Výchova a výcvik

PSÍ STRÁNKY FALCO © Viktor Dostál     
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!     

Na této stránce se budete setkávat s tématy týkajícími se výchovy a výcviku pejsků - co je dobře, co špatně, co s čím souvisí. Proč je základem vztahu výchova, nikoli výcvik.

Čím svému pejskoví pomůžete a čím jsou lidé schopni svého i cizí pejsky dlouhodobě stresovat a mnohdy i velmi rychle a nenávratně zničit...

 

Tři drsňačky
Na každém životě záleží...
Byty, domy, výtahy
Podvečerní rozprávění o pejscích, lidech i mé práci...
Ztracenky
Kontaktní důvěra
Aragonský šlechtic
„Náš (můj) pes na nás (mě) vrčí...“
50 kg psích démonů
Americká čivava, uspěchané kastrace, množírny, peníze...
„Prosíme všechny o pomoc, sdílejte, utekl nám pes...“
Terén
Městská panika
„Super pes“ pro začátečníka...?
Zkusme být shibou...
„Separační úzkost“? Do klece! Už s tím konečně přestaňte – velmi vás prosím...
Pastevec je parťák, ne kamerový systém
„Nenechte je ve štychu...“
Hačikó - Tour de Liberec: Cesta k poslední záchraně...
Pidižvíci
Ulice, silnice, křižovatky...
Kdy cvičák ano a kdy určitě ne...
Pastevec - všechno je úplně jinak...
Proč...? Odpovědi pro ty, kteří naslouchají.
Zázrak
Vyložené karty...
Středoasijský vodník
Jasná volba
Dobrodružství malého medvíděte
Každý pes umí být tím, co z něj chcete mít

Jenom se dívej...
Není třeba se stydět...
Lidskopsí mozaika
„Vono ho to přejde, von z toho vyroste...“
Vybíráme štěně
Městští démoni
Akití medailónek
"Bojové plemeno" - realita bez sluníčkovských mýtů a démonizace
Odstranění "separační úzkosti" v praxi
Jak daleko je "daleko"?
Náhubky a nenáhubky
Amstaf pro život...
Za německým ovčákem...
Důvěra a spokojenost i po 20 letech...
Bulík srdcem
"Dalo mi to svobodu..."
Malý Bobek
Poradna aneb "šmejde zasranej"
Jak mluvit s "vlčkem"...
Kříženec a individuál namísto kastrace
Anatolská kráska...
Bulteriér...
Co pyrenej opravdu potřebuje...
"Experti" v médiích
Tak si to pěkně shrneme...
Psí sexualita
Kastrace - speciální článek
Opravdu chcete kastrované psy a fenky?
Z mimina v kožichu znovu psem
Pastevec a ovčačka
Kříženeček s podmanivým pohledem
Retrívří tahoun, kterého výcvikářka nechala tahat těžký řetěz
Zajímavá čísla z Poradny
Cvičákovský sadismus
Americký buldok, který měl být na radu výcvikářů vychováván bitím
Co opravdu funguje
Hovawartí učení
Kangal, plemeno velké tělem i duší
Na jistotu nebo na únik?
Entlebušský problém
Kovový obojek jako smrtící nástroj
Boxeří dvojče
Černá princezna
Border kolie "blue-merle"
Cesar Millan - otevřete oči! (II. kapitola)
Aksaray Malaklisi
Čivaví princezna
Smysl mé práce...  
Pastevec vs ovčák
První pejsek, malé štěně a investice do celého jeho života
Perští chrti
Příběh fenky, kterou "odbornice na problémové chování psů" doporučila utratit...
Kooikerhondje
Obojky a neobojky
Obecně platné pravdy...
Ustřihněte si uši
"Obojky"
Jack a útulek
Anatolský pastevecký pes (kangal)
Kanaánský pes
Akutní pomoc pro akita-inu
Maruška, kastrovaná fenka s těžkou srdeční vadou
Když vám seberou pejska...
Hierarchie
Ať Tě Síla provází...
Vzkaz těm, kteří potřebují pomoc...
Epilepsie a psychika
Hypersalivace
Vodítka a nevodítka
Pohodová chůze temperamentního pejska na vodítku po jeho absolvování
Cesar Millan - otevřete oči!
Co je důležité, je očím neviditelné
Psí obříci
Psí procházky
"Psí anděl"
Opravdu to funguje
Hrdost a osobnost
20 rozdílů aneb cvičákovci a my
Pes a hárající fena
Příběh tuláka
Když se vám v lese ztratí pejsek
Vaše štěně není čuně
Kašpárek maličký
Chcete hloupého psa? Choďte s ním na cvičák!
Priorita psích smyslů
Jak pes vnímá barvy
Je nutno přitvrdit...
Zrození života
Klikr - "zázračná metoda"?
Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce
Psi, Silvestr a petardy...
Etolog versus veterinář
Poděkování
Než necháte svého psa vykastrovat ...
Psi v Kanadě
Pár slov o psech v posteli
O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...
Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek
Proč nepoužívat elektrický obojek

 

Tři drsňačky

 

Dnešní lidskopsí příběh zdaleka není jen o konkrétním plemeni, se kterým za mnou klientka mého individuálního výcvikového servisu přijela.

Vůbec se netýká jen jí a jejích tří „psích drsňaček“ - jejich příběh jste zažili, právě zažíváte nebo v budoucnu zažijete mnozí z vás...

Příběh feneček, které si „najednou“ začaly jít po krku a to opravdu velmi a až do krve, příběh jejich majitelky, která se postupem času propadla do totální beznaděje, že by jí ještě někdo vůbec uměl pomoci.

Příběh o špatných a nesmyslných radách z internetu a sociálních sítí, příběh zklamání a následného prozření.

Příběh o tom, jak důležité je najít člověka, který vám vrátí nejen naději, ale především vám reálně pomůže dát věci zase do pořádku.

Příběh o tom, jak důležité je mít v sobě pokoru a umět si připustit, že jako psí majitel dělám některé věci špatně a že můj pejsek ze mne cítí každou moji nejistotu, každou zlost a každé rozladění.

Ale také příběh o tom, co se začne dít, pokud se některé psí plemeno stane až příliš atraktivním a žádaným, bez respektování jeho přirozené povahy a podstaty.

I o těchto věcech jsme si povídali na kameru...

K mému velkému potěšení další lidskopsí příběh z mnoha, které skončily happyendem, protože všichni zúčastnění pro to udělali maximum.

Bylo mi ctí a velkou radostí i tentokrát pomoci potřebné lidskopsí smečce, spolupráce mé klientky byla příkladná a její radost nepopsatelná, protože každý den viděla další a další pokroky.

Její příběh jste zažili, právě zažíváte nebo v budoucnu zažijete mnozí z vás. Budiž pro vás povzbuzením a motivací, že pokud pro to sami něco uděláte, osud vám vaši pomoc nebo záchranu vždy pomůže najít.

Pohodlně se posaďte, vezměte si k sobě svoje psí parťáky a zkoukněte/vyslechněte vše autenticky a z první ruky... ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Na každém životě záleží...

 

Jsou psí plemena a kříženci, jsou psí jedinci s opravdu silným loveckým instinktem.

S takovým, který nekončí pouhým stopováním a naháněním zvěře, ale razantními kontaktními útoky s úmyslem oběť zabít.

Pokud si takového pejska vezmete třeba z útulku a vnímáte tento jeho problém jako velmi znepokojivý, začnete hledat pomoc...

Bohužel ale v dnešní době můžete narazit na „pomoc“, která nejen, že váš problém nevyřeší, ale kterou svým životem odnese jiná nevinná živá bytost, protože použitá metoda založená na strachu a restrikcích je zcela nesmyslná a nemůže nikdy vést k žádanému cíli.

Zemře živá bytost a majiteli pejska způsobíte dlouhodobé, mnohdy doživotní, trauma. Protože ten člověk má zvířátka rád a co rozhodně nechce, je jim ubližovat...

Špatně se mu o jeho traumatizujícím zážitku mluví, stejně jako této mojí klientce.

Ale je třeba na takové skutečnosti upozorňovat, je třeba s nimi seznámit jiné psí majitele, aby neudělali stejnou chybu a sami následně netrpěli stejným traumatem.

Aby jejich pes neulovil kořist jen proto, že někdo jiný odvedl špatnou práci.

Protože na každém životě záleží.

A vím, rozumím a respektuji, že o některých zážitcích se hodně špatně mluví.

Proto jsem základní fakta, bez zabíhání do ošklivých detailů (jde o ten princip), odvyprávěl sám a moje klientka mi pravdivost celého příběhu její fenky na kameru potvrdila...

Je to příběh ze života, příběh, který se skutečně stal. Příběh, který se ale stát vůbec nemusel, jedna ovečka mohla žít a je to celé vlastně o tom, že pokud chci odstranit „psí problém“, musím to vždy udělat se znalostí správných postupů, nikoli na základě již zmíněných restrikcí a fyzického nátlaku.

Takhle to totiž opravdu nefunguje a fungovat ani nemůže.

A všem těm kastračním fanatikům, kteří ze mne dostávají osypky kvůli mým názorům na mrzačení mladých zdravých psích jedinců a kteří v podobných případech kastraci nadšeně všem doporučují jako „lék na problém“, bych jenom rád připomněl, že fenečka z tohoto příběhu byla vykastrovaná ve věku 1,5 roku...

Teď jsou jí už 3 roky.

Ano, tušíte správně, kastrace (provedená ještě v útulku) zcela logicky, pochopitelně a očekávatelně lovecký instinkt tohoto křížence loveckého plemene neovlivnil pozitivně ani o fous. Pouze k němu přidal stres, nejistotu a štěněcí vzorce chování, které lovecký „únikový ventil“ ještě výrazně posílily.

V následujícím videu máte jako vždy možnost si opět vše vyslechnout přímo od zdroje, tedy klientky mého individuálního výcvikového servisu.

Přeji klidné pokoukání ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Byty, domy, výtahy

 

Jsou věci v psím životě, které sám vnímám jako samozřejmé a pak s překvapením zjišťuji (ne jednou, ale mnohokrát), že pro mnoho psích majitelů až tak samozřejmé nejsou. A protože tyto věci jim i jejich pejskům úplně zbytečně komplikují život a vztah, je i v tomto případě dobré si o tom trošku popovídat a dát mnohým z nich šanci spolužít jednodušeji, přirozeněji a především bez zbytečných nerváků.

A dnes si budeme povídat o něčem tak jednoduchém a samozřejmém, jako je společný pobyt a pohyb v uzavřeném prostoru...

V uzavřeném prostoru bytu, domu, výtahu.

Ukážeme si, jak zbytečně si mnozí z vás komplikují lidskopsí soužití doma, na těch několika desítkách metrů čtverečních prostoru, kde se svým pejskem dýcháte, jíte a spíte...

Ukážeme si, pro kolik z vás je zcela zbytečným každodenním utrpením jen projít se svým pejskem panelákem...

Zbytečně frustrující zážitky pro vás i vaše psí kamarády.

Jdeme na to a začneme rovnou u vás doma.

Vše totiž začíná ve vašem vlastním domově spolu s mylným přesvědčením, že váš (nebo obecně jakýkoli jiný) pes je úplně blbý a bez vašeho povelu, příkazu nebo zákazu je naprosto dezorientovaný.

Mám hned vedle sousedku s krásným bílým švýcarem a její zdaleka nejčastější slovní komunikace s ním je zaječení „Místo!!!“...

Místo.

Chudák pejsek, ten už se musí hrůzou budit ze spaní...

K čemu, u všech čertů, nějaké „místo“?

Není daleko lepší přestat bláznit a se svým pejskem začít žít normálně?

Každý pes si ve vnitřním prostoru, který sdílí se svým člověkem (lidmi), postupně najde několik oblíbených míst – některá strategicky umístěná tak, aby měl co nejlepší přehled o všem, co se děje a jiná umístěná tak, aby na nich mohl nerušeně odpočívat nebo si chladit bříško (ano, o Tobě teď mluvím, telátko moje...;))

A každý pes, pokud je dobře vychovávaný a má svůj správně fungující hierarchický maják, se dokáže v tomto vnitřním prostoru pohybovat samostatně.

Umí se vám vyhnout...

Dokonce vám dá přednost, pokud je potřeba...

Opravdu se vám neplete pod nohami...

Protože, ač to mnohé z vás překvapí, pes skutečně není dementní ani blbý a dokáže naprosto skvěle koexistovat se svým živým okolím.

Bez toho, že na něj budete ječet „Místo!!!“...

Jeho „místo“, tak jak to chápe on, je místo po vašem boku, ve vaší blízkosti, ve vašem životě.

Tak jednoduché to je.

A když to pochopíte a začnete s ním jednat jako s inteligentním parťákem, nebudete mu muset doma přikazovat vůbec nic, protože pejsci mají mnoho úžasných vlastností.

Tou jednou z nich je schopnost si vás dokonale přečíst a už jen z určitých vašich pohybů, činností a vzorců chování přesně odhadnout, k čemu se právě chystáte.

Že půjdete pryč...

Že spolu půjdete ven...

Že bude bašta...

Že budete pracovat...

Že zalezete do pelechu...

A když neuděláte zásadní chybu krmení od stolu, kuchyňské linky apod., pak nebudete mít sebemenší problém ani při vaření, přípravě svého jídla nebo jeho konzumaci. Žádné žebrání, slinění, vrčení nebo kňučení.

Long story short – každý pejsek je velmi inteligentní a velmi sociální, proto pro něj rozhodně není problém s vámi žit ve společném prostoru na stejné úrovni jako alespoň průměrně sociálně disponovaný člověk. Upřímně řečeno, velmi často se umí i daleko lépe chovat...

Nepotřebuje slyšet třicetkrát za den „Místo!!!“...

Ani vy to nemusíte třicetkrát za den vykřikovat.

Potřebujete v sobě mít jen dostatek vztahu a skutečné lásky vůči svému čtyřnohému parťákovi, aby mezi jím a vámi nikdy nebyly zavřené dveře...

Abyste vnímali, jak krásné a uklidňující je v noci slyšet ve stejné místnosti psí dech...

Abyste se každé ráno těšili na psí olíznutí...

Protože to vše jsou základní předpoklady k tomu, abyste svého psího parťáka vnímali přirozeně a jako vašemu srdci blízkou bytost.

Ne jako robůtka na dálkové ovládání nebo mentálně zaostalou bytost, kterou musíte doslova vést za tlapku a která bez vás není schopna ani elementární vlastní činnosti...

Protože i ze dveří vašeho bytu musíte každý den vyjít jako spolupracující a navzájem se velmi dobře znající partneři.

Mnozí z vás, především vy s většími psy, máte problém už jen projít třeba panelákovou chodbou bez toho, aby se o vás samotné nepokoušel infarkt z hrůzy, koho tam potkáte a jak to dopadne.

Nebuďte teď na mě naštvaní, ono to tak bohužel opravdu je.

Vídávám a zažívám to téměř každý den, stejně jako mnozí z vás.

Nejprve se objeví natěšený hafan s výrazem „uhněte mi z cesty, procházím...“

Pak flexivodítko...

V lepším případě vodítko pevné...

Majitele/majitelky nevidno...

Pak dlouho nic...

… až se konečně zhmotní šťastný „psovod“ s nejistým výrazem „jaj, problém“ v očích...

To samé, jen o level výš, se děje při výstupu z výtahu.

Rozrazí se výtahové dveře...

Vyrazí opět natěšený hafan s výrazem „běžíme ven, rychle rychle, uhněte...“

Za ním kratší či delší vodítko...

… a na jeho konci „psovod“ s uštvaným výrazem „já ho prostě neudržím“ v očích...

Přitom stačí tak málo.

Vyhodit konečně všechny ty nesmyslné flexiny, pořídit si dobré pevné vodítko a jako s vodítkem s ním i zacházet.

Vodítko je od slova „vodit“.

Úplně stačí si vodítko zkrátit v situacích, kdy potřebuji mít svého pejska „pod rukou“.

Vodítko.

Zkrátit.

Mít svého pejska nakrátko a zvláště u těch většího vzrůstu to vážně není problém.

A když odněkud vycházíme nebo naopak někam vcházíme, pak máme všechny možnosti jej přibrzdit (a dokonce i chytit za obojek, považte!), zastavit nebo couvnout. Rychle změnit směr a pozici.

Předvídat a „vidět za roh“.

Vše to, co neuděláte, pokud jste svým psím habánem vlečeni dva metry za ním...

A dokonce (považte!), ten váš pejsek, úplně stejně jako u vás doma, velmi rychle podle vašeho pohybu a manipulace odhadne, co bude následovat a co máte v úmyslu. Není blbý, víme? A pokud navzájem spolupracujete, pak si pomáháte. A když si vzájemně pomáháte, tak i na úzkém prostoru a v nátlakové situaci vždy budete vítězi a vždy spolu všechno zvládnete.

Tak jednoduché to je.

To samé ve veterinární ordinaci, v autobuse, ve vlaku...

V jakémkoli uzavřeném prostoru.

Běžně s telátkem jezdívám ve výtahu s lidmi a psím majitelům s jejich čtyřnohými svěřenci (resp. těm, kteří se toho nebojí) názorně demonstruji, že s námi mohou jet bez toho, aby vznikl sebemenší problém.

Opravdu to jde a není to tak těžké.

Ale jako vše v psím světě je spolu provázané, tak i schopnost bezproblémově fungovat v omezených uzavřených prostorech začíná někde tam, kde buď zvolíte cestu „místa“ nebo cestu normálního spolužití.

V interiérech nejrůznějšího typu se svým pejskem strávíte velkou část společného života, myslete na to.

A znovu to řeknu drsně, leč jasně: pes fakt není blbý. Není, smiřte se s tím.

Má svůj vlastní rychle vyhodnocující mozek, vysokou inteligenci a velmi dobrou prostorovou orientaci.

Nepotřebuje být řízený smrští povelů, příkazů a zákazů a řadu situací by zvládl daleko lépe sám než za přítomnosti svého špatně fungujícího majitele.

Když mu dáte šanci, bude vám číst myšlenky z hlavy...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Podvečerní rozprávění o pejscích, lidech i mé práci...

 

Když k vám přijedou na individuální výcvikový servis prima lidi a ještě navíc s malou, teprve pětiměsíční pyrenejskou princeznou, rádi uděláte něco navíc.

Třeba to, že budoucí „šéfovou“ její lidskopsí smečky i s její fenečkou vezmete na podvečerní procházku a splníte jí její přání poznat moje telátko, v očích mé klientky toho „krásného, vyrovnaného, velkého pyreneje...“

Sedli jsme si pak v lese na lavičku a trochu si povídali.

O cestě paní a její rodiny k plemeni pyrenejský horský pes a rozhodnutí využít mé pomoci, o tom, jak dlouhé a zároveň strašlivě krátké je období deseti let v psím věku, o vztahu dětí a pejsků – i něco malinko o mé lidskopsí práci a jejím smyslu...

Bylo to milé, nenucené a spontánní popovídání.

Rozhodně ne jen o pyrenejském plemeni a určitě ne jen pro jejich majitele...

A velmi rád se s vámi všemi o ně podělím :)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Ztracenky

 

Když máte dva pejsky a jeden z nich odejde do psího nebe, tak se velmi často stává, že se ten zbylý psychicky zhroutí.

A je tomu tak jenom proto, že byl ve skutečnosti navázaný na svého psího parťáka, nikoli na svého člověka...

Už jsem o tom mnohokrát psal, mluvil a na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO vysvětloval důležitost té nejsilnější vazby, která musí vždy směřovat právě na člověka. Protože když tomu tak není, přijde obrovský průšvih pro všechny zúčastněné.

Chci vám dnes ukázat další velmi emotivní lidskopsí příběh o dvou „ztracenkách“, které naštěstí osud nasměroval k mé pomoci lidem a jejich pejskům.

Protože je životně důležité nenechat to být.

Nejen o vzájemném odcizení a následném znovushledání je toto video – pohodlně se usaďte, vezměte si k sobě své psí parťáky a zhlédněte naše společné vyprávění...:)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Kontaktní důvěra

 

Docela často se mi stane, že se majitel pejska při mé připomínce „a ostříhejte mu prosím ty drápky“, „jednou za měsíc mu vyčistěte ouška“ nebo třeba „a tu tabletku mu raději dejte přímo do krku“ strašně vyděsí a řekne „ježíš to ne, to bych sám/sama nedal/nedala“...

Týká se to nejen lidí, se kterými přijdu osobně do kontaktu, ale obecně velkého počtu psích majitelů.

Je pár úkonů, které ale každý z vás se svým pejskem opravdu zvládne sám -  a pokud je provedete správně, dostanete jako bonus i výrazně lepší vzájemný vztah...

Věřte mi.

Stojí to za tu trochu klidu a trpělivosti.

A my si teď povíme, o co jde a proč je to tak důležité...

Pokud máte se svým pejskem nastavený správný hierarchický i citový vztah, pak jste pro něj tím nejdůvěryhodnějším člověkem na celém světě. A mnohdy i tím jediným, od kterého si nechá líbit pro něj nepříjemnou manipulaci.

Budete-li podobné činnosti delegovat na jiného člověka (nejčastěji veterináře), protože se je bojíte udělat sami (nebo se v tom horším případě dokonce bojíte, že vás váš vlastní pes pokouše), pak si můžete být jisti, že vaší nejistotu a strach každý pes pozná. Což je cesta do pekel, protože s tímto poznáním pak ruku v ruce kráčí nedůvěra a neochota nechat si od vás cokoli, byť jen vzdáleně nepříjemného, líbit...

A to velmi často po zbytek společného života.

Pojďme si teď specifikovat několik jednoduchých činností, které by měl každý majitel svého pejska bezpečně zvládat.

Začněme těmi nejjednoduššími, kterými jsou například kontaktní kontrola uší, očí, chrupu, genitálií, drápů a vlastně jakékoli části psího těla.

Na genitálie a tlapky jsou psi v tomto ohledu nejvíce citliví – proto je dobré na tuto činnost navykat už malá štěňata. Pokud jste si na to ani nevzpomněli, pak s velkou pravděpodobností budete mít problém, zvlášť v případě, kdy v minulosti došlo třeba ke zranění a následnému ošetření tlapky (úplně stačí například zatrhnutý nebo do krve zastřihnutý drápek), což si psi bezpečně pamatují velmi dlouho, kolikrát do konce svého života.

Zažil jsem psy svých klientů, kteří po sáhnutí na „traumatickou“ tlapku byli ochotni skákat rovnou po krku, v tom méně nebezpečném případě jejich varovné vrčení v nejtemnější hloubce jasně hlásilo „Okamžitě dej tu ruku pryč!“.

Průšvih nebyl v tom, že si na ni nedali sáhnout od cizího člověka, ale v tom, že si na ni nedali sáhnout ani od vlastního člověka...

Spouštěč?

Spouštěčem byla vždy skutečnost, že při ošetření nebo zákroku nebyl poblíž jejich člověk, ke kterému by pejsek měl i důvěru. A pokud už poblíž byl, pak byl hrůzou bez sebe – rozhodně ne maják a pevný bod, osobnost silná, naopak osobnost slabá a svým vlastním chováním úspěšně přispívající k vytvoření dlouhodobého/doživotního psího traumatu.

Řeknu to teď jasně a srozumitelně.

Ke svému člověku musí jeho pes vždy mít takovou důvěru, že si od něj nechá bez jakékoli známky agresivity sáhnout a zkontrolovat libovolnou část svého těla. Každičký centimetr čtvereční.

Kolik pejsků zcela zbytečně podstupuje následná rizika celkové/částečné anestezie jen proto, že nemůže věřit svému vlastnímu člověku?

Ostříhat drápky, vyčistit uši a oči, vyndat klíště.

Jednoduché činnosti, které zvládnete sami.

Přesto tolik z vás s těmito záležitostmi chodí na veterinu, protože se bojíte... bojíte se vlastních psů.

Zkrácení drápků je činnost, která je naprosté většině psů nepříjemná. Přesto, pokud se udělá v klidu a se základní opatrností a znalostí správného postupu, je naprosto bezproblémová, pokud ji neprovádí hysterický a extrémně nejistý člověk. Provádíte ji pejskovi, jehož celkový výraz říká „hele, příjemný mi to není, ale od Tebe to zvládnu“ - je to ta chvíle oboustranné důvěry, kdy on věří vám, že mu neublížíte a vy jemu, že vás nekousne...

Vyjmutí klíštěte je opět o spolupráci.

O spolupráci a trpělivosti, protože nutně potřebujete, aby se pejsek nasměrovaný do „operační“ pozice malinkou chvíli nehýbal, abyste jednak toho malého krvežíznivého šmejda našli, jednak uchytili do pinzety a na první dobrou vytáhli.

A když to uděláte dobře, následuje velká psí radost a olíznutí vaší tváře, protože ten pejsek velmi dobře ví, že jste mu právě pomohli...

Obojí zvládám v jednom jediném člověku s téměř 70kg telátkem už skoro 10 let, stejně tak i s jeho předchůdci, zvládnete to i vy. Jen musíte chtít a musíte se vší vážností pracovat na tom, aby vám váš pejsek věřil. Protože čím víc lidí kolem bude, tím víc bude váš psí parťák vystresovaný, tím víc bude mít pocit, že je něco hodně špatně.

Jo a taky jsem měl psí klienty, kteří si absolutně nenechali sáhnout do uší.

Zvykání odmala na zašťourání malíčkem do psího ouška je zas jedna z činností, která by pro psího majitele měla býti povinností. Stejně jako čištění psích očí od ospalků – každý den, rutinní činnost...

Dalším z traumat mnoha psích majitelů představuje podání tablety.

Do krku...

„Proboha, co když mě kousne?“

Prosím uvědomte si, že podání přímo do krku je rychlé, maximálně efektivní a vyhnete se tak trapným pokusům o obelstění svého pejska zamícháním do granulí nebo obalením kusem sýra. Jsou šikovní a dokáží jednoduše tabletu vypreparovat a naprosto netknutou vám ji okázale vyplivnout k nohám...

A o vás si pak myslí svoje.

Ne, vážně – otevření psí tlamičky nebo ďábelského chřtánu znamená jen jednoduchý chvat jednou rukou (seshora z obou stran s podsunutím kůže pod horní čelist) a jistý pohyb druhou rukou s tabletkou až skoro dozadu do psího krku. Ne do laloku na straně, za chvíli tak najdete tabletku někde na zemi – přímo doprostřed.

Že vás při tom může pokousat?

Ano, jsme opět u toho „bojím se vlastního psa“...

Nesmíte se bát vlastního psa.

Pokud se budete bát, nezvládnete ani tyto jednoduché úkony.

Musíte je zvládnout, je to naprostý základ...

Je to jen o kontaktní důvěře.

Váš pejsek bude věřit vám, že i nepříjemnou manipulaci a zákrok ve zdraví přežije a vy budete věřit jemu, že vás nepokouše.

A vůbec nejlepší je o tom ani na okamžik nezapochybovat – oboustranně. Protože bez oboustranné důvěry není soužití člověka a jeho pejska radostí, ale oboustranným trápením a čekáním na podraz...

V uplynulých dvou týdnech jsem s telátkem byl dvakrát na veterině kvůli prasklé žilce v uchu.

Při obou návštěvách dostal bolestivou injekci přímo do ouška...

Zakňučel, evidentně ho to bolelo (bodejť taky ne, na jeho místě bych vyskočil metr do vzduchu), ale jako vždy zůstal naprosto v klidu...

Tím pádem byl v klidu i náš veterinář, který se mohl naplno soustředit na výkon a nemusel řešit nic jiného.

Přijít s nezvládnutým pasteveckým těžkotonážníkem, který by po prvním fyzickém kontaktu k sobě už veta nepustil a z ordinace mu udělal kůlničku na dříví, neobešlo by se to bez celkové anestezie...

Věřte mi, že vím, o čem mluvím, pokud mám na mysli kontaktní důvěru.

U pejsků svých i cizích.

Kontaktní důvěra ale nepřichází sama od sebe, není samozřejmostí, musíte si ji získat. Oba dva, vy i váš pejsek, každý za sebe vůči tomu druhému. Je výsledkem vztahu, vzájemného respektu, správně nastavené hierarchie a lidskopsí lásky...

Proto vás opravdu prosím – udělejte všechno pro to, aby vám vaši psí parťáci věřili, aby ve vaší přítomnosti zvládli i nepříjemné zákroky a abyste i vy sami dokázali v těchto situacích zůstat v klidu.

Budete-li nervózní, budete-li se bát, váš pejsek v tom zůstane sám.

Nikdy je nenechávejte samotné v pro ně nepříjemných nebo zátěžových situacích.

Na veterině, v psích salónech...

Oni by vás také nenechali.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Aragonský šlechtic

 

„Lekne se ale takřka všeho - plácnutí rukou o kalhoty, abych se oprášila, mávnutí koštětem, které věším do stodoly, vyprášení prázdného pytle, zaskřípání kovového kýble, který posunu po zemi,...“

„Již je každodenní pravidlo, že s příchodem šera štěká v zásadě non-stop. Nemyslím urputný štěkot. Ale "kontrolní", kdy se haf ozve třeba každou minutu nebo 5 minut.“

„V noci to pak je pravidelně již horor, kdy s ohledem na sousedy já nebo manžel několikrát za noc vstáváme a chodíme ho zklidnit, ať přestane strašit. V noci obvykle již neregistruji nikdy žádný vzruch, přesto on opět často vleže nebo v sedě jede své haf v minutových intervalech. Občas samozřejmě vše proloží vyběhnutím k plotu, kde štěká intenzivněji.“

„I jako štěně se vzdaloval mnohem víc, když jsem se schovala, tak to v zásadě nijak moc neřešil. I nyní mě začne shánět, když zjistí, že "nejsem", ale klidně cestou zpět najde něco voňavého, tak si zůstane další minuty a čuchá. O přivolání je zbytečné mluvit. Ano přivolání umí a provede. Ale když na louce vybíhá pravidelně i 100 m ode mě, což mi z principu už vadí, protože nepovažuji psa na takovou vzdálenost za ovladatelného, tak na zavolání je dosti imunní. Často na zavolání zareaguje až na několikátý pokus resp. ve chvíli, kdy jeho čtení zpráv přestane být zajímavé. Na přivolání v takovém případě je to stejné, přiběhne až na opakované zvýšení hlasu a logicky ještě cestou v mírném klusu stihne očůrat jeden trs trávy...“

Text, který jste si právě přečetli, je doslovnou citací několika výňatků z mailu, kde mi majitelka popisovala problémy, které se svým pejskem má.

Nebyl jím ale německý ovčák, labrador nebo cokoli podobného, čemuž by popis na první pohled typicky odpovídal...

„Pejsek“ měl v době konání našeho individuálního servisu něco přes dva roky a byl to nádherný, skutečně nádherný představitel plemene pyrenejský mastin. Obří plemeno (psí mají v dospělosti 80 cm v kohoutku a váží až 70 kg), plnokrevný pastevec, samostatný ochránce všeho, co si do své hlídací činnosti začlení.

A když si představíte, že takto disponovaný psí jedinec se bojí každého zvuku a v noci si dodává odvahy statečným štěkotem, pak zcela pochopíte rozhodnutí majitelky pejska a mé klientky v jedné osobě, že je nejvyšší čas začít problém řešit...

Správně řešit.

Ano – na samém začátku stálo její zásadní nepochopení, že pyrenejský mastin opravdu není „povelový“ pes a na co fungovali její leonbergerové, na to aragonský šlechtic (původní království Aragon je lokalita vzniku tohoto plemene) fungovat opravdu nebude. Ten povelový přístup jsem zaregistroval hned od prvního okamžiku našeho setkání a okamžitě jsem začal v tomto směru svoji klientku napravovat.

Výsledek mé práce s mými klienty opět nejlépe uvidíte a uslyšíte ve videu, kde jsme měli tentokrát i trochu větší lidskopsí hemžení. Poznáte teď již klidného pastevce s potřebným nadhledem, který neřeší zbytečnosti a nenechá se rozhodit provozem, který by ho ještě pár dní dříve spolehlivě poslal do stresových vzorců chování...

Nádherný pes impozantního plemene, u nás nepříliš rozšířeného, nicméně dalšího plemene, u kterého je předem dobré vědět, do čeho jdete. V jeho osobě si totiž pořizujete samostatného, vysoce inteligentního a fyzicky velmi disponovaného psího parťáka, kterému teprve musíte dokázat, že jste ho hodni.

A pokud už problém máte nebo se ještě lépe budete chtít předem naučit vše, co budete potřebovat do zbytku svého společného života s pejskem, pak samozřejmě s největším potěšením pomůžu i vám...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

„Náš (můj) pes na nás (mě) vrčí...“

 

Věta, kterou slýchávám od mnoha svých klientů.

Věta, v jejímž pozadí často rezonují emoce nejistoty, nervozity a pocit studu.

Věta, která ve vztahu člověk-pes právem spouští alarmy a rozblikává všechny myslitelné červené kontrolky...

Je velký rozdíl v tom, zda na vás vrčí pes cizí nebo vlastní.

A je velký rozdíl v tom, zda vrčí nebo „vrčí“...

Psí (za)vrčení má více odstínů a významů. Zdaleka ne každé zavrčení znamená agresivitu – jsou vrčení hravá, povrčávání nebo zabručení, občas si pejsek lehce zavrčí i jen tak sám pro sebe.

A jen některá zavrčení znamenají skutečné varování nebo poslední zvuk před smrtí...:)

Psí máma zavrčí na svého nezvedeného potomka, dospělý pes zavrčí na štěně, které překročilo meze a potřebuje hierarchicky srovnat, váš pejsek hravým vrčením doprovází společnou přetahovanou s vámi.

Vrčení, stejně jako štěkání, kňučení, vytí a další zvukové projevy patří do normálního repertoáru psí komunikace.

Podobně, jako je tomu u lidí, i u psů záleží na situačním kontextu.

A také na „výslovnosti“.

Některé lidské jazyky obsahují slova, jejichž význam se zásadně mění jejich výslovností – důrazem na jinou slabiku, hrdelním „chrchláním“ apod. Pokud jako cizinec dotyčné slovo vyslovíte špatně, můžete svého komunikačního partnera těžce urazit a pak máte co vysvětlovat – pokud na to ovšem budete mít ještě čas...;)

Stejně tak má i psí vrčení řadu akustických podob.

Když pes myslí svoje zavrčení (stejně jako vyštěknutí) ve smyslu „Hele bacha, už mě fakt neštvi!“, pak je hluboké a důrazné. V hravé podobě zní naopak ve vyšší tónině a jaksi rozverně...

No a aby to nebylo tak jednoduché, tak samozřejmě existuje a psími hlasivkami je interpretována široká škála zvukových podob mezi oběma uvedenými póly.

Z toho plyne první základní skutečnost uvědomění.

Ne každé zavrčení vašeho pejska musí nutně znamenat agresivitu.

Opravdu ne.

Záleží na kontextu dané situace, „výslovnosti“, na plemeni a povaze, na vás samotných.

Zavrčte si na svého pejska vy sami.

Stoprocentně ho tím zaujmete, pokud to provedete správně – i zavrčet se totiž musí umět...

Zaujmete ho a bude čekat, co mu povíte dál. Neskočí hned po vás a nebude se vás snažit povalit na zem, jak to ve své nevědomosti dělají různí „experti přes psy“...

Stejně jako když na něj štěknete, zakňučíte nebo začnete výt.

Ano – vrčení je jen jedním z komunikačních projevů a jak už jsem napsal, neznamená pokaždé to, že v následujícím okamžiku po vás pes vystartuje.

Neznamená pokaždé.

Ale někdy - někdy naopak opravdu bývá tím posledním varováním před fyzickým útokem...

A tím se dostáváme ke druhé základní skutečnosti uvědomění.

Pokud na vás váš vlastní pes vrčí takovým způsobem a v takové situaci, kdy naprosto jednoznačně jde o vrčení agresivní – pak ano, pak máte velmi velký problém.

Skutečně velký problém.

Ten největší problém.

O to víc, pokud se to děje opakovaně.

O to víc, pokud jste se už začali svého vlastního psího parťáka bát.

Bojíte se sehnout a něco sebrat ze země... bojíte se projít...

Protože přesně tu emocí strachu on z vás cítí.

Spolu s emocemi nervozity, rozhození, počínající hysterie a agresivity.

Přesně s těmi, které jsou v naprosté většině příčinou toho, pro na vás váš vlastní pes vrčí...

Emoce slabosti.

Toto je problém, který se v různých podobách týká většího než malého počtu psích majitelů.

A paradoxně vůbec není omezen výhradně na velká nebo povahově primárně dominantní plemena – tento problém mají lidé velmi často i s plemeny malými až miniaturními...

Problém projít kolem svého pejska nebo ho překročit, problém fyzicky se ho dotknout, problém nasadit mu obojek, vodítko nebo nedejbože náhubek.

Pár extrémních příkladů, které jsem u svých klientů skutečně zažil.

„Pane Dostál, můj pes mi teď nedovolí vejít do domu, co mám dělat?“

„Pane Dostál, nemůžeme ho dostat zpod gauče, vrčí na nás a kouše!“

„My bychom za vámi přijeli, ale nedostaneme ho do auta...“

„My bychom za vámi přijeli, ale on si nenechá nasadit ani vodítko...“

Tohle je realita.

Realita, ke které se v podobné situaci každý psí majitel nějakým způsobem dopracoval, vytvořil ji svými chybami nebo obecně špatným přístupem.

Neodsuzujte to, tohle se prostě stane.

Průšvih ale nastává ve chvíli, kdy majitel psa tento stav dlouhodobě ignoruje.

Měsíce, roky... dlouhé roky...

A pak se situace stane z různých příčin již neúnosná, teče nám do bot a hledáme pomoc – a v mnoha případech až dlouho poté, co nás přece ten „člověk přes psy“ již nějakou dobu předtím upozorňoval, že pokud svůj psí problém necháme být, tak přesně tento stav nastane.

Vždy se dá pomoci, i „pět minut po dvanácté“.

Jen to pak samozřejmě trvá déle a majitel pejska holt musí být trochu trpělivý a uvědomit si, že co se dlouho rozbíjelo, musí se zas nějakou dobu spravovat.

Nebo se to vše dá rovnou dokonale pohnojit a zazdít, pokud se do „nápravy“ jde brutální silou ve stylu rad typu „musíš ho povalit a zakleknout“ - pak totiž nezískáte respekt a funkční hierarchii, jen časovanou bombu, která si bedlivě pohlídá vaše první zaváhání nebo slabou chvilku, aby vám dala razantní praktickou lekci o rozdílu mezi hierarchií a ponížením...

První tvrdé zavrčení vašeho dospívajícího/dospělého psa (nebavíme se teď o štěňatech!) je test. Test toho, jak moc jste silní nebo slabí.

Nepřijde z ničeho nic.

Stojí za ním vždy spouštěč – vaše slabost, vaše špatné chování a následný psí stres.

Je zapotřebí tento test brát vážně.

Zamyslet se, co děláte špatně.

Zamyslet se, jak žije a jak se cítí váš pejsek.

A pokud si nevíte rady, situace se nelepší nebo se dokonce zhoršuje, pak prosím nečekejte do té dvanácté. Promarňujete čas svůj i svého psího parťáka a jak tak často píšu - psí problém nevyhnije, nezmizí sám od sebe a čas ho jen upevní a zhorší.

Myslete na to, že náprava vašeho lidskopsího problému není možná a nikdy nemůže fungovat cestou tupého nátlaku a represí vůči vašemu pejskovi, který nikdy není příčinou, ale vždy obětí problému. Obětí vašich chyb, mnohdy i nevědomých a neúmyslných.

Cesta nápravy je vždy jistá, pokud se dělá správně.

Je to práce, která vyžaduje cit, znalosti a psychologii, postupné a cílené kroky.

Pokud si tu cestu sami předem rozkopete nesprávnými postupy a špatnou prací „odborníků“, pak musíte počítat s tím, že o to víc materiálu bude potřeba přebrat a zbytečně vytvořený balast vyhodit.

Nečekejte, až vám skutečně poteče do bot.

Váš pes na vás nevrčí proto, že by ho to bavilo...

Nebaví ho to ani trochu, je ve stresu, nikoli nirváně.

Ani vás samotné nebaví chodit kolem svého parťáka ve stresu, nervozitě a pokaždé přemýšlet, zda se vám podaří mu bez dramatických projevů nasadit obojek, vodítko nebo ho dostat do auta...

Ani jednomu z vás se to nelíbí.

Pokud na vás váš vlastní pes vrčí nebo vás už pokousal, pokud se svého vlastního pejska bojíte, pokud se váš společný život stal oboustranným utrpením, pak ano, máte velký problém.

Ten největší, jaký ve vztahu člověk-pes vůbec může vzniknout.

Nenechte to být, neberte to jako „vlastnost“, tohle je chyba – zásadní chyba.

Nepodceňte „první test“ a pokud to tak budete vnímat i vy, jsem tu pro vás...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

50 kg psích démonů

 

Praktická práce a pomoc pejskům a jejich lidem je stále základ a to nejdůležitější z mé činnosti, proto dnes zveřejňuji další lidskopsí příběh mých individuálních výcvikových servisů. Myslím si, že opět poučný pro všechny, kteří se s podobným problémem u svého pejska (a zdaleka ne výhradně jen tohoto konkrétního plemene) potýkají nebo o tomto plemeni uvažují jako o svém budoucím psím parťákovi.

Tentokrát půjde o desetiměsíčního psího puberťáka plemene bullmastif, jednoho z těch úžasných, třebaže u nás ne příliš rozšířených plemen anglické šlechtitelské školy.

A z jiného pohledu také o těch „50 kg psích démonů“...

Bullmastif, plemeno vzniklé zkřížením anglického mastifa a anglického buldoka, byl vyšlechtěn k hlídacím a ochranným účelům. Je velký, silný, osvalený a v dospělosti má zhruba 60-70 kg a cca 70 cm v kohoutku (psi, feny jsou samozřejmě o něco menší a lehčí).

Jak vysvětluji i ve videu, mezi molosy se určitě nejedná o rekordmana, ale přesto má tento pes dostatek fyzického potenciálu pro to, aby v nezvládnutém stavu svým majitelům nebo okolí způsobil dostatek problémů a trápení.

A pokud se k tomu, tak jak se stalo v tomto konkrétním příběhu, přidá pro bullmastifa zcela necharakteristická a nežádoucí bázlivá povaha, pak je to opravdu velký průšvih.

Protože když se s psími démony nic nedělá (nebo se to dělá špatně), což díky mým klientům a majitelům tohoto drobka naštěstí nebyl ten případ, bývá to vážně zlé a děje se tak bohužel velmi často...

Desetiměsíční psí puberťák se ke mně dostal v situaci, kdy se bál úplně všeho – lidí, zvuků, pohybů a prostředí, které neznal. Podle informací majitelů už jen venčení byl velký problém, nemluvě o procházkách a běžných každodenních situacích. Začalo to kolem půl roku jeho věku a zdárně se zhoršovalo – přesný scénář takových případů, jak přes kopírák.

On se bál skutečně extrémně.

Viděl jsem to na vlastní oči hned, jak jsme se spolu poprvé setkali – strach v očích, ocásek stažený pod bříško a snaha někam utéct, klidně i se svým pánečkem na vodítku...

A jak tak často říkám – velké, přirozeně dominantní psí plemeno (typicky molosové nebo pastevci), které se bojí a je ve stresu, umí být skutečně velký problém pro sebe samého, své majitele i svoje lidskopsí okolí.

Takže jsem v rámci svého individuálního výcvikového servisu opět udělal vše, co bylo zapotřebí, aby se v tomto konkrétním případě z bullmastifa opět stal bullmastif. Zažili jsme řadu situací včetně jedné úsměvné, kdy se nadšený pán rozplýval nad tím, jaký že je to krásný německý boxer – a že to prý jako dlouholetý „boxerkář“ umí ocenit... :)

Důležitý je i zde, jako vždy, výsledek.

Jednak řadu skutečností opět sami uvidíte a uslyšíte ve videu, jednak si zde s radostí a se svolením pisatelky dovolím zveřejnit milý mail, který mi od  majitelky hlavního psího protagonisty tohoto příběhu zhruba po týdnu dorazil:

Dobrý večer p. Dostál,

uběhl týden, co jsme se viděli. Chtěla bych Vám ještě jednou poděkovat a vyjádřit velký obdiv a podporu pro Vaši práci.

U nás se celou dobu nemluví o ničem jiném. Čteme stále dokola knihy, web, sledujeme psy a teprve nyní se nám začínají jednotlivé střípky skládat. Začínáme vidět mnoho dalších věcí, které nám unikaly. Je nám jasné, že je před námi veliký kus práce a že nesmíme polevit a sejít z cesty. Aive se určitě zlepšuje. Někdy mu to zkazíme naší pomalostí nebo se toho semele nečekaně mnoho, snažíme se nenechat rozhodit. Zlepšilo se nám přivolání a taky je ten náš drobek mazlivější.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil, pevné zdraví a nervy. A pro Vašeho pejska ještě hodně společného času...

S pozdravem Dana Alexanderová

I já děkuji a velmi rád jsem pomohl...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Americká čivava, uspěchané kastrace, množírny, peníze...

 

Čivava je v dnešní době velmi oblíbené plemeno. Přes jejich velikost jde ale stále o plnohodnotné pejsky a proto se ani jejich majitelům nevyhýbají problémy způsobené špatnou výchovou, komunikací nebo podceněním některých varovných příznaků.

(Že se zdaleka nejedná o ojedinělou záležitost, dokládá shodou okolností i dnešní Poradna...)

Pokud se k tomu přidá kastrace provedená v ještě nedospělém věku (proč k ní došlo v tomto konkrétním případě, se dozvíte ve videu a také vám k tomu něco řeknu), celá situace se mnohonásobně zkomplikuje. Klientka s již šestiletým pejskem, kastrovaným v 11 měsících, se na mne obrátila ve stavu, kdy pejsek útočil na lidi a dokonce i na svoji vlastní rodinu včetně malého dítěte. To už není legrace ani u tak malého plemene a kromě fyzických problémů se taková situace projevuje samozřejmě i na psychice všech zúčastněných.

Nerad se opakuji a určitá skupina lidí bude zase řvát vzteky, ale právě kastrace provedená v období psí puberty byla i zde nejzásadnější příčinou všech současných (resp. dlouhotrvajících) problémů. Vzorce nejistoty a agresivity při pocitu sebemenšího fyzického ohrožení (na pejska se v podstatě nedalo sáhnout, natož s ním provádět nějakou manipulaci), štěněcí chování a další symptomy byly přímo ukázkové.

Jak to vše dopadlo a kam se svým pejskem pokročila, to vám svými vlastními slovy opět poví sama majitelka malé čivavky. A protože se svojí rodinou již několik let žije ve Spojených státech a do Čech jezdí jen jednou za čas, využil jsem této příležitosti a trochu ji vyzpovídal ohledně „psího světa“ a reálií v jejich současném bydlišti.

Věřím, že leccos z toho bude zajímavé i pro vás a přeji vám teď ničím nerušené pokoukání a poslech...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

„Prosíme všechny o pomoc, sdílejte, utekl nám pes...“

 

Tak se nám zas pěkně roztrhl pytel s psími útěky – již tradičně stačí, aby napadlo trochu víc sněhu, aby na pejsky „vlezlo jaro“, aby jejich majitelé opět a zas zapomněli na pár základních pravidel.

Už jsem o psích útěcích a ztrátách psal, nebudu tedy znovu opakovat zásady bezpečných obojků, vodítek  a karabin, nebudu znovu probírat ani rachejtle a dělobuchy. Dnes si o psích útěcích a následném zoufalém hledání povíme zase trochu jinak...

Nejlépe je začít jedním velmi ilustrativním případem z praxe, jehož jsem byl přímým svědkem.

Šli jsme tak před zhruba 14 dny (to ještě u nás na zemi leželo hodně sněhu) s telátkem naši obvyklou ranní procházku a potkali pána s ještě evidentně mladým černým pejskem. Pejsek pobíhal okolo, pán na něj párkrát zavolal, pejsek nereagoval, ale zatím se nedělo nic dramatického.

Po pár minutách, to už jsme s telátkem byli v lese, však nastala změna...

Pánův hlas razantně nabyl na intenzitě.

Snažil se pejska přivolat, ten ale zaujatě pobíhal po okolí a jak už to tak u pejsků přepnutých do jiného režimu bývá – neviděl, neslyšel, nereagoval.

A jak už to tak v podobných případech bývá, i pán dodržoval zajeté lidské zvyklosti...

… nejprve volal pejskovo jméno důrazně, ale v klidu...

… pak změnil intonaci ve vzteklou, ale stále ještě používal slušná slova...

… po chvilce začal pejskovi vyhrožovat a hulákat značně sprostě na celé kolo „Ty kun.. ty mě budeš takhle sr..?“

To už se mi opravdu nelíbilo a pejskovi evidentně také ne, protože začal svá obíhací kolečka zvětšovat.

A pak začalo jít do tuhého.

Pán zcela ztratil smysl pro realitu a logické myšleni, protože místo toho, aby zašel více do lesa, začal se naopak přibližovat k frekventované silnici, oddělující přírodu od sídliště...

A stále jen řval, už totálně vytočený.

Pejsek se mu přizpůsobil a jeho kolečka se začala nebezpečně přibližovat oné silnici.

Pánovi to bohužel stále nedocvaklo, my už pomalu s telátkem končili procházku...

A pejsek byl najednou na samém okraji silnice.

Pán tentokrát zařval už hystericky a poněkud se zpožděním si uvědomil, že přibližovat se k silnici byl mírně řečeno hodně blbý nápad. Otočil se k lesu a pejsek se díky Bohu rozběhl stejným směrem...

Happyend?

Ale kdepak.

Někde za zády jsem opět zaslechl pánovo nadávání a rozhodl se dál už situaci nesledovat, až se zklidní, černý pejsek se k němu v lesíku vrátí. Přešli jsme s telátkem silnici a ušli asi 20 metrů...

… když vtom jsem zprava zas uslyšel pánův opět zoufale volající hlas a když jsem se tam podíval, viděl jsem jeho pádící postavu a někde před ním tušil toho černého pejska – to znamená, že mezitím přeběhl onu opravdu frekventovanou silnici, kde běžně jezdí i kamiony a náklaďáky...

Pak už jsem neslyšel ani neviděl nic.

Jen velmi doufám, že se nakonec oba ve zdraví shledali a pánova reakce nerealizovala výhrůžky, kterými svého pejska ještě pár minut předtím nevybíravě častoval.

Proč o tom píšu?

Protože právě na tomto případu si můžeme dost názorně vysvětlit, co v podobném případě udělat a co rozhodně nedělat. Jaké jsou příčiny a proč začít trochu přemýšlet.

Jdeme na to.

1/ Zkuste si prosím uvědomit, že váš pejsek není naprogramovaný robot, ale že i v něm stále dřímá svobodomyslná duše a menší či větší lovec. A jako takový se při určitém podnětu nebo jen z prosté radosti ze života může kdykoli přepnout do módu, kdy mu budete tam, kde vám dole končí záda a začínají nohy. Se vším všudy. A pak se rozběhne a bude půl hodiny lítat kolečka kolem vás, metrová, desetimetrová i stometrová. A bude vás totálně ignorovat – ne naschvál nebo že by se vám za něco mstil, ale prostě jen proto, že jeho myšlenky v té době budou někde v jiném světě. Ve světě, kde vy neexistujete a už vůbec tam nejste za nějaké „pánečky“...

2/ Zkuste si prosím připustit, že nikdy, opravdu nikdy, se nemůžete spoléhat na nějakou „stoprocentní poslušnost“. Protože nic takového neexistuje, milí cvičákovci. Neexistuje, existovat nemůže a jeden z mnoha příkladů z praxe jsem zde už vícekrát popisoval, opět se nebudu opakovat. I ten sebelépe z vašeho pohledu vycvičený pes se velmi snadno dostane do již zmiňovaného režimu „nevidím, neslyším, neznám“...

3/ Největší riziko a čas psích ztrát je zcela logicky a předvídatelně v období psí puberty a psychické nedospělosti. Zcela nelogicky a nepředvídatelně na to mnozí z vás vysoka kašlete, neb máte v hlavě jakési představy o „poslušnosti“, „závislosti“ a „již hotovém psu“. Mnozí z vás pak pod vlivem této propagandy v tuto dobu o své čtyřnohé parťáky zcela zbytečně (a bohužel očekávatelně) navždy přicházíte...

4/ Budete-li při přivolávání svého pejska nervózní, rozhození, vzteklí nebo agresivní, pak jste z jeho pohledu tím posledním místem na světě, kam bude chtít jít. Pokud naopak zůstanete v klidu a nebudete svým hlasem ani jinak vysílat negativní emoce (třebaže uvnitř sebe jste na hadry), pak se k vám váš pejsek vrátí velmi rád s již zdaleka viditelným provinilým výrazem „dyť já vím, jsem ujel“...

5/ Přemýšlejte strategicky. Pokud máte na výběr (a to většinou máte), pohybujte se při snaze svého pejska přivolat vždy směrem od nebezpečné lokality (silnice, sídliště, nepřehledný terén) k lokalitě bezpečné a přehledné. V opačném případě jej vystavujete velmi pravděpodobné možnosti úrazu nebo jej mezi domy, domky a kopci rychle ztratíte z dohledu...

6/ Zůstaňte v klidu. Žádný vztek, nervozita ani vyhrožování vám nepomohou – naopak každého pejska utvrdí v tom, že bude lepší v bezpečné vzdálenosti počkat, až se zase zklidníte a začnete chovat normálně...

7/ A ještě něco – už jsem o tom psal víckrát, ale jak mi praxe s lidmi ukazuje, řada z vás to nezná. Tak tedy – pokud vám uteče pejsek v lese (protože jste opět udělali zásadní chybu a neuvědomili si souvislost mezi povahou a vlohami vašeho plemene a přírodními nástrahami), na poli, na louce, na sídlišti, které důvěrně zná – pak vždy zůstaňte na místě, odkud od vás odběhl. Pokud se nejedná o malé štěně, pak (pokud se nejedná o útěk v řádu více kilometrů nebo totální paniku) pes umí najít po vlastní stopě cestu zpátky a vrátí se na toto místo. I když budete stát o dvacet metrů dál a volat z plna hrdla, v naprosté většině případů s překvapením uvidíte, že pejsek nejprve přiběhne na ono místo a teprve pak se začne rozhlížet, kam jste se mu ztratili...

Zkuste na to myslet, až se ocitnete v podobné situaci.

Zkuste myslet i na to, že jsou místa, kde je dlouhé vodítko (popř. stopovačka) jednoduše nutnost, nikoli ponížení vašeho ega. Přemýšlejte hlavou, předvídejte a nedělejte frajery tam, kde na to stejně nemáte. Tentokrát se budu opakovat: „Lepší pes na vodítku než v černém pytli...“

Velké procento případů je typu „jen jsme pootevřeli vrátka, on se prosmykl a zdrhl, už to udělal několikrát“. Ano, tak málo v mnoha případech stačí. Jen se znovu, neráčejí se proto na mne zlobit, zeptám – pokud to víte, je vážně takový problém aspoň trochu předvídat a dávat pozor?

Občas se setkám s případem, kdy v inzerátu na hledání ztraceného pejska je jen neurčitý popis, nejlépe „křížence s nejasnými rodiči“. K tomu buď rozmazaná potemnělá fotka, kde pejskovi kouká zpod deky jen hlavička, popřípadě fotka žádná, protože jednoduše svému majiteli nikdy za žádnou ani nestál. Pokud budete někde zveřejňovat inzerát, že hledáte pejska, pak mějte prosím na paměti, že výrazně zvýšíte pravděpodobnost jeho nalezení tím, že přidáte kvalitní fotku nejlépe dobře zachycující jeho stavbu těla a zbarvení plus bližší popis jeho věku, velikosti, vzorců chování a zvláštních znaků...

Pro některé jednodušší jedince (to není urážka, jen konstatování faktu na základě sledování reality) přidám ještě několik dobře míněných rad.

Je docela fajn nezapomenout na (nejlépe telefonní) kontakt, „Pájulínku Princezničku Úžasnou“ určitě dobře znají v jejím bydlišti, nicméně o pár kilometrů dál už její věhlas nesahá. Je skvělé uvést lokalitu ztráty (jinak to totiž opravdu nemá smysl) a je vážně prima nezapomenout, že celá republika není jenom Praha a také že existují vesnice se zcela totožným názvem, ale rozeseté na různých koncích naší země...

Nezapomeňte uvést i čas posledního kontaktu s pejskem...

Pokud jste na FB, sdílejte veřejně (to, že to vidí pár vašich „přátel“, je opět k ničemu)...

Můžete být a zcela pochopitelně budete v podobné situaci ve stresu, přesto nezapomínejte uvádět všechny potřebné informace – i detail může být důležitý.

A až přestane být vaše hledání aktuální, příspěvek nebo inzerát aktualizujte či smažte – mnoho lidí se na datum jeho zveřejnění ani nedívá a internetem se pak jak Bludný Holanďan potulují desítky již dávno neplatných, ale stále nově sdílených volání o pomoc...

Přemýšlím teď, jestli sem na závěr napsat ještě následujících pár odstavců.

Ale nějak se mi o tom nechce mlčet, protože to opět dobře charakterizuje tu horší část dnešní společnosti – a navíc to k tématu tohoto článku jednoznačně patří...

Před několika lety jsem založil svoji bezplatnou službu FALCO DOG RESCUE pro pomoc při hledání nejen ztracených pejsků, ale i identifikaci pejsků nalezených, pro upozornění na otrávené návnady atd. Oproti jiným službám různých „psích detektivů“ i sociálním sítím na to jde trochu jinak a opět o něco zvyšuje záběr a šanci ztraceného pejska najít. V současné době má samotná její mobilní aplikace již několik tisíc instalací (plus má databáze i svoji univerzální webovou podobu pro další zařízení) a ten záběr tedy zas tak úplně malý opravdu není.

Proto jsem nedávno, když jsem na sociální síti FB zaregistroval další poměrně intenzivní „volání o pomoc“, napsal své známé, o které jsem věděl, že se zná s majitelkou hledané fenky, ať jí nabídne moji službu pro hledání ztracených psů.  Pro vysvětlení – z pochopitelných důvodů inzeráty z vlastní iniciativy vkládat nemohu, je potřeba, aby se na mě obrátil se žádostí o zařazení přímo majitel hledaného pejska.

Moje známá mi odepsala, že odkaz na FALCO DOG RESCUE samozřejmě už pár dnů dříve vložila přímo do diskuze, kde její známá ztrátu fenky prezentovala.

Tento její příspěvek pak prý byl následně jedním z účastníků diskuze okomentován: „Nojo, to jsou ty šílený odmítači kastrací!“

Jsem jediný, komu to přijde zvrácené a nenormální?!

Něco tak ubohého jsem už dlouho nezažil.

Nemusím být nutně fanda někoho, ať už z důvodu smysluplného či naprosto nesmyslného, ale pokud ten někdo může pomoci (ať už v případě hledání pejska či jakkoli jinak) a odkaz na něj je (dokonce jiným člověkem) v rámci diskuze zveřejněn, pak je zcela normální reakcí potlačit svoje nesmyslná ega nebo osobní nenávist a za tuto možnost pro někoho, kdo ji potřebuje, být rád. Nemluvě o tom, že z hlediska faktického přínosu je uvedený příspěvek s konkrétním odkazem na nesrovnatelně vyšší úrovni než tamtéž mnohokrát prezentované obligátní „To je mi líto...“, „Ať se brzy najde!“ atd.

Nechápu myšlenkové pochody podobných duševních gigantů, ale je mi bohužel zcela jasné, že přesně kvůli takovým lidem se naše společnost nachází v současném totálním morálním a charakterovém marasmu...

Fenka se stále neúspěšně hledá, její majitelka možnost zvýšit šanci na její nalezení nevyužila, přestože ji naše společná známá následně kontaktovala osobní zprávou a údajně majitelka fenky za tip poděkovala a že prý se mi ozve. Nestalo se (už je to nějakých 12 dní), ale je to samozřejmě její volba – o mne tu skutečně nejde, já jsem vždy jen šance, kterou psí majitelé mají možnost využít.

Na závěr snad jediné...

Dávejte na svoje pejsky pozor, snažte se vidět svět okolo i jejich očima a udělejte vše pro to, abyste nemuseli rozvěšovat letáky, prosit lidi na sociálních sítích o sdílení a trávit smutné dny a bezesné noci v nejistotě a obavách o psí zdraví a život.

Máte to plně ve svých rukách.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Terén

 

Věřím a doufám, že můj dnešní článek, který právě začínám psát, některé psí majitele pomůže probudit z jejich klídečku a bohorovného přesvědčení, že pro bezpečný pohyb svůj i jejich psích kamarádů v „terénu“, tedy venkovním prostředí, oni sami nemusí udělat vůbec nic. 

Že se nemusí o nic starat, neb se postarají všichni ostatní.

Ať už jejich pejsek, psi ostatní, lidé kolem a celý vesmír...

Budeme si dnes trochu povídat o pohybu v  terénu... o pejskařských jevech, se kterými se pravidelně setkávám... o tom, co je zkrátka dobré vnímat a na co je dobré dávat pozor.

Jak určitě většina z vás ví a menšina už tuší, venku nejsme sami. Potkáváme jiné lidi, potkáváme jiné psy, jezdí kolem nás auta, pohybujeme se v různém prostředí.

A měli bychom se sami snažit, abychom v tomto prostředí přežili a pokud možno zásadně nezkomplikovali život těm, které v terénu potkáme...

Začneme zostra.

Jedním z úkazů, se kterým se setkávám docela často, je jev, který by se dal pojmenovat „Lotova žena“.

O co jde?

Pejsek svého majitele opustí a rozeběhne se k jinému pejskovi, který je na vodítku se svým člověkem. A začne být dotěrný – začne obíhat v kruzích, vyštěkávat, nenechá se odehnat a jeho projevy naopak nabírají na razanci.

Někde v ideálním světě by v té chvíli už jeho majitel byl součástí tohoto příběhu, svého pejska by si v klidu odchytil, popřípadě řekl „promiňte“ a vše by skončilo happyendem.

Ne tak ve světě našem.

V našem světě dotyčný človíček zatuhne na místě a ze vzdálenosti několika jednotek nebo desítek metrů haleká slovíčka, na která by jeho pejsek měl zabrat...

Jakási divná nadpozemská síla jej drží na místě.

Musí být velmi intenzivní, protože psímu majiteli evidentně nedovolí udělat ani krok směrem k jeho pejskovi...

Jeho člověk jen stojí, haleká, prosí, vyhrožuje a křičí.

Ale z neznámého důvodu není schopen udělat ani krok směrem k pejskovi, který ve víru událostí existenci svého človíčka ignoruje.

Ten pořád ještě stojí jak tvrdé Y a k jeho paralýze se přidává i případ náhlé demence, protože jeho mozek není schopen vyhodnotit jednoduchou posloupnost „já jsem tady → můj pejsek je tam → nemůžu ho přivolat → tož si pro něj dojdu, hipíjájéj...“

A tak tam stojí dva lidé, jeden jede ve svém programu „nehnu se z místa“, druhému dochází trpělivost a všeobecná nervozita narůstá.

Proto prosím vás, kterých se to týká – pokud se dostanete do situace, která vyžaduje zásah z vaší strany, překonejte paralýzu svých končetin i mozku a vydejte se směrem ke svému pejskovi řešit věci kontaktně. V mozku uložené vzorce „budu na něj hulákat a ještě líp půjdu/poběžím na opačnou stranu“ jsou v případě, kdy máte svého pejska plně zaujatého jiným, naprosto mimo mísu - zvlášť pokud se jedná o štěně nebo psího puberťáka. Rozhýbejte nožky a pamatujte si, že máte jít směrem k pejskovi, ne od něj...

No a také si prosím uvědomte (velmi to spolu souvisí), že pokud do svého „přivolávání“ primárně vložíte vztek, nervozitu a rozladění, je to to nejhorší, co můžete udělat.

Občas slýchávám v našem lese hlasy zlých duchů, kteří takto straší pejsky... pak ale pokaždé zjistím, že to nejsou duchové, nýbrž lidské bytosti z masa a kostí. A furt ty stejné. Telátku pak vyprávím, že než tohle mít doma, raději zůstaneme sami...;)

Mít v autě mobil na uchu je postihované, protože to spolehlivě odvádí pozornost od dění na silnici.

Souhlasím, je to tak.

Mít mobil na uchu při činnosti nazývané „venčení psa“ také spolehlivě odvede pozornost od všeho, co se kolem děje.

Přesto to mnohým lidem absolutně nedochází.

Nedochází jim bohužel ani to, že čas trávený venku s pejskem by měli věnovat jemu, výhradně jemu a pouze jemu. Ne klábosení s kamarádkou nebo milenkou...

Potkávám tyto lidi na začátku jejich psí procházky, během psí procházky i na jejím konci. Tu placku mají na uchu přilepenou celou dobu a hulákají na celé kolo.

Vůbec nevnímají svoje okolí, nevnímají svého pejska, jsou v úplně jiném světě. Netráví čas procházky se svým čtyřnohým parťákem, tráví ho se svým founem. Zavřeni ve své bublině stejně jako jejich pes v té své – žádná komunikace, žádná spolupráce, žádné emoce.

A pak se najednou fouňové probudí a zjistí, že jejich pejsek není ani u nich, ani v dohledu.

Nebo se strhla nějaká psí potyčka, ve které figuruje i jejich mazlíček, ale jeho majitel vůbec netuší, čím začala, o co se jedná a jakou úlohu v ní jeho pejsek má.

Neví nic.

Vlastně ani to, proč má ve svém životě psí bytost...

K hulákání obecně.

Lidi, prosím vás, uvědomte si, že kdekoli se se svým pejskem pohybujete, váš pejsek neohluchl a slyší vás velmi dobře.

Vážně není potřeba na něj hulákat, pokud něco neudělal podle vašich představ.

Není na něj, a to vás možná překvapí, potřeba hulákat ani tehdy, pokud podle vašich představ něco udělal.

Chytám osypky ze všech pejskařů, kterým někdo do hlavy vnutil myšlenku, že psi velmi špatně slyší...

Neumím si totiž jejich chování jinak vysvětlit.

V „našem lese“ potkávám poslední dobou docela často dvojici s pejskem.

Už je tma, les kolem je ztichlý a srnky si užívají svoje večerní potlachy...

Když tu náhle tento poklid rozbije jásavé a velmi hlasité zařvání za našimi zády „Tááák je šikovný, to je ono!! To je pašák!!!“

Já se příšerně leknu, telátko zvedne hlavičku s výrazem „Se zbláznili?“ - a jediný důvod celé této maškarády je ten, že kolem nás jejich pejsek v klidu prošel...

Je to směšné, je to zoufalé a přesně tam vidím nějaký cvičák s jejich oblíbenou mantrou „Musíte pořádně a nahlas chválit!“

Bože na nebi.

Ty lesní srnky se musejí každou noc hrůzou budit ze spaní...

Prosím – buďte v klidu a naslouchejte klidu kolem. Vnímejte ticho, užívejte si přírody kolem, soustřeďte se na svého psího parťáka a hlavně – PŘESTAŇTE HULÁKAT...

Nejste na tomhle světě sami.

A taky je hodně dobré vědět (a to se zas týká jiné skupinky psích majitelů), k čemu je obojek a k čemu je vodítko...

Obojek - a to se obecně málo ví (jo, ironie) - není módní doplněk barevně ladící ke kabelce nebo autu.

Psí obojek je čistě praktická záležitost, jejímž účelem je zabezpečení a manipulace s pejskem. Uzavřený kruh kolem psího krku, ke kterému se připevní vodítko nebo za který je možno pejska chytit.

A aby byl co nejvíce funkční, je důležitý materiál, ze kterého je vyroben, pevnost přezky a především – správné utažení!

Tedy nikoli barva, počet cvočků nebo barevných kamínků, popřípadě potisk „Vuitton“. Pro mě šokující praktické seznámení s tzv. „luxusními designovými“ obojky a vodítky mě naplnilo vskutku velkým veselím...

Ale jo, klidně mějte na pejskovi obojek pozlacený a osázený diamanty – jen vás velmi prosím, dávejte si pozor na dostatečné utažení. Protože obojek utažený tak, že by se do něj v pohodě vešel pejsek ještě jeden a zdůvodněný tím, „aby ho to hlavně netlačilo“, bude mít v terénu za následek velký problém váš, vašeho pejska i okolí – stačí jediné cuknutí dozadu a pejsek je volný ke skoku pod auto nebo na jiného psa. Zvlášť pohled na různé pitbuly a amstafy řvoucí a vzpínající se na tenoučkém oboječku, který je protažený na samou mez své pevnosti, mě při průchodu s pejskem kolem nich naplňuje ostražitostí a ječícími alarmy v hlavě, indikujícími nejvyšší stupeň bojového poplachu...

Tak - a pro vodítko platí to samé.

„Luxusní designové“ nesmysly, stejně jako flexivodítka jsou vám v terénu jen na dvě věci – k ničemu a ke zkomplikování všeho, co jen zkomplikovat lze. Proklouznutí mezi prsty, prasknutí „designové“ karabiny, povolení švu/prasknutí při silném cuknutí, zlomení prstu v jednom z mnoha kroužků nebo zářez flexilankem...

Všichni máme na výběr.

Pohybovat se v terénu jako ryba ve vodě, s klidem, užívat si krásy okolo s pohodovým pejskem po svém boku. Stav, kdy jdete spolu, ne jen vedle sebe...

Nebo se v terénu pohybovat v režimu uječeného rapla, s rozhozeným psím parťákem, který nejde s vámi, ale jen vedle vás. Stav, kdy nezvládáte ani sebe, natož dění okolo...

Potkávám během své práce i procházek s telátkem obě skupiny pejskařů.

Stejně tak je potkává každý z vás.

A každý z nás patří do jedné z těchto dvou skupin, pohybující se každý den terénem.

Přírodou, sídlištěm, ulicemi...

Svojí interakcí s terénem ovlivňujeme sebe, své pejsky i své lidskopsí okolí.

Nedělejme zbytečné chyby, neúčinkujme zbytečně v lidskopsí tragédii nebo komedii, snažme se v našem každodenním terénu chovat normálně, předvídavě, zodpovědně a aktivně.

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Městská panika

 

Jsou mezi námi psi, kteří mají opravdu zásadní problém pohybovat se v běžném civilizačním provozu – ať už vysloveně (velko)městském nebo jen takovém, kde jezdí auta, chodí více lidí, kde je hluk nebo jakákoli neobvyklá činnost.

Důvody k této psí panice bývají rozličné.

Špatná výchova, špatná socializace, neexistence psího „majáku“, trauma z nedávné či vzdálené minulosti...

A tím nejhorším, co majitel může udělat, je neudělat s tím nic...

Řada lidí sobě i svému okolí vsugeruje, že „holt se pejsek ve městě/provozu bojí a nedá se s tím nic dělat“. Následky si pak nese sám autor předmětného výroku, jeho pejsek žijící v permanentním stresu a lidské okolí majitele psího chudáka pouze lituje nebo se mu směje.

Ale, díky Bohu za ty dary, jsou mezi námi i tací, kteří se zachovají jinak.

Ať už je jejich motivací starost o pohodu svého pejska, jejich nechuť dále snášet procházkové horory nebo kombinace obojího – okamžik, kdy se rozhodnou hledat a najít pomoc, je vždy zlomový.

Víte – minipejsánek, pejsek ani obrpes nejsou od přírody bázliví a nejistí. Jsou především zvědaví, rádi objevují nové věci a ač jsou některá plemena velmi nedůvěřivá, nikdy nesmí být na prvním místě strach. Nedůvěra a ostražitost jsou zcela jiné kategorie než strach a bázlivé reakce...

A už to si mnoho lidí neuvědomuje.

Stejně jako skutečnost, že socializace neznamená pouze své štěně/pejska někam vzít.

Pokud vedle sebe nemá svoji hierarchickou osobnost, která umí předávat správné příkladové vzorce chování, je to zcela zbytečně strávený čas.

Něco vám teď připomenu...

Těžiště mé práce nespočívá v psaní článků, třebaže je poslední roky vydávám prakticky každý týden.

Středobodem mé práce a tím nejdůležitějším, jak vám mohu psí věci a váš společný život zlepšit, je moje osobní práce s vámi a vaším psím parťákem.

A právě proto vám i k tomuto článku přiložím jedno video z mé praxe. Jeden z mnoha příkladů toho, že pokud opravdu chcete, pomoc najdete. Jeden z praktických příkladů toho, jak moc stojí za to pomoc vyhledat – pro sebe i pro svého pejska.

A jak moc důležité je umět pomoci správně a efektivně...

Majitelka ročního pejska plemene shiba-inu měla přesně ten problém, který jsem popsal hned v úvodu tohoto článku.

Je to její první pejsek a kvůli své nezkušenosti i určitým chybám, kterých se během jejich společného života dopustila (plus poslechnutí některých nesmyslných „dobrých rad“ z okolí) se malý shiba dostal do extrémního stresu z městského prostředí. Vadila mu úzká místa, kanály a poklopy, sloupy, instalace na zastávkách MHD, pokud měl projít kolem kontejneru nebo popelnice (jak jsem postupně zjistil, ty měl spojené především s akustickými podněty), propadal naprosté panice... stejně razantně ho však dokázal rozhodit i obyčejný papírek na zemi...

Je tedy zcela pochopitelné, že společné procházky v domovské Praze se pro oba protagonisty tohoto příběhu staly časem děsu a všeho jiného, jen ne radostně a uvolněně prožitého společného času.

Jak mě našla, dozvíte se z úst mé klientky ve videu, stejně tak i důvod, proč si mě vybrala.

Jsem za to velmi rád.

Jsem také velmi rád, že jsme spolu natočili společné video, kde uvidíte a uslyšíte nejen její slova, ale také alespoň malou ukázku stavu, ve kterém za mnou přijeli a alespoň malou ukázku stavu, do kterého jsme se postupně dostávali.

Stavu, kdy se z malého vystresovaného psíka začal opět stávat Pan Pes.

On byl skutečně v příšerném stresu a panice z věcí, které jsou pro nás zcela běžné a věřte, že realita byla ještě daleko horší, než co jsem mohl natočit.

Sloupy...

Kanály...

Zastávky MHD...

Lidé za ním...

Papírky na zemi...

Kontejnery a popelnice...

Uvidíte ten pokrok, třebaže takto zprostředkovaně ještě málo ilustruje skutečnost.

Uvidíte ho procházet uzounkou uličkou mezi velkou starou parní lokomotivou, kovovým zábradlím se sloupky na straně jedné a zdí na straně druhé... z té lokomotivy, jak mi  vyprávěla moje klientka, prý na jejich výpravě do „Mikyny“ malý totálně zpanikařil už na několik desítek metrů daleko...  kolem kontejneru, popelnic, MHD zastávek, aut, tramvají, přes kovové i železobetonové kanalizační kryty, mezi lidmi...

Samozřejmě, že za tak krátký čas ještě není z městského provozu nadšený, to za tak krátkou dobu a vzhledem k intenzitě jeho stresových vzorců ani není možné. Ale už nepanikaří, nevzpírá se, jde v klidu a pomalu poznává, že ho nic z toho nezabije.

A ještě jeden bonus navíc.

„Kouká se mně do očí, to je hrozně super! I za mnou víc chodí...“

Přesně tak funguje moje navázání pejska na jeho člověka... a slýcháte to ve více zpětných vazbách...

Podívejte se na naše video se sympatickou usměvavou majitelkou malého shiba-inu, krásného psího kluka, který se svým človíčkem ladí i povahově.

Trochu prosté lidskopsí radosti a povzbuzení pro dnešní nenormální dobu.

A můj videočlánek, zveřejněný i v tomto případě výhradně jako motivace a názorná ukázka toho, že vážně nemusíte trápit sebe ani svoje pejsky a není vše pevně dané navždy...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

„Super pes“ pro začátečníka...?

 

Dnes si povíme a na jednom konkrétním případu z mé praxe názorně ukážeme, jak ošidná může být  věta „Tohle plemeno je super pes pro začátečníka!“

Zní tak svůdně a optimisticky, že?

A pokud tato věta přijde z úst třeba chovatele, co se pak asi může pokazit...

Pokazit se může úplně všechno.

Pokazit se může sám dotyčný pejsek a celý jeho život, pokazit se může nadšení, radost a vztah jeho majitele k němu.

Nejsou všechna plemena německý ovčák a nejsou správným přístupem k nim cvičáky, jak tak často mají lidé v hlavách nebo jak je jim sugerováno „odbornou veřejností“. Naopak – pouze velmi málo plemen je možné reálně „ovládat“ na principu výcvikových metod.

Velmi málo.

Dlouhodobým problémem laiků i „odborníků“ ovšem je, jak už jsem zmínil, snaha takto ovládat plemena všechna...

A tak se mnoho psích prvomajitelů (nebo i těch s pejskařskou minulostí, ovšem s jinými plemeny) dostane do stavu, kdy se jejich počáteční radost a nadšení nad novým psím kamarádem změní v nefalšovanou noční můru.

Psí samota doma...

Chování pejska k jiným pejskům...

Rozbušená srdce a děs v očích „ježíš, tam jde pes, co budeme dělat, to zase bude rodeo...“

Stejně tak i v psích dušičkách roste stres a nechápání, vždyť takhle by to vůbec nemělo být – kde je moje smečka, kde je můj maják?

Mnozí jste to už zažili sami – vy sami, vaši známí a kamarádi...

A nedej Bože, pokud se do rukou člověka, který chce jen mít skvělého psího parťáka, dostane pejsek exotičtějšího plemene nebo plemene, které se mu zvysoka vykašle na nějaké povely a příkazy.

Dostane se mu do rukou s doporučením „super psa“ pro začátečníka.

Novopečený psí majitel brzy zjistí, že realita je trochu jiná...

No – buďme upřímní, ona je úplně jiná.

Radost se mění ve zklamání, procházky v horor, představa krásného společného života v boj.

Co teď s tím?

Obvykle nastane kolečko cvičáků...

Nepomůže to, neb cvičáky neumí pracovat s plemeny, které se vymykají psu vzor „německý ovčák“.

Nastane kolečko individuálních cvičáků...

Ani to nepomůže.

Rozdíl mezi cvičáky a „individuálními“ cvičáky je v naprosté většině případů nulový, protože přístup je naprosto stejný – povely, poslušnost a nepochopení/nerespektování povahových specifik plemene i konkrétního jedince. To je bohužel realita, tolika mými klienty již za ty roky potvrzována a potvrzena...

Jsem ale strašně rád za každého „cvičitele“, jehož ego mu dovolí v případě nezvládnutí psího klienta na rovinu říci: „Já už jsem na  něj vyzkoušel úplně všechno, co na normálního psa funguje a tady už nevím, co s ním...“

Ano, tohle je opravdu daleko lepší varianta než snažit se pejska dál lámat něčím, co nikdy nemůže fungovat. Naprosto upřímně - jsem neskutečně šťastný, pokud si někdo, kdo třeba dobře zvládne cvičit německé ovčáky, dokáže včas vystavit stopku v případě, kdy je určitý pes/plemeno nad jeho síly.

Na druhé straně jsou bohužel i „odborníci“ (a netýká se to zdaleka jen cvičitelů, ale k mé nezměrné lítosti a zklamání i některých chovatelů!!), kteří jsou bez mrknutí oka a na základě vlastního přístupu schopni majitelům mnohdy jen několikakilogramového psíka doporučit elektrický obojek...

Že si to jen myslím?

Ale to víte, že ne.

Tohle je realita, kterou se dozvídám přímo od těch, kdo vyhledávají moji pomoc. Tedy ne z doslechu, ne stylem „jedna paní povídala“, ale z konkrétních zkušeností některých mých klientů.

„Superpes“ pro začátečníka neexistuje, pokud teď nemluvíme o plyšové hračce.

Jsou psí plemena, která jsou pro začátečníky vhodná, protože se jedná o plemena povahově primárně nedominantní a na člověka vázaná. Pejsky, kteří řadu chyb svému člověku odpustí a trpělivě si ho vychovají. Ale i ti potřebují, aby jejich majitel fungoval a komunikoval.

Pak jsou psí plemena pro začátečníka méně vhodná.

Ale také jsou psí plemena, která jsou pro začátečníka vysloveně nevhodná, ať už z hlediska povahových specifik, vysoké vrozené dominance nebo velikosti.

No a aby to nebylo málo složité, tak je i řada psích plemen, která na první pohled vypadají jako vysoce vhodná, protože jsou přece malí a roztomilí...

Není tomu tak.

Protože i ti „,malí a roztomilí“ mají svoji psí duši...

Svoji povahu, svoje vlohy a v některých případech i silnou nezávislost na člověku...

Protože tak byli vyšlechtěni, jsou to psi původně určeni ke konkrétním pracovním činnostem a tyto vlohy jim přes veškeré pozdější dělení na „pracovní“ a „výstavní“ linie zůstaly.

Vůbec to neznamená, že bychom z nich nemohli mít ty nejlepší psí parťáky a strávit spolu krásný společný život.

Jen je zapotřebí si svého psího kamaráda hledat nejen podle vzhledu, stylem „má ho soused/posílí moje ego/dotvoří image“ nebo na základě mnohdy těžce ujetého doporučení „tohle je super pes pro začátečníka“...

Může se stát, stane se.

Psí realita je ale neúprosná a pokud vás povaha nebo vzorce chování pejska zaskočí, je dobré nenechat je vyhnít a začít včas hledat pomoc.

Možná tu správnou pomoc nenajdete hned napoprvé, možná si budete muset projít slepými cestičkami, ale těm se pokud možno maximálně snažte vyhnout, protože každá z nich zanechá ve vašem pejskovi negativní stopu.

A jak už jsem mnohokrát řekl a napsal, pokud si ji zasloužíte, osud vám vždy tu správnou pomoc do cesty přihraje...

Mám rád skutečné příběhy ze života.

Proto vám teď všechno, co jsem napsal, chci ukázat a vysvětlit ještě jednou – prakticky.

Na jednom konkrétním příkladu mého individuálního výcvikového servisu z tohoto léta, prostřednictvím jednoho krásného tříapůlletého pejska u nás málo rozšířeného plemene norský lundehund. Pejska, který si tu konečně mohl říci „paráda, už to je tak, jak to být má...“

Prostřednictvím mých klientek, které vám samy řeknou o svých slepých cestičkách a které ode mne odjely opět spokojené a hierarchicky i emočně správně spolupracující se svým psím parťákem.

Protože o tom to všechno ve skutečnosti je;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Zkusme být shibou...

 

Zkusme si v mém dnešním článku a lidskopsím videu něco ukázat.

Něco, co se týká psího i našeho lidského světa.

Co opravdu funguje a co naopak jen devastuje duše a charaktery...

I mezi psy najdeme jedince, kteří jsou více „poslušní“ a více závislí na lidském rozhodnutí. Plemena hojně využívaná ve výcvikovém prostoru – německé ovčáky, belgičany...

Najdeme plemena primárně vázaná na člověka – zlaté retrívry, labradory, ovčáky...

A pak najdeme psy hrdé a nezávislé – pastevce, molosy, primitivní plemena...

Nebo třeba malou lištičku.

Plemeno shiba-inu.

Japonce, který je ve své psí duši pravý samuraj.

Hrdý a nezávislý.

Ochotný s vámi komunikovat, pokud se nebudete snažit ho ponižovat, drilovat nebo lámat.

Zvysoka pohrdající všemi pokusy jej podplatit nebo uplatit.

Odměna „za něco“?

Vezme si, ale bude vámi pohrdat...

Psího samuraje vycvičit? Použít na něj „kontrastní metodu“, udělat z něj nemyslícího robůtka?

Opět si vysloužíte jen pohrdání a signály psí dominance, těm vnímavějším sdělující, že takhle tedy rozhodně ne...

Vším tím si prošli i vše výše popsané poznali na vlastní kůži i majitelé krásného jedenáctiměsíčního shibího kluka z tohoto lidskopsího příběhu. Přijeli za mnou, aby se konečně naučili svému malému samurajovi rozumět, aby je vůbec vnímal a chtěl s nimi sám fungovat.

Prošli si slepými uličkami výcvikových táborů, pamlskování za odměnu nebo jako úplatek...

Pejsek je evidentně nebral, dominantně na ně i na jiné lidi naskakoval, tahal na vodítku a řešil jiné psí kolegy.

Když už byli bezradní, osud jim do cesty přihrál můj web a články, moji knížku (velmi hezky o ní ve videu mluví můj klient) a následně i moji osobní pomoc ve formě individuálního výcvikového servisu...

Mám moc rád lidi, kteří dokáží rozlišit, co funguje a co ne, co jsou věci důležité a nedůležité, lidi, kteří mají chuť objevit něco jiného a lepšího pro sebe i své pejsky.

Lidi, kteří neupřednostňují své ego, neřeší hlouposti a nedělá jim problém naučit se něco nového – lidi, kteří se primárně nezabývají jen sami sebou, ale kteří vnímají i související skutečnosti.

Takovými byli i tito moji klienti a právě proto po absolvování mého individuálu odjeli další spokojení klienti a další pejsek, kterému se zásadně změnil jeho psí život k lepšímu. Protože často lidem říkám: „Pejskovi nestačí ke štěstí lidská láska, životně nutně potřebuje mít vedle sebe lidskou osobnost, schopnou a ochotnou s ním správně po psím komunikovat.“

Ve videu se opět budete moci podívat na krásného pejska, poslechnout si zhodnocení z úst jeho spokojených majitelů a společně s námi zažít pár malých lidskokočkopsích dobrodružství...

A ještě něco.

  • Poučme se a zkusme i my být shibou...
  • Nenechejme se uplácet a podplácet, abychom něco (ne)dělali.
  • Zůstaňme sami sebou, zachovejme si svoji osobní hrdost a charakter, nenechejme se (sebou) „cvičit“, nenechejme se lámat a zlomit.
  • Komunikujme adekvátním způsobem s těmi, kdo komunikují s námi, nenechejme se ponižovat a jen tupě neposlouchejme.
  • Přemýšlejme a správně vyhodnocujme (ne)smysly, rozlišujme (ne)autority.

Náš život i pocit z nás samých pak totiž bude daleko lepší...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

„Separační úzkost“? Do klece! Už s tím konečně přestaňte – velmi vás prosím...

 

V dnešním videu vám chceme spolu s mými lidskopsími klienty názorně ukázat, jaký je rozdíl mezi dnes tolik rozšířenou nabídkou týrání a skutečnou pomocí.

Rozdíl mezi bludem a realitou.

Rozdíl mezi psími majiteli, kteří přemýšlí a (v tomto konkrétním případě) ke své psí přítelkyni mají vztah a těmi, kteří bez sebemenších výčitek svědomí své psí kamarády zavřou do klecí, protože jim to „poradili na cvičáku“...

Představte si, že stejně jako partnerský pár z tohoto příběhu si pořídíte fenečku křížence československého vlčáka a sibiřského husky. Krásnou psí holku s krásnýma modrýma očima...

Jenže ta krásná psí holka není v pohodě.

Ne proto, že by ji její lidé neměli rádi.

Ale proto, že stejně jako v tolika podobných případech, i jí schází ta psí složka spokojeného života. Ta část, která nesestává jen z pravidelného krmení, pohlazení, procházek a lidské lásky.

Ta část, kterou nazývám „psychické psí potřeby“ a která je pro každého pejska životně důležitá.

A jedním z projevů, kterými krásná psí holka křičí svou frustraci do světa, je ona slavná „separační úzkost“...

Žije se svými majiteli v obyčejném panelákovém bytě a standardní dveře pro její velké zuby nejsou příliš odolným materiálem. A v době své samoty ničí a devastuje a její majitel s obavami čeká, kdy ho při návratu domů bude čekat jen velká díra do vstupních dveří.

Hledá pomoc – internet, cvičáky...

Internet?

„Pořiďte difuzér...“

Cvičáky a pro jistotu hned dva?

„Pořiďte klec...“

Člověk by fakt řval.

V půlroce věku fenky se tedy na „doporučení odborníků“ v jejím životě objeví klec...

Její obrovské životní štěstí je, že její majitelé, jakkoli v té době nezkušení, jsou přeci jen lidé inteligentní a když jim něco nepřijde správné, začnou o tom přemýšlet.

Když jim ta krásná a úžasná chytrá psí holka kus mříže serve, řeknou si, že tudy cesta opravdu nevede a nenechají to přece dojít tak daleko, aby si ještě sama ublížila...

A pak, jako už v tolika jiných případech, opět zasáhne osud. Jak jsem už tolikrát napsal – pokud skutečně potřebujete a zasloužíte si pomoc, osud vám ji vždycky hodí do cesty.

Tentokrát v podobě sestry majitele fenečky, která mě podle jeho vlastních slov čas od času potkává s mými klienty a od dalších lidí prý na mě slyšela pozitivní reference.

A její bratr spolu se svojí partnerkou mne tedy v době, kdy krásné psí holce s modrýma očima už bylo 15 měsíců a problémy se stále zhoršovaly, zkontaktoval. Domluvili jsme se a oba u mne absolvovali můj individuální výcvikový servis...

Spoustu věcí jsme si vysvětlili.

Třeba to, že „separační úzkost“ není problém samotný, ale teprve důsledek problému zcela jiného...

Přiznání i dalších důsledků nenaplněného psího života – nenapojení na své majitele, problémy s přijímáním potravy...

Takže jsme se do toho pustili.

A jaké nastaly změny i po těch několika málo dnech?

Velké změny.

Při ponechání fenečky doma o samotě klid a pohoda, po návratu nic zničeného.

Navázání fenky na svoje majitele, její celkové velké zklidnění a soustředění – to vše jak doma, tak i venku.

Rapidní zlepšení přijímání potravy.

A ještě jeden velký a velmi důležitý bonus navíc...

Bonus týkající se jejích majitelů – i to uslyšíte přímo jejich slovy ve videu.

„I my se takhle cítíme daleko klidnější, protože jsme se snažili vytlačit věci jako je dělat věci narychlo, stres...“

„Je to hlavně i škola pro mě, cítím se klidnější a i ty procházky jsou pro mě teď mnohem větší relax...“

Ano.

Spolu s krásnou modrookou psí holkou jsme změnili i její človíčky...:)

O všem, o čem tento článek je, se můžete na vlastní oči a uši přesvědčit v přiloženém videu. Moji klienti si přáli nemít zveřejněné tváře (ano, občas to tak prostě bývá) a já jejich přání respektoval.

Co říci na závěr?

„Separační úzkost“? Do klece! Už s tím konečně přestaňte – velmi vás prosím...

Snad i tento lidskopsí příběh (zdaleka ne první v mé praxi, zdaleka ne první zde dokumentovaný a odkazuji také na svoje články Odstranění „separační úzkosti“ v praxi, Pravda o tzv. „separační úzkosti“ nebo Láska zavřená v kleci) pomůže dalším z vás pochopit, jaký je rozdíl mezi příčinou a důsledkem problému, jak nesmyslné a týrající postupy jsou vám mnohými „odborníky“ a „experty“ doporučovány a v neposlední řadě i to, jak už z principu přístupu takové rady podobný problém nikdy nevyřeší ani vyřešit nemohou.

Bohužel, stačí se podívat kolem sebe, na sociální sítě nebo do domovů svých známých, kamarádů a příbuzných.

Zjištění, kolik psích majitelů vidí řešení „psího problému“ v nesmyslném a dnes tolik módním a doporučovaném zavření svého psího parťáka do klece...

Co všechno si z tohoto článku a videa vezmete ti, jichž se to na libovolné straně barikády týká, je už jen na vás samotných.

Přeji hezké pokoukání na jednu krásnou a dnes již spokojenou modrookou psí holku;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Pastevec je parťák, ne kamerový systém

 

Dnešní video vám chci ukázat z více důvodů, tím hlavním ale je ilustrace změny pohledu jednoho psího prvomajitele na jeho středoasijského pasteveckého psa.

Přerod z vnímání „pes jako kamerový systém“ a „věc“ do režimu „parťák“...

Řada lidí si pořídí pastevecké plemeno opravdu jen jako hlídače a stejně, jak to popisuje můj klient ve videu, mají představu, že „pejska zapojí do zásuvky a on funguje“. Pokud tento přístup včas nezmění, pak jejich pejsek prožije život ve stresu a psychické izolaci, nenaplněný a nešťastný. Řada z vás ze svého okolí podobný případ zná - nemusím jeho symptomy dál popisovat.

Součástí mé práce s pejsky a jejich lidmi je podobně smýšlejícím psím majitelům (u některých navíc nejde ani tak o jejich vlastní přesvědčení jako o představu vnucenou jim okolím, že přesně tak by pes měl fungovat) jejich náhled na vlastnictví psa změnit. Ukázat jim skutečnou podstatu a osobnost jejich psího svěřence, otevřít jim oči a srdce. U některých stačí málo, u jiných je zapotřebí více času a hodně trpělivosti a přesvědčovacího umění.

Můj dnešní klient, který se za mnou se svým pětiafousměsíčním štěnětem bezpapírového středoasiata přijel učit, byl naštěstí ze skupiny těch, kteří někde v sobě to dobré mají a jen potřebují správně nastartovat. I tentokrát se zdařilo a během čtyř dnů našeho individuálního výcvikového servisu a mé práce pán s radostí poznal, jak úžasného parťáka vedle sebe má...

Ostatně on sám vám to vlastními slovy ve videu poví dostatečně srozumitelně - od popisu svého prvotního pohledu na pastevce jako pracovní nástroj k novému vnímání jeho krásné psí duše, pohledu psích očí, pochopení psích emocí a potřeby s ním komunikovat...

Ano, i to patří k mé práci.

Změnit člověka, otevřít ho psímu světu, dát mu možnost nezůstat zavřený v tunelu chápání psích bytostí jako něčeho, co slouží jen k ovládání příkazy a povely.

A v případě, kdy jde o některé z pasteveckých plemen, vysvětlit a prakticky ukázat, jak velký rozdíl je mezi psem plemene vyšlechtěného k poslušnosti a plemene samostatně uvažujícího, jednajícího a dostatečně disponovaného k tomu, udělat trhací kalendář z člověka, který mu bude ubližovat.

Protože přesně takový psí pastevec je.

Od doby, kdy jsme spolu s mým klientem náš individuální výcvikový servis absolvovali, mi už párkrát zavolal. Je spokojený on i jeho psí parťák a jak mi naposled řekl - „každá naše procházka je lepší a lepší...“

Mám z nich radost, oba mají svůj společný čas ještě před sebou a všechna dobrodružství je teprve čekají.

Ale v tomto případě už nejsou vedle sebe - jsou spolu, člověk a jeho psí parťák...

(P.S. Na samém začátku videa jsem si opět neodpustil malou ukázku toho, jak jednoduše vznikají „speciální zvukové efekty“ do hollywoodských trháků;))

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

„Nenechte je ve štychu...“

 

Nadpisem tohoto článku jsem ocitoval slova mé klientky - jedné ze dvou, které za mnou přijely se svými pyrenejskými horskými pejsky. Třiapůl a jedenapůl roku, oba kluci.

Trochu jsem jim oběma, matce i dceři, otevřel skutečný svět pastevců. Obě byly skvělé, stejně jako jejich psí parťáci a obě se v jeden okamžik úplně „rozsvítily“...

Pyrenejský horský pes skutečně není lední medvídek a plyšáček na hraní, ani okrasa na zahradu. Potřebuje strašně moc komunikace, potřebuje svého člověka, potřebuje objevovat svět. Potřebuje svůj psychický prostor, porozumění a neomezenou lásku.

Potřebuje svého člověka...

Oba mí psí klienti už byli ve stavu, kdy se nesnesli na jednom prostoru - docházelo ke vzájemnému napadání až do krve. Přitom se ale nejednalo o prvoplánové hierarchické vypořádávání, skutečným spouštěčem konfliktů byl stres, který se projevoval především na starším z obou psů. A protože mladší není žádné ořezávátko, nenechal si nic líbit...

V jednom okamžiku největší kamarádi, ale jak došlo k určitým situacím, velký po malém vystartoval. Poháněl ho stres, protože mu chybělo vše to, co jsem o pár vět dříve vyjmenoval. Nechyběla mu láska jeho rodiny, chyběla mu „psí láska“ - láska podepřená hierarchií a správnou komunikací.

Mladší z obou dam mě nejprve zkontaktovala s žádostí o pomoc (už se obě chystaly pejsky od sebe důsledně fyzicky oddělovat), pak přijely na konzultaci a když jsem jim vysvětlil a ukázal pár věcí, domluvili jsme se na plnokrevném individuálním výcvikovém servisu.

A až se podíváte na úplně poslední záběr z přiloženého videa, uvidíte to, co jim vehnalo slzy do očí - že jsou schopni jejich pyrenejci takto šlapat vedle sebe. Tělo na tělo, kožich na kožich...

Obě moje klientky se musely do svých nových rolí zakousnout se vší vervou a zvládly to dobře, nejen psychicky, ale i fyzicky. Pyrenejský horský pes váží v dospělosti kolem 60-70kg, má sílu, kterou neváhá použít a dokud nefunguje na psychiku, je zapotřebí ho prostě udržet také silou. Což není zvláště pro subtilní ženy nic jednoduchého a je třeba to mít na paměti, protože jak říkám každému - váš pes, jakkoli velký a silný, vás ani v zátěžové situaci nesmí přetáhnout!

Vysvětlili jsme si spoustu věcí.

A jak sami ve videu uvidíte, trochu jsem zas převrátil a urovnal životy lidí i jejich pejsků...

Pokud máte svého psího parťáka jen na zahradě nebo pokud zná jen stále stejnou trasu kolem baráku, zákonitě přijde okamžik, kdy na to doplatíte.

Pokud váš pastevec ve vás nemá oporu, nekomunikujete s ním po psím a nejste opravdu spolu, doplatíte na to vždy oba.

Postupně se ocitáte pod tlakem.

Pod tlakem okolí, které vám „dobře radí“, že máte použít násilí. Pod tlakem rodiny. Pod tlakem své vlastní osobnosti, kdy vnímáte pocit selhání a beznaděje. Pod tlakem svého vlastního pejska, kterého trápí jeho stres, nepochopení „páníčka“ a absence sociální komunikace.

Radost z pořízení impozantního úžasného pyreneje se změní v oboustranné každodenní trápení a zklamání...

A když přijde úleva z pomoci a nastoupení správné cesty, přijde v tom dobrém případě i sebereflexe.

„Nenechte je ve štychu...“

Paní vám to řekla velmi hezky.

Nenechte prosím svoje pyreneje, pastevce a pejsky obecně ve štychu.

Není hanba přiznat, že jsem něco zvoral.

Hanba je nechat svoje pejsky dál trápit, i když vím, že existuje pomoc.

Proto si i těchto svých klientek vážím za to, že udělaly všechno pro to, aby se za mnou se svými krásnými pyrenejskými parťáky co nejrychleji dostaly – dřív, než by mohlo být už pozdě.

A protože jsme stále v kontaktu, vím, že den po dni dělají další pokroky a postupně napravují vše, co bylo konáno špatně.

U mne jsme položili základy, přerovnali pár lidských i psích osobností a můj Gardýsek si na dva večery užil blízkou přítomnost svých pyrenejských kolegů. Ve videu uvidíte aspoň fotku, skutečnost se musela zažít...

Prosím.

Nenechte své pejsky ve štychu.

Nikdy a nikdo.

Děkuji.

P.S. Zvuk ve zpomalených videosekvencích jsem nechal záměrně. Přišel mi takový zvláštní až mystický...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Hačikó - Tour de Liberec: Cesta k poslední záchraně...

 

Moje dlouholetá práce s pejsky a jejich lidmi není jen tím, co je vidět na povrchu. Obnáší velkou zodpovědnost nejen vůči psím bytostem, ale i těm lidským. Nesmíte je zklamat a vždy jim musíte pomoci. Protože mnozí z nich si v minulosti vyšlapali slepé cesty, které buď nikam nevedly nebo jejich problémy ještě více upevnily a zkomplikovaly. A tyto lidskopsí dvojice pak přijedou a vnímají mne často jako tu poslední záchranu - pomoc a vyřešení jejich lidskopsího trápení.

Ta zodpovědnost je obrovská, ale když na konci své práce před sebou máte šťastného klienta a jeho spokojeného pejska, je to alespoň pro mne ta největší odměna, radost a satisfakce...

Akita-inu je jedno z japonských psích plemen, které ve své domovině požívá všeobecnou úctu a respekt. A od roku 1931, kdy bylo vyhlášeno za japonské kulturní bohatství a japonský národní poklad, se na tom v zemi jeho původu nezměnilo vůbec nic.

Jak jsem už ale několikrát zmínil v souvislosti i s jinými psy, některá psí plemena by měla zůstat výhradně v zemi svého vzniku a neměla by se dostávat tam, kde v nich vidí jen „univerzálního psa“. Bez respektování plemenných charakteristik a především bez respektování jejich specifické povahy.

Protože zkazit akitu je velmi jednoduché, nejde o ojedinělé případy a pokud prvomajitelé tohoto plemene dostávají zcestné rady a jsou jim doporučovány zcestné postupy, pak nastupuje právě ono zoufalství a navždy ztracený čas, strávený putováním po slepých cestách a cestičkách...

Dvojice, která u mne absolvovala tento individuální výcvikový servis, za mnou přijela s několika zásadními problémy.

Prvním z nich byl totální stres patnáctiměsíčního pejska plemene akita-inu v městském nebo obecně hlučném prostředí. Okolní provozní rámus, spousta lidí - to vše jej už na počátku takového zážitku vždy dovedlo do stavu, kdy se pejsek roztřásl a každou chvíli udělal potřebu v průjmové konzistenci...

Problém nebyl v tom, že by pán se svým akiťáčkem do podobného prostředí nechodil. Chodil, ale jak už jsem také vícekrát zmínil - „socializace“ nespočívá v tom, že pejska jen někam vezmete. Skutečná a funkční socializace toho vyžaduje daleko víc.

Druhým velkým problémem pak byla skutečnost, že majitel tohoto pejska nevěděl, jak s ním vlastně komunikovat. Jak řešit otázky hierarchie, jak prosadit svoji vůli během kontaktu s jinými pejsky, jak řešit problém s dalším člověkem ve společném prostoru, jak přesunout pozornost svého psího parťáka z fenek na sebe samého.

Než se ke mně spolu dostali, oba si prošli zkušeností slepých cest.

Dobrůtky, odměny, podplácení a uplácení, povelová poslušnost.

Ve videu uslyšíte, jak majitel pejska téměř slovo od slova zopakuje to, co jsem mu den předtím řekl o přirozeném přírodním nefungování přístupu „udělej to/ty jsi to udělal dobře - tak na, tady máš dobrůtku“. Však jsem přesně tohle říkal už tolika z vás, kdo jste u mne byli a je dobře, že mu to zůstalo v paměti.

Akita (a nejen ona) si tu dobrůtku vezme, ale v jejím vidění jste někde na dně sociálního žebříčku. A když má problém, ví, že ve vás oporu a vzor nenajde...

Akita-inu není „povelový pes“.

Podobné věci si více/méně úspěšně zkoušejte na německých ovčácích.

Akita (a nejen ona) je příliš hrdá, samostatná, dominantní a inteligentní na to, aby s vámi fungovala na bázi povelů a příkazů. A když bude ve stresu nebo bude potřebovat vaši pomoc, žádným povelem ani příkazem to nevyřešíte.

V našem půlhodinovém videu toho uvidíte hodně všichni, kdo se umíte dívat a chcete vnímat.

Nejen majitelé akit.

Uvidíte akitu, která se zcela zbavila svého stresu z městského prostředí a namísto nejistoty nastoupila ta správná a čistá psí zvědavost. Radost z toho, že smečka je spolu a typická akití hrdost - „já jsem akita a kdo je víc...“

Ale samozřejmě - nic z toho nespadlo z nebe a nepřišlo samo od sebe.

Hned první den jsem si vzal akitku do ruky i hlavy a prošli jsme spolu s jejím majitelem nejfrekventovanější městské lokality.

Auta, lidi, hlučný provoz - tramvaje, autobusy, terminál městské hromadné dopravy...

Pracoval jsem s ní velice soustředěně, jako vždy těmi pro lidi neviditelnými, ale pejsky vnímanými procesy a komunikací na pozadí, svým požehnáním a darem od Boha.

I tento pejsek mi krásně rozuměl, krásně si srovnal psychiku a mému klientu se rozjela pusa od ucha k uchu.

Druhý den jsme městské prostředí zcela vynechali a pokračovalo další učení pejska i jeho majitele pro celý zbytek jejich společného života.

Třetí den a naši psí maturitu „Hačikó - Tour de Liberec“ máte zdokumentováno ve videu...

Akitka celou trasu absolvovala s hrdě neseným ocáskem, psí zvědavostí a s totální absencí stresových ventilů.

Ano - žádný průjem.

Vůbec žádný.

A navečer si celé město, dvaapůl hodiny, znovu zopakovala již jen ve společnosti svého pyšného majitele...

Sám vám ve videu poví, jaké to bylo.

Poslední záchrana.

„Jel jsem sem jako k poslední záchraně, která by mi mohla pomoct. A jsem úplně nadšenej, opravdu že jo.“

Můj klient o tom, jak to na něj celé zapůsobilo, mluví ve videu několikrát...

Akita-inu. Japonský originál, ne americký derivát.

Važte si tohoto nádherného psího plemene...

A jak ve videu říkám - nesnažte se z akity nikdy dělat něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Charakter akity neznásilníte, jen jej zničíte.

Pokud k tomuto plemeni máte skutečný a ne jen proklamovaný vztah, pak je prosím berte takové, jaké je a jak bylo vyšlechtěno.

Akita-inu je japonský samuraj.

Hrdý a zásadový, ale pokud bude mít dobrý důvod, setne vám krk...

Věrný?

Hačikó-legenda (o které také ve videu mluvím) tomuto plemeni značně zkomplikovala život. Jdete s akitou a každou chvíli slyšíte ono zprofanované „Hačikó“.

Ne každá akita je Hačikó a u každé akity, stejně jako u každého jiného psího parťáka, si její věrnost musíte zasloužit a získat.

Není samozřejmá, nepřijde sama od sebe, lehce ji můžete ztratit a jsou akity, které od svých lidí utíkají pryč.

Ne každá akita je automaticky Hačikó, stejně jako každý pyrenej není Bella.

A aniž bych chtěl snižovat legendární odkaz akity jménem Hačikó - i mnoho dalších věrných psích bytostí, plemen čistokrevných i kříženců, roky čekalo a čeká na návrat svého člověka či střežilo jeho hrob...

Hledejte v psích bytostech lásku, sílu, odvahu a věrnost.

Pokud si tyto atributy zasloužíte, protože respektujete i psí duši a máte v sobě základní životní pokoru, dostane se vám měrou vrchovatou.

A pokud pak potřebujete pomoc, dostane se vám jí, protože vám ji osud vždy přihraje do cesty.

Tak jako majiteli patnáctiměsíční akity v tomto videu, které jsme natočili v poslední den našeho individuálního výcvikového servisu...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

 

Pidižvíci

 

Jsou tu s námi.

Ti nejmenší pejsci - jorkové, bieweři, čivavy, toyové, různí kříženci malých a miniaturních plemen. Malí vzrůstem, ale se stejně chrabrou psí duší, jakou mají jejich větší psí kolegové.

Říkám jim „pidižvíci“ a říkám jim tak s něžností a obdivem, není v tom ani sebemenší kousek pejorativního nádechu. Ani nevím, kdy mě to slovo poprvé při pohledu na jednoho z nich napadlo, už je to pěkných pár let...

Pidižvíci;)

A můj dnešní článek a video nejen pro majitele těchto plemen, ale i pro všechny ostatní, protože se venku běžně setkáváte a je dobré si některé věci dnes a denně uvědomovat...

Jdeme na to.

Malí pejskové velmi často svádí své majitele k tomu, že jsou tak malí, že vlastně ani není zapotřebí je nějak vychovávat. Že jsou neškodní a když už se náhodou do někoho zakousnou, nestojí to za řeč.

Není tomu tak.

Je dobré si uvědomit, že třebaže jsou vzrůstem malí, stále se jedná o psy. A velká řada z nich má ve svých genech třeba teriéra, což geneticky znamená vrozenou ostrost a dominanci. A právě tyto rysy povahy mnozí z vás možná nevnímáte, ale velmi dobře je vnímají jiní psi...

Co z toho plyne?

Velký pes nebude řešit, že malý teriér vysílající k němu jasné signály dominance nebo asociálního chování je fakt malinký a mohl by mu svojí kontaktní odpovědí ublížit. Prostě mu půjde odpovědět a pokud malý psí kaskadér včas svoji výzvu nestáhne nebo nepřestane s asociálními projevy, pak s velkou pravděpodobností s ním jeho majitel odkráčí rovnou na veterinu.

Zlý velký pes kontra malý roztomilý mazlíček?

Vůbec ne.

Pes jiného psa neposuzuje primárně podle tělesné výšky a mohutnosti, ale podle jeho osobnosti. A pokud ten opravdu malý má tu smůlu, že jeho majitel pohrdl socializací, výchovou a hierarchickým vedením, pak je jen otázkou času, kdy se něco nepěkného přihodí. A znovu zopakuji - na vině v tom případě není „velký zlý pes“, ale jen a jen vy sami, protože vaše nezvládnutá psí miniaturka se z hlediska psího chová zcela nepřiměřeně.

Háček je v tom, že fyzicky větší psí jedinec toho také fyzicky více vydrží.

Ti opravdu malí mají křehké tělíčko, křehké končetiny a jedno jediné silné zakousnutí může přivodit těžké zranění nebo i ukončit jejich život. Zákus může být i tam, kam ho pes původně vůbec nezamýšlel...

A jelikož tolik z vás tomu aktivně napomáhá nejen svojí zásadně špatnou výchovou a přístupem, navíc s mně zcela nepochopitelnou úchylkou strkat svého miláčka na flexivodítku každému kolemjdoucímu člověku s pejskem doslova pod čumák, v reálu to čas od času skutečně dobře neskončí.

Dám vám všem jednu dobrou radu.

Zkuste svého vzrůstem malinkého psího parťáka vnímat jako fyzicky několikrát většího.

Uvidíte, kolik nebezpečných zlozvyků vám to odbourá.

  • Přestanete ho vidět jako roztomilou chlupatou hračku a podvědomě v něm potlačovat jeho skutečnou psí podstatu.
  • Přestanete dělat „ťuťuťu“ tam, kde má nastoupit přirozená hierarchická komunikace.
  • Přestanete ho neustále brát do náruče, jakmile v dálce uvidíte jiného psa.
  • Přestanete ho zvedat a mechanicky přemisťovat jinam, když totéž v pohodě zvládne on sám.

Začnete v něm konečně vidět bytost, kterou skutečně je, namísto bytosti, kterou jste si vytvořili ve své hlavě. Bytosti, kterou jste nenaučili chovat se v přítomnosti jiných příslušníků vlastního druhu jinak než neuroticky, kdy vaše procházky jsou doprovázené neustálým hysterickým štěkáním a vzpínáním se na vodítku.

Procházky, které váš minipejsek absolvuje ve stresu a nepohodě, na které vy sami reagujete jen shovívavým úsměvem, popřípadě zvednutím pejska do náruče, aby se mu nic nestalo...

Zkuste svého vzrůstem malinkého psího parťáka jednoduše vnímat jako fyzicky několikrát většího. Je to prosté a věřte mi, že velmi účinné. A věřte mi, že i on sám to velmi dobře vycítí a pokud zároveň přestanete dělat výše vyjmenované činnosti, kterými jen tvrdě srážíte jeho vlastní sebedůvěru a klid, budete najednou i ty procházky zvládat v daleko větším klidu.

Když budete vidět vedle sebe ne malinkého psíka, ale slušně urostlého psího chasníka, přestanete mu trhat hlavu při každé korekci vodítkem. Naučíte se mít ve své ruce konečně cit a necháte ho chodit po všech čtyřech tlapkách. Ne pouze po dvou zadních a s přední částí těla ve vzduchu...

Protože přesně proto i ta velikostně nejmenší psí stvoření ty čtyři tlapky od narození mají. Aby všechny čtyři tlapky používali k chůzi nebo běhu...

Uvědomte si prosím i to, že vzhledem ke své malé velikosti se násobně zvětšuje možnost, že jim tlapka zapadne do nějaké škvíry nebo jim ji něco skřípne. Výtahy, chodbové dveře - myslíte na to?

Pejsci uškrcení na vodítku v okamžiku, kdy vy sami jste už ve výtahu, váš pejsek ještě ne a najednou jsou zavřené dveře a výtah se rozjíždí, rozhodně nepatří mezi tzv. urban legends. Před lety se to stalo i jedné mojí známé a jen díky své duchapřítomnosti stačila zastavit výtah ve chvíli, kdy její pejsek už visel ve vzduchu...

Myslete na to.

Myslete na podobné případy a vyhoďte konečně ta zatraceně pitomá flexivodítka, se kterými nemáte žádnou šanci opravdu rychle zareagovat. Vždyť to vidím dnes a denně, když se jejich majitelé snaží jen o tak jednoduchý úkon, jakým je rychlé zkrácení a přitáhnutí pejska k sobě - zoufalství nejvyšší. Kupte si klasické pevné vodítko a naučte se s ním pracovat, vyhnete se tak všem problémům, které denně řešíte a nevyřešíte s nesmyslem zvaným „flexivodítko“...

Jedna důležitá věc, týkající se nejen vás, ale i majitelů větších/velkých/hodně velkých psích plemen.

Uvědomte si, jak křehká fyzická konstituce malých a velmi malých pejsků reálně je.

Stačí, když si ve vší počestnosti a pohodě váš minipejsek bude hrát s několik desítek kilo vážícím jiným psem.

A dojde k tomu, že naprosto neúmyslně, v rámci hry a fyzického kontaktu ten velký šlápne vašemu malému na končetinu. Nebo mu plnou vahou šlápne na páteř. Prošlápne břišní dutinu.

Čivavu budete křísit, už když vám spadne ze schodu na hlavičku (reálný zážitek) a pokud dojde k něčemu z výše uvedenému, může to opravdu skončit fatálně.

Prosím nebojte a nestyďte se v podobné situaci včas říci, že do téhle hry svého malého psíka nepustíte. Riziko zde je opravdu velké, je dané křehkostí a váhovým nepoměrem a stejně tak by to měla akceptovat i druhá strana, tedy majitel/ka druhého pejska. Opět jsem za svůj psí život potkal nemálo těch, kteří podobné události nepředešli a pak jen nenáviděli všechny velké psy a obcházeli je s tím svým v náručí a s děsem v očích...

A ano, právě proto všechny malé nevychované a „zuřivě útočící“ psí kaskadéry (stejně tak i jejich majitele) za naši smečku řeším v zájmu jejich zdraví výhradně já, nikoli moje telátko. Telátko je klidné a nad věcí, i když mu psí kaskadéři skáčou do kožichu, nicméně stejně jako mně i jemu může jednou dojít trpělivost...

Pidižvíci.

Pusťte si video pod tímto článkem, poslouchejte a dívejte se...

Pidižvíci.

Plnohodnotní a plnokrevní pejsci s psí duší a psí psychikou, skvělí parťáci do života pro všechny, kteří z nejrůznějších důvodů větší plemeno nechtějí nebo nemůžou mít.

Neničte jim jejich psí podstatu.

Berte je jako každého jiného psa, protože jím jsou. A úplně stejně potřebují správný psí přístup, svůj „maják“, svoji smečku. Pokud je nemají, strádají stejně jako jejich větší kolegové.

A pokud si nejste jisti, zda to zvládnete, zda tomu správně rozumíte a zda svého „pidižvíka“ dobře vychováváte - pak stejně jako paní ve videu jednoduše i se svým psím parťákem přijeďte.

Když jsme se s mojí klientkou a jejím úžasným psím frajerem úplně na konci našeho individuálního výcvikového servisu loučili, podívala se mi do očí a řekla: „Jsem moc spokojená a šťastná...“

A tohle za to přece stojí, co říkáte?

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Ulice, silnice, křižovatky...

 

K napsání dnešního článku mě přiměla tragická událost z nedávné doby (listopad 2019), kdy během přecházení dopravní komunikace přišla o život žena a jeden z jejích dvou na vodítku vedených psů. Podle veřejně dostupných informací se údajně jednalo o zkušenou profesionální kynoložku zvyklou se pohybovat se svými psy ve veřejném prostředí, o to je tento případ smutnější. Je mi obou obětí smrtelné nehody nesmírně líto a následující řádky prosím berte jako apel na vás všechny, ať se vám samotným nebo vašemu psímu kamarádovi nestane něco podobného.

Můj článek berte vážně vy, kteří se považujete za zkušené, typu „mně se nic podobného stát nemůže“, i vy, kteří máte svého pejska (pejsky) teprve krátce nebo jste po dlouhou dobu byli zvyklí mít na vodítku jen jednoho...

Na první pohled se přechod veřejné komunikace (ulice, silnice, křižovatka, ale i polní cesta) s pejskem zdá jako naprosto triviální záležitost a při zachování několika základních pravidel jí také je. Nicméně už na pohled druhý je zároveň situací, ve které se během sekundy mohou radikálně změnit poměry a poklid se může velmi rychle zvrhnout ve vysoce nebezpečný stav.

Osobně přecházím se svým pejskem (a několik let jsem tak chodil i se dvěma) jednu dosti frekventovanou ulici blízko svého bydliště již přes dvacet let, minimálně dvakrát denně. Osobní auta, náklaďáky, kamiony, autobusy. Stejně tak velmi často přecházím jiné městské dopravní tepny v rámci výcviku svých lidskopsích klientů také s pejsky cizími, tam už potkáváme i tramvaje, občas je protáhnu našimi nejfrekventovanější městskými dopravními uzly...

Chci tím říci, že s výše zmíněnou činností mám celkem bohaté zkušenosti v konfiguraci s jedním i více psy po boku, se psy nejrůznějších plemen, velikostí i temperamentu. A velmi často se psy, kteří svůj dosavadní život prožili na vesnici, proto je pro ně městské prostředí zcela novou a často zprvu traumatizující zkušeností.

A protože se už z principu své práce (můžete to klidně nazvat profesní deformací) dívám na každého člověka s pejskem, vídám občas hrůzostrašné výjevy. Mezi nimi i takové, z nichž mám reálnou představu o tom, co dle mého čistě subjektivního názoru s velkou pravděpodobností stálo za již zmíněnou tragédií, která mě přiměla k napsání těchto řádků...

Viděl jsem toho už opravdu hodně, vídám to často a proto si teď pojďme pár konkrétních situací popsat.

Ti největší hazardéři se životem svého pejska (pejsků), životem svým i životy řidičů, kteří se ocitnou ve špatnou dobu na špatném místě, dorazí na kraj ulice v nepřehlédnutelném spěchu. Stejně naspídovaný je i jejich pes (psi), svým pouze letmo se rozhlédnuvším majitelem vybídnutí k urychlenému přeběhnutí dopravní komunikace. Vyšší level této hry pak zahrnuje psy bez vodítka, navolno, kteří se do ulice rozeběhnou již na základě vlastní úvahy.

Už je to hodně let, kdy jsem takto například potkával majitele irského setra, velké frajery, kteří svoji fenku přece nemusí mít na vodítku, neb je poslechne na slovo. Na roce ji srazilo auto...

Potkávám pejskaře, jejichž pes se zmítá na vodítku už když se blíží k dopravní komunikaci. V panice, vyděšený - nebo naopak plný energie a nedočkavý, aby už mohl lítat na louce. Přechod takovéto dvojice přes ulici pak silně připomíná nelítostný souboj o to, kdo koho vytlačí nebo přetáhne na jednu či druhou stranu. Vyšší level této hry pak představují mezitím dorazivší houkající auta a jejich řidiči, stojící na brzdách.

Zažil jsem paní se dvěma psy většího plemene, kteří se rozhodli si uprostřed ulice začít vyřizovat své hierarchické pozice. Paní šla k zemi a k tragédii chybělo skutečně málo...

Je to přece tak jednoduchá a rutinní činnost, že?

Jenom přejít ulici, silnici nebo křižovatku.

S malým pejskem, velkým psem nebo s více pejsánky, pejsky, psy a psími obříky...

Neřešme teď, zda přecházíte po přechodu nebo mimo něj.

I na tom značeném přechodu, třebaže na něm máte za předpokladu dodržení určitých pravidel vyhláškovou přednost, vás může někdo srazit.

A pokud dodržíte určitá pravidla, použijete hlavu a uvědomujete si vlastní odpovědnost za nastalou situaci, můžete přejít i mimo označený přechod.

Také to dělám.

Ale musíte přemýšlet a předvídat...

A mít dokonale zvládnutého svého psa nebo psy...

Nesmíte být hloupí frajeři...

A také si nesmíte myslet, že pokud váš pes zvládá cvičák a povely, že je (a vy s ním) automaticky připravený zvládat jiné situace, například právě ty, o kterých teď mluvíme.

Základem je totiž opět souhra člověka a jeho psa. Hierarchicky podmíněná funkční spolupráce, kdy váš pes respektuje vaše rozhodnutí na základě hierarchie, ne dobrůtky v ruce...

I to jsem totiž už viděl.

„Podívej, tady mám v ruce dobrůtku a teď spolu přejdeme ulici...“

Pozornost člověka i jeho psa upřená někam úplně jinam, než by měla - rozptýlená, nesoustředěná a vysoce nebezpečná v okamžiku, kdy bude zapotřebí řešit nenadálou komplikaci.

Předvídáte?

Autu do cesty se nemusíte dostat jen tomu, které přijede zleva nebo zprava po přecházené komunikaci a je už zdaleka vidět...

Může náhle vyjet z přilehlého parkoviště, z cesty schované za budovou...

Může se náhle objevit vedle vás, ani nevíte jak...

Předvídejte.

Zdaleka ne všichni jedou předepsanou padesátkou a pokud při jízdě ještě telefonují, jejich reakční doba je reálně v řádu sekund...

Nevěřte „vyhozenému blinkru“, dokud neuvidíte, že auto skutečně někam zahýbá...

Předvídejte - máte v ten moment zodpovědnost nejen za svůj, ale i za další lidskopsí životy.

Předvídejte a neučte své psy vřítit se do ulice, aby ji co nejrychleji přeběhli...

Učte své psy přejít ji v klidu, bez paniky a v plném soustředění na vás.

Ne na dobrůtku nebo hračku.

Na vás, vaši osobnost, vaše tělo, vaše emoce...

Tak, jak to učím své lidskopsí klienty a jak to celou dobu ukazuji i svým osobním příkladem.

Toto teď není reklama na moji práci...

To je můj přínos pro to, aby se nestávaly zbytečné lidskopsí tragédie.

Přecházet veřejnou komunikaci se svým pejskem je každodenní činnost naprosté většiny z nás. Stává se natolik rutinní, že mnozí lidé ztrácí soustředění, začínají být nepozorní nebo začínají vyloženě hazardovat.

Stávají se z nich kaskadéři života a smrti.

„Už jsme tady šli tisíckrát, nic se nemůže stát.“

Omyl.

Jen se to zatím ještě nestalo.

Pro některé.

Pro tu paní, která už není mezi námi, její cesta podle svědků také byla rutinní. Navíc byla profesionálkou ve svém psím oboru...

Přesto se to stalo.

Učím své pejsky i pejsky svých klientů ne povely, ale vnímat jeden druhého na základě emocí, osobnosti a hierarchie.

Učím je reagovat na každou změnu svého vnitřního rozpoložení.

Učím je nespadnout do paniky nebo bezdůvodné agrese.

Učím je předvídat...

Třeba to, že když na jeden jediný okamžik vypadnete z role, pes to okamžitě vycítí. Vycítí svoji šanci a v následující´vteřině může dát přednost svému rozhodnutí. Rozhodnutí, které může být pro vás oba fatální, pokud k němu dojde uprostřed ulice, silnice nebo křižovatky. Rozjetou motorku, auto, kamion, autobus nebo tramvaj skutečně nepřeperete.

Všechny výše uvedené základní principy vám mohou zachránit váš život, život vašeho pejska nebo pejsků, zabránit nehodě - ano, i při tak triviální a rutinní činnosti, pod kterou zařazujeme například prostý přechod dopravní komunikace. Dají vám totiž mnohem větší jistotu než cokoli jiného.

Jednoduše to tak funguje.

Povím vám teď jednu příhodu, která se mně, mému telátku a jednomu půlročnímu štěněti plemene bígl stala před několika měsíci...

V našem paneláku žilo bylo jedno bíglí štěně.

Živé, temperamentní, nezávislé, jak už tak bíglové bývají - a jeho majitelé bohužel patří mezi ty, kteří vodítko i obojek(!) považují za naprostou zbytečnost. Takže malý bíglík jim občas utekl a tak nějak obecně rostl jako dříví v lese, bylo mi ho skutečně líto - ale také mi bylo jasné, že jeho lidem nemá smysl cokoli říkat...

A když mu bylo zhruba toho půl roku, vyšli jsme jako obvykle s telátkem na svoji večerní procházku. Bíglík byl venku u svého majitele, samozřejmě jako vždy bez vodítka i obojku. S telátkem jsme ušli asi dvě stě metrů, načež za sebou zahlédnu rozevláté psí uši pádícího psího klučiny...

Malý bíglík.

Pelášil za námi, nikdo ho nevolal a já si řekl, že tedy dobře. Nechť jeho majitelé dostanou svoji malou, ale velmi potřebnou lekci...

Pravda, původně jsem si myslel, že to za chvilku malého přestane bavit a poběží zpátky. Pořád jsme byli v prostoru sídliště, v místech, kde se mu nemohlo nic stát.

Ale on šel s námi dál.

Můj velký bílý medvídek se mu evidentně líbil a tak nějak se rozhodl věřit jemu i mně. Potkali jsme cestou sídlištěm ještě asi dva jiné psy, ti ho ale nikterak nezaujali a šel dál s námi...

Malý psí bobek, rozradostněný, spokojený - a komunikující.

A já se rozhodl do toho tedy šlápnout naplno a vzít ho na celý náš velký procházkový okruh, kam by se se svými sám nikdy nedostal...

Věděl jsem dobře, že nás čekají dvě kritická místa.

Frekventovaná ulice, kudy jezdí i kamiony a autobusy a kterou budeme muset přejít dvakrát (tam a zpět) plus pro pejsky velmi zajímavý lesní terén, ve kterém se malý může rozhodnout jít za svými vlastními zájmy. Nikdy tam nebyl, neznal to tam, jeho lidé tam s ním nechodili.

Bígl, lovecké plemeno, štěně na začátku puberty, cizí pes bez obojku. Myšlenku udělat mu smyčku z Gardýskova vodítka jsem zamítl, protože by to v daném případě jednoduše nefungovalo.

Risk?

Rozhodl jsem se prostě věřit jemu, svému Gardýskovi i sám sobě...

Když jsme poprvé došli na kraj oné frekventované ulice, zastavili jsme všichni.

Kolem jezdila auta, chodili lidé...

Bíglík stál, koukal na svého velkého psího parťáka, koukal na mě a já na něj byl neskutečně hrdý.

Štěně plemene, které je vyhlášené svou svobodomyslností a nezávislostí na člověku, bez jakéhokoli výcviku a vedení.

Přesně věděl, koho se držet a od koho si brát příkladové vzorce chování...

Ulici jsme přešli spolu, šel vedle nás a já si ho jen bedlivě hlídal komunikačně a svojí „psí osobností“.

Byl úžasný.

Procházku lesem jsme absolvovali tak, jako kdyby k nám odmala patřil. Jako by byl naším psím parťákem odjakživa...

A vůbec mu nescházeli jeho vlastní lidi. Ani trochu. Byl spokojený, šťastně lítal kolem nás a v naší přítomnosti mu nescházelo vůbec nic. Nemusel jsem ho přivolávat, lákat k sobě, nic z toho nebylo potřeba. Kde jsme byli my, byl on...

Když jsme na zpáteční cestě opět došli ke kritickému místu, už na něm ale byl neklid trochu znát - evidentně si uvědomil, že patří k někomu jinému. A já, bez možnosti přímého kontaktu s ním, jen na dálku, jsem v tu chvíli do toho dal úplně všechno a jen se modlil, aby se na druhé straně náhle nevynořili jeho majitelé...

Pořád totiž jezdila auta a navíc už byla tma.

Auta jezdila kolem a on byl pořád tam, kde být měl. Na naší straně, na chodníku, vedle nás - v klidu a pohodě.

Když na chvíli provoz ustal, v klidu jsme přešli, společně prošli sídlištěm (znovu ignoroval všechny jiné psy) a pak už uslyšeli zoufalé volání jeho jména...

Poté, co jsme malého přivedli a já jeho ctěným pánečkům pověděl, kde s námi až byl, koukali na mě nevěřícně a snad i vděčně. A možná aspoň v tu chvíli poslouchali, co jsem jim k výchově jejich úžasného štěněte řekl, protože do té doby to jednoduše nefungovalo...

Malý mě a telátko od té doby vždy strašně rád potkal, dobře si náš neplánovaný výlet ve třech pamatoval.

Bohužel pak ale krátce poté někam zmizel a od té doby jsem ho už neviděl. Jestli je někde u někoho jiného nebo zda se stalo něco horšího, nevím. Jeho lidí se ptát nechci, s nimi už evidentně není a já jen doufám, že žije a má se dobře. Naše společná večerní procházka byla každopádně nádherný a pro mě nezapomenutelný zážitek - a věřím, že i pro toho šikovného malého bíglího klučíka...

Proč jsem vám to teď vlastně vyprávěl?

Jen proto, abyste pochopili, jak silné může být napojení mezi pejsky nebo pejskem a člověkem i v takto extrémním případě.

A abyste pokaždé, když budete už potisící přecházet dopravní komunikaci - ulici, silnici, křižovatku nebo cokoli podobného, nezapomněli...

  • ... předvídat
  • ... být soustředění na okolí, na sebe a stejně tak i na svého psího parťáka/parťáky
  • ... neriskovat a nehrát si na frajery
  • ... nespoléhat na povely
  • ... používat vodítko, protože se zničehonic může objevit extrémně lákavý psí podnět na jedné i druhé straně
  • ... vychovávat a především učit svého pejska tak, abyste spolu dokázali kontinuálně fungovat i v takové situaci, kdy třeba zrovna uprostřed ulice/silnice/křižovatky s ním z jakéhokoli důvodu ztratíte přímé mechanické spojení
  • ... mít sami nad sebou takovou kontrolu, abyste v kritické situaci nespadli do paniky, strachové agresivity nebo ochromující bezradnosti

Prosím - občas si na tento můj článek vzpomeňte, řadě z vás i vašim pejskům může zachránit zdraví nebo život.

Rutina, nepředvídavost, podcenění, frajerství, neznalost nebo fatální selhání/neschopnost zvládnutí vlastního psa se velmi snadno mohou stát výstupním lístkem z tohoto světa...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kdy cvičák ano a kdy určitě ne...

 

Každé psí plemeno je jiné, každé má jiné exteriérové a povahové charakteristiky. Průšvih mnoha cvičáků, cvičitelů a dalších „psích odborníků“ však tkví v tom, že sice jsou schopni do jisté míry rozpoznat plemeno nebo typ křížence, ale absolutně nejsou schopni respektovat plemennou povahu, genetické dispozice a individuální specifika.

Podobně neslavně to pak dopadá, když provozovatelé výcvikových zařízení nebo dokonce kluby specializované na určité konkrétní plemeno ve svých znalostech končí na úrovni „štěká, vrčí a startuje, my si s tím neumíme poradit, takže jde jednoznačně o agresivního dominanta“...

Což je opravdu průšvih.

Velký průšvih, protože následně zkazí (nebo odepíšou) psa a jeho majiteli sdělí absolutně zcestné informace.

A pokud majitel takto označeného psího jedince nehledá nebo včas nenajde tu správnou pomoc, pak rychle ubíhá drahocenný čas psího i společného života a pejsek a jeho člověk se jenom trápí...

Pes ve svém stresu a sociálním osamění, jeho člověk ve svém neštěstí, protože i když intuitivně vnímá, že je něco hodně špatně, sám si pomoci neumí.

Není zdaleka výjimkou, že psi zcela nekompatibilních plemen jsou ve výcvikových zařízeních pod vedením „odborníků“ nuceni do aportů, obran, do bezpodmínečné poslušnosti.

A není zdaleka výjimkou, že naprosto stejní psi nejsou schopni existovat v běžném denním provozu.

Můj názor je stále stejný.

„Cvičák“ může být nesporným přínosem pro toho, kdo touží mít doma poháry z kynologických soutěžních disciplín - pro všechny, kterým imponuje jakási „bezpodmínečná ovladatelnost a poslušnost“ nebo jejich ego uspokojuje co nejvíc řvoucí a hrůzu nahánějící pes.

Ovšem pouze za předpokladu, že k tomu má také odpovídající psí plemeno...

Máte německého ovčáka? Dobře.

Máte belgického ovčáka? Fajn.

Máte molose, pastevce, československého vlčáka nebo třeba akitu? Ou nou...

Není tak vzácné, že si mne najde klient s pejskem, kteří spolu prošli cvičák(y) nebo specializovaný výcvikový tábor pro dané plemeno. A najde si mě právě proto, že zjistil, že v těchto klasických kynologických končinách zažité metody a přístup absolutně nekorespondují nejen s povahou a genetickými charakteristikami jeho psího parťáka, ale ani s jeho vlastním cítěním a očekáváním.

A rovnou řeknu, že čím dříve na to přijde, tím lépe.

Plemena typu německý ovčák nebo belgičan snesou docela vysokou dávku drilu.

Jistě.

Budou si sedat, budou si lehat a jejich majitelé na ně budou dle instrukcí cvičitelů ječet, řvát a jásat „Tak je dobřééé!!!“, kdykoli jejich psík vykoná požadovaný cirkusový kousek. Ukrmí je k smrti dobrůtkami, přivolávat budou tleskáním a obecně přivolání (pokud se jim povede) pro ně neznamená, že se k nim jejich pes jednoduše vrátí, ale to, že si „přisedne“ nebo „předsedne“ na centimetr přesně.

Mimochodem - víte, jak na první pohled poznáte cvičákového psa? Nesedne si přirozeným psím způsobem. Nejprve se půl minuty bude „pozicovat“, aby zaujal to přesné místo, pak si sedne a obrátí toužebné oči ke svému majiteli v očekávání dobrůtky. Nelehne si přirozeným psím způsobem. On sebou na zem doslova praští, protože tak ho to učili. Zvednuté ukazováčky pro „sedni“, „štěkni“, ou jé...

Líbí se vám tento přístup?

Ok, máte na to právo, třebaže váš pes jím trpí víc, než jste schopni poznat a sami sobě připustit.

A pak...

... pak najednou zjistíte, že váš psí kamarád je venku, mimo cvičák, totálně v háji...

Sedni!

Lehni!

Obrat!

Nalevo vodíme psa, nalevo! A proč? Protože napravo máte pistoli! Ale já žádnou pistoli nemám a jsem pravák, pravou stranu mám jistější... Nalevo ho budete vodit a nediskutujte, takhle to prostě je!

Musíš! Musíš! Musíš! Sednout, lehnout, přiběhnout...i respektovat psa/člověka, který na tebe osobnostně a hierarchicky absolutně nemá.

A když se ti to nebude líbit, znásilníme tvoji vůli...

Jistě.

Nějak to dáte, pejsek se naučí povely a svět bude růžový, béžový, tralala...

Do té doby, než potkáte třeba jiného psa. Takového, který se tomu vašemu fakt nebude líbit. Nebo v tom horším případě jakéhokoliv jiného psa.

A nic vám nezafunguje v momentě, kdy váš dlouhodobě vystresovaný pes, který absolutně a ani v nejmenším není a nemůže být „poslušnostní“ plemenný typ, začne věci řešit po svém. Můžete se ukřičet, utrhnout mu vodítkem hlavu, vysypat před něj mísu vybraných psích pochoutek a nebude vám to vůbec k ničemu.

Budete s hrůzou zjišťovat, že váš hrdý, samostatný a přirozeně dominantní pes typu pastevce nebo třeba akity den ode dne hůř zvládá běžný sociální kontakt a obecně zátěžové situace.

Cvičák vám v tomto ohledu nedá vůbec nic, protože cvičákovské priority jsou jiné, metody a přístup předpokládají poslušnostní psy typu německého ovčáka a je určen lidem se stejně nastavenými kritérii.

Cvičák naprosto není určen pro plemena samostatná, hrdá, s vyšší dávkou vrozené dominance a primární nezávislostí na člověku. Otevřeně říkám, že těmto plemenům i jejich majitelům je naopak velmi nebezpečný. Přístup „německý ovčák je pes, tak ho vydrilujeme, akita je taky pes, tak ji taky vydrilujeme“ je nejen pro akity, ale i mnoho dalších plemen přímo likvidační...

Cvičák není určen pro lidi, kteří hledají ve svém pejskovi skutečného parťáka, ne naprogramovaného robůtka na dálkové ovládání. Není určen pro lidi, kteří komunikaci a život se svým psím kamarádem nechtějí omezit na povely, příkazy, zákazy a tvrdé vyžadování bezpodmínečné poslušnosti.

Je dobré si toto vše uvědomit dříve, než bude pozdě.

A proto vám teď chci ukázat jeden konkrétní případ za všechny - a věřte, že je jen jedním z mnoha...

Chci, abyste na vlastní uši slyšeli slova majitelky dvouletého psa plemene akita-inu, která s ním za mnou přijela na individuální výcvikový servis.

Chci, abyste na vlastní oči viděli, jak vypadá výsledek mé práce na psu, který měl do té doby zásadní problém sociálního kontaktu s jinými psy včetně obecné nejistoty až paniky v zátěžových situacích běžného provozu.

Problém, který se s časem zhoršoval a se kterým jeho majitelce nepomohl cvičák ani výcvikové tábory pro plemeno akita-inu.

Pes, který u mne na první dobrou složil i se svojí majitelkou maturitu v situaci, kterou nikdo z nich předem nečekal. Hrdá a vyrovnaná akita tváří v tvář mému milovanému boxeřímu komandu - zpomaleně i v reálném čase...:)

Toto není reklama.

Je to jen a pouze prezentace výsledku práce s mými lidskopsími klienty a pojmenování jevů jejich pravými jmény.

A jsem velmi rád, že i tato sympatická paní, která neměla strach ani problém o svých zkušenostech promluvit pravdivě a otevřeně na kameru, mne i se svým překrásným akiťáčkem našla a mohl jsem jim tak oběma pomoci - její spokojenost a radost i pohodu jejího psího parťáka můžete opět posoudit sami...

Vždy to má smysl a proto tu jsem ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pastevec - všechno je úplně jinak...

 

O tom, že každé psí plemeno potřebuje správný přístup, jsem za ty roky napsal už strašně moc. A protože je to stále aktuální a stále je nutné to lidem připomínat, napíši něco k tomuto tématu i dnes.

Konkrétně se opět obrátím především na (stávající i budoucí) majitele velkých pasteveckých plemen a využiji k tomu tentokrát i klientku mého individuálního výcvikového servisu, která za mnou přijela se svým psím parťákem, dvouapůlletým 75kg bezpapírovým středoasijským pasteveckým psem...

Je to docela nedávno, kdy jsem dost naléhavě psal a především mluvil (např. ve svém článku/videu „Opravdu to chcete?“) o nutnosti vychovat svého psího pastevce tak, aby bez problémů obstál i v běžném provozu, kde se pohybují nejen jiní psi, ale i lidé, auta, prostředky hromadné dopravy atd. Jak moc je to rozumné a jak snadno se dokáže váš dost desítek kilogramů vážící obřík leknout například jedné jediné osamělé popelnice, jak málo stačí a v úleku svého člověka stáhne pod jedoucí tramvaj nebo právě projíždějící auto - i o tom si se svojí klientkou povídáme v našem lidskopsím interview.

Středoasiat z tohoto videa až u mne poznal běžný provoz, až u mne se naučil, kolik věcí běžného života nemusíme zakousnout nebo zahnat, ale necháme je proplynout kolem sebe.

Jeho majitelka až u mne zjistila, že se s psím pastevcem nedomlouváme na bázi povelů a příkazů, ale na bázi komunikace a vlastních osobnostních kvalit. Pro pastevce nemůžete být „pánem tvorstva“, ale pokud děláte věci správně, můžete se stát natolik schopným parťákem, že vaše rozhodnutí jím budou akceptována.

Z našeho videa se například dozvíte, proč je v určité fázi vašeho spolužití rozumné používat psí náhubek (plus pozitivní psychologický efekt pro majitele i lidské okolí), na co je potřeba dávat pozor. Proč nepodceňovat hloupost lidí a dokud vy a váš psí bodyguard ještě nejste na potřebné úrovni, neriskovat zbytečně životy a zdraví.

Jinými slovy řečeno - berte vážně, o čem si s majitelkou středoasiata ve videu povídáme. Týká se to mnoha z vás a mnoho z vás podceňuje důsledky svého špatného přístupu - ať už z lehkovážnosti, frajerství nebo pocitu nedotknutelnosti vlastního ega.

Paní se svým pejskem a svojí rodinou žije na skutečné samotě – nikoli ve vesnici nebo městě.

Z mylného pohledu mnoha lidí tak určitě nemá zapotřebí, aby se svým středoasiatem poznali i něco jiného...

Opak je pravdou.

  • „Já jsem si myslela, že když jsme opravdu na té samotě, tak tam nám tramvaj nepojede, autobus taky ne a že tohle všechno není potřeba - že ten pes to nemusí znát. Tak tady jsem se z toho rychle vyléčila, jak je to důležitý, aby znal zvuky a všechny ty podněty - aby se ničeho nebál... no, tak to jsem tady prozřela...“

Ano.

Až u mne poznala svého skutečného psího pastevce - nejen jako ranaře, razantně odhánějícího vše živé od „svého území“, ale také jako nejistou psí dušičku, zpočátku velmi vyděšenou z každého nového zvukového i vizuálního podnětu. Citlivou duši pastevce ukrytou ve velkém těle - pastevce, který vedle sebe potřebuje odpovídajícího parťáka, aby se z něj stal vyrovnaný jedinec s potřebným nadhledem, ne nejistý střelec nebezpečný pro svoje okolí.

Na samém začátku to byl psí habán se staženým pahýlkem ocasu, lekající se každého neznámého zvuku. Obřík, kterého obyčejná pohyblivá reklama hodila do totální paniky a katapultovala do ulice - naštěstí jsem pořád ještě silnější...

Učili se oba.

Psí obr, třičtvrtě metráku živé váhy a impozantních dispozic pasteveckého plemene a jeho majitelka, odhadem vážící možná ještě méně než on.

Ale zvládli to krásně a já z nich mám velikou radost.

Záběry do videa jsem samozřejmě mohl točit až v časech, kdy už měla pejska v ruce sama majitelka, ale uvidíte oba v různých situacích - a úmyslně jsem zachycoval i ty, kdy je ještě zřetelně poznat nejistota některého z obou protagonistů.

Ale už tam je znát velký pokrok.

Učí se oba a postupně se z nich stávají skuteční parťáci...

Mám radost i z toho, co mi paní spontánně řekla:

  • „Já se hrozně těším na to, jak přijedu domů a budu ho mít doma... bude se mnou v kuchyni... bude s náma spát...“

Poslouchala totiž a vnímala, co jsem jí řekl o důležitosti objektu, který si pastevecké plemeno vybere k ochraně. O fyzické zdi mezi pastevcem a jeho člověkem a co se děje, když ho jeho pes nemůže chránit.

Řekne vám spoustu věcí sama ve videu.

A uslyšíte i její slova o tom, jak lituje, že se svým pejskem nepřijela už daleko dřív.

Ano, je to tak.

Přijeďte se svým psím pastevcem co nejdříve, pokud do něj chcete nechat vložit správné vzorce chování pro zbytek jeho života. Přijeďte v optimální dobu, ať se vyhnete problémům a průšvihům. Přijeďte a naučte se oba spolupracovat, ne spolu bojovat.

Naučte se pochopit duši a psychiku psího pastevce, tolik odlišnou od jiných plemen.

Protože: „Všechno je úplně jinak.“

Stojí to za to, svoje ego „já všechno zvládnu sám, mně nikdo nemusí radit“ pošlete na zaslouženou dovolenou. S pasteveckými plemeny je zapotřebí umět pracovat správně, metody pokus-omyl napáchají velké škody do celého zbytku jejich života. Rád vám pomůžu, pokud se vy sami budete chtít učit.

Jen prosím přijeďte včas.

A teď se pohodlně usaďte a podívejte na jedno lidskopsí prozření, které opět skončilo happyendem...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč...? Odpovědi pro ty, kteří naslouchají.

 

Proč netočím „reality show“?
Proč dostáváte možnost si poslechnout, co vám moji klienti svými vlastními slovy o svých psích parťácích a svých vstupních problémech řeknou?
Proč je dobré to vnímat?
Proč je práce s mými lidskopsími klienty intimní záležitost a žádný veřejný cirkus?
Proč se na rozdíl od jiných se stejnou péčí, energií, časem a nasazením věnuji i křížencům, nejen plemenům čistokrevným a psům s mediálním „wow efektem“?

Proč je v určitých případech opravdu nezbytné za mnou s pejskem/pejsky přijet a proč nelze tyto psí problémy řešit na dálku?
Proč není limitem psí věk?
Proč by neměla být nikdy prioritním problémem klienta dojezdová vzdálenost a proč za mnou přijedou lidé i z mnoha set kilometrů vzdálených zahraničních destinací?
Proč vám umím pomoci a jak mě vnímají samotní pejsci?
Proč je vždy dobré přesvědčit se osobně?

Nejen slovní, ale především praktické odpovědi - a nejen na tyto otázky - najdete v mém dnešním výrazně delším, téměř půlhodinovém videu.

Na výše položené otázky vám v něm nebudu odpovídat pouze já sám, ale také ti, kteří za mnou se svými pejsky přijeli osobně. V jednom případě absolvovali 800 kilometrů dlouhou cestu.

Lidé, kterým jsem pomohl ve chvíli, kdy už ztráceli naději a kteří se s vámi o své strasti podělí ve velmi upřímné a otevřené zpovědi.

A především vám budou odpovídat i jejich vlastní psi, ze kterých jsem sejmul jejich traumata.

Dva případy z mnoha, každý úplně jiný, s různými protagonisty a cíli. Jen ta cesta k nim vede stejnou krajinou.

Pozorně se dívejte, pozorně poslouchejte, ať pochopíte a ať do budoucna budete vždy schopni odlišit věci důležité a nedůležité, mediální bubliny a skutečnou práci a výsledky.

Odpovědi pro ty, kteří naslouchají...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zázrak

 

I v lidskopsím světě existuje naděje, že se někdy stane zázrak. Doufají v něj majitelé pejsků a doufají v něj pejskové samotní. 

A já vám všem dnes chci ukázat, že víra v to, že se zázrak stane, není bláznivá. Chci vám ukázat bezprostřední a dojemnou radost lidí, kteří v něj věřili a kterým se jejich přání splnilo.

Chci vám ukázat zásadní změny v chování psí smečky, které nastaly po několika dnech správné práce a správného přístupu....

Chci vám ukázat rozdíl mezi přístupem „ten pes je k ničemu“ a přístupem „dáme to do pořádku“.

A ne, nedělám si reklamu, jak tak rádi u mých videí a článků argumentují hlupáci.

Jen vám prostřednictvím svých klientů (také vám to řeknou oni sami vlastními slovy) a jejich pejsků chci ukázat, že nikdy není pozdě zapracovat na nápravě špatného stavu lidskopsí smečky. A že pokud to někdo neumí a zlomí nad nimi hůl, neznamená to, že je opravdu konečná.

Pokud si to zasloužíte, osud vám vždy pomůže najít toho pravého.

„A já jsem čekala určitý zázrak. Že se něco stane. Že začneme fungovat. A on se ten zázrak opravdu stal...“

Bylo mi největší radostí a potěšením:)

Udělejte si čas a podívejte se na toto video s prima lidmi a krásnými pejsky.

Je v něm totiž úplně všechno...

Nejedná se o reklamu, stejně jako není reklamou, když někdo napíše knihu, nahraje skladbu nebo natočí film. A budu velmi rád, pokud to konečně pochopí i ti, jejichž chudá osobnost s tím mívá velký problém.

I tento můj text a video jsou a budiž vnímány jako naděje a šance pro všechny lidi a jejich pejsky, kteří potřebují pomoc. Reálným potvrzením, že existuje a funguje a že pokud to jinde nejde, u mne to jde..

Pro všechny lidi, kteří jsou ochotni učit se a spolupracovat - pro všechny, jejichž vztah k vlastnímu pejskovi/pejskům dalekosáhle přesahuje jejich ego.

A pro všechny pejsky, protože ti se stanou neskonale šťastnými ve chvíli, kdy jejich lidskopsí smečka začne opravdu fungovat...

Přesně tak, jak tomu bylo i v tomto konkrétním případě.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vyložené karty...

 

Když potřebujete se svými pejsky pomoci - opravdu hodně pomoci, pak se velmi často stane, že zasáhne osud. Osud, který vás přes svého prostředníka pošle k někomu, kdo vám umí a chce vytrhnout ten bolavý trn z paty.

V mé práci s lidmi a jejich psími kamarády se to stalo již nejednou a tentokrát jsem mohl svoji pomoc poskytnout majitelce dvou kastrovaných feneček - třiapůlleté labradorky a čtyřleté kříženky rhodéského ridgebacka...

Všechny tři se vydávají do neznáma, za člověkem, kterého uvidí poprvé. Za člověkem, na kterého dostali osobní doporučení - čeká je dlouhá cesta z Moravy, skoro od slovenských hranic, cesta za nadějí odbourání společného lidskopsího stresu z pohybu ve frekventovanějších lokalitách.

Na můj individuální výcvikový servis.

Jisté věci mezi nebem a zemí fungují - mnozí z vás tomu věří, mnozí jste se někdy v životě už sami přesvědčili.

Osud.

Karma.

Nebo karty, pokud je nevykládá šarlatán.

A právě karty si nechala moje klientka vyložit od člověka, o jehož schopnostech se v tomto ohledu již přesvědčila - na svoji cestu i na její výsledek...

A také na mne osobně.

Jak to vše dopadlo, se dozvíte přímo jejími slovy ve videu, které jsme spolu v čase právě panujících tropických veder natočili ;)

Spoiler: Slepýš je ještěrka, ne had - a v Česku je chráněn jako silně ohrožený druh...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Středoasijský vodník

 

S krásným pejskem plemene středoasijský pastevecký pes a jeho majiteli jsme se poprvé setkali v rámci osobní konzultace, kdy malému byly zhruba čtyři měsíce (co udělají v tomto věku pouhé dva měsíce s výrazem očí pastevce, budete moci porovnat podle vložených fotek hned na začátku videa).

O dva měsíce později, tedy  v půlroce jeho věku, pak za mnou všichni přijeli již na plnohodnotný individuální výcvikový servis...

Středoasiat, stejně jako pastevci obecně, potřebuje specifický přístup a ve svém člověku potřebuje mít stejně schopnou osobnost, jakou je on sám. Proto jsem byl velmi rád, že majitelé tohoto psího krasavce za mnou přijeli již v jeho štěněcím věku, aby se předem naučili vše potřebné a pejsek sám dostal do života ty správné vzorce chování. Jak sama moje klientka ve videu správně konstatuje, přes její zkušenost s velkými plemeny velice rychle zjistila, že středoasiat je úplně jiný level...

Ve videu mého psího klienta uvidíte v různých rolích - jednou jako relaxujícího psího vodníka, kdy svým majitelům názorně zodpovídá otázku „Bude on umět plavat?“ a se zjevným potěšením si užívá procházku korytem potoka. Ale také jako středoasiata učícího se s nadhledem ignorovat například razantní ataky boxeřího komanda za plotem...

Měli jsme to tentokrát trochu komplikovanější, z důvodu pejskovy zdravotní indispozice museli individuál rozdělit napůl (a zažili tak v rozmezí čtrnáctidenního odstupu zimu i parno), navíc moje klienty jeden den zradilo auto a nemohli přijet, ale i přes toto neplánované narušení dynamiky individuálu (čtyři dny v kuse za sebou jednoduše mají svůj dobrý důvod) jsme vše zvládli. Tedy ono zásadní „jak se středoasiatem pracovat“ na straně člověka, majitele tohoto vysoce inteligentního a disponovaného plemene, jaké používat vzorce chování, jak zasáhnout ve chvíli, kdy se středoasiat rozhodne něco řešit...

A především mít stále na paměti, že středoasijský pastevecký pes rozhodně není plemeno „poslušnostní“ (ostatně jako žádné pastevecké plemeno), ale efektivně spolupracující se svým parťákem, kterým může být i člověk, pokud splňuje patřičná psí kritéria. Nezapomenout, že s psím pastevcem se mluví...

A můj psí klient?

Ten byl opět úžasný a jsem si jistý, že pokud se někdy ještě uvidíme, třeba i za pár let, vždy mě pozná a vždy mě uvidí s radostí - stejně jako já jeho. Jednou z těch nádherných psích vlastností totiž je, že pes vždy pozitivně přijme, pokud ze strany člověka dostane nejen vztah a lásku, ale i poučení a správné příkladové vzorce chování. A jak často říkám - můj psí klient je vždy spolehlivým a neselhávajícím indikátorem nejen svého člověka, ale i mne samého...

Tak, vodníčku.

Hodně zdraví a dlouhý plnohodnotný psí život, spoustu pěkných společných zážitků Tobě i Tvým človíčkům... ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jasná volba

 

Pyrenejové, pyrenejci, pyrové... pyrenejští horští psi...

Psí aristokraté, velcí oblíbenci francouzského krále Ludvíka XIV., bez problémů identifikující mezi skutečnou šlechtou prosté poddané, pouze vymydlené a navlečené do oděvu šlechtice...

Horské pastevecké plemeno, který se nebojí ani medvěda...

O tomto plemeni jsem napsal už spoustu textu. Jednak o pyrenejcích jako takových, jednak o mém vlastním úžasném psím příteli, „telátku“ Gardýskovi...

... a také o dalších zástupcích tohoto hrdého plemene, kteří se mi dostali do rukou a srdce prostřednictvím mých praktických akcí.

Dnes vám tedy představím dalšího psího klienta mého individuálního výcvikového servisu, pětiměsíčního pyrenejského kluka, se kterým se za mnou nedávno přijela učit jeho majitelka. Proč právě pyrenej, to vám ostatně (mimo jiné) prozradí sama ve videoreportáži, která je opět nedílnou součástí tohoto článku...

I u pyrenejských horských psů je velmi důležité začít se správnou výchovou, vedením a komunikací v tom správném věku. Jako všechna pastevecká plemena jsou v psychickém vývoji rychlejší, jsou velmi inteligentní a přirozeně dominantní a je velmi důležité tyto skutečnosti nepodcenit a nečekat, až se objeví první skutečné problémy.

Majitelka tohoto pejska se (podle toho, jak jsem ji během naší společné práce poznal) k tomuto plemeni skutečně hodí. Velmi ráda přivítala svoji přeměnu od svého původně „povelového stylu“ (navyklého z jejích předchozích psích plemen) ke stylu komunikačnímu, jehož účinek na jejího psího parťáka jsem jí nejprve názorně předvedl a poté ji samozřejmě potřebné postupy i naučil. Oba se spolu postupně pěkně sladili, paní přejala vrozený přemýšlivý životní styl pyrenejského pastevce a formu vzájemného dialogu. Samotnou ji mile překvapilo, jak rychlé pokroky v určitých oblastech jsou a byla velmi spokojená...

No a kromě pejsků jsme si trochu popovídali i o energiích a dalších lidských parťácích z říše zvířat - a pokud se chcete sami podívat a poslechnout si náš rozhovor, pak vás zvu k mému dnešnímu lidskopsímu videu a pocitům i z druhé strany barikády... ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Dobrodružství malého medvíděte

 

Je to černé, vypadá to jako medvídě, je to chlupaté jako medvídě, pohybuje se to jako medvídě, ale medvídě to není...

Co to je?

Ano, je to pejsek;) Roztomilé třiapůlměsíční štěně plemene novofundlandský pes, které za mnou do Liberce přijelo se svojí majitelkou absolvovat individuální výcvikový servis...

Tahle krásná chlupatá kulička měla původně dorazit až o 14 dní později, ale z osobních důvodů potřebovala jeho majitelka s pejskem přijet už teď. Malý byl ale neuvěřitelně šikovný a vše, co bylo zapotřebí se naučit, absolvoval s nadhledem a pohodou typickými pro svoje plemeno...

Novofundlanďanů dnes moc nepotkáte. Já je ještě pamatuji v poměrně hojném počtu z dob Svazarmu, kdy toto plemeno fungovalo jako "pracovní", především v řadách tehdejší pohraniční stráže. Také nikdy nezapomenu na jeden liberecký rodinný domek, kde jich měli pět, většinou odpočívali navalení jeden na druhém a když se to obrovská chlupatá hromada začala postupně rozdělovat na psí prvočinitele, býval to vždy pohled pro bohy...

A protože jsou okamžiky, které (jak rád říkám) by byl hřích nezachytit, natočil jsem některá z libereckých dobrodružství tohoto "malého štěňátka", které už ve svých 3,5 měsících postavou s přehledem převyšuje dospělé psíky menších plemen...

Uvidíte medvídě ve vodě, ve které si jako správný milovník vodního živlu doslova ustele... uvidíte medvídě v konfrontaci s boxeřím komandem... uvidíte medvídě v městském provozu...

Užívejte si opět klid a pohodu mých "individuálů", kterou budete vnímat i z tohoto videa...

Jsme moc rád, že za mnou jeho majitelka přijela a vysvětlili i ukázali jsme si řadu důležitých postupů, předal jsem své klientce řadu důležitých informací a její novofundlandské štěně do sebe vstřebalo správné vzorce chování, které jim oběma budou k užitku po celý zbytek společného života. Našlápnuto teď mají dobře...;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Každý pes umí být tím, co z něj chcete mít

 

Díky své lidskopsí profesi vám čas od času mohu ukázat i u nás méně rozšířená plemena
nebo plemena využívaná především v oboru pracovní činnosti,
pro kterou byla původně vyšlechtěna.

Tak je tomu i dnes, kdy vás seznámím s jedním krásným jedenáctiměsíčním
pejskem plemene anglický pointr (pointer)...

A právě na jeho příkladě vám ukážu, že i tak extrémní lovecké plemeno, jakým pointer bezesporu je, dokážu „přepnout“ tak, aby v naprosté pohodě fungoval v režimu klidného parťáka, i v zazvěřeném lese namísto loveckého vyšilování kráčejícího pomalu po boku své majitelky. V režimu společníka, který si v pro něj rušném prostředí lehne k jejím nohám a namísto potřeby stále být v pohybu spokojeně odpočívá...

V tom „nejhorším věku“ naplno rozvinuté psí puberty.

Jak se moje klientka vlastně ke svému psímu parťákovi dostala, je také hezký příběh přesně zapadající do mé teorie „osudových plemen a pejsků“ a uslyšíte jej v jejím vlastním podání ve videoreportáži.

Anglický pointr je velmi staré plemeno, vyšlechtěné k vystavování lovné zvěře typickou pozicí strnule nataženého těla s pokrčenou přední končetinou. Je to vlastně takový lesní pátrač, stále ve střehu, stále v plné pracovní pohotovosti.

Ale představte si, že vy chcete mít zástupce svého vysněného plemene jako parťáka.

Nejste myslivec, nepotřebujete využívat pracovní vlohy psího „ukazatele“, chcete tu přirozenou jemnost a empatii pointří psí duše nasměrovat na sebe, žít s ním hezký společný život a nemít pocit, že jeho samého o něco připravujete...

Přesně tuto představu měla i moje klientka.

V době, kdy začala být konfrontována s prvními negativními důsledky pravé lovecké povahy a temperamentu anglického pointra, zkusila nejprve cvičák. Nemohlo to samozřejmě skončit jinak, než - ocituji teď z jejího mailu: „Zkusili jsme cvičák a jediné co jsme se dozvěděli bylo, že máme temperamentního a hyperaktivního psa.“

Tak, tudy v podobných případech cesta skutečně nevede a vést ani nemůže...

Naštěstí mě paní našla, napsala mi mail, pak mne zkontaktovala telefonicky a rychle jsme se spolu domluvili.

Její radost, když se jí pubertální pointer začal měnit před očima, byla nefalšovaná a opět vám vše sama vlastními slovy popíše v naší videoreportáži. Její Monty ji přestal tahat na vodítku (v zoufalství předtím používala i haltiohlávku, tento komerční nesmysl jsem jí sebral hned na začátku) a jak sami uvidíte, i ve svém „pracovním prostředí“ kráčí vedle své majitelky v klidu a místo zvěře vnímá a je soustředěný na ni. Obrovsky se zklidnil a dokáže teď být v klidu a pohodě v lese i v civilizaci - opět uvidíte a uslyšíte na vlastní oči a uši...

Tohle je moje práce s pejsky.

Každý pes totiž umí být tím, co z něj chcete mít.

Jen je zapotřebí umět tuto změnu správně nastartovat a to není úplně jednoduché. Můžete udělat spoustu chyb, můžete svého pejska zkazit, můžete zničit jeho psí duši.

Proto je dobré nechat tuto práci udělat někoho, kdo tomu opravdu rozumí a komu můžete plně důvěřovat. Proto je dobré jako majitel psa plně spolupracovat - přesně tak, jak tomu bylo v tomto případě...

Pokud má pes po mnoho generací cíleně šlechtěné vlohy k určité činnosti, znamená to jen to, že když se ocitne v určité specifické situaci (například lovecká činnost, práce se stádem, ochrana a obrana atd.), s velkou pravděpodobností ji psí specialista určitého plemene zvládne lépe než plemena jiná.

Neznamená to ovšem, že pokud se dané činnosti nemůže věnovat, ztratí svůj smysl života a svůj zájmový středobod. Tak, jako je neztratí tento anglický pointr, tak jako je neztratili další psi, kteří mi prošli rukama, tak jako je neztratili moji vlastní lovečtí pejsci Dino a Šedy nebo pastevecký strážce Gardien.

Znamená to ovšem, že každý z nich potřebuje dostat jiný smysl života, jiný zájmový středobod. Každý z nich nadále žil, žije a bude žít se svými geneticky danými vlohami lovce, ovčáka, pastevce, hlídače a ochránce stáda nebo majetku, tahače saní. V každém z nich byly, jsou a nadále budou uloženy jejich schopnosti.

Neztratí z nich nic a pokud budou ve svých životech někdy postaveni před řešení situace z jejich vlohové specializace, velmi rychle se zorientují.

Ale pokud jim nabídnete jako středobod jejich života sami sebe a jejich smysl života život s vámi, s největší radostí tuto alternativu přijmou za vlastní...

Pokud pro ně dokážete být jejich skutečným majákem, jejich vůdčím jedincem, jejich komunikačním partnerem, pak budou místo stáda hlídat vás a místo vyhledávání zvěře vyhledávat vás.

Každý pes totiž umí být tím, co z něj chcete mít.

Pokud z něj chcete mít toho nejlepšího parťáka, pokud se chcete stát smyslem a středobodem jeho života, pak se to i stane, pokud vy sami budete dělat věci správně.

Mojí prací a příspěvkem je, abych vašim pejskům nejprve sám na sobě ukázal, jak je skvělé komunikovat se svým člověkem a soustředit se na jeho osobnost - a pak do tohoto procesu vtáhl vás, jejich majitele.

A přesně tak to funguje...

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jenom se dívej...

 

Dnešní video jsem opět natočil trochu jinak - jeho protagonisty jsou
plánovaní i neplánovaní herci výhradně ze zvířecí říše,
v čele s krásným devatenáctiměsíčním pejskem
plemene jack russell teriér...

A já na něm budu jako na jednom z mnoha mých „psích případů“ demonstrovat, jak i jedinec typu temperamentního a lehce vzrušivého teriéřího plemene může v naprosté pohodě fungovat nejen vůči jiným psům, ale i například vůči kočkám - jedinec plemene se silným vrozeným loveckým instinktem a sklonem pronásledovat, pro kterého je cizí kočka spolehlivým spouštěčem.

„Jenom se dívej.“

Raslík se ke mně dostal spolu se svým majitelem v rámci individuálního výcvikového servisu. Už sice v minulosti absolvovali nějaký klasický cvičák, ale sám pán cítil, že cvičák a jeho metody tak nějak nejsou to, co by ho úplně oslovilo. Jeho psí parťák byl tak trochu kaskadér, kromě tahání na vodítku zkoušel svoji teriéří dominanci především na větší psy a to by se mu velmi brzy mohlo stát osudným - stačilo narazit na dostatečně fyzicky dimenzovaného psího jedince, který by si to vzal příliš osobně...

Takže jsem se pustil do práce, svého lidského klienta nejprve odnaučil na pejska křičet povely (což šlo v tomto případě velmi rychle) a místo toho ho naučil s pejskem lidskopsí komunikaci - tiché a klidné.

A svého psího klienta jsem namísto přístupu „jsem teriér a kdo je víc“ přepnul do režimu „jenom se dívej“.

Jenom se dívej.

Režim, ve kterém přirozeně funguje pouze pes, který je buď osobnostně extrémně silný nebo povahou bytostný flegmatik.

Tento pejsek samozřejmě nebyl ani jedním z těchto dvou případů.

Ale existuje ještě jiná možnost.

Konstelace psa a jeho člověka, spolu tvořících jednu smečku, s ve všech ohledech správně fungujícím vůdčím jedincem v lidskopsí podobě. Srozumitelně komunikujícím tak, aby mu jeho pejsek rozuměl, se všemi potřebnými atributy vůdčí osobnosti.

Což je přesně to, co vždy učím své klienty i jejich psí kamarády...

A udělal jsem to i tentokrát.

Na videu proto neuvidíte zuřivě štěkajícího teriéřího kaskadéra, zmítajícího se na konci vodítka ve snaze urvat svému majiteli ruku a dostat se k objektu svého zájmu.

Uvidíte klidného teriéra s nadhledem, s důvěrou ve svého majitele, kterého nerozhodí trio drsně se chovajících a navzájem se podporujících německých boxerů za plotem ve zhruba metrové vzdálenosti...

Uvidíte teriéra, který svým klidným a přátelským chováním drží ve stejném klidu dva psy za jiným plotem - a to obvykle bývají velmi nedůvěřiví hlídači, znám je dobře. Uvidíte oční kontakty, přátelsky mávající ocásek a „klid na obou stranách fronty“...

Uvidíte oční kontakty malého teriéra se svým majitelem i se mnou...

Uvidíte bezproblémové těsné setkání teriéra a kočky...

Ale stejně tak uvidíte i šťastného, energického a vesele řádícího pejska s klacíkem a ve vodě - pejska, který se nestal robůtkem ovládaným povely a příkazy, ale zdravě sebevědomým a vyrovnaným zástupcem plemene jack russel teriér. Pejska, který umí být gejzírem energie, ale zároveň také klidným pohodářem v situaci, která má zůstat pod kontrolou...

Toto je moje práce a takto učím své lidskopsí klienty.

„Jenom se dívej.“

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Není třeba se stydět...

 

Je už tak nějak v lidské povaze, že si člověk občas ne úplně rád připustí, že v nějakém oboru lidské činnosti potřebuje poradit nebo pomoci.

Platí to i v pejskařském světě a já bych vás teď velmi rád přesvědčil o tom, že pokud potřebujete poradit nebo pomoci se svým pejskem, je strašně fajn strašák vlastní nedokonalosti poslat někam daleko pryč...

V prvé řadě proto, že sebehodnocení „tolik psů už jsem měl, nejsem žádný začátečník, přece to zvládnu sám“ v reálu nevypovídá vůbec o ničem.

Kolikrát stačí, kdy si pořídíte jiné plemeno, než na jaké jste roky byli zvyklí. Nebo sice zůstanete u plemene stejného, ale vaše nové štěně je jiné než jeho předchůdci. Kolikrát jsem už také zažil: „Pane Dostál, pomoc, 20/30 let chovám tohle plemeno, ale takové štěně jsem ještě neměl, on se chová úplně jinak...“

Váš „nový pejsek“ vypadá standardně, ale jinak se chová, jinak reaguje, má zcela jinou psychiku. Vše, co vám dříve fungovalo, najednou nefunguje.

A to je ten moment ve vašem společném životě, kdy je třeba se úplně zbavit nesmyslného pocitu, že pokud něco tak úplně nezvládám, je ostuda si někomu říci o radu a pomoc.

Protože to ostuda opravdu není.

Naopak, pokud o pomoc požádat umíte, je to důkaz toho, že vás nepřeválcovalo vlastní ego. Že jste zodpovědní. Že máte svého pejska opravdu rádi a nechcete napáchat na jeho psychice zbytečné šrámy, nechcete mu ublížit.

Chcete mu rozumět, chcete to nejlepší pro něj i pro vaše společné soužití.

A druhá zásadní věc je, jak už jsem tolikrát napsal a tolika lidem vysvětloval a vysvětluji - psí věk nikdy nevrátíte zpátky a velmi často za sebou necháte ten správný moment v jeho životě pro získání správných zkušeností, správných vzorců chování a potlačení dřívějších chyb a negativních zkušeností.

Nikdy není pozdě, ale je naprosto zbytečné trápit se a fungovat v režimu „rozbitém“, když můžete fungovat v režimu pohodovém a spokojeném. Platí to pro život s pejskem, platí to obecně.

Nikdy už nedostanete zpátky promarněné měsíce a roky.

Znovu mi to připomněl právě tento týden, kdy u mne absolvovali individuální výcvikový servis majitelé krásného dvanáctiměsíčního pejska plemene pyrenejský horský pes. Během naší práce jsme se dostali i na toto téma, protože paní přiznala (uslyšíte to i ve videu), že by za mnou se svým pejskem přijela už dříve, ale právě její pocit „studu“, že svoje pyrenejské telátko nezvládá tak, jak by si představovala, přestože s velkými plemeny už má zkušenosti, jí v tom bránil.

A protože jsem se s tímto lidským blokem nesetkal zdaleka poprvé, rozhodl jsem se o tom něco napsat.

Chtěl bych vám všem na tomto místě něco říci a něco vysvětlit - a vezměte si to prosím k srdci.

  • Opravdu není žádná ostuda, pokud potřebujete se svým pejskem poradit nebo pomoci. Nijak to nesnižuje vaši hodnotu, naopak si takového člověka vždy vážím, protože má hodnoty srovnané správně. Na předním místě spokojený život psího parťáka a až daleko za tím vlastní ego.
  • Není ostuda se naučit se svým pejskem správně komunikovat, rozumět mu a dopřát mu prožití spokojeného a plnohodnotného psího života. Naopak, pokud vám na něm záleží, vypovídá to o vás velmi pozitivní věci.
  • Jsem tu právě proto, abych vám i vašemu pejskovi pomohl a už více jak dvacet let to také dělám. Vždy se u mne naučíte něčemu novému, svého pejska i sebe poznáte v nových a mnohdy i zátěžových situacích. Získáte nové informace, nové znalosti, naučíte se i v budoucnu ze společných situací vyjít vítězně a ve svém psím parťákovi budete mít spojence, který vás nikdy nepodrazí, ale vždy vás podpoří. Mimo jiné také proto, že při mé práci získá správné příkladové vzorce chování v různých situacích, bude přemýšlet, ne panikařit. Navážu jeho na vás a vás na něj a pokud budete pokračovat v této nastoupené cestě, bude vaše lidskopsí spolužití radost, ne trápení.
  • A myslím si, že to vše rozhodně stojí za překonání jakýchkoli pocitů studu, které vás napadnou.

A také si myslím, že Váš pejsek by vám řekl naprosto totéž...

Mladý pyrenejský psí puberťák z tohoto příběhu je jen jedním příkladem z mnoha.

I on potřeboval pomoci - a dnes už je úplně jiný, tak jak to ve videu popisuje sama jeho majitelka.

Absolvoval u mne cestu od původní nejistoty k dnešní vyrovnanosti a nadhledu, výrazně se zklidnil. Než ke mně se svými majiteli přišel, tahal na vodítku jako lokomotiva, běžel by ke každému pejskovi - a na druhou stranu ho děsily některé běžné věci denního provozu.

U mne získal pevný základ klidu a důvěry k člověku, který splní jeho představu spolupracujícího a správně disponovaného důvěryhodného parťáka. Silného, inteligentního a především komunikujícího - tak, jak to nejen pyrenejové, ale pastevci obecně do svého života potřebují. A z čistě praktických dovedností se mimo jiné naučil třeba i krásně chodit po schodech ;)

Dnes je i svými majiteli lehce ovladatelný, řídí se podle nich a ví, že jsou situace běžného provozu, které není třeba řešit a necháme je jen plynout kolem sebe. Je ještě puberťák těsně před vrcholem, ale má skvěle našlápnuto být přesně tím silným, vyrovnaným a hrdým pyrenejským horským psem, jakým by měl být každý jedinec jeho plemene...

Jeho majitele, stejně jako všechny svoje klienty, jsem učil komunikaci, učil jsem je porozumět drobným nuancím v chování jejich čtyřnohého kamaráda, učil jsem je pochopit plemeno, které pro ně bylo nové a jiné. Stejně tak jsme probrali i praktickou péči, optimální výživu a záležitosti, na které je speciálně u pyrenejů zapotřebí dávat pozor.

Věřím, že ani tito moji klienti svého rozhodnutí překonat pocity „přece už máme zkušenost s velkými plemeny a tohle nám nějak nejde, to je strašná ostuda“ a přijet za mnou nebudou nikdy litovat:) A vy ostatní, kterým právě takové pocity brání nebo budou bránit vyřešit vaše lidskopsí problémy, to prosím berte jako pozitivní příklad a motivaci...

Opravdu neexistuje naprosto žádný důvod se v podobném případě stydět požádat o praktickou pomoc.

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lidskopsí mozaika

 

Tento týden za mnou přijeli klienti ze Slovenska s tříletou fenečkou plemene sibiřský husky na individuální výcvikový servis. A já se rozhodl právě na tomto případu znovu připomenout několik obecně platných skutečností, na které lidé ve vztahu ke svým pejskům často a rádi zapomínají, neuvědomují si je nebo o nich nevědí.

Protože sami přímo z úst mé klientky uslyšíte, jak je pro ni přirozené mít své psy u sebe doma, i když má k dispozici velkou zahradu. Znovu si v tomto případě ukážeme, že pokud vám s vaším psím problémem zatím nikdo nepomohl, znamená to pouze to, že jste dosud nenašli toho správného člověka - nikoli, že je psí problém neřešitelný. A v neposlední řadě se znovu potvrdí, že vzdálenost a potřeba někam dojet jsou za podobných okolností naprosto relativní pojmy...

Sibiřský husky je jedno z velmi přírodních psích plemen. Jsou to úžasní parťáci, pokud jim člověk věnuje, co opravdu potřebují - tedy blízký kontakt, správný přístup, komunikaci a hierarchické vedení. Huskyové jsou inteligentní, nezávislí a je zapotřebí dávat velký pozor na to, že řada představitelů tohoto plemene jsou opravdu extrémní lovci zvěře. Jak to pak v reálu může dopadnout, ukazuje třeba toto video z nedávné doby, kdy na rakouské sjezdovce napadl pes české majitelky srnu - opravdu to není nic pěkného.

Psí slečna, která za mnou se svými majiteli a s další z jejich fenek přijela, však měla úplně jiný problém.

Od narození a i ve svých třech letech byla stále velice bázlivá a vykazovala extrémní úlekové reakce v kontaktu s cizími lidmi a v běžném provozu, problém jí dělal také hluk, byla citlivá na některé zvuky. Její majitelka s ní v minulosti absolvovala cvičáky i jiné akce, ale jak sama ve videu konstatuje, stav fenečky se buď ještě zhoršil nebo došlo jen k malému dílčímu zlepšení.

Pro mne to zdaleka nebyl první případ tohoto druhu, znám příčiny těchto psích stavů a vím, jak zapracovat na jejich psychice. Takže fenečka už první den se mnou v pohodě absolvovala cestu městem, rušné křižovatky, masy lidí, klasický ruch velkého města, těsný kontakt s projíždějícími auty a tramvajemi. Bylo krásné pozorovat, jak se prvotní úlekové vzorce chování mění na správnou psí zvědavost, sama majitelka byla dojatá při pohledu, jak se zprvu stažený ocásek dostává nahoru a její malá psí parťačka si začíná pohyb v dříve pro ni stresovém prostředí užívat...

Ano, všechno jde, pokud se to dělá správně. Tady vám opravdu nepomůže žádný cvičák, učení povelům a cirkusovým kouskům. Je zapotřebí vědět, co udělat, umět pracovat s psí psychikou a je zapotřebí to udělat správně, jinak se stav pejska jenom zhorší. I tato moje klientka už v minulosti s fenečkou zažila na vlastní kůži, když se to neumí.

A ano, vůbec to není tak jednoduché, jak to zvenku vypadá - řada věcí je lidskému vnímání schovaná ;)

A jak jsem paní řekl, je velká škoda (za což samozřejmě nemůže), že mne nenašla už dříve, ne nadarmo tak často zdůrazňuji a připomínám, že psí problémy je zapotřebí správně řešit co nejdříve - nejen proto, že se časem upevňují, zhoršují a zbytečně trpí pes i jeho člověk, ale také proto, že psí život utíká tak strašně rychle. A v neposlední řadě také proto, že každý nesprávný postup některého z mých předchůdců zanechá v pejskovi více či méně zásadní negativní stopu...

Z této fenky, pokud s ní bude její majitelka nadále správně pracovat, bude zakrátko velká psí frajerka.

Moje klientka si jen potřebuje věřit. Jak mi sama přiznala (a vůbec není v tomto ohledu výjimkou), nedokáže si v tuto chvíli představit, že zvládne všechny ty „kamínky do mozaiky“, které jsou zapotřebí. Energie, soustředění, udržet na uzdě nervozitu a všechny negativní emoce, které se ozvou ve chvíli, když má člověk pocit, že mu něco nejde nebo že je strašně unavený...

Ano, nic nepřijde samo od sebe. Ale můj klient vždy se mnou zažije ten pocit, kdy je šťastný, protože vidí, že jeho pejsek najednou funguje jinak - bezproblémově. A ode mne ví a několikrát to každému vždy zopakuji: „Věnujte svému pejskovi potřebný čas, energii a používejte postupy a komunikace, které vás učím. Pokud to uděláte a budete to dělat správně, pak váš pejsek bude fungovat úplně stejně i s vámi.“

Je to jen otázka zdravé sebedůvěry a zvládnutého ega každého člověka, který u mne individuální výcvikový servis absolvuje. Není třeba mít strach, není důvod cítit se méněcenný, není zapotřebí o sobě pochybovat.

Je jen třeba se svým pejskem nadále pracovat a mít ho rád.

A když si vzpomenete, co jsme spolu absolvovali, když se podíváte na video se sebou a svým pejskem, je to jedna z těch motivací, které by vám měly zvednout hlavu a narovnat ramena.

„Ano, ono to opravdu funguje a odteď už záleží jen na mně, jaký bude můj pejsek.“

Na případu mé klientky a její fenečky je vidět i další skutečnost.

Malá totiž není její jediný psí parťák.

Spolu se svým manželem mají ještě další dvě fenky a jednoho pejska, vše plemeno sibiřský husky. Mají domek a zahradu, ale svoje psí kamarády mají u sebe doma, ne v kotcích nebo u boudy. Přesně tak, jak by mělo být pro každého samozřejmé - a bohužel také přesně tak, jak to tolik lidí odmítá nebo se tomu vysmívá.

Kdo znáte prostředí vesnice, víte, že takoví psí majitelé to nemají lehké. Sousedé si klepou na čelo, odsuzují, koukají skrz prsty. A věřte, že slovenská vesnice má tento přístup ještě o řád horší. O to víc si cením majitelů této smečky huskyů za vztah a přístup k jejich pejskům. V dnešní době jsou, především ve vesnickém prostředí, stále světlou výjimkou...

Ještě něco.

Častým hendikepem především žen je pocit, že pokud svému pejskovi něco nedovolí, pokud mu nastaví určité mantinely, pokud po něm něco chtějí, je to špatně.

Následuje pocit provinění, pocit, že něco dělají zle.

Že ho trápí, že mu ubližují.

Je to ale přesně naopak.

Každé štěně přichází na svět s geneticky danými vzorci chování a psychikou obecně. A každé štěně očekává, že v jeho smečce budou jasně daná pravidla, mantinely přežití a někdo, kdo pro něj bude tou nejvyšší autoritou a nejschopnějším učitelem.

Ale naprostá většina štěňat a psů obecně se dnes ocitne v prostředí bez schopného vůdčího jedince a bez učitele. Pes se učí metodou pokus-omyl a pokud ve zdraví přežije, ponese si na bedrech přetěžkou zátěž osamělého rozhodování a zvládání stresu. Bude nešťastný, nespokojený a pro své okolí problémový.

Pes je sociální druh a životné důležité je pro něj jeho přirozené sociální společenství - hierarchicky správně nastavená lidskopsí smečka. Jasně nastavená pravidla a někdo, kdo rozhoduje o konání v budoucím čase.

Silná osobnost.

Ne slabá, která se bojí na svého pejska křivě podívat, aby mu neublížila.

Silná, které stačí právě ten pohled, emoce, řeč těla a pejsek přesně ví. A je spokojený, protože přesně takhle funguje vůdčí jedinec jeho vlastního druhu...

Jsem nesmírně rád, že jsem i této lidskopsí dvojici pomohl.

Do fenky dostal zpátky její psí podstatu a poznání, že i jedinec lidského druhu pro ni umí být potřebnou oporou, učitelem a vůdčím jedincem.

Majákem, podle kterého se může řídit.

A do mé klientky poznání, že pokud se bude ona sama chovat jako ten maják, zbaví se fenečka postupně i posledních zbytků svého stresu a úlekových reakcí. Včetně toho, že si její majitelka musí především věřit, zapracovat i sama na sobě a nebát se být tou silnou osobností v očích své fenečky i celé psí smečky.

Nebojte se někam dojet.

Zvládnete to.

Nebojte se zapracovat sami na sobě.

Pomůžu vám s tím.

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

„Vono ho to přejde, von z toho vyroste...“

 

Dnes bych rád něco napsal k rozšířenému jevu, se kterým se setkávám po celé ty dlouhé roky své práce s lidmi a jejich pejsky. To „něco“ je ignorování závažného psího problému, věčné odkládání jeho řešení na někdy později a často jeho masochistické vyhrocení až do stavu, kdy pejsek začne žrát (doslova, nikoli obrazně) svoje vlastní lidi nebo likvidovat jiné psy...

Je to z mého pohledu závažný fenomén, který si opět zaslouží svůj vlastní článek.

Vždy si v těchto případech kladu otázku, co k tomu některé psí majitele vede. Lehkomyslnost? Lenost? Naivní představa, že problém zmizí sám od sebe, pokud se jím nebudu zabývat? Pocit, že jejich pes, čas, případně finance, za to nestojí?

Přitom se nejedná o nic, co by se mělo/mohlo přehlížet...

Představte si situaci, kdy vlastníte jedince jakéhokoli psího plemene. Z roztomilého štěňátka postupně vyroste psí puberťák, který rychle odhadne, kde jsou vaše slabá místa. Jednak je začne důsledně a z psího pohledu zcela pochopitelně využívat ve svůj vlastní prospěch, jednak vyhodnotí, že v jeho lidskopsí smečce neexistuje žádný nebo dostatečně funkční vůdčí jedinec. A každý pes se v tuto chvíli začne dostávat do stresové spirály, protože tohle pro něj není normální stav. Není to prostředí, ve kterém by se cítil dobře, neodpovídá jeho vrozeným sociálním a hierarchickým vzorcům.

A zcela logicky se začnou dít věci.

Pejsek začne vyhodnocovat věci po svém, protože neexistuje jedinec, který by ho naučil to, co skutečně potřebuje znát - řešení a chování se v běžném provozu, správné reakce na zátěžové situace. Pubertální štěně se učí metodou pokus/omyl, zcela náhodně a stejně náhodný pak je i výsledek plynoucí z konkrétních případů a zkušeností.

Začne vyhodnocovat situace, lidi a psy po svém, protože nemá korekční mechanismy a příkladové vzorce chování, pro které je nezbytně nutný správně se chovající vůdčí jedinec v jeho smečce.

A ono „po svém“ bývá vždy vstupenka do světa problémů, strachu, nervozity a stresu. Do světa, kdy se majitel začne bát vlastního psa a kdy se pro něj každá procházka stává hororem a sázkou do loterie, kdy opět dojde k nějakému konfliktu.

Pokud je majitel fyzicky disponovanějšího psího plemene masochisticky založen a vyhovuje mu, že za svým pejskem venku na vodítku vlaje absolutně netuše, kam ho jeho miláček v příštím okamžiku zatáhne, ještě stále z jeho pohledu nemusí o nic jít. Sice to není o radosti a pohodě, ale proč by se nechal naučit se svým obříkem fungovat pro jasně daný stav „kdo koho vede“, škoda času a energie, holt má velkého psa... Mnozí to znáte, že?

Netrvá ale dlouho a z těchto pejsků, vyrůstajících jen za sebe, se začnou stávat psi skutečně problémoví. Psi nevychovaní, bez vedení - psi v té době již dlouhodobě vystresovaní, protože toto rozhodně není stav, který by jakémukoli psu na světě vyhovoval. Pes je totiž bytost sociální, s geneticky uloženými zákony hierarchie a smečky. Bez naplnění těchto základních psychických potřeb se z každého psa stane méně nebo více zoufale se projevující uzlíček nervů, reagující na zátěžovou situaci asociálním až agresivním chováním.

Těmito problémovými jedinci jsou například všichni ti psi, kteří při spatření jiného psa libovolné velikosti a plemene začnou vrčet, štěkat a vzpínat se na vodítku. Pokud jim páníček „dá svobodu“ a omezení tak nejsou žádná, velmi často na jiného psa rovnou zaútočí, což v případě některých plemen nebo jedinců vůbec nemusí skončit dobře. Velmi důležité je si v tomto okamžiku uvědomit, že až na některé plemenné výjimky tyto vzorce chování naprosto neodpovídají naturelu dotyčného plemene - jsou výhradně výsledkem špatného nebo nijakého přístupu, výchovy a vedení majitele!

Už tento stav by pro každého takového majitele měl být vysoce alarmující.

Už v tomto okamžiku nastal stav „za 5 minut 12“, kdy je nejvyšší čas jeho samotného i jeho pejska naučit spolu fungovat a eliminovat všechny nebezpečné povahové rysy. Ano, u obou, protože každý pes se chová tak, jaký je jeho člověk...

Každému, kdo mě v podobné situaci požádá o pomoc, říkám - ano, velmi rád pomůžu a evidentně tu pomoc oba potřebujete.

Ano, zcela vám rozumím, že každá procházka s pejskem pro vás představuje trauma. Začarovaný kruh, kdy na sebe se svým psím parťákem úspěšně přenášíte negativní emoce, nervozitu a stres.

A ano, opravdu vám pomoci umím. Umím vás zbavit problému, umím vám dodat potřebné sebevědomí a znalosti, umím z vašeho pejska vyhnat jeho démony. Víte to a pokud skutečně chcete váš lidskopsí problém řešit, pokud opravdu dodržíte vše, na čem se domluvíme, je to skvělé.

Bohužel, velmi častou realitou je, že majitel dotyčného pejska po závazném domluvení termínu mé pomoci a záležitostí souvisejících najednou pochopí, že ono to vlastně bude i o něm. Bude ho to stát i jeho vlastní energii a čas. Hrůza a děs a rychle si tedy vymysleme něco, ať do toho jít nemusíme. Ok, budeme hrát mrtvého brouka, snad nám ten člověk, od kterého jsme chtěli pomoci, už nezavolá, třebaže žije v domnění, že i z naší strany vše platí. My se mu rozhodně neozveme. A pokud by nedej Bože zavolal a potřeboval vědět, jak na tom tedy je, vymyslíme si nějakou výmluvu - mnohdy trapnou a už na první pohled zoufale nevěrohodnou...

„Však vono to toho našeho psa samo přejde. Von z toho vyroste.“

Ne. Nepřejde a nevyroste.

Stresově nebo negativními zkušenostmi zásadně ovlivněná psí psychika nemá samoregulační mechanismy, které z „problémového psa“ udělají zase „normálního psa“. Lékem není ani čas, veškeré negativní zážitky a stresy se bez správné externí korekce časem pouze upevní. Štěně si vše přenese do dospělosti, útulkový pes se nikdy nezbaví svých démonů z minulosti, pokud nenecháte na svém pejskovi zapracovat někoho, kdo to skutečně umí a ví, co dělá. Tohle je realita, smiřte se s tím.

Mimochodem - také, stejně jako já, potkáváte lidi s uječenými asociálními chudáky, kteří stále dokola všem tvrdí, že „on už takový je, takového jsem si ho vzal z útulku (popř. verze o vlastnosti plemene) a nic se s tím už neudělá“? Pardon, ale toto je opravdu velmi hloupý alibismus a pitomost nejvyššího kalibru - tito lidé jsou pouze hloupí, líní nebo bezcitní...

Svým potenciálním klientům vždy říkám, že můj individuální výcvikový servis je trvalá investice do zbytku jejich života s pejskem.

Jejich je volba, zda zbytek života se svým pejskem chtějí prožít v klidu a pohodě nebo v nervozitě a stresu. Nechápu, proč tolik lidí volí tu druhou možnost. Stačí se podívat do Poradny, kolik lidí a kolik problémů se svými pejsky lidé mají. Ale také kolik z nich čeká jednu všezachraňující radu na dálku, kouzelné slovíčko nebo kouzelnou mantru, kolik z nich se na moji odpověď „musíte přijet, tento problém na dálku skutečně řešit nejde“ již nikdy neozve.

Zkusím pro některé z vás příměr, který vám bude možná bližší.

Máte auto a na palubovce vám začne svítit kontrolka „chyba motoru“. Zkontaktujete servis s dotazem, co máte udělat. Odpověď zní - přijeďte k nám, musíme udělat diagnostiku, zjistit závadu a pak ji můžeme odstranit. Vy se na to vykašlete, protože proč někam jezdit, proč za to platit, to bude určitě nějaká blbost a vyřeší se to samo...

Nevyřešilo. Jednoho dne už nenastartujete, auto vám musí do servisu dopravit odtahovka a mechanik vám řekne, že ta původně malá závada, kterou jste úspěšně nechali vyhnít, časem dominovým efektem způsobila další a tentokrát již velmi závažné závady dalších částí motoru. Cena opravy? Astronomická v porovnání s cenou opravy původní, popřípadě již zcela odepsaná pohonná jednotka a celé auto.

Za auto si dosaďte pejska, za závady motoru psí problémy a za ten servis mne.

Už rozumíte?

Uvědomte si prosím také další, velmi závažný dopad ignorace psího problému ať už z důvodu lidské hlouposti, lenosti nebo ochoty jeho řešení něco obětovat.

Velmi častým problémem mých klientů bývá agresivita jejich psích parťáků. Agresivita nikoli jako projev dominance a síly, nýbrž agresivita způsobená naopak stresem a nejistotou.

Za roky mé práce je smutnou realitou, kolik psích životů muselo být obětováno, aby někteří moji klienti konečně dospěli k názoru, že je zapotřebí vyhledat odbornou pomoc. Všichni ti zabití nebo těžce potrhaní pejskové, všichni mohli žít a být zdraví, všichni ti s psychikou poznamenanou na celý život mohli být v pohodě. Všechno to se nemuselo stát, pokud by majitelé psích predátorů nečekali, že „se to samo vyřeší, vyhnije nebo z toho pejsek vyroste“.

Mohli zavčas přijít a nic z toho se nemuselo stát. A pokud v prvé řadě někdo řeší finance (a že vás takových je), pak je také dobré si uvědomit, že ne vše hradí pojišťovna, záchrana života cizího pejska vás může snadno přijít na desítky tisíc korun a v určitých případech může být váš vlastní pes utracen. A především - cena života je nevyčíslitelná, psího stejně jako lidského...

Existuje ještě vyšší level.

Level vyhrazený lidem, které z váhání, zda něco řešit, nevyvede ani fakt, že jejich pes těžce pokouše je samotné, členy jejich rodiny nebo kohokoli, kdo se k jejich psímu miláčkovi jen přiblíží.

Stav, který trvá několik měsíců nebo i let. Jedno, zda u psích jedinců (ne)vychovávaných u svého majitele odmala nebo psů získaných z útulku.

Stav, který se stejně jako asociální chování vůči psímu okolí nevyléčí sám od sebe. Nezmizí mávnutím kouzelného proutku, pes z něj „nevyroste“ a můžete za něj jen a pouze vy sami.

Každý pes má v sobě přirozenou psychickou zábranu kousnout do člověka (štěněcí oždibávání dočasnými zoubky je, prosím pěkně, opravdu něco jiného). Mám na mysli zákus natvrdo, zákus likvidační. Ve chvíli, kdy si pes (z jakéhokoli důvodu) do člověka kousne, tato psychická zábrana natrvalo padne. Každý příští zákus přijde dřív a bude razantnější, protože se pes už naučil, že tato cesta je úspěšná - člověka to bolí a začne se bát. O evolučních mechanismech a souvislostech strategií šelem bych mohl napsat další článek, toto berte jen jako krátkou exkurzi do tématu a fakt, nad kterým byste se ti, kterých se týká, měli opravdu zamyslet.

Pokud začne pes kousat svého vlastního člověka, je to obrovský průšvih. To, že začne kousat i do lidí kolem něj, je jen přirozený důsledek.

Pokud začne pes kousat do partnera majitele nebo lidí kolem něj, je to také obrovský průšvih. To, že začne následně kousat i svého vlastního majitele, je jen přirozený důsledek, který je vždy jen otázkou času.

Bagatelizování, přehlížení a neřešení tohoto problému znamená, že se majitel psa ještě dostatečně nepoučil. Zda poučení přijde v podobě pokousání jeho samého (což je nejlepší varianta, která probouzí rychle) nebo zda fyzický kontakt s jeho psem odnese jiná živá bytost (tato varianta ne vždy probouzí dostatečně rychle a především ji odnese někdo zcela jiný, než by měl), to je vždy otázkou náhody nebo osudu. Důležité je, že otázka nezní „zda“, ale „kdy“...

Co říci na závěr?

Tímto článkem jsem chtěl otevřít oči všem těm, kdo mají povahovou tendenci řešení problémů oddalovat, jsou líní je řešit, děsí je (pro mě naprosto nepochopitelná) představa, že by najednou jejich život s pejskem byl v pohodě a klidu místo nerváků a strachu nebo si neuvědomují dosah a souvislosti „vyhnívajícího“ psího problému.

  • Je jen ve vaší moci, zda za vaším pejskem zůstanou bolavá fyzická zranění živých bytostí nebo dokonce usmrcení. Vezmete si to vážně na svědomí?
     
  • Je jen ve vaší moci, zda za vaším pejskem zůstanou bolavá místa v psychice živých bytostí, často doživotní a trvale determinující vztah k psímu druhu. Vezmete si to vážně na svědomí?
     
  • Využijte toho, že i v těchto případech vám umím pomoci. Jen prosím nenechávejte psí problém, resp. problém svůj, zajít zbytečně daleko a uvědomte si, že čím déle jste nereagovali a všemu špatnému nechali volný průběh, tím déle trvá i proces psí transformace. A pokud už se rozhodnete mé pomoci využít, buďte důvěryhodnými partnery od začátku až do konce. I já si o vás totiž dělám úsudek a názor už od našeho prvního kontaktu.
     
  • Myslete na to, jak krátký psí život je a jak rychle ubíhá. V tomto na vás apeluji se vší vážností, neberte to jako frázi a nehledejte v tom patos. Prostě to tak je a nechávat svého pejska (a v důsledku i sami sebe) měsíce a roky přežívat v režimu stresu, napětí a zbytečných problémů nevypovídá nic pěkného o vašem vztahu k němu. Vše je pouze otázkou vašich priorit a pokud přijdete co nejdříve, předejdete všem zbytečným problémům do budoucna. Je to investice do zbytku vašeho společného života, pamatujete?

Děkuji.

P.S. Grafický výřez v záhlaví tohoto článku je z fotografie staré už 15 let. Mám ji moc rád, připomíná mi smysl mé práce. Je to jeden z mých psích klientů, který se ke mně dostal ve stavu „Pane Dostál, jste poslední, kdo nám může pomoct. Pokud se to nepodaří, nechám ho utratit.“  Ano, byl to jeden z těch „problémových kousavých“ a věřím, že fotka mluví za vše... :)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vybíráme štěně

 

Včerejší odpoledne jsem po delší době opět strávil jako „hlas poradní“, tentokrát při první cestě mých dobrých známých za výběrem jejich nového psího parťáka. A protože jsem takových akcí absolvoval již řadu, řekl jsem si, že by nebylo od věci napsat krátké povídání na téma výběru štěňátka trochu jinak.

Neopakovat pouze obecně známé poučky, ale soustředit se na to, o čem se až tak moc neví, nepíše nebo si to lidé zkrátka neuvědomují...

(Předesílám, že konkrétně včerejší „štěněcí výběr“ proběhl velmi úspěšně, krásná zdravá štěňátka, krásná vyrovnaná psí maminka, pohodoví chovatelé a vše, jak má být, líbilo se mi to. A jeden úžasný psí kluk už má svůj budoucí domov jistý ;) Následující text tedy berte jako naprosto obecný...)

Vytipování kvalitní chovatelské stanice je první věc, kterou je zapotřebí udělat.

Je rozumné vytipovat si klidně dvě až tři - může dojít k nezabřeznutí feny, mohou se narodit štěňata pouze druhého pohlaví nebo jinak zbarvená, nežli chcete, první návštěva u chovatele může ukázat, že je lepší jít o dům dál. Samozřejmě je třeba umět rozlišit chovatele a množitele (skutečný chovatel například nechová větší počet různých plemen, nevlastní desítku chovných fen a nezatěžuje fenu/feny permanentními porody). Stejně tak je dobré myslet také na to, že internet snese všechno a v některých případech se realita zásadně liší od internetové prezentace chovatele.

I z tohoto důvodu je základem dobrého postupu (předem) osobní návštěva u chovatele - na druhou stranu i on vás chce osobně poznat a vědět, komu svěří štěně z vrhu své fenky. Je to prostě oboustranně potřebná záležitost vzájemného poznání lidského i psího, která dává zásadní informaci o kvalitě a serióznosti chovatele i zájemce o štěně.

Hodně budoucích psích majitelů vybírá svého psího parťáka už podle fotografie. Je to takový první kontakt na dálku, mnohdy však velmi přeceňovaný - fotka vám sice ukáže psího drobečka, ale vždy je to jen jeden krátký časový moment, ve kterém se štěně může tvářit všelijak a nic zásadního to o něm nevypovídá, především u štěňat, kterým je teprve jeden nebo dva týdny. Uvidíte tak tendenci vybarvení (nikdy ne definitivní stav), tendenci podoby (opět ne definitivní stav), v závislosti na věku můžete porovnat velikost jednotlivých štěňat (což má smysl až tak mezi třetím až čtvrtým týdnem věku), ale to je tak zhruba všechno. Jinými slovy řečeno fotografii berte vždy jen jako úplně první odhad, orientační a mnohdy realitu zkreslující kritérium a užší výběr kandidáta nechte vždy až na osobní návštěvu.

Osobní návštěva a vzájemné osobní poznání je tou vůbec nejdůležitější částí výběru budoucího psího kamaráda.

Optimální čas je kolem čtvrtého týdne věku štěňat, tuto dobu správně preferuje i většina chovatelů. Začínají se projevovat základní rysy povah (dominance, zvědavost, ne/důvěra, bojácnost atd.) i základní exteriérové charakteristiky. Máte možnost si otestovat „přítulnost“ jednotlivých štěňat a poznat i svůj „hlas srdce“, kdy vám jednoduše jedno štěně z racionálně nepopsatelných důvodů bude nejbližší...

Velmi vhodné a rozumné je mít už před touto osobní návštěvou ujasněné, zda chcete pejska nebo fenku, zda chcete vystavovat popřípadě do budoucna uchovnit nebo zda chcete „jen“ psího parťáka v tom nejlepším slova smyslu.

Statisticky významně bývá dlouhodobě větší zájem o fenky - zda je důvodem fakticky zcela mylný názor, že „fenky se snadněji vychovávají“ nebo vize majitelů o budoucí fabrice na peníze, nevím. Realita je pak nicméně taková, že 90 % fen následně skončí jako kastrované, protože jim to doporučí veterinář nebo majitel s překvapením zjistí, že feny hárají...


Až zas někdo bude mít problém pochopit, jak důležitý a přirozený je pro každé malé štěně těsný fyzický kontakt...

Dalším rozšířeným jevem je, kolik budoucích majitelů štěňat plánovaných jako vyloženě osobních/rodinných parťáků bez jakýchkoli výstavních ambicí řeší detailní exteriér - konkrétně jestli není nějaký flíček na měsíčním štěňátku příliš velký nebo zda není na nějakém divném místě. Prosím - uvědomte si, že psí exteriér včetně zbarvení se během růstu a vývoje pejska mění a to mnohdy velmi zásadně. Spousta tmavých ploch zesvětlá nebo změní velikost, spousta bílých chlupů zmizí, u řady plemen se změní pigmentace. Určité exteriérové znaky zbarvení jsou sice vylučující nebo omezující pro chov, ale nikterak nedehonestují pejska, kterého máte za účelem psího parťáka, ne výstavního nebo krycího přeborníka. To opravdu důležité je kvalitní genetika, tedy nezatížení plemennými nebo dědičnými vadami, pevné zdraví, dobrá povaha a základní stavba těla (exteriér) příslušející danému plemeni. Nehodnoťte malichernosti, ale ty skutečně důležité věci - pokud to ale neumíte v životě, nebudete to bohužel umět ani při výběru a výchově štěněte...

Zkušený chovatel už z vašich dotazů a sebeprezentace velmi rychle odhadne, koho má před sebou. Pokud zjistí, že jste v psí oblasti laik, chovatel „srdcař“ vám dokáže při výběru štěněte velmi pomoci a vaší neznalosti nezneužije. Občas však musíte být velmi opatrní, protože některé informace, které vám chovatel sdělí, se jednoduše nezakládají na pravdě - buď týkající se přímo plemene nebo manipulující s povahami či exteriérem štěňat. Proto dejte hodně i na svoji vlastní intuici a pokud z vnucovaného „superštěněte“ nemáte dobrý pocit, nenechte se přemluvit. Nezapomeňte také na to, že genetika vrhu a chování jednoměsíčního štěněte jsou pouze malá část budoucí psí osobnosti a to hlavní a důležité budete vytvářet teprve vy svojí výchovou, přístupem a komunikací. Také si prosím uvědomte, že v době své návštěvy se trefíte do určité konkrétní doby, kdy jsou štěňata před/po krmení, spí nebo jsou naopak aktivní a podle toho se v daný čas chovají. O hodinu později se budou chovat jinak, proto určité vzorce chovaní s tímto související neberte jako příliš signifikantní. Na druhou stranu třeba i taková maličkost, jakou je „uhnízdění se“ štěňátka ke spánku, vám ledacos prozradí - jde někam stranou, do skrytého koutku nebo hledá naopak co největší fyzický kontakt, odsune sourozence, aby si ukořistil to pro sebe nejlepší místo?

Co se týká doby odběru, snažte se vždy o to, aby to byla ta co nejdříve možná. Pro naprostou většinu plemen tedy ukončený sedmý týden (pro některá plemena, například lajky, to ale musí být už týden šestý) věku (další podmínkou bývá ještě minimální váha, to ale většinou nebývá problém). Je to velmi, velmi důležité pro celý váš budoucí vzájemný vztah a vazbu! Každý den v tomto věku hraje v životě štěňátka velkou roli - nesmí jít z vrhu dříve, protože jisté sociální dovednosti získá pouze mezi svými sourozenci a nesmí jít pozdě, protože pak už se razantně zvyšuje fixace na jeho domácí prostředí a snižuje na budoucího majitele. U některých plemen, například již zmíněných lajek, je čas odebrání od vrhu naprosto kritický a pokud dojde k pozdějšímu odběru, nikdy už to nenapravíte. Moje osobní zkušenost je ta, že mi v tomto ohledu chovatelé vždy vyšli vstříc a štěně jsem si převzal v prvním možném termínu. Zcela vážně teď apeluji na všechny zájemce o štěňata, aby tento přístup ve vlastním zájmu dodrželi (i moje praxe s klienty a jejich pejsky mi jeho důležitost dostatečně jasně dokázala) a neodkládali odběr štěněte, protože budou v té době na nějaké báječné dovolené nebo „zrovna nebudou mít čas“. Už to mimochodem vypovídá mnohé o to, jak je pro ně jejich budoucí psí parťák důležitý a kolik mu hodlají věnovat svého času v budoucnu...

Na druhé straně občas sami chovatelé zkoušejí trik, že „štěně musí mít nejprve dokončené očkování a až pak vám ho můžu dát“, což v důsledku znamená předání už (nebo téměř, záleží na tom, co chovatel vnímá jako kompletně naočkované štěně -“dokončené očkování“ se v žádném případě nekryje s termínem poslední vakcinace) tříměsíčního štěněte. Vakcinační schéma je dané, stejně jako odčervovací a opravdu není žádný důvod, aby tak, jak je zcela běžné a normální, nezačalo u chovatele a nedoběhlo u majitele. Je to zcela absurdní a nesmyslný argument a pokud na něj přistoupíte, bude to pouze ke škodě vaší a vašeho pejska...

A až budete na návštěvě ve Štěněcím království, nezapomeňte prosím na tyto dvě věci:

  • stále koukejte pod nohy, jestli se vám tam nemotá křehké psí tělíčko!
  • štěně není kočka, nezvedejte ho do výšky úchopem oběma rukama pod předními tlapkami (tím mimo jiné můžete vyvolat břišní kýlu) - jednu ruku pod zadeček, druhou kolem hrudi, nemačkat, jen stabilně zachytit!

Děkuji.

Nu a ještě něco.

Je dobrým (leč ne vždy respektovaným) nepsaným pravidlem, že o ceně štěňátka se nesmlouvá, nejsme na perském trhu. Cenu si samozřejmě určuje vždy sám chovatel a v rámci konkrétního plemene se až na výjimky pohybuje v určitém několikatisícovém rozmezí. Tuto cenu víte předem a můžete ji, ale nemusíte, akceptovat. Pokud s ní z jakéhokoli důvodu nesouhlasíte, klidně hledejte jinde. Cena může být (podstatně) vyšší než je pro dané plemeno obvyklá, protože se například jedná o unikátní spojení, velmi kvalitního zahraničního krycího psa, drahou dovezenou fenu ze země původu, v našich končinách málopočetné plemeno, plemeno s obecně komplikovaným odchovem, v dané době módní plemeno, popřípadě je chovatel jednoduše nenažraný a zkouší to. Berte nebo nechte být. Na stranu druhou si uvědomte, že částka za koupi pejska je pouze startovací a do jeho života postupně investujete řádově daleko vyšší peněžní obnos. Jít po nejnižší nabídce také není rozumné, protože můžete dostat „zboží odpovídající ceně“ a budete nešťastní vy i váš pejsek. Také mimochodem nezapomeňte, že se zdražuje úplně všechno a musíte zapomenout na částku, za kterou jste koupili svoje štěně stejného plemene před nějakými deseti nebo dvanácti lety...

A na samý závěr prosím nezapomeňte, že hodnota vašeho psího parťáka, jeho oddanost, přátelství a láska se opravdu nedají vyjádřit v penězích.

Hodnota života a vztahu, které vám váš pejsek věnuje úplně celé, je nevyčíslitelná.

(Poznámka pod čarou: Účelem tohoto článku o výběru štěněte není vyčerpávající rozbor tématu, dalo by se napsat ještě mnohem víc. Uvedl jsem v něm však záměrně ta fakta a souvislosti, o kterých se běžně nepíše a nepřemýšlí a z mého pohledu jsou především pro laickou veřejnost velmi důležitá. A samozřejmě – pokud budete kdokoli potřebovat poradit při výběru štěněte, ať už radou nebo prakticky, máte i v této oblasti možnost využít mé pomoci.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Městští démoni

 

Když jsem tuto půlroční beauceroní fenečku uviděl úplně poprvé, byla nešťastný uzlíček nervů, který se klepal doslova od hlavičky až ke konci svého hluboko staženého ocásku. Jen proto, že se nacházela na poměrně rozlehlém parkovišti a kolem ní stálo několik aut.

Jen tak málo stačilo a tohle psí děvče se úplně sesypalo...

A právě proto s ní za mnou její majitelka přijela na individuální výcvikový servis až z východního Slovenska, abych její milovanou fenku zbavil traumat z aut, většího počtu lidí a hluku a městského provozu obecně.

Tento problém vznikl velmi pravděpodobně už v raném věku fenečky, protože dle informací mé klientky se projevoval už v době, kdy si ji jako tříměsíční štěně (tedy o několik týdnů později, než je optimální čas) odvezla od chovatelky. Fenka pochází z početnějšího vrhu, žádný z jejích sourozenců podobným problémem netrpí a z dostupných informací jsme společnými silami poskládali pravděpodobný scénář, kde a jak celé to trápení vzniklo.

Protože moje klientka bohužel přijela se zcela nevhodným obojkem, který se mi při základní manipulaci začal v ruce okamžitě rozpadat na prvočinitele (ano, opravdu mám dobré důvody, proč vyžaduji, aby klient přijel s kvalitním koženým obojkem s kovovým zapínáním - tentokrát jsem se nechal telefonicky ukecat na "plátěný obojek podšitý kůží s kovovou přezkou", který se nedal ani upravit na potřebnou délku), byl její doprovod promptně vyslán zakoupit obojek pořádný. Času jsem mezitím využil a ověřil si, že mimo zátěžové lokality je fenka naprosto v klidu, bez známek stresu a v hloubi duše bytostná pohodářka.

Vstupní stav fenečky a její reakce na výše zmíněné podněty (auta, provoz, hluk atd.) byly na samém začátku naší práce skutečně extrémní. Nicméně už po prvním dni mé práce na její psychice byla vidět velká pozitivní změna, její reakce na stresové podněty se začaly mírnit, ocásek se začal stěhovat na své správné místo a primární děs začala nahrazovat správná psí zvědavost...

Druhý den jsem ji už vzal do jámy lvové - do skutečného městského provozu, na různá dopravně velmi frekventovaná místa, do extrémně hlučného prostředí s mnoha auty i lidmi. Fenka vše absolvovala zcela v klidu, bez panických odskoků nebo sebemenší snahy z dotyčného místa utéct, což bývaly její běžné reakce, než za mnou přijela. Dostala skutečně zabrat, byl to pro ni křest ohněm a já i moje klientka jsme na ni byli opravdu hrdí...

A protože její majitelka má v sobě a dokáže vyjádřit vůči své psí parťačce ty správné emoce a vzorce chování, v den třetí jsem ji nechal s fenečkou absolvovat "maturitu" mimo jiné i na nejfrekventovanější liberecké křižovatce. Jak spolu vše krásně zvládly a jak se fenka celkově zklidnila, jsem pro vás s velkou radostí natočil - stejně jako autentická slova její majitelky, jaký byl stav fenečky, než za mnou dojely...

Za fenku i ji samotnou jsem nesmírně rád, že osud dobře zapracoval a několik stovek kilometrů směrem na východ se potkala s mojí spokojenou klientkou z nedávné doby, která jí na mne dala doporučení. Jak zmiňuji ve videu, na podobných psích traumatech je zapotřebí zapracovat co nejdříve a především správně - majitelka této beauceroní fenky přede mnou absolvovala dva "psí trenéry", ale podle jejích vlastních slov jsem jí pomohl teprve já. Velmi mne to těší, ale jak jsem již kolikrát napsal - v podobných případech je nezbytně nutné něco umět a znát, vědět co a jak udělat a také mít schopnost umět vše potřebné předat svému psímu i lidskému klientovi. A to není zdaleka tak jednoduché a samozřejmé, jak se to některým lidem jeví.

Pohodlně se usaďte a sdilejte se mnou radost z jedné krásné beauceroní fenečky...

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Akití medailónek

 

Kdo sledujete moje "psí videa", určitě si vzpomenete, že před nedávnou dobou (konkrétně přesně před měsícem) jsem tu měl na individuálním výcvikovém servisu klientku s tehdy půlroční fenečkou plemene akita-inu. Její majitelka odjížděla spokojená a protože má kamarádku, o které věděla, že také potřebuje pomoc se svým už tříletým pejskem stejného plemene, nakontaktovala ji na mne a domluvili jsme se, že přijedou na individuální výcvikový servis společně. Vzala s sebou i svoji druhou fenku plemene americká akita, kterou musela kvůli jejímu onemocnění v prvním termínu nechat doma. Naši psí smečku tedy nakonec tvořil tříletý pes plemene akita-inu Yuki, sedmiměsíční fenka téhož plemene Yoko a jedenapůlroční fenka (z klasické akity odvozeného, nicméně exteriérově i povahově poněkud jiného) plemene americká akita Babu...

Akita-inu je plemeno, které svému majiteli stejně jako například pastevec nic neodpustí. Stejně jako pastevec i akita potřebuje vedle sebe silnou osobnost, i v její povaze je velká hrdost a nezávislost. Akití věrnost je příslovečná, ale pokud si ji majitel tohoto plemene nezaslouží, ať už z jakéhokoli důvodu, akita se od něj odvrátí. Je to pro toto plemeno obecně platná pravda, stejně jako je platná například pro plemena pastevecká. Vztah a důvěru takového psa si vždy musíte zasloužit, musíte na ní pracovat a pak získáte tělem i duší naprosto oddaného psího parťáka. Akitu nesmíte zklamat a podrazit, akita je velmi hrdý pes, který vám to nikdy neodpustí.

Jak sama majitelka pejska ve videu přiznává, jeho odtažitost vůči své osobě vnímala a vnímá jako velký problém. Proto jsem se jí snažil celé čtyři dny velmi intenzívně vysvětlovat i prakticky ukazovat, kde je z její strany chyba a co je třeba ve vztahu k Yukimu změnit. Využil jsem každé modelové situace, kterou jsme prošli, další jsem uměle vyvolal a ukazoval na nich Yukiho reakce. Využil jsem i toho, že starší z fenek začala hárat (což Yuki jako správný pes samozřejmě zaregistroval) a poslední večer jsem mu pod nos a k "jeho fence" přivedl samčí konkurenci - svého sedmiletého pyrenejského horského psa, "telátko" Gardýska. A protože Yuki už prošel mýma rukama a jeho majitelka už věděla, co dělat, sice by si podobnou konstelaci sám nevybral, ale všichni psí účastníci zhruba půlhodinové zátěžové setkání zvládli bez sebemenšího problému...

Yuki totiž na svůj individuál nepřišel jako plyšáček.

Měl za sebou již několik pokousání jiných psů v situacích, které psychicky nezvládl a řešil je silou, protože spoléhal jen sám na sebe a ne na svého člověka. Měl za sebou i stržení srny v lese. A obecně jiné psy (ani některé feny) nemusel. Proto jsem ho od prvního dne individuálu protahoval pro něj zátěžovými situacemi - jednu z nich, hned z prvního dne naší společné práce, jsem opět zadokumentoval do videa. Yuki byl skvělý a choval se jako správný zástupce svého plemene - jakmile zjistil, že má vedle sebe tu pro něj správnou bytost, přestal věci řešit a zbavil se své nejistoty, která v jeho předchozím životě vygenerovala mnohé zkratové reakce. Získal nadhled, důvěru a když mi poprvé olízl obličej, byl to nádherný pocit - akití samci nejsou příliš kontaktní...

Jeho majitelka dnes už ví, že ji čeká hodně práce především na sobě samé. Přijela se učit a změnit vztah mezi sebou a Yukim, musela (a do budoucna ještě bude muset) některé věci přehodnotit, ale stejně jako všichni moji klienti se i ona ode mne dozvěděla naprosto otevřeně vše důležité a potřebné o sobě i o svém pejskovi. Co je dobře, co špatně, co změnit a na čem zapracovat. A já věřím, že to zvládne a držím jí i Yukimu všechny palce.

V případě mé druhé klientky jsme už pouze doladili některé detaily, zde již téměř vše funguje jak má, zbytek dodá každodenní praxe. Oba jsme spokojení a stejně tak i fenečky...

Byly to čtyři dny strávené prací nás všech, ale také pohodou a jednoznačně pozitivním předvedením plemen akita-inu a americká akita všude, kde jsme se objevili. Lidé nás s nadšením zastavovali, ptali se na různé věci (rád konstatuji, že v Liberci je znalost tohoto plemene na vysoké úrovni a akitu poznali snad všichni, což vůbec nebývá pravidlem, jak mi potvrdily i obě moje klientky). Pravda, k popularizaci akit hodně přispěl film "Hačikó - příběh psa", kdy na druhou stranu bohužel dost lidí čeká od akity automaticky stejnou filmovou oddanost - tak to ale v reálném životě opravdu nefunguje, oddanost a věrnost každého psa na světě (nejen akity) si musíte zasloužit a vybudovat...

Pohodlně se usaďte a podívejte se na můj malý "akití medailónek"... ;)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Bojové plemeno" - realita bez sluníčkovských mýtů a démonizace

 

Čas od času se mezi mými psími klienty objeví zástupce tzv. "bojového plemene" - tedy americký pitbulteriér (pitbul), americký staffordšírský teriér (amstaf) nebo bulteriér.

Můj názor na tato plemena s vyblokovaným sociálním chováním a tedy zásadně jiným přístupem vůči vlastnímu druhu a zvířatům obecně je důvěrně znám každému, kdo moji práci se psy již nějakou dobu sleduje a je schopen a ochoten čtenému textu objektivně porozumět.

A stejně tak je vhodné čas od času určité věci týkající se chovu a pohybu s těmito plemeny ve veřejném prostoru znovu připomenout a shrnout, protože znalost jejich specifik může zachránit jiného pejska a majiteli "bojovníka" ušetřit velké problémy...

Napsal jsem již mnohokrát a v krátkosti znovu shrnu - průšvih tří výše uvedených plemen spočívá v tom, že z důvodu jejich cíleného šlechtění pro psí zápasy a tedy fyzickou likvidaci vlastního druhu je jejich komunikace s jinými psy vysoce nevypočitatelná a nebezpečná. Tam, kde běžné plemeno použije hierarchický signál, zástupce "bojového plemene" v určitém okamžiku použije likvidační zákus. Tam, kde běžné plemeno použije dominantní signál stisknutím volné kůže na kohoutku druhého psa, zástupce "bojového plemene" použije spodní zákus směřovaný na krční tepnu druhého psa.

Výše popsané vzorce chování jsou podmíněné tím, že se sejdou ty správné okolnosti - věk psa, další pes určitého typu a chování a momentální psychické rozpoložení pitbula, amstafa či bulíka. Zrádnost chování těchto plemen tkví také v tom, že až na určité procento výjimek se štěňata těchto plemen chovají zhruba do jednoho roku věku jako štěňata jiných plemen, tedy vůči psímu okolí hravě a bezproblémově. Teprve kolem roku věku se u nich začne prosazovat genetika a naplno se otevře ono "poprvé" a "on to ještě nikdy neudělal". Otevře se Pandořina skříňka a z "poprvé" se stane "startuje mi na psy", protože pokud začne jakýkoli pes aktivně používat své genetické vlohy, velmi se mu to zalíbí. Loveckému psu hledat stopy a honit (lovit) zvěř, ovčáckému řídit stádo - a "bojovému" likvidovat psího protivníka...

Ještě něco.

Za svůj profesní psí život jsem už vícekrát tahal jedincům z řad pitbulů, amstafů i bulíků jejich oběti z tlamy, jednoho doslova v posledním tažení. Dokonce i svoje vlastní psy. Vím, o čem mluvím - můj vzkaz pro ty, kteří by povahové dispozice "bojových plemen" chtěli zlehčovat nebo bagatelizovat. A také jsem osobně poznal řadu lidí, jejichž psíci setkání se zástupcem "bojového plemene" nepřežili...

Tolik tedy ke krátkému shrnutí povahových specifik těchto plemen a uvedení do problematiky, napsal jsem na toto téma již řadu článků, kdo chce, může si je na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO najít a prostudovat.

Protože však nepatřím k těm, kteří tato plemena apriori zatracují (i když jejich vyšlechtění v dané psychické podobě a za daným účelem považuji za něco, k čemu v psím chovatelství nikdy nemělo dojít), rád bych i na příkladu svých lidskopsích klientů mého individuálního výcvikového servisu z nedávné doby ukázal, co je zapotřebí pro to, abyste s "bojovníkem" prožili naplněný a bezproblémový společný život...

Dvouapůlletý americký staffordšírský teriér Rocky a jeho majitelka se ke mně dostali na doporučení paní, která už roky moji práci zná, uznává a před lety u mne také absolvovala individuál. Majitelka pejska řešila situaci, kdy pejska převzala po své dceři, která se z pracovních a studijních důvodů musela odstěhovat (do té doby žila u své matky, kterou tak Rocky velmi dobře znal) a jako jeho nová majitelka začala zjišťovat, že zvládnout tohoto pejska není úplně jednoduché a navíc se začíná silně projevovat jeho averze vůči jiným psům. Proto nabídku mého individuálu a pomoci přivítala a rychle jsme se domluvili.

Stejně jako mnoha jejím předchůdcům jsem své klientce nejprve jasně a srozumitelně vysvětlil, co si se svým novým psím svěřencem vzhledem k jeho plemenným specifikacím skutečně dovolit nemůže a co se stane, když se sejdou ty pro něj správné okolnosti. Že například opravdu není dobrý nápad mít pejska navolno a spoléhat se na nějaké povely pro přivolání nebo zákaz - když totiž přijde tvrdé na tvrdé, amstaf se vždy bude řídit vlastním rozhodnutím a vrozenými instinkty. Amstaf je přirozeně dominantní plemeno, není submisivním plyšáčkem, používá vlastní hlavu a už vúbec není typem psa, který bude slepě poslouchat příkazy a pasivně čekat, až mu někdo řekne, co má a nemá dělat...

Už při míjení prvního většího psa Rocky v mé ruce ukázal, že být navolno, šel by do něj. Byl jsem za to rád, protože i když jeho současná majitelka již jeho reakce v podobných situacích zažila, trochu jeho chování a případné následky podceňovala. Rocky sice ještě není dospělý jedinec, ale jako správný amstaf je už silný a dobře osvalený psí kulturista, zvyklý na to, že svojí majitelce třeba urve ruku, pokud si něco zamane - protože tohle je cesta, která se mu při prosazování vlastního zájmu osvědčila.

A já tedy začal Rockyho učit chovat se slušně a jeho majitelku rozumět jeho psychice a svého psího bodyguarda zvládat s použitím minimální fyzické síly a maximální psí komunikace. Tak jak to učím všechny sve klienty a tak, jak tomu rozumí i zástupce "bojového plemene"...

Rocky se učil rychle a jeho majitelka také, protože velmi záhy viděla jednoznačně pozitivní výsledky.

S Rockym v mé ruce a stejně tak i v její začal být pohyb venku úplně o něčem jiném - pejsek se začal soustředit na člověka vedle sebe a přestal řešit psy v okolí. Přestal se snažit své majitelce urvat za chůze na vodítku ruku, zklidnil se a z venku nezvládnutého divocha se stal spolupracujícím a vůči svému člověku vnímavým společníkem, přejímajícímjeho vzorce chování. Změna za pouhé tři dny práce...

A to vše bez toho, že by se z něj stal vydrilovaný robůtek, který ztratil vlastní osobnost.

Jak uvidíte sami na videu a jak konstatuje i moje klientka - Rocky nijak neztratil svůj plemenný temperament a radost ze života. Jen se stal psem, kterého jeho majitelka dnes už může vzít bez obav do běžného lidskopsího prostředí, protože ví, jak s ním komunikovat, jak předcházet problémům a jak předvídat reakce amerického staffordšírského teriéra.

Ví, co si s ním může dovolit a co rozhodně ne.

A stejně tak to ví i její Rocky.

Plus ještě jeden krásný bonus a důkaz, jak některé věci fungují...

Dozvěděl jsem se před pár dny, že při návštěvě dcery mé klientky, tedy předchozích dvaapůl roku původní majitelky Rockyho, dal tento sebevědomý a silný pes jednoznačně najevo, že za svůj "maják" a vůdčího jedince již považuje ženu, která s ním u mne absolvovala tento individuální výcvikový servis a která si toto postavení u něj získala, protože plně přijala a aplikovala vše, co jsem ji učil.

A já z toho mám velikou radost, protože přesně o tom moje práce je - dát pejska a jeho člověka dohromady, jak nejvíc to jde. Změnit člověku pohled na jeho pejska, naučit ho rozumět jeho psí duši a v případě složitějšího plemene respektovat a umět zvládnout jeho povahová specifika a zvláštnosti.

O tom totiž je i partnerství s "bojovým plemenem".

Tato plemena mají velmi silnou a vyrovnanou povahu, pokud je člověk nepodrazí a pokud je po jejich boku silnou osobností. Pokud je osobností slabou, nevyrovnanou, nervózní, řešící vše křikem nebo tupou silou, osobností s hypertrofovaným egem, pak se stane přesnou kopií i jeho pes.

A dokud existují lidé a majitelé tohoto psího typu, kteří nedokáží ve své hlouposti, kvůli své ješitnosti nebo sluníčkovské propagaci plemene pochopit, že vztah amstafa & spol. je diametrálně odlišný vůči lidem a vůči vlastnímu druhu, pak budou stále v čelistech "bojových plemen" umírat jiní psi, kteří se ve špatnou dobu a ve špatném čase ocitli na špatném místě.

Taková je realita a proto jsem tak nesmírně rád za každého člověka, jakým je i moje klientka z tohoto příběhu, který přišel dřív, než se stal skutečný průšvih. Protože někteří přijdou až po průšvihu (je například zdokumentováno i v jednom z mých předchozích videí na příběhu jednoho bulteriéra) a někteří nepřijdou vůbec...

Prohlédněte a poslechněte si následující video a zhodnocení naší společné práce mojí klientkou a jejím pejskem plus pár ukázek z běžného provozu :)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Odstranění "separační úzkosti" v praxi

 

Před rokem, skoro na den přesně, jsem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO zveřejnil svůj článek o mýtu nazývaném "separační úzkost psa".

Dnes vám na lidskopsich klientech svého individuálního výcvikového servisu ukážu další praktický důkaz toho, jak nesmyslná je jeho prezentace jako "nemoci", kterou je zapotřebí léčit zklidňujícími medikamenty, stejně jako je nesmyslné v době psí samoty například hojně doporučované zásobování hračkami, pamlsky nebo už naprosto ujeté používání feromonů...

Reálně fungující a psa nepoškozující princip eliminace problému "pejsek nám doma o samotě nepřetržitě vyje a štěká" je totiž zcela jiný, bohužel pro mnoho psích majitelů nepochopitelný, jelikož nemá naprosto nic společného s farmaceutickou chemií, psím uplácením/zabavováním a už vůbec ne výcvikem.

Skutečným "lékem" je totiž i v tomto případě zapracování na primární příčině dlouhodobého stresu (což je to správné pojmenování jevu označovaného nesmyslně jako "separační úzkost") a tu odstranit.

Majitelka tříletého křížence toy pudla a údajně bišonka se na mne obrátila s prosbou o pomoc prostřednictvím mé Poradny, pro popis původního stavu pejska zde dotaz znovu uvedu v jeho celém znění. Mimochodem - dotaz mi paní zaslala (a byl mnou obratem zodpovězen s nabídkou osobní konzultace) letos v únoru, tedy již před více než půl rokem (proto je v něm uveden věk pejska dva roky).

V této souvislosti bych velmi rád znovu důrazně připomněl, že psí problémy se nikdy samy od sebe nevyřeší a pokud z jakéhokoli důvodu odkládáte pomoc, kterou vám nabídnu, škodíte nejen svému pejskovi, ale i sami sobě. Není to vůbec dobrý přístup a sama moje klientka v níže uvedeném videu říká "Jenom mě mrzí to, že jsme nepřišli dřív..." - ano, opravdu bylo zbytečné nechat to zajít tak daleko, ale toto zdaleka není první ani jediný takový případ. Paní z tohoto příběhu si to však zpětně velmi dobře uvědomuje a její apel na další psí majitele v podobné situaci, který si od ní poslechnete na konci videoreportáže, proto prosím berte velmi vážně.

Dotaz a popis problému majitelky a jejího psího kamaráda:

Dobrý den,prosím o radu,náš dvouletý Max křířenec bišonka a toy pudla,strašně brečí a vije když zůstane doma sám.Zkoušeli jsme trénovat odchody,chválení když je zticha a pamlsek,vynadání když spustí tu jeho árii.Před odchodem na doporučení veta jsme zkoušeli i ho utahat procházkou.Bohužel na něj nic nezabírá.I když jsem třeba jen v koupelně,nebo jdu do jiné místnosti tak začne kňučet.Kamarádka pracuje v útulku a myslí si,že Max trpí separační úzkostí,což si myslí i náš veterinář a proto mi bylo doporučen se obrátit na Vás.Sousedé nám neustále dávají různé cedulky na dveře,že psa týráme atd a že si budou stěžovat a nechají nás vystěhovat. Našli jsme mu i hlídání,ale Max stále kňučel a čekal na nás.Byla by možná osobní konzultace ?

Od doby, kdy mi tento dotaz přišel, se nic nezměnilo k lepšímu a za toho více než půl roku se u dnes již tříletého malého křížence problém pouze upevnil...

Navíc to nebyl problém jediný.

Jak svými vlastními slovy uvádí majitelka pejska ve videoreportáži, Maxík byl velmi hyperaktivní, nedokázal jít na vodítku u nohy, na všechno kolem sebe štěkal a vrčel, na děti, na psy, stačil i igeliťák, který se proti němu zvedl, doma nevydržel sám ani 5 minut...

Takových pejsků je hodně, že?

Malá plemena, temperamentní, s velmi nízkým prahem vzrušivosti.

S majiteli, kteří stresové chování svých miláčků berou jako cosi normálního a nechat si poradit/pomoci je pod jejich rozlišovací úroveň.

Majitelka Maxe za mnou se svým pejskem přišla sice o něco později a proto, že se situace již stala neúnosnou, ale nepřišla pozdě. A jako velké plus u ní hodnotím, že je zásadovou odpůrkyní kastrace a její pejsek je a zůstane plnohodnotným, protože u jiného majitele by se tento malý kříženeček mohl stát ideálním kandidátem na doživotní zmrzačení pod heslem "von se vám po kastraci zklidní".

S jakými problémy se ke mně Max dostal, jsem již popsal a uslyšíte to také ve videu - včetně jeho potíží se zúženou dýchací trubící a ne úplně zdravou zadní končetinou.

A stejně tak ve videu uslyšíte, v jakém stavu ode mne odešel.

Jako zklidněný a pohodový pejsek, který (jak také sami uvidíte) kráčí na vodítku vedle své majitelky jako velký psí frajer, netáhne a jako bonus navíc si tak nenamáhá svoji problémovou dýchací trubici. Je v klidu a na svoje okolí neštěká a nevrčí, létající igelity ani jiné "děsivé pŕedměty" ho nijak nevzrušují. Záchvaty paniky prakticky již přestaly.

Sám doma?

Ano, i tady už to začíná fungovat. Z uštěkaných "nevydrží ani pět minut" se stala minulost (ověřováno v praxi několikrát denně) a jeho majitelka ode mne přesně ví, co a jak musí dodržet, aby malý i nadále zvládal celé denní kvantum samoty, kdy mu jeho páníčkové vydělávají na granulky. Jen je zapotřebí nepolevit a nepustit to.

Separační úzkost" není nemoc, kterou je zapotřebí léčit chemickými medikamenty. Není to stav, kdy "pes potřebuje zabavit" - naopak dobu samoty každý správně vedený pes stráví v útlumu a odpočinku. V klidu, ne ve stresu.

A stejně jako Maxe a jeho majitelku, i Vás a Vašeho pejska umím dát do pořádku. Je jen na vás samotných, zda zvolíte lenost a neřešení problému nebo se stejně jako paní z tohoto lidskopsího příběhu rozhodnete pro sebe a především vašeho pejska něco udělat.

Jednoduše se se mnou domluvíte a přijdete za mnou. Opravdu není žádná ostuda nechat si poradit nebo pomoct. Ostuda je nechávat zbytečně trápit svého psího kamaráda.

Malý toypudlí kříženec Max není zdaleka první pejsek, kterého jsem změnil z vystresovaného jedince na pohodového frajera - pár příkladů z mnoha najdete třeba tady. Je mi skutečně velmi líto všech psů a pejsků, které jejich majitel odsoudí k celoživotnímu trápení, kdy místo pohody a klidu zažívají stres a hrůzu. Jen proto, že "ono to nějak vyhnije samo" nebo "nemám čas to řešit". Popřípadě "mě přece nebude nikdo nic učit"...

Prohlédněte si a poslechněte video se psí majitelkou, která zvolila jinou cestu a se svým psím parťákem u mne absolvovala individuální výcvikový servis, který jí i jejímu pejskovi vyřešil všechny problémy najednou...

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak daleko je "daleko"?

 

Jedno z použití výše uvedeného slova je ve smyslu vzdálenosti - jako označení místa, které je velmi vzdáleno od nějaké výchozí lokality.

Ale v mé branži práce s lidmi a jejich pejsky je bohužel také často použito jako argument, proč nechat svého pejska dále trápit nebo proč se v porozumění s ním neposunout dopředu...

 

"Daleko" je opravdu relativní pojem.

Pro někoho je daleko deset kilometrů, pro někoho sto a pro někoho není daleko kilometrů ani tisic, pokud se tam nachází jeho motivace.

Vše je vždy jen otázkou priorit a tou hlavní by v podobném případě měl být vlastní pejsek. Chci jako jeho majitel a parťák pro něj i pro sebe něco udělat? Chci hledat způsoby nebo chci hledat důvody?

Klienti za mnou jezdí na osobní konzultace, individuální výcvikové servisy, výcviková a relaxační soustředění nebo i na přednášky a semináře (a na přednášky a semináře jezdívám také já za nimi). Ale čas od času slýchávám nebo čtu argument - my jsme zdaleka, je to pro mne daleko...

Realita je taková, že (a teď se nesmějte, opravdu se mi to stalo a nejen jednou) ono "daleko" je pro někoho 100 kilometrů autem z Prahy do Liberce - jedna hodina jízdy po rychlostní komunikaci...

A pak tu jsou ti, kteří za mnou přijedou třeba až z východního Slovenska... z Německa.. z Rakouska...

Tento týden jsem tu měl klientku ze slovenských Košic.

Vzdálenost Košice - Liberec činí přes 600 kilometrů. Paní jela vlakem i se svou malou půlroční akitkou (nebýt toho, že její druhá fenka plemene americká akita na poslední chvíli onemocněla, vzala by ji s  sebou také) a cesta jim trvala zhruba 12 hodin.

Věděla, že chce přijet, věděla, že se chce něco naučit a věděla, že ona i její fenečka/fenečky budou mít do budoucna lepší společný život. Věděla, že je vysoce rozumné včas řešit problémy, kdy se pomalu začaly projevovat vrozené vzorce chování plemene akita-inu.

A proto si neřekla "jaj, je to daleko, dokonce až za hranicemi".

Řekla si "je to daleko, ale stojí mi zato za panem Dostálem přijet".

Stejně tak, jako si to řekla už řada mých dalších klientů ze Slovenska, kterým jsem pomohl nebo i zachránil život jejich pejska...

Protože oni neřešili primárně vzdálenost. Jejich prioritou byl jejich pes, kterému chtěli stejně jako sami sobě pomoci. A protože já sám si na druhou stranu velice dobře uvědomuji, že za mnou vážili douhou cestu, velmi si tohoto jejich přístupu cením.

Malá akitka z dnešního individuálu si dojela přes šestset kilometrů pro pohodu, celkové zklidnění, nové zkušenosti a lepší komunikaci s psím okolím.

A také tu zažila krásné mezidruhové poměření s jednou hooodně naštvanou místní kočkou. V přítomnosti mne a své majitelky tuto situaci s přehledem a bez agresivity ze své strany zvládla, byla statečná a neustoupila - vše uvidíte ve videu :)

Její majitelka se naučila lépe s ní komunikovat, správně reagovat na testování malé lištičky "která z nás je ta lepší" a opět jsem si jist, že tuto lidskopsí smečku čeká krásný a plnohodnotný společný život. Jak moje klientka mimo jiné zhodnotila i svůj pobyt a přínos mého individuálního výcvikového servisu pro sebe a fenečku, si můžete sami poslechnout v přiloženém videu - stejně jako zhlédnout zmíněné "kočičí dobrodružství" a chování akity-inu na začátku psí puberty v běžných každodenních situacích.

Ano, opravdu je daleko lepší nemít jako rozhodovací prioritu "je to daleko", ale "je to člověk, který nám umí pomoci". Těch nemnoho roků života, které mají naši pejskové na tomto světě vyměřeny, za to totiž rozhodně stojí...

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Náhubky a nenáhubky

 

V této rubrice jsem již probral téma vodítek a obojků - jaká je jejich funkce, jak mají a nemají vypadat.

Dalším "psím vybavením" na řadě jsou tedy logicky psí náhubky (neboli "košíky"), protože jsem dlouhodobým pozorováním pejskařského okolí došel k závěru, že pro větší pohodu pejsků ani v této oblasti neuškodí trochu praktické osvěty a připomenutí některých základních pravidel...

V prvé řadě je dobré si vysvětlit, co je primárním účelem psího náhubku, protože podle toho, co často kolem sebe vidím, už zde dochází k základnímu nepochopení ze strany mnoha psích majitelů.

Psí náhubek je určen k tomu, aby zabránil potenciálnímu pokousání ze strany psa. Je to taková "ochranná klec", díky které jsou psí čelisti mechanicky odděleny od okolního světa a nemělo by tedy dojít k jejich kontaktu (zákusu) s jiným psem nebo člověkem. Tato skutečnost je asi všeobecně známá.

Méně už je bohužel známé a respektované, že psí náhubek rozhodně není určen k tomu, aby pes nemohl pořádně dýchat nebo nemohl dostatečně otevřít tlamu tak, aby se prostřednictvím vyplazeného jazyka aktivně chladil. Není určen ani k tomu, aby pes pořádně neviděl, není určen ani jako zábrana sbírání/konzumování nevhodných věcí ze země (viz dále), není rozhodně určen jako nástroj potrestání nebo ponížení.

Přesto velmi často vidím náhubek ne ve funkci ochrany okolí proti psímu kousnutí, ale jako prostředek mučení až týrání jeho nositele. Náhubek je dotyčnému pejskovi narván do očí nebo má jeho prostřednictvím čelisti sevřeny k sobě tak, že je nemůže ani otevřít, natož vypláznout jazyk.

Co je tedy dobré o psích náhubcích vědět?

Nejprve si ale dovolím ještě jednu odbočku...

Je fajn si uvědomit, že každý by měl mít svého psa natolik dobře vychovaného a zvládnutého, aby pro běžné prostředí náhubek vůbec nepotřeboval a majitel ho použil pouze v zákonem vymezených situacích (městská hromadná doprava, vlaky). Pokud má pes permanentně náhubek při běžné procházce nebo přesunu po sídlišti, je to jednoznačný signál, že jeho majitel něco zatraceně nezvládl. A rozhodně neberu alibistické argumenty typu "prevence, zodpovědnost" - skutečná prevence a zodpovědnost znamená vychovat svého psího parťáka tak, že mimo jiné nevystartuje bezdůvodně po člověku nebo jiném psu procházejícím kolem něho. Přes tohle prostě nejede vlak, vše ostatní je skutečně jen alibismus a nedostatek odvahy přiznat skutečný stav.

Stejně tak je dobré si uvědomit, že pokud má váš pes náhubek, dáváte tím lidskému okolí podvědomý signál, že máte "nebezpečného/kousavého" psa. Opět nic pozitivního pro vás ani vašeho pejska, protože přesně tak a velmi negativně jej lidské okolí bude vnímat.

Tolik malá, ale potřebná psychologická odbočka.

Náhubků se vyrábí a prodává nepřeberné množství. Od klasických drátěných (kovových) po plastikové, vyrobené z kůže, popruhoviny nebo materiálově různě kombinované. Některé z nich, které měl právě na skladě, jsem si pro ilustraci zašel ke svému dvornímu prodejci chovatelských potřeb vyfotit:


Kožený náhubek


Popruhový náhubek


Sportovní drátový náhubek pro německé ovčáky


Drátový náhubek

Základním atributem dobrého náhubku je jeho správná velikost.

Každý pes má hlavu a čenich rozdílné jak velikostně, tak tvarově. Proto je rozumné věnovat tomu potřebný čas a vybrat náhubek co nejvíce "na míru" tak, aby byl dostatečně velký (pes v něm bezpodmínečně musí mít možnost otevřít tlamu a dýchat s vyplazeným jazykem) a zároveň aby seděl a pes si jej prudkým zatřepáním hlavou nebo jejím otíráním o cokoli nesundal. Pejsci jsou v sundávání náhubku vynalézaví, protože je omezuje a především v první fázi nošení se jej obvykle snaží intenzívně zbavit - a zcela je chápu, proto  by aplikace náhubku měla být pouze v nezbytných případech a po nezbytně nutnou dobu.

Je potřeba věnovat pozornost i jeho upevnění řemínkem za hlavou. Ten by měl být utažen natolik, aby spolehlivě držel, ale ne tak moc, aby obrubu náhubku psu rval do očí nebo jeho přední částí drtil citlivou nosní houbu.

Dávejte prosím na tyto věci pozor, pro psa i vás jsou velmi důležité. Nezapomeňte, že drátový náhubek můžete podle potřeby přiohnout (je zajímavé, kolik lidí na tuto základní skutečnost musím upozornit, když marně zápolí s návlekem základního polotovaru na psí hlavu), plastové, kožené nebo popruhové mají určitou tvarovou přizpůsobivost danou již použitým materiálem.

Protože sám žádný náhubek nevlastním (kdysi hodně dávno jsem měl jen jeden pro Dina v době, kdy jsem byl ještě odkázán na veřejnou dopravu, pak jsem ho půjčil a už se mi nevrátil), využil jsem jako figuranta svého psího klienta z tohoto týdne a jeho na míru ušitý kousek (také pouze pro přesuny hromadnou dopravou, tento pejsek ho v běžném provozu samozřejmě nepotřebuje). Takže opět pár fotek, jak by to vypadat mohlo - všimněte si třeba změkčené obruby:

 

Znovu teď zopakuji, pro co náhubek rozhodně určený není.

  • Není určený pro to, aby člověk měl vedle sebe "zajištěného" psa, u kterého jen maskuje jeho základní nezvládnutí, kdy by se jeho pes bez nasazeného náhubku stal svému psímu i lidskému okolí nebezpečným. Pokud nastane problém, je zapotřebí řešit jeho příčinu (zde tedy odstranit zdroj případné psí agresivity), ne jeho důsledky - tuto moji filozofii určitě již velmi dobře znáte. Jinými slovy nevychovám si svého psa tak, abych musel trnout strachy, že pokud si sundá náhubek, pokouše svoje okolí včetně mne. Vychovám (nebo převychovám, pokud se jedná například o psa z útulku) ho tak, aby náhubek vůbec nepotřeboval. Budu řešit příčinu, ne následek.
  • Není určený pro to, abych jím psa trestal - ano, i s takovými "experty" jsem se již setkal, z řad psích majitelů i výcvikářů. Náhubek nesmí sloužit jako prostředek psího ponižování a věřte mi, že každý pes nasazený náhubek přesně takto vnímá! Je zjevně viditelný rozdíl v psím chování bez náhubku a s ním.
  • Není určený pro to, "aby pes nežral nic ze země". Jednak se opět dostáváme k principu příčina/důsledek, jednak každý jen trochu schopný pes dokáže každý neodolatelně ho lákající sajrajtík skrz náhubek úspěšně propasírovat.

Na co dávat pozor?

  • Pokud je pes nucen absolvovat s náhubkem dostatečně dlouhý čas a je ze skupiny psů s majitelem nezvládnutou agresivitou, velmi rychle se naučí jej používat jako zbraň. Zvláště drátové "klece" jsou k tomu jak stvořeny - pro psa velikostně od německého ovčáka výše není problém s nimi menšího psa doslova umlátit nebo člověku vrazit pár dobře mířených ran na solar. Viděl jsem, zažil jsem, prostá realita.
  • Drátový náhubek velmi dobře poslouží jako efektivní lamač prstů, pokud si člověk nedá pozor a dostanou se mu prstíky mezi kovový materiál. Pak stačí razantní trhnutí psí hlavy a je vymalováno. Nezažil jsem (dávám si pozor), slyšel jsem a umím si snadno představit, opět prostá realita.
  • U psů s mocnějšími čelistmi není problém se prokousat (překousnout) náhubky plastové nebo popruhové, občas i kožené. Stačí nevhodná velikost, méně kvalitní materiál a i v tomto případě se neuvěřitelné stane prostou realitou.

A na samotný závěr jsem si nechal ještě jeden typ "náhubku".

Záměrně dávám toto slovo do uvozovek, protože podle mého názoru by tento výrobek měl sloužit výhradně jen svému správnému účelu, tedy pro potřebu fixace psích čelistí ve veterinární praxi. Bohužel se prodává běžně v chovatelských potřebách a na internetu k němu najdete oslavné ódy "fixační náhubek se skvěle hodí pro přepravu v MHD nebo do centra města, bezpečný, skladný, lehký a nenáročný na údržbu". Tento nesmysl bývá vyroben z nylonu, obtočí se jím psí čenich (jinými slovy se k sobě natěsno zafixuje horní a dolní čelist) a úspěšně tak zabrání psímu chudákovi nejen otevřít tlamu, ale i pořádně dýchat a chladit se jazykem. Ze stejné líhně pochází i výrobek eufemisticky nazvaný "tréninková ohlávka" určená "ke snadné ovladatelnosti psa". Jako totální výsměch a manipulace potencíálními zájemci pak působí propagační cinty "dává jednoznačně najevo, kdo je pánem a současně tak pes získá pocit důvěry". Člověk by brečel. Takže než podobné vymoženosti svému pejskovi pořídíte, zkuste si to nejprve nasimulovat sami na sobě - nechte si odoperovat potní žlázy, sešijte si hermeticky hubu a vesele vyražte do přírody a mezi lidi...

Tak co říkáte - není lepší mít svého psího kamaráda dobře vychovaného, správně zvládnutého a v případě potřeby řešit příčinu (tj. napravit chybu), ne důsledek (nasazení náhubku)? A náhubek použít pouze ve výjimečných případech, například kdy současná legislativa hrozí postihem majiteli nebo "vyloučením z přepravy" i naprosto prokazatelně bezproblémovému a stresuodolnému psíkovi?

Legislativním omezením zmíněným v poslední větě sám za sebe nefandím, ale chápu, že vzhledem k velkému počtu reálně nezodpovědných psích majitelů a jimi nezvládnutých mazlíčků například v zátěžových situacích hromadné pŕepravy lidí to dnes asi opravdu jinak než restrikcí nejde. Ale přiznávám, že pokud bych byl někdy konfrontován s plošným nařízením typu "psi se nesmějí venku pohybovat bez náhubku a to ani pokud jsou na vodítku", zcela jistě bych projevil zásadní občanskou neposlušnost...

Což si myslím dostatečně jasně definuje můj osobní názor na psí náhubky a jejich používání obecně.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Amstaf pro život...

 

Každé štěně je zapotřebí vychovávat a vést a pokud je vychováte a vedete správně, budete mít v dospělosti úžasného psího parťáka. A jsou plemena, u kterých záleží na té správné výchově ještě o trochu víc - například plemena, která si s sebou nesou určitá genetická zatížení.

Jedním z těchto plemen je americký stafordšírský teriér neboli amstaf...

Moje klientka individuálního výcvikového servisu z minulého týdne mne už také zná slušnou řádku let. Byla u mne kdysi na osobní konzultaci se svým předchozím pejskem, křížencem amstafa a argentinské dogy, čas od času se mnou telefonicky konzultovala jeho výchovné i zdravotní problémy. A volala mi i v ten smutný poslední den, kdy svého pejska musela nechat uspat...

Protože paní také patří mezi ty, kteří bez psího kamaráda nemohou žít, velmi rychle do svého života přijala štěně amerického stafordšírského teriéra. Štěňátko dostalo jméno Rocky a jeho majitelka mě záhy zkontaktovala s tím, že chce věci od začátku dělat správně a že se chce učit výhradně ode mne. Domluvili jsme se, že až malému budou čtyři měsíce, oba za mnou přijedou...

Amstaf patří mezi plemena s vyblokovaným sociálním chováním. Pokud štěně tohoto plemene roste jako dříví v lese nebo je jeho výchova zásadně nesprávná, je pravděpodobnost hraničící s jistotou, že se genetika v tom správném věku a při první vhodné příležitosti prosadí naplno. Na druhou stranu - pokud si majitel amstafa nechá poradit, pokud mi dá možnost už na malém štěněti zapracovat, pokud spolupracuje a té správné cesty se drží i do budoucna, pak dokáže získat takového psího jedince, se kterým při důsledném dodržování základních pravidel nebude mít nikdy problém. Je ale zapotřebí začít včas...

Proto jsem i při své práci na tomto malém "bojovníkovi" udělal už teď vše pro to, aby z něj přesně takový pes vyrůstal. Pes klidný, pohodový, s vysokým prahem vzrušivosti a s natolik pevnou povahou a nadhledem, aby neměl primární potřebu vyhledávat toho správného "soupeře". Včetně poučení jeho majitelky, na co dávat pozor, co s ním dělat a naopak co ze současného repertoáru navždy vyřadit...

Je zapotřebí psí výchovu učit správně, ne na efekt, jinak to nikdy fungovat nebude. Je zapotřebí do pejska i člověka dostat podstatu, ne povrchnost. A pokud toto vše svému psímu i lidskému klientu poskytnete, pokud do nich tyto věci umíte dostat, pak jsou již za čtyři dny výsledky individuálního výcvikového servistu přesně takové, jak je sama moje klientka v naší společně natočené videoreportáži prezentuje. Znovu připomínám, že tomuto štěněti jsou teprve čtyři měsíce...

Malý Rocky i jeho majitelka byli skvělí a už teď se těším na naše příští setkání. A jak jsem slíbil - pokud spolu oba nadále vše zvládnou, velmi rád je přivítám i na svém příštím soustředění:)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Za německým ovčákem...

 

Následující video, respektive moje krátké zamyšlení a apel na všechny, kteří chtějí mít svého německého ovčáka jako skutečného parťáka, vzniklo víceméně spontánně. Během mé práce s mým osmiměsíčním psím klientem mi znovu došlo, jak je na toto plemeno v naprosté většině případů stále nahlíženo jako na typicky pracovního a "univerzálního" psa.

Jeho vlohy pro široké spektrum pracovního nasazení jsou sice nesporné, ale bylo by velkou potupou a nepochopením psí duše tohoto plemene vidět v něm pouze "psa na cvičák"...

Když se podíváte na oči pejska ve videu, všimněte si toho, že sleduje mé oči, nikoli nějaký předmět v mé ruce. Dívá se pozorně, vnímá a chová se přirozeně - pejsek, který při příchodu ke mně mimo jiné naprosto neuměl chodit u nohy. Na cvičáku své klienty učí držet v ruce předmět (hračku, míček, dobrůtku) a pes na něj má fixovat svůj pohled - pak vidíte psy s vyvrácenou hlavou hypnotizující při chůzi ruku svého "psovoda". Psy zafixované na předmět, ne na svého člověka. Psy, které bez problému odvedete na cokoli, co budete sami držet v ruce.

Když se podíváte na pejska ve videu, uvidíte pubertální štěně, které neřeší běžce kolem a nečeká na "povel", "příkaz" nebo "zákaz", ale vnímá mne a moji komunikaci s ním. Celou dobu, co jsem toto video točil, ležel tento psí puberťák v klidu přede mnou. Vidíte pohodovou psí bytost, ne robůtka s vymytým mozkem. Proč má tolik lidí právě německého ovčáka spojeného s potřebou pouhých povelů, příkazů a zákazů? Ano, samozřejmě tak po dostatečně nátlakovém drilu fungovat bude a v naprosté většině případů tak zástupci tohoto plemene mezi námi žijí, protože je to tak nějak mezi lidmi zažité a proč by se něco mohlo dělat jinak a lépe...

Protože to neznamená, že je tento přístup pro ty psí jedince, které si lidé pořídili jako své parťáky do života, správný. Je degradující a pro samotné psy nepřirozený a neuspokojující. Osobně ve svém okolí neznám ani jednoho německého ovčáka, se kterým by jeho majitel komunikoval normálním způsobem - vše je omezeno na povely, příkazy a zákazy, kovové obojky, mezi člověkem a jeho pejskem neprobíhá žádný pozitivní fyzický kontakt. Žadné pohlazení, žádné vlídné slovo, jen strohé povely.

Německý ovčák je velmi rozšířené plemeno. Přesto, kolik z nich uvidíte venku na procházce? Naprosté minimum v porovnání s počtem těch, kteří svůj život prožijí v kotci nebo hlídáním nějakého uzavřeného prostoru.

Je mi velmi líto, jak moc jsou němečtí ovčáci zařazeni ve škatulce "univerzálního pracovního psa", se kterým je třeba zacházet výhradně v mantinelech cvičákovského přístupu. A jsem strašně rád za každého majitele, který se tomuto stereotypu vymkne a svého "vlčáka" vnímá jinak - jako psí bytost s velikým srdcem, jako parťáka, kterému nebude rozkazovat, ale bude s ním vést dialog. Který včas zjistí i to, jak omezující a v reálném prostředí nespolehlivé je mít svého psa vedeného pouze "povelovými metodami".

A odměnou mu pak mimo jiné bude třeba právě ten pohled psích očí, který vidíte na videu. Pohled upřený ne na oblíbenou hračku nebo dobrůtku v jeho ruce, ale psí pohled upřený do očí svého člověka. Člověka, kterého si přirozeným způsobem hlídá a nablízku mu je ne proto, že poslouchá povel, ale proto, že sám chce a sám za sebe to tak cítí...

Německý ovčák, jakkoli se dnes můžeme bavit o tom, jak toto plemeno špatné chovatelské preference pokazily, zůstal ve svém srdci i nadále psem. Dejte mu možnost tak i vyrůstat a žít.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Důvěra a spokojenost i po 20 letech...

 

S majitelkou krásného půlročního "telátka", pejska plemene pyrenejský horský pes, jsme se poprvé potkali už před dvaceti lety, když se svým tehdy štěnětem bernského salašnického psa absolvovala moji psí školu.

A protože byli oba spokojení už tehdy a po zbytek společného života, obrátila se na mne paní se svým současným psím parťákem i tentokrát...

Tohle štěně mi vrátilo vzpomínky na dobu, kdy i mému telátku bylo půl roku - vyčouhlý psí puberťák, stejně jako on kontaktní, testující, rošťácký a radující se ze své velikosti a síly - a přesto v mnohém velmi odlišné...

Můj psí klient za mnou přišel s několika problémy. Chtěl honit auta, běžce a cyklisty, byla v něm obecná nejistota, tahal na vodítku, chyběly mu pozitivně uložené zkušenosti z běžného městského provozu...

Moji lidští klienti (paní a její partner) zase potřebovali vědět a prakticky se naučit, jak s tímto typem pejska pracovat, aby nebyly problémy v běžném životě, respektoval je a aby všichni byli spokojení...

Jak pán ve videu poctivě přiznává, jeho postupy z minulých psů zde absolutně nefungovaly. A já dodávám - pokud by v nich pokračoval, obrátil by se tento hrdý pastevec časem proti němu. Znovu zde zopakuji základní pravidlo: s pastevcem vždy musíte spolupracovat a komunikovat, ne na něj jít silou a zkoušet si ho podrobovat. V opačném případě ho obrátíte proti sobě a navždy ztratíte...

Mladý pyrenej se učil rychle a stejně rychle se učili i jeho majitelé, byla to opět krásná a veskrze pozitivní spolupráce...

Takže jsme postupně úspěšně odbourávali úlekové reakce a snahy startovat za auty, běžci a cyklisty, na vodítku začal spolupracovat a ne bojovat, dodával jsem pastevečkovi do jeho psychiky potřebnou sebejistotu a z jeho strany přicházela odezva zklidnění a důvěry - tak, jak už tomu u mých psích klientů bývá...

Jsem velmi rád (a na základě jejich zpětné vazby mne velmi těší, že klienti tohoto mého individuálního výcvikového servisu to vnímají stejně), že jsme se po těch letech opět našli, protože pyrenej je velmi citlivý pes a na druhou stranu stále plnokrevný pastevec, kterého lze snadno zradit a zklamat, pokud člověk nerespektuje jeho přirozenost a hrdost velkého, silného, samostatného a vysoce inteligentního psa. Není to plemeno pro každého a jak jsme se i ve videu shodli, rozhodně to není plemeno pro začátečníky. Pokud někdo veřejně tvrdí opak, prokazuje pyrenejům medvědí službu...

Byly to příjemně strávené pracovní dny, pyrenejové jsou už několik let jedním z mých srdcových plemen a rád jsem pomohl i tomuto šikovnému psímu puberťákovi a jeho sympatickým majitelům. Všem ostatním přeji nerušené shlédnutí a pozitivní pocity z videoreportáže, kterou jsme společně natočili. Tohle je pyrenej... ;)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Bulík srdcem

 

Plemeno bulteriér je na první pohled snadno identifikovatelné díky své charakteristické klabonosé hlavě a silné atletické konstituce.

Někdy se jim také říká "psí gladiátoři" a přes svůj kladný vztah k člověku (pokud jsou dobře vedeni) se rozhodně nejedná o žádné plyšáky...

"Bulíci" nemají stanovený hmotnostní ani výškový limit a obě fenky, které ke mně tento týden dorazily na individuální výcvikový servis, rozhodně patřily k mohutnějším představitelkám svého plemene. Obě ale velmi krásné a proporčně vyvážené.

Je jim 16 měsíců a jsou to sestry z jednoho vrhu z chovatelské stanice jejich majitelky. Bílá fenečka byla jako malá doslova sebrána hrobníkovi z lopaty, protože nechodila a její nynější majitelka (chovatelka ji darovala své matce, která mne začátkem tohoto roku kontaktovala s prosbou o pomoc) s ní začala mít zásadní problémy ve vztahu k lidskopsímu okolí. Její sestra z vrhu zůstala u chovatelky a protože i tam vznikly problémy (tato fenka je vůči bílé fence silně ochranitelsky založená a z toho plynuly určité negativní vzorce chování a vlastní nejistota), nabídl jsem jim možnost přijet společně a dát vše zase dohromady...

Každá z mých psích i lidských klientek byly jiné, ale všechny čtyři bytosti rychle pochopily, že jsou u mne proto, aby vyhnaly své démony a naučily se lépe zvládat svět okolo sebe. Svoji práci s oběma fenkami a jejich majitelkami jsem tomu také od samého začátku přizpůsobil a vše velmi rychle začalo jít tou správnou cestou...

Moje práce je hodně o práci s psími majiteli - a nejinak tomu bylo i zde. Musel jsem odstranit nejistoty, musel jsem uvést do správné rovnováhy "mateřský" přístup a přístup "vůdcovský". Pomohl jsem srovnat priority, oběma majitelkám i jejich fenkám jsem pomohl postupně nalézat ztracené jistoty a osobnostní podstaty. Obě fenky, z nichž jedna mě chtěla při prvním kontaktu "sežrat" a druhá přede mnou couvala stejně jako to dělá u každého cizího člověka, se krásně kontaktně srovnaly, zklidnily a především začaly fungovat každá sama za sebe, ne v závislosti jedné na druhé...

Mám velmi rád, když vidím u psího majitele "srdce". V případě mé klientky-chovatelky, se kterou jsem opět natočil videoreportáž, je ono "srdce" bezesporu velmi silně znát. Paní jsem podle jejích vlastních slov pomohl hodně s psychikou, pomohl jsem jí utřídit priority a velmi mne to těší, protože jak už jsem psal - je to neoddělitelná součást mé práce, která má přímý a dlouhodobý dopad na život i mého psího klienta. Jsem velmi rád, že i zde se zadařilo:)

Jsem a budu vždy velmi rád za každého chovatele, pro kterého je prioritou reálná kvalita jeho odchovů, šťastný život jeho psích svěřenců (ať už přímo jeho nebo štěňat v jejich nových domovech) a lidskopsí vztah. Protože ocenění a poháry jsou často jen taková ne úplně pravdivá výkladní skříň - tím jediným skutečně vypovídajícím kritériem je motivace chovu, přístup chovatele a vztah k plemeni a psímu druhu obecně. Což neplatí jen pro "bulíky", ale pro všechna plemena bez výjimky...

O bulteriérech, o "srdci", o priorítách a mé práci jsme si s mojí klientkou hezky popovídali a vy si vše můžete užít v následujícím videu... ;)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Dalo mi to svobodu..."

 

Psí klient mého individuálního výcvikového servisu tohoto týdne se věkem trochu vymyká z průměru - je mu už dvanáct let. Ale právě na jeho příkladu bych teď velmi rád ukázal, že i v pokročilejším věku se psí osobnost stále ještě může změnit, může se stát šťastnější, spokojenější - a to včetně svého dlouholetého majitele.

Slovy samotné mé klientky: rozhodně stojí za to přijet i se starším pejskem...

Tento krásný černý kříženec žije odmala se svojí majitelkou a odmala je jí milován. Přesto ona sama cítila, že něco není úplně v pořádku. Zná moji práci, přečetla obě moje knížky a rozhodla se za mnou dojet a nechat mě na ní i jejím pejskovi zapracovat.

I v tomto případě se ukázalo, jak moc je pes zrcadlem svého člověka, jak dobře ho má přečteného a jak citlivě reaguje na všechno, co jeho člověka trápí. A jelikož na svých individuálech nedávám dohromady pouze svoje psí klienty, ale i jejich majitele, začali jsme všichni tři pracovat na tom, aby se také tento pejsek a jeho člověk k sobě dostali úplně nejblíž, protože určitá odtažitost a nejistota pejska vůči své majitelce byly evidentní...

Psal a řekl jsem již mnohokrát, že pro každého pejska je nejdůležitější a prioritní potřebou být po boku svého člověka - fyzicky i psychicky. Řada lidí má bohužel pocit, že pokud podniknou nějakou akci, bude jejich pejskovi lépe doma. Že bude mít klid, nebude stresovaný atd. Mnohdy je za tím ovšem skryta jen reálná obava, že v nestandardních situacích, které na takové akci mohou nastat, svého psího kamaráda prostě a jednoduše nezvládnou nebo nezvládnou ani sami sebe. A to vše dohromady vytváří velké nedorozumění mezi psem a jeho člověkem, ztrátu společného času, společných zážitků a blízkosti.

Moje klientka ve videoreportáži během shrnutí čtyř dnů individuálu řekla mimo jiné jednu úžasnou větu: "Dalo mi to svobodu..."

Ano. Jsem šťastný, že jsem své klientce pomohl právě k této svobodě - zjištění, že má na to, aby se svým pejskem dokázala absolvovat cokoliv, i to, co jí dříve přišlo nesmyslitelné. Aby věřila sobě, aby věřila svému pejskovi, aby věděla, že s tím, co se u mne oba naučili, zvládnou společně už všechno.

Jejímu psímu parťákovi jsem vrátil zpátky jeho pravou psí podstatu - radost mé klientky z toho, jak pejsek celý ožil a jak tu s ní poprvé sám od sebe spal v jedné posteli, byla upřímná a veliká:)

Psí priority jsou jiné, než si mnoho lidí myslí. Jsou odlišné od těch lidských. Čím více je budeme respektovat a pomáhat je svým pejskům naplňovat, tím blíže k sobě je budeme mít. A čím dříve se do toho pustíme, tím lépe - psí život je příliš krátký a příliš rychle utíká...

Tento kříženec měl za celou dobu svého života se svou majitelkou její lásku a opatrování. Aby byl ale skutečně šťastný a spokojený, potřeboval v  ní najít i svůj maják a svého vůdce.

Teď už této dvojici nebrání nic prožít zbytek svého společného života tak naplno, jak jen to jde... ;)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Malý Bobek

 

Francouzský buldoček je jedno z plemen, na jejichž majitele lze poměrně spolehlivě aplikovat rčení,
že "jednou buldoček, navždy buldoček"...:)

I v případě mé dnešní klientky to byl její již druhý představitel tohoto tělem i duší originálního psího plemene. Konkrétně se jednalo o čtyřapůlměsíční štěně, pejska.

Jeho majitelka se na mne obrátila s velmi rozumným úmyslem nedělat při výchově svého psího parťáka zbytečné chyby a už od začátku postupovat správným způsobem. Před půlrokem si objednala moji knížku o přirozené komunikaci a naprosto správně se rozhodla za mnou přijet a naučit se vše v knížce popsané tím nejrozumnějším a nejefektivnějším způsobem, tedy prakticky a "přímo u zdroje".

Malého Barnabáška jsem si okamžitě zamiloval a pro jeho nejoblíbenější činnost, sezení na zadečku a pozorování okolí, jsem si ho překřtil na Malého Bobka. Poslední den mého individuálního výcvikového servisu, když jsme točili náš videorozhovor a on seděl na klíně své majitelky, mi ovšem ze všeho nejvíc se svým vyvaleným bříškem a celkovým výrazem připomínal malého Buddhu...;)

V hloubi duše je bytostný optimista a pohodář, flegmatik a budoucí gaučák, což ovšem nikterak nevylučuje situace, kdy se probudí jeho "buldočí" geny a z flegmatika se stane akční hrdina. Ale během našich lekcí byl úžasný, podporoval jsem jeho klid a ze štěňátka, které podle vlastních slov majitelky chtělo venku chodit co nejméně a rád se šprajcoval (jak už to tak malá štěňata ráda zkoušejí), jsme udělali statečného mrňouse, který s námi nachodil za čtyři dny pomalu víc než za celé minulé měsíce...

Musel jsem "vyladit" i vrozený temperament své klientky tak, aby si s malým co nejvíce sedli, ale den ode dne byly vidět pokroky a jsem si jistý, že pokud paní bude i nadále dodržovat vše, co se u mne naučila, budou skvělá smečka.

Malý buldoček byl opravdu velmi šikovný, velmi chytrý, na tak malé štěně se pozoruhodně orientoval v terénu a jsem strašně rád, že s ním za mnou jeho majitelka přijela už v době, kdy se teprve formuje budoucí psí povaha. Zažil jsem několik francouzských buldočků, kteří svým majitelům dělali hluboké vrásky na čele, protože pokud člověk udělá pár zásadních chyb a zapomene, že buldoček sice vypadá roztomile, ale geneticky se jedná o přirozeně velmi dominantní plemeno, nastávají velké problémy a z roztomilého pejska se snadno stane pejsek agresívní vůči svému psímu nebo i lidskému okolí. Na druhou stranu při správné výchově a vedení hned od počátku a při geneticky nepostižené chovné linii je francouzský buldoček úžasné stvoření pro život - což mi určitě spousta majitelů tohoto psího originálu rádo potvrdí...

I v tomto případě by mi přišlo škoda nepodělit se s vámi o výše uvedené i formou videa, takže se pohodlně usaďte a kromě mého interview s majitelkou se podívejte třeba na to, jak skvěle se malý choval, když jsme míjeli cizí lidi s pejsky - i na to, jak nenapodobitelně úsměvně vypadá malý francouzský buldoček při chůzi;)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Poradna aneb "šmejde zasranej"

 

Moji internetovou Poradnu už všichni, kdo jste navštívili PSÍ STRÁNKY FALCO, dobře znáte. Existuje od jejich založení, obsahuje do dnešní doby několik tisíc dotazů a mých odpovědí (bližší rozbor viz článek Zajímavá čísla z Poradny) a nejenom přímým tazatelům, ale na základě zpětných vazeb i mnoha dalším lidem pomohla a pomáhá při výchově jejich psích svěřenců.

Jedna událost z minulého týdne mne ale přiměla všem znovu připomenout, pro koho a o čem Poradna je.

A také pro koho a o čem rozhodně není...

Tož začněme od začátku.

Jaký je primární účel Poradny?

Poradna PSÍCH STRÁNEK FALCO dává každému možnost písemnou formou (formulář/mail) zkonzultovat se mnou jakýkoli psí problém. Poradna není nijak zpoplatněná, je zdarma.

Jaká jsou pravidla Poradny?

Velice jednoduchá. Stačí ke svému dotazu vyplnit/uvést pravdivě(!) všechny požadované údaje (v současné době plemeno a pohlaví pejska, jeho věk a zda, v jakém věku a z jakého důvodu byla provedena kastrace). Plus napsat svůj dotaz fakticky srozumitelně a pokud možno se základní štábní kulturou - tedy v čitelné formě, bez invektiv a slušně.

Proč potřebuji znát všechny požadované údaje?

Ze zcela pochopitelných důvodů. Pes není "pes univerzální", každé plemeno je jiné. Je rozdíl, zda jde o psa (samce) nebo fenku. Je rozdíl, zda jde o štěně, psího puberťáka nebo dospělého jedince. Stejně tak je pro posouzení problému velmi důležitá informace, zda je dotyčný psí jedinec kastrován a v jakém věku k tomu došlo. Jinými slovy - pokud mám určit "diagnózu" vašeho pejska a poradit, pak jsou tyto informace spolu s vaším dotazem pro mne naprostý základ a znát je prostě musím. Stejně tak jsou ale důležité i pro každého dalšího čtenáře Poradny, který se sem přišel něco naučit a dozvědět ať už o svém plemeni nebo o psí výchově a psích problémech obecně.

Proč nejsou dotazy rozděleny podle nějakých kritérií (např. plemeno, problematika atd.)?

Protože pes není počítač, mobil nebo automatické pračka. Je živou bytostí, kde vše souvisí se vším. Nelze vytáhnout jeden konkrétní problém a řešit pouze ten, je potřeba vidět psí osobnost, psychiku, vzorce chování atd. ve vzájemných souvislostech a vazbách. Spousta čtenářů Poradny už dávno pochopila, že velmi mnoho věcí pro život se svým pejskem se dozví právě jejím nezávislým prostudováním a že často předejdou chybě nebo problému, protože už na danou problematiku v Poradně narazili, když hledali něco zcela jiného. A právě proto Poradna vždy byla a vždy zůstane taková, aby lidi nutila chápat dotazy/odpovědi v oblasti psího života jako vzájemně související, propletené a mající vazbu jednoho na druhé.

Jaká je Poradna z pohledu mého, člověka vaše dotazy zodpovídajícího?

Má smysl - dlouhá řada lidí mi už během let její existence napsala nebo řekla, že jim Poradna pomohla vyřešit problém, že jim pomohla vychovat jejich pejska, že jim vytvořila úplně jiný pohled na téma bezdůvodných kastrací. Je motivující - ze stejného důvodu. Má tvář mnoha hodin mého života, strávených nad vašimi dotazy - opravdu nemám najatou partu trpaslíků, kteří tuto práci dělají za mne. A ač to na první pohled mnohým z vás tak nepřijde, věřte, že za mými odpověďmi jsou skutečně hodiny a hodiny práce. Jednak musí mít moje odpovědi faktickou správnost (a ne vždy je dotaz snadno analyzovatelný z hlediska skutečného psího nebo lidského problému), jednak se snažím ze všech sil také o to, aby moje odpovědi měly čtivou a přehlednou formu i slohovou úroveň. Pak ty hodiny nabíhají velmi rychle...

Stále ještě nevlastním křišťálovou kouli, přesto jsem často nucen si dost zásadních informací domýšlet, protože v dotazu nejsou uvedeny nebo nejsou zcela jednoznačné. Na druhou stranu - naučil jsem se za ty roky celkem dobře číst mezi řádky. Proto často vytuším skutečnosti, které tazatel do svého dotazu nenapsal, ale později zjistím, že jsem se trefil do černého.

Občas se stane, že tazatel nedokáže nebo nechce pochopit, že ne vše lze vyřešit "na dálku". V určitých případech je ale skutečně nezbytné, abych své "pacienty" (ať už pejsky nebo jejich majitele) viděl naživo. Humánní nebo veterinární doktor vás nebo vaše zvířátka také nemůže a nebude léčit přes mail - musí vidět, vyšetřit, stanovit diagnózu a vymyslet léčbu. Stejně tak jsem na tom i já - potřebuji vás vidět, analyzovat problém a začít vás dávat s pejskem dohromady. Takže pokud ve své odpovědi doporučím vaši osobní návštěvu, věřte, že velmi dobře vím, proč to dělám. A někteří z vás si místo vztekání "Proč mám se psem někam jezdit, to jste internetová poradna?" važte toho, že tu máte svého "doktora", který si pro vás a vašeho pejska rád najde čas a skutečně vám pomoci umí. Není to totiž zdaleka tak samozřejmé a běžné, jak se může na první povrchní pohled zdát...

Je fajn si uvědomit, že píšete o radu nebo pomoc. A je fajn přijmout riziko, že se někdy dozvíte, že se ke svému pejskovi nechováte úplně tak, jak by bylo vhodné. Nebo se z neznalosti (což je ta lepší varianta) dopouštíte chyb. A že je fajn, že vás na ty chyby někdo upozorní, vysvětlí vám je a nabídne pomoc. Úplně nejvíc nejlepší pak je, pokud k této (pro své ego možná poněkud nepříjemné) pravdě přistoupíte právě s touto pokorou a vynecháte veškeré agresívní a útočné reakce. Někdy stačí dát tomu jen trochu času a nereagovat s horkou hlavou. Zkuste to, fakt to pomáhá.

K čemu Poradna neslouží?

Poradna PSÍCH STRÁNEK FALCO není určena k tomu, aby si tu "tazatel" léčil své komplexy. Není určena k tomu, aby mi za moji snahu pomoci někdo sprostě nadával jen proto, že se mylně domnívá, že to dělat může. Znovu zopakuji - moje internetová Poradna funguje už skoro 20 let jako bezplatná pomoc těm, kteří ji skutečně hledají. Není určena provokatérům, není určena lidem zlým, závistivým a sprostým.

A rozhodně není určena lidem takového ražení, které mi minulý týden předvedla jedna "tazatelka", podle mailových adres (lišily se minimálně) a příjmení žena. Proběhlou korespondenci uvádím jako reálný a odstrašující příklad toho, kam až může dosáhnout lidské dno. Nejen stylem jednání se mnou v posledním mailu, ale i stylem přístupu vůči vlastnímu pejskovi, který je "velice nevychovaný", "děsný a nesnesitelný" a "asi ho vykastrujeme pokud nám nepomůžete". A právě za toho chudáka pejska držím karmě opět ze všech sil obě pěsti, aby byla dostatečně rychlá a spolehlivá, tohle je strašné.

Maily uvádím kromě podpisu v původním znění. A ano, napadla mě varianta, že se jedná o záměrnou provokaci, ale dnes už tomu nevěřím a na celé věci by to i tak nic neměnilo...

- První mail přišel na moji základní kontaktní mailovou adresu:

"Dobry den,

prosim o radu. Poridila jsem si madarskeho kratkosrsteho ohare. Je s PP. Pocurava se v celem byte, kdyz prijdem domu zase se pocura asi strachy. Je velice nevychovany. Nevime si s nim uz rady. Vsechno nam uz znicil, jak plovouci podlahu, tak gauc, postel ted zacina nove kousat rohy malych skrini. Asi ho vykastrujeme pokud nam nepomizete. Co mame delat? Jezdime s nim na kole, do pole s nama chodi, ale proste je desny a mesnesitelny. Dekuji moc za rady.

S pozdravem"

(příjmení)"

 

- Druhý přišel jen o pár hodin později na mailovou adresu Poradny:

"Dobry den

poridili jsme si psa madarskeho ohare, jenze uz nam znicil vse. Jak plovouci podlahu tak postel a ted zcina slrine nocit. Je uz nezvladatelny a uz jsme si objednali i kastraci. Co dal? Diky za rady.

(příjmení)"

 

- Styl dotazu, jeho obsah a jeho poněkud provokativní (až vyděračské) zaměření mi přišlo dost podezřelé, nicméně jsem zareagoval svým standardním způsobem, pokud v dotazu chybí důležitý údaj (konkrétně zde především věk dotyčného pejska):

"Dobrý den,

omlouvám se, ale dotazy zodpovídám výhradně veřejně prostřednictvím Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO, aby se z nich mohli poučit i další psí majitelé.

Doplňte proto prosím do Vašeho dotazu chybějící informace (viz pravidla Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO, zadávací formulář nebo již zodpovězené dotazy - všude tam máte požadované údaje uvedené).

Děkuji.

Přeji hezký den,

    Viktor Dostál
    ..."

 

- Ano, moje chyba. Použil jsem slova "omlouvám se" (třebaže není za co), "prosím" a "děkuji". V následující reakci pisatelka svoji osobnost a pravý důvod svého dotazu odhalila už naplno a bez zábran. Opět uvádím v plném a autentickém znění:

"a proc mi jako nemuzete odpovedet pres tento email? se stydite nebo co ? Jste normalni? asi ne. Prej verejne. zdar smejde zasranej"

"Šmejde zasranej"...?!

Ta fanatická a nepochopitelná nenávist vůči mně vás lidi jednou sežere zaživa...

Evidentně ale nastal čas znovu připomenout několik základních skutečností.

  • To, že je Poradna již nějakou dobu opět anonymní (někteří lidé v dnešní době bohužel už bez pocitu anonymity neumějí žít a mně jde primárně o to, aby se se svým psím problémem nebáli svěřit, v zájmu objektivity jsem zpětně anonymizoval i všechny dotazy z minulosti), rozhodně neznamená, že máte dovoleno ji zneužívat výše uvedeným způsobem. Moje odpovědi na vaše dotazy jsou vždy slušné, věcné (stejně jako žádost o doplnění chybějících údajů) a vás tedy tímto poprosím o stejný přístup.
  • Budu velmi rád, pokud už na první pokus uvedete všechny povinné údaje - jsou jasně definovány v pravidlech Poradny, v kontaktním formuláři, vidíte je i v již zodpovězených dotazech. Pokud vás musím následně kontaktovat s urgencí "zapomenutých" údajů, zdržuji tím vás i sebe. Proč jsou tyto údaje důležité, je uvedeno v tomto článku výše a jak je uvedeno v pravidlech Poradny, položením dotazu souhlasíte s jeho zveřejněním.
  • Po špatných zkušenostech z minulosti již hodně let nezodpovídám dotazy soukromě, ale výhradně veřejně prostřednictvím Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO. Pokud opravdu stojíte o moji radu a pomoc, pak to pro vás problém jistě nebude. Dotazy a odpovědi zveřejňuji výhradně proto, aby se z nich mohli poučit i jiní a jak dlouholetá zpětná vazba ukazuje, je tento přístup z normální pejskařské komunity přijímán velmi pozitivně.
  • Ještě jednou tedy zopakuji, že vaše dotazy zodpovím pouze tehdy, pokud jsou zaslány na mailovou adresu Poradny a jsou v něm uvedeny všechny požadované údaje - to jest plemeno, pohlaví, věk a případná kastrace/věk/důvod pejska. Plus samozřejmě faktický, čitelný a slušnou formou podaný dotaz. Oplátkou vy ode mne dostanete odpověď také faktickou, čitelnou a podanou slušnou formou. Pokud s mým názorem nebudete souhlasit (třeba proto, že od kastrace vašeho mladého zdravého pejska/fenky vás neodradí nikdo, jelikož jste se tak už jednou rozhodli) nebo se dotkne vašeho ega (sice se ptáte, ale nikdo vám přece nebude říkat, co byste měli udělat), pak na to máte plné právo, ale na druhou stranu ani to vám nedává žádné právo reagovat následně na moji odpověď agresívně nebo formou invektiv - vy jste se zeptali, já vám slušně odpověděl.
  • Ještě jednou zopakuji, že moje odpovědi dostáváte neanonymní formou, stojím si za nimi plně, jsem pod nimi podepsán a jejich obsah je z mé strany vždy motivován snahou co nejefektivněji vám a vašemu pejskovi pomoci. Pokud je problém možné vyřešit "na dálku", udělám to, pokud ne, doporučím osobní návštěvu (vysvětlení opět viz výše). Svým odpovědím věnuji svůj čas, svoji energii, svoje know-how a znalosti, dělám to zcela zdarma a jedinou "cenu", kterou za to platíte, je zveřejnění vašeho dotazu a mé odpovědi na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO proto, aby z dnes už téměř dvacetileté databáze mohli čerpat všichni, kdo do Poradny přijdou hledat první pomoc.

A na úplný závěr tohoto článku o Poradně pro všechny (nejen) nově příchozí tazatele ještě pár vět.

Není povinností nikoho posílat do mé Poradny dotaz. Je to však plné právo každého, kdo ví, na koho se tu se svojí prosbou o radu či osobní pomoc obrací. Každého, kdo ví, že mu zde nebude odpovídat nějaký "expert" skrytý pod přezdívkou na internetovém fóru, ale Viktor Dostál pod svým skutečným jménem a se svými dlouholetými reálnými a praktickými znalostmi psí etologie. A pokud váš dotaz bude obsahovat těch několik málo potřebných údajů pro to, abych se mohl v daném konkrétním případě zorientovat a fakticky odpovědět co nejlépe, pak vám vždy s velkým potěšením svůj čas věnuji, protože to má smysl. A stejně tak vám s velkým potěšením věnuji svůj čas v případě, kdy na moje doporučení (nebo ze svého rozhodnutí) za mnou s pejskem přijedete osobně, protože prostě a jednoduše - má to smysl.

A "last, but not least" - pokud vám pravidla mé bezplatné a dnes opět pro vás zcela anonymní Poradny nevyhovují, opravdu do ní nemusíte posílat žádný dotaz. Ale v každém případě se vyhněte vulgárním reakcím nebo provokacím (viz příklad uvedený v tomto článku), protože jako spousta věcí na světě i moje Poradna má svoje daná pravidla určená tak, aby fungovala co nejlépe. Na to mám svoje plné právo, vy máte plné právo se tohoto projektu zúčastnit nebo nezúčastnit, ale velmi důrazně varuji každého před tím, aby pro mě kdykoli do budoucna za moji bezplatnou pomoc, čas, energii a znalosti použil slova jako "šmejde zasranej".

Na dotazy všech ostatních se nadále těším a budu se jim rád věnovat.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak mluvit s "vlčkem"...

 

Psí plemena s příměsí vlčí krve, mezi která patří i československý vlčák, mám strašně rád pro jejich výrazně vyšší přirozenou inteligenci a komunikační schopnosti.

Pokud vedle sebe postavíte několikaměsíční štěně "čévéčka" a například německého ovčáka, pak už v tomto věku první z nich svým potenciálem převýší německého ovčáka rozdílem třídy...

S pětiměsíčním štěnětem československého vlčáka, pejskem, jsme se poprvé uviděli o necelý měsíc dříve, kdy s ním za mnou přijela jeho majitelka na osobní konzultaci. Už tehdy bylo poznat, že je správným zástupcem svého plemene a za dobu, co jsme se neviděli, pěkně vyrostl a začal si svoji majitelku jako správný vlček a počínající psí puberťák ještě víc testovat a zkoušet její reálnou pozici.

Moje klientka má doma souběžně ještě třináctiletou fenku německého ovčáka, se kterou kdysi chodila na cvičák a prošla s ní v podstatě "klasickou" cvičákovskou cestou. Protože však chtěla po této své zkušenosti něco jiného a protože se nějakou dobu už zná s majitelkou chovatelské stanice československých vlčáků, rozhodla se pro zástupce tohoto plemene. Velmi rychle ale zjistila, že to, co platí pro výchovu německého ovčáka, ani náhodou nefunguje u československého vlčáka. Když je nejhůř, pomůže osud a internet, paní na mě našla velmi hezkou referenci od lidí, kterým jsem s tímto plemenem a jejich problémy pomohl už před mnoha lety a následně se na mne obrátila s prosbou o pomoc...


 Psychická energie a "odpadnutý vlček" (4 měsíce, po konzultaci)...


 ... a totéž po lekci individuálu (5 měsíců). Ne naběhané km. Komunikace.


 Je nádherný, viďte?

 Vlček a pelikáni. "Jenom se dívej". Byl v klidu, neštěkal a nevztekal se...

Malého vlkopsího rošťáka a jeho majitelku jsem během našeho individuálního výcvikového servisu postupně učil vše potřebné pro vzájemnou komunikaci, vzájemné pochopení a vzájemnou spolupráci. Malý se jako přirozeně bystré a komunikativní štěně, správný a nezkaźený zástupce svého plemene, učil rychle a bylo krásně vidět, jak každou zkušenost zpracuje a vezme si z ní poučení pro další stejnou nebo podobnou situaci. Postupně už neřešil cizí pejsky, v klidu chodil na vodítku, vnímal člověka vedle sebe jako svého vůdčího jedince, přitom ale stále zůstával sám sebou, bystrým a sebevědomým "vlčkem".

Pokud nasadíte na československého vlčáka stejný postup jako na německého ovčáka, kterého v něm stále řada nových i stávajících majitelů nebo chovatelů vidí, se zlou se potážete. Buď vám časem přistane na zádech (pokud zvitězí vrozená dominance) nebo vám uteče (pokud zvítězí vrozená plachost). Vlčí krví získá inteligenci, dominanci, plachost a urcité vlčí vzorce chování, mix německého ovčáka přinese do produktu křížení větší nevypočitatelnost a v případě špatného vedení i vyšší sklon k agresivitě. Československý vlčák patří mezi plemena, která opravdu nejsou pro každého a rozhodně není vhodný jako první pes. Znovu a znovu tato fakta opakuji, aby si je každý potenciální zájemce zavčas uvědomil a aby co nejméně jedinců tohoto plemene skončilo špatně.

S "čévéčkem" je zapotřebí spolupracovat, ne s ním bojovat. Je třeba s ním spolupracovat a komunikovat správným způsobem, československý vlčák jako plemeno s příměsí vlčí krve je na způsob života se svým člověkem zvlášť citlivé.

S mojí klientkou se mi opět spolupracovalo velice dobře, paní se učit chtěla, měla v sobě přirozené předpoklady pochopit a vstřebat základní principy mé přirozené komunikace a během celé doby to bylo pozitivně znát. A především - viděla výsledky. Výsledky dosažené ne "cvičákovským přístupem" (který skutečně nefunguje a fungovat nemůže, což je mimochodem jeden z důvodů, proč experiment "čévéčko jako ideální služební pes" v padesátých letech spuštěný československou armádou skončil nezdarem), ale způsobem mojí práce se psy a tím, co do jejich psychiky umím vložit.

Velice děkuji své spokojené klientce za její milé závěrečné přání a za pár dní se s touto lidskopsí smečkou zase uvidíme, tentokrát na mém 31. VÝCVIKOVÉM A RELAXAČNÍM SOUSTŘEDĚNÍ FALCO, kde celý proces završíme několikadenním "životem ve smečce"...

A také tentokrát si můžete vše výše uvedené plus ještě něco navíc poslechnout v autentickém podání mé klientky prostřednictvím následující videoreportáže ;)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kříženec a individuál namísto kastrace

 

Mezi lidmi bohužel stále ještě převládá názor, že kříženci jsou prostě jiní, zvláštní a nemá smysl se snažit s nimi pracovat nebo něco řešit. A stejně tak mezi lidmi bohužel stále ještě převládá názor, že pokud nastane jakýkoli problém, je tím "správným lékem" kastrace dotyčného psího jedince. Protože je to přece "jenom pes" a navíc "jenom kříženec, podvraťák".

K nesmyslnosti a krutosti tohoto názoru už jsem se vyjádřil dostatečně jasně mimo jiné v nedávné minulosti, dnes praxe znovu předkládá důkaz správnosti mého přístupu.

Jak nesmyslná kastrace namísto poctivé práce na výchově a vedení pejska je, jsme se tento týden shodli s další majitelkou křížence, krásné jedenapůlroční psí slečny, v níž je namixován beagle, zlatý retrívr a pravděpodobně i belgický ovčák. Fenečky, která svého času měla také namále, její kastrace byla i na doporučení veterináře reálně zvažována. Argumenty byly klasické - je to jen kříženec a kastrace přece jejím majitelům ulehčí život...

Osud ale zařídil, že fenečka zůstala pouze se svojí majitelkou, která prostřednictvím internetu našla mne a rozhodla se za mnou přijet na individuální výcvikový servis a naučit se se svojí psí parťáčkou spolupracovat, nikoli s ní bojovat. Že to bylo rozhodnutí dobré a pro obě znamená zásadní pozitivní přínos do společného života, vám potvrdí i sama majitelka fenky v níže uvedeném videu.

Když spolu obě přijely, bylo na první pohled vidět, že moje lidskopsí klientky pomoc opravdu potřebují. Fenka s geneticky silným vrozeným temperamentem štěkala nebo startovala na vše, co z jejího pohledu bylo jen trochu nedůvěryhodné - stačilo zabočit za roh, uvidět stavební stroj, potkat pejska, beagle v ní ji nutil stále dávat čenich k zemi a hledat zajímavé pachy. Byla neklidná, vystresovaná a třebaže měla plnou lásku své majitelky, chyběl jí "vůdce smečky".

Ale byla šikovná a chytrá, jak už tak křížencí bývají. Učila se rychle a stejně rychle také pochopila, čím se nemusí trápit, pokud má vedle sebe svůj hierarchický maják. Stres z ní spadl, zklidnila se a přestala řešit i pejsky, kterých potkávala požehnaně ať už na našich společných lekcích nebo na výcvikových procházkách se svojí paničkou.

Podobně začala velmi rychle zvládat i "ztížené podmínky" například při společných snídaních a obědech s dalšími lidmi a pejsky v penziónu, ve kterém byla se svojí majitelkou ubytována. Z obou mých klientek se za těch pár dní, které v mé společnosti strávily, staly krásně spolupracující bytosti, které jsem naučil komunikovat spolu tak, aby si rozuměly. Svoji klientku jsem naučil fungovat jako vůdčího jedince, naučil jsem ji umět prosadit svoji vůli a přenést na fenečku klid a pohodu, umět zvládnout a zklidnit její vrozený temperament.

Této dvojce do budoucnosti velmi věřím, mám z nich obou velkou radost a přeji jim vše dobré do zbytku společného života. Moje klientka zvolila místo kastrace moji pomoc, rád jsem jí pomohl a bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké mohla pro sebe i svoji psí kamarádku učinit - ale to už vám řekne svými vlastními slovy v přiloženém videu...;)

Mezi lidmi bohužel stále ještě převládá názor, že kříženci jsou prostě jiní, zvláštní a nemá smysl se snažit s nimi pracovat nebo něco řešit. Majitelka fenky křížence a moje klientka individuálního výcvikového servisu z tohoto týdne se naštěstí rozhodla jinak...

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Anatolská kráska...

 

Tento týden můj individuální výcvikový servis absolvoval další zástupce plemene anatolský pastevecký pes, konkrétně ve varietě kangal.

Přenádherná dvanáctiměsíční padesátikilová psí slečna v plné pubertě, anatolská kráska s dlouhýma nohama a hlubokýma očima...

Zástupců u nás zatím stále ještě málopočetné skupiny anatolských pastevců už u mne bylo víc a já si je skutečně zamiloval pro jejich povahovou čistotu, inteligenci, psychické i fyzické dispozice a kontaktní komunikaci. Poznal jsem zblízka jedince různého věku a obou pohlaví, ale všichni do jednoho měli výše uvedené vlastnosti, byli nezkažení a zachovali si původní charakteristiky svého plemene.

Nejinak tomu bylo i u této psí slečny, která pouze z hlediska exteriéru trochu přerostla standardní výšku. Ale stejně jako její předchůdci i ona se velmi rychle učila, věnovala mi svoji plnou důvěru a pro mě byla obrovská radost s ní pracovat, učit ji orientaci v běžném provozu a naplno fungovat se svým člověkem.

Poprvé jsme se spolu viděli už před dvěma měsíci, kdy za mnou přijela v doprovodu svých majitelů. Bylo jasné, že se všichni mají co učit - fenečka na vodítku táhla, kam se jí zachtělo, svého majitele na druhém konci vodítka absolutně nevnímala a především začínal být zřejmý  problém v její snášenlivosti vůči psímu okolí. Její vlastníci mají navíc ještě jednu dospělou fenku zcela jiného plemene, čekali rodinu a byl nejvyšší čas dát tuto lidskopsí smečku dohromady...

Během čtyř dnů mé práce v rámci individuálního výcvikového servisu jsme vše zvládli.

Chůzi na vodítku a fungování v běžném provozu, nevyvolávání konfliktů s jinými psy, respektování prostoru patřícího jiným a důvěra ve svého člověka - věci, se kterými má přirozený psí hlídač a vůči cizímu okolí přirozeně nedůvěřivý dominantní pastevec v našem prostředí vždy problém.

Výsledkem je dnes fenka ostrého pasteveckého a obranářského plemene, která neřeší okolojdoucí psy, lidi, kočárky, cyklisty ani běžce. Na samém začátku výhrůžně po psech startovala s vrčením i štěkotem, cokoli podezřelého řešila dle vlastního rozhodnutí, v půlce individuálu již byla soustředěná na člověka vedle sebe a plně akceptovala jeho rozhodnutí "neřešíme", krásně spolupracovala se mnou i se svým majitelem. Něco jsem i natočil (obvykle to nedělám, soustředím se plně na svoji práci, nicméně tady jsem učinil výjimku), můžete si to prohlédnout v přiloženém videu...

Poslední den přijela také partnerka mého klienta i s dcerkou v kočárku a stejně jako on byla velmi překvapená, jak klidně se fenečka v reálných provozních situacích již chová. Oba mají ke své psí parťačce velmi hezký vztah a pokud budou i nadále dodržovat vše, co se u mne naučili, prožijí spolu šťastný život. A jak jsem oběma řekl - jejich dcerka nikdy nezapomene na to, jak jako malá vyrůstala s krásnou a impozantní psí kamarádkou a strážkyní...

Ano, anatolské pastevce jsem si opravdu zamiloval a i v případě tohoto plemene udělám vše pro to, abych o něm lidem a případným zájemcům podával objektivní, pravdivé a nezkreslené informace. Tyto psy je třeba skutečně pochopit, rozumět jim a poskytovat jim vše, co pro svůj spokojený a plnohodnotný život potřebují. Kangal není démon a není plyšák, je až příliš snadné ho zkazit, ale je velmi jednoduché se do něj zamilovat. A přes svoji velikost a sílu má velmi citlivou a něžnou duši pastevce. Není psem pro každého, nikdy nepatří do rukou snobům a lidem, kteří svoji psychiku nemají v pořádku. Pokud se dostane ke špatnému člověku, pokud se mu dostane špatného zacházení, pak je jen otázkou času, kdy i svého majitele fyzicky napadne.

Můj klient se mi předem omlouval, že je "od přírody málomluvný", ale já rozmluvím každého;) A tentokrát jsem svoji "post actio" videoreportáž úmyslně pojal především jako miniprezentaci plemene anatolský pastevecký pes, varieta kangal - fenečky ve fázi plné psí puberty, ze které po třech (ve finále čtyřech) společných dnech i z tohoto videa čiší síla, klid a soustředění na svého člověka.

Jak sám několikrát konstatoval můj klient a majitel fenečky v jedné osobě - obrovský rozdíl a pokrok oproti tomu, v jakém stavu ke mně oba přijeli...

Pokaždé mě taková zpětná vazba velmi potěší:)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Bulteriér...

 

S tímto exteriérově velmi krásným tříletým bulteriérem jsme se spolu setkali nejprve prostřednictvím osobní konzultace, po níž se jeho majitel rozhodl u mne absolvovat plnohodnotný individuální výcvikový servis...

Bulteriér patří spolu s americkým pitbulteriérem a americkým staffordšírským teriérem do skupiny plemen s vyblokovaným sociálním chováním. A třebaže se najdou popírači, toto plemeno bylo skutečně nasazováno i do psích zápasů, pro které bylo vyšlechtěno. Tomuto účelu odpovídá i jeho celková tělesná konstituce (na pouhé zabíjení krys příliš mohutná a předimenzovaná), síla čelistí, chybějící volná kůže na kohoutku a preferovaná povaha "zabít cokoli", vyplývající již ze základního křížení.

I tento můj psí klient už má za sebou bohužel smrtelný zářez (bližší podrobnosti vám poví sám jeho majitel ve videu). Právě tento incident a následně vzrůstající agresivní chování vůči němu samotnému přiměl majitele pejska vyhledat pomoc.

Během našeho společného individuálního výcvikového servisu jsem opět udělal kus práce na pejskovi (bylo především zapotřebí ho odnaučit tahat na vodítku, navázat hierarchicky na jeho člověka a zorientovat v běžných provozních situacích) i jeho majiteli, kterému jsem vysvětlil řadu věcí týkajících se specifických bulteriéřích a obecně psích vzorců chování.

Klient spolupracoval ukázkově a bylo na něm vidět, že moje informace bere skutečně vážně a jsou pro něj velmi přínosné (což mi on sám vícekrát i slovně potvrdil) - snahy člověka maximálně vstřebat pro něj nové skutečnosti a řídit se podle nich si vždy velmi cením a vždy je tento způsob spolupráce pro všechny maximálně efektivní.

Tříletý bulteriér je pes na prahu psychického dospívání, řada věcí je již ve zvykové rovině a chvíli trvá, než je ochoten některé získané vzorce chování změnit, ale i zde šlo vše díky mému stylu a filozofii práce velmi rychle, což s překvapením kvitoval i sám klient.

Pejsek mi byl velmi blízký a podle jeho každodenního vítání to bylo vzájemné - jak víte, nejsem psí rasista a "bojová plemena" primárně nezatracuji a nedávám od nich ruce pryč jako mnozí jiní. Na druhou stranu ale dobře znám jejich negativní povahová specifika (za která oni sami nemohou, jejich psí podstatu změnil člověk, aby z nich vytvořil zabijáky vlastního druhu) a otevřeně na ně upozorňuji. Své klienty a majitele této skupiny psích plemen pak učím vše pro to, aby s nimi prožili hezký a plnohodnotný společný život s plnou odpovědností za jejich činy a plnou znalostí toho, co si s nimi mohou a nemohou dovolit.

A opět s odkazem na tento konkrétní případ zopakuji - i když se bude jednat o sebevíc prověřeného člověka, za kterého dáte ruku do ohně, nikdy nevíte, jaký zkrat se mu mihne hlavou a co se může stát. Nezapomínejte také na to, že váš pes se bude jinak chovat s vámi a jinak třeba s vám blízkým, ale po něj přece jen cizím člověkem. Příběh tohoto bulteriéra a jeho psí oběti je jen dalším v řadě, který tento můj naléhavý apel na všechny psí majitele v praxi potvrzuje. Opravdu vím, proč na to znovu a znovu upozorňuji.

Níže uvedené video i dnes v krátkosti shrnuje vše podstatné - a jen pro vysvětlení, proč tentokrát zabírám pouze svého psího klienta:  majiteli jsem nabídl tuto možnost vzhledem k citlivému tématu (a ještě neukončenému právnímu řízení) ohledně usmrcení ze strany jeho bulteriéra. Pro mne je totiž důležité, že se po této smutné události rozhodl vyhledat pomoc, naučit se své plemeno zvládnout a pochopit jeho specifika (na což má ode mne i "papír", tedy standardní smlouvu mezi mnou a mým klientem). Samotný jakkoli silný pozitivní vztah k pejskovi totiž nikdy nestačí, naši psí parťáci do svého života opravdu potřebují "člověka v režimu pes"...

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Co pyrenej opravdu potřebuje...

 

Když jsem poprvé uviděl psího klienta tohoto svého individuálního výcvikového servisu, vrátil jsem se v čase o nějakých šest let zpátky, kdy mému telátku bylo stejně jako jemu - šest měsíců. Ano, tentokrát za mnou se svojí majitelkou přijelo krásné půlroční štěňátko plemene pyrenejský horský pes. A protože to byl pro moji klientku a její rodinu první pejsek, věděl jsem, že určitě budeme muset některé věci dát do pořádku...

Paní mě s žádostí o pomoc kontaktovala telefonicky zhruba dva měsíce zpátky. Domluvili jsme tehdy nejen potřebné náležitosti ohledně individuálu, ale po zjištění, že pejsek tráví svůj čas venku na zahradě a ne se svojí "smečkou", jsem jeho majitelce důrazně doporučil a především vysvětlil, proč pyrenej potřebuje mít se svými lidmi už odmala těsný fyzický a sociální kontakt. Paní se obratem podle mé rady zařídila a jak uslyšíte později ve videu, bylo to rozhodnutí správné a s okamžitými pozitivními účinky na všechny zúčastněné. Byl jsem za to samozřejmě velmi rád, protože čím dříve se chyby v psím životě začnou napravovat, tím lépe.

A protože se mnoha lidem, kteří si vezmou pyreneje (mnohdy jako naprostí laici), dostane od chovatelů "dobrých rad", že pyrenejovi stačí zahrada, kde "si sám udělá pelech" a kde "se proběhne" (stejně jako v tomto případě) nebo dokonce dostanou doporučení na kotec, vysvětlím teď, proč jsou tyto rady a doporučení zcela mimo a dotyční chovatelé (čest výjimkám) svoje plemeno vůbec neznají. Udělám práci za ně, aby zájemci o pyrenejského horského psa pochopili jeho duši a nepodkopali si vzájemný vztah hned na začátku.

Pyrenejský horský pes byl vyšlechtěn jako pastevecké plemeno (pozor, neplést si s plemeny ovčáckými!) k hlídání svěřeného stáda, povětšinou ovcí nebo koz. V zemi původu je pracovní pyrenej odmala uveden do těsného fyzického a sociálního kontaktu se stádem. Štěně tak zcela přirozeně přejímá stádo jako svoji "rodinu", přirozeně je chrání, je pro něj součástí jeho smečky a má k němu velmi silnou vazbu.

Potřeba "někoho chránit" (někoho, ne něco) je v plemenech typu pyrenejský horský pes hluboce geneticky zakořeněna. A kdo se svým pyrenejem skutečně žije, poznal, jak moc ho jeho pejsek neustále sleduje pohledem, jak soustředěně střeží jeho klid a bezpečí. Pokud máte možnost jeho chování porovnat s psy běžných plemen, úplně vás to praští do očí a musíte si na ně dokonce chvíli zvykat. Velmi dobře jsem to poznal i já sám se svým telátkem a jak jsem napsal, velmi dobře to vnímají všichni, jejichž pyrenej žije s nimi, ne vedle nich. Geneticky vrozená potřeba pyrenejského plemene "střežit a chránit" svoje živé bytosti (ať už ve zvířecí nebo lidské podobě) je velmi silná a pokud pyrenej tuto možnost nemá, velmi negativně se to odrazí na jeho povaze, kvalitě života a vztahu s jeho člověkem.

Proto ve videu apeluji na ty chovatele, kteří budoucím majitelům svých štěňat doporučují "zahradu nebo kotec", ať s tím v zájmu svého plemene a každého svého štěněte přestanou a vysvětlí jim, že pokud nejsou chovatelé ovcí, musejí se sami stát pro svého pejska předmětem jeho přirozených ochranitelských instinktů. Důvody máte ode mne vysvětleny výše, není to složité.

Děkuji.

Zpátky k našemu malému pyrenejskému telátku.

Ke mně se pejsek dostal ve fázi počínající psí puberty, kdy jeho majitelka již velmi výrazně pociťovala následky jeho nezvládnutí. Pejsek byl doma až na obligátní počínající oždibování svých lidí vcelku bezproblémový, ale na procházkách venku fungoval ve své uzavřené bublině, kde absolutně nevnímal svoji majitelku a dělal si, co ho napadlo. Nadšené tahání kamkoliv, kde ho něco zlákalo, neschopnost jít stejným směrem jako jeho majitelka, vyskakování na okolojdoucí lidi a pejsky - to byly ty nejviditelnější problémy. Plus další, plynoucí z neznalosti pyrenejských specifik a skutečnosti, že teprve od našeho telefonického hovoru před dvěma měsíci začal pejsek žít na stejném prostoru jako jeho rodina.

Jinak byl ale pejsek přirozený, nezkažený, správný zvídavý pyrenej, u kterého samozřejmě teprve začíná schopnost soustředění a spousta podnětů kolem ho ještě strhne, psychika se vyvíjí postupně a je zapotřebí na to brát ohled. Ale zároveň ve věku, kdy už také začíná hodně testovat schopnosti svého člověka - a v tělesné konstituci, která už dá zabrat a které umí dokonale využít. Což jeho majitelka také začala v praxi poznávat na vlastní kůži.

Nicméně moje klientka byla velmi vstřícná ke všemu, co jsem ji učil a to, co bylo do té doby špatně, plynulo pouze z její nezkušenosti, neznalosti pyrenejské povahy a akceptování nedobrých rad jiných "odborníků". Takže jsme se hezky den po dni posouvali dopředu, pejsek začal vnímat, že má někoho vedle sebe, na vodítku začal chodit stejným směrem jako člověk vedle něj a paní už ví, jak svoje v této době 30kg "štěňátko" (okolo dvou let věku už dvojnásobek) v případě potřeby účinně zpomalit. Dozvěděla se ode mne všechny potřebné informace nejen pro současnost, ale pro celý zbytek společného života s pyrenejem. Ví, kdo je pyrenej, jaké jsou jeho skutečné potřeby, jak s ním komunikovat a jak si navzájem rozumět. A dnes už také ví, že pozici pro pyreneje akceptovatelného parťáka je zapotřebí si budovat od samého počátku a po celý společný život si ji umět udržet...

I majitelka tohoto pejska dostala ode mne šanci chyby napravit a jak jsem paní poznal, jsem přesvědčen, že odteď už bude pro malého pyreneje vše tak, jak toto úžasné pastevecké plemeno pro svůj spokojený a šťastný život potřebuje :)

- Tento videorozhovor byl natočen a zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Experti" v médiích

 

V poslední době se v médiích čím dál víc setkávám s různými "experty" na to či ono. V televizi, v časopisech, na internetu. Bohužel to vypadá, že velká část těchto "expertů" je vybírána výhradně stylem "dostali jsme ho příkazem shora", "je u nás protežovaný", "je dostatečně provokativní a kontroverzní, to se bude líbit" nebo "nic o něm nevíme, ale dobře vypadá a dá dohromady souvislou větu, lidi ho budou žrát".

Jejich skutečná erudice v daném oboru pak bývá často velmi diskutabilní a tyto osoby mají následně neomezené možnosti plácat ve vymezeném čase cokoli, co je napadne, protože jejich protějšek (většinou redaktor/ka konkrétního média) bývá v daném oboru čistý laik.

Tento týden mi přišel od paní, která mne dle vlastních slov "čte už asi 10 let", mail s odkazem na internetový videorozhovor s jedním pánem, zde označeným (a sám sebe se běžně označujícím) jako "expert na komunikaci se psy". Požádala mě o můj názor na jeho tvrzení, že není problém poslat "bojové" psí plemeno na procházku s desetiletým dítětem, s tím, že jí to přijde dost nezodpovědné. Její mail měl navíc velmi výstižný předmět "dotaz... opravdu je to tak jednoduché?"

I mně to přišlo velice zvláštní, takže jsem dotyčný materiál zhlédl a strašně se vyděsil.

Paní jsem napsal v několika větách svůj názor, ona mi následně poděkovala, že měla stejnou reakci "Kolik lidí tomu uvěří a jak nebezpečné to je". A já se rozhodl pokusit se v mezích svých omezených možností zabránit budoucímu neštěstí, protože důsledky přirozené reakce laické veřejnosti "říkal to expert na psy, tak to bude pravda" mohou být opravdu tragické.

A mohou být ještě daleko horší než důsledky sebeprezentace jiného "experta" před několika lety, po jehož televizním vystoupení se ze dne na den lidé začali po svých psech válet a dávat jim co proto. Byl to hnus a schopnost médií ovlivnit masy lidí naprostým nesmyslem se tehdy ukázala v celé své nahotě.

Nechci, aby se to znovu opakovalo v podání dalšího "experta".

Záměrně sem nedám odkaz na inkriminovaný pořad, záměrně nebudu přímo jmenovat dotyčného "experta", není v tom nic osobního. Nejde totiž primárně o konkrétního člověka a o to, jaký na něj mám názor, ale o ilustraci obecného jevu, kdy on sám a jemu podobní "experti" opojení tím, že jim dá někdo prostor k povýšení vlastního ega a bezplatné reklamě, zapomenou na to, že dát dohromady větu a vypadat pro určitou skupinu lidí sympaticky nestačí. Je zapotřebí v daném oboru skutečně umět a vědět, nevypouštět pouze líbivé větičky, kterými si nikoho proti sobě nepopudím a je třeba dávat si setsakra pozor na faktickou správnost. Je zapotřebí si uvědomit, že v dané chvíli ovlivňuji menší nebo větší počet majitelů psů i menší nebo větší počet nepejskařů a absolutně si nemohu dovolit vypustit z pusy nesmysl, který může mít dalekosáhlé nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné.

A pokud dané oblasti nerozumím, nebudu (a nenechám) se vydávat za skutečného experta.

Čímž se nyní dostávám k jádru celé věci, protože chci zcela zavádějící a pro psí majitele i jejich okolí vysoce nebezpečnou informaci, která je na internetu veřejně k dispozici, co nejrychleji uvést na pravou míru a zevrubně vysvětlit, proč je to takový průšvih.

Dotyčný "expert" dostal v pořadu mimo jiné (některé další perly ani nebudu komentovat) od redaktorky jednoduchou a přímou otázku v návaznosti na jeho předcházející vyprávění, kterak úspěšně učí desetileté děti zvládat psy:

"A to jsem se právě chtěla zeptat - když máte to desetileté dítě, zvládlo by vychovat i takové to bojové plemeno?"

Pan "expert" udělal hahaha a vypustil do prostoru následující naprosto neuvěřitelné prohlášení:

"Já si myslím, že s takovým tím takzvaným bojovým plemenem je to jednodušší, protože voni to jsou ty takzvané bojové plemena jsou největší mazlíci a maj úplně úžasnej vztah k dětem, což má i nějaký důvody, ale není teďka čas na to zmiňovat ty důvody, protože to jsou nejlepší psi k dětem, jaký můžou bejt, jo. Tak tady ty plemena zvládnou děti líp, samozřejmě že ne dvouletý dítě a nenechávat dítě samotný s takovým pejskem, ale zvládne s ním jít na procházku, zvládne ho vést. Když bude mít toho labradora, tak je často problémovější poslední dobou než tady ty takzvaný bojový plemena, kterýma se straší v televizi, ale ve skutečnosti jsou to úžasný psi, který jsou k lidem asi nejvnímavější a nejjemnější. (...) Pokud člověk ví jak na ně, tak to zvládne i to desetiletý dítě, jo. I důchodce, kdokoliv."

(v zájmu autenticity uvádím doslovný přepis)

Tak toto je skutečně neuvěřitelné.

A já se opravdu vyděsil při představě, kolik lidí tomuto vysoce nebezpečnému blábolu uvěří a své jakkoli "cvičené" desetileté dítě vypustí do provozu s rodinným americkým pitbulteriérem, americkým staffordšírským teriérem (amstafem) nebo bulteriérem. Protože "expert na komunikaci se psy" přece říkal, že desetileté dítě to zvládne.

A "expert na komunikaci se psy" také říkal, že "bojová plemena" jsou největší mazlíci a nejlepší psi k dětem, jací mohou být.

A také ten "expert na komunikaci se psy" říkal, že labradoři jsou často problémovější plemeno a že ta "bojová plemena", kterými nás furt straší v televizi, jsou ve skutečnosti úžasná a k lidem nejvnimavější a nejjemnější.

A že je zvládne i desetileté dítě. Jo. I důchodce. Kdokoliv.

Ježíšimarjá.

Zkuste si představit desetileté dítě venku, v běžném provozu, s "bojovým" psem nebo obecně psem většího plemene. Lidské mládě, kterému ještě zcela přirozeně chybí potřebné soustředění, znalost předvídání různých kritických situací, psychická i fyzická schopnost takovou situaci úspěšně vyřešit.

Každý pes posuzuje svého lidského parťáka podle jeho denně vnímané osobnosti, přirozené autority, vůdcovských schopností a vyzařovaných emocí - podle toho jeho rozhodnutí buď respektuje nebo nerespektuje. Pokud nerespektuje, rozhoduje se a jedná podle sebe, protože pak jinou možnost nemá. A lidské mládě, jakkoli se to někomu nebude líbit, je v očích psa posuzováno vždy na základě jeho psychiky mláděte, vždy to bude mládě bez rozhodovacích privilegií. Mládě, které každý pes bude zuřivě bránit, pokud dojde k závěru, že je v ohrožení. A to zcela bez ohledu na mínění a chování onoho lidského mláděte na druhém konci vodítka.

A stát se může cokoli - třeba jen přiběhne kamarád,  zblízka zakřičí nebo strčí do dítěte, které má svého psa na vodítku - a pes to zcela přirozeně vyhodnotí jako agresi vůči mláděti ze své smečky. Nebo přijde jiný pes. A pes na vodítku svého desetiletého "psovoda" začne jednat. A čím bude větší a silnější (fyzicky disponovanější), čím bude dominantnější (psychicky disponovanější), tím bude jeho reakce razantnější. A panika jeho desetiletého "pánečka", která zcela zákonitě nastane (křik, tahání za vodítko, negativní emoční signály), rozjede psí ochranářské vzorce do plných obrátek...

Každého svého klienta učím, že pokud jdou spolu s pejskem on a celá rodina, pouze on má pejska na vodítku, pouze on s ním komunikuje a určuje chod věcí. Žádné střídání, žádné překřikování, z hlediska psí etologie to má své naprosto zásadní důvody. Stejně tak vysvětluji i nebezpečí plynoucí z umělého vyzdvihování "mláděte" (to samé totiž platí pro děti i pro štěňata) nad psa - z hlediska hierarchie se opět jedná o základní porušení pravidel. Mládě je mládě, je v rámci smečky chráněno, ale nesmí se nad psa povyšovat ("řekni Marečku pejskovi, ať si před tebou lehne, je to jen pejsek, on tě musí poslouchat"), v opačném případě je jen otázkou času, kdy pes svoje mládě ze svého pohledu naprosto správně poučí a dítě jede na plastiku. A přístup, kdy je dítě stavěno do pozice toho, kdo má psa na vodítku a má ho vést a určovat jeho chování, je přesně takovou vstupenkou do velkých problémů.

Dospělý jedinec "bojového plemene" má průměrnou hmotnost mezi 30 až 40 kg. Desetileté dítě (podle tabulek) váží zhruba 34 kg. Pes je daleko disponovanější z hlediska silového, dynamického a psychického - na koho byste vsadili v duelu pes versus dítě v situaci, kdy se pes rozhodne prosadit svoji vlastní vůli?

Vsadili byste na důchodce? Občas potkávám pár takových, kteří svým ratolestem "hlídají psa". Některé i s pitbulem nebo amstafem a věřte, že opravdu trnu, kdy se jim jejich miláček, pes v plné síle, definitivně vytrhne a půjde si to vyřídit se psem, na kterého (zatím ještě na vodítku) nenávistně ječí. Jejich "psovodi" v pokročilejším věku mají děs v očích a přemýšlejí, kam uložili závěť.

Další z věcí, kterou tvrdím už roky, je, že pokud někdo fyzicky svého psa nedokáže udržet, neměl by ho mít. Jsou situace v životě se psy, kdy jednoduchou fyzickou sílu prostě použít musíte.

Vsadili byste si na desetileté dítě nebo důchodce v situaci, kdy na konci vodítka mají hodně naštvaného čtyřicetikilového psího kulturistu, který se v rámci povahy "bojového plemene" právě rozhodl jít zlikvidovat vašeho pejska? Jedinec "bojového plemene" (opět v důsledku šlechtění k psím zápasům) se navíc velmi rychle dostane do rozpoložení, v němž svého sebelépe poučeného člověka absolutně nevnímá, nevnímá okolí, vnímá pouze toho psího soupeře kousek od sebe...

Žádnou z výše uvedených skutečností pan "expert" nezmínil, protože ve svém neobjektivním pohledu na sebe a svůj osobní svět, ve kterém se mu vše zdá tak jednoduché a bezproblémové (ano, může to být i přetvářka maskující nedostatek znalostí), nevidí realitu. Psí svět si přihnul tak, aby odpovídal jeho sluníčkovým názorům. Pro laiky to bude "wow", ve světě skutečném je to průšvih.

Bojová plemena? Napsal jsem o nich na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO i ve svých knihách už velmi mnoho, jen v krátkosti zopakuji.

  • "Bojová plemena" mají svoje vyhraněná povahová specifika. Zásadním je vyblokované sociální chování (byla vyšlechtěna pro fyzickou likvidaci vlastního druhu), což má za následek zcela jiné vzorce chování při kontaktu s jinými psy. Místo vzorců hierarchických nastupují vzorce zabijácké.
  • "Bojová plemena" jsou tři - americký pitbulteriér, americký staffordšírský teriér (amstaf) a bulteriér. Ne rotvajler, ne dobrman, ne staffordšírský bulteriér, ne pastevci...
  • U "bojových plemen" je zásadně důležité rozlišovat mezi jejich vztahem k člověku a vztahem k vlastnímu druhu (resp. zvířatům obecně). Pokud je jedinec "bojového plemene" vychováván a veden se vší odpovědností a z hlediska psí etologie správně, pak ano, jeho vztah k člověku je primárně pozitivní. Zcela naopak je to ve vztahu k jiným psům a obecně zvířatům, protože znova zopakuji - jsou to plemena vyšlechtěná k jejich fyzické likvidaci. Genetika se v tomto případě začne prosazovat kolem jednoho roku věku pejska a zbytek je pak už jen okamžik, kdy se sejdou ty správné okolnosti.
  • "Bojová plemena" mají vysokou vrozenou dominanci. Vzhledem k jejich povahovým dispozicím je třeba vědět, že pokud se jednou pustí do boje, už neustoupí a rozhodně se nenechají z boje běžným způsobem odvolat. Je třeba si uvědomit, že síla stisku jejich čelistí je opravdu velká a není pro ně problém překousnout například lidskou kost v končetině.
  • "Bojová plemena" mají poměrně výrazně vyvinutý i ochranitelský instinkt.

Stále věříte našemu "expertovi", že se jedná o psy, které můžete bez obav pustit ven s desetiletým dítětem?

Žádná z výše uvedených zásadních skutečností z úst "experta" nezazněla a v kontextu dotazu rozhodně měly zaznít všechny. Samozřejmě za předpokladu, že je vůbec zná, o čemž důvodně pochybuji.

Strašení "bojovými plemeny" v televizi, protože "ve skutečnosti jsou to úžasný psi, který jsou k lidem asi nejvnímavější a nejjemnější"?

Za tohle bych si pana "experta" skutečně vychutnal.

Ano, televize určitě není objektivní médium. Bohužel, velký podíl na závažných neštěstích způsobených psy mají v poslední době (mimo jiné i díky podobným dárečkům, kteří lidi přesvědčují o úžasnosti "bojových plemen" bez toho, aby je seznámili i s druhou stranou mince) právě pitbulové nebo amstafové. Stačí si projít internet a případy z posledních měsíců, je toho požehnaně a jsou to fakta, nikoli strašení. Bagatelizování této skutečnosti a nerespektování dispozic zmíněných plemen je jen další důkaz "expertovy" evidentní neznalosti a nezodpovědnosti. Jistě - zranit nebo zabít jiného psa nebo člověka může z hlediska prosté fyzické síly každé větší psí plemeno, u "bojových plemen" však tuto možnost razantně akcelerují povahová specifika. To není strašení, to je realita potvrzená mnoha případy, které se v minulosti staly.

Nejvnímavější a nejjemnější? A toto tvrzení má reálný podklad kde, prosím?

"Bojová plemena" jsou svým založením bytostní psí bojovníci. Jsou tvrdí, vytrvalí, věří sami sobě. Pokud zaútočí, dojde k tomu na rozdíl od jiných plemen bez předchozí výstrahy, s plným nasazením. Z hlediska řeči těla jsou často nevyzpytatelní a nevypočitatelní. Jsou to sólisté, jsou sami za sebe, a to i vzhledem ke svým lidem. Právě to ale určitým lidem imponuje a vyhovuje a nedají na ně dopustit. A pokud vědí, na co dávat pozor a jaká jsou omezení, pokud jsou zodpovědní a jejich pes jim neslouží jen pro uspokojení jejich ega nebo zakrytí komplexů, pak super. Ale často tomu tak nebývá a často právě tato plemena napadnou svého vlastního člověka - protože jim buď ublížil nebo je z jejich pohledu slabý. Jsou to bojovníci, ne plyšáci. V žádném případě, a teď mluvím z pozice člověka, kterému prošlo rukama za těch dvacet let mnoho psích jedinců velké řady plemen, bych ale "bojová plemena" objektivně neoznačil za nejvnímavější a nejjemnější.

A už vůbec ne jako psa pro "kohokoliv".

Neznalost není omluva, pokud veřejně vystupuji a nechávám se prezentovat jako "expert".

Pokud jsem skutečný expert v jakékoli oblasti, nechám se tak představovat a nejsem jen "expert v uvozovkách", nesmím si podobné zavádějící informace, plynoucí z mé neznalosti, jednoduše dovolit. Nesmím.

Proč?

Vážení "experti", jste plně zodpovědní za každou informaci, kterou vypustíte - stejně jako za každou zásadní informaci, kterou zatajíte. Neexhibujte v médiích jen proto, abyste si dělali reklamu a zvyšovali ega. Pokud nemáte patřičné znalosti o psech, o psí etologii, pokud za sebou nemáte reálnou praxi, pokud se kolikrát jen snažíte (špatně) kopírovat jiné a pokud tvrdíte zcela mylné a ve svých důsledcích vysoce nebezpečné skutečnosti, pak prosím mějte dostatek sebereflexe a veřejně nevystupujte. Uvědomte si, že vás sledují a poslouchají ve valné většině laici, kteří vám věří a nerozpoznají faktický nesmysl. Opravdu nestačí se pořád jen smát (existuje na to mimochodem jedno hezké přísloví) a líbivě mluvit o sobě, musíte i něco skutečně znát - ne si jenom myslet, že to znáte.

Víte, podobných "expertů" mám už vážně docela plné zuby, ať je to kdokoli. A pokud po těch psích budu muset zametat, tak tomu budu svůj čas věnovat. V zájmu toho, aby se ke stávajícím psím fámám a nepravdám nepřidávaly další, aby nedocházelo ke zcela zbytečným fatálním situacím, týkajících se ať už lidí nebo jejich psů a aby alespoň psí majitelé měli dostatek informací k rozpoznání "expertů"...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO