteří jsou schopni svého pejska nechat čekat zavřeného v autě, zatímco si někde vyřizují svoje záležitosti. A nejsou to jen případy evidentních superdementů parkujících svoje vozidlo přímo na slunci a majících pocit, že pěticentimetrová mezera otevřeného okna jejich pejskovi bohatě zajistí možnost volně dýchat. Zažíváme i časté případy bezmozků, kterým nedojde, že v čase A je sice jejich auto ve stínu, ale v čase B se už vlivem rotace Země kolem Slunce jejich auto dostane na přímé slunko. Jak rychle dokáže rozpálená karosérie změnit kabinu ve žhavé nedýchatelné peklo a jak rychle dokáže ukončit psí život, je snad jasné každému, kdo jen trochu přemýšlí. Bohužel mnozí nepřemýšlejí, což dokazují každoročně se opakující případy v autě „zapomenutých“ psů nebo „zapomenutých“ dětí. Je pro mě neuvěřitelné, kolik lidí nepřemýšlí a nepředvídá - nikdy to nepochopím...

Pokusím se to teď tedy říci co nejjednodušeji a nejjasněji.

Do zaparkovaného auta v létě pes nepatří nikdy. NIKDY! Však není takový problém ho vzít ven nebo si zorganizovat svoje potřeby trochu jinak, ne? A pokud už ho v horkém létě někam vezete, zkraťte jeho pobyt v autě na nejnutnější dobu a zajistěte dostatečnou cirkulaci čerstvého vzduchu – vždy otevřenými okny, nikoli klimatizaci.

Nepsal bych tyto tak jednoduché a logické postupy, kdyby pravidelně každý rok neumřelo tolik psů na přehřátí a pomalé udušení v kabině auta, zatímco jejich majitel(é) někde v klídku trajdají, protože „ten pes to přece chvilku vydrží“...

Prosím – přemýšlejte a předvídejte.

Psi jsou daleko náchylnější na přehřátí než my lidé. Je to dané především jejich nižší schopností aktivního chlazení organismu a je opravdu třeba mít na paměti, že vedro, které člověk ještě zvládne, může být pro jeho psího parťáka smrtící. Na druhou stranu stačí opravdu jen trochu přemýšlet a předvídat. Venku využívat stínu, lesního mikroklimatu, vyhýbat se rozpáleným plochám (asfalt, beton, písčité nebo kamenité terény) a mít k dispozici chladící médium (voda). Nikdy nenechávat svého pejska v autě. Doma mít pro pejska k dispozici kus podlahy typu dlažba nebo aspoň linoleum, stále naplněnou misku s vodou a raději než ventilátor nebo klimatizaci zvlhčovat vzduch i pejska rozprašovanou studenou vodou. A nezapomínejte, že stín nerovná se automaticky chládek - i ve stínu může být za určitých okolností vzduch nedýchatelný a teplota vysoká.

Všem vám přeji jen krásné a pohodové letní dny, strávené ve společnosti vašich úžasných a spokojených psích parťáků...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Co je dobré vědět...

 

Před nějakou dobou jsme s jedním mým klientem seděli na lavičce, pozorovali lidskopsí i lidskonepsí cvrkot kolem a konstatovali, jak málo kolikrát lidé vědí o psech, psích plemenech a psím světě. „Měl byste o tom něco napsat...“, pravil můj klient a já se v tu chvíli trochu zamyslel. 

Jasně, už jsem na toto téma leccos napsal v minulosti.

Ale zkusme se teď nedělit na pejskaře a nepejskaře, zkusme se teď zahrnout do jedné jediné skupiny „člověk“ a trochu si ujasnit, jak mnozí z lidí na psí druh pohlížejí, co vnímají a co jim naopak uniká...

Myslím, že by mohlo být ku prospěchu věci opět vyvrátit pár zažitých mýtů a zdůraznit pár skutečností, které by o psech skutečně měl vědět každý – když ne vy, tak třeba váš kolega, kamarád, soused... nebo vaše dítě...

Začněme tím, že opravdu není pes jako pes a každé plemeno je jiné, každé vzniklo ve specifických podmínkách, určujících plemenný vzhled, povahu a pracovní/společenské určení.

První ránu tomuto základnímu rozdělení dávají už různé cvičáky, nerozlišující mezi plemeny, natož konkrétními povahami a vesele jedoucí v tunelu zvaném „univerzální pes typu německý ovčák“. V dnešní instantní době zdatně se vezoucí na online vlně bohužel dávají realitě na frak i další nesmyslné akce typu „online kurzy“ nebo „online psí škola“, které úspěšně dorazí velkou část těch, kteří se štěstím unikli (resp. hlavně jejich psi) cvičákovým glajchšalterům...

Opravdu není náhoda, že existují například plemena lovecká, pastevecká, ovčácká nebo společenská.

Jistě, tohle všichni velmi dobře víte, to tady ten člověk objevil Ameriku?

Ne, samozřejmě že ne.

Ale tady ten člověk denně s velkými obavami pozoruje chování lidí, kteří mezi skupinami plemen nerozlišují ani trochu.

Pejskaři i nepejskaři.

Takže stejně, jako se sebevědomím ostříleného kaskadéra nastrčí pro pejska (i jeho majitele) naprosto cizí člověk svůj čumák čumáku ocasem vrtícímu zlatému retrívrovi, učiní tak i vůči miniaturní čivavě nebo chlupatému psímu pastevci...

Následné scénáře pak přesně odpovídají přirozenému naturelu konkrétního pejska, jeho povaze, vlivu jeho majitele a životním zkušenostem.

Zlatý retrívr?

Možná, ale také tomu tak vůbec být nemusí, nadšeně olízne našemu kaskadérovi obličej.

Stejně tak mu ale může ukousnout nos, když nad vrozenou důvěrou zlatého retrívra vůči lidem převládne špatná zkušenost z minulosti, momentální rozladění nebo ho jednoduše přestane bavit, aby k němu každý cizí obejda strkal hlavu...

Čivava?

Jojo, takový roztomilý malinký pejsek... ale také rychle vznětlivá povaha, temperament a možný pocit ohrožení z lidské hlavy a velkého těla, vnucující se do jeho kontaktní blízkosti. Pocit ohrožení nebo jen nervozita velmi rychle vygenerují obrannou reakci, která opravdu nemusí být jen čistě varovná (zavrčení, odhalené špičáky) a z malého tvorečka se stane rychle cvakající sešívačka...

Krásný, velký, chlupatý psí pastevec – takový úžasný medvídek?

Pastevec je a vždy zůstane pastevcem, skupinou plemen vyšlechtěných k rychlým nekompromisním reakcím, samostatnému uvažování a obraně. Jakkoli chlupatý, plyšový a medvídkovitý, narušíte-li mu osobní prostor, vnímá to zcela přirozeně jako ohrožení a odpovídajícím způsobem zareaguje.

Zahrozí, zavrčí, prostě po vás vystartuje a buď vás fyzicky odstrčí nebo rovnou kousne...

Platí zcela jednoduché a prosté pravidlo, přes které nejede vlak.

Nikdy!, opakuji NIKDY! nestrkejte svůj lidský čumák před čumák cizího psa!!!

Nikdy.

Je neskutečné, kolik lidí při pohledu na hezkého pejska zahodí rozum a pud sebezáchovy.

Nemluvě o základním respektu k soukromí jiného a respektování osobního prostoru.

Už jsem to jednou psal, rád to zopakuji znovu.

Zkuste si vyhlédnout dvojici „Nabušený Rambo & Barbína“, vlezte jim neomaleně rovnou pod nos a s obdivným zvoláním „Jéé to je krásná slečna, můžu si ji pohladit?“ se na ni nadšeně vrhněte a začněte ji otlapkávat...

Pokud bude Rambo opravdu Rambo, tak v následujícím okamžiku už ležíte na zemi a v dalším vám budou volat sanitku.

(No dobře - pro uspokojení genderové korektnosti si dosaďte třeba Kena, Laru Croft, trhání vlásků a dloubání očíček...;))

Takže ještě jednou.

Osobní prostor se co, Kefalín?

Osobní prostor se respektuje.

Respektuje, tudíž se do něj necpeme člověku ani psu, protože pokud tak učiníme, můžeme špatně skončit...

Dostaneme pěstí nebo absolvujeme kousanec (v tom lepším případě).

A stěžovat si můžeme leda na vlastní hloupost a neomalenost.

Pejskaři i nepejskaři.

(Tímto teď zdravím všechny ty tupé běžce a cyklisty, kteří se nutně musí nacpat na stranu mého telátka, kolikrát až do těsného kontaktu s ním namísto toho, aby využili dva metry volného prostoru na druhé straně. Jednoho dne nám s telátkem dojde trpělivost a čistě z edukačních důvodů jeden nebo druhý zasáhneme, abyste zvěsti o tom mohli dále šířit ve své komunitě...)

Shrnu to.

Náš sebekrásnější a seberoztomilejší pejsek nebo fenka nejsou veřejným majetkem, stejně jako jím není váš partner nebo vaše dítě. Není rozhodně naší povinností nechat na ně sahat cizího člověka nebo člověka, který nedostal naše svolení. A žádný z vás nemá sebemenší právo vyžadovat nebo si vynucovat kontakt s naším pejskem, stejně jako my si nevyžadujeme a nevynucujeme právo fyzicky kontaktovat vašeho partnera nebo vaše dítě.

„Vy ste nějakej divnej! Von kouše nebo co? A proč teda nemá košík?!“

Nenechte se rozhodit. Neúcta některých lidí vůči jasnému „Ne!“ a doslova vtíravost do soukromí jiného není váš problém, ale problém jejich povahy a špatného vychování. Nebojte se svého „Ne!“ držet a pokud vás podpoří i váš psí parťák, nechte mu volné pole působnosti...

A úplně stejně, jak vám to bude milé od jiných lidí, respektujte prosím vy sami soukromí jejich.

Stejně, jako potkávám lidi, narušujících soukromí člověka a jeho lidského nebo psího doprovodu, potkávám i psí majitele, kteří nezvládnutím nebo prostou ignorací svého psího parťáka narušují soukromí jiných.

Znáte vodítko?

Vodítko je velmi jednoduchý prostředek, kterým mohu zabránit tomu, aby můj pejsek, jiný pejsek nebo jiný člověk došli k nějaké úhoně. Při správném používání zabrání naprosté většině problémových situací.

Jenže holt mezi námi máme frajery, kteří přeci vodítko ani obojek nepotřebují...

Ne frajery psí, ale z řad jejich majitelů.

A když už vodítko mají, pak v podobě flexiny, kterou naprosto neovládají a ovládat ani nemohou – už jsem o tom kdysi psal v samostatném článku...

Takže pak v reálném životě řešíte ne svého psíka, který je naprosto v pohodě a na němž tu pojistku v podobě kvalitního a ovladatelného vodítka máte, ale pejska cizího, pohybujícího se navolno nebo na oné několikametrové flexině a snažíte se o to, aby ne ten váš, ale ten cizí psí kaskadér přežil.

Aby nevlítl pod právě projíždějící auto, aby přestal atakovat vaše psí tele dřív, než tomu zcela přirozeně a právem dojde trpělivost, aby nezešílel ze své hysterické majitelky nebo agresivního majitele.

Zcela zbytečně vynakládáte svoji vlastni energii na řešení problému někoho jiného.

Vy i váš pes.

Přitom by stačilo tak strašně málo.

Zkuste pochopit, že mít psa na vodítku tam, kde je jakákoli pravděpodobnost zátěžové nebo konfliktní situace, opravdu není žádná ostuda a nijak to nesnižuje vaší důstojnost.

Pohybujete se blízko silnice, na sídlišti, potkáváte jiné psy...

Stačí se soustředit, mít svého psího parťáka na vodítku, být na sebe hierarchicky napojení a zvládnete každou zátěžovou situaci. Každý pes je od přírody rychlejší než my, každý pes to dobře ví a vodítko je taková naše dobrá pojistka.

Je naprosto zbytečné nechat svého pejska vběhnout pod auto nebo ho nechat agresivně útočit na jiného psa nebo člověka jen proto, že si hrajete na frajery s „bezpodmínečnou poslušnost“ a „stoprocentní přivolání“, protože takhle vám to našroubovali do hlavy...

Takhle to totiž opravdu nefunguje a je dobré si to zavčas, než se stane něco opravdu zlého, uvědomit.

Je dobré si zavčas uvědomit i to, na jaké psí plemeno reálně máte, jakého psa jste reálně schopni vychovat (vychovat, ne vycvičit!) a reálně ho zvládnout v běžném provozu i zátěžových situacích.

Je to na každém z nás.

A ještě na jednu důležitou věc je dobré nezapomenout...

Nežijeme schovaní za vysokou zdí.

Stejně, jako si všímáme lidí ve svém okolí, lidé si všímají nás.

My registrujeme chování lidí a chování jejich partnerů, mnoho věcí zaznamenáme a z mnoha věcí si uděláme nějaký závěr...

A oni si na oplátku všímají nás a našeho psího doprovodu, mnoho věcí zaznamenají a z mnoha věcí si udělají nějaký závěr...

Stačí si uvědomit jednoduchou pravdu.

Každý člověk je vizitkou svého partnera, každý pes je vizitkou svého majitele, stejně tak každý člověk je vizitkou svého psa...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„1939“ - psí memento...

 

V mém dnešním článku se vrátíme zhruba osmdesát let zpátky v čase a ukážeme si, jakou hrůzu dokáže stvořit zmanipulovaná lidská psychika – a právě tam, kde bychom to nejméně čekali...

Chci vám na jednom konkrétním a historicky zdokumentovaném případu ukázat, jak rychle se láska ke psům může pod tlakem všeobecné hysterie, paniky a snaze „zavděčit se vrchnosti“ změnit v rozsudek smrti. Jak málo stačí, aby lidé svoje psí parťáky zradili tím vůbec nejhorším způsobem...

A jak málo stačí, aby se to stalo znovu.

Píše se rok 1939 a jsme v Anglii, zemi psům zaslíbené, zemi, která dala světu mnohá z těch nejkrásnějších a nejušlechtilejších psích plemen. Mezi prostými lidmi národa, který by těžko někdo podezíral z nedostatku lásky a vztahu ke psům.

Píše se rok 1939 a jak tomu tak už v našem světě bývá, prvotní impuls ke všemu zlému, co se brzy mělo stát,  přišel od vlády a úřadů.

Pod vlajkou (před)válečných obav o nedostatek potravin (protože zvířata je také potřeba nakrmit) a potenciálně nebezpečných situací po předpokládaném bombardování (zdivočelé psí smečky v ulicích, ohrožení lidi zraněnými psy, možnost přenosu bojových látek/chemikálií v srsti zvířat) je založen specializovaný výbor pod zkratkou NARPAC (National Air Raid Precautions Animal Committee, česky něco jako Národní výbor preventivních opatření proti náletu pro zvířata).

Výše zmíněný úřad následně dne 26. srpna 1939 vydává tzv. Avízo pro majitele zvířat (v originále Advice to Animal Owners), ve kterém se, pokud majitel zvířete nemá možnost je umístit někam na venkov nebo při leteckém poplachu vzít s sebou do krytu (psy a kočky), se vši úřední vážností doporučuje nechat zvíře utratit...

Ano - utratit.

Tohle byl ale jen prvotní spouštěč - ten skutečný průšvih přišel odjinud.

Úřední výnos „o utracení“ byl totiž stále jen doporučením, nikoli striktním nařízením nebo zákonem pod hrozbou sankcí.

Jinými slovy – každý majitel psa (kočky atd.) měl stále plné právo učinit vlastní rozhodnutí a jednoduše úřednímu doporučení nevyhovět.

Jenže zapracovalo to, čemu se hezky česky říká „předposranost“, snaha zavděčit se vrchnosti, být „loajální a uvědomělý občan“ – vše to, co už tak důvěrně známe i v našich končinách z dob minulých i současných...

Britové, národ, který dal světu tolik úžasných psích plemen a v obecném povědomí jsou zapsáni jako jednoznační milovníci psů, zešíleli.

Koncem srpna roku 1939 tak došlo ke skutečné zvířecí genocidě, která nemá v historii civilizovaného lidstva obdoby.

Zbabělci, vyděšení z toho, že by jim jejich zvířecí parťáci mohli ve válečné době zkomplikovat život, „preventivci“ poslušní svému životnímu poháněči „co kdyby“, „uvědomělí občané“ přeochotní zavděčit se svým pánům a pak se ohánět tím, jak oni sami fyzickou likvidací svého psa nebo kočky pomohli bránit vlast, jednodušší jedinci věřící bez ověření úplně všemu, co kde zaslechnou...

… a také lidé bez sebemenšího vztahu ke svým zvířecím parťákům...

… ti všichni okamžitě zahltili veterinární ordinace a nechali je usmrtit...

Kolik psů, koček a dalších zvířat bylo tehdy rozhodnutím svých majitelů zavražděno?

Uvádí se, že jen v Londýně šlo o fyzickou likvidaci zhruba 300 000 zvířat (což činilo cca 1/4 celkové populace) a dalších blíže neupřesněných statisíců po celé Velké Británii.

Během zhruba 10 dnů největšího šílenství.

Naprostou většinu těchto strašných čísel tvořili psi.

Kříženci i psi čistokrevní všech možných plemen, nedělal se mezi nimi vůbec žádný rozdíl...

Podle dochovaných písemných svědectví z té doby i samotní veterináři už odmítali utrácet další psy, psychicky to nezvládali.

Pokud nebyl k dispozici veterinář, byly k dispozici veřejně propagované jateční nebo speciální pistole pro „vlastnoruční usmrcení“...

Už to samo o sobě jsou otřesná fakta.

Ale víte, co bylo tím nejkrutějším paradoxem celého tohoto masového vyvraždění několika set tisíc psů a dalších zvířat?

Že to všechno bylo naprosto zbytečné.

Katastrofické scénáře nejbližší doby (a tedy oficiální zdůvodnění celé akce), predikované vládou, se nakonec nekonaly...

Jenže už bylo pozdě.

Životy psů a dalších zvířat, životy tolika nádherných bytostí, byly naprosto zbytečně ukončeny jen kvůli lidské hlouposti, necitelnosti, panice, pohodlnosti, pokrytectví a falešného vlastenectví.

Kvůli strachu lidí, který nastartovalo jedno jediné vládní (resp. úřední) doporučení, které se podle některých zdrojů mělo týkat jen hospodářských zvířat – což ale není historicky jednoznačně doložené, spíše tu šlo o prostý vládní alibismus typu „nestěžujte si, vy jste nás jen špatně pochopili“ ke zbavení se odpovědnosti.

Ano.

Jeden z těch mnoha historicky doložených případů, na kterých je tak jasně vidět, jak snadné je paralyzovat myšlení člověka, jak snadné je zcela eliminovat jeho vztah k blízké bytosti.

Valná většina těch, kteří v srpnu/září roku 1939 v Británii přivedli svoje psy pod smrtící injekci, totiž nebyly cynické zrůdy bez sebemenšího vztahu ke svým psím parťákům. Milovali je, starali se o ně, chodili s nimi na procházky, společně spolu žili...

Ale stačí tak málo.

Stačí správným způsobem dloubnout do toho správného místa lidské psychiky, vypustit masírku slov o „zodpovědnosti“ a „jednotném postupu“ a pak už jdou věci samospádem.

Nejkratší cestou do pekel.

To, co se v srpnu/září 1939 ve Velké Británii stalo, je historicky ověřená skutečnost.

To, co se v srpnu/září 1939 ve Velké Británii stalo, ale není exces, který se už nikdy nemůže opakovat...

Stačí tak málo.

Třeba za jakýmkoli účelem a bez špetky důkazů (nebo je jednoduše zfalšovat) vyhlásit, že psi jsou přenašeči toho a toho a je tedy doporučeno se jich ve jménu ochrany lidstva zbavit...

Stačí vyvolat strach, stačí vypustit i jen náznak možné katastrofy, stačí hysterická, navedená nebo zaplacená média a lidská psychika zareaguje podle dávno známých vzorců.

Stačí jen „doporučit“ a zbytek už užiteční idioti udělají sami.

Stačí nepřemýšlet a zhroutit se pod tíhou poplašných zpráv a nepodložených katastrofických scénářů.

I dnes a znovu by se našel dostatečný počet předposraných, „zodpovědných“ a „uvědomělých“ k tomu, aby vypukla psí genocida verze 2.0.

Strach a panika jsou ty nejmocnější nástroje k ovládání lidstva.

Vážně jste si, po svých zkušenostech z poslední doby, naprosto jisti tím, že podobná událost by se 80 let poté už nemohla opakovat...?

Dnes...?

Zítra...?

V této zemi...?

 

(Poznámka: Faktické údaje byly převzaty z veřejně dostupných zdrojů.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Výchova psů a dětí v Česku

 

A možná, tedy spíše zcela určitě, i leckde jinde... ale žiji v českomoravské kotlině a budu psát o tom, co vídám a slýchám na vlastní oči a uši.

Že výchova štěňat i dospívajících/dospělých pejsků a výchova dětí má strašně moc společného, o tom jsem vyprávěl už mnoha svým klientům. Nikterak překvapující je pak skutečnost, že na toto téma následně nevedeme žádné dohady ani hádky, protože ono stačí se venku trochu projít a vše potřebné dostanete z první ruky...

Začnu obecně.

Obecně platí, že všechna mláďata vyšších živočišných druhů, tedy i ta psí a lidská, mají stejné vrozené vzorce chování a jejich psychický vývoj obsahuje stejné fáze – období instinktivních reakcí, období puberty a období dospívání.

Instinktivní fáze je čas, kdy mládě reaguje na podněty ze svého okolí primárně instinktivně a ze stejných pohnutek se také drží svého „majáku“, tedy dospělého jedince, kterého považuje za záruku vlastního přežití.

Ne bez zajímavosti je mimochodem fakt, že pokud se sejdou správné okolnosti, může se pro lidské mládě přirozeným „majákem“ stát pes...

(Kdo jste svoji ratolest permanentně sundávali z psího kožichu a pokud se vám ztratila z dohledu, spolehlivě jste ji našli tam, kde byl pes, víte své;) )

V tomto čase, pokud onen „maják“ reálně existuje, není potřeba mládě k sobě volat, protože to se v rámci vrozeného vzorce „bez silného nepřežiji“ drží v blízkosti své autority všemi silami. Na druhou stranu – každý podnět je pro ně zajímavý a svět objevuje všemi svými smysly, naplno a s živelnou radostí, často v pro ně i dosti nebezpečných situacích.

Na toto relativně bezstarostné období (kdy však musíte být sakra ve střehu, aby vám mládě v okamžiku nadšeného poznávání někam nespadlo nebo nevběhlo) navazuje období druhé, pro vás podstatně náročnější.

Období puberty.

Zcela záměrně opomíjím „období vzdoru“, protože pro jen trochu fungujícího majitele lidského nebo psího mláděte se jedná o pouhou epizodu, charakteristickou například trucováním typu „Nepudu!“, tak velmi podobném v dětském i štěněcím podání. Kdo je nezvládne (ano, v obou případech musíte použít trochu té fyzické síly namísto hodinového přemlouvání nebo nošení v náručí), připraví si zcela zbytečné chvíle nervování a bezradnosti. Jak už jsem ale napsal, ve skutečnosti jde jen o epizodu, nikoli období.

Ta pravá legrace totiž přichází až ve věku puberty – dětské nebo psí, v obojím podání vás čeká totéž...

Nevidím.

Neslyším.

Vůbec tě neznám.

Jsem král světa.

A tebe vůbec nepotřebuju!

Jojo, však jsme to zažili všichni – sami za sebe a minimálně i se svými pejsky, většina také se svými vlastními potomky... a jiné to teprve čeká...

Období permanentních testů pevnosti nervů a psychiky, kdy bychom z mláďat občas udělali čtyři malé na hraní, ale stejně tak i prověření našich schopností, jak moc jsme schopni skutečně vychovávat.

Vychovávat.

Ne zařvat, vyřvávat, hroutit se, kastrovat, hrozit a trestat.

Protože jednoho dne začne puberta odcházet, mládě začne dospívat a my začneme sklízet to, co jsme zaseli...

Dítě nebo pejska pohodového, se zdravými sociálními a komunikačními vzorci vůči svému okolí v tom dobrém případě.

Nebo dítě či pejska vystresované a s asociálním vztahem vůči okolí, uzavřené a psychicky navždy zmrzačené.

Protože cesta mláděte do psychického pekla je velmi snadná, velmi rychlá a v obou případech vede stejným směrem...

Stačí se jen malinko dívat kolem sebe a uvidíte to sami, každý den.

Jsou to pro mnohé možná maličkosti.

Ale právě z těch malinkých kamínků se skládá celá mozaika...

Kolik rodičů malých capartů a kolik štěněcích majitelů dokáže do hysterie rozběsnit třeba jen to, že jejich mládě poznává svět.

Ano – jen poznává svět.

Takže se někam rozběhne... ochutná klacek... přivoní ke kytce... začne si hrát, hrát, hrát...

Mláďata poznávají svět všemi svými smysly.

Ochutnávají, zkoušejí pevnost, očuchávají.

Děti i štěňata.

Jako malí jsme chutnali hlínu, kousali do žížaly... podle dnešních hyperúzkostlivých pravidel bychom vůbec neměli mít šanci přežít.

Padali jsme z kola, skal a stromů a měli rozbitá kolena a odřené ruce, protože jsme sice neměli helmičky a chrániče, ale zato jsme se naučili, že když budeme nešikovní, bude nás to bolet.

Získávali jsme správnou zpětnou vazbu, dali si příště větší pozor a dál lezli na stromy a skály, dál zkoušeli, co na tom kole dokážeme...

Štěně úzkostlivě zdvíhané do náruče, jakmile se objeví cizí pes, se nenaučí ničemu a žádnou zpětnou vazbu nezíská. A jednoho dne v budoucnosti potká psa, na kterého bude zkoušet dominanci, přestože na to absolutně nebude mít a možná to bude jeho poslední chyba v životě, protože pro toho druhého psa už dávno nebude v ranku chráněného mláděte. Nebo se do konce svého života bude svého vlastního druhu bát, protože to bude to jediné, čemu ho jeho páneček/panička svými „ochrannými“ reakcemi naučili.

A i to štěně se potřebuje včas naučit, že pod auta se neskáče, cyklisté a běžci se neloví a nežereme ze země sajrajty. Cokoliv v tomto směru zameškané hyperúzkostlivým nebo jednoduše pitomým chováním majitele může během jednoho okamžiku psí život rázně ukončit...

Tím chci říci jediné.

Jak lidské, tak psí mládě potřebují poznat svět i na základě vlastní zkušenosti. Potřebují vědět, že pokud udělají chybu, bude je to bolet a potřebují to poznat ve správném věku. Dítě potřebuje párkrát spadnout, aby se pohybovalo obezřetněji a štěně potřebuje párkrát výchovně dostat za uši od dospělého psa, aby se naučilo, že hierarchie skutečně funguje.

Pokud jim v tomto poznání zabráníte, jednoho dne udělají chybu, která je může stát zdraví nebo život...

Také tak často potkáváte hysterické maminy, ječící na svoje malé děti, protože dělají (nebo nedělají) něco, co by podle nich měly nedělat (nebo dělat)?

Potkávám je stejně často, jako potkávám psí majitele, hystericky ječící na svoje pejsky, protože ti zrovna něco dělají (nebo nedělají) proti vůli svých lidiček.

„Problémová“ mláďata.

Děti nesmyslně ocejchované nálepkou ADHD, psi nesmyslně ocejchovaní coby nezvládnutelní...

Hysterie, nervozita, agresivita a hrozby jako „prostředek výchovy“ mají vždy zcela stejný účinek.

Vynervované a vystresované děti a psy, očekávající ránu nebo jiný trest. Rozhozené a čím dál víc psychicky v háji...

Ti vzpurnější, starší nebo v tomto směru s delší zkušeností (děti i psi) už ale s jasně čitelným výrazem vzdoru nebo opovržení vyčkávají, až se ta jejich slabá osobnost, honosící se titulem „rodič“ nebo „majitel psa“ vyřve a zklidní. V horším případě už se nacházejí ve stádiu, kdy agresivita zcela logicky vzbudí stejnou reakci... pročpak do vás vaše dítě koplo nebo vás váš pes kousl?

A do portfolia zkušeností mláděte přibude další důkaz, že ten, kdo by měl být jejich vzorem, vzorem není. Není jejich „majákem“, není silnou osobností, je jen odstrašujícím příkladem toho, kudy v životě nejít.

Autoritu u svých mláďat, ať už lidských nebo psích, si nikdy nevyřvete, nevybudujete tupou silou, psychickým nátlakem nebo fyzickými tresty...

Pokud se tak chovat budete, pak podle přirozené nátury své oběti získáte jedince buď submisivního a zahnaného do kouta nebo vzpurného a vyčkávajícího momentu, kdy vám to všechno vrátí.

Zkusili jste někdy zapomenout na řeky slov a moře vět a více používat řeč těla?

Zkuste to.

Ono to totiž vážně funguje nejen u psů, ale i u dětí.

Zkuste místo plamenných projevů, výhrůžek a trestů zvednout hlavu, narovnat ramena, ztišit hlas a upřeně se zadívat do očí svého mláděte...

Uvidíte, co se stane.

Takový malý zázrak se stane.

Vaše mládě vás poslechne.

Vaše mládě vás začne respektovat.

Jaroslav Hašek byl skvělý spisovatel, velmi dobrý znalec lidské povahy a dokonalý znalec té české.

Jeho Švejk se zdánlivě dokázal vykecat ze všeho. Jenže on také plácal naprosté pitomosti, kolem dokola jen mlel pantem, hubu nezavřel a chytrý člověk to věru nebyl...

A jeho odkaz v české (moravské) povaze úspěšně žije dál – tam, kde je zapotřebí něco udělat, tam se jen mluví. Kolem dokola, okolo černých skal, pole lán...

„Cos to udělal?!“

„Proč jsi to udělal?!“

„Co to bylo?!“

„Poslouchat budeš, já jsem přece tvoje máma... táta... panička... páneček...“

Možná.

Ale nejste pro svoje mládě skutečná autorita.

A to mládě to ví, bezpečně to pozná.

Tak zvedněte hlavu...

Narovnejte ramena...

A dívejte se do očí...

Přestaňte plýtvat slovy a konejte. Protože slova jsou jen omáčka, balast, mláďata potřebují činy, živé reakce, příkladové vzorce chování.

Zkuste se svého malého dítěte zeptat, kolika slovům a výrazům z vašeho plamenného projevu na téma „tohle se nedělá“ skutečně rozumělo. Vezměte to slovo po slovu a zjistíte, že minimálně polovina z nich je pro něj jen prázdný zvuk slov, jejichž význam mu ještě nikdy nikdo nevysvětlil.

Kdybyste se podobně zeptali svého pejska, nebude to jen polovina, ale téměř všechno.

Jen zvuky plné emocí rozhození, nervozity, zloby a agrese.

Vaše dítě stejně jako váš pes si nebudou pozitivně pamatovat vaše nadávky a výčitky. To vše budou zážitky jednoznačně negativní, pro ně nepochopitelné, ale v dané chvíli jasné doklady vaší slabosti.

Pozitivně a po celý svůj život si však budou pamatovat vaše řešení problémových situací a správná rozhodnutí v podobě činů a vzorových příkladů chování...

Vaše děti a vaše štěňata, vaši psi a vaši potomci.

Pro svá mláďata jste vždy primárními vzory, dobrými nebo špatnými.

Strašně moc bych si přál, abych kolem sebe u mnohých z vás nezažíval při vaší komunikaci s mláďaty tolik nepochopení, křiku, hysterie, agrese a nadávek...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači

 

Venku je studené, mokré a depresivní počasí začátku května L. P. 2021 a my se s telátkem vrátili z naší pravidelné ranní procházky...

A já si i dnes znovu uvědomil, tak jak mne to napadne každý den, jak neskutečně úžasné tyto čtyřnohé chlupaté bytosti jsou.

Mnohým z vás je zbytečné to připomínat, neb to víte sami.

Připomenout jiným to na škodu naopak nebude...

Naši psí parťáci.

Bytosti, které nám věnují celý svůj život, celý čas svého žití, které zahrnuje jen část života našeho. Bytosti, které s námi žijí, vstávají, leží u našich nohou, čekají, až se jim zase vrátíme z naších nutných lidských pochůzek a zaměstnání. Bytosti, které nás vytáhnou na procházku, do přírody, bytosti usínající v naší blízkosti...

Každé ráno, když se chystám vstát, telátko to bezpečně pozná.

Zhruba o hodinu dříve provede kontaktní čichovou a vizuální kontrolu, zda už náhodou vstát nechci.

Nechci.

Tak si zase lehne a ještě tu hodinu spí se mnou.

Než ale vstanu, projdu (ještě ležíc na pelechu) důkladnou jazykovou očistou...

Telátko to má snadné – má hlavičku výš, než já ležím (spím). Jeho předchůdci si museli za stejným účelem ke mně vyskočit nahoru, tedy pokud se neprobudili přímo v našem pelíšku. Sám za sebe neznám lepší probuzení než kontakt s psím tělem a něžnými projevy psí lásky – ano, pejsek vypadá ráno úplně stejně jako když jde spát, nepotřebuje si předtím udělat mejkap a namalovat obličej na ksichtík, aby byl k poznání – prosím dámy, neuražte se, dělám si legraci :)

Skvělé je, že pokud máte doma pejska, nepotřebujete budík.

Pravda, i pejsek občas zaspí, hlavně když je venku počasí typu „psa bys ven nevyhnal“, ale v naprosté většině případů je na psí budík (stejně jako na ten procházkový a jídelní) spolehnutí...

Stejně jako na psího uspávače.

Znáte to?

Váš pejsek za vámi přijde, když jste ještě v plné aktivitě a jako Hujer vás přísným pohledem upozorní, že „už je čas“...

Už je čas.

Čas jít spát.

A ten psí pohled je opravdu velmi přísný.

„Hele, my jako dneska nepůjdeme spát?!“

Protože váš pejsek chce spát s vámi – ve stejný čas a na stejném místě...

Je to jeho přirozenost. Natolik silná přirozenost, že i když má svůj biorytmus za dobu vašeho spolužití dokonale přizpůsobený tomu vašemu, stejně to cítí tak, že by měla spát celá jeho smečka.

A když konečně ulehnete, přijde k vám, chvilku se přesvědčuje, že už opravdu nevstanete, pak se i on se zaduněním položí někde blízko vás, spokojeně si odfoukne tak, jak to umějí jenom psi, načež i on začne usínat...

Občas usne tak tvrdě, že začne i chrápat.

Pejsci tuto činnost ovládají s fortelem dřevorubce.

Na moje telátko stačí zamlaskat a přestane.

Občas se tím bavím, reaguje naprosto dokonale a já se pak musím smát, protože řada lidí s chrápáním u svých partnerů neúspěšně válčí a většinou si znechuceně balí polštář a deku a jdou spát na sedačku...

Pořiďte si pejska.

A až si ho pořídíte, tak si prosím uvědomte, že potřeba fyzické blízkosti není vada, ale jedna z těch mnoha úžasných psích vlastností...

Pokud budete v noci mezi sebe a svého psího parťáka stavět překážku v podobě zavřených dveří, nic z výše popsaného nikdy nezažijete.

Nebudete ve spánku vnímat psí dech, které vaše podvědomí vyhodnocuje jako signál bezpečí.

Váš spánek bude v psí přítomnosti daleko klidnější a hlubší, protože tak to nastavila příroda, evoluce a to „něco“, co řídí naše životy...

Není náhoda, že právě psi nám dělají společníky životem.

Uklidňují nás, jsou našimi učiteli a našimi ochránci.

Mnozí z vás to tak vnímají a mnozí ne.

Pro mnohé z vás bohužel není pes tím, čím by být měl. Ne proto, že on sám by nechtěl – ale proto, že nechcete vy sami.

Ošklíbáte se, když vás váš pejsek chce olíznout...

Povel „Místo!“ je u vás doma nejfrekventovanějším slovem...

Mezi sebe a svého pejska stavíte dveře a zdi...

Sami žijete v domě a svého psího parťáka vyženete do kotce, na zahradu, do garáže...

Procházku se svým pejskem vnímáte jako nutnost nebo nepříjemnost, ne radost...

A pokud už na té procházce jste, nestydíte se svého pejska nahlas oslovovat „debile“, „blbče“, „čokle“...

Mnozí z vás.

Vídám vás, slýchám vás, čtu o vás.

Rčení, že pes by za svého člověka položil život, není fráze ani pohádka...

Skutečně tomu tak je a zažil jsem to na vlastní kůži s vlastními pejsky, s každým jedním z nich. 

Projdete spolu třeba i peklem a vyjdete z něj oba živí a zdraví...

Jen tomu sami musíte pomoci.

Neodhánět je od sebe, neopovrhovat jimi, neponižovat je a stále je nevyhánět ze společné lidskopsí smečky nesmyslnými zákazy být tady nebo tam...

A také respektovat jejich primární přirozenou potřebu smečky se silným a čitelně komunikujícím vůdčím jedincem. Protože bez toho to jednoduše nejde, pokud budete sami slabí, bude se slabý cítit i váš pes.

Nevysvětlujte si agresivní chování jako projev silné osobnosti.

U sebe ani u svého psa.

Slabí křičí, řvou a snaží se budit hrůzu – silní jsou potichu, protože jim stačí pohled nebo dominantní signál...

Slabí koušou – silným stačí ty zuby jen ukázat...

Buďte sami silnými v reálném životě, ne jen ve své hlavě, pak budete mít i silné psy a silnou smečku. Získáte úžasnou psí psychickou podporu, budete žít a usínat v daleko větším klidu. Každé ráno, kdy vás přijde váš pejsek „umýt“, pro vás bude vzpruhou a šťastným okamžikem, každá vaše noc provázená psím oddechováním bude klidná a bez démonů ve vašich snech.

Buďte prostě takovými, jakými jsou naši psí parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači...

Tak jednoduché to je.

Děkuji.

(I tento článek, tak jako všechny ostatní, jsem napsal za psychické podpory a fyzické blízkosti svého pejska. Telátko by se prý i tentokrát podepsalo pod každé jeho slovo...)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Naši pejsci a jiná zvířátka...

 

Je jaro, v přírodě se rodí mláďata a každoročně se hlavně ve veřejném internetovém prostoru mísí prosby myslivců, ať mají majitelé psů svoje miláčky pod kontrolou, spolu s výhrůžkami typu „nebo myslivecká stráž začne plně využívat svoje právo“.

Jako ve všem, i zde je základním problémem lidská bezohlednost a sobeckost.

Plus něco, co bych nazval „limitovaným vztahem k přírodě a živým tvorům“...

Je to fenomén, se kterým se u lidí dost často setkávám a který asi nikdy nepochopím.

Potkal jsem a potkávám řadu lidí, kteří mi otevřeně řeknou, že milují psy, ale třeba kočky nesnáší. Ne, že by jim byly jen lhostejné, ony jim vyloženě vadí.

Na můj dotaz „Proč?“ se mi dostává pravidelné odpovědi ve smyslu, že jsou prostě jiné. Že nejsou jako psi, jinak se chovají...

Ano.

Tak je to ale v přírodě normální.

Každý živočišný druh se chová jinak, každý má jiné vzorce chování. Jsou druhy sociální, jsou solitéři, jsou predátoři na vrcholu potravního řetězce, jsou druhy stojící na samém konci potravního řetězce coby lovná kořist.

I člověk jako druh má svoje vzorce chování...

Je ale docela zvláštní mít rád (pokud se tedy nejedná o pouhé „mít rád“, jak tomu také často bývá) jen nějakou podmnožinu živé přírody.

Třeba jen psy.

Protože pokud mám skutečný vztah ke psům, pak bych měl mít úplně stejný vztah i k dalším živým tvorům.

Třeba ke kočkám.

Koním.

Nebo ježkům, srncům, kunám, zajícům...

Vím, že řada lidí to tak nemá.

Jsou lidé, kterým nikterak nevadí, pokud jejich pes zadáví kočku či vyplení její vrh.

Nebo přinese z lesa zaječí mládě.

Nanejvýš řeknou „To je prostě příroda...“

Není tomu tak.

Naši psi totiž nejsou odkázáni na lov, aby se najedli. Nejsou integrální součásti lesního prostředí, nemusí se bránit predátorům.

A v tom je ten zásadní rozdíl.

Když pes najde zaječí mládě, které jeho matka neopustila, jak se řada lidí mylně domnívá, ale jen si je „odložila“, aby je několikrát denně přišla nakojit, je to pro tohoto tvorečka konečná.

Protože si s ním pes buďto „pohraje“ takovým způsobem, že mu způsobí závažná zranění nebo na mláděti „jen“ ulpí jeho pach a matka už ho nepřijme.

Nepřijde vám to líto? Není to naprosto zbytečná ztráta jednoho života?

Když pes začne lovit kočku na volném prostranství, kde není žádný strom, stožár, plot nebo třeba zeď, pak v případě průměrně rychlého psa kočka nemá šanci. Protože kočka má jedinou možnost - utéct někam do výšky, to jí velí i její vrozené vzorce chování. Nemá únikové dispozice zajíce, nemá únikové nory a zas tak rychlá také není.

Nepřijde vám to líto? Není to naprosto zbytečná ztráta jednoho života?

Jistě, zdravý srnčí jedinec v jemu vyhovujícím terénu, kterého s jazykem na vestě honí jeden pes, si svého naháněče s přehledem namaže na chleba. Ale i ten zdravý srnec si může během svého útěku zlomit nohu, může ho srazit auto a pokud se přidá další pes, jeho šance na únik se dramaticky sníží. Ale hlavně, že příroda a že se pejskové proběhli...

Nepřijde vám to líto? Není to naprosto zbytečná ztráta jednoho života?

Zcela jiná situace pak v myslích mnoha lidí nastane, když se poměr sil obrátí...

Medvědy v našich lesích nepotkáte, vlci se vám zdaleka vyhnou, ale divočáci jsou zvědaví, rychle se vytočí (zvlášť bachyně s mladými) a jsou si velmi dobře vědomi svých fyzických dispozic.

V našem zeměpisném prostoru si s divočákem poradí jen medvěd nebo smečka (smečka, ne osamělý jedinec!) vlků. Jinými slovy – pokud se střetne divočák se psem, nekončívá to pro pejska nikdy dobře.

Pak to ale najednou v pořádku není, že?

Srnce, zajíce a ježky likvidovat můžeme, ale divočák se našich psů dotknout nesmí...

Lidem obecně schází pokora a objektivita.

Víte, ono to, co často píšu a říkám – že zvířátka se mezi sebou vždycky dohodnou, není takový úlet, jak si mnoho z vás možná myslí.

Sami poznáváte, jak snadno se spolu „domluví“ váš pejsek s domácí kočkou. Třebaže každou cizí žene ze zahrady na první dobrou, s tou „svojí“ po krátké době bezproblémově sdílejí společný prostor.

A stejně tak je možné se „domluvit“ i se stádem divočáků v nočním lese, pokud na ně nečekaně narazíte.

Stačí se chovat slušně, oni to opravdu poznají.

Stejně tak je možné i svého pejska, nejlépe od štěněte, naučit tolerovat lesní i zahradní zvířátka. Učím to každého svého psího parťáka a ani za mojí západosibiřskou lajkou Šedýskem, plemenem vyšlechtěným ke kontaktnímu lovu, nezůstala za celý jeho život jediná zakousnutá kočka, zajíc nebo veverka...

Je to vše jen o respektu k životu každé živé bytosti.

Nestačí mít respekt jen k životu vlastního pejska, i když i ten mnoha psím majitelům schází.

Je jaro a v přírodě se rodí mláďata.

Zaječí, srnčí, ježčí... rodí se i mláďata divočáků... rodí se koťata...

Mějme prosím na paměti, že jiné živočišné druhy mají také právo žít a ne se stávat zcela zbytečnými oběťmi loveckých instinktů nebo i jen zvědavosti našich psích parťáků.

Nejsou živými hračkami.

Zapomeňte na „svobodu“ a mějte svoje pejsky ve volné přírodě na dlouhém vodítku nebo stopovačce, se kterou umíte správně zacházet.

I vy sami budete víc v klidu, protože psí lovecký instinkt nejen dokáže zabít mládě nebo dospělé zvíře, ale dokáže vám zabít i vašeho vlastního pejska. Stačí aktivní myslivec, stačí jedoucí auto, stačí naštvaný divočák, stačí ztráta orientace.

A svého vlastního pejska už nikdy neuvidíte nebo najdete jen jeho mrtvolu.

Ne, nestraším vás.

Jen vás prosím o respekt i k jiným živým bytostem, který bohužel v mnoha případech končí přesně tam, kde začíná nesnášenlivost nebo opovrhování jinými živočišnými druhy.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Naučená bezmocnost

 

Dnes si povíme o jednom fenoménu, který jeho autor nazval teorií naučené bezmocnosti.

Reakci živých bytostí na určitý sled událostí, primárně demonstrovanou (jak už je tak u „pánů tvorstva“ oblíbeným zvykem) experimenty na psech.

Vzorec chování, velmi znepokojivý a pro živé tvory obecně platný...

S tzv. teorií naučené bezmocnosti přišel v 70. letech minulého století americký psycholog Martin E. P. Seligman, ve svém oboru velmi známá a respektovaná osobnost.

Přesný popis jeho experimentů se ve veřejně dostupných zdrojích mírně liší, jejich princip je však zřejmý a velmi jednoduchý. A jak už tomu tak bývá v podobných případech, i tyto pokusy páně Seligmana jsou postaveny na jednoznačně odsouzeníhodném (z mého pohledu rozhodně) principu negativního podnětu aplikovaného prostřednictvím elektrického proudu na psy. Do stejné skupiny řadím mimochodem i všechny psí majitele a cvičitele, kteří s nadšením používají, doporučují nebo propagují psi elektrické obojky – a tento můj postoj se nikdy nezmění.

Zpět k teorii naučené bezmocnosti.

Martin E. P. Seligman ji definoval, jak už jsem zmínil, na principu jednoduchého experimentu.

Pokus sestával ze dvou fází.

Během té první byla pokusná skupina psů v klecích, ze kterých nemohli uniknout (podle některých zdrojů byli i připoutáni), po zaznění zvonku vystavena elektrickému šoku.

Ve fázi druhé byli titíž psi postupně umístěni do klece, rozpůlené jednoduše překonatelnou přepážkou. Každý pes tedy měl možnost z části, která byla pod vlivem elektrického proudu, přepážku přeskočit a elektrickému šoku se tak vyhnout.

Jenže - nikdo z nich to neudělal.

Psi jen pasivně leželi a dál se nechali trápit elektrickými šoky...

Následně byli do stejné rozdělené klece postupně umístěni psi z jiné skupiny, kteří neprošli „terapií“ elektrických šoků bez možnosti úniku.

Po první ráně přepážku jednoduše přeskočili, aby se vyhnuli těm dalším.

Tak probíhal experiment, na jehož základě byla definována teorie naučené bezmocnosti:

„Pokud se živá bytost (zvíře nebo člověk) zkušenostmi ze své minulosti naučí, že z daného místa nebo situace není úniku, za stejných podmínek rezignuje a uniknout se již nepokusí ani ve své budoucnosti, třebaže by to možné bylo.“

Naučená bezmocnost.

Tak moc je to jednoduché...

Říkáte si teď, že „To jsou přece jenom zvířata a člověk by se tak nezachoval?“

Dovolte, abych vás vyvedl z vašeho velkého omylu...

Martin E. P. Seligman totiž pokusy se psy neskončil.

Šel o level výš a udělal pár pokusů na svých univerzitních studentech.

Rozdělil je na tři skupiny a namísto elektrických šoků (všimněte si té ohleduplnosti - do psů elektriku pustíme bez výčitek svědomí, ale do lidí ne-e-e-e) je v první fázi pokusu vystavil nepříjemnému zvuku.

První skupina dostala možnost nepříjemný zvuk utnout prostřednictvím tlačítka.

Druhá skupina žádné tlačítko k dispozici neměla a musela tedy nepříjemný podnět strpět v celé jeho intenzitě a trvání.

Třetí skupina se zatím ničeho neúčastnila.

Druhé fáze pokusu se už zúčastnily všechny tři skupiny a všechny tři skupiny dostaly možnost tlačítkem „uniknout“ nepříjemnému zvuku...

Výsledek?

Tlačítko použili pouze jedinci z první a třetí skupiny – ti ze skupiny druhé na základě získané zkušenosti reagovali tak, že nepříjemný zvuk prostě musí přetrpět a tlačítko nepoužili...

Naučená bezmocnost.

„Bije mě a trápí, ale já už to vzdal/a...“

Tak moc je to jednoduché.

Lidská psychika je totiž velmi snadno ovlivnitelná, mnohem více, než běžný člověk vůbec tuší – a čím většímu nátlaku nebo delšímu stresu je daný jedinec vystaven, tím to jde jednodušeji...

Viděli jste už někdy psy, kteří již také rezignovali na možnost „úniku“?

Ne?

Já ano a nebylo jich málo.

Naprostá rezignace na možnost úniku z fyzického nebo psychického pekla...

„Pomůžeš mi, človíčku?“

Běžte se podívat do psího útulku.

Podívejte se na psí jedince, kteří v něm tráví již několik let – a někteří celý svůj život.

Přál bych vám vidět psí oči ve stavu naprosté odevzdanosti a přál bych vám vidět psí oči, které se na vás podívají ve chvíli, kdy pejsek uvěří, že teď opravdu přišla jeho záchrana – ať už fyzická nebo psychická...

Já ty oči viděl nejednou a děkuji Bohu za každého pejska, kterému jsem směl a budu smět pomoci.

Dívejte se pozorně a uvidíte psí oči, kterými na okamžik projde život, aby následně zase zhasly...

Sledujte oči pejska, uvázaného u boudy.

Přijde vás vyštěkat a jeho oči jsou plné života. Pak se obrátí a vrací se zpátky do svého vězení – a v té chvíli je v nich už zas jen smutek, pasivita, rezignace a odevzdání...

Zvířata, roky zavřená v klecích.

Seberete je jejich trýznitelům, odvezete do přírody, otevřete dvířka klece – a co se stane? Nenásleduje zběsilý okamžitý úprk pryč – v té úplně první fázi jejich hlavou proběhne nevíra. Nevíra ve změnu, vždyť celý svůj život prožili v kleci, ve vězení. Jejich celý svět je ta klec. Najednou můžu utéct, tak proč to neudělám teď hned, rychle, než mi ta dvířka ke svobodě zase zavřou? Aha, už vím - já přece nemohu jít ven, naučili mě to, že nemůžu. A ne, opravdu to není tím, že bych neuměl jít po trávě namísto po studeném betonu...

Naučená bezmocnost.

Naučíme tě, že nemáš možnost změnit svůj osud – třebaže ve skutečnosti tu možnost máš...

Takhle se podrobují psi, koně, šelmy.

A takto se podrobují i lidé.

„Naučená bezmocnost.“

Naučíme tě, že tvůj život ovládáme my.

Mačkej si svoje tlačítko do úmoru, nic ti to nebude platné...

Rezignuj.

Vzdej to.

„Naučená bezmocnost.“

Bezmocnost vnucená – hrozbami, represemi, neustálým opakováním, že tohle musíte a nesmíte tamto a že to tlačítko, které před sebou vidíte, vám nepomůže...

Začátek vašeho konce.

Proto je tak strašně důležité nerezignovat a nikdy to nevzdat.

Právě proto se v populaci každého živočišného druhu nachází určité procento rebelů, kteří se jen vzájemně neutvrzují v přístupu „to tlačítko nic neovlivní a my nic nezměníme, holt musíme to trápení strpět do konce svých životů“.

Proto jsou psi, kteří svůj život nikdy nevzdají.

Koně, které nikdy nezkrotíte.

Šelmy, které nikdy nepřestanou hledat možnost útěku za mříže svých klecí.

A lidé, kteří nejsou jen ovce...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Někdy vztek, někdy strach...

 

Nadešel ten správný čas znovu si připomenout jeden důležitý pojem, který, jak tak život ukazuje, ne každý správně chápe.

Rys osobnosti, který mnozí v životě alespoň jednou potřebují, který se pro některé stane jejich základní součástí a který jiní budou po celý svůj život jen neúspěšně hledat.

Tím pojmem je - autorita...

Autorita přirozená, nikoli vynucená nebo hraná – pojem, který velmi často vysvětluji svým klientům jako základní princip vedení vlastní lidskopsí smečky.

Pojďme si nejprve připomenout, co to ta skutečná autorita vlastně je...

Autorita může být vrozená, může ale být i získaná – věkem, zkušenostmi, výchovou nebo prostředím. Může fungovat všeobecně nebo jen v určité oblasti, může také fungovat jen mezi určitým typem nebo sociální skupinou lidí.

Kdo měl štěstí na svého otce nebo matku, jistě si pamatuje ze svého dětství na různé situace, kdy se jejich autorita projevila tím správným způsobem. Ne křikem nebo agresí, ale přirozeně a účinně – ať už se to týkalo nějakého rozhodnutí nebo řešení konfliktu.

V takovém případě byl výsledek konstruktivní a přínosný.

Ve svém dětském věku jste vnímali a později do dospělosti si odnesli obraz skutečné autority, příklad toho, jak skutečná autorita funguje. Neodnesli jste si stres a nebudili se ze snu zbrocení potem a s vyděšeným pohledem...

Kdo to štěstí neměl, odnesl si pod pojmem „autorita“ do života obraz agrese, křiku a ran. Příklad „autority“ vynucené násilím a pod heslem „Ty mě prostě poslouchat budeš!“

Někdy vztek, někdy strach...

Souběžně s tím jsme poznávali další praktické příklady lidské (ne)autority.

Třeba ve škole.

Byli učitelé, kteří nás nemuseli přesvědčovat, že „Jsme ve škole a poslouchat prostě musíte!“

Ani nemuseli učit nějaký oblíbený předmět.

A dokonce ani nemuseli být lidovými vypravěči.

Jak ale vstoupili do dveří, všechno ztichlo, zklidnilo se a automaticky jsme vstali. Během vyučovacích hodin byl klid až do poslední minuty...

Jak to mohlo fungovat?

Stačilo se na dotyčného kantora podívat a něco uvnitř nás automaticky přeplo do režimu poslušnosti a pozornosti. Pokud jsme se zapomněli a ujeli, stačil jeden jediný pohled, jediné napomenutí a sklopili jsme uši.

A v našich vzpomínkách uvízl právě tento člověk – možná ne nejlepší rétor, možná ne nejlepší učitel, možná neučil oblíbený předmět, ale pojem „autorita“ jsme tehdy pochopili pro zbytek svého života. A pokud ne tehdy, tak někdy jindy, jinde, později...

Odnesli jsme si do života poznání, že není zapotřebí křičet a deptat.

Není zapotřebí někoho zmlátit, abyste si vynutili „autoritu“...

A že když nám někdo restriktivně nařizuje, jak máme žít a dýchat, kde se smíme pohybovat a za jakých podmínek, s kým se můžeme setkat a koho vidět nesmíme – že to z něj ani náhodou nedělá autoritu...

Skutečná autorita nikdy není postavena na nepřirozených základech.

Nemůže být vynucena silou a represí.

Nemůže přinášet jen tupá omezení bez skutečného přínosu.

Takto to jednoduše nefunguje a každá jen trochu svobodná bytost se základní sebeúctou se proti takové „autoritě“ vzepře.

Naproti tomu autorita postavená na správných a efektivních rozhodnutích, autorita postavená na komunikaci, autorita spravedlivá a přinášející zjevné pozitivní výsledky funguje vždy.

A přesně tak je to i mezi člověkem a psem...

„Autorita“ vyřvávaná příkazy a povely, „autorita“ nátlaková, „autorita“ postavená na principu „musíš a nesmíš“ nebude mít nikdy požadovaný hierarchický efekt.

Jejím výsledkem bude jen strach, nejistota a stres.

Útěk nebo útok, jakmile nastane vhodná příležitost.

Rozhodně ne „jsi úžasný a dostal jsem se do té nejlepší smečky ze všech...“

Místo toho je „jen se tě bojím a tohle není smečka, to je vězení...“

Přemýšlejte, co se stane, když budete svého pejska vychovávat vězením.

Kotec, bouda, klec v obýváku... sklep, garáž, zavřená předsíň...

„Místo!!!“

Získáte respekt a obdiv svého psího parťáka?

Ani náhodou.

Přemýšlejte, co se stane, když si ze svého pejska začnete vyrábět hračku na dálkové ovládání.

„Ke mně!!“

„Nesmíš!!“

„MUSÍŠ!!!!!!“

Dělejte to tak dostatečně dlouhou dobu a mozek svého psího parťáka dokonale vymyjete...

Vyženete z něj schopnost samostatného uvažování a rozhodování, místo zkušeností a prosté radosti ze života jej naplníte tupou „poslušností“ a neschopností přemýšlet sám za sebe. Získáte poslušnou loutku a zabijete plnohodnotnou živou bytost.

Někdy vztek, někdy strach...

Není lépe mít vedle sebe svobodně přemýšlející bytost než stroj na plnění povelů a nástroj na zvyšování ega?

Pes, stejně jako člověk, stejně jako každá živá bytost, se rodí jako individualita.

Individualita!

Nerodí se jako stroj, jako otrok, jako součást šedé anonymní masy.

Individualitu každé živé bytosti lze bohužel velmi snadno zničit. Navždy a nenávratně.

Stačí určitou dobu trvající tupý nátlak, omezení svobody, denně opakované a drilem vyžadované postupy.

„Sedni!“

„Lehni!

Ke mně!“

Nesmíš!!!“

„MUSÍŠ!!!“

Individualitu každé živé bytosti lze pozvedávat k výšinám. Celý její život.

Učením o tomto světě...

Příkladovými vzorci chování...

Komunikací...

Nalezením skutečné autority – autority, se kterou bude živá bytost vyrůstat i stárnout a pokud Bůh dá, bude s ní do posledního dne svého života...

Mezilidský a lidskopsí život spolu mají hodně společného.

My, kteří žijeme svůj život s pejsky, máme oproti jiným lidem jednu obrovskou výhodu.

Můžeme se dívat na psí svět, můžeme se z něj učit, můžeme zlepšit životy psí i životy svoje. Ale také můžeme tuto šanci promrhat a stát se těmi, kteří životy psí i lidské ničí.

Můžeme si na „autority“ jenom hrát nebo autoritami skutečně být.

Ne každému je dáno najít v sobě autoritu alespoň pro svůj vlastní život, natož pro život někoho jiného. Ale každý by se o to měl aspoň pokusit, protože, jak už jsem psal - autorita nemusí být vrozená, může být získaná na základě výchovy, věku, zkušeností nebo prostředí.

Autoritu skutečnou od té předstírané či vynucované rozeznáte na první pohled.

Bezpečně ji rozezná i každý pes.

Pokud na něj zařvete nebo vezmete klacek, nezískáte si autoritu, získáte jen psí nedůvěru a odstup -  někdy vztek, někdy strach...

Ani zavřením do kotce nebo klece nebo přivázáním řetězem k boudě si autoritu a „poslušnost“ nezískáte, zažehnete jen plamen psí vzpoury - někdy vztek, někdy strach...

Potlačováním individuality a svobody nezískáte autoritu.

Někdy vztek, někdy strach...

A přesně tak to funguje i mezi lidmi.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zavírači

 

Žijí mezi námi lidé – a není jich málo – postižení zvláštní úchylkou. Lidé bez citu a empatie, lidé mající pocit, že tím nejlepším řešením velké řady životních situací je prostě a jednoduše jinou živou bytost (ještě lépe bytostí víc, v nejvyšším levelu úchylky úplně všechny) zavřít. Svým obětem maximálně omezit pohyb a nechat je poslušně čekat, kdy a zda je z jejich vězení na základě vlastního rozhodnutí opět milostivě propustí.

Těmto lidem říkám „zavírači“...

Mají společnou osobnostní charakteristiku, ať už je cílem jejich úchylky cokoli. Vnitřně si svoji moc omezování jiných nesmírně užívají a velmi neradi se jí vzdávají. Nemají sebemenší potřebu se vciťovat do pocitů těch, na které jejich rozhodnutí padne, nezajímá je to a na prvním místě je u nich vlastní pohodlí a „volné ruce“ (přeneseně i doslova) bez ohledu na omezení jiných. A velmi často „zavření“ praktikují ne z pocitu nějaké nutnosti, nýbrž jen pro pocit uspokojení, který pak vnímají.

„Nikdo mi v tom nebrání, tak si to můžu dovolit...“

Znáte to?

Ano, určitě velmi dobře.

V našem lidskopsím světě jejich úchylku nejčastěji odnášejí psi.

Psi v kotcích, uvázaní u boudy, zavření v kleci někde v bytě.

A řada z nich jsou psí majitelé, kteří tak rádi spojují psí procházku s nákupem, protože prý „nechtějí zbytečně ztrácet čas“. Svého psího parťáka tedy uvážou někde před svým oblíbeným hypermarketem, krámem, úřadem nebo poštou...

Už tohle je špatně, hodně špatně.

Ale může to být ještě daleko horší.

Třeba když se studená osobnost zavírače spojí s touhou po penězích.

A v tom našem krásném, českém, lidskopsím světě s natolik velkou touhou na něčem vydělat, že dotyční bez váhání obětují nejen svého vlastního pejska, ale psy všech, kteří stejně jako oni postrádají základní vztah ke svému čtyřnohému parťákovi...

V tomto týdnu jsem byl díky mým spřízněným duším upozorněn na článek, který vyšel v jednom regionálním deníku pod titulkem:

 

„Potřebujete nakoupit nebo na úřad? Odložte psa do uzamykatelné boudy“

 

Když jsem si celý ten nesmysl přečetl, nevěřil jsem vlastním očím...

Ještě bych tak možná pochopil, že se tento zrůdný nápad zrodí v hlavě nepejskaře jako „skvělý podnikatelský záměr“.

Skutečnost, že se zrodil v hlavách psích majitelů, je neuvěřitelná, příšerná a neskutečně odporná.

Uzamykatelná psí bouda o půdorysu odhadem tak metr na metr, kterou chtějí její tvůrci podle vlastních slov nabídnout k využití supermarketům, úřadům, školám a poštám (zatím umístili jednu klec a nechali si k ní udělat patřičné mediální PR).

Co se asi podobným lidem honí v hlavě, nejlépe dokumentují slova samotné autorky tohoto šíleného nápadu, která v dotyčném článku vypráví, že pokud jde s fenkou na procházku a chce i nakoupit, pak to pro ni znamená komplikaci v podobě zastávky doma, kde svoji fenku nechá – ale takhle prý všechno zvládne vyřídit najednou, podívejte jak jsem to vymyslela...

No nekupte to.

Podle starosty města citovaného v uvedeném článku se prý někdy lidé diví, jak tam může vůbec někdo psa zavřít. Nicméně „autoři boudy věří, že se jim podaří lidi přesvědčit, že psi uvnitř mohou být spokojeni“ (doslovná citace z článku).

Tohle prostě nepochopím.

„My jsme tady vyrobili psí boudu a chceme na tom vydělat, takže to protlačíme všemi silami. A budeme vás přesvědčovat, že i když je to totální nesmysl a zásadně to škodí psímu životu, tak pejskům se to prostě líbit bude!“

Mimochodem – nepřipomíná vám to opět něco z naší dnešní reality?

Ok, chtějí reklamu, budou ji mít...

Znovu zopakuji, kde je ten primární problém.

Je v myšlení některých majitelů psů, že spojit psí procházku a nákup je super nápad.

Není a někteří z vás to holt pochopí až v okamžiku, kdy po ukončení toho svého nákupu už svého pejska nenajdete nebo budete řešit následky lidskopsího konfliktu, u kterého jste nebyli a absolutně netušíte, co se ve skutečnosti přihodilo...

Není a kdo nepochopí, jaký jeho pes zažívá po dobu „odložení“ před nějakým krámem silný psychický stres (jeho psychika zpracovává všechno zátěžové dění okolo a nikdy nevíte, kdo z kolemjdoucích dostane opravdu blbý nebo zrůdný nápad), tomu pes do ruky nepatří.

Pokud jste líní a obtěžuje vás absolvovat dvě cesty (jednu psí procházku a jednu nákupní), popřípadě si neumíte zorganizovat čas, pak svoje nedostatky nenakládejte na hřbet svým psím parťákům. Oni za to opravdu nemůžou a znovu si uvědomte, jak bezcitně se vůči nim v takových případech chováte. Nelze k tomu říci nic jiného a nebudu se za to omlouvat, vídám psí stres a zoufalé psí pohledy pokaždé na vlastní očí, když jdu kolem nějakého krámu...

A do toho ještě přijde někdo s šíleným projektem „uzamykatelné psí boudy“.

Pokud si otevřete diskuzi ke zmíněnému článku, zjistíte, že reakce jsou tak půl na půl.

Jedna skupina se otřásá hnusem a jednoznačně projekt odsuzuje, druhá jej cynicky označí za „super nápad“ (a třetí je, jak už to tak v podobných diskuzích bývá, totálně mimo téma).

Ale i ty psí pohledy v galerii fotek vypovídají jednoznačně...

„Kam mě to strčili? Proč? Mně se to tady nelíbí!!!“

A to zde nerozebírám další dopady zdravotní – například přenos infekčních onemocnění (po pohádce „pravidelně se to bude dezinfikovat“ ještě tu o Červené Karkulce, nemluvě o tom, že gumovou podložku do jisté míry vydezinfikovat můžete, zbytek konstrukce dost těžko), zalomení drápků v těch „šikovně malých otvorech, aby tam dítě nemohlo prostrčit prstíky“. Skutečně nepochopím, jak tomuhle mohla nějaká v článku též zmiňovaná veterinářka s čistým svědomím dát zelenou.

Jak už jsem ale psal v úvodu, „zavírači“ nemají cit ani empatii. Nepřemýšlejí nad tím, jak řešit situaci jinak než zavřením jiné živé bytosti. Psa, člověka – psů, lidí...

Někoho odložit nebo zavřít pro ně představuje tu nejjednodušší variantu. Nikam nesmíš, tady budeš a pro jistotu za tebou ještě zamkneme.

S plným vědomím a čistým svědomím teď prohlašuji, že paní Kateřina a pan Čestmír, stojící za projektem žluté „uzamykatelné psí boudy“, se ve svém vztahu nejen k vlastní fenečce totálně odkopali. Tohle, ani s vidinou jakkoli reálného zbohatnutí „Hele, necháme tomu udělat reklamu, města na to dostanou nějaké dotace, my nasadíme cenu a budeme v balíku!“, by nikdo se skutečným vztahem ke psům nikdy neudělal. Zase jsou za tím v prvé řadě peníze, obalené nějakou pohádkou o čistém dobru, jak už obecně známé a profláknuté...

Znovu zopakuji – psí stres v boudách a kotcích na zahradě nebo klecích někde doma v obýváku je reálný, nikoli vymyšlený.

Psí stres na neznámém místě, na místě s provozem, o samotě, je ještě o několik tříd vyšší!

Podporovat nebo ignorovat, jakoukoli formou, tento psí stres, je zvěrstvo nejvyššího řádu a z mého pohledu zaslouží také to nejvyšší odsouzení. Některým jevům je jednoznačně zapotřebí říci „Ne!“ hned na začátku, protože jsou z pohledu „zavíračů“ velmi svůdné a pokud se nechají rozjet, už se těžko zastavují. Stačí se podívat do internetových diskuzí na určitá dnes velmi aktuální témata a nevěříte vlastním očím...

Velmi doufám, že jakýkoli projekt „uzamykatelných psích bud před každým marketem a institucí“ bude mít jepičí život a že zvítězí nejen zdravý rozum, ale především vztah lidí k živým bytostem.

Zkuste si v takové boudě představit místo svého pejska svoje dítě... jakékoli dítě, zde bezpečně odložené, zamčené, „v bezpečí“, protože komplikuje nákup nebo pobyt na úřadě, ale vy přece chcete všechno zvládnout při jedné jediné cestě ven... líbí? Věřte mi – tak jak by bylo v podobných podmínkách v těžkém stresu lidské mládě, tak se ve stejném stresu nachází i pes...

I v tomto případě je třeba vychovat lidi, ne ničit psí životy.

Rozdělte si cestu na nákup a procházku se svým pejskem.

Budete se daleko lépe cítit vy i on a nebudete muset řešit „kam s ním“...

Stupidní nápady, jakým je i projekt nějakých uzamykatelných psích bud, nahrávající jen pohodlnosti a lenosti lidí a zcela ignorující psí pocity v podobných podmínkách, rozhodně žádným řešením nejsou.

Jen podstatně zhoršují vztah lidí k jiným živým bytostem a lidské sobectví a probouzí ty nejhorší vlastností „zavíračů“...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Na řetězu u boudy

 

Pokud jste někdy chtěli na vlastní kůži zažít některé psí pocity nebo jste si chtěli zahrát psí simulátor, pak máte teď tu nejlepší příležitost.

V dnešní době života vzor „Březen 2021“ a ví Bůh, kolika ještě dalších týdnů a měsíců...

Některé věci raději nebudu rozebírat, protože bych se příšerně rozčilil a tento článek ani nedopsal. Nicméně kdo mě aspoň trochu zná, ví.

Ale ukážu vám několik zajímavých paralel se psím vnímáním, možná pak někteří z vás pochopí, čeho se vědomě či nevědomě dopouštějí na psí duši.

Protože teď to pociťují sami na sobě.

Začněme.

Potřeba mít k dispozici svobodný životní prostor je jednou ze základních potřeb každé živé bytosti. Ať je to člověk, pes, kočka, kůň, ptáci nebo vodní živočichové.

Omezení svobody pohybu, ať už formou mříží nebo „pouhým“ restriktivním výnosem, má za následek obrovskou frustraci.

Stres.

A pokud toto omezení trvá dostatečně dlouho, má za následek trvalou změnu psychiky – kromě výše zmíněných vnitřní běsy, pasivitu a odevzdanost, ale také zvýšenou agresivitu vůči okolí i sobě samému. Kdy k výbuchu agrese dojde, nikdy nelze předem určit, ale to, že k ní dříve nebo později dojde, je jistota.

Zabití „ošetřovatele“...

Zabití jedince stejného druhu, který obývá společný prostor...

Sebepoškozování nebo sebevražda...

Ano, každá vyšší forma života umí ukončit svůj život, pokud k tomu získá potřebnou motivaci, vůbec to není výsada jen člověka.

Stačí k tomu kolikrát velmi málo.

Některým lidem to zajisté vyhovuje, ale za současného stavu „nesmíte dál než na hranici katastru obce“ ti normální poprvé se vší hrůzou poznali, jak vypadá reálné omezení pohybu. Včetně restrikce „od 21 do 5 hodin nesmíte vůbec nikam“, s milostivou výjimkou pro nás, kdo máme pejsky, ale zas holt nesmíme dál, než 500 metrů od domova...

Už trochu rozumíte tomu, co s psí duší udělá pobyt na řetězu u boudy nebo pár metrů čtverečních kotce?

Rozumíte tomu, proč se každý pejsek tolik těší na procházku ven, do přírody?

Že za tím skutečně není jen „potřeba se vyvenčit“...?

A teď si představte, že v podmínkách prostorové restrikce prožijete celý život.

Nebo zbytek svého života...

Jsme teď na stejném řetězu u boudy jako vesnický voříšek a věřte tomu, že už teď to na každém z nás nechává drastické psychické následky.

A bude to ještě daleko horší, protože jakékoli delší omezení života stresuje nejvíc mláďata. Mláďata, které s tímto stigmatem vyrůstají a kterým deformuje psychiku na roky dopředu nebo na celý jejich život...

Frustrace a stres.

A ještě něco.

Ruku v ruce s omezením pohybu jde omezení sociálních kontaktů.

Valné většině z vás určitě nemusím vysvětlovat pojem „socializace“ - konkrétně druhové socializace, kdy si malé štěně upevňuje správně fungující vztah vůči jiným psům. Proces, který je životně potřebný pro celý zbytek života psího jedince.

Stejně tak jste se mnozí setkali s razantními negativními dopady, pokud jste psí socializaci zanedbali – strach z vlastního druhu a související agrese vůči vlastnímu druhu, cílené vyhýbání se vlastnímu druhu, sociální izolace, neadekvátní reakce a neschopnost navazovat sociální kontakty...

Druhová socializace ale není jen výsadou psího druhu.

Stejně jako mláďat každé živé bytosti se týká se i mláďat lidských...

Zbytek už si domyslíte sami.

Jenže – otevřený sociální kontakt potřebují všechny živé bytosti, nejen jejich mláďata. Pokud je jim odepírán, pokud je zakázán fyzický kontakt, pokud je znemožněno rozpoznání komunikační mimiky, pak na sebe negativní důsledky tohoto jevu zcela zákonitě nenechají dlouho čekat.

Stejně jako pro psy, i pro lidi je fyzický kontakt přirozený a nezbytný.

Stejně jako se pes se psem očichá, olíže nebo dotkne tělem, stejně tak i člověk toho druhého poznává podáním ruky, jinou formou fyzického kontaktu nebo vyhodnocením jeho mimiky. Pokud má od druhého dodržovat „sociální odstup“ dva metry, pozdravit se smí jen jakýmsi bizarním ťuknutím lokte a jeho mimiku skrytou za hadrem na hubě jednoduše nemá šanci vidět, pak to s sebou zcela přirozeně přináší podvědomou nedůvěru a nečitelnost druhé osoby.

To stejné se děje i s vašimi pejsky.

Pokud budete toho svého držet na distanc od všech jiných, protože „co kdyby ho některý kousnul“, pak on sám bude vnímat všechny ostatní jedince svého druhu jako ohrožení. Nedostane možnost se s nimi seznámit a poznat je, bude mu odepřen osobní kontakt a blízké emoční vnímání.

A úplně to samé se stane i s člověkem – jen se tomuto poznání někteří budete kratší či delší dobu bránit, na druhou stranu další jste k němu už dávno došli...

Už víte, jaké pocity má váš pejsek, když mu nasadíte náhubek?

Když mu ho nasadíte pokaždé, když jdete ven?

Když pohyb venku je pro něj pokaždé za cenu povinně nasazeného náhubku?

Zkuste si to.

Sundejte svému pejskovi náhubek a bezpečně uvidíte, jak se ulehčeně oklepe a naprosto viditelně ožije. Kdežto s náhubkem nasazeným jde do útlumu a odevzdaně se šourá namísto uvolněného pohybu...

Líbí se vám to?

Tak si to přece zkuste.

Sami na sobě.

Připadá vám pohyb s hadrem na hubě (pardon, nemůžu to jinak označit) jako přirozený a nijak vás neomezuje?

Neřešme teď, že se za ním jednoduše nedá dýchat a svoje „výfukové zplodiny“ si při každém nádechu spolu s dalším sajrajtem z výrobního materiálu natrvalo usazujete v plicích. Neřešme, jaký nesmysl to celé už ze své podstaty je a jaký to má skutečný účel.

Co vaše psychika?

Správně – svůj náhubek vnímáte naprosto stejně jako váš pejsek...

Je to obrovská psychická zátěž, kterou si teprve po nějaké době začínáte naplno uvědomovat.

Tam, kde jste se dříve pohybovali uvolněně a s radostí, se dnes pohybujete se skloněnou hlavou a v depresi.

Jakákoli překážka dýchacích cest jakékoli živé bytosti, aplikovaná nedobrovolně a z donucení, má tento psychologický efekt. A čím déle tuto překážku nosíte, tím je tento efekt silnější, trvalejší a psychiku jedince více deformující.

Položte si jednoduchou otázku: „Vzal/a bych si hadr na hubu dobrovolně a s upřímným přesvědčením, že zvyšuje kvalitu mého života?“

Tak.

Dnes už sami velmi dobře víte nebo aspoň tušíte, jak se cítí vaši pejskové s náhubkem coby „ochranou“, aby někde něco nezbaštili nebo nepokousali člověka nebo jiného pejska.

Deformujete jim psychiku stejně jako jsme teď my nuceni deformovat tu svoji.

Co udělá váš pejsek, když mu jeho náhubek sundáte?

Co uděláte vy, když si sundáte svůj?

Oba se pořádně nadechnete, oba pocítíte úlevu a pocit svobody...

A vy dobře víte, že přesně tak tomu je.

Vše souvisí se vším a já vám znova ukážu, jak moc jsme si s našimi psími parťáky podobní...

Když budete vlastnit pejska se sociálním problémem – pejska, který bude startovat vůči svému psímu okolí, pak máte jen dvě možnosti.

Buď bude věčně chodit s náhubkem a vy budete mít pocit, že jste to vyřešili úplně skvěle, protože „Teď už se přece nemůže nic stát, nemůže kousnout!“

Ve skutečnosti jste však nevyřešili vůbec nic.

Jen jste do nějaké míry omezili následek, ale pro odstranění příčiny problému, devastující vašeho pejska i vás samé, jste neudělali ani to nejmenší, jen jste ten problém ještě prohloubili a v čase upevnili.

Druhá možnost je nechat si poradit od někoho, kdo to umí, nechat dát do pořádku poraněnou psí duši a nechat se naučit fungovat tak, abyste jednou provždy svému pejskovi mohli jeho náhubek sundat...

Jsou cesty, které pouze nenávratně ničí psychiku a problém nevyřeší a jsou cesty, které psychiku posílí a pro zbytek života problém vyřeší.

Platí to pro problémy psychické stejně jako pro problémy zdravotní.

A v případě (ať už reálného nebo jen hypotetického) problému zdravotního tou správnou cestou rozhodně není uměle přidaný dýchací hendikep a dlouhodobě deptaná psychika, ale podpora přirozené imunity organismu a psychické pohody, možnost sociálních kontaktů a neomezený/neomezovaný pohyb na čerstvém vzduchu...

Funguje to na lidi i pejsky, funguje to na každou živou bytost na této planetě.

Tak jednoduché to je, a té devastace našich i psích životů už opravdu stačilo...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

FALCO DOG RESCUE – 2. generace

 

Nesnáším fráze „pojďme se semknout“ a „společně to dokážeme“, protože jsou už tak zprofanované a zneužité, že jejich původní význam se úplně vytratil. Proto je nepoužiji ani v tomto článku. Jen vám všem nabídnu jeden projekt, nad kterým můžete buď mávnout rukou, nebo jej naopak začít společně využívat...

Někde v roce 2014 jsem dostal nápad, jak pomoci těm, jejichž pejskové se dostali do nesnází. Tehdy vznikla první generace mého systému Falco Dog Rescue, který jsem vymyslel tak, aby od samého začátku profitoval z možností moderních technologií  - konkrétně tzv. „chytrých telefonů“ (smartphonů).

Základní myšlenka byla postavena na principu, kdy do systému FALCO DOG RESCUE mohou lidé nahlásit ztraceného nebo naopak nalezeného pejska, později přibyla možnost (i v dnešní době stále unikátní) nahlásit lokalitu s výskytem otrávené návnady. Požadované údaje k těmto událostem jsem koncipoval tak, aby byly skutečně užitečné – u psích jedinců kromě identifikačních údajů například i kontakt vůči lidem a jiným psům nebo spolehlivost přivolání. Podobně je u otrávených návnad požadována a následně uváděna nejen lokalita výskytu, ale i nosič a použitý jed (plus fotografie).

Událost mi bylo možné zaslat mailem spolu s volitelným kontaktem na zadavatele. Nad všechny v mailu uvedené údaje jsem pak sedl a vytvořil z nich tzv. „kartu“, kterou jsem následně zadal do systému FALCO DOG RESCUE.

Základní odlišnost od jiných podobných databází tkvěla v tom, že si každý majitel smartphonu na platformě Android (které jsou v naší zemi bezkonkurenčně nejrozšířenější a na rozdíl od jiných lze tyto telefony zakoupit i za velmi nízké ceny) mohl nainstalovat moji aplikaci FALCO DOG RESCUE a jejím prostřednictvím měl k dispozici nejen přehled celé databáze (tzv. „událostí“), ale při jejím spuštění mu přišla i notifikace, informující o události nejnovější a tedy nejaktuálnější.

Jednoduché, rychlé a spolehlivé.

Jenže – všechno má vždy nějaké „ale“...

V tomto případě tím „ale“ byla skutečnost, že lidé jsou jednoduše líní.

Velmi líní a velmi pohodlní.

A mnoho z nich má zcela mylný pocit, že každý člověk povinně používá sociální síť Facebook a že Facebook poctivě sdílí status o zoufale hledaném pejskovi všude tam, kam to nasdílet slibuje...

Ne – neplatí ani jedno, ani druhé, už jsem se o tom několikrát zmiňoval. Nemluvě o tom, že řada lidí ani veřejně sdílet neumí, natož aby do svého příspěvku napsali skutečně relevantní údaje.

Facebook stejně jako každá jiná sociální síť je uzavřená sama v sobě. Co tam zveřejníte, zůstává v ní.

Systém FALCO DOG RESCUE má dosah daleko větší.

Není uzavřen v sociální síti, do které se musíte registrovat a zadat hafo soukromých informací o sobě (což už samo o sobě řadu lidí zcela oprávněně odradí) – v sociální síti, která na pozadí navíc sleduje všechny vaše aktivity v internetovém prostoru.

Systém FALCO DOG RESCUE nikoho nesleduje a má dosah omezený jen počtem lidí, kteří si moji aplikaci, bez nutnosti se registrovat nebo uvádět o sobě jakoukoli informaci, nainstalují.

V současné době (březen 2021) má první generaci aplikace instalováno přes 2000 lidí, což není tak úplně malé číslo...

Bohužel však potenciál tohoto systému stále zůstával velmi nevyužitý, ať už se to týká samotných pejsků nebo varování před otrávenými nástrahami. A uvědomte si prosím, že již z principu věci skutečně nemohu do systému zadávat události o své vlastní vůli – je jednoduše zapotřebí, aby se na mne vždy přímo obrátil někdo z vás s požadavkem nebo informací.

Někdy mě ta až neuvěřitelná lidská pasivita skutečně zaráží.

Ale vzhledem k tomu, jak dnes a denně čtu pejskařská volání o pomoc (a shodou okolností právě včera mi přistál v mailu další požadavek pohřešovaného pejska), rozhodl jsem se dát vám všem druhou šanci.

A možná teď také nastal vhodný okamžik některým z vás připomenout, že FALCO DOG RESCUE včetně mé práce (vývoj aplikace, zadávání událostí do systému, údržba) vždy byl, je a zůstane BEZPLATNÝ, protože na rozdíl od některých jiných nehodlám vydělávat na lidskopsím neštěstí...

Nespustil jsem tento projekt proto, že bych se nudil, to opravdu ne.

Spustil jsem ho proto, že mi přijde smysluplný, přínosný a ve svém účelu velmi efektivní.

A proto teď uvádím do života zbrusu nový FALCO DOG RESCUE verze 3, druhou generaci aplikace pro smartphony na platformě Android...

Jaké jsou novinky a změny?

Vyhodnotil jsem všechna pozitiva a negativa aplikace první generace.

Lidé jsou líní, to už jsem psal.

Všechno potřebují dostat přímo pod nos, pokud možno na stříbrném podnose.

Tak tedy ano – dostanou to pod nos, na stříbrném podnose...

První a velmi zásadní novinkou je přímé sdílení událostí. Robustní a maximálně spolehlivé, postavené na algoritmech, které jsem odladil a implementoval už do své aplikace PSÍ STRÁNKY FALCO pro smartphony na platformě Android (z technického hlediska to totiž není až tak úplně triviální záležitost).

Takže.

Velmi jednoduše řečeno – po mém zadání události do systému FALCO DOG RESCUE zhruba do 1-2 hodin každému z vás, kdo bude mít moji aplikaci korektně nainstalovanou a nastavenou (viz technický popis v rubrice FALCO DOG RESCUE), přistane na jeho smartphonu příslušná notifikace!

Už nebudete muset aplikaci čas do času spouštět, abyste zjistili, zda se v systému objevila nová událost. Buď na notifikaci klepnete a dostanete se přímo do aplikace s přehledem všech událostí a detailním popisem každé z nich nebo ji smažete a už nikdy více neuvidíte do okamžiku, než přijde notifikace o události novější. Samozřejmě stále funguje i varianta, kdy se při spuštění aplikace FALCO DOG RESCUE z plochy automaticky načte nejnovější notifikace.

S filozofií maximální rychlosti a reakce souvisí skutečnost, že po pečlivém zvážení jsem zrušil duplikování událostí na webu, tedy zobrazování pro počítače a smartphony jiných platforem. Není to efektivní, neumožňuje to potřebnou „push“ technologii nacpání událostí přímo pod nos a nezajišťuje potřebné soukromí zadavatele.

Dále.

Do systému jsem přidal další typy událostí.

Nyní můžete zadat také požadavek pejska k adopci, požadavek kojné feny a požadavek psího dárce krve (transfuze)...

Dále.

Jak jsem již psal, nová generace systému FALCO DOG RESCUE je mimo jiné zaměřena na rychlost reakce.

Proto je požadovaný kontakt na zadavatele jeden jediný – a to telefonický. Žádná jména, žádné mailové adresy, žádné detailní adresy (pouze lokalita).

Pouze telefonní kontakt/kontakty.

Pokud potřebujete urgentní pomoc, je telefonický kontakt jediný smysluplný, protože je maximálně rychlý. Než se dostanete ke kontrole nebo napsání mailu, než ho vyhrabete ze spamového koše, už může být pozdě.

Dalším důvodem je soukromí – například mailové adresy často kopírují jméno jejich vlastníka. Na kartě události je telefonní číslo skryté pod odkazem „zavolat“, uvidíte je tedy až v okamžiku vytáčení...

A ještě něco - last, but not least.

Nová generace aplikace FALCO DOG RESCUE samozřejmě dostala také zcela nový, moderní grafický vzhled...;)

Toto budiž k základnímu seznámení „proč a nač“ asi tak všechno.

Pro další informace si dovolím vás pozvat přímo do rubriky

 

kde najdete screenshoty z aplikace, manuál k jejímu používání, helptexty k zadání jednotlivých typů událostí a především odkaz k instalaci a správnému nastavení aplikace.

Vše je teď pro vás připraveno, záleží jen na vás, zda nabídnutou šanci využijete. Znovu zopakuji – čím více lidí bude mít aplikaci FALCO DOG RESCUE nainstalovanou, tím vyšší je šance, že majitel najde zatoulaného pejska, toulající se pejsek najde svého majitele, bezprizorní psí sirotek najde nový domov, vyhnete se oblasti s otrávenými návnadami, štěňata získají kojnou fenu a potřebný pes krevní transfuzi...

Pojďme do toho;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Traviči

 

Chtěl jsem dnes původně psát jiný článek, ale po pečlivé úvaze a přes silné svrbění v prstech jsem dospěl k závěru, že pro něj stále ještě nenastala ta správná doba, třebaže jsem na základě mnoha zpětných vazeb přesvědčen o tom, že by byl normálními lidmi s ještě fungující vlastní osobností a nepotlačenými instinkty plně pochopený - a také potřebný...

Měl být o jevech a lidech nenormálních a nebezpečně ohrožujících své živé okolí,
protože tady už končí veškerá legrace.

Protože však v mém dlouhodobém seznamu témat na články figuruje také téma lidí nenormálních a nebezpečně ohrožujících své živé okolí i jiným způsobem, rozhodl jsem se pojmout je jako plnohodnotnou náhradu. Téma, kterému bych se stejně dříve nebo později věnoval, tedy otevírám již dnes.

Téma s velkým přesahem lidskopsího světa, téma související i s mým projektem, který je již několik let v provozu a na jehož rozšíření a nové verzi v současné době intenzívně pracuji.

Začněme těmi, jejichž činy se nás, respektive našich psích parťáků, bohužel nepříjemně často a bolestně týkají...

Traviči psů.

Určitě řadu z vás někdy napadlo, jaký typ lidské osobnosti se za těmito zrůdami vlastně skrývá.

A určitě to první, co vám v hlavě vyskočilo, bylo – primitiv. Člověk psychologicky jednoduchý, primitivní, zlý, nenávidějící své (nejen psí) okolí...

Je to pravda jen zčásti.

Ano, tato skupina lidí svůj podíl na trávení psů a jiných zvířat nepochybně má. Jsou to lidé, kteří se na základě své špatné genetiky, vlivem výchovy nebo životních zkušeností a přímé souvislosti s nízkou integritou své osobností dostali někam, kde už nefungují přirozené zábrany a pojistky.

Sousedovi otráví psa, protože je „jednoduše sere“.

Nebo rozhodí návnady na veřejném prostranství, protože jejich úchylná psychika jim velí ublížit co největšímu počtu živých bytostí.

Volí jednoduchá a přímočará řešení i v těchto případech, stejně jako zvolí jednoduché a přímočaré řešení v jakékoli oblasti svého života. Nepřemýšlí nad důsledky svých činů, netrápí se tím.

A ještě jedna skutečnost je pro ně významně charakteristická.

Oni neznají pojem „vztah“...

Nepřemýšlí nad tím, že pokud sousedovi otráví psa, způsobí tomu člověku psychickou bolest a smutek.

Jsou emočně prázdní.

Pokud někomu cíleně otráví psa, jejich nenávist je namířená proti konkrétnímu psu, ne proti jeho majiteli. Protože ten pes štěká, občas si zavyje a dotyčná zrůda psy nenávidí obecně nebo je „nasraná“ na toho jednoho. Pokud by stejným způsobem nenáviděl svého souseda, jeho agrese by směřovala (v jakékoli podobě) přímo proti němu, jeho psa by nechal být.

Vím, že je to možná překvapivé, ale přesně tak psychika u těchto primitivů funguje...

Stejně tak jednoduchý a přímočarý je u této skupiny travičů i výběr jedu a konstrukce návnady. Nic složitého, nic sofistikovaného, čistě účelový výběr se zřetelem na co nejnižší finanční náklady a vynaloženou práci.

Pak je tu ovšem druhá skupina travičů, lidí s razantně pokřiveným charakterem.

Daleko nebezpečnější a troufám si říci, že v dnešní době i rozšířenější...

Lidské zrůdy, rekrutující se z mnoha počestných, milých a usmívajících se občanů této země.

Skutečné lidské bestie.

Je to již zprofanovaná fráze, ale skutečně existují lidé, od kterých byste to na první pohled nikdy nečekali. Lidé, kteří se na vás i vašeho pejska budou usmívat, budou vám říkat „Ten je krásnej!“ a budou si ho chtít pohladit...

A vás vůbec nenapadne, že tu otrávenou návnadu, kterou váš pejsek sežral, mohla umístit právě tato smějící se bestie. Bestie, která bude přesně vědět, jakou vám způsobí bolest a smutek – bestie, která bude mít obrovské potěšení z toho, že právě vám tu bolest a smutek způsobí. Vy máte být ta oběť, váš psí kamarád bude jen nástrojem.

Nebo bude jen a pouze obecně nenávidět psy, protože z pohledu této lidské bestie nemají „čoklové“ právo na život, jsou s nimi jen problémy a měli by se vybít...

Jejich návnady budou mnohdy velmi sofistikované, pečlivě vymyšlené a sestrojené, vyrobené za účelem co největšího účinku. Bez ohledu na finance a pracnost, ovšem s velkým ohledem na to, aby k pachateli nevedla sebemenší stopa.

Tito jedinci nejsou primitivní.

Opravdu ne.

Bývají často velmi inteligentní a ve společnosti oblíbení, zábavní a pracovně úspěšní.

Jen ti z vás, kteří disponují vyšší sociální senzibilitou, z nich mívají nejasný pocit falše a nedůvěry. Něco vám na nich jednoduše nesedí a zcela správně býváte vůči nim obezřetní a nepouštíte si je k tělu, natož ke svému pejskovi.

Zbytek společnosti z nich bývá naopak nadšen, jsou pro ně okouzlující a sociálně přitažliví.

„On by tohle přece nikdy neudělal... takový milý člověk... nenene, to musí být někdo jiný, já mu stoprocentně věřím...“

Zní vám to povědomě?

Jistě, to jsou ony standardní věty, tak často citované v situacích, kdy má někdo ohodnotit osobnost člověka, který je nakonec usvědčen z vraždy, zneužití nebo znásilnění.

A ano, ještě ono obligátní - „On vždycky slušně a nahlas pozdravil!“

Skuteční psychopati jsou velmi manipulativní chameleóni...

Už víte, proč vás a vaše pejsky na svých soustředěních učím určité některé dovednosti a postupy?

Někteří z vás je bohužel podceňují a v čase vykazují nulové pokroky, třebaže vám všem pokaždé říkám: „Jednoho dne to vašemu pejskovi může zachránit život!“

(Když jsem před lety s pejsky začínal, chodili jsme po jednom libereckém cvičáku a sbírali kusy rohlíků naplněné hřebíky, které tam rozházela kynologická konkurence. Dnes už ten cvičák dávno neexistuje, ale na tohle nikdy nezapomenu...)

Tím to ale zdaleka nekončí.

Existuje totiž i další druh travičů a ten se vás týká bezprostředně.

Traviči psychičtí.

V každé diskuzi na jakékoli téma (psí nevyjímaje) tuto skupinu travičů najdete...

Poznáte je snadno – jejich jedem je výsměch, ponižování, pomluvy a lži, ironie, znevažování „oponentů“ a velmi trapná a prvoplánová snaha se za každou cenu zviditelnit.

Nejsou konstruktivní, neznají fakta a nemají argumenty. Jsou jen schopni velmi rychle potopit jakoukoli konstruktivní debatu a na vyšším levelu dokonale poštvat diskutující proti sobě.

A přesně z toho, když se jim to podaří, pak mají ten zvrácený pocit sebeuspokojení a samolibou radost, jak se jim zas podařilo něčemu nebo někomu uškodit... a pokud mají možnost, s velkou rozkoší kopou do oběti slabé nebo oslabené...

Mnozí (a více ženy než muži) to sami znáte ze svých pracovních i soukromých kolektivů – „nejlepší kamarád nebo kolega“ vám dlouhou dobu sype svůj jed... a když v tom lepším případě včas prohlédnete, nestačíte žasnout...

„Chcípla mi koza, tak ať sousedovi chcípnou dvě!“

Jedna z velmi přesných charakteristik uvažování duševních mrzáků.

Zvlášť v posledních letech a měsících se s nimi doslova roztrhl pytel.

V čím větším srabu životním, sociálním, partnerském nebo profesním se někdo nachází, tím větší uspokojení z toho mají. A pokud jen trošku mohou, ještě do té bídy něco přidají, hlavně ať se má každý hůř než oni. Z nesmyslných a absurdních restrikcí, omezování svobody a zákazů pohybu a dýchání mají pravidelné veřejné orgasmy a ještě volají po dalším přitvrzení...

Traviči.

Traviči pokládající fyzické otrávené návnady určené našim psům nebo volně žijícím dravým ptákům - a traviči, kteří pokládají psychicky otrávené návnady určené nám lidem.

Dávejte si na ně pozor a naučte se je poznat.

A zkuste pochopit, že takoví lidé si nikdy nezaslouží lítost nebo ospravedlňování, ale vždy a jednoznačně pohrdání, odsouzení a trest...

(Poznámka: Záměrně jsem se v článku vyhnul jakýmkoli konkrétním postupům a typům otrávených návnad, aby nikomu neposloužil jako návod.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lidskopsí zima

 

Letošní zima je po několika letech opět jednou z těch výraznějších, jak teplotně, tak množstvím sněhu a proto nastal velmi příhodný čas připomenout si i vysvětlit několik skutečností s ní souvisejících.

Protože i v této oblasti existují věci, které si mnozí z nás neuvědomují nebo žijí v zajetí špatných návyků...

Pojďme začít třeba tím, co vlastně zimní období představuje v přírodě.

Tím, co respektovali naši moudří předkové a na co dnešní „civilizace“ už dávno zapomněla...

Zima je v přírodě časem odpočinku, časem regenerace. Časem přípravy rostlin a živých bytostí na jaro, které představuje nový život, nové vzepětí životní energie.

Přesně tak – zima je obdobím útlumu, vůbec nemá být obdobím stejně extrémních energetických výdajů v honbě za různými cíli, jaké u lidí dnešní doby probíhají po celý zbytek roku.

Když budete opravdu znát a pozorně sledovat své psí souputníky, pak i u nich v zimním období vysledujete více odpočinku, regenerace, klidu...

Oni se i dnes a velmi moudře řídí svými biologickými hodinami, které jim říkají – zpomal, odpočívej, šetři síly, připravuj se na jarní výbuch nové energie a nového života...

Teď odpočívej.

Za ničím se nehoň.

Teď není ten správný čas...

A co dělají lidé?

Nerespektují přírodní nastavení.

Ženou se jak stroje za tím, za čím se ženou celý rok – nezpomalí, nezklidní se, neregenerují...

A pak se na jaře diví, jak strašně jsou unavení.

Prý „jarní únava“.

Čím to, že naši pejskové žádnou „jarní únavou“ netrpí?

Čím to, že na jaře ožijí i psí dědečkové a ti mladší doslova zdivočí?

Že by tím důvodem byla právě ona pauza, čas zpomalení a regenerace sil...?

Čím to, že jsou lidé s příchodem jara tak unavení?

Čím to, že si svoji slabost vysvětlují „jarní únavou“?

Že by tím důvodem byla právě ona skutečnost, že i v zimě jeli pořád na plný výkon...?

Letos (rok 2021) to bude ještě daleko horší.

Vstupní podmínky se totiž razantně změnily k horšímu a organismus běžného člověka přestává mít sílu se s touto zátěží rutinním způsobem vypořádat.

U velkého počtu lidí nenastoupí jen pouhá únava, nastoupí silné depresivní stavy a pocit totálního zmaru. Akutní únava je problém, který se dá řešit poměrně rychle, dlouhodobá únava potřebuje péči delší, deprese už je velký problém, na který pouhý odpočinek nezabere.

Přijde rezignace, ale začne (konečně) fungovat i pud sebezáchovy.

„Jin & Jang“ – princip rovnováhy v praxi.

Protože mnoho přírodních a přirozených principů, které jsme ve své aroganci „civilizované společnosti“ a při osobním sobectví a bezohlednosti některých jedinců  přestali respektovat, si teprve teď začne vybírat svoji skutečnou daň...

Nelze fungovat na plné pecky pořád.

Začnete jednat ve stresu a dělat chyby...

Začnete z únavy dělat kompromisy tam, kde má nastoupit jistota rozhodnutí...

Přírodní řád říká, že je čas energie a je čas odpočinku.

Tento základní zákon přírody a přežití respektují všechny živé bytosti, vyjma jediné – člověka.

Jen člověk se žene bezhlavě dopředu, každý den, bez ohledu na svoje vnitřní nastavení dané mu přírodou, bez ohledu na své okolí. Nedá nikomu a ničemu vydechnout. Ve jménu „pokroku a výkonu“, ve jménu konzumu a roztočené finanční spirály.

To nemůže vydržet věčně.

Všichni a všechno potřebují svůj Čas oddechu, Čas regenerace, Čas zklidnění...

Prosím, nechte aspoň pejskům možnost se svými přírodními hodinami řídit.

Nechte je v zimě víc odpočívat.

Nechte jim možnost respektovat přirozené stmívání a tmu, když už vy sami potřebujete mít umělé světlo.

Zpomalte aspoň v jejich přítomnosti, s nimi a vedle nich...

Zpomalte tempo svých společných procházek, nechte je jít ve vašich stopách...

Myslete na to, že pro jejich tlapky je daleko horší kontakt s umrzlým asfaltem nebo betonem než se sněhovou pokrývkou...

Uvědomte si, že chlupy mezi prsty psích tlapek mají svoji izolační funkci a přestaňte jim je vystříhávat, jak je vám tak často doporučováno – je to hloupost a škodíte jim. Až se vrátíte domů do tepla, dejte si chvilku tu práci a zmrzlé hrudky jim jednoduše mezi prsty vyberte. Je to lepší varianta, než nechat je vylizovat psí jazyk, protože ten dovede slabou a velmi citlivou kůži (ano, i proto tam ona zmíněná „chlupatá ochrana“ je!) v meziprstí snadno protrhnout a pak máte velký problém...

Až přijdete domů, podívejte se pořádně na své boty a stopy, které zanecháváte na linu nebo dlažbě. To, co tam uvidíte, je směs posypové soli a sněhu – další zdroj problému nejen pro psí tlapky, ale i pro psí zažívání. Pokud jen trochu můžete, co nejvíce se vyhýbejte p(r)osolenému povrchu a v žádném případě nenechte svého pejska sůl lízat!

Opatrně s opět hojně doporučovaným mazáním polštářků psích tlapek – uvědomte si, že tyto polštářky jsou jakousi analogií podrážek našich bot, plní nejen mechanickou, ale také tepelně izolační funkci a aby tak skutečně fungovaly, musí být tvrdé. Pokud je budete přemazávat, dojde k jejich změknutí a jsou pak velmi náchylné k poškození mechanickému i mrazem...

Dávejte pozor na ledové povrchy, i pejsek si může při uklouznutí zlomit nohu nebo utrhnout svalový úpon...

Sníh velmi dobře drží pachy, proto nepropadejte hysterii, že váš psí parťák má tendence v těchto podmínkách daleko více čuchat a tahat čenich po zemi. Samozřejmě s tím ale stále pracujte, nenechte ho slízávat psí (nebo jinou) moč, pozor na to, co všechno může být pod sněhem schováno – vy to nevidíte, ale psí čuchometr to vypátrá spolehlivě. A nenechte je baštit kvanta sněhu – v lepším případě dojde jen ke zvracení, v horším k zánětu...

A ještě něco.

Užívejte si přírodu, sníh a čerstvý vzduch, než nám úplně zakážou dýchat a žít.

Kdykoli budete moci, odpočívejte a regenerujte síly tak, jak to dělají psi.

Držte se a opatrujte svoje pejsky, zachovejte si pevné nervy a vlastní důstojnost, věřte jen sami sobě a nebojte se činit rozhodnutí za sebe i svoji smečku – dnes více než kdy jindy...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dítě a pes – tak ještě jednou...

 

Vysvětlení přirozeného a správně nastaveného vztahu mezi dětmi a psy jsem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO i jinde věnoval už hodně času. Jak jsem však se zděšením zjistil, na různých „odborných“ i zjevně neodborných psích diskuzích stále převládá názor, že i malé dítě musí být psům hierarchicky bezpodmínečně nadřazeno.

Protože se během své práce s lidmi a jejich pejsky bezprostředně a rozhodně ne ojediněle setkávám se smutnými následky takového přístupu, rozhodl jsem se znovu k tomuto tématu něco napsat...

Abych zbytečně neopakoval již jednou řečené, vložím vám sem do rámečku svůj již před časem zveřejněný článek „Hierarchie dítěte a psa – velký problém některých lidí“, ve kterém jsem důvody, proč dítě jednoduše nad psem hierarchicky být nemůže, podrobně argumentačně vysvětlil a  rozebral. Nejprve si jej tedy, prosím, pomalu a důkladně přečtěte, protože tento článek na něj bezprostředně navazuje.

Hierarchie dítěte a psa – velký problém některých lidí

Nedávno jsem v Poradně zodpovídal dotaz na téma „postavení dětí v lidskopsí smečce“. Před několika dny mi přišel mailem dotaz od jednoho pána (viz níže).

Protože obsahuje charakteristické názory a myšlení typické především pro lidi, kteří nikdy psa neměli a ochotně tak vstřebávají mnohdy velmi nebezpečné (pro jejich děti, jejich psy i je samotné) názory pochytané především na internetu, rozhodl jsem se (po předchozí telefonické domluvě a nabídce přímo jeho pisatele) tento mail zveřejnit a znovu rozebrat problematiku dítěte a psa ve společné lidskopsí smečce...

Činím tak velmi rád, protože se jedná o téma závažné s potenciálně velmi nebezpečnými důsledky v případě, kdy lidé použijí špatné postupy a obecně špatný přístup. V následujícím textu se budu věnovat jednak vysvětlení, proč určité vztahy mezi lidskými mláďaty a psy jednoduše nemohou fungovat jinak, než jak je dané přírodou a také tomu, proč jsou lidé tak náchylní poslouchat špatné rady a praktikovat chybné postupy.

A samozřejmě - všechny výše uvedené body jsem prostřednictvím telefonické rozmluvy zkusil vysvětlit také pisateli mailu a pevně doufám, že jsem uspěl...

Tak se do toho pusťme.

Pro základní orientaci teď nejprve v plné a nezměněné podobě ocituji dotaz v Poradně a moji odpověď:

 (2.6.2019)

Plemeno: beauceron
Pohlaví: pes
Stáří: 9 let
Kastrace: ne

Dotaz: Dobry den, rada bych znala vas nazor na postaveni deti ve smecce, hierarchii. Mame dve male deti (3 a 2 roky). Nas pes nase deti miluje, necha si od nich prakticky cokoliv. (samozrejme je ucime jak na psa sahat, at ho to neboli atd). Ale nikdy je neposlechne, napr. Starsi si ho obcas bere na voditko (napr. Na 5 minut s nim obchazi dum), on je v pohode, chodi s ni rad, ale zadny povel typu sedni neuposlechne. Vemu ho ja, staci se podivat a uz posloucha. Jak co nejlepe tedy deti a psy zaclenit, jak se mam chovat spravne ja? Pribyde k nam stene, opet pes, beauceron. Jak postupovat s nim co se tyce hierarchie? Dekuji za cele vase stranky skoro ani nespím jen je hltam.

Odpověď: Dobrý den, velmi mě těší, že Vás moje PSÍ STRÁNKY FALCO oslovily:) Už jsem zde tuto problematiku jinak mnohokrát zodpovídal - v lidskopsí hierarchii jsou děti z psího pohledu vnímány vždy jako mláďata a v žádném případě tedy nemohou být na hierarchicky vyšší pozici než dospělý (dospívající) pes. Pokud tuto základní zásadu porušíte a necháte svoje děti psu "poroučet" a vyžadovat po nich "poslušnost" v jakékoli podobě, je jen otázkou času, kdy s některým z nich pojedete na plastiku...

Uvědomte si prosím, že dvou/tříleté dítě má z psího sociálního vnímání psychiku malého štěněte. Pokud štěně v odpovídajícím stupni psychického vývoje udělá chybu a vůči dospívajícímu/dospělému psu dá najevo dominantní (nadřazené) vzorce chování, je dospívajícím/dospělým psem promptně poučeno. A jak vždy říkám, psí mládě chrání srst a celková fyziognomie, mládě lidské je oproti němu daleko zranitelnější.

V žádném (se vší vážností zdůrazňuji - v žádném!) případě nenechte své děti nikdy se psem o samotě, v žádném případě a nikdy nechtějte a nenuťte svého psa, aby "poslechl" Vaše dítě, které je v jeho očích zcela přirozeně zařazeno do ranku mláděte. Dokud se jako mládě bude chovat, bude ho chránit a spoustu věcí mu tolerovat - kromě jediné, a tou by byl jakýkoli pokus se nad něj hierarchicky nadřazovat. A tímto pokusem je mimo jiné i Vámi zmíněné "zadny povel typu sedni neuposlechne".

Uvědomte si prosím, jaká je ve dvou/třech letech psychika dítěte v porovnání s psychikou dospělého devítiletého psa (ještě ke všemu natolik dominantního plemene, jakým beauceron je) a buďte velmi rozumná. V opačném případě je jen otázkou času, kdy by došlo k velkému maléru. A velmi Vás prosím, tento můj apel berte smrtelně vážně. Vždy buďte ve společné přítomnosti Vašeho dítěte (dětí) a pejska s nimi, vždy buďte ve střehu a nikdy, absolutně nikdy nedovolte, aby kterékoli z Vašich malých dětí udělalo sebemenší (i nevědomý) pokus Vašemu psu dominovat. A v žádném případě tuto snahu nepodporujte a po svém psu poslušnost vůči malému (ani většímu) dítěti nevyžadujte - pes vnímá i v tomto směru hierarchii zcela jednoznačně a správně...

Obecně řečeno - Vy byste měla být v hierarchii nejvýše, Váš dospělý beauceron na pozici druhé, Vaše děti na hierarchické pozici poslední. Nové štěně v prvních měsících na stejné pozici jako děti (jsou to všichni mláďata a v této fázi je jedno, zda lidská nebo psí), postupně (vzhledem k daleko rychlejšímu vývoji psí psychiky vůči lidské) se mladý beauceron dostane na hierarchicky vyšší pozici než Vaše děti, které ještě hodně let pro každého psa budou "štěnětem".

Nejtragičtější případy lidskopsích neštěstí se stávají právě tehdy, kdy člověk zcela mylně se cítící být "pánem tvorstva" poruší základní hierarchická pravidla a cpe do vyšší pozice někoho, kdo na to z psího pohledu absolutně nemá právo. Často to bývá právě dítě a nesmyslný přístup rodiče "je to jen pejsek a musí tě poslouchat", následky pak bývají tragické. Neudělejte prosím stejnou chybu, děkuji...

Tolik tedy moje konkrétní odpověď na konkrétní dotaz, zabývající se vztahem dospělého psa (9 let) a malých dětí (3 a 2 roky). Proč tuto skutečnost zdůrazňuji, pochopíte za chvíli...

Následuje (s již zmíněným svolením pisatele, dotaz byl navíc adresován přímo do Poradny) obsah mailu se žádostí o moji reakci:

Dobrý den, pane Dostále,

reaguji na radu na Vašem webu z 2.6.2019 ohledně hierarchie dětí ve smečce. Je to podle mě velmi kontroverzní téma a budu moc rád, když si uděláte čas na reakci.

Neberte to, prosím, jakože se přu ... považuji to za výměnu názorů na úrovni ... zatím psa nemám, plánuji molossa (bullmastif / boerboel) a to celkem dlouho a zodpovědně - hltám ověřené informace, kde se dá, navštěvuji chovatele, získávám info o výchově obrů a těchto plemenech. Toto téma je pro mé dost zásadní, protože mám děti (2 a 4 roky).

Takže nejsem zatím zkušený chovatel, ale byl jsem dost v kontaktu s jinými, snad ne méně zkušenými, než Vy. Jejich názory jdou v tomto tématu přímo proti Vašim a Vaším článkem jste mi dost zamotal hlavu ... proto bych to teď rád nějak rozmotal :)

Zpravidla jsem se vždy u výchovy velkých psů setkal s názorem, že hierarchie smečky je při správné výchově rozdělena nekompromisně tlustou čarou na lidi a zvířata. Tuto tlustou čáru určuji já, ne jako alfa samec, ale jako super alfa samec, tzn. nejen že si hlídám svou pozici na vrchu, ale zároveň omezuji pozici jiných dominantních členů vůči dalším. Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat. Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat. Pokud to dělá, tak je to zejména chybou ve výchově a mou nedostatečnou dominancí, takže cítí potřebu doplňovat moji roli. Tolik z teorie, kterou jsem doposud načerpal a kterou jsem se chtěl řídit.

Váš model upřímně nechápu a pár věcí mi v něm nesedí. Pokud by to byla pravda a správný postup, tak by se štěně boerboela v mém případě dostalo do prostředí, kde je jednoznačně nejníže. Že by mi přišlo do domu štěně velikosti kočky a od začátku bylo nadřazeno mojim dětem je blbost. Takže cca za rok by se mělo jeho postavení vůči mojim dětem změnit, což by znamenalo, že je napadne a přitiskne na zem a získá nad nimi dominanci. To se mi moc nelíbí. Až pes zestárne a moji kluci vystoupí z puberty, bude opět vhodné, aby přebrali dominanci nad psem. Je totiž nesmysl, aby dospělý pes dominoval dospělým lidským členům. Takže by oni měli psa např. zakleknout a získat své postavení zpět? U ohaře možná, dospělý boerboel nebo Tosa Inu je ale zabije. Takže by měli být podřízeni psu, dokud nezdechne a já koupím nového?

Budu moc rád, když váš model pozice dětí ve smečce vysvětlíte hlouběji, hlavně jak by to mělo technicky fungovat. Řeknu na rovinu, že mi nedává smysl, že by to takto mělo být správně a neumím si představit toto praktikovat. Ano, své děti nenechám dávat psu rozkazy, ale to hlavně proto, aby mi ho nepokazili. Ne proto, že bych z jeho strany čekal útok a považoval to za správné.

S přáním pěkného dne,

Ing. J. M. (mail mám k dispozici podepsán celým jménem včetně tel. kontaktu, pro potřeby článku stačí pouze titul a iniciály)

Pisatel má tedy děti v podobném věku (2 a 4 roky), psa nikdy neměl a plánuje pořídit některé z molossoidních plemen (konkrétně uvádí bullmastifa nebo boerboela). V této chvíli za sebe podotýkám, že se v obou případech jedná o plemena fyzicky i psychicky značně disponovaná, se silným teritoriálním pudem a vysokou vrozenou dominancí - tedy typ plemen, která bych nikomu nezkušenému jako prvního psa rozhodně nedoporučil. Tuto skutečnost jsem pánovi ostatně také sdělil při našem telefonickém rozhovoru s doporučením, aby si výběr ještě jednou pořádně promyslel. Na druhou stranu oceňuji, že se jako potencionální majitel chová v tomto směru zodpovědně a hledá informace ještě před pořízením psího jedince konkrétního plemene - nebývá to zdaleka samozřejmostí a v opačném případě pak často následuje velké zklamání a nešťastná společná lidskopsí budoucnost...

Pokračuji.

Citace z mailu:

„Zpravidla jsem se vždy u výchovy velkých psů setkal s názorem, že hierarchie smečky je při správné výchově rozdělena nekompromisně tlustou čarou na lidi a zvířata. Tuto tlustou čáru určuji já, ne jako alfa samec, ale jako super alfa samec, tzn. nejen že si hlídám svou pozici na vrchu, ale zároveň omezuji pozici jiných dominantních členů vůči dalším. Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat. Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat. Pokud to dělá, tak je to zejména chybou ve výchově a mou nedostatečnou dominancí, takže cítí potřebu doplňovat moji roli. Tolik z teorie, kterou jsem doposud načerpal a kterou jsem se chtěl řídit.“

Tato velmi mylná a nebezpečná teorie je přímou příčinou mnoha lidskopsích tragédií - utajených i široce medializovaných.

Přesně vychází z oblíbených představ a dogmat o člověku jako pánu tvorstva, jemuž jsou všechny ostatní životní formy přirozeně podřízeny a pokud to tak samy nevnímají, jsou po zásluze poníženy, zmrzačeny nebo utraceny...

Vidíme to tak často nejen u druhu psího, ale i například v zoologických zahradách, kdy psychicky narušený lidský jedinec vleze do výběhu šelmy, která jej zcela přirozeně vnímá jako narušitele a méně nebo více fyzicky zdecimuje. Co následuje? Ne potrestání lidského viníka (což by, přiznejme si, většinou i tak bylo již jen formou „in memoriam“), ale likvidace (odstřel) zvířete s odůvodněnim, že se jedná o jedince nebezpečného lidem. Pouze proto, že jednal plně v souladu se svými (zoologům a etologům známými) vrozenými vzorci chování - sociálními, teritoriálními i predátorskými...

Omyl, vážení „pánové tvorstva“.

Hierarchie v žádném případě není „rozdělena nekompromisně tlustou čarou na lidi a zvířata“ - a to ani v případě člověka a psa.

Člověk sám o sobě v žádném případě není „superalfasamec“.

Člověk je na počátku spolužití na stejné startovní čáře jako jeho pes.

Nemá žádná vyšší privilegia a vyšší postavení. Privilegia a postavení si musí postupem času vybudovat, musí prokázat takové schopnosti (osobnostní a komunikační), aby se na ono (nejvyšší) místo ve své lidskopsí smečce dostal. Papíry k pořízení psa, hacienda, základní péče ve formě poskytnutí potravy, procházek a střechy nad hlavou... dokonce ani ta největší „láska“... nic z toho vám na dosažení nejvyšší hierarchické pozice samo o sobě nestačí.

PES VÁS NEBUDE AUTOMATICKY UZNÁVAT JAKO TOHO NEJSCHOPNĚJŠÍHO A NEJVÝŠE POSTAVENÉHO POUZE NA ZÁKLADĚ SKUTEČNOSTI, ŽE JSTE ČLOVĚK.

Ani ve své smečce, ani jinde.

Citace z mailu:

„Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat.“

Žádná „regulace pod čarou“ neexistuje.

Ve společenství sociálně žijících zvířecích druhů neexistuje žádný protekcionismus. Mláďata chrání a vychovává celé společenství - bez rozdílu, zda se jedná o mládě A, B nebo C. Sociálně žijící predátoři, mezi které patří přes svoje vlčí předky i dnešní psi, se navíc rozmnožují na základě přírodního výběru, tedy v rámci společenství pouze alfapár (tedy nejschopnější a geneticky nejkvalitnější jedinci).

Pro psa v lidskopsí smečce je lidské mládě (dítě) při správném chování společenství přirozenou součástí jeho smečky a tak se k němu i chová - chrání je, hraje si s ním, není pro něj objektem žárlivosti. Ale samozřejmě se také (na základě výše zmíněných vrozených sociálně-hierarchických vzorců chování) podílí na jeho „výchově“ - udělá-li mládě chybu, je usměrněno. A jak už jsem za ty roky mnohokrát vysvětloval, je zapotřebí jednoduše dávat pozor a nenechávat dítě se sebevíc přítulným pejskem o samotě, protože dítě může snadno tu chybu udělat (například agrese, porušení hierarchických pravidel) a pes následně zareaguje, pokud ho dítě něčím praští nebo mu sebere jeho „kořist“...

Velmi nebezpečné však je, pokud v lidskopsí smečce mezi dítě a psa postavíte zeď.

Nějak takhle - cituji: „Takže pes musí od začátku vědět, že lidské mládě není totéž jako štěně, protože je to moje mládě super alfa samce a pes si smí regulovat postavení pouze pod čarou, v oblasti zvířat.“

Zakážete (znemožníte) přirozenou interakci mezi psem a dítětem a tím zcela jasně svému psu řeknete „tahle bytost (dítě) není součástí naší smečky“. Důsledek? Pes se přesně tak začne k dítěti chovat - bude pro něj narušitelem, vetřelcem v jeho vlastní smečce. Pak už není jen krok, ale malinký krůček od toho, aby došlo k tragédii...

Jednoduše řečeno - pokud pes nevnímá dítě jako štěně, tedy obecně mládě, pokud je dítě od samého začátku nad psa nadřazováno jako „něco lepšího“, pak se k němu jako k mláděti a součásti vlastní smečky nebude chovat. Bude se k němu chovat jako k cizímu a pokud tento cizinec například naruší jeho osobní prostor, bude reagovat agresí, ne tolerancí, jak by se zachoval vůči mláděti vlastní smečky.

Alfajedinec ve smečce řídí smečku jako celek, zasahuje vůči asocíálním projevům, ale ve chvíli, kdy by podporoval hierarchickou dominanci níže postaveného jedince (dítěte/štěněte) vůči výše postavenému jedinci (dospívajícímu/dospělému psu), smečku by kompletně rozložil, zneschopnil a ve svém postavení skončil...

Není žádné „pouze pod čarou“. Pokud pes vnímá dítě jako štěně, pokud člověk ve své lidskopsí smečce reálně (ne pouze vlastní domýšlivostí) funguje jako alfa a v případě „prohřešku mláděte“ zasáhne sám, pak se žádné lidskopsí tragédie nedějí. Pokud ve své lidskopsí smečce člověk nefiguruje na té nejvyšší pozici, protože je neschopný nebo ho to jednoduše nezajímá, pak v okamžiku hierarchického prohřešku přejímá iniciativu pes, kterého se to týká. A poté se všichni diví, proč ten mírumilovný pejsek kousl dítě...

Citace z mailu:

„Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat.“

Proboha!

Přirozené hierarchicky organizované sociální psí společenství (smečka) je alfou a omegou psího vnímání světa, jeho základní jistotou, geneticky danou. Na vrcholu smečky stojí ten nejlepší jedinec z hlediska inteligence, zkušeností a komunikačních i vůdcovských schopností. Zbylí jedinci smečky jsou vůči němu v podřízeném postavení, navzájem propojení dalšími složitými hierarchickými vazbami nadřazenosti a podřízenosti.

V žádném případě, nikdy a nikde, není psí mládě nadřazeno dospělejšímu (tj. schopnějšímu) příslušníku smečky!

Není a nemůže být.

Nemá a nemůže na to mít schopnosti, je to mládě teprve se učící ve svém životě fungovat, mládě teprve získávající zkušenosti.

Nebo fungujete ve vlastní rodině tak, že vaše dítě je podřízeno vám (konkrétně jednomu z rodičů - otci) a nadřazeno druhému (matce)? Malé dítě? Větší? Puberťák?

Pokud by zmíněný model kdokoli ve své rodině aplikoval, nezískal by ze svého potomka jedince s „pocitem jistoty a důvěry bez potřeby své postavení jakkoli usměrňovat“. Získal by potomka se zrůdně poničeným charakterem a zásadními osobnostními a sociálními problémy. Kdo nevěří, může si to zkusit prakticky...

Dítě (v konkrétním případě ve věku 2 a 4 roky, obecně dítě s dětskou/nedospělou psychikou) nadřazené psu?

Přirozená dětská krutost by okamžitě dostala zelenou a důsledky by na sebe nenechaly dlouho čekat. Prostudujte si v dnešní době běžné kauzy o psech umlácených či jinak týraných - dítětem nebo dětmi...

Pes, jemuž je hierarchicky násilně (protože přirozeným způsobem to udělat nelze) nadřazeno dítě (z jeho přirozeného pohledu mládě logicky zařazené na nižší pozici)? A pes tak údajně získá jistotu a důvěru?

Citace z mailu: „Lidské mládě je tedy v celé fázi života dítěte i psa nadřazeno psu, ale podřízeno mě, což dává psu jistotu a důvěru a necítí potřebu své postavení vůči lidem jakkoliv usměrňovat.“

Proboha - tuto šílenou „teorii“ opravdu někde někdo zveřejnil?! A jinak jsme zdraví a při smyslech? Nebo jenom pitomí a z pozice „pána tvorstva“ ignorující a pohrdající základními etologickými vzorci chování sociálně organizovaných zvířecích druhů - predátorů, mezi které jen tak mimochodem patří také psi?

Citace z mailu:

„Váš model upřímně nechápu a pár věcí mi v něm nesedí. Pokud by to byla pravda a správný postup, tak by se štěně boerboela v mém případě dostalo do prostředí, kde je jednoznačně nejníže. Že by mi přišlo do domu štěně velikosti kočky a od začátku bylo nadřazeno mojim dětem je blbost. Takže cca za rok by se mělo jeho postavení vůči mojim dětem změnit, což by znamenalo, že je napadne a přitiskne na zem a získá nad nimi dominanci. To se mi moc nelíbí. Až pes zestárne a moji kluci vystoupí z puberty, bude opět vhodné, aby přebrali dominanci nad psem. Je totiž nesmysl, aby dospělý pes dominoval dospělým lidským členům. Takže by oni měli psa např. zakleknout a získat své postavení zpět? U ohaře možná, dospělý boerboel nebo Tosa Inu je ale zabije. Takže by měli být podřízeni psu, dokud nezdechne a já koupím nového?“

Takže opět pár mých slov k tomuto odstavci...

V určitém bodě mého rozhovoru s pisatelem mailu jsem pochopil, v čem tkví jeho velký problém a pomýlení.

A když jsem ho na to upozornil, bylo na druhé straně chvilku ticho...

Tento pán (stejně tak jako mnoho jiných lidí) někde (nevím kde - na internetu? od určitých chovatelů? od určitých „cvičitelů“ a „psích psychologů“?) nabyl zásadně mylného dojmu, že hierarchie ve smečce je určená tím, kdo je fyzicky silnější.

Že pokud budu 120kg chlap, pes se na mě koukne a řekne si „Tyjo, tak tohle je rozený vůdce, to je bourák, toho budu poslouchat!“

A další skutečnost - pisatel mailu evidentně nikde nenarazil (moje PSÍ STRÁNKY FALCO jsem mu v této souvislosti vřele doporučil k prostudování) na zjištění, že psí psychika (stejně jako ta lidská) se mění v závislosti na prostředí a prožitých zkušenostech, mění se s věkem a mění se v závislosti na chování členů svého sociálního společenství.

Ano, samozřejmě.

Štěně jakéhokoli plemene ve věku příchodu do svého nového domova není nadřazeno malým dětem.

Ale není jim ani podřízeno.

V této fázi vývoje jsou mláďaty oba druhy - lidský i psí.

Ale vývoj psychiky mláděte psího (štěněte) postupuje vzhledem k dramaticky kratší době psího života daleko rychleji než vývoj psychiky mláděte lidského (dítěte). Za rok bude pes v pubertě, dětem z tohoto konkrétního případu bude 3 a 5 let. Psychicky budou stále velmi malými mláďaty. Za další 3 roky, kdy pes typu molosse dospěje a bude na vrcholu sil, bude dětem 6 a 8 let, stále budou z psího pohledu mláďaty a z lidského dětmi. Ve svých 10 letech bude moloss na sklonku života, dětem bude 12 a 14 let - budou teprve v pubertě, zdaleka ještě z psího pohledu ne dospělí jedinci...

URČUJÍCÍM FAKTOREM V POSUZOVÁNÍ OSOBNOSTI (LIDSKÉ I PSÍ) JE Z POHLEDU PSA NIKOLI FYZICKÁ VELIKOST A FYZICKÁ SÍLA, ALE STUPEŇ VÝVOJE PSYCHIKY A OSOBNOSTNÍ VLASTNOSTI JEDINCE.

Citace z mailu: „Takže cca za rok by se mělo jeho postavení vůči mojim dětem změnit, což by znamenalo, že je napadne a přitiskne na zem a získá nad nimi dominanci.“

Přemýšlím, ze kterých zdrojů pisatel tuto blbost (použiji jeho vlastní výraz) přejal - nebo zda se jedná o jeho vlastní závěr, čemuž se mi nechce věřit.

Každopádně toto byl jeden z důvodů, proč jsem mu nedoporučil pořízení podobného plemene, pokud nezmění svůj náhled na hierarchické principy psího druhu.

Citace z mailu: „Až pes zestárne a moji kluci vystoupí z puberty, bude opět vhodné, aby přebrali dominanci nad psem. Je totiž nesmysl, aby dospělý pes dominoval dospělým lidským členům. Takže by oni měli psa např. zakleknout a získat své postavení zpět? U ohaře možná, dospělý boerboel nebo Tosa Inu je ale zabije.“

A toto je už jen potvrzení. Myslím, že mnozí z vás už teď stejně jako já správně tušíte, z jakého zdroje vítr vane...

Ponížit. Zakleknout. Zalehnout. Nic jiného nezná/neznají?

Citace z mailu: „Takže by měli být podřízeni psu, dokud nezdechne a já koupím nového?“

Ano, dokud jejich psychika a osobnostní vybavení budou na nižší úrovni (tedy v psychickém věku dítěte/mláděte), nebudou na vyšší pozici. Pes (moloss vůbec) je pes jednoho pána (pokud se v jeho lidskopsí smečce dostatečně disponovaný lidský jedinec nachází, jinak přebírá nejvyšší pozici sám), chrání svoji rodinu (lidskopsí smečku) a pokud si ho vezme dostatečně rozumný, empatický a osobnostně i komunikačně vyspělý majitel, pak spolu prožijí plnohodnotný život. A jednoho dne jeho psí parťák „nezdechne“, ale odejde do psího nebe...

Citace z mailu:

„Budu moc rád, když váš model pozice dětí ve smečce vysvětlíte hlouběji, hlavně jak by to mělo technicky fungovat. Řeknu na rovinu, že mi nedává smysl, že by to takto mělo být správně a neumím si představit toto praktikovat. Ano, své děti nenechám dávat psu rozkazy, ale to hlavně proto, aby mi ho nepokazili. Ne proto, že bych z jeho strany čekal útok a považoval to za správné.“

Pisateli (jak jsem už učinil během našeho telefonického rozhovoru) i dalším lidem s podobným smýšlením a (přejatým/vlastním) přístupem ke psům v dobrém doporučuji k prostudování tyto PSÍ STRÁNKY FALCO. Najdou zde mnohokrát vysvětlené principy smečky, pozice vůdce, chůvy a mláďat (dětí) - najdou zde vysvětlení pojmů smečka a komunikačních postupů.

Citace z mailu: „Ano, své děti nenechám dávat psu rozkazy, ale to hlavně proto, aby mi ho nepokazili.“

Najdou zde v podobě článků a velkého počtu lidskopsích příběhů skutečný lidskopsí vztah, postavený na vzájemném respektu, důvěře a fungující hierarchii. Hierarchii založené ne na fyzické převaze a „zaklekávání“, ale založené na osobnostní kvalitě a přirozené komunikaci.

Pokud si to někdo ani pak nedokáže představit, pak si prosím dotyční žádného psa nepořizujte. Ani jorkšíra, kterého byste „zaklekávali“ snadno a ani molosse, který by vám velmi rychle vysvětlil, že takto se k němu chovat nebudete.

Máte k dispozici celé PSÍ STRÁNKY FALCO a celý zbytek svého života.

Pokud budete bezcitní, arogantní a budete prosazovat hrubou sílu, pokud nebudete respektovat psí psychiku, pak jsou plemena, která mohou ublížit vám a mohou ublížit vašim dětem. Pokud k tomu dojde (a dochází k tomu v dnešní době až příliš často, stačí sledovat média), pak je za tím vždy člověk. Pes jen reaguje - na špatnou výchovu, na nezvládnutou hierarchii, na fyzické i psychické týrání, na umělé nadřazování dítěte nad psa, na špatné zacházení.

Už jsem o tom nejednou psal a mnohokrát to vysvětloval - není povinnost mít psa. Pes skutečně není pro každého. Mít psa je dar a pocta a žít s molossem nebo pastevcem je úžasné, pokud si ho člověk nepořídí jen proto, že jeho ego si žádá „velkého psa“. V takovém případě to totiž nikdy nekončí dobře a často na to doplatí nevinné lidské i psí bytosti.

Jsem velmi rád, že jsem na základě uvedené mailové reakce mohl jednak pár věcí vysvětlit telefonicky (a teď i písemně) přímo pisateli a jsem rád, že formou tohoto článku teď mohu přimět k zamyšlení i řadu dalších lidí. Je jich totiž hodně, jsou ovlivněni „silovým“ přístupem, který bohužel především psí laici ke své škodě velmi snadno a ochotně přijímají za vlastní.

Pisateli mailu jsem mimo jiné řekl, že jeho velkým hendikepem je to, že nikdy psa neměl a řadu věcí si neumí představit. V tom je totiž problém mnoha psích prvomajitelů.

Jeden příklad za všechny.

V tomto konkrétním příběhu mi jeho hlavní aktér během našeho hovoru tvrdil, že „je zapotřebí naučit psa respektovat dítě“...

Naučit.

Zde se odkrývá, řekl bych, ten hlavní průšvih, pokud začne potenciální psí majitel takto přemýšlet.

Absolutní nerespektování vrozených vzorců chování a přesvědčení, že „já to do tebe dostanu, všechno jde znásilnit, všechno jde naučit“.

Je to naprosto stejné, jako když vlezete tygrovi do klece.

„Ani se mě nedotkneš, já jsem člověk a jsem výš než ty. To se musíš naučit.“

Nepřežijete deset minut.

Protože genetika a vrozené vzorce teritoriálního chování predátora.

„Tohle je moje dítě a bude hierarchicky nad tebou.“

Nebude.

Protože genetika a vrozené hierarchické sociální vzorce chování psa.

Mějte v sobě základní pokoru a respekt k přirozeným principům daným přírodou a nesnažte se je ohýbat kvůli svým rozmarům a pocitu vlastní jedinečnosti a nadřazenosti.

Mláďata jsou mláďata z pohledu stupně rozvoje psychiky a každý tvor na této planetě (kromě člověka) je takto vnímá. V rámci vlastního druhu chrání a vychovává, se snahou vytvořit z nich co nejkvalitnější dospělé jedince. Pokora a respekt mláděte vůči staršímu a zkušenějšímu jedinci i jiného druhu je dána každému živočišnému druhu s výjimkou člověka a je v něm přirozeným způsobem podporována - opět s výjimkou člověka.

S výjimkou člověka.

Přesně v tom je velký problém některých lidí...

Děkuji.

Hotovo?

Děkuji, můžeme tedy pokračovat.

Přestože, řečeno slovy klasika, „je to marný, je to marný, je to marný“, je zapotřebí některé věci opakovat a razantně upozorňovat na souvislosti, které mnoho rodičů jednoduše nenapadnou. Mohly by, měly by, ale neděje se tak – tak tomu trochu zkusím pomoci...

A protože, řečeno slovy mými, za těmito důležitými opomenutími stojí převážně neznalost, neochota nebo jen arogantní pocit nadřazenosti, dávám teď všem znovu šanci pochopit, že vztah mezi dítětem a psem, mezi pejskem a lidským mládětem, může být úžasný a může pozitivně ovlivnit celý lidský život – nebo může být naopak trápením a doživotním traumatem.

Let's go.

Jednou z oblíbených velkých chyb, které následně odstartují závažný problém mezi dítětem a pejskem, je situace „Podívej, Pepíčku (Aničko, Milánku, Evičko...), tady máš piškotek a běž ho dát pejskovi!“

Bohužel nikoho z dospělých aktérů přitom nenapadne, co právě činí.

Přeložím vám teď proto z psího pohledu, co se vlastně děje...

Jak jsem napsal už v odkazovaném článku, pes vnímá dítě jako mládě, jako štěně. A dokud se toto „štěně“ jako štěně chová, je vše v pořádku.

Problém nastane ve chvíli, kdy se jako štěně nechová.

Představte si situaci, kdy malé štěně „nabídne“ dospělému (dospívajícímu) psu onen piškot…

Poprvé se většinou ještě nic nestane.

Ani podruhé.

Možná ani potřetí ne.

Nicméně poněkolikáté už dospělý pes zcela správně dojde k závěru, že ono malé štěně ho vybízí k porovnání vzájemných schopností a hierarchické pozice. A tak zareaguje hierarchicky zcela přirozeně a správně – po štěněti skočí a piškot mu vezme, protože podle psích pravidel má na ten piškot nárok on, nikoli štěně.

Malé štěně to ve skutečnosti nikdy neudělá, protože velmi dobře zná hierarchická pravidla.

Dítě je nezná.

A jeho rodiče také ne.

Takže najednou začnou řešit problém...

„Jak to, že náš pes začal na naše dítě vrčet? Jak to, že ho nenechá projít?“

Vrčí. Nenechá.

Protože z jeho pohledu se to dítě už nechová jako přirozeně níže postavené štěně, ale jako štěně otevřeně ho vyzývající k hierarchickému porovnání...

Trpělivý pes bude nejprve svým vrčením a hierarchickým vymezováním varovat, hodně dominantní nebo méně trpělivý rovnou kousne.

Chcete to, rodiče?

Fajn, pak pokračujte v přístupu „pejsek je tvůj kamarád, běž mu dát piškotek“... a ve vyšším sebevražedném levelu to rozšiřte ještě o pejsky cizí...

Ťukáte si na čelo?

Ne, to já si ťukám na čelo, protože přesně tento hloupý přístup (a klidně to nazývejme pravým jménem, protože tady jde o životy těch nejzranitelnějších) mnozí z vás praktikují.

Mohu vás se vší vážností ubezpečit, že za mnou přichází nemálo klientů právě ze sociální skupiny rodiče, dítě & pes, kde přesně tento vzorec odstartoval „nevysvětlitelnou změnu“ chování jejich psího parťáka vůči dítěti. Je to jak přes kopírák a z pohledu psí etologie tomu ani jinak být nemůže.

Proto prosím opravdu dávejte velký pozor, co svoje děti ve vztahu k (nejen) rodinnému pejskovi učíte a k čemu je nabádáte. Uvědomte si, že jakákoli potrava (kus masa, kost, dobrůtka) nebo oblíbená hračka vašeho pejska je a vždy bude razantní spouštěč vzájemných hierarchických vztahů.

Pokud to řeknu zcela jasně a pochopitelně, pak žádná z výše uvedených věcí nepatří v přítomnosti jakéhokoli(!) pejska vašemu dítěti do ruky!!!

Je to, prosím pěkně, teď už jasné?

Prostě to nedělejte, pokud nechcete následně volat RZP nebo trnout pokaždé, když se dítě přiblíží k vašemu pejskovi...

Prostě to nedělejte, pokud nechcete svému dítěti i sami sobě způsobit trauma na zbytek života. Každé „poprvé“ je jen otázkou času...

Dále.

Ne každý rodič si uvědomuje, že velmi malé děti ještě nemají cit v ruce a hmatovou koordinaci.

Jinými slovy řečeno – když velmi malé dítě něco uchopí, pak to uchopí vší silou, je to vrozený záchranný reflex. Pokud uchopí psí srst, ucho nebo ocas, pak také vší silou. A vzápětí následuje prudké trhnutí někam – stále vší silou.

Pes, který je v tuto chvíli obětí, může být jakkoli trpělivý, ale bude reagovat stejně, jako vy, pokud se vám prcek bude snažit urvat ucho nebo vytrhnout pramen vlasů. A pokud to nebude čekat, pak v prvém okamžiku zapracují instinkty šelmy – ožene se a může kousnout. Pokud se tak stane, je to ale opět jen a jen chyba člověka, který k této situaci vůbec neměl nechat dojít...

Chce to trochu přemýšlet, hodně předvídat a vnímat situace i očima svého pejska.

Pes je od přírody teritoriální.

Pokud mu vlezete do jeho pelechu vy a máte správně nastavené hierarchické vazby, je to v pořádku, protože je to vaše právo jako hierarchicky výše postaveného jedince a pejsek to v naprostém klidu strpí.

Pokud mu vleze do pelechu štěně nebo vaše dítě, budou mít velký problém.

Správně vedený a vychovaný pes není ustrašené klubko nervů a vždy si bude bránit svoje – samozřejmě v rámci hierarchických vztahů pouze to, na co má nárok. Ale i to ustrašené vystresované klubko nervů, které někteří z vás vydáváte za šťastného psíka, se jednoho dne rozpomene na svoji psí podstatu a začne jednat. Jen to dopadne o poznání hůř, protože mezi psychicky zdravým a psychicky zdeptaným psím jedincem je obrovský rozdíl i v razanci reakcí...

Zvířata jsou krutá?

Ano, v situacích, kdy jde o vlastní přežití nebo život potomků.

Děti umí být také kruté a některým to vydrží až do dospělosti...

Když si přečtete něco o případech upálení psů či koček, o jejich mrzačení, polití kyselinou, svazování a topení, pak zjistíte, že převážnými aktéry těchto zrůdností bývají – děti. Mladší nebo starší, ale pořád ještě děti.

Dávejte si velký pozor na svoje ratolesti, až začnou zkoušet, co psí tělo vydrží.

Co se stane, když tě něčím přetáhnu?

Co se stane, když se budu snažit ti utrhnout ocas?

Přežiješ, když tě píchnu do oka...?

Děti umí být kruté vůči vlastnímu druhu i vůči zvířatům.

A každé zvíře se bude bránit, pokud mu půjde o život.

I váš domácí mazlíček se bude bránit – instinktivně nebo vědomě...

Představa, že si váš psí společník musí bezpodmínečně nechat od vašeho dítěte všechno líbit a nesmí ani ceknout, natož se ohnat, je jedním z nejnebezpečnějších přístupů. Jak pro psa, tak pro dítě.

Prosím – vychovávejte své děti vlastním příkladem tak, aby po celý svůj život měly respekt k jiným živým tvorům. Pokud to nebudete dělat, jednoho dne se můžete dožít toho, že vás bude na životě ohrožovat váš vlastní potomek – a mnohdy to začíná právě takovou „maličkostí“, jakou je vztah k rodinnému pejskovi...

A ještě jedna věc na samý závěr.

Pes se pro dítě mnohdy stává nejbližší bytostí, zpovědníkem, ochráncem a hradbou vůči nepřátelskému světu okolo. A kolikrát i jediným skutečným kamarádem...

Nebraňte tomu.

Lidskopsí přátelství nenarušuje sociální dovednosti, naopak je posiluje. Život s pejskem zesiluje schopnost empatie, zvyšuje osobnostní integritu a dává průchod citům a emocím – jak u dospělého, tak i u dítěte.

Udělejte vše pro to, ať je vztah mezi vaším potomkem a pejsky zdravý, pohodový a takový, jaký odpovídá přirozeným genetickým nastavením.

Vymažte svoji představu člověka jako vrcholu evoluce a „vládce všeho“, nalezněte svoji pokoru a konečně pochopte, že dítě pro psí druh vždy bylo, je a bude na úrovni mláděte... a že je to tak správné.

Dítě je z psího pohledu štěně a pokud se tak bude chovat, pokud tak bude prezentováno svými rodiči, pak je bude pes chránit za cenu vlastního života.

Pokud tento základní princip porušíte, pak pokazíte všechno, co jen pokazit jde.

Smiřte se s tím.

Děkuji – za vaše děti a za vaše pejsky...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O čem si povídat se svým pejskem

 

Nestalo se mi zdaleka jen jednou, kdy mi můj klient na moji prosbu, ať na svého pejska během společné chůze mluví, řekl, že neví, co by mu měl povídat...

A mně je pak za jeho pejska hodně smutno.

Kdo u mne kdy byl, ví, že já sám si s pejsky povídám hodně.

Povídám si s pejsky svých klientů, povídal a povídám si s pejsky svými...“

Pro každého pejska je totiž hlas jeho člověka velmi důležitý.

Nemusí mít v tlapkách slovník a vůbec nemusí rozumět lidskému významu slov – pokud bych to měl popsat trochu srozumitelně, pak pes vnímá naši řeč jako zvukový obraz. Vnímá ji jako celek, jako my například vnímáme psaný text ne po jednotlivých písmenkách, ale po celých slovech.

Důležitá je pro něj i zvuková obálka naší řeči – emoce v ní obsažené, vibrace hlasu, jeho hlasitost a frekvence. Všechny tyto atributy mu dávají další informace o dotyčném člověku, zda je v pohodě a klidu, nervózní či agresivní, dominantní nebo submisivní.

Kdo jste u mne někdy absolvovali můj individuální výcvikový servis, velmi dobře víte, jaký kladu důraz na vaši řeč, na tón vašeho hlasu. Kolik času a energie věnuji tomu, abych vás naučil správně mluvit s vaším čtyřnohým kamarádem.

Protože „povídání si s pejskem“ je pro celé vaše společné soužití životně důležité.

Už od malého štěněte je třeba si se svým čtyřnohým parťákem povídat.

Už malé štěně vašemu hlasu velmi pozorně naslouchá, učí se rozeznávat vaše emoce a odhadovat momentální osobnostní rozpoložení...

Nezajímá ho učení významu jednotlivých povelů, příkazů a zákazů.

Zajímá ho váš hlas. Sbírá informace a čím víc jich má, tím přesnější obraz si poskládá. Učí se principiálně úplně stejně jako v dnešní době tak často zmiňovaná umělá inteligence...

I tím, jak mluvíte, na sebe prozradíte strašně moc.

Jste osobnost silná nebo slabá, hysterik, kliďas, agresivní magor nebo klidný a silný vůdce smečky?

Ale když nebudete mluvit vůbec, bude to ještě daleko horší...

Posloucháte psí zvukové projevy nebo jdou jen tak bez zájmu kolem vás?

Budete-li poslouchat pozorně, pak pochopíte různé styly štěkotu – vysoké hravé, nejisté, submisivní nebo hluboké výstražné a dominantní.

Podobně se naučíte rozeznávat rozdíly mezi vysoko nebo hluboko položeným zavrčením, stejně tak i mezi jeho délkou a intervaly. Každé znamená něco jiného a má jiný význam...

Ale tímto není potenciál psích zvukových signálů ani zdaleka vyčerpán.

Následují různá kňučení, kvílení, bručení, mručení, mrmlání, frflání a chrochtání... kdo svého pejska dobře zná, ví, že každý tento zvuk má opět svůj specifický význam a pejsek jím svému okolí sděluje zcela konkrétní informaci.

Už rozumíte tomu, proč je pro každého psa důležitý také hlasový projev vás samých a proč je psí označení „němá tvář“ úplně mimo realitu?

To, že někdo mluví jinou řečí, totiž vůbec neznamená, že je němý.

Němá nejsou zvířata, němí nejsou příslušníci primitivních kmenů, jejichž jazyk obsahuje třeba jen několik desítek slov.

Oni jen používají jiné zvukové projevy – a určitě není bez zajímavosti, že i v lidském společenství existují jazyky, kde se význam stejně znějících slov radikálně mění podle toho, jakým konkrétním způsobem jsou vyslovena. Důraz na slabice, hrdelní či „vyplivnutá“ výslovnost - stejným slovem můžete zalichotit nebo naopak urazit, pokud je vyslovíte jen trochu jinak...

Opravdu němými se stanete ve chvíli, kdy vedle svého pejska budete zarytě mlčet, protože „nevím, o čem si s ním mám povídat“.

Bože.

Existuje přece tolik věci, o kterých si se svým psím parťákem povídat můžete – aniž byste se do toho museli nutit...

Rozhodně teď nemám na mysli vyslovení jeho jména nebo „povel/příkaz/zákaz“.

Se svými pejsky si povídám hodně. Hodně hodně.

Ať už je to doma, kdy pod pozorným psím pohledem okomentuji, co zrovna dělám nebo k čemu se chystám.

Třeba k psaní tohoto článku, kdy telátku sdělím, že mě čeká práce a že teď musí odpočívat za nás oba...

Že je venku zima nebo že zmokneme...

Že ten kravál na chodbě nebo vrtačku nad našimi hlavami musíme vydržet...

Že za chvilku půjdeme do hajan...

A víte, co je úžasné?

V těch krásných, hlubokých a inteligentních psích očích vždy uvidím zájem, pochopení – a dokonce tam uvidím i odpověď.

Ne prázdno.

Se svým pejskem spolu vedeme skutečný dialog, kdy často ani nemusím používat slova, stačí myšlenka a on přesně ví, co mu chci říct...

Nejde o žádný zázrak.

Za ten dlouhý čas evoluční domestikace si psí druh vyvinul jednu skvělou dovednost, aby nám lépe rozuměl – naučil se rozpoznávat vzorce našeho chování. Vzorce našich rutinních pohybů, vzorce slov a vět.

A tak, jak pejsek pozná, kdy nastává příprava na procházku (a to zdaleka nezahrnuje pouze vzorec „obojek/vodítko v ruce“!) a patřičně na to zareaguje, tak stejně pozná i další každodenní procesy našich společných životů...

Jistě, čistě teoreticky bychom s ním mluvit nemuseli.

Jenže – do vzájemné komunikace patří i ono „povídání si“.

Kdo u mne byl, ví.

A kdo byl, ví i to, že společný pohyb venku dává nesčetně příležitostí si se svým pejskem nahlas povídat...

A kdo byl, zažil na vlastní oči a uší, jak moc jsem si s jeho pejskem popovídal.

Procházka s pejskem totiž vůbec není o tom, jen se držet vodítka nebo ho mít puštěného navolno, „ať se vyběhá“.

Společná procházka je především o komunikaci a spolupráci.

Komunikace a spolupráce ale mimo jiné zahrnuje i zvukový komunikační kanál – pes nejenom že není němý, ale dokonce není ani hluchý...

Mnohé z vás asi překvapí, kolik toho váš pejsek pochopí, když mu něco řeknete. Popíšete, vysvětlíte.

Že musíte jít po tom ledu fakt pomalu, nebo se natáhnete oba... že na té bílé pláni, kde je i v noci vidět jak za dne, nepotřebujete na hlavě reflektor jako ta rodinka, co vám právě čtyřnásobně vypaluje oči... že je v lese krásně a na tu srnku, co vám teď přeběhla přes cestu, se budeme jenom dívat...

Že je úžasný, nejkrásnější a nejlepší pejsek na celém světě...

„Kožíšku...“

Jednoduše mu to řekněte, nestyďte se za to.

A pak uvidíte, jak se psí hlavička otočí nahoru a rozzářený psí pohled vám dá jednoznačnou zpětnou vazbu, že váš pejsek přesně porozuměl tomu, co jste mu chtěli sdělit...

Povídejte si se svým pejskem a zjistíte, o co víc vás najednou kontaktuje, o co víc se drží ve vaší blízkosti, o co víc si najednou rozumíte.

Povídejte si s ním, kdykoli budete spolu.

Povídejte mu cokoli.

Povězte mu, jak moc je vám s ním dobře.

Bude vám naslouchat.

Povídejte mu o tom, co cítíte, co prožíváte, hlaďte jeho kožíšek a vnímejte, jak se k vám v takové chvíli přitiskne...

Nebude se vám vysmívat, nebude vás ignorovat - bude vám naslouchat.

Pes je velmi citlivý, velmi empatický a na rozdíl od člověka se nebojí dát své city a emoce najevo.

Ale i vy se mu musíte chtít a umět otevřít.

Pokud nevíte, o čem si se svým vlastním pejskem povídat, ať už doma nebo venku, ať už o samotě nebo mezi jinými lidmi, pak je něco hodně špatně.

Je to úplně to samé, jako kdybyste vedle sebe mlčky žili se svými partnery nebo si po deseti společně strávených minutách neměli o čem povídat...

Někde tam pak je něco hodně špatně.

Povídejte si aspoň se svými pejsky.

Je to opravdu jednoduché, zkuste to.

Uvolníte se. Nebudete nikdy sami. A budete dostávat odpovědi - v psím jazyce, který nepotřebuje lidská slova...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“

 

Inspirací pro dnešní článek se mi stal dotaz, který tento týden dorazil do Poradny ze Slovenska. Už jsem na něj začal psát odpověď a pak mě najednou napadlo, že by byla velká škoda, kdyby jen tak zapadl – myslím si totiž, že otázky v něm položené jsou docela zásadní a určitě se prohnaly, prohánějí nebo proženou hlavami mnohým z vás.

Proto jsem se rozhodl na toto téma napsat samostatné povídání, třebaže moje telátko teď u mne leží a říká „Budeš to mít zase těžké, přeložit naše pocity do lidské řeči a písmenek...“

Ale jak už tolikrát předtím, i dnes to zase zkusím;)

Z dotazu vyjímám pouze část, kterou jsem navíc přeložil do češtiny. Pro pochopení kontextu - tazatelka zvažuje adopci jedenapůlročního pejska Beniho, kterého má zatím v dočasné péči. Celý dotaz si koneckonců můžete přečíst v původním znění přímo v Poradně.

Zde tedy uvádím výše zmíněný výňatek:

„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska, zda existuje nějaká cesta, jak si získat respekt a při tom nepřijít o všechny nervy, cesta, která by vyhovovala nám oběma? Mám pocit, že s Benim nemáme vytvořené vztahové pouto, že nejsme spolu, že jsme spíš vedle sebe a bojujeme. Jeho adopci zvažuji i proto, že mě jednoho dne napadla myšlenka, že Beni je něco jako můj učitel, že mi tento vztah může velmi dát. Jak ale zjistit, zda jsem i já pro něj ten správný člověk? A jak dlouho trvá, než se takový vztah mezi člověkem a pejskem vytvoří?“

Už jsem psal a řekl mnohokrát, že mít psa není povinnost, ale výsada, obrovský dar do života člověka.

A díky Bohu za každého, kdo si položí výše uvedené otázky a poctivě nad nimi přemýšlí.

Lidé jsou různí.

Stejně tak i pejskové jsou různí.

Proto ani odpověď na tuto zásadní otázku není a nemůže být pro každého stejná...

Vždy totiž záleží na konkrétní sestavě "člověk & pes". Záleží na povahových charakteristikách a síle osobnosti člověka, na jeho schopnosti empatie, schopnosti a ochotě vyjadřovat emoce, na jeho sociálních vlastnostech, ale i na velikosti jeho ega a schopnostech sebeovládání. Záleží na psím plemeni, jeho povaze, vrozených i získaných vzorcích chování, záleží na povaze a vlastnostech psího jedince. Ve hře je zkrátka v této oblasti lidskopsího dorozumění řada neznámých, ovlivňujících nejen čas, ale i to, zda mezi oběma protagonisty vůbec může dojít a dojde k vzájemnému sladění.

Někdy se ti dva setkají a od prvního okamžiku mezi nimi přeskočí jiskra porozumění, lásky, vztahu a bezproblémového soužití.

Stává se to, ale v žádném případě to není pravidlem.

Psí sociální interakce je založena na hierarchickém principu vyššího a nižšího, na základě rozdělování všech živých bytostí (člověka nevyjímaje) na osobnosti silné a osobnosti slabé. Neplatí tu pravidlo „ty sis mě koupil, ty sis mě pořídil, a proto tě budu milovat a poslouchat...“

Stav, jak vás váš psí parťák bude brát, si musíte postupně vybudovat a vybojovat, musíte to celý svůj společný život udržovat, potvrzovat a chránit. Pokud se vám to nepodaří, přijdete o všechno.

A pokud jste pro svého pejska tím správným člověkem, pak velmi rychle pochopíte, že on tu není proto, abyste vy učili jeho...

On je tu proto, abyste se něco naučili vy sami.

Pokud tuto základní pravdu nepochopíte a svého psího parťáka budete vnímat jen jako jakési zvířátko, které naučíte nějaké povely a budete se vyžívat v zákazech a restrikcích, pak nejen že vás nebude respektovat (vy si to sice budete myslet, ale je to jen sebeklam), ale nebude vás ani milovat a nikdy jste se spolu neměli setkat. A jednoho krásného dne se můžete velmi rychle dostat do situace, kdy důsledky toho všeho pocítíte se vší razancí, až od vás váš vlastní pejsek uteče nebo vás nechá bez povšimnutí zmlátit partou šmejdů...

Pokud se sami sebe ptáte, jak získat psí „respekt“ (což ve skutečnosti znamená „správné hierarchické nastavení“, přeloženo do lidštiny) a přitom „nepřijít o nervy“, pak si pokládáte pro sebe důležitou otázku.

Protože tento proces je náročný na psychiku, je náročný na vydanou energii, je náročný na čas – a „proti vám“ stoji bytost v tomto směru daleko chytřejší, daleko zkušenější a nezatížená problémem, jak nepřijít o nervy.

Na rozdíl od dnešní lidské společnosti, kdy je hierarchie postavená na uměle vytvořených principech moci a peněz, ta psí je založena na reálných schopnostech. Každý pes je od přírody vybaven úžasnou schopnosti odhalit v jiné živé bytosti její skutečnou podstatu – tedy, jak už jsem psal, zda jste osobnost silná nebo osobnost slabá.

Pokud jste osobnostně slabí, pak nemáte tu nejmenší šanci...

Pokud jste nerváci a ujíždějí vám nervy, nemáte šanci.

Pokud jste cholerici a startujete na první našlápnutí, nemáte šanci.

Pokud jste hloupí a nepřemýšlíte aspoň o jeden tah dopředu, nemáte šanci.

Pokud jste studení čumáci, nemáte šanci.

Pokud jste sobci a vidíte jen sebe, nemáte šanci.

Psí „respekt“ a ochotu pejska s vámi spolupracovat a  brát vaše rozhodnutí jako správná si získáte především tím, že budete přemýšlet a jednat jako oni.

Nezatěžovat se zbytečnými úvahami nad tím, jak teď vyřeším situaci, která vyžaduje rychlý zásah. Neztrácet čas, naučit se rychle vyhodnocovat a rychle reagovat. Jít přímo za zdrojem problému a nezdržovat se oklikami.

Není to zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá.

Proto mimo jiné přesně tohle učím své klienty – na své vlastní oči to vidí v praxi, se svými vlastními pejsky...

Umět dát najevo své emoce, umět prosadit svoji vůlí silou své osobnosti, nikoli silou fyzickou nebo křikem.

Přesně to vás učím...

A přesně to je ta jediná cesta, která vám bude fungovat – síla osobnosti, ale zároveň i vnitřní pokora, uvědomění si toho, že spolu nechcete bojovat, ale spolupracovat.

Protože přesně tak je psí druh od přírody geneticky nastavený.

Ne na vodopád lidských slov přecházející v nervozitu a rozhození, završený lidským řevem a agresivitou...

Právě proto ta správná cesta vyžaduje velké sebeovládání člověka, klid a vyrovnanost a právě proto je úvaha „jak přitom nepřijít o nervy“ ve své podstatě zcela chybná. Protože už samotná tato myšlenka vás vnitřně úspěšně destabilizuje.

Nebojujte.

Spolupracujte.

A pokud to dokážete, pak pochopíte, proč vás váš pejsek tolik naučí a naučil.

Nadhledu...

Klidu...

Větší vnitřní síle...

Emoční komunikaci...

Skutečné lásce, vztahu a oddanosti...

A pokoře.

Velké pokoře, protože ta je základem všeho – pokoře, která vás posiluje, na rozdíl od ega, které vás ničí...

Jak zjistíte, že jste pro svého pejska tím správným parťákem?

Velmi snadno.

Zjistíte, že mezi vámi funguje přenos myšlenek bez toho, že byste cokoli řekli, že místo slovního vodopádu vám stačí pohled...

Svého pejska budete vnímat jako plnohodnotnou bytost a součást svého života, budete se těšit z jeho bezprostřední blízkosti a nebudete jej posílat „na místo“ nebo za zavřené dveře, protože vám doma bude překážet...

Budete v noci poslouchat jeho dech stejně jako on bude poslouchat ten váš...

Váš pejsek stejně jako vy bude vyhledávat vzájemnou blízkost a kontakt, protože to pro něj budou stejně jako pro vás okamžiky jednoznačně pozitivní a příjemné – a po psím olíznutí se nebudete znechuceně ošklíbat...

Budete jej vnímat jako dar a uděláte vše pro to, aby vedle vás prožil šťastný psí život – ne život ve zlaté kleci, ne život v sociální izolaci, ne život pod palbou příkazů a zákazů, ne život naplněný přístupem „ťuťuňuňu“. Život ve fungující lidskopsí smečce se správně nastavenou a funkční hierarchií, život naplňující i psychické psí potřeby – život takový, na jaký příroda psí druh nastavila...

Život s člověkem, který je pro svého psího kamaráda parťákem a schopným vůdčím jedincem.

Jak dlouho to bude trvat?

Nikdy to nebudete vědět předem, ale až to přijde, bezpečně to poznáte...

Nesmíte tlačit na pilu.

Potkal jsem mezi svými klienty řadu takových, kterým jejich dosavadní urputnost „chci chci chci“ postavila nepřekonatelnou překážku mezi ně a jejich pejska.

Také se u mne museli něco naučit...

Trpělivosti.

Pokoře.

A poznání, že v akceptaci vzájemného vztahu nebudou mít nikdy poslední slovo oni, ale vždycky jejich pes...

Někdy se skutečný a veskrze funkční vztah mezi člověkem a jeho pejskem vytvoří už na samém začátku a nikdy nezmizí.

Ve většině případů jej budujete postupně a přesně poznáte, kdy to přijde – za několik dnů, týdnů, měsíců... roků...

A často nevznikne nikdy.

To nejdůležitější, co je v této souvislosti třeba vědět, je to, že z pohledu svého pejska skládáte zkoušku. A on, pouze on je tím, kdo rozhodne, zda jste jí úspěšně prošli.

Vy se pouze rozhodnete, jak se k němu budete chovat.

On rozhodne, zda je to tak správně...

Pokud jste dočetli až sem, určitě už víte, proč jsem zvolil místo odpovědi v Poradně formu samostatného článku. Článku jako odpověď pisatelce dotazu i vám všem, které podobné otázky už samotné napadly, napadají nebo v budoucnosti napadnou.

Pokud vás ale napadnou, je to skvělé. Je to první krok k tomu, abyste se svým pejskům stali těmi správnými lidskými parťáky...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“

 

Prvním únorovým dnem roku 2021 vstupuje v platnost (až na některé výjimky) novela Zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (dále jen ZOZ), která upravuje a přidává řadu ustanovení.

Nebudu se v tomto svém článku zabývat všemi, vybral jsem jen tři z nich, která pokládám za opravdu důležitá v našem praktickém pejskařském životě.

Budu se je snažit přeložit z právničtiny do srozumitelného lidského jazyka tak, aby byla jednoduše pochopitelná z hlediska jejich účelu i formy a přidám k nim také nějaké své komentáře...

Pusťme se do toho.

Jedna ze zásadních úprav se odehrává v § 4 doplněním odstavce 4 – cituji:

    (4) Každý je povinen zajistit, aby zvíře, které chová, nezranilo ani neusmrtilo zvíře jiného chovatele. To neplatí, pokud se zvíře jednoho chovatele brání útoku zvířete jiného chovatele nebo pokud zvíře chovatele brání prostor určený k jeho chovu a dále v případě pasteveckých psů při ochraně hospodářských zvířat. Toto ustanovení se vztahuje na volně žijící zvíře, pouze pokud je chováno v zajetí. Toto ustanovení se nevztahuje na zvíře chované v honitbě podle zákona o myslivosti a na loveckého dravce, pokud je používán podle zákona o myslivosti.“

 

Přeloženo do lidského jazyka  je v ZOZ nově zakotvena povinnost předvídat a vždy  mít pojistku proti tomu, aby se váš špatně socializovaný, špatně vychovaný nebo špatně naladěný pejsek nevydal porvat s psím kolegou a nezpůsobil mu zranění nebo ho dokonce nezabil.

Z mého pohledu je to trochu nedomyšlené – co je definováno pod pojmem „zranění“? Je oním zraněním z pohledu litery zákona  i pouhé škrábnutí drápem nebo zubem, prokousnuté ucho nebo lehký kousanec při vyjasňování psí hierarchie?

Nebylo by na místě dát do tohoto ustanovení raději sousloví „závažné zranění“, popřípadě konkrétně definovat naplnění tohoto pojmu?

Nejsem právník, jen znám důvěrně reálný život psů i jejich majitelů a velmi se obávám toho, že hysterky mezi námi budou slavit druhé Vánoce. Proto bych rád upozornil, že konečnou instancí je v případech potenciálních psích pseudožalob vždy příslušný soud (nikoli přivolaná policie, jak se mnoho lidí mylně domnívá) a ten, pokud bude při smyslech a nebude podmáznutý znalec, bude odklepávat rozsudky pouze v případech opravdu závažných napadení/poranění, případně usmrcení psa.

Na druhou stranu řada lidí nutně potřebuje zjistit, že existuje možnost jejich potrestání, pokud budou nadále ignorovat základní pravidla zodpovědnosti, slušnosti a předvídavosti při svém pohybu se psem ve veřejném prostoru. Potřebují si uložit do hlavy, že pokud jejich pes bezdůvodně napadne jiného a způsobí mu těžké zranění nebo ho dokonce usmrtí, nebude se již jednat o situaci „seberu svého psa a odejdu středem“, ale budou muset počítat s následky, které mnohé z nich určité zodpovědnosti konečně naučí...

Pevný obojek, vodítko, znalost vlastního pejska a vzorců psího chování obecně spolu se základní předvídavostí a schopností reagovat jsou zcela postačující, abyste se jakémukoli problému v běžném lidskopsím provozu vyhnuli. Je velmi smutné, že cena psího zdraví a života musí být zakotvena v zákonném předpisu.

A jen tak mimochodem – podle stejného předpisu se může se vší potřebnou razancí i váš pes bránit, pokud ho napadne jiný pes (nebo obecně jakékoli chované zvíře). Může bránit i vaši zahradu, váš dům, váš byt. Stejně tak, pokud budete mít psa pastevce hlídajícího třeba vaše stádo oveček. Pokud nás s telátkem napadne cizí pes s prokazatelně likvidačním úmyslem, může ho moje telátko zakousnout...

Pojďme dál.

Paragraf 7 ZOZ nově obsahuje § 7b, který zní - cituji:

    „Je zakázán prodej nebo předání psa nebo kočky novému chovateli

    a) na veřejném prostranství, s výjimkou prodeje nebo předání těchto zvířat v rámci veřejného vystoupení zvířat, nebo

    b) na místech uvedených v § 13a odst. 5.“
    (tedy – cituji: „Ministerstvo může stanovit prováděcím právním předpisem podmínky pro chov, ochranu a péči o zdraví a pohodu zvířat určených pro zájmové chovy v době, kdy jsou umístěna v obchodech se zvířaty a na ostatních místech prodeje.“)

     

S tím souvisí další...

V § 13a se za odstavec 4 vkládá nový odstavec 5, který zní – cituji:

    (5) Je zakázán prodej psů, koček a primátů v obchodech se zvířaty.“

     

Veřejná prostranství...

Ani nechci odhadovat, jak velké množství štěňat je dychtivým budoucím majitelům předáno na různých parkovištích, odpočívadlech nebo pumpách. Bez možnosti vidět matku štěňat nebo podmínky odchovu. Počet podobně předaných „anonymních“ štěňat a pejsků s následně zjištěnými závažnými genetickými vadami, zdravotním poškozením a dalšími problémy za cenu „paní chovatelka byla strašně hodná a ušetřila nám půlku cesty“ skutečně nestojí. „Veřejným prostranstvím“ ale může být i ulice před množitelským barákem – jinak řečeno, s tímto zákonným opatřením v zádech (pokud vám nefunguje už zdravý rozum) trvejte důsledně na tom, že chcete při odběru nebo před ním vidět podmínky chovu, psí matku (případně oba rodiče nebo sourozence). V opačném případě „chovatel“ porušuje zákon a vy se na tom úspěšně spolupodílíte.

A ještě jedno důležité nové ustanovení na závěr.

V § 4 odst. 1 se za písmeno g) vkládá nové písmeno h), které zní – cituji:

    „(1) Za týrání se považuje

    h) (...) nebo chirurgický zákrok za účelem znemožnění nebo změny trvalého označení zvířete čipem nebo tetováním.“

     

Jinými slovy řečeno, oporu v zákoně konečně dostává možnost postihu dosud oblíbeného vyřezávání registračního čipu nebo přetetování/rozmazání evidenčního čísla plus dalších falšovacích praktik prováděných přímo na psím těle.

Takže toto je v kostce novela zákona z hlediska změn, které se nás, našich pejsků a každodenní reality bezprostředně týkají. Je dobré o nich vědět, proto jsem k nim i napsal tento článek.

Jsem realista a ne snílek, proto nepovažuji uvedené změny za samospasitelné a je vidět, že to opět sepisovali právníci a ne ti, kteří se psy (zvířaty obecně) žijí. Řada věcí není dotažena do konce, v nových ustanoveních jsou i věci sporné a především – vymahatelnost ZOZ je tristní, jak ukazuje každodenní realita. To špatné totiž nejsou zdaleka jen mediálně profláknuté množírny a dokud bude vztah člověka ke zvířeti muset suplovat zákon a hrozící restrikce, do té doby bude vše v základu prostě špatně...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jenom přemýšlím nahlas...

 

... a jako každý rok touto dobou, i letos opět lehce zrekapituluji uplynulých dvanáct měsíců mé lidskopsí práce...

Jenom přemýšlím nahlas...

... o křehkosti lidské psychiky, o potřebě odvahy a síly, o souvisejících jevech, které se v dnešní době bezprostředně týkají nás samých, našeho lidského okolí a našich psích parťáků...

Jenom přemýšlím nahlas...

... a svoje myšlenky převádím do řeči tak, jak mi proudí hlavou, bez nahlížení do předem připravených papírů nebo tupého recitování z čtecího zařízení...

 


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí (před)silvestr - 2020 EDITION

 

Jedním z každoročních psích evergreenů je doba (před)silvestrovská. Čas petard a ohňostrojů, čas psího stresu, čas zoufalých inzerátů na sociálních sítích a letáků vylepených na každém druhém kandelábru.

Čas psích útěků ze zahrad a dvorů, vyvléknutí z obojku nebo vytržení vodítka v okamžiku totální paniky.

Že letos bude určitě klid, protože „zákaz vycházení po 21. hodině“?

Tomu snad sami nevěříte.

Navíc vůbec nejde jen o ty hodiny noční, nejde jen o ten jeden den, Pán Petard zdaleka neobchází kolem jen ten jediný a poslední den v roce.

A také zdaleka nejde jen o ty ohňostroje a petardy, to je jen jeden z mnoha prubířských kamenů vašeho vztahu.

Jsem realista a za roky své praxe velmi dobře znám i lidskou psychiku a myšlení.

Právě proto sem i letos dávám svůj článek o psech, Silvestru a petardách.

A až zase mnozí z vás začnete tajmlajny sociálních sítí (a věřte mi, že začnete!) plnit dojemnými prosbami o pomoc při hledání ztracených psích kamarádů, připomeňte si, že třeba právě tento pro vás „nedůležitý článek“ vás mohl před podobnou zkušeností uchránit, pokud byste respektovali pár jednoduchých zásad - na co dát pozor, co nedělat a co naopak udělat...

I letos tímto článkem dostáváte novou šanci nenechat se zaskočit lidskou hloupostí, zákonem schválnosti a přirozenými psími reakcemi. Zkuste ji prosím plně využít.

 

Předmluva

Tento můj (před)silvestrovský článek je určen speciálně těm, kteří se dodnes nenaučili přemýšlet a předvídat. Těm, kteří každoročně v období závěru a přelomu roku plní sociální sítě a jiné komunikační kanály zoufalými prosbami o pomoc při hledání svého pejska. Těm, kteří si za to opravdu mohou sami - jednoznačně a bez pardonu.

Těm, kteří i tímto způsobem znovu dostanou šanci prožít se svými psími parťáky konec roku v klidu a pohodě, tentokrát bez nervů z jejich hledání v blízkém i širším okolí a bez smutku z jejich ztráty.

Těm, kteří po přečtení tohoto článku při prosincových procházkách se svými pejsky zapnou režim „předvídavost a zdravý rozum“ a na přelomu roku jim místo sedativ naordinují smečku a sami sebe.

A úplně všem vám z celého srdce přeji letošní konec roku bez psích ztrát a psího stresu.

Máte to jen a jen ve svých rukách...

Nikdy totiž nepochopím myšlenkové pochody majitelů psů, kteří velmi dobře vědí, že už začátkem prosince se vyrojí odpalovači petard a začnou testovat svoje nakoupené bouchací nesmysly. Stejně dobře vědí i to, že se jejich pes běhající někde venku na zahradě petard bojí. Přes to všechno tyto dvě zjevné skutečnosti zcela ignorují a naprosto logicky se tak počátkem bouchací sezóny začínají na sociálních sítích i jinde objevovat zoufalé inzeráty „Pomoc, můj pes se bojí petard, někdo nám tady bouchnul a on mi utekl!“... Pochopíte to? Přiznám se, že já ne. Prostě to nechápu. Mám pejska, o kterém vím, že zpanikaří, pokud poblíž bouchne petarda, přesto ho nechám venku, aby to měl z první ruky - a pak se divím a pláču? Tohle mi prostě hlava nebere.

Stejně tak i případy, kdy každou chvíli někde kolem něco bouchne, ale frajeři největší mají svoje pejsky při procházce na volno. Jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a kdyby něco, přivolám ho zpátky“, se krutě střetne s realitou ve chvíli, kdy jejich „vycvičený“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa opravdu v panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, hledá poté svého pejska v širém okolí...

Totéž platí pro lemply mající své psí miláčky sice na vodítku, to je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes udělá - a v takovém případě většinou již napoprvé úspěšně.

Jednoduchou otázku, proč je vysoce rozumné připnout vodítko na obojek dvěma karabinami vedle sebe (a tedy i opatřit si vodítko s karabinou na každém konci), si už určitě každý z vás umí zodpovědět sám.

Lidi - přemýšlejte už konečně...

Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého pejska do vaší haciendy a naprosto jednoduše tak zamezit problému? Jeho a následně i vašemu? A uvědomit si, že randál kolem nezačne až na Silvestra a nekončí hned po něm? Mít pro svého pejska pořízené kvalitní obojek a vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně správného utažení obojku?

Znatelně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli z vašich zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, mi bohužel stále dokazuje, že pro mnoho z vás to problém je. Tak se prosím vás ti, jichž se to týká, konečně zamyslete a udělejte těch pár výše uvedených jednoduchých věcí pro to, aby se to už aspoň vám nestalo.

Děkuji.

 

„Pes, Silvestr a petardy...“

Častou noční můrou mnoha pejskařů a především jejich psů bývá období vánočních svátků a oslavy přelomu roku. Je to doba, kdy vás při procházkách doprovázejí detonace a světelné efekty bouchacích kuliček, petard a dalšího, podle mne osobně zcela zbytečného balastu. Bohužel, realita života už je taková a naše pejsky budou podobné „radosti“ čekat rok co rok znova a znova. A protože s tím zkrátka nic nenaděláme a musíme s tím žít, povězme si alespoň pár základních věcí o tom, jak toto období absolvovat s co nejnižší dávkou stresu pro naše čtyřnohé kamarády.

Veškerá běžně prodávaná „zábavní pyrotechnika“ produkuje dva efekty - zvukový a světelný. Pro psy není příjemný ani jeden z nich, protože nemá svůj přirozený ekvivalent v přírodě (například i hrom a blesk mají jiné světelné a zvukové charakteristiky). Z hlediska hluku je pro psa nejhorší akustická vlna, která tento efekt doprovází - čím je zdroj detonace blíž, tím hůř. Nezapomínejme, že psí sluch je řádově mnohanásobně citlivější než lidský, čehož důsledkem jsou i jiné prahové hodnoty vnímání zvuku - jinými slovy, co náš civilizací již tak otupělý sluch snese bez úhony, je pro psí sluch pohroma. Prahová úroveň akustického efektu, který my vyhodnotíme jako nepříjemný, je pro psa posazena daleko níže. Pokud například na psa promluvíte šeptem, pes to vnímá stejně zřetelně jako vy hlasitou řeč. Psí sluch je schopen velmi dobře rozlišit velmi nízké úrovně zvuku podobné hlasitosti z různých směrů, je schopen dokonce odfiltrovat určité vysoké úrovně, ale není stavěn na absorpci razantních zvukových efektů z bezprostřední blízkosti, ty jej mohou v extrémním případě velmi snadno poškodit.

Z toho plyne první rada, a tou je prevence. Snažte se důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho psa. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky - kromě trvalého poškození sluchu především psychický šok, protože ohlušující rána jej prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta...

Moje druhá rada - nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ hojně doporučovaná sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

To správné řešení je jiné. Pro některé z vás bude již bohužel pozdě, protože jste vhodnou dobu dávno propásli, ale věřím, že naprostá většina šanci ještě do budoucna má. Základním stavebním kamenem je totiž opět psychika psa a smečkový princip. Jinými slovy, každý pes, který musí řešit problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky (také to je jeden z důvodů, proč každý pes milerád tuto funkci přenechá někomu jinému), a tím by měl vždy být majitel. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří i nezvyklé světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ si jich nevšímá, nekomentuje je, proto není zapotřebí se jimi zabývat, lze je filtrovat. Moji psi přesně tak fungovali a fungují (a tím se opravdu nechci chlubit, jen to dávám jako příklad) - ani jeden z nich nikdy nebyl cvičen na lovecké zkoušky, ale ani jeden z nich neměl kdykoliv problém s petardami a Silvestrem. Nikdy jsem je „netrénoval“, a přesto reagovali a reagují na rány i světla všichni stejně lhostejně - někdy až submisivní, flegmatický zlatý retrívr Dino, divoká, bystrá a temperamentní lajka Shadow i pyrenejský pastevec a obranář Gardien. A nejsou zdaleka jediní - lidskopsí smečky, které skutečně fungují a psi jsou v nich odmala, nemají problém. Problémy mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi, chovaní v kotci na zahradě, s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky. Tisíckrát se vám to v životě vrátí, toto je skutečně alfa a omega výchovy psa. A až budete trávit se svým pejskem silvestrovský svátek, pak s ním buďte v přímém kontaktu. Nenechte svého psa samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě v boudě nebo kotci. Mějte ho u sebe, tam kde je zvyklý (neschovávejte se do koupelny), chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Tak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, tak nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy.

A uvědomte si prosím, že kromě možného fyzického poškození sluchu jde především o poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při jeho ignoraci až nevratné). Každá špatná zkušenost se zapíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho psa...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION

 

Je poslední adventní neděle před vánočními svátky, čas vánočních přání...

Čas psích přání, která jsou i letos aktuální, protože dosud nebyla vyslyšena tak, jak by vyslyšena být měla.

Není jich mnoho a jsou stále stejná.

Není v nich patos, jen odraz smutné reality.

Memento toho, na co všechno mnozí psí majitelé zapomínají před i během společného života s pejskem.

Memento zbytečných chyb a zbytečného psího trápení.

Prosím, přečtěte si pomalu a důkladně těchto několik psích přání a přemýšlejte nad každým slovem.

Jsou přesně taková, jakými jsou naši psí parťáci – otevřená, přímá a krutě pravdivá...

 

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a  léčit si na nás svoje vlastní mindráky.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně jen zvířata, bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, že žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

 

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým povídat. Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

 

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy kastrace a sterilizace? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby naprosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčily způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne jako trvalé odkladiště pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

 

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy a kde budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

 

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě rovnými, jaké mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní priority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

 

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, že i letos tak jako každý rok opět skončí mnozí z nás jako dárek pod stromečkem, aby začátkem roku skončili jako nechtění venku pod stromem. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností pána tvorstva, s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale symbol splněných přání a těch našich není tolik, o to jsou pro nás ale důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí domova či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

 

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti moc děkujeme.


  Za všechny pejsky, jejichž touhám lidé nerozumějí, jsem teď psí přání přeložil tak, aby jim porozuměli. A sám za sebe slibuji, že je budu psímu Ježíškovi
  i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo požádá o pomoc, jak jen to bude v mých silách...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION

 

Dnes je třetí adventní neděle.

A ten správný čas si opět promluvit o něčem, co každoročně ovlivní tolik psích osudů - téma, které je nadčasové.

Můj dnešní článek není nový, ale řada z vás můj web objevila až letos a dosud jej nečetla, mnoho z vás až teď má ve svém okolí lidi, jimž tento článek může pomoci...

Jeho nadpis je vševypovídající.

Jeho obsah a vysvětlení souvisejících skutečností je takový, jaký je můj styl psaní vždy - žádné zavádějící diplomatické kličky ve smyslu „s nikým si to nerozházet“, ale pojmenování jevů jejich pravými jmény, text informační, argumentační, jdoucí k jádru věci.

Tento rok to však vnímám daleko naléhavěji, vzhledem k faktu, že na lidi již začínají naplno doléhat první a zcela očekávatelné negativní důsledky nesmyslně nastavené sociální izolace, permanentní společenské manipulace a rozpadu zažitých vzorců. A bude to čím dál horší, psychika člověka je velmi křehká.

Není náhoda, že právě v takové době hledá člověk psí lásku a psí blízkost...

Jenže i pejsci mají své potřeby, svoje právo na šťastný život.

Nesmí se stát jen krátkodobou náhradou s budoucností v psím útulku...

Přečtěte si prosím tento článek vy, kdož uvažujete nad pořízením psího parťáka v dnešní tak zraňující a oslabující době. Pes je dar do vašeho života, nesmí být jen „vánočním dárkem pod stromeček“...

Dejte prosím tento článek přečíst těm, kteří uvažují nad pořízením psího parťáka v dnešní tak zraňující a oslabující době. Pes je dar do jejich života, nesmí být jen „vánočním dárkem pod stromeček“...

Až se počátkem roku opět začnou plnit sociální sítě příběhy vyhozených a v lese uvázaných štěňat a jedinců „zachráněných z útulků a množíren“, pak už bude pozdě. Vaše lítost, srdíčka a uslzení smajlíci jim už skutečně nepomůžou.

Teď ale ještě mají šanci.

Mít psa není povinnost, zodpovědnost člověka by jí však být měla.

Berte to prosím vážně.

Velice vám za to děkuji, za sebe i všechny psí bytosti.

 

„Pes pod stromeček?“

Velmi dobře si uvědomuji, že se jedná o každoročně omílané téma v mnoha podobách.

A stejně dobře si uvědomuji, že každoroční evergreen „štěně/pejsek pod stromečkem“ ani letos chybět nebude.

Ale stejně dobře si uvědomuji i to, že se opět začátkem roku začnou plnit psí útulky a v horším případě nacházet porůznu vyhozené a opuštěné psí bytosti - nevinné oběti „nevhodných dárků“, popřípadě krátkodobá vzedmutí mesiášství pod heslem „adoptujte nešťastné pejsky z útulku“...

Nebudu zde primárně apelovat na city - srdceryvné obrázky/fotky s rozesmátým štěňátkem na první Vánoce a týmž o rok starším jedincem vyhozeným na ulici/za mřížemi útulkového kotce o Vánocích příštích najdete všude.

V mém (před)vánočním článku najdete především fakta. Holá, nepřikrášlená fakta o tom, co vlastnictví pejska v každodenním životě skutečně obnáší a co si bohužel mnozí pod vlivem (před)vánoční citové zranitelnosti neuvědomují.

Protože bych si velmi přál, abyste tento článek nabídli k přečtení všem lidem ze své sociální bubliny, o kterých si nejste jisti, zda pochopili, že pes není a nesmí být jen dárkem pod vánoční stromeček, ale že je zapotřebí jej chápat jako dar. Dar do života člověka - dar, který nesmí být rozmarem, okamžitým hnutím mysli nebo momentální zamilovaností. Vždy musí být chápán jako dar, za který od prvého okamžiku neseme zodpovědnost jako darující i obdarovaný, živá bytost, kterou nelze vrátit, zahodit nebo zničit, když nás omrzí nebo nám přestane vyhovovat...

Proto teď prosím všechny, kterých se to týká, ať čtou následující text velmi pozorně.

Protože mne mnoho z vás pochopitelně nezná a znát nemůže, odkáži vás na samý úvod na můj web PSÍ STRÁNKY FALCO - najdete zde vše o mně i o mé práci s mými lidskopsími klienty. Pomůže vám to vnímat tento článek pozorně a brát jeho „vánoční poselství“ vážně.

Za více než 20 let, po které se profesionálně věnuji lidem a jejich pejskům, mi prakticky prošlo rukama a životem už mnoho stovek lidskopsích „smeček“. Velmi dobře vím, z jakých pohnutek se k sobě dostávají a v jakých podmínkách spolu lidé a psi žijí. Nejsem sluníčkář, jsem realista, za pejsky své i cizí bych dýchal a vidím i pojmenovávám skutečnosti a jevy takové, jakými skutečně jsou.

Za dobu mé lidskopsí práce (pro mne smyslu života) jsem do sebe vstřebal velmi mnoho lidskopsích osudů. Osudů radostných a šťastných, ale stejně tak i nešťastných, z velké části plynoucích z neznalosti nebo pozdějšího rozčarování z reality psí péče a života ze strany psích majitelů - ať již současných nebo minulých.

A nemalá část pejsků, kteří neprožili zrovna šťastný start svého života, se každoročně rekrutuje právě z oněch nevhodných „vánočních dárků“...

Proto znovu prosím všechny, kterých se to týká, ať berou následující text velmi vážně. Nepíše vám jej člověk, jehož pohnutky jsou „zviditelním se a jsem sluníčko“, ale člověk, který má skutečné právo odborné i morální poprosit vás o reálné zhodnocení, zda pod (nejen) letošním vánočním stromečkem plánujete věnovat/přijmout psí „dárek“ nebo „dar“.

Štěně z čistokrevného chovu, nepapírového křížence, štěně nebo již staršího pejska/fenku z útulku nebo psího spolku. V tom posledním případě si prosím také uvědomte, že účelem adopce má být poskytnutí trvalého domova, jistoty a plnohodnotného života - nikoli recyklace a opětné vrácení živé psí bytosti, které zcela nesplnila vaše (mnohdy nereálná) očekávání...

Vždy a v každém případě tak do vaší rodiny/domácnosti přibude další živá bytost. To je velmi důležité si uvědomit hned na samém začátku - nepřibude vám nějaká „věc“, ke které dostanete manuál a kterou zvládnete či nezvládnete používat. Členem vaší rodiny/domácnosti se stává živá bytost, velmi inteligentní a na vaši pozornost, komunikaci, energii a čas velmi náročná živá bytost. Pes, který je buď nepopsaný list papíru nebo naopak pes s mnohdy velmi špatnými zkušenostmi s člověkem ze své minulosti. Bytost, která vás potřebuje a která vás chce milovat tak, jak to dokáže jenom pes. Bytost, která vás nikdy nezradí, pokud ani jednou nezradíte vy ji.

Pojďme si tedy ujasnit pár věcí z reálného lidskopsího spolužití...

Už jsem na tomto webu mnohokrát vysvětloval, že psího parťáka nestačí jen nakrmit a vyvenčit (například v článku „Ne, nestačí jim tak málo...“ - vřele doporučuji k přečtení). Zdaleka nestačí uspokojit jen fyziologické potřeby, je nutné uspokojit i potřeby psychické. Je třeba jej znát, je třeba s ním pracovat a komunikovat, je třeba vědět, že pokud jej budete ignorovat, v pravém slova smyslu svého psa týráte. Je to naprosto stejné, jako kdyby vás jako člověka krmili a poskytli vám veškerý tělesný komfort včetně pohybového, ale nikdo by s vámi nemluvil, nikomu byste nerozuměli, dostávali byste pouze naučené povely a byl by vám odpírán fyzický i sociálně-emoční kontakt s jinými lidmi. Nikdo by nebyl vaší blízkou bytostí, nikdo by vás neučil orientaci v běžném denním životě, nikdo by nebyl vaším „majákem“ a podporou v situacích, kdy byste tu pomoc a podporu zatraceně potřebovali.

Byli byste sami, ztraceni ve své existenční bublině, váš psychický život by byl oholený na kost.

A přesně tímto procesem prochází každý „vánoční psí dárek“, o kterém mají jeho majitelé představu, že se jedná o pouhou věc, která se sama od sebe nějak vychovává a čas na ni si najdou jen tehdy, pokud jsou v tom správném rozpoložení a budou si chtít „pohrát s plyšáčkem“, pochlubit ve společnosti známých nebo s ní kromě „povinného venčení“ kolem paneláku absolvovat nějakou akci...

Znovu to zopakuji.

Pes je živá bytost, vyžadující pro svůj plnohodnotný život velké množství času, energie, komunikace a emocí. Na svůj plnohodnotný život má přitom naprosto stejné právo jako vy sami, není vůči vám tvorem méněcenným, není vaším otrokem ani sluhou.

Jste si jisti, že toto vše chápete, akceptujete, těmito základními předpoklady v dostatečné míře disponujete a chcete velkou část z nich věnovat svému budoucímu psímu parťákovi?

Čas.

Uvědomte si prosím, že o vánočních svátcích nějaký čas mít budete. Nepůjdete do práce, budete mít mnohem více volna a celkově svůj denní režim zklidníte. Budete mít čas i na pejska.

Ale budete mít čas i po tomto období?

Už začátek roku bývá časově velmi hektický a náročný. Budete mít skutečně dostatek času (vy sami plus další členové rodiny) na výchovu malého štěněte nebo aklimatizaci pejska z útulku? Budete mít dostatek času a energie, na které jsou štěně nebo pes ve zcela novém prostředí extrémně nároční?

Budete mít dostatek času, energie a trpělivosti nejen na častější procházky, ale hlavně na postupné učení samotě? Až budete v práci, váš psí parťák bude doma sám. Aby tuto dobu netrávil ve stresu a celou dobu neštěkal, nevyl a nedevastoval váš byt, tomu je potřeba ho postupně učit a přivykat. Je zapotřebí zvládnout v tomto období sám sebe, být trpělivý, se svým pejskem komunikovat, úspěšně potlačovat veškerou svoji nervozitu a netrpělivost. Může to trvat pár týdnů i pár měsíců, než se vše úplně srovná a po vašem návratu domů najdete pejska pohodového a ještě při vašem vítání zívajícího, protože většinu vaší nepřítomnosti v klidu prospal.

Tyto věci nepřijdou samy od sebe a rozhodně ne v řádu dnů, je zapotřebí na nich důsledně a trpělivě pracovat. A velmi často je nezvládnutí tohoto prvního levelu přímou příčinou první vlny vyhozených a do útulků vražených štěňat/útulkáčů, protože „ten pes je hroznej, nevydrží doma chvilku sám a už na mě sousedi sepisují petici...“

Jste si opravdu jisti, že budete mít vy sami či pejskem obdarovaný dostatek času, trpělivosti a ochoty zvládnout tento první a pro mnohé bohužel i poslední level psí výchovy?

Mnohá zklamání a neblahé osudy psích bytostí jsou zapříčiněny prostým přeceněním sil nebo nereálnými očekáváními jejich majitelů.

Pes není a nikdy nesmí být prostředníkem ukájení vlastního ega.

„Soused/kolega/kamarád má čivavu, tak já si koupím pastevce!“

„Potřebuji ochranu pro svoji partnerku, tak jí pořídím pitbula!“

„Kluk/dcera má roupy, tak mu/jí koupíme psa, ať se zabaví a o někoho se stará!“

Ajajaj...

Kolik takových příběhů už jsem slyšel?

Kolik následných zklamání a poznamenaných lidskopsích osudů vzniká právě z podobných „dárků“?

Ono i štěňátko pastevce nebo pitbula je v prvních týdnech takové plyšové, ťuťuňuňu...

Jenže psí mládě se stejně jako lidské s postupem času vyvíjí, fyzicky i psychicky. A vyvíjí se daleko rychleji, přímočařeji a s plnou podporou své genetické výbavy.

A jednoho dne člověk zjistí, že svůj „dárek“ přestává zvládat. Nemá na něj fyzicky ani psychicky, je zahnaný v koutě a ve velké řadě případů mu ego jeho nebo jeho partnera zabrání sklopit uši a včas vyhledat pomoc.

Nastává přesně ta fáze (zpravidla v psím věku 1-2 roků), ze které se rekrutuje druhá vlna psů vyhozených, uvázaných v lese nebo různými způsoby utracených.

Jste si opravdu jisti, že tak nutně potřebujete plemeno ostré, exkluzivní nebo respekt budící už jen svou velikostí? Jste si opravdu jisti, že vaše ego řádově nepřesahuje vaše reálné znalosti, schopnosti a ochotu nechat si případně poradit nebo pomoci? Uvědomujete si, že čivava nebo jorkšír není plyšák dětem na hraní?

Copak tu máme dál?

Finance.

Další podstatný zádrhel, kvůli kterému se majitelé zbavují psů v libovolné fázi svého i jejich života...

Každý pes zcela pochopitelně představuje menší nebo větší finanční zátěž. Opět mnoho lidí zapomíná na to, že částka za jeho pořízení je pouze startovací investicí a v průběhu jeho života mnohonásobně vzroste. Nejen výdaje za krmení, obojky a vodítka, ale také za každoroční rutinní i mimořádné veterinární zákroky, poplatky obci a případné neočekávané průšvihy (pokud váš pejsek, respektive vaší vinou něco způsobí, ne vždy vám to pojišťovna musí proplatit a částky se řádově lehce vyšplhají na desetitisíce).

Jste si opravdu jisti, že jste dlouhodobě(!) schopni utáhnout finanční zátěž spojenou s „provozem“ vašeho psa?

Pokud to nechápete, vysvětlím to ještě jinak. Když si chcete pořídit auto, také nesmíte mít před očima jen jeho pořizovací cenu. Do dlouhodobé úvahy musíte začlenit i peníze, které během jeho provozu dáte za pohonné hmoty, náhradní díly a práci servisu, veškerá pojištění a další provozní režii. No a úplně stejně byste měli uvažovat ohledně financí i před pořízením konkrétního psího plemene nebo křížence - někteří mají vyšší až velmi vysoké nároky na množství a kvalitu krmení, musíte počítat s vyšší veterinární režií u psů ne úplně zdravých nebo u plemen, která musíte převážnou část jejich života „dotovat“ podpůrnými prostředky, u velkého psa je vždy vše dražší než u malého (kromě krmení například podstatně vyšší dávkování léků, vakcinace, odčervení atd.)...

A jen tak mimochodem neboli „last but not least“ - máte vy sami dostatečně pevnou psychiku, abyste unesli stresové situace, které do lidskopsího života také patří a jimž se čas od času nevyhnete? Bude si vás testovat váš vlastní pejsek, jiní psi, nesnášet někteří lidé z vašeho okolí, budete muset řešit psí zdraví - a bohužel jednoho dne i odchod do psího nebe... stresy v osobním i pracovním životě... počítáte i s tímto náporem na vaši nervovou a emoční soustavu? Prosím uvědomte si to, i tohle je realita a někdy je to sakra těžké, ale nikdy to nesmí odnášet váš psí parťák...

Jste si naprosto jisti, že vám nebudou vadit psí chlupy (budou opravdu všude), psí sliny a nedostanete osypky nebo hysterický záchvat, když vás váš pejsek olíže? Jste si naprosto jisti, že jste schopni a ochotni sdílet se svým psím parťákem společný prostor a že je pro vás fyzický kontakt s jeho tělem příjemný? Zdůrazňuji - naprosto jisti, vy i/nebo váš partner/obdarovaný/rodina, ne že si to pouze myslíte?

Tak.

Vyjmenoval jsem alespoň ty hlavní aspekty, které by měly hrát velmi podstatnou úlohu v rozhodování, zda letos nebo kdykoli v budoucnu pod stromeček (k jakékoli jiné příležitosti) nadělíte živý dárek v podobě pejska.

Jsou natolik zásadní a psí život je natolik cenný, že v okamžiku rozhodnutí nesmí být brána v potaz pouze citová nebo emoční stránka.

Psí bytost totiž není „věc, předmět“, kterou v případě chybného rozhodnutí jednoduše vrátíme nebo vyměníme za jinou...

Přesto se tak každoročně (a nejen v období Vánoc) děje.

Právě proto v kritických časech, a jedním z nich jsou měsíce začátku roku, psí útulky praskají ve švech.

Kvůli lidem, kteří ve vánoční euforii a pod vlivem srdceryvných soukromých i veřejných citových nátlaků učiní rozhodnutí, které je zásadně špatně.

Psí bytost vnímají jako „dárek“ místo „daru“.

Jaký je v tom rozdíl?

Zásadní.

Pes jako „dar“ je dar do vašeho života nebo do života vám blízké osoby. A jako s „darem“ je zapotřebí s ním zacházet.

Poskytnout mu vše, co potřebuje. Nejen materiální zabezpečení, ale stejně tak i zabezpečení psychické, emoční, komunikační a hierarchické.

Prosím prostudujte si tyto PSÍ STRÁNKY FALCO, výše uvedené pojmy v nich máte mnohokrát vysvětlené. Přečtěte si moje články, Poradnu, přečtěte si, jak funguje skutečný psí život, jaké jsou reálné psí priority a že to skutečně nejsou lidská mimina v kožiše.

Prostudujte si je a pochopte dříve, než bude pozdě.

Pokud vás, jichž se to týká, můj článek přiměl k znovuzamyšlení nad letošním vánočním dárkem, pak splnil svůj účel.

Pokud jste zjistili, že tím plánovaným byl jen „dárek“ a svůj úmysl jste včas zrušili, děkuji vám za to.

Pokud jste si skutečně poctivě ujasnili, že máte všechny předpoklady pro „dar“, pak vám i vašemu budoucímu psímu parťákovi přeji jen to nejlepší a pokud budete potřebovat, kdykoli také vám s velkou radostí osobně pomůžu.

Stejně tak patří moje poděkování i těm, kteří vám na tento text dali odkaz. Mělo to smysl a někomu jste tím pomohli v závažném životním kroku.

Přesně z tohoto důvodu jsem svůj článek ostatně i napsal a v dostatečném předstihu zveřejnil - ještě máte čas svá rozhodnutí zvážit...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Českou republiku spolu obejdete desetkrát

 

Dnes je první adventní neděle, venku je zima, občas prší a u nás napadl i první letošní sníh. Moje telátko spí, odpočívá nebo se na mě dívá a já vím, že až nastane ten správný čas, přijde mi položit hlavu do klína a zase se spolu vydáme na naši pravidelnou každodenní lesní procházku...

Jednou ráno a jednou večer.

Jednu kratší a jednu delší, v jakémkoli počasí...

Šli bychom jako lidé na takové procházky jen sami?

Troufám si odhadnout, že až na výjimky ne. Seděli bychom doma a říkali si, jak je to skvělé, že v tom nečase nikam nemusíme...

Myslíte někdy na to, co vlastně „psí procházky“ pro naše čtyřnohé průvodce životem znamenají?

Někdo tomu říká venčení, jiný procházka...

Už samo toto označení o psím majiteli mnohé vypovídá.

Vypovídá o tom, jak čas strávený s pejskem venku vnímá – zda jako pouhou „hygienickou nutnost psího vyprázdnění“ nebo společně strávený čas v prostředí, které pejskové milují pro jeho bohatství podnětů, zážitků a (mezi)druhových společenských kontaktů.

Nutnost nebo dar společného času?

Tolik lidí s jejich pejsky vídám jen obejít panelák, projít sídliště... stačilo by přejít silnici a ocitli by se v přírodě, v lesním chrámu plném různých napínavých dobrodružství...

Jejich psí parťáci ale kvůli svým tupým a líným pánečkům tohle nikdy nezažijí.

Znají jen uspěchané vyvenčení v pravém smyslu tohoto označení – vyčurat, vyprázdnit a rychle domů. Netrpělivé popohánění a odtrhávání od „psích novinek“...

Čas odměřený vykouřením cigarety, čas odměřený vyřízením telefonického hovoru s plackou přilepenou na uchu...

Uspěchaný nervózní čas, nikoli čas relaxu a pohody.

Už jsem si za ty roky zvykl, ale zpočátku jsem byl velmi zaskočený tím, kolik mých klientů se teprve u mne naučí chodit se svým pejskem pppooommmaaallluuu...

A také oni byli následně překvapeni tím, jak skvělé je vnímat čas jinak, soustředit se na svého pejska, sledovat okolí a pořád někam nespěchat.

Zklidnit dech, zklidnit tep, zklidnit svoji mysl.

Už jste někdy zažili ten rozzářený psí pohled ve chvíli, kdy „jen“ jdete spolu?

Okamžik, kdy se psí hlavička obrátí nahoru a psí oči na první dobrou najdou ty vaše?

Ne nějakou pitomou „mňamku“ nebo pískací hloupost ve vaší ruce, ale vaše oči?

A kdy se podíváte do očí psích a čtete v nich tu prostou radost, že jste spolu... kdy se o vás otře psí hlavička s neskutečnou něhou a láskou... a psí jazyk olízne vaši ruku...

Ne doma.

Venku.

Na společné procházce.

Ptáte se teď, proč se ptám já? Proč proboha píšu článek o lidskopsích procházkách?

Protože vím, že zdaleka ne všichni toto zažíváte a zdaleka ne všichni si toho vůbec všimnete. Protože vím, že zdaleka ne každý z vašich pejsků má důvod výše uvedené udělat a proto to řada z vás ani nikdy nepozná.

Přitom je to tak důležité.

Už jsem nesčetněkrát vysvětloval, o co významnější je kontakt, který pejsek udělá ne proto, že musí, dostane odměnu nebo je na to naučený, ale proto, že jej sám udělat chce...

Přijít k vám, přitisknout se k vašemu tělu, olíznout vaši ruku nebo tvář.

Některý to neudělá nikdy, některý to udělá jen doma a jen některý to udělá i venku.

Venku...

A vůbec teď nemám na mysli nějaké „radostné skákání“ po svém majiteli – mám na mysli ten pohled, ve kterém okamžitě poznáte pradávnou psí radost ze společného bytí... v lese... v otevřené přírodě... pohled vyjadřující jediné...

„Jsme spolu, Ty a Já, tady a teď...“

Tolik z vás má jeden konkrétní problém.

Tolikrát ho slýchávám a tolikrát vám pak pomůžu jej napravit.

„Víte, doma je úplně zlatý, ale jak vyjdeme ven, zajímá ho všechno ostatní, jen já ne.“

Ano.

Já vím a právě proto teď čtete můj článek.

„Nikdy se na mě venku nepodívá.“

Ano, věřím.

Mám před očima tolik okamžiků vašeho dojetí, když se během společného pobytu u mne váš pejsek začne na vás dívat i venku...

Je to krásné, viďte? Je to něco tak zdánlivě jednoduchého, ale teprve když to zažijete, pochopíte.

Je „doma“ a je „venku“.

A teprve „venku“, v prostředí, které není ohraničeno zdí a omezeno na pár desítek metrů čtverečních, teprve tam venku poznáte, jak moc je váš pejsek s vámi.

Teprve tam poznáte, nakolik ho zajímá jen okolí a nakolik ho zajímáte vy sami.

Vůbec to nemá nic společného s nějakým „přivoláním“ a „Tááák je hodný!!!“.

Je to – pocit.

Emoce.

Energie...

Už jste se někdy zamysleli, kolik času se svým pejskem venku strávíte?

Kolik toho společně nachodíte?

Budu se teď držet při zemi, ale zkusme si to představit trochu názorně.

Řekněme, že za jeden den s pejskem venku našlapete zhruba 7,5 km...

Za rok tedy 7,5 x 365 = 2.737,5 km...

Pro jednoduchost zvolíme délku psího života 10 let...

Takže za těch deset let to činí přes 27.000 km...

Umíme si to nějak vizualizovat?

Souhrnná délka státních hranic České republiky je přesně 2.311 km.

Za 10 let psího života spolu celou Českou republiku tedy obejdete více jak 10x...

Tolik pro představu vzdálenosti.

Časově?

Opět se budu držet při zemi a řekněme, že denně spolu venku strávíte 2,5 hodiny...

Za rok je to 912,5 hodin, tedy zhruba 38 dní...

A za 10 let tedy více než jeden rok.

Jedna desetina psího života...

Čas, který můžete vy sami vnímat jako promrhaný („Do prd..., zas musím s tím čoklem ven...“) nebo jako čas darovaný, který se nezapočítává do vašich pozemských hodin.

Čas, který se může a měl by se stát tou nejkrásnější fází vašeho dne.

Čas pohody a relaxace... čas pokory... čas plného vnímání čtyřnohé bytosti po vašem boku...

Dnešní téma jsem znovu otevřel a budu otevírat i v budoucnu, protože mnozí z vás si neuvědomujete skutečný pojem a náplň „procházky s pejskem“.

Rozhodně jí není zběsilý úprk, ať už máte svoji povinnost co nejrychleji za sebou.

A není jí ani čas pro vyřizování telefonů nebo rozjímání o dnešním špatném dní či o tom, jak vás zlobí děti/partner nebo co bude k večeři.

Nechte svoje telefony doma, neberte s sebou svoje problémy a starosti.

To všechno vás uzavírá do bubliny, ve které pak trávíte svůj čas „psí procházky“. Bubliny, ve které vás vnímá i váš pejsek – bubliny samoty, stresu a nesoustředění, do které za vámi rozhodně vejít nechce.

Jdete jen vedle sebe, nikoli spolu...

Nezažijete tak nikdy ten úžasný pocit spojení, nikdy se váš pohled nesetká s psí hlavičkou otočenou vzhůru k vám a očima, ve kterých uvidíte naplno rozzářené psí štěstí...

Za psí život minimálně 10x obejdete celou tuto zemi a po celou tu dobu vedle sebe máte věrného psího průvodce, který s vámi nadšeně prochází hory a údolí, louky a lesy, cesty a cestičky...

Vaše každodenní procházka s pejskem je pro něj nesmírně důležitá.

Nezapomeňte na to, prosím a čas jí strávený prožijte spolu, ne vedle sebe...

Nechoďte se svým pejskem ven proto, že musíte, ale proto, že chcete...

Za sluníčka, za deště i nepohody, protože pokud jdete spolu, váš pejsek tohle opravdu neřeší...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kořeny agresivity

 

Jedna z vět, se kterou se v souvislosti s „psím problémem“ nejčastěji setkáte.

Tři slova, která u většiny lidí spolehlivě navodí negativní emoce.

Mix naštvání, zoufalství a zklamání.

„Mám agresivního psa.“

Tři slova, vypovídající o ničem a o všem...

Větu o „agresivním psu“ jste si už asi všichni někde přečetli nebo vyposlechli. Od kamaráda/kamarádky, kolegy/kolegyně, četli jste ji na internetové diskuzi nebo zahlédli na sociální síti.

Zkusme se dnes zamyslet nad tím, kde jsou kořeny agresivity, jaké podmínky ji generují a proč se s tímto jevem vůbec setkáváme.

A nebuďte překvapeni tím, že naprosto stejné mechanismy platí pro společenství psí i společenství lidské. Nebuďte zaskočeni tím, že v tomto článku budu mluvit o psí smečce i dnešní společnosti lidí.

Není to náhoda, psi i lidé jsou sociální živočišné druhy, velká řada sociálních zákonitostí pro ně platí naprosto shodně.

Oba druhy spolu navíc žijí v těsném sepětí a silné vzájemné interakci fyzické, psychické i komunikační.

Nebuďte překvapeni a zaskočeni, až tu budete poznávat sami sebe...

Začněme tím, čím je agresivita z evolučního hlediska.

Jedná se o výhodu nebo zátěž?

Jistě, z krátkodobého pohledu může často jít o výhodu – urvu kus masa, získám samici, urvu limitovaný vozík v supermarketu...

Z pohledu dlouhodobého však jde jednoznačně o zátěž.

Tedy aspoň v sociálních společenstvích, která zůstala zdravá.

Ze smečky budu jako agresivní jedinec vyhnán, vypuzen, protože zásadním způsobem ohrožuji její soudržnost a hierarchické vazby. Nebudu oslavován, obdivován, preferován a v naprosto žádném případě nebudu byť jen teoretickým kandidátem na její vůdcovství.

Agresivita totiž zásadně ovlivňuje schopnost komunikace a spolupráce.

Agresivní jedinec je zaměřen na sebe, svoje ego, svoje uspokojení, nikoli na kompromisy, které jsou v každém sociálním dialogu životně důležité. A kde neexistuje domluva, neexistuje ani spolupráce, ať už krátkodobá (uštvání kořisti) nebo dlouhodobá (život v jedné smečce).

Chcete se jako člověk s někým domluvit na společném zájmu?

Pokud na sebe budete ječet, budete po sobě slovně nebo fyzicky startovat, pokud vaším argumentem bude agresivita, nedomluvíte se nikdy na ničem.

Pokud si „urvete košík“, budete se možná cítit vítězi. Budete na chvíli fakticky silnějšími za cenu dlouhodobé devalvace vlastní osobnosti. Pokud by se okolí (zbytek „smečky“) chovalo podle přírodních sociálních pravidel, otlouklo by vám vaši „kořist“ o hlavu a vykopalo ze společného prostoru do sociálního osamění...

Nepřipomíná vám to něco z reality všedních dní?

Pojďme dál.

Jak agresivita vzniká?

Pokud teď opomineme vrozenou agresivitu jako nekorigovanou sociální úchylku (psychické postižení), pak agresivitu nejčastěji generuje stres.

Nervozita a rozhození.

Sociální nepohoda, ponížení, nekomfortní zóna.

Budete-li žít v sociální skupině, která produkuje výše zmíněné spouštěče, nebude trvat dlouho a míra vaší trpělivosti a klidu přeteče. Čím déle bude tento stav trvat nebo čím bude intenzívnější, tím více bude vzrůstat vaše vnitřní napětí a stres.

Znervózníte, znejistíte.

Místo domluvy s okolím se začnete chovat agresivně – slovně a později i fyzicky.

A buď se uzavřete do sebe, do své ochranné bubliny, nebo se budete snažit udělat to, co v podobném případě udělá každý živočišný druh pod tlakem – budete se snažit utéct...

Nebo... nebo se pokusíte eliminovat zdroj svého stresu.

Je to tak?

Je to přesně tak, tedy pokud nejste bytostní zbabělci, mučedníci z povolání nebo sluníčkáři přesvědčení o tom, že i v největším utrpení je třeba vidět cosi pozitivního...

Není, stres je vždy jen stres.

Jednoznačně negativní emoce, nepřinášející nic jiného než pocit nepohody a deprese.

A můžu se zeptat?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že by pes mohl tyto věci vnímat úplně stejně jako člověk?

On je tak skutečně vnímá.

Vnímá stres, vnímá nepohodu, vnímá ponížení, vnímá sociální izolaci, vnímá úplně stejně jako vy všechny stresové spouštěče.

A stejně jako u člověka i u něj stres generuje agresivitu...

Pes totiž není agresivní od přírody.

Příroda do něj vložila geny sociálního druhu, geny spolupráce a druhové komunikace. Stvořila v něm bytost vnímající i produkující emoce, osobnost reagující na pozitivitu i negativitu okolních podnětů.

Nemějte pocit, že pes je „méněcenný“ a nic z toho necítí.

V těchto skutečnostech se nijak neliší od vás, ode mne, od člověka obecně. Ve spoustě jiných vlastností odlišný je, nikoli však v oblasti emocí, citů a vnitřního psychického rozpoložení.

Pokud budete svého psa ponižovat fyzicky nebo psychicky, nastoupí stres...

Začnete-li jej přetěžovat (například tak často aplikovanými nesmyslnými fyzickými nebo psychickými požadavky), rychle se dostane do stresu...

Nebudete-li respektovat psí potřebu spánku a odpočinku, začne být ve stresu...

Nebudete-li s ním komunikovat a odsoudíte jej k sociální izolaci (kotec apod.), bude jeho stres jen přirozeným důsledkem...

A dlouhodobý nebo silný krátkodobý stres u psího druhu opět nevygeneruje nic jiného než agresivní vzorce chování.

Znovu teď zopakuji, že štěně se jako agresivní jedinec nerodí.

Je velmi dobré rozlišovat mezi agresivitou a dominancí...

Bohužel právě toto příliš mnoho psích chovatelů/majitelů neumí, nezná nebo okázale ignoruje.

Dominance je vrozená (někdy až získaná) povahová vlastnost (psa i člověka), která je jedním z předpokladů pro získání vyšší hierarchické pozice, případně i té nejvyšší.

Agresivita je vlastnost získaná zkušenostmi a/nebo výchovou. Je stresovým ventilem, pro daného jedince sebedestrukční a zásadním způsobem ztěžující sociální komunikaci.

Ve fungující zvířecí nebo lidské skupině je agresivní jedinec vytlačen na její okraj, je z ní vyhnán nebo je fyzicky zlikvidován...

Poučení?

Snažme se prosím chovat tak, abychom v živé bytosti žijící s námi, vedle nás nebo v našem okolí nespouštěli stresové vzorce chování. Jedno rčení říká, že „zoufalí lidé dělají zoufalé věci“ a nesčetněkrát už se to potvrdilo a následně způsobilo nešťastné vyústění mnoha lidských osudů...

A já doplním, že i zoufalí psi dělají zoufalé věci.

Každý fyzický psí atak vůči člověku, každé pokousání, každý „nevysvětlitelný zkrat v chování“ má svoji velmi zjevnou a velmi logickou příčinu.

Někde na začátku toho všeho jsou neošetřené negativní zkušenosti, ignorování základních psích psychických potřeb, sociální izolace nebo používání psího parťáka jako pouhého pracovního nástroje.

Počet psích majitelů, které pokouše jejich vlastní pes, vůbec není zanedbatelný.

Vím to velmi dobře, protože řada z nich následně vyhledá moji pomoc...

Pes do člověka nikdy nekousne bez příčiny, nikdy není agresivní bez příčiny a vždy je produktem přístupu svého majitele, prožitých zkušeností a chyb ve výchově.

Stejně tak i člověk je produktem své výchovy, vztahu okolí vůči němu a prožitých zkušeností. Ani jemu, jako sociálnímu druhu, není agresivita vrozená. Stejně jako u psího druhu je získaná pod tlakem, je to obranná reakce z donucení, nikoli z přirozenosti.

A stejně jako u psího druhu může v extrémních případech způsobit velkou bolest, hrůzu a devastaci životů. Mějte to prosím na paměti u psů i lidí.

Děkuji za vaše přečtení a třeba i zamyšlení nad mým dalším článkem o lidskopsích paralelách...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Světlo a tma

 

Opakuje se to každoročně, s příchodem podzimu, změny času a pokračuje to až do jara a další změny času.

A několik let jsem si už říkal „je to čím dál horší a lidé jsou slepí, z možných variant si stále vybírají tu nejhorší – tak už o tom konečně něco napiš...“

Takže jsem k tomu dnes konečně něco napsal.

Každoroční světelné orgie – reflektory na lidských hlavách a psi ověšení světýlky jak vánoční stromečky...

Proboha proč?

Před několika desetiletími tomu tak ještě nebylo.

Když se setmělo, lidé chodili do lesa se svými pejsky, někdy vybaveni malou baterkou nošenou v ruce, jejich psí parťáci běhali tak jako ve dne, nanejvýš s nějakou skromnou odrazkou na obojku. A když jejich majitelé potkali člověka v protisměru, baterku sklopili k zemi nebo zaclonili, jak jim velel základní ohled a slušnost...

Tak nějak to lidem stačilo pro orientaci v ztemnělém terénu, jejich pejsci samozřejmě žádné světlo navíc nepotřebovali. Stačilo to i k tomu, aby o sobě navzájem věděli a jeden druhému se neztratili.

Léta ubíhala a přišel „pokrok“.

Technologický pokrok.

Pro lidi ve formě čelovek připnutých na hlavě, místo přirozeného tlumeného žlutého světla žárovky soustava LEDek vysílajících soustředěné bodové studené světlo. Ostrý bílý paprsek světla, čím větší výkon, tím zřejmě posílenější ego.

A pro jejich pejsky různé barevné LEDkové girlandy, světýlka na obojku, na postroji, čím více, tím lépe, blikající i permanentně svítící. Dokonce jsem ve svém okolí pár let vídal ohaře, který simuloval letadlo – na jedné straně těla disponoval zelenými světly, na druhé straně světly červenými, aby jeho majitel měl dokonalý přehled o jeho aktuální poloze v terénu. Že tuto sestavu doprovázel elektrický obojek a dálkově ovládaný bzučák, bez jejichž zásahů pejsek nefungoval vůbec, je už jen vševypovídající třešničkou na dortu o myšlení některých pejskařů...

Jaká je tedy dnešní praktická realita a proč to není dobře?

Začněme lidmi.

Lidská lenost, pohodlnost, omámení technologickými výstřelky a ruku v ruce s tím stoupající bezohlednost, nepředvídání a pohrdání okolím se obecně dostávají na čím dál vyšší úroveň.

Takže si tak se svým psím parťákem kráčíte ztemnělou lesní cestou a protože je málokdy skutečná tma (a stejně to spolu zvládáte i tou tmou tmoucí, jak - o tom později), nepotřebujete žádnou svítilnu, žádnou čelovku. Vidíte, protože se nedíváte jen očima...

A najednou se nejprve pár stovek, později pár desítek metrů před vámi nejprve vynoří a pak blíží světelný zdroj, zhruba ve výši vašich očí - a dokonale vás oslepí...

Zkuste si to sami.

Kdo jste slepí a bezohlední, stoupněte si s tou svojí rozsvícenou hi-tech čelovkou proti zrcadlu a prostě si to zkuste.

Neuvidíte už naprosto nic.

Ok, říkáte si, svítí na vás, vidí vás, sklopí to nebo se otočí bokem a počká, až přejdete...

Houby houby, milá Máňo.

Ten dobrák vám bude svítit do očí dál, on uvidí perfektně, vy a váš pejsek neuvidíte nic.

„Svítíte mi rovnou do očí, můžete to prosím sklopit?“

Nic, světlo vám dál vypaluje oči z hlavy...

„Svítíte mi do očí !!!“

Protože už mám hodně nepříjemný hlas, jsem poměrně velký a po boku mám velkého psa, tohle většinou už zabere.

Vážení vy, kterých se to týká, skutečně jsme se už dostali do fáze, kdy základní slušnost, ohled a předvídavost byly natrvalo vypuštěny z vašich vzorců chování?

Nebo je za tím jen obyčejná lidská hloupost, která nedovolí dotyčnému dobrat se jednoduché myšlenkové úvahy na téma „Co se asi děje, když jinému člověku šajnuju plnými peckami tím svým reflektorem do očí?“

Opravdu jste už natolik zchoulostivělí, že si musíte svítit i za jasných nocí a času, kdy je země pokrytá souvislou bílou sněhovou vrstvou a je tedy dokonale vidět?

Slovy klasika: „Je to marný, je to marný, je to marný...“

A že to tak vůbec být nemusí, o tom později, teď se přesuneme k vánočním stromečkům na čtyřech nožičkách.

Místo toho, aby si člověk řekl „je šero/tma/půlnoční království“, s pejskem jdu ven, tak ho buď za a/ mám zvládnutého a drží se mne nebo ho přivolám či za b/ není to úplně dobré, pojistím si ho stopovačkou, řekne si: „Ověsím ho světýlky, budu ho vidět, joj!“

Hele, zkuste si zas něco úplně jednoduchého.

Ověste se světýlky (nejlépe těmi blikajícími nebo modrými) kolem svého vlastního krku a vyrazte do tmy. Bude vám to strašně příjemné a budete zajisté výskat radostí, jaké je to super vylepšení pro váš zrak, mozek a všeobecnou pohodu...

No a k tomu si připočtěte takovou „bezvýznamnou“ maličkost, že psi mají podstatně širší úhel periferního vidění, tudíž celou tu nálož dostávají s plnou parádou.

Psí zorničky, které jsou totálně zmatené z kontrastu světlo/tma a mozek, který musí v podstatě vypnout zrakové vjemy a jet podle čichu, sluchu a znalosti terénu.

Že prý vám vašeho nevyzpytatelného svobodomyslného psíka aspoň nepřejede auto?

Tak si uvědomte, že byste se předně vůbec neměli pohybovat v místech, kde podobné nebezpečí hrozí (nejen za tmy, ale ani za světla). Pokud tak činíte a víte, že se na přivolání nemůžete spolehnout, pak jste nezodpovědní kaskadéři a vřele doporučuji bližší seznámení s dlouhým vodítkem nebo správně obsluhovanou stopovačkou.

Také si prosím uvědomte, jak malý bod představuje jakýkoli LEDobojek nebo světýlko pro řidiče za volantem. Nula nula nic, žádná obrysová představa, žádná relevantní informace o velikosti psa nebo směru jeho pohybu. V lepším případě pouze více či méně chaoticky se pohybující malý světelný bod nebo pásek...

Pokud to shrnu – veškeré světelné označení vašeho psíka je v podstatě kontraproduktivní.

Proč?

Zaprvé – podléháte mylnému dojmu, že tím, že svého důvěrné známého pejska vidíte jako barevný bod, vnímá ho tak i veškeré okolí a pejsek je tím pádem v naprostém bezpečí.

Zadruhé – přestáváte se chovat opatrně a zapomínáte na základní předvídavost, protože „ho přece vidíte“.

Zatřetí – chybně odhadujete vzdálenost.

Začtvrté – absolutně nemáte šanci poznat, co se kolem vašeho pejska (tedy ve tmě) skutečně děje.

Jinými slovy řečeno jen podléháte zcela klamnému pocitu, že máte celou situaci pod kontrolou...

Nemáte.

Jednoduchý příklad?

„Ale prosím, beze všeho,“ řeklo sluchátko...

Ano, vy svého pejska vidíte. Vidíte světelný bod na jeho těle nebo mobilní vánoční stromeček. Ale protože jinak je tma, tak vůbec nevidíte naprosto nic z toho, co se kolem něj odehrává a co pro něj může představovat nebezpečí nebo lákavý podnět. Neuvidíte zvíře (třeba divočáka, když se osud rozhodne zašpásovat), zajíce, srnku, jiného psa, člověka, věc v pohybu – onen světelný zdroj na těle vašeho pejska navíc zmate vyhodnocení dané situace natolik (mozek se bude soustředit právě na něj a zrak bude přizpůsobený světelnému zdroji, nikoli tmě), že neuvidíte ani to, co byste jinak viděli naprosto zřetelně. A pak rozhodne osud a konkrétní dění menší či větší kus od vás, vy už neovlivníte nic.

Rozumíme si?

Skvěle – tak to teď pro změnu pojďme zkusit dělat úplně jinak...

Využijme těch úžasných možností, které našemu vzájemnému soužití a pochopení psích bytostí poskytne tma.

Pojďte, stejně jako to děláme my s telátkem, procházet noční přírodou bez světel, světýlek a reflektorů...

Pojďte i vy do ztemnělého nebo zšeřelého lesa vstupovat s pokorou, zostřenými smysly a v plné spolupráci se svým psím poutníkem...

Pojďte si užívat klid, kdy potkáte minimum lidí (a bude-li vám Bůh milostiv, žádného s reflektorem na hlavě) a když se budete opravdu soustředit, zaslechnete opatrné kroky srnek někde blízko vás...

Pojďte poznávat různé formy tmavých večerů a noci – temnotemné provedení, kdy kolem sebe nerozeznáte vůbec nic a můžete se spolehnout jen na jistotu svého psího „vodiče“ a identifikaci povrchů, po kterých kráčíte, noci jasné s viditelností bílého dne, noci mlhavé nebo noci s naplno rozsvíceným Měsícem, jeho polarizovaným světlem a záludnými kontrasty světel a stínů...

Pojďte si užívat bezeslovnou spolupráci a soustředění na svého psího parťáka, na kterého se můžete naprosto spolehnout, protože tam, kde vy nevidíte nic, on vidí všechno, tam, kde vy nic neslyšíte, on slyší myš cupitající spadaným listím a tam, kde vy jste ztraceni, jeho šestý smysl predátora má zmapované celé okolí...

Pojďte místo sledování světelné stopy reflektoru na vaší hlavě sledovat a správně číst signály psa po vašem boku, jeho řeč těla, postavení uší, zvednutí hlavy, upřený pohled nebo výstražné zavrčení...

Pojďte s ním komunikovat, odpovídat mu ne slovy, ale kontakty a emocemi, pojďte aspoň na zlomek času s ním skutečně žít i venku...

Věřte mi – zažijete úžasné věci...

Je úplně jedno, jestli vedle vás půjde navolno nebo ho budete mít jištěného vodítkem či stopovačkou.

Položte mu občas ruku na hřbet a jděte spolu, ne vedle sebe.

Nepřemýšlejte o blbostech.

Vnímejte svého pejska, přírodu kolem sebe, živé duše okolo vás – neodhánějte, nepociťujte agresi nebo nevoli, spolupracujte s přírodou, která vás obklopuje.

A občas... někdy... v těch vzácných okamžicích, kdy vaše srdce bude úplně otevřené... uvidíte, jak kolem vás proběhne duše pejska, který kdysi těmito místy procházel s vámi, než navždy odešel za duhový most...

Vnímejte pokoru, kterou pocítíte, pokud tohle všechno dokážete.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Mechanismy strachu

 

Dnes si budeme povídat o jedné psychologické taktice, která se od nepaměti používá k ovládání živých bytostí - lidí, koní, psů, cirkusových zvířat.

O taktice strachu, kterou osobně považuji za jednoznačně odsouzeníhodnou a prezentující to úplně nejhorší z lidské povahy...

Skutečnost, že bytosti udržované ve strachu jsou snáze ovladatelné, je známa jako lidstvo samo. Už za úsvitu lidstva tento princip úspěšně používali kmenoví šamani a jejich prostřednictvím pak místní vládci, později byla k dokonalosti přivedena „zcivilizováním“ a zavedením restriktivních nařízení. Poddanství, omezení pohybu, daňová zátěž, milostivé svolení například ke sňatkům či jiným úkonům, podléhající libovůli právě vládnoucího místního panstva...

Vymahatelnost jakékoli (z)vůle by nikdy nefungovala bez permanentní hrozby trestu, bez strachu o ztrátu existenčních jistot nebo existence samotné – například poprava, omezení svobody, tělesné tresty, peněžní postihy, ztráta majetku atd.

Základní mechanismus strachu je ve své podstatě totiž velmi prostý.

„Nesmíš (musíš) to a to a pokud nařízení porušíš, přijde trest.“

Za „to a to“ si pak můžete dosadit cokoli.

Nechcete se podrobit?

Pro naprostou většinu živých bytostí, které se za předpokladu, že si alespoň trochu váží samy sebe, nesmyslnému diktátu vzepřou, pak stačí (kromě přímého fyzického zásahu) dva jednoduché psychologické scénáře „nápravy“.

Prvním z nich je „exemplární potrestání viníka“, pokud možno veřejné, všem na očích a provázené patřičným mediálním humbukem.

Druhým pak je účelová nátlaková manipulace vlastní sociální skupinou, která dotyčnému „viníkovi“ sama vypálí na čelo cejch kacíře a ochotně postaví hranici k rituálnímu upálení. Zda je to způsobeno pouhým přeprogramováním veřejného mínění nebo strachem z globálního postihu, už opravdu není důležité...

Pokud bude strachový nátlak, ať už fyzický nebo psychický, veden dostatečně silně a dostatečně dlouhou dobu, dojde až na zcela vzácné výjimky k zásadnímu zlomu v psychice „oběti“.

„Oběť“ přestane přemýšlet racionálně a pasívně začne přijímat i nesmyslné příkazy a fakta o okolním světě. Přestane přemýšlet o jejich (ne)smyslnosti a začne je postupně vnímat jako pevně dané skutečnosti bez jiné alternativy.

Postupně ztrácí svoji vlastní osobnost, identitu a stává se pouhou poslušnou figurkou v rukou svého loutkovodiče. Dokonce se dostane tak daleko, že v případě správně vedené manipulace začíná svého „pána“ velebit a vidět v něm ne zdroj svého utrpení, ale naopak spasitele...

Historie lidského pokolení nám přinesla už nespočet důkazů, jak důkladně dokáží správně aplikované mechanismy strachu zamávat s identitou jedince i velkých sociálních skupin.

Za slovo „oběť“ si teď dosazujete jen člověka? Chyba.

Průšvih a obrovské zlo je, že naprostou stejnou „úspěšnou strategii“ používá člověk i vůči zvířatům.

Krocení koní, drezúra divokých zvířat, týrání psů... to vše je primárně založeno na strachu. Na strachu z člověka, na strachu z trestu. To, co je eufemisticky označováno jako „metoda cukru a biče“, není v reálu nic jiného, než důsledné využívání mechanismů strachu.

A stejně jako člověk i zvíře se po nějaké době podvolí, začne bez přemýšlení plnit příkazy a realitu svého života vnímat jako neměnnou... ochočíme si zvířátko, áááno...

Mechanismy strachu přitom mohou být zcela primitivní, ale i velmi sofistikované.

Metoda nejprimitivnější a zároveň nejjednodušší, metoda stále oblíbená u mnoha šmejdů, je založena na fyzickém a psychickém tlaku.

Každou živou bytost, včetně psa, lze totiž zlomit. Jedinou otázkou je, zda to bude natrvalo nebo pouze na nějakou dobu...

Šmejdi, kteří drží svého (popřípadě na objednávku cizího) psa samotného ve tmě, v malém uzavřeném prostoru, o hladu a bití, velmi dobře vědí, co dělají. Tma, samota a malý uzavřený prostor jsou tlaky psychické, malý uzavřený prostor, bití a hlad tlaky fyzické.

Po vytažení na denní světlo z původně hrdé psí bytosti zůstane jen její stín. Pokud se oběť nadále vzpouzí, je procedura zopakována.

Tato zkušenost a následný strach zcela stačí k tomu, aby dotyčný odpad lidstva získal „poslušného psa“. Psa, který bude natolik zlomený, že svého trýznitele ani nebude schopen nenávidět. Jistě znáte to zprofanované rčení o psu, který líže ruku, která ho bije – tak tady máte na tento paradox odpověď, kterou jste možná hledali...

Poslušnost ze strachu.

A zafunguje to i u člověka...

Sofistikovanější metoda je v podstatě také velmi jednoduchá a je založena na psychologickém subjektu „vysvoboditele“.

Jeden šmejd („cvičitel“) zavře psa svého klienta do malého tmavého prostoru, opět o hladu a bití. Po určité době, kdy je pes již dostatečně vysílen a vydeptán, aby nekladl aktivní odpor, k němu přijde jeho „zachránce“ (klient), který ho vysvobodí z temného uzavřeného prostoru a nabídne mu jídlo a vlídné zacházení. Pro svého psa se stává bohem, tím, kdo ho zachránil.

Psí důvěra věnovaná dalšímu šmejdovi.

A zafunguje to i u člověka...

Ale ani to ještě není všechno.

Kolik psích páníčků a paniček žijících mezi námi využívá stejné mechanismy strachu, když tak často nesmyslně, neadekvátně a z psího pohledu nepochopitelně „potrestají“ své psy za něco, co oni sami nezvládli. Nezdařené přivolání, jiné než očekávané reakce při seznámení s cizím člověkem/psem, skutečnost, že se jejich pes/fena narodili s pohlavními orgány.

„Zlobil jsi a nebudu s tebou mluvit.. za trest tě zavřu do koupelny, to tě naučí... nedostaneš krmení, aspoň si to budeš pamatovat... pane doktore, vykastrujte mi ho/ji...“

Podívejte se do psích očí a uvidíte tam jenom nechápavý strach, páníčkové a paničky.

Psi tolika lidí žijí v prostředí nervozity, hádek, kraválu a agresivity... v prostředí emočního chladu nebo nenávisti...

Lidé týrající své partnery vždy týrají i své psy – stejnými postupy a mechanismy strachu.

Otevřete oči.

Protože zlomení psi ovládaní strachem zdaleka nejsou jen ti nechtění nebo se zlou minulostí, okázale vystavení na sociálních sítích nebo za mřížemi útulků.

Žije jich daleko víc mezi námi.

Stejně jako jsou mezi námi „schováni“ týraní lidé, jsou mezi námi „schováni“ i tito psí chudáci...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“

 

Myslím, že teď je skutečně ta správná doba něco si připomenout.

Je vážně důležité nedívat se na lidský smutek a nekonstatovat jen, že „je nám to líto“, ale pokud to je v našich silách, dotyčnému člověku pomoci.
Pomoci i pejskovi, který (z jakéhokoli důvodu) potřebuje nový domov. „Lajky“, „srdíčka“ a „slzící smajlíci“ jsou nanic.
Vážit si a být vděčný za skutečné přátele – ne za „přátele“ a „lajkující“ na sociálních sítích, ale za přátele v našich reálných životech.
A v neposlední řadě si vážit i toho, že vás někdo za svého skutečného přítele považuje...

Ať už je to člověk nebo pejsek.

 


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Příšerné zlozvyky

 

Znáte to sami z různých oborů lidské činnosti – chcete se naučit něco dělat a dost často k tomu přistoupíte stylem „nepotřebuji, aby mi někdo radil, zvládnu to sám“ nebo máte tu smůlu, že narazíte na špatného rádce a špatné rady.

Čím je daná činnost náročnější na správné pochopení základních principů, čím je komplexnější a čím víc chyb se z neznalosti/hlouposti dopustíte, tím horší pak jsou výsledky. A čím déle se těchto chyb dopouštíte, tím více kazíte svůj přístup a ničíte předmět své činnosti...

Jednoduchý příklad?

Když budete řídit auto a levou nohou budete stále lehce vymačkávat spojku, protože ji tam budete za jízdy mít spokojeně opřenou, za krátký čas vám spojka odejde. Podobně, pokud si z řadicí páky uděláte permanentní opěrku ruky, vám začne odcházet převodovka. Obojí vám rád potvrdí každý automechanik...

Zdrojem problémů se v podobných případech jednoznačně stává váš zlozvyk. Něco, co jste začali dělat špatně a na co budete muset nějaký čas intenzívně myslet, abyste se to zase odnaučili.

A úplně stejné je to u hodně velkého počtu psích majitelů včetně mých klientů.

Na základě kratšího nebo delšího docházení na cvičák, na základě „dobrých rad“ souseda, kamaráda či „experta“ dostanou do svých každodenních vzorců komunikace se svým pejskem zlozvyky, kterých se následně kratší či delší dobu (ne)úspěšně zbavují...

Je i mne pak čeká více práce, než u psího majitele cvičákem a „dobrými rádci“ netknutého, protože psí panna/panic sice také dělají chyby, ale nemusejí ze svých myšlenkových postupů a fyzických stereotypů nejprve odstranit navyklý balast, kterým naopak oni jsou naplnění po samý okraj.

Cvičáky, kamarádi, kolegové, „experti“ v mediálním prostoru, tuny (často protichůdných) informací na internetu, populární knížky a články o tom, jaký důraz je potřeba klást na výcvik...

Legrace pak je, že právě přijetím těchto zlozvyků psí majitelé zjistí, že pejsek tak zkrátka nefunguje a v horším případě si grandiózním způsobem pokazí i veškerou vzájemnou důvěru, které lidskopsí dvojka předtím dosáhla.

S jakými zlozvyky se tedy setkávám a které vídám kolem sebe nejčastěji?

Takovým primárním zlozvykem s mnoha navazujícími negativními důsledky je vnímání psa jako „jen něčeho, co je schopné naučit se pár povelům“.

Pes ale skutečně není „jen něco, co je schopné se naučit pár povelům“.

Nerad se opakuji, ale psí druh je obecně velmi inteligentní (kde inteligence se neměří znalosti povelů a počtu lidských slov), velmi sociální, velmi kontaktní a velmi komunikativní. Není to „něco“, ale „někdo“ a bylo by strašně fajn, kdyby se přestala neustále do popředí strkat cirkusová představení typu „tohle plemeno je vysoce inteligentní, dokáže porozumět tolika a tolika povelům a lidským slovům“.

Psi jsou totiž ve skutečnosti natolik inteligentní, že neposuzují kvalitu člověka podle počtu slov, ale podle řečí těla, emocí a  osobnosti.

Dokáži na základě těchto přirozených signálů vyhodnotit daleko více faktorů, než když jim do hlavy budete vtloukat povely a příkazy typu „řeknu tohle slovo a ty uděláš to a to“.

Vidět v psech jen naprogramované robůtky, které lze do jisté míry ovládat příkazy, zákazy a povely je příšerný zlozvyk.

Zlozvyk, který se už mnoha lidem nevyplatil a bohužel to často odnese i ten nevinný robůtek...

Dalším silně rozšířeným zlozvykem je evidentní přesvědčení mnoha psích majitelů o tom, že pes velmi špatně slyší.

Nevím, kde se toto přesvědčení vzalo (kecám, vím – znáte z cvičáků: „A pořádně na něj musíte ten povel zařvat, čím víc budete řvát, tím líp vás pes poslechne!!!“)

Jojo. Líp už bylo...

Takže.

Pěkně prosím.

Přestaňte poslouchat blbé rady a přestaňte na svoje psí chudáky furt tak řvát a (především dámy) ječet. Je to příšerný zlozvyk a uvědomte si, že váš pejsek slyší řádově mnohem lépe než vy a v klidném prostředí velmi dobře vnímá i šepot. Vy pak nebudete za blázny a váš pejsek si o vás nebude myslet to, co si myslí...

Jo a mimochodem. 

To, že vás pejsek neposlechne, není tím, že by vás neslyšel.

Je to jen tím, že pro něj nejste autorita (vůdčí jedinec), jednoduše je v daném momentu silně zaujatý něčím silnějším (vzpomeňte si, i vám se tohle stává) nebo čeká, až vás ta přivolávací hysterie přejde a páneček/panička se zase uklidní a začne se chovat normálně.

Anebo si vás testuje, což bezprostředně souvisí s úvodem předchozí věty...

Další zlozvyk se jmenuje „Místo!“

To, že toto slovo mnozí z vás používají jako ekvivalent povelu „K noze!“ nebo ještě hůř jako přivolání, teď raději nebudu komentovat.

Ale, sakra už, proč si pořizujete pejska, na kterého pak doma v jednom kuse ječíte ono „Místo!“?

Pes vůbec není hloupý, třebaže si to mnozí hloupí lidé myslí.

A pokud mu to nezkazí jeho majitel, velice úspěšně se dokáže integrovat do domácnosti se svým majitelem i širší rodinou. Dokáže se v ní prostorově pohybovat úplně stejně jako všichni ostatní – buď si vybere místo, kde má dobrý přehled nebo místo, kde bude mít klid, často půjde tam, kde jste vy a pokud chodí spát do vaší blízkosti, velmi si toho važte.

Není třeba ho věčně buzerovat křikem „Místo!!“, není třeba být nervózní a rozhozený. Stačí svého pejska správně po psím vychovat, komunikovat s ním a ne na něj doma zapomenout a „odložit do kouta, než si ho zas všimnu“. I doma je to pořád váš pejsek, parťák, který si s vámi chce povídat...

Je to příšerný zlozvyk.

A úzce s ním souvisí další.

Nechápu proč (zase kecám, je to váš syndrom „pána tvorstva“), ale mnoho z vás má pocit, že kdybyste neexistovali, váš pejsek by byl po praktické stránce svého života dokonale ztracený.

Že by se neuměl najíst, neuměl vyvenčit, neuměl by existovat.

Že musíte řídit každý jeho krok.

Ne, to opravdu nemusíte.

Mohu vás ubezpečit, že i bez vaší kolikrát úděsně přehnané péče, připomínající ze všeho nejvíce péči o retardovaného jedince vlastního druhu, by váš psí parťák velmi úspěšně přežil. A přežil by s daleko vyrovnanější psychikou – opravdu máte pocit, že pokud by váš partner neustále řídil každý váš krok, každý pohyb, byli byste šťastní a spokojení?

Nebyli, že...

Dotyčného byste umlátili paličkou na maso, vyhnali nebo skočili z okna.

Je to příšerný zlozvyk a zkuste si na to vzpomenout, až svého pejska zas začnete komandovat. V mnoha případech právě zde máte odpověď na to, proč od vás utíká a vůbec se s vámi necítí dobře...

A opět na to navazuje další zlozvyk.

Mnoho z vás otráví psí život tím, že někde v hlavě máte usazeného skřeta s indiánským jménem „Ten, co musí furt něco dělat“.

Váš pejsek je totálně vynervovaný chudák, protože ho neustále ženete do nějaké činnosti. Neb jinak by se určitě nudil, vymýšlel by lotroviny, ničil byt, blá blá blá...

Zkuste si nastudovat něco o tom, jak funguje živý organismus.

Že nelze pořád jen vydávat energii, že je zapotřebí regenerovat, obnovit síly.

Pes potřebuje hodně odpočinku, už jsem o tom mnohokrát psal. Jeho biorytmus zahrnuje daleko větší podíl spánku, útlumu a odpočinku.

Vymýšlet neustále nějakou psí činnost, aby „pes nezlobil a byl vylítaný“, je nejjednodušší cesta k tomu, vyrobit z jinak zdravého pejska psychickou trosku. Nechte ho proboha odpočinout a uvědomte si, z jakého důvodu asi lidi učím komunikovat s pejskem přes psychiku a ne přes fyzické vyčerpání...

Zkuste si představit, co by to udělalo za krátký čas s vámi, pokud by někdo stejnou metodu, jakou mnozí aplikujete na svých psech, aplikoval na vás samotných. Líbilo by se vám to? Jak dlouho by to váš organismus a psychika vydržely?

Mnoha pitomci propagovaný přístup „uhonit psa k totálnímu vyčerpání, aby byl doma v klidu“ je příšerný zlozvyk a mnoho pejsků už stál a stojí fyzické i duševní zdraví, protože jejich majitelé ho s bohorovným klidem používali a používají...

Tak ještě jeden zlozvyk na závěr.

Cvičákovská (a v hlavě i jiných lidí nesmyslně usazená) mantra o „přivolání a ovladatelnosti na dálku“ jako zlatého grálu pejskařské dokonalosti...

Vím, že pro mnohé to teď bude překvapením, ale primárním cílem a účelem společného života člověka a jeho pejska skutečně není a být by nemělo „přivolání“, „ovladatelnost navolno“ a snaha vyrobit si z psa osobního sluhu a dálkově ovládaného robota.

Je velmi zlé, jak mohutně je právě tento přístup tlačen médii, cvičáky, „experty“ i laickou veřejností (zkuste se podívat na jakoukoli diskuzi k mediálně propíranému lidskopsímu průšvihu)...

Zkuste se ale zeptat svého pejska.

Odpoví vám, že pro něj je nejdůležitější jeho lidskopsí smečka, jeho vůdčí jedinec a „maják“, vzájemný vztah, komunikace a vzájemné vnímaní.

Spokojený život, který neořezává tak důležité psí psychické potřeby jen proto, že jeho člověk je umanutý po „stoprocentní poslušnosti“, pohárech, vítězstvích v psích soutěžích poslušnosti.

Psí život prožitý po boku člověka, se kterým se jednoho dne stanou jedna duše a jedno tělo.

Život, který nebude rámovaný přísným hlasem provolávanými povely, příkazy a zákazy. Život, kdy bude stačit se na svého parťáka jen podívat a vnímat.

Myslíte si, že je ostuda, když máte svého pejska na vodítku?

Ou jé, „experti“ a „rádcové“ vám přesně tohle budou tvrdit.

Kaskadéry, kteří psa na vodítku vnímají jako ponížení vlastního ega, potkávám každý den. Téměř každý den bývám svědkem lidskopsích situací, které jen šťastnou shodou okolností neskončí průšvihem, protože „proč bychom těsně vedle frekventované ulice nebo na sídlišti měli svého pejska na vodítku“. Přitom jsou nervózní a vnitřně rozklepaní hrůzou, protože si vůbec nejsou jistí, že se k nim jejich psí parťák na zavolání skutečně vrátí.

Někteří moji známí už o svého milovaného pejska přesně tímto uvažováním přišli a jsem si stoprocentně jistý, že kdyby mohli vrátit čas, to vodítko by nasadili...

Mít v hlavě, že život s pejskem je o bezpodmínečné psí poslušnosti, ovladatelnosti navolno a uspokojování vlastního ega je příšerný zlozvyk.

Svým klientům to říkám lapidárně a i ve svých článcích jsem to už několikrát zmínil.

„Lepší pejsek na vodítku než v černém pytli...“

Zbavte se svých zlozvyků a opravte špatné návyky, bude se vám spolu mnohem lépe žít.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nad čím pejsek přemýšlí...

 

Určitě si už mnoho z vás položilo otázku, co se vlastně vašemu pejskovi honí hlavou, když se na vás dívá.
Co řeší, co neřeší, zda se mu opravdu zdají sny.

Poradil jsem se se svým telátkem a rozhodl se k tomu něco napsat...

Znáte to dobře všichni, kdo se svým psím parťákem skutečně žijete a nemáte ho jen někde v kotci, na zahradě nebo jako pouhý nástroj k uspokojování svých trofejních ambicí.

Váš pejsek se na vás upřeně dívá a úplně slyšíte, jak mu to v hlavě šrotuje...

V tu chvíli naprosto nepochybujte, že mu v mozku probíhá složitá analýza situace, kdy se rozhoduje, co v nejbližší chvíli udělá. Nebo se vás jen ptá, co uděláte vy, co uděláte spolu jako smečka.

V jeho mozku probíhají zcela stejné myšlenkové pochody jako v lidském.

Pochody čistě racionální, pochody ovlivněné emocemi, dlouhodobým i krátkodobým psychickým stavem, pochody ovlivněné radostí, smutkem nebo stresem.

Jen hlupák nebo „pán tvorstva“ může tvrdit, že pes nepřemýšlí, protože „je to jen zvíře“ a „schopnost přemýšlet je dána pouze lidskému druhu“.

Pes přemýšlí, stejně jako přemýšlí každý vyšší živočišný druh.

Jen přemýšlí jinak. Ne na nižší úrovni, prostě jinak.

Nepřemýšlí nad tím, kde bude za týden, za měsíc, za rok. (Klasická nesmyslná otázka u pohovorů - „Kde se vidíte za pět let?“ Určitě mnozí znáte...)

Nezatěžuje se budoucností, neřeší stres z toho, zda bude mít zítra vše to, co má dnes.

Neřeší budoucnost – žije přítomností a svými zkušenostmi z minulosti...

Žije v přítomnosti a jeho zkušenosti mu pomáhají ji úspěšně řešit. Na základě zkušenosti se vyhne nebezpečné situaci, uhne před napřaženou rukou, bude věřit či nevěřit rozhodnutí a vzorci chování svého člověka.

Ale jakmile je tato situace vyřešena, uloží se do zkušeností minulosti a na její místo nastupuje opět situace přítomnosti, stav daného okamžiku.

Pes ve své paměti do konce života nosí informace z dlouhodobých či silných traumat, velmi silné jsou zážitky z fáze štěněcího vývoje. Každá zásadní chyba, které se vůči němu jeho člověk v té době dopustí, zůstane navždy uložena v paměti pejska.

Nevěříte?

Psí mozek principiálně funguje naprosto stejně jako lidský, jeho evoluční vývoj za desítky tisíc let navíc šel ve směru maximální souhry a spolupráce s lidským druhem.

A sami jste už určitě mnohokrát zjistili, že vaše vzpomínky a zkušenosti z raného i pozdějšího dětství si stále vybavujete do sebemenšího detailu. Nezmizí, neuvolní místo „důležitějším“ informacím a až váš mozek začne zapomínat, co jste udělali před pěti minutami, stále si spolehlivě vybaví události staré několik desetiletí. Tyto vzpomínky a zkušenosti v něm máte vypáleny natrvalo.

Proč tomu tak je?

Protože z hlediska přežití se jedná o nesmírně důležité informace a zkušenosti, které daného jedince (člověka i psa) chrání před fatální chybou kdykoli v budoucnosti – blízké i vzdálené.

Tento proces probíhá nejintenzívněji právě ve výše zmíněném věku, ale pokračuje i ve fázi dospívání a dospělosti. Průšvih lidského druhu je v tom, že lidský mozek je v dnešní době zahlcován tak neskutečným množstvím naprosto irelevantních informací ve formě například reklam, tlachání politiků a zcela zbytečných vizuálních vjemů (televize), že přestává být schopen odlišovat důležité od zbytečného.

U našich pejsků tomu je, díky Bohu, stále ještě jinak.

Psi filtrují zbytečné informace a řídí se jen těmi důležitými.

Můj člověk stále ještě funguje? Nezeslábl, nezblbnul, je možné mu věřit a řídit se podle něj nebo je třeba se spolehnout sám na sebe?

Nezměnilo se něco zásadního v prostředí, ve kterém žiji?

Nezměnilo se moje psí okolí?

Pro svého pejska jste daleko důležitější, než si mnozí dokážete připustit.

On se na vás nikdy nedívá jen tak. Neobdivuje váš outfit, vaše postavení, vaši kariéru nebo vaši krásu.

Dívá se na vás zkoumavě, hledá odpovědi na svoje otázky, hlídá vás. Jste pro něj středobodem světa, pokud si to zasloužíte.

Vidí až na samé dno vaší duše...

A velmi, velmi o vás přemýšlí.

Pokaždé, když se na vás váš pejsek dívá, přemýšlí o vás, o vaší osobnosti, vnímá vaše rozpoložení, vaše emoce, vzorce chování.

Na každé procházce jede jeho mozek na plné obrátky, prostřednictvím svých smyslů vnímá, slyší, vidí a cítí.

A každý podnět z okolí jeho mozek analyzuje a v případě potřeby vymýšlí tu nejefektivnější strategii.

A když se vrátíte domů ze společné procházky, na které spolu komunikujete, přemýšlíte, rozhodujete se a konáte spolu, jako smečka, vrátíte se vždy s příjemně unaveným psím parťákem...

Už víte, proč psí biorytmus obsahuje daleko delší fázi potřebného útlumu a odpočinku?

Už rozumíte tomu, proč třeba pastevečtí psi „pracují na směny“?

Psí mozek dostává velmi zabrat, je v permanentní činnosti a málokdy pes spí opravdu natvrdo. I ve fázi „spánku“ je spolu se svými smysly v pohotovosti, připravený okamžitě vystartovat na plný výkon.

Je to obdivuhodné.

Určitě jste svého pejska pozorovali, když se mu zdají psí sny...

Skutečně se mu zdají.

Stejně jako ten lidský, i psí mozek potřebuje ve spánkové fázi utřídit informace, uložit vizuální (u psů i pachové!) obrazy, udělat každodenní psychický úklid.

A stejně jako u člověka, i u psa nedostatek spánku způsobuje problémy.

Nechte proto svého pejska dostatek času odpočívat, relaxovat. Bohužel je tolik psích majitelů, kteří mají pocit, že jejich pes by měl pořád něco dělat, pracovat – a pokud se jejich chudák dostane ke chvilce klidu, už řeší, že „se nudí“ a je třeba mu zas vymyslet nějakou činnost.

Člověk by takové „empatické“ lidi fakt zabil.

Co říci závěrem?

Smiřte se s faktem, že váš pejsek o vás přemýšlí. Hodně o vás přemýšlí, o  některých určitě víc, než si dotyčný zaslouží.

Přemýšlí o vás proto, že jste pro ně důležitý. Jako člen jejich smečky, jako jejich „maják“, jako blízká bytost. A někdy bohužel také jako osoba nebezpečná, před kterou je třeba se mít na pozoru a jejíž chování je třeba permanentně sledovat.

Přemýšlí o vaší osobnosti, vnímá a zpracovává vaše emoce. Radost i smutek, bolest a utrpení, sílu i slabost.

Nepřemýšlí o vašem majetku, postavení, fyzické kráse.

Nespřádá plány do budoucna, jen velmi dobře ví, kdy odejdete a vrátíte se domů, kdy s vámi půjde ven, kdy mu dáte najíst. Kdy půjdete spát, kdy se probudíte, kdy budete pracovat a kdy odpočívat.

V hlavě má dokonalé hodiny a přesně zná váš i svůj denní časový režim.

Sní své psí sny, ve kterých prožívá naprosto stejné příběhy, jako my lidé. Své bolesti i radosti, své denní zážitky.

A v mnohých nocích prožije i své dlouhodobé démony a běsy, prožije své noční můry - stejně jako my.

Vezměte prosím na vědomí vy, kteří jste o tom pochybovali, že psí psychický život je velmi bohatý. Že i psi přemýšlejí, vyhodnocují a učí se zkušenostmi, které nezapomínají.

A že na rozdíl od nás lidí svoji hlavu nezatěžují zbytečným informačním balastem, strachem z budoucnosti a plánováním na roky dopředu.

Jako nesmírně moudré přírodní bytosti dobře vědí, že je krásné žít přítomností, těšit se na budoucnost a z minulosti si brát pouze zkušenosti, nikoli traumata.

    „Obdivuji psy.
    Obdivuji jejich inteligenci,
    sílu, houževnatost
    a radost ze života.
    Přál bych si být
    jako oni...“


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí věrnost si musíte získat

 

Tématem svého dnešního článku jsem se už několikrát zabýval v minulosti, v jiných článcích – tím, co lidé nazývají psí věrností. Už tehdy jsem ale věděl, že to zdaleka nebude naposledy.

Stále totiž panují v oblasti „vlastnictví psa“ různé nesmyslné fámy.

Stále znovu a znovu je zapotřebí je vyvracet, znovu a znovu některé věci opakovat, připomínat a otevírat oči těm, kteří bezmezně věří něčemu, co nefunguje a fungovat nemůže...

Tak tedy začněme.

V první řadě si ujasníme jednu zcela základní skutečnost – psí věrnost není automatická, nepodmíněná ani vynutitelná.

Nevyplývá z žádného papíru, z faktu, že právě vy jste si svého pejska pořídili, zaplatili za něj a hradíte jeho životní režii. Nic z toho Váš psí kamarád nevnímá a vnímat ani nemůže – právě proto, že je pes, není člověk. Přesto se najde dost psích majitelů, kteří hořekují nad „nevděčným psem, který si ničeho z toho neváží“.

Staráte se o něj, hladíte ho a chodíte s ním na procházku?

Prima, ale ani to není a nemůže být tím, co vašeho pejska u vás drží. Věřte tomu, že z lidského hlediska sebelépe obhospodařovaný pes nebude mít sebemenší výčitku svědomí, když od vás uteče za jiným člověkem, pejskem nebo až na konec světa, bez mrknutí oka bude dělat, že vás nikdy neviděl a vůbec vás nezná. Ale zase to budete vy, kdo bude nadávat a bude zklamaný svým „nevděčným psím parchantem“...

Máte „závisláka, který se od vás nehne“?

Stačí tak málo a pohne se od vás navždy.

Občas mi klienti přivedou „totálního závisláka“. Pejska, který se svým člověkem chodí i na záchod, nespustí z něj oči – tak je mi svým majitelem prezentován.

Realita?

Pejska si odvedu pryč, daleko, aniž se po svém člověku vůbec ohlédne, natož aby se tomu aktivně bránil. A nejsou to štěňátka – jsou to mnohdy už několik let psychicky dospělí psí jedinci...

Proč to těm lidem dělám?

Abych jim prakticky ukázal, jakým pouhým zbožným přáním majitele tato „závislost“ ve skutečnosti je.

Abych jim prakticky předvedl rozdíl mezi vlastnictvím a hierarchií – dříve, než jim někdo úplně cizí pejska odvede nebo on sám uteče za první živou bytostí, která pro něj bude představovat hierarchickou autoritu.

Za člověkem, jiným psem nebo třeba koněm.

Je to pro mnohé drastické, bolavé, ale velmi důležité poznání – praktické poznání toho, co každý pes na světě preferuje, co je pro něj důležité a co naopak vůbec ne.

Zásadním bodem okamžiku, kdy se v pejskovi v hlavě zahájí rozhodovací proces, zda od vás uteče za nějakým podnětem (zvěř, jiný pes/psi, hárající fenka), je totiž existence nebo neexistence hierarchické vazby...

Zapomeňte na „věrnost“ jako synonymum pro psí druh.

Psí věrnost je vždy až možným důsledkem, nikdy ne předem danou samozřejmostí.

Psí věrnost si musíte vybojovat, zasloužit, musíte být z hlediska psího dostatečně silnou osobností.

Skutečná psí věrnost je důsledkem správně nastavené hierarchie mezi člověkem a jeho psem.

Teprve na základě této hierarchie vznikne něco, co lidskou řečí můžeme nazvat „věrností“.

Tedy stav, kdy se vás váš pejsek přirozeně drží, jde tam, kam jdete vy a pokud budete napadeni, ze všech svých sil vás bude bránit.

Stav, kdy při pokusu být od vás odveden jiným člověkem se aktivně brání – aktivně, neváhá tedy na takového člověka i zaútočit, pokud to bude potřeba.

Můžeme si to podle mé osobní stupnice ukázat prakticky – známkování jak ve škole:

  • 1 – pes se aktivně brání a pokud si jeho „zloděj“ nedá říct, zaútočí
  • 2 – pes se pasivně brání a na svého „zloděje“ varovně vrčí a cení zuby
  • 3 – pes se zapře, snaží se vytrhnout  a se svým „zlodějem“ nehodlá udělat už ani krok
  • 4 – pes se otáčí za svým majitelem, ale se „zlodějem“ jde dál
  • 5 – pes se za svým majitelem ani neotočí a se „zlodějem“ v klidu odchází

Jednoduché, že?

Samozřejmě, záleží na konkrétní osobnosti „zloděje“ a psím plemeni, věku, povaze.

Nicméně, pokud to maximálně zjednoduším, pak známka „5“ je zásadním průšvihem...

Realita je taková, že psů, kteří se za svým majitelem neotočí ani po 100 metrech, je mnohem víc než málo.

A u každého z nich je jen otázkou času, kdy bez mrknutí oka opustí společnost svého majitele, protože reálně – z psího pohledu – je u něj nedrží nic...

Ještě jinak.

Mnoho psích majitelů musí svého pejska v terénu, při procházkách nebo přesunech někam stále usměrňovat, aby se jich drželi – a je teď zcela jedno, zda navolno či na vodítku. Stále je musí hlídat a pokud na okamžik zaspí, jejich psí doprovod je najednou někde úplně jinde.

Pak jsou ti, jejichž psi jsou vydrilováni ze cvičáků a naučeni na model „psovod drží v ruce dobrůtku nebo pískací hračku“. Jsou fixování na ruku a podnět, nikoli na svého člověka. Navenek vše funguje – do té doby, dokud se tento model z nějakého důvodu nenaruší. Jen pro představu – v mnoha případech k tomu stačí jiný člověk se stejným fixačním podnětem...

A pak jsou ti, jejichž psí parťáci jsou fixováni na ně samé.

Sledují svého člověka kontaktně i na dálku a řídí se podle něj – kam jde on, jdou i oni, pokud se zastaví, zastaví se i oni, pokud se rozejde, rozejdou se i oni, pokud změní tempo, i oni se přizpůsobí.

Fungují přirozeně smečkově.

Nemusí jim k tomu říci jediný povel, nemusí vydat ani hlásku.

Své okolí berou s nadhledem, pokud je neřeší ani jejich člověk.

Pokud by se někdo pokusil je jejich člověku odebrat, dají razantně najevo, že takhle ani náhodou – a pokud někdo jejich člověka napadne, budou ho bránit do posledního dechu.

Jejich člověk je pro ně středobodem vesmíru, a kdyby kolem šel tucet háravek a na každém metru vyskočil zajíc, budou samozřejmě mít zájem, ale stačí signál přirozené komunikace a nechají to být.

A je úplně jedno, zda jde o čivavu, pudla, ovčáka, pastevce nebo jakékoli jiné plemeno.

Říká se tomu „hierarchická vazba“, která je základem všech sociálních společenství, nejen psích a vlčích.

Základní, správně nastavený sociální řád, ze kterého teprve následně vznikne něco, čemu poněkud nepřesně lidé říkají „věrnost“.

V našem případě věrnost psí.

Pokud to vše má fungovat, pak je skutečně zapotřebí zapomenout na povely a příkazy. Ty totiž negenerují „věrnost“, ale pouze „poslušnost“.

Mezi poslušností a věrností je rozdíl obrovský.

Poslušnost je vždy zaplacena odměnou nebo vynucena trestem – požitkem nebo strachem, ať už u psa nebo člověka.

  • Psí poslušnost je stav, kdy pes na takovémto základě nejedná přirozeně. Odměna nebo trest pak budou fungovat jen tak dlouho, dokud nepřeváží jiný podnět – vzepření se „autoritě“, lovecký instinkt, pohlavní pud, stres.
  • Psí „věrnost“ jako důsledek je naopak postavena na vrozených vzorcích chování, kdy pes uznává skutečnou autoritu jako záruku svého vlastního přežití a efektivní spolupráce. Základem je přirozený princip hierarchie a sociálních vazeb, nikoli strach z trestu nebo ochota nechat se uplácet.

Pokud budete se svými pejsky fungovat na základě povelů a příkazů, získáte v nejlepším případě pouze poslušnost – nikdy ne věrnost. Je známo mnoho konkrétních případů z praxe psovodů civilních i psovodů ozbrojených složek, které jsou toho praktickým důkazem.

Pokud budete se svými pejsky fungovat na základě přirozené komunikace tak, jak to své klienty učím, získáte skutečnou psí věrnost. Stav, kdy s vámi váš pejsek komunikuje, kdy se řídí podle svého člověka a kdy není jeho spolupráce vynucena odměnou (uplácením) nebo trestem (strachem). Stav, kdy s vámi váš pejsek projde i peklem.

Psí věrnost se vynutit ani uplatit nedá.

Buď pro svého psího parťáka hierarchickou autoritou jste (nebo se jí stanete) nebo jí nejste (a nikdy nebudete) a  v určitých případech jen s překvapením sledujete, že jiný člověk tou autoritou je. Mimochodem přesně to jsou i mnohé případy, kdy se do útulků vrací již osvojený pes jako „nezvladatelný a agresivní“, aby pak s jiným majitelem fungoval jako ten nejúžasnější pes pod sluncem...

Vždy je to o člověku.

A také o tom, zda určitý typ lidí pojme stav, kdy je postaven před realitu, stylem negativním „To je svině ten Dostál, můj pes s ním funguje a se mnou ne – jak já toho chlapa nenávidím!“ (autentická citace jedné mé klientky z dnes již dávné minulosti) nebo stylem pozitivním „Super, krásně to funguje, můžete to mě a mého pejska prosím naučit?“

Psí věrnost se nedá vynutit ani uplatit, ale můžete se chovat tak, aby vám váš vlastní pejsek být věrný sám chtěl.

Psí věrnost je však vždy důsledkem správného přístupu, nikdy ne předem danou samozřejmostí. Musíte si ji zasloužit, musíte si svým chováním vybudovat a vybojovat pozici, která je základním předpokladem pro to, aby zmíněný atribut vůbec mohl vzniknout. Musíte se pro svého pejska stát přirozenou funkční autoritou, musíte umět potlačit své ego a jakýkoli pocit nadřazenosti „pána tvorstva“.

A nezapomeňte prosím na to, že psí věrnost není „na věčné časy“ a můžete o ni svým hloupým, zlým nebo slabošským jednáním v jednom jediném okamžiku velmi rychle a nadobro přijít...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí ztráty a útěky

 

Pejskové se svým majitelům ztráceli, ztrácejí a bohužel i nadále ztrácet budou. Je to vždy smutné, ale z mého pohledu k naprosté většině těchto případů vůbec nemuselo a nemusí dojít.

Není to zdaleka poprvé, co se tímto tématem zabývám.

Dal jsem si tu práci a pomocí veřejně dostupných zdrojů zanalyzoval případy psích ztrát a útěků za poslední zhruba 3 roky...

Co z nich lze vyčíst?

Pokud se týká lokalit, velký počet případů se týká útěků a zmizení psů z různých zahrad, dvorů a obecně „uzavřených“ venkovních prostorů.

O čem to vypovídá?

Především o tom, jak moc je v lidech zakořeněna víra, že pokud nějakou živou bytost zavřeme pod zámek nebo obeženeme plotem, je to tak v pořádku a z hlediska zabezpečení jsme udělali to nejlepší, co jsme udělat mohli...

Není tomu tak.

Pro naprostou většinu psích jedinců nepředstavuje plot vůbec žádnou překážku - stačí dostatečně silná motivace (touha po dobrodružství, hárající fenka/touha po pejskovi, stres) a dostatečně silné psí odhodlání nebo dobrodružná či nezávislá psí povaha.

Každý plot nebo zeď má svoje slabé místo a je pouze otázkou času, kdy jen trochu chytrý a patřičně namotivovaný pes tuto slabinu objeví. Díra, špatně přitlučená fošna, slabé pletivo.

Běžnou mechanickou zábranu lze podhrabat nebo přeskočit, je možné se jí prokousat.

Že to váš pes dosud neudělal, je pouze proto, že k tomu ještě neměl důvod...

Nepodceňujte psí schopnosti.

Pes dokáže být velmi vynalézavý, vytrvalý a úspěšný při vyhrabávání tunelu pod plotem - občas se při procházce podívejte, jak účinný bagr jsou psí tlapky...

Psi jsou výborní skokani a vy budete jen v němém úžasu koukat, jak snadné je pro psího atleta přenést se přes dvoumetrový plot nebo zeď...

Klasické vchodové dveře do bytu nebo pletivo? Pokud najdou správné místo, dokáží silné psí čelisti za pár hodin soustředěné práce překonat i tuto zdánlivě pevnou překážku - mnoho psích majitelů by mohlo vyprávět...

Strach, dlouhodobý stres, přirozené psí instinkty - to vše je neskutečně silný hnací motor pro bytost označovanou slovem „pes“. Každá mechanická zábrana má svá slabá místa, naprostá většina z nich pro psa nepředstavuje skutečnou překážku a její účinek je v mnoha případech pouze psychologický. Pak jen stačí, aby motivační startér tuto psychologickou zábranu překonal a je vymalováno.

Proč být s někým, jehož přítomnost na mě působí stresově?

Proč se nechat psychicky nebo fyzicky týrat?

Proč na sebe nechat řvát nebo do sebe nechat kopat?

Jako pes uteču, jakmile přijde ta poslední kapka.

A stejně tak uteču, pokud budu sám vystaven vnějšímu tlaku tak silnému, že jej moje psychika nezvládne.

Silvestr, petardy, spratci házející po mně kameny...

Uteču a žádný plot pro mě není překážkou.

A občas si pro mě taky na tu druhou stranu plotu někdo přijde, protože jsem pro něj z nějakého důvodu zajímavý. Jako obchodní předmět, jako jídlo, jako nástroj ubohé lidské pomsty.

Už víte, proč jednu z největších skupin „ztracených“ psů tvoří ti chudáci ze zahrad a dvorů?

Další velkou skupinu tvoří psi, kteří svému majiteli utečou během procházky.

A upřímně – na těchto mnohdy fatálně končících případech má vždy 100% vinu jejich majitel...

Nepředvídavost, nepozornost, naprosto mylné přesvědčení o „absolutní poslušnosti“ jejich psího miláčka, ignorance základních zásad manipulace s vodítkem a obojkem, frajerství a hypertrofované ego člověka.

Neexistuje na světě místo, o kterém můžete s absolutní jistotou prohlásit, že vám tam pejsek nikdy nevezme dráhu.

Náhoda je sviňa a loveckému náruživci proběhne před nosem zajíc, sexuální náruživec zaregistruje pach háravé fenky, štěně se nadšeně rozběhne přes ulici.

A jeho člověk pak jen bezmocně kouká a pokud má opravdu velké štěstí, za pár minut nebo pár hodin se zase se svým psím parťákem v pořádku setká. V případě opačném tiskne a vylepuje letáky, kontaktuje nějaké „psí detektivy“ a v případě nejhorším sbírá mrtvé psí tělíčko nebo svého pejska už nikdy v životě neuvidí...

Stále jste mnozí z vás přesvědčeni o tom, že nejdůležitějšími kritérii pro výběr obojku a vodítka jsou barevné provedení, sladění s vaším outfitem, módní značka a „aby to pejska někde netlačilo“?

Jaj.

Moje praxe mi každou chvíli přivede pod ruku pejska, kde na místě (ač byli klienti ode mne předem instruováni, co pořídit a na co dát pozor) řešíme látkovou parodii na obojek, která povoluje při sebelehčím tahu, kožené obojky bez potřebných dírek, kdy pejsek ležérně škubne hlavou dozadu a je venku, obojek centimetr na šířku na několik desítek kilo vážícím psím habánovi...

Mám samozřejmě svoje triky jako plán omega, aby „zdrhací pejsek“ na tom druhém konci vodítka zůstal, ale když si projdu statistiky pejsků, kteří utekli svému majiteli doslova pod rukou, vidím to živě před sebou...

… pocem, tamhle jde pejsek, já si tě připnu – kam běžíš, vrať se!!!

… ježíšikriste, stůj, pitomá karabina, já ti ji snad nepřipnu...

… doprčic, ta pitomá plastiková spona se zase rozlomila...

… jééé, urvala se karabina...

… já ti říkal, ať to vodítko nežereš, teď se přetrhlo...

Určitě znáte, poznali jste, byli jste toho svědky.

Takže jen pro sichr ještě jednou – už jsem o tom nejednou psal.

Nic lepšího a spolehlivějšího než kožený (ne textilní a ne „gumový“!) obojek s kovovou přezkou neexistuje. O tom, že ostnaté, stahovací a elektrické obojky jsou TABU, se doufám rozepisovat už nemusím!

Úzký obojek jde ze psí hlavy velmi snadno, dostatečně široký a správně utažený přes hlavu nepřetáhne.

Máte chrta nebo dobrmana? Deseticentimetrová šířka je základ, tam se teprve začíná.

Vodítko se dvěma (dostatečně dimenzovanými!) karabinami zapnutými na obojku VEDLE SEBE, nikoli jedna do druhé(!), je vysoká jistota, že se nic nestane, až vám v té nejnevhodnější situaci jedna karabina praskne nebo se za něco zachytí a z obojku vyskočí.

Nervozita nebo panika a klepavé ruce jsou velmi rychlou cestou k tomu, abyste namísto zajištění pejska udělali pravý opak.

Stačí? Dodržení těchto pár jednoduchých zásad by bývalo naprostou většinu mnoha ztracených psích chudáků udrželo při životě...

Trochu jsem si při svém studiu statistik probral i složení psích ztracenců.

Není překvapující, že nejvíce těchto případů zasahuje plemena malá a miniaturní, následují plemena střední velikosti a nejméně je případů psů velkých a obřích plemen.

Jednak je těch malých a malinkých mezi lidmi stále nejvíc.

No a také jsou to plemena, u kterých je mezi jejich majiteli nejvíce rozšířená mantra „proč to vychovávat, je to malé, nic se nemůže stát...“

Třeba že „to“ uteče?

Nebo že je „to“ opravdu malé (takže se „to“ špatně chytá) a zároveň „to“ bývá velmi rychlé, temperamentní a ve vašich rukou často velmi ochotné nechat se někým/něčím vytočit a běžet to ztrestat?

Jsou malí, lehce zranitelní a pro určité skupiny lidí vítaným přilepšením chudého jídelníčku.

Každou chvíli někde vídávám, že se ztratila a hledá čivava... jorkšír... jack russell... jezevčík...

Až na druhém místě jsou psi středních plemen.

Početně je jich méně a přece jen si už jejich majitelé dávají trochu větší pozor, bo z případného konfliktu by oni sami mohli mít velkou nepříjemnost.

A čas od času se stane, že uteče, přeskočí plot nebo přestane mít se svým majitelem trpělivost i nějaký ten pastevec nebo molos...

Pak bývá někdy veselo, protože buď se ho lidé pro jeho velikost a vzorce chování bojí nebo je tento samostatný bourák fakt naštvaný a jde si to vyřídit s celým světem.

Dost často to pro pejska dopadne fatálně a blbost svého majitele odnese svým životem. Jen tak namátkou – jako dítě jsem viděl v jednom případě viděl vlkodava rozpůleného tramvají a v druhém německého ovčáka, který se bezprostředně po útěku od svého majitele rozhodl rozdat si to v přímém střetu s vojenskou tatrovkou... je to už několik desítek let, ale ty hrozné obrazy mám do konce svého života a se všemi detaily vypálené v mozku...

Je velmi dobré mít na paměti, že pejsek na vodítku nebo zajištěný stopovačkou je rozhodně lepší varianta než pejsek v černém pytli.

Říkávám to často svým klientům a kdo z nich to teď čte, určitě si na má slova vzpomene.

Pravděpodobnost, že vám vezme čáru chrt, který na několik desítek až stovek metrů zaregistruje „kořist“, je velmi vysoká a můžete se mít sebevíc rádi, pokud se sejdou správné okolnosti, bude vás mít naprosto na háku.

Pravděpodobnost, že se váš rodinný bíglík, kterému v lese „dáte svobodu, aby se proběhal“, při nalezení stopy proběhne natolik, že strávíte několik hodin v totálním zoufalství, je také velmi vysoká.

Pravděpodobnost, že váš „zahradní pes“ přeskočí dvoumetrový plot nebo se v totální panice neskutečnou rychlostí pod plotem podhrabe, jakmile pár metrů od něj bouchne petarda nebo se rozjedou ohňostroje, hraničí s jistotou, pokud jste tomu svým celkovým přístupem dali základní předpoklad.

Pravděpodobnost, že o své štěně nebo pejska čerstvě odebraného z útulku přijdete při první zátěžové situaci, je velmi vysoká, pokud si neuvědomujete základní fyzikální zákony.

Na můj vkus je těch „ztracených“ a „hledaných“ psíků a psů stále strašně moc a na naprosté většině případů (na všech, pokud vám uteče zpod ruky nebo zahrady!) se jednoznačně podílí podcenění situace, špatný přístup, špatná komunikace nebo zcela jednoduše hloupost jejich majitelů.

Proč?

Vždyť jde jen o pár jednoduchých pravidel, základní předvídavost a eliminaci neskutečně pitomého přístupu „mě můj pes poslechne na slovo, já ho na vodítku mít nemusím“.

Pes není robot.

I vašemu auto můžou selhat brzdy, prasknout pneumatika, upadnout kolo – stačí, když se v jeden moment sejde pár jednoduchých okolností...