PSÍ STRÁNKY FALCO  
... unikátní metoda přirozené komunikace se psy!      

 

„Člověk a pes“

 

Vztah člověka a psa se vyvíjí po dlouhá staletí, někdy je pes zatracen, jindy ctěn a uznáván jako nejlepší přítel člověka. Mezi lidmi se udržuje také mnoho psích pověr a fám. Proto zde publikuji své články a úvahy na téma člověk versus pes a snažím se pomoci lidskopsímu soužití. Dovolím si parafrázovat jedno známé rčení:

"Pes je nejlepší přítel člověka - ne jeho nejhorší nepřítel..."

 

Starý člověk a pes
Sinusovky života
Kolik jsme ochotni slevit ze svého pohodlí?
Pes a letní vedra v 10 bodech
Ne, nemusejí být kámoši!
„I když jsme už hodně staří...“
„Pane/paní/slečno, máte hezkého psa!“
Slova v hlavě
Důchodci
Psí silvestr, petardy a ohňostroje
Čas předvánočně-vánoční
Černí rytíři, mistři orby
Psí desatero pro mudly
Ten správný čas je teď...
Letní bezmozci
Divoký Západ
Síla emocí
Kouzelné slovíčko neexistuje
Proč někteří lidé nemají rádi psy?
Vlčí problém v Česku
Dilema obrany
Diamanty, pavouci a individualita
Temná strana osobnosti
Malí a velcí pacienti
Úloha bolesti
Psi se také střílejí...

Pasivita nebo spolupráce?
Lhostejnost
Fyzické a psychické limity
Jak se připravit na psí stáří
Z roku 2022 do roku 2023...
Klidný psí silvestr...
„Milý psí Ježíšku...“
Znovu se blíží Vánoce...
Ukřičený svět
O pasivitě
„Syn má fenku moc rád, ale ona ho neposlouchá...“
Nepohoda, stres, agresivita
Pevný bod
Jak moc své pejsky opravdu milujeme?
XXL i malý svět, video pro radost i poučení...

Pes napadl, pes pokousal...
Umění rozhodnout
„Nádor v hlavě“
Náš život je i životem našich pejsků...

Nevnímat jen sami sebe
Adopcí pejska vše teprve začíná, ne končí
Každý den se potkáváme a míjíme...
„Spí dole v kuchyni a my v podkroví...“
Je to jako sex
Dobrý mrav a zdravý rozum
Pro vzteklé neurotiky
Oči
Tak moc jsme si podobní
„Pověz mi o své práci...“
Proč nejsme primárně nastaveni na pochvalu?
Nastavení v hlavě
O lidskopsím roce 2021, o životě a tak různě...
2 minuty pro rok 2022
Jak prožít Silvestr bez psí paniky a útěků?
„Milý psí Ježíšku...“
Pes v partnerském vztahu dvou lidí
Buďte silní...
Zlo v nás
Blízkost
Berte to prosím vážně
Neučíme my psy, to oni učí nás...
Jak pracuje mozek
Než si pořídíte pejska...
„Pan Dostál říkal, že na pejsky se mluví potichu...“
Jak pes vnímá vaše chování v partnerském vztahu/rodině?
Psí hierarchie a vnitřní problém člověka

Energetická pole
Šestý smysl
Psí vedra venku, doma a v autě
Co je dobré vědět...
„1939“ - psí memento...
Výchova psů a dětí v Česku
Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači
Naši pejsci a jiná zvířátka...
Naučená bezmocnost
Někdy vztek, někdy strach...
Zavírači
Na řetězu u boudy
FALCO DOG RESCUE – 2. generace
Traviči
Lidskopsí zima
Dítě a pes – tak ještě jednou...
O čem si povídat se svým pejskem
„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“
Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“
Jenom přemýšlím nahlas...
Psí (před)silvestr - 2020 EDITION
„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION
Českou republiku spolu obejdete desetkrát
Kořeny agresivity
Světlo a tma
Mechanismy strachu
„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“
Příšerné zlozvyky
Nad čím pejsek přemýšlí...
Psí věrnost si musíte získat
Psí ztráty a útěky
Veterina jako bitevní pole?
Syndrom „chichichi“...
Per volvo
Když váš partner nefunguje...
Jedno tělo, jedna duše
O síle psí energie
Vždycky se dá něco dělat...
Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...
Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy
„Honem, rychle, nečekat...“
Social distancing
Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“
Psí láska za časů korony
Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

Psi narkomanů
Proč za vámi vaše štěně chodí...
Na co myslet dřív, než vám pes urve kus obličeje
Na co myslet dřív, než si k pejskovi pořídíte mimino
Krátí se nám čas...
Co mě v roce 2019 potěšilo, co zklamalo a za co děkuji...
Čip čip čip - fámy a realita (aktuální verze k lednu 2020)
Ta úžasná psí paměť...
(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“
Naši pejskové také stárnou...
Láska zavřená v kleci
Pejskařské reflexy
Pastevecké množení
Hlavolamy slabosti
Čistý svět
Nero
Jaký národ, takový pes...
„Pane, i když mi dáš milion, nedám ti toho psa. Nedám...“
Reinkarnace
Hospody, hospůdky, terasy a zahrádky...
Pastevecká radost
Zodpovídám se psům a Bohu...
Pes se vám nemstí!
Divný chlapík
Hierarchie dítěte a psa - velký problém některých lidí
Fakta a činy
Pes se nebije. Nikdy. Ničím.
Přítěž nebo parťák...?
Proč píšu články a točím videa
Máte v rukou drahokamy
Až jednou...
„Očkovací rebelové“
Syndrom týraného psa
Opravdu to chcete?
Proč vás váš pes kousne
Inteligence a instinkty přežití
Pes jako rukojmí
Filozofie a pravidla „Falco“
PF2019 - Kožíškové moji...
Jsou každoroční prosincové psí horory skutečně nutné?
Lidé, kteří by nikdy neměli mít psa...
Hendikep
Psí jedy
Jedna z mnoha - "kauza Márinka", příčiny, následky a souvislosti...
Mláďata
"Děkuju moc, pane Dostále..."
"Byl jsem rozhodnutý nechat ho utratit..."
Nedrážděte psy!
Viktor Dostál: Žiadny pes sa nenarodí ako problémový
Pes a letní rizika

Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...
Vztah a důvěra
Je mi stydno za některé lidi...
Otevřené dveře
"Nebojte se, on nekouše!"
Hierarchický souboj kozorožce dagestánského
Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"
Strach
Pes není "jenom pes"...
Milý psí Ježíšku...
Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa
O stresu
Čas
Divočáci
Nalevo nebo napravo?
Pravda o tzv. "separační úzkosti"
Psí oči
Kastrace z pohodlnosti
"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"
Buď hodný, to je kamarád!
Cesta na svět
Pohladíte svého pejska?
Autorské právo aneb normální je nekrást!
Peníze za vrácení/nalezení psa?
Převáželi byste v kufru auta své dítě?
Proč lidé týrají psy?
Březost feny
Pejskaři versus nepejskaři
Pes jako partner
Kastrace - příběh jednoho pejska
Hledejte a osud vám pomůže...
Existuje jediná cesta
Malí mezi námi
Nech pejska žít...
Malé přivítání do roku 2017...
Psí drápy - část II.
Psí drápy - část I.
Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...
Magoři mezi námi
Planeta Anticanis
Pět měsíců není sedm týdnů
Neuč orla létat!
Koně a psi
Psí procházky
Pyrenej na Karlově mostě
Osobní prostor
Mailové okénko
Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem
Příběh o psím vůdci
Věčný boj s lidským egem...

Nechtějte být "dokonalí"...
Ne, nestačí jim tak málo...
Jazykové okénko
Pejskaři, cyklisté, běžci a chodci
Deset přání do roku 2016
Přemýšlím...
Ošetření psího kousnutí
Instant karma
Základy (mezilidské) komunikace
Proč jsou s námi
Teorie a praxe Zákona na ochranu zvířat proti týrání
Deset přání do roku 2015
"Podmínkou adopce je kastrace" (Šmejdi II)
Psí Vánoce
Diskuze po česku
Cena psího života
"Instruujte mě přes mail..."
Otřesný příběh jednoho pejska
Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
"Barbína" a páni velkomožní
Každý dobrý skutek...
Dar
Šmejdi
KASTRACE - MOJE VÝZVA!
Lidé - smečka nebo stádo?
Pes to pochopí, člověk ne
"Tak proč není vykastrovanej?!"
99:1
Smutná zpráva o člověku
Nechali byste vykastrovat svoje dítě jen proto, že je neumíte vychovat?
Váš pejsek tu byl tak šťastný... WTF?!
Zmrzačení není pomoc!
Záměr nebo nechtěný efekt?
Zapomínáme...
Škodovku nebo Porsche?
Ti, kdož nepřemýšlejí
Trochu úcty, prosím
O lidském sobectví
Pozlátko versus tvrdá práce
Vrah psů Rudolf Desenský
Netrapte vlky!
Jedna zbytečná smrt
Tragikomedie nazvaná "Polepšovna mazlíčků"
Važte si společného času ...
Psí život podle ČT1
Pejskařský Absurdistán
Jak se chovat vůči cizímu psu
Psí útulky
Psí rasismus - I. část
Psí rasismus - II. část

 

Můj rozhovor pro slovenský internetový magazín "Zaujímavé novinky (ZN.SK)"...

 

Je strašně fajn, když mezi svými klienty potkáte člověka, který nejen sleduje vaši práci už celých dvanáct let života svého vlastního pejska, ale zároveň se rozhodne v rámci svých možností pomoci tomu, aby se o vás a vašem konání vědělo zas o trochu víc...

A protože vaši práci nejen dlouhé roky sleduje, ale absolvuje na vlastní kůži i čtyřdenní individuální výcvikový servis, ví přesně, v čem je můj psí přístupunikátní a jaké má výsledky.

Ví přesně, na co se chce zeptat a nebojí se to udělat :)

A tak vznikl náš naprosto otevřený, nikým necenzurovaný a poměrně dlouhý společný slovensko-český rozhovor pro známý a obsahově kvalitní slovenský internetový portál Zaujímavé novinky (ZN.SK), obsahující otázky na tělo a přímé a otevřené odpovědi. A já se upřímně těším, že toto naše povídání bude blízké a zajímavé pro oba národy, které kdysi tvořily jednu společnou republiku - protože naše psí parťáky žádné hranice nerozdélily a všichni ctí stejná pravidla života...

Člověkem, který mne zpovídal, je na Slovensku známá a úspěšná spisovatelka Zuzka Šulajová, které tímto způsobem chci vyjádřit veřejné poděkování za prvotní nápad, jeho realizaci a po celou dobu skvělou spolupráci. Stejně tak tímto děkuji i šéfredaktorovi internetového magazínu ZN.SK, který měl k našemu projektu od začátku jednoznačně vstřícný a pozitivní postoj.

Celý článek si od dnešního rána můžete přečíst na tomto odkazu:

https://zn.sk/zvladnutie-psa-rozhovor-ing-viktor-dostal/


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vztah a důvěra

 

Podstatu vztahu mezi dvěma lidmi, ať už v jakkoli přirozené nebo méně přirozené podobě, asi není zapotřebí nikomu vysvětlovat.

Bohužel je lidem stále zapotřebí vysvětlovat podstatu smečkového vztahu mezi člověkem a jeho psem...

U partnerské lidské dvojice lze pojem vztahu charakterizovat poměrně jednoduše.

Jde o primárně emocionální záležitost, jejímž výsledkem je citová vazba jednoho jedince na druhého, která nemusí být a také často není vždy rovnocenná, ale vždy zvyšuje pravděpodobnost, že aspoň jeden z dvojice je schopen pro toho druhého udělat něco nad standardní rámec běžného života. Dokáže pro něj obětovat část sebe sama, svého pohodlí, svého času, dokáže pro něj udělat něco, co by pro toho druhého neudělal nikdo jiný. Věnuje mu svoji osobnost a svoji lásku.

Co na to vztahový partner?

V ideálním a méně častém případě to, co bere, také vrací. Pak se jedná o vztah vyrovnaný, dá se říci téměř ideální. Někdo v něm žije, někdo žil a někdo ho nikdy nepozná. Ale existuje, obě strany jsou v něm spokojené a šťastné a spolu tvoří velmi silnou a spolehlivou životní dvojici.

Ve velmi častém případě však jde o vztah, kdy člověk méně, více nebo absolutně využívá citové, finanční či jiné závislosti svého partnera a vrací pouze část nezbytně nutnou pro stálé udržení benefitů z jeho strany. Pokud je tato činnost provozovaná vědomě, s chladným kalkulem, bez ohledu na city a pocity toho druhého, pak už je to průšvih.

Prochází-li člověk vztahem vypočítavosti, dříve nebo později to pozná. Projde touto zkušeností a pokud není vyloženě naivní, do budoucna už bude opatrný.

City a emoce?

Řada dnešních vztahů postrádá city a emoce. Řada dnešních vztahů je o výhodách - finančních, sexuálních, prezentačních, kariérních...

Jsou jedinci, kteří to přesně takto berou a jsou spokojení. Nepotřebují pro svůj život city a emoce, jsou citově chladní a každý "výhodný vztah" jejich vnitřní pocity ještě více otupí - s výjimkou ega, které se postupně stává jejich hlavním hnacím motorem a stále více nenasytným žroutem, jehož je zapotřebí víc a víc krmit.

Důvěra?

Můžete ve vztahu věřit a zklamat se. Můžete věřit a zklamat se znovu. Můžete věřit ještě potřetí, ale ta důvěra už nebude stoprocentní. Už v ní bude kus opatrnosti, ostražitosti a odstupu. Zklamete se znova a místo důvěry už nastoupí nedůvěra. Odstup. Emoční chlad, protože všechny vaše předchozí citové investice těžce propadly. A vy už nechcete dělat stále znova tutéž chybu - chybu, na kterou jste doplatili jen vy sami.

Ve vztahu fungují principy, které vás drží spolu a principy, které vás od sebe oddalují. Vztahový Jin a Jang. Temnota a světlo.

Zkuste teď čistě soukromě a sami za sebe ohodnotit váš partnerský vztah. Jen tak - několik jednoduchých otázek na tělo...

Několik jednoduchých odpovědí na téma "vztah a důvěra"...

Proč tak dlouhý a se psím světem zdánlivě nesouvisející úvod?

Protože.

Protože jsem vám chtěl pojmy "vztah" a "důvěra" přiblížit na příkladech lidského života, které by pro vás měly být snadno pochopitelné a mnozí jste se s nimi důvěrně setkali.

Protože "vztah" a "důvěra" neexistuje pouze v lidském světě. Existuje obecně mezi dvěma živými bytostmi.

A stejně tak existuje i v životě lidskopsím.

Každé štěně, pokud mu to hned na začátku nezkazí chovatel či "chovatel", se ke svému majiteli dostane jako bytost sociální a člověku důvěřující. To první si v sobě nese geneticky a podpořené správným odchovem sociálně nezkažené a nestresované psí mámy, to druhé by mu měl vštípit chovatel v rámci imprintingu. Jinými slovy - v takovém případě je štěně vždy pozitivně připravené na vztah a důvěru.

Na oboustranný vztah a oboustrannou důvěru.

A my lidé toto očekávání buď celoživotně uspokojíme nebo vzájemnou důvěru a vztah postupně úspěšně poděláme.

Stejně jako člověk (a popravdě řečeno daleko lépe) se z životních zkušeností poučí pes.

První majitel mě týrá? Dobře. Zkousnu to a dám šanci dalšímu. Stejná zkušenost? Začnu si člověka držet víc od těla. Už tak moc lidem nevěřím a musíte se setsakra snažit, abych vám uvěřil. Zahráli jste mi divadlo a já vám znovu naletěl? Dobře, poučil jsem se a už z vašeho druhu nevěřím nikomu...

Jsou ale daleko záludnější cesty, jak ztratit psí důvěru.

Dám jednoduchý příklad, který můžete zažít kdykoli a kdekoli.

Pes velmi dobře chápe pojem "zrada". Zrada v kontextu zákonitostí psí smečky, kdy smečka pod vedením svého vůdčího jedince sleduje stejný záměr, stejný cíl.

Je smečka napadena? Do pejska vedle vašeho boku se pustí psí asociál, s jednoznačným cílem ho pokousat? (Pozor, nemluvím teď o neškodném hierarchickém porovnávání, mluvím o skutečné agresi ze strany jiného psa.) Kdyby vás to samotné mělo stát šití na ambulanci, každý z vás by měl bez zaváhání svoji smečku bránit. Svého psího parťáka, sebe. Tvrdě a razantně, maximálně účinně.

Když to neuděláte a jen budete přihlížet tomu, jak se psi rvou, zdánlivě se nic nestane. Ono to nějak dopadne. Vezmete svého pejska a jdete dál...

Jenže - váš pes právě učinil zásadní poznání. Poznání, že pokud bude on sám napaden (v rámci své vlastní smečky, protože právě šel vedle vás, nebyl sám za sebe), vy pro něj nehnete prstem. Budete jen zbaběle sledovat, jestli ho ten cizí pes zabije nebo ne.

Pokud vám tato skutečnost přijde nepodstatná a nedůležitá, děláte právě velkou chybu.

Ochrana členů vlastní smečky je u sociálně žijících predátorů, tedy i psů, jednou z hlavních priorit. Pokud by tomu tak nebylo, smečka by se nechala jak ovčí stádo bez odporu postupně vybít do posledního jedince, postupně by se stala obrany území a lovu neschopná, až do samého vyhlazení. Absurdní představa, že?

Jak může být člověk pro svého psa silná osobnost a autorita, pokud to svou zbabělostí sám popře?

Proč by vás pak váš pes měl bránit, pokud vy neuděláte to samé pro něj?

Právě jste ztratili velký kus psí důvěry a psího vztahu.

Přesto jsou ještě daleko záludnější cesty, jak ztratit psí důvěru a vztah.

Jak ke svému pejskovi mluvíte?

Převažují "povely" a "příkazy"? Zkuste se někdy nahrát a poslechněte si, jak negativně váš hlas zní.

Často "káráte" a "usměrňujete"? Nahrajte se a poslouchejte. Nebude to příjemné ani pozitivní.

Hlas a emoce v něm předávané jsou jedním ze základních signálů, které váš pes vnímá. Je zapotřebí na svého pejska mluvit často a pokud nedělá zásadní chybu, vždy musí být váš hlas signálem pozitivním. Pokud chybu udělá, ve vašem hlase musí zaznít pouze emoční nespokojenost, nikdy ne vztek a agrese.

Zkuste si pár jednoduchých testů.

Nejprve v klidném prostředí.

Level číslo dvě.

Vztah a důvěra.

Principy komunikace, daleko převyšující pojmy "poslušnost" a "výcvik".

Pochopení, o čem by měl být skutečný každodenní život se psím parťákem.

Není nejdůležitější, zda váš pes přijde na povel, protože mu to přikážete. Důležité a o vzájemném vztahu a důvěře skutečně vypovídající je, zda a jak často za vámi přijde sám od sebe. Ne za pamlskem - za vámi.

Kolikrát vás olízne, přitiskne se k vám, podívá se vám do očí.

Pes, kterého zradíte a pes, který zůstal sám sebou, bude daleko méně (pokud vůbec) vyhledávat oční nebo fyzický kontakt s vámi. Někde hluboko v něm už je zaseta nedůvěra, ostražitost.

Průšvih je v jedné věci.

Lidé často nemají s čím porovnávat, proto se domnívají, že pokud je jejich pes kontaktuje jen občas, je to naprosto v pořádku. Kdyby mohli porovnat s plnou důvěrou a vztahem svého psího parťáka, nestačili by se divit...

To, co dáváme, z druhé strany i dostáváme.

Důvěru dlouho získáváme a velmi rychle ztratíme.

A každý den a každou noc máme bezpočet příležitostí vztah a důvěru mezi námi a našimi pejsky posilovat nebo oslabovat. Každým svým činem dokazujeme nebo popíráme, že se nám dá věřit a je na nás spolehnutí.

Zkuste teď čistě soukromě a sami za sebe ohodnotit váš vztah k vašemu pejskovi. Jen tak - několik jednoduchých otázek na tělo...

Několik jednoduchých odpovědí na téma "vztah a důvěra".

A jak by na výše uvedené otázky ve vztahu vůči vám odpověděl váš vlastní pejsek...?


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Je mi stydno za některé lidi...

 

Dnes nebudu psát o pejscích.

Dnes budu psát o lidech.

O některých lidech dnešní doby, naší společnosti, o lidech, kteří mnohdy násilně a nevítáni vstupují do našich virtuálních nebo skutečných životů.

Lidé se nám totiž nějak rozbili.

Přesně tento krátký popis mi vyvstane v hlavě pokaždé, když přemýšlím, co se to s tolika lidmi stalo. Prolétne mi hlavou pokaždé, když v chování nebo jednání určitého lidského jedince ztratím záchytný bod, nevidím v něm základní logiku nebo si na toto téma popovídáme s klientem na stejné vlně.

Lidé se nám opravdu nějak rozbili.

Proč se dnešní společnost dostala do stavu, kdy se nesouhlas s názorem druhého nevyjádří podloženými argumenty, ale agresivitou, urážkami a vulgaritami?

Stačí si vzpomenout třeba na události nedávné doby, které se více či méně dotýkaly každého z nás - volby do parlamentu a volba prezidenta. Ať jste se podívali do jakékoli internetové diskuze, ať jste sledovali jakoukoli veřejnou debatu, nikde jste až na sporé výjimky nepotkali skutečné diskutující. Jako slušní lidé jste nejprve nevěřícně zírali, kam až klesla všeobecná kultura tohoto národa, prezentujícího se vůči předmětu diskuze nebo jinému diskutujícímu vulgaritou, expresívními výrazy a zesměšňováním. A jako slušní lidé jste se od této diskuze nebo debaty znechuceně odvrátili a poté na celou problematiku rezignovali...

Proto jsme také dopadli tak, jak jsme dopadli.

Ustoupili a následně zcela logicky a předvídatelně podlehli většině těch uřvaných, hloupých a závistivých jedinců mezi námi. Proto dnes žijeme v tak absurdní době a absurdních podmínkách.

Víte, jaká je nejhorší vlastnost českého člověka?

Závist.

Závist, která malého českého človíčka žene k nenávisti vůči každému, kdo je z jeho pohledu schopnější, úspěšnější nebo šťastnější než on sám.

Malý český človíček, který se řídí hesly "mám se blbě, tak ať se mají blbě i ti ostatní" a "vy všichni můžete za můj podělaný život". "Chcípla mi koza, tak ať sousedovi chcípne taky."
Tady je odpověď na otázku, proč je v dnešní době mezi lidmi tolik nenávisti, proč je tak lehké poštvat jedny proti druhým a proč je k dispozici tolik těch, kteří ze všech sil napomáhají zlikvidovat jedince, kteří se umí postarat sami o sebe.

Ruku v ruce se závistí jde výsměch, arogance, vulgarita a agresivita.

To vše jsou nástroje, které použije člověk postrádající elementární osobnostní slušnost a elementární znalosti a argumenty v dané diskuzní oblasti. Čím hloupější člověk, tím více křiku ne k tématu, ale k osobě "protivníka". Jednoduchá a bohužel velmi účinná strategie, jak umlčet nebo vyhnat každého, kdo je na obtíž. Strategie lůzy, strategie stáda.

Ať v dnešní době zabrousíte na diskuzní fórum v kterékoli oblasti lidské činnosti, narazíte na totéž.

Dehonestace "předmětu diskuze", pokud je jí přímo nějaký člověk nebo jeho činnost.

Dehonestace diskutujících, pokud mají jiný než ten "správný a očekávaný" názor. Mimochodem - protože se zajímám o určitá témata z techniky a elektroniky, sleduji je již dlouhá léta a vidím v diskuzích neuvěřitelně negativní posun. Deset patnáct let zpátky se ještě na argumenty odpovídalo protiargumenty, dnes už se rovnou reaguje vulgarismy...

Je to přece tak jednoduché, že?

"Nemám pro svoje tvrzení argumenty, tak tě označím za zmr.. nebo pí.. a pošlu tě do prd..."

Ano, poznal jsem to nejednou i já sám, na vlastní kůži. Třeba tady - "Kastrace - speciální článek"

Je strašné, jak naše dnešní společnost zhrubla a zvulgárněla.

Je strašné, jak jsou dnes extrémní vulgarismy brány jako normální výrazový prostředek.

Slýcháme je běžně od lidí kolem sebe, čteme je a posloucháme z médií. To, co kdysi bývalo spolehlivým poznávacím znamením výhradně lidí jednoduchých až primitivních, už nefunguje. Nefunguje ani verbální rozdělení mužů a žen, protože z úst té "něžnějsí poloviny lidstva" dnes běžně proudí vulgarity nejhrubšího zrna.

Nejsem a nikdy jsem nebyl žádný puritán, ale co je moc, je moc.

Nejhorší na tom totiž nejsou slova.

Nejhorší je skutečnost, na jaké morální dno se postupem let dostala celá naše společnost.

Všimli jste si?

V dnešní době není slušnost vnímána jako pozitivní rys. V dnešní době je slušnost brána jako slabost.

Projevíte slušnost a druhá strana vám na ni zareaguje útokem. Jste slušní a proto z pohledu druhé strany slabí a zranitelní.

"Prosím" a "Děkuji". Používáte ještě tyto archaické výrazy?

Já ano. Byl jsem tak před několika desítkami let vychován, stejně jako většina mých vrstevníků. Stále tato slova používám, v mluveném i psaném projevu.

Ale už dlouhou dobu si všímám zvláštního jevu. Čím více je použiji, tím častěji se z druhé strany setkám s pohrdáním nebo arogancí - platí to především pro písemný styk. Nejde už o výjimky, stává se to pravidlem. V mnoha případech kontaktu s člověkem pak mívám oprávněný pocit, že mne druhá strana nežádá o pomoc, ale dává mi moji pomoc příkazem jako svému podřízenému...

Slušnost = slabost.

Opravdu jsme se stali vzájemnými predátory?

Opravdu musíme být všichni schovaní za neosobní obrannou maskou, abychom byli schopni s někým komunikovat a nemuseli mít strach, že odhalíme nějaké své slabé místo?

Ano, naprostá většina lidí se tak dnes chová. Vím to od svých známých, od svých klientů, se kterými si na toto téma často povídám.

Stalo se to pro naprostou většinu lidí normou.

Ne proto, že by jim to bylo příjemné nebo přirozené. Chovají se tak jen proto, že je tomu jejich denní kontakt s jinými lidmi naučil. Naučil je přežít v dnešní společnosti, kde si nemůžete dovolit mít srdce na dlani.

A proto také tak často musím své klienty učit stát se znovu přirozenými, stát se znovu sebou samými. Ne vůči jiným lidem, ale vůči svému psímu parťákovi.

Někde v ideálním světě by nic z toho, co jsem doposud popsal, neexistovalo.

V ideálním světě by lidé byli sami sebou, stejně jako jsou v našem reálném světě sama sebou zvířata. V ideálním světě by reálně existovaly pojmy jako slušnost a vzájemný respekt.

V ideálním světě by lidé spolupracovali ne na základě předpokládaného prospěchu, ale na základě druhově vrozené slušnosti.

V ideálním světě by lidé vedli dialog, nikoli boj.

Lidé se ale rozbili.

A my s nimi musíme žít v tom světě skutečném - v prostředí a době, do které jsme se narodili a o které si dnes už velmi mnoho z nás myslí, že do ní nepatříme a necítíme se v ní dobře.

Sám za sebe se denně musim setkávat s jevy, kterým nerozumím, jsou mi cizí a z mého jistě naivního a nepochopitelného pohledu s nimi denně musím bojovat.

I dnes, po dvaceti letech v psí branži a jednoznačně pozitivních snahách ulehčit lidem a jejich pejskům společný život, se stále setkávám s primitivní nenávistí určitých skupin a jedinců.

A někdy mám pocit, že už jsou tou nenávistí tak zaslepeni, že ať bych řekl nebo napsal cokoliv, vždy by to bylo špatně. Kdybych jim ukázal bílou kuličku, do krve by se hádali, že je to černá krychle, jen aby dosáhli svého.

Nevěříte?

Jeden příklad z mnoha, z velmi nedávné doby:

Na svém FB pracovním profilu jsem uvedl odkaz na toto video, které jsem natočil se svojí spokojenou klientkou a jejím štěnětem československého vlčáka. Nechal jsem se nachytat a na slušný dotaz slušně odpověděl, což byla evidentně chyba a už ji víckrát neudělám. V dalších komentářích jsem byl tazatelkou a jejími kamarádkami velmi nevybíravě a s velkým výsměchem označen za arogantního hlupáka, protože údajně není možné, aby "člověk fungoval se psem v jedné smečce", pojem "alfapozice" vyvolal salvu smíchu a hlavní aktérka (mimochodem vlastnící chovatelskou stanici ČSV) mi zcela vážně tvrdila, že "pojem alfa je dnes už vyvrácený, ani smečka divokých vlků nefunguje tak jak is většina lidí myslí. Systém alfa pozice smečky byl vypozorován na vlcích v zajetí. V reálu to tak není." a že "s Alfa pozicí si děláte legraci že jo :D", "ČSV není vlčí kříženec" plus další evidentní nesmysly. Se svojí tandemovou kamarádkou stále dotíraly, ať jim tedy vysvětlím, jak může člověk tvořit smečku se psem - když jsem je však zcela logicky (a nejen já) odkázal na svůj web a pozval, ať přijedou a něco se naučí (včetně vysvětlení, že tato problematika se dá učit výhradně jen prakticky), následovalo opět obvinění z arogance a výsměch plus klasické "nikomu bych vás nedoporučila". Ano, tak tohle je argumentační a osobnostní úroveň těch, kteří by měli psímu světu aspoň trochu rozumět. Pokud neznají elementární fakta, jakými jsou etologie psího druhu a vznik plemene ČSV, je to jejich velká ostuda a místo napadání a výsměchu by bylo na místě, aby se s pokorou něčemu přiučili. Je mi za ně opravdu stydno, dost vypovídající je i to, že jednu z diskutujících sama její příbuzná vyzvala ke slušnosti...

Někde před třemi roky jsem proto ke své práci přidal něco navíc, k čemu mě donutilo právě chování a pomluvy podobných jedinců vůči mé osobě a mé práci.

Začal jsem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO uveřejňovat videoreportáže s klienty mých individuálních výcvikových servisů. Samozřejmě pouze těch, které jsou zajímavé z hlediska plemene nebo psího problému a samozřejmě vždy se souhlasem klienta.

Důvod?

Aby pejskaři viděli a slyšeli realitu, aby se nebáli za mnou přijet a nechat svýmu pejskům i sami sobě pomoci. Aby vnímali pocity a dojmy člověka, který za mnou skutečně byl a osobně poznal mne i moji práci. Aby to slyšeli od samotných mých klientů, kterým na videu evidentně nikdo nedrží nůž pod krkem...

Protože internet slouží těm mnoha malým českým človíčkům kromě možnosti nadávat a urážet kohokoli, kdo jim přijde pod ruku, také jako odkladiště jejich vlastních komplexů, závistí a osobních záští.

Kde nejsou argumenty, nastupují lži a osobní výpady.

Bojuji s tímto fenoménem už dvacet let. S primitivní nenávistí člověka, pramenící mnohdy jen z jeho pohledu "můj pes funguje s Dostálem líp než se mnou, já toho hajzla (myšleno mne) tak nenávídím". S člověčím egem "co mě bude ten Dostál něco učit, já řídím firmu".

Toto jsou moje reálné a konkrétní zkušenosti s některými lidmi.

A kolikrát jsem si řekl - co by se asi tak dělo, kdybych (ale ze své strany pravdivě) stejně jako lidé hodnotí mne, hodnotil i já své klienty individuálu a účastníky soustředění?

Měl bych na to plné právo a někdy by to bylo dost zajímavé a namístě.

Ale nikdy jsem to neudělal a nikdy to dělat nebudu, protože si svých klientů vážím, i těch problémových. Dávám jim šanci osobnostně vyrůst. Jsou to lidé různí, ženy, muži, mladí, starší, rozdílných profesí, zázemí a povah. Ne všichni se zachovali a zachovají férově, ale všichni si ode mne odnesou pozitivní změnu svých životů - vlastních i jejich psích parťáků. Je jen na nich, jak s tím naloží.

A v životě by mě nanapadlo, ať už se někteří z nich ke mně zachovali jakkoli špatně, je někde pomlouvat a vyřvávat, co jsou zač.

Hanba by mě musela fackovat.

A je jich naprosto mizivé množství oproti lidem normálním a slušným. Jenže řvou, kde můžou a proto jsou slyšet daleko víc, než jim přísluší. Nepřipomíná to každému z vás něco z vašeho vlastního života - něco, co denně vídáte, slýcháte a zažíváte?

Slušnost není slabost.

A proto i teď, v této chvíli, zůstanu stále slušný, ale napíšu to tak, aby to nebylo ani omylem pokládáno za moji slabost.

Takže.

Dvacet let pomáhám lidem a jejich pejskům, za těch dvacet let je za mnou několik stovek prokazatelně pozitivně ovlivněných lidskopsích životů. Dvacet let bojuji se zlobou a závistí některých lidí, kteří za to se mnou jednají jako se zločincem.

Nežeru štěňátka, nezůstávají za mnou mrtví psi a nikomu jsem nezabil babičku.

Ale za některé lidi je mi opravdu hluboce stydno.

Třebaže znám lidskou povahu natolik dobře, že dobře vím, že osobnostní problémy těchto jedinců se obrací nejen proti mé osobě, ale obecně vůči jejich okolí, nebudu je tím omlouvat, protože pro vědomou bezpředmětnou zlobu, závist a nenávist omluva není.

Všichni máme takové lidi kolem sebe a všichni musíme snášet důsledky jejich chování. Bylo by nám bez nich lépe, volněji by se nám dýchalo a žilo, nemuseli bychom věnovat drahocennou energii na jejich řešení.

Bohužel žijeme ve světě, ve kterém se už někteří lidé rozbili moc.

A protože nechci být a nebudu pokrytec, tak se vyjádřím zcela jasně a otevřeně - všem skutečným šmejdům, kteří v tomto životě vědomě ublížili zvířeti, mně nebo jakémukoli jinému člověku, ze srdce přeji, ať si je karma a boží mlýny najdou rychle a spolehlivě...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Otevřené dveře

 

Mezi mými pejsky a mnou nejsou nikdy zavřené dveře.

Ani obrazně, ani ve skutečnosti.

A jak to máte vy?

Kolik dveří už jste zavřeli...?

Troufám si říct, že většina lidmi chovaných psů za fyzicky zavřenými dveřmi velkou část svého života prožije.

Tyto dveře mohou mít formu kotcové branky.
Mohou mít formu vstupnich dveří do vašeho domu se zahradou.
Nebo mohou mít formu vstupních dveří do vaší kuchyně, pokoje, ložnice.
Kolik vašich pejsků "nesmí do baráku", kolik jich "nesmí do ložnice"...

A kolika lidem to bohužel připadá normální a správné.

Pes je sociální druh a jeho geneticky vrozeným zájmem není být v co největší izolaci. Jeho největším přáním, které mu velí jeho sociální instinkt, je být v maximálně intenzívním kontaktu se svojí vlastní smečkou, s jejími psími i lidskými členy. Tedy i s člověkem nejbližším, kterým by měl vždy být jeho majitel a životní parťák.

Realita je bohužel jiná.

Některým svým klientům jsem musel potřebu přirozené blízkosti jejich psího parťáka nejprve vysvětlit, aby ji pochopili a přijali. Některé jejich partnery jsme oni i já museli přesvědčovat, ať to alespoň zkusí. Velký hendikep mají ti, kteří vyrůstali a byli vychováni na vesnici - náhled na psa jako "hospodářské zvíře", které patří do boudy nebo do kotce, je stále ještě velmi živý...

A hodně těch, kteří se v tomto životě ke mně nikdy nedostanou, mají v hlavě a srdci představu psa jako společníka jen do té míry, pokud je nezačne obtěžovat. A tak, jako zaparkují své auto v garáži, zaparkují svého pejska v kotci, na zahradě, ve sklepě, v garáži, v kleci nebo alespoň za zavřenými dveřmi předsíně nebo chodby svého bytu.

Je to další z nejhorších zel, kterými mohou duši svého psa natrvalo negativně poznamenat.

Proč?

Ochranářský instinkt každému pejskovi vrozený, díky kterému by za vás doslova položil svůj vlastní život.

Každý pes jakéhokoli plemene potřebuje vědět, že pokud by vám hrozilo nebezpečí, bude vás moci chránit a bránit. Velmi dobře si uvědomuje, že pokud mezi ním a vámi budou zavřené dveře, nebude vás moci hlídat a v případě potřeby zasáhnout na vaši obranu. Nebude vás moci upozornit na nebezpečí, které vám hrozí, na člověka, který se skrytý za falešným úsměvem chystá vám ublížit...

Mezi ním a vámi jsou zavřené dveře - doslova a do písmene, pro pejska v daném okamžiku nepřekonatelná fyzická překáźka.

Opravdu si myslíte, že když do svého příbytku uvedete neznámého člověka a svého psa zavřete do jiné místnosti, aby "neotravoval", jeho snaha se k vám za každou cenu dostat je motivována "žárlivostí"?

Ne, je to štěkáním a škrábáním na dveře vyjádřené psí zoufalství, že jste teď s někým cizím, z psího pohledu nedůvěryhodným a pokud se něco stane, nemůže vám pomoci.

Tolik lidí tak málo zná psí duši...

Já v tom mám jasno.

Pokud jsem doma ve svém bytě, nikdy mezi mnou a mým pejskem nebyly, nejsou a nebudou zavřené dveře.

Můj pes za mnou může kamkoli. Je mým přítelem, mým ochráncem, mým svědomím a zrcadlem. Když spím, spí v mé blízkosti, slyší můj dech a já slyším ten jeho. Několikrát za noc ke mně přijde a pozorně zjišťuje, jestli jsem v pořádku. Olízne mou tvář předtím, než si lehne, olízne mou tvář ráno, když se probudí.

Mezi mnou a mým pejskem nikdy nejsou a nebudou zavřené dveře, pokud kdokoli cizí vstoupí do mého bytu. Ať už se jedná o řemeslníka, odečítače vodoměru nebo kohokoli jiného - můj pes je stále ve stejném prostoru. Oba víme proč a pro nás je to ta nejpřirozenější věc na světě. Pokud by s tím měl někdo problém, půjde za zavřené dveře on, nikoli můj psí parťák...

A pokud budu zcela otevřený - ani v těch nejintimnějších chvilkách, které jsem kdy strávil se ženou, mezi mnou a mým pejskem nebyly zavřené dveře. A znovu - pokud by s tím tato žena nebo dívka měla problém, ona by musela odejít. Na druhou stranu všichni moji psi věděli a vědí, že určitá provilegia náleží pouze vůdci smečky a svoje partnerky jsem si vybíral z těch, které to měly nastavené stejně.

Žili tak se mnou a žijí všichni moji pejskové -  Dino, Šedy i telátko. Zlatý retrívr, západosibiřská lajka, pyrenejský horský pes. Různá plemena a povahy, ale srdcem a duší moje nejbližší bytosti a psí parťáci, kteří by za mne položili život, stejně jako já za každého z nich.

Pokud bych mezi nimi a sebou zavíral dveře, byli by zoufalí a právem by se cítili zrazení. Ne proto, že by nevydrželi bez mé přítomnosti, ale věděli by, že by mi v případě potřeby nemohli pomoci. Pocit bezmoci, který v podobné situaci vnímá stejně každý pes navázaný na svého majitele, od jorkšíra po kavkazana.

A stejně tak to vnímám v čase, který trávím doma - v čase, kdy cítím upřený pohled svého psího partnera říkající mi "jsem tady a dávám na tebe pozor". V čase, kdy bezprostředně a takřka a fyzické úrovni cítím jeho energii a vnitřní sílu...

V čase, kdy on sám může ležet na strategickém místě, ze kterého má dokonalý přehled stejně jako odpočívat nebo spát na klidném místě a vědět, že já dávám pozor na něj a stejně jako on hlídám náš společný prostor.

V čase, kdy všechny dveře mezi námi zůstávají otevřeny.

Dveře fyzické i dveře mentální.

Kolik lidí každý den zcela vypustí svého pejska ze své mysli, třebaže s nimi sdílí větší či menší společný prostor? Kolik lidí si jen uvědomí svoji "nepříjemnou povinnost" jít psa vyvenčit, dát mu najíst, vyměnit vodu nebo poklidit kotec...?

Kolik lidí svého psa nevnímá, třebaže spolu sdílejí jednu místnost. Nevnímaji jeho přítomnost, nevnímají jeho pohled, nevnímají všechny ty neviditelné signály, které k nim jejich pejsek vysílá. Signály, kterým rozumí všichni psi, ale jen někteří lidé.

Kolik lidí vypustí svého pejska ze svého srdce, jakmile si přivedou domů lidský objekt své touhy. Na jednu noc, na nějaký čas, navždy.

Kolik psů následně skončí v útulku, uvázaných v lese nebo přivedených k veterináří se žádostí o uspání, protože z pohledu jejich majitele jejich čas skončil. Jejich místo totiž nahradil někdo jiný a pro svého člověka oni sami už ztratili smysl...

Už hodně let učím své klienty i účastníky svých soustředění nemít mezi sebou a svým pejskem zavřené dveře. Všichni máme tak krátce vymezený čas a nejen my ztrácíme své pejsky, které obrečíme a za kratší nebo delší dobu vpustíme do svého života jejich nástupce. Jednoho krásného dne se mohou role obrátit a nad naším tělem bude sedět náš pejsek, který instinktivně vycítil, že jeho milovaný lidský parťák už nedýchá, už nikdy nevstane a už nikdy s ním nepůjde ven zažít nové dobrodružství. Náš pejsek, který bude tím posledním, co na tomto světě uvidíme, náš věrný průvodce i na hranici tohoto světa...

Bolí mě, když vidím, kolik z vás ty dveře zavírá. Ztrácíte společný čas kvůli tolika malicherným důvodům. Přicházíte o tolik možností se svým pejskem prožít něco nového, pozitivního, protože "mně do toho něco přišlo, tak třeba příště"...

A než se vzpamatujete, žádné "příště" už není. Zůstanou jen ty zavřené dveře - k sobě navzájem, k poznání, ke společně strávenému času. Dveře navždy zamknuté klíčem člověčího ega, lhostejnosti, sobectví a nespolehlivosti.

Otevřené dveře se jednou mohou zaklapnout i z té druhé strany a protože jste ztratili svůj klíč, už nikdy je znovu neotevřete. Nebo jej jednou opět najdete, ale zjistíte, že na té druhé straně už nikdo není a už nikdy nebude.

Prosím, zamyslete se nad tím, co jste teď četli.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Nebojte se, on nekouše!"

 

Pokud by se měla udělat psí varianta lidského žebříčku nejčastějších vět před smrtí, pak by žebříček nejčastějších vět před psím pokousáním určitě obsahoval titul tohoto článku plus následující varianty. Upřímně - kdo z nás se s tím někdy nesetkal?

"Nebojte se, on je hodnej!"
"Nebojte se, on nic ne(u)dělá!"
"On si chce jen  hrát..."
"Klidně si ho pohlaďte..."

Roky procházek s pejsky mými vlastními a pohybu v běžném provozu s pejsky svých klientů mne utvrdily v jednom základním reflexu - jakmile vidím jiného psa běžícíhok nám doprovázeného "uklidňujícím" bodrým voláním jeho majitele ve stylu "On je hodnej... nic nedělá... chce si jenom hrát!", okamžitě se mám na pozoru. Protože je to velmi často první důrazné varování, že majitel menšího nebo většího psíka je totálně mimo.

A jak to tak v poslední době sleduji, nemám to tak jenom já a není to rozhodně o pocitu, ale o běžné realitě.

A velmi důrazně všem doporučuji dostat tento zdravý reflex pod kůži.

Protože pokud bych měl udělat další žebříček lidských vět sekundu poté, co se neškodný psí miláček zachoval v příkrém rozporu s tvrzením svého majitele, první místo by bezkonkurenčně obsadilo následující zvolání:

"Ježíšmarjá - tohle on ještě nikdy neudělal!"

Tentokrát slova pronesená nikoli tónem rozšafným a bodrým, ale zoufalým a nešťastným...

Přesněji řečeno v případě, kdy psí majitel nenajede na plán B a místo omluvy a pokory vám nepředvede naprosto nepochopitelnou ukázku agrese namířenou proti vám, případně vašemu vlastnímu pejskovi. Nebo etudu "jsem němý a na nic nereaguji". Člověk je tvor nevypočitatelný a můžete čekat cokoli, osobně mám zkušenost se všemi zmíněnými variantami.

Co tedy z toho všeho plyne?

Prvou dobrou zásadou je vždy zpozornět, pokud k vám běží neznámý pes zdálky doporovázený hulákáním majitele na téma jeho mírumilovnosti. Neznamená to primárně problém, jen je vysoce rozumné spoléhat na svůj vlastní odhad, popřípadě vlastní řešení konfliktní situace, pokud nastane.

Řeknu-li zcela jednoduše, pak věřte vždy sobě a svému úsudku. Nikdy ne tomu, co vám bude o svém pejskovi vyprávět jiný člověk, i když se bude zaklínat svými předky v sedmé generaci nazpátek. Věřte, vyplatí se to.

Stejně tak se vyplatí pochopit základní princip psí komunikace - pokud se věci v daném okamžiku jeví nějak, v okamžiku příštím se mohou jevit zcela opačně.

Konkrétně?

Mezi dvěma psy od chvíle, kdy spolu začnou navzájem komunikovat, proběhne obrovské množství signálů. Od zprvu vizuálních na dálku, kdy začínají zjišťovat, kdo je ten druhý zač, až po pachové, emoční a kontaktní v postupně vzrůstající blízkosti. A velmi snadno, právě na základě této komunikace, se může původně pozitivní nebo neutrální vnímání toho druhého změnit na vnímání jednoznačně negativní se všemi souvisejícími důsledky.

Z psího pohledu stačí málo.

Všimněte si, jak jinak se chová pes navolno a pes na vodítku. Všimněte si, jak jinak se chová v uzavřeném nebo otevřeném prostoru. Všimněte si, jak jinak se chová v přítomnosti nebo nepřítomnosti svého majitele. Jinak se chová hárající fena, jinak se chová kastrát...

Toto všechno jsou drobné, ale z hlediska etologie šelmy, kterou pes stále ještě je, velmi důležité prvky ovlivňující chování psího jedince.

A během doby, než přibíhající "bezproblémový" pes doběhne k tomu vašemu, se může spousta věcí změnit.

Znovu zopakuji - během jediné sekundy se dané rozložení sil a emočních signálů může změnit, psí svět stejně jako realita kolem nás není ve stavu statické neměnnosti. Jedná se o prostředí dynamické, reagujíci na podněty a každá tato lokální změna způsobuje globální změnu na daném místě.

Můžete mít nebesky klidného psího flegmatika, ale vždy může dojít k tomu, že z jakéhokoliv z výše zmíněných důvodů může v dalším okamžiku vystartovat. Ze strachu, z pocitu převahy nebo jen tak - protože v něm uvnitř stále geneticky dřímá šelma, hierarchický predátor.

Vždy je něco poprvé a dotyčný pes opravdu nemusel nikdy předtím nikomu ublížit. Jeho majitel opravdu může být vnitřně přesvědčen, že by toho jeho psí miláček nebyl schopen. Ale je to velmi nebezpečné.

Pes nemusí být asociální rváč, aby vyvolal konflikt.

Asociální rváč vyvolá konflikt s jiným psem vždy, pokud k tomu dostane příležitost. Ale už je tím profláklý a pokud nemá páníčka debila nebo páníčka stejného založení, pak je v naprosté většině případů již preventivně omezen tuto svoji zálibu realizovat. Má náhubek, v rizikových místech není pouštěn z vodítka.

Větším problémem jsou psi a majitelé, kteří se navzájem reálně neznají.

Pak stačí, když se sejdou ideální okolnosti. Pitbul v správném věku, konečně naleznuvší toho správného soupeře...

Ne každý pes se nechá takhle otravovat...

Příběh ze života?

Skutečně nevím, jestli se mám smát nebo brečet, když se svým telátkem počkám, než projde člověk se svojí štěkající psí miniaturou a jsem naprosto vážně ubezpečován majitelem miniatury, že ať se nebojím, že jeho pejsek nic nedělá. To se mi stalo ve více připadech a zatím jen mlčím a přemýšlím, zda to dotyčný má v hlavě v pořádku. Telátko, celou dobu naprosto v klidu, evidentně přemýšlí stejně a jen jeho pobavený výraz v očích prozrazuje, že si v hlavičce srovnává, jestli by zvládl mrňouse překousnout najednou nebo by musel kousnout dvakrát;)

Být slušný nerovná se mít strach, lidi. Nepleťte si dojmy a pojmy.

Resumé?

Daleko lepší a rozumnější, než vyvolávat "To je v pořádku, von si chce jen hrát!", je pro dotyčné chovat se tak, aby měli svého psího parťáka jednoduše pod kontrolou. Aby mohli účinně zasáhnout, pokud se situace mezi jím a jiným(i) pejskem(ky) vyvine jinak, než jak to na těch padesát metrů původně vypadalo. Aby pak svého psího parťáka nemuseli vézt na veterinu nebo aby nemuseli něco vysvětlovat právem naštvanému majiteli druhého psa.

A v případě, že výše zmíněné z důvodu vlastní hlouposti nebo neznalosti nedodrží, se následně nechovat jako hulvát a namísto neopodstatněného navezení se do majitele napadeného psíka umět říci aspoň jednu jedinou, velice jednoduchou a velmi účinnou větu: "Promiňte, omlouvám se, moje chyba."

Je neuvěřitelné, kolik pejskařů tohle neumí.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hierarchický souboj kozorožce dagestánského

 

Tentokrát si dovolím malý úlet a odbočení od pejsků a psího druhu, i když z obecného etologického pohledu ani dnes z psího světa neuteču.

Protože se mi ale podařilo úplnou náhodou natočit fascinující scénku hierarchického souboje dvou samců naprosto jiného zvířecího druhu, řekl jsem si, že jednak by byla škoda se o to s vámi nepodělit, jednak uvidíte, jak v praxi funguje základní pravidlo vnitrodruhového genetického výběru sociálně žijících zvířat - porovnat, ale neublížit...

Kozorožec dagestánský je jeden z mnoha živočišných druhů chovaných v liberecké zoo, jeho přirozeným prostředím je kavkazský horský terén. Tento týden jsemměl několikrát cestu kolem jeho výběhu a v jeden z těchto dnů jsem se ocitl ve správnou chvíli na správném místě a už zdálky slyšel charakteristické zvuky srážejících se impozantních mohutných rohů. Byl to okamžik, kdy se dva samci rozhodli poměřit, kdo z nich dvou je silnější.

Byla to fascinující podívaná.

Když jsem se konečně vzpamatoval a začal točit, byli už oba trochu unavení, ale přesto tam stále bylo to podstatné - dva samčí jedinci odhodlaní si vzájemně neustoupit. Když si stoupli na zadní, udělali pár kroků proti sobě, aby se v příštím okamžiku spustili zpátky na všechny čtyři a srazili se svými rohy za efektního zvukového doprovodu, byl to úžasný pohled. A z kamenného piedestalu vše pozorně sleduje a na výsledek zápasu čeká dominantní samice...

Příroda je úžasná.

Samci každého živočišného druhu dala možnost porovnat svoje dispozice s jiným samcem. Ne proto, aby vítěz poraženého zabil.

Proto, aby vítěz předal do živočišného genofondu kvalitnější genetický  materiál.

Tak to příroda od počátku věků zamýšlela a pouze jedinkrát jí to nevyšlo - u živočišného druhu zvaného "homo sapiens" a následně všech zvířecích druhů, u kterých člověk ať už přímo nebo zprostředkovaně zásadně ovlivnil vrozené sociální vzorce chování...

(Technická poznámka: Omlouvám se za nižší kvalitu videa, točil jsem zdálky a u výsledného videa musel použít pro přiblížení výřez.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Lidskopsí typologie aneb "kdo s kým a jak"

 

Dnes si něco povíme na téma "kdo s kým a jak". Netěšte se, třebaže k tomu název svádí, nepůjde o žádný pikantní bulvár - jen jsem si za ty roky procházek s mými pejsky všiml (a zcela jistě nejsem sám), jak k určitému typu lidí patří určité typy psů.

A k těmto určitým typům patří také určité vzorce chování. Je dobré je vnímat, protože pak víte, jakou sestavu máte před sebou a lépe tak odhadnete, co asi čekat a jak se se svým pejskem sami zachovat...

Dále uvedené pejskařské skupiny charakterizuje jejich osobnost, chování k jejich psím parťákům a signály, které vysílají do svého okolí.

Začnu těmi, které osobně jako člověk sídlištní potkávám denně, tedy pejskaři v pokročilejším až důchodovém věku.

Tuto skupinu obecně potkáte téměř vždy s něčím malým. Klasikou jsou malí kříženci nejrůznějšího původu, jezevčíci, trpasličí pinčové nebo jorkšíři. V poslední době se k nim začínají přidávat i módní francouzští buldočci a čivavy, temperamentní a pro mnohé špatně zvladatelní jack a parson russellové zatím naštěstí odolávají...

Podle vzorců chování se jedná vesměs o kastrované psí jedince podle přístupu "nebude se chovat jako pes a doktor říkal, že s ní/ním pak nebudu mít žádné problémy". Většinovým stylem společných procházek je majitelka pejska v družném klábosení s kamarádkou/kamarádkami, pochybující se pomalým tempem po místních komunikacích pro chodce, za kterou se s odstupem několika metrů zcela nepovšimnut (s výjimkou netrpělivého povzbuzení k chůzi, pokud se pejsek začuchá) s odevzdaným výrazem plouží výše zmíněný typ pejska. Pokud by se mu právě něco stalo, majitelka si toho ani nevšimne...

Pokud je psím majitelem muž důchodového věku, většinou ho potkáte samotného, nemá takové družící tendence - s výjimkou těch, kteří si chtějí na stará kolena ještě zalaškovat se sousedkou. Většinou ho ale potkáte v provedení "starý bručoun", který má potřebu dokazovat širokému okolí neustálým komandováním svého pejska, jaký je bourák a jak má svého psího parťáka pod palcem.

I když jsou ještě dobře pohybliví a přírodu a les mají doslova přes ulici, většinou je tam nepotkáte, protože se buď bojí nebo se jim jednoduše nechce. Potkáte je na sídlištních nebo vilových komunikacích, chodnících a cestičkách, v naprosté většině případů jejich pejskové nikdy ani nic jiného nepoznají. To je na tom asi to nejsmutnější, les a příroda by pro oba byly lepší variantou...

Tato skupina pejskařů a jejich svěřenců bývá naprosto neškodná, jen je potřeba si zvyknout na to, že jejich pejsci mají často (především navečer) potřebu chovat se jako kaskadéři a neohroženě na vašeho psího parťáka vyštěkávat přes celou ulici, případně si přijít zkusit do nich kousnout. Jejich majitelé to většinou neřeší nijak nebo stylem dobrácké a ze strany pejska absolutně ignorované domluvy typu "neštěkej na něj, je to kamarád". Berte to jako praktický trenažér zvýšení psychické odolnosti vás i vašeho pejska...;)

Další skupinou jsou ortodoxní pejskaři-cvičákovci.

Poznáte je na první pohled. V naprosté většině mají po boku německého nebo belgického ovčáka, občas dobrmana, rhodéského ridgebacka nebo zástupce "bojového plemene", který jest veden předpisovým cvičákovým způsobem výhradně na stahovacím nebo ostnatém obojku. Už z dálky dobře slyšíte charakteristické kovové chřestění...

Na svého psa mluví výhradně v povelech ("K noze! Sedni! Čekej!"), pronášených tou charakteristickou cvičákovskou arogantně hlasitou dikcí. Nikdy neuslyšíte, že by na ně promluvili normálně a už vůbec ne emočně, nikdy neuvidíte, že by svého psího parťáka pohladili...

Pokud je míjíte, vedete svého pejska na své přirozené straně a tato strana je pravá (nedejbože abyste je míjeli jinak než zleva), velmi často se vám dostane arogantního "poučení". Upřímně, s takovými lidmi nemá smysl se pouštět do jakékoli debaty nebo jim cokoli vysvětlovat, jsou ze svých cvičáků úplně zpitomělí, drží se svých řádů a schopnost přizpůsobit se aktuální situaci je jim cizí. Obcházejte je zleva, ušetříte si nervy...

Ortodoxní cvičákovce dále charakterizuje zdaleka vnímatelná odtažitost až nepřátelství vůči okolí, z bližší vzdálenosti dobře viditelná nepřístupnost ve tváři a velmi negativní vyzařované emoce. V mnoha případech totéž nepřátelství projevují i jejich psi, což je jen přirozeným důsledkem toho, jak na ně jejich vlastní "páneček" působí a jak je "vychovává"...

Co se týče poměru mužů a žen, je to tak půl na půl. Co se týká chování vůči vlastním psům a chování/signálů vůči okolí, panuje až dojemná shoda.

Příbuznou a velmi blízkou skupinou pejskařů-cvičákovců jsou pejskaři-bojovníci.

Jejich většinovými plemeny jsou americký pitbulteriér, amstaf, argentinská doga nebo jiný, pokud možno dostatečně hrůzu nahánějící psí jedinec.

Zde ovšem musíme rozlišit muže a ženy.

Mužští vlastníci některého z těchto plemen jsou jim většinou velmi podobní. Nabušení nebo spíše "nabušení" týpci, kteří rádi provokují své okolí, ve kterém se snaží vzbudit strach. Velmi rádi provokují i stylem manipulace se svými psy a čím víc jejich pes řve a vzpíná se na vodítku, tím více jest (u)spokojeno jejich ego. Je potřeba si na ně dávat pozor, jejich snaha být za frajery a tvrďáky postrádá jakékoli autokorekční mechanismy.

Ženy, které s výše uvedenými plemeny potkáte, jsou v naprosté většině mladé slečny. Buď přítelkyně "bojovníků" mající přechodně na starost jejich psa nebo samy majitelky psího jedince, kterého od "bojovníků" dostaly darem. Jejich poznávacím znamením je vyděšený výraz ve tváři, nervózní hlas a obě ruce křečovitě se držící vodítka, za které je jejich svalnatý psí miláček vleče za vyhlédnutým cílem. I zde je potřeba dávat velký pozor, protože varianta, že pes svoji "psovodku" přetáhne, je pravděpodobnostně velmi vysoká.

A pak jsou tu všichni ostatní.

Pestrá směsice pejskařů a pejskařek s nejrůznějšími psími plemeny, od těch malinkých až po ta největší.

Vzájemně se zrcadlící bytosti, stejně jako v těch výše popsaných skupinách. Každý a každá jiná, ale v těch pozitivních sestavách už na dálku vidí,te, že vás nečeká problém, až půjdete kolem. Že ti dva jsou spolu, ne každý sám za sebe, že ze sebe mají radost, že na sebe slyší. A je jedno, jestli vedle svého človíčka šlape malá (neuštěkaná a hrdě se nesoucí) čivava nebo pohodový psí obřík bez stahovacího, ostnatého nebo elektrického obojku.

Pohodový pes a pohodový člověk. Díky Bohu za všechny takové a za všechny výjimky, slovo většinou jsem v tomto článu použil často a záměrně.

Kdo s kým a jak, poznáte už zdálky, na první pohled a vyplatí se dívat...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Strach

 

Váš strach je emoce.

Váš strach je emoce jednoznačně negativní ve svém působení na vás samé i na jinou živou bytost ve vaší blízkosti - například na vašeho pejska.

Váš strach dává vašemu pejskovi jednoznačnou informaci, že jste osobnostně slabí nebo nezvládáte určitou situaci...

"Váš strach vám v řešení psího problému nikdy nepomůže."

Tuto větu ode mne slyšela už pěkná řádka mých klientů...

Obecná definice strachu říká, že strach vzniká jako reakce na skutečné nebo zdánlivé ohrožení či nebezpečí. Může být vyvolán náhlou změnou ve vašem okolí nebo je ve vaší hlavě již dlouhodobě usazen jako následek předchozích zkušeností.

Pokud se budeme pohybovat v psím světě, pak nejjednodušším příkladem může být situace, kdy se svým pejskem zažijete útok jiného psa. Ve chvíli ataku, pokud situaci nezvládnete, nastoupí okamžitý strach o sebe nebo o vašeho pejska. Strach se všemi svými fyziologickými a emočními projevy. Strach, který okamžitě vycítí vaše lidské i psí okolí. Strach, který vás v dané chvíli paralyzuje a který velmi často přejde až do panické reakce...

A pokud tento strach v sobě nezpracujete a nevyženete jej ze sebe, nastoupí příště už v okamžiku, kdy spatříte stejněho nebo podobného psa, se kterým jste absolvovali onen první negativní zážitek. V hlavě vám okamžitě vyskočí "teď se bude znova opakovat to stejné, znova to bude zlé" a opět vás ochromí strach.

Rozbuší se vám srdce...

Změní se váš tělesný pach...

Znejistíte, zneklidníte, ovládne vás panika...

A to vše z vás okamžitě vycítí váš vlastní pes.

A v závislosti na plemeni, věku, pohlaví a povaze buď okamžitě přepne do režimu dominantní agresivity, agresivity ze strachu nebo submisivní pasivity. Roztočí se spirála nervozity, agrese a předávání všech myslitelných negativních emocí do širokého okolí.

Co se mezitím děje na straně psa, který to vše vyvolal?

S daleko větší pravděpodobností doplatil pouze na vaši asociaci. Zcela nevinně vám připomněl váš inicializační zážitek svou velikostí, barvou nebo plemenným typem. A vůbec neměl v úmyslu ublížit vám ani vašemu pejskovi. Možná by prošel nevšímavě kolem, možná by se přišel zvědavě podívat na psího kámoše.

Ale teď už to neudělá, protože se situace změnila a z vás a vašeho psího parťáka vnímá mix asociálního strachu a agresivity. Možná odejde, možná i jej to vyprovokuje k agresivní reakci...

Váš strach vám nepomohl. Váš strach vyvolal atmosféru konfrontace tam, kde do té doby vládl klid a pohoda. Jen jste rozhodili vše živé kolem sebe.

S daleko menší pravděpodobností narazíte na psího asociála, který s radostí přivítá příležitost ke rvačce. A na místě vaší momentální existence se rozpoutá peklo psího vrčení, ječení a kousání, do kterého sami přispějete nemalou měrou své vlastní paniky, agrese a totálního nezvládnutí sebe, svého psa i psa cizího.

Váš strach vám opět nepomohl. Stali jste se díky němu snadnou kořistí. Vy i váš pes jste byli každý sám, každý v zajetí svého vlastního strachu. Ani trochu jste nespolupracovali a jen jste podpořili strach a paniku jeden v druhém. Dokonale jste se vzájemně rozhodili a psímu agresorovi jste usnadnili vše, co se jen dalo.

A strach se také často mění na agresi.

Neopodstatněnou a zcela zbytečnou agresi vůči vašemu vlastnímu pejskovi.

"Spolupráce" majitele a jeho pejska pak vypadá zhruba následovně (s případným bonusem navíc na samém konci):

  1. Majitel pejska zaregistruje jiného, "nebezpečného" psa.
  2. První ataka nervozity člověka.
  3. Jeho vlastní pes už také druhého psíka zaregistroval. Zároveň dobře vnímá i rozhození svého majitele.
  4. Na to konto udělá pejsek něco, co jeho majitele rozhodí ještě víc - zatáhne k druhému pejskovi, zaštěká nebo zavrčí.
  5. Nervozita majitele prudce vzroste.
  6. Poháněn nervozitou a strachem namísto klidu propadne panice a začne na svého psího parťáka kvůli "neuposlechnutí rozkazu" ječet, chaoticky trhat vodítkem nebo ho tím vodítkem mlátit a celkově se chová tak, že totální panice propadne i on.
  7. Panika pejska postupně spustí jeho naprosto rozhozené chování, kdy už nikterak nevnímá svého majitele.
  8. Pokud se v extrémním případě dostaneme až ke slíbenému bonusu, dojde k absolutnímu vrcholu lidskopsího divadelního představení - zcela vystresovaný pes svého majitele pokouše buď v záchvatu přenesené agrese nebo v zájmu likvidace primárního původce problému a tedy slabého jedince ve vlastní smečce...

V odlehčené "light" verzi, se kterou se setkávám prakticky denně (ať už na procházce s telátkem nebo během výcvikového servisu, když mám v ruce psa svého klienta), je nervozita protijdoucích psích majitelů viditelná již na několik desítek metrů. Emočně, ale i fakticky prostřednictvím trhání vodítka, zvýšeného hlasu, zjevné rozklepané nervozity v něm nebo zcela neadekvátního plísnění a peskování jejich vlastních psů, ve kterých to vše zcela přirozeně vyvolá pocit ohrožení a následné agresivní vzorce chování. Vzorce, které by se za normálních okolností a klidného chování psích majitelů nijak neprojevily.

Strach vám v ničem nepomůže. Strach ničí vás i vašeho pejska.

Proto učím své klienty se vedle svých psích parťáků nebát.

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“

Elbert Hubbard - americký spisovatel, nakladatel, výtvarník a filozof 1856 – 1915

„Radosti lásky jsou vždy úměrné strachu, že je ztratíme.“

Stendhal (Henri Marie Beyle) - francouzský spisovatel 1783 – 1842

„Strach lže a ty mu věříš.“

Friedrich Nietzsche - německý filozof, spisovatel 1844 – 1900

Strach svého člověka je jedna z nejhorších emocí, kterou z něj jeho pes může vnímat. Psi nesnáší strach, zbabělost a nervozitu a vždy na tyto emoce reagují jednoznačně negativně. Ať už u lidí nebo jiných psů.

Jsou lidé, kteří se skutečně bojí svých vlastních psů.

Bojí se jim dát tabletu přímo do tlamy, ostříhat drápy, vytáhnout klíště.

"Vźdyť on mě pokouše."

Je potřeba nezaměňovat příčinu a následek. Příčinou případného negativního chování vašich pejsků v těchto situacích je právě strach a nejistota, které z vás cítí.

Váš vzájemný vztah, vztah mezi člověkem a jeho psem, opět ničí jen váš strach.

Proto ty z vás, kteří za mnou přijedete, učím mimo jiné také ze sebe strach vyhnat a stát se pro svoje milované pejsky osobností silnou, která se jako jediná může stát vůdcem jejich smečky. Psi nenávidí osobnost slabou a respektují osobnost silnou, ať už je to člověk nebo příslušník jejich vlastního druhu.

Strach.

Emoce, která tak negativně ovlivňuje náš život. Náš i všech našich blízkých bytostí.

Strach není náš přítel a pomocník, je to náš nepřítel a zradí nás v těch nejmíň vhodných situacích...

Nenechme se jím ovládat.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes není "jenom pes"...

 

Čas od času se o to téma lehce otřu, dnes do něj zavrtám hluboko. Příliš často, než aby mi to bylo jedno, se totiž setkávám s argumentací, že "pes je přece jenom pes, je to jen zvíře".

Páni tvorstva dávají najevo svoji nadřazenost, pohrdání a aroganci...

Řada lidí má zvláštní názor, že psi (a zvířata obecně) jsou cosi podřadného. Něco, co vedle sebe trpí, z čeho mají užitek, rozptýlení, ale co jim dle jejichnázoru kvalitativně nesahá ani po kotníky.

A na základě tohoto svého pohledu pak nechápavě kroutí hlavou nad tím, že psi mají city, emoce a vnímají nejen fyzickou, ale i psychickou bolest. Jak červený hadr na býka na ně funguje skutečnost, že kastrace psů a fen mají zásadní negativní důsledky nejen na jejich organismus a zdravotní stav, ale stejně tak i jejich psychiku. Protože pro ně jsou to přece "jenom psi" a jakékoli srovnání s lidským organismem a psychikou je roztáčí do spirály výsměchu, urážek a agresivity.

Řada lidí je opravdu přesvědčena o tom, že vedle nich žijí méněcenné bytosti...

Sám za sebe tento přístup nenávidím a nedovedu jej pochopit ani akceptovat.

Jeho princip je totiž naprosto zvrácený - stačí se podívat do historie posledních staletí lidských dějin, k jakým hrůzám princip nadřazenosti některých nad jinými vedl.

Princip nadřazenosti.

A jako bych je zase slyšel: "To přece nemůžete srovnávat, lidi a psy..."

Vážně?

Tak schválně. O co jsme my, dnešní lidé, "kvalitnější" než třeba právě psi?

Uvedl jsem jen pár příkladů srovnání dnešní společnosti lidí a psů, je toho více. Ale pokud se nad těmito srovnáními poctivě zamyslíte, co vám vyjde?

Co by se stalo, pokud by se dosavadní svět zhroutil a lidská společnost přišla o veškeré svoje technologické a organizační výhody? Kdo by měl větší šanci na okamžité přežití - lidé nebo zvířata?

Zvířata obecně, tedy i psi, nikdy nepřišla o svoje přirozené instinkty a úroveň svých smyslů důležitých pro lov a přežití. I psi stále velmi dobře vědí, co udělat, aby přežili bez svých pánečků a střechy nad hlavou. Znají umění lovu, mají čelisti uzpůsobené k efektivnímu usmrcení kořisti. Vycítí blízkost vody, vycítí nebezpečí, mají svůj šestý smysl, který nikdy nezakrněl. Jsou rychlí, jsou silní a pokud se spojí do svého přirozeného sociálního společenství, smečky, svoje dispozice k přežití mnohokrát znásobí. Mají geneticky vrozené spolupracovat, ne se navzájem zabíjet. Jejich životní cyklus je kratší, adaptabilita na nové podmínky excelentní, přirozená natalita dostatečná. Za další dvě nebo tři generace od "velkého resetu" z nich budou opět plně výkonné divoké šelmy...

Naproti tomu lidé již svoje přirozené instinkty dávno ztratili. Naší jedinou současnou evoluční výhodou je vysoká míra organizovanosti a schopnost relativně efektivního (pro nás, ne pro přírodu!) zpracování zdrojů. Pokud by ale došlo k "velkému resetu", jedinec by byl ztracen. Jako první by nenastoupily mechanismy spolupráce, ale rabování a fyzické likvidace slabších jedinců. To vše doplněno primární snahou jiných jedinců/skupin o znovuovládnutí určitého území nebo zdrojů. Světu lidí by dominovala ne snaha o zachování druhu, ale snaha o získání vlivu, území a zdrojů. Fikce? Ne, opět se stačí podívat do nedávné lidské historie...

Kdybych si musel vybrat jednu jedinou "věc" pro přežití, byl by to můj pes. A jako "civilizovaný člověk" bych byl velmi vděčný za jeho smysly, inteligenci predátora a přímý tah na branku.

Pro mne není, nikdy nebyl a nikdy nebude ani můj vlastní pes, ani jakýkoli cizí, méněcenný. Sám za sebe vždy a všude otevřeně říkám, že:

A ano, tušíte správně - v hloubi své duše si o každém pejskoví naprosto upřímně, opravdově a bez patosu myslím, že je daleko lepší bytostí, než jsem já.

A naprosto upřímně si myslím, že člověk, který je přesvědčen a veřejně hlásá, že "pes je jenom zvíře" nebo "vždyť je to jen pes", nepochopil a necítí nic z výše uvedeného. Schází mu pokora a v tomto životě se doposud nic nenaučil.

Jenže právě proto, aby na to přišel, dostane člověk svého pejska...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Milý psí Ježíšku...

 

Nastal čas předvánoční a přes všechnu drsnou realitu dneška, chladně komerční a maximálně oproštěnou od skutečné poetiky Vánoc, je pro lidi Ježíšek stále ještě symbolem splněných přání.

I pejskové mají svého Ježíška. A také mají svá přání - jen o nich podle toho, co denně čtu, slyším a vidím kolem sebe, ví jen málokdo. Proto jsme si s mým telátkem řekli, že psí přání převedeme do řeči lidské, aby jim lidé rozuměli. A mohli je tak začít plnit.

Protože je to jen a jen v jejich moci, psí Ježíšek je pouze prostředníkem...

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a "léčit" si na nás svoje vlastní mindráky.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně "jen zvířata", bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, že žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

 

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým "povídat". Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

 

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy "kastrace" a "sterilizace"? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby narosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

 

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčili způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne jako trvalé odkladiště pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

 

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy a kde budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

 

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě rovnými, jaké mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní pirority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

 

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, že i letos tak jako každý rok opět skončí mnozí z nás jako dárek pod stromečkem, aby začátkem roku skončili jako nechtění venku pod stromem. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností "pána tvorstva", s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale symbol splněných přání a těch našich není tolik, o to jsou pro nás ale důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí "domova" či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

 

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti moc děkujeme.

(Za všechny pejsky, kterým jejich človíčkové nerozumějí, jsem teď jejich psí přání přeložil do lidské řeči tak, aby jim porozuměli. A psímu Ježíškovi budu tato přání i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo mě požádá o pomoc, jak jen bude v mých silách.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Tři jednoduché způsoby, jak přijít o svého psa

 

Můj dnešní článek popisuje tři jednoduché způsoby, jak o svého psího parťáka přijít.

Eliminovat je ale můžete stejně jednoduše a zachránit tak psí život, zabránit lidské bolesti nebo si ušetřit jeho zoufalé hledání...Množství ztracených a ukradených psů rok od roku vzrůstá. Stávají se potravou, předmětem lukativních obchodů, předmětem vydírání i návnadou či přímýmiúčastníky psích zápasů. Tyto skutečnosti jsou bohužel denní realitou současné zvrácené doby - nepodceňujte je a následující tři zásady prosím berte jako naprosto základní opatření týkající se bezpečnosti svých psů.

Mají jedno společné.

Jejich sdružujícím jmenovatelem je to, že váš pes není s vámi. Je buď sám nebo s cizím (jakkoli si myslíte, že dotyčného dobře znáte a důvěřujete mu, pro vašeho pejska je to vždy cizí osoba) člověkem. Pro dále popsané situace se jedná o naprosto zásadní výchozí fakt.

Co tedy nikdy nedělat?


1/ NIKDY NENECHÁVEJTE SVÉHO PSA SAMOTNÉHO NA SVÉM POZEMKU!

Je jedno, zda se jedná o zahradu, dvůr nebo jakýkoli jiný otevřený prostor. Nikdy nevíte, kdo půjde kolem a jaké zlo se mu vylíhne v hlavě. Zažil jsem případy psů ukradených přes plot jako součást "konkurenčního boje" cvičáků, zažil jsem případ ze zahrady odvedeného mladého kavkaze člověkem, kterému se pes prostě jen líbil a chtěl ho mít pro sebe. Časté jsou případy, kdy je psu hozena otrávená návnada jen proto, že bodrému sousedovi odvedle vadí, že pes párkrát za den/noc štěkne. Jsou známy případy psů ukradených na objednávku na maso, na kšeft nebo na psí zápasy. Půjde kolem smažka a psa vám sebere nebo umlátí - jen tak, protože v jeho sjetém mozku mu to přijde jako bezva nápad. Nebo půjde kolem parta dětí a bude se bavit tím, že si v praxi vyzkouší kamenování nebo používání klacku. Může se stát cokoli, o čem nebudete vědět - jediné, co poznáte, budou následky...


2/ NIKDY NENECHÁVEJTE SVÉHO PSA PŘIVÁZANÉHO PŘED OBCHODEM, SUPERMARKETEM APOD.!

Pokud máte pocit, že nápad dne je si "ušetřit práci se psem" a vzít při jednom procházku a nákup, pak vás mohu ujistit, že se jedná naopak o ten nejstupidnější nápad, který jste mohli dostat. V tom lepším případě jen špatně uvážete vodítko nebo třeba povolí karabina a váš pejsek se buď vydá vás hledat nebo jednoduše využije náhle nabyté volnosti. Ale také může zpanikařit z něčeho, co se stane v jeho bezprostřední blízkosti a v tomto stavu vodítko přetrhne nebo překouše. Následně může utéct, vrhnout se pod kola prvního auta, které pojede kolem nebo ve stresu někoho pokousat. Může si ho vyhlédnout první bezdomovec, který půjde kolem a vyřešit tak problém dnešní večeře. Nebo se může jen zase někomu líbit. Nebo se naopak někomu vy nebo on nelíbíte vůbec a v podobě důvěřivého pejska se nabízí super příležitost, jak ublížit. Přesto všechno na hitparádě pitomých nápadů ční tento podle toho, co denně vídám, stále velmi vysoko a je v přímé úměře s počtem vyvěšených inzerátú a zoufalých proseb o pomoc "Tady byl, tady byl uvázaný, neviděl jste ho někdo?"...


3/ POKUD OPRAVDU NEJDE O ŽIVOT, NENECHÁVEJTE SVÉHO PSA NIKDY V RUKOU CIZÍHO ČLOVĚKA!

Jsou situace, které v daném okamžiku jinak řešit nelze a svého psího parťáka musíte někomu na kratší či delší dobu svěřit. Nicméně pokud jen trochu můžete, pokud je jakákoli jiná možnost, vždy se tomu vyhněte! A je zcela jedno, zda jde třeba o vaše rodiče, super kamaráda/kamarádku nebo obecně člověka, za kterého byste dali ruku do ohně. Uvědomte si, že váš pejsek velmi dobře rozlišuje mezi vámi a každou jinou osobou - tudíž se s velmi vysokou pravděpodobností může i v situaci, kterou s vámi zvládá bez problémů, zachovat zcela jinak. Může zpanikařit, může jít do agrese, může dostat okamžitý nápad, že se vás zrovna teď rozhodne jít hledat. A v daném okamžiku tomu nic a nikdo nezabrání, protože vy tam nejste.

A pak se stane, že po krátkém/delším čase, který pejsek strávil s pro něj cizím člověkem, zjistíte, že se najednou chová jinak. Že se třeba bojí jít ven, že rutinní situace a prostředí najednou nedává. A nikdy se nedozvíte, co se stalo a co je tím spouštěčem, protože vám to ta druhá osoba neřekne. Buď proto, že neví, protože není pejskař a vašeho čtyřnohého kamaráda umí jen "vyvenčit", tedy nevšímá a nevšimne si ničeho, neumí vyhodnotit danou situaci. Nebo proto, že naopak ví velmi dobře, ale určité rysy její osobnosti jí nedovolí to přiznat.

Zažil jsem osobně pejska, o kterého jeho majitel málem přišel, nebýt rychlé a naštěstí úspěšné operace na veterině, protože jeho kamarádka mu doma při hlídání pejska házela míčky a nebylo jí divné, že jeden chybí. Udělala to přes výslovný zákaz jeho majitele. Znám případ, který skončil smrtí pejska svěřeného známé osobě jen proto, že dotyčný dostal neuvěřitelně stupidní nápad a vůbec mu nepřišlo na mysl, že pes v přítomnosti svého člověka jistou zátěžovou situaci zvládne, ale s jiným člověkem zpanikaří. Následky byly pro pejska smrtelné.


Nebuďte prosím líní a pohodlní a uvědomte si, že pokud u toho nejste, je samotný pes velice zranitelný a pokud se přidá panika, pravděpodobnost průšvihu je téměř stoprocentní. Uvědomte si i to, že pokud se pes s vámi chová nějak, rozhodně to neznamená, že se tak bude chovat i s někým jiným. A v neposlední řadě si uvědomte, že nikdo nemá k vašemu pejskovi tak silný vztah jako vy, k nikomu jinému nemá tak silný vztah on a ať si to přeberete jakkoli, plně můžete důvěřovat pouze sami sobě...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O stresu

 

O psím stresu, který má za následek stresové chování, jsem toho napsal už spoustu - jak se projevuje, jaké jsou jeho důsledky a z čeho vzniká.

Dnes bych se tématu stresu rád věnoval důkladněji, a to nejen v psí oblasti, neboť stres zásadním způsobem ovlivňuje i lidi a v konečném efektu tedy opět zpětně jejich psy...

Stres lze jednoduše popsat jako (pro naše účely) psychický stav živého organismu, který je vystaven určité zvýšené zátěži. Reakcí na tuto zátěž jsou tzv. stresovéventily (kdo čte aspoň moji Poradnu, tomu je tento pojem určitě důvěrně známý). Stresové ventily slouží jednak jako vyrovnávací obranné reakce pro to, aby organismus nezkolaboval (psychicky ani fyzicky), jednak jako signál pro okolí, že s tímto organismem něco hodně není v pořádku.

Stres může být buď krátkodobý, vyvolaný aktuálním podnětem (daný organismus musí čelit akutní psychické nebo fyzické zátěži) nebo dlouhodobý, jehož příčina trvá delší dobu a třebaže sama nezvyšuje svoji intenzitu, stresový tlak vnímaný zasaženým organismem v čase vzrůstá. Pokud pomine příčina krátkodobého stresu, pak se stav organismu poměrně rychle vrací do normálu. Pokud trvá příčina dlouhodobého stresu, organismus v závislosti na své odolnosti dříve nebo později zkolabuje a výsledkem je stresový ventil.

Pokud bych to měl vyjádřit na praktických příkladech z psího světa, pak krátkodobý stres je pro pejska například ponechání o samotě v pro něj neznámém (nedůvěryhodném) prostředí nebo u neznámého (nedůvěryhodného) člověka. Pejsek se dostává do stresu, jehož přirozeným důsledkem je neklid, štěkání nebo kňučení. V extrémním případě i aktivní jednání typu demolice prostředí, překousání vodítka nebo napadení onoho neznámého člověka. Návrat majitele z psího organismu poměrně rychle sejme stres a pejsek se uklidní.

Dlouhodobý psí stres vzniká například dlouhodobě nevyhovujícími psychickými podmínkami, tedy absencí smečkového prostředí a jednoznačně nastavené hierarchie, špatnou nebo neexistující sociální komunikací, obecným přetěžováním psí psychiky a v extrémních případech přímým týráním psa - pro reálné příklady popsaných situací doporučuji navštívit zdejší Poradnu. Na stejném místě naleznete i dostatek příkladů toho, co se pak s konkrétními psími jedinci děje a jaké jsou jejich následné stresové ventily.

Pokud bych měl uvést přímo učebnicový příklad dlouhodobého stresu a stresového ventilu, pak není nic jednoduššího. Zkuste si představit psa dlouhodobě zavřeněho v kotci, s minimem možností přirozeného pohybu a chování a minimální sociální komunikací ze strany jeho majitele. Hladina stresu v pejskovi vzrůstá, třebaže příčiny stresu zůstávají na konstantní úrovni. A jehnoho dne, kdy už je jeho organismus podroben extrémní stresové zátěži, zavadí o špatně zavřená dvířka kotce a ty povolí. Pejsek vyběhne na zahradu a otevřenou brankou na ulici. Tam napadne a pokousá první živou bytost, která mu přijde do cesty - dospělého člověka, malé dítě nebo jiného psa. Ne proto, že je zlý, ale proto, že jedním ze stresových ventilů šelem je kontaktní agrese. A pak - pak se v naprostém klidu vrátí zpátky na zahradu a vrtí ocasem. Stres byl vyventilován a nikdo okolo nechápe, co se stalo. Pouze pes je jako "zabijácká bestie" doporučen k utracení...

Zkusme se teď podívat na dlouhodobý (a daleko závažnější) stres a jeho důsledky i u dalších zvířecich druhů.

Jak jsme si už řekli, stres u šelem vždy vyvolá kontaktní agresívní chování - jinými slovy vystresovaný jedinec vás bude chtít zlikvidovat. Proto je vždy zraněná nebo nemocná šelma daleko nebezpečnější než zdravá, proto je dokonce daleko nebezpečnější i šelma, které se podaří uniknout ze zajetí v zoo, cirkusu nebo soukromého chovu. Není primárně "krotká a na člověka zvyklá" - pokud je ve stresu, je vždy extrémně nebezpečná. Pamatujte si to dobře, možná tato znalost někdy někomu může zachránit život.

Nebezpečné ale nejsou jen vystresované šelmy na útěku.

Například sloni v cirkusech, zoo nebo sloni používaní pro práci v lese a turistické vyjížďky jsou v naprosté většině případů drženi v takových podmínkách a "cvičeni" takovým způsobem, že permanentně žijí na pokraji šílenství. Jejich "ošetřovatelé" (uvozovky sem dávám záměrně) se jich bojí a to se samozřejmě o to více projevuje na jejich brutalitě a negativních emocích. Slon nevěří člověku a člověk slonu (což platí samozřejmě i o vztahu člověka a jiných dostatečně disponovaných zvířat - viz třeba drezúry velkých koček) a je jen otázkou času, kdy hladina stresu dosáhne kritické úrovně. Výsledkem jsou ušlapaní "ošetřovatelé", roztrhaní drezéři nebo lidé, kteří nerespektovali základní teritoriální chování zvířete v kleci. Primárním důvodem reakce slona nebo šelmy není jednorázové příkoří, ale dlouhodobé vystavení stresu.

Stejné vzorce mají i v našich končinách běžně chovaná zvířata. Vystresovaný kůň vás doslova vykope a vykouše ze stáje a to budete mít ještě štěstí, že přežijete. Stejně tak vás kdykoli zlikviduje kráva nebo býk, pokud nebudete při jejich chovu respektovat zajištění nezbytné psychické pohody. Zakousne vás váš vlastní pes, pokud se budete chovat jako necitelné bestie.

Velmi názorným příkladem toho, jak stres ovlivňuje chování zvířat, je například v současné době přemnožený divočák.

Mnoho generací platilo, že divočáci jsou plaší a setkání s člověkem se vyhýbají. Ano, kdysi tomu tak opravdu bylo, protože měli možnost útěku, možnost se schovat a s člověkem prakticky nepřijít do kontaktu. Dnes to už ale neplatí a spoléhat na plachost zvířete, které bylo člověkem prakticky zahnáno do kouta a muselo začít o svoje území k přežití bojovat, je velice riskantní. Dnes se likvidují rozsáhlé biotopy, kde se divočáci přirozeně vyskytovali, místo nich se vytváří nové lokality pro člověka a v souvislosti s razantně se zvyšujícím počtem divokých prasat dochází k tomu, k čemu dojít muselo. Divočáci se dostávají do dlouhodobého stresu, což ovlivňuje jejich vzorce chování směrem k agresivitě. Stejně tak se mění i jejich původně útěkové chování vůči člověku směrem k chování konfrontačnímu, protože jim jednoduše nezbývá nic jiného, než se začít bránit. Teritoriální chování vzhledem k nedostatku jejich přirozeného prostředí začíná být expanzivní, protože při jejich počtu skutečně nemohou velká stáda žít na kilometru čtverečním. Důsledkem je pak jejich výskyt přímo ve městech (například v berlínských parcích je jich údajně kolem tří tisíc, obyvatelé okrajových částí Prahy také vědí své) a vystresovaný divočák se zcela samozřejmě chová poněkud jinak než divočák psychicky v klidu.

Aby se obyvatelé měst a vesnic pobavili ještě víc, odložili naši myslivci rozum na posedu a naprosto nelogicky provádějí naháňky divočáků přímo na jejich okrajích a navíc ještě tím způsobem, aby divočáci měli jedinou únikovou cestu směrem k lidským obydlím. Starý "zkušený" myslivec to pak v televizní reportáži rozšafně ohodnotí výrokem, že ano, temperamentnější divočák může napáchat nějakou škodu (v reálu to znamená povozit či potrhat/pokousat člověka nebo psa). Za slovo "temperamentnější" si ale dosaďte slovo "vystresovaný", o tom to totiž ve skutečnosti je.

(Pokud byte měli pocit, že si vymýšlím, pak si přečtěte a zkoukněte třeba tento případ. Máte tu i pejska, máte tu i onoho rozšafného myslivce, který absolutně netuší, která bije.)

Stres.

Jak jsem slíbil, podíváme se teď i na náš vlastní druh.

Není náhodou, že jsou stresem nejvíce ovlivněny sociálně organizované živočišné druhy a predátoři (viz výše). Jsou totiž na vrcholu inteligenčního řetězce a ve svém chování maximálně zohledňují vliv okolí a panujících podmínek.

Pokud se týká lidského druhu, i zde platí stejná pravidla.

Skupinou nejméně zatíženou stresovými vlivy jsou lidé jednoduššího založení a myšlení, s nižším IQ a nižší sociální inteligencí. Lidé, kteří se netrápí tím, co bude zítra, za měsíc, za rok. Lidé bez ambicí, spokojení s tím, jaké je jejich místo ve společnosti a životě, bez potřeby něco měnit. Lidé, nemající zodpovědnost za nic, pasívně přijímající vše, co jim život naloží.

Naopak skupinou stresovými vlivy nejvíce zatíženou jsou lidé s vyšším inteligenčním potenciálem, vyvinutou sociální inteligencí a lidé snažící se svůj život žít zodpovědně a pokud možno úspěšně. Tito lidé jsou v neustálé interakci s reálným i virtuálním okolím, jsou aktivní v komunikaci i ovlivňování vlastního života a osudu.

Bohužel právě zodpovědnost (pokud je skutečná, ne jen předstíraná) je to, co jim nejvíce ničí jejich život. Nad hlavami jim neustále visí Damoklovy meče, hrozící každou chvíli spadnout. Jeden představuje finance, další jejich pracovní sféru, další odpovědnost a péči o blízké...

A je to šílené.

Stále přemýšlet o tom, že musíte včas zaplatit každou složenku, jinak přijdete o existenci.

Stále přemýšlet o tom, že pokud uděláte ve své práci chybu, můžete o ni přijít a tím přijdete o možnost plnit předchozí povinnost.

Stále žít v nejistotě, co bude, jaký život budou mít vaše děti.

A jediná jistota, kterou máte, je jistota toho, že nic není jisté, protože přestaly platit základní pravidla a pokud se jen trochu víc nadechnete, okamžitě vás někdo přiškrtí...

Poznáváte se?

Ten tlak na člověka je obrovský.

A u každého z nás jednoho krásného dne stresová hladina dosáhne kritické úrovně.

Pak čteme nebo se jiným způsobem dozvídáme o zkratu jedince. Zkratu, kdy udělá něco naprosto nečekaného, zoufalého, často i zlého. Něco, co by za normálního stavu nikdy neudělal. Něco, co radikálním způsobem ukončí jeho dosavadní způsob život nebo život samotný.

V kotci jeho života se najednou objevila úniková cesta a skutečně zajímavé to začne být v okamžiku, kdy nepůjde o jedince, ale stádo.

Ale daleko častější je stav, kdy člověk v sobě ještě vše dusí. Nechává se svým stresem sžírat zevnitř tak dlouho, dokud nepominou příčiny stresu nebo jeho hladina nedosáhne kritické úrovně.

Do té doby stále ještě žije pod stresovým vlivem. Chová se jinak. Je nervózní, netrpělivý, nedůtklivý, zlý. Startuje na první našlápnutí a často jde do čiré agrese vůči jiné bytosti, třeba i té jemu nejbližší. Nervy má napnuté k prasknutí a stačí do něj jen lehce strčit...

A vedle něj žije pes, který má tu obdivuhodnou vlastnost, že citlivě vnímá každé duševní rozpoložení svého člověka. Pohodu, nepohodu, nervozitu, neklid, radost, štěstí, agresivitu, vztek.

I stres.

A vedle svého člověka žije pes, který má tu sebezničující vlastnost, že na sebe umí přebírat i lidské trápení. Ale také umí vyslat nepřehlédnutelné signály, že něco není v pořádku. Stres jeho člověka ho totiž likviduje a trvá-li dostatečně dlouho, zničí ho úplně.

Až váš pejsek změní svoje chování a projevy zdánlivě bez příčiny a jednoznačně k horšímu, až zaregistrujete razantní změnu jeho do té doby normálních vyprazdňovacích návyků, zbystřete. A začněte přemýšlet nad tím, v jakém stavu jste vy sami. Zjistíte příšerné věci sami o sobě.

Až se budete vracet domů, zkuste odložit aspoň ty nejhorší stresy ještě dřív, než otevřete dveře svého obydlí a setkáte se se zkoumavým pohledem svého psího parťáka.

Netahejte svůj stres do jeho života, pomůžete tak nejen jemu, ale především sami sobě. A zkuste žít víc v přítomnosti, neplánovat deset let napřed, protože v dnešní době nemáte naprosto nic jisté. Zkuste méně hromadit majetky a peníze, protože i o ty můžete kdykoli přijít. Nespoléhejte na "jistoty", které neexistují.

Jediné, o co nikdy nepřijdete, je blízkost a důvěra vašeho pejska - pokud ji sami nezradíte. On vás nezradí nikdy - nezradí vás žádné zvíře, o které se dobře staráte a kterému je u vás dobře. Schopnost zradit i za těchto podmínek má ve své výbavě jenom člověk.

Všudypřítomný stres je prokletí této doby a za stávajích poměrů nemáme šanci se ho zbavit. Nejde to, protože právě tím stresem nás jiní ovládají a stále utahují šrouby. Jediné, co můžeme udělat, je aspoň částečně obrátit chod jeho mechanismu.

Děkuji všem, kdo tento článek přečetli až do konce a něco si z něj vzali...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Čas

 

"Nemám na tebe čas!"
"Spěchej, máme málo času!"
"Teď na to není čas!"

Pamatujete?

Věty, které jsme slýchali už jako malé děti. Doma, ve škole.
Věty, které se nám vryly do paměti a navždy v ní už zůstanou - věty, které sami celý život používáme.
Věty, které v nás vyvolávají stres a nervozitu...

A stejný stres a nervozitu z ubíhajícího času dnes prožívá naprostá většina lidí. Každý z nich někam spěchá, mají uštvané výrazy v obličeji,někam se ženou a trpí pod kuratelou času, který řídí jejich životy.

Spěcháme.

Nestíháme.

Každou chvíli musíme být někde včas - doma, v práci, na úřadě. Nakoupit, zařídit, dostavit se.

Kdysi dávno lidé šli spát, když se setmělo. Když se rozednilo, vstali. Řídili se přirozeným biologickým cyklem, který rozděloval 24-hodinový den na fázi produktivní a fázi odpočinku.

Dnes vstáváme na zazvonění budíku, na minutu přesně. Zcela ignorujeme cyklicky se opakující spánkové fáze a probouzíme se v té fázi spánku, která je pro nastartování produktivní části dne ta úplně nejhorší. Probouzíme se rozlámaní, nevyspalí a s pocitem nepohody.

Protože nás řídí cizí přesný čas - čas probuzení nastavený na budíku nebo mobilu.

Neposloucháme svoje tělo. Nesmíme.

Neprobouzíme se, když naše tělo zregeneruje a nechodíme spát, když se přihlásí celodenní únava.

Nemůžeme.

Ani já to tak nedělám a cítím, jak moc je to špatně.

Bohužel, současnost a nejbližší budoucnost nás budou i nadále držet v tomto nastavení...

Neřídit se přirozenými biologickými hodinami, řídit se diktátem absolutního času. Tik tak - je čas vstávat! Tik tak - musíme být v práci! Tik tak - musíme stihnout zařídit to a to! Tik tak - musíme jít spát, třebaže se nám ještě nechce, protože jinak budeme druhý den k nepotřebě!

Podívejte se na staré fotografie z počátku minulého století, pusťte si kousek filmového záznamu z téže doby. Co vás na první pohled zaujme?

Klid.

Pohoda.

Lidé, kteří jdou poklidným tempem, neřítí se jako na útěku. Jdou za svým cílem nebo jdou jen tak procházkou. Ale z těch starých časových konzerv, z těch zažloutlých fotografických a filmových svědků minulosti vnímáte poklidné tempo tehdejší doby. Doby, kdy nad lidmi a hlavně v jejich hlavách nesvištěl bič času "Nestihnu!", "Nemám čas!" nebo "To už je hodin!"...

Všechno probíhalo tak nějak víc v klidu.

Dokonce i procházky s pejskem.

Občas se podaří na staré fotce nebo ve starém filmu objevit scénu "člověk a pes". Podívejte se na ni pořádně a porovnejte se současností - ze staré fotografie na vás přímo dýchá atmosféra úžasné pohody a klidu, z té současné, i když jsou na ní člověk i pes zachyceni staticky, ten klid necítíte. Ani když si ji převedete do černobílé, ten pocit tam prostě není. Stále tam zůstává určité napětí, neklid, jako by v následující milisekundě oba měli ze snímku zmizet...

Na starých filmech uvidíte důstojné pány a vyšňořené dámy, kteří se se svými velkými německými dogami nebo malými "kapesními pejsky" hrdě nesou ulicí. Nikam nespěchají, jdou pomalu a svoji procházku si užívají, užívají si i obdivné pohledy kolemjdoucích na své krásné psí společníky...

Dnes to uvidíte jen ve velmi vzácných případech.

Dnes se zřejmě všichni rozhodli být "akční" - respektive se za toto módní slovo rozhodli skrývat svůj permanentní stres, způsobený naprostým podrobením diktátu času.

Dnes je naprostou výjimkou vidět někoho jít se svým pejskem pomalu.

Pomalu.

Pppooommmaaallluuu...

Moji klienti vědí.

A já vím, že devět lidí z deseti musím naučit s pejskem chodit, ne se někam řítit. Musím je učit vnímat svého pejska, vnímat svět kolem sebe. Musím je učit radovat se z toho, kolik času mohou se svým pejskem venku strávit a přitom nemyslet na to, že za půl hodiny musí být doma, jinak se zboří svět.

A každý z nich mi upřímně přizná, že pořád někam spěchá... Sám i během procházky se svým psím parťákem.

Proč?

Vyměřený čas pro váš den a pro váš život nikde navíc nezískáte.

Možná máte pocit, že toho stihnete víc, když budete spěchat - ale za jakou cenu? Za cenu stresu, za cenu nervů - i za cenu zdraví, které si zničíte tím, že vám bude líto "ztrácet čas odpočinkem"? Odpočinkem, životně nutným pro regeneraci vašeho organismu?

Celá řada psů odešla a odchází do psího nebe jen proto, že je jejich majitelé neustále nutili do nějaké činnosti. Cvičit, hlídat, podávat výkony...

K tomu všemu stresové "procházky" vedené v atmosféře spěchu a nervozity, protože "za půl hodiny už musíme být doma"! Protože nám utíká čas! Protože nemáme čas být s pejskem venku o deset minut déle, musíme toho přece ještě tolik stihnout! Není čas, není čas, poběž, spěcháme!

Tohle vůbec není dobře. Tohle je úplně špatně.

Psí druh má zcela jinak nastavený přirozený biorytmus než člověk - přesněji řečeno než "civilizovaný" člověk naší doby. Je v něm daleko více potřeby spánku nebo i jen odpočinkového útlumu. Času, kdy psí organismus regeneruje a šetří síly. Životně potřebného času.

Přesto je mezi námi celá řada lidí, kteří dělají vše pro to, aby svého psa co nejdříve zlikvidovali. Mimo jiné i tím, že "pes musí být furt zaměstnanej, aby nevymejšlel blbosti a nenudil se". Spousta lidí, kteří si ze svého psa udělají pracovní nástroj a "čím víc bude trénovanej, tím bude lepší".

Spousta těch, co si myslí, že vrchol psího štěstí je každou minutu dne a noci být v pohotovosti a hlídat jejich člověku zahradu nebo autobazar. Jakého věku se tito psi dožívají v tomto pro ně nepřirozeném a špatném biorytmu?

Je čas na aktivitu, je čas na regeneraci. Psí pastevecká plemena jsou známá tím, že pokud se nic neděje, odpočívají a šetří síly. Jsou v jakémsi stand-by režimu, připraveni v okamžiku explodovat a všechnu svoji energii použít k obraně své, svého člověka nebo svěřeného stáda. Obecně v každém psím plemeni je tento vzorec ve větší nebo menší míře zakódován. Pokud je tento vzorec respektován, pes je v pohodě. Na druhou stranu pes permanentně zatížený se postupně dostává do stresu a nepohody.

Stejně tak i člověk.

I dnes stále ještě existují lidská společenství, která se dokázala vnucenému diktátu času úspěšně ubránit. Hloupá moderní civilizace pro ně však má jen odsuzující označení "primitivové" nebo "lenoši". Hloupá moderní civilizace se totiž řídí striktním absolutním časem a snahou jednotlivce stihnout co nejvíc.

Co nejvíc kariéry, co nejvíc nahromaděného majetku a peněz, co nejvíc sexuálních partnerů, co nejvíc zážitků z dovolených...

Nikdo ale neví, kolik má vyměřeného času.

Je naprosto k ničemu nastavit metronom svého života na zběsilý rytmus, kdy jím utíkáme se strachem v očích, protože nás honí čas. Tik tak! Tik tak! Tik tak!!

Jednoho dne nás ten čas dožene, ať náš metronom tiká seberychleji. Dožene i ty, kteří se celý život děsí okamžiku, kdy zemřou. Tak strašně se bojí, kolik toho za svůj život nestihnou, kolik toho nezažijí, že si nestačí dostatečně užít svého bohatství nebo moci.

Tik... tak... Tik... tak... Tik... tak...

Život nám byl dán, abychom se v něm něco naučili. Ne proto, abychom se stali pouhými sběrateli majetku, peněz, partnerů. Měli bychom se z něj radovat, radovat se z poskytnutého času, protože absolutně netušíme, ve kterém okamžiku skončí. Žít, ne stále někam utíkat, abychom něco stihli.

Nikdy jsem nad těmito věcmi nepřemýšlel, teprve můj život se psy mi otevřel oči. A proto se snažím aspoň čas mých psích procházek prožívat v klidu, bez stresu, spěchu a negativních myšlenek. Učím to i své klienty, učím je během procházek zvolnit, několikrát se zastavit, počkat a užívat si ty úžasné chvíle, kdy má člověk vedle sebe nádhernou psí bytost. Život člověka ani pejska by neměl být jen o neustálém pohybu a přesunu na jiné místo - občas je zapotřebí se zastavit...

Náš čas je dnes příliš ovlivněný stresovými faktory toho, čemu se říká "moderní doba". Doba spěchu a nutnosti podávat výkony, být úspěšný a svým vlastním životem vlastně jen proletět.

Čas strávený s pejskem je čas strávený v jiné dimenzi.

Užívejte si tento čas jak jen můžete a nespěchejte zpátky do světa lidí, kde je čas vnímán jako omezení a hrozba.

Dívejte se a poslouchejte. Přesně tak dnes žijeme. Tik tak! Tik tak! Tik tak...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Divočáci

 

Hodně námětů na moje články přináší sám život. A nejinak tomu je i v tomto případě...

S informací, že se divočáci přemnožili, se setkáváme v médiích v posledních měsících velmi často. V úterý večer, jiz za tmy, se pro mě s telátkem setkání se stádem divočáků stalo skutečností a to téměř na přímý kontakt - na jednu stranu zážitek bezesporu fascinující, na stranu druhou varovný.

A protože nás s pejsky chodí do lesa dost, rozhodl jsem se něco napsat k tomu, jak se chovat, jak se určitě nechovat a na co si dát pozor při setkání se štětinatými pány našich lesů.

Předesílám, že v tomto článku budu mluvit výhradně o pro nás důležité sestavě člověk-pes, vynechám tedy běžce, cyklisty, houbaře nebo člověka (skupinu lidí), co si jen tak vyjdoudo lesa. Závěry a strategie, ke kterým zde dojdu, jsou jednak výsledkem mých zkušeností a pozorování, jednak výsledkem studia posledních několika dní, kdy jsem na internetu intenzívně studoval chování divočáka a popisované zkušenosti těch, kteří v jakékoli formě setkání s tímto impozantním tvorem absolvovali.

Nejprve tedy k mému vlastnímu zážitku.

Do "našeho" lesa za hranicí velkého okrajového městského sídliště chodím se svými pejsky už 20 let. Až na jednu jedinou výjimku před cca pěti lety, kdy jsem tehdy s půlročním telátkem slyšel na naší půlnoční procházce rýt a funět divoké prase (možná jich bylo víc, nevím) za křovinami, asi dvacet metrů od nás, jsem se v této lokalitě s divočákem nesetkal. Teď, asi tak poslední měsíc, jsou však stopy po nich nepřehlédnutelné - postupně doslova rozryli celý les a dvě louky, především kolem hlavních cest a pěšin. První stopy jejich intenzívního rytí začínají už asi deset metrů od frekventované autobusové zastávky a frekventované silnice oddělující les od již zmíněného sídliště. Z tohoto je již velmi zřejmé, že se nebojí, jen se v těchto lokalitách pohybují tak, aby se lidem vyhnuli. Zatím, možná začnou za chvíli běhat i po sídlišti;)

V již zmíněný den jsme šli s telátkem na naši obvyklou večerní lesní procházku - jako vždy už za tmy, bez baterky, známe tam každý kořen. Procházka probíhala rutinně, kolem černo a naprosté bezvětří, telátko si odbylo první vyčurání, já si ho vzal k sobě a šli jsme dál, po takové klasické lesní pěšině. Já ne úplně soustředěný, telátko v klidu - a najednou se v té tmě a naprostém tichu před námi ozvalo typické varovné zachrochtání divočáka...

Kdo už někdy zažil, ví, jak divočák varuje. A neozvalo se to někde bokem nebo v dálce - tohle bylo pouhých pár metrů od nás a přímo před námi. A naprosto nečekané. V tu chvíli už byla taková tma, že jsem před sebou spíš jen tušil než opravdu viděl nějakou hmotu a popravdě, pokud by tohle férové hlídací prasátko nevarovalo, narazili bychom asi přímo do něj. Já i s telátkem samozřejmě okamžitě zastavil, v ten moment absolutně nebylo pochyb o tom, kdo je pánem situace. Byle to tenhle divočák se svým stádem za zády. Jestli to byla přímo vůdčí bachyně, nevím. Ale ten signál "hele, dál nepůjdeš" byl téměř hmatatelný.

A přiznávám, že jsem v ten okamžik cítil velký respekt. Ne strach, protože tuto emoci vnímá negativně i divočák, ale skutečně VELKÝ RESPEKT.

Telátko bylo v té chvíli úžasné. Před těmi pěti lety se schovalo za moje záda a štěkalo, od té doby ale už dávno dospělo. Stálo vedle mě čelem k praseti a bylo úplně zticha. Ani nepíplo. Ale ani se nebálo, necouvlo ani o krok, nezačalo panikařit, jednoduše přesně odhadlo situaci a čekalo, co s tím udělám.

Udělal jsem to jediné, co mi v tu chvíli přišlo rozumné. Protože v kontaktu se zvířaty zastávám teorii vzájemné domluvy a vzájemného se neprovokování a neohrožování, pomalu jsem se s telátkem otočil a stejně pomalu odcházel na druhou stranu. Divočák zůstal, kde byl, po pár metrech jsem zaslechl hluk, když se stádo rozběhlo a vzalo to doleva ze stráně dolů - byl to slušný rachot. Náš divočák ještě jednou zachrochtal na rozloučenou a rozběhl se za nimi. Já to vzal s telátkem jinou lesní cestou a vstřebával náš zážitek...

Od dalšího večera jsem přestal dělat kaskadéra, protože když opravdu nic nevidíte, spoléháte na dvacet let prázdný les (kromě srnek, zajíců, lišek a dalších neškodných obyvatel) a jste schopni tímto způsobem vlézt přímo doprostřed stáda, je to docela koledování si o průšvih. Na příští večerní procházku jsme už vyrazili o hodinu dřív a já hned zjistil, proč jsem vůbec nic neslyšel - stádo jsme totiž nepřekvapili při večeři, nýbrž v zálehu. Půlka velkého křoví hned vedle pěšiny přestala existovat v původním vzpřímeném stavu, jak si tam tahle partička divočáků ustlala k odpočinku. To stejné prozradila i zválená (ne rozrytá) tráva kolem.

No a já si začal dávat dvě a dvě dohromady a zajímat se o tyhle lesní buldozery trochu víc. A rozhodl se něco málo o tom napsat, třeba to někomu z vás někdy pomůže...

Zapomeňte v prvé řadě na to, jak jsou divoká prasata plachá a že pokud odpočívají, jsou zalezlá v neproniknutelných porostech. Není tomu tak, poznali jsme to s telátkem na vlastní kůži - tohle stádo neuteklo a minimálně jeden jeho kus nám zahradil cestu. Stejně jako další lesní obyvatelé i divočáci už dnes ztratili velkou část své přirozené plachosti a jsou schopni se nejen krmit v těsné blízkosti lidí, ale suverénně nakráčet přímo do lidských teritorií. Největší frajeři pak přeplavou Vltavu a jdou se ubytovat do Hiltonu :) Já se po svém vlastním zážitku naučil poznávat, kde prasečí stádo zalehlo (oni se fakt chovají jak buldozer, takže to není těžké poznat) a jsou to i místa těsně sousedící s lesní komunikací. Jinými slovy - můžete je čekat všude, protože díky absenci přirozených predátorů se právem cítí být pány lesa.

Už chápu, proč se z lesa vytratili všichni pejskaři a běžci, které jsme pravidelně potkávali. Nejsou všichni takoví kaskadéři jako my. A když teď jdu lesem, mám uši nastražené jak rys, jsem ve střehu a sleduji všechny signály. I můj inteligentní pastevec se od onoho večera chová jinak - pach divočáka zařadil mezi nebezpečné signály a začal mi dávat informace, kde byli nebo kde jsou. Buď jsou tam zřetelné stopy po zálehu nebo místo, kde jsou právě teď. Občas něco uslyšíte, ale nevidíte je. Jen cítíte, že tam opravdu jsou a vědí o vás. Za ty roky už má navíc člověk les dobře zmapovaný a ví, kde jsou houštiny, hustý porost, rokle, kam člověk nechodí...

Všiml jsem si i toho, že zmizely srnky. Dříve jsme je potkávali každý večer tam, kde je teď teritorium divočáků. Srnky jsou hodně teritoriální a pokud k tomu nemají vážný důvod, drží se na svém území. Dnes tam srnku nepotkám.

Teď se budu chvilku věnovat našim psím parťákům.

Nevěřte tomu, že vás váš pes vždy na divočáka včas upozorní. S výjimkou psů mysliveckých, praxí zocelených, to totiž neplatí ani náhodou. Divočák je mistrem kamufláže a čich i sluch má ještě mnohem citlivější než pes. Dřív bude vědět divočák o psu než pes o divočákovi.

Nevěřte tomu, že vás váš pes před divočákem ubrání. Pokud nemáte vedle sebe plemeno typu lajka, které bylo vyšlechtěno právě ke kontaktnímu zastavování velké zvěře (ano, Šedýsek by byl nadšený a jeho tátu si na Šumavě půjčovali při lovu černé zvěře myslivci z širého okolí) a přesně ví, jak se má chovat, pak s největší pravděpodobností z takového střetnutí vyjde pes velice zle. A je jedno, jestli je velkého nebo malého plemene. Uvědomte si, že běžné divoké prase má hmotnost v rozmezí 50-90 kg (pro srovnání velký psí pastevec váží kolem 70 kg), na výšku může mít klidně metr, je chráněno hustými štětinami a stisk jeho čelistí je násobně silnější než stisk čelistí psích. K tomu si přidejte jeho nebezpečné zbraně (především spodní špičáky, tzv. páráky, zahnuté vzhůru), velmi vysoké zrychlení v pohybu a celkovou sílu. Také zapomeňte, že divočák špatně vidí - na dálku možná, ale nablízko vidí velmi dobře na úhybné manévry i na to, aby se rychle zorientoval a přesně věděl, jak a kam zaútočit. Stačí zkouknout pár videí z lovu nebo střetu (lidského i psího) s naštvaným prasetem a budete mít jasno. Agresívněji se vždy chovají staré bachyně než mladé, tzv. lončáci (mladí jedinci) jsou jako správní puberťáci drzí, jsou dotěrnější a více provokují, než staří samci.

Aby toho nebylo málo, jsou divočáci jako každý sociálně a hierachicky žijící druh velmi inteligentní. Žijí ve stádech o počtu několika nebo několika desítkek jedinců, které vede vůdčí bachyně (po myslivecku "vodicí bachna") a tato zkušená samice se o svoje stádečko stará velice svědomitě. Pokud se s ním dostane do neznámého prostředí nebo podezřelé situace, vždy nejprve sama zhodnotí terén a až poté tam přivede svoji partičku. Pokud stádo o svoji vůdčí bachyni přijde, rozdělí se na menší celky, které opět povedou nejzkušenější samice.

Stádo je vždy ostražité a má svoje "hlídky". Pokud na takovou "hlídku" narazíte a dotyčný kus varuje, je vysoce rozumné poslechnout a odejít na druhou stranu. Stejně tak pokud narazíte přímo na vůdčí bachyni. Prasata sice v sobě stále mají geneticky zakódovanou plachost, ale ne vždy utečou - často jednoduše proto, že nemají kam. Pokud se jako stádo cítí být zahnána do kouta, bez váhání zaútočí. Pokud mají možnost, setkání s člověkem se sama vyhnou nebo utečou, pokud se někdo chová jako debil a začne je provokovat, zaútočí - ať už stádo nebo osamělý kus.

Pokud jste na teritoriu divočáků se psem, nikdy(!!!) ho nenechávejte běhat navolno. Problémy způsobené navolno puštěným psem, který v divočákovi vidí kořist, končí často katastrofálně. Uvědomte si, že naprostá většina našich psů nemá s divočákem vůbec žádnou zkušenost. Proto psí poznání, že divočák se brání a brání se velmi účinně, je často poznáním posledním. Psí poznání, že divočák je mnohem rychlejší (vyvine rychlost až 50 km/h a především má neuvěřitelnou akceleraci), může být také poznáním posledním. Stačí jedno trhnutí párákem a z pejska vypadnou střeva nebo má díru v hrudi nebo v břichu. Bachyně koušou a koušou sakra tvrdě. Divočák vás nechá i se psem v klidu projít, ale pokud na něj pes začne útočit, pak se začne bránit a v tomto souboji je ve značné výhodě. Ještě jednou - pokud jste v lokalitě, kde se aktuálně pohybují divočáci, nikdy nepouštějte svého psa navolno!

Pár základních strategických zásad:

Nechci z divočáka dělat monstrum, nicméně každý, kdo se s divočákem naživo setkal, popisuje svoje dojmy jako "stažený zadek". Nikdy nemáte jistotu, jak to setkání dopadne, divočáci bývají často velmi nevypočitatelní a opravdu se nelze spoléhat na jejich primární plachost a na to, že utečou. Ano, ve většině případů tomu tak skutečně bude. Ale stačí špatná reakce člověka, špatná zkušenost divočáka a on půjde do kontaktu. Nicméně pokud dodržíte zásady obezřetnosti, čtení terénu, nepouštění psa navolno, klidu a neprovokování, pak se s vysokou pravděpodobností s chlupatým lesním buldozerem domluvíte - buď půjde z cesty on vám nebo vy jemu. V každém případě ale stejně jako já zažijete chvíle velkého respektu a opětného poznání, jak málo stačí a člověk je při setkání s původním obyvatelem lesa najednou takhle malinkej...

Pozor na emoce, pozor na strach, pozor na paniku. Pozor na to, jak se chová pejsek po vašem boku a co z vás cítí. Pozor na to, co mu předáváte, pozor na to, co společně předáváte divočáku stojícímu pár metrů před vámi. Pozor na to, když nevidíte a musíte se spolehnout na instinkt.

Aktivní obrana? Zapomeňte. Pepřáky, šťouchání holí nebo klackem, mávání rukama a křik - tím vším divočáka jenom naštvete. A naštvaný divočák útočí. To, co odradí psa, neodradí divočáka. Jediná šance je využít získané nebo zděděné zkušenosti divokých prasat, tedy že střelba znamená problém a před tímto problémem je lepší utéct. Takže poplašňák - klasický, jen pro ten zvukový efekt. Osobně do lesa nenosím ani dýku, protože vím, že nejsem Rambo a divočáka bych jedinou ranou do srdce neskolil. Při nejlepším bych ho poranil - a raněný divočák útočí jak tank. Nezkoušejte to ani vy.

Pokud to shrnu - na základě toho, co jsem na internetu našel, je setkání s divočákem skutečnou loterií a nikdy není předem jasné, jak dopadne. Nicméně lze udělat vše pro to, aby nedopadlo nešťastně, přestože neexistuje obecně fungující postup, jak tomu zamezit. Ano, je to příroda a i divočák má plné právo si vyhodnotit vlastní názor na vás. Je vhodné vědět, že každý živý tvor bude bránit svá mláďata a každý zaútočí, pokud nebude mít možnost ústupové cesty. Necpěte se mezi matku a mladé a netlačte zvíře do kouta. Medvěd vás zabije, divočák potrhá, i jelen nebo srnec vás může poslat do nemocnice. To je příroda a my jsme jen její součástí, nikoli neomezenými vládci, před kterými padne každé zvíře na zadek...

A na závěr si dovolím ještě jednu malou související odbočku.

V našich zeměpisných končinách jsou pouze dva původní zvířecí druhy, které si s přemnoženými divočáky poradí. Medvěd a vlk. Medvědy tu nemáme (leda se občas některý zatoulá ze Slovenska do Beskyd) a nebyl by zrovna ideálním řešením, ale dvě sezóny úřadování vlčích smeček by rozmnožovací potenciál divokých prasat opět vrátily do rozumných kolejí. Řešením není vystřílet desetitisíce divočáků, když se další desetitisíce narodí čtyřikrát do roka a přeplněné rozlohy kukuřičných a řepkových polí jim vytváří ráj na zemi přispívající k tomu, že ztrácejí přirozenou plachost a zábrany. Řešením je opět nastolit přirozenou rovnováhu a nemontovat se "v neskonalé moudrosti pána tvorstva" přírodě do jejího vyváženého stavu.

Ale můžeme být v klidu. Toho se v této zemi nikdy nedočkáme:/


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nalevo nebo napravo?

 

Ne, nebojte se, nebudu tu rozbírat naši politickou scénu;)

Budu se věnovat smysluplnějšímu a pro nás rozhodně přínosnějšímu tématu - tedy na které straně (a hlavně proč) vodit svého pejska...

Cvičákovci mají karty rozdané jasně a s nikým se nebudou bavit o tom, co je pro koho vhodnější. Jejich myšlení je táhne jednoznačně doleva a pokud se máte s takto zatvrzeleuvažujícím jedincem minout bez slovního či jiného konfliktu, pak se musíte i s pejskem v pravé ruce odklidit nalevo. Oni nepřemýšlejí nad nepsaným a zcela logickým pravidlem míjení "větší (velký) pes na kraji", prostě se nacpou doleva, ať už je to v dané situaci jakkoli strategicky pitomé. Víme o tom s telátkem své, denně se s těmito jedinci potkávám...

Mimochodem - víte, proč tak zatvrzele trvají na své levé straně? Jejich zákon říká, že "na pravé straně máš pistoli, voe" (ne, nedělám si legraci, toto jest stále živé dědictví po branné organizaci minulého režimu Svazarm, zaštiťující mimo jiné i kynology). Oficiální zdůvodnění a zcela stupidní příčina toho, že v lidské populaci převládající praváci se na cvičáku učí vést svého kolikrát hodně velkého a silného psa na své slabé straně (co tou slabou stranou myslím, vysvětlím o pár vět dál). Připadně uslyšíte, že v pravé ruce se vodí kůň...

Tak určitě. Běžnému pejskaři visí na pravé půlce zadku pistole a co chvíli se míjíte s chlapíkem držícím v pravé ruce koňské otěže a v levé psa...:/

Abych byl objektivní - i na psích výstavách budete muset mít svého pejska nalevo. V tuto chvíli pozvedám zrak a posílám láskyplné pozdravení svému Šedýskovi do psího nebe. Našlapali jsme spolu levostranně docela dost výstavních kruhů a stačilo říct "levá", můj pejsek se přesunul na levou stranu a bez mrknutí oka jsme tak oba předstírali oficiální linii. Nikdo z přihlížejících nepoznal, že až na tuto speciální příležitost chodí stále po mé pravé straně...

A proč to u mne tak je? Proč si vodím pejsky své (i pejsky svých klientů) odjakživa napravo? Ne, důvodem není moje rebelství nebo zcestná představa, že "musím dělat všechno jinak".

Dokonce, ač to mnohé těžce zklame, to není ani nepřehlédnutelný důkaz mé blbosti:)

Pravda je jinde.

Jsem částečný levák, spoustu běžných věcí dělám levou rukou (příbor, otvírání lahve atd.), ale mojí dominantní stranou je strana pravá.

Moje dominantní strana - to je ten zásadní důvod.

Každý člověk (a nejen člověk, ale i zvířata včetně psů) má svoji tzv. dominantní stranu. U člověka se mimo jiné projevuje například větším osvalením končetin, odrazovou nohou při skoku, rozsahem činností prováděných dominantní horní končetinou - a také celkovou jistotou pohybu, lepším periferním viděním a třeba i tím, na kterou stranu se v naprostě většině případů otočí, když na něj někdo zezadu zavolá.

Samozřejmě - u někoho je výraznější podíl dominantní strany, u někoho méně výrazný, svoji roli hraje i "přeučování" leváků, genetické dispozice, prodělaný úraz nebo ochrnutí a další faktory. Nicméně dominantní strana vždy existuje a pokud se týká horní končetiny - je to ta (z hlediska osvalení i signálových podnětů) disponovanější, primárně provádějící čistě reflexní činnosti, lze ji obecně nazvat jako "šikovnější"...

Co z toho plyne pro rozhodnutí, na které straně vést svého pejska?

Opět budu čerpat ze statisticky již velkého počtu pejskařů, se kterými jsem pracoval. Téměř každého, kdo vodí pejska nalevo, se ptám, zda je levák či pravák. Leváky nechám, praváků se zeptám na důvod. Někteří jsou už "zvyklí" a naprostá většina se odkáže na cvičák. Tudíž jim nabídnu alternativu dominantní pravéstrany, nechť si to zkusí, zda se jim pejsek nepovede lépe. K tomu jim dám samozřejmě patřičné vysvětlení výhod (viz níže). Pointa je jednoduchá - naprostá většina z nich praktickým testem dojde k závěru, že pro praváka je pravá strana opravdu ta šikovnější a už u ní zůstanou...

Vítězství zdravého rozumu a přirozených dispozic nad cvičákovskou demagogií. Halelujá!

Osobně bytostně nesnáším příkazy a nařízení vyplývající z čiré demagogie nějaké mocenské skupiny a odporující zdravému rozumu a potřebám individuality. Pokud se chce někdo tupě poddat principu "jsi pravák, ale psa povedeš nalevo, protože jsi na cvičáku", je to jeho volba. Pokud se někdo učí u mne, pak jej učím kromě jiného i tomu, aby (nejenom) psí záležitosti řešil maximálně efektivně a tak, aby byl v pro něj nejvýhodnějším a nejefektivnějším postavení.

Dělám to stejně. A protože se čas od času setkávám v případě svých psích klientů se skutečně nezvládnutými těžkotonážníky, pracuji v případě fyzického kontaktu tak, abych byl maximálně efektivní a úspěšný. Ne na základě toho, že pravou rukou mám pracovat s koněm a na pravé části zadnice se mi houpe pouzdro s pistolí. Přemýšlím a jednám strategicky, stejně tak totiž uvažuje i ten pes...

Shrnu to.

Každý aktivní sportovec o tom ví své, každý bodybuilder nebo kulturista vám potvrdí nutnost korekce svalové nesymetrie. Nejsem ani jedno z toho, ale stačí sledovat vlastní tělo, sledovat vlastní reflexy, přemýšlet a nebát se vyvodit si strategické závěry.

A mimochodem - to, že i psi nebo koně jsou přirozeně spíše "pravotočiví" nebo "levotočiví", ví každý, kdo se umí trochu dívat:)

Děkuji za přečtení, snad tento můj článek opět pomůže pár lidem zbavit se zbytečných předsudků typu "na cvičáku nám říkali, že musíme mít psa nalevo" (ne, v běžném životě opravdu nemusíte a cvičák běžný život rozhodně nesimuluje!) a pokud je dotyčný pravák, pak se už nebude bát získat praktické výhody přehozením pejska do pravé ruky. Bonusem jsou lepší fyzické dispozice, rychlejší reakce, lepší periferní vidění a celkově větší jistota.

Halelujá.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pravda o tzv. "separační úzkosti"

 

Již velmi dlouho jsem se chystal napsat článek o extrémně nebezpečném a dnes již silně zakořeněném mýtu zvaném "separační úzkost psa".

Poslední kapkou byl můj nedávný výlet do hlubin modré sociální sítě, kde jsem narazil na příspěvek, který opět dokonale předvedl, jak je tento mýtus pro psy likvidační.

Likvidační díky zásadnímu nepochopení příčiny problému a především ještě daleko nebezpečnější v tom, jakým způsobem je následně "léčen"...

Těm, kteří žijí v bludu, že "separační úzkost" (záměrně dávám celou dobu do uvozovek, protože jde o zavádějící pojmenování, ale je už natolikrozšířené, že je jasné, o čem mluvím) je psychické onemocnění, které je nutné lečit sedativy nebo antidepresivy - respektive těm, kteří jsou ochotni naslouchat a přemýšlet, teď zkusím vysvětlit, proč tomu tak není. Protože pokud tomu budou nadále věřit, budou nadále svoje psí chudáky celý jejich život pomalu a důkladně zabíjet.

Pro praktickou demonstraci způsobu uvažování zainteresovaných osob jednoduše doslova ocituji to, co bylo obsahem konkrétního výše zmíněného příspěvku (včetně originálního stylu psaní a chybějící diakritiky - viz přiložený screenshot jako důkaz, že jsem si to celé nevymyslel):

"Separacni uzkost je psychicke onemocneni jak u zvirat tak u deti.
Resila jsem uz pred 6ti lety s pani Zertovou.
Pes je na antidepresivech a sem tam neco znici,ale nelikviduje postele,skrine apodob"

V citovaném příspěvku je velmi názorně vidět způsob myšlení některých psích majitelů a způsob myšlení některých "odborníků na chování psů". Není tohoto typu zdaleka jediný (což je také důležité si uvědomit), jsou jak přes kopírák a těžko říci, co z jejich obsahu je děsivější...

Začněme skutečnými příčinami toho, proč se pejsek ponechaný o samotě začne chovat devastačně, hlučně, agresívně atd. - prostě vykazuje vzorce chování, které se označují pojmem "separační úzkost".

Psí druh má ve své genetické výbavě mimo jiné zakódováno sociální chování a potřebu specifického sociálního prostředí se všemi souvisejícími atributy - druhovou sociální komunikací a hierarchickým uspořádáním psí smečky. Pokud kterákoli z těchto složek v životě psa chybí, začne narůstat jeho osobnostní stres, který v závislosti na jeho povaze, plemenných dispozicích, míře neuspokojování základních psychických potřeb a čase dojde po určité době do stádia, kdy se začnou projevovat stresové ventily. Tyto ventily se naplno projeví za zátěžových podmínek, tedy i v době, kterou pejsek tráví o samotě, nejčastěji devastací, dlouhodobým štěkáním, kňučením a vytím, znečišťováním apod. Venku nebo v přítomnosti majitele se projevují jinak a lidé to shrnou pod pojem "nezvládnutelný pes". Řeší to nijak nebo nějak, nicméně prvotní příčiny jsou stejné.

Pokud se pejsek dostane k člověku z psího útulku, ze špatného prostředí nebo špatného zacházení, pak dochází zcela přirozeně ke zvýšené stresové zátěži, kterou si tento psí jedinec táhne s sebou. Přichází do svého nového domova s pocitem, že nikomu se nedá věřit, všichni ho opustili, na vše je sám a pokud se takto dostane k člověku, který ho považuje za psychicky nemocného a navštíví "odborníka" z uvedeného příspěvku, pak je to jeho konec. To samé ovšem platí i pro původně zcela pohodové štěně, ze kterého vystresovaný uzlíček nervů vyrobí až jeho majitel.

Co se stane, pokud psímu odsouzenci nasadíte antidepresiva nebo sedativa?

Je dobré hned na začátek říci, že psí organismus obecně reaguje na tyto chemické preparáty ještě daleko citlivěji než člověk. Kdo se trochu vyzná v reálné medicíně, ten ví, jak devastující jsou tyto prostředky (především při dlouhodobé medikaci) i pro člověka.

Pro jistotu teď znovu zopakuji, že psí organismus reaguje na výše uvedené preparáty daleko citlivěji a daleko méně předvídatelně než organismus lidský. Nebudu v tomto článku podrobně rozebírat příčiny (způsobené především  odlišnou psychikou a jinak preferovanými oblastmi mozku), ale zkuste mi věřit, že tomu tak skutečně je. Podávání antidepresiv a sedativ razantním způsobem devastuje psí organismus i psychiku a to, co pak vedle sebe vidíte, není pes, ale psí zombie. Patřičně utlumená ve všech svých normálních projevech, reflexech, reakcích a přirozených vzorcích chování, pomalu zabíjená působením cizorodých a pro psí organismus jedovatých látek.

Bohužel, ani teď se mnohým z vás v hlavě nerozsvítí.

Bohužel, mnozí z vás nadále budete mít skvělý pocit, že díky vám a chemickému šílenci jste vše tak jednoduše vyřešili. Vždyť pejsek už nic nedevastuje - respektive už ne tak moc - a to je to, co jste chtěli. Máte vedle sebe permanentně utlumenou živou bytost, která vás ve skutečnosti nezajímá ani tak málo, abyste sledovali symptomy, které u nich podávání psychiku tlumících preparátů vyvolává. Nepřemýšlíte o tom, co všechno dalšího medikace antidepresivy a sedativy táhne s sebou, je vám to naprosto jedno. Hlavně, že váš pejsek už nic nedevastuje. Že ve skutečnosti už ani nežije, jen přežívá, je vám ukradené.

Naordinujte si sami stejnou "léčbu". Nebo svému partnerovi, synovi, dceři. Budete přemýšlet stejně? Stejně jako autorka výše citovaného příspěvku?

Zkuste si to sami na sobě. Nebo si aspoň přečtěte autentické výpovědi lidí, kteří si stejnou medikací, kterou ničíte svoje psy, dobrovolně či nedobrovolně prošli. A napíši to ještě jednou - účinky na psí organismus si znásobte deseti...

Děkuji.

Už jsme si tedy řekli, jaké jsou skutečné příčiny stresového psího chování (pro některé z vás nadále "separační úzkosti"). Nastal čas si povědět, jak na to jít jinak.

"Separační úzkost" není psychické onemocnění a nejedná se o trvalý a neměnný stav. To je velmi důležitý a zásadní fakt, protože skutečná psychická porucha vyléčit nejde a lze pouze zamaskovat nebo snížit (případně udržet na konstantní úrovni) její projevy - a ano, v převládající praxi se to děje právě výše uvedenými farmaky. To ale není případ "separační úzkosti" - ta je pouze důsledkem nevyhovujících vstupních podmínek, pokud se tyto podmínky změní pozitivním směrem, zanikne i "separační úzkost".

Stále dokola píši a říkám totéž.

Nutným základem vyrovnané psí psychiky je fungující psí sociální prostředí - smečka a její vůdce - a přirozená psí komunikace. Pro žádného psa na světě neexistuje větší síla a lepší zázemí. Prostředí funkční smečky, ve kterém se veškeré stresy rozpustí hned na začátku. Pes samotný je zcela logicky nešťastný, frustrovaný a pod obrovským psychickým tlakem, který vyvolává stres a stres vyvolává stresové chování. Pes ve smečce je chráněn kolektivní silou tohoto společenství, které pozitivně ovlivňuje psychiku každého svého člena.

Co je na tom, prosím pěkně, k nepochopení?

Podívejte se kolem sebe. Zjistíte, že psychická nepohoda každého psa má svoji příčinu ve svém majiteli, v prostředí, ve kterém vyrůstá a žije. Zjistíte dokonce i to, že přesně to samé platí i pro děti. Dokonce i pro dospělé lidi.

Přijde vám normální vidět nápravu v tabletách nebo pochopíte, že je zapotřebí změnit ony "vstupní podmínky"?

Přijeďte a přesvědčte se sami - dejte svému pejskovi šanci předtím, než ho definitivně odrovnáte psychofarmaky.

"Separační úzkost" není psychická nemoc, neléčí se psychofarmaky, ale eliminuje se nápravou nevyhovujících vstupních podmínek, tedy vytvořením přirozeného prostředí, které je pro každého psa životně důležité!

Psi mají obrovskou regenerační schopnost - fyzickou i psychickou. Někdy je zapotřebí kratší doba, jindy delší, ale cesta nikdy nevede přes chemii, kastrace a devastaci plnohodnotné psí osobnosti. Podívejte se do této rubriky PSÍCH STRÁNEK FALCO a uvidíte moje výsledky, mezi nimiž jsou i psí případy, kdy jiní "odborníci" doporučili pejska rovnou utratit nebo pejsek trávil hodiny své samoty permanentním štěkáním, vytím a devastovaním. Psi pod sedativy, antidepresivy. Zkoukněte zpětné vazby, přečtěte si skutečné psí příběhy - a to se jedná o pouhý výsek posledních 3 let mé práce, kdy jsem teprve začal tyto lidskopsí příběhy zveřejňovat...

Nebo?

Nebo se někteří (mnozí) z vás pejskařů dál chovejte jako bezcitní hlupáci.

Dál se navzájem hlaďte po hlavičkách, jací jste borci, protože do svých psích chudáků dny, týdny, měsíce a roky rvete antidepresiva a sedativa. Protože jste líní přemýšlet, líní se svým pejskem pracovat, protože vždy zvolíte "jednoduché", ale reálně to nejhorší řešení. Protože je vám to jedno, protože vám nedochází vazba mezi příčinou a následkem - a protože nemáte skutečný vztah k psímu životu. Protože pokud byste měli, nikdy byste se jako bezcitní hlupáci nechovali.

A protože mezi námi stále ještě řádí chemičtí šílenci, kteří svým hloupým ovečkám dál předávají svoje vlastní zlo.

Bez urážky.

V tomto případě pouze konstatuji skutečnost, kterou mnozí z vás veřejně vystavujete na odiv...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí oči

 

Před pěti lety jsem, ač v dané oblasti čistý amatér, udělal jeden audiovizuální projekt. Přiměly mě k němu dlouhodobé otřesné případy týrání a zabíjení psů a já na tuto situaci chtěl upozornit.

Udělal jsem to po svém.

Tento projekt totiž do dnešního dne zná jen pár desítek lidí. Sbíral jsem na něj zpětné vazby, čekal na reakce těch, kterým se dostal do ruky a dal dostatek času tomu, aby důvod jeho vzniku zanikl.Bohužel nezanikl a my stále, téměř každý týden, čteme v médiích titulky a články o případech lidské bestiality:

Čteme je tak často, že je spousta lidí už ani nevnímá nebo si vůči nim vytváří podvědomou hradbu. Mně se ale sevře pokaždé srdce a s velkým přemáháním (a ani to vždy nedokážu) si přečtu o dalším znásilněném nebo násilně ukončeném psím životě. Stále stejné případy. Lidská krutost, pohrdání životem zvířete,syndrom "pána tvorstva".

Zdravá část lidí mezi námi si uvědomuje, že pokud by jakýkoli pes chtěl, dokázal by z člověka jediným kousnutím udělat klienta chirurgie nebo plastiky. Pro psy velkých plemen není problém člověka rovnou zabít.

A stejně dobře si to uvědomuje i každý pes. Ví, že člověk jako druh je fyzicky velmi zranitelný - nemá čelisti ani drápy, kterými se může účinně bránit. Nemá rychlé reflexy ani rychlé nohy, aby včas mohl utéct, je zoufale pomalý. Neozbrojený člověk by byl pro každého většího psa snadná kořist.

Přesto toho psi nezneužijí a neobrátí se proti člověku, pokud k tomu nemají sakra pádný důvod. Například boj o svůj vlastní holý život...

Ale z druhé strany, ze strany člověka, to neplatí.

Je jen málo psích plemen, ze kterých mají i nabušení jedinci respekt a strach. Velcí pastevci, obecně molossové, rotvajleři apod. Plemena, disponující velikostí a fyzickou silou, disponující vysokou vrozenou dominancí.

Přesto stále panuje mezi lidmi mně nepochopitelný zvyk jít i na tato plemena primárně silou.

Není to rozhodně ojedinělý případ. Mnoho psích majitelů tento postup na svého nezvládnutého pesana aplikují, protože jim to poradí "odborníci ze cvičáku". Slovní spojení "musíš ho vychovat násadou od krumpáče" jsem z těchto zdrojů (prostřednictvím svých klientů) slyšel už tolikrát, že se v žádném případě nemůže jednat o pouze ojedinělý přístup. Pár lidem jsem už rval vodítko z ruky, když z nedostatku těžšího nástroje začali svoje psy mydlit aspoň tím...

Zdroje?

Ano - cvičáky a vesnice. Cvičáky se svým přístupem "když to nejde silou, zlomíme ho ještě větší silou" a vesnice se svým po generace zažitým pohledem "pes jako hospodářské zvíře".

A v lidském druhu stále dřímající geneticky zakódovaná krutost a bezcitnost.

Nebýt jí, neexistovalo by mučení, znásilňování, genocidy.

A neexistovaly by ani tak strašně časté případy, kdy se oběťmi stávají psi, protože od "prostého bití" je jen malinký krůček k tomu psa zabít. Stačí moment nezvládnutého vzteku a agresivity a jatka mohou začít.

Výsledek?

Tohle není normální, tohle je bestialita nejhoršího zrna. Ale stejně zlé by bylo tyto případy začít vnímat jako normální jen proto, že se dějí tak často.

Právě na to jsem chtěl a chci upozornit.

Zkuste se podívat do psích očí. Pořádně. Podívejte se až hluboko do psí duše, tak jako se psi dívají na nás lidi.

Psí oči.

Uvidíte v nich čistotu a nezáludnost. Inteligenci a oduševnělost. Uvídíte v nich celou psí bytost, čistou a nádhernou...

Psí oči.

Mají obrovskou sílu a vidí nás takové, jací skutečně jsme. Silní nebo slabí, skuteční nebo jen hrající si na někoho, kým nejsme. Neobelstíme je.

A naopak v nich vidíme všechno to, co prožívá pes. Radost, smutek, sebevědomí i nejistotu, bolest, strach. Vidíme v nich živou bytost, stejnou, jakou jsme my sami. Se stejnými právy na život.

Psí oči.

Přesto jsme tak často konfrontováni s realitou, kdy člověk psu vědomě a s potěšením ublíží...

Někde před pěti lety jsem se rozhodl v tomto pokřiveném světě i toto zkusit aspoň trochu změnit. Upozornit na kontrast mezi chováním člověka a psa, poslat mezi lidi určité poselství.

Čtený text už mozek člověka účinně filtruje - informací, které tímto kanálem dostává, je už příliš moc a mozek se jim brání. Nevnímá je, okamžitě je zapomene, vytěsní.

Jiná situace je s informacemi zprostředkovanými kanálem zvukovým a vizuálním. Tyto přenosové cesty působí na jiné části mozku, jsou daleko emotivnější a místo vytěsnění je má mozek tendenci ukládat.

Proto jsem tehdy vytvořil audiovizuální klip, který jsem exkluzívně umístil na svoje DVD "Ride A Tiger". Dal jsem si při jeho tvorbě všechnu potřebnou práci k tomu, aby předal informace tak, jak je třeba. Nikde jinde dodnes nebyl ke shlédnutí.

Během posledních pěti let jsem prostřednictvím reakcí těch, kteří jej shlédli, zjistil, že funguje přesně tak, jak jsem si přál.

A protože důvod jeho vzniku bohužel nezanikl, zveřejňuji jej dnes pro všechny s velkou nadějí, že bude mít stále stejnou sílu a potenciál zapůsobit na pozitivní lidské emoce. Je postaven na kontrastu, emocích a nejedná se o text, který člověk jen přečte a zapomene. Nastal čas mu dát větší prostor.

A až se příště podíváte do psích očí...

Dog's Eyes. Psí oči.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kastrace z pohodlnosti

 

Jsou psí témata, ke kterým se vracím, respektive musím vracet, velmi často. Tak je tomu i dnes. Ale i tentokrát se na téma bezdůvodných kastrací mladých zdravých psů a fenek, tolikrát už probrané na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO, podívám z dalšího úhlu. Protože jsem se již před mnoha lety, na samém počátku své práce s pejsky a lidmi, kdy jsem byl natvrdo konfrontován s hrůzností tohoto fenoménu a ochotou tolika pejskařů své psí parťáky zmrzačit, rozhodl, že udělám vše pro to, abych uvažování psích majitelů (nejen) v tomto směru změnil.

Proto i dnes, a určitě ne naposledy, zveřejňuji další text k tomuto bolestivému tématu - tentokrát o kastracích z lidské pohodlnosti...

Nesmyslných důvodů, proč majitelé psů nechávají svoje svěřence doživotně zmrzačit, je celá řada. Často plynou z prosté neznalosti, jindy z lenosti přemýšlet nebo prosté neschopnostiudělat si vlastní názor. Jindy je důvodem neodůvodněná, ale již v hlavě konkrétního jedince patřičně zarytá úcta k "odborníkům"...

Existuje ale ještě jeden důvod, který je asi ze všech nejšílenější.

Lidská pohodlnost.

  • Je neuvěřitelné, když se dozvíte, že je pro psího majitele důvodem kastrace fenky to, že je dvakrát do roka zapotřebí změnit režim a chodit s fenkou na voditku.
     
  • Je neuvěřitelné, když se dozvíte, že fenka při hárání špiní a "kdo to má furt uklízet".
     
  • Je neuvěřitelné, když je pro majitele důvodem pro kastraci mladé a zcela zdravé fenečky to, že by se během hárání nemohla pustit na zahradě.
     
  • Je neuvěřitelné, když je mladý a zcela zdravý pes vykastrován pouze proto, že se jako mladý a zdravý pes chová - a jako správný zástupce svého plemene se stará o to, jaká je jeho pozice mezi jinými psy a zcela přirozeně reaguje i na fenečky.
     
  • Je neuvěřitelné, když je pes vykastrován jen proto, že je jeho majitel neschopný vychovat jakéhokoli psa a po kastraci prý "se psem už nebudou problémy".

Všechna tato "zdůvodnění" jsem od lidí na vlastní uši slyšel nebo na vlastní oči četl. A ne jenom jednou...

Všechny tyto modelové případy, a v reálném životě se skutečně stávají dnes a denně, mají ve svém pozadí tu strašnou lidskou pohodlnost. Pohodlnost a krutost, kdy se nebere nejmenší ohled na bytosti kolem a v zájmu "bezproblémového" soužití se neřeší ten skutečný problém, který je vždy v konkrétním člověku. Místo toho se nechá zmrzačit pes, který se provinil pouze tím, že se jako pes narodil, se všemi vlastnostmi a fyzickou výbavou, která ke zdravému psu patří.

Jsem hluboce přesvědčen a po zkušenostech s některými lidmi musím věřit tomu, že po patřičné popularizaci a mediální masáži by bez mrknutí oka a s jásotem přivítali následné postupy:

  • Váš pes kouše?
    Nechte mu vytrhat zuby, pak už zaručeně kousat nebude. A živit se může kašovitou stravou.
     
  • Váś pes štěká?
    Nechte mu vyoperovat hlasivky, nebude nic slyšet a může si "štěkat" jak chce. 
     
  • Váš pes utíká?
    Amputujeme mu přední končetinu, utíkat už nebude.

Přijde vám to přitažené za vlasy?

Ale kdeže, probuďte se...

Toto je totiž už dnešní realita:

  • Vaše fenka by mohla omylem zabřeznout?
    Vykastrujeme ji. To, že žije na dvorku/zahradě a nejste ochoten ji vzít k sobě, přece není vaše chyba...
     
  • Váš pes je nezvladatelný?
    Vykastrujeme ho, on se zklidní. To, že nejste schopen své štěně vychovat a dospívajícího psa zvládnout, přece není vaše chyba...

Pořád vám ještě přijdou potenciální metody "nápravy" kousání, štěkání a útěků přitažené za vlasy? Že se to nikdy nestane? Ale stane, stačí jen tomu dát ten správný drive a určitý typ lidí z toho bude mít orgasmus stejně jako z možnosti nechat svého čtyřnohého parťáka zmrzačit kastrací už teď...

Ve velké míře ještě ve štěněcím věku, kastrace provedené na roce věku středního nebo velkého plemene nejsou vůbec řídkým jevem. Jeden, maximálně dva roky věku, kdy prý "fena už bude mít odháráno" a "pes už bude dospělý". Tohle jsou chvíle, kdy to poslouchám a zatínám pěsti.

Potkal jsem za roky své práce lidi, kteří neměli s doživotním zmrzačením svého psa nebo fenky z výše uvedených důvodů ten nejmenší morální, etický nebo vztahový problém. Za jejich rozhodnutím zmrzačit svého psího kamaráda byla vždy chladná racionální úvaha, vidina nejjednoduššího řešení. Přes halasně proklamované "my ho/ji tak milujeme" by svého pejska/fenku klidně popravili, pokud by to pro ně bylo výhodné. Kastrace psa je pro tyto lidi něco jako ostříhat si nehty - něco, nad čím nepřemýšlejí a rovnou to udělají, protože jim to zvýší pohodlí jejich života a to je to jediné, co je zajímá. Vždyť je to "jenom pes"...

Stále si myslíte, že se lze spolehnout na zdravý lidský rozum a sílu vztahu k psí bytosti? Ale kdeže, ani náhodou.

  • Odpornou módou posledních let je u nás zavírání psů doma do klece. Aby pes nerušil, aby nic nezničil - tisíce normálních pejskařů v této zemi mi dají určitě za pravdu, že svého pejska lze při patřičné snaze velmi jednoduše vychovat jako zcela bezproblémového člena domácnosti. Dvacet let žiju se svými vlastními pejsky různých plemen, velikosti a temperamentu v panelákovém bytě s papírovými stěnami a vím zatraceně dobře, o čem mluvím - a přesto je dnes tak rozšířené zavírání psů do klecí! Jejich majitelé jsou ke všemu ještě tak jednoduší, že otevřeně mluví o svých důvodech - "on furt otravuje", "když přijde návštěva, tak na ni štěká a doráží", "když je doma sám, tak všechno zniči" atd. atd.

Ano. Toto je přesně ta sorta lidí, kteří bez mrknutí oka svého psa nechají vykastrovat a pokud by to mělo patřičný efekt, zavřeli by ho do mrazáku nebo vypnuli ranou palicí.

Vždyť proč se namáhat hlídáním fenky během hárání, když jí to můžou zatrhnout navždy? Nehárá, není zapotřebí hlídat, není potřeba uklízet. Tak snadný a jednoduchý život...

Proč pracovat na tom, aby zvládli svého psa? Vypustíme z něj duši, necháme ho vykastrovat. Nebude si na nás vyskakovat, nebudou ho zajímat feny, nebudou ho zajimat jiní psi - vlastně ho nebude zajímat už nic a nikdo. Akorát jídlo. Takže aspoň něco. Tak snadný a jednoduchý, ještě kdyby se s ním nemuselo chodit ven...

Pořád si myslíte, že přeháním?

  • Tak se koukněte kolem sebe. Sledujte a poslouchejte pejskaře, které denně potkáváte. Poslouchejte jejich lamentování nad tím, že "s tím psem je furt nějaká práce, ještě že jsme ho nechali vykastrovat, teď už ho naštěstí nic nezajímá". Pozorujte chvíli ty unuděné otrávené ksichty (ano, ksichty) pejskařů, kteří celou dobu jen vztekle škubají vodítky, na uchu mají přilepenou telefonní placku nebo jdou v družném hovoru se stejným lidským exemplářem a deset metrů za nimi se plouží smutný pejsek. Kdyby ho v tu chvíli přejelo auto, majitel(ka) o tom ani neví...

Pohodlnost a lenost.

Nulový vztah.

Majitelé psů, kteří kastraci vnímají pouze jako vítané "zjednodušení práce se psem".

Titíž, kteří pak tuto svoji zvrácenost vtloukají do hlavy psím prvomajitelům - na procházce, na internetu, v médiích...

A titíž, kteří jim popřejí sluchu. Kterým jejich pes nestojí za přemýšlení, zjištění informací. Ti, pro které bude kastrace také jen pouhým vyříznutím kusu masa bez dalších důsledků a souvislostí, jak je jim odprezentováno "zkušenými, znalými a odborníky".

Všichni ti, kteří denně rozhodují o osudu svých čtyřnohých parťáků, kteří bohužel nikdy nebudou mít šanci si vybrat, zda se dostanou do ruky skutečnému lidskému parťákovi nebo jen šmejdovi.

Je jich strašně moc.

A proto musím o těchto věcech psát, psát a znovu psát. Mluvit a vysvětlovat. Abych co možná největšímu počtu těch, kteří jenom nevědí nebo mají jednostranné informace, dal možnost se rozhodnout správně.

Jsou psí témata, ke kterým se vracím, respektive musím vracet, velmi často. Tak je tomu i dnes. Ale i tentokrát jsem se na téma bezdůvodných kastrací mladých zdravých psů a fenek, tolikrát už probrané na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO, podíval z dalšího úhlu. Protože jsem se již před mnoha lety, na samém počátku své práce s pejsky a lidmi, kdy jsem byl natvrdo konfrontován s hrůzností tohoto fenoménu a ochotou tolika pejskařů své psí parťáky zmrzačit, rozhodl, že udělám vše pro to, abych uvažování psích majitelů (nejen) v tomto směru změnil. Proto jsem i dnes, a určitě ne naposledy, zveřejnil další text k tomuto bolestivému tématu - tentokrát o kastracích z lidské pohodlnosti...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

"Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"

 

Občas mi nad některými lidmi zůstane rozum stát.

Tak jako tento čtvrtek, kdy mi zavolala nějaká paní ze Slovenska...

(Rád bych hned na začátek uvedl, že národnost je v tomto příběhu zcela nepodstatná, stejně dobře to mohl být Čech, Moravan, Rakušan nebo Marťan. V zájmu autenticity tohoto příběhu ale chci zachovat reálná fakta.)

Seděl jsem už v autě a chystal se vyrazit za klientem. Zazvonil mi mobil, koukl jsem na číslo a protože jsem viděl slovenskou předvolbu, řekl jsem si, že to ještě vyřídím, ať dotyčný nemusí volatznova. Zvedl jsem to a na druhém konci se mi představila paní, že má "súrny problém"...

Prý má štěně jorkšíra a problém s jeho čistotností. Že je nemůže naučit na plenu, že je to hrozné a že už uvažuje o tom, dát je pryč. Nechal jsem paní mluvit a říkal si v duchu "aha, malému jorkšírovi bude už asi nejmíň půl roku, proto paní začíná panikařit" - jenže houby houby, milý Watsone, vzápětí jsem se dozvěděl, že štěněti jsou teprve tři měsíce...

Tři měsíce. Tři měsíce!

Paní jsem přerušil (čekal mě klient, na tuto skutečnost jsem ji upozornil hned na začátku a předpokládal jsem, že tohle vykomunikujeme rychle) a vysvětlil, že tříměsíční štěně ještě není schopné ovládat vůlí svěrače a funguje jednoduše jak průtokový ohřívač. A že když jsme byli malí, také jsme nekontrolovaně čurali do plínek. Že je to přirozený stav, který se časem změní a holt je v této fázi zapotřebí uklízet, že to známe všichni a nejde o žádnou tragédii...

... paní mě přerušila s tím, že si to nemyslí, protože prý se štěně dřív občas na tu plenu vyčuralo a teď už na ni kašle. A že tedy co s tím a že koupila nějaké speciální kapky, které štěně mají motivovat k čurání na plenu a že to funguje úplně naopak (to už jsem v duchu obracel oči v sloup a začal tušit) a štěně už o plenu ani nezavadí...

... znovu jsem paní vše trpělivě odvyprávěl a přidal informaci, že pes není kočka, která se chodí vyprazdňovat na jedno místo a že opravdu nemůže očekávat, že malý jorkšír bude s nadšením pádit na plenu, že je třeba chodit ven atd. atd.

... a že s ním chodí a pak se stejně doma zase vyčurá...

... a že údajně(?) měla velké psy a ti to nedělali..

... následovala z mojí strany krátká přednáška o individualitě štěňat, jejich povah a schopností...

... opět paní, jak jí to strašně vadí...

... to už jsem lehce ztratil trpělivost a stále v klidu jí doporučil, že pokud s tím má takový problém, pak nechť opravdu najde pro své štěně někoho lepšího, protože teď jí vadí tohle, za měsíc jí bude vadit něco jiného, za půl roku zas něco jiného...

... a znovu jsem odvyprávěl realitu štěněcí psychiky a v tomto věku neschopnosti ovládat vůlí svěrače, znovu připomněl, že i lidská mláďata čurají do plínek a skutečně jde jen o dočasný stav...

... následovala litanie ve smyslu "jasné, na děti jsou plíny, ale pro psy se nic takového nevyrábí"...

... dvacet let budování mé trpělivosti přineslo ovoce a já tedy znovu v klidu paní vysvětloval, že s tímhle prostě neudělá nic a ať se s tím jednoduše smíří a po štěňátku ještě nějakou dobu uklízí (vzpomněl jsem si, jaké louže dokázalo vyrobit moje tehdy malé telátko a když jsem si představil mikroloužičku po jorkšírkovi, cukaly mi koutky)...

... nicméně v ten moment mi paní dost arogantně sdělila, že (opět v zájmu autenticity použiji doslovnou citaci): "Tak to nie je rada ktorú som chcela počuť! Dovi!"

Buch - konec hovoru. Ani žádné "ďakujem za čas, ktorý ste mi venovali".  Moje "Sbohem" už bylo vysláno do ticha.

Seděl jsem pak ještě asi minutu v autě, rozdýchával to a klientce se potom omlouval (a celé jsem jí to na vysvětlenou v kostce převyprávěl) za svůj lehce opožděný příjezd. Kroutila nad tím hlavou stejně jako já.

Co s takovými lidmi, jako byla tato paní na telefonu?

Opravdu chtěla radu? Pomoc? Opravdu jí tak moc vadilo "e-e fujky fujky, tohle mám uklízet"? Měla představu, že tříměsíční štěně je hotový produkt, který mimo jiné bezvadně zvládá vyprazdňování a když je zapotřebí, poslušně odťape na připravenou plínu?

Ne, tohle malé štěně opravdu nezvládá. Tak jak to v odpovídajícím věku nezvládala ani ona paní, když vesele pročurávala několik plen denně jenom proto, že je měla přikurtované k tělu - jinak by po ní (a stejně tak samozřejmě i po mně a každém jiném mláděti) zůstávaly stejné loužičky jako ty, které ti normální z nás po svých malých čtyřnohých parťácích trpělivě likvidujeme, protože víme, že to za pár týdnů/měsíců přestane. Až zhruba na půl roce věku je štěně celkem spolehlivě schopné ovládat svěrače, až v tomto věku se odpovídajícím způsobem sejde psychický a tělesný vývoj. A aby to nebylo úplně jednoduché, ještě do toho zasáhne individualita každého jedince, takže u někoho to trvá delší dobu, u někoho kratší. Přirozené, jasné a pochopitelné pro každého, kdo pochopit chce...

A že někdo ode mne neuslyší to, co slyšet chce?

Inu, od samého začátku je můj přístup k mé práci a lidem postavený na tom, že říkám věci podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a znalostí. Někdy se to shoduje s tím, co člověk slyšet chce, jindy je to v rozporu s jeho názorem. Na něm samotném pak je, jak si to přebere, zda je schopen svůj vlastní pohled na danou věc změnit nebo zda zvítězí jeho ego. A samozřejmě - velice důležité je, zda vůbec nějakou radu slyšet chce...

Nevím, jak tato konkrétní paní na mě získala kontakt. Možná na mě narazila náhodou, možná na doporučení na internetu, ale možná také už někomu došla trpělivost a řekl "tak víš co, poslechni si to sama od pana Dostála, pak to třeba pochopíš". I takové scénáře už jsem zažil. Zda můj čas jí věnovaný byl pouhou ztrátou či zda se jí postupně něco v hlavě rozleželo, nevím. Ale nebudu se zařazovat mezi ty, kteří dennodenně lidem lžou, lžou jim na dálku nebo do očí a už vůbec se nebudu zařazovat mezi ty, kteří lidem říkají místo pravdy jen to, co chtějí slyšet.

Dovi...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Buď hodný, to je kamarád!

 

Věta, kterou na psí procházce slyšíme téměř denně. Věta, kterou mnoho pejskařů "řeší" hrozící konflikt mezi jejih a cizím pejskem. Pokrytectví, přenesené z lidského do psího světa.

Lidský a psí svět jsou velmi propojené a je dobré se z toho psího něco naučit.

Tento článek je o bytostech z obou světů...

Za dobu svého života jsem bohužel poznal pár lidí, kteří zastávali filozofii "s každým být kamarád a s nikým si to nerozházet". Svého krédase drželi tak poctivě, že se mi z nich pokaždé zvedl žaludek - byli naprosto bezpáteřní, bezcharakterní a když se měli jasně vymezit vůči podrazu, vždy s upřímným pohledem vysvětlovali, že to oni nemohou, protože oni přece chtějí s každým vycházet a nikoho si neznepřátelit. Byli to do jednoho slaboši a podrazáci, kteří by vás ve svém všeobjímajícím klídku nechali klidně popravit, jen aby si někde nezpůsobili nějakou nepříjemnost a u někoho si nepohoršili.

V sociálním společenství, ať už se jedná o lidské nebo psí, už z principu nemůžete být s každým kamarád. Sociální společenství je i přes obecně stmelující princip spolupráce stále založeno na individualitách. Pokud bychom jimi nebyli a byli jen těmi sluníčkovými kamarády, nikdy bychom se nikam nepohnuli, protože bychom se stále báli, abychom si vztahově neublížili. Neměli bychom rozdílné názory, nápady a chovali bychom se tak strašně nejistě a nevýrazně, až by nás první velký problém zvenku jako celek zlikvidoval.

Není naše povinnost být s každým kamarád.

Kdysi, už hodně let zpátky, jsem na jednom svém soustředění musel některým lidem vysvětlit, proč tu vlastně jsou. Že tu nejsou proto, aby si tu hledali kamarády. Jsou tu proto, aby zapracovali na svých vlastních individualitách, aby se naučili bojovat sami za sebe a dokázali na sobě zapracovat tak, aby k nim jejich vlastní pes vzhlédl s úctou a respektem. A že ani já tam nejsem proto, abych si mezi nimi hledal kamarády. Protože pokud by tomu tak nebylo, nic bych je nenaučil a moje jednání by primárně bylo určováno pouze tím, abych po nich nechtěl žádné výkony a oni se na mě nenaštvali. Hladil bych je po hlavičkách a mazal jim med kolem pusy, chválil jejich mizerné výkony. Jistě - získal bych tak spoustu kamarádů, ale nikoho, kdo by se i jen něco málo naučil.

Není naše povinnost být s každým kamarád.

Přesto se ti, kteří na to ještě nepřišli, honí na sociálních sítích za metou nazvanou "přátelé". Mít ve svém profilu co nejvíc "přátel". Lidí, z nichž velkou část nikdy osobně nepoznali. Znají je pouze podle toho, co o sobě dotyčný píše a jak se prezentuje. Často pak dojde ke krutému probuzení, když odhalí skutečnou osobnost svého "přítele". Proto mám na svém vlastním osobním profilu daleko více nepřijatých "žádostí o přátelství" než těch přijatých - už za první obranný val si pustím jen ty, které jsem poznal osobně. Jen ty, které tam chci mít. A pokud někdo z nich zklame, je vyhoštěn navždy.

Není důležité, kolik máte kamarádů nebo "přátel". Důležité je, jací jsou. Důležitá je kvalita, nikoli kvantita - proto v případě virtuálních "přátel" nechápu onu honbu za co nejvyššími čísly, jako by se jednalo o zlaťáky a osobnostní kvalifikaci "kdo má víc, je lepší".

A není povinnost pejska být s každým kamarád.

Až neuvěřitelně velký počet pejskařů žije v bludu, že pokud si jejich pes nepadl do oka s jiným, tak je to hrozně špatně. Tragédie. Průšvih. Ježíšikriste, co budeme dělat?

No jasně. Nechtějí, tak to zlomíme.

Budeme je nutit být spolu, budeme do omrzení opakovat "Buď hodný, to je kamarád!" a budeme se strašně divit tomu, že jsou na sebe čím dál více alergičtí a čím dál drsnější. Místo toho, abychom konečně pochopili, že pes je stále ještě psychicky zdravý druh, pro kterého je přirozené, že není jeho povinností být s každým kamarád. Protože kdyby byl, popřel by svoji vlastní osobnost.

Popřel by hierarchii, dominanci a preferenci síly oproti slabosti. Popřel by vše, na čem je postavena jeho psychika a schopnost přežít. Popřel by svoji individuální sílu a přirodní výběr nejlepšího z nejlepších.

Každý pes bude spolupracovat s jiným, pokud to pro něj bude výhodné a pokud jeho parťák bude dostatečně kvalitní pro dosažení společného cíle. Pokud jej naopak bude brzdit, spolupracovat s ním nebude nebo se ho zbaví.

Výše uvedené platí jen tak mimochodem i pro spolupráci psa s člověkem...

Opravdu nemá smysl uvádět scénu následného kontaktu dvou psů větou "Buď hodný, to je kamarád!":

  • Buď budou oba psi v pohodě a pak je naprosto zbytečná.
  • Nebo bude v pohodě ten druhý a váš vlastní proti němu vystartuje. Tedy proto, že buď je mu srdečně jedno, jaká učiníte rozhodnutí o komunikaci s jiným psem a jde si nahonit ego nebo se bojí a raději rovnou střílí. Obě varianty znamenají, že jako vůdce vlastní smečky nefungujete a dotyčná věta je pouze alibistická.
  • Nebo je váš pes v pohodě a vystartuje ten druhý. Opět jste jako vůdci své smečky selhali, protože jste špatně odhadli situaci. Váš vlastní pes si to velmi dobře zapamatuje a příště se už raději rozhodne podle sebe.

Váš pejsek na rozdíl od vás stále zůstává svojí vlastní individualitou. Některé pejsky si oblíbí, jiné bude tolerovat hned, jiné až po nějaké době, bude respektovat zákon své smečky - ale uvnitř stále zůstane sám sebou. A některé pejsky prostě nebude mít v oblibě nikdy. Pokud budete schopnými vůdci své smečky, bude je tolerovat, protože smečka je nadřazena jednotlivci. Pokud schopnými vůdci nebudete, bude se vůči svému neoblíbenci aktivně vymezovat.

V každém případě - věta "Buď hodný, to je kamarád!" má v psím světě nulovou informační hodnotu.

Naopak maximální informační hodnotu má dominantní signál od vůdce smečky v hierachicky správně fungující smečce. Nejde o informaci "To je kamarád", ale "Tohle nebudeme řešit".

Každý pes na rozdíl od mnoha lidí ví, že kamarádství není nařízená povinnost. Není vynutitelné. Jde o svobodné rozhodnutí.

  • Nikdy svého pejska nenuťte, aby byl s každým "kamarád". Díky bohu má svůj vlastní rozum i odhad a obojí dokáže používat. Pokud by tomu tak nebylo, ztratil by totiž ty nejdůležitější předpoklady pro umění přežít.
  • Ztratil by schopnost rozpoznat, co je slupka a co se skrývá pod ní.
  • Schopnost rozlišit "kamaráda" od šmejda.

A zachránit tím sobě a často i vám důstojnost, zdraví nebo život...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Cesta na svět

 

Uteklo to jako voda.

Na konci dubna jsem do Aktualit napsal, že se znovu stávám "psím kmotrem", na rozmezí května a června se narodilo sedm krásných zdravých štěňátek a dnes odešlo první z nich do svého nového domova...

Svoji kmotrovskou funkci beru vždy smrtelně vážně. Na rovinu - nikdy bych ji nepřijal, pokud bych sám nebyl přesvědčen o tom, že štěňátka budou mít tu nejlepší péči a pokud bychosobně dobře neznal samotného chovatele.

Svoji kamarádku, majitelku chovatelské stanice krátkosrstých kolií "Šťastná smečka" a tříleté fenečky Daisy (je to její první vrh) plus dalších tří skvělých psích parťáků, znám už řadu let. Znám i její pejsky, kdysi jsem ji a jejího německého ovčáka učil a velmi dobře jsem věděl, že moji kmotřenci a kmotřenky se dostanou do světa v té nejlepší formě...

Alfons.
Amos.
Albrecht.
Arnošt.
Amálka.
Adélka.
Andělka.

Čtyři pejskové, tři fenečky. Šest trikolorních a jeden bluemerle (od začátku můj favorit, jmenuje se podle mého návrhu a naprostou shodou okolností bude žít kousek od Liberce). Náhody neexistují;)

Alfons "Flíček" - touto dobou už je ve své nové rodině, jako první se vydal do světa a jeho sourozenci ho budou brzy následovat.

Jen Andělka zůstane doma tam, kde je. Rozšíří smečku, ve které vyrůstala a která ji pomáhala vychovávat, protože svoji paničku zkrátka chytla za srdíčko:)

Co bych to byl za kmotra, kdybych se nezajímal o své kmotřence a kmotřenky?

S mojí kamarádkou jsme samozřejmě byli v kontaktu po celou dobu, byl jsem naprosto důkladně informován o každém momentu vývoje situace. A byl jsem se za malými samozřejmě podívat a pomuchlat, při té příležitosti se připomněl i zbytku psí smečky - a samozřejmě přivezl svoji část jejich výbavy do nových domovů...

Celou dobu jsem ti totiž lámal hlavu, co by bylo nejlepší jim dát.

A pak mě to konečně napadlo, kamarádka nadšeně odsouhlasila a bylo to jasné... každý majitel malého štěňátka ode mne dostane moji knížku s vlastnoručním a pro každého originálním jmenovitým věnováním:)

A snad to vážně nebyl úplně špatný nápad, protože třeba paní od Alfonska "Flíčka" prý měla velkou radost, když se to dozvěděla, jelikož kdysi byla na mépřednášce a nechala si tehdy podepsat moji první knihu - svět je malý...

Zrození nového života je zázrak přírody.

Něco, co mě pokaždé dostane - přirozená znalost každé psí mámy, která naprosto přesně ví, co má dělat, jak rodit, jak se starat o svoje štěňátka... nenapodobitelný šťastný a hrdý výraz v jejích očích... psí něha a péče... soudržnost celé psí smečky...

Rozhodl jsem se udělat krátké video a aspoň některé z momentů, které pokládám za úžasné, do něj dostat.

Moment, kdy jsou štěňátka ještě jen tmavými skvrnami na ultrazvuku...
Moment příchodu na svět...
Moment hemžení psí drobotiny - pomalejší v režimu běžném a bleskové v režimu "chceme baštit, hlad hlad hlad!"...
Moment krmení, kdy se otevře mléčný bar a štěňátka se ládují, co se do nich vejde...
Moment celosmečkové pohody a klidu, atmosféra odpočinku a zároveň ochrany matky a malých...

Myslím, že hodně z vás se mnou bude souhlasit.

  • Video bylo vytvořeno s použitím foto/videodokumentace chovatelské stanice krátkosrstých kolií "Šťastná smečka" (děkuji  chovatelce a své kamarádce za svolení k použití) a vlastních fotek pořízených z titulu své čestné funkce "psího kmotra"... ;)

  • hudební podkres - skladba "Desire" © Viktor Dostál

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pohladíte svého pejska?

 

No jasně!
To je přece samozřejmé!
Co je to za blbý dotaz?

Ne, není to blbý dotaz...

Nemám teď vůbec na mysli, zda a jak často lidé hladí svoje pejsky doma. Předpokládám a budu věřit tomu, že doma, za čtyřmi stěnami, svého pejska pohladí, pomazlí, věnuje muaspoň nějaký pozitivní fyzický kontakt naprostá většina.

Ale já si všímám chování lidí vůči svým pejskům venku - na procházce, v terénu, mezi jinými lidmi.

A roky si všímám toho, že člověk, který svého pejska pohladí během společné procházky nebo přesunu někam, je výjimkou. Je naprostou výjimkou. Zkuste si někdy sami všimnout, jak vzácnou výjimkou je vidět během rutinní chůze s pejskem jeho majitele se svého pejska dotknout, zkontaktovat pohlazením, položením ruky.

Rozhlédněte se kolem sebe a zjistíte krutou realitu.

Lidé jdou se svými psy na vodítku a celou dobu se drží jen toho vodítka. Za celou dobu se jejich ruka nedotkne psí hlavy, psího těla. Ruka spočívá na vodítku, které je jediným fyzickým poutem mezi nimi a psí bytostí na druhém konci. Není tu kontakt tělo-tělo, přenos emocí, přenos energie.

Tento fenomén jsem začal registrovat už před mnoha roky, ale chvíli mi trvalo, než mě praštilo přes nos, co mi na dvojicích člověk-pes, které potkávám na sídlišti a na procházkách v lese, nesedí. Byla to totální absence jejich vzájemného tělesného kontaktu.

Možná jsem pro leckoho divný. Ale pro mě osobně je zcela přirozené a úplně automatické, že během chůze se svým pejskem (ať to byl Dino, Šedy nebo teď telátko) se jej každou chvíli dotýkám. Cítím psí tělo. Kontakt s ním je pro mne jako droga, kterou nutně potřebuji.

A stejně tak to potřebuje i každý pes. Určitě nemusím nikomu z vás vysvětlovat, jak moc kontaktní psi jsou. Stačí je sledovat v prostředí jejich vlastního druhu, stačí sledovat, jak moc touží po pozitivním kontaktu lidské ruky, jak přirozené je pro ně sdílet příjemný fyzický kontakt s živou bytostí.

Mám schopnost vcítit se do psí duše víc, než je pro člověka obvyklé, znám psí potřeby, touhy. Proto vím, jak je pro každého pejska fyzický kontakt s jeho člověkem důležitý, jedná se o jednu z nejvice prioritních psích potřeb vůbec. Prostřednictvím fyzického kontaktu pes vnímá jinou bytost, čte ji a zároveň předává informace o sobě samém. Je to předávání energií, proto své klienty učím těm správným dotykům a kontaktům, které zprostředkují pozitivní informace, ne negativní.

Když půjdete a na vodítku budete mít ne jednoho psa, ale dva, uvidíte, že se nesnaží mít od sebe odstup takový, aby se vzájemně nedotýkali. Naopak - budou se svými těly dotýkat, budou se kontaktovat, je to pro ně příjemné, potřebné a přirozené.

Když půjdete se svým partnerem, ke kterému budete cítit lásku, budete mít potřebu se vzájemně dotýkat. Půjdete spolu za ruce, obejmete se. A pokud spolu skutečně fungujete, bude to vzájemné, budete dávat i přijímat.

Když jdu se svým telátkem, každou chvíli se ho dotknu rukou, pohladím...
Když jde telátko se mnou, každou chvíli zvedne hlavu, podívá se na mě, přitiskne se na moji ruku tváří...
Když jdeme spolu, jdeme tělo na tělo...
Když se zastavíme a řešíme nějakou situaci nebo odpočíváme, automaticky mám ruku na telátku...
Když jdeme spolu, tu a tam telátku obejmu hlavičku a vidím, jak mu zasvítí očička, ocásek se rozmává...
A když spolu jedeme výtahem a někdo jede s námi, položí si na mě hlavičku a říká "můj páneček, nedám"...

Ve svém okolí nepotkávám nikoho, kdo by se svým pejskem sdílel kontakt, kdo by jej jen tak pohladil, vidím jen lidi, kteří mají pejska na vodítku. Jsou od něj metr, metr a půl daleko a pro jejich psího kamaráda je to vzdálenost nekonečna.

Potřeba pozitivního fyzického kontaktu je přirozená pro každého sociálního tvora. Nekončí to u lidského mláděte, které se v mžiku uklidní na těle své matky ani několikatýdenního štěňátka, které spokojeně usne přitisknuté na tělo svého člověka.

Tato potřeba je u zdravého a sociálně normálně vyvinutého tvora jakéhokoli živočišného druhu celoživotní.

Až půjdete se svým pejskem ven, zkuste si na to vzpomenout. Zkuste mu i během společné chůze a procházky dát najevo, že jste spolu a patříte k sobě. Předejte si pozitivní energii, vnímejte, jak psí tělo bude vděčně přijímat každý váš dotyk, pohlazení, objetí.

Zkuste to.

Ta absence bezprostředního kontaktu člověk-pes, kterou kolem sebe denně vidím degradovanou do podoby člověk-vodítko-pes, je totiž opravdu velmi zarážející a z mého pohledu i silně nenormální.

Psa by neměl mít člověk, pro kterého je tělesný kontakt s ním nepříjemný, nepřirozený nebo nepotřebný...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Autorské právo aneb normální je nekrást!

 

 

Protože se bohužel až příliš často setkávám s tím, že jsou z internetového prostoru zcela bezostyšně kradeny moje autorské články, fotografie a koláže, které jsou poté těmito šmejdy na internetu prezentovány jako jejich vlastní, řekl jsem si, že je nejvyšší čas znovu všem důrazně vysvětlit, co je to autorské právo, duševní vlastnictví a věci s tím související...

Nejprve tedy pár základních pojmů.

  • Autorské právo je podmnožinou duševního vlastnictví (dalšími jeho podmnožinami jsou například patentové právo, ochranná známka atd.) a chrání konkrétní dílo - autorské dílo ve vnímatelné podobě, tedy například text, fotografii, koláž, video apod. Autorským dílem může být výhradně jedinečný (originální) výsledek tvůrčí činnosti jeho autora.
  • V souvislosti a autorským dílem jsou velmi často používány pojmy "Copyright", "All Rights Reserved" nebo česky "Všechna práva vyhrazena" plus znak "©". Důležité je však vědět, že tyto použité pojmy mají pouze informační hodnotu a autorské dílo je od roku 1989 ve většině zemí včetně České republiky v plné míře chráněno automaticky, bez jakékoli další registrace a bez nutnosti uvádění znaku "©".
  • V České republice je autorské právo upraveno tzv. autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací), v mezinárodním právu je zakotveno v mezinárodních úmluvách.

Tolik základní pojmy. Co z nich vyplývá?

Pokud autor explicitně nedá souhlas s použitím svého autorského díla (text, fotografie, grafika, koláž, video atd.), pak nikdo jiný nemá právo je vydávat za své, kopírovat, rozšiřovat, prezentovat v původní či upravené podobě.

Jinak řečeno:

  • Pokud kdokoli bez mého výslovného svolení zkopíruje můj autorský text (je zcela jedno, zda z mých knih, z mého webu nebo třeba z mého facebookového profilu či stránky) a bude jej (v původní či upravené podobě) vydávat za svůj, dopouští se trestného činu porušení autorského zákona a může být postižen všemi zákonnými postupy. To stejné platí i v případě, kdy výše uvedené autorské dílo šíří jako dílo "neznámého autora". V žádném případě nelze vzít text, odstranit autorství a pak tvrdit, že jde o "neznámého autora" a mohu si s tím tedy dělat, co chci. Je to bohužel oblíbená praxe, ale zároveň také stejná zlodějna a šmejdský přístup. 
  • Pokud kdokoli bez mého výslovného svolení zkopíruje moje grafické dílo - fotografie, koláže, videa - (a opět je zcela jedno, zda z mých knih, z mého webu nebo třeba z mého facebookového profilu či stránky) a bude je (v původní či upravené podobě) vydávat za své, dopouští se trestného činu porušení autorského zákona a může být postižen všemi zákonnými postupy. Pokud potřebujete nějakou ilustraci, není problém využít free databank, kde těchto obrázků máte přehršel a můžete je použít zcela legálně.

Zde skutečně není co řešit, pravidla jsou jasně daná.

V poněkud specifickém internetovém prostoru platí další stejně jednoduchá a jasná pravidla.

  • Pokud chci cokoli sdílet na sociální síti, pak vždy formou internetového odkazu s uvedením autora (např. "Autor Viktor Dostál, PSÍ ŠKOLA FALCO"). Nikdy ne tak, že použiji oblíbenou metodu "zkopíruj  a vlož" a "zapomenu" uvést, odkud jsem to ukradl a komu!
  • Pokud chci umístit kompletní originální text někoho jiného na svém vlastním webu, pak nejprve slušně zkontaktuji autora a požádám jej o svolení (že to jde, mi už pár lidí za ty roky taky dokázalo - bohužel stejně tak i pravý opak) a pokud svolení dostanu (a pouze a výhradně v tomto případě!), pak k němu samozřejmě nezapomenu uvést jeho copyright a nacionále.
  • V každém případě je ovšem nejjednodušší a nejpraktičtější na internetu zvolit metodu odkazu na materiál, který chci v jakékoli podobě sdílet. Vyhnete se tak všem problémům s porušením autorského zákona nebo přímo s držitelem autorského práva ke konkrétnímu dílu.

Ještě jednou, pro jistotu a velkými písmeny zopakuji:

    POKUD KDOKOLI BEZ MÉHO VÝSLOVNÉHO SVOLENÍ ZKOPÍRUJE A POUŽIJE MŮJ TEXT, FOTOGRAFIE, KOLÁŽE, VIDEA ČI JINÉ MOJE AUTORSKÉ DÍLO A BUDE JE VYDÁVAT ZA SVÉ VLASTNÍ NEBO BEZ UVEDENÍ MÉ OSOBY JAKO AUTORA, JEDNÁ SE DLE PLATNÉHO AUTORSKÉHO ZÁKONA O KRÁDEŽ A DOTYČNÝ SI PONESE VŠECHNY SOUVISEJÍCÍ DŮSLEDKY.

    A pokud by do této chvíle někdo nechápavě kroutil hlavou nad tím, proč se nad tím ten Dostál tak rozčiluje, tak si dovolím připomenout, že moje texty se nenapíší samy. Stejně se mávnutím kouzelného proutku samy nevytvoří grafické koláže a nenatočí videa. Ani moje knihy nepsali najatí trpaslíci, muziku nenahráli najatí hudebníci a mobilní aplikace netvořil tým cizích vývojářů. Je to můj čas, moje energie, moje myšlenky a moje znalosti a talent, které jsem do všeho, co jsem kdy vytvořil, vložil. Zkuste si úplně jednoduše představit, že stejná kvanta výše vyjmenovaného vložíte vy sami do své práce - a pak přijde šmejd zlodějskej a hodiny vaší práce za pět minut "přetvoří" ve svoje dílo prostým zkopírováním. Už mi doufám rozumíte...

 

Pro ilustraci, abyste to viděli na vlastní oči, přikládám dva z řady konkrétních případů, které jsem byl nucen řešit. Každý z nich výstižně dokumentuje jiný přístup a styl krádeže:

První případ je už 10 let starý. Po mém písemném upozornění provozovatelce blogu, nechť okamžitě stáhne ukradené texty, jsem se z její strany dočkal pouze výsměchu a argumentu, že "co je na internetu, může normálně použít". Musel jsem tedy jít o level výš a druhý den byla asi nemile překvapena faktem, že místo svého vymazleného blogísku vidí pouze prázdné stránky. Svůj web později obnovila, po této zkušenosti ale již bez mých ukradených textů. Usvědčující screenshoty, vyjádření poskytovatele webového prostoru a identifikační údaje provozovatelky blogu mám samozřejmě stále archivované...

Plagiát

Originál (http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_cizipes)

 

Plagiát (tentokrát "šikovně" složený z několika mých textů)

 

Originál (http://www.psiskolafalco.cz, http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm)

 

Plagiát (dva moje články složené dohromady)

(všimněte si adorace "autorky" v komentářích přesto, že díky špatně provedenému "zkopíruj a vlož" některé věty postrádají smysl - ale to dotyčné evidentně nepřimělo začít aspoň trochu přemýšlet a výsledkem je "Plně s Vaším názorem souhlasím" a "Skvěle napsaný článek"...)

 

Originál (http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_psirasismus1)

(http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_psirasismus2)

 

Druhý případ je starý jen několik dní a ilustruje klasickou krádež a následnou prezentaci na sociální síti (je jasně vidět, že zde nešlo o "sdílení"). V tomto případě navíc velice hloupou a primitivní. Ani tento příspěvek po mém zásahu už neexistuje. Bohužel pro mě přinesl opakované zjištění, že ač jej prokazatelně vidělo více lidí, kteří velmi dobře vědí, že na koláži jsou moji pejskové a vytvořil jsem ji jako ilustraci ke svému autorskému článku, pouze jeden jediný člověk měl tolik slušnosti (a po vzájemné domluvě připsal ostrý komentář k tomuto příspěvku, protože měl v této skupině na rozdíl ode mne přístup), aby mi dal vědět...

Plagiát

Originál (http://www.psiskolafalco.cz/versus.htm#_smejdi)

 

Zažil jsem i případ, kdy šmejd ukradl fotografii mého Šedýska a pak se s ní na sociální síti chlubil, jakého má super psa... šmejda, který pravidelně vzal můj čerstvý článek na nějaké téma, převyprávěl ho vlastními slovy (zůstaly moje původní věty, návaznosti, myšlenky) a užíval si obdivu... šmejdy, pro které je vodoznak neviditelný...

Vím velmi dobře, že případy, na které jsem narazil (nebo mi je někdo nahlásil), jsou pouze vrcholek ledovce. Mně sprostě ukradených materiálů se na internetu vyskytuje daleko víc.

A víte proč?

Mimo jiné i proto, že spoustě lidem to nepřijde vůbec divné. Vůbec jim nepřijde zvláštní a v nepořádku, když někde narazí na můj text bez autorství nebo mnou pořízenou fotku/koláž, celé ukradené album z Facebooku nebo můj vlastní článek, za který se nechá šmejd oslavovat, jak skvěle to napsal. Je jim to jedno a nestojím jim ani za to, aby dotyčnému třeba na sociální síti napsali "Tohle je fotka/text pana Dostála, koukejte to smazat!" nebo že by mě dokonce na to upozornili. Naopak - ještě dotyčnému dávají "lajk", třebaže mé věci velmi dobře poznávají. Tyto lidi si pamatuji a pomoci se ode mne už nedočkají, neumí si vážit mé práce. Na druhou stranu si opravdu vážím těch lidí, kteří v podobných případech sami zasáhnou nebo mi dají vědět, třebaže by to mělo být zcela samozřejmé.

A ne, vystavením kradeného obsahu skutečně neděláte okradenému reklamu, jak se někteří lidé snaží také krádež duševního vlastnictví prezentovat...

Pokud mě někdo upozorní na porušení mých autorských práv, nejedná se o udavačství nebo bonzování. Je to naprosto stejný případ, kdy na ulici uvidíte kapesního zloděje, jak člověku před vámi krade peněženku. Buď neuděláte nic (vás se to přece netýká nebo zloději ještě fandíte, jak je šikovnej) nebo zasáhnete. V jednom případě jde o vlastnictví fyzické (peněženka s obsahem), ve druhém o vlastnictví duševní (tedy to, co konkrétní člověk vytvořil svýmu umem, znalostmi a čemu věnoval svůj čas).

Ovšem - samozřejmě záleží na každém jednotlivci, jaký má nebo nemá charakter a jak se k dané situaci postaví. Jestli bude fandit šmejdovi, protože poškodí schopnějšího člověka, než je on sám, nebo si uvědomí, že normální je nekrást...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Peníze za vrácení/nalezení psa?

 

Pokud to jde, snažím se vždy věci vidět v širších souvislostech. Snažím se předvídat a přemýšlet dál než jen na nejbližší tah. I to mě naučili psi.

A určitě to znáte.

Jste přímým účastníkem nebo i jen pouhým svědkem nějaké události. Nebo jen pouhým pozorovatelem, vše proběhne někde kolem vás, přímo vás se to netýká.

Ale něco vás zarazí a o této události začnete přemýšlet.

A pak se stane, že se vzorce dané události zopakují znovu - pouze její protagonisté jsou jiní. A vy si řeknete - tohle už není náhoda. A pokud už první výskytdané události vás rozhoupe k přemýšlení, ten další už vás vyloženě nakopne...

Napiš to.

Než bude pozdě.

Takže píšu, než bude pro některé skutečně pozdě.

Na začátku modelové události, o které mluvím, je velmi častá tragédie - někomu se ztratí jeho pejsek. Většinou pejsek majitelem milovaný. Majitelem, který udělá osudovou chybu - navolno puštěný pejsek se někam rozeběhne a už nevrátí, vyvlékne se ze špatného nebo špatně utaženého obojku, uteče ze zahrady otevřenou brankou.

Nebo ho někdo ukradne. Bezdomovec, šmejd na zakázku nebo v rámci "konkurenčního boje" či prostě jen proto, že se mu pes líbí - i takové případy ze života od svých klientů znám...

A protože na tomto světě a v této společnosti je vše o penězích, majitel ztraceného pejska začne kromě jiných (méně či více efektivních, to by bylo na dlouhé povídání) metod vypisovat i finanční odměny za jeho nalezení či navrácení. A právě tady začíná problém, jehož důsledky dnes ještě mnoho lidí nedomýšlí.

V normální společnosti by bylo naprosto přirozené, že pokud někdo objeví nebo odchytí cizího pejska, informuje nejbližší psí útulek, stanici policie nebo veterinu - logicky instituce, které v té době už povětšinou mají majitelem nahlášenu ztrátu psího parťáka. Další postup zkontaktování ztracené dvojice by pak byl maximálně rychlý, efektivní a s krásným happyendem. Nálezce (zachránce) psího nešťastníka by měl dobrý pocit, že pomohl a bonusem navíc by mu byla výrazně posílená karma. Šlo by o znovunalezeného pejska a šťastného majitele, ne o nálezné a snadno vydělaných několik tisíc nebo desítek tisíc v papírových bankovkách.

Bohužel nežijeme v normální společnosti.

Žijeme ve společnosti, kde se vše poměřuje penězi.

A proto dnes nešťastní psí (ex)majitelé vypisují desetitisícové částky za informaci, nalezení či vrácení. V domnění, že toto je ta správná cesta k tomu, aby se se svým pejskem znovu shledali.

Tohle je cesta do pekel.

Normální člověk se základním charakterovým kreditem nalezeného pejska vezme a obratem odvede na některou z výše uvedených institucí. Je to postup nejrychlejší a nejefektivnější, pokud je cílem navrácení pejska jeho právoplatnému majiteli. Přes to prostě nejede vlak, tohle nikdo neokecá.

Člověk s nižším IQ toto neudělá. Člověk s nižším IQ napíše na Facebook, že našel psa. Člověk s nižším IQ evidentně (a zcela mylně!) předpokládá, že všichni lidé včetně majitele pejska jsou povinně zaregistrováni na Facebooku, každodenně jej sjíždí a stejně (a opět zcela mylně!) předpokládá, že Facebook funguje jako inzertní vývěska a jeho výkřik do facebookového šera uvidí úplně všichni.

Šmejd udělá totéž, ovšem s jiným záměrem - nalezeného pejska u sebe bude držet do té doby, než dorazí jeho právoplatný majitel, v té době už psychicky na hadry. Přidá pár vymyšlených dojemných detailů, jak pejska zachránil před jistou smrtí a to by v tom byl čert, aby majitel nepustil chlup...

Co udělá superšmejd?

Počká si, až majitel psa patřičně vyměkne a vypíše finanční odměnu.

Emoce zatemňují mozek a právě toho šmejdi využívají. A emoce kolem ztráty psíka, kočky nebo koně mají vždy otevřená stavidla - je to přirozené a primárně v pořádku...

V pořádku není na tom vydělávat.

Ano, udělejte vše pro to, aby se vám váš pejsek vrátil.

Dejte vědět veterinám, policejním stanicím, psím útulkům. Využijte můj Falco Dog Rescue (v tomto případě si s klidným svědomím udělám reklamu, protože až jej bude aktivně používat dostatek lidí, bude daleko efektivnější než Facebook se svým selektivním a reálně velmi omezeným dosahem). Dejte vědět svým kamarádům a známým.

Ale proboha - také přemýšlejte.

Normální člověk nechce za nalezení zatoulaného pejska peníze. Opravdu ne. Věřte mi. Normálního člověka finanční odměnou urazíte - ok, klidně mu přineste nějakou maličkost, něco, co mu navždy připomene, že udělal v životě něco dobrého. Normálnímu člověku je v takovém případě stejně největší odměnou dobrý pocit.

Jenom šmejd bude čekat na peníze - a čím větší nabídka, tím větší poptávka.

Nenabízejte peníze za něco, co by mělo být ve slušné společnosti normou. Když se vám ztratí dítě nebo starý člověk z příbuzenstva, je opět silně nenormální nabízet peníze za pomoc při jejich nalezení. Jsou věci, které by měly být mezi lidmi zcela běžné a nezaložené na finanční pobídce.

Vzít si peníze za to, že naleznu a někomu pomůžu vrátit ztracenou živou bytost - ať už je to člověk, pes, kočka, kůň nebo třeba želvička - je jednoznačně nemorální a nenormální. Osobně by mě musela hanba profackovat, pokud bych se takto choval já sám...

Jenže se to běžně děje a většina lidí nad tím vůbec nepřemýšlí, protože už to mají v hlavě zařazeno jako normu. Myslím si, že to je obrovská chyba, navíc velmi lehce zneužitelná (respektive zneužívaná).

A ještě pár slov na samotný závěr.

Vždy a ve všem je daleko lepší předvídat a dělat věci pořádně, než si později nadávat za blbost. Prostě udělejte vše pro to, abyste maximálně eliminovali vznik fatálního problému. Na téma tohoto článku - nepodceňujte obojky, vodítka a dostatečně dimenzované karabiny. Nepodceňujte moment překvapení, mějte přehled o tom, co se děje kolem. Buďte opatrní, nehrajte si na frajery a myslete na to, že každý pes daleko rychleji vnímá, přemýšlí a pohybuje se než kdokoli z nás.

A samozřejmě - může se stát cokoli, co předvídat nemůžete a ovlivnit také ne. Ale nebude to vaše vina, nebudete s pocitem, že vaše opomenutí nebo zbytečné frajerství mělo za následek velký psí problém, žít po zbytek svého života. Budete mít čisté svědomí, že jste udělali vše pro to, aby se nic podobného nepřihodilo.

Při vší předvídavosti stejně nedostaneme vždy šanci ovlivnit, jestli nás samotné nesrazí auto nebo nesejme sjetá smažka. Můžeme ale tato nebezpečí snížit a vyhnout se tak dalším chybám...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Převáželi byste v kufru auta své dítě?

 

Můj dnešní článek má ve svém titulku provokativní otázku, kterou nosím v hlavě již dlouhou dobu. Tou pověstnou poslední kapkou k jeho napsání se ale stala tragická událost, ke které došlo před několika dny...

Každému svému klientovi, který přiveze svého pejska v kufru auta (ať už volně loženého nebo v plastikové přepravce), se snažím vysvětlit, jakému riziku ho vystavuje. O totéž se pokusím i nyní.

Nejprve několik technických faktů.

Zavazadlový prostor dnešních moderních osobních automobilů je primárně konstruován jako tzv. deformační zóna. Funguje jako pohlcovač nárazu, jeho úkolem je ztlumit a pohltit nárazovou kinetickou energii. Tato část automobilu je tedy "obětována" a v praxi se při nárazu do ní více nebo méně deformuje, sroluje, zmáčkne jako měch harmoniky včetně všeho, co se v něm právě nachází.

Naproti tomu kabina vozidla je primárně konstruována pro přežití - snahou je, aby při případném nárazu její vnitřní prostor zůstal v původním stavu bez poškození a prostorové deformace.

Co se tedy stane, pokud automobil jedoucí za vámi neubrzdí a vletí v menší či větší rychlosti do zadní části vašeho vozu?

V závislosti na momentální rychlosti jeho i vaší, na stavu vozovky a reflexech řidiče, v závislosti na kinetické energii vozidla (kamion způsobí daleko větší masakr než osobní automobil), v závislosti na úhlu nárazu, v závislosti na konstrukci a stavu konkréntího vozidla dojde k několika možným scénářům:

  • budete odhozeni na (pod) vozidlo jedoucí před vámi a vše ložené v zavazadelníku bude vrženo značnou energií nejprve dopředu a vzápětí dozadu
  • vyletí dveře zavazadelníku a při zpětném rázu vyletí obsah zavazadelníku ven (velmi pravděpodobně pod auto za vámi nebo přímo do něj)
  • předek vašeho auta napasujete do auta před vámi a zavazadelník podlehne naprosté destrukci včetně celého svého obsahu

A teď si, vážení, místo "obsah zavazadelníku" dosaďte svého vlastního psa...

Kdo z vás by v příčetném stavu přepravoval v kufru auta svoje dítě nebo partnera?

Legislativa i zdravý rozum jednoznačně říkají, že k přepravě osob je určena kabina vozidla, navíc je u každého auta v technických specifikacích uveden jejich maximální povolený počet.

K tomu ocituji pár slov ze silničního zákona: "Při přepravě živých zvířat nesmí být ohrožena bezpečnost řidiče, přepravovaných osob ani zvířat a ani bezpečnost provozu na pozemních komunikacích."

Přepravovaných osob ani zvířat!

Přepravou v zavazadlovém prostoru osobního auta, který je jednoznačně určen výhradně k převozu neživého materiálu, je jednoznačně a neoddiskutovatelně ohrožena bezpečnost každého živého tvora - je naprosto jedno, zda jde o člověka nebo psa.

Znovu zopakuji - kabina auta je konstruována pro přežití všech, kteří jsou v tomto vnitřním prostoru. Je konstruována tak, aby maximálně odolala nárazu a následné deformaci. Zavazadlový prostor je naproti tomu konstruován tak, aby postupným pohlcováním kinetické energie nárazu k jeho deformaci došlo.

Pes umístěný v zavazadlovém prostoru je ohrožení života vystaven extrémně.

  • Stačí lehčí náraz, po kterém se uvolní zámek kapoty zavazadelníku, ta se otevře a pes vyletí na silnici pod nejbližší auto.
  • Stačí po nárazu zablokovaný zámek, kdy nepůjde kapota otevřít a pes se v panice a stresu uvnitř doslova umlátí, protože ho jednoduše nedostanete ven. 
  • Stačí větší náraz, který ho doslova slisuje a způsobí mu zranění neslučitelná se životem. 
  • Stačí jeden opravdu silný náraz a z vašeho pejska se stane kus krvavé neživé hmoty...

Svoje dítě nebo partnera byste do kufru auta určitě nestrčili. Proč tam tolik lidí bez problému strčí svého psa?

Není problém zajistit ho v kabině auta na zadní sedačce. Postroj, využití fixace na tzv. pevném bodu, což jsou například tyče nesoucí hlavové opěrky (ty musí vydržet extrémní zatížení, v opačném případě vám zlomí vaz) atd. atd. Mezi vámi a jím jsou sedačky a hlavové opěrky a všichni máte naprosto stejnou šanci přežít...

Další důvod?

Pes jedoucí v kabině se svým člověkem je vždy v daleko větší psychické pohodě. Všichni moji pejskové si vždy našli to správné místo, kdy si mohli položit hlavičku na moje rameno a ze zadní sedačky "řídit" se mnou... Moje pyrenejské telátko zaujme buď tuto polohu nebo se natáhne napříč přes celou zadní sedačku...

Kabina auta je bezpečná tak, jak jen být může. Například dnes už fakticky neexistující švédská automobilka Saab byla ve své nejlepší době pověstná tím, že konstruktéři nejprve navrhli kabinu s maximem bezpečnostních antideformačních prvků (mimo jiné masivní kovové výztuhy ve dveřích, vnější dveřní kliky, které musely vydržet zaháknutí a následné uvolnění zablokovaných dveří, příčné ocelové lano za motorem pohlcující deformační energii atd.) a teprve pak se navrhl zbytek auta. I v dnešní době si každá solidní automobilka klade za cíl co největší odolnost kabiny a co největší účinnost deformačních zón.

Zavazadlový prostor je jedna z hlavních deformačních zón moderních osobních automobilů. Zóna, určená k likvidaci.

Stále si myslíte, že je normální do této zóny umístit živou bytost? Někoho, koho máte rádi a chcete, aby zůstal naživu?

Ne o každém případu, kdy i celkem banální autonehoda způsobí smrt přepravovaného psa, se píše podrobněji. Většinou je to shrnuto do krátké věty "při nehodě byl zraněn řidič, jeho pes zemřel".

Pes, přepravovaný v zavazadlovém prostoru.

Přeji vám všem, ať se nikdy do podobné situace nedostanete. Ale než vyjedete, dejte prosím svému psímu parťákovi stejnou šanci přežití, jakou dáváte sami sobě, svému partnerovi nebo svým dětem...

Děkuji.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč lidé týrají psy?

 

Docela často se mi stává, že se se svými klienty (a nejen s nimi) dostaneme na téma nějakého případu, kdy někdo doslova utýrá psa k smrti, nechá ho vyhladovět, svého psa bije...

A závěrem vždy padne otázka - proč si takový člověk psa vůbec bere? Proč to dělá?

Odpověď je stejně jednoduchá jako děsivá.

Než se však spolu vydáme na malou exkurzi do temných zákoutí lidské psychiky, rád bych předeslal jednu věc - terčem této lidské brutality nejsou jen psi. Jsou jimi stejně taki kočky, domácí králíci a obecně "zvířecí mazlíčci", koně, ovce a jiná hospodářská zvířata. Zcela stejnou úroveň hrůzy ale pozná i mnoho dětí a dokonce i dospělých osob...

Jen ta zvířátka jsou bohužel pro lidský odpad z hlediska případného postihu "bezpečnější", protože přes všechny proklamované změny je u nás na zvířata i nadále pohlíženo jako na věci. Bytosti, u kterých stále tolik lidí nepředpokládá sebemenší schopnost emoční zranitelnosti, schopnosti cítit bolest, strach, beznaděj. Tak snadné oběti lidské zvrhlosti a lhostejnosti...

Oběti už tedy známe. Teď se zaměříme na pachatele.

Kdo v životě už něco zažil a uchoval si na rozdíl od sluníčkářů základní schopnost sebezáchovy a zdravého rozumu, dobře ví, že lidstvo nesestává ze samých prima lidiček a najde se mezi nimi obrovské množství psychicky nezdravých jedinců. Jedinců nemocných, neuvědomujících si své psychické postižení, jedinců bez naděje na uzdravení - ale i jedinců velmi dobře si své úchylky vědomých, z nichž určitá část si stejně dobře uvědomuje, že je něco špatně a snaží se bojovat sami se sebou. Zbytek volí opačnou cestu - snaží se vyvolat zdání, že právě tato úchylka je normou, v horším případě ji využívá pro dosažení svých cílů.

Jednou z těchto psychických deviací je - sadismus.

Sadistická porucha osobnosti je charakterizována vědomou potřebou ublížit - krutostí, terorizováním, psychickým vydíráním, psychickým i fyzickým násilím. Zpětná vazba v podobě fyzického a psychického utrpení týrané bytosti (ať už je to zvíře nebo člověk) přináší sadistovi potěšení a uspokojení a pouze proto se této činnosti věnuje. Je to činnost vědomá, cílená, soustavná a s postupujícím časem vzrůstá její potřeba a intenzita.
(Pro upřesnění pojmů - sexuální sadismus je něco trochu jiného. U tohoto typu deviace se jedná výhradně o uspokojení sexuální.)

Pro sadistu je tedy konečným cílem "vlastnit" jinou bytost, kterou může dle svých potřeb a přání libovolně ponižovat a týrat. Čím je tato bytost bezbrannější, tím je pro sadistu snadnější kořistí. Čím více jí může ublížit a čím více jsou na ní vidět důsledky jeho jednání, tím je spokojenější.

Vůbec nejděsivější na celé této děsivé realitě života je ale ještě něco jiného.

Devět lidí z deseti bude věřit tomu, že zbídačelý, vyhladovělý a zanedbaný pes uvázaný na řetězu u prázdné misky bez vody je důsledkem toho, že se o něj jeho majitel pouze nestará.

Není tomu tak.

Pokud budeme brát do úvahy pouze schopnost psího organismu k základnímu přežití, zjistíme, že v podstatě stačí velmi málo. Pes koneckonců dlouhodobě přežije i na prasečích pomejích (moje osobní zkušenost od vesnických psů a z jednoho nejmenovaného psího útulku, kde psům lili do misek přesně tuto šlichtu a ještě se chlubili tím, jak jsou jejich svěřenci pěkně vyžraní), dostatku vody a alespoň základní péči o fyzickou kondici. Nechávám teď záměrně stranou zdraví psychické, protože to je především u psů vesnických zařazených do ranku hospodářských zvířat pouze zbožným přáním.

Nicméně i takto "chované" psy na první pohled nezařadíte mezi psy týrané. Nevypadají katastroficky zanedbaně nebo podvyživeně. Dostávají ale pouze "péči" pro přežití, nikoli pro kondici.

Psa patřícího sadistovi odhalíte okamžitě.

Kostra obalená kůži, vyhaslý pohled, kožní problémy, výtoky z očí. Přijdete blíž a často zjistíte, že pes je slepý a posetý parazity.

A pokud zkontaktujete jeho majitele, nestačíte se divit. Protože to, co vidíte na vlastní oči, se vám jenom zdá - dle slov majitele je pes v pohodě, vyhublý je proto, že je rozmlsaný a nechce žrát ("Manželka mu přitom vaří kuřata s rýží a von to nežere!"), oslepl proto, že je alergický na trávu a vůbec je o něj skvěle postaráno...

Za tímto normálně oblečeným člověkem stojícím v brance vidíte rodinný domek, na dvoře parkuje auto. Nejedná se o sociální trosku nemající co na sebe a do huby, přebývající mezi kontejnery. Na rozdíl od bezdomovce, který se o svého psího parťáka denně stará a rozdělí se s ním o poslední sousto, je toto "běžný občan".

Pak jdete jednoho dne kolem a chudák pes tam už není. Prej chcípnul, no...

Pak jdete po nějakém čase opět kolem. A vidíte ne jednoho, ale hned dva psy. Vyhublé, zanedbané, hladové...

Předešlá oběť týrání zemřela, bylo potřeba ji nahradit další.

Zkuste se zamyslet sami. Budete mít psa, o kterého byste nebyli schopni jako sociální případ se starat - prostě byste neměli ani na jeho základní výživu. O psa přijdete. Pořídíte si jako sice chudý, ale normální člověk, dalšího? Asi ne.

Pro sadisty obecně je totiž chrakteristická právě ona permanentní potřeba mít stále po ruce oběť. Přijdou o jednu, najdou si další. Přijdou o psa, pořídí si dalšího.

Já vím, že prozření bývají krutá.

Ale naprostá většina případů psů, kteří jsou u svých majitelů objeveni v totálně zbídačeném stavu, jsou právě obětí sadistů. A vždy v těchto případech platí tato dvě základní pravidla jejich identifikace:

  • majitel bude tvrdit, že pes je v pořádku, je o něj postaráno a vše doprovodí pohádkami z oblasti díla bratří Grimmů - vyhublý je proto, že je rozmlsaný a nežere(!), misku s vodou furt převrací a ty oči? No holt někde něco chytil...
  • po odebrání nebo uhynuti psa se na jeho místě do týdne objeví nový, v krátké době poté vykazující naprosto stejné symptomy týrání jako jeho předchůdce...
  • samostatnou kapitolou jsou pak mnohé množírny - nepodléhejte klamu, že jejich provozovatelům jde pouze o peníze...

Jsem přesvědčen o tom, že pokud by tito lidé byli podrobeni kvalitním psychotestům, výsledek by byl naprosto jednoznačný. Jejich vzorce chování a zázemí totiž skutečně neodpovídají tomu, že důvodem problému by byla jejich tíživá sociální situace nebo totální neznalost chovu a držení psa.

Ne že se nemůžou postarat.

Oni záměrně nechtějí.

Protože právě ten každodenní pohled na utrpení a zoufalství jejich psů, pocit moci nad jejich životy a smrtí je to, čeho díky své psychické úchylce potřebují dosáhnout.

Kdo se někdy snažil zachránit evidentně týrané zvíře a vyrvat ho z rukou jeho trýznitele, dobře ví, jak těžké to oficiální a zákonnou cestou je. Protože v této zemi je dlouhou tradicí zbabělost a pokrytectví. A každý je někoho kamarád, a určitě to nebude tak hrozné, a vždyť je to jen pes (kůň, ovce, stádo krav), a zbytečně bychom na sebe upozorňovalia dělali si problémy... a... a... a...

Zákony a povahu lidí této země nezměním.

Zatím ale stále ještě mohu pojmenovat věci jejich pravými jmény.

A zodpovědět některé otázky - třeba proč lidé týrají psy.

Psy a jiné živé tvory týrají proto, že jejich povaha obsahuje ve zvýšené míře sadistické rysy. Jejich sadismus se může projevit v jakékoli rovině fyzické nebo psychické, může být namířen proti zvířeti i člověku. Nároky sadisty na utrpení jeho oběti se postupem času zvyšují, potřebuje stejně jako u drogy stále vyšší dávku pro svoje uspokojení. Začne křečkem, pokračuje psem a skončí u jiného člověka. Zavírat před tím oči je cesta do pekel...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Březost feny

 

Je jaro, velikonoční svátky, čas probouzení přírody a plodnosti... A protože se k problematice březosti feny váže spousta nebezpečných nesmyslů (bohatě živených sdílením na Facebooku a internetu obecně, nevyjímaje ovšem ani tištěné materiály) a protože je tato problematika masívně zneužívána k propagaci kastrací, rozhodl jsem se na toto téma napsat krátké povídání.

Opět uvést pár věcí na pravou míru...

Nesmysl číslo jedna: "Fena musí mít aspoň jednou za život štěňata."

Psi nejsou králíci a fena není ramlice. U predátorů a "výše postavených" zvířecích druhů obecně nefunguje reprodukce primárně za účelem co největšího počtu jedinců (na rozdíl od zvířecích druhů figurujících v potravním řetězci jako kořist), ale za účelem dalšího předávání co nejkvalitnější genetické výbavy. Proto se ve vlčí smečce rozmnožuje pouze alfapár a za stejných životních podmínek se stejným způsobem budou rozmnožovat i psi. Fena nemající za život ani jednou štěňata i pes, který nikdy v životě nenakryje fenu, nebude nijak psychicky ani fyzicky strádat, pokud o toto potěšení přijdou - stoprocentně ovšem pouze za předpokladu, že budou uspokojeny jejich ostatní psychické potřeby. Tedy sociální prostředí, hierarchie, fungující vůdčí jedinec. V opačném případě (stres, izolace, frustrace) se samozřejmě sexuální potřeby a projevy (zcela shodně jako u lidí ve stejné situaci) stanou intenzívnějšími a pro takovou bytost nadřazenými.

Pokud však fena žije v psychicky vyhovujícím prostředí, skutečně bez zabřeznutí a následného vrhu nestrádá. Psychicky ani fyzicky. V této souvislosti bych rád připomněl i další geniální tah matky přírody, kdy u podřízených fen žijících v přirozeném prostředí dochází k tzv. potlačenému hárání. I u dnešních domestikovaných feneček to můžete vidět v redukované podobě, kdy úplně první hárání fenky mnohdy nezaregistruje ani sám majitel. Je to jednoduchá a účinná přirozená ochrana proti tomu, aby fenky byly přitažlivé pro psy a následně došlo k zabřeznutí v příliš mladém věku.

Nesmysl číslo dva: "Fenu nic neohrožuje na životě víc než porod."

Zcela účelové a navíc zcela nesmyslné tvrzení. Příroda sama opět vyvinula bezpečnostní opatření právě proti případům, kdy na to fenka opravdu z nejrůznějších příčin nemá a pro některé chovatele i "chovatele" by bylo vysoce vhodné se od ní poučit.

Pokud neexistují vhodné podmínky pro početí a odchov vrhu, fena žijící přirozeným způsobem života psa nepřijme. Instinktivně a velmi přesně tyto podmínky dokáže odhadnout. Týkají se vhodnosti jejího životního prostředí pro zdárný odchov, množství a kvality potravy, kvality krycího psa a její vlastní kondice a psychické pohody. Psychika je mimochodem pro mnoho dnešních fen právě tím důvodem, proč odmítají být kryty - další věc, kterou tolik chovatelů arogantně přehlíží a psa do feny kolikrát doslova nacpou!

Pokud je fenka zdravá, pak její organismus po úspěšném zabřeznutí přechází na vyšší level fungování. Vlivem pohlavních hormonů řídících tuto fázi jejího života se mění spousta věcí, které její organismus posilují a připravují na vyšší zátěž. Zvyšuje se příjem potravy, fenka daleko více odpočívá, dostává se postupně do mateřského režimu, který je poté naplno spuštěn vlastním porodem.

Porod samotný pro zdravou a psychicky vyrovnanou fenu není rizikový. Rizikový může být její majitel, který se dostane do stavu nervozity, hysterie a neustálého vměšování do porodu, který by bez něj proběhl naprosto v pořádku, protože fena a příroda dobře vědí, co dělat. Fenky berou porod jako přirozenost na rozdíl od mnoha dnešních žen, které jsou zdravotnictvím tlačeny do přesvědčení, že porod a předcházející pochody v jejich těle jsou nemoc...

Rizikový však často bývá porod pro fenky uměle vyšlechtěných velmi malých psích plemen. Velká hlava procházející úzkou pánví, křehkost tělesné konstituce, rychlejší vyčerpání organismu - ano, zde je často problém. Problém vytvořený ale od začátku nesmyslnými šlechtitelskými snahami, problém plemen, která by se přírodní cestou buď nevyvinula nebo by vypadala zcela jinak.

Nesmysl číslo tři: "Fena se na štěňata nijak netěší."

Ale těší. Rozmnožovací pud je vedle pudu sebezáchovy vůbec ten nejsilnější v celé živočišné říši. Znamená totiž přežití druhu a pokud by tuto motivaci příroda nezařídila, první krok po porodu by byla fyzická likvidace mláďat. A fenka velmi dobře ví, proč se psímu partnerovi nastavuje, proč v pro ni nejpříhodnějších dnech aktivně psa vyhledává. Stejně dobře ale ví i to, proč během určitého hárání nebude mít o nakrytí zájem vůbec. A když se podíváte do očí psí mámy kojící svá štěňátka, uvidíte v nich  jednoznačné štěstí a pýchu...

Nepodceňujte přírodu a její děti. Nepodceňujte zvířata a nemějte mylný pocit, že jsou bezemoční a fungující pouze na principu jednoduchých instinktů. Nebuďte hloupí a nepociťujte nadřazenost tam, kde se lidský druh má ve výběru partnera a vztahu ke svým mláďatům hodně co učit...

Nesmysl číslo čtyři: "Pro zdraví feny uděláte kastrací více než jejím připuštěním."

Toto je velmi nebezpečná a bohužel velmi rozšířená manipulace, mající za jediný účel nesmyslnou propagaci doživotního mrzačení fen - kastraci. Nesmyslnost tohoto tvrzení je ale tak snadné prokázat a přesně to teď udělám...

Kastrace je nevratný zákrok prokazatelně negativně ovlivňující povahu a psychiku feny, stejně tak i její fyzickou kondici - pro více informací odkazuji na spoustu textů, které jsem na toto téma na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO již zveřejnil.

Připuštění/nepřipuštění feny je jednoznačnou záležitostí základní zodpovědnosti a zdravého rozumu jejího majitele. Pokud nebude fenka za dobu svého života připuštěna, pokud nikdy nezabřezne a neodchová štěňata, pak se tato skutečnost na rozdíl od kastrace nijak negativně na jejím životě neprojeví. Stejně tak pokud bude připuštěna zdravá fena se zdravým psem a narodí se štěňata, opět při zachování základních atributů (uspokojení fyzických i psychických potřeb, nepřetěžování častými porody) nedojde k devastaci psychiky ani tělesného stavu fenky - na rozdíl od kastrace.

A na samý závěr bych ještě jednou rád připomněl několik jednoduchých skutečností:

  • zabřeznutí a porod není pro fenu povinnost ani životní potřeba, v přirozeně žijících psích smečkách probíhá na principu výběru nejkvalitnějších jedinců a své geny tak předá v celkové populaci jen malá část těchto fen
     
  • připuštění/nepřipuštění fenky v dnešní době a společnosti může být postaveno na naprosto stejných principech jako v předchozím bodě, bohužel velmi úspěšně tomu brání lidská pohodlnost, nezodpovědnost, nevztah a všeobecné prosazování "jednoduchých řešení" typu kastrace
     
  • psí druh se rozmnožuje výhradně pohlavní cestou, nikoli buněčným dělením - a pokud se bude cíleně likvidovat psí genetický materiál nesmyslným plošným protlačováním kastrací, jednoho krásného dne dojdeme k bodu, odkud už nebude návratu. Genetická základna se zužuje (plošnými kastracemi likvidovat zdravé geny kříženců je mimochodem nejkratší cesta do chovatelského pekla), do chovů jsou za peníze pouštěni jedinci, kteří by v přirozeném vyběru neprošli ani náhodou a člověk jede ve svém programu zničit vše, co ještě funguje, na plné pecky...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pejskaři versus nepejskaři

 

Včera jsem čistě náhodou otevřel internetový článek pojednávající mimo jiné o tom, na jaký zámek/hrad/pamětihodnost vás letos s pejskem pustí a kam ne. Většinou vás nepustí s odůvodněním, že "psi dělají bordel a jejich pánečkové jsou nedisciplinovaní", s čímž se dá i nemusí souhlasit.

No a pak jsem si otevřel diskuzi...

Ne že by mě překvapilo, co jsem se tam dočetl. Stejné "argumenty", stejnou vulgaritu a nesmyslnou nenávist vůči každému, kdo si dovolí mít psa, jsem potkal už v nesčetných jinýchdiskuzích, i třeba jen okrajově se dotýkajících psů nebo jejich majitelů. Horda "spravedlivě rozhořčených občanů" by nás nejraději odsunula do rezervace, přinutila platit desetitisícové daně za právo vlastnit psího kamaráda a místo normálního pojmenování psa zásadně označují jako "čokla". Jak říkám - nic nového, přesto mě to přimělo něco k tomu napsat...

Kde se bere v tak velké skupině lidí tak silná averze vůči pejskařům?

V reálu je potkávám denně už roky - lidi, kteří mají v očích nenávist a zlý pohled, kterým se dívají na vašeho pejska, nelze přehlédnout. Není v něm lhostejnost, tolerance, ale ani strach. Jen ta zloba a koncentrovaný negativismus.

A stejné je to v internetových diskuzích. Mít tu možnost, z fleku by tito diskuzní bojovníci podpořili plošný zákaz chovu "čoklů" a na jejich mrtvolách křepčili vítězný tanec.

Jedna skupina lidí tvrdě vyhraněná proti druhé. S krajně radikálními názory a naprosto vážně míněnou agresivitou.

Bohužel, na tomto stavu se denně podepíše i mnoho pejskařů samotných, jejichž odpůrci se točí v podstatě pouze na dvou argumentech. Jiné nemají, ale tyto dva jim vždy bohatě stačí k tomu, aby se spolehlivě vytočili.

Oba argumenty teď rozeberu pokud možno objektivně, ale v zájmu spravedlnosti přidám i svoje...

  • První argument - "čoklové s.... na chodníky, není kam šlápnout, jejich pánečkové po nich neuklízejí".

Ano. Mnozí z pejskařů jsou skutečně a neoddiskutovatelně čuňata. Všem těm, kterým je opravdu zcela jedno, kde jejich pejsek vykoná potřebu a štítí se exkrement odklidit (popřípadě je to pod jejich důstojnost a svému  osobnímu sluhovi právě dali volno), tímto vřele děkuji za jejich konání, podle kterého nás pak posuzují všechny. Děkuji, děkuji, děkuji. Zvláštní poděkování pak věnuji expertům, kteří dokáží toto umění povýšit na vyšší level a neuklizené exkrementy aplikovat v uzavřeném prostoru (panelák apod.) - pak se skutečně nemůžeme divit tomu, že protipsí nálady dosahují extrémních rozměrů.

Ano, bohužel je potřeba bedlivě koukat pod nohy, kam šlápnete.

Fajn, prima.

Jenže ono je potřeba koukat bedlivě pod nohy i z jiných důvodů. Každý den s telátkem absolvuji nedobrovolný chodníkový slalom, kdy se snažím svým i jeho tlapkám pomoci úspěšně vyhnout lidským flusancům (omlouvám se, nenalézám výstižnější výraz pro tenhle hnus), cigaretovým nedopalkům (mnohdy ještě hořícím) a odhozeným žvýkačkám. To vše v alarmující koncentraci na metr čtvereční.

Procestoval jsem pár civilizovaných zemí a nikde jinde se s takovým sajrajtem nesetkal. Ale jak se zdá, až na pár občasných výkřiků do tmy to nikomu nevadí. Pokud udělá bordel pes, je zapotřebí ho z pohledu "spořádaných občanů" nejlépe rovnou odstřelit, v ideálním případě i s jeho majitelem. Udělá-li podobný bordel člověk, nic se neděje. Rád bych teď připomněl, že zdaleka ne všechny exkrementy, na které venku narazíte, jsou pouze psí a zdaleka ne každá očůraná zeď je jen od psa. Nedávno proběhl médii případ, kdy kuřák odhodil z balkónu cigaretový nedopalek tak šikovně, že dole usazenému prckovi přistál těsně pod okem a způsobil mu popáleniny na rozmezí 2. a 3. stupně. Když byl telátku tak rok, podobný šmejd vyhodil zbytek doutníku z okna tak šikovně, že mu přistál na hřbetu...

To, zda se člověk chová jako prase, skutečně není dáno vlastnictvím psa. Je to o konkrétním člověku a sám za sebe odmítám být paušálně řazen mezi obtěžující část obyvatel této prazvláštní země jen proto, že mám pejska. Přes to, že jsem měl a mám vychovaného pejska, který svoji potřebu (malou i velkou) dělá v lese, nikoli na sídlišti a pokud mu (nebo jeho předchůdcům) jako malému štěněti někde něco uteklo, skončilo to v igelitovém pytlíku a nejbližšim koši.

Stejně tak ale neplivu na zem, neodhazuji na zem vajgly ani žvýkačky a neznačkuji domovní zdi.

Přesto díky "rozhořčeným občanům" a bohužel i pejskařům-čuňatům je mně i mnoha ostatním zamezen přístup do mnoha destinací, které bych se svým telátkem rád navštívil. I když možná dobře, i tady bychom totiž museli často dělat slalom mezi flusanci, vajgly a žvýkačkami...

  • Druhý argument - "vaši čoklové nás obtěžují".

Jistě.

Opět se bohužel najde velká skupina majitelů psů, kterým nedochází základní skutečnost - respektujme, že není povinnost cizích lidí, aby byli odvázáni z toho, že špatně vychovaný pes po nich skáče nebo si z nich udělá třídního nepřítele, na kterého je zapotřebí štěkat, vrčet a útočit. Všechny svoje pejsky i pejsky svých klientů učím, aby cizí lidi ignorovali a tolerovali. Považuji to za jednu ze základních věci, kterou by měl každý pejsek mít v sobě uloženou již odmala, protože tím ušetříte spoustu problémů jim, sami sobě i svému okolí. Nadšený pejsek naskakující na každého cizího člověka není dobrou vizitkou svého majitele, stejně tak ovšem ani obranářský přeborník ze cvičáku, se kterým není možné v klidu minout cyklistu, běžce nebo člověka o holi, protože má ve své hlavě nasázené "kynologické dovednosti". Pes lezoucí za cizím dítětem do kočárku už je extrém, přesto jsem zažil na vlastní oči (byl to nezajištěný dobrman a pokud si dobře vzpomínám, skončilo to tehdy podáním trestního oznámení na policii).

Jednoduše shrnuto - pes jakýmkoli způsobem kontaktující cizího člověka (ať už pozitivně nebo negativně) je potenciální vstupenkou do problémů a znovu zopakuji - jakkoli je pro vás váš pejsek roztomilý a představovaný hlasitým voláním "on si jenom hraje, on vám neublíží", onen cizí člověk má plné právo cítit se ohrožený nebo obtěžovaný. Přes to vlak nejede a respektujte to prosím, jinak to za vás zase odskáčeme i my ostatní.

Fajn, prima.

Jenže zas je tu i ta druhá strana, která se principiálně chová naprosto stejně, ale to prý je v pořádku, protože svoboda a rozvíjení osobnosti...

Stejně jako nepejskař cítící se obtěžovaný nevychovaným dorážejícím a štěkajícím psíkem budu se zcela poprávu i já cítit obtěžovaný nevychovaným dorážejícím a ječícím dítětem. Nebo člověkem, který bude chtít i přes moji zcela jednoznačnou reakci sahat na mého pejska, partnerku nebo na mne. Budu mít plné právo být znechucený poté, co nastoupím do výtahu prosyceným alhoholovými výpary nebo nikotinovým smradem.

Je to vždy a pokaždé o konkrétních lidech a jejich chování. Ne o paušálním odsudku "obtěžujících čoklů" a "dementních pejskařů".

Bylo by strašně fajn, kdyby se obě strany zklidnily a uznaly svůj příspěvek k nesmyslně vyhrocenému vzájemnému vztahu, který propuká v agresivitu a hitparádu vulgarit při každé vhodné příležitosti. Magorů je na světě dost i tak, není třeba se k nim přidávat...

Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Tato provařená poučka by měla platit pro nás i pro zvířátka v našem vlastnictví. Na druhou stranu tupé omezování svobody jednotlivce není v pořádku a kdyby místo mnohdy nesmyslných paušálních zákazů a odsudků fungoval zdravý rozum, stačilo by zcela jednoduché pravidlo:

"Co zničím nebo znečistím, to opravím nebo vyčistím, komu nechtěně ublížím, tomu se omluvím."

Platné pro všechny dospělé lidi i jejich svěřence - psy, kočky, koně, děti.

Dané ne zákonem, vyhláškou nebo předpisem, ale tím, že prostě nejsme čuňata a dokážeme se chovat slušně.

P.S. Ilustrační fotka je ze skalního hradu Sloup, který poslední roky v rámci výcvikového a relaxačního soustředění pravidelně navštívíme i se svými pejsky. Já vždy udělám vše pro to, aby na tuto akci byli připraveni účastníci i pejskové, nezůstal po nás označkovaný jediný kámen a všichni zúčastnění přežili ve zdraví a nevrhali se v zoufalství z hradeb. Funguje to a proto se na nás hradní personál už pokaždé těší. Je to pouze o základní zodpovědnosti, přístupu a použití zdravého rozumu - pak můžete se svým pejskem jít úplně všude. Tedy tam, kde vám to paušálně nezakáží díky hlupákům z jedné či druhé strany barikády...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes jako partner

 

Jsou lidé, pro které jejich pes představuje pouze funkční hodnotu - tak, jak mají v garáži auto, mají na zahradě psa. Auto je někam doveze, pes hlídá. A stejně, jako poskytnou základní servis svému autu (dolévání benzínu, oleje, vody, návštěva autoservisu), poskytnou základní servis svému psu (krmení, voda, návštěva veteriny). Pokud doslouží auto, je nahrazeno novým (popřípadě lepším) modelem, pokud doslouží pes, je nahrazen novým (popřípadě lepším) jedincem. Pouze nutné náklady, nutná údržba, nulový vztah a nulový respekt k životu psí bytosti, k vidění především na vesnicích, u myslivců a v hlídaných provozech...

Pak jsou lidé, pro které jejich pes představuje hodnotu nástroje. Nástroje, sloužícího k uspokojení osobního ega, osobních ambicí. Nástroje, kterýje v případě neúspěchu nebo "malé výkonnosti" často urychleně prodán a vyměněn za nadějnější model. Majitel je ze svého neuspěšného adepta na mistra světa zklamán a přemýślí racionálně, nikoli srdcem. Protože tak, jako závodní jezdec provádí tuning svého vozu, on provádí tuning svého psa - pro dosažení vyššího výkonu nebo kvalitnějšího exteriéru. V případě neúspěchu jest dotyčný pes označen za neperspektivního, odložen, prodán a nahrazen. Zvýšené náklady, zvýšená údržba, nulový skutečný vztah a respekt k životu psí bytosti, k vidění především u kynologů a výstavních fanatiků...

Pro velkou skupinu lidí jejich pes představuje doplněk. Doplněk jejich rodiny, doplněk jejich image. Svého psa vnímají, vědí o něm, rádi se s ním pochlubí na procházce. Věnují mu přiměřenou péči (protože je s nimi venku vidět, tak ať je nikdo nepomluví) a priorita je pro ně to, aby pes především neobtěžoval a pokud oni sami nechtějí, tak aby byl pokud možno neviditelný a vykazoval maximální poslušnost a minimální nároky. Doma má vyhrazený pelech, spoustu hraček, je posílán "na místo", nesmí na gauč, na sedačku, do postele. Markantním poznávacím znamením je to, že psí jedinec je vykastrován, neb to z pohledu majitele opět snižuje vynaloženou námahu a "zjednodušuje provoz". Vůči okolnímu světu je prezentován vztah demonstrativně okázalý ("my ho přece tak milujeme"), reálný vztah a respekt vůči životu psí bytosti je nulový...

Mnoho lidí má svého psa opravdu rádo. Je pro ně podstatnou součástí jejich života, respektují psí potřeby a jejich vztah je nepředstíraný. Přesto psa stále vnímají jenom jako psa a partner, rodina a obecně člověk jsou pro ně stále ti důležitější, prioritnější a podstatnější. Dokáží žít bez psa, nedokáží žít bez lidí...

A pak existuje skupina lidí, pro které se jejich pes stal skutečným partnerem.

Skupina těch, kteří umí žít bez partnera lidského, ale neumí žít bez svého partnera psího.

Skupina těch, kteří bývají okolím zhusta označování za divné, asociální a podezřelé.

Budu teď mluvit právě za tuto skupinu "divných asociálů", protože do ní také patřím. Patřím do ní už mnoho let a nikdy jsem se netajil tím, že víc věřím psům než lidem. Je tomu tak díky mým životním zkušenostem, nikoli důsledkem stylizace, potřeby odlišnosti nebo cílenému plánování mých postojů. Člověk jednoduše dospěje do stádia, kdy prostým porovnáním činností, priorit a vzorců chování lidského a psího druhu dojde k jednoznačným osobním závěrům o tom, jakou bytost chce a potřebuje mít vedle sebe.

Je to právo volby. Pud sebezáchovy. Nezbláznit se, neutrápit se. Nespotřebovat vzácnou osobní energii neustálým řešením vztahu a osobnosti svého lidského partnera.

Přežít a žít, konat něco smysluplného.

A takto to nemám jen já. Zdaleka ne, v dnešní době přesně k tomuto závěru došel až alarmující počet lidí.

Počet těch, kteří si pořídí pejska jako partnera, opravdu blízkou bytost, je čím dál vyšší. A víte, proč tomu tak je?

Dnešní člověk instinktivně ve svém psím parťákovi hledá to, co nenašel u člověka.

  • Lásku a vztah nepodmíněné penězi, majetkem, postavením nebo osobními výhodami.
  • Přímost a nezáludnost v každodenním kontaktu.
  • Skutečné, nikoli předstírané emoce.
  • Klid a pohodu.
  • Čistou pozitivní energii.
  • Silnou osobnost.
  • Partnera, na kterého se může spolehnout za každých okolností.

Toto vše velmi zřídka najdete u člověka (a pokud ano, pak je to skutečná životní výhra a každému ji ze srdce přeji), ale najdete to u každého pejska. Velkého, malého, čistokrevného, křížence.

A lidé to instinktivně vědí. Nastává poslední fáze před poznáním, že psi jsou ti, kdo nás naučí být lepšími, čistějšími a s lépe srovnanými životními prioritami. My nemáme kvality na to učit psy, protože stále ještě naprostá většina lidí v psech vidí jen bytosti, které lze zlomit, podřídit, využívat jako nástroje svého ega a ambicí, cirkusové psíky bez vlastní osobnosti.

Ale každý pes svému člověku a lidem obecně nemilosrdně ukáže, jak na tom ve skutečnosti jsme. Jaké jsme (ne)osobnosti, jaké máme nesmyslné priority, za čím se honíme, jak ovlivnitelné ovce bez vlastního názoru a myšlenky se z nás staly.

Říká se, že psu do hlavy nevidíte.

Sám za sebe mohu říci, že daleko lépe vidím do hlavy cizímu pejskovi než cizímu člověku. Psí druh na rozdíl od toho lidského zcela postrádá primární geneticky zakotvenou záludnost a potřebu ublížit. Pes nepředstírá, že vás miluje a neprokousne vám minutu poté krk. Pokud se mu nelíbíte, dá vám to jasně a čitelně najevo, pokud jste pro něj důvěryhodná bytost, bezpečně to poznáte. Je čitelný, přímočarý a přirozeně hrdý - tedy pokud mu pán tvorstva nezlomil charakter...

Každé štěně je svojí psí matkou vedeno tak, aby si vybudovalo silnou osobnost, ale ne na úkor vrhu.

Každá přírodní smečka jedná v zájmu svého celku, každý její člen se chová tak, aby smečka byla maximálně efektivní. Asociální jedinci, tedy ti, kteří nadřazují své vlastní zájmy nad zájem smečky, terorizují slabší jedince a oslabují smečkovou efektivitu a schopnost přežití, jsou ze smečky nekompromisně vyhnáni.

Jak se chovají lidé?

Kdysi dávno se chovali stejně jako zvířecí společenství, protože přežít bylo těžké. Byli životně závislí na schopném vůdci a vůli spolupracovat.

Pak se to nějak začalo kazit. Výsledek v dnešní době vidíte sami, pokud zvednete hlavu a rozhodnete se vidět věci sami za sebe, ne za někoho jiného...

Devastace lidských vztahů se samozřejmě nevyhnula ani vazbám partnerským. Těm, které by měly být nejsilnější, nejbližší, nejintimnější.

Člověk je geneticky naprogramován jako sociální druh. Potřebuje vedle sebe blízkou bytost, stejně jako ji potřebuje i pes. Pro každý sociální druh je sociální partner a sociální komunikace životní nutností a prioritou.

Ale co se stane ve chvíli, kdy člověk zjistí, že přestane být schopen věřit lidskému protějšku? Kdy počet vztahových zklamání a partnerských podrazů (ať již osobně zažitých nebo viděných kolem sebe) dosáhne kritické hranice a člověk si najednou řekne "ne, tohle už nechci"?

Buďme k sobě upřímní. Kolik z nás by bez stopy pochybnosti deklarovalo, že "Lidé jsou prima, dá se jim věřit a je na ně spolehnutí."?

Za dvacet let práce s lidmi a stovek vyslechnutých lidských osudů znám odpověď.

Proto také velmi dobře vím, proč tolik lidí v dnešní době již nehledá partnera lidského - protože nalezli partnera psího. Protože podobně jako já se v životě dostali do situace, kdy jediná z jejich blízkých bytostí, která se od nich neodvrátila v situaci, kdy zatraceně moc potřebovali psychicky podržet, byl jejich psí parťák.

A v ten moment se v nich něco zlomí a oni přehodnotí spoustu věcí...

Znám osobně dost lidí, kteří vědomě či nevědomě touto proměnou prošli. Lidi, kteří si pořídili svého prvního pejska a teprve životem s ním objevili tu obrovskou škálu emocí a naplnění, které jim psí bytost denně dává. Lidi, kterým jsem v tomto směru otevřel oči. Lidi, kteří více než se svým lidským partnerem žijí se svým pejskem a už by nikdy neměnili...

Toto vše je přirozený důsledek dnešní doby a stavu lidského druhu. Doby, kdy psí druh zůstal stále svůj, čistý, emoční, ale lidé se bohužel posunuli někam, kam neměli.

Do stavu, kdy je jako nejvyšší atribut kvality lidského jedince prezentován jeho vzhled, jak vypadá, jak se obléká, jakými vnějšimi znaky úspěchu se může prokazovat. Konto, auto, barák, moc, postavení, atraktivní milenka/atraktivní milenec. Nejdůležitější se stala slupka, vnější pozlátko, ne to, jakým je člověk uvnitř - jaký má charakter, schopnost empatie, jak moc je pro sebe důležitý on sám a jak moc to, co za sebou na tomto světě zanechá.

Vidím to denně kolem sebe, poznal jsem stovky lidí, musel bych být slepý nebo úplně blbý, aby mi unikly korelace mezi vnější prezentací a osobnostními kvalitami konkrétních jedinců.

Psy nezajímá, zda má člověk na sobě odrbané maskáče nebo značkové oblečení.

Psy zajímá, co se skrývá pod touto slupkou.

Za časů krále Ludvíka XIV., velkého milovníka pyrenejských horských psů, se šlechta ráda pobavila tím, že pochytali pár vesničanů, nechali je vykoupat, vymydlit, oblékli je do honosných šatů a pak je spolu s pravou šlechtou nechali volně pohybovat a pyreneje identifikovat jejich skutečný původ. Ti se nikdy nespletli a přesně poznali, je-li pod načančanou slupkou skutečný šlechtic nebo jen jeho imitace...

I pod odrbaným oděvem může být král, i pod vnější nádherou se může skrývat póvl.

Ale pod každým, i sebevíc špinavým a zablešeným psím kožichem se skrývá král - král charakteru, král spolehlivosti, král věrnosti. To vše získáte, pokud se váš pes stane vaším partnerem, protože vy sami jej tak vnímáte.

A on vnímá úplně stejně vás.

  • Protože žije s vámi, ne vedle vás.
  • Protože s vámi sdílí stejný prostor, není odsunut na zahradu, dvůr nebo do kotce.
  • Protože s ním jdete na procházku s radostí, ne z povinnosti.
  • Protože ve vaší domácnosti se pohybuje zcela svobodně, bez zapovězených zón.
  • Protože se doma může kdykoliv uvelebit kde chce, ne tam, kam ho pošlete "na místo".
  • Protože spí vedle vás, ne za zavřenými dveřmi na chodbě nebo venku v kotci.
  • Protože sám vyhledává vaši blízkost, váš kontakt.
  • Protože než se sám uloží ke spánku, přijde vás zkontrolovat, olízne vám tvář.
  • Protože když se probudí, přijde k vám, jazykem vás ulíže k smrti a má obrovskou radost, že jste se dožili dalšího rána.
  • Protože pro vás samotné je toto vše pozitivní a nevnímáte jako nepřijemné nebo obtěžujicí dotyk psího těla a psího jazyka.
  • Protože jste smečka, silná smečka, jste spolu propojeni na bezeslovném emočním kanálu, nikoliv prostřednictvím povelů, příkazů, zákazů a elektrického obojku.
  • Protože nepotřebujete tunu slov, ale funguje mezi vámi myšlenkové propojení a komunikace.
  • Protože jste spolu rádi a vyhledáváte svoji přítomnost.
  • Protože byste jeden za druhého položili svůj vlastní život.

Mít svého pejska jako skutečného partnera není divné, asociální nebo odsouzeníhodné. Některým z nás pes doslova zachránil život. Nám všem je schopen náš život naplnit vším, co k životu potřebujeme a pokud dostane tuto možnost, udělá to s tou největší radostí a s nejvetším nasazením. A některým z nás zůstane v životě a v našem srdci jako jediný pevný záchytný bod, jediná jistota, které můžeme důvěřovat.

Jednoho dne se pes může stát vaší nejbližší bytostí. Je to den, kdy se vám otevře nový pohled na svět kolem vás. A pokud opět promluvím sám za sebe, pak zcela otevřeně přiznávám, že psi mě naučili o mně samém, lidech, vnitřní pokoře, vztahu k přírodě a respektu k jiné živé bytosti daleko více než kterýkoli člověk v mém životě.

A za to jim nikdy nepřestanu být vděčný.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kastrace - příběh jednoho pejska

 

Příběh pejska, který mi dorazil mailem ke zveřejnění, doporučuji k přečtení všem, kdož mají pocit, že se kastrací pes stane šťastnějším a dokonalejším. Vřele jej doporučuji k přečtení i všem majitelům a pracovníkům různých psích útulků, sdružení a spolků, kteří ve svém svatém přesvědčení o vlastní nadřazenosti lidem předávají ne plnohodnotné zdravé psy a feny, ale kastrované vyhaslé bytosti, které budou mít po celý svůj zbytek života v očích přesně ten údiv, o kterém píše autorka níže uvedeného příběhu. Všem těm, kteří tak horlivě slyší na výzvu "tak ho/ji vykastrujeme" - u zcela zdravých psích jedinců...

Uvedený dopis není fikce. Jedná se o pravdivý příběh o jednom konkrétním pejskovi, který musel kastraci podstoupit ze zdravotních důvodů, kdy již nebyla jiná varianta léčby možná. Je to nezaujatý pohled psí majitelky dvou pejsků, která za roky jejich života má dokonale napozorované jejich vzorce chování a proto může velmi objektivně srovnat stav před a po kastraci jednoho z nich.

Je to smutné čtení, ale je to realita, takto se kastrovaný jedinec skutečně změní. Nejen jeho povaha, absence pohlavních hormonů má samozřejmě i sekundární důsledky - degradace kvality srsti, inkontinence, kožní problémy atd. Ale především - vyhasne životní motor, vyhasnou psí oči.

Už jsem o tom tolikrát psal, tolikrát mluvil na svých přednáškách. U svých posluchačů nebo klientů pak vídám tiché zamyšlení, často se dotyční zastydí, přemýšlejí o mých slovech. Pokud mluvím s těmi, kdo "zachraňují" psy, kterým oni sami nepomohli na svět, kteří jim nepatří a o které se mají pouze po přechodnou dobu postarat, narážím pravidelně na stěnu fanatismu a přesvědčení, že jinak to dělat nejde. Přesvědčil jsem se o tom opět tento týden a ten boj s lidskou omezeností je strašný.

Velmi si vážím toho, že mi majitelka dvou čínských chocholatých psů svůj příběh poslala a jsem jí za to vděčný. Důsledky kastrace nejsou můj výmysl, kdybych měl možnost postavit vedle sebe všechny kastrované pejsky a fenky, kteří mi za dvacet let prošli rukama, viděli byste stejné příznaky, stejné změny a stejně vyhaslé oči. Viděli byste to ještě daleko lépe, kdybych vám ukázal stejný počet jedinců plnohodnotných.

Tak jako v tomto konkrétním případě vnímám kastraci přijatelnou pouze a výhradně tehdy, pokud je poslední a jedinou možností, jak napravit závažný zdravotní problém. Jsem přesvědčen o tom, že totožný pohled na tuto záležitost by měl mít i každý veterinář.

A pro všechny majitele a pracovníky psích útulků, sdružení a spolků, kteří nechávají svoje zdravé a do té doby plnohodnotné psí svěřence kastrovat nebo podmínku kastrace dávají do předávacích smluv, stejně jako pro všechny chovatele, kteří do předávací smlouvy začleňují klauzuli o povinné kastraci psů/fen, kteří nebudou použití v chovu - všechny tyto jedince si jejich karma najde už v tomto jejich životě. Pro podobné zacházení s životem jiné bytosti totiž není žádné omluvy ani žádného práva.

Děkuji paní Jindře Pytlové za zaslání jejího vlastního poznání toho, co kastrace udělá s pejskem i v pozdějším věku. Kastraci svého pejska si nevybrala dobrovolně, neměla na rozdíl od naprosté většiny jiných na výběr. Důvodem kastrace v tomto případě nebyla lidská nadřazenost, hloupost, krutost nebo nezvládnutí výchovy - důvody byly jednoznačně zdravotní, kdy nebylo možné aplikovat jinou léčbu. Jediný případ, kdy má tento radikální a nevratný zákrok opodstatnění.

Zamyslete se nad tím konečně všichni, kdo kastrace zdravých psích jedinců propagujete, necháváte provádět nebo je vyděračskými metodami vymáháte po jiných!

Toto své povídání bych ráda s úctou k jejich práci věnovala panu Viktoru Dostálovi, který umí a zná a nesobecky nabízí svou pomoc, který svou lásku k pejskům dokáže, i přes častou nevoli „osvícených“ nejen obhájit, ale i šířit, MVDr. Daliboru Ressovi - jako zodpovědný lékař považuje kastraci za krajní řešení zdravotního stavu pejska, nikoliv za pouhý zdroj obživy a svým krásným čínským chocholatým psům, labutěnce Kryštůfkovi a naháčkovi Guglouškovi.

Jindra Pytlová, Ostrava - Poruba

 

Již drahnou dobu jsem se snažila dostat k vypsání svých nedobrých zkušeností a to na jedno dosti ožehavé téma: kastrace pejska. Jednou mi vadilo počasí, jednou nebyla nálada…. Prostě jsem se vymlouvala jak se dalo, nyní jsem ale usedla a učinila své lenosti přítrž. A ke konci svého psaní jsem zalitovala, že jsem nelenivěla dál.

Teď jen prosím všechny, kteří si mé povídání přečtou, aby se zamysleli, aby zrevidovali své rozhodnutí týkající se kastrace ne jen jejich pejska. Moc prosím, než učiníte tento „humánní“ krok, hledejte, ptejte se…. I vy jste se přece narodili, přes veškerou dnešní zvráceně genderovskou dobu, jen díky tomu, že maminka má vajíčka a tatínek „spermušky“.

V dnešní době přece nemůže být tak těžké být člověkem!!!!!

Letos v červenci se můj starší pejsek, dá-li bůh nebo jiné dobré víly, dožije věku 12-ti let. Je to pejsek sice malý tělem, ale velký duchem, čilý a živý jak rtuť, zvědavý jako opice, rozřehtaný od ucha k uchu, věčně ochotný lítat po venku, honit se za balónkem, hrát si s kamarády i kamarádkami, hrát si s veverkou na schovávanou, a prohánět tu motýly, jindy zase slepice, poznávat nové pejsky, číst mi přání z očí…..

Vlastně – byl to pejsek - malý je doposud, protože z číňánka doga nebude a nebude ani kdyby pyramida se sfingou změnila místo pobytu, ani kdyby čert na žebrákovi rajtoval.

Ale to je asi tak vše.

Ze zdravotních!!!! důvodů jsem vloni musela nechat provést kastraci, zvětšená prostata udělala v bříšku pejska paseku a s tím vznikly problémy s kakáním,  střevem a kýlou. Takže pokud jsem chtěla, aby pejsek zůstal mezi živými, a to jsem chtěla, musel pan doktor nejdříve provést kastraci, aby následně mohl odoperovat střevo a vyhřezlou kýlu. Protože pejsek není nejmladší, nedalo se to „ukecat“ na kastraci chemickou (byly špatné jaterní testy), ale musela se udělat kastrace definitivní.  Obrečela  jsem to, neboť jsem tušila, do jakého průšvihu se řítíme:  to, že jsem se nemohla delší dobu kouknout pejskovi mezi nožky, to byl, a je, můj problém. Ale co nastalo pak, a co se děje stále, ½ roku po odejmutí „mužné ozdoby“, to je něco, s čím bojuji nejen já, ale i můj pejsek i naše okolí.

Z pejska hravého a veselého se takřka ze dne na den stal starý mrzout, který bručí a nejraději je zalezlý někde bokem, s o 3 roky mladším bráchou si již tolik nehrají, čas od času po sobě dost ostře vyjedou. Na vycházce, máme-li se potkat s jiným pejskem, máme problém s fenkami i psími kluky – můj dříve tolik kontaktní pejsek, který radostně vítal každého nového psího i lidského kamaráda, sice nyní vyjde pejskovi v ústrety, očichá si jej…., ale tím to končí – jde se schovat ke mně. Vlastně za mně, jednoduše „zmizí“ ze scény….., stejně tak to je, když potkáme staré kamarády – již s nimi prostě „nemluví“. A docela nedávno se mi stalo, že jsem potkala známou, která svou fenečku Lejdynku nechala vykastrovat ve velmi mladém věku, a milá  Lejdynka, která s mým pejskem vycházela vždy nadstandardně, teď po něm vyjela a to velmi ostře. I doma míváme čas od času napjaté chvilky – mladší bráška není kastrovaný, a tak to tomu staršímu dává „sežrat“: odstrkuje ho od misky s jídlem; snaží se jej vyšťouchat z mé blízkosti a výhodné místo u mne si nárokuje pro sebe, zabírá mu jeho pelíšek.

Na svého pejska jsem byla vždy náležitě pyšná – není sice výstavní, ale úprava srsti, holení nosíku atp., vždy jsem chtěla, aby pejsek byl upravený, aby byla radost se na něj podívat; krásně načesaný číňánek vypadá jako miniatura afgánského chrta;  nyní po kastraci řeším problémy se srstí: ta je jako uvadlá, bez lesku, špatně se češe, dříve se zacuchává, jednu dobu to dokonce vypadalo, že pejsek srst zcela ztratí.

Když se zdravému pejskovi zadíváte do očí, vidíte tam celý svět, lásku i krásu i štěstí, které v sobě pejsek nese, a které, nejen svým lidem, nesobecky a nezištně rozdává. Když jsem dříve koukala malému do očí, byly to tisíce jiskřiček, stovky čertíků a ďáblíků, které mi posílal jen tak, jen tak, protože se mnou byl rád. Dnes jsou to oči starého, skoro slepého tvora; dnes, dříve tak překrásné oči,  jsou prázdné. Není v nich výčitka, jen údiv. Jen údiv a víra, že to někdy přejde…..

Ale ono to nepřejde a já, já jsem bezradná, protože to světlo do psích očí vrátit nejde.

(mail je zveřejněný v plném znění s výslovným svolením pisatele)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hledejte a osud vám pomůže...

 

Někde minulý týden mi přišel do Poradny mail. A když jsem si ho přečetl, bylo mi jasné, že to není jen prostý dotaz, ale daleko více zpověď "pejskařského života" člověka, který našel pro sebe i svého psího parťáka novou cestu a mnohé se během ní naučil...

Proto jsem se následně spojil s autorkou mailu a poprosil ji, zda bych mohl její text místo zveřejnění v Poradně zařadit do separátního článku - vysvětlil jsem jí, co mě k tomu vede (a samozřejmě jsem pisatelce dotaz v něm obsažený také zodpověděl). Paní/slečna souhlasila, i se zveřejněním svého plného jména a fotky jejího pejska.

Proč mě tento mail tak zaujal?

V neposlední řadě svojí upřímností a otevřeností. Dotaz se mohl omezit pouze na popis Maxova problému (viz poslední odstavec), ale předchází mu mnou již zmíněná "pejskařská zpověď". Zpověď nezakrývající chyby a přístup k fence, kterou dostala pisatelka v dětském věku jako dárek, včetně klasického venkovského pohledu na psí život a potřeby ze strany jejích rodičů...

Kolik dnešních dospělých majitelů psů si naprosto stejným scénářem ve svém dětství prošlo? Hodně. Kolik dětí si jím prochází v dnešní době? Stejné množství - hrozné je to, že v této oblasti se nezměnilo za ty roky vůbec nic.

Ale mnoho z nás se musí nejprve vymanit z vlivu svého prostředí, svých rodičů, partnerů, učitelů, přátel, minulosti. Teprve pak se můžeme nadechnout a zjistit, co v nás skutečně je a jací jsme - tak často ve svých klientech i sám v sobě tyto vzorce nacházím...

Člověk zjistí, že něco zásadního ve své minulosti podělal.

Pokud na to má charakter, přizná si to a řekne si, že takto už dál ne.

A v okamžiku, kdy začne hledat cestu, osud mu ji přihraje...

Někoho potká, něco si přečte, na internetu klikne na náhodně nalezený odkaz.

V dnešním světě se málokdy setkáte s upřímností a otevřeností.

Já se s ní setkal v dotazu paní/slečny Zuzany Šulajové. Věřím jí každé slovo a velice si vážím toho, co napsala o Ajdě, Maxovi a své cestě k poznání. Proto jsem nechtěl, aby její mail zapadl v Poradně a rozhodl jsem se jej zveřejnit v rámci tohoto krátkého zamyšlení jako další důkaz toho, jak naši psí parťáci dokáží změnit naše životy, názory a osobnosti.

Napsal jsem to už před časem a znovu zopakuji - my neučíme svoje pejsky, to oni učí nás...

Dobrý deň prajem, vážený pán Dostál,

nejako mi nechcelo vygenerovať správu, tak posielam takto. Chcem sa Vám poďakovať za Vašu nesmierne záslužnú prácu, určite aj veľmi ťažkú - predsudky sú vari to najťažšie, s čím sa dá bojovať. Doslova ste zachránili život môjmu psovi. Paradoxne, je to môj druhý pes. Prvého - pudla - mi kúpili rodičia, keď som mala 8 rokov, teda to bola len hračka, o ktorú som sa vôbec nestarala, ba naopak, ako dieťa som ju týrala. Rodičia ma nechali, pochádzali z dediny a pre nich bol pes vecou na dvore, hoci sme žili v paneláku. Dodnes mám strašné výčitky svedomia. Až keď mala Ajda 8 rokov, začala som o ňu viac dbať, pretože vážne ochorela. Jednou z diagnóz bola mimoriadne silná epilepsia a až vtedy som si naplno uvedomila, že ju milujem, bola mi sestrou (som jedináčik). Mala tých problémov viac, všetci vraveli o utratení, no my sme bojovali ešte 4 ďalšie roky. Dnes som natrafila na Váš článok o epilepsii a vôbec ma neprekvapilo, čo som si prečítala... Po jej odchode som už psa nechcela, bola som zdevastovaná, ale vydržala som v tom rozhodnutí len mesiac, štvornohý spoločník mi strašne chýbal. Prisahala som si, že ak ďalší pes, tak bude mať úplne iný život. No, a teraz tá najväčšia hanba - začala som googliť a zisťovať, ako sa má pes vlastne správne kŕmiť... Po 12 rokoch, čo som psa už raz mala. A nejakým zázrakom som sa preklikala až na Vaše stránky. Otvorili ste mi oči. Zrazu som čítala vašu vetu, že nie je dôvod, aby pes väčšinu svojho života neprežil navoľno. Videlo sa mi to nemožné, veď je to zviera, vypustím ho a ujde do prírody! Čítala som o krmivách, o tom, že poď sem nie je cvik, prelúskala som vtedy celú dostupnú Poradňu... Neverila som, že raz dosiahnem to, čo ma na Vašich stránkach tak silno oslovilo. A tak sa k nám dostal čierny kríženec Max. Bojazlivý, ustráchaný, nerád sa maznal, bál sa zvukov, všetkého (nebol z útulku, ale z inzerátu, majiteľke Maxovej matky na dedine sa pritrafilo pri prvom háraní mať rovno 9 šteniatok). A mňa aj jeho čakal kus tvrdej driny, hľadania si vzťahu a dôvery a nekonečné, dlhé a ťažké spory a hádky s rodičmi, ktorí ešte stále odmietali pristúpiť na "nový" spôsob výchovy. Tvrdili mi, že ho zabijem, že som generál. Aký paradox, že teraz som Maxa týrala, ale našu prvú Ajdu nie... Bolo to ťažké. A Maxovi tiež dlho trvalo, kým nám prestal dávať najavo, že nás za svorku nechce. Mal vybratého iného psičkára, ktorý sa mu páčil, vždy utekal len za ním. Čo som sa ja naplakala :) Bol zlý na deti, cyklistov a korčuliarov.

Ale zvládli sme to. Dnes má skoro 11 rokov, je z neho najlepší, najspokojnejší pes v mojom okolí, spáva v posteli, znesiem mu modré z neba, má pravidlá, je psom do koča aj do voza, hoci vykročenie zo stereotypu značne prežíva, zvládne verejnú dopravu, počká pred obchodom neuviazaný, naučilis me sa na výťah, čo ho dlho desilo, počkať pri ceste je malina, ak v lese odbehne za srnou, do pár sekúnd je naspäť, na zavolanie jeho mena beží ku mne so šialenou radosťou v očiach, práve spí vedľa mňa na chrbte a tvári sa úplne blažene, chodí zásadne navoľno, s vôdzkou to, až je to smiešne, vôbec nevieme. Aj pri nohe chodí lepšie navoľno, než na šnúre. Samozrejme, máme preto kopu konfliktov s okolím. Sme zlí, nevychovaní, nedodržiavame zákony.

Neviem, čo by s ním bolo bez Vás. Asi trvalá vôdzka, náhubok, možno aj kastrácia "na upokojenie". Namiesto toho je z neho evidentne šťastný, svojský pes, nie je stroj, ale osobnosť, nie je dokonalý, ale to by som nechcela, každý deň sa spolu smejeme, vieme do seba zapárať a pritom vieme, odkiaľ pokiaľ, kedy je čo sranda, kedy je čo vážne, vie sa smiať s vycerenými zubami (najkrajší úsmev na svete!), každé ráno, čokoľvek nepríjemné nás čaká, on so svojou radosťou z nového dňa a vstávania ho prežiaruje - a znovu len smiech.

Asi sa zbláznim, až sa naplní jeho čas. Poznáme to...

Je zatiaľ zdravý, klop, klop, klop. Relatívne. Má cysty aj na prostate, odporúčali nám pred 4 rokmi kastráciu. Odmietla som, že to nechám na prírodu. Tento rok nám iný veterinár povedal, že kvôli cystám jeho typu kastrovať netreba, s tým sa dá žiť. No pekné, a čo keby som vtedy zvolila inú možnosť?! Pre zmenu nám tvrdia, že ho musíme kastrovať kvôli enormnej prostate veľkosti tenisovej lopty, ktorú ale nevedia nahmatať ani cez konečník, Max nemá problém s vylučovaním, práveže je vypotrebovaný za sekundu, nemá problém s močom, krv aj moč sú ok. Má aj zväčšený semenník, no nádor sa v ňom nenašiel, zrejme sme prehliadli nejaký chronický zápal... Vravia, že ak sa v prostate raz objaví nádor, potom už nepomôže nič, a preto by sme ho mali dať kastrovať.

Neviem. Znovu som si prečítala Vaše stránky a mám dojem, že to asi nechám tak. Maximálne tie lieky s názvom Y... zabudla som názov, znovu si ho pozriem v Poradni. Lenže zatiaľ mu predsa nič nie je... Hm.

Ešte raz Vám ďakujem. Rozhodne má zmysel to, čo robíte.

Pozdravujem Vás s Maxom a zdravíme aj Gardiena :)Nech sa Vám darí, veľa úspechov a šťastných spoločných chvíľ!

Zuzana Šulajová, Bratislava

(mail je zveřejněný v plném znění s výslovným svolením pisatele)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Existuje jediná cesta

 

Nejen mediální události poslední doby mě přiměly k napsání tohoto článku - je totiž nejvyšší čas...

"Neberte si štěně z množírny, adoptujte pejska z útulku!"

Tento propagační slogan asi za ty roky známe všichni. Pokud ho budeme vnímat v jeho prvoplánové podobě, pak zní jasně, sympaticky a dojímavě. Super. Tak se teď pojďme podívat na realitu, kterou ve skutečnosti reprezentuje...

Že jsou množírny svinstvo a množitelé šmejdi třídy deluxe, je nad slunce jasné. Otřesné podmínky "chovu", zdevastované feny rodící po každém hárání,nulová péče o ně i jejich štěňata, plemenná a genetická degenerace. Pro tyto "chovatele" nemám jediné pozitivní slovo, jedná se o totální lidskou spodinu a na každého z nich je už v pekle připraven patřičně velký rozpálený kotel se spolehlivou obsluhou na tři směny.

Je nicméně smutným dokladem kvality našeho národa, kolik těchto šmejdů se mezi námi nachází. A ještě smutnějším dokladem je počet lidí, kteří ve vidině "exkluzivního plemene" nevidí, neslyší a pokud vycítí možnost dostat například francouzského buldočka nebo čivavu za nižší cenu, česká lakota a sklon ojebat (omlouvám se, ale neexistuje výstižnější slovo) cokoli jde dostávají zelenou. V reálném světě existuje nabídka pouze tak dlouho, dokud existuje poptávka - a jakkoli se budou v médiích uvádět řádově nadhodnocená čísla o exportu do zahraničí, hlavní klientelu stále tvoří domácí.

Je dobré v této souvislosti uvést i to, že množírny nejsou pouze ty drastické medializované případy - množírny ve stejném slova smyslu jsou i registrované české "velkochovy", navenek se tvářící čistě a uhlazeně. V reálu vyšší než normální počet fen produkujících množství štěňat nepříliš vysoké kvality, ale prodávaných "chovatelem" za plné pálky. A pokud se neprodá včas všechno, udělá se potřebná masáž o "výhodnosti" staršího štěněte - už jsem zde o tom psal.

Jinými slovy - štěněcí množírna je načančaný velkochov stejně jako prasečí chlívek. V obou případech se kašle na fenu-matku, její kondici a psychickou pohodu. V obou případech se kašle na kvalitní imprinting, v obou případech přichází zkrátka základní chovatelské ustanovení o povolené četnosti zabřeznutí fen. V obou případech nejde o kvalitu štěňat, ale o finanční přínos. Jediný rozdíl je v tom, že registrovaný chovatel je nucen jakžtakž udržovat základní čistotu vrhu (i když i toto dostává v praxi pěkně na frak) a základní veterinární údržbu, neregistrovaný množitel to má na háku. "Chovatel" vám předvede skutečnou nebo fingovanou matku a štěně si odvezete od něj, množitel sebere štěně matce rovnou od cecíku a doveze vám ho na dálniční odpočívadlo.

Slupka se liší, jádro zůstává stejně shnilé. Shrnuto - dokud tito lidé budou mít odbyt, dokud se každý jednoduchý lidský jedinec neschopný vidět souvislosti bude tetelit blahem, jak levně svoje štěňátko pořídil, do té doby se věci nezlepší.

Ano, jednoznačně souhlasím - neberte si štěně z množírny!

Ale co vám za stavu, který trvá už řadu let a čím dál více se zhoršuje, nabídne psí útulek?

99,9% psích útulků vám nenabídne pejska nebo fenku.

Nabídnou vám bytost, která se narodila jako pes, narodila se jako fena. Pak se (většinou opět přičiněním nějakého šmejda, v malé míře třeba z důvodu těžkého onemocnění nebo úmrtí majitele) tato bytost dostala do rukou dalších šmejdů, kteří ji buď nechali sami vykastrovat nebo za vyděračských podmínek povinnost kastrace zakomponují do předávací smlouvy novému majiteli.

Nedostanete pejska. Nedostanete fenku.

Dostanete doživotně zmrzačenou psí bytost, popřípadě se budete třást strachy, že vám milovaného psího parťáka zase seberou, pokud budete mít v sobě tolik základního vztahu k jeho životu, že na kastraci nepřistoupíte...

"Neberte si štěně z množírny, adoptujte pejska z útulku!"

Ano. Každý pejsek, který se octne v kotci psího útulku, potřebuje co nejrychlejší vysvobození. Ale chtějte plnohodnotnou fenku, plnohodnotného pejska, ne vykastrovaného jedince s vyhaslým pohledem a celoživotními psychickými i fyzickými problémy, které pro psí organismus z takového zásahu plynou. Odmítejte vyděračskou předávací smlouvu, která je sice právně zcela irelavantní (už jsem o tom psal a potvrzuje to i praxe), ale díky které budete bombardováni sprostou komunikací ze stran útulku, spolku nebo sdružení, pokud se postavíte na stranu psího života a zdravého rozumu namísto "podmínek smlouvy".

"Neberte si štěně z množírny, adoptujte pejska z útulku!"

Kdo je větší šmejd? Množitel produkující geneticky nekvalitní štěně nebo zástupce útulku mrzačící zdravého psa nebo fenku?

V důsledcích svého počínání jsou si naprosto rovni.

A existuje jediná správná odpověď:

  • Od množitele nevzít už ani jedno jediné štěně, i kdyby ho nabízel za symbolickou korunu.
     
  • Z útulku nevzít jediného kastrovaného psa nebo fenku, pokud k tomuto úkonu došlo na popud útulku, nevzít jediného psa nebo fenku, pokud je jejich předání podmíněno kastrací.

Nabídka je podmíněna poptávkou - ekonomicky i zájmově přestane existovat ve chvíli, kdy přestane existovat požadavek. V ten moment začne požírat sama sebe. Množitelé nebudou mít zájemce o svoje "psí zboží", stejně tak útulky o zmrzačené psí chudáky.

Ta přechodná doba bude těžká a bude hodně bolet, ale není jiné cesty.

Svět je takový, jaký si ho uděláme a změnit špatné věci k lepšímu vyžaduje odvahu. Je to vždy otázka osobní odvahy, nikoli kolektivní a nejsem natolik naivní, abych si v této záležitosti dělal iluze o lidské síle a slabosti. Ale pokud je nejprve potřeba zavelet k boji, udělám to...

Existuje jediná cesta.

Je dostatek kvalitních chovů čistokrevných plemen, poznal jsem dlouhou řadu úžasných kříženců, kteří se sice nenarodili plánovaně, ale měli normální zdravé rodiče a kvalitní péči na samém začátku svého života. Není těžké odhalit množitele, odhalit záměrné křížení za účelem degenerace plemene, vyhnout se provařenému Bazoši, odmítnout vydírání psího útulku. Není nemožné eliminovat chovatelskou špínu a zajistit obecně lepší podmínky pro současnost i budoucnost psích bytostí, které s námi sdílejí svůj život.

Ne na základě očekávání zákonů, zákazů a nařízení "shora".

Na základě osobního přístupu, ochoty a odvahy sám za sebe něco udělat správně...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Malí mezi námi

 

Dnes jsem se rozhodl napsat pár slov k problematice malých psích plemen - hodně malých psích plemen. Vzrůstem, nikoli velikostí jejich osobnosti. O skutečnostech, které si mnozí jejich majitelé neuvědomují, vědomě je ignorují nebo prostě jenom nepřemýšlejí...

A každodenní realita tam venku mi připomíná, že je zapotřebí o těchto věcech psát, znovu a znovu, s nadějí, že dalších pár lidí vlastnících malinké psíky se probudí a začne dávat pozor.

O čivavákovi Pepovi jsem tu už psal. Pepa už není. Nevím, jak skončil a raději to snad ani vědět nechci, nicméně jeho místo zaujal nový čivavák nesoucí vznešené jménoPrinc. Stejná majitelka, stejné vzorce chování její i tohoto psího exempláře - Pepa už mnou byl poučen a věděl, jak se při setkání s námi chovat, Princ to zatím neví a evidentně si myslí, že zakousne telátko, mne, případně při zvlášť příznivé konstelaci hvězd nás oba najednou. Dlužno ještě podotknout, že tento představitel miniaturního psího plemene se chová o poznání drzeji a riskantněji nežli jeho předchůdce...

Jdeme tak včera s telátkem ven, scházíme z panelákových schodů a dole nám jde v ústrety čivaví mládenec na konci napnutého asi tři metry dlouhého flexivodítka. Štěká, cení zuby, oči plné spravedlivého naštvání. Jeho majitelka nic. Člověk by čekal, že si pejska přitáhne, přivolá (no, tohle asi při svém přístupu fakt nezvládne, uznávám), prostě nějak zareaguje.

Nic z toho. Paní vidí, vnímá, nic. Procházíme s telátkem kolem, už jsme za nimi, telátko neřeší, jen se za tím malým hysterikem ještě zvědavě otočí. Něco mě zalechtá na kotníku, tak se kouknu dolů a nevím jestli se smát nebo se naštvat - čivavák se mi snaží uhryznout nohu. Paní nic...

Proč o tom vlastně píšu?

Na místě, kde se toto odehrálo, je led. Stačilo by, abych uklouzl, přešlápl, na okamžik ztratil balanc a tento miniaturní pejsek nacházející se právě těsně vedle mne by dopad mé nestabilní nohy nepřežil. Stačilo by nemít tak vychovaného psího obra, a jeho jediné kousnutí v režimu "ohrožení smečky" by tento miniaturní pejsek nepřežil.

A přitom by stačilo tak málo, aby se pravděpodobnost výše popsaného snížila k nule. Stačilo by, kdyby majitelka pejska alespoň trochu přemýšlela. Předvídala. A došlo jí, že jednoho krásného dne nemusí potkat mě s telátkem, ale někoho z těch, kteří denně chodí kolem a se svými většími a velkými psy mají základní problém. A pak by měla velký problém ona sama, až by svého čivaváka měla tři metry od sebe, bavila se tím, jak provokuje velkého psa - ale najednou by to přestalo bavit toho velkého psa. Než by překonala ony tři metry napnutého flexivodítka, čivavák by vydechl naposledy...

Neschopnost přemýšlet, vyhodnocovat, předvídat. Netýká se zdaleka jen této paní. Obecný jev, který mne osobně děsí, jehož jsem svědkem každý den a který stál a bude stát zdravi nebo život mnoho malých psů.

Několik let už běhá v psím nebi jorkšír, který skončil na místním sídlišti převálcovaný autem jedoucím krokem jen proto, že jeho majitelka také nepřemýšlela. Nedošlo jí, že řidič nemá přes hranu kapoty sebemenší šanci zaregistrovat malého psíka, který se mu šmrdolí kousek před přední pneumatikou. Předpokládala, že když pejska vidí ona sama zvenku, tak ho musí vidět i řidič auta zevnitř. No, neviděl, vidět při nejlepší vůli ani nemohl a proto nebrzdil...

Lidi, proboha.

Přemýšlejte.

Opravdu vám přijde roztomilé, že se jorkšír, čivava, brabantík, trpasličí jezevčík apod. na flexišňůře (se kterou je pes v podstatě neovladatelný) vyřítí na protijdoucího psa šlapajícího v klidu na vodítku a začne ho provokovat? Přijde vám to k smíchu, máte z toho srandu převelikou (přesně tak se totiž chováte) a nedochází vám důsledky?

Ne?

Tak dobře, přehledně je vypíšu. A vy, kterých se to týká, se nad nimi prosím zamyslete:

  • Malé plemeno je z hlediska "pevnosti" prostě křehké. To je fakt a nic s tím nenaděláte. A plyne z toho velmi jednoduchá věc - pokud do křehkého tělíčka narazí auto, motorka, pokud se potká s nohou stokilového chlapa, pokud se potká s čelistmi velkého (a opravdu nemusí být až tak moc velký) psa, s velkou pravděpodobností toto setkání nepřežije.
  • Jedinec opravdu malého plemene je špatně vidět. Za tmy, soumraku, deště, sněžení, mlhy je vidět velmi špatně. A co je špatně vidět, do toho můžete snadno narazit - autem, motorkou, i jako cyklista. Můžete na to šlápnout, můžete to skřípnout mezi vchodovými nebo výtahovými dveřmi. Důsledky bývají opět fatální.
  • Pro jeho dlouhý život a spokojené vzájemné spolužití není dobré ve svém miniaturním psím kaskadérovi podporovat syndrom "krále světa". Jednak si tím zaděláváte na vlastní problémy, jednak ne všechny větší psy potkáte vždy na vodítku - a psí paměť bývá velmi dobrá. Pokud si pes musí nechat líbit malého zuřivého asociála v náručí nebo dvacet čísel před nosem jen proto, že je v dané chvíli na pevném vodítku, neznamená to ani náhodou, že totéž strpí navolno nebo že svého majitele/majitelku prostě silou nepřetáhne. V tu chvíli už bývá řádně nažhavený a pro psí miniaturu to v tom lepším případě může znamenat urychlený převoz na veterinu a šití.
  • Malé (miniaturní) psí plemeno neznamená, že to není pes (protože "je takový roztomiloučký a těmi svými zoubky by přece nikomu nemohl ublížit") a není zapotřebí jej správně vychovat. Geneticky je to pes jako každý jiný, s psími vzorci chování a psí psychikou. Pokud tuto jednoduchou pravdu přijmete, pak dokážete ze svého malého psího kamaráda vychovat psí osobnost, kterou bude respektovat i německá doga - protože se ten "malý" tak bude chovat. Pokud tuto pravdu s opovržlivým úsměvem odkopnete, budete mít celoživotně nešťastného a vystresovaného psíka, který bude neustále štěkat, startovat a provokovat každou živou bytost, které se bude bát - a těch bude opravdu hodně. Poznal jsem velkou řadu zástupců obou skupin a veřte mi, je fajné vybrat si tu první alternativu.

Nejvíce nebezpeční sami sobě, svým majitelům a v určitých situacích svému okolí nejsou velcí psi. Jsou to ti svými nezodpovědnými nebo prostě příliš jednoduchými majiteli nevychovaní malí psíci, kteří nemají žádné vedení ani správnou psí výchovu. Psí chudáci, kteří za to sami nemůžou, protože zklamali jeich majitelé. Připomínám to v době, kdy opět nastává díky různým množitelským šmejdům boom miniaturních plemen, na která lidé slyší, protože "skoro nic to nežere, můžeš s tím kamkoliv a nemusíš to vychovávat". Pro dnešní generaci líných a pohodlných doplněk přímo ideální, že...

Prostě a jednoduše.

Velmi vás prosím, pokud máte pejska malého nebo minaturního plemene, mějte alespoň tolik zodpovědnosti a zdravého rozumu, že budete předvídat standardní situace.

A kurňa - mějte je v běžném provozu (lidé, psi, projíždějící auta apod.) U SEBE! Ne tři metry daleko na flexivodítku, kdy při nejlepší vůli nejste schopni dostatečně rychle zareagovat a provést potřebné přemístění vašeho pejska v časoprostoru!

Zachováte si je tak zdravé a živé.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Nech pejska žít...

 

Další z mých článků, jehož téma jsem nosil už dlouho v hlavě a který nedávno dostal ten poslední impuls pro svoji proměnu v psaný text.

Asi to znáte sami.

Lidé, kteří si pořídí psa jen proto, aby s ním "pracovali"...

Připomíná mi to velmi silně případ dítěte, které je svými rodiči přihlášeno do sportovního kroužku, hudebního kroužku, výtvarného kroužku... chodído školy... čím víc, tím líp, ani den volna, jen ať nemá roupy.

A pak toto dítě jednoho krásného dne zkolabuje.

Je dlouhodobě unavené, vyčerpané, přetížené. Vystresované. Je nervózní, nedokáže se na nic soustředit, má poruchy chování.

Rodiče ho vezmou k psychologovi, protože "se s ním už nedá déle vydržet". A pokud psycholog rozumí své práci, pak velmi rychle odhalí podstatu celého problému...

Někteří lidé pak naprosto stejný přístup praktikují vůči svým psům.

Víkendy tráví na cvičáku, kde ho "zdokonalují v poslušnosti".

Každá procházka je drilovací, kolem pejska lítá povel za povelem, protože "je potřeba ladit cviky". I vyprazdňování probíhá na povel...

Pokud je pejsek například borderkolie a z pohledu svého majitele tedy "musí furt makat", přidají se ještě další činnosti typu práce se stádem, obedience neboli "vysoká škola poslušnosti (WTF?)", dogdance, agility atd.

Z pohledu majitele psa: "Tyjo já jedu, já mám skvělýho psa, koukejte co všechno s ním dělám!"

Z pohledu jeho pejska: "Tohle je šílený. Už nemůžu. Jo, jasně, znova proletím tunelem... znova udělám ten připitomělý cvik... dokud to se mnou nesekne. Já chci ale taky chvilku žít, chápeš?! Jen tak žít, ne pořád muset něco dělat. Ne pořád jen poslouchat povely, povely, povely. Nejsem otrok tvých ambicí, jsem svobodná bytost, pes, potřebuji normálně dýchat a ne jen donekonečna "poslouchat", nejsem robot ani hračka na dálkové ovládání..."

Velké množství (především těch "cvičákových") psů se stane vůči svému okolí problémovými jednoduše proto, že jejich organismus už to dlouhodobé soustavné přetěžování nezvládne. Přetížení organismu způsobí stres, stres generuje stresové ventily - u lidí i u psů, u koček, u koní, u všech vyšších organismů.

Pak se najednou majitel psa diví, že jeho pes útočí na jiné psy.

Že pokousal dítě.

Že pokousal jeho samého.

Protože ten psí chudák neměl chvilku, aby něco "nemusel". Cvičit, poslouchat, plnit příkazy a povely.

Oblíbeným útokem kynologů na moji osobu bývá "Ten tvůj pes nic neumí, žádný z tvých psů nic neuměl - nemáš žádné zkoušky, nebyl jsi na žádných závodech, kolik máš pohárů?"

Je to typický pohled podobných lidí - pes musí mít výsledky, body, poháry, vítězství. Pes pro ně není živou bytostí, je pro ně pouze nástrojem, který se dá vycvičit, ovládat. To je jejich priorita a proto právě tito lidé pak mají se svými psy velké problémy v běžném provozu.

Mimo jiné právě proto, že jejich psi neznají jeho realitu, neumějí neagresívně řešit problémové situace - a díky neustálému tlaku jsou v permanentním stresu.

Ne, já opravdu se svými pejsky neabsolvuji žádné závody, soutěže a porovnávání pindíků "kterej pes je lepší".

Moji psí kluci, kteří dnes už nežijí, a moje současné telátko uměli a umí "jen" to, co považuji za důležité - nekonfliktní chování vůči psímu i lidskému okolí, neřešit malichernosti, ale umět řešit situace, kdy jsou v ohrožení oni sami nebo naše smečka, znát pravidla "smím/nesmím/může mě zabít".

Uměli a umí základní povelovou sadu, pro kterou neexistuje ekvivalent ve vrozených vzorcích psího druhu. Posazení, položení, odložení, chůze na vodítku.

Uměli a umí věci smysluplné, pro praktický život, ne cirkusové kousky pro posílení ega osobnostně slabého kynologa.

A znali a zná ještě jednu velmi podstatnou věc.

Svůj vlastní život.

Život nezdeformovaný stresem a povely.

Můj pes jde vedle mne proto, že je to pro něj přirozené a pozitivní. Je se mnou na principu hierarchie a komunikace, nikoli naučených povelů a drilu.

Když se na mě podívá, udělá to proto, že sám chce. Ne na povel.

Když se ke mně přitiskne, udělá to proto, že sám tuto touhu má. Ne na povel.

A je svůj a vždy svůj zůstane, stále má svůj osobní prostor.

Neposílám ho doma "na místo" - je tam, kde on sám v dané chvíli být chce. Má stejnou svobodu pohybu jako já.

Pokud po něm něco chci, řeknu mu to tak, jako bych jednal s parťákem. Nerozkazuji mu, neponižuji ho, nenutím ho dělat nesmysly, nehoním si na něm vlastní ego.

Nepotřebuji, aby mi vyhrával poháry nebo předváděl cirkusové kousky.

Není mým cílem a motivací "vysoká škola poslušnosti". Mým cílem bylo a je vychovat zdravě sebevědomého, vyrovnaného a především spokojeného pejska, kterému byla ponechána jeho vlastní psí osobnost...

A já a můj pes jsme získali ještě daleko víc.

Získali jsme vzájemné poznání, spolupráci, porozumění, souznění, vzájemný respekt.

Získali jsme klid, který si v tom pro oba stresujícím světě okolo nás navzájem předáváme. Klid, který tolika psům není dopřán, protože jejich majitelé po nich chtějí výsledky a výkony, ne společný život.

Ale pes není pracovní robot. Pes je živá bytost, která potřebuje kromě práce i psychickou volnost a odpočinek.

Procházet se se svým člověkem lesem, přírodou, mít klid a čas vnímat přirozené okolní podněty. Ne být stále nastražený na povely, zákazy a příkazy jeho "psovoda".

Jednoduše dýchat a žít, radovat se ze života, radovat se z toho, že jde se svou smečkou a jejím vůdcem.

Stejně tak to máme mimochodem i my lidé. Tlak okolního prostředí je čím dál větší, šrouby se utahují, zákazy, příkazy a nařízení už nikdo nespočítá. Žijeme ve stresu a pod jeho vlivem pak reagujeme - agresívně, útočně, negativně.

A tak to mají i psi.

Uberte prosím na tlaku, který na ně mnozí z vás vyvíjíte. Zvolněte a přestaňte po nich vyžadovat "výkony". Nechte je také dýchat a žít jejich vlastní život - uvidíte, jak blahodárný vliv to na ně bude mít.

Přetěžovaný organismus se vždy časem zhroutí. Platí to pro děti, dospělé lidi, pro všechna zvířata. Mnohé negativní vzorce chování, které váš pejsek vykazuje, jsou výsledek dlouhodobého fyzického a psychického přetěžování plus odebrání veškeré vlastní vůle a svobody.

Kdo tomu nevěří, nechť si to zkusí sám na sobě.

Na to má každý zcela svobodné právo.

Co nemá, je právo do tohoto stavu dotlačit jinou bytost. Svého partnera, svoje dítě, podřízeného v práci.

Svého psa.

(P.S. Komu nadpis článku asocioval písničku z jednoho staršího českého filmu, pak správně, parafráze není náhodná;))


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

 

Malé přivítání do roku 2017...

Tentokrát jsem za sebe a moje telátko netradičně místo textu psaného zvolil slovo mluvené, jakožto bližší a emočně silnější výrazový prostředek...

... než si moje video nazvané "Z roku 2016 do roku 2017" pustíte, rád bych zde znovu poděkoval všem, kteří nás tento rok podporovali a mysleli na nás v dobrém...

... ještě jednou děkuji za všechny milé vánoční/novoroční maily (na každý jsem samozřejmě poctivě reagoval, snad moje odpovědi došly všem v pořádku)...

... potěšily mě velice i maily od mých klientů, kteří tento rok u mne absolvovali individuální výcvikový servis a poděkovali mi, že vše funguje jak má, mám z toho velikou radost spolu s nimi...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí drápy - část II.

 

Jak jsem před týdnem slíbil, tak činím a předkládám druhou část svého článku o psích drápech - dnes na téma jejich správné úpravy.

Plus ještě něco navíc;)

Nejprve opět pár slov o tom, nad čím spousta lidí nepřemýšlí.

Psi žijící v divočině, pastevečtí psi, primitivní plemena plus některá další jsou do života veli dobře vybavena tzv. vrozenými vzorci chování. Mezi ně patří i schopnost postarat se o dobrý stav vlastního těla, mimo jiné tedy se také postarat o stav svých drápů...

Ano. Pes, který ještě přes veškeré snahy člověka zůstal psem a kterému délka drápu začne vadit při pohybu, si jej skutečně začne začne sám ohryzávat a okusovat. Uvědomte si, že v přírodě skutečně neběhá nikdo s kleštičkami v ruce a v případě pracovních plemen v jejich přirozeném prostředí se jejich majitelé starají také o zcela jiné věci. U přírodně žijících psů se dráp přirozeně opotřebovává, láme a pokud je potřeba, zkorigují jej psí zuby. Příroda vybavila každého tvora potřebnými instinkty - díky nim kočkovité šelmy a medvědi vědí, jak si obrušovat drápy, hlodavci vědí, jak si obrušovat řezáky, dokonce i člověk se už před vynálezem nůžtiček a kleštiček dovedl postarat o svoje nehty.

Dnešní situace je už ale trochu jiná.

Jednak naši psí parťáci mají svoje přirozené "opotřebovávací" mechanismy omezenější a spousta plemen již svoje přirozené instinkty ztrácí, jednak svoje pejsky přece jen více sledujeme a máme větší potřebu se o ně starat. V extrému pak bohužel dochází ke zcela špatnému přístupu "pes se o sebe nedokáže sám postarat, bez nás by nic nezvládl" (věřte tomu, že dokáže a zvládl), ale řekněme, že rozumná dávka péče není na škodu. Mezi takovou můžeme zařadit i péči o drápy.

Je zapotřebí si hned na začátek přiznat trpkou pravdu.

Až na velmi flegmatické výjimky žádný pes zastřihávání drápků nemiluje.

Hodně z nich tuto "péči" z duše nenávidí a mají sami se sebou co dělat, aby ji přetrpěli.

A je dobré říct i to, že mnoho majitelů se svých psů bojí a tuto činnost prostě odmítají dělat, protože dobře vědí, že by mohli přijít ke kousanci. Alibistické "já se bojím, že bych ho mohl střihnout špatně" je zcela mimo mísu a víme to všichni...

Častým dopadem podobného přístupu pak bývá vyděšený pes na veterině, kterého drží celé osazenstvo, aby mu pan doktor mohl drápy vůbec zkorigovat. Důsledky takové akce na psychiku pejska asi není třeba rozebírat.

Nebo člověk uvidí něco, co si nikdy nemyslí, že vůbec uvidět může.

Před mnoha lety za mnou přišla na psí školu slečna, zda bych jejímu trpasličímu pinčovi nezastřihl drápky. Nesla ho v náručí a když mi ho ukázala, málem to se mnou v tu chvíli švihlo.

Foťáky tehdy v mobilech ještě nebyly, ale dodnes lituji, že jsem si to nemohl zvěčnit. Do té doby a od té doby jsem takovou hrůzu neviděl.

Nakreslím vám to:

Takto vypadal každý jednotlivý dráp, ten chudák skutečně nechodil po tlapkách, ale po zahnutých drápech. Byl držený pouze v bytě, neměl možnost si je venku obrušovat a neřešil je ani on sám. Matně si pamatuji, že veterináře už viděl také hodně dávno - navíc nedovedu si představit žádného, který by okamžitě nezasáhl. Veterinář byl také moje nekompromisní rozhodnutí, které jsem slečně sdělil, protože tohle už se muselo jednoznačně opravit v celkové narkóze a s patřičným vybavením. Jak vše skončilo, nevím, slečnu ani pejska jsem už nikdy neviděl...

Po této hororové vložce zpět k tématu.

Vidíme na pejskovi evidentně přerostlé drápy a rozhodneme se s tím něco udělat.

A protože víme, že od nás samotných to v případě, že máme se svým pejskem dobře nastavené vzájemné vztahy, vezme s nejmenším stresem, naučíme se to sami.

V první řadě je zapotřebí zbavit se psychologických zábran.

  • První z nich je "co když to střihnu špatně a poteče krev". Nebojte, v dalším textu si povíme, co v takovém případě udělat. Navíc jen praxe dělá mistra a i mistr veterinář se občas ucvakne;)
     
  • Druhou z nich je velmi rozšířený mýtus, že "v jednom člověku se to nedá udělat". Mohu vás ujistit, že dá. Všem svým pejskům jsem úspěšně upravoval drápky vždy sám, bez pomoci dalšího člověka a přesto, že ani jeden z nich tuto činnost zrovna nemiloval. Stejný postup mi funguje i u mého 68kg telátka, které také tuto péči nemá zařazenu ve svých oblíbených činnostech a dost ho chápu, protože ucvaknutí každého drápu (u pastevce silného a tvrdého jako kámen) musí být pro něj z více důvodů skutečně nepříjemné. Nemá to vůbec rád, ale zvládáme to v pohodě i v tomto paspárkově bohatém podání pyrenejského plemene:

 

Tož strachy pryč a jdeme na to;)

Potřebujeme znát pouze dvě věci. Čím a jak.

Zaprvé - čím.

Okamžitě zapomeňte na nůžtičky a kleštičky z manikúry, okamžitě zapomeňte na štípací kleště, okamžitě zapomeňte (i u malých štěňátek!) na oblíbené člověčí "štípačky" na nehty. Všemi těmito nástroji můžete napáchat hodně škody, psí nástroj musí být maximálně ostrý s přesnou řeznou hranou - řez musí být čistý, nesmí při něm dojít k deformaci drápu díky tuposti nebo poddimenzování nástroje.

Existují dva základní typy vhodných nástrojů - gilotinový a nůžkový:

(mimochodem skutečně jsem netušil, jak moc budu muset prosit, aby mi v jedněch nejmenovaných chovatelských potřebách milostivě dovolili si udělat tyto dvě fotky - příště nebudu zbytečně slušný, nebudu předem žádat o dovolení a rovnou to odfotím, pak si ušetřím to jejich "u nás nesmíte fotit" versus moje "já vám tu fakt nebudu fotit regály, potřebuju jen dvě fotky do mého článku" versus "a do jakého článku"...)

Jsou běžně k dostání a až budete vybírat, vyhýbejte se levným výrobkům, výrobkům s plastovými rukojeťmi, pod kterými není kov, výrobkům na efekt (například nástroj se světýlkem, abyste dobře viděli a v reálu naprostý šunt, co se týká funkčnosti). Vyberte nástroj dostatečně dimenzovaný na velikost a tvrdost drápů svého pejska - pro velká plemena doporučuji raději "nůžky" než "gilotinu". Jsou robustnější a jako perličku přidám vlastní zkušenost - docela bytelná a velká gilotina, která přežila Dinečka i Šedýska, se už před několika lety při teprve druhém použití na Gardýskově drápu ohnula a rozpadla na prvočinitele. Koukal jsem jak blázen a po výběrovém řízení v několika prodejnách zakoupil tento výrobek, který spokojeně používám už pátým rokem:

Zadruhé - jak.

O funkci drápu a jeho rozdělení na "mrtvou" a "živou" část jsme si povídali v minulém článku. Dráp je tedy zapotřebí zastřihnout tak, aby jednak zůstala zachována jeho funkce a jednak abychom nepoškodili jeho vyživování. Na následujícím obrázku jsem vám nakreslil, jak střihnout:

Zelená čára značí směr a místo střihu (tedy kolmo na dráp, ne vodorovně s podložkou!) tak, abychom nezasáhli živou vyživovací část drápu (červené vybarvení) a zároveň byla zachována jeho funkční délka. Pak dosáhneme tzv. samoobrušovací hrany, kdy je dráp při svém dalším růstu přirozeně obrušován při kontaktu s tvrdým povrchem:

Obecně doporučuji vždy ucvaknout raději kratší část drápu, pokud si nejste jisti, kam až zasahují vlásečnice. U světlých drápů je lze dost spolehlivě identifikovat vizuálně, u tmavých musíte jít odhadem. Nebojte se cvaknout třeba jen 2-3mm a po 14 dnech další. Chce to praxi, ale pokud se nebudete bát, budete aspoň průměrně zruční a dostatečné rychlí a klidní, pak se z této prace stane rutina. Opravdu se nebojte, dá se to v pohodě naučit.

A ještě pár slíbených lifehacků navíc;)

  • Co udělat, pokud střihnete moc a z drápu začne téct krev? Nepanikařte. Mějte vždy po ruce třeba čistý papírový kapesník, ten naněkolikrát přeložte a na drápku několik minut přidržte, krvácení se zastaví. Na rozdíl od různých rad na internetu nepovažuji za efektivní používat dezinfekci, protože jednak vytékající krev sama případnou nečistotu vyplaví, vyplaví ale i samotnou dezinfekci a obecně i charakter "rány" její účinek eliminuje. Úplně stačí nechat jednu až dvě hodiny pejska doma v klidu, vlásečnice se za tu dobu uzavře a můžete jít v klidu ven. Navíc se nejčastěji "ucvaknete" na paspárku zadní končetiny nebo "palci" přední končetiny a tyto drápy nepřicházejí do kontaktu s povrchem terénu.
  • Je třeba mít na paměti, že každá manipulace s končetinou je pro pejska podezřelá a zkoumá, co se tam děje. Tudíž občasné vzetí tlapky do ruky, promnutí prstů, pohlazení atd. je odmala velmi dobrá příprava na budoucí domácí upravování drápků.
  • Zkracujte jen ty drápy, které to opravdu potřebují.
  • Nejvíce korekce potřebují paspárky a "palce", ty rostou ničim neomezovány. Na druhém místě jsou zbývající drápy na předních končetinách (dopadových), nejméně potřebují zkracovat a nejlépe se přirozeně obrušují zbývající drápy na končetinách zadních (odrazových).
  • Občas se stane, že u "palce" přední končetiny dojde k odlomení drápu (mechanickou cestou, popř. z důvodu špatné výživy drápu a vytvoření prázdné slupky). Pokud není poškozené drápové lůžko, postupujeme stejně jako při cvaknutí do živé části drápu, tedy zastavíme krvácení, popř. očistíme dezinfekcí okolí rány, pokud je znečištěné - o tuto základní dezinfekci se ale většinou postará už sám postižený pejsek svým jazykem. Protože je ale toto místo citlivé, osvědčilo se mi je na několik hodin zafixovat normální lepicí páskou, jednoduše se tak zabrání případnému "páčení" drápu do strany, což bývá pro pejsky opravdu bolestivé (princip viz fotky níže).

 

A ještě jedno varování úplným závěrem.

Chci velmi zdůraznit, že čím rychlejší a jistější práce při stříhání, čím méně manipulace s poraněným drápem (majitel, veterinář), tím lépe!! Psi jsou na toto skutečně (až extrémně) hákliví a mnozí si z takové situace (často za vydatné "podpory" některého ze zúčastněných) vytvoří skutečné trauma. Zažil jsem osobně jinak klidného psa, kterému (už roky po takovéto prodělané zkušenosti) stačilo sáhnout na přední tlapku a šel člověku po krku. Nepodceňujte to, prosím. I psi mají na těle svá citlivá místa...

Mějte se krásně a z úpravy drápků svého pejska vytvořte rutinu, ne trauma;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí drápy - část I.

 

Jelikož se mimo jiné i v oblasti problematiky úpravy psích drápů často setkávám s informacemi, které se nezakládají na pravdě  a přesto jsou mezi lidem pejskařským široce rozšířené, rozhodl jsem se na toto téma napsat dva články.

Tento první, který právě čtete, se zabývá funkcí psích drápů (jinými slovy na co a v jakém stavu je pes potřebuje).

Druhý článek, na tento navazující, se bude zabývat jejich správnou úpravou.

Nejprve udělejme drobnou praktickou vsuvku - jděte teď ke svému pejskovi a pořádně si prohlédněte jeho přední a zadní tlapky. Spočítejte mu pěkně všechny drápky a paspárky, pořádně si je prohmatejte a do hlavy si uložte přesný obrázek jejich rozmístění.

Hotovo? Ok, jedeme dál;)

Pár slov k tomu, co to vlastně dráp je (ve velmi zjednodušeném, ale pro naše účely zcela postačujícím podání). Z hlediska materiálu je tvořen zrohovatělou destičkou, jejíž hlavním stavebním kamenem je bílkovina zvaná keratin. Část (zadní část) drápu tvoří drápové lůžko, které je vyživováno krevními cévami a které zajišťuje správný růst a kondici drápu, přední část je v ideálním případě celá vyplněna tvrdým zrohovatělým materiálem, zajišťujícím jeho správnou funkčnost. V případě špatné výživy drápu nebo z jiných příčin pak dochází k tomu, že vnitřní část není kompaktní a dráp je tvořen pouze slabou vnější slupkou (více ve druhé části článku).

Zcela jednoduše řečeno - dráp sestává ze dvou součástí, "živé" vyživovací a "mrtvé" funkční. Dnes se pobavíme pouze o části "mrtvé", příští týden obě tyto části spojíme.

K čemu vlastně psi (a psovité šelmy obecně) drápy mají?

Na rozdíl od šelem kočkovitých je primárně nepoužívají k lovu a strhávání kořisti, na to jsou drápy koček uzpůsobeny daleko efektivněji a při této činnosti jsou drápy šelem psích v podstatě k ničemu. Pes, vlk a další při lovu vždy primárně používají sílu svých čelistí a strategii smečky, nejsou schopni "zatnout" drápy do kořisti tak jako velké kočky.

Hlavní funkcí psích drápů je pohybová podpora - stabilizační a akcelerační.

A právě zde se dostáváme k jednomu z největších a nejvíce rozšířených omylů, které se týkají úpravy psích drápů.

Naprostá většina lidí žije v představě, že čím kratší pes drápy má, čím více je má zastřižené, tím lépe. Není tomu tak a je potřeba si pouze ujasnit rozdíl mezi funkčností (tedy jak to zamýšlela matka příroda) a "estetičností" (jak si to přizpůsobil člověk).

Pro lepší vysvětlení jsem si dovolil nakreslit dva schematické obrázky (omlouvám se, kreslit fakt neumím, ale snad z nich bude zřejmé to podstatné). Jedná se o přední končetinu (dopadovou), u zadní (odrazové) jsou síly působící na dráp vzhledem k odlišné mechanice pohybu trochu jiné:

  • Na levém obrázku jsem schematicky naznačil záběr psí tlapky tak, jak vypadá u vlka nebo přírodně žijícího psa. Je z něj vidět, že psí dráp u každého prstu, který je v kontaktu se zemí, funguje jako stabilizačně-akcelerační mechanický prvek. Zaryje se do země (podobně jako lžíce bagru) a každému z prstů tak poskytuje při pohybu přirozenou oporu. K tomu navíc i výrazně odlehčí bříškům tlapky.
     
  • Na pravém obrázku je "esteticky upravený" dráp, ze kterého je jasně vidět, že takový dráp zcela ztrácí svoji praktickou funkci. Při záběru se nedotýká země a veškerá zátěž se přenese výhradně na bříška tlapek, která navíc budou na terénu prokluzovat a odírat se. Zkuste si zcela jednoduše pod pojmem "terén" představit konkrétně třeba souvislou ledovou vrstvu - myslím, že obraz, jak se na takovém povrchu bude chovat tlapka "s drapákem" a "bez drapáku", je pak velmi ilustrativní...

Ještě jednou, a pro názornost přidám další dva lehce modifikované obrázky se silovými vektory:

(opět se omlouvám, profesionální deformace z mého původního strojařského vzdělání:)

  • Na levém obrázku je vidět rozložení výsledného vektoru dominantně směrem vertikálním, tedy ve směru stabilizace tlapky na kontaktním povrchu. Totéž při akceleraci, kdy dráp zabere a zabraňuje prokluzu tlapky a oděru bříšek.
     
  • Pravý obrázek ukazuje zcela jiné rozložení sil, jejichž výsledkem je dominance ve směru dozadu, kdy nemá pohybovou akceleraci co zachytit (dráp není v kontaktu s povrchem) a při razantní akceleraci následuje prokluz tlapky dozadu a oděr bříšek.

Jinak řečeno.

Psí drápy mají svoji jasnou a pro každého pejska velmi potřebnou funkční hodnotu. Nejedná se o funkci redundantní nebo estetickou, jedná se o ryze praktickou záležitost, která napomáhá stabilnímu psímu pohybu a potřebné akceleraci. Mimochodem - zkuste si vyhledat třeba videa ze závodů psích spřežení, na některých jsou k dispozici dostatečně detailní záběry na psí tlapky a na všech uvidíte drápy ve funkčním, ne "estetickém" stavu...

Příští týden si povíme něco o tom, čím a jak upravovat psí drápy tak, aby zůstaly funkční, ale z důvodu nedostatečného přirozeného obroušení nepřerostly únosnou délku a nezpůsobovaly tak pejskům problémy. Plus k tomu přidám ještě něco navíc;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Napadení psem "bojového plemene" - proč a jak se bránit...

 

Následující dotaz byl původně adresován do mé Poradny, po dohodě s jeho pisatelkou jsem se však vzhledem k závažnosti tématu rozhodl napsat k němu samostatný článek...

Ahoj Viktore, chtěla bych Tě poprosit o zodpovězení mého dotazu. Píšu touto cestou, chci, aby si ho mohli přečíst i ostatní lidé. Včera mi vyprávěl kamarád příhodu z minulého týdne, která se přihodila našemu společnému známému, pejskaři. A byla jsem z toho tak přepadená, že prosím o Tvoji odpověď. Tenhle náš známý má vyrovnaného, pohodového výmarského ohaře Rona, 6-ti letý pejsek. Mého pejska, zlatého retrívra, 2,5 roku, vždy ukázkově usměrnil, vždycky byli oba naši pejskové v pohodě, i když byli puštěný. V našem širokém psím okolí byli pán i pejsek za pohodovou dvojku.

Minulý týden šli tihle dva na velkou louku, kde mohou být pejskové puštěni. I Ron byl puštěný, od svého pána nikdy daleko neodbíhá. Najednou se k nim řítí uplně cizí pes, americký stafordšírský teriér. Okamžitě na Rona zaútočil, strašně zle ho potrhal, vykousl mu kus masa pod hrudí. Majitel staforda stál opodál, druhého staforda na vodítku a celé vše sledoval. Staford byl vší silou zakousnutý do výmaráka a trhal dál a dál. Tohohle pejska zachránila skutečnost, že jeho majitel, pan Pavlíček (jestli na něj vzpomeneš), byl kdysi dávno účastníkem tvého soustředění a okamžitě zareagoval a dokázal rozzuřeného staforda z jeho pejska sundat. Vůbec v ten moment samozřejmě neřešil majitele staforda, odnesl svého potrhaného pejska do 200m vzdálené veteriny.

Ještě jsem se dozvěděla, že tento majitel stafordů cvičí svoje psy tak, že zavěsí na strom na laně míč, jeho pes se do něj zakousne a on mlátí svého psa klackem a vyvolává v něm obrovskou agresi, ještě větší zuřivost.

Chtěla bych Tě poprosit, jak se v takovýchto situacích zachovat, jak pomoci svému pejskovi, když je v pevném sevření takového psa, nosím s sebou v kapse sice nůž, pokud bych ho použila, nezaútočí v amoku takhle rozzuřený pes pak i na mně ? Na tuto louku chodím čas od času i se svoji holčičkou a při představě, že se tam tohle před pár dny odehrálo, bych si asi měla pořídit jinou zbraň a pak už se jen dobře trefit. Ne, je to prostě šílený, jdeš na pohodovou procházku a v tu ráno je všechno jinak… a majitel, který nezvládl svého psa, v klidu odejde pryč.

Moc děkuji za tvoji odpověď a zdravím Tebe a Gardýska do Liberce.

Renata

Ano, tohle je opravdu šílené.

A bohužel přesně takový scénář může proběhnout kdykoli a kdekoli - a právě proto prosím všechny, kterých se to může týkat, berte následující text jako moje zcela vážně myšlené doporučení, jak se v podobné situaci zachovat.

Pro úplnost nejprve uvedu základní preventivní opatření, díky kterému se můžete konfliktu v mnoha případech úspěšně vyhnout nebo mu předejít. Je dobré znát co nejlépe danou lokalitu, terén, lidi a psy, kteří se v něm pohybují, "jízdní řád" problémových psů a lidí (tedy místa a časy, kde a kdy na ně s největší pravděpodobností narazíte). Pokud máte znalost výše uvedených skutečností a disponujete základní schopností předvídat, dobrým odhadem a místo pozorného sledování okolí nekrafete s kamarádem/kamarádkou přes mobil, máte velmi vysokou pravděpodobnost, že včas zaregistrujete potenciálně nebezpečnou situaci. Tedy i navolno se pohybujícího AMSTAFa nebo pitbula, popřípadě stejně nebezpečného nebo nevypočitatelného člověka. Stačíte včas přivolat svého pejska, změnit směr chůze nebo se připravit k aktivní obraně.

(V této souvislosti znovu připomenu to, co učím každého svého klienta - spolu jste silná smečka, 100 metrů od sebe lehce zlikvidovatelní jedinci. Chovejte se vždy tak, aby se váš pes pohyboval ve vaší blízkosti, abyste spolu komunikovali, navzájem se dokázali upozornit na možné nebezpečí a do svého okolí vysílali signály síly, ne lehké kořisti. Dobře si všímejte řeči těla a komunikačních signálů vlastního pejska, většinou ví o svém okolí daleko víc nežli vy!)

Nastane-li situace, kdy bezpečně poznáte, že dojde k nevyhnutelnému fyzickému střetu s "bojovým psem", je zapotřebí především zachovat chladnou hlavu a připravit se.

Pokud nemáte psa "opancéřovaného" hustým krčním límcem z dlouhé srsti, pak se stává pro každého "bojového psa" extrémně snadnou kořistí. Je třeba si uvědomit, že tato plemena útočí na spodní oblast krku (snaží se prokousnout krční tepnu) s jednoznačným cílem svého "soupeře" zabít! K tomuto účelu je bohužel člověk vyšlechtil a tyto genetické vzorce chování v každém "bojovém plemeni" jsou, ať už vám jeho majitel bude vykládat jakkoli sugestivní pohádky o milujícím pejskovi. I z uvedeného dotazu je jasně vidět, kde AMSTAF útočil a jakým způsobem.

Samozřejmě, pokud majitel "bojového plemene" dělá vše pro to, aby (opět zdokumentováno v dotazu) maximálně posiloval zuřivost svého psa a genetické dispozice, pak je situace o to horší. Jaký pán, takový pes...

Proto je třeba si uvědomit, že ze svého pejska nesmím v žádném případě onu snadnou kořist udělat.

Špatné řešení je proto nechat jej nadále navolno nebo mu popustit vodítko "aby se mohl bránit". Neubrání se, nemá šanci, od druhého psa čeká klasické dominantní vzorce chování, ne přímočarou likvidaci. A útočník půjde rovnou po něm. Proto je zapotřebí svého pejska "odstínit" svým vlastním tělem (i když budete mít malého pejska, neberte ho do náruče, útočící pes si pro něj bez problémů vyskočí, vaše možnosti aktivní obrany budou velice omezené a s nejvyšší pravděpodobností to sami odnesete těžkými zraněními) tak, abyste měli svoji dominantní ruku volnou. Jinými slovy mezi útočícím psem a svým psem budete vy sami, svého pejska si stáhnete (vodítko, obojek) těsně k sobě na opačnou stranu svého těla.

Teď už trochu přitvrdíme.

Nejprve vysvětlení základní mechaniky zákusu psa "bojového plemene". Jak jsem již napsal, pes tohoto typu útočí zespoda na krk a to s neuvěřitelnou silou a rychlostí. Pokud cítí, že z rány teče krev proudem, drží maximální zákus a nepustí, dokud "soupeř" nezemře (a často ani poté ne). Pokud se netrefí, trhne hlavou na stranu a vyrve kus masa - druhou nejčastější variantou pak je pokus o překus a opětné zasažení krční tepny. Mohu vám z vlastních zkušeností potvrdit, že síla skusu a krčního svalstva běžného "bojového psa" je obrovská (kdysi jsem si tyto mechanismy osobně testoval a velmi dobře vím, o čem mluvím) a je třeba udělat vše pro to, aby buď k zákusu vůbec nedošlo nebo jej co nejrychleji eliminovat.

Proto je dobré být připraven a nemít k dispozici jen holé ruce.

Nejprve si řekneme pár slov k případu, kdy se "bojový pes" už zakousl.

Rozpáčení čelistí "bojového plemene" pouze rukama je úspěšné pouze u mladého, nezkušeného nebo netrénovaného psa. U psa trénovaného na zákus nebo vedeného k zabíjení nemáte šanci, čelisti prostě nerozevřete a nikdy mu do tlamy nestrkejte ruce! Znal jsem osobně fenku AMSTAFa, kterou přejelo auto, vnitřnosti měla venku a přesto svému majiteli v předsmrtném šoku stihla ještě amputovat dva prsty...

"Profesionálové" okolo "bojových psů" používají pro rozpáčení zakousnutých čelistí tzv. break-stick, což je jakési ploché páčidlo většinou vyrobené z odolného plastu vyhovující nebo naopak mizerné kvality (tj. zlomí se v tom nejnevhodnějším okamžiku). Koho to zajímá, může si na internetu najít vše potřebné.

My ale nebudeme riskovat a použijeme něco lepšího.

To něco je teleskopický obušek.

Není vyroben z plastu, ale z tvrdé kvalitní oceli, v zasunutém stavu lehce přenosný, lze jej použít stejně jako break-stick a jeho obrovská výhoda je v tom, že je velmi pohotový a účinný v případě nouze nejen proti agresivnímu pitbulovi. Doporučuji neřídit se podle ceny a připlatit si za kvalitní výrobek z kalené oceli a v dostatečné délce - na fotografiích je konkrétně můj vlastní 18" exemplář z kalené oceli od výrobce zavedené značky. Pro další informace o teleskopických obušcích, typech a cenách opět odkazuji na internetové zdroje.

Pes zaútočil a my máme možná dvě sekundy na aktivní obranu...

Bleskové vytažení teleskopu a jeho rozložení doporučuji předem nacvičit - obecně si na tuto zbraň a zacházení s ní zvyknout, dostat jej takříkajíc do ruky. Musíte mít v jeho ovládání jistotu, proto je třeba pro manipulaci s ním mít volnou svoji dominantní ruku.

První linií obrany je "vysvětlit" útočícímu psu, že narazil na silnějšího protivníka. "Bojový pes" jde v této situaci slepě za svými likvidačními reflexy, proto bude jeho pozornost soustředěna na vašeho pejska a vy máte možnost ho překvapit. Teleskop je primárně určený pro úder (jsou ale i jiné, například lámací techniky), tak ho tak také použijeme. Nemá smysl jím přetáhnout pitbula po hřbetě nebo krku, nejcitlivější dostupnou částí těla je v tomto okamžiku jeho čenich. Pokud po první dobře vedené ráně couvne, máme napůl vyhráno. Bude-li potřeba, úder zopakujeme. Budeme-li šikovní, budeme mít vyhráno zcela.

Uvědomte si prosím, že v této situaci bojujete o zdraví nebo dokonce život - svého pejska, svůj nebo svého dítěte. Není to naprosto vhodná chvíle pro útlocitnost, natvrdo útočícího psa také nezajímá, zda někomu neublíží. Teleskopem ho navíc nezabijete ani nezmrzačíte, jen zasáhnete partii citlivou na bolest. A samozřejmě je vždy zapotřebí odhadnout, zda se skutečně jedná o odůvodněný zásah, ne že někdo bude mlátit teleskopem každého psa, který se k němu jenom přiblíží!

Druhá a poslední linie obrany je již náročnější - pitbul nebo AMSTAF se zakousl do vás nebo do vašeho pejska. Je zapotřebí jednat co nejrychleji a nejefektivněji - v prvních okamžicích poraněný nebo ohrožený organismus vyplaví adrenalin, který utlumí bolest a zvýší obranné dispozice, v tu chvíli máte nejvyšší šanci na úspěch vy i váš pes.

Musíte rozpáčit čelisti. Jak?

Jednou rukou zafixujete útočníka zeshora za obojek (pokud ho nemá, je to komplikace a musíte použít svoje vlastní vodítko), oběma nohama jej zezadu obkročíte v oblasti trupu (jeho hlavu tedy máte před sebou) a otevřený teleskop umístíte do nejzadnější(!!!) citlivé části tlamy zakousnutého psa. Pořádně zaberete, rozpáčíte čelisti (princip páky viz fyzika základní školy) a psa sundáte. Pozor, dokud nebudou čelisti dostatečně rozevřené, musíte je nechat v místě zákusu, jinak svému pejskovi/sobě způsobíte těžké potrhání a devastaci zasažené svaloviny!

A to je vše.

Samozřejmostí je stálá fixace psa do okamžiku příchodu jeho majitele, policie atd. Pokud ho pustíte nebo se vám vytrhne, okamžitě útok zopakuje, krev a adrenalin jsou jeho spouštěče.

Plán omega, pokud u sebe nemáte nic k obraně: jedna ruka na obojku útočícího psa, v druhé varlata (pokud jde o psa, u feny použijte razantní úder pěstí do měkké spodní části břicha) - nejcitlivější část samčího psího těla. Pořádně zmáčkněte (opět připomínám, že v dané situaci jde o zdraví nebo život!) a mějte na paměti, že "bojový pes" je velmi rychlý a okamžitě po uvolnění zákusu řeší zdroj bolesti - proto je i  zde nezbytná dostatečná fixace jeho hlavy obojkem nebo vlastním vodítkem.

Následné související záležitosti (řešení nespolupracujícího nebo stejně agresivního majitele útočícího psa "bojového plemene" atd.) už jsou mimo rámec tohoto textu, možná tomuto tématu věnuji samostatný článek někdy v budoucnu.

A ještě na samý závěr:

  • Všem vám přeji, abyste se do podobné situace pokud možno nikdy nedostali a když už, tak abyste ji všichni přežili ve zdraví - a pokud vám v tom tento článek aspoň trochu pomůže, tím lépe, nepsal jsem jej zbytečně.
  • Výše uvedené postupy a doporučení jsou obecné a nenesu žádnou zodpovědnost za to, pokud si je kdokoli mylně vyloží, chybně vyhodnotí situaci nebo použije špatný postup.
  • Skutečně (potenciálně) nebezpečnými psími jedinci jsou tzv. "bojová plemena", tedy psi s vyblokovaným sociálním chováním vyšlechtěná člověkem ke zvrácené zábavě (americký staffordšírský teriér neboli AMSTAF, americký pitbulteriér a bulteriér) a psí jedinci vychovaní nebo vedení k asociálnímu agresivnímu chování vůči člověku nebo vůči vlastnímu druhu.
  • Podle posledních zpráv, které mám, výmarský ohař Ron díky bohu přežil a ze zranění se zotavuje (a držím mu všechny palce, ať tento zážitek na něm nezanechá žádnou fyzickou ani psychickou újmu). Jeho majitele i jejich skvělého psího parťáka skutečně znám osobně, byli u mne před několika lety na individuálním výcvikovém servisu i na soustředění, proto mne o to víc bolí, že si výše popsaným a zcela zbytečným konfliktem museli projít:(


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Magoři mezi námi

 

"Já tě zmlátím, ty hloupej pse!!"

Šli jsme zrovna s telátkem kolem paní s čivavákem, když z úst jeho majitelky zazněla tato zlá a nenávistná slova. Toho dne zrovna napadl první letošní sníh a malý čivavák z něj byl jednak nadšený, jednak se mu v oblečku zrovna moc dobře tím sněhovým nadělením nešlapalo. Z pohledu své paničky malý robůtek "nefungoval" a ona těmito milými slůvky hlasitě prezentovala svúj vztah vůči němu. A zdaleka ne poprvé.

Ale tentokrát už ve mně bouchly saze. Otočil jsem se a paní řekl, co si o ní myslím. Včetně toho, že ten, kdo je tady hloupý, není její pes. Nemám rád konflikty, aletohle prostě nedávám...

Nesnáším lidi, co se ke svým psům chovají jako magoři.

Pár týdnů zpátky ve mně také bouchly saze. Tentokrát to byl vystajlovaný mladý muž ze sousedství, vlastnící malou bílou fenečku a vyznačující se obecně nízkou schopností ovládat své hysterické chování. Fenka byla navolno na ulici, její páníček asi deset metrů za ní a fenečka (přesné zrcadlo svého majitele, nejistá a uštěkaná) se za hlasitého štěkotu rozběhla naším směrem. Nic víc, nic by se nestalo, telátko podobné excesy nerozhodí a jednoduše bychom se minuli.

Jenže v tom okamžiku za ní její majitel vysprintoval stylem, za který by se nemusel stydět Usain Bolt. Za řevu "Já tě zmlátím, jen počkej jak já tě zmlátím!" proběhl kolem mě, fenka teď už utíkala před ním. Pak se zřejmě zastavila (to už byli pár metrů za námi opačným směrem) a já uslyšel další řev a kňučení. Když jsem se otočil, byl skloněný nad fenečkou a bušil do ní...

Nejsem rváč, skutečně nemám rád konflikty, ale v tu chvíli jsem viděl rudě. Našlápl jsem i s telátkem a vydal se směrem k chlapíkovi pár věcí mu razantně vysvětlit. Ten okamžitě přestal s bitím a dal se na ústup, jen na mě něco nesmyslného pokřikoval o mém "čoklovi"... fenka mezitím od něho běžela pryč...

Od té doby fenečku potkávám už jen s jeho přítelem - dobré je, že tento mladý pán hysterický není a i na chování fenky je to vidět.

Asi tak tři roky nazpátek jsem šel s telátkem lesem a proti nám šel udělaný chlap, vedle sebe navolno dva naprosto klidně se chovající labradory. Pár metrů před námi se mi chlap podíval s takovým zvláštním pobaveným výrazem do očí, vzal vodítko a vší silou jím švihl oba labradory přes hřbet...

A já opět viděl rudě, otočil se a chlapa (už nás mezitím minul) pojmenoval magorem.

Bylo evidentní, že na tento okamžik čekal, bylo evidentní, že mě zná (já jeho viděl poprvé v životě) a bylo evidentní, že tento konflikt chtěl vyvolat. Nicméně vše zatím proběhlo pouze na slovní úrovni a jeho nadávky odletěly kamsi na vesmírnou skládku...

Za pět minut nato jsme se potkali znovu.

Byli jsme pár metrů od sebe a on se do mě opět verbálně pustil. Bylo vidět, že provokuje, ale já si to samozřejmě nenechal líbit, přestože mi bylo jasné, o co mu jde. Taky ano a chlap se vydal směrem ke mně...

Telátko jsem měl na vodítku vedle sebe a do té doby vše jen v klidu sledovalo. Ale v okamžiku, kdy se chlap vydal proti nám, ozvalo se vedle mne hluboké dunivé "Huf!!" a telátko předvedlo svůj oblíbený (v podobných situacích) zastrašovací kousek - všemi čtyřmi vyskočilo do vzduchu.

Chlap zacouval a s nadávkami se vydal svojí cestou...

Před mnoha lety přišla do moji psí školy slečna se zlatým retrívrem. Něco neudělal podle jejích představ a ona ho za hysterického ječení začala natvrdo řezat vodítkem. Pak už jsem na ni řval já a pevně doufám, že se ještě hodně nocí poté, co jsem ji ve stejném okamžiku ze své lekce vyrazil, budila v noci hrůzou.

Podobných zážitků mám za ty roky spoustu, tohle je jen malý, ale asi dostatečně vypovídající vzorek.

Nesnáším lidi, kteří se hnusně chovají vůči psům - ať už svým vlastním nebo cizím. Pokud to někdo udělá přede mnou, něco se ve mně přepne a jdu do boje. Obecně nesnáším jakoukoli nespravedlnost a vědomé ubližování živému tvoru, ať už jde o zvíře nebo o člověka. Slyšel jsem o lidech, kterým zlo na jakékoli úrovni a v jakékoli podobě procházelo velmi dlouho - evidentní, kruté a zvrácené zlo. Bití, mrzačení, zabíjení jiných živých tvorů pro jejich vlastní uspokojení. Slyšel jsem o lidech z jejich bezprostředního okolí, kteří se na to vše celou tu dobu jen dívali a alibisticky říkali "my s tím nemůžeme nic udělat". A pak jsem slyšel díkybohu i o jiných lidech, kteří ty úchyly někdy nestandardni cestou, ale vždy velmi účinně zastavili...

Co se týká psů, lidským magorům a šmejdům do rukou prostě nepatří, ať už se na nich jejich psychický problém projevuje jakkoli. Nikdo takový a obecně žádný člověk nemá sebemenší právo udělat si ze psa fackovacího panáka, na kterém si hojí svoje komplexy méněcennosti, neúspěchy nebo nespokojenost s vlastním životem.

Skoro denně potkávám majitele psů, kteří svým psům nadávají. Používají přitom vulgarismy nejtěžšího kalibru - ta nejsprostší slova, která čeština zná. Vypouští je ze sebe zlým, nenávistným hlasem. Jejich uspokojení, že si na svém čtyřnohém parťákovi mohou vybít svůj vztek a zlobu, je zvrácené.

Stejně tak je zvrácené a k vidění na tolika cvičácích, v podání lidí, kteří chtějí ovládat psy a přitom nedokáží ovládnout sami sebe. Vůbec to není ojedinělý jev, dobře vím, co se dělo a děje v Liberci, spoustu informací dostávám od svých klientů z celé republiky.

A stejně tak vím i to, jak se chovají mnozí chovatelé hlavně velkých plemen, když nedokáží zvládnout svoje vlastní štěňata a psy. Můžete naprosto věřit tomu, že násada od krumpáče a gumová hadice nejsou vůbec žádnou nadsázkou, ale reálně používanými předměty v jejich rukách...

Nesnáším magory a je jedno, jestli jde o muže nebo ženu. Najdete je v lidech nezávisle na pohlaví, krutost a malost nerozlišuje.

Dívejte se kolem sebe a uvidíte totéž.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Planeta Anticanis

 

Někde v paralelním vesmíru,
... na planetě Anticanis,
... která jako by z oka vypadla Zemi,
... právě začíná nový den...

V útulném domku s velkou zahradou se probouzí i rodina Samových, respektive její dospělá část - pan Ben a jeho zákonitá manželka Mia. Jejich děti (zhruba dvanáctiletádcera Asta a dvouletý synek Baddy), jak je na planetě Anticanis zavedeným zvykem, nebydlí s rodiči, přes noc a část dne obývají zahradní klec s krytým zatepleným přístřeškem, na planetě Anticanis známou pod pojmem "kotec". Prodává se i levnější a menší varianta "bouda", ale pan a paní Samovi své děti milují a proto jim pořídili větší prostor, aby se v něm děti necítily stísněně a měly trochu pohybu.

Je krásné slunečné ráno a paní Mia jde vypustit děti na zahradu. Nechá je později udělat ranní hygienu a vezme do rodinného domku na snídani. Obě děti ji už zdálky vítají, hlasitě na ni volají a malý Baddy se radostí válí po podlaze kotce. Dcera Asta je přece jen už starší a rozumnější (také proto k ní dali Baddyho hned, jak to bylo možné, ať si zvyká), ale radost z toho, že své rodiče opět vidí, je u ní stejně bezprostřední. Paní Mia svoje děti miluje, ale musí je trochu krotit, přece jen jsou to jen děti...

Po obvyklém ranním rituálu nakrmení a "vyvenčení" (jak tomu v žertu s manželem říkají) odcházejí rodiče do práce. Předtím ovšem vypustí děti na zahradu, aby si mohly poběhat a pohrát si. Je pěkně, pokud by pršelo, zavřeli by je zpátky do kotce - tam by byly před deštěm skvěle chráněny, takže vše by bylo v naprostém pořádku. V domku rodičů nejsou zvyklé a mohly by tam něco rozbít nebo zničit drahé vybavení, ostatně na planetě Anticanis jde o běžný přístup, navíc všem doporučený již v porodnici během základního zaškolení.

Jediné nebezpečí je, že by děti mohly být příliš zvídavé a chtěly třeba poznávat svět i za plotem zahrady, ale v tom jim naštěstí zabrání elektrický ohradník, se kterým se každé mládě na planetě Anticanis seznámí již v útlém věku a navždy si jeho účinky zapamatuje.

Manželé Samovi jsou zodpovědní a proto se svou dcerou už na zhruba čtyřech letech absolvovali výcvik rodičů a jejich dětí. Tento výcvik je na planetě Anticanis velmi populární - rodiče se zde učí, jak své děti ovládat pomocí povelů a příkazů. Učí se je i trestat - ale abychom byli spravedliví, učí se je zde i odměňovat za správné chování pomocí různých dobrůtek a hraček. Jen občas nejde vše podle očekávání, některé děti poslouchat nechtějí a také od svých rodičů utíkají, proto jsou na planetě Anticanis běžně k dostání elektrické obojky. Ty ti zlobiví dostanou na krk a pokud si nedají říct, dostanou ránu. Co s nimi také jiného, že...

Ano, občas se najde pár poblázněných rodičů, kteří chtějí své děti vychovávat. Tak určitě. Kdo to kdy slyšel, vychovávat - cvičit je zapotřebí. Dělá se to od nepaměti, tak se to tak bude dělat i dál.

Nadchází pozdní odpoledne a pan a paní Samovi se vracejí z práce. Jsou unaveni, takže na bouřlivé vítání obou dětí nereagují příliš pozitivně. "No tak, slez ze mě!" kárá paní synka, který se jí chytne za nohu a chce do náruče. Už aby šel taky na výcvik, myslí si v duchu a pohladí malého Baddyho po hlavičce. Hm a zas to nevydržel, bude muset po něm zase uklidit ten roh zahrady - ježíšikriste a co ten pošlapaný záhon?! Paní povolí nervy a zařve "Co to je? Nesmíš tohle dělat!", načež obě děti v panice prchají - tohle už dobře znají, pokud neutečou včas, bývá to bolestivé. Pan Ben se na svoji manželku jen úkosem podívá a ostře sykne "Říkal jsem ti, ať si nepořizujeme druhého...", paní jen kouká do země a je jí smutno.

Pozdě večer, po krátké společné procházce s dětmi (paní Mia při ní myslela na to, co udělá k večeři, její manžel dumal o tom, že ho ty procházky jako fakt už nebaví) a jejich uskladnění zpět do kotce si manželé sednou do obýváku. Pán chtěl koukat na televizi (dávali nějakou bláznivou komedii o psech, kteří si ochočili svoje pánečky, cvičili je a vodili na výstavy), ale paní měla něco důležitého na srdci:

- "Ty poslyš Bene, není už nejvyšší čas nechat ji vykastrovat?"

- "Koho zas?"

- "No koho! Astu přece! Už má akorát věk na to. A doktor říkal, že po první menstruaci je to prej nejlepší..."

- "Hm. Víš kolik to bude stát? A je to fakt nutný?"

- "Hele, jsou tam jen samý pozitiva. Holka prej nedostane rakovinu a taky nemusíme mít strach, že by přišla do jináče."

- "Do jakýho jináče?!"

- "No že nebude nakry- teda těhotná... sakra, tobě taky musím všecko vysvětlovat po lopatě. A dělaj to tak všici zodpovědní rodiče. Však koukni na internet nebo do televize, jak to všude doporučujó." (paní vždy měla tendenci při vzrušené mluvě sklouznout do rodného nářečí)

- "Hm. No tak asi jo. Přece nebudeme dělat věci jinak, když to teda všude doporučujou."

- "No právě. Takže domluveno, po neděli sjedem k tomu doktorovi..."

Paní tímto pokládala rozhovor za ukončený, ale bylo vidět, že pánovi něco vrtá v hlavě.

- "Ty, Mio ..."

- "No co je? Hele, se sexem dneska nepočítej, strašně mě bolí hlava!"

- "Ale houby. Já jen... jak to uděláme s klukem?"

- "Co jako?"

- "No to... tento... no však víš... jestli ho taky necháme jako to..."

- "Ty myslíš vykastrovat?"

- "No..."

- "No tak to je snad jasný, ne?" Paní se zase rozohnila. "To bys chtěl, aby pak lítal někde venku a voje- teda chci říct vobšťastnil nějakou couru, co lítá venku navolno bez dozoru? A zkazil si život?! A nám taky?! A aspoň nebude mít blbý nápady a nebude na nás drzej. Je zdravej, tu operaci dá."

Pán se v křesle sesunul níž a ve vtíravé představě toho, že by takový zákrok někdo udělal jemu, tiše zaúpěl. Jeho milovaná choť mezitím vstala a se spravedlivým hněvem v očích rázovala po pokoji.

- "Typickej chlap! Nezodpovědnej, blbej... kristaboha... jo, teď jsem četla ve Světě dětí, že prej doporučujou udělat to už v útlým věku! Děsnej hit, na netu to taky furt propagujou... jo a z dětskýho domova, když chceš adoptovat dítě, tak buď už ti ho daj upravený nebo jim musíš podepsat, že to necháš udělat sám. Takže jasný, ne?"

Pán obrátil oči v sloup a tklivě vzpomněl na svoje mládí, kdy podobné vymoženosti ještě nebyly v módě a on spokojeně zlobil, odmlouval rodičům a která před ním neutekla na strom, tu měl. No ale otravovat se takhle se synkem - ne, je to jasný, půjdou oba, kluk i holka.

Oba manželé spolu hodinu poté usínali v naprostém souznění (paní nakonec ta hlava až tak moc nebolela) a pocitu spokojenosti, jak svoje děti strašně milují a nikdy by jim nedokázali ublížit...

(Upozornění: Tento text je nadsázka a fikce. Chtěl jsem jím pouze ukázat, jak by to vypadalo, kdyby se stejným způsobem, jako se chová tolik lidí ke svým psům, chovali kdesi na fiktivní planetě Anticanis lidé ke svým dětem. I pes je živá inteligentní bytost stejně jako dítě, cítí emoce a bolest, je na svém člověku závislý, miluje ho a pokud je sám, za vlastního "pánečka" by dal půlku svého života. Zkuste se nad tímto a nad mým článkem zamyslet dříve, než svého pejska povezete na kastraci nebo za ním budete zavírat dveře kotce.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pět měsíců není sedm týdnů

 

Někde v průběhu tohoto týdne se udály dvě věci, které spolu souvisí. Jednak jsem na známé sociální síti narazil na čerstvý příspěvek od dlouholetého chovatele psů, který mě svým alibismem a účelovým pokroucením reality dost nadzvedl, jednak jsem následným lehkým průzkumem zjistil, že díky lidské lenosti a pohodlnosti se najde bohužel dost potenciálních zájemců o štěně, kterým přístup prezentovaný v onom textu bude nesmírně vyhovovat.

Zásadní chyba je ale jako vždy v podobných případech v tom, že tím, kdo zájmy obou těchto skupin natvrdo odskáče, bude opět chudák pes...

K rozhodnutí napsat tento článek mě tedy přiměla reálná obava, že se "výhody" prezentované v onom příspěvku začnou šířit jako lavina, protože se jich chytne vícechovatelů i laických zájemců o štěňata. Následné škody na psí psychice i lidském uvažování by byly nedozírné.

Obsahem dotyčného příspěvku je obhajoba až propagace prodeje 5-měsíčních štěňat a jeho "velké výhody" vysvětluje mimo jiné takto: štěně je kompletně očkované, tudíž se s ním může všude, je jasný vývoj chrupu, u pejsků jistota umístění varlat (což mimochodem vůbec není pravda), jasná představa o barvě a exteriéru (také nesmysl), štěně už má hygienické návyky, lze s ním jít na rentgen kloubů, může být už zvyklé na základní povely... a prý si hlavně začátečnící často neuvědomují, kolik je se štěnětem práce, co okousá... a že prý si pětiměsíční štěně bez problémů zvykne na novou rodinu.

Jo, samá pozitiva a sociální jistoty...:/

Jenže ono je to úplně jinak.

Nejdříve rozeberu faktické nepravdy, pak vysvětlím skutečný účel této příspěvkové masáže.

Obecný minimální věk odebrání štěněte od matky je dle chovatelského řádu 49 dnů, tedy ukončený sedmý týden věku štěněte. Některá plemena mají ale výjimku a odebírají se dříve (ČSV, lajky apod.), je to z důvodu podílu vlčí krve a tedy jiné socializační charakteristiky. Osobně lidem doporučuji po domluvě s chovatelem brát svoje štěňata už počátkem 7. týdne věku, protože v tuto dobu už je ukončena fáze imprintingu (probíhající u chovatele a mající za cíl seznámení a návyk na lidský druh), je ukončena fáze "psí výchovy" matkou (ta už většinou i aktivně dává najevo, že její úkol skončil), je ukončena fáze učení, která probíhá mezi sourozenci ve vrhu a nastupuje fáze začlenění do nového domova (smečky) a intenzívní komunikace s novým majitelem - vůdčím jedincem smečky.

Tento přechod je velmi kritický z hlediska správného načasování, vzájemného poznávání a vzájemné komunikace. U "vlčích plemen" je právě z tohoto důvodu zapotřebí posunout tuto fázi už na 6. týden, jakékoli časové zpoždění znamená snížení maximální možné vazby mezi psem a jeho člověkem. Je obrovský rozdíl mezi lajkou, která se ke svému člověku dostala v 6. týdnu věku a lajkou, která až později - vzhledem k extrémní nezávislosti tohoto plemene se jedná (samozřejmě za předpokladu celkově správného přístupu člověka) o základní podmínku toho, zda lajka se svým člověkem vůbec bude chtít spolupracovat. Zde hraje velkou roli opravdu každý den odběru navíc.

Výše uvedené ovšem platí napříč plemeny. Mohu vás naprosto zodpovědně ubezpečit, že ani plemeno typu zlatý retrívr (které je v diskutovaném příspěvku uváděno jako etalon přizpůsobivosti) nebude během svého života mít k vám tak blízko, pokud si pejska nebo fenku vezmete na pěti měsících místo na sedmi týdnech! Ale aby nedošlo k mýlce nebo vytržení z kontextu, vezmu to opět obecně...

  • Již sedmitýdenní štěně ze svého člověka (mám na mysli majitele, nikoli chovatele!) od prvního dne nasává jeho pach, fyzický kontakt, osobnostní charakteristiky. Vedle něj usíná a vedle něj se probouzí, těsně přitisknuté tělo na tělo, tak jak je to pro ně přirozené (a bohužel pro tolik lidí nepřirozené, ale to by bylo na jiné téma). Pětiměsíční štěně tyto věci už zdaleka tak intenzívně neprožívá a fázi "opravdu malého štěňátka" už spolu nikdy neprožijete, pokud si je vezmete až v tomto věku. Pro štěně samotné je tedy obrovský rozdíl, pokud předchozí tři měsíce se svým majitelem prožije nebo ne.
     
  • Když se ke "svému pejskovi" dostanete až v pěti měsících, nevíte o svém budoucím psím parťákovi vůbec nic. Jste odkázáni pouze na to, co vám sdělí chovatel a upřímně, spoustu vám toho neřekne, spoustu přikrášlí. Spoustu věcí sám udělá špatně, ale vy se z toho nemáte šanci poučit. A stejně tak váš budoucí psí parťák neví naprosto nic o vás...
     
  • Malé štěně vám samotným dává šanci naučit se postupně věci, které budete potřebovat po celý jeho život. Vy sami se totiž musíte naučit daleko víc, než ten malý pejsek. U pětiměsíčního štěněte tuto šanci nedostanete.
     
  • Pětiměsíční štěně už ví, kdo ho krmí, kdo je "jeho člověk", jak vypadá jeho domov. Ví a uvědomuje si to, jsou to pro něj velmi důležité věci, velmi důležité vjemy a skutečnosti. K těmto lidem a domovu si už vytvořil vazbu, tady prožil prvních 5 měsíců (namísto pouhých 7 týdnů) svého života, z tohoto prostředí má vzpomínky a zkušenosti, které mu zůstanou po zbytek jeho života. Ten čas nevymažete, nevrátíte. Uvědomte si, že jedny z prvních vzpomínek, které sami nezapomenete po zbytek sveho života, jsou už z doby vašich 2-3 let. A přesně tak v pejskovi zůstanou vzpomínky z jeho 2-3 měsíců věku. Ale nebudete v nich vy, vaše vůně, kontakt, hlas. Pro psa jsou vjemy z tohoto období ještě důležitější a trvalejší než z fáze primárního imprintingu. Opravdu chcete o toto trvalé razítko vaší osobnosti v paměti svého pejska přijít?
     
  • Po sedmém (a u některých plemen šestém) týdnu věku si štěně zcela prokazatelně začíná vytvářet citovou vazbu na člověka vedle sebe - a velmi často to platí i opačně. Pokud je tím člověkem skutečný chovatel a ne množitel, jedná se o průšvih, protože o to hůř se s postupujícím časem štěněte zbavuje - a ano, občas si je už nechá;) Nicméně - pokud v této fázi vedle štěněte nebudete vy, už nikdy ten psí cit nezískáte.

Rukama mi projde velké množství lidí i jejich psů. A vidím na vlastní oči, a vidí a přiznávají to i oni sami, že u později odebraných jedinců vždy dochází k devalvaci vztahu ze strany psa. Prostě to není ono, vždy je vidět vyšší míra nezávislosti, pes je rezervovanější, samostatnější. Je to jak přes kopírák. A stačí 14 dní nebo jeden měsíc zpoždění odběru - u "vlčích plemen", pastevců a molosů kritické, u "běžných plemen" zjevné...

Ne, opravdu není jedno, zda si vezmete štěně jakéhokoli plemene na 7 týdnech nebo 5 měsících. Jistě, pro mnoho lidí to bude tak lákavé - nezažijí fázi uklízení loužiček a hromádek, kousání do všeho, tolik starostí a práce jim ubude... pokud to ale takto vidíte, pak prosím, žádné štěně si nepořizujte! My ostatní právě tuto fázi v potu tváře prožíváme rádi, protože tady už se formuje náš vzájemný vztah a budoucí psí osobnost. Psí věk nikdy nevrátíte zpátky a pokud chcete "hotový výrobek", kupte si nějakého psího robota. Děsí mě totiž, kolik lidí začíná být tomuto trendu pětiměsíčních štěňat nakloněno - a kolik chovatelů/množitelů se toho ještě chytí...

Čímž se dostáváme ke druhé části mého článku - tedy jaký je pravý důvod podobných chovatelských příspěvků a masírek.

Je to velice jednoduché a s velkou lítostí musím konstatovat, že se to týká i některých chovatelů, které znám už dlouhé roky. Na druhou stranu o to víc vidím do jejich pohnutek, zákulisí a reálných souvislostí.

Jsou chovatelé, které prodej jejich štěňat živí na plný úvazek. Mají několik chovných fen, mnohdy i kvalitní odchovy (v tom lepším případě), ale prostě jedou štěňata jak na běžícím pásu. A třebaže je propagují jak můžou a svádějí tvrdé a mnohdy i nečestné konkurenční boje (nebo možná právě proto), často se stane, že ne na všechna svoje štěňata seženou zájemce. Několik měsíců - no třeba těch pět. A ne všechna tato štěňata si mohou nebo chtějí nechat...

Už asi tušíte pravdu, ono je to vážně velmi průhledné.

Zdravá a nezmasírovaná část zájemců o štěně má ještě pořád v hlavě, že štěně se odebírá podstatně dříve než na 5 měsících. Tudíž se logicky cukají při nabídce "Podívejte, dvouměsíční štěňata už nejsou, ale mám tady krásného pětiměsíčního pejska, super štěně, věnoval(a) jsem se mu a nebudete s ním mít žádnou práci." Taková nabídka! Ale něco tomu evidentně schází, protože zájemce odchází a chce skutečné štěně, ne prepubertálního výrostka... jo jasně, uděláme propagaci, jak je to výhodné a jak je pětiměsíční štěně lepší než sedmitýdenní... a jak mi žádná neudaná štěňata vlastně nezbývají, jen je prodávám ve druhé vlně!

Bože.

Lidé se dají asi celkem snadno oblbnout, laici v jakémkoli oboru levou zadní. Ale chovatelé, kterých se to týká - prosím, nedělejte to, nepište a nepropagujte blbosti, kterými ublížíte štěněti, jeho majiteli a v neposlední řadě i chovatelství obecně. Neprodukujte nadbytek štěňat, to je ta nejjednodušší cesta k tomu, aby se vyrovnala nabídka s poptávkou. Stačí, že lžou množitelé, představitelé psích útulků a "sdružení zachraňující psy" - aspoň vy zkuste být féroví vůči svým odchovům a zájemcům o svá štěňata.

Veřejně vypustit, že odebrání až pětiměsíčního štěněte je na pohodu a vlastně přináší spoustu výhod (konkrétně vyjmenovány v příspěvku a mnou ocitovány), opravdový a zodpovědný chovatel opravdu nemůže. Není to totiž pravda, jedná se o jednoduchou účelovou masáž a úplně nejhorší, co chovatel může udělat, je místo sebereflexe "musím omezit produkci štěňat" napsat propagační text o tom, jak je to super.

A další chovatelé to podporují. Neuvěřitelné, co se stane, když mozek a srdce zatemní kalkulace a komerční zájmy.

Smutnou a úzce související skutečností je fakt, že jsem bleskovým miniprůzkumem zjistil, kolik lidí by uvítalo mít rovnou "hotové štěně". Je to šílené a je mi z toho opravdu smutno, bohužel je to přesný odraz dnešní společnosti. A hlavně proto jsem se rozhodl rychle reagovat a napsat tento článek, na který lze v případě potřeby budoucího zájemce odkázat a dotyčný pak má šanci se rozhodnout, zda "hotové štěně" je skutečně taková výhra, jak se někde dočetl...

Tohle je prostě špatně.

Je to úplně stejné jako kastrační masáže. Účelové, nepravdivé a zcela opomíjející zájem a osobnost toho, koho se to týká nejvíce, tady samotných psů a fen. I zde je zapotřebí pojmenovat věci pravými jmény a uvést je na pravou míru.

(Printscreeny původního příspěvku ze sociální sítě mám samozřejmě uložené, pokud by bylo zapotřebí příspěvek doložit.)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Neuč orla létat!

 

Velmi často se setkávám s tím, že jsou psi v očích mnohých pejskařů i nepejskařů viděni jako cosi, co nic neumí, nic nezná a v reálném světě bez péče a všudypřítomné pozornosti pána tvorstva nepřežije...

Není většího omylu.

Každé psí mládě přichází na svět s tzv. vrozenými vzorci chování - genetickou výbavou, která štěněti zaručuje základní schopnost přežití akomunikace se svým okolím. Tento "základní balíček" je na daleko vyšší úrovni, než vrozené vzorce chování mláděte lidského. Jinými slovy, pokud posadíme doprostřed necivilizované divoké přírody čtyřměsíční štěně a dvouleté dítě, pak všechny svoje končetiny vsadím na život štěněte s tím, že za jistých okolností bude schopno zajistit i přežití toho dvounohého tvorečka. Už čtyřměsíční štěně totiž bude vědět, že je zapotřebí zorientovat se v terénu, vyhledat si bezpečný úkryt a ulovit něco k snědku. Dvouleté dítě bude dezorientované, bude mít strach a hlad, ale na rozdíl od svého čtyřnohého parťáka nebude schopné tyto potřeby uspokojit...

Stále tvrdím i to, že pokud se po generálním resetu této planety jednoho dne člověk ocitne tváří v tvář nové skutečnosti, kdy si bude muset umět zajistit přežití bez civilizačních výdobytků včetně "centrálního řízení", pak budou jeho šance vůči zvířatům (nejen psímu druhu) tak 1:100. Protože zvířecí druhy si stále udržují svoje přirozené instinkty, třebaže domestikací utlumené, ale stále v pohotovosti a připravené naskočit v plné palbě. A toho dne srnky přestanou být krotké a psi začnou aktivně lovit - zatímco člověk bude čekat, kdo za něj jeho problém vyřeší a jaké  dostane direktivy...

Často se setkávám s tím, že po mně majitel pejska žádá, abych "jeho psa naučil komunikovat se psím okolím". A stejně často pak vysvětluji, že chyba není v tom, že by jeho pejsek komunikovat neuměl. On to umí, vždyť s touto schopností se narodil. Chyba je jen v tom, že svůj způsob komunikace (způsob, nikoli ne/schopnost!) přizpůsobil prostředí, ve kterém žije, zkušenostem, kterými prošel. Stále zná signály dominance a submisivity, stále zná sílu očního kontaktu, stále zná důležitost emocí a osobnostní síly. Ale i člověk, ač bude stále používat svoji rodnou řeč, ač stále bude mit k dispozici potřebnou slovní zásobu, bude způsob své komunikace přizpůsobovat konkrétnímu prostředí a konkrétním lidem. Jinak se bude bavit zajatec s věznitelem, dva lidé ve vztahu pracovním, dva lidé ve vztahu partnerském...

Není třeba psy učit komunikaci. Je třeba jim zajistit takové podmínky, aby jejich komunikace se psím (popřípadě lidským) okolím mohla probíhat v klidu, v intencích panující hierarchie a sociálních vztahů. Kdo se veřejně chlubí tím, že bez jeho osobní pomoci "pes neumí komunikovat", je idiot a jasně tím dává najevo, že nepochopil základní principy a pouze se snaží hrát na boha, bez něhož pes nemůže přežít...

Psi umějí komunikovat.

Umějí komunikovat mezi sebou a umějí komunikovat i s lidským druhem, což je naučila dlouhá éra domestikace a přizpůsobení se životu s člověkem.

A pes toho umí daleko víc...

Zkuste někdy pozorovat psa, který si potřebuje podržet kost nebo kus klacku, aby je mohl zpracovat čelistmi. Zjistíte, že v maximální míře a velice šikovně využije svých tlapek, jejichž možnosti jsou samozřejmě v porovnání s lidoopími končetinami člověka značně omezené. Ale realita je taková, že pes nekouká bezradně na předmětnou kost nebo klacek, co jako s tím. Prostě a jednoduše, s maximální efektivitou a jistotou si je zafixuje předními tlapkami. Smutným faktem je, kolik lidí v tom přesto vidí nešikovnost...

Na vysoké škole jsem měl profesora, který se narodil s vrozeným genetickým postižením - nevyvinuly se mu dlaně s prsty, jeho ruce končily pahýlem v oblasti zápěstí. Za celou dobu dvou semestrů nikdo z nás studentů nezažil jedinou situaci, kterou by onen pán nezvládl - od kompletního oblečení kabátu až po brilantní psaní křídou na tabuli. Stejně brilantní bylo i jeho psaní propisovačkou do indexů, ani podle rukopisu by nikdo nepoznal jakýkoli hendikep. A byl proslulý tím, že bytostně nesnášel, aby mu kdokoli jakkoli pomohl - pokud student udělal tuto osudnou chybu, spolehlivě u zkoušky neprošel... ;)

Chci tím říci zcela jednoduchou věc - každý živý tvor dokáže maximálně využít možností, které mu poskytne jeho organismus. Fyzických i psychických, je to nedílná součást vrozené inteligence a instinktů. A proto věřte, že každý pejsek dokáže věci, které byste do něj nikdy neřekli. Nesčetněkrát ve svém životě vás převeze, oblafne, bude chytřejší než vy. Nesčetněkrát v životě budete svědky toho, jak pes dokáže využít svoje schopnosti, aby dosáhl svého cíle.

Nepodceňujte psy.

Nikdy.

Ani svého, ani cizího.

Nebo budete velmi překvapeni, zaskočeni, poraženi...

A vaše ego, vaše představa o vlastní dokonalosti dostanou citelnou ránu.

Mnoho lidí má zcela zcestnou představu, že svého psa musí všechno naučit. Musí ho naučit jíst, pít, dýchat. Jejich pes přece neumí nic a nebýt těchto "bohů", bídně by zahynul první den svého života.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ani náhodou, tak často to vidím v praxi...

Nezanedbatelný počet majitelů psů nechápe, že jejich čtyřnohý souputník životem není bezbranný uzlíček, kterého oni, bohové na této planetě, teprve naučí žít. Je to přesně naopak - teprve jejich vlastní pes mnohým z nich ukáže ten skutečný svět, ve kterém žijí. A pokud jejich člověk v sobě má dostatečnou pokoru, této šance se chopí a s vděčností se začne učit. Přijde na to, že moje věta "ne vy svého pejska, ale on vás přišel něco naučit" platí pro každého z nich - stejně tak jako platí pro mne samotného, protože každý pes je mým učitelem a tak to bude do posledního dne mého života...

Jenom idiot může žít v přesvědčení, že on je ten bůh, bez kterého pes není schopen života, dokud on mu ho "nevysvětlí".

A jenom korunovaný idiot na tom může postavit svoji vlastní prezentaci.

Proto od samého počátku veřejně říkám, že učím lidi, jak rozumět svým čtyřnohým parťákům. Ne jejich psy. Vychovávám lidi, učím je přirozené psí komunikaci, aby jim jejich psi rozuměli. Neučím psy komunikaci lidské. Každému svému klientovi vysvětluji, že jejich pes bude přesně takový, jakým bude on sám. A každý pes, ať můj nebo pes mého klienta, je věrným zrcadlem svého člověka, odrazem jeho osobnosti, odrazem jeho duše, odrazem jeho vnitřních démonů... a ano, velmi často i ty pejsky musím zbavit jejich démonů a stresů, ale učit je jejich přirozenou řeč nemusím nikdy...

Orel umí létat, protože ho příroda vybavila křídly a potřebným genetickým know-how. Létá přirozeně a dokonale, vše, co k tomu potřebuje, zná. Zná umění lovu, pozná svoji kořist a pokud je zapotřebí, najde si úkryt. Přesto věřím, že se najdou lidé, kteří budou mít pocit, že to toho orla naučí lépe.

Pes zná vše pro to, aby přežil, aby se dorozuměl s vlastním i lidským druhem, aby byl maximálně efektivní v činnostech, které jsou pro něj důležité. Světe div se, on se umí i sám najíst a napít, fakt ho to nemusíte učit. Ani "psí řeč" ho nemusíte učit - tu naopak on bude učit vás. Nemusíte ho ani učit instinktům predátora, nemusíte ho učit bystrosti smyslů. Přesto jsou na světě lidé, kteří si o sobě myslí, že psům rozumí lépe než oni sami sobě, že mají lepší čich a sluch a že jsou tu od toho, aby psy učili, jak mají žít.

Absurdnější už to ani být nemůže.

Opravdu neučte orly létat...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Koně a psi

 

Často svým klientům říkám:

"Pes je jako kůň - ví, kdo je na druhém konci vodítka, stejně jako kůň ví, koho má v sedle. Pes vás respektuje nebo nerespektuje, kůň vás donese do cíle nebo shodí v první zatáčce..."

Vše je o osobnosti, duševní síle a schopnosti emoční projekce konkrétního člověka.

Inspirací mnoha mých článků jsou zážitky, které prožívám ve svém běžném životě. A tak jsme počátkem tohoto týdne s telátkem potkali dva jezdce na koních...

Stalo se to na naší ranní procházce - v místě, kde bychom koně vůbec nečekali a nikdy jsme tam žádného nepotkali, se zčistajasna objevili hned dva, bělouš a vraník. Bylí krásní a byli hodně velcí, což jsem si v plné míře uvědomil až v okamžiku, kdy jsem kolem nich procházel. A samozřejmě nebyli sami, vezli dvě slečny.

Nebylo kam uhnout, jednalo se o veřejnou cestu a protože znám svoje telátko, bez obav jsem s ním začal procházet těsně kolem obou koní. Telátko jsem měl na vodítku a v duchu si říkal, jak je ten pejsek úžasný, protože neuhnul ani o centimetr, celou cestu našeho koňsko-lidsko-psího míjení prošel naprosto v klidu, přestože koňský pach poznal pouze z dálky a nikdy tak blízko koně nebyl. Druhá věc, kterou jsem si v tu chvíli uvědomil, byla právě ta velikost obou koní a jejich vůně a síla, která z nich vyzařovala...

Jako prvního jsme míjeli vedoucího bělouše.

V tu chvíli jsem vycítil jeho neklid, nezačal se vyloženě plašit, jen lehce ustupoval bokem, aby zvětšil rozestup. Kopyta zaklapala svůj typický nenapodobitelný zvuk na tvrdém terénu, telátko se drželo své cesty jako skála a v klidu jsme přecházeli kolem.

A v tom okamžiku se celá ta nádherná scéna zahraná velkými koníky a velkým pastevcem změnila.

Vzduchem projel nervózní vzteklý hlas jezdkyně "Andulo, co to děláš!" - znovu podotýkám, že kůň pouze změnil svoji pozici. Nesplašil se, nevzepjal, nerozeběhl se. Nervozita a negativní emoce jezdkyně se daly krájet ve chvíli, kdy kůň pod ni potřeboval jediné - položit ruku na krk a uklidnit...

Vraník, kterého jsme míjeli okamžik nato, zůstal v klidu. Ve stejném klidu, ve kterém byla i jeho jezdkyně. Stál a počkal, až přejdeme.

Umím číst lidské emoce a ten neklid a rozladění jsem z první slečny vnímal už v okamžiku, kdy nás poprvé uviděla a my byli ještě asi deset metrů daleko. Tam byl ten začátek, kdy následně zneklidněl i kůň pod ní...

Domestikovaní koně a psi mají z hlediska lidí mnohé společné:

  • Oba druhy těchto bytostí mají ve své genetické výbavě princip sociální spolupráce. Vrozený vzorec chování, který je s námi sbližuje a na jehož základě jsou schopni a ochotni spolupracovat i s jiným druhem. Koně i psi velmi špatně snáší nátlak a prvoplánové podřizování, pokud se cítí zahnáni do psychického kouta, neváhají se bránit. Pes člověka se špatným přístupem ze své blízkosti vykouše, kůň vykope.
     
  • Nervozita, vztek a agresivita jsou emoce, které koně a psa varují, že člověk, který je dává najevo, není v pohodě a následná spolupráce s ním, pokud k ní vůbec dojde, pak probíhá pouze z donucení. Kůň i pes jsou rozhození, dostávají se do stresu a v zátěžové situaci jsou nepředvídatelní. Pokud mohou, svého zátěžového prvku (člověka) se při první příležitosti zbaví. Pes svého psovoda, kůň svého jezdce.
     
  • Naopak, pokud mají vedle sebe člověka, který ctí základní princip sociálních tvorů, tedy princip spolupráce, jsou ochotni s ním projít peklem a společně se vysmát ďáblovi v jakékoli podobě. Kůň i pes vstoupí do prostor, ze kterých mají panickou hrůzu, pes i kůň ze svého lidského parťáka čerpají jistotu a sílu.

Stejně jako jsem zažil slečnu, která na hřbetě svého koně předvedla koktejl smíchaný ze vzteku a nervozity, zažil jsem nespočet lidí, kteří stejný koktejl aplikovali svému pejskovi nebo mně. V žádném z těchto případů ovšem situaci nezlepšili, pouze shodili sami sebe a vypustili do svého okolí to nejhorší, co v nich bylo.

Kůň se vás bude snažit sundat a pes kousnout, pokud s nimi nebudete spolupracovat a místo komunikace použijete agresi. Je to logické, přirozené a naprosto v pořádku.

V opačném případě vás váš kůň pronese i peklem a váš pes vás po celou tu cestu bude chránit...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psí procházky

 

Znal jsem fenku beagla, která byla celý svůj život zavřená v bytě a venčit se chodila na balkón. Její majitelé ji ven nebrali, protože prý "by jim utekla"...

Znám více majitelů malých plemen (jorkšír, čivava), kteří se svými psíky nechodí ven, protože "jsou malí a doma jim to stačí"...

Poznal jsem hodně majitelů psů větších a velkých plemen, kteří se svými psy nechodí na procházky, protože "přece mají k dispozici obrovskou zahradu"...

Denně potkávám ve svém okolí stále ty samé lidi (a fakt jich není málo), kteří jsou líní (nebo je to vůbec nikdy ani nenapadlo) přejít se svýmipejsky jednu jedinou ulici a místo sídlištního betonu a asfaltu s nimi projít a proběhnout měkké lesní stezky, místo smradu výfuků a odpadků je nechat dýchat lesní vzduch, poznat lesní čmeláky a vodní vážky, skákající žáby, provokující zajíce a zvědavé srnky...

Denně potkávám ve svém okolí lidi, pro které pojem "procházka s pejskem" znamená jednou (popř.dvakrát, pokud potkají přítulnou sousedku) obejít panelák.

Denně potkávám ve svém okolí lidi, za nimiž se plouží jejich psí chudák, pro vlastního člověka nedůležitý a ponechaný svému osudu.

Denně potkávám lidi s plackou přilepenou na uchu, kteří absolutně nevnímají, že jejich pes se jich na něco ptá, řeší nějaký problém nebo jednoduše potřebuje vědět, že není sám.

A denně v lese potkám jen pár lidí, kteří jdou se svým pejskem aspoň do té jednu jedinou ulici vzdálené přírody.

A když prší nebo nastanou podzimní plískanice a brzká tma, nepotkám tam nikoho.

Přitom pro každého psa na světě každá procházka, která je skutečnou společnou procházkou a ne jen narychlo odbytou povinností, představuje jedno velké dobrodružství. Společnou cestu smečky, která řeší různé situace, raduje se ze společného času a utužuje svůj vztah a svoji hierarchii.

To životně důležité ve vztahu nás a našich psů představuje společná komunikace. Ne "vyběhání psa", pod čímž má procházku ("venčení") tolik lidí nesmyslně zafixováno. Pes je sociální tvor, jeho primární potřebou je sociální komunikace a to především se svojí vlastní smečkou a jejím vůdčím jedincem. Nepíšu o tom poprvé. Komunikačně aktivní procházka po lese mu dá mnohonásobně víc než pouhý fyzický pohyb. Zkuste si představit, že jako člověk dostanete fyzickou volnost, ale zároveň psychickou (komunikační) izolaci...

S vaším pejskem vás nedá dohromady pohodlí a život ve skleníku, slunečné počasí a sluníčkové okolí.

S vaším pejskem vás dá dohromady společně absolvované nepohodlí, společně prožité životní nepohody a stresové situace, ve kterých vy sami nezklamete.

Mnohdy úplné maličkosti, které by vám jako lidem vadily, ale se svým pejskem je vnímáte úplně jinak, protože je zcela jinak vnímá on sám...

Třeba zrovna na těch procházkách.

Všimněte si, co se stane, když se svým pejskem projdete sněhovou vánicí, lijákem, kroupami bijícími vás po celé těle. Jste promoklí, zmrzlí, zaměření na svoji vlastní nepohodu.

Pak zachytíte pohled svého pejska.

A ten psí pohled je šťastný a říká vám "podívej, je hnusně, ale jsme spolu a to je super..."

Zažil jsem se všemi svými pejsky přesně tyto situace. Oba špinaví, promoklí, unavení, ale ty rozzářené psí oči tam byly pokaždé. Jsou to jedny z okamžiků společného života, kdy tak moc cítíte to vzájemné spojení dvou bytostí - to, že váš pejsek s vámi půjde i do pekla, pokud vám bude věřit...

Hodně z nás to už zná a přál bych všem, aby tento okamžik v životě se svým pejskem zažili.

Tyto věci ale nezažijete doma.

Nezažijete je během obchůzky paneláku.

Nezažijete je, když budete v dešti a nepohodě schovaní doma a váš pes bude "v bezpečí" v kotci nebo v boudě.

Nezažijete je ani tehdy, když půjdete jenom vedle svého pejska.

Zažijete je pouze tehdy, když půjdete se svým pejskem. Půjdete spolu a spolu budete prožívat vše, co vás během procházky potká...

Každá společná procházka je dobrodružství - a jako společné dobrodružství je pes vnímá, pokud s vámi tvoří jednu smečku.

Každá procházka je o ničem, pokud spolu nekomunikujete a každý jdete sám za sebe.

Psí život je o ničem, pokud svého čtyřnohého parťáka místo opravdové procházky den co den taháte po sídlišti, posíláte vyvenčit s dětmi ("protože někdo to holt musí udělat, když už jsme si toho psa pořídili, že jo mámo") nebo s ním s pocitem obrovského sebeuspokojení obejdete panelák. Viděl jsem a denně vidím ještě daleko absurdnější situace, ale upřímně ani nemám chuť o nich psát...

Skutečná psí procházka je o společném čase, společném vnímání, řešení překvapivých situací - je o komunikaci a dialogu, nikoli povelech a peskování. Se svým pejskem si "povídáme". Dýcháme stejný vzduch, vidíme stejné věci, slyšíme stejné zvuky. Po nějaké době i vy zjistíte, že začínáte vyhodnocovat okolí také psím pohledem, nejen lidským - a že vám často ten psí naskočí jako první.

Vracíte se zpátky k přírodě, k přirozeným instinktům, vracíte se k normálnímu stavu bytí.

Temný les vás přestane děsit a začne vás těšit, když nasloucháte srnčímu poštěkávání a houkání sov.

Psí procházky potřebujete úplně stejně jako váš pes.

P.S. Ano, je to neuvěřitelná náhoda, ale stalo se - odpoledne jsem dopsal tento článek a před chvílí se vrátil z procházky s telátkem. A na důkaz toho, jak věci fungují, pokud vám ten nahoře chce něco potvrdit, začalo uprostřed naší procházky pršet, někde v dálce párkrát lehce zahřmělo a aby toho nebylo málo, ze vzrostlé zeleně se zvedly dvě srnky a dost dlouho jsme se na sebe ony i já s úplně tichým telátkem dívali. Pak jsem vycítil Gardýskův pohled, koukl na něj a zase uviděl ty jeho rozzářené oči, které říkaly "to jsme zase spolu zažili krásné dobrodružství"...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pyrenej na Karlově mostě

 

Je doba prázdnin a dovolených (dokonce i já si konečně dopřál jeden den volna), tedy ten správný čas na trochu netradiční článek o tom, jaké zážitky vás čekají, pokud se rozhodnete se svým atraktivním pejskem projít po pražském Karlově mostě...:)

Moji známí mě tento týden pozvali na jednu akci do Prahy, což jsme s telátkem rádi přijali. Domluvili jsme se, že když už tam budeme, tak si předtim ještě zajdeme na Karlův most, pak to vezmemepřes Kampu dolů k vodě a stejnou cestou se pak vrátíme zpátky. Protože jsem kdysi strávil v Praze dva roky svého života, zajímalo mě, jak se turistické centrum Prahy změnilo a jaký bude můj dojem - a konkrétně na Starém městě jsem nebyl snad už dvacet let.

Říkal jsem si, že moje telátko asi trochu pozornost budit bude, ale že místní jsou určitě zvyklí na ledacos. Co jsem ovšem hrubě podcenil, byli zahraniční turisté:)

Nečekané zážitky začaly hned po našem vstupu na Karlův most.

Velmi rychle mi totiž došlo, že turisté ze všech možných světových koutů, kteří přijeli do Prahy za nevšední podívanou, do tohoto portfolia okamžitě zahrnuli i moje telátko. Pro ně bylo jenom jednou z mnoha chodících atrakcí - a bohužel, přesně tomu odpovídalo jejich chování...

Pražská atrakce pro zahraničního turistu rovná se "fotit, šmatlat po tom a dávat co nejhlasitěji najevo svoje nadšení". Super - nic proti, pokud se jedná o skutečnou živou atrakci (která s tím počítá a nakonec právě proto tam je) nebo pokud se jedná o kus neživého materiálu. Ve chvíli, kdy tento přístup začali bezostyšně aplikovat vůči mému psímu doprovodu, musel jsem začít jednat.

Předesílám, že moje dobře vychované telátko celou dobu zachovalo svůj typický klid a nadhled, třebaže mu ten mumraj musel také lézt pěkně na nervy. Gardýsek ale byl naprosto v klidu, ve svém obvyklém režimu "je tu páneček, tak ať se stará";) A páneček se tedy staral...

Focení mi nevadilo. Telátko bude možná na stovce různých fotek, bude v této podobě obdivováno v různých zemích a samozřejmě mě těšilo, že se můj nádherný psí parťák lidem líbí. Nikdy mi nevadí, pokud si ho někdo vyfotí, samozřejmě ocením, pokud se dotyčný nejdříve zeptá na svolení, ale tady jsme přeci jen byli ve specifickém prostředí a tohle jsem fakt neřešil. Foťáky, mobily, selfie klacky - v pohodě, ať si lidé udělají radost a mají pak doma co ukazovat.

Svoji angličtinu (jako univerzální jazyk Karlova mostu) jsem ovšem vytáhl a nekompromisně použil v okamžiku, kdy si moje telátko někdo začal plést s veřejným majetkem a začal ho všemožně osahávat. Pak nastoupila důrazná věta "Please don't touch!", kterou v této podobě následně akceptovali všichni. Turisté neturisté, v podobném případě zasahuji pokaždé, těmto lidém by se určitě také nelíbilo, kdybych jim na základě totožného principu osahával jejich přítelkyně nebo malé děti. Pes je naprosto stejně živá, vnimající a rovnocenná bytost jako oni...

O level výše to zkusila turistka na Kampě, kde jsme si na chvilku sedli do stínu, telátko se natáhlo na chladivou dlažbu a odpočívalo. Přišla s foťákem a posunky mi naznačovala, že mám telátko postavit, protože si ho chce vyfotit. Žádné "prosím, mohl byste" pronesené v jakémkoliv jazyce, toto byl v podstatě příkaz a jasné očekávání, že jí vyhovím. Nevyhověl jsem. Nevyhověl bych v žádném případě a moje odpověď "He's not a circus dog!" byla, dle následné reakce, dostatečně jasná a srozumitelná. Ano, můj Gardýsek je můj parťák a nebudu s ním manipulovat pro potěšení okolí - on by to se mnou také neudělal...

Milá byla naopak Italka z blízkého baru, která hned identifikovala mého pejska slovy "Oh, Bella and Sebastian!":) Tak tak, stejný popis používám velmi často i já sám, pokud někdo pyrenejského horského psa jako plemeno nezná. Pokud ale zná tento seriál/film, pak už se bezpečně chytne;)

Ještě zmíním jeden "pyrenejský fenomén", který mě hodně pobavil - asi třikrát nebo čtyřikrát jsme míjeli skupinku asijských turistek (pokaždé jinou). A pokaždé, když asiatky spatřily Gardýska, vyšel z této skupinky stejný zvukový efekt - neuvěřitelné nadšené pištění (opravdu pištění v té nejvyšší tónině). Tohle jsem nikdy nezažil, pro takové zážitky je zřejmě nutné navštívit Karlův most a přilehlé okolí:)

Naše "pražská expedice" byla super. Ano, je potřeba vstřebat fakt, že v této lokalitě je turistickým okolím vše živé i neživé vnímáno jako atrakce určená k jeho potěše. Taková rezervace plná zážitků, kde je dovoleno se všeho dotýkat a vše by se mělo chovat tak, aby si to co nejlépe mohli nafotit a ošmatlat. Bohužel tu zcela padají některá jinde fungující pravidla soukromí a základní ohleduplnosti. I krásného pyreneje vykračujícího si po Karlově mostě přeci mohu obdivovat s určitou dávkou respektu k jeho osobnímu prostoru a faktu, že jeho majitel nemá na vodítku cirkusové zvířátko. Dvojí přechod mostu ze mě vytáhl  dost psychické energie, nemám rád tak silnou koncentraci lidí kolem sebe, ale nad vším převládl můj pocit hrdosti nad tím úžasným pejskem, kráčejícím vedle mne beze stopy strachu nebo agresivity - ne vycvičeným a vydrilovaným psím robotem, ale plnokrevným pastevcem se všemi jeho přirozenými instinkty a přirozeným nepokřiveným chováním. Věřil mi, já jemu a když bylo zapotřebí, jako správný vůdce smečky jsem zasáhl a zjednal nám potřebný prostor a klid. A Gardýsek to velmi dobře vnímal...

Pražští tohle všechno, co jsem o atmosféře lokality Karlova mostu napsal, určitě velmi dobře znají. Pokud se do této lokality vydá někdo, kdo to nezná, bude překvapený a možná trochu zaskočený. I proto jsem sepsal svoje dojmy a poznání, třeba to někdy někomu pomůže. Je dobré být připravený, je zapotřebí vědět, co vás čeká, smířit se s tím, ale na druhou stranu si uvědomit i to, že je plným právem vaším i vašeho pejska nebýt automaticky začleněn mezi "atrakce" jen proto, že se pohybujete ve stejném prostoru.

A pokud si naplánujete výlet do Prahy, vřele doporučuji jako relaxační odreagování třeba průhonický zámecký park. Je tam krásně, spleť cest mezi spoustou zeleně a vodních ploch. A hlavně božský klid...;)


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Osobní prostor

 

Už mnohokrát jsem v různých svých textech zmínil pojem "osobní prostor", jeho narušování a následné nevyhnutelné důsledky. Protože se téměř denně s touto problematikou setkávám v praxi a protože považuji roli osobního prostoru za velmi důležitou pro běžný každodenní život s pejskem i bez něj, opět se k tomuto tématu vracím.

Přestože si velmi dobře uvědomuji, že tento článek by si měli přečíst především nepejskaři...

Co to tedy osobní prostor vlastně je?

Představme si jej jednoduše jako určité prostorové vymezení kolem jedince [A]. Pokud do tohoto prostoru vstoupí jedinec [B], pak tuto událost jedinec [A] vnímá vůči sobě negativně, jako omezující nebo dokonce ohrožující. Je to narušení jisté osobní "bezpečnostní zóny", přičemž velikost této zóny je subjektivní a individuální pro každého jedince.

Zkuste si představit, co uděláte ve chvíli, kdy k vám přistoupí cizí člověk. Pokud překročí určitou hranici, instinktivně ustoupíte - a to i za předpokladu, že dotyčný nevysílá žádné útočné signály. Snažíte se znovu udržet určitou vzdálenost, založíte ruce, podvědomě vyšlete negativní emoce. Nechuť, odpor. Pokud cizí člověk opět zkrátí vzdálenost, pak na základě vlastní osobnosti buď znovu ustoupíte nebo se začnete aktivně bránit. V každém případě však takovou situaci vyhodnotíte jako pro vás nepříjemnou, obtěžující, popřípadě dokonce nebezpečnou a ohrožující.

Narušení osobního prostoru potenciální oběti je jeden z prvních kroků každého agresora. Ústup oběti vyhodnotí jako její submisivitu a zvýšení svých vlastních šancí. Agresorovi se ale neustupuje a výhradně v takovém případě se zvyšují šance jeho cíle - aktivní odpor je zde tedy zcela na místě.

Do svého osobního prostoru zcela přirozeně pouštíme pouze ty, kterým věříme. Pouze v takové konstelaci nenastupují obranné mechanismy, necítíme jejich potřebu a celou situaci vnímáme naopak pozitivně.

A nyní velmi důležitá věc.

Svůj osobní prostor má každá živá bytost. A stejně jako každý člověk jej má i každý pes.

Čas od času se dostávám do pro mne nepříjemné situace, kdy musím cizího člověka o osobním prostoru proškolit. Naposled tento týden, kdy jsem jinak pohodovému sousedovi z paneláku musel vysvětlit, že není dobrý nápad vysloveně se nacpat na čumák mému telátku, když kolem je hafo volného prostoru. Protože pes zadkem natlačený na stěnu nemá možnost prostorového úniku a podobnou situaci nemůže vnímat jinak než jako svoje ohrožení a brutální narušení osobního prostoru (což byl přesně tento případ a na Gardym velmi dobře poznám, kdy se v něm začne probouzet pastevec) - a já svého parťáka v takové chvíli samozřejmě nenechám ve štychu, stejně jako by nenechal on mne. Nutno říci, že soused to akceptoval a pochopil - ale kolik takových lidí je? Kolik z nich zapojí zdravý rozum a kolik z nich se začne ohánět zákony, předpisy, nařízeními, zákazy a vyhláškami, podle kterých si pes a jeho majitel musí nechat líbit úplně všechno...?

Kolik problémových situací nastane, pokud je zvíře (jakékoli) zahnané doslova do kouta a nemá možnost úniku? Překročte hranici jeho osobního prostoru a do té doby pouze pasivně se bránící tvor v tu chvíli aktivně zaútočí. Nemá jinou možnost, i normální člověk by udělal totéž, třebaže ten je v dnešní době masírován k tomu, aby sklonil hřbet a nechal se umlátit...

Přiblíží-li se k vašemu psu jiný pes se zjevně nepřátelskými úmysly, začne se váš aktivně bránit v okamžiku, kdy je narušen jeho osobní prostor. Pokud jde o psa pouze neznámého, ale s nejasnými úmysly, pak ztuhne a je připraven se bránit. Nastupují vrozené vzorce chování přírodního nezdegenerovaného tvora, základní instinkty přežití...

Naruší-li osobní prostor vašeho pejska (především pokud jde o plemeno s vrozenou nedůvěrou k lidem nebo psa se špatnými zkušenostmi) cizí člověk, pes zostražití a zneklidní, nastupuje opatrnost. Jsou to jasně viditelné signály pro každého, kdo zná dobře svého psa nebo základní prvky "psí řeči". Pokud je cizí člověk vyhodnocen pozitivně, je přijat a nastoupí vstřícné psí signály. Pokud je vyhodnocen jako nedůvěryhodný nebo dokonce nebezpečný, nastoupí signály výstražné - zavrčení, ostré vyštěknutí, odhalení zubů.

V praxi se s narušením zóny osobního prostoru téměř denně setkávám v podobě kolemjdoucích lidí, běžců nebo cyklistů. Nikdy psů, vždy jen lidí. Psi vědí, lidé otupělí civilizační degenerací už nevědí nic a chovají se jako smyslů a pudu sebezáchovy zbavení. Mají spoustu prostoru na opačné straně, než mám telátko, ale budou nás tvrdošíjně míjet na jeho straně. Co nejtěsněji, velmi často nečekaně zezadu - a třebaže jsem svoje telátko vychoval k vysoké toleranci vůči okolí a převažujícímu režimu "neřešíme", mám občas silné nutkání Gardýska na chvíli přepnout do režimu "řešíme", aby některým lidským jedincům opět naskočily přirozené reflexy a vzorce chování...

Zatím jsem to ještě neudělal a k poučení lidí používám lidskou řeč. Třebaže mám neodbytný pocit, že psí poučení by bylo kratší, rychlejší a efektivnější.

Ale řekl bych, že tento pocit zná už mnoho z nás...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Mailové okénko

 

Před nějakou dobou jsem v této rubrice zveřejnil Jazykové okénko, dnes (už jsem se k tomu i dlouho chystal) přidám toto "mailové okénko". Cílem je snaha zkvalitnit a zefektivnit naši vzájemnou písemnou komunikaci a eliminovat z mého pohledu zbytečná časová zdržení a nedorozumění daná jak technickými, tak i lidskými faktory - s následujícími problémy se totiž v příchozích mailech až nepříjemně často setkávám...

Tož pojďme na to;)

  • Podpis
    Jako v každé písemné komunikaci, i v té elektronické má podpis pisatele velmi důležitou úlohu - je znakem základní slušnosti a jeho jednoznačným ztotožněním s napsaným textem. Podpis autora mailu není v žádném případě nahrazen hlavičkou v poli "Odesílatel" a jednoduše řečeno - pokud mail není ukončen podpisem, není pro jeho odesílatele evidentně důležitý ani jeho obsah, ani osoba adresáta. Takovéto maily/dopisy se obecně označují jako anonymní a poprávu končívají v koši, ať už skutečném nebo virtuálním (přesně tam a nejen z tohoto důvodu skončil také jeden z dotazů do Poradny tohoto týdne)...
     
  • Štábní kultura
    Pokud mi člověk zašle dotaz do Poradny, pak na základě jejích pravidel souhlasí s tím, že jeho dotaz bude v tomto znění i zveřejněn. Prosím uvědomte si tuto skutečnost a snažte se (a nejen v mailech adresovaných do mé Poradny, ale i v jakémkoliv jiném) dodržovat určitou "štábní kulturu", tedy ať obsah mailu má hlavu a patu, jasně vysvětlený předmět informace/dotazu/problému a čitelnou formu. Nezapomeňte, že konkrétně váš dotaz do Poradny budou číst i jiní...
     
  • CAPSLOCK
    CapsLock je klávesa na levé straně vaší klávesnice, jejíž funkcí je zamčení přesmykače (klávesa Shift) verzálek (velkých písmen). Není nic horšího, než že tímto stylem napíšete celé znění dotazu do Poradny (viz nedávný případ) nebo obecně obsah mailu. Pamatujte si prosím, že jednak je takto psaný text podstatně hůře čitelný, jednak od nepaměti platí, že v elektronické komunikaci je text psaný velkými písmeny ekvivalent křiku/zvýšeného hlasu...
     
  • Jedno vlákno
    Velmi dobrým zvykem je udržovat v mailové konverzaci jedno vlákno - příklad: tazatel vznese dotaz, adresát odpoví, tazatel požádá o doplnění, adresát upřesní. Pokud tazatel toto jednoduché pravidlo poruší a o doplnění požádá v novém mailu s novým (nebo dokonce žádným) předmětem, znamená to pro adresáta znovu vyhledat původní mail s dotazem (ten mohl dorazit třeba i o několik týdnů/měsíců dříve, tedy dnes je již úspěšně "pohřben" v propadlišti dějin), v něm znovu nastudovat, o co vlastně šlo a teprve poté se dostane k vlastní odpovědi. Zbytečná práce a ztráta času, která navíc znepřehlední celou komunikaci pro obě strany...
     
  • Potvrďte prosím obdržení mailu
    S následujícím problémem se osobně setkávám velmi často - člověk (ať už mně známý či neznámý) mi pošle dotaz, který je zbytečné prohánět Poradnou a proto na něj odpovím rovnou. Mail s odpovědí odešlu, ale už nedostanu zpětnou vazbu, zda skutečně tazateli dorazil (poděkování za moji odpověď by bylo zas už téma jiné). Po pár dnech jsem už poměrně neklidný (navíc tuto záležitost musím stále nosit v hlavě), protože problém v dotazu byl třeba urgentní nebo důležitý a já na něj proto i obratem odpověděl - tak dostal dotyčný moji odpověď nebo ne? Tudíž zašlu ověřovací dotaz a druhá strana se náramně diví a že prý "jo, dorazilo ještě ten večer". Prosím - opět je základní slušnost na odpověď reagovat třeba jen jedním slovem, protože doručitelnost mailů garantována není (ani být nemůže) a z nejrůznějších technických/lidských příčin se některé maily prostě ztratí. Což se ovšem já jako odesílatel nikdy bez zpětné vazby adresáta nedozvím a nativní "mailová potvrzení" z počítačového dávnověku dnes jednak už nikdo nepoužívá (včetně mne), jednak jsou zatížena naprosto stejnou potenciální chybou přenosové trasy...
     
  • Zkontrolujte si prosím odeslání mailu
    Každý mailový klient (ať už lokální nebo webový) má mimo jiné složky na poštu "odeslanou" i "k odeslání". Než mne začnete bombardovat dotazy (v tom lepším případě) nebo mi rovnou nadávat (v tom horším případě), kdy konečně váš dotaz zodpovím, zkontrolujte si prosím, zda se váš mail skutečně odeslal nebo zda ještě stále nevisí ve složce "k odeslání". Stejně tak i jeho obsah - pokud dostanu prázdný mail bez jediného písmene obsahu, nejsem schopen ani za pomoci kyvadla, tabulky a křišťálové koule vyvěštit, na co jste se chtěli zeptat. Hulákat pak na mě do telefonu nebo prostřednictvím dalšího mailu je následně pro tazatele těžce kontraproduktivní přístup...
     
  • Screenshot není text
    O level výše stojí maily, které místo dotazu odeslaného z formuláře Poradny obsahují jeho screenshot (snímek obrazovky). "Text dotazu" zaslaného touto formou nedostanu do písmenek nijak jinak než metodou opisování každého z nich, hezky jednoho po druhém. A prosím pěkně, to po mně opravdu nechtějte - děkuji za pochopení...
     
  • Rozsypaný čaj
    Špatně nastavené kódování mailového klienta na straně odesílatele nebo cestování mailu po exotických poštovních serverech má za následek "rozsypaný čaj" (tzn. nečitelný text). Nebuďte potom dotčeni, když vám pošlu upozornění s prosbou o nápravu - chyba je skutečně na vaší straně (velmi často tímto problémem trpí maily odesílané přímo ze špatně nastaveného iPhonu nebo iPadu) a vy ji musíte napravit...
     
  • Poradna
    Nepříjemně často dostávám do Poradny PSÍCH STRÁNEK FALCO neúplné dotazy - chybí jim jeden nebo více povinných údajů. Přehled těchto údajů je přitom umístěn hned na 3 (slovy třech!) místech: v pravidlech Poradny, v zadávacím formuláři a v neposlední řadě je uveden i u každého z již zodpovězených dotazů. Prosím nezkoušejte to někteří stále obcházet, neúplný dotaz prostě nezodpovím a je jen moje vstřícnost a dobrá vůle (není to moje povinnost a přijde mi zvláštní muset prosit o tak základní věc někoho, kdo po mně sám něco chce), že v naprosté většině případů vás na to upozorním a máte tak možnost chybějící údaje doplnit...

Jak jsem napsal již v úvodu, s výše uvedenými problémy se v příchozích mailech setkávám velmi často. Uvedená pravidla platí v mailové komunikaci (kromě specifik pro Poradnu) obecně, pro pisatele je maličkost si tyto věci ohlídat (tedy pokud mu za to adresát vůbec stojí), sám se podle nich řídím a opravdu to zjednoduší a zrychlí celý proces písemného dialogu. Děkuji všem.


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hrošíci aneb jak jsem se stal psím kmotrem

 

Na konci března tohoto roku mi od kamarádky přišla smska:

"Viktore, čekáme rodinku :o Budeš kmotr?"

Dva krásní zdraví francouzští buldočci se přesně na Valentýna rozhodli, že spolu budou mít štěňátka. A jak si řekli, tak udělali - a v odpovídajícím termínu se jim přirozenou cestou a zcela bez komplikací narodilo pět stejně krásných zdravých štěňátek...

Správný kmotr (protože jsem tu nabídku samozřejmě s velkým potěšením přijal) musí mít přehled a celý ten magický proces vzniku nových psích životů jsemtedy bedlivě sledoval už od porodu prostřednictvím zpráv, fotek, videí a semtam i nějakého telefonátu. A měl jsem obrovskou radost z toho, jak to všichni psí i lidští účastníci skvěle zvládají, jak pečlivá je psí maminka a jak starostlivý je psí táta.

Jako správný kmotr jsem se včera byl na svoje malé psí kmotřence a kmotřenky podívat - už jsou jim čtyři týdny a jsou to pěkní cvaldové. Nemůžu si pomoct, hrozně mi připomínají hrošíky, tak jim tak i říkám - kamarádka mi včera přinesla ukázat velkou fotku opravdového hrošího mláděte, že prý vypadá úplně jinak, ale to nebylo dobře, protože pak už jsem tam neviděl vůbec žádný rozdíl:)

Pro mě jsou to prostě malí hrošíci - v reálu krásné a už pěkně živé miniaturky budoucích pejsků a feneček s typickou vizáží a mimikou francouzského buldočka, který když se povede, tak je nádherný. A dvakrát jsem včera neomylně sáhl po klučíkovi, který je příšerně ukecaný, ale poté, co jsem byl schválen psím tátou Bodym, úplně ztichl a vzájemně jsme si žužlali čumáky - dlooouho, než mi pak spokojeně usnul na hrudi...

... všech pět hrošíků pohromadě

... test mé důvěryhodnosti starostlívým psím tatínkem

... s malým hrošíkem si žužláme čumáky

... příručka mladého sviště a něco ke kousání na cestu do světa

Psí mláďata jsou v tomto věku úžasná. Ještě bezbranná, ale už plná života, objevují svět kolem sebe a zjišťují, jak na tom sama jsou - zlobí svoje sourozence, svoji psí mámu, testují vlastní schopnosti. V ruce cítíte jejich teplá plyšová tělíčka a vnímáte jejich životní sílu, cítíte jejich bijící srdíčka a ocitáte se v úplně jiném světě, bezelstném a otevřeném.

Jsou tak krásní a čistí - teď stejně jako za pár týdnů, měsíců, roků. Mají v sobě pro celý život to, co my jako lidé tak brzy ztrácíme. Nezáludnost, přímost a umění radovat se ze života...

Těmto "svým" drobečkům přeji ze srdce ty nejlepší psí domovy, jaké mohou získat. Dostali do začátku života tu nejlepší péči a imprinting, dostali tuny lidské i psí lásky, mají ty nejlepší přepoklady být svým budoucím majitelům neutuchajícím zdrojem psí lásky, vztahu a věrnosti. Nezkažte jim to, prosim.

Moje psí kmotřenky a kmotřenci - moji malí hrošíci, hodně štěstí, zdraví a dlouhý spokojený život!

Aktualizováno po čtyřech týdnech: Hrošíci už mají 8 týdnů, zítra (pátek) půjde první z nich do nového domova a já chtěl ještě naposledy všechny svoje psí kmotřenky a kmotřence vidět a pohladit... po otevření dveří do bytu se na mě vyřítila banda nadšených psích tělíček včetně rodičů, tři malí hrošíci se mi okamžitě pověsili na nohu a čtvrtý mi začal podezřele zkušeně rozvazovat tkaničky - nikdo mi nevymluví, že v tomto už nemá značnou praxi:)

Psí máma Juli se ode mne (kromě občasných kontrol, zda některý hrošík neutrpěl újmu) celou návštěvu nehnula, nechala se ode mě rozmazlovat a čas od času otevřela mléčný bar... hrošíci jsou nádherní, úžasní a za sebou mají ukázkový imprinting a primární socializaci. Pejskové a fenečky s nejlepšími předpoklady žít v těsném sepětí se svými budoucími majiteli - v každodenní komunikaci, kontaktu a vzájemné radosti, že se se svým človíčkem ráno probudí vedle sebe...

Takže ještě jednou, moji hrošíci - ať máte v životě všechnu lásku svých lidských parťáků, zdravý, dlouhý, radostný a plnohodnotný život! To všechno vám ze srdce přeje váš kmotr...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Příběh o psím vůdci

 

Sešli se tak jednou tři pejskaři a dostali se k otázce, který z jejich psů by byl nejlepší vůdce psí smečky...

Následující minipříběh je zcela fiktivní a spontánně se mi vylíhl v hlavě, když jsem tento týden učil svoje klienty základní principy vedení psí smečky.

Znáte to - mluvíte, mluvíte a vaše řečí srovnané myšlenky najednou zničehonic samy od sebe něco vytvoří ;)

A přesně tak vznikl můj následující krátký "příběh o psím vůdci" - příběh o tom, jak odlišná je realita lidského a psího světa.

Tady je:

Sešli se jednou tři pejskaři - majitel německé dogy, majitel německého ovčáka a majitel lajky. A jak šla řeč, stočila se na téma vůdcovství psí smečky a z toho logicky vyplynula otázka, které z těchto tří psích plemen by bylo nejlepším psím vůdcem...

Majitel německé dogy prohlásil: "Můj pes je jasně největší a nejsilnější, samozřejmě by to byl on!"

Majitel německého ovčáka řekl: "Ne ne, můj pes je nejchytřejší, zná nejvíc povelů, byl by nejlepší!"

A majitel lajky neřekl nic a jen se tiše usmíval, protože věděl své...

Poučení?

V psím světě není primární podmínkou úspěšného smečkového vůdcovství fyzická síla a velikost a už vůbec ne naučené vzorce stereotypního chování a poslušnosti. V psím světě může být dobrým vůdčím jedincem pouze takový pes, který disponuje vrozenými vůdčími předpoklady - chutí vést, vysokou přirozenou inteligencí a bystrostí, schopností sociální komunikace a schopností správně analyzovat a ukládat prožité zkušenosti. Tak jako to umí lajky, plemeno geneticky nejblíže vlkům a jejich vzorcům chování.

  • Sebeprosazování "vůdce" fyzickou silou má nejenom v psím světě za následek vždy jen šíření strachu, ponižování a zkázu.
  • Neschopnost sociálního cítění má za následek zaměření pouze na osobní potřeby tohoto "vyvoleného".
  • Absence reálných osobnostních hodnot, vnitřní síly a osobního charismatu jedince v psím světě nikdy nevynese na vrchol pyramidy.

Schopným a pro svoje společenství úspěšným vůdcem bude vždy jen jedinec typu lajka, nikdy ne pouze fyzicky silná německá doga nebo úplatný německý ovčák...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Věčný boj s lidským egem...

 

Jak jsem ve svém minulém článku slíbil, následuje dnes druhý na téma zvláštností lidské psychiky a jejich dopadů na život našich psích parťáků...

A dobře vím, že i v dnešním článku se mnozí poznají.

Už dlouhou dobu se snažím přijít na kloub něčemu, co mi neskutečně pije krev. Má to vždy stejný scénář - mailem dostanu více či méně zoufalou prosbu o pomoc, na kterou v dobrévíře obratem zareaguji (ani s tím v určitých případech nečekám na nedělní aktualizaci Poradny) a vždy ve své odpovědi uvedu "rád Vám s pejskem/fenkou pomůžu, zkontaktujte mě prosím telefonicky, domluvíme termín a bližší podrobnosti".

Ve své naivitě jsem si dlouhou dobu říkal, že být na místě tazatele, velmi by mne podobný přístup potěšil. Vždyť ten člověk, na kterého jsem se obrátil, odpověděl ještě týž den a nabízí mi pomoc, o kterou jsem ho žádal, vytrhne mi trn z paty. Jenže - nehledejme logiku v lidském jednání...

Ve více než 50% těchto případů totiž odesláním mé odpovědi vše skončí. Řečeno jasně a srozumitelně - dotyčný se již neozve, nezavolá, nenapíše. Pokud vezmu jen namátkou pár případů z krátké poslední doby, "ztratil se mi" tímto záhadným způsobem například:

  • agresor Sídík (kříženec maltézáka a parson russell teriéra)
  • 2,5letý kříženec z útulku startující po členech vlastní rodiny
  • 8měsíční fena cane corso startující po psech
  • barzojí fenka útěkářka, stáří 2,5 roku

Majitelé těchto pejsků (a za ty roky mnoha jiných) mi napsali, dostali moji kladnou odpověď a více se již neozvali.

A to jsou pouze případy, které jsem vzal mimo Poradnu. Pokud se podíváte na mé odpovědi v Poradně, mnoho z nich končí stejným doporučením - "potřebuji vidět/pracovat přímo s Vámi a pejskem, zavolejte a domluvíme se, tyto problémy nelze řešit na dálku". Výsledek? Více než polovina tazatelů, jimž jsem věnoval svůj čas a energii na řešení jejich psí bolesti, se již nikdy neozve...

Pro mne osobně se jedná o tak nepochopitelnou a nelogickou záležitost, že jsem se rozhodl tomu přijít na kloub. Protože mi díky bohu ještě paměť docela slouží nebo si v podobných případech udělám u konkrétního případu určité poznámky, vím, že někteří z těchto lidí se po čase (půl roku, rok, dva roky...) ozvou. Ozvou se proto, že jim teče do bot - svůj problém nechali vyhnít, neudělali s ním nic nebo se s ním mezitím obraceli na nekompetentní osoby. A těmto lidem jsem začal pokládat jednoduchou a pro ně jistě ne příjemnou otázku: "Proč jste nevyužili mé nabídky už před půlrokem/rokem/dvěma lety?"

Stejný problém, stejná reakce. Nejprve chvíli ticho - pak přemýšlení... a nakonec odpověď.

Záměrně píšu "odpověď" v jednotném čísle, protože vše je jak přes kopírák.

Protože celý tento problém má jednu příčinu - boj s vlastním egem. Pro mne osobně opět neuvěřitelné a nepochopitelné, jak někteří lidští jedinci uvažují, pokud se jedná o nepohodu jejich vlastního pejska - ve chvíli, kdy na stříbrném podnose dostanou šanci vše srovnat a se svým pejskem žít oboustranně spokojený život, v té chvíli zaúřaduje jejich ego...

  • "Asi bych nezkousl(a), že něco dělám špatně."
  • "Dověděl(a) bych se o sobě něco, co by mi nebylo příjemné."
  • "Musel(a) bych jít hodně do sebe."
  • "Musel(a) bych na sobě něco změnit a to bych těžko zvládl(a)."
  • "Změnit se přece musí můj pes a ne já."
  • "Řídím firmu a nikdo mě nebude poučovat, co mám dělat."

Když to takhle čtete (a když si k tomu já navíc vybavím konkrétní hlasy a tváře lidí), je to strašné. Povaha člověka v obrovském kontrastu k povaze i posledního voříška z ulice - člověk, který se "přece nebude měnit" versus pes, který se přizpůsobí každému svému majiteli, který se k němu chová slušně. Člověk, kterého přece "nebude nikdo poučovat" versus pes, který se s radostí učí celý svůj život.

Proč mi vlastně takoví lidé píší žádosti o pomoc, když ve skutečnosti nejsou schopni ani ochotni pomoc přijmout?

Možná svádí tvrdý boj sami se sebou - přiznat, že jim něco nejde, musí být pro jejich ego a ješitnost obrovský nápor. Ve slabé chvilce podlehnou a napíší "pane Dostál, potřeboval(a) bych pomoct." Jenže ta slabá chvilka rychle pomine a v okamžiku, kdy si přečtou moji odpověď, jim dojde, že je to pro ně úplně špatně - že já velmi dobře vím, že chyba je v nich, ne v jejich pejskovi. A v ten moment vidí sami sebe ne jako člověka, který se něco naučí, ale jako bytost, kterou fakt, že bude na sobě nucena něco změnit, poníží...

Ano, je to tak. "Ponížené ego", to je ten lidský problém. Žádám pomoc, potřebuji pomoc, ale moje ego to nezvládne. Raději nechám svého pejska se trápit, klidně se budu trápit s ním, ale hlavně že moje ego nedostane ránu a bude mi stejně jako dřív stříkat ušima.

Těch dle jejich vlastních úsudků "mocných a úspěšných" jsem za dobu své práce s lidmi a psy pár zažil. Byli mezi nimi lidé, kteří se svého postavení dopracovali právě proto, že jim jejich ego nebránilo se učit, přijmout mnohdy nepříjemnou pravdu o sobě samém a jejím přijetím se dále zdokonalit. Ale byli mezi nimi i ti, kteří toto nezvládli - nejen ode mne, ale od nikoho jiného. Před sebou tlačili svoje ego, cpali ho mezi sebe a mne, mezi sebe a svoje pejsky. Stejně tak jsem tyto lidi potkal i mezi "frajírky" a človíčky zakomplexovanými, které v jejich představách právě jejich pes měl z jejich mindráků vytáhnout. Také před sebou hrnuli svoje ego, ale ego slaboučké a chatrné. Jenže stejně devastující jejich ochotu a schopnost na sobě cokoli změnit...

Jsem unavený a znechucený z toho, nabízet svoji pomoc lidem, kteří se navenek tváří, jak moc o ni stojí, ale ve skutečnosti hrají jen velké divadlo a šanci pro sebe i svého pejska s rozmachem hodí do koše. Je mi neskutečně smutno z toho, že jejich pejsek dál zbytečně trpí, protože má pánečka nezodpovědného egoistu s nosem nahoru.

  • Proto bych si velice přál, aby mi o pomoc nebo radu nadále psali pouze ti, kteří o ni skutečně stojí a jsou schopni vstřebat základní fakt, že pokud něco dělají špatně, není ostuda to změnit a jejich vlastní osobnost to nikterak nezmění k horšímu.
     
  • Proto bych si velice přál, aby ti, které "bolí pejsek", pochopili, že nejlepší a jediné správné je začít řešit problém na jeho počátku, ne až ve chvíli, kdy už je velice zle. Píšu a mluvím o tom velmi často - psí život je příliš krátký a utíká velmi rychle.
     
  • Proto bych si velice přál, aby lidé více naslouchali svým čtyřnohým parťákům - nejen psům, ale i koním, kočkám a vlastně všem živým tvorům, které ve svém životě potkají. A právě zvířátka nám nejlépe ukáží naši vlastní nedokonalost, sobectví a odtržení od prapůvodních hodnot a přirozených priorit.
     
  • Proto bych si velice přál, aby lidé svoje přebujelé ego konečně poslali k čertu. Jen je omezuje, brání jim ve vlastním rozvoji a zcela nespravedlivě jím trpí bytosti kolem. Nezapomeňte, že slovo "egoista" = sobec a je odvozeno od slova "ego"...


  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

<<< Předchozí      Další >>>

 

Zpět na hlavní stránku

 


Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000