„Výchova a výcvik“

Včera v noci mi přišel ještě tento mail - velmi potěšující a velmi hezky napsaný, s vděčností a radostí. Lidé mě už za dobu mé práce nazvali všelijak, od "fanatika" až po "zaříkávače psů"... ale "psí anděl" ještě nikdo a opravdu mě to dojalo... Dobrý den, pane Dostále, chtěla bych Vám ze srdce ještě jednou za všechno poděkovat. Ani nevím, kde začít. Dnes jsme se vrátily domů a mám pocit, jako bychom byly obě úplně jiné. Samozřejmě nás mezi dveřmi čekali povykující rodiče, které jsem rychle usměrnila a k mému překvapení to 100% vzali :) Na mě čekaly nevyřízené maily, zmeškané pracovní hovory, které by mě dříve "nakoply" zpátky do pražského stresu a teď jsem je s naprosto klidným svědomím odložila na později a šla s Amy spát :) První procházka po zdejším okolí = úžasná. Obě jsme byli tak vyklidněné, že když jsme viděly páníčky hystericky křičící "Azoreeeee! Ke mněěěě!", podívaly jsme se na sebe a myslím, že jsme měly v hlavě to samé. :) Takhle už nikdy ne. Vedla jsem Amy s vodítkem mezi dvěma prsty a snad by ho ani nebylo třeba. Poprvé za dobu, co jí mám, jsme šly spolu, ne každá zvlášť. Když doma štěkala na dveře, pouze jsem klidným hlasem oznámila,že to řeším já s rukou na správném místě a malá se "bez keců" odebrala na pelech a přišlo mi, že se jí ulevilo, ale to už možná trochu domýšlím. :) Nevím, co víc říct kromě : Děkuji! a Opravdu to funguje! :) Kéž by bylo víc takových "psích andělů", jako jste Vy. :) Mějte se překrásně, pohlaďte za mě prosím Gárdýska a určitě se brzy zase shledáme. L.P. + Amy

- Tento videorozhovor byl natočen a spolu s mailem zveřejněn s výslovným souhlasem klienta.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Opravdu to funguje

Tuto zpětnou vazbu, pohled na můj individuální výcvikový servis ze strany klienta, zde publikuji jako motivaci pro budoucí klienty i jako potvrzení toho, co stále píšu - jako důkaz, že pokud můj klient stejně jako slečna v tomto konkrétním případě spolupracuje a to, co učím klienta i jeho pejska, prakticky používá, pak je vždy výsledkem spokojenost na všech stranách. Není zdaleka jediná s podobným názorem, ale pro mnoho zbytečně váhajících může být velmi přínosný - je to pohled "z druhé strany", dobře vysvětlující pár jednoduchých skutečností:

Že absolvováním mého individuálního výcvikového servisu lze napravit každý problém.
Že eliminace problému je velmi rychlá, úspěšná a zachrání pošramocené vztahy člověk-pes i člověk-člověk.
Že je dobré nestydět se a obrátit se na mne, pokud člověk potřebuje pomoc - nenechat dojít problém příliš daleko, neubližovat zbytečně svému pejskovi ani sám sobě.
Že je dobré mi věřit - mám skutečné schopnosti, znalosti a praxi, na rozdíl od mnoha jiných "psychologů" a "psích škol" kolem sebe nebuduji falešnou image a následné zklamání člověka nebo zničení psí psychiky. To, co dělám, skutečně umím.

Děkuji slečně za popis své zkušenosti se mnou - za to, že si nechala poradit, spolupracovala, i za to, že před dvěma lety zachránila jednu týranou psí duši. A v neposlední řadě také za to, že vyhledala moji pomoc a nenechala problém zajít tam, odkud by už nebylo návratu...

Zdravím všechny pejskaře,

Chtěla bych se s Vám tímto způsobem podělit o své zkušenosti s panem Dostálem. Začnu pěkně od začátku…

Mám teď již osmiletou labradorku Sandy, která je neskutečně povedený pejsek. Poslušná, flegmatická, prostě zlatá. A před dvěma lety jsem se rozhodla udělat dobrý skutek a zachránila jsem před tyranem Týnu. Týně byl rok, když jsem si ji vezla domů, je to kříženec menšího vzrůstu a vůbec netuším, které rasy jsou v ní skryté…. a bála se snad úplně všeho. Nejvíce se bála chlapů, doma se mi i po třech letech vždy, když jsem odešla z bytu, počůrala a pokakala. Pokaždé na stejném místě a já vůbec nevěděla, co s ní. I když se nic nedělo, tak pořád lítala po bytě jako blázen, sem tam, sem tam, na každého štěkala. Pak jsem se sestěhovala s přítelem do jeho bytu, kde jsou ještě dvě kočky. Hned první týden jsem si zažila peklo. Týna počůrala úplně celý obývák, rozkousala koberec, převrátila kytku, hlínu roztahala po místnosti, překousala kabely….peklo! jelikož si začali stěžovat i sousedi, že je tady neskutečný bordel, rozhodla jsem se navštívit pana Dostála…

Sešli jsme se 4x a můžu jen konstatovat, že Týna je úplně jiný pes, než na začátku. Hned po prvním tréninku jsem začala praktikovat věci, které jsem měla za úkol a světe div se….začalo to fungovat a to OKAMŽITĚ!!! Hned první den jsem přišla domů, jediná louže, nic rozkousaného atd. A každý týden se to jen a jen zlepšuje. Týna nevyjíždí na ostatní psy, neštěká na lidi, mnohem líp s ní komunikuju. Můžu říct, že když někde řeknu, že se 5 minut před odchodem do práce bavím se psem, jako s dítětem…(.říkám ji kam jdu, kdy přijdu, co doma nesmí dělat a loučím se s ní takhle pokaždé, když někam odcházím),tak si o mě kamarádi myslí, že jsem blázen. Ale mě je to jedno, funguje to a já pro svého psa udělám maximum.

Tímto bych chtěla jen říct, že je spousta pejsků, kteří mají nějaký stresový ventil a proto dělají vylomeniny a bohužel je i spousta páníčků, kteří to řeší bitím, řvaním a v tom nejhorším případě i tím, že se psa zbaví. Málokdo ale ví, že se to dá řešit. Panu Dostálovi jsem velice vděčná za pomoc a můžu jen a jen doporučit, pokud máte někdo podobné problémy se svými mazlíčky…neváhejte! Opravdu to funguje.

Díky za pozornost Lucka J.

(publikováno se svolením pisatelky)

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Hrdost a osobnost

Na světě existuje několik stovek registrovaných psích plemen plus nekonečné množství variant psích kříženců.

Třebaže všichni mají společné prapůvodní předky, je každé plemeno jiné - svým exteriérem i svojí povahou. Každé plemeno na základě své vrozené povahy a povahových dispozic vyžaduje jiný přístup.

Každý jedinec daného plemene je individualita, povaha každého z nich je i v rámci plemene odlišná. Každý psí jedinec na základě své individuální povahy vyžaduje jiný přístup.

Přesto všechny z nich něco spojuje.

Mnoho lidí (pejskařů i nepejskařů) má bohužel pocit, že nejlepší přístup je výchova typu "obecní majetek", občas dovedený k dokonalosti ještě komunikací "ťuťuňuňu". Výsledkem tohoto nesmyslného pohledu na psí výchovu je pak jednak názor, že pes je povinen nechat si líbit kontakt od každého i neznámého člověka (čímvíce tím lépe), jednak získání více či méně nevyrovnaného a stresovaného psího jedince, který neustojí zátěžovou situaci.

Je třeba si uvědomit, že každé štěně se narodí s jasnou představou, jak by mělo jeho přirozené sociální prostředí vypadat - na toto prostředí je připraveno a je schopno v něm začít fungovat. Této představě ale v nejmenším neodpovídá lidské společenství, které je dnes primárně zaměřeno na podivný mix ochranitelství, nerespektování jiných než vlastních potřeb a maskování skutečných pocitů. Psí společenství (smečka) je naproti tomu orientováno na čistě hierarchický princip, vzájemnou spolupráci, osobnostní otevřenost a fungující zpětnou vazbu.

Každá psí smečka chrání sama sebe jako produktivní celek a každého svého jedince jako její součást. Ochrana ovšem neznamená protektorství a rozmazlování - pro to, aby z každého štěněte vyrostl skutečně plnpohodnotný a tělesně i psychicky zdravý jedinec, je zapotřebí z lidského hlediska mnohdy nepochopený (drsný), ale ve svém důsledku velmi efektivní princip osobního příkladu, zkušeností a z toho v konečném důsledku správných získaných vzorců chování.

Jinými slovy - pokud jako člověk budu svému štěněti a posléze dospívajícímu a dospělému pejskovi dávat příklady špatné, on sám je přejme jako získané vzorce chování a protože tyto odporují vzorcům přirozeným pro psí druh, nastanou logicky očekávatelné problémy v jeho chování vůči okolí a v zásadních rysech jeho povahy.

Z psího jedince velmi často donucovanému ke kontaktu s cizími osobami ("Musí se nechat pohladit!") se stejně často stává jedinec s těžkým hendikepem v řešení zátěžových situací. Přemírou "cizího" kontaktu totiž ztrácí svoji individuální sebedůvěru, svoji hrdost a stává se v takových situacích nejistým až ustrašeným (rozlišujme prosím od kontaktu, který on sám iniciuje!). Stejný výsledek má i "ťuťuňuňu" přístup vlastního majitele - takto nikdy není možné vychovat psa zdravě sebejistého a schopného samostatně řešit problém. Oba principy zcela zásadně odporují přirozené psí výchově, kde není místo pro rozmazlování (které mimochodem ani v té lidské nevygeneruje vyrovnaného jedince) ani pro špatné příklady, které zcela ochromí individualitu a hrdost a vydají psího jedince napospas manipulaci okolím.

Psychicky zdraví psi obecně uznávají pouze osobnostně silné jedince (psí i lidské), neuznávají jedince slabé nebo nečitelné. Psi psychicky zlomení se bojí, špatně vychovaní psi nevěří sami sobě.

Kdo jste poznali mého Šedyho, určitě si vzpomenete, jaký byl ve vztahu vůči lidem. Byl po celý svůj život hrdým pejskem, který nikdy nežadonil o lidský kontakt, nepodbízel se, pohlazení od cizích lidí se vyhýbal, ale na druhou stranu uměl svým olíznutím dát najevo, pokud mu někdo byl sympatický. Udržoval si svůj odstup od cizích (a na druhou stranu byl obrovsky kontaktní vůči mně), byl velkou psí osobností, ale pokud by na něj jeho majitel uplatňoval "ťuťuňuňu" přístup nebo mu vnucoval kontakt cizích lidí, totálně by ho ztratil a obrátil sám proti sobě. Kolik takto podražených psů různých plemen jsem poznal, by bylo na knihu. Mimochodem - stejný byl i Dino, třebaže jeho povaha zlatého retrívra nepustila tyto věci tak na povrch jako divoká lajčí povaha Šedýska. Ale i Dineček byl od své psychické dospělosti "pan pes" - pes, který od této doby do konce svého života neměl jediný psí konflikt, ostatní psi to z něj cítili a respektovali...

Oba v sobě nesli hrdost a psí osobnost, v obou jsem ji všemožně podporoval a posiloval. A vyplatilo se to.

I svého současného pejska, pastevce Gardiena, vychovávám tak, aby z něj vyrostl zdravě sebevědomý a správně se rozhodující jedinec. Ještě není psychicky dospělý (až dospěje, bude právě jeho dnešní povaha tím, co rozhodne o jeho povaze definitivní), ale není sebeméně problémový vůči psům ani lidem - uvědomuje si svoji velikost a sílu, ale nezneužívá ji, nemá potřebu si honit svoje ego a především respektuje moje "Ne". Respektuje je daleko lépe, než mnozí lidé, kteří v něm vidí plyšáčka na mazlení a kterým svoje "Ne" musím zopakovat. Ne kvůli tomu, že by jim Gardy ublížil - ale kvůli tomu, aby znal a neztratil hrdost své smečky a sebe samého, aby jeho povaha nešla tam, kam nemá, jen kvůli nadřazenosti či hlouposti jiných lidí. Není obecní majetek a o tom, zda k sobě někoho pustíme, rozhodujeme my dva - stejně jako my dva za sebe v minulosti, současnosti i budoucnosti neseme plnou odpovědnost za všechny situace, kterými spolu projdeme. Je to 55kg pastevec s přirozeně dominantní a samostatnou pastevecko-obranářskou povahou, nikoliv přerostlý zlatý retrívr a na rozdíl od mnoha lidí já to mám na paměti - oni ne. A přesně takového ho i já sám chci mít, tak ho vychovávám a vedu v našem společném životě, jako hrdého pejska, parťáka a ochránce.

Je to tak jednoduché a přirozené - a každému mohu pomoci dát věci do pořádku.

Protože výše uvedené obecné skutečnosti o psí povaze si tolik lidí neuvědomuje při výchově svých vlastních psích parťáků. Pak je jim smutno, když se jejich pejsek neumí správně rozhodnout, když je bojácný nebo z této bojácnosti agresivní. Jsou smutní, když se na něj nemohou spolehnout, nemohou mu věřit.

A to vše má svůj počátek právě v tom, kdy člověk ať už vědomě nebo nevědomě nabourá hrdost a osobnost svého pejska...

Hrdost a osobnost - dvě základní vrozené vlastnosti každého psa, se kterými přichází na tento svět.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

20 rozdílů aneb cvičákovci a my

Protože stále tak nějak ležím pravověrným cvičákovcům/kynologům hrozně v žaludku, řekl jsem si, že vlastně proč ne - proč nesepsat pár základních rozlišovacích bodů, kterými se od nich lišíme my (do této druhé skupiny si dovolím zařadit sebe a ty z vás, kteří jste pochopili můj přístup k pejskům a vyznáváte stejné hodnoty). Třeba se jim trochu v hlavách rozsvítí a pochopí, že hlavním kritériem vzájemné spokojenosti člověka a jeho pejska nejsou soutěže, body a počet "odchovaných" psů, nýbrž skutečný vztah, vzájemný respekt a oboustranně naplněný společný život, který tak dobře známe a prožíváme my. I když je mi bohužel jasné, že oněm "mazákům" (jak se s oblibou sami označují), kteří mají čas od času potřebu mi sdělit, jací jsou frajeři, se asi vzhledem k jejich stylu komunikace nemá kde rozsvítit... ale to už je koneckonců jejich vlastní problém.

Tak fajn, dejme se do toho - sepsal jsem následující body na základě toho, jak jsem za ty roky odpozoroval jejich vlastní "vzorce chování"...;)

1. Cvičákovec psa cvičí - my ho vychováváme.

2. Oblíbená slova cvičákovce jsou "výcvik, vycvičit, cvičák, poslušnost, přivolání" - naše oblíbená slova jsou "výchova, vychovat, vztah, důvěra, smečka".

3. Cvičákovec označuje svého čtyřnohého druha slovem "pes" - my slovem "pejsek".

4. Cvičákovec posuzuje psa na základě přivolání a obecné poslušnosti - my na základě vztahu a společného života.

5. Pes cvičákovce bydlí v kotci, na zahradě nebo na chodbě - nás pejsek bydlí s námi.

6. Cvičákovec nikdy nespí se svým psem v posteli - my s našimi pejsky spíme v posteli každou noc.

7. Cvičákovec doporučuje na "neposlušného psa" vzít hůl - my bychom hůl zlomili o takového cvičákovce.

8. Cvičákovec na svého psa řve a huláká - my na svého pejska mluvíme a používáme řeč těla.

9. Cvičákovec si pořizuje psa pro dosažení výsledků v soutěžích poslušnosti - my si pořizujeme pejsky pro radost ze společného života.

10. Cvičákovec se svého psa bez zaváhání zbaví, pokud neplní jeho očekávání - my svoje pejsky sundáváme hrobníkovi z lopaty.

11. Pes cvičákovce umí štěkat na povel a oběhnout zástěnu - náš pejsek přemýšlí a svoje chování přizpůsobí momentální situaci.

12. Pes cvičákovce se řídí nacvičenými reflexy, skočí na nastrčenou ruku s rukávem a druhou rukou se nechá podříznout - náš pejsek poslechne svůj instinkt šelmy, vyhodnotí situaci a na tento laciný trik neskočí.

13. Dorozumívacími signály pro cvičákovce jsou povely - my používáme přirozenou komunikaci.

14. Pro cvičákovce je "smečka" neznámý pojem - pro nás je základním stavebním kamenem vzájemného soužití.

15. Cvičákovec prohání svého psa na kladinách, áčkách a dalších překážkách spolehlivě ničících kyčelní klouby - my se se svými pejsky proháníme po měkkých lesních cestách a v jejich přirozeném prostředí.

16. Na akcích cvičákovců bydlí jejich psi v kotcích - na našich akcích bydlí s námi.

17. Dominantního psa cvičákovec označí za agresívního a nezvladatelného - my pod pojmem dominance vnímáme přirozené vzorce chování domestikované šelmy.

18. Cvičákovec považuje štěně za hotového psa - my svoje štěňata necháme dospět.

19. Pes cvičákovce při posazení nejprve hledá jeho botu a místo položení sebou praští na zem - náš pejsek si sedne a lehne zcela přirozeným plavným pohybem.

20. Psa cvičákovce zajímá, co má v ruce - naše pejsky zajímáme my sami.

Až teď potkáte pravého cvičákovce, poznáte ho na první pohled.
A na první pohled poznáte i jeho psa...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pes a hárající fena

V tomto svém článku bych rád uvedl na pravou míru některé stále přetrvávající mýty a nesmysly mezi pejskaři týkající se chování psa a háravé fenky, jejich spolužití v období hárání a primárních i sekundárních sexuálních projevů.

Zdroj těchto šíleností najdete na všech internetových diskuzích...

Nebo vám je s vážnou tváří (model "zodpovědný majitel") odrecituje veterinář...

Nejvyšší čas si znovu vysvětlit, jak to příroda opravdu zařídila.

Nejprve bych tedy rád zcela jasně a natvrdo deklaroval, že spokojený společný život psa a fenky rozhodně není podmíněn kastrací jednoho nebo obou z nich.

Pokud totiž funguje smečková hierarchie a vůdce smečky (tj. člověk), pak fungují i věci související...

V každé smečce je "sexuální právo" dáno hierarchickým postavením konkrétního jedince. Základním pravidlem, které každý pes zná (vrozené vzorce chování), je pravidlo, které říká, že pokud nejsem na vrcholu hierarchické pyramidy (nebo o něj nebojuji), nemám na háravou fenku nárok! Od toho jsou pak odvislé všechny další průvodní jevy, tedy primární a sekundární sexuální projevy.

Primárním sexuálním projevem je situace, kdy pes při zjištění "jééé, fenečka hárá" na ni přimočaře reaguje se zcela jasnými a nezastíranými úmysly. V tuto chvíli dojde k prvnímu lámání chleba - pokud nefunguje smečka, je špatně nastavena její hierarchie nebo nefunguje její šéf, dochází k prozření mnohého majitele psa, protože jeho pes při pokusu mu v tom zabránít na něj zavrčí, ukáže zuby nebo po něm rovnou natvrdo vystartuje...

Situace "háravá fena" je klasická situace, kdy z pohledu psa jde o poměření hierarchických pozic. Podle konkrétní povahy a dominance konkrétního psa může tento stav zajít az do extrému, kdy pes je schopen na svého nezvládajícího a v jeho očích níže postaveného majitele zaútočit takovým stylem, že dotyčný končí na chirurgii, popřípadě později na plastice. Tyto případy zdaleka nejsou tak ojedinělé, jak by se na první pohled zdálo, protože jednak hodně majitelů svoje psy po hierarchické stránce skutečně naprosto nezvládá, jednak z psího pohledu jde o jednu z nejsilnějších hierarchických konfrontaci.

Na druhé straně, pokud je dotyčný psí jedinec z hlediska hierarchie a smečky zvládnutý dobře, pak se jeho primární projevy značně zredukují - pes nebude dělat, že o fence neví (je to pes, ne vlk na velmi nízké pozici), ale pokud jeho "vůdce smečky" dostatečně razantně (razance - nikoli surovost - je tu nezbytně zapotřebí!) projeví svoji dominanci a vůdčí pozici, pak k přímému naskakování na fenku v jeho přítomnosti ani nedojde.

Sekundárními sexuálními projevy mám na mysli projevy, kterými pes dává najevo svoji touhu po své hárající psí přítelkyni - kňučení, vytí, "probourávání se" skrz dveře apod. Opět, jak jsem již mnohokrát psal například ve své Poradně, intenzita všech těchto projevů úzce souvisí se zařazením psa ve smečce. Pokud má pejsek pocit, že je někde na vrcholu pyramidy, jsou jeho projevy velmi intenzívní až extrémní. Pokud ví a respektuje, že na dotyčnou fenku má nárok výhradně vůdce jeho smečky, ale nikoli on sám, jsou jeho projevy natolik potlačené, že nezpůsobují v běžném životě žádné komplikace.

Uvědomte si, proč příroda sociálně žijící zvířata vybavila hierarchickým mechanismem. Je to velmi přímočará a efektivní regulace chaosu a spuštěné agresivity, které by měly za nevyhnutelný následek ukončení funkce společenství (smečky) a jeho krvavý zánik. Naplno sexuálně nastartovaní jedinci by nebyli schopni ničeho jiného (ani základní obživy), než vzájemného si startování po krku...

Proto každý majitel psa a fenky drží v ruce žolíka, kterého mu matka příroda zcela nezištně poskytla. Problém je v tom, že málokdo z těchto lidí je schopen opravdu efektivně tuto kartu používat - především proto, že se dotyční probudí až někde při druhém hárání fenky a veškerou nutnou přípravu (uvedení své smečky do správného stavu) hrubě podcení. Výsledkem je pak majitel "smečky", který je zcela na nervy a řeší mnohdy komické mechanické zábrany mezi fenkou a psem, případně "majitel", který řeší, zda bude lepší vykastrovat psa nebo fenku...

Je dobré si uvědomit i fakt, že doba hárání fenky nerovná se doba "jsem svolná k nakrytí" a "je vhodná doba k oplodnění". Valnou část cyklu (počátek a konec) fena psa aktivně odmítá, a to většinou velmi razantně. Výjimkou jsou fenky submisivní (ale i ty se brání aspoň útěkem, pokud tuto možnost mají) nebo fenky s hormonální poruchou. Pouze zhruba 5 dní z celého cyklu trvá fáze, kdy je fenka ochotna psa přijmout a sama se mu nabízí - a pouze tyto dny jsou opravdu kritické.

V tomto období cyklu je zapotřebí skutečně dodržovat jistá opatření tak, jak je konkrétní situace (povaha psa, fenky a stav smečky) vyžaduje. Psi jsou v této fázi velmi vynalézaví a není pro ně problém, aby si například pes malého plemene vyskočil na židli, odkud bude mít zadeček své plně spolupracující a fyzicky daleko větší kandidátky nastavený přímo před sebou - proto je zapotřebí důsledně mít oba pod dozorem. Pokud u toho člověk není, je zapotřebí mechanické oddělení (různé místnosti). Samozřejmostí je, že fenku v tomto období venku nepouštíme navolno a nenecháváme samotnou na zahradě - bohužel i toto musím zdůraznit, protože dost lidí neví, že sexuální touhy nemá jenom pes, ale také fenka...

Čím lépe zvládnete svoji smečku, tím lépe zvládnete i její "sexuální období". Znám lidi, kteří mají svého psa a fenku hierarchicky natolik dobře zvládnuté, že během této fáze mohou i v noci všichni klidně spát v jedné místnosti bez obav, že by k něčemu došlo. Podobné situace jsem zažil i se svými vlastními pejsky, kdy Dino se Šedym měli nejednou několik dní a nocí pod nosem háravou fenku a kromě občas nataženého čumáku, když šla kolem, nedošlo k jedinému pokusu o její nakrytí nebo sekundárnímu sexuálnímu projevu - natožpak k nějakému vzájemnému boji mezi nimi samotnými. To samé jsem zažil už i s Gardym, opět v klidu.

Záleží na každém člověku, jak se k dané situaci postaví. Nejhorší jsou ti, kteří s radostí a ulehčením kývnou na radu, že "Jak máte fenu a psa, tak jednoho musíte vykastrovat, jinak to nejde!" - takovým bych zas já s radostí vyrval jejich psí chudáky z pařátů. Ono to totiž jde i jinak a světe div se, ono to jde velmi dobře. Stačí mít základní respekt k tomu, co příroda sama nastavila, uvědomit si fungující principy a začít jich především aktivně využívat.

A již hodně lidem, co tvrdili "já svého psa z feny nesundám, bo mě pokouše" jsem ukázal, že jejich psa z feny sundám bez toho, že by mě pokousal nebo se na mě jen křivě podíval. Pes se totiž podívá - a ví.

Jen mnozí z vás nevědí nebo vědět nechtějí...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Příběh tuláka

Osud mě přivedl zpátky k aktivní muzice, osud mě přivedl do jedné kapely a osud do této kapely přivedl zpěvačku Hanku, která spolu se svojí rodinou vlastní dospělého bernského salašnického psa Barona. Žijí v domku na venkově a jejich pejsek žil - kde jinde, než venku...
Jeden z mnoha klasických vesnických příběhů, jak přes kopírák. Tento naštěstí se šťastným koncem pro pejska a velkým poučením nejen pro pisatelku a její rodinu - o síle smečky, o vzájemné blízkosti a přirozených psích potřebách. Proto jsem Hanku požádal o krátké sepsání z jejího pohledu a proto jej zveřejňuji právě v této rubrice. Příběh, na jehož počátku opravdu byl písemný dotaz do Poradny, na který jsem ale odmítl odpovědět stejnou formou a tehdy poměrně nové kolegyni Hance jsem začal na našich kapelových zkouškách vysvětlovat základní věci týkající se psího chování, přirozených potřeb a další z mých extrémních názorů...

Dobrý den,

ráda bych se s ostatními podělila o náš příběh, třeba bude pro někoho inspirací..

Naším mega problémem bylo TOULÁNÍ v kombinaci s velmi vynalézavým pejskem – nic než 2m vysoký zděný či kovaný plot s betonovým základem by nedokázalo zajistit náš pozemek, navíc ani to by nebylo řešení – problém by vyvstal znovu na každodenní procházce mimo oplocený pozemek.

Mylně jsem se totiž domnívala, že Bernský salašnický přeci musí být spokojený s životem na tak velkém pozemku jaký máme! Základní poslušnost sice náš Baron znal, ale poslouchal jen když on chtěl. Určitě svou roli hrálo i to, že se prostě nudil.

Měla jsem strach, aby ho třeba nesrazilo auto – hned u domu máme silnici, kudy jezdí kamiony do mlýna a do pivovaru. A tak jsem se  písemně obrátila s prosbou o radu a pomoc na Viktora.

Po prvotním prostudování jeho webu jsem tedy měla problém vstřebat vše, co psal o vazbě, hierarchii a komunikaci a sžít se s tím. Jeho názory mi přišly naprosto extrémní!! Žít v malém prostoru doma s tou naší obří chlupatou příšerou???!!! A mít ho nejenom na chodbě??!!

Postupně mi to ale začalo dávat smysl a přesně mi to nastavovalo zrcadlo– donucovací prostředky: špatně! Izolace pejska: špatně! Atd.. atd.. A vyvstaly pochybnosti, jestli bychom vůbec pejska měli mít..:-(

Řekla jsem si ale, že vlastně nemáme co ztratit, že za pokus to stojí, a tak jsme se „sestěhovali“! Počátky sice nebyly jednoduché, ale už od prvních dnů byly bok po boku dílčích neúspěchů i obrovské úspěchy a pokroky! J První týden jsem s ním chodila na procházky jen na vodítku-ze strachu ze zklamání kdyby mi utekl. Ale už druhý týden jsem ho pustila, a neutekl! Přijde mi až neuvěřitelné, jak po 5-ti letech jeho života došlo tak rychle k takovému obratu! A pak že starého psa novým kouskům nenaučíš!

Řešení bylo tak prosté – žít společně bok po boku, ne vedle sebe, navázat spolu intenzivní citové pouto a získat tak důvěru jeden v druhého, jedině tak se může pes a tím i jeho pán stát šťastným!

Celou rodinu včetně i malých dětí tohle společné soužití neskutečně obohatilo, a těch pár chlupů a nepořádku po procházce za to stojí!!!

Jsem ráda, že mi osud přihrál do cesty Viktora, a znovu mu i touto cestou děkuji za pomoc!

Hanka.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Když se vám v lese ztratí pejsek

K napsání tohoto článku mě inspirovala přihoda z nedávne doby, kdy jsem udržoval telefonickou pomocnou hotline s majitelkou pejska až ze Slovenska, které se týden před domluveným výcvikovým servisem ztratil v lese její pes. Díkybohu se třetí den spolu opět našli, pejsek živý a zdravý a jeho majitelka šťastná...

Nicméně jsem si uvědomil, jak (zcela pochopitelně) v podobné situaci mnohý člověk zpanikaří. A protože je lépe vědět předem, než až potom, sepíši zde několik základních zásad.

Než k tomu dojde neboli troška prevence a zdravého předvídání opravdu neuškodí:

1. Je dobré si uvědomit, že v každém našem pejskovi žije stále více nebo méně lovec. Predátor. A nikdy nikdo nemůže dát ruku do ohně, že jeho superovladatelný psí borec neuposlechne místo zoufalého přivolávání svého supersebejistého majitele volání stopy, přírody a volného prostoru. Proto je lépe zbytečně neriskovat a jak říkám lepší pejsek živý na dlouhém vodítku nebo stopovačce než pejsek mrtvý...

2. Nezapomeňte, že každé neznámé prostředí je pro pejska výzva. Chová se jinak než v prostředí, které důvěrně zná, je zvědavější, dychtivější a snáze propadne lovecké vášni. V cizím prostředí mu chybí známé orientační body - vizuální, zvukové i pachové.

3. Nezapomeňte, že žijeme ve značně civilizované oblasti a každý les je obetkán sítí silničních komunikací, z nichž mnohé jsou blíž, než se zdá. A pes velmi lehce v zápalu loveckého vzrušení vběhne pod auto.

4. Nezapomeňte, že se v lese může pohybovat "myslivec", který si rád vystřelí na vše, co se pohne a má víc než dvě nohy. Nad mrtvolou zastřeleného psa vám pak bude bez ostychu vyprávět pohádku o tom, jak "pes právě honil březí srnu"...

A když už k tomu dojde neboli co udělat, když pejsek zmizel v dáli a na přivolání nereaguje:

1. Pes není hloupý a vrací se po své vlastní stopě. Špatně nebo neochotně se vrací psi velmi mladí a nezkušení (štěňata), plemena geneticky disponovaná k samostatnému rozhodování nezávislí na vedení člověkem (pastevci, vlčí kříženci a kontaktní lovci), popřípadě jedinci, kteří se opravdu ztratí, svoji stopu už nenajdou a v neznámém prostředí se nemají čeho chytit. Dále nenapravení lovci a tuláci bez vazby na svoji smečku, tam je ale jejich volné vypuštění v neznámém prostředí čirý hazard a nerozum.

2. Z bodu 1/ tedy logicky vyplývá, že nejrozumnější je vyčkat na místě, kde vás pejsek opustil a ne se jít také toulat po lese a "hledat". Pokud vás totiž pes, který se v pohodě vrátil na toto místo, nenajde, začne také hledat a pak je jen otázkou šťastné konstelace hvězd, zda se čas a bod výskytu obou zúčastněných protnou.

3. Pokud se čas marného čekání na pejska dostane do řádu mnoha hodin a člověk musí opustit danou lokalitu, je zapotřebí přejít na vyšší level. Dle místních podmínek kontaktovat obecní úřad a lesní správu (mysliveckou stráž), popř. městskou policii, místní psí útulek nebo okolní stavení. Jednoduše řečeno všechny, kteří mohou přijít do bezprostředního kontaktu se ztraceným pejskem. Všem dát popis pejska a kontakt na sebe. V odůvodnéných případech se vyplatí využít i sociální sítě a letákovou metodu.

4. Pes, kterému se podaří (třeba i později) lokalizovat místo, kde se svému majiteli ztratil, se na toto místo vícekrát vrací. Často pomůže, pokud zde zanecháme část svého oblečení nebo později přivezeme třeba jeho pelíšek nebo použivanou osušku s pachovými stopami. Naděje, že při jedné ze svých hledacích výprav naleznete svého unaveného spícího kamaráda právě na tomto kusu látky, je dost vysoká.

5. Pes v noci většinou spí - v lese si najde chráněné místo a vyhrabe si ležení. Pokud nejsou extrémně nízké teploty a pejsek je zdravý a dobře živený, v pohodě a bez úhony přežije, nebojte se. 

6. V podobných situacích vyplašené lidi vždy uklidňuji, že jejich pejsek se do tří dnů někde "vyloupne". Na dlouhé cesty do neznáma se vydávají pouze jedinci s nulovou nebo velmi nízkou vazbou na svého člověka - ztracený pes, pokud je to jen trochu možné, zůstává v blízkém okolí místa, kde svou "smečku" opustil. Jeho největším nepřítelem na těchto cestách jsou buď nástrahy civilizace nebo zas jen člověk, který ho může ukrást, zmrzačit nebo zabít.

Závěrem každému popřeji, aby výše napsané zůstalo v jeho případě navždy ve škatulce "dobré vědět, kdyby náhodou někdy" a nemusel se trápit a stresovat, protože mu pejsek opravdu někde utekl nebo se ztratil - a pokud už k tomu dojde, tak aby vše dobře dopadlo. Znovu připomínám zdravý rozum a respektování genetických predispozic každého pejska, respektování faktu, že žádný pes není naprogramovaný robot. Může reagovat instinktivně, jako lovec, jako tulák, může reagovat na pach háravé feny - to vše se reálně může stát, kdykoli a kdekoli, jakkoli jinak ovladatelnému a bezproblémovému jedinci.

Jako vůdce své smečky ale máte právě vy a nikdo jiný na starosti, aby se podobná rizika eliminovala na minimum!

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Vaše štěně není čuně

Zákon zachování hmoty je neúprosný - to, co někam dáte ke zpracování, v jiné formě získáte zpátky. Nejinak je tomu i s příjmem potravy. Určitou část tělo stráví a přemění na energii, zbytek ve formě odpadu vyloučí. I tekutiny procházející zažívacím traktem v těle nezůstanou beze zbytku - částse opět močovými cestami vyloučí.

Člověk by řekl, že je to tak prosté a jednoduché, že na tom není co řešit. Ale bohužel je, protože mnozí lidé si neuvědomují několik jiných prostých a jednoduchých skutečností.

Jedna z nich je ta, že pokud má živočišný "odpadní systém" fungovat optimálně, nesmí z něj odpad padat samovolně, ale musí být zadržen svěračem. A pokud má svěrač fungovat, musí být splněny dvě základní podmínky: musí být ovladatelný vůlí a vůle musí mít primární spouštěč, tedy odpovídající úroveň psychiky konkrétního jedince.

Žádné mládě, ať už zvířecí nebo lidské, tyto dvě základní podmínky v raném věku nemá. Je to dáno jeho přirozeným vývojem fyzickým i psychickým a s tímto skutečně nic dělat nelze, i kdyby čert na koze jezdil. Až v pozdějším věku (u zvířat mimochodem podstatně dříve než u lidí) se psychika a fyzika spojí a výsledkem je onen optimální, vůlí plně ovladatelný "výpustní ventil".

Problém je, že jsou lidé, kteří ač sami prošli vývojovým stádiem "plena mezi nohama", si neuvědomují nebo velice špatně nesou identický proces u svého štěněte. V lepším případě jsou pouze tímto jevem překvapeni (proč, proboha?), v tom horším vynášejí ultimáta "pokud se pes nesrovná, půjde do kotce" (hloupé a surové, protože v onom raném věku štěně prostě nemá šanci).

Je mi z tohoto jevu každopádně smutno. V případě, kdy si pořídím dítě, nemůžu být přece na prášky z toho, že budu po určitou dobu vyměňovat znečištěné plíny. (Pokud z toho na prášky někdo přece jen je, je to těžce na pováženou.) A pokud si pořídím štěně - pak přeci jako rozumně uvažující člověk musím počítat s tím, že přes pravidelné venčení několik měsíců budu vytírat loužičky (později louže) a semtam budu muset odklidit i nějaký exkrement. Prostě takhle to příroda zařídila a popravdě mě nenapadá ani žádný jiný mechanismus, kterým by to mohlo fungovat. A protože každý tvor roste a vyvíjí se (nejen fyzicky, ale i psychicky), určitý čas trvá, než si všechno "sedne" - u jednoho to jde rychleji, u jiného vše trvá déle, i tyto procesy jsou individuální...

Tak proč jsou lidé, kteří si předem nezjistí, jak co funguje? Než sednou do nového auta, zjistí si, kam a jaké se čepuje palivo - a pak nejsou překvapeni a plně respektují dané skutečnosti. Pořídí si štěně - a "najednou" jsou překvapeni, že to není hotový přesně seřízený stroj, ale teprve se učící a vyvíjející živý tvor - který také vyměšuje (stejně jako oni) a první měsíce s tím má přirozené problémy (stejné, jako měli oni). Jsou netrpěliví, zaujatí, naštvaní na štěně...

Stačí tak málo - prostě se snést z té nadřazenosti pána tvorstva zpátky na zem a uvědomit si, jak málo skutečných rozdílů je mezi člověkem a třeba psem...
Pochopit, že základním zákonem přírody pro živého tvora je vývoj - nejprve vzestupný, začínající narozením a poté sestupný, končící smrtí...
Uvědomit si, že některé fyziologické postupy nejsou jen podobné, ale identické...
A dát malému štěněti na fyzický i psychický vývoj stejný čas, který dostali oni sami.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kašpárek maličký

Jsou věci absurdní a jsou věci extrémně absurdní. Trvají-li dostatečně dlouho na to, aby se člověk ujistil, že to není jen přechodný jev, lze je vyhodnotit a popsat. A tento případ, ač z mého pohledu až směšný, není zdaleka jediný a jeho kořeny jsou notoricky známé.

Někde v době, kdy jsem začal chodit ven se svým Gardýskem (je to tedy asi tak rok), jsem začal potkávat pána s dobrmanem. Tedy abych to upřesnil - nejprve jsem nikoho neviděl, slyšel jsem jen křik. "Ke mně!!!" "Áááno-o-o!!! Tak je to správné!!!" "Pašááák!!!!" (těch několik vykřičníků píši záměrně, protože hlasitost byla/je těžce mimo obvyklou normu.)

Po několikátém zážitku tohoto typu jsem v posloupnosti "nic nevidím, slyším jen křik - ujdu dalších asi 200 mettrů - aha, už vidím pána s dobrmanem" potkal poprvé oba aktéry, toho lidského i toho psího. A pán křičel. Křičel i ve chvíli, kdy nás míjel, v ruce jasně žlutý přetahovací míček, dobrman oči přilepené na tomto míčku a uši zalepené hulákáním svého pánečka "Áááno!!! To je pašák!!! Výborněěě!!!!!" -  a tak to šlo dál, téměř denně a já koukal jako blázen...

Pak jsme jednou potkali tohoto pejska v jedné nepřehledné zatáčce. Šel pár metrů před pánem (ten byl ještě za zatáčkou), byl v pohodě a šel se kouknout na tehdy ještě malého Gardýska. V tu chvíli zaznělo několikeré ohlušující "Ke mněěě!!!" - a dobrman neposlechl. Byl v pohodě, on nic neřešil, já s malým taky ne - ale jeho pán vypadal, že to s ním každou chvíli sekne, protože se přece stala strašná věc: jeho pes neposlechl na slovo! Pak se pejsek přece jen otočil a pomalu se skloněnou hlavou (nechtělo se mu) šel k tomu křičícímu pánovi. Ten se mi pak začal tichým(!) hlasem omlouvat a já nechápal za co, protože jeho pejsek skutečně nebyl žádný agresor a k ničemu se nechystal. Ale aspoň jsem si ujasnil, že pán opravdu nekřičí proto, že by sám byl hluchý a že potichu a v klidu umí mluvit také.

Rok oba dva potkávám téměř na každé procházce. Rok se nic nemění - kolem je naprosté ticho, ale pán křičí. Jak nás uvidí, tasí žlutý balónek a huláká "K noooze!!! Áááno!!!! To je pašák!!! Tak je to správně!!!!" a dokud nás nepřejdou, huláká stále. Já jen vrtím hlavou a Gardy je zatím v klidu - zatím, protože za další rok může jako pastevec zcela správně a pochopitelně začít vyhodnocovat řvoucího pána poněkud jinak. Dobrman tahá zadek po zemi a očičkama hypnotizuje ten svůj žlutý balónek - kdo někdy viděl "správného cvičákového psa", přesně si to umí představit. Každý den s ním pán odkráčí na agility-překážky ničit klouby na áčko a pak ho slyším ne na dvěstě metrů, ale na púl kilometru...

Tak už to chodí rok. Pán asi tuší, co si o něm myslím, protože na mě při tom křiku kouká a přiznávám, že já stejně provokativně kroutím hlavou. Beru to jako upevňování svého i Gardyho klidu, ať je to aspoň k něčemu dobré, i když toho chudáka dobrmana je mi fakt hodně líto.

Pán nosí bundu s velkým nápisem Gappay na zádech (ano, to je ten známý výrobce pešků, kousacích rukávů a dalších nezbytných potřeb pro cvičákové fanatiky) a ve spojitosti s jeho stylem "komunikace" se svým dobrmanem nemusím mít vysoké IQ pro vyhodnocení, o co tu jde. Natočit ho na kameru, měl by každý cvičák prvotřídní píárko.

Proč o tom všem vlastně píšu? Protože mě už mnohokrát napadlo, že používat tento člověk vlastní rozum a instinkty, takhle by neblbnul. Myslím, že by se choval rozumně a ne jako blázen, protože jinak to opravdu nazvat nelze. Opět je tu na místě "poděkovat" cvičákům a jejich oblíbeným postupům, kdy z lidí i jejich psů dělají cirkusovou přípravku.

Některé skutečnosti je zapotřebí opakovat znovu a znovu, jejich dokumentaci přináší sám život a toto je jen jedna z nich - zdánlivě neškodná, ve svých důsledcích však velmi nebezpečná. V tomto konkrétním případě dobrman jednoho dne dospěje, věci v hlavě mu zapadnou na správné místo a není dobré plést si dobrmana s mechanickou loutkou. Na to je v dospělosti příliš chytrý, příliš samostatný a příliš opovrhuje hloupostí. Je obecně známou skutečností, že dobrmana cvičákovci nemají rádi, protože postrádá tupost a bezpodmínečnou poslušnost, kterou oni od svých psů vyžadují.

Hodnota psa pro člověka by ale neměla spočívat v co nevyšší míře odejmutí jeho přirozených vzorců chování a nahrazení tupou poslušností. Jejím základem by měl vždy zůstat "původní pes" a co nejvyšší míra vzájemné komunikace a pochopení. Aspoň já to tak cítím, protože si psů vážím, respektuji je a uznávám. Pokud někdo vyžaduje a očekává slepou poslušnost, nechť si nepořizuje psa, protože tím ho zničí.

Pes není loutka, kterou tahám za nitky a ona poslušně vykonává odpovídající pohyby. Není to kašpárek na šňůrkách. A mnozí zcela zapomněli, že pes je především živým tvorem s vyvinutou psychikou, kamarádem a parťákem pro člověka, který si ho k sobě vzal. Že má stejné právo na plnohodnotný život v pohodě a radosti jako jeho člověk - jako pes, ne jako otrok. Že je přirozené, když sleduje a zaznamenává děje ve svém okolí, obdařen zrakem, sluchem a čichem. A že podobná extempore, kterých jsem skoro každý den svědkem, jsou směšná, nesmyslná, šílená - a že každý pes si o svém majiteli také vytváří svůj obrázek.

Nebuďme pak těmi maličkými kašpárky my sami...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Chcete hloupého psa? Choďte s ním na cvičák!

Že nemám rád klasické cvičáky a neuznávám jejich metody, je za ty roky o mně všeobecně známo. Za ty roky se také na mém názoru naprosto nic nezměnilo, jen se utvrdily v souvislosti s tím, co vídám u svých klientů ze všech koutů republiky.

A proč mám tak vyhraněný názor?

Cvičáky neučí lásce ke psům, neučí porozumění jejich duši, neučí etologii psího druhu, neučí přirozenou komunikaci. Namísto toho učí, jak si z pejska udělat cirkusové zvířátko, které na určitý povel předvede nějaký pěkný kousek - z pohledu výcvikářů je přitom naprosto jedno, zda se jedná o posazení nebo přivolání. Pokud se na metody a náplň činnosti cvičáků a jejich provozovatelů podíváte čistýma očima a nezpracováni jejich propagandou, velmi rychle zjistíte, že skutečně o nic jiného nejde. Naučíte se (možná) teorii reflexního oblouku, pár informací o signální soustavě psa, v lepším případě i teorii vzruchu a útlumu. Naučíte se vše potřebné pro to, aby pes zareagoval na podnět a postupem času se naučil provést již výše zmíněný cirkusový kousek...

V čem je problém? Problém je v jedné základní věci -  v tom, že všechny cvičákové "dovednosti" zvládne pes i bez výše uvedených teorií více či méně zdařile převedených do praxe. Rozdíl mezi "výcvikem" a přirozenou komunikací je pak v tom, že v prvém případě se pes skutečně naučí pouze cirkusový kousek, který v budoucnu provádí zcela mechanicky, bez přemýšlení o souvislostech a jako takový spolehlivě pouze v standardních situacích. Změňte libovolným způsobem standardní situaci a pes začne panikařit, protože najednou neví, co má vlastně udělat...

Pokud má pes základni sadu "civilizačních dovedností" (jako příklad vezměme prosté jednoduché posazení) uloženou postupem přirozené komunikace, pak stejný úkon provede ne mechanicky, ale na základě myšlenkové konstrukce.

Uvedu jednoduchý příklad:

Pes "cvičákově" a mechanicky naučený si před výtahem sednout tak učiní pokaždé, bez ohledu na to, zda výtah je nebo není přítomen na daném podlaží. Prostě si sedne, protože má zafixováno "před výtahem si mám sednout".
Pes naučený myšlenkovému postupu nejprve analyzuje situaci - je výtah k dispozici nebo není? V prvém případě si nesedne, protože ví, že následuje otevření dveří a vstup do výtahu. V případě druhém si sedne, protože ví, že výtah musí nejprve přijet, aby se do něj dalo vstoupit...

Moji klienti už vědí, že bezpečně poznám "cvičákového psa". Takový pes si vedle svého člověka nesedne přirozeně, ale nejprve hledá to správné místo, tak je z cvičáku naučen "přiřazení k noze" - a pak si sedne jako robot s úpěnlivým pohledem "proboha udělal jsem to dobře?". Nelehne si normálním přirozeným způsobem, ale vysloveně sebou na zem praští. Nepřijde ke svému člověku jako pes, ale jako robot, opět s hledáním centimetrové přesnosti a přesné polohy, kteréžto atributy jsou na klasických cvičácích tak preferovány.

Pes na cvičáku je učen tupé poslušnosti - pes, který přemýšlí, je označen za problémového. Na konci procesu je pes možná(?) poslušný dle lidských měřítek, ale vyhaslý a s utlumeným mozkovým potenciálem jako výsledkem učení stereotypům a rutině. Zvládne standardní situace, v těch nestandardních ale pohoří, protože pro ně nemá naučeno vzorové chování.

Pes u mne se učí přemýšlet - protože každý pes má dostatečný potenciál analyzovat situaci a zjistit, proč je dobré se zachovat určitým způsobem. Na mně pouze je, abych pejskovi ukázal optimální způsob řešení problému - a pokud je správný, pes ho použije také v budoucnu v této i modifikované situaci a bude přesně vědět, proč to udělal. Na konci mého procesu bude pes s rozvinutým mozkovým potenciálem, zvyklý přemýšlet, správně vyhodnotit situaci a vyřešit pro něj zcela nový problém. Tedy přesně to, čeho se výcvikáři bojí jak čert kříže - myslící pes.

Jakého pejska chcete vy - zdegenerovaného poslušného robota nebo psa nezdegenerovaného, který občas převeze i svého člověka?
Pejska na efekt ("jé ten poslouchá") nebo pejska přirozeného ("ten je chytrej, podívej jak si sám poradil")?
Doplněk vedle sebe nebo část sebe sama...?

P.S.  Pokud by to někomu vrtalo hlavou... ano, i můj Gardy si nejprve ověří, jestli výtah už čeká nebo teprve přijede...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Priorita psích smyslů

Minule jsem trochu přiblížil psí zrak a jeho zvláštnosti, v tomto článku krátce rozeberu psí smysly a jejich prioritu.

Hodně lidí má pocit, že nejvíce hendikepovaný je ten pes, který přišel o zrak. Není tomu tak, zrak u naprosté většiny psích plemen (kromě "zrakových lovců", kterými jsou například chrti) zdaleka netvoří prioritní orientační smysl. Jak je to tedy doopravdy?

Už pro malé štěně pár okamžiků po narození je tím nejdůležitějším smyslem čich, kterým se zorientuje o lokalizaci mámina cecíku. Spolu s ním již v tuto chvíli pracuje i chuť a "čenichový hmat", které zdroj životadárné potravy identifikují detailně. Kombinace a spolupráce těchto tří smyslů je dána geneticky spolu s instinktem potřeby přežít, pokud jediná složka je defektní, štěně nebude ve volné přírodě životaschopné. Všimněte si, že zrak a sluch jsou v této fázi zcela mimo hru - štěně první dny svého života nevidí ani neslyší.

Po dobu aktivního života je pak orientační priorita psích smyslů následující:

1. Na dlouhé vzdálenosti se pes orientuje především sluchem (chrti apod. i zrakem, pokud vyhlížejí kořist), teprve s postupující blízkostí nastupuje čich k identifikaci objektů a zrak k orientaci v okolí a detekci pohybu.

2. Na blízkou vzdálenost je pro psa nejdůležitější čich - identifikuje jím pachové stopy objektů a prostředí kolem sebe, v určitém rozmezí (řádově metry) pak zrak, kterým identifikuje vizuální charakteristiky.

3. Na velmi blízkou vzdálenost (decimetry) je pro psa nejdůležitější čich, na kontaktní vzdálenost chuť - pes jazykem "ochutnává" charakteristiku objektu - a čich. Stačí sledovat jakéhokoli psa při činnosti zkoumání jiného psa, člověka, objektu nebo prostředí a zjistíte, že se pes chová zcela jinak než člověk, pro kterého v podobné situaci tvoří 99% poznávacího procesu zrak. Mimochodem - na velmi malou vzdálenost pes výhradně zrakem nepozná ani svého člověka.

4. Při pohybu ve známém i neznámém terénu se pes orientuje primárně zrakem a čichem, přičemž ve známém terénu je schopen nahradit ztrátu jednoho smyslu (zrak nebo sluch) smyslem jiným.

5. V praxi bod (4) mimojiné znamená, že pokud pes oslepne a pohybuje se ve známém terénu, je schopen se v něm výborně a s jistotou pohybovat. Jeho čich (čichová paměť) a chuť (chuťová paměť) dokáží v mozku vytvořit mapu prostředí, kde vizuální záchytné body jsou nahrazeny body čichovými a chuťovými. To platí dokonce i pro velmi staré psy, kteří věkem přijdou o zrak i o sluch (nebo jeho podstatnou část) - pokud jim slouží mozek a paměť, nemají problém se ve známém prostředí orientovat a pohybovat.

Na závěr bych tedy rád povzbudil všechny současné i budoucí majitele pejsků, kteří přišli o zrak nebo o sluch a mají pocit, že jejich čtyřnozí parťáci jsou na odepsání - rozhodně nejsou a dokáží se v krátkém čase adaptovat na nové podmínky v prostředí, které za svého plnohodnotného života měli možnost dobře poznat. Základem je v co největší míře zachovat ony čichové a chuťové "majáky", o kterých jsem psal. Zrakově/sluchově hendikepovaný pes v domácím a obecně důvěrném prostředí orientační pomoc nepotřebuje (nebo jen ve velmi malé míře), v prostředí neznámém ji naopak potřebuje velmi. Ale na rozdíl od člověka není zrak jeho nejdůležitější rozpoznávací smysl. Na druhou stranu životně důležité jsou pro něj čich a chuť - smysly, které by si naopak člověk v mezní situaci ze všech smyslových eventualit vybral jako ty "nejvíce postradatelné"...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Jak pes vnímá barvy

Teoretických rozborů "jak pes vnímá barvy" najdete na internetu I v literatuře spoustu. Já pro vás připravil něco jiného - praktické ukázky.

Nafotil jsem tři základní ilustrace rozdílného vnímání složených barev očima člověka (vlevo) a psa (vpravo) - není pro mne samozřemě problém zachytit takto jakoukoli jinou scénu. Na snímcích je názorně vidět, že ve složených barvách je pro psa potlačena především červená barevná složka, o něco méně zelená a tyto dvě základní barvy ve složeném výsledku vychází od špinavě žluté až do fialova. Výsledkem je tedy méně plastický obraz s méně detaily. Pozor - mluvíme teď o statické scenérii, nikoli o dynamickém vnímání pohybu!

 

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Je nutno přitvrdit...

Protože se situace kolem používání elektrických obojků, ostnatých obojků a stahovacích obojků nezlepšuje, ale zhoršuje, je nutno přitvrdit. Protože jsou stále velmi frekventovaná internetová fóra, na kterých se výše uvedené prostředky vehementně doporučují, je nutno přitvrdit. Protože stále existují lidé, kteří veřejně propagují týrání psů, je nutno přitvrdit.

Materiálů, který odsuzuje zrůdnost výše uvedených "výcvikových pomůcek" a "postupů k nápravě psa", jsem napsal již spoustu - jak zde na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO, tak i ve svých dvou knihách. Stejně tak i vysvětlení, proč se jedná o záležitosti, které si zasluhují nejvyššího odsouzení - nejen těchto konkrétních "pomůcek", ale i lidí, kteří je veřejně doporučují a veřejně praktikují. Jak je vidět, stále je to málo a stále na uvedené postupy doplácejí další a další psi, stále si na uvedených postupech staví reklamu lidé, kteří bez pomoci železných obojků, stahovacích smyček a chemických preparátů nedokáží nic. S tím souvisí i jednoduchý fakt, že na konci takto vedených procesů končí zdevastovaní psi - ne vychovaní, ne "napravení". A protože se mi tento stav hrubě nelíbí, připomenu pár faktů, o kterých se moc neví nebo moc nemluví... nebo o kterých se mlčí z pokrytectví či ze strachu.

Takže zaprvé. Existuje právní dokument, který nese název Zákon 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (novelizovaný zákonem č. 77/2004 Sb.). Tento zákon je velice zajímavý, velmi dobře formulovaný - a bohužel velmi málo používaný. Není na škodu si z něj pár věcí připomenout (kurzívou je vždy připojen můj komentář).

Cituji z § 4, odst. h): "Za týrání se považuje používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat."

• Používání elektrických, ostnatých a stahovacích obojků je z tohoto pohledu jednoznačně týráním, neboť negativně ovlivňuje jak činnost nervové soustavy, tak tělesný stav (krční páteř atd.) psa. Kdo s tímto tvrzením má problém, nechť si stejným způsobem a stejně dlouhou dobu praktikuje výše uvedené "výcvikové pomůcky" sám na sobě.

Cituji z § 4, odst. j): "Za týrání se považuje vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy."

• Z tohoto pohledu je jednoznačně týráním zavírání psa do kotce, klece apod. stejně jako podávání sedativ pro "zklidnění psa" nebo jiných podobně působících látek. Stejně tak fyzické bití a psychický stres.

Cituji z § 4, odst. k): "Za týrání se považuje chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení."

• I z tohoto pohledu je jednoznačně týráním psa (psů) jeho (jejich) držení v klecích, kotcích, uvazování u boudy apod.

Cituji z § 4, odst. n): "Za týrání se považuje používat k vázání nebo k jinému omezení pohybu zvířete prostředky, které zvířeti způsobují anebo lze předpokládat, že budou způsobovat, poranění, bolest nebo jiné poškození zdraví."

• Opět jsme u široké škály jednoznačného týrání od používání výše uvedených obojků až například k uvazování psů řetězem u boudy.

Cituji z § 4, odst. w): "Za týrání se považuje používat elektrický proud k omezení pohybu končetin nebo těla zvířete mimo použití elektrických ohradníků nebo přístrojů pro elektrické omračování a usmrcování zvířat anebo odchyt ryb podle zvláštního právního předpisu."

• Používání elektrických obojků je i touto formulací postaveno jednoznačně mimo zákon.

Pokud ani toto někomu nestačí, pak doporučuji k prostudování tento velmi podnětný dokument Portálu veřejné správy České republiky "Nepouštějte do psa proud!", popř. Evropskou dohodu o ochraně zvířat v zájmovém chovu, kterou Česká republika ratifikovala.

A protože některým lidem možná nestačí ani výše napsané, přitvrdím ještě víc. Tentokrát se podívejme na § 4a Zákona 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání. Co se píše v odst. b) - cituji:

"Za propagaci týrání se považuje zejména zveřejnění popisu nebo vyobrazení, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, odchytu nebo usmrcování, úpravám vzhledu zvířete a zásahům do jeho zdravotního stavu spojeným s týráním zvířete tak, jak je vymezeno tímto zákonem, pokud v doprovodné informaci není uvedeno, nebo to jinak nevyplývá, že se jedná o činnosti zakázané tímto zákonem."

• Z tohoto pohledu je jednoznačně propagací týrání jednání "psychologa psů", který prostřednictvím své osoby veřejně propaguje fyzické znehybnění psa provazem, aplikaci sedativ a psychický nátlak. Dále například věznění "problematického psa" v kleci, fyzické a psychické ponižování psů a omezování jejich pohybu pomocí elektrického proudu.

• Z tohoto pohledu jsou jednoznačnou propagací týrání internetové diskuze doporučující a obhajující používání elektrických, ostnatých a stahovacích obojků, konkrétně osoby tyto postupy zverejňující. Dále pak osoby a výcviková zařízení, věnující se výcviku psů za použití výše uvedených prostředků. Dále pak osoby, tyto prostředky aktivně používající na vlastních psech. Dále pak osoby, které výše uvedené postupy zveřejňují a doporučují ve svých publikovaných materiálech (časopisy, knihy, internet atd.)

• Z tohoto pohledu je jednoznačnou propagací týrání jednání "znalkyně problémového chování psů", která veřejně prostřednictvím své osoby propaguje aplikaci elektrických obojků a psychotropních látek (sedativ).

Závěr si udělejte sami. Jen bych rád připomněl, že stejně jako porušení zákona je bráno i navádění k jeho porušení a aktivní propagace skutečností, které zákon zakazuje. A pokud někdo potřebuje k výchově nebo "nápravě" psa (ať už vlastního nebo cizího) jej týrat, pak nemá v psím světě naprosto co dělat.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Zrození života

Dobrý večer pane Dostále, protože jsem stálý čtenář Vašich stránek a byla jsem loni na Vašem soustředění s fenkou kříženkou Českého strakatého psa a Ohařky, a několikrát jsem Vám psala, musím se podělit o jeden nádherný zážitek. Vaše motto je "Vychovávejte psa jako pes a ne jako člověk". I když si myslím, že jsem inteligentní a zapálený pejskař, pořád mi něco chybělo k tomu, abych to pochopila na 100%. Teď už chápu. Moje fenečka má, samozřejmě jak jinak, než krásných ))))) 8 štěňátek. (Mám 5 zájemců, nečekala jsem takovou úrodu, takže ráda využiji Vašich stránek). Chodím pozdě do práce, utíkám dřív z práce, protože to je něco tak úžasného, že bych nejradši byla doma pořád. Ano, teď chápu, proč nemůže člověk vzít štěníka a dát ho někam do boudy bez kontaktu.  Oni spějí v "pyramidě", žádný z nich není bokem, jeden se natáhne nahoru, po chvíli druhý atd.... Takže úplné oddělení pejska vede k jeho frustraci nebo k ničení věcí, zkrátka nepřirozenému chování. Ano, v boudě může být, ale po předchozí "domluvě" a trpělivému učení. A samozřejmě kontaktu s páníčkem. A jak vychovává fenka svá mláďátka.......... Nekřičí, nebije je..... Když ji naštvou, stiskne tlamičku nebo je zatahá za kůži.... v nejlepším případě zavrčí.,a pokud začnou hodně "brečet", vzápětí je oblíže. Když si s nimi hraje, vždy to skončí v její prospěch, aby viděla, že maminka je tady pánem. Mojí fenečce nejsou ještě ani 3 roky, brala jsem ji za "bláznivou", ale to co předvedla..... Štěníci se rodili od jedné ráno do osmi ráno a my byli jen pozorovatelé. Všechno zvládla a do pěti týdnů jsme se nemuseli o nic starat. Nakrmila je, "uklidila" výkaly... Vzorná máma. Klobouk dolů před přírodou. Teď je dokrmujeme, je jich přeci jen hodně, máme je v bytě, ale nemůžu vůbec říct, že by to byla práce. A to jejich chování.... Jak se vzájemně učí socializaci. Mám tu pejska 3 kg a fenečku 1,5 kg, ale ta ho zpere!)))))) Nevím, zda jsem udělala dobře, ale výchovu jsem nechala na fenečce a nás 5 doma je jen rozmazlujem. Ona ta psíťata se chtějí chovat a my je chováme a na mamince necháváme břemeno výchovy))))) Jsou mezi nimi rošťáci i hodnísci, takže se snažím je dávat dle povahy majitelů. Měla jsem tu dva výstupy, kdy majitel chtěl psa do boudy a žádné mazlení.... Nene, těm jsem je nedala. Chtěla jsem tento mejl vyhodit na Vaše stránky, ale poněkolikáté Vám píši, že ač mě PC živí, nikdy se mi to nepodaří((( Takže ještě jednou klobouk dolů před Vaší prací a já už se také něco naučila, od Vás 90% a od štěníků a fenečky ten zbytek. Pohlazení Vašemu pejsánkovi a hoooodně úspěchů v další práci přeje Alena Vlčková z Kamenice

Myslím, že k tomuto není co dodat...:) Snad jen kéž by si to přečetli všichni ti, kdo mají pocit, že jsou chytřejší než příroda a že psi a feny by bez pomoci "pána tvorstva" nepřežili. A kéž by si to přečetli i mnozí ti, jimž schází základní úcta a pokora k živým tvorům - a přesto se neváhají označit slovem "chovatelé".

Velké poděkování patří i Vám, paní Vlčková, za krásný a přirozený vztah k psí mámě a jejímu potomstvu. Ať jsou všichni zdraví a štěňátka ať všechna najdou pohodové domovy a pánečky, kteří jim budou rozumět a budou je mít skutečně rádi.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Klikr - "zázračná metoda"?

Podnětem pro napsání tohoto článku se stal dotaz jednoho čtenáře v Poradně, jaký mám názor na klikr a jeho používání. Protože vím, jak tato metoda vzbuzuje často až nekritické nadšení, rád bych zde vysvětlil její skutečnou podstatu - ne tu medializovanou... Následující řádky jsou rozšířenou odpovědí na již uvedený dotaz v Poradně.

Klikr (clicker) je akustická pomůcka pro tzv. pozitivní výcvikovou metodu - posloupnost je kliknutí jako pozitivní signál a poté následující odměna. Nejedná se o žádný zázrak, ve své podstatě jde stále jen o reflexní princip a využití je opět jen v oblasti výcvikové. Místo slovíčka, na které je pes "naučen" jako na výraz spokojenosti (např. "Hodný!", "Dobře!" atp.) a následující odměny je pouze to slovíčko nahrazeno jiným akustickým signálem - kliknutím.

Klikrová metoda je ve své podstatě založena na "pozitivním výcviku", pes je tedy v případě potřeby pouze chválen, nikdy kárán. Bohužel, ve skutečnosti není opět ničím jiným než vytvářením podmíněného reflexu. Stačí se podívat na několik referenčních instruktážních videí z USA (kde tato metoda také má své kořeny) a člověk se nestačí divit nad touto "převratnou" metodou - například "výcvik" naučení jménu probíhá takto: pes leží, následuje jeho oslovení jménem, pokud se pes podívá na člověka, následuje klik a vzápětí nato odměna. Zakrátko je již vidět, že se pes sice dívá na člověka, ale ve skutečnosti napíná sluch, kdy uslyší klikr. Klikr = odměna a "míčkový efekt", kdy se středem zájmu stává předmět (a následující odměna), nikoliv člověk samotný.

Pozitivní metody mají navíc jedno úskalí - nemají v sobě ani špetku výchovného efektu, protože zcela opomíjejí složku korekce, přirozené autority a hierarchie. Proto je ze svého pohledu neuznávám, ať již jsou na bázi klikru (tedy akustického) nebo herního principu. Pomocí klikru získáte určité výsledky ve výcviku, ale daleko lépe a přirozeněji jich dosáhnete na principu přirozené komunikace, protože opět vyloučíte z procesu "překladač" a navíc i výcvikové prvky pes provede na základě hierarchie smečky, nikoliv proto, že za to dostane odměnu. Přiklad z praxe? Například někteří klienti z mé psí školy, jejichž psi znají a umějí základní prvky výcviku (sedni, lehni). Problém je v tom, že pokud si umanou, prostě si vedle svého majitele ani nesednou. Ani za tu odměnu. Vedle mne si sednou vždy - v 10 případech z 10, občas jsem pro probuzení majitele nucen udělat i takovouto demonstraci. Bez odměny, bez klikru - pouze na základě toho, že znají svoji pozici a znají tu moji. Zkuste sebrat "klikaři" jeho pomůcku a sledujte následnou ovladatelnost a pozornost jeho psa...

Chci tím říci pouze tolik, že klikr&spol. jsou z mého pohledu pomůcky, které psu jeho vlastní práci komplikují, protože ho nutí soustředit se na jiný cíl, než ten, který je mu přirozený. Místo člověka se stane centrem jeho pozornosti předmět spojený s následnou odměnou. Proto mne tento přístup nebere a nikomu bych ho nedoporučil, i když v rámci "cirkusového umění" určitě úspěšný bude. Pro mne je však důležitá míra pozornosti mého psa upřená na mne, nikoliv na předmět v mé ruce. Radost psa přeci nemůže být způsobena těšením se na posloupnost klikr-odměna, ale musí mít základ v samotné vazbě a spoluráci majitel-pes. Proto mi prostě pomůcky typu klikr nesedí, protože z hlediska komunikace nejsou součástí přirozených vzorců chování psů, ale pouhým (a zcela zbytečným) mezičlánkem mezi člověkem a jeho psem. Skutečný "dialog" mezi oběma, bez použití jakýchkoliv pomůcek, je jediný přirozený a radost ze vzájemné spolupráce je i jeho přirozenou součástí, nikoliv aspektem, ke kterému je zapotřebí se teprve dostat.

Jaká je tedy pravá podstata triku zvaný "klikr"? Není to nic víc než modifikace klasického Pavlovova pokusu... Analogie "udělej co máš - zazvoní zvoneček - dostaneš odměnu" s "udělej co máš - zazní klik - dostaneš odměnu". Pokud je pes vystaven působení této "výcvikové metody" dostatečně dlouho, vysledujete u něj klasické reakce popsané již uvedeným panem Pavlovem - sliněním ve chvíli, kdy zazní zvuk klikru. Je to podmíněná reakce, naučená podvědomá reakce na určitý podnět - tak je ostatně Pavlovův reflex i definován.

Náhodný není ani zvuk klikru - jeho frekvence a tónová obálka je taková, že okamžitě upoutá pozornost psa. Pozornost psa v okamžiku kliku také neomylně směřuje ke zdroji zvuku, nikoliv k obličeji a osobnosti člověka vůbec.

Na této metodě mi dále vadí podstatný nedostatek - pozornost člověka i pozornost psa je v rozhodujícím okamžiku věnována předmětu (zprostředkovateli), není nasměrována tam, kam by nasměrována být měla, tedy vůči sobě navzájem. Člověk se soustředí na správný okamžik a ovládání klikru, sluch psa je připraven a soustředěn na očekávaný zvuk. Komunikace jde mimo sebe, lépe řečeno o pravé komunikaci zde nemůže být ani řeč.

Vadí mi fakt, že tyto "vynálezy" nevedou člověka v komunikaci s jeho psem tím správným směrem. Člověk neučí svého psa, nekomunikuje s ním a nepoužívá přímý dialog a bezprostřední kontakt - cviky a v nejhorším případě i "učení na jméno" provádí neskutečnou oklikou, kdy i psu uniká pravý význam učeného.

Proto bych velice rád poprosil všechny, ať si použití klikru a podobných metod předem velmi dobře promyslí - jakkoli jsou vychvalovány a na první pohled vypadají (nebo tak spíše jsou prezentovány) fantasticky lákavě a bezproblémově. Jsou totiž cestou do pekel v tom smyslu, že psa degradují na pouhý organismus schopný reagovat na určitý podnět.

Podnět - nikoliv člověka samého, vůdce lidskopsí smečky.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Kdo patří do klece? ... aneb Co se skrývá pod špičkou ledovce

Tento týden v pondělí (10.10.2005) jsem zcela náhodou přepnul televizi na stanici NOVA během vysílání reality-show "Výměna manželek" ve chvíli, kdy plačící paní vedla monolog na téma pejska, který je někde zavřený... Netušil jsem, oč jde, ale nechal stanici naladěnou. Pak už jsem se jen díval a s houpajícím žaludkem sledoval, co všechno je v "realitě" možné...

Tento týden se v bulváru a na internetu neprobíralo nic jiného než dotyčná kauza - asi není pejskaře, který by nevěděl o co vlastně šlo, přesto si dovolím krátkou rekapitulaci - ve výše zmíněném pořadu z reálného života české rodiny se několikrát objevila fenka labradorského retrívra Aura, která svůj život trávila v kleci (viz obrázek) v dětském pokoji... Dle vyjádření jejích majitelů proto, že byt přeci je pro lidi a fenečka by ho zaneřádila, dvě hodiny denně je údajně na procházce a pozor - TAKTO JIM PORADIL CHOVATEL, přesně řečeno cituji: "psu to stačí a musí vědět kde je jeho místo".

Tento týden se rozjela na naše poměry nevídaná kampaň proti rodině fenku vlastnící, bylo podáno několik trestních oznámení, fenka (a později i rodina majitelů) se ztratila údajně neznámo kam, jistý bulvární deník vypsal odměnu 50.000,- Kč pro toho, kdo jim fenku přivede. Prostě mediální kauza, která nějakou dobu zvýší návštěvnost a odbyt některých internetových stránek a tištěných periodik a která skončí tak, jak je v této zemi zvykem - buď bude fenka svým majitelům odebrána (pokud ještě vůbec žije - napadlo někoho, proč je její nynější existence tak "utajená"?) nebo se nestane vůbec nic a celý případ vyšumí do ztracena - a za pár měsíců si už nikdo nevzpomene...

Tento týden jsem si nechal na rozmyšlenou, zda a co k tomu napíšu. A protože jsem ve všech emocionálních i střízlivých ohlasech postrádal jeden podle mne velice zásadní tón, rozhodl jsem se přece jen něco napsat.

Nebudu se zde zabývat arogancí a naprostou citovou ubohostí pánů tvorstva, majitelů dotyčné fenky. Ta byla a je natolik zjevná, že nepotřebuje dalšího komentáře... jen ještě jednou zdůrazním: fenka trávila v kleci, ve které se sotva posadila, celý čas - až na údajnou procházku, jejíž průběh a délku na základě reakcí majitelů raději nechci znát. Pro mne je ale daleko důležitější fenomén, který se u nás začíná prosazovat, aniž by to kohokoliv příliš zneklidňovalo a jehož důsledky mohou být jednoho dne likvidační.

Popsaný případ totiž tvoří pouhou špičku ledovce. Pod onou pomyslnou hladinou se skrývá špína daleko většího rozsahu. Začněme větou, kterou jsem v předešlém textu napsal velkým písmem: "TAKTO JIM PORADIL CHOVATEL". Ano - věřím tomu. Takových "chovatelů" totiž mezi námi žije hodně - lidí, kterým nezáleží na osudu jejich štěňat, lidí, kteří v zájmu odběru štěněte jsou schopni budoucí majitele psů s deficitem sociálního cítění a vztahu ke zvířeti přesvědčit o tom, že svého psa mohou týrat. A věřte tomu, že podobných klecí se psy byste v českých domácnostech našli mnoho...

Bohužel mám dost podkladů pro to, abych toto mohl tvrdit. Znám cvičitele a majitele cvičáku (a opět není sám), který svým klientům tvrdí, že pro zklidnění a "fungující" život psa a člověka je zapotřebí, aby pes trávil dobu, kdy je doma sám, v přepravce - prý tam bude spokojený. Kdo mu uvěřil, sám si otestoval "spokojenost" psa v praxi. Z USA a Kanady se k nám dostává další "úžasný poznatek" - pes by měl být v přepravce nebo kleci i v noci! Alarmující je, kolik lidí na to slyší... nemluvě o tom, že pro psa není až takový rozdíl, pokud ho jeho majitel zavře skutečně do klece nebo ho pouze "potrestá" zavřením na záchod nebo do koupelny, protože "zlobil"... Ten rozdíl mezi paní Martinou a jejím přítelem z televizní show a těmito lidmi je pak zcela minimální - a kolik z těch, co se "spravedlivě rozhořčovali", dělá vlastně totéž...?

Co si mám myslet o lidech, kteří svoje psy "chovají" na několika metrech čtverečních zahradního kotce... Co si mám myslet o chovatelích, kteří si při odběru štěněte dají do smlouvy, že pokud pes nebo fena nebudou využiti v chovu, musejí být vykastrováni... Co si mám myslet o velkochovech, které v naší zemi s patřičnou reklamou a propagací fungují a kde jsou feny vytěžovány takovým způsobem, který není nic jiného než týrání... Tohle všechno jsou případy lidí, které znám osobně. Případy lidí, kteří proklamují svoji lásku ke psům, ale chovají se tak, že mít tu možnost, psy jim odeberu.

Připad Aury je skutečně jen tím vrškem ledovce, který se zviditelnil hloupostí a ctižádostí svých majitelů. A jak současný stav ukazuje, nejsou postižitelní - zatím. Stejně jako ti, kteří se chovají s naprostou neúctou k psímu životu nám všem na očích. Jak ještě dlouho bude trvat, než

... strčíme do klece ty, kteří tam skutečně patří?

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psi, Silvestr a petardy...

Častou noční můrou mnoha pejskařů a především jejich psů bývá období vánočních svátků a oslavy přelomu roku. Je to doba, kdy vás při procházkách doprovázejí detonace a světelné efekty bouchacích kuliček, petard a dalšího, podle mne osobně zcela zbytečného balastu. Bohužel, realita života už je taková a naše pejsky budou podobné "radosti" čekat rok co rok znova a znova. A protože s tím zkrátka nic nenaděláme a musíme s tím žít, povězme si alespoň pár základních věcí o tom, jak toto období absolvovat s co nejnižší dávkou stresu pro naše čtyřnohé kamarády.

Veškerá běžně prodávaná "zábavná pyrotechnika" produkuje dva efekty - zvukový a světelný. Pro psy není příjemný ani jeden z nich, protože nemá svůj přirozený ekvivalent v přírodě (například i hrom a blesk mají jiné světelné a zvukové charakteristiky). Z hlediska hluku je pro psa nejhorší akustická vlna, která tento efekt doprovází - čím je zdroj detonace blíž, tím hůř. Nezapomínejme, že psí sluch je řádově mnohanásobně citlivější než lidský, čehož důsledkem jsou i jiné prahové hodnoty vnímání zvuku - jinými slovy, co náš civilizací již tak otupělý sluch snese bez úhony, je pro psí sluch pohroma. Prahová úroveň akustického efektu, který my vyhodnotíme jako nepříjemný, je pro psa posazena daleko níže. Pokud například na psa promluvíte šeptem, pes to vnímá stejně zřetelně jako vy hlasitou řeč. Psí sluch je schopen velmi dobře rozlišit velmi nízké úrovně zvuku podobné hlasitosti z různých směrů, je schopen dokonce odfiltrovat určité vysoké úrovně, ale není stavěn na absorpci razantních zvukových efektů z bezprostřední blízkosti, ty jej mohou v extrémním případě velmi snadno poškodit.

Z toho plyne první rada, a tou je prevence. Snažte se důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho psa. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky - kromě trvalého poškození sluchu především psychický šok, protože ohlušující rána jej prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta...

Moje druhá rada - nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke "zklidnění psa" hojně doporučovaná sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

To správné řešení je jiné. Pro některé z vás bude již bohužel pozdě, protože jste vhodnou dobu dávno propásli, ale věřím, že naprostá většina šanci ještě do budoucna má. Základním stavebním kamenem je totiž opět psychika psa a smečkový princip. Jinými slovy, každý pes, který musí řešit problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky (také to je jeden z důvodů, proč každý pes milerád tuto funkci přenechá někomu jinému), a tím by měl vždy být majitel. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří i nezvyklé světelné a akustické efekty. Jeho "vůdce smečky" si jich nevšímá, nekomentuje je, proto není zapotřebí se jimi zabývat, lze je filtrovat. Moji psi přesně tak fungovali a fungují (a tím se opravdu nechci chlubit, jen to dávám jako příklad) - ani jeden z nich nikdy nebyl cvičen na lovecké zkoušky, ale ani jeden z nich neměl kdykoliv problém s petardami a Silvestrem. Nikdy jsem je "netrénoval", a přesto reagovali a reagují na rány i světla všichni stejně lhostejně - někdy až submisivní, flegmatický zlatý retrívr Dino, divoká, bystrá a temperamentní lajka Shadow i pyrenejský pastevec a obranář Gardien. A nejsou zdaleka jediní - lidskopsí smečky, které skutečně fungují a psi jsou v nich odmala, nemají problém. Problémy mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi, chovaní v kotci na zahradě, s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky. Tisíckrát se vám to v životě vrátí, toto je skutečně alfa a omega výchovy psa. A až budete trávit se svým psem silvestrovský svátek, pak s ním buďte v přímém kontaktu. Nenechte svého psa samotného "řešit problém", a už vůbec ne někde na zahradě v boudě nebo kotci. Mějte ho u sebe, tam kde je zvyklý (neschovávejte se do koupelny), chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Tak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, tak nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy.

A uvědomte si prosím, že kromě možného fyzického poškození sluchu jde především o poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při jeho ignoraci až nevratné). Každá špatná zkušenost se zapíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho psa...

A ještě něco na závěr - trochu drsnější bonusový dodatek pro ty z vás, kteří se dodnes nenaučili přemýšlet a předvídat. Pro ty z vás, kteří každoročně v období přelomu roku plníte sociální sítě a jiné komunikační kanály zoufalými prosbami o pomoc při hledání svého pejska. Pro ty z vás, kteří si za to opravdu můžete sami.

Nikdy nepochopím myšlenkové pochody majitelů psů, kteří velmi dobře vědí, že už začátkem prosince se vyrojí odpalovači petard a začnou testovat svoje nakoupené bouchací nesmysly. Stejně dobře vědí i to, že se jejich pes běhající někde venku na zahradě petard bojí. Přes to všechno tyto dvě zjevné skutečnosti zcela ignorují a naprosto logicky se tak počátkem bouchací sezóny začínají na sociálních sítích i jinde objevovat zoufalé inzeráty "Pomoc, můj pes se bojí petard, někdo nám tady bouchnul a on mi utekl!"... Pochopíte to? Přiznám se, že já ne. Prostě to nechápu. Mám pejska, o kterém vím, že zpanikaří, pokud poblíž bouchne petarda, přesto ho nechám venku, aby to měl z první ruky - a pak se divím a pláču? Tohle mi prostě hlava nebere.

Stejně tak i případy, kdy každou chvíli někde kolem něco bouchne, ale frajeři největší mají svoje pejsky při procházce navolno. Jejich neochvějné přesvědčení, že "můj pes je vycvičený a kdyby něco, přivolám ho zpátky", se krutě střetne s realitou ve chvíli, kdy jejich "vycvičený" pes zpanikaří a nějaký páneček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa opravdu v panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, hledá poté svého pejska v širém okolí...

Totéž platí pro lemply mající své psí miláčky sice na vodítku, to je ale připevněné na tak "dobře utaženém" obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes udělá - a v takovém případě většinou již napoprvé úspěšně.

Jednoduchou otázku, proč je vysoce rozumné připnout vodítko na obojek dvěma karabinami vedle sebe (a tedy i opatřit si vodítko s karabinou na každém konci), si už určitě každý z vás umí zodpovědět sám.

Lidi přemýšlejte, sakra. Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého pejska do vaší haciendy a naprosto jednoduše tak zamezit problému? Jeho a následně i vašemu? A uvědomit si, že randál kolem nezačne až na Silvestra a nekončí hned po něm? Mít pro svého pejska pořízené kvalitní obojek a vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně správného utažení obojku?

Znatelně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli z vašich zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, mi bohužel stále dokazuje, že pro mnoho z vás to problém je. Tak se prosím vás ti, jichž se to týká, konečně zamyslete a udělejte těch pár výše uvedených jednoduchých věcí pro to, aby se to už aspoň vám nestalo.

Děkuji.

(Pozn.: můj původní, už skoro 20 let starý článek, doplněný a aktualizovaný 12/2015 a 12/2017)

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Etolog versus veterinář

Vážený pane Dostál, dovolte, abych aspoň krátce reagoval nad Vašimi mnohdy úsměvnými radami a moudry pro chovatele. Chápu, že musíte mít určitý patent na rozum v oblasti etologie psů, když se tím živíte. Co se týče Vašeho názoru na psa v posteli se divím, že ještě z Vás není pes.Odráží to jen zvrhlost dnešní doby, kdy lidé do postele snáz pustí psa než vlastní děti. Vychovat ze psa skvělého  a sebevědomého společníka, správně hierarchicky zařazeného,lze vychovat zcela bez "postele" a dokonce! i bez toho aniž by jste psa pustil do domu.Potíž je v tom, že si lidé myslí, že by psa měli vychovávat jako vlčí smečka a dle stejných vzorů. Pes stihl za 7000 let zaakceptovat člověka jako přirozenou autoritu (samozřejmě potřeba psa usměrnit a některá plemena moc neusměrnité-hlavně přírodní s vysokou mírou nezávislosti), tudíž představy lidí o takové výchově jsou mylné. Co se týče Vašeho názoru na sterilizaci zvířat, je přímo středověký: V USA a Kanadě se časné kastrace provádí z důvodů: 1. zamezení dalšího nárustů populace psů (psi jsou přemnožení, jsou týrání, nedoživení atd.) 2. časná kastrace fen má 90% účinnost v prevenci karcinomu ml. žlázy 3. prevence pyometry   4. prevence cystické hyperplazie endometria 5. prevence cukrovky a epilepsie atd. atd. 6.dochází ke změně chování k lepšímu Kontraindikace: ANO-agresivita a další poruchy chování Kastrace psů: 1.prevence benigní hyperplazie 2. nutná u kryptorchidů 3. prevence tumorů prostaty a varlat 4. prevence tumorů paranálních a hepatoidních žláz 5. výrazné zlepšení terit. chování včetně důsledků Každá veterinární univerzita a klinika na světě kastraci propaguje včetně prof. MVDr. Miroslava Svobody, DrSc........ jako zvířeti prospěšný zákrok. Asi tak. Srdečně zdravím Stanislav  C., MVDr.

Vážený pane doktore, maily v podobném duchu a podobné úrovně se obvykle nezabývám, svůj čas raději věnuji užitečnější práci, ale pak jsem si řekl, že by bylo škoda se o něj nepodělit - navíc když stejným způsobem bohužel argumentuje ještě i v dnešní době většina veterinářů... Takže to vezmu hezky od začátku. Víte, nikdy jsem se nikde (ani na těchto stránkách, ani jinde) nepokoušel tvrdit něco ve smyslu, že mám patent na rozum. Věci, kterými se okolo psů zabývám, navíc nemají až tak moc společného s rozumem, jako spíš s instinktem, citem a základním respektem vůči přírodě a živým tvorům. Což (při vší úctě k Vaší profesi) právě ve Vašem příspěvku zcela postrádám - píšete jako člověk, který sice může být podle obecných kritériích dobrým veterinářem, ale kterému bych, pokud budu zcela upřímný, žádného svého psa nikdy nesvěřil. Mohu Vás zcela uklidnit v tom, že přes to, že moji psi se mnou v posteli spějí, se ze mne pes nestal. Ani o to neusiluji, protože na to si psů příliš vážím a především - byl by to očividný nesmysl. Pokud odvozujete zvrhlost dnešní doby od toho, že s lidmi (ať dospělými nebo dětmi) spí v posteli i jejich pes, pak si troufám tvrdit, že Váš náhled na svět je velice podivný. Přinejmenším tato Vaše věta opět dokresluje to, o čem jsem již psal - tedy absenci vztahu ke zvířatům (minimálně psům), která mi u člověka Vašeho povolání přijde dosti alarmující. Pokud byste věnoval alespoň minimum svého času třeba zdejší Poradně, možná byste zjistil, že lidem představa žít se svým psem (ne pouze vedle něj) a vychovávat ho "po psím" není až tak cizí. Zjistil byste i to, že pes v žádném případě neakceptuje člověka jako přirozenou autoritu, autoritu je zapotřebí si vybudovat a ne úplně každý je toho schopen. Vaše představa úspěšné "kotcové" výchovy psa (cituji: "...dokonce! i bez toho aniž by jste psa pustil do domu") byla a ještě bude právě tou příčinou, která stojí na začátku většiny případů napadení člověka psem. Co se týče mých "středověkých" názorů na kastraci psů, pak je mi líto, ale tímto označením lze spíše označit ty Vaše. Předně si vůbec nemyslím, že bychom svoje názory měli utvářet podle toho, co se provádí v USA a Kanadě (to jste myslel skutečně vážně nebo parafrázujete staré heslo "Sovětský svaz - náš vzor?"), možná by nebylo na škodu si věci a především jejich dopady předem ověřovat, než je přijmeme jako dogma. A zadruhé - jak jsem již mnohokrát na těchto stránkách uvedl, kastrace je z mého pohledu odůvodněná pouze a výlučně v těch případech, kdy se jedná o závažný zdravotní problém a jiná léčba není možná. V jiných případech je bohužel tvrdě zneužívána ve jménu lidské pohodlnosti, nepochopení a arogance "pánů tvorstva". Za tím si stojím. Nebo jste vážně přesvědčen o tom, že na vině je příroda, která psy a feny vybavila orgány, které jsou pro ně zbytečné, ba i zdraví nebezpečné? Říkají Vám něco pojmy jako evoluce a přírodní výběr? Domýšlíte do důsledku zákroky, které lidem neznalým problematiky jako veterinář tak vehementně doporučujete? Pokud jsem dobře informován, psi se nadále rozmnožují pouze pohlavní cestou, nikoliv klonováním nebo buněčným dělením. Pokud chceme nadále mít štěňata, tak psům i fenám musíme jejich pohlavní orgány (a zároveň i jako dominantní produktory samčích a samičích hormonů) ponechat. A pane doktore - Vy ani nikdo jiný jste nedal život jedinému štěněti. Kde se ve Vás bere ta jistota, že můžete rozhodovat o jejich osudu - toho vykastrujeme, protože je to jenom kříženec, tohohle ne, protože je to chovný jedinec s rodokmenem? Co se týče vlivu kastrace na povahu psa nebo feny - to je prostě skutečnost, o které se bohužel jen "v zájmu věci" nemluví. Navíc Vy sám ve svém příspěvku svůj bod 6 ("dochází ke změně chování k lepšímu") negujete hned následující větou ("Kontraindikace: ANO-agresivita a další poruchy chování")... Nezlobte se, ale tou "prevencí", kterou se zastánci kastrace neustále ohánějí, prokazujete psům i jejich majitelům skutečně medvědí službu. Opět si dovolím Vás odkázat do Poradny, kde najdete důkazů mého tvrzení dostatek - právě od majitelů psů, kteří dali na doporučení svých veterinářů "Nechte ho (ji) vykastrovat, je to neškodný zákrok nemající na povahu psa vliv" (pikantní je ovšem to, že tento zákrok byl zároveň doporučován třeba na zklidnění psa - tak tedy má nebo nemá vliv?) a pak zjistili krutou pravdu - pes či fena se v závislosti na věku buď v lepším případě nezměnili a problémy zůstaly (pokud došlo ke kastraci v pozdějším věku), nebo se naopak výrazně zhoršily (kastrace v raném věku). Čtu Vaše důvody: prevence, prevence, prevence... Vy vážně věříte tomu, že tohle je ten dostatečný důvod k zmrzačení zvířete? Pane doktore (a teď se prosím neuražte) - co byste řekl tomu, kdybych Vám osobně nabídl, že Vás vykastruji, protože preventivně nedostanete rakovinu? Jen bych Vám decentně zatajil, že tahle úžasná nabídka Vám nebude k ničemu, protože budete jako kastrát neplnohodnotný, každé společenství Vás bude vyhánět, budete se jen krmit a Váš "životní motor" zhasne... Bral byste to? Víte, sám mám psa, který je monorchid - tedy "ideální případ" pro kastraci. Chcete hádat, zda je kastrovaný? Usnadním Vám to - není. Dopřeji mu raději možná kratší, ale plnohodnotný život. Dnes je mu 7,5 roku, raduje se ze života a prohání fenky. Myslíte, že jsem krutý a nemám ho rád? Právě proto, že ho mám velice rád, tak mu neublížím. A držím mu všechny palce, ať tu loterii života vyhraje... Stejně jako o vámi propagované "změně chování k lepšímu" bychom mohli diskutovat i o "výrazném zlepšení terit. chování včetně důsledků" - a věřte, nebylo by těžké dokázat, že ani v tomto bodě nemáte pravdu. Ale znamenalo by to přijmout jedinou věc - totiž to, že pes je na daleko vyšší úrovni, než jste zřejmě ochoten připustit. Pana Prof. MVDr. Miroslava Svobodu, DrSc., kterým se zaštiťujete, neznám a popravdě řečeno, pokud by mi argumentoval stejným způsobem jako Vy, dočkal by se i stejné odpovědi. Což neberte ve zlém - naštěstí totiž existuje ještě jeden druh veterinářů, a to jsou ti, kteří kromě toho, že umějí dobře léčit naše psy, v sobě mají ochotu přijmout a vstřebat nové věci a především někde hluboko v sobě mají dostatek pokory a úcty k živým tvorům, a pokud k nim přijde majitel psa s požadavkem neodůvodněné kastrace, pak mu ji namísto doporučování vymluví. A těch si já osobně nesmírně vážím. Asi tak. Hezký den,         Viktor Dostál

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Poděkování

Dobry den. Jeden z clankov na Vasej stranke, ktory som si pecital vela krat, je clanok  Než necháte svého psa vykastrovat ...  a  Pár slov o psech v posteli. Cital so to vela krat pozorne slovo po slove .Neda mi, aby som sa aj ja nevyjadril. Na uvod chcem povedat, ze je obrovskym stastim pre mna a iste aj pre stovky ci tisicky inych milovnikov psov, ktori  tak ako ja nahodne objavili alebo este objavia tieto psie stranky,ze vobec existuju. Preco? Som samouk a chcem to so psami robit co najlepsie. Preto som zhanal literaturu a studoval. Teraz aj na internete. Tak ako to robi asi kazdy s vaznym zaujmom to robit dobre. Objavil som casto informacie, ktore asi neboli moc spravne. A casto som bol velmi dopleteny a v pomykove,co robit. Niektore tieto rady som vsak aj vyuzival aj ked teraz viem, ze to bola chyba. Niektore som jednoducho neposluchol. Slovensky cuvac ako steniatko spaval so mnou v posteli,bez ohladu na varovanie odbornikov a rodiny, ze si kazim psa a jeho vychovu. Spaval s nami aj teraz nas Zlaty retriver aj posledne dve macky. A skutocne nelutujem, ze som si nedal poradit od odbornikov. Posluchol som svoj instinkt. Citil som, ze je to tak spravne.A to nehovorim o stahovacich obojkoch a inych radach skusenych cvicitelov alebo veterinarov. Ake skvele je psa vykastrovat, toho je skutocne vela. Preto kym som nenasiel tieto stranky, bol som casto v pomykove, neisty ako v niektorych veciach postupovat. A preto som  velmi vdacny, lebo vdaka psim strankam mam teraz jasno a nemam uz ziadne pochybnosti ,co je dobre a co nie. Pokial sa jedna o kastracie: Osobne mam ten nazor, ze majitel vykastrovaneho psa moze mat niekedy problemy so svojim psom napriek tomu, ze je vinikajuci vo vycviku, ze navstevuje cvicebne zariadenia a pod. Ale to podstatne je narušené. To jest vstah CLOVEK-PES. Domnievam sa, ze clovek, ktory ma ten spravny vstah so svojim psom, clovek ktory miluje svojho psa ako blizku bytost, ho nenecha vykastrovat napriek vsetkym odbornym radam.Jednoducho mu to cit nedovoli. Dal by niekto sterilizovat svoje dieta? Ved kolko problemov i zdravotnych a vaznych niekedy materstvo prinasa. Mohli by sme to potom niekomu vysvetlit, ze sme ich takto chranili pred moznymi zdravotnymi a inymi tazkostami? Obava z moznych problemov ma byt dovod? Ospravedlnujem sa ak som to prehnal, ale pre mna je moj pes jedna z najblizsich bytosti na tomto svete. Myslim, ze v obidvoch pripadoch  je sterilizacia ci kastracia namieste, iba ak su na to zavazne zdravotne dovody. Ale skutocne zavazne.  Tento postoj sa sice prejavuje na podvedomej urovni, ale pes to pravdepodovne citi, lebo tento vstah urcitej neucty voci zivemu tvorovi sa  prejavi v kazdodennych nasich prejavoch prakticky vo vsetkom, co robime so svojim psom. Na zaklade svojich vlastnych skusenosti, samovzdelavania a i toho, co som vycital na strankach Falco, som nadobudol presvedcenie, ze  bezproblemoveho psa clovek moze mat vtedy, ak ma k nemu bezproblemovy vstah od momentu ako ho ziska. T.j. ze s nim suciti ako s najblizsou zivou bytostou. A tento vsat je asi aj zakladnou filozofiou skoly Falco, resp. aspon mam ten pocit.V takom pripade cloveku nemoze vadit par chlpkov v byte alebo urcita nervozita par dni v roku, ked sa v psovi prebudi to, co mu priroda nadelila. Nevadi mu, ked sa steniatko pyta k nemu do postele, tak ako nam nevadi, ked sa pyta k nam nase male dieta. Nevadi mu nejaka mlacka na koberci ani nahodne rozbita vaza. Ked pristupujeme k svojmu psovi s ludskym citom, nenechame ho predsa vykastrovat, preto lebo viac vrci na ine psy alebo ze fenku nahodou neustriehneme a budu steniatka. No a co? Chce niekto tvrdit, ze miluje psy a nevzvladol by sa raz postarat o buducnost takto nechcene  vzniknuteho potomstva? Tak potom v com je problem? Pre jeden a pol rokom sme si do bytu kupili naraz psa i maciatko. Nepoznal som vtedy psie stranky Falco, ale s nazormi, ktore som tu objavil som sa stotožňoval asi už vtedy. Chcel som pre obidve zvieratka to najlepsie, tak som vela studoval na internete a zo vsetkych stran sa pisalo len kastrovat a kastrovat. Velmi dobre rozumiem aj tym, ktori tomu podlahnu a nedovolil by som si napriek svojim nazorom niekoho za to odsudzovat. Aj ja som skoncil pred ambulanciou zverolekara, co on nato. On mi povedal: „ Ak chces, ja ti to urobim, ale porozmyslaj este. Pre kazde zvieratko je najlepsie ak je zdrave, nechat ho tak, ako ho Boh stvoril“  Este stastie, ze mam takeho zverolekara. Vysvetlil mi co to obnasa, ako sa to robi a tiez, ze ak by som tych par chvil v roku zvladol, bolo by lepsie to nechat tak. Od tohto okamihu mam v tejto otazke navzdy jasno. A zo srdca odporucam kazdemu, kto berie svojho psa ako blizku bytost, aby tych par problemikov nejak zvladol a usetri si mozno ovela vacsie nasledne problemy.   Na temu kastracii som si uz robil svoj prieskum, ale po precitani  clanku na Vasich strankach, s ktorym sa na sto percent stotoznujem, som ho urobil znova. A  nenasiel som jedinu odbornu stranku, kde by sa poukazalo na negativne nasledky kastracie napr. na psychiku psa. Tym nechcem povedat, ze taka neexistuje. No na  tych, ktore som nasiel sa kastracia vsade odporuca a to ako jednoduchy neskodny zakrok. Pre zaujimavost dam par myslienok, ktore pochadzaju z pier profesionalnych veterinarov , z ich clankov a odbornych poradni odkial som ich prekopiroval. Zamerne neuvadzam mena a stranky. Nechcem nikomu robit antireklamu len preto, ze s nim v jednej otazke nesuhlasim. 1/ Ak nechcete od nej nikdy mať potomstvo, je na zváženie, či nedať fenku radšej sterilizovať. Ľudia prikročia k tomuto úkonu väčšinou ak chcú zabrániť každoročnému háraniu, veterinári doporučujú intaktné feny sterilizovať ako prevenciu neskorších problémov, ako sú cystická hyperplazia maternice až jej hnisavý zápal, resp. zhubné nádory na mliečnej žľaze. 2/ Dobrý den, ráda bych se zeptala, jestli je možné nechat fenku vykastrovat, když je 1 rok stará. Děkuji Odpoveď  Jasně, udělejte to. Dokonce literatura uvádí, že kastrace fen do 2 let stáří má nejlepší preventivní efekt na nádory mléčné žlázy, cukrovku a další onemocnění přímo či nepřímo spojené s pohlavním aparátem feny. 3/ Bežne sa kastrácia psa vykonáva na želanie majiteľa, ktorý chce, aby sa pes " skľudnil ". Toto by sme mohli chápať ako výhodu, pretože po kastrácii by pes mal byť menej pohlavne aktívny ( nebude utekať za sukami, nebude sa snažiť nakryť nohy svojho pána a pod. ) a takisto by malo dôjsť aj k skľudneniu povahy, pretože správanie psa je do určitej miery formované pohlavným hormónom testosterónom, ktorý sa produkuje v semeníkoch. Nanešťastie, tieto zmeny správania po kastrácii nemôže nikto zaručiť na 100 %, čo je podmienené aj tým, že testosterón sa vytvára aj v niektorých ďalších orgánoch. Nevýhoda je jedine to, že kastrácia je nezvratný stav a pes už nebude môcť oplodniť sučku. K výhodám treba ešte poznamenať, že pri niektorých ochoreniach ( napr. choroby prostaty ) sa ako metóda prvej voľby majiteľovi doporučuje zo zdravotného hľadiska vykonať kastráciu psa. Teda kastrácia psa vykonaná v mladšom veku napomáha predchádzaniu vzniku týchto ochorení, ktoré sú u psov vo veku nad 8 rokov dosť časté. 4/ ..fenka nemusí mít ani jednou za život štěňata, kastrace je ideální do 2 let stáří. Změny chování jsou snad jen ve výjimečných případech a já osobně neznám majitele, který by si stěžoval na změnu chování po kastraci. 5/ ....kastrace před dosažením pohlavní dospělosti je nyní doporučována jako nejlepší věk pro zabránění zdravotních problémů související s pohlavními hormony. Bohužel další nepravda tvrdí, že se změní chování u feny po kastraci. Neznám člověka s kastrovanou fenou, který by to potvrdil. 6/ Bohužel je stále u nás relativně málo kastrovaných fen oproti např.USA, a tak většinou informace z literatury pocházejí ze států, kde se kastruje masivně a jde se podívat zpět a hodnotit. Bohužel u nás stále nefunguje osvěta, což je jistě i chyba veterinárních lékařů. Některá města dokonce výrazně sleví roční poplatky majiteli kastrovaného Pejska . 7/ je DOKÁZANÝ preventívny účinok proti vzniku nádorových ochorení na mliečnej žľaze u feny pri včasnej sterilizácii. Ak si majiteľ nemôže dovoliť fenu uchovniť a vie že jej nikdy nedopraje šteniatka, je to myslím si na zváženie, či takto radšej nezabezpečí svojmu psíkovi pokojnú starobu. 8/ Obecně lze říci, že dopad na psychiku psa je minimální, rozhodně však není negativní. Celkově lze ovariohysterektomii jednoznačně doporučit 9/.... 10/.... atd.    VSETKO BEZ KOMENTARA Pes je skutočne zviera bezproblemove ,ak su jasne vsťahy vo svorke. V poradni su caste prispevky o konfliktoch dvoch psov alebo psa a deti v jednej rodine. V  poradni som vsak nenasiel  otazky, ako vyriesit konflikt medzi psom a mackou v jednej rodine. Odveki nepriatelia a tak krasne bezkonfliktne spolu ziju v jednej svorke. Preco asi? Nas Rony ma tu cest uz s druhou, ktoru sme mu nedavno zaobstarali. O tu prvu sme nestastne prisli. Sam seba sa pytam, ci je mozne vobec medzi dvoma psami dosiahnut tak bezproblemove spoluzitie ako medzi mackou a psom. Preco to tak je? Nie je to prave tym jasnym postavenim vo svorke? To co si dovolovala nasa Micka k Ronymu, by si sotva mohol dovolit pes v jej veku. Nakrajsi pohlad bol vzdy na Zlateho retrivera cupkajuceho po chodbe s Mickou zahryznutou do jeho chvosta, ktoru si pysne niesol ako dama privesok z peral. Ale beda ak sa priblizila, ked zral. Packu sme priviezli trojmesacnu. A Rony nas znova sokoval. Trocha sme sa bali, ako prijme macku s ktorou nevyrastal. Macicka asi mala uz zlu skusenost, lebo od zaciatku nanho prskala a sycala. Neviem, keby sme sa Ronyho nesnazili tak socializovat a vytvarat si s nim vstah i za cenu chlpov posteli a pod., co by bolo? Ci by stacilo vziat do ruk macku ,ukazat mu ju a povedat: „Tak toto je nove stvorenie, ktore budes chranit.Je nase a patri do nasej svorky“. Rony to zvladol z neuveritelnym nadhladom PANA PSA. Rony si po tyzdni s usmevom nechal od nej hryst chvost, labky a masirovat kozuch. A neuveritelne jej odpustal aj jej prejavy obrannej agresivity. Na osmy den boli spolu osamote v byte dve hodiny v jednej izbe. Bez problemov. Keby som pol roka necital Vase stranky, asi by som si to nevedel vysvetlit a urcite by so  tomu neuveril, keby som to nevidel na vlastne oci. Vy tvrdite, ze 90% je vsťah psovoda a psa a vycvik zvysok. Ja mam pocit ze ten vstah je 99%. Od prvych sekund ako sme macku priviezli ,Rony vycitil co pre nas to zvieratko znamena a co od neho ocakavame  a pre istotu nam to splnil na dvesto percent.Aj toto s toutou mackou ma presvedcilo, ze ak clovek investuje cas na vytvorenie spravneho vstahu, t.j. ze s nim aj spava, bez coho to mozno asi ani nejde, ze mu je autoritou a zaroven bytostou, ktorej na 100%  pes doveruje, potom nemoze byt problem s nicim. Na sto percent jasne a nemenne postavenie vo svorke. Preto pravdepodobne nebol ziaden problem nikdy ani s touto ani s prvou mackou. Pes macku berie pravdepodovne ako vecne stena a preto jej asi tolko dovoli. Mna osobne aj toto pozorovanie spoluzitia psa a macky presviedca ,ze jasne vstahy vo svorke su rozhodujuce pre pokojne fungovanie svorky. Ovela viac ako nejaky vycvik. Nas Rony prakticky ziaden extra vycvik nemal. Myslim, ze by ma prisne napomenul kazdy kynolog za to, kolko malo venujem vycviku. A pritom je to tak bezproblemovy pes, az tomu sam nemozem uverit. Uz zhruba od pol roka som  prestal pouzivat voditko, privolanie a chodza pri nohe v akychkolvek podmienkach v ktorych sme sa doteraz ocitli ,vratane ohnostroja na namesti na Silvestra, funguje pre mna doslova neuveritelne. Akonahle sme mimo miest, kde by ho mohlo zrazit auto, je navolno bez obmedzenia. Zatial sa odo mna nikdy nevzdialil. Len tolko, ze ma vidi a vie kde som takze i ja viem o nom a nemusim ho obmedzovat. Okoloiduci sa ma casto pytaju, ako ho cvicim, ze ma tak poslucha. Ja na to niekedy, ze tento pes sa uz vycviceny narodil. Nemozem im predsa povedat, ze ho skoro vobec necvicim. Osobne som nadobudol presvedcenie, ze je nieco ovela dolezitejsie ako samotny vycvik hlavne v podobe drilu. A to je to, co citit aj z kazdeho riadku na  strankach FALCO. Jasne postavenie veduceho a kazdeho clena svorky, magicky vstah medzi psom a psovodom, ktory vznika od prveho dna ako su spolu. Nikdy ho vsak asi nedosiahne ten, kto steniatko vykaze so svojej spalne ci domu, aby si privykalo na samotu, kto pri kupe steniatka nie je pripraveny na to, ze sa citelne meni jeho zivot a nie je ochotny sa prisposobit svojmu novemu priatelovi. Viem z vlastnej skusenosti, ze to skutocne nieco stoji, ale vstah ktory vznikne sa neda  kupit ani k nemu psa vycvicit. A ze to stoji za to, to potvrdi asi kazdy, kto ho raz spoznal .....Kiez by to bolo tak lahko dosiahnut aj medzi ludmi. Tam je vsak niekedy problem s tou vernostou, ze? Chceli by sme si este do rodiny dokupit jedneho psa. Ale nebude to este hned. Musim si byt isty, ze na to budeme mat vsetko co treba, hlavne cas, aby do toho polroka bol so mnou vo dne v noci. Lebo to je podla mna 99,9% buduceho stastneho spoluzitia. A to mal aj Rony. A bez akehokolvek postupneho privikania ho mozme nechat v byte samotneho. Cely cas spokojne prespi. A niekto by si mohol mysliet, ze ked tak navykne na spolocnost,  bude potom problem ho nechat osamote. A opak je pravda. Tento problem maju casto Ti, ktory od steniatka privykaju psa na samotu. Toto je samozrejme len moj nazor, moje pocity a myslienky, ktore ma napadaju pri studovani tychto clankov ako i clanku  O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...  a taktiez reakcii na clanky na tychto strankach. Moje zivotne skusenosti, skusenosti so psami su na sto percent v zhode s tym, co sa pise v tychto clankoch, a nielen v nich. Je mi velmi prijemne citat nazory odbornika, ktore su zhodne s mojimi nazormi. Velka vdaka pan Dostal. Bez Vas by som mal stale v tom este zmatok a pocit neistoty, lebo je tak moc odbornikov s inymi nazormi. A ja som a este asi dlho budem iba laikom. Na zaver este raz. VELKA VDAKA PAN DOSTAL.Vdaka za odvahu pisat podla svoho presvedcenia, vdaka za Vase skusenosti a za more casu, ktore ste nezistne obetoval pri pisani stranok pre dobro nas vestkych, co mame radi psov a hlavne pre dobro psov samotnych. Vela stastia Vam, Vasim psom a vsetkym Vasim priaznivcom i slusnym odporcom. S uctou Vladimir Janotak

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Než necháte svého psa vykastrovat ...

Do mojí Poradny velmi často přijde dotaz, který se týká buď kastrace samotné nebo kastrovaného psa/feny. Můj názor na tuto problematiku je již všeobecně znám, ale myslím, že je vhodné věnovat prostor i vysvětlení, proč svůj velmi vyhraněný postoj vůči kastraci zastávám.

Předem bych chtěl zdůraznit jedno: jsem PRO kastraci, která se musí provést z ODŮVODNĚNÝCH ZDRAVOTNÍCH PŘÍČIN, kdy není z hlediska veterinární léčby jiná možnost. Ale jsem zásadně PROTI kastraci, která je prováděna z důvodu pohodlnosti (fena hárá), nezvládnutí psa (přirozená dominance psa versus neschopnost majitele vytvořit si přirozenou autoritu), neznalosti (veterináři a psí utulky neustále masírující lidi "prospěšností" tohoto zásahu) nebo obyčejné lidské krutosti a neúcty k přírodě a živému tvoru. V těchto případech s plnou zodpovědností říkám: KASTRACE = ÚMYSLNÉ ZMRZAČENÍ.

Tvrzení veterinářů, že kastrace nemá vliv na povahu psa, je naprostý nesmysl. Stejný nesmysl je i tvrzení o "blahodárném" působení kastrace na celkové zklidnění psa - je to účelová argumentace a důkaz o naprosté neznalosti nebo ignorování psí psychiky a vzorců chování...

Co to tedy kastrace skutečně je a jaký má vliv na psa nebo fenu?

Kastrace je u psů i fen chirurgický zákrok vedoucí k eliminaci některých orgánů, které produkují samčí (u psů) a samičí (u fen) hormony. Jako u každého obratlovce (pes, vlk, kočka, člověk...) právě tyto hormony určují, jak se daný jedinec bude chovat z hlediska základních instinktů - a ty jsou v podstatě "hnacím motorem", který dává jedinci cíl, smysl života a zásadním způsobem ovlivňuje vzorec jeho chování.

Po provedené kastraci a vyplavení zbytkové hormonální hladiny se s organismem stane katastrofa. Jednak dojde k naprosto zásadnímu porušení hormonální rovnováhy mající z hlediska fungování organismu vliv například i na metabolismus a asi nemusím nikomu vysvětlovat, jaké následky má nerovnováha hormonů u lidí, jak složité bývají léčby při hormonálních poruchách - a znovu podotýkám, psí organismus funguje na stejném principu jako lidský! Organismus každého živého tvora je evolučním vývojem "vyladěn" k největšímu výkonu a optimální funkci - nelze do něj hrubě zasáhnout a naivně si myslet, že se nic nezmění a že jsme přírodě možná ještě pomohli! Ne. Je to jinak.

Prošlo mi rukama už dost kastrovaných psů nejrůznějších plemen. Ani jeden nebyl kastrovaný ze zdravotních důvodů - všechny nechali jejich majitelé zmrzačit z důvodu neznalosti v lepším případě nebo pohodlnosti v tom horším. A všichni zbytečně - chyba nebyla nikdy na straně psa. Navíc si nikdo z nich nepoložil otázku, co tento "chirurgický zákrok" provede s psychikou jejich psa - kromě přesvědčení, že "teď už ho teda zvládnou". A to je něco, co bohužel nejsem schopen pochopit dodnes. Mít psa přeci znamená i pochopit jeho psychiku, nejen si na jeho úkor ulehčovat život. Nebo uvažuji zcestně?

Žádný z kastrovaných psů by nepřežil ve volné přírodě, žádného z nich by smečka nevzala mezi sebe. Možná si řeknete - no a co? Vždyť nasi psi nežijí v přírodní smečce... Jenže - to je právě ten omyl. Stačí se podívat do Poradny, kolik psů se po provedené kastraci nejen "nezlepšilo", ale naopak začali mít se svým okolím problémy ještě větší - žádný pes nežije ve vzduchoprázdnu. Je to totiž zcela logický důsledek. Proč?

Důsledky kastrace jsou totiž kromě temperamentu a dalších dispozic konkrétního jedince závislé i na věku, kdy se zásah provede. Pokud ji provedete před dosažením psychické dospělosti, v podstatě zastavíte další psychický vývoj jedince - jinými slovy: váš pes nebo fena zůstanou "věčnými štěňaty", hravými, ale zároveň psychicky silně nevyrovnanými - nikdy nedosáhnou vyrovnanosti, nadhledu a sebedůvěry zdravého dospělého jedince svého plemene! Z toho vyplývá i nižší práh vzrušivosti a zkratovité jednání v okamžiku stresu. Neřekl bych, že právě to je důkazem "nezměněné povahy"...

Pokud se kastrace provede po dosažení psychické dospělosti, z psa se stane v pravém smyslu slova pouhý stín své dřívější existence. V jeho chování zcela převládnou zažité návyky (u pozdně kastrovaných jedinců může zůstat i značkování nebo naskakování na feny, které je ovšem již zvykové, nikoli pudové) a jeho komunikace s příslušníky svého druhu (tedy jinými psy) je nulová.

Je tu ale ještě další problém. Každý kastrovaný pes i fena si velmi dobře uvědomují, že již nejsou plnohodnotní. V rámci vzorce přežití se pak tento stav snaží zamaskovat - dospělí psi straněním se smečky a nekomunikací (tedy postojem "vůbec neexistuji"), feny zvýšenou agresivitou vůči psům (tedy postojem "nepustím tě k sobě, abys to neodhalil"). Mimochodem - u fen tento fakt již "objevili" i veterináři, viz např. článek ve "Světě psů 11/2003", str. 24-25...

Další věc, kterou si málokdo uvědomí, je ta, že psi jsou potomky vlků a stále jsou v nich hluboce zakořeněny smečkové principy a principy přírodního výběru. Pokud zdravý pes potká kastráta (a věřte, že to pozná!), pak zareaguje - buď tohoto neplnohodnotného jedince bude ignorovat nebo na něj zaútočí - v přírodní smečce jsou slabí nebo postižení jedinci likvidováni a zůstávají pouze jedinci silní, schopní potenciálně jako vůdčí jedinci předávat dál kvalitní genetický materiál. Na tomto jednoduchém principu je založen přírodní výběr, který platí i dnes a který je kdesi hluboko uložen i v našich domestikovaných šelmách...

Nedávno jsem četl v jednom kynologickém časopise veterinární příspěvek na téma kastrace. Bylo míněn zcela vážně a mne zcela odrovnal, protože jsem pochopil jedno. A totiž, že veterináři (až na světlé výjimky, kterých si velmi vážím) berou kastraci jako léčebný prostředek na diagnózu PŘIROZENÁ DOMINANCE PSA! V onom článku se skutečně rozebíraly "tablety na potlačení dominance" a kastrace jako nejúspěšnější prostředek na její "léčbu". Na tohle už skutečně nemám slov... Takovým lidem mohu vzkázat jen jedno - prosím, nikdy si nepořizujte psa, protože nevíte a nejste schopni respektovat základní principy přírody. Bohužel ve své zaslepenosti a ignoranci s sebou strháváte i nezkušené majitele psů, kteří vám slepě důvěřují. Léčte psy, pokud to děláte dobře. Ale doporučení, zda kastrovat zdravého psa, nedávejte, pokud psímu rodu skutečně nerozumíte. A NIKDY nedoporučujte kastraci psa z důvodu jeho následného "zklidnění a snadného zvládnutí". Tento "hit" nadšeně podporovaný psími útulky a obecními úřady je totiž i se svými pseudozdůvodněními z hlediska chovatelství a vlastnictví psa naprostý nesmysl. Problém je zcela jinde - v nezvládnuté nebo ignorované výchově, v tom, že někteří lidé by psa skutečně v rukou mít neměli. Ale mstít se za to psovi, který neměl možnost si svoji lidskou smečku vybrat, je neetické, nemorální a velmi ubohé. Za tím si stojím.

Kdo bere psa pouze jako výcvikový materiál, ten bude samozřejmě tvrdit, že jeho psa/fenu kastrace nijak nepoznamenala. Jistě, i takový jedinec je schopen podávat v individuálním výcviku slušné (ale nikdy ne špičkové) výkony. Ale tohle přece nejdůležitější není. Mělo by nám každému jít vždy o psa, který je tvor sociální, komunikující a žijící v interakci se svým okolím - lidským i psím. A právě v těchto podmínkách se naplno projeví handikep, který díky svému majiteli, který o kastraci rozhodl, má. Ne na cvičišti - ale v běžném každodenním životě, a především ve svém vlastním uvědomování. Nežijte prosím nikdo v iluzi, že pes je mozaika složená pouze z reflexů, instinktů a základních potřeb. Ne - pes si velmi dobře uvědomuje sám sebe, uvědomuje si veškeré zásahy, kterých se na něm člověk dopustí - ať už jeho majitel, veterinář nebo kdokoli jiný.

Nezapomeňte na tohle všechno, až se vám prožene hlavou myšlenka na kastraci vašeho čtyřnohého kamaráda. Slibte mi, že pokud pro vás znamená něco váš pes a pokud alespoň trochu berete to, co zde na PSÍCH STRÁNKÁCH zveřejňuji, přečtete si znovu pečlivě a pomalu celý tento článek, který vysvětluje, co ve skutečnosti kastrace obnáší a jaký vliv na psychiku psa má. A nezapomeňte - kastrace je krok, který už nikdy nejde vrátit zpátky...

Závěrem:

• Souhlasím s kastrací, pokud je naprosto nezbytná a odůvodněná z hlediska zdravotního.
• Odsuzuji ji a vždy tvrdě odsuzovat budu pokud je provedena z jakéhokoliv jiného důvodu.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Psi v Kanadě

Náhodou jsem objevil Vaši stránku a jsem potěšen Vaším přístupem ke psům. Zdaleka jsem nepřečetl všechno, vrátím se na Vaše stránky znovu. Zdůrazňuji, že Vaše rady jsou mně sympatické, ale některé jsou v diametrálním rozporu s pohledem na výchovu a chování psů v Severní Americe. Jsem jeden z posledních kdo by tvrdil, že v „Americe“ dělají vše dobře, spíše opak je pravdou. Žiji ve Winnipegu v Kanadě. Zde je standardní doporučovat zavírání štěňat do přepravní plastikové bedny pro psy na noc nebo i dokonce, když se ve dne musíte na několik hodin vzdálit. Řada chovných stanic to dělá již asi od 6ti týdnů, aby na to bylo štěně poněkud zvyklé. Zdůvodňuje se to snadností učení štěňat chodit se venčit ven. Chovatel jednoduše dá do klece kousek žrádla nebo nějaký „pamlsek“ a časem pes jde do klece sám a dokonce dospělý pes často v kleci spí dobrovolně již s otevřenými dveřmi. Obdobně je to s kleštěním psů obou pohlaví. Místní veterináři doporučují učinit do asi 9ti měsíců nebo u fen před prvním háráním. Zdůvodnění je, že prý se předejde některým druhům rakovin v pozdním věku (a dříve nechtěným štěňatům). Koupíte-li štěně, které nehodláte vystavovat, je běžné, že musíte podepsat smlouvu o vykleštění. Samozřejmě je nepravděpodobné (ač zcela teoreticky možné), že by vás chovatel jednou soudil. Je-li zvíře z útulku, podepíšete podobnou smlouvu a na víc musíte předem vykleštění zaplatit.  Mohu doložit odkazy na mnoho webových stránek. S přáním hezkého dne                         Saša (příspěvek přišel 9.7.2003 mailem od p. Alexandra Stelsovského)

Zdravím do Winnipegu:) Popravdě - žít bych tam po přečtení, jak se v Kanadě staví k našim čtyřnohým kamarádům, nechtěl... Jsem zvyklý stejně jako mnoho jiných lidí žít se svými psy, ne vedle nich - a ne je ještě cpát do plastikové přepravky. Jiný kraj, jiný mrav, ale tohle je silně přehnané.

Ke kastraci jsem se vyjádřil především v Poradně již tolikrát, že nemá smysl cokoliv opakovat. Jen bych se veterinářů v Kanadě zeptal, zda nemají pocit, že kdyby přítomnost pohlavních orgánů u psa a feny byla na závadu, příroda by v rámci evoluce jejich rozmnožování nevyřešila již dávno jiným způsobem - třeba dělením:)

Jen doufám, že se u nás v ČR nedočkáme i my časem podobných "výdobytků". Protože Češi jsou národ, který se neustále v někom musí zhlížet, mám z toho už dnes velké obavy. Nebo že bych to poslal jako tip některému z našich politiků, který se potřebuje zviditelnit:)?

Ještě jednou děkuji a přeji hezký den!

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Pár slov o psech v posteli

Velmi často se setkávám s názorem, že pes do postele nepatří... Podle mnoha lidí (a současně bohužel i majitelů psa) pes nepatří ani do ložnice, do obýváku - v lepším případě smí být aspoň v bytě, v tom horším obydlí svých "pánečků" nikdy nepozná, protože pouští chlupy a kdo že to po něm má uklízet... Zcela přirozeným důsledkem tohoto přístupu pak bývá prokazatelný fakt, že z této skupiny "chovatelů" se rekrutuje statisticky velmi významná většina těch, kteří pak píši zoufalé maily o tom, jak je jejich pes nezvladatelný, agresivní a že oni netuší, kde se stala chyba.

Je velmi špatné, jak málo lidé znají skutečné přirozené potřeby a chování psa. Zmanipulováni populárními knížkami o psech, popřípadě "dobrými radami" majitelů psů, kteří o etologii a výchově psa nevědí vůbec nic, si přivezou domů dvouměsíční štěně a ihned určí pravidla hry - štěně rozhodně nesmí do postele a pokud možno ani do ložnice, pelíšek bude mít v předsíni, ať si zvyká... Neznalost? Krutost? V přírodních smečkách nebo ve smečkách, které žijí samy sebou, nikdy neuvidíte, že by mláďata byla vyhoštěna mimo kontakt s dospělými! Vždy jsou v těsném tělesném kontaktu vzájemně i se svou matkou, popřípadě i s jiným členem smečky. Je to totiž naprosto přirozené a pro každé mládě nenahraditelné - co se stane s lidským mládětem v případě, že mu odepřete po narození tělesný kontakt s matkou nebo s jiným člověkem? Stane se z něj citově deprivovaný jedinec - na toto téma se prováděly i různé studie - mimochodem zcela zbytečné, pokud by člověk více poslouchal své instinkty a nesnažil se vše "vědecky" zdůvodnit...

Zpět ke psům. Ve chvíli, kdy se dostane štěně obvykle ve 2 měsících věku  ke své nové "smečce", potřebuje se s ní sžít, potřebuje kontakt, potřebuje vědět, že smečka ho přijala. Ve chvíli, kdy ho "smečka" odsune někam mimo prostor, kde spí, nedělá z hlediska psího chápání nic jiného, než že štěně odsune ne na konec, ale MIMO SMEČKU! Přesně tak by se totiž zachovala přírodní smečka, pokud by některého jedince vyhostila. Takže z hlediska psa je interpretace takového prostředí jasná: "Smečka mne trpí, ale nepřijala... Nepatřím do ní. Proč? Nevím."

Stále jsme ještě ve fázi štěněte. Co to je socializace, to snad už každý ví. Do období socializace však patří i fáze tzv. vtištění - tedy přivyknutí na cizí živočišný druh (což pro psa je člověk) a jeho "přijetí za svého". Pokud v této fázi svému štěněti neumožníte co nejčastější a nejintenzivnější tělesný kontakt s vámi (občasné pohlazení k tomu skutečně nestačí!), pak k vám váš pes už nikdy nezíská plnohodnotný vztah! Je to tak a už nikdy později na tom nelze nic změnit - je to jeden ze základních zákonů vývoje živého tvora - a znovu opakuji, že stejně jako pro psa, kočku nebo třeba slona platí i pro člověka...

Když jsem si před více než 6 lety pořídil Dina, byla pro mne ta nejpřirozenější věc, že bude spát se mnou, abych pro něj od samého začátku jeho života představoval tvora, ke kterému bude mít nejblíž. Protože jsem s ním v té době nemohl chodit ven (bydlím v paneláku a musel jsem měsíc čekat na jeho doočkování a plnou imunitu), spal jsme s ním v kuchyni na linu na karimatce. Každý večer jsme spolu usínali, byl obtočený kolem mého krku a neměl nejmenší problém se samotou a truchlením. V noci se vzbudil, šel se vyprázdnit do předsíně na noviny a zas se ke mně vrátil. Nikdy se nestalo, že by šel spát někam jinam - vždy potřeboval být ke mně přitisknutý, nejlépe tam, kde mě nejvíc vnímal - k mému obličeji... Dnes lidi obdivují, jak na mně visí očima, jak krásný máme vztah. Vím, že kdybych ho tehdy odsoudil na nějaké "místo", tento vztah by v této intenzitě nikdy nevznikl.

Před dvěma lety ke mně přišel Šedy. Přírodní plemeno, které se na rozdíl od tzv. kulturních plemen vždy chová tak, jak je mu vrozené. Od začátku spal se mnou a s Dinem, okamžitě se do naší "smečky" začlenil - zcela přirozeně, protože jsme ho i přirozeně přijali.

Dnes je Dino dospělý, Šedy dospívající pes. Když jdu spát, moji psi leží těsně vedle mého gauče. V noci nebo ráno si často některý z nich vyskočí do mých nohou na gauč, pak seskočí a jeho místo zaujme ten druhý. Žiju v těsném sepětí se svými psy a naše smečka funguje - nikam své psy nemusím vykazovat, znají svoje mantinely (můžu před nimi nechat talíř s jídlem a ani se ho nedotknou), ale znají i svá práva - tedy žít ve smečce, kterou vedu a kterou oni mají za svou. Nemám problém s autoritou (což je další oblíbený nesmyslný argument odpůrců spaní se psem) z důvodu, že svým psům dovolím ležet na mém gauči - autorita se buduje nebo kazí jinak a není závislá na vymezeném teritoriu...

Je totiž velký rozdíl mezi tím VLASTNIT PSA a ŽÍT SE SVÝM PSEM. Můžete vlastnit psa a odsunout ho do pozice, která bude vyhovovat vám jako člověku z hlediska pohodlnosti, ale která je naprosto cizí psu. Pak budete mít psa, který bude žít VEDLE VÁS svůj vlastní život, ale nikdy z něj nebude přirozený obranář nebo pes, který za vás položí život a bude vás skutečně milovat, protože jste ho z této pozice od samého počátku odsunuli. Nebo můžete žít se svým psem a pak budete mít přesně ten typ parťáka, který nebude poslouchat jen na naučený příkaz, ale bude vám vaše přání číst z očí a bude s vámi spjat tou nejtěsnější vazbou, jakou pes zná - příslušností ke smečce.

Je to otázka volby každého majitele psa. Z hlediska sebe jako člověka, který přichází do styku s mnoha "problémovými" psy (i lidmi:)) ale mohu zodpovědně říci jedno. Devadesát procent problémů, které se řeší v Poradně nebo prostřednictvím Výcvikového servisu, je způsobeno tím, že pes žije mimo svoji smečku. Zásadní vliv to má na psy přírodních plemen (severská plemena, pastevecká plemena), kteří se dříve nebo později stanou problematickými a svým majitelům i potenciálně nebezpečnými. Kulturní plemena (lovečtí psi, společenská plemena) se spíše stáhnou do svého vlastního světa, ve kterém však nejsou o nic méně nespokojeni.

Chovat psa neznamená jen ho krmit, venčit, pohladit a cvičit. Zodpovědně chovat psa znamená věnovat mu tolik času a energie, aby pes byl šťastný a žil plnohodnotný život. A k tomu patří i tak zdánlivá maličkost, jako je společné sdílení místa na spaní. Není to lék na všechno, ale zcela určitě je to jedna ze základních podmínek fungování smečky a tedy i plnohodnotného vztahu mezi člověkem a jeho psem.

Prosím: vezměte dnes v noci svého psa k sobě. A pokud máte velkou zahradu a na ní třeba německou dogu, vezměte si karimatku a spěte s ní dnes venku. Uvidíte, o čem to je - a jak nádherný pocit je cítit vedle sebe teplé psí tělo, které i v tom spánku je při smyslech a připravené pro vás kdykoliv cokoliv udělat - chránit vás nebo jít s vámi na kraj světa... Arabové spí se svými koni i se svými loveckými chrty. Oni vědí, proč to dělají. Já taky. Zjistěte to i vy...

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

O výcviku, autoritě, smečce a psí komunikaci ...

Po několikaletých zkušenostech s klienty a pejsky PSÍ ŠKOLY FALCO i klienty VÝCVIKOVÉHO SERVISU FALCO jsem se rozhodl, že napíšu toto povídání o "výcviku a autoritě". Bude to povídání možná trochu kontroverzní a ne každý s ním bude souhlasit. Vyjadřuje můj osobní názor na problematiku výcviku jako takovou i na příčiny neúspěchu vztahu některých lidí a jejich psů - názor podepřený sledováním chování lidí a psů jak cizích, tak i mých.

Na naprosté většině kynologických cvičišť se setkáte se zaběhnutou metodou výcviku psů - do omrzení se jim opakuje povel "Sedni!", "Lehni!", "Zůstaň!", "K noze!" (pokud zůstaneme u základní poslušnosti a ovladatelnosti), dokud se to pes takříkajíc "nenadriluje". Klade se důraz na přesnost a rychlost provedení, na téměř centimetrovou dokonalost. Z psa se stává robot, typicky u německých ovčáků již dochází ke skutečnému vymývání mozku, kdy pes přestane přemýšlet a stává se zcela závislý na povelech... To není jen můj pocit. To je bohužel skutečnost. Důsledkem takto prováděného postupu (znova zdůrazňuji - založeném na bezduchém drilování a opakování) je nejen naprosté otupení psího mozku a jeho schopností, nýbrž i ztráta schopnosti "psí komunikace" - nechci odhadovat, jak velké procento takto "vycvičených" psů je nebezpečné svému okolí, především jiným psům - pokud tyto psy pozoruji, je mi smutno, protože se chovají již na první pohled zcela jinak než psi, kteří podobným procesem neprošli. Ne z hlediska výcviku - ale z hlediska jejich etogramu (tedy vzorce chování).

Nevím jak je tomu jinde. V Liberci a okolí je PSÍ ŠKOLA FALCO jediné výcvikové zařízení, kde je výcvik prokládán volným společným vyběháním psů BEZ VODÍTKA A NÁHUBKŮ včetně výuky odvolání psa ze smečky! Pokud se o tomto moji klienti zmíní na jiném cvičáku, reakcí je hrůza a děs plus dštění ohně na moji nekompetentnost...

Ale proč? O čem je psí život? Má být prožitý zcela proti psí přirozenosti na vodítku, v izolaci od jiných příslušníků svého druhu? Důsledkem je znásilnění psí povahy buď směrem k agresivitě nebo k bojácnosti, důsledkem čehož je neschopnost přežití mezi vlastním druhem - vzpomeňte si na svoje zkušenosti se psy zuřivě se vzpínajícími a běsnícími na svém vodítku, které každý z vás určitě čas od času potkává. Tito psi by v normální psí smečce nepřežili - nedostali totiž možnost rozvíjet psí komunikaci a svoje sociální chování...

Nevím, proč je na jiných cvičácích taková averze proti volnému vyběhání psů, proč musí být stále na vodítku. Nebo jinak... asi vím. Byl jsem se podívat na několika cvičácích a trochu jsem pozoroval "cvičitele". Výsledek? Jejich naprostá neznalost psí psychiky a smečkových zákonů! Psi jsou na vodítku, protože jinak by je nikdo ve volné smečce nezvládl! Zažil jsem cvičitele, kteří se dokonce psů báli... Byl jsem svědkem situace, kdy cvičitel řval na klienta, kterému se poštěstilo nějakou náhodou (nebo nepozorností) mít na chvíli psa bez vodítka: "Vidíte!? Teď po mně mohl skočit!!! Okamžitě si ho uvažte!!!".

Ne. To není vystřiženo z grotesky. To je bohužel pravda. Výsledek pro klienty je dosti tristní - mají pocit, že je pes poslouchá (ano, ale pouze na vodítku) a navíc jsou tak dokonale "zmasírováni", že mají pocit, že každý pes MUSÍ být na vodítku a pokud potkají jiného psa navolno, který se přijde s tím jejich seznámit, tak ho dozajista jde zabít... Opět - znám cvičitele, který svým klientům tvrdí, že pes je pradátor a druhého psa se vždy snaží zlikvidovat! Nemohu souhlasit - pes není medvěd brtník, je to zvíře smečkové, které má primárně zakódován instinkt spolupráce - ano, pokud v něm člověk tento instinkt spolehlivě nezabije... Pokud by tento instinkt ve psech nebyl, jejich vlčí předci by vymřeli - jejich přežití je totiž životně závislé na schopnosti spolupracovat. Vlci patří k nejinteligentnějším a nejlépe sociálně organizovaným druhům na této planetě - prosím, toto si všichni uvědomme. Pes není nic jiného než domestikovaný vlk - s výjimkou přírodních (dle FCI tzv. primitivních) plemen s méně bystrými smysly a potlačenými některými instinkty, ale stále se základními vzorci sociálního chování a druhové komunikace.

Proč vlastně o tom píšu? Ještě chvilku vydržte...

Jak jsem psal, v mé PSÍ ŠKOLE FALCO psi jsou navolno, bez náhubku nebo jiných omezení. Štěňata, dospělí, psi, feny... Získávají tak potřebné návyky, zkušenosti a především - rozvíjejí svoji bystrost, schopnost přežít a komunikovat s okolím. Samozřejmě - aby toto fungovalo bez újmy na zdraví psů i lidí, je nutná jedna základní podmínka. Tou je existence takového lidského "vůdce smečky" (odborně superalfa jedinec), který je schopen se se "svými"(tedy všemi psy, kteří jsou zrovna "na place") psy domluvit - ne na základě nadrilovaných povelů, ale na základě "psí řeči". Tuto funkci zastávám já - pokud bych ji nezastával, fungovat by to samozřejmě nemohlo. Předesílám, že moje "působení" není na úkor autority majitele cizího psa - tam to buď funguje nebo ne, ale do vztahu majitel-pes nezasahuji. Jen řídím celou smečku. Jsem schopen na dálku poslat cizího psa k jeho majiteli, pokud ho není schopen přivolat, jsem schopen ho "nastartovat" - zbytek už je na dotyčném člověku.

Jsem schopen udělat i jiné věci. Dávám dohromady "zkažené" psy (v uvozovkách záměrně, protože se stalo jen to, že někdo s nimi komunikoval takovým způsobem, kterému pes nedokáže porozumět). Dával jsem dohromady plemena jako je malamut (probodaný ve 2.5 letech opilým běžkařem), americký staffordširský teriér, howavart, na druhé straně i například labradory nebo zlatého retrívra, ke kterému profesionální cvičitel přistupoval jako k německému ovčákovi... Dokážu v psu potlačit negativní zkušenosti, pokud na to mám dostatek času a pokud jeho majitel se mnou spolupracuje. To vše pouze jedinou metodou - psí komunikací.

A nyní zpět k výcviku. Pes je velmi inteligentní tvor. Pro něho není problém velmi rychle se naučit cviky základní poslušnosti - přivolání, sed, leh, odložení... Proč je však pro tolik lidí problém svého psa přivolat nebo odložit? Právě proto, že se mylně domnívají (a cvičáky je v tom utvrzují), že je nutno tyto cviky se psem opakovat do omrzení, znova a znova. To je však velký omyl. Pes záhy velmi dobře ví, co se od něj chce a jak to má udělat. Problém je jinde.

Problém je v AUTORITĚ A PŘÍSTUPU. Vlci i psi dokáží mezi sebou komunikovat na daleko vyšší úrovni pouze pomocí řeči těla, mimiky a krátkých zvukových signálů (na základě pozorování jejich dorozumívacích signálů byla vyvinuta mimo jiné i "tichá řeč" pro americké speciální jednotky) - příkladem budiž naprosto dokonalá spolupráce a synchronizace těchto šelem při lovu. Ale žádný vlk ani pes nikdy nechce po jiném psu, aby si lehl, sedl nebo k němu přiběhl - v tom lidském slova smyslu, pomocí povelu. Uvědomme si jednu věc - po svých psech nechceme "lidskými metodami" nic jiného, než několik cirkusových kousků, pro psa ve své podstatě nepřirozených. Pokud je to budeme učit drilem, dosáhneme právě jen těch cirkusových kousků, ničeho jiného. Pokud je budeme učit jejich přirozenou "psí řečí", dosáhneme daleko více - dosáhneme toho, že nám naší psi budou rozumět - a nejen oni, ale i psi cizí! Opět mluvím z vlastní zkušenosti - když nás před časem v noci napadli při venčení dva němečtí ovčáci, stačilo jim "domluvit" po psím způsobu, bez toho, že bych se jich dotkl... Nepočítám psy s negativními úmysly, které jsem poslal pryč na dálku. Toto vše lze - k ovládání psa (lépe řečeno ke sdělení vašeho úmyslu) pak stačí gesto rukou nebo mimika tváře...

Všimli jste si, že jsou lidé, kterým stačí na svého psa promluvit tiše, klidně a pes udělá všechno na světě? A všimli jste si, že jsou lidé, kteří kdyby se zbláznili, svého psa prostě nepřivolají? Zažívám mezi svými klienty obě skupiny. Všem se snažím vysvětlit, že je to jen a jen na nich, jaký si se svým psem udělají vztah, jak je bude jejich pes brát. Nikoho neučím jeho psa poslouchat - výsledkem by totiž bylo, že pes by poslouchal mne. Učím majitele, jak se ke svému pejskovi chovat a jak ho naučit prvky poslušnosti sám. Pomohu mu psa nastartovat. Ale zbytek už je na něm - ne každý tohle dokáže pochopit a vstřebat. Pokud to nedokáže - pak se mu to v případě razantnějšího plemene někdy v budoucnosti vrátí, nebo jeho pes bude odsouzen k celoživotnímu pobytu na vodítku a životu o ničen...

Takže. Úspěch výcviku (resp. ovladatelnosti psa) nezávisí na drilování. Jak jsem psal, pes velmi rychle pochopí, co se po něm chce. Pokud to neudělá, je to důkaz toho, že vztah mezi psovodem a psem nefunguje naplno. Nezapomínejme prosím ani na to, že účelem není vychovat ze svého psa 100% fungujícího robota, který nedokáže používat vlastní mozek a nemá vlastní touhy a potřeby, mezi které patří i kontakt s jinými psy. Účelem je vychovat psa, který bude žít v prostředí co nejvíce podobném tomu svému přirozenému - tedy plnohodnotné smečce, bude v něm schopen přežít i komunikovat a bude se v něm cítit dobře.

Chytrý pes není ten, který ovládá nejvíc povelů. Chytrý (inteligentní) pes je ten, který přemýšlí - i třeba o tom, jak váš příkaz obejít! Používá mozek a to je to nejcennější. Pokud bych svoji západosibiřskou lajku Šedyho vychovával klasickými metodami, byl by to jeho i můj konec. Ano, je to o každodenním poměřování "kdo z koho" (lajky patří mezi nejinteligentnější psí plemena), ale výsledek je třeba ten, že na dvou výstavách ze tří, které jsme spolu zatím absolvovali, jsme dostali ocenění od rozhodčích za povahu - jedno z nich již v kategorii dorostu, kdy byl Šedy jediný, kdo se nechal bez problémů v kruhu změřit (délka, výška) a osahat na "intimních místech". Důvod? Když je klidný vůdce smečky a pes mu důvěřuje, pak zvládne všechno na světě.

Víte, jak se cvičí třeba psi používaní k vyhledávání drog? U nich je nejdůležitější, aby si skutečně zachovali v maximální míře svoje vrozené schopnosti, svoji bystrost i schopnost samostatného uvažování. Výcvik je o hře, nikoliv o omezování...

Pes je podle svého temperamentu klidnější nebo živější, ale vždy musí být vyrovnaný. A ještě něco - důležitější než 100% poslušnost (a ta neexistuje nikdy, zapomeňme na fámy) je 100% důvěra ve svého majitele a přirozená autorita. Ta se nedá naučit ani nadrilovat. Tu člověk musí mít prostě v sobě - pokud ji nemá, neměl by mít ani psa. Musí mít v sobě i dostatek soudnosti a přístupnosti k tomu, aby respektoval fakt, že pes je jiný než člověk - nerozumí lidskému jednání, nezná pomstychtivost ani zášť, neumí lhát a jeho přirozené prostředí je SMEČKA...

Pokud budete mít v sobě "psí gen" a budete přístupní výše popsanému, zvládnete každého psa. Nekažte to prosím "zavedenými metodami výcviku". To není ta správná cesta. Psu něco vysvětlit, pokárat ho i pochválit je nutno po psím - nikoliv po člověčím. Klíčem k úspěchu je autorita a ponechaný určitý prostor pro samostatné jednání vašeho psa...

Mimochodem, všimli jste si jednoho, možná zatím nedoceněného fenoménu? Často potkávám bezdomovce, jejichž jediným průvodce a přítelem jsou jejich psi. Psi navolno, držící se svého pána, nenechající se rozptýlit sebezajímavějším podnětem ve svém okolí. Na druhou stranu - věřím tomu, že schopných položit za svého pána život. Psi nejrůznějších plemen, kříženci, nejrůznější velikosti. Ale žijících v prostředí, které maximálně připomíná klasickou smečku - žádný kotec, žádný řetěz, volný pohyb a  24 hodin denně se svým vůdcem... Je to nádhera. Tito psi jsou totiž naprosto bezproblémoví - a aspoň podle mých pozorování dobře živení a zdraví. Zvláštní, že? Ne. Jen potvrzení toho, že čím více se ke svému psu budeme chovat jako pes, tím lépe on na tom bude. I pes má totiž emoce a velmi, velmi bohatý duševní život...

Toť vše. Nečiním si patent na rozum. Je to jen můj osobní pohled na výcvik, předpoklady k jeho úspěchu a vztah pes-člověk, který sám aplikuji na svých dvou psech - zlatém retrívrovi Dinovi a západosibiřské lajce Šedym.

Budu velmi rád, pokud mi napíšete i svoje příspěvky k tomuto článku, vaše vlastní zkušenosti, názory souhlasné i nesouhlasné:-)

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Možná Vás to překvapí, ale za "Psí školou FALCO" a těmito internetovými stránkami nestojí žádný klub ani sponzoři. Vybudoval jsem ji před pěti lety sám a dodnes jsem jejím jediným provozovatelem a instruktorem. Díky všem, kteří mne v mé činnosti podporují a přesvědčují o tom, že má smysl - dobrým lidem a všem pejskům, kteří mi prošli životem:)

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Tedy k Vašemu příspěvku. Rozdíl mezi námi dvěma je podle mého především v tom, že Vy vnímáte proces výcviku (i výchovy) stále z toho čistě "klasického cvičákovského" pohledu. Předem chci vysvětlit, že jsem před založením Psí školy FALCO dva klasické cvičáky absolvoval - a oba byly onou poslední kapkou, která vedla k mému rozhodnutí dělat to jinak. Důvodem nebyla neschopnost mého psa se něco naučit - důvodem byl přístup a preference (jen standardní výcvikové metody a cíle) a naprostá neznalost psí psychiky a psího myšlení ze strany cvičitelů. Nezlobte se - ale vzájemná izolace psů a přesvědčení, že míček je pro psa nejlepší odměna a vytřepání nebo seřvání nejlepší trest, jsou pro psa věci nepřirozené a pro mne nepřijatelné. Pozorovala jste někdy volně žijící psí smečku? Psi se chovají zcela jinak, než v roli, do které jsou tlačeni na cvičáku. Znovu opakuji a stojím si za tím - klíčem ke správné výchově a soužití se psy není klasický výcvik a výroba slepě poslušných psích robotů. Klíčem je podle mne pochopení, respektování a praktického uplatnění pravidel psí smečky a psí komunikace. Pokud nechcete psa zlomit, je to i jediný způsob účinné nápravy tzv. zkaženého psa. Víte, s jakýmy názory se setkávám na cvičácích nebo slyším od lidí, kteří si tam nechali v dobré víře poradit? "Pes vás neposlouchá? Tak to z něj musíte vymlátit!" Co si mám myslet o člověku, který jako cvičitel všem tvrdí, že pes se vychovává násadou od krumpáče? Mne na cvičáku učili jen slepou poslušnost, ne vztah ke psu a budování přirozené autority. Nesouhlasím s Vámi v tom, že cvičák je pouze na to, aby učil cviky poslušnosti. Není - všimněte si, jak se psi chovají na cvičáku (většinou dobře oploceném a na vodítku) a jak se chovají jinde... Nepodceňujte je. Psi dokáží velmi dobře vyhodnotit situace - i tu, kdy nemají na výběr.

Opravdu si myslíte, že pokud člověk naučí svého psa odvolání na cvičáku, že ho spolehlivě (aspoň na 60%) odvolá ze smečky? Jak? Na základě výuky odvolání (s jinou jsem se osobně nesetkal) stylem "všichni mějte psy na vodítku a vy jediný ho pusťte a přivolejte"? Zkuste si to v praxi. Tohle je totiž zcela nestandardní situace - běžný život je přeci o něčem jiném... Psi, (háravé) feny, otevřený prostor a především - psi jsou NAVOLNO! Spousta lákadel, ne sterilní atmosféra cvičáku. Je mi to líto, ale kolik absolventů běžného výcvikového zařízení je třeba schopno zvládnout více psů nebo rychle vyřešit hrozící konflikt (a hlavně mu porozumět a účinně mu předejít)? V této situaci Vám budou veškeré dobře naučené cviky včetně přivolání s odpuštěním na dvě věci - ano, mluvím stále o normálním psu, v němž výcvik nezabil přirozené instinkty a který smí být puštěn navolno - a to často nesmějí být právě "cvičákoví" psi, protože izolovaným výcvikem a důrazem právě na tu umělou poslušnost se v nich úspěšně potlačí sociální chování, a nezlobte se, to je pro psa daleko důležitější než "sedni/lehni/ke mně"... Pes není autíčko na dálkové ovládání. Musí umět sám vyhodnotit situace a správně na ně reagovat. Musí být schopen přečíst signály, které k němu vysílá jiný pes. To se nikdy nenaučí pomocí cviků! Cvičák by měl především naučit majitele psa ovládat svého psa a rozumět mu a naopak psu umožnit správnou socializaci (což sám od sebe nemá šanci zvládnout) - a toho dosáhnete pouze tehdy, pokud necháte psy spolu běhat, komunikovat a učit se správně vyhodnocovat reakce druhých. Zbytek jsou skutečně cirkusové kousky - a pokud majitel psa aspoň tuší, o čem je přirozená autorita a smečková hierarchie, pak mi věřte, že naučit psa základní "lidskou" poslušnost a ovladatelnost není problém...

Myslíte, že pokud se pes bojí štěkotu jiného, že je nejlepší reakcí (jak píšete) zabavit ho hračkou? Nezlobte se, ale to je právě velká chyba. Každé štěně se musí učit číst odmala psí signály - pokud k tomu nebude mít příležitost, stane se z něj agresivní nebo bojácný jedinec, se všemi z toho plynoucími důsledky - včetně neschopnosti sociálního chování (jehož testem je každé setkání s jiným psem). Takže prosím - nechte i to štěně sledovat ostatní psy, nefixujte je na hračku, nechte je pozorovat, učit se, komunikovat - ne s lidmi, ale se psy - a zvykat si. Nic nepotřebuje v této fázi (a nakonec i pro celý svůj život) víc.

Ano, elektrický obojek skutečně odsuzuji. Znova opakuji, že kdo nemá na to, aby si vybudoval potřebnou autoritu bez elektřiny, neměl by mít ani toho psa. Princip trestu (tedy toho správného) je vždy v rychlosti, spravedlnosti, přiměřené razanci a především - musí přijít od vůdce a musí být KONTAKTNÍ (víte o tom, že psi trestají ne jedním, ale různými způsoby /oči, stisknutí/ - a velmi důležité je vědět kdy jaký trest použít?)! Když vyšlu do psa elektrický impuls a on bude 100 metrů ode mne, je to nanic - trest je vždy stejně silný, nepochopitelný, přicházející z neznáma ("vždyť můj páneček je až támhle na obzoru!") a narušující psychiku. V psu vybuduje jedinou emoci - a tou bude STRES. Znova opakuji, pes není hloupý. Jakmile bude mít příležitost, neposlechne. Je to podobné jako s oblíbeným "trikem" učit psa přivolání na dlouhé šňůře... Co se stává ve chvíli, kdy ta šňůra není? V přivolání nemůže jít o cvik - musí jít o vazbu na vůdce. Pak psa přivoláte - nesmí jít o poslušnost vynucenou (často končící úprkem za zvěří s vědomím "dostanu výprask, ale ať to stojí zato"), ale o poslušnost na základě hierarchie - pán (vůdce) nezavelel k lovu zvěře, tak ani já nikam nesmím... To je zákon smečky - a njehlouběji zakódovaný psí "mravní princip".

Píšete, že přivolání psa bez dotyku (nevím zda myslíte psa vlastního nebo ovládání cizího) je nesmysl... Neodsuzujte něco, co neznáte. Pořád to soudíte jen z onoho velmi omezeného pohledu "klasických výcvikových metod". Vše, co jsem napsal o své komunikaci se psy, je pravda, mohu Vám to kdykoliv předvést - nebo se zeptejte lidí, kteří ke mně chodí cvičit nebo u mne byli v rámci Výcvikového servisu. Ano - přivolání je psa nutné ve volnosti, nikoli na vodítku a musí se budovat na základě přirozené autority a vztahu, nikoli na základě vynucování a umělých lákadel. Každé malé štěně se Vás bude zpočátku držet - pokud je budete v tu dobu důsledně vodit na vodítku (aby se někam nezatoulalo nebo je jiný pes nesežral - divila byste se, kolik lidí takto uvažuje), tu důvěru zkazíte hned na samém začátku, pokud tohoto přirozeného chování využijete, máte solidní základ.

Metoda cukru a biče je k ničemu, pokud máte chytrého psa. Na to právě lidé doplácí především u přírodních plemen. Pokud chcete, aby Vás takový pes poslouchal, musíte se stát alespoň zčásti taky psem nebo ještě lépe vlkem - napodobit jeho komunikaci (oči, řeč těla), být stejně rychlá i důsledná a umět psa ovládat na dálku. Musíte umět číst psí signály a vědět, co Vám pes právě sděluje. Musíte umět sama sebe ovládat a důsledně rozlišovat nuance Vašeho hlasu. Musíte umět tyto věci i sama v sobě přijmout... O tom právě můj styl komunikace, výchovy a výcviku je - jistě, je to o něčem jiném, než co znáte, já vím. Ale platí i na psy, kteří selhávají po klasickém výcviku - především v sociálním chování a když dospějí, tak i v té poslušnosti.

Je už po půlnoci a omlouvám se za možná neurovnaný styl, ale Váš příspěvek mne vyprovokoval k okamžité reakci - a myslím to v dobrém. Je mi jasné, že to, co propaguji a jak vychovávám psy, je jiné než co se obecně nosí. Na druhou stranu jen mám jiné prioroty - a pokud by to bylo špatné, lidé by ke mně nechodili a neobraceli se o radu - a i moji psi (Šedy jako západosibiřská lajka určitě) by na mne zvysoka kašlali. To, že svůj styl komunikace se psy určitým způsobem propaguji, nedělám pro svoji osobu - to bych to ani lidi neučil. Je mi jen líto psů, kteří doplatí na nepochopení nebo špatný přístup ze strany svých majitelů - a lidí, kteří jako jediné doporučení slyší o mlácení a násadě - nebo o všeléku klasického výcviku... Jednoduše řečeno - myslím si, že ve vztahu člověk-pes leckdy schází více respektu k psímu druhu a určité komunikační znalosti - a snažím se proto pomoci lidem, kteří o to stojí a jsou ochotni vstřebat i jiné (a přiznávám - podle mne daleko přirozenější a účinnější) metody komunikace se svým čtyřnohým kamarádem. Samozřejmě - pokud je cílem pes slepě poslušný s potlačenou identitou a vnucenou lidskou normou poslušnosti, pak nic proti klasickému cvičáku a jeho metodám... Ale věřim, že i zde se najdou čestné výjimky. Na druhou stranu s klidným svědomím postavím psy ze Psí školy FALCO kdykoliv na jiný cvičák - s poslušností a ovladatelností na tom nebudou o nic hůř než psi jiní, ale v nestandardních situacích se budou chovat přirozeněji a samostatněji. Na pár lidech a jejich psech už to mám ověřeno.

Nic ve zlém:) Nevnucuji svůj názor - jen vysvětluji, proč a jak. Dobrou noc.

Viktor Dostál
PSÍ ŠKOLA FALCO

 

Ahojky Viktore, reaguji na ten článek o výcviku a výchově - konkrétně na tu paní, co píše o přivolání bez doteku, že je nesmysl. Ty to víš, protože jsi mě to - a mnoho nás dalších už naučil - ale té paní bych chtěla k tomu napsat jen pár slůvek. Z mého pohledu je to věc lehce možná, pokud ovšem páníček začne na sobě trochu pracovat a "položí se do toho". Tak jsem to alespoň pociťovala já. Samozřejmě, že hned nemáte úspěch... ale po velice brzké době - opravdu (během dvou dnů se nám lehce začalo dařit) - dnes už svému psovi také hodně jen ukazuji. Na soustředění jsem byla 2x - hned poprvé jsem si to vyzkoušela a funguje to... Mám to malinko složitější, protože vlastním psího kluka staforda a je právě ve věku, kdy si to chce s jinými psy pěkně rozdat, proto chodíme na procházky tam, kde mnoho psů není. A když běhá kolem mne, snažím se, abych na něj neustále nevolala a nepřivolávala, on by pak po chvíli byl otrávený a já mu chci procházky zpříjemnit, ne z nich dělat jen výcvikové... používám-li tu hru těla a rukou, o které jsi mluvil, můj pes mě sleduje... sleduje mě neustále a stačí jen lehce ukázat a nebo přivolat... Doma to funguje potom samozřejmě také a bez problému... chce to jen mé soustředění. Nevím, jak jsou na tom ostatní, co si tuto metodu zkusili a kteří ji používají, ale mě se vyplácí. Nejsem a nebudu v ní asi nikdy tak dobrá jako ty, navíc víš, že to se stafem není taková legrace, ale přesto jsem ráda, že sis to nenechal pro sebe... Ještě malinká poznámka k této věci - kamarádky fenka na mé povely reaguje také - tak že když psi běhají spolu - oba to respektují a má kamarádka se jen diví - má ještě velice mladou fenku. Tak že jsem napsala, co mi na srdci leželo a přeji hezký den všem psím kamarádům a jejich páníkům. Měj se fajn Viktore. Lenka

Měj se krásně a podrbej Garyho - Viktor.

 

Proč nepoužívat stahovací nebo ostnatý obojek

Bohužel velmi často se setkávám s názorem, že pokud chci psa něčemu naučit, musím používat stahovací nebo dokonce i ostnatý obojek. S tímto zásadně nemohu souhlasit a vysvětlím proč.

Prvním z důvodů je etická stránka věci. Pokud budu učit svého psa povelům pomocí drastických donucovacích prostředků, mezi něž oba typy obojků bezesporu patří, nesvědčí to příliš o mé odborné i lidské způsobilosti. Autoritu vůči svému psu si musím vybudovat jinak, ne tím, že jej budu škrtit nebo mu zarývat do krku ostré bodce. Jistě, psa lze zlomit i tímto způsobem. Ale pak u něj máte autoritu vynucenou strachem z bolesti a ne tu přirozenou, která by mezi pánem a jeho psem měla fungovat. Pokud vás pes poslouchá pouze pod vlivem strachu z trestu, je to vždy špatně. Nehledě na to, že člověk někomu, koho má rád, nezpůsobuje záměrně bolest, i pes k vám bude mít jiný vztah, pokud vás bere jako přirozenou autoritu a vůdce. Každý pes si musí zachovat svoje sebevědomí a svoji osobnost, jinak se z něj stává otrok a ne rovnocenný partner a kamarád. A pokud byste se někdy dopustili té chyby a tyto metody zkoušeli na opravdu hrdém a přírodním plemeni, jako jsou například kavkazani, středoasijci a jim podobná plemena, pak Bůh s vámi. Skončili byste s těžkými poraněními v nemocnici a mohli mluvit o štěstí, pokud byste zůstali naživu. Proč? Protože ani pes, a zvlášť jedinec těchto plemen, se nenechá dobrovolně ponižovat. Tito psi jsou ostří a především nezávislí. Buď si vás vyberou jako vůdce, nebo spíše jako rovnocenného partnera, nebo ne. A pokud ne a vy v sobě tu přirozenou autoritu nemáte, pak si ji nevynutíte. I mírnější pes vám dá v takovém případě najevo: "Dobře, podřídím se, ale jen proto, že jsi silnější. Ale ne jako osobnost."

Druhým důvodem je výcvikářská stránka věci. Každý výcvikář ví, že pes se nesmí naučit tahat na vodítku. Pokud učím psa chodit na vodítku u nohy, používám vodítko jako korekční nástroj. Ovšem tím způsobem, že za něj škubnu, nesmím se s psem přetahovat. Pokud budu za vodítko pouze tahat, bere to pes jako výzvu k přetahování a brzy si zvykne mít na krku zátěž. Naopak škubnutí vodítkem je pro něj mechanický podnět, který akceptuje. A nyní si představme, že pes má na krku ne klasický kožený, ale stahovací obojek složený z kovových článků (řetízek). Pak nemáme možnost provést škubnutí, ale psa jednoduše pomalu škrtíme. Ověřil jsem ve své škole i na psech z městského útulku, když jsem pomáhal s jejich venčením, že pes se stahovacím obojkem je ochoten se i uškrtit, těžce dýchá, ale stále na tomto obojku táhne. Pro něj to není mechanický usměrňovací prostředek, nýbrž něco zcela jiného.

Zkuste dát svému psu pevný kožený obojek a pevné vodítko, naučte se s těmito pomůckami zacházet a brzy zjistíte, že Váš pes umí chodit u nohy. Stahovací obojek a ostnatý obojek jsou kruté. Svého psa zvládnete s klasickými pomůckami a vlídným a klidným přístupem naprosto v pohodě, pokud se mu v tomto směru odmala věnujete.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

Proč nepoužívat elektrický obojek

Elektrický obojek je celkem jednoduché zařízení - zjednodušeně řečeno normální obojek a na něm malá krabička s dálkově ovládaným elektrickým obvodem, který generuje více či méně bolestivý elektrický impuls v závislosti na tom, jak určuje jiná krabička (dálkový ovladač) ve vaší ruce...

Zní to velmi lákavě - pes je mimo váš dosah, udělal něco špatně, stačí jen stisknout tlačítko a bude potrestán... Bohužel, celá tato "vymoženost" je ve svém principu totální nesmysl.

Předem tedy upozorňuji, že jsem zásadním odpůrcem tohoto trestacího zařízení (záměrně nenazývám tuto věc "výcvikovou pomůckou")... Proč?

1. Jednak osobně považuji za naprosto nehumánní a ponižující vysílat záměrně do jakéhokoliv živého tvora elektrické šoky - je to zvěrstvo, ať už to zdůvodníme jakkoliv.
2. Pokud toto zcela opominu, tak se ptám - jaká intenzita impulsu je pro daného psa optimální, tedy psa neusmrtí, ale zároveň bude mít žádoucí efekt? Bolest je ryze subjektivní a psi cítí bolest stejně jako lidé - jen ty prahy bolestivosti jsou u různých plemen různé a u psů samotných naprosto individuální...
3. Tato forma trestu je psu naprosto cizí, nepochopitelná a může lehce z vyrovnaného jedince vyrobit psychickou trosku. Ono je totiž potom velmi svůdné používat ono spouštěcí tlačítko při jakémkoliv prohřešku...
4. Jsem přesvědčen, že i pes stejně jako člověk si po čase vytvoří oproti elektrickým šokům určitou imunitu (jinými slovy si na danou intenzitu bolesti zvykne) a co pak? Zvyšovat intenzitu bolest?
5. Jakákoliv forma přímého pokárání/potrestání musí být KONTAKTNÍ, jinak ztrácí zcela svůj smysl z hlediska přirozené psí komunikace a signálů hierarchicky výše postaveného jedince.

Pokud nejsem schopen psa něco naučit bez použití podobných donucovacích prostředků, pak nemám na to, abych psa cvičil. Stále je nutno si připomínat, že pes by měl veškeré cviky a požadované činnosti provádět na základě RADOSTI, DOBROVOLNOSTI A SPOLUPRÁCE ("chci to sám udělat"), ne na základě BOLESTI A DONUCENÍ ("když to neudělám, bude mě to bolet")...

Veškerá komunikace se psem musí být založena na vazbě PES - ČLOVĚK. Podotýkám, že dobrovolné, ne vynucené. Jinak je to cirkusová drezúra, ne výcvik nebo výchova psa...

Proto stejně jako ostnatému obojku i tomu elektrickému sám za sebe říkám důrazné - NE.

  Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO  

 

<<< Předchozí

 

Zpět na hlavní stránku

 

---

Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena. WWW stránky založeny 20.10.2000