„Člověk a pes“

Jak jsem před týdnem slíbil, tak činím a předkládám druhou část svého článku o psích drápech - dnes na téma jejich správné úpravy.

Plus ještě něco navíc;)

Nejprve opět pár slov o tom, nad čím spousta lidí nepřemýšlí.

Psi žijící v divočině, pastevečtí psi, primitivní plemena plus některá další jsou do života veli dobře vybavena tzv. vrozenými vzorci chování. Mezi ně patří i schopnost postarat se o dobrý stav vlastního těla, mimo jiné tedy se také postarat o stav svých drápů...

Ano. Pes, který ještě přes veškeré snahy člověka zůstal psem a kterému délka drápu začne vadit při pohybu, si jej skutečně začne začne sám ohryzávat a okusovat. Uvědomte si, že v přírodě skutečně neběhá nikdo s kleštičkami v ruce a v případě pracovních plemen v jejich přirozeném prostředí se jejich majitelé starají také o zcela jiné věci. U přírodně žijících psů se dráp přirozeně opotřebovává, láme a pokud je potřeba, zkorigují jej psí zuby. Příroda vybavila každého tvora potřebnými instinkty - díky nim kočkovité šelmy a medvědi vědí, jak si obrušovat drápy, hlodavci vědí, jak si obrušovat řezáky, dokonce i člověk se už před vynálezem nůžtiček a kleštiček dovedl postarat o svoje nehty.

Dnešní situace je už ale trochu jiná.

Jednak naši psí parťáci mají svoje přirozené "opotřebovávací" mechanismy omezenější a spousta plemen již svoje přirozené instinkty ztrácí, jednak svoje pejsky přece jen více sledujeme a máme větší potřebu se o ně starat. V extrému pak bohužel dochází ke zcela špatnému přístupu "pes se o sebe nedokáže sám postarat, bez nás by nic nezvládl" (věřte tomu, že dokáže a zvládl), ale řekněme, že rozumná dávka péče není na škodu. Mezi takovou můžeme zařadit i péči o drápy.

Je zapotřebí si hned na začátek přiznat trpkou pravdu.

Až na velmi flegmatické výjimky žádný pes zastřihávání drápků nemiluje.

Hodně z nich tuto "péči" z duše nenávidí a mají sami se sebou co dělat, aby ji přetrpěli.

A je dobré říct i to, že mnoho majitelů se svých psů bojí a tuto činnost prostě odmítají dělat, protože dobře vědí, že by mohli přijít ke kousanci. Alibistické "já se bojím, že bych ho mohl střihnout špatně" je zcela mimo mísu a víme to všichni...

Častým dopadem podobného přístupu pak bývá vyděšený pes na veterině, kterého drží celé osazenstvo, aby mu pan doktor mohl drápy vůbec zkorigovat. Důsledky takové akce na psychiku pejska asi není třeba rozebírat.

Nebo člověk uvidí něco, co si nikdy nemyslí, že vůbec uvidět může.

Před mnoha lety za mnou přišla na psí školu slečna, zda bych jejímu trpasličímu pinčovi nezastřihl drápky. Nesla ho v náručí a když mi ho ukázala, málem to se mnou v tu chvíli švihlo.

Foťáky tehdy v mobilech ještě nebyly, ale dodnes lituji, že jsem si to nemohl zvěčnit. Do té doby a od té doby jsem takovou hrůzu neviděl.

Nakreslím vám to:

Takto vypadal každý jednotlivý dráp, ten chudák skutečně nechodil po tlapkách, ale po zahnutých drápech. Byl držený pouze v bytě, neměl možnost si je venku obrušovat a neřešil je ani on sám. Matně si pamatuji, že veterináře už viděl také hodně dávno - navíc nedovedu si představit žádného, který by okamžitě nezasáhl. Veterinář byl také moje nekompromisní rozhodnutí, které jsem slečně sdělil, protože tohle už se muselo jednoznačně opravit v celkové narkóze a s patřičným vybavením. Jak vše skončilo, nevím, slečnu ani pejska jsem už nikdy neviděl...

Po této hororové vložce zpět k tématu.

Vidíme na pejskovi evidentně přerostlé drápy a rozhodneme se s tím něco udělat.

A protože víme, že od nás samotných to v případě, že máme se svým pejskem dobře nastavené vzájemné vztahy, vezme s nejmenším stresem, naučíme se to sami.

V první řadě je zapotřebí zbavit se psychologických zábran.

• První z nich je "co když to střihnu špatně a poteče krev". Nebojte, v dalším textu si povíme, co v takovém případě udělat. Navíc jen praxe dělá mistra a i mistr veterinář se občas ucvakne;)
   
• Druhou z nich je velmi rozšířený mýtus, že "v jednom člověku se to nedá udělat". Mohu vás ujistit, že dá. Všem svým pejskům jsem úspěšně upravoval drápky vždy sám, bez pomoci dalšího člověka a přesto, že ani jeden z nich tuto činnost zrovna nemiloval. Stejný postup mi funguje i u mého 68kg telátka, které také tuto péči nemá zařazenu ve svých oblíbených činnostech a dost ho chápu, protože ucvaknutí každého drápu (u pastevce silného a tvrdého jako kámen) musí být pro něj z více důvodů skutečně nepříjemné. Nemá to vůbec rád, ale zvládáme to v pohodě i v tomto paspárkově bohatém podání pyrenejského plemene:

Tož strachy pryč a jdeme na to;)

Potřebujeme znát pouze dvě věci. Čím a jak.

Zaprvé - čím.

Okamžitě zapomeňte na nůžtičky a kleštičky z manikúry, okamžitě zapomeňte na štípací kleště, okamžitě zapomeňte (i u malých štěňátek!) na oblíbené člověčí "štípačky" na nehty. Všemi těmito nástroji můžete napáchat hodně škody, psí nástroj musí být maximálně ostrý s přesnou řeznou hranou - řez musí být čistý, nesmí při něm dojít k deformaci drápu díky tuposti nebo poddimenzování nástroje.

Existují dva základní typy vhodných nástrojů - gilotinový a nůžkový:

(mimochodem skutečně jsem netušil, jak moc budu muset prosit, aby mi v jedněch nejmenovaných chovatelských potřebách milostivě dovolili si udělat tyto dvě fotky - příště nebudu zbytečně slušný, nebudu předem žádat o dovolení a rovnou to odfotím, pak si ušetřím to jejich "u nás nesmíte fotit" versus moje "já vám tu fakt nebudu fotit regály, potřebuju jen dvě fotky do mého článku" versus "a do jakého článku"...)

Jsou běžně k dostání a až budete vybírat, vyhýbejte se levným výrobkům, výrobkům s plastovými rukojeťmi, pod kterými není kov, výrobkům na efekt (například nástroj se světýlkem, abyste dobře viděli a v reálu naprostý šunt, co se týká funkčnosti). Vyberte nástroj dostatečně dimenzovaný na velikost a tvrdost drápů svého pejska - pro velká plemena doporučuji raději "nůžky" než "gilotinu". Jsou robustnější a jako perličku přidám vlastní zkušenost - docela bytelná a velká gilotina, která přežila Dinečka i Šedýska, se už před několika lety při teprve druhém použití na Gardýskově drápu ohnula a rozpadla na prvočinitele. Koukal jsem jak blázen a po výběrovém řízení v několika prodejnách zakoupil tento výrobek, který spokojeně používám už pátým rokem:

Zadruhé - jak.

O funkci drápu a jeho rozdělení na "mrtvou" a "živou" část jsme si povídali v minulém článku. Dráp je tedy zapotřebí zastřihnout tak, aby jednak zůstala zachována jeho funkce a jednak abychom nepoškodili jeho vyživování. Na následujícím obrázku jsem vám nakreslil, jak střihnout:

Zelená čára značí směr a místo střihu (tedy kolmo na dráp, ne vodorovně s podložkou!) tak, abychom nezasáhli živou vyživovací část drápu (červené vybarvení) a zároveň byla zachována jeho funkční délka. Pak dosáhneme tzv. samoobrušovací hrany, kdy je dráp při svém dalším růstu přirozeně obrušován při kontaktu s tvrdým povrchem:

Obecně doporučuji vždy ucvaknout raději kratší část drápu, pokud si nejste jisti, kam až zasahují vlásečnice. U světlých drápů je lze dost spolehlivě identifikovat vizuálně, u tmavých musíte jít odhadem. Nebojte se cvaknout třeba jen 2-3mm a po 14 dnech další. Chce to praxi, ale pokud se nebudete bát, budete aspoň průměrně zruční a dostatečné rychlí a klidní, pak se z této prace stane rutina. Opravdu se nebojte, dá se to v pohodě naučit.

A ještě pár slíbených lifehacků navíc;)

• Co udělat, pokud střihnete moc a z drápu začne téct krev? Nepanikařte. Mějte vždy po ruce třeba čistý papírový kapesník, ten naněkolikrát přeložte a na drápku několik minut přidržte, krvácení se zastaví. Na rozdíl od různých rad na internetu nepovažuji za efektivní používat dezinfekci, protože jednak vytékající krev sama případnou nečistotu vyplaví, vyplaví ale i samotnou dezinfekci a obecně i charakter "rány" její účinek eliminuje. Úplně stačí nechat jednu až dvě hodiny pejska doma v klidu, vlásečnice se za tu dobu uzavře a můžete jít v klidu ven. Navíc se nejčastěji "ucvaknete" na paspárku zadní končetiny nebo "palci" přední končetiny a tyto drápy nepřicházejí do kontaktu s povrchem terénu.
• Je třeba mít na paměti, že každá manipulace s končetinou je pro pejska podezřelá a zkoumá, co se tam děje. Tudíž občasné vzetí tlapky do ruky, promnutí prstů, pohlazení atd. je odmala velmi dobrá příprava na budoucí domácí upravování drápků.
• Zkracujte jen ty drápy, které to opravdu potřebují.
• Nejvíce korekce potřebují paspárky a "palce", ty rostou ničim neomezovány. Na druhém místě jsou zbývající drápy na předních končetinách (dopadových), nejméně potřebují zkracovat a nejlépe se přirozeně obrušují zbývající drápy na končetinách zadních (odrazových).
• Občas se stane, že u "palce" přední končetiny dojde k odlomení drápu (mechanickou cestou, popř. z důvodu špatné výživy drápu a vytvoření prázdné slupky). Pokud není poškozené drápové lůžko, postupujeme stejně jako při cvaknutí do živé části drápu, tedy zastavíme krvácení, popř. očistíme dezinfekcí okolí rány, pokud je znečištěné - o tuto základní dezinfekci se ale většinou postará už sám postižený pejsek svým jazykem. Protože je ale toto místo citlivé, osvědčilo se mi je na několik hodin zafixovat normální lepicí páskou, jednoduše se tak zabrání případnému "páčení" drápu do strany, což bývá pro pejsky opravdu bolestivé (princip viz fotky níže).

A ještě jedno varování úplným závěrem.

Chci velmi zdůraznit, že čím rychlejší a jistější práce při stříhání, čím méně manipulace s poraněným drápem (majitel, veterinář), tím lépe!! Psi jsou na toto skutečně (až extrémně) hákliví a mnozí si z takové situace (často za vydatné "podpory" některého ze zúčastněných) vytvoří skutečné trauma. Zažil jsem osobně jinak klidného psa, kterému (už roky po takovéto prodělané zkušenosti) stačilo sáhnout na přední tlapku a šel člověku po krku. Nepodceňujte to, prosím. I psi mají na těle svá citlivá místa...

Mějte se krásně a z úpravy drápků svého pejska vytvořte rutinu, ne trauma;)

Jelikož se mimo jiné i v oblasti problematiky úpravy psích drápů často setkávám s informacemi, které se nezakládají na pravdě  a přesto jsou mezi lidem pejskařským široce rozšířené, rozhodl jsem se na toto téma napsat dva články.

Tento první, který právě čtete, se zabývá funkcí psích drápů (jinými slovy na co a v jakém stavu je pes potřebuje).

Druhý článek, na tento navazující, se bude zabývat jejich správnou úpravou.

Nejprve udělejme drobnou praktickou vsuvku - jděte teď ke svému pejskovi a pořádně si prohlédněte jeho přední a zadní tlapky. Spočítejte mu pěkně všechny drápky a paspárky, pořádně si je prohmatejte a do hlavy si uložte přesný obrázek jejich rozmístění.

Hotovo? Ok, jedeme dál;)

Pár slov k tomu, co to vlastně dráp je (ve velmi zjednodušeném, ale pro naše účely zcela postačujícím podání). Z hlediska materiálu je tvořen zrohovatělou destičkou, jejíž hlavním stavebním kamenem je bílkovina zvaná keratin. Část (zadní část) drápu tvoří drápové lůžko, které je vyživováno krevními cévami a které zajišťuje správný růst a kondici drápu, přední část je v ideálním případě celá vyplněna tvrdým zrohovatělým materiálem, zajišťujícím jeho správnou funkčnost. V případě špatné výživy drápu nebo z jiných příčin pak dochází k tomu, že vnitřní část není kompaktní a dráp je tvořen pouze slabou vnější slupkou (více ve druhé části článku).

Zcela jednoduše řečeno - dráp sestává ze dvou součástí, "živé" vyživovací a "mrtvé" funkční. Dnes se pobavíme pouze o části "mrtvé", příští týden obě tyto části spojíme.

K čemu vlastně psi (a psovité šelmy obecně) drápy mají?

Na rozdíl od šelem kočkovitých je primárně nepoužívají k lovu a strhávání kořisti, na to jsou drápy koček uzpůsobeny daleko efektivněji a při této činnosti jsou drápy šelem psích v podstatě k ničemu. Pes, vlk a další při lovu vždy primárně používají sílu svých čelistí a strategii smečky, nejsou schopni "zatnout" drápy do kořisti tak jako velké kočky.

Hlavní funkcí psích drápů je pohybová podpora - stabilizační a akcelerační.

A právě zde se dostáváme k jednomu z největších a nejvíce rozšířených omylů, které se týkají úpravy psích drápů.

Naprostá většina lidí žije v představě, že čím kratší pes drápy má, čím více je má zastřižené, tím lépe. Není tomu tak a je potřeba si pouze ujasnit rozdíl mezi funkčností (tedy jak to zamýšlela matka příroda) a "estetičností" (jak si to přizpůsobil člověk).

Pro lepší vysvětlení jsem si dovolil nakreslit dva schematické obrázky (omlouvám se, kreslit fakt neumím, ale snad z nich bude zřejmé to podstatné). Jedná se o přední končetinu (dopadovou), u zadní (odrazové) jsou síly působící na dráp vzhledem k odlišné mechanice pohybu trochu jiné:

• Na levém obrázku jsem schematicky naznačil záběr psí tlapky tak, jak vypadá u vlka nebo přírodně žijícího psa. Je z něj vidět, že psí dráp u každého prstu, který je v kontaktu se zemí, funguje jako stabilizačně-akcelerační mechanický prvek. Zaryje se do země (podobně jako lžíce bagru) a každému z prstů tak poskytuje při pohybu přirozenou oporu. K tomu navíc i výrazně odlehčí bříškům tlapky.
   
• Na pravém obrázku je "esteticky upravený" dráp, ze kterého je jasně vidět, že takový dráp zcela ztrácí svoji praktickou funkci. Při záběru se nedotýká země a veškerá zátěž se přenese výhradně na bříška tlapek, která navíc budou na terénu prokluzovat a odírat se. Zkuste si zcela jednoduše pod pojmem "terén" představit konkrétně třeba souvislou ledovou vrstvu - myslím, že obraz, jak se na takovém povrchu bude chovat tlapka "s drapákem" a "bez drapáku", je pak velmi ilustrativní...

Ještě jednou, a pro názornost přidám další dva lehce modifikované obrázky se silovými vektory:

(opět se omlouvám, profesionální deformace z mého původního strojařského vzdělání:)

• Na levém obrázku je vidět rozložení výsledného vektoru dominantně směrem vertikálním, tedy ve směru stabilizace tlapky na kontaktním povrchu. Totéž při akceleraci, kdy dráp zabere a zabraňuje prokluzu tlapky a oděru bříšek.
   
• Pravý obrázek ukazuje zcela jiné rozložení sil, jejichž výsledkem je dominance ve směru dozadu, kdy nemá pohybovou akceleraci co zachytit (dráp není v kontaktu s povrchem) a při razantní akceleraci následuje prokluz tlapky dozadu a oděr bříšek.

Jinak řečeno.

Psí drápy mají svoji jasnou a pro každého pejska velmi potřebnou funkční hodnotu. Nejedná se o funkci redundantní nebo estetickou, jedná se o ryze praktickou záležitost, která napomáhá stabilnímu psímu pohybu a potřebné akceleraci. Mimochodem - zkuste si vyhledat třeba videa ze závodů psích spřežení, na některých jsou k dispozici dostatečně detailní záběry na psí tlapky a na všech uvidíte drápy ve funkčním, ne "estetickém" stavu...

Příští týden si povíme něco o tom, čím a jak upravovat psí drápy tak, aby zůstaly funkční, ale z důvodu nedostatečného přirozeného obroušení nepřerostly únosnou délku a nezpůsobovaly tak pejskům problémy. Plus k tomu přidám ještě něco navíc;)

Ano, tohle je opravdu šílené.

A bohužel přesně takový scénář může proběhnout kdykoli a kdekoli - a právě proto prosím všechny, kterých se to může týkat, berte následující text jako moje zcela vážně myšlené doporučení, jak se v podobné situaci zachovat.

Pro úplnost nejprve uvedu základní preventivní opatření, díky kterému se můžete konfliktu v mnoha případech úspěšně vyhnout nebo mu předejít. Je dobré znát co nejlépe danou lokalitu, terén, lidi a psy, kteří se v něm pohybují, "jízdní řád" problémových psů a lidí (tedy místa a časy, kde a kdy na ně s největší pravděpodobností narazíte). Pokud máte znalost výše uvedených skutečností a disponujete základní schopností předvídat, dobrým odhadem a místo pozorného sledování okolí nekrafete s kamarádem/kamarádkou přes mobil, máte velmi vysokou pravděpodobnost, že včas zaregistrujete potenciálně nebezpečnou situaci. Tedy i navolno se pohybujícího AMSTAFa nebo pitbula, popřípadě stejně nebezpečného nebo nevypočitatelného člověka. Stačíte včas přivolat svého pejska, změnit směr chůze nebo se připravit k aktivní obraně.

(V této souvislosti znovu připomenu to, co učím každého svého klienta - spolu jste silná smečka, 100 metrů od sebe lehce zlikvidovatelní jedinci. Chovejte se vždy tak, aby se váš pes pohyboval ve vaší blízkosti, abyste spolu komunikovali, navzájem se dokázali upozornit na možné nebezpečí a do svého okolí vysílali signály síly, ne lehké kořisti. Dobře si všímejte řeči těla a komunikačních signálů vlastního pejska, většinou ví o svém okolí daleko víc nežli vy!)

Nastane-li situace, kdy bezpečně poznáte, že dojde k nevyhnutelnému fyzickému střetu s "bojovým psem", je zapotřebí především zachovat chladnou hlavu a připravit se.

Pokud nemáte psa "opancéřovaného" hustým krčním límcem z dlouhé srsti, pak se stává pro každého "bojového psa" extrémně snadnou kořistí. Je třeba si uvědomit, že tato plemena útočí na spodní oblast krku (snaží se prokousnout krční tepnu) s jednoznačným cílem svého "soupeře" zabít! K tomuto účelu je bohužel člověk vyšlechtil a tyto genetické vzorce chování v každém "bojovém plemeni" jsou, ať už vám jeho majitel bude vykládat jakkoli sugestivní pohádky o milujícím pejskovi. I z uvedeného dotazu je jasně vidět, kde AMSTAF útočil a jakým způsobem.

Samozřejmě, pokud majitel "bojového plemene" dělá vše pro to, aby (opět zdokumentováno v dotazu) maximálně posiloval zuřivost svého psa a genetické dispozice, pak je situace o to horší. Jaký pán, takový pes...

Proto je třeba si uvědomit, že ze svého pejska nesmím v žádném případě onu snadnou kořist udělat.

Špatné řešení je proto nechat jej nadále navolno nebo mu popustit vodítko "aby se mohl bránit". Neubrání se, nemá šanci, od druhého psa čeká klasické dominantní vzorce chování, ne přímočarou likvidaci. A útočník půjde rovnou po něm. Proto je zapotřebí svého pejska "odstínit" svým vlastním tělem (i když budete mít malého pejska, neberte ho do náruče, útočící pes si pro něj bez problémů vyskočí, vaše možnosti aktivní obrany budou velice omezené a s nejvyšší pravděpodobností to sami odnesete těžkými zraněními) tak, abyste měli svoji dominantní ruku volnou. Jinými slovy mezi útočícím psem a svým psem budete vy sami, svého pejska si stáhnete (vodítko, obojek) těsně k sobě na opačnou stranu svého těla.

Teď už trochu přitvrdíme.

Nejprve vysvětlení základní mechaniky zákusu psa "bojového plemene". Jak jsem již napsal, pes tohoto typu útočí zespoda na krk a to s neuvěřitelnou silou a rychlostí. Pokud cítí, že z rány teče krev proudem, drží maximální zákus a nepustí, dokud "soupeř" nezemře (a často ani poté ne). Pokud se netrefí, trhne hlavou na stranu a vyrve kus masa - druhou nejčastější variantou pak je pokus o překus a opětné zasažení krční tepny. Mohu vám z vlastních zkušeností potvrdit, že síla skusu a krčního svalstva běžného "bojového psa" je obrovská (kdysi jsem si tyto mechanismy osobně testoval a velmi dobře vím, o čem mluvím) a je třeba udělat vše pro to, aby buď k zákusu vůbec nedošlo nebo jej co nejrychleji eliminovat.

Proto je dobré být připraven a nemít k dispozici jen holé ruce.

Nejprve si řekneme pár slov k případu, kdy se "bojový pes" už zakousl.

Rozpáčení čelistí "bojového plemene" pouze rukama je úspěšné pouze u mladého, nezkušeného nebo netrénovaného psa. U psa trénovaného na zákus nebo vedeného k zabíjení nemáte šanci, čelisti prostě nerozevřete a nikdy mu do tlamy nestrkejte ruce! Znal jsem osobně fenku AMSTAFa, kterou přejelo auto, vnitřnosti měla venku a přesto svému majiteli v předsmrtném šoku stihla ještě amputovat dva prsty...

"Profesionálové" okolo "bojových psů" používají pro rozpáčení zakousnutých čelistí tzv. break-stick, což je jakési ploché páčidlo většinou vyrobené z odolného plastu vyhovující nebo naopak mizerné kvality (tj. zlomí se v tom nejnevhodnějším okamžiku). Koho to zajímá, může si na internetu najít vše potřebné.

My ale nebudeme riskovat a použijeme něco lepšího.

To něco je teleskopický obušek.

Není vyroben z plastu, ale z tvrdé kvalitní oceli, v zasunutém stavu lehce přenosný, lze jej použít stejně jako break-stick a jeho obrovská výhoda je v tom, že je velmi pohotový a účinný v případě nouze nejen proti agresivnímu pitbulovi. Doporučuji neřídit se podle ceny a připlatit si za kvalitní výrobek z kalené oceli a v dostatečné délce - na fotografiích je konkrétně můj vlastní 18" exemplář z kalené oceli od výrobce zavedené značky. Pro další informace o teleskopických obušcích, typech a cenách opět odkazuji na internetové zdroje.

Pes zaútočil a my máme možná dvě sekundy na aktivní obranu...

Bleskové vytažení teleskopu a jeho rozložení doporučuji předem nacvičit - obecně si na tuto zbraň a zacházení s ní zvyknout, dostat jej takříkajíc do ruky. Musíte mít v jeho ovládání jistotu, proto je třeba pro manipulaci s ním mít volnou svoji dominantní ruku.

První linií obrany je "vysvětlit" útočícímu psu, že narazil na silnějšího protivníka. "Bojový pes" jde v této situaci slepě za svými likvidačními reflexy, proto bude jeho pozornost soustředěna na vašeho pejska a vy máte možnost ho překvapit. Teleskop je primárně určený pro úder (jsou ale i jiné, například lámací techniky), tak ho tak také použijeme. Nemá smysl jím přetáhnout pitbula po hřbetě nebo krku, nejcitlivější dostupnou částí těla je v tomto okamžiku jeho čenich. Pokud po první dobře vedené ráně couvne, máme napůl vyhráno. Bude-li potřeba, úder zopakujeme. Budeme-li šikovní, budeme mít vyhráno zcela.

Uvědomte si prosím, že v této situaci bojujete o zdraví nebo dokonce život - svého pejska, svůj nebo svého dítěte. Není to naprosto vhodná chvíle pro útlocitnost, natvrdo útočícího psa také nezajímá, zda někomu neublíží. Teleskopem ho navíc nezabijete ani nezmrzačíte, jen zasáhnete partii citlivou na bolest. A samozřejmě je vždy zapotřebí odhadnout, zda se skutečně jedná o odůvodněný zásah, ne že někdo bude mlátit teleskopem každého psa, který se k němu jenom přiblíží!

Druhá a poslední linie obrany je již náročnější - pitbul nebo AMSTAF se zakousl do vás nebo do vašeho pejska. Je zapotřebí jednat co nejrychleji a nejefektivněji - v prvních okamžicích poraněný nebo ohrožený organismus vyplaví adrenalin, který utlumí bolest a zvýší obranné dispozice, v tu chvíli máte nejvyšší šanci na úspěch vy i váš pes.

Musíte rozpáčit čelisti. Jak?

Jednou rukou zafixujete útočníka zeshora za obojek (pokud ho nemá, je to komplikace a musíte použít svoje vlastní vodítko), oběma nohama jej zezadu obkročíte v oblasti trupu (jeho hlavu tedy máte před sebou) a otevřený teleskop umístíte do nejzadnější(!!!) citlivé části tlamy zakousnutého psa. Pořádně zaberete, rozpáčíte čelisti (princip páky viz fyzika základní školy) a psa sundáte. Pozor, dokud nebudou čelisti dostatečně rozevřené, musíte je nechat v místě zákusu, jinak svému pejskovi/sobě způsobíte těžké potrhání a devastaci zasažené svaloviny!

A to je vše.

Samozřejmostí je stálá fixace psa do okamžiku příchodu jeho majitele, policie atd. Pokud ho pustíte nebo se vám vytrhne, okamžitě útok zopakuje, krev a adrenalin jsou jeho spouštěče.

Plán omega, pokud u sebe nemáte nic k obraně: jedna ruka na obojku útočícího psa, v druhé varlata (pokud jde o psa, u feny použijte razantní úder pěstí do měkké spodní části břicha) - nejcitlivější část samčího psího těla. Pořádně zmáčkněte (opět připomínám, že v dané situaci jde o zdraví nebo život!) a mějte na paměti, že "bojový pes" je velmi rychlý a okamžitě po uvolnění zákusu řeší zdroj bolesti - proto je i  zde nezbytná dostatečná fixace jeho hlavy obojkem nebo vlastním vodítkem.

Následné související záležitosti (řešení nespolupracujícího nebo stejně agresivního majitele útočícího psa "bojového plemene" atd.) už jsou mimo rámec tohoto textu, možná tomuto tématu věnuji samostatný článek někdy v budoucnu.

A ještě na samý závěr:

• Všem vám přeji, abyste se do podobné situace pokud možno nikdy nedostali a když už, tak abyste ji všichni přežili ve zdraví - a pokud vám v tom tento článek aspoň trochu pomůže, tím lépe, nepsal jsem jej zbytečně.
• Výše uvedené postupy a doporučení jsou obecné a nenesu žádnou zodpovědnost za to, pokud si je kdokoli mylně vyloží, chybně vyhodnotí situaci nebo použije špatný postup.
• Skutečně (potenciálně) nebezpečnými psími jedinci jsou tzv. "bojová plemena", tedy psi s vyblokovaným sociálním chováním vyšlechtěná člověkem ke zvrácené zábavě (americký staffordšírský teriér neboli AMSTAF, americký pitbulteriér a bulteriér) a psí jedinci vychovaní nebo vedení k asociálnímu agresivnímu chování vůči člověku nebo vůči vlastnímu druhu.
• Podle posledních zpráv, které mám, výmarský ohař Ron díky bohu přežil a ze zranění se zotavuje (a držím mu všechny palce, ať tento zážitek na něm nezanechá žádnou fyzickou ani psychickou újmu). Jeho majitele i jejich skvělého psího parťáka skutečně znám osobně, byli u mne před několika lety na individuálním výcvikovém servisu i na soustředění, proto mne o to víc bolí, že si výše popsaným a zcela zbytečným konfliktem museli projít:(

"Já tě zmlátím, ty hloupej pse!!"

Šli jsme zrovna s telátkem kolem paní s čivavákem, když z úst jeho majitelky zazněla tato zlá a nenávistná slova. Toho dne zrovna napadl první letošní sníh a malý čivavák z něj byl jednak nadšený, jednak se mu v oblečku zrovna moc dobře tím sněhovým nadělením nešlapalo. Z pohledu své paničky malý robůtek "nefungoval" a ona těmito milými slůvky hlasitě prezentovala svúj vztah vůči němu. A zdaleka ne poprvé.

Ale tentokrát už ve mně bouchly saze. Otočil jsem se a paní řekl, co si o ní myslím. Včetně toho, že ten, kdo je tady hloupý, není její pes. Nemám rád konflikty, aletohle prostě nedávám...

Nesnáším lidi, co se ke svým psům chovají jako magoři.

Pár týdnů zpátky ve mně také bouchly saze. Tentokrát to byl vystajlovaný mladý muž ze sousedství, vlastnící malou bílou fenečku a vyznačující se obecně nízkou schopností ovládat své hysterické chování. Fenka byla navolno na ulici, její páníček asi deset metrů za ní a fenečka (přesné zrcadlo svého majitele, nejistá a uštěkaná) se za hlasitého štěkotu rozběhla naším směrem. Nic víc, nic by se nestalo, telátko podobné excesy nerozhodí a jednoduše bychom se minuli.

Jenže v tom okamžiku za ní její majitel vysprintoval stylem, za který by se nemusel stydět Usain Bolt. Za řevu "Já tě zmlátím, jen počkej jak já tě zmlátím!" proběhl kolem mě, fenka teď už utíkala před ním. Pak se zřejmě zastavila (to už byli pár metrů za námi opačným směrem) a já uslyšel další řev a kňučení. Když jsem se otočil, byl skloněný nad fenečkou a bušil do ní...

Nejsem rváč, skutečně nemám rád konflikty, ale v tu chvíli jsem viděl rudě. Našlápl jsem i s telátkem a vydal se směrem k chlapíkovi pár věcí mu razantně vysvětlit. Ten okamžitě přestal s bitím a dal se na ústup, jen na mě něco nesmyslného pokřikoval o mém "čoklovi"... fenka mezitím od něho běžela pryč...

Od té doby fenečku potkávám už jen s jeho přítelem - dobré je, že tento mladý pán hysterický není a i na chování fenky je to vidět.

Asi tak tři roky nazpátek jsem šel s telátkem lesem a proti nám šel udělaný chlap, vedle sebe navolno dva naprosto klidně se chovající labradory. Pár metrů před námi se mi chlap podíval s takovým zvláštním pobaveným výrazem do očí, vzal vodítko a vší silou jím švihl oba labradory přes hřbet...

A já opět viděl rudě, otočil se a chlapa (už nás mezitím minul) pojmenoval magorem.

Bylo evidentní, že na tento okamžik čekal, bylo evidentní, že mě zná (já jeho viděl poprvé v životě) a bylo evidentní, že tento konflikt chtěl vyvolat. Nicméně vše zatím proběhlo pouze na slovní úrovni a jeho nadávky odletěly kamsi na vesmírnou skládku...

Za pět minut nato jsme se potkali znovu.

Byli jsme pár metrů od sebe a on se do mě opět verbálně pustil. Bylo vidět, že provokuje, ale já si to samozřejmě nenechal líbit, přestože mi bylo jasné, o co mu jde. Taky ano a chlap se vydal směrem ke mně...

Telátko jsem měl na vodítku vedle sebe a do té doby vše jen v klidu sledovalo. Ale v okamžiku, kdy se chlap vydal proti nám, ozvalo se vedle mne hluboké dunivé "Huf!!" a telátko předvedlo svůj oblíbený (v podobných situacích) zastrašovací kousek - všemi čtyřmi vyskočilo do vzduchu.

Chlap zacouval a s nadávkami se vydal svojí cestou...

Před mnoha lety přišla do moji psí školy slečna se zlatým retrívrem. Něco neudělal podle jejích představ a ona ho za hysterického ječení začala natvrdo řezat vodítkem. Pak už jsem na ni řval já a pevně doufám, že se ještě hodně nocí poté, co jsem ji ve stejném okamžiku ze své lekce vyrazil, budila v noci hrůzou.

Podobných zážitků mám za ty roky spoustu, tohle je jen malý, ale asi dostatečně vypovídající vzorek.

Nesnáším lidi, kteří se hnusně chovají vůči psům - ať už svým vlastním nebo cizím. Pokud to někdo udělá přede mnou, něco se ve mně přepne a jdu do boje. Obecně nesnáším jakoukoli nespravedlnost a vědomé ubližování živému tvoru, ať už jde o zvíře nebo o člověka. Slyšel jsem o lidech, kterým zlo na jakékoli úrovni a v jakékoli podobě procházelo velmi dlouho - evidentní, kruté a zvrácené zlo. Bití, mrzačení, zabíjení jiných živých tvorů pro jejich vlastní uspokojení. Slyšel jsem o lidech z jejich bezprostředního okolí, kteří se na to vše celou tu dobu jen dívali a alibisticky říkali "my s tím nemůžeme nic udělat". A pak jsem slyšel díkybohu i o jiných lidech, kteří ty úchyly někdy nestandardni cestou, ale vždy velmi účinně zastavili...

Co se týká psů, lidským magorům a šmejdům do rukou prostě nepatří, ať už se na nich jejich psychický problém projevuje jakkoli. Nikdo takový a obecně žádný člověk nemá sebemenší právo udělat si ze psa fackovacího panáka, na kterém si hojí svoje komplexy méněcennosti, neúspěchy nebo nespokojenost s vlastním životem.

Skoro denně potkávám majitele psů, kteří svým psům nadávají. Používají přitom vulgarismy nejtěžšího kalibru - ta nejsprostší slova, která čeština zná. Vypouští je ze sebe zlým, nenávistným hlasem. Jejich uspokojení, že si na svém čtyřnohém parťákovi mohou vybít svůj vztek a zlobu, je zvrácené.

Stejně tak je zvrácené a k vidění na tolika cvičácích, v podání lidí, kteří chtějí ovládat psy a přitom nedokáží ovládnout sami sebe. Vůbec to není ojedinělý jev, dobře vím, co se dělo a děje v Liberci, spoustu informací dostávám od svých klientů z celé republiky.

A stejně tak vím i to, jak se chovají mnozí chovatelé hlavně velkých plemen, když nedokáží zvládnout svoje vlastní štěňata a psy. Můžete naprosto věřit tomu, že násada od krumpáče a gumová hadice nejsou vůbec žádnou nadsázkou, ale reálně používanými předměty v jejich rukách...

Nesnáším magory a je jedno, jestli jde o muže nebo ženu. Najdete je v lidech nezávisle na pohlaví, krutost a malost nerozlišuje.

Dívejte se kolem sebe a uvidíte totéž.

Někde v paralelním vesmíru,
... na planetě Anticanis,
... která jako by z oka vypadla Zemi,
... právě začíná nový den...

V útulném domku s velkou zahradou se probouzí i rodina Samových, respektive její dospělá část - pan Ben a jeho zákonitá manželka Mia. Jejich děti (zhruba dvanáctiletádcera Asta a dvouletý synek Baddy), jak je na planetě Anticanis zavedeným zvykem, nebydlí s rodiči, přes noc a část dne obývají zahradní klec s krytým zatepleným přístřeškem, na planetě Anticanis známou pod pojmem "kotec". Prodává se i levnější a menší varianta "bouda", ale pan a paní Samovi své děti milují a proto jim pořídili větší prostor, aby se v něm děti necítily stísněně a měly trochu pohybu.

Je krásné slunečné ráno a paní Mia jde vypustit děti na zahradu. Nechá je později udělat ranní hygienu a vezme do rodinného domku na snídani. Obě děti ji už zdálky vítají, hlasitě na ni volají a malý Baddy se radostí válí po podlaze kotce. Dcera Asta je přece jen už starší a rozumnější (také proto k ní dali Baddyho hned, jak to bylo možné, ať si zvyká), ale radost z toho, že své rodiče opět vidí, je u ní stejně bezprostřední. Paní Mia svoje děti miluje, ale musí je trochu krotit, přece jen jsou to jen děti...

Po obvyklém ranním rituálu nakrmení a "vyvenčení" (jak tomu v žertu s manželem říkají) odcházejí rodiče do práce. Předtím ovšem vypustí děti na zahradu, aby si mohly poběhat a pohrát si. Je pěkně, pokud by pršelo, zavřeli by je zpátky do kotce - tam by byly před deštěm skvěle chráněny, takže vše by bylo v naprostém pořádku. V domku rodičů nejsou zvyklé a mohly by tam něco rozbít nebo zničit drahé vybavení, ostatně na planetě Anticanis jde o běžný přístup, navíc všem doporučený již v porodnici během základního zaškolení.

Jediné nebezpečí je, že by děti mohly být příliš zvídavé a chtěly třeba poznávat svět i za plotem zahrady, ale v tom jim naštěstí zabrání elektrický ohradník, se kterým se každé mládě na planetě Anticanis seznámí již v útlém věku a navždy si jeho účinky zapamatuje.

Manželé Samovi jsou zodpovědní a proto se svou dcerou už na zhruba čtyřech letech absolvovali výcvik rodičů a jejich dětí. Tento výcvik je na planetě Anticanis velmi populární - rodiče se zde učí, jak své děti ovládat pomocí povelů a příkazů. Učí se je i trestat - ale abychom byli spravedliví, učí se je zde i odměňovat za správné chování pomocí různých dobrůtek a hraček. Jen občas nejde vše podle očekávání, některé děti poslouchat nechtějí a také od svých rodičů utíkají, proto jsou na planetě Anticanis běžně k dostání elektrické obojky. Ty ti zlobiví dostanou na krk a pokud si nedají říct, dostanou ránu. Co s nimi také jiného, že...

Ano, občas se najde pár poblázněných rodičů, kteří chtějí své děti vychovávat. Tak určitě. Kdo to kdy slyšel, vychovávat - cvičit je zapotřebí. Dělá se to od nepaměti, tak se to tak bude dělat i dál.

Nadchází pozdní odpoledne a pan a paní Samovi se vracejí z práce. Jsou unaveni, takže na bouřlivé vítání obou dětí nereagují příliš pozitivně. "No tak, slez ze mě!" kárá paní synka, který se jí chytne za nohu a chce do náruče. Už aby šel taky na výcvik, myslí si v duchu a pohladí malého Baddyho po hlavičce. Hm a zas to nevydržel, bude muset po něm zase uklidit ten roh zahrady - ježíšikriste a co ten pošlapaný záhon?! Paní povolí nervy a zařve "Co to je? Nesmíš tohle dělat!", načež obě děti v panice prchají - tohle už dobře znají, pokud neutečou včas, bývá to bolestivé. Pan Ben se na svoji manželku jen úkosem podívá a ostře sykne "Říkal jsem ti, ať si nepořizujeme druhého...", paní jen kouká do země a je jí smutno.

Pozdě večer, po krátké společné procházce s dětmi (paní Mia při ní myslela na to, co udělá k večeři, její manžel dumal o tom, že ho ty procházky jako fakt už nebaví) a jejich uskladnění zpět do kotce si manželé sednou do obýváku. Pán chtěl koukat na televizi (dávali nějakou bláznivou komedii o psech, kteří si ochočili svoje pánečky, cvičili je a vodili na výstavy), ale paní měla něco důležitého na srdci:

- "Ty poslyš Bene, není už nejvyšší čas nechat ji vykastrovat?"

- "Koho zas?"

- "No koho! Astu přece! Už má akorát věk na to. A doktor říkal, že po první menstruaci je to prej nejlepší..."

- "Hm. Víš kolik to bude stát? A je to fakt nutný?"

- "Hele, jsou tam jen samý pozitiva. Holka prej nedostane rakovinu a taky nemusíme mít strach, že by přišla do jináče."

- "Do jakýho jináče?!"

- "No že nebude nakry- teda těhotná... sakra, tobě taky musím všecko vysvětlovat po lopatě. A dělaj to tak všici zodpovědní rodiče. Však koukni na internet nebo do televize, jak to všude doporučujó." (paní vždy měla tendenci při vzrušené mluvě sklouznout do rodného nářečí)

- "Hm. No tak asi jo. Přece nebudeme dělat věci jinak, když to teda všude doporučujou."

- "No právě. Takže domluveno, po neděli sjedem k tomu doktorovi..."

Paní tímto pokládala rozhovor za ukončený, ale bylo vidět, že pánovi něco vrtá v hlavě.

- "Ty, Mio ..."

- "No co je? Hele, se sexem dneska nepočítej, strašně mě bolí hlava!"

- "Ale houby. Já jen... jak to uděláme s klukem?"

- "Co jako?"

- "No to... tento... no však víš... jestli ho taky necháme jako to..."

- "Ty myslíš vykastrovat?"

- "No..."

- "No tak to je snad jasný, ne?" Paní se zase rozohnila. "To bys chtěl, aby pak lítal někde venku a voje- teda chci říct vobšťastnil nějakou couru, co lítá venku navolno bez dozoru? A zkazil si život?! A nám taky?! A aspoň nebude mít blbý nápady a nebude na nás drzej. Je zdravej, tu operaci dá."

Pán se v křesle sesunul níž a ve vtíravé představě toho, že by takový zákrok někdo udělal jemu, tiše zaúpěl. Jeho milovaná choť mezitím vstala a se spravedlivým hněvem v očích rázovala po pokoji.

- "Typickej chlap! Nezodpovědnej, blbej... kristaboha... jo, teď jsem četla ve Světě dětí, že prej doporučujou udělat to už v útlým věku! Děsnej hit, na netu to taky furt propagujou... jo a z dětskýho domova, když chceš adoptovat dítě, tak buď už ti ho daj upravený nebo jim musíš podepsat, že to necháš udělat sám. Takže jasný, ne?"

Pán obrátil oči v sloup a tklivě vzpomněl na svoje mládí, kdy podobné vymoženosti ještě nebyly v módě a on spokojeně zlobil, odmlouval rodičům a která před ním neutekla na strom, tu měl. No ale otravovat se takhle se synkem - ne, je to jasný, půjdou oba, kluk i holka.

Oba manželé spolu hodinu poté usínali v naprostém souznění (paní nakonec ta hlava až tak moc nebolela) a pocitu spokojenosti, jak svoje děti strašně milují a nikdy by jim nedokázali ublížit...

(Upozornění: Tento text je nadsázka a fikce. Chtěl jsem jím pouze ukázat, jak by to vypadalo, kdyby se stejným způsobem, jako se chová tolik lidí ke svým psům, chovali kdesi na fiktivní planetě Anticanis lidé ke svým dětem. I pes je živá inteligentní bytost stejně jako dítě, cítí emoce a bolest, je na svém člověku závislý, miluje ho a pokud je sám, za vlastního "pánečka" by dal půlku svého života. Zkuste se nad tímto a nad mým článkem zamyslet dříve, než svého pejska povezete na kastraci nebo za ním budete zavírat dveře kotce.)

Někde v průběhu tohoto týdne se udály dvě věci, které spolu souvisí. Jednak jsem na známé sociální síti narazil na čerstvý příspěvek od dlouholetého chovatele psů, který mě svým alibismem a účelovým pokroucením reality dost nadzvedl, jednak jsem následným lehkým průzkumem zjistil, že díky lidské lenosti a pohodlnosti se najde bohužel dost potenciálních zájemců o štěně, kterým přístup prezentovaný v onom textu bude nesmírně vyhovovat.

Zásadní chyba je ale jako vždy v podobných případech v tom, že tím, kdo zájmy obou těchto skupin natvrdo odskáče, bude opět chudák pes...

K rozhodnutí napsat tento článek mě tedy přiměla reálná obava, že se "výhody" prezentované v onom příspěvku začnou šířit jako lavina, protože se jich chytne vícechovatelů i laických zájemců o štěňata. Následné škody na psí psychice i lidském uvažování by byly nedozírné.

Obsahem dotyčného příspěvku je obhajoba až propagace prodeje 5-měsíčních štěňat a jeho "velké výhody" vysvětluje mimo jiné takto: štěně je kompletně očkované, tudíž se s ním může všude, je jasný vývoj chrupu, u pejsků jistota umístění varlat (což mimochodem vůbec není pravda), jasná představa o barvě a exteriéru (také nesmysl), štěně už má hygienické návyky, lze s ním jít na rentgen kloubů, může být už zvyklé na základní povely... a prý si hlavně začátečnící často neuvědomují, kolik je se štěnětem práce, co okousá... a že prý si pětiměsíční štěně bez problémů zvykne na novou rodinu.

Jo, samá pozitiva a sociální jistoty...:/

Jenže ono je to úplně jinak.

Nejdříve rozeberu faktické nepravdy, pak vysvětlím skutečný účel této příspěvkové masáže.

Obecný minimální věk odebrání štěněte od matky je dle chovatelského řádu 49 dnů, tedy ukončený sedmý týden věku štěněte. Některá plemena mají ale výjimku a odebírají se dříve (ČSV, lajky apod.), je to z důvodu podílu vlčí krve a tedy jiné socializační charakteristiky. Osobně lidem doporučuji po domluvě s chovatelem brát svoje štěňata už počátkem 7. týdne věku, protože v tuto dobu už je ukončena fáze imprintingu (probíhající u chovatele a mající za cíl seznámení a návyk na lidský druh), je ukončena fáze "psí výchovy" matkou (ta už většinou i aktivně dává najevo, že její úkol skončil), je ukončena fáze učení, která probíhá mezi sourozenci ve vrhu a nastupuje fáze začlenění do nového domova (smečky) a intenzívní komunikace s novým majitelem - vůdčím jedincem smečky.

Tento přechod je velmi kritický z hlediska správného načasování, vzájemného poznávání a vzájemné komunikace. U "vlčích plemen" je právě z tohoto důvodu zapotřebí posunout tuto fázi už na 6. týden, jakékoli časové zpoždění znamená snížení maximální možné vazby mezi psem a jeho člověkem. Je obrovský rozdíl mezi lajkou, která se ke svému člověku dostala v 6. týdnu věku a lajkou, která až později - vzhledem k extrémní nezávislosti tohoto plemene se jedná (samozřejmě za předpokladu celkově správného přístupu člověka) o základní podmínku toho, zda lajka se svým člověkem vůbec bude chtít spolupracovat. Zde hraje velkou roli opravdu každý den odběru navíc.

Výše uvedené ovšem platí napříč plemeny. Mohu vás naprosto zodpovědně ubezpečit, že ani plemeno typu zlatý retrívr (které je v diskutovaném příspěvku uváděno jako etalon přizpůsobivosti) nebude během svého života mít k vám tak blízko, pokud si pejska nebo fenku vezmete na pěti měsících místo na sedmi týdnech! Ale aby nedošlo k mýlce nebo vytržení z kontextu, vezmu to opět obecně...

• Již sedmitýdenní štěně ze svého člověka (mám na mysli majitele, nikoli chovatele!) od prvního dne nasává jeho pach, fyzický kontakt, osobnostní charakteristiky. Vedle něj usíná a vedle něj se probouzí, těsně přitisknuté tělo na tělo, tak jak je to pro ně přirozené (a bohužel pro tolik lidí nepřirozené, ale to by bylo na jiné téma). Pětiměsíční štěně tyto věci už zdaleka tak intenzívně neprožívá a fázi "opravdu malého štěňátka" už spolu nikdy neprožijete, pokud si je vezmete až v tomto věku. Pro štěně samotné je tedy obrovský rozdíl, pokud předchozí tři měsíce se svým majitelem prožije nebo ne.
   
• Když se ke "svému pejskovi" dostanete až v pěti měsících, nevíte o svém budoucím psím parťákovi vůbec nic. Jste odkázáni pouze na to, co vám sdělí chovatel a upřímně, spoustu vám toho neřekne, spoustu přikrášlí. Spoustu věcí sám udělá špatně, ale vy se z toho nemáte šanci poučit. A stejně tak váš budoucí psí parťák neví naprosto nic o vás...
   
• Malé štěně vám samotným dává šanci naučit se postupně věci, které budete potřebovat po celý jeho život. Vy sami se totiž musíte naučit daleko víc, než ten malý pejsek. U pětiměsíčního štěněte tuto šanci nedostanete.
   
• Pětiměsíční štěně už ví, kdo ho krmí, kdo je "jeho člověk", jak vypadá jeho domov. Ví a uvědomuje si to, jsou to pro něj velmi důležité věci, velmi důležité vjemy a skutečnosti. K těmto lidem a domovu si už vytvořil vazbu, tady prožil prvních 5 měsíců (namísto pouhých 7 týdnů) svého života, z tohoto prostředí má vzpomínky a zkušenosti, které mu zůstanou po zbytek jeho života. Ten čas nevymažete, nevrátíte. Uvědomte si, že jedny z prvních vzpomínek, které sami nezapomenete po zbytek sveho života, jsou už z doby vašich 2-3 let. A přesně tak v pejskovi zůstanou vzpomínky z jeho 2-3 měsíců věku. Ale nebudete v nich vy, vaše vůně, kontakt, hlas. Pro psa jsou vjemy z tohoto období ještě důležitější a trvalejší než z fáze primárního imprintingu. Opravdu chcete o toto trvalé razítko vaší osobnosti v paměti svého pejska přijít?
   
• Po sedmém (a u některých plemen šestém) týdnu věku si štěně zcela prokazatelně začíná vytvářet citovou vazbu na člověka vedle sebe - a velmi často to platí i opačně. Pokud je tím člověkem skutečný chovatel a ne množitel, jedná se o průšvih, protože o to hůř se s postupujícím časem štěněte zbavuje - a ano, občas si je už nechá;) Nicméně - pokud v této fázi vedle štěněte nebudete vy, už nikdy ten psí cit nezískáte.

Rukama mi projde velké množství lidí i jejich psů. A vidím na vlastní oči, a vidí a přiznávají to i oni sami, že u později odebraných jedinců vždy dochází k devalvaci vztahu ze strany psa. Prostě to není ono, vždy je vidět vyšší míra nezávislosti, pes je rezervovanější, samostatnější. Je to jak přes kopírák. A stačí 14 dní nebo jeden měsíc zpoždění odběru - u "vlčích plemen", pastevců a molosů kritické, u "běžných plemen" zjevné...

Ne, opravdu není jedno, zda si vezmete štěně jakéhokoli plemene na 7 týdnech nebo 5 měsících. Jistě, pro mnoho lidí to bude tak lákavé - nezažijí fázi uklízení loužiček a hromádek, kousání do všeho, tolik starostí a práce jim ubude... pokud to ale takto vidíte, pak prosím, žádné štěně si nepořizujte! My ostatní právě tuto fázi v potu tváře prožíváme rádi, protože tady už se formuje náš vzájemný vztah a budoucí psí osobnost. Psí věk nikdy nevrátíte zpátky a pokud chcete "hotový výrobek", kupte si nějakého psího robota. Děsí mě totiž, kolik lidí začíná být tomuto trendu pětiměsíčních štěňat nakloněno - a kolik chovatelů/množitelů se toho ještě chytí...

Čímž se dostáváme ke druhé části mého článku - tedy jaký je pravý důvod podobných chovatelských příspěvků a masírek.

Je to velice jednoduché a s velkou lítostí musím konstatovat, že se to týká i některých chovatelů, které znám už dlouhé roky. Na druhou stranu o to víc vidím do jejich pohnutek, zákulisí a reálných souvislostí.

Jsou chovatelé, které prodej jejich štěňat živí na plný úvazek. Mají několik chovných fen, mnohdy i kvalitní odchovy (v tom lepším případě), ale prostě jedou štěňata jak na běžícím pásu. A třebaže je propagují jak můžou a svádějí tvrdé a mnohdy i nečestné konkurenční boje (nebo možná právě proto), často se stane, že ne na všechna svoje štěňata seženou zájemce. Několik měsíců - no třeba těch pět. A ne všechna tato štěňata si mohou nebo chtějí nechat...

Už asi tušíte pravdu, ono je to vážně velmi průhledné.

Zdravá a nezmasírovaná část zájemců o štěně má ještě pořád v hlavě, že štěně se odebírá podstatně dříve než na 5 měsících. Tudíž se logicky cukají při nabídce "Podívejte, dvouměsíční štěňata už nejsou, ale mám tady krásného pětiměsíčního pejska, super štěně, věnoval(a) jsem se mu a nebudete s ním mít žádnou práci." Taková nabídka! Ale něco tomu evidentně schází, protože zájemce odchází a chce skutečné štěně, ne prepubertálního výrostka... jo jasně, uděláme propagaci, jak je to výhodné a jak je pětiměsíční štěně lepší než sedmitýdenní... a jak mi žádná neudaná štěňata vlastně nezbývají, jen je prodávám ve druhé vlně!

Bože.

Lidé se dají asi celkem snadno oblbnout, laici v jakémkoli oboru levou zadní. Ale chovatelé, kterých se to týká - prosím, nedělejte to, nepište a nepropagujte blbosti, kterými ublížíte štěněti, jeho majiteli a v neposlední řadě i chovatelství obecně. Neprodukujte nadbytek štěňat, to je ta nejjednodušší cesta k tomu, aby se vyrovnala nabídka s poptávkou. Stačí, že lžou množitelé, představitelé psích útulků a "sdružení zachraňující psy" - aspoň vy zkuste být féroví vůči svým odchovům a zájemcům o svá štěňata.

Veřejně vypustit, že odebrání až pětiměsíčního štěněte je na pohodu a vlastně přináší spoustu výhod (konkrétně vyjmenovány v příspěvku a mnou ocitovány), opravdový a zodpovědný chovatel opravdu nemůže. Není to totiž pravda, jedná se o jednoduchou účelovou masáž a úplně nejhorší, co chovatel může udělat, je místo sebereflexe "musím omezit produkci štěňat" napsat propagační text o tom, jak je to super.

A další chovatelé to podporují. Neuvěřitelné, co se stane, když mozek a srdce zatemní kalkulace a komerční zájmy.

Smutnou a úzce související skutečností je fakt, že jsem bleskovým miniprůzkumem zjistil, kolik lidí by uvítalo mít rovnou "hotové štěně". Je to šílené a je mi z toho opravdu smutno, bohužel je to přesný odraz dnešní společnosti. A hlavně proto jsem se rozhodl rychle reagovat a napsat tento článek, na který lze v případě potřeby budoucího zájemce odkázat a dotyčný pak má šanci se rozhodnout, zda "hotové štěně" je skutečně taková výhra, jak se někde dočetl...

Tohle je prostě špatně.

Je to úplně stejné jako kastrační masáže. Účelové, nepravdivé a zcela opomíjející zájem a osobnost toho, koho se to týká nejvíce, tady samotných psů a fen. I zde je zapotřebí pojmenovat věci pravými jmény a uvést je na pravou míru.

(Printscreeny původního příspěvku ze sociální sítě mám samozřejmě uložené, pokud by bylo zapotřebí příspěvek doložit.)

Velmi často se setkávám s tím, že jsou psi v očích mnohých pejskařů i nepejskařů viděni jako cosi, co nic neumí, nic nezná a v reálném světě bez péče a všudypřítomné pozornosti pána tvorstva nepřežije...

Není většího omylu.

Každé psí mládě přichází na svět s tzv. vrozenými vzorci chování - genetickou výbavou, která štěněti zaručuje základní schopnost přežití akomunikace se svým okolím. Tento "základní balíček" je na daleko vyšší úrovni, než vrozené vzorce chování mláděte lidského. Jinými slovy, pokud posadíme doprostřed necivilizované divoké přírody čtyřměsíční štěně a dvouleté dítě, pak všechny svoje končetiny vsadím na život štěněte s tím, že za jistých okolností bude schopno zajistit i přežití toho dvounohého tvorečka. Už čtyřměsíční štěně totiž bude vědět, že je zapotřebí zorientovat se v terénu, vyhledat si bezpečný úkryt a ulovit něco k snědku. Dvouleté dítě bude dezorientované, bude mít strach a hlad, ale na rozdíl od svého čtyřnohého parťáka nebude schopné tyto potřeby uspokojit...

Stále tvrdím i to, že pokud se po generálním resetu této planety jednoho dne člověk ocitne tváří v tvář nové skutečnosti, kdy si bude muset umět zajistit přežití bez civilizačních výdobytků včetně "centrálního řízení", pak budou jeho šance vůči zvířatům (nejen psímu druhu) tak 1:100. Protože zvířecí druhy si stále udržují svoje přirozené instinkty, třebaže domestikací utlumené, ale stále v pohotovosti a připravené naskočit v plné palbě. A toho dne srnky přestanou být krotké a psi začnou aktivně lovit - zatímco člověk bude čekat, kdo za něj jeho problém vyřeší a jaké  dostane direktivy...

Často se setkávám s tím, že po mně majitel pejska žádá, abych "jeho psa naučil komunikovat se psím okolím". A stejně často pak vysvětluji, že chyba není v tom, že by jeho pejsek komunikovat neuměl. On to umí, vždyť s touto schopností se narodil. Chyba je jen v tom, že svůj způsob komunikace (způsob, nikoli ne/schopnost!) přizpůsobil prostředí, ve kterém žije, zkušenostem, kterými prošel. Stále zná signály dominance a submisivity, stále zná sílu očního kontaktu, stále zná důležitost emocí a osobnostní síly. Ale i člověk, ač bude stále používat svoji rodnou řeč, ač stále bude mit k dispozici potřebnou slovní zásobu, bude způsob své komunikace přizpůsobovat konkrétnímu prostředí a konkrétním lidem. Jinak se bude bavit zajatec s věznitelem, dva lidé ve vztahu pracovním, dva lidé ve vztahu partnerském...

Není třeba psy učit komunikaci. Je třeba jim zajistit takové podmínky, aby jejich komunikace se psím (popřípadě lidským) okolím mohla probíhat v klidu, v intencích panující hierarchie a sociálních vztahů. Kdo se veřejně chlubí tím, že bez jeho osobní pomoci "pes neumí komunikovat", je idiot a jasně tím dává najevo, že nepochopil základní principy a pouze se snaží hrát na boha, bez něhož pes nemůže přežít...

Psi umějí komunikovat.

Umějí komunikovat mezi sebou a umějí komunikovat i s lidským druhem, což je naučila dlouhá éra domestikace a přizpůsobení se životu s člověkem.

A pes toho umí daleko víc...

Zkuste někdy pozorovat psa, který si potřebuje podržet kost nebo kus klacku, aby je mohl zpracovat čelistmi. Zjistíte, že v maximální míře a velice šikovně využije svých tlapek, jejichž možnosti jsou samozřejmě v porovnání s lidoopími končetinami člověka značně omezené. Ale realita je taková, že pes nekouká bezradně na předmětnou kost nebo klacek, co jako s tím. Prostě a jednoduše, s maximální efektivitou a jistotou si je zafixuje předními tlapkami. Smutným faktem je, kolik lidí v tom přesto vidí nešikovnost...

Na vysoké škole jsem měl profesora, který se narodil s vrozeným genetickým postižením - nevyvinuly se mu dlaně s prsty, jeho ruce končily pahýlem v oblasti zápěstí. Za celou dobu dvou semestrů nikdo z nás studentů nezažil jedinou situaci, kterou by onen pán nezvládl - od kompletního oblečení kabátu až po brilantní psaní křídou na tabuli. Stejně brilantní bylo i jeho psaní propisovačkou do indexů, ani podle rukopisu by nikdo nepoznal jakýkoli hendikep. A byl proslulý tím, že bytostně nesnášel, aby mu kdokoli jakkoli pomohl - pokud student udělal tuto osudnou chybu, spolehlivě u zkoušky neprošel... ;)

Chci tím říci zcela jednoduchou věc - každý živý tvor dokáže maximálně využít možností, které mu poskytne jeho organismus. Fyzických i psychických, je to nedílná součást vrozené inteligence a instinktů. A proto věřte, že každý pejsek dokáže věci, které byste do něj nikdy neřekli. Nesčetněkrát ve svém životě vás převeze, oblafne, bude chytřejší než vy. Nesčetněkrát v životě budete svědky toho, jak pes dokáže využít svoje schopnosti, aby dosáhl svého cíle.

Nepodceňujte psy.

Nikdy.

Ani svého, ani cizího.

Nebo budete velmi překvapeni, zaskočeni, poraženi...

A vaše ego, vaše představa o vlastní dokonalosti dostanou citelnou ránu.

Mnoho lidí má zcela zcestnou představu, že svého psa musí všechno naučit. Musí ho naučit jíst, pít, dýchat. Jejich pes přece neumí nic a nebýt těchto "bohů", bídně by zahynul první den svého života.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ani náhodou, tak často to vidím v praxi...

Nezanedbatelný počet majitelů psů nechápe, že jejich čtyřnohý souputník životem není bezbranný uzlíček, kterého oni, bohové na této planetě, teprve naučí žít. Je to přesně naopak - teprve jejich vlastní pes mnohým z nich ukáže ten skutečný svět, ve kterém žijí. A pokud jejich člověk v sobě má dostatečnou pokoru, této šance se chopí a s vděčností se začne učit. Přijde na to, že moje věta "ne vy svého pejska, ale on vás přišel něco naučit" platí pro každého z nich - stejně tak jako platí pro mne samotného, protože každý pes je mým učitelem a tak to bude do posledního dne mého života...

Jenom idiot může žít v přesvědčení, že on je ten bůh, bez kterého pes není schopen života, dokud on mu ho "nevysvětlí".

A jenom korunovaný idiot na tom může postavit svoji vlastní prezentaci.

Proto od samého počátku veřejně říkám, že učím lidi, jak rozumět svým čtyřnohým parťákům. Ne jejich psy. Vychovávám lidi, učím je přirozené psí komunikaci, aby jim jejich psi rozuměli. Neučím psy komunikaci lidské. Každému svému klientovi vysvětluji, že jejich pes bude přesně takový, jakým bude on sám. A každý pes, ať můj nebo pes mého klienta, je věrným zrcadlem svého člověka, odrazem jeho osobnosti, odrazem jeho duše, odrazem jeho vnitřních démonů... a ano, velmi často i ty pejsky musím zbavit jejich démonů a stresů, ale učit je jejich přirozenou řeč nemusím nikdy...

Orel umí létat, protože ho příroda vybavila křídly a potřebným genetickým know-how. Létá přirozeně a dokonale, vše, co k tomu potřebuje, zná. Zná umění lovu, pozná svoji kořist a pokud je zapotřebí, najde si úkryt. Přesto věřím, že se najdou lidé, kteří budou mít pocit, že to toho orla naučí lépe.

Pes zná vše pro to, aby přežil, aby se dorozuměl s vlastním i lidským druhem, aby byl maximálně efektivní v činnostech, které jsou pro něj důležité. Světe div se, on se umí i sám najíst a napít, fakt ho to nemusíte učit. Ani "psí řeč" ho nemusíte učit - tu naopak on bude učit vás. Nemusíte ho ani učit instinktům predátora, nemusíte ho učit bystrosti smyslů. Přesto jsou na světě lidé, kteří si o sobě myslí, že psům rozumí lépe než oni sami sobě, že mají lepší čich a sluch a že jsou tu od toho, aby psy učili, jak mají žít.

Absurdnější už to ani být nemůže.

Opravdu neučte orly létat...

Často svým klientům říkám:

"Pes je jako kůň - ví, kdo je na druhém konci vodítka, stejně jako kůň ví, koho má v sedle. Pes vás respektuje nebo nerespektuje, kůň vás donese do cíle nebo shodí v první zatáčce..."

Vše je o osobnosti, duševní síle a schopnosti emoční projekce konkrétního člověka.

Inspirací mnoha mých článků jsou zážitky, které prožívám ve svém běžném životě. A tak jsme počátkem tohoto týdne s telátkem potkali dva jezdce na koních...

Stalo se to na naší ranní procházce - v místě, kde bychom koně vůbec nečekali a nikdy jsme tam žádného nepotkali, se zčistajasna objevili hned dva, bělouš a vraník. Bylí krásní a byli hodně velcí, což jsem si v plné míře uvědomil až v okamžiku, kdy jsem kolem nich procházel. A samozřejmě nebyli sami, vezli dvě slečny.

Nebylo kam uhnout, jednalo se o veřejnou cestu a protože znám svoje telátko, bez obav jsem s ním začal procházet těsně kolem obou koní. Telátko jsem měl na vodítku a v duchu si říkal, jak je ten pejsek úžasný, protože neuhnul ani o centimetr, celou cestu našeho koňsko-lidsko-psího míjení prošel naprosto v klidu, přestože koňský pach poznal pouze z dálky a nikdy tak blízko koně nebyl. Druhá věc, kterou jsem si v tu chvíli uvědomil, byla právě ta velikost obou koní a jejich vůně a síla, která z nich vyzařovala...

Jako prvního jsme míjeli vedoucího bělouše.

V tu chvíli jsem vycítil jeho neklid, nezačal se vyloženě plašit, jen lehce ustupoval bokem, aby zvětšil rozestup. Kopyta zaklapala svůj typický nenapodobitelný zvuk na tvrdém terénu, telátko se drželo své cesty jako skála a v klidu jsme přecházeli kolem.

A v tom okamžiku se celá ta nádherná scéna zahraná velkými koníky a velkým pastevcem změnila.

Vzduchem projel nervózní vzteklý hlas jezdkyně "Andulo, co to děláš!" - znovu podotýkám, že kůň pouze změnil svoji pozici. Nesplašil se, nevzepjal, nerozeběhl se. Nervozita a negativní emoce jezdkyně se daly krájet ve chvíli, kdy kůň pod ni potřeboval jediné - položit ruku na krk a uklidnit...

Vraník, kterého jsme míjeli okamžik nato, zůstal v klidu. Ve stejném klidu, ve kterém byla i jeho jezdkyně. Stál a počkal, až přejdeme.

Umím číst lidské emoce a ten neklid a rozladění jsem z první slečny vnímal už v okamžiku, kdy nás poprvé uviděla a my byli ještě asi deset metrů daleko. Tam byl ten začátek, kdy následně zneklidněl i kůň pod ní...

Domestikovaní koně a psi mají z hlediska lidí mnohé společné:

• Oba druhy těchto bytostí mají ve své genetické výbavě princip sociální spolupráce. Vrozený vzorec chování, který je s námi sbližuje a na jehož základě jsou schopni a ochotni spolupracovat i s jiným druhem. Koně i psi velmi špatně snáší nátlak a prvoplánové podřizování, pokud se cítí zahnáni do psychického kouta, neváhají se bránit. Pes člověka se špatným přístupem ze své blízkosti vykouše, kůň vykope.
   
• Nervozita, vztek a agresivita jsou emoce, které koně a psa varují, že člověk, který je dává najevo, není v pohodě a následná spolupráce s ním, pokud k ní vůbec dojde, pak probíhá pouze z donucení. Kůň i pes jsou rozhození, dostávají se do stresu a v zátěžové situaci jsou nepředvídatelní. Pokud mohou, svého zátěžového prvku (člověka) se při první příležitosti zbaví. Pes svého psovoda, kůň svého jezdce.
   
• Naopak, pokud mají vedle sebe člověka, který ctí základní princip sociálních tvorů, tedy princip spolupráce, jsou ochotni s ním projít peklem a společně se vysmát ďáblovi v jakékoli podobě. Kůň i pes vstoupí do prostor, ze kterých mají panickou hrůzu, pes i kůň ze svého lidského parťáka čerpají jistotu a sílu.

Stejně jako jsem zažil slečnu, která na hřbetě svého koně předvedla koktejl smíchaný ze vzteku a nervozity, zažil jsem nespočet lidí, kteří stejný koktejl aplikovali svému pejskovi nebo mně. V žádném z těchto případů ovšem situaci nezlepšili, pouze shodili sami sebe a vypustili do svého okolí to nejhorší, co v nich bylo.

Kůň se vás bude snažit sundat a pes kousnout, pokud s nimi nebudete spolupracovat a místo komunikace použijete agresi. Je to logické, přirozené a naprosto v pořádku.

V opačném případě vás váš kůň pronese i peklem a váš pes vás po celou tu cestu bude chránit...

Znal jsem fenku beagla, která byla celý svůj život zavřená v bytě a venčit se chodila na balkón. Její majitelé ji ven nebrali, protože prý "by jim utekla"...

Znám více majitelů malých plemen (jorkšír, čivava), kteří se svými psíky nechodí ven, protože "jsou malí a doma jim to stačí"...

Poznal jsem hodně majitelů psů větších a velkých plemen, kteří se svými psy nechodí na procházky, protože "přece mají k dispozici obrovskou zahradu"...

Denně potkávám ve svém okolí stále ty samé lidi (a fakt jich není málo), kteří jsou líní (nebo je to vůbec nikdy ani nenapadlo) přejít se svýmipejsky jednu jedinou ulici a místo sídlištního betonu a asfaltu s nimi projít a proběhnout měkké lesní stezky, místo smradu výfuků a odpadků je nechat dýchat lesní vzduch, poznat lesní čmeláky a vodní vážky, skákající žáby, provokující zajíce a zvědavé srnky...

Denně potkávám ve svém okolí lidi, pro které pojem "procházka s pejskem" znamená jednou (popř.dvakrát, pokud potkají přítulnou sousedku) obejít panelák.

Denně potkávám ve svém okolí lidi, za nimiž se plouží jejich psí chudák, pro vlastního člověka nedůležitý a ponechaný svému osudu.

Denně potkávám lidi s plackou přilepenou na uchu, kteří absolutně nevnímají, že jejich pes se jich na něco ptá, řeší nějaký problém nebo jednoduše potřebuje vědět, že není sám.

A denně v lese potkám jen pár lidí, kteří jdou se svým pejskem aspoň do té jednu jedinou ulici vzdálené přírody.

A když prší nebo nastanou podzimní plískanice a brzká tma, nepotkám tam nikoho.

Přitom pro každého psa na světě každá procházka, která je skutečnou společnou procházkou a ne jen narychlo odbytou povinností, představuje jedno velké dobrodružství. Společnou cestu smečky, která řeší různé situace, raduje se ze společného času a utužuje svůj vztah a svoji hierarchii.

To životně důležité ve vztahu nás a našich psů představuje společná komunikace. Ne "vyběhání psa", pod čímž má procházku ("venčení") tolik lidí nesmyslně zafixováno. Pes je sociální tvor, jeho primární potřebou je sociální komunikace a to především se svojí vlastní smečkou a jejím vůdčím jedincem. Nepíšu o tom poprvé. Komunikačně aktivní procházka po lese mu dá mnohonásobně víc než pouhý fyzický pohyb. Zkuste si představit, že jako člověk dostanete fyzickou volnost, ale zároveň psychickou (komunikační) izolaci...

S vaším pejskem vás nedá dohromady pohodlí a život ve skleníku, slunečné počasí a sluníčkové okolí.

S vaším pejskem vás dá dohromady společně absolvované nepohodlí, společně prožité životní nepohody a stresové situace, ve kterých vy sami nezklamete.

Mnohdy úplné maličkosti, které by vám jako lidem vadily, ale se svým pejskem je vnímáte úplně jinak, protože je zcela jinak vnímá on sám...

Třeba zrovna na těch procházkách.

Všimněte si, co se stane, když se svým pejskem projdete sněhovou vánicí, lijákem, kroupami bijícími vás po celé těle. Jste promoklí, zmrzlí, zaměření na svoji vlastní nepohodu.

Pak zachytíte pohled svého pejska.

A ten psí pohled je šťastný a říká vám "podívej, je hnusně, ale jsme spolu a to je super..."

Zažil jsem se všemi svými pejsky přesně tyto situace. Oba špinaví, promoklí, unavení, ale ty rozzářené psí oči tam byly pokaždé. Jsou to jedny z okamžiků společného života, kdy tak moc cítíte to vzájemné spojení dvou bytostí - to, že váš pejsek s vámi půjde i do pekla, pokud vám bude věřit...

Hodně z nás to už zná a přál bych všem, aby tento okamžik v životě se svým pejskem zažili.

Tyto věci ale nezažijete doma.

Nezažijete je během obchůzky paneláku.

Nezažijete je, když budete v dešti a nepohodě schovaní doma a váš pes bude "v bezpečí" v kotci nebo v boudě.

Nezažijete je ani tehdy, když půjdete jenom vedle svého pejska.

Zažijete je pouze tehdy, když půjdete se svým pejskem. Půjdete spolu a spolu budete prožívat vše, co vás během procházky potká...

Každá společná procházka je dobrodružství - a jako společné dobrodružství je pes vnímá, pokud s vámi tvoří jednu smečku.

Každá procházka je o ničem, pokud spolu nekomunikujete a každý jdete sám za sebe.

Psí život je o ničem, pokud svého čtyřnohého parťáka místo opravdové procházky den co den taháte po sídlišti, posíláte vyvenčit s dětmi ("protože někdo to holt musí udělat, když už jsme si toho psa pořídili, že jo mámo") nebo s ním s pocitem obrovského sebeuspokojení obejdete panelák. Viděl jsem a denně vidím ještě daleko absurdnější situace, ale upřímně ani nemám chuť o nich psát...

Skutečná psí procházka je o společném čase, společném vnímání, řešení překvapivých situací - je o komunikaci a dialogu, nikoli povelech a peskování. Se svým pejskem si "povídáme". Dýcháme stejný vzduch, vidíme stejné věci, slyšíme stejné zvuky. Po nějaké době i vy zjistíte, že začínáte vyhodnocovat okolí také psím pohledem, nejen lidským - a že vám často ten psí naskočí jako první.

Vracíte se zpátky k přírodě, k přirozeným instinktům, vracíte se k normálnímu stavu bytí.

Temný les vás přestane děsit a začne vás těšit, když nasloucháte srnčímu poštěkávání a houkání sov.

Psí procházky potřebujete úplně stejně jako váš pes.

P.S. Ano, je to neuvěřitelná náhoda, ale stalo se - odpoledne jsem dopsal tento článek a před chvílí se vrátil z procházky s telátkem. A na důkaz toho, jak věci fungují, pokud vám ten nahoře chce něco potvrdit, začalo uprostřed naší procházky pršet, někde v dálce párkrát lehce zahřmělo a aby toho nebylo málo, ze vzrostlé zeleně se zvedly dvě srnky a dost dlouho jsme se na sebe ony i já s úplně tichým telátkem dívali. Pak jsem vycítil Gardýskův pohled, koukl na něj a zase uviděl ty jeho rozzářené oči, které říkaly "to jsme zase spolu zažili krásné dobrodružství"...

Je doba prázdnin a dovolených (dokonce i já si konečně dopřál jeden den volna), tedy ten správný čas na trochu netradiční článek o tom, jaké zážitky vás čekají, pokud se rozhodnete se svým atraktivním pejskem projít po pražském Karlově mostě...:)

Moji známí mě tento týden pozvali na jednu akci do Prahy, což jsme s telátkem rádi přijali. Domluvili jsme se, že když už tam budeme, tak si předtim ještě zajdeme na Karlův most, pak to vezmemepřes Kampu dolů k vodě a stejnou cestou se pak vrátíme zpátky. Protože jsem kdysi strávil v Praze dva roky svého života, zajímalo mě, jak se turistické centrum Prahy změnilo a jaký bude můj dojem - a konkrétně na Starém městě jsem nebyl snad už dvacet let.

Říkal jsem si, že moje telátko asi trochu pozornost budit bude, ale že místní jsou určitě zvyklí na ledacos. Co jsem ovšem hrubě podcenil, byli zahraniční turisté:)

Nečekané zážitky začaly hned po našem vstupu na Karlův most.

Velmi rychle mi totiž došlo, že turisté ze všech možných světových koutů, kteří přijeli do Prahy za nevšední podívanou, do tohoto portfolia okamžitě zahrnuli i moje telátko. Pro ně bylo jenom jednou z mnoha chodících atrakcí - a bohužel, přesně tomu odpovídalo jejich chování...

Pražská atrakce pro zahraničního turistu rovná se "fotit, šmatlat po tom a dávat co nejhlasitěji najevo svoje nadšení". Super - nic proti, pokud se jedná o skutečnou živou atrakci (která s tím počítá a nakonec právě proto tam je) nebo pokud se jedná o kus neživého materiálu. Ve chvíli, kdy tento přístup začali bezostyšně aplikovat vůči mému psímu doprovodu, musel jsem začít jednat.

Předesílám, že moje dobře vychované telátko celou dobu zachovalo svůj typický klid a nadhled, třebaže mu ten mumraj musel také lézt pěkně na nervy. Gardýsek ale byl naprosto v klidu, ve svém obvyklém režimu "je tu páneček, tak ať se stará";) A páneček se tedy staral...

Focení mi nevadilo. Telátko bude možná na stovce různých fotek, bude v této podobě obdivováno v různých zemích a samozřejmě mě těšilo, že se můj nádherný psí parťák lidem líbí. Nikdy mi nevadí, pokud si ho někdo vyfotí, samozřejmě ocením, pokud se dotyčný nejdříve zeptá na svolení, ale tady jsme přeci jen byli ve specifickém prostředí a tohle jsem fakt neřešil. Foťáky, mobily, selfie klacky - v pohodě, ať si lidé udělají radost a mají pak doma co ukazovat.

Svoji angličtinu (jako univerzální jazyk Karlova mostu) jsem ovšem vytáhl a nekompromisně použil v okamžiku, kdy si moje telátko někdo začal plést s veřejným majetkem a začal ho všemožně osahávat. Pak nastoupila důrazná věta "Please don't touch!", kterou v této podobě následně akceptovali všichni. Turisté neturisté, v podobném případě zasahuji pokaždé, těmto lidém by se určitě také nelíbilo, kdybych jim na základě totožného principu osahával jejich přítelkyně nebo malé děti. Pes je naprosto stejně živá, vnimající a rovnocenná bytost jako oni...

O level výše to zkusila turistka na Kampě, kde jsme si na chvilku sedli do stínu, telátko se natáhlo na chladivou dlažbu a odpočívalo. Přišla s foťákem a posunky mi naznačovala, že mám telátko postavit, protože si ho chce vyfotit. Žádné "prosím, mohl byste" pronesené v jakémkoliv jazyce, toto byl v podstatě příkaz a jasné očekávání, že jí vyhovím. Nevyhověl jsem. Nevyhověl bych v žádném případě a moje odpověď "He's not a circus dog!" byla, dle následné reakce, dostatečně jasná a srozumitelná. Ano, můj Gardýsek je můj parťák a nebudu s ním manipulovat pro potěšení okolí - on by to se mnou také neudělal...

Milá byla naopak Italka z blízkého baru, která hned identifikovala mého pejska slovy "Oh, Bella and Sebastian!":) Tak tak, stejný popis používám velmi často i já sám, pokud někdo pyrenejského horského psa jako plemeno nezná. Pokud ale zná tento seriál/film, pak už se bezpečně chytne;)

Ještě zmíním jeden "pyrenejský fenomén", který mě hodně pobavil - asi třikrát nebo čtyřikrát jsme míjeli skupinku asijských turistek (pokaždé jinou). A pokaždé, když asiatky spatřily Gardýska, vyšel z této skupinky stejný zvukový efekt - neuvěřitelné nadšené pištění (opravdu pištění v té nejvyšší tónině). Tohle jsem nikdy nezažil, pro takové zážitky je zřejmě nutné navštívit Karlův most a přilehlé okolí:)

Naše "pražská expedice" byla super. Ano, je potřeba vstřebat fakt, že v této lokalitě je turistickým okolím vše živé i neživé vnímáno jako atrakce určená k jeho potěše. Taková rezervace plná zážitků, kde je dovoleno se všeho dotýkat a vše by se mělo chovat tak, aby si to co nejlépe mohli nafotit a ošmatlat. Bohužel tu zcela padají některá jinde fungující pravidla soukromí a základní ohleduplnosti. I krásného pyreneje vykračujícího si po Karlově mostě přeci mohu obdivovat s určitou dávkou respektu k jeho osobnímu prostoru a faktu, že jeho majitel nemá na vodítku cirkusové zvířátko. Dvojí přechod mostu ze mě vytáhl  dost psychické energie, nemám rád tak silnou koncentraci lidí kolem sebe, ale nad vším převládl můj pocit hrdosti nad tím úžasným pejskem, kráčejícím vedle mne beze stopy strachu nebo agresivity - ne vycvičeným a vydrilovaným psím robotem, ale plnokrevným pastevcem se všemi jeho přirozenými instinkty a přirozeným nepokřiveným chováním. Věřil mi, já jemu a když bylo zapotřebí, jako správný vůdce smečky jsem zasáhl a zjednal nám potřebný prostor a klid. A Gardýsek to velmi dobře vnímal...

Pražští tohle všechno, co jsem o atmosféře lokality Karlova mostu napsal, určitě velmi dobře znají. Pokud se do této lokality vydá někdo, kdo to nezná, bude překvapený a možná trochu zaskočený. I proto jsem sepsal svoje dojmy a poznání, třeba to někdy někomu pomůže. Je dobré být připravený, je zapotřebí vědět, co vás čeká, smířit se s tím, ale na druhou stranu si uvědomit i to, že je plným právem vaším i vašeho pejska nebýt automaticky začleněn mezi "atrakce" jen proto, že se pohybujete ve stejném prostoru.

A pokud si naplánujete výlet do Prahy, vřele doporučuji jako relaxační odreagování třeba průhonický zámecký park. Je tam krásně, spleť cest mezi spoustou zeleně a vodních ploch. A hlavně božský klid...;)

Už mnohokrát jsem v různých svých textech zmínil pojem "osobní prostor", jeho narušování a následné nevyhnutelné důsledky. Protože se téměř denně s touto problematikou setkávám v praxi a protože považuji roli osobního prostoru za velmi důležitou pro běžný každodenní život s pejskem i bez něj, opět se k tomuto tématu vracím.

Přestože si velmi dobře uvědomuji, že tento článek by si měli přečíst především nepejskaři...

Co to tedy osobní prostor vlastně je?

Představme si jej jednoduše jako určité prostorové vymezení kolem jedince [A]. Pokud do tohoto prostoru vstoupí jedinec [B], pak tuto událost jedinec [A] vnímá vůči sobě negativně, jako omezující nebo dokonce ohrožující. Je to narušení jisté osobní "bezpečnostní zóny", přičemž velikost této zóny je subjektivní a individuální pro každého jedince.

Zkuste si představit, co uděláte ve chvíli, kdy k vám přistoupí cizí člověk. Pokud překročí určitou hranici, instinktivně ustoupíte - a to i za předpokladu, že dotyčný nevysílá žádné útočné signály. Snažíte se znovu udržet určitou vzdálenost, založíte ruce, podvědomě vyšlete negativní emoce. Nechuť, odpor. Pokud cizí člověk opět zkrátí vzdálenost, pak na základě vlastní osobnosti buď znovu ustoupíte nebo se začnete aktivně bránit. V každém případě však takovou situaci vyhodnotíte jako pro vás nepříjemnou, obtěžující, popřípadě dokonce nebezpečnou a ohrožující.

Narušení osobního prostoru potenciální oběti je jeden z prvních kroků každého agresora. Ústup oběti vyhodnotí jako její submisivitu a zvýšení svých vlastních šancí. Agresorovi se ale neustupuje a výhradně v takovém případě se zvyšují šance jeho cíle - aktivní odpor je zde tedy zcela na místě.

Do svého osobního prostoru zcela přirozeně pouštíme pouze ty, kterým věříme. Pouze v takové konstelaci nenastupují obranné mechanismy, necítíme jejich potřebu a celou situaci vnímáme naopak pozitivně.

A nyní velmi důležitá věc.

Svůj osobní prostor má každá živá bytost. A stejně jako každý člověk jej má i každý pes.

Čas od času se dostávám do pro mne nepříjemné situace, kdy musím cizího člověka o osobním prostoru proškolit. Naposled tento týden, kdy jsem jinak pohodovému sousedovi z paneláku musel vysvětlit, že není dobrý nápad vysloveně se nacpat na čumák mému telátku, když kolem je hafo volného prostoru. Protože pes zadkem natlačený na stěnu nemá možnost prostorového úniku a podobnou situaci nemůže vnímat jinak než jako svoje ohrožení a brutální narušení osobního prostoru (což byl přesně tento případ a na Gardym velmi dobře poznám, kdy se v něm začne probouzet pastevec) - a já svého parťáka v takové chvíli samozřejmě nenechám ve štychu, stejně jako by nenechal on mne. Nutno říci, že soused to akceptoval a pochopil - ale kolik takových lidí je? Kolik z nich zapojí zdravý rozum a kolik z nich se začne ohánět zákony, předpisy, nařízeními, zákazy a vyhláškami, podle kterých si pes a jeho majitel musí nechat líbit úplně všechno...?

Kolik problémových situací nastane, pokud je zvíře (jakékoli) zahnané doslova do kouta a nemá možnost úniku? Překročte hranici jeho osobního prostoru a do té doby pouze pasivně se bránící tvor v tu chvíli aktivně zaútočí. Nemá jinou možnost, i normální člověk by udělal totéž, třebaže ten je v dnešní době masírován k tomu, aby sklonil hřbet a nechal se umlátit...

Přiblíží-li se k vašemu psu jiný pes se zjevně nepřátelskými úmysly, začne se váš aktivně bránit v okamžiku, kdy je narušen jeho osobní prostor. Pokud jde o psa pouze neznámého, ale s nejasnými úmysly, pak ztuhne a je připraven se bránit. Nastupují vrozené vzorce chování přírodního nezdegenerovaného tvora, základní instinkty přežití...

Naruší-li osobní prostor vašeho pejska (především pokud jde o plemeno s vrozenou nedůvěrou k lidem nebo psa se špatnými zkušenostmi) cizí člověk, pes zostražití a zneklidní, nastupuje opatrnost. Jsou to jasně viditelné signály pro každého, kdo zná dobře svého psa nebo základní prvky "psí řeči". Pokud je cizí člověk vyhodnocen pozitivně, je přijat a nastoupí vstřícné psí signály. Pokud je vyhodnocen jako nedůvěryhodný nebo dokonce nebezpečný, nastoupí signály výstražné - zavrčení, ostré vyštěknutí, odhalení zubů.

V praxi se s narušením zóny osobního prostoru téměř denně setkávám v podobě kolemjdoucích lidí, běžců nebo cyklistů. Nikdy psů, vždy jen lidí. Psi vědí, lidé otupělí civilizační degenerací už nevědí nic a chovají se jako smyslů a pudu sebezáchovy zbavení. Mají spoustu prostoru na opačné straně, než mám telátko, ale budou nás tvrdošíjně míjet na jeho straně. Co nejtěsněji, velmi často nečekaně zezadu - a třebaže jsem svoje telátko vychoval k vysoké toleranci vůči okolí a převažujícímu režimu "neřešíme", mám občas silné nutkání Gardýska na chvíli přepnout do režimu "řešíme", aby některým lidským jedincům opět naskočily přirozené reflexy a vzorce chování...

Zatím jsem to ještě neudělal a k poučení lidí používám lidskou řeč. Třebaže mám neodbytný pocit, že psí poučení by bylo kratší, rychlejší a efektivnější.

Ale řekl bych, že tento pocit zná už mnoho z nás...

Před nějakou dobou jsem v této rubrice zveřejnil Jazykové okénko, dnes (už jsem se k tomu i dlouho chystal) přidám toto "mailové okénko". Cílem je snaha zkvalitnit a zefektivnit naši vzájemnou písemnou komunikaci a eliminovat z mého pohledu zbytečná časová zdržení a nedorozumění daná jak technickými, tak i lidskými faktory - s následujícími problémy se totiž v příchozích mailech až nepříjemně často setkávám...

Tož pojďme na to;)

• Podpis
  Jako v každé písemné komunikaci, i v té elektronické má podpis pisatele velmi důležitou úlohu - je znakem základní slušnosti a jeho jednoznačným ztotožněním s napsaným textem. Podpis autora mailu není v žádném případě nahrazen hlavičkou v poli "Odesílatel" a jednoduše řečeno - pokud mail není ukončen podpisem, není pro jeho odesílatele evidentně důležitý ani jeho obsah, ani osoba adresáta. Takovéto maily/dopisy se obecně označují jako anonymní a poprávu končívají v koši, ať už skutečném nebo virtuálním (přesně tam a nejen z tohoto důvodu skončil také jeden z dotazů do Poradny tohoto týdne)...
   
• Štábní kultura
  Pokud mi člověk zašle dotaz do Poradny, pak na základě jejích pravidel souhlasí s tím, že jeho dotaz bude v tomto znění i zveřejněn. Prosím uvědomte si tuto skutečnost a snažte se (a nejen v mailech adresovaných do mé Poradny, ale i v jakémkoliv jiném) dodržovat určitou "štábní kulturu", tedy ať obsah mailu má hlavu a patu, jasně vysvětlený předmět informace/dotazu/problému a čitelnou formu. Nezapomeňte, že konkrétně váš dotaz do Poradny budou číst i jiní...
   
• CAPSLOCK
  CapsLock je klávesa na levé straně vaší klávesnice, jejíž funkcí je zamčení přesmykače (klávesa Shift) verzálek (velkých písmen). Není nic horšího, než že tímto stylem napíšete celé znění dotazu do Poradny (viz nedávný případ) nebo obecně obsah mailu. Pamatujte si prosím, že jednak je takto psaný text podstatně hůře čitelný, jednak od nepaměti platí, že v elektronické komunikaci je text psaný velkými písmeny ekvivalent křiku/zvýšeného hlasu...
   
• Jedno vlákno
  Velmi dobrým zvykem je udržovat v mailové konverzaci jedno vlákno - příklad: tazatel vznese dotaz, adresát odpoví, tazatel požádá o doplnění, adresát upřesní. Pokud tazatel toto jednoduché pravidlo poruší a o doplnění požádá v novém mailu s novým (nebo dokonce žádným) předmětem, znamená to pro adresáta znovu vyhledat původní mail s dotazem (ten mohl dorazit třeba i o několik týdnů/měsíců dříve, tedy dnes je již úspěšně "pohřben" v propadlišti dějin), v něm znovu nastudovat, o co vlastně šlo a teprve poté se dostane k vlastní odpovědi. Zbytečná práce a ztráta času, která navíc znepřehlední celou komunikaci pro obě strany...
   
• Potvrďte prosím obdržení mailu
  S následujícím problémem se osobně setkávám velmi často - člověk (ať už mně známý či neznámý) mi pošle dotaz, který je zbytečné prohánět Poradnou a proto na něj odpovím rovnou. Mail s odpovědí odešlu, ale už nedostanu zpětnou vazbu, zda skutečně tazateli dorazil (poděkování za moji odpověď by bylo zas už téma jiné). Po pár dnech jsem už poměrně neklidný (navíc tuto záležitost musím stále nosit v hlavě), protože problém v dotazu byl třeba urgentní nebo důležitý a já na něj proto i obratem odpověděl - tak dostal dotyčný moji odpověď nebo ne? Tudíž zašlu ověřovací dotaz a druhá strana se náramně diví a že prý "jo, dorazilo ještě ten večer". Prosím - opět je základní slušnost na odpověď reagovat třeba jen jedním slovem, protože doručitelnost mailů garantována není (ani být nemůže) a z nejrůznějších technických/lidských příčin se některé maily prostě ztratí. Což se ovšem já jako odesílatel nikdy bez zpětné vazby adresáta nedozvím a nativní "mailová potvrzení" z počítačového dávnověku dnes jednak už nikdo nepoužívá (včetně mne), jednak jsou zatížena naprosto stejnou potenciální chybou přenosové trasy...
   
• Zkontrolujte si prosím odeslání mailu
  Každý mailový klient (ať už lokální nebo webový) má mimo jiné složky na poštu "odeslanou" i "k odeslání". Než mne začnete bombardovat dotazy (v tom lepším případě) nebo mi rovnou nadávat (v tom horším případě), kdy konečně váš dotaz zodpovím, zkontrolujte si prosím, zda se váš mail skutečně odeslal nebo zda ještě stále nevisí ve složce "k odeslání". Stejně tak i jeho obsah - pokud dostanu prázdný mail bez jediného písmene obsahu, nejsem schopen ani za pomoci kyvadla, tabulky a křišťálové koule vyvěštit, na co jste se chtěli zeptat. Hulákat pak na mě do telefonu nebo prostřednictvím dalšího mailu je následně pro tazatele těžce kontraproduktivní přístup...
   
• Screenshot není text
  O level výše stojí maily, které místo dotazu odeslaného z formuláře Poradny obsahují jeho screenshot (snímek obrazovky). "Text dotazu" zaslaného touto formou nedostanu do písmenek nijak jinak než metodou opisování každého z nich, hezky jednoho po druhém. A prosím pěkně, to po mně opravdu nechtějte - děkuji za pochopení...
   
• Rozsypaný čaj
  Špatně nastavené kódování mailového klienta na straně odesílatele nebo cestování mailu po exotických poštovních serverech má za následek "rozsypaný čaj" (tzn. nečitelný text). Nebuďte potom dotčeni, když vám pošlu upozornění s prosbou o nápravu - chyba je skutečně na vaší straně (velmi často tímto problémem trpí maily odesílané přímo ze špatně nastaveného iPhonu nebo iPadu) a vy ji musíte napravit...
   
• Poradna
  Nepříjemně často dostávám do Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO neúplné dotazy - chybí jim jeden nebo více povinných údajů. Přehled těchto údajů je přitom umístěn hned na 3 (slovy třech!) místech: v pravidlech Poradny, v zadávacím formuláři a v neposlední řadě je uveden i u každého z již zodpovězených dotazů. Prosím nezkoušejte to někteří stále obcházet, neúplný dotaz prostě nezodpovím a je jen moje vstřícnost a dobrá vůle (není to moje povinnost a přijde mi zvláštní muset prosit o tak základní věc někoho, kdo po mně sám něco chce), že v naprosté většině případů vás na to upozorním a máte tak možnost chybějící údaje doplnit...

Jak jsem napsal již v úvodu, s výše uvedenými problémy se v příchozích mailech setkávám velmi často. Uvedená pravidla platí v mailové komunikaci (kromě specifik pro Poradnu) obecně, pro pisatele je maličkost si tyto věci ohlídat (tedy pokud mu za to adresát vůbec stojí), sám se podle nich řídím a opravdu to zjednoduší a zrychlí celý proces písemného dialogu. Děkuji všem.

Na konci března tohoto roku mi od kamarádky přišla smska:

"Viktore, čekáme rodinku :o Budeš kmotr?"

Dva krásní zdraví francouzští buldočci se přesně na Valentýna rozhodli, že spolu budou mít štěňátka. A jak si řekli, tak udělali - a v odpovídajícím termínu se jim přirozenou cestou a zcela bez komplikací narodilo pět stejně krásných zdravých štěňátek...

Správný kmotr (protože jsem tu nabídku samozřejmě s velkým potěšením přijal) musí mít přehled a celý ten magický proces vzniku nových psích životů jsemtedy bedlivě sledoval už od porodu prostřednictvím zpráv, fotek, videí a semtam i nějakého telefonátu. A měl jsem obrovskou radost z toho, jak to všichni psí i lidští účastníci skvěle zvládají, jak pečlivá je psí maminka a jak starostlivý je psí táta.

Jako správný kmotr jsem se včera byl na svoje malé psí kmotřence a kmotřenky podívat - už jsou jim čtyři týdny a jsou to pěkní cvaldové. Nemůžu si pomoct, hrozně mi připomínají hrošíky, tak jim tak i říkám - kamarádka mi včera přinesla ukázat velkou fotku opravdového hrošího mláděte, že prý vypadá úplně jinak, ale to nebylo dobře, protože pak už jsem tam neviděl vůbec žádný rozdíl:)

Pro mě jsou to prostě malí hrošíci - v reálu krásné a už pěkně živé miniaturky budoucích pejsků a feneček s typickou vizáží a mimikou francouzského buldočka, který když se povede, tak je nádherný. A dvakrát jsem včera neomylně sáhl po klučíkovi, který je příšerně ukecaný, ale poté, co jsem byl schválen psím tátou Bodym, úplně ztichl a vzájemně jsme si žužlali čumáky - dlooouho, než mi pak spokojeně usnul na hrudi...

... všech pět hrošíků pohromadě

... test mé důvěryhodnosti starostlívým psím tatínkem

... s malým hrošíkem si žužláme čumáky

... příručka mladého sviště a něco ke kousání na cestu do světa

Psí mláďata jsou v tomto věku úžasná. Ještě bezbranná, ale už plná života, objevují svět kolem sebe a zjišťují, jak na tom sama jsou - zlobí svoje sourozence, svoji psí mámu, testují vlastní schopnosti. V ruce cítíte jejich teplá plyšová tělíčka a vnímáte jejich životní sílu, cítíte jejich bijící srdíčka a ocitáte se v úplně jiném světě, bezelstném a otevřeném.

Jsou tak krásní a čistí - teď stejně jako za pár týdnů, měsíců, roků. Mají v sobě pro celý život to, co my jako lidé tak brzy ztrácíme. Nezáludnost, přímost a umění radovat se ze života...

Těmto "svým" drobečkům přeji ze srdce ty nejlepší psí domovy, jaké mohou získat. Dostali do začátku života tu nejlepší péči a imprinting, dostali tuny lidské i psí lásky, mají ty nejlepší přepoklady být svým budoucím majitelům neutuchajícím zdrojem psí lásky, vztahu a věrnosti. Nezkažte jim to, prosim.

Moje psí kmotřenky a kmotřenci - moji malí hrošíci, hodně štěstí, zdraví a dlouhý spokojený život!

Aktualizováno po čtyřech týdnech: Hrošíci už mají 8 týdnů, zítra (pátek) půjde první z nich do nového domova a já chtěl ještě naposledy všechny svoje psí kmotřenky a kmotřence vidět a pohladit... po otevření dveří do bytu se na mě vyřítila banda nadšených psích tělíček včetně rodičů, tři malí hrošíci se mi okamžitě pověsili na nohu a čtvrtý mi začal podezřele zkušeně rozvazovat tkaničky - nikdo mi nevymluví, že v tomto už nemá značnou praxi:)

Psí máma Juli se ode mne (kromě občasných kontrol, zda některý hrošík neutrpěl újmu) celou návštěvu nehnula, nechala se ode mě rozmazlovat a čas od času otevřela mléčný bar... hrošíci jsou nádherní, úžasní a za sebou mají ukázkový imprinting a primární socializaci. Pejskové a fenečky s nejlepšími předpoklady žít v těsném sepětí se svými budoucími majiteli - v každodenní komunikaci, kontaktu a vzájemné radosti, že se se svým človíčkem ráno probudí vedle sebe...

Takže ještě jednou, moji hrošíci - ať máte v životě všechnu lásku svých lidských parťáků, zdravý, dlouhý, radostný a plnohodnotný život! To všechno vám ze srdce přeje váš kmotr...

Sešli se tak jednou tři pejskaři a dostali se k otázce, který z jejich psů by byl nejlepší vůdce psí smečky...

Následující minipříběh je zcela fiktivní a spontánně se mi vylíhl v hlavě, když jsem tento týden učil svoje klienty základní principy vedení psí smečky.

Znáte to - mluvíte, mluvíte a vaše řečí srovnané myšlenky najednou zničehonic samy od sebe něco vytvoří ;)

A přesně tak vznikl můj následující krátký "příběh o psím vůdci" - příběh o tom, jak odlišná je realita lidského a psího světa.

Tady je:

Poučení?

V psím světě není primární podmínkou úspěšného smečkového vůdcovství fyzická síla a velikost a už vůbec ne naučené vzorce stereotypního chování a poslušnosti. V psím světě může být dobrým vůdčím jedincem pouze takový pes, který disponuje vrozenými vůdčími předpoklady - chutí vést, vysokou přirozenou inteligencí a bystrostí, schopností sociální komunikace a schopností správně analyzovat a ukládat prožité zkušenosti. Tak jako to umí lajky, plemeno geneticky nejblíže vlkům a jejich vzorcům chování.

• Sebeprosazování "vůdce" fyzickou silou má nejenom v psím světě za následek vždy jen šíření strachu, ponižování a zkázu.
• Neschopnost sociálního cítění má za následek zaměření pouze na osobní potřeby tohoto "vyvoleného".
• Absence reálných osobnostních hodnot, vnitřní síly a osobního charismatu jedince v psím světě nikdy nevynese na vrchol pyramidy.

Schopným a pro svoje společenství úspěšným vůdcem bude vždy jen jedinec typu lajka, nikdy ne pouze fyzicky silná německá doga nebo úplatný německý ovčák...

Jak jsem ve svém minulém článku slíbil, následuje dnes druhý na téma zvláštností lidské psychiky a jejich dopadů na život našich psích parťáků...

A dobře vím, že i v dnešním článku se mnozí poznají.

Už dlouhou dobu se snažím přijít na kloub něčemu, co mi neskutečně pije krev. Má to vždy stejný scénář - mailem dostanu více či méně zoufalou prosbu o pomoc, na kterou v dobrévíře obratem zareaguji (ani s tím v určitých případech nečekám na nedělní aktualizaci Poradny) a vždy ve své odpovědi uvedu "rád Vám s pejskem/fenkou pomůžu, zkontaktujte mě prosím telefonicky, domluvíme termín a bližší podrobnosti".

Ve své naivitě jsem si dlouhou dobu říkal, že být na místě tazatele, velmi by mne podobný přístup potěšil. Vždyť ten člověk, na kterého jsem se obrátil, odpověděl ještě týž den a nabízí mi pomoc, o kterou jsem ho žádal, vytrhne mi trn z paty. Jenže - nehledejme logiku v lidském jednání...

Ve více než 50% těchto případů totiž odesláním mé odpovědi vše skončí. Řečeno jasně a srozumitelně - dotyčný se již neozve, nezavolá, nenapíše. Pokud vezmu jen namátkou pár případů z krátké poslední doby, "ztratil se mi" tímto záhadným způsobem například:

• agresor Sídík (kříženec maltézáka a parson russell teriéra)
• 2,5letý kříženec z útulku startující po členech vlastní rodiny
• 8měsíční fena cane corso startující po psech
• barzojí fenka útěkářka, stáří 2,5 roku

Majitelé těchto pejsků (a za ty roky mnoha jiných) mi napsali, dostali moji kladnou odpověď a více se již neozvali.

A to jsou pouze případy, které jsem vzal mimo Poradnu. Pokud se podíváte na mé odpovědi v Poradně, mnoho z nich končí stejným doporučením - "potřebuji vidět/pracovat přímo s Vámi a pejskem, zavolejte a domluvíme se, tyto problémy nelze řešit na dálku". Výsledek? Více než polovina tazatelů, jimž jsem věnoval svůj čas a energii na řešení jejich psí bolesti, se již nikdy neozve...

Pro mne osobně se jedná o tak nepochopitelnou a nelogickou záležitost, že jsem se rozhodl tomu přijít na kloub. Protože mi díky bohu ještě paměť docela slouží nebo si v podobných případech udělám u konkrétního případu určité poznámky, vím, že někteří z těchto lidí se po čase (půl roku, rok, dva roky...) ozvou. Ozvou se proto, že jim teče do bot - svůj problém nechali vyhnít, neudělali s ním nic nebo se s ním mezitím obraceli na nekompetentní osoby. A těmto lidem jsem začal pokládat jednoduchou a pro ně jistě ne příjemnou otázku: "Proč jste nevyužili mé nabídky už před půlrokem/rokem/dvěma lety?"

Stejný problém, stejná reakce. Nejprve chvíli ticho - pak přemýšlení... a nakonec odpověď.

Záměrně píšu "odpověď" v jednotném čísle, protože vše je jak přes kopírák.

Protože celý tento problém má jednu příčinu - boj s vlastním egem. Pro mne osobně opět neuvěřitelné a nepochopitelné, jak někteří lidští jedinci uvažují, pokud se jedná o nepohodu jejich vlastního pejska - ve chvíli, kdy na stříbrném podnose dostanou šanci vše srovnat a se svým pejskem žít oboustranně spokojený život, v té chvíli zaúřaduje jejich ego...

• "Asi bych nezkousl(a), že něco dělám špatně."
• "Dověděl(a) bych se o sobě něco, co by mi nebylo příjemné."
• "Musel(a) bych jít hodně do sebe."
• "Musel(a) bych na sobě něco změnit a to bych těžko zvládl(a)."
• "Změnit se přece musí můj pes a ne já."
• "Řídím firmu a nikdo mě nebude poučovat, co mám dělat."

Když to takhle čtete (a když si k tomu já navíc vybavím konkrétní hlasy a tváře lidí), je to strašné. Povaha člověka v obrovském kontrastu k povaze i posledního voříška z ulice - člověk, který se "přece nebude měnit" versus pes, který se přizpůsobí každému svému majiteli, který se k němu chová slušně. Člověk, kterého přece "nebude nikdo poučovat" versus pes, který se s radostí učí celý svůj život.

Proč mi vlastně takoví lidé píší žádosti o pomoc, když ve skutečnosti nejsou schopni ani ochotni pomoc přijmout?

Možná svádí tvrdý boj sami se sebou - přiznat, že jim něco nejde, musí být pro jejich ego a ješitnost obrovský nápor. Ve slabé chvilce podlehnou a napíší "pane Dostál, potřeboval(a) bych pomoct." Jenže ta slabá chvilka rychle pomine a v okamžiku, kdy si přečtou moji odpověď, jim dojde, že je to pro ně úplně špatně - že já velmi dobře vím, že chyba je v nich, ne v jejich pejskovi. A v ten moment vidí sami sebe ne jako člověka, který se něco naučí, ale jako bytost, kterou fakt, že bude na sobě nucena něco změnit, poníží...

Ano, je to tak. "Ponížené ego", to je ten lidský problém. Žádám pomoc, potřebuji pomoc, ale moje ego to nezvládne. Raději nechám svého pejska se trápit, klidně se budu trápit s ním, ale hlavně že moje ego nedostane ránu a bude mi stejně jako dřív stříkat ušima.

Těch dle jejich vlastních úsudků "mocných a úspěšných" jsem za dobu své práce s lidmi a psy pár zažil. Byli mezi nimi lidé, kteří se svého postavení dopracovali právě proto, že jim jejich ego nebránilo se učit, přijmout mnohdy nepříjemnou pravdu o sobě samém a jejím přijetím se dále zdokonalit. Ale byli mezi nimi i ti, kteří toto nezvládli - nejen ode mne, ale od nikoho jiného. Před sebou tlačili svoje ego, cpali ho mezi sebe a mne, mezi sebe a svoje pejsky. Stejně tak jsem tyto lidi potkal i mezi "frajírky" a človíčky zakomplexovanými, které v jejich představách právě jejich pes měl z jejich mindráků vytáhnout. Také před sebou hrnuli svoje ego, ale ego slaboučké a chatrné. Jenže stejně devastující jejich ochotu a schopnost na sobě cokoli změnit...

Jsem unavený a znechucený z toho, nabízet svoji pomoc lidem, kteří se navenek tváří, jak moc o ni stojí, ale ve skutečnosti hrají jen velké divadlo a šanci pro sebe i svého pejska s rozmachem hodí do koše. Je mi neskutečně smutno z toho, že jejich pejsek dál zbytečně trpí, protože má pánečka nezodpovědného egoistu s nosem nahoru.

• Proto bych si velice přál, aby mi o pomoc nebo radu nadále psali pouze ti, kteří o ni skutečně stojí a jsou schopni vstřebat základní fakt, že pokud něco dělají špatně, není ostuda to změnit a jejich vlastní osobnost to nikterak nezmění k horšímu.
   
• Proto bych si velice přál, aby ti, které "bolí pejsek", pochopili, že nejlepší a jediné správné je začít řešit problém na jeho počátku, ne až ve chvíli, kdy už je velice zle. Píšu a mluvím o tom velmi často - psí život je příliš krátký a utíká velmi rychle.
   
• Proto bych si velice přál, aby lidé více naslouchali svým čtyřnohým parťákům - nejen psům, ale i koním, kočkám a vlastně všem živým tvorům, které ve svém životě potkají. A právě zvířátka nám nejlépe ukáží naši vlastní nedokonalost, sobectví a odtržení od prapůvodních hodnot a přirozených priorit.
   
• Proto bych si velice přál, aby lidé svoje přebujelé ego konečně poslali k čertu. Jen je omezuje, brání jim ve vlastním rozvoji a zcela nespravedlivě jím trpí bytosti kolem. Nezapomeňte, že slovo "egoista" = sobec a je odvozeno od slova "ego"...