PSÍ STRÁNKY FALCO (Člověk a pes)

Přišel mi tento týden dotaz do Poradny a po jeho přečtení jsem si řekl, že by nebylo špatné napsat na jeho základě samostatný článek... pojednání svým obsahem volně navazující na můj nedávný „Šestý smysl“...

Čas od času se mne na podobné věci totiž ptají i moji klienti a bývají překvapeni (k mému překvapení), že existuje něco jako vnímání a předávání energií.

A stejně, jako energetická pole vnímají psi a jiná zvířata, můžeme ji vnímat i my lidé.

Samozřejmě, mnoho lidí se těmto principům brání, označují je za v současné době tolik oblíbené „fake news“ a protože nemají další argumenty, reagují agresivním „nebudeme se o tom dál bavit“.

Protože nejde o něco, na co si můžeme sáhnout nebo vnímat svými pěti „vědecky doloženými“ pěti smysly?

Mnozí z vás zažíváte zvláštní negativní pocity na určitých místech nebo v přítomnosti konkrétních lidí. Neumíte je exaktně popsat, ale instinktivně z nich chcete uniknout a jakmile se vám to podaří, okamžitě se vám uleví.

Každá lokalita do sebe nasává energii – pozitivní i negativní. Ale nic na světě není černobílé.

Odpovídám: Ano, cítí - energii místa i energii (emoce), kterou v danou chvíli vnímají ze svého člověka...

Pokud se však budeme konkrétně bavit třeba o hřbitovu (ke kterému je směřován dotaz pisatelky), pak nemusí jít vždy o jednoznačně negativní energii.

Když zajdete na hřbitov (libovolný a klidně si to sami zkuste), budete mít buď nepříjemný pocit stísněnosti nebo naopak pocit vnitřního zklidnění. Negativní versus pozitivní (smrt a děje kolem ní nemusí být jen tragédiemi, mohou být i vysvobozením) energie a její vliv na vás samotné...

Psi vnímají i tuto energii a pokud je pro ně negativní, odmítají na některá místa chodit nebo se jim jednoduše vyhýbají.

Jak jsem se tu už před lety přiznal, byl jsem obdařen jistými schopnostmi a v jedné fázi svého života jsem se více věnoval detekcím míst s negativní energií.

V jednom případě, kdy už se tato fáze kryla s mým životem pejskařským, si mě objednali lidé, jejichž pes se v široké otevřené chodbě jejich velkého staršího domu důsledně vyhýbal určitému místu. Celou chodbou procházel bez problémů středem, aby pak jedno (a vždy naprosto stejné) místo obešel podél jedné nebo druhé zdi. Na vizuální ani hmatový vjem se toto místo nijak nelišilo od zbytku chodby, nebyl pod ním žádný dutý prostor.

Mému dávnému známému kdysi doma zemřel pejsek. Lehl si na jedno místo v pokoji a už se neprobudil.

Za nějakých čtrnáct dní k nim přišla návštěva se svým pejskem. Běhal po pokoji, pak se najednou zastavil přesně na onom místě a doslova ztuhl. Museli ho po chvíli zvednout a odnést stranou, aby se vrátil do normálu...

Poznal jsem ve svém životě lidi, na kterých se dlouhodobý pobyt v energeticky negativním prostředí podepsal naprosto příšerně a jeho prokletí je provázelo i mnoho let poté...

Poznal jsem psy, kteří se ve společnosti svých energeticky negativně nabitých lidí psychicky doslova zhroutili...

Potkal jsem a potkávám lidi, kteří (někteří vědomě, jiní nevědomě) vysávají energii ze všech živých bytostí ve své blízkosti...

Proto se záměrně vyhýbám velkým davům nebo stísněným prostorám, kde se negativní energie mnohanásobně zesiluje. Stavím kolem sebe psychickou zeď, jakmile vycítím „energetického upíra“ a střežím se dotyku nebezpečného člověka. Protože vnitřní energie každé živé bytosti je pro ni nenahraditelná a pokud o ni přichází, stává se extrémně zranitelnou a manipulovatelnou.

Jsou lidé, kterým bych nikdy v životě nedovolil sáhnout na mne nebo mého pejska.

Veliký průšvih ale je, že o svoji energii můžete přijít i nekontaktním způsobem. Na dálku. Aniž si to uvědomíte, aniž o tom budete vědět... poznáte až důsledky.

Pokud na ně budete přenášet svoji negativní energii, převezmou ji do sebe a postupně je zničí – stejně jako vaše vnitřní démony a bolesti. Pokud se na ně bude přenášet negativní energii prostředí, ve kterém delší dobu žijí, převezmou ji do sebe a začnou hodiny koukat do zdi...

Když se naučíte vnímat energii svého psího parťáka, bude vás posilovat tak moc, jak si ani neumíte představit. Posílí vaši vnitřní sílu a energii, vaši imunitu, psychickou i fyzickou odolnost...

Platí to i pro „neviditelnou“ energii psychickou. Pokud budete jenom brát a nevracet zpátky, zdroj energie vysajete, ať už je jakýkoli...

Negativní energie oslabuje a psi se jejím místním i živoucím generátorům snaží vyhnout.

Vnímáte, co se děje, když pohladíte pejska – ať už svého nebo cizího?

V případě souznění cítíte, jak se k vám psí tělo přitiskne, zvláční a mezi vaší rukou a jeho tělem proudí pozitivní energie...

V případě osobnostní nekompatibility vidíte, jak se psí tělo vzpouzí, tuhne a říká „já nechci“...

Už se vám stalo, že jste měli bytostný a hluboký odpor fyzicky se dotknout určitého člověka?

Psychická energetická pole jsou neskutečně silná a ve vzájemné interakci se ovlivňují navzájem, mezi živým i neživým.

Pokud se váš pejsek některým místům nebo lidem cíleně vyhýbá, není za tím vždy jen fyzické varování nebo špatná zkušenost.

Šestý smysl

Ne, nebudeme se dnes bavit o známém stejnojmenném (a mimochodem velmi povedeném)
psychologickém hororu režiséra M. Night Shyamalana.

Dnes si budeme chvilku povídat o „šestém smyslu“,
jehož význam je asi více pochopitelný pod slovem „intuice“...

Na rozdíl od jasně definovaných a experimentálně jednoznačně dokazatelných pěti základních smyslů, kterými jsou zrak, sluch, hmat, čich a chuť, je „šestý smysl“ něčím, co touto metodikou dokázat nelze. Právě proto jej značná část lidí neuznává, označuje jej jako nesmysl, a to bohužel nejen u sebe a jiných lidí, ale i u svých psů.

A dá se říci, že psi (respektive zvířata obecně) ji využívají velmi často, vědomě a když je zapotřebí, poslechnou její varování...

Intuice v žádném případě není přenos myšlenek, jak někdy bývá mylně uváděno nebo jak si to mnozí vysvětlují.

Nejprve je však třeba oprostit se od čistě materialistického pojetí světa, kde platí jen to, co vidím, slyším, cítím. Na co si mohu sáhnout, co dává logický význam.

Pokud by ale svět byl postaven pouze na těchto principech, byl by prostředím neustálých karambolů a neštěstí.

A protože v okamžiku, kdy vás začne něco fyzicky likvidovat (srazí vás, zakousne vás, spadne na vás), už bývá na záchranu pozdě, funguje u všech vyšších živých bytostí právě ona již několikrát zmíněná intuice...

Intuice, jejíž princip by se dal nejjednodušeji vysvětlit jako jakási neviditelná a nehmotná interakce mezi dvěma subjekty. Informace námi jinak přijímaná a zpracovaná.

Intuice dnes a denně nespočetným živým bytostem zachrání zdraví nebo život.

Problém je bohužel v tom, že schopnost intuice ztrácíme v přímé úměře s tím, jak se „civilizujeme“ a přicházíme o svoje vrozené přírodní dovednosti...

Denně jsme otupováni stále stejnými stereotypními a rutinními činnostmi, kdy přestáváme vnímat a přemýšlet.

Denně jsme otupováni účelovou masírkou vrchnosti, že na nic nemusíme dávat pozor a nic nemusíme řešit, protože na vše existuje nějaký zákon, nařízení a vyhláška. Nemyslete, neřešte, poslouchejte. Individualita je špatná, stádnost správná.

Denně jsme vědomě i podprahově masírování reklamami, které nemají jiný účel, než nám vytvořit v mozku předem určené asociace.

Člověk s dostatečně osekanými rozhodovacími schopnostmi a připravený o přirozené vzorce chování vleze do výběhu tygrům, skočí ze skály do vodní nádrže plné kamenů skrytých pod hladinou nebo začne dráždit velkého pasteveckého psa.

Člověk, dostatečně odtržený od přírody a společností, naočkovaný do levelu „člověk je nejchytřejší, ovládá planetu a vše, co se na ní děje“, pak s němým úžasem sleduje, jak dovede být příroda ničivá, a to, že jeho domácí zvířata už minimálně půl hodiny projevují značný neklid a chovají se fakt divně, jde totálně mimo něj. A místo toho, aby se někam schoval (což kromě intuice indikuje i zdravý rozum), je schopen s nadšenými výkřiky „jéé mámo pocem tos neviděla“ točit z bezprostřední blízkosti rozbitého okna s ostrými střepy tornádo – ne, to vážně není odvaha, to je jen nebetyčná hloupost, absolutní ztráta logického uvažování a pudu sebezáchovy...

To všechno jsou totiž situace, kdy zdravého nezdegenerovaného jedince jakéhokoli druhu intuice varuje.

Protože mezi zdrojem ohrožení a živou bytostí právě probíhá přenos informace „nebezpečí“.

A příjemcem této nehmotné informace – informace, která není vidět, není slyšet a není cítit, je právě intuice...

Přirozený systém varování, který není radno podceňovat a jemuž je dobré naslouchat...

Zdaleka ne vždy, když váš pejsek váhá vstoupit do nějakého prostředí, je to dáno jeho vjemem zrakovým, sluchovým nebo čichovým.

Jenže vy jste přeci jeho pánečkové a paničky a on vás musí bezpodmínečně poslouchat, že?

Fikce? Fake news? Konspirační teorie? Všemu, co neodpovídá určenému standardu a nařízené pravdě, se vysmějeme - hahaha?

Intuice, onen „šestý smysl“, „tušení“... skutečně nejde o pojmy z říše psychiatrických diagnóz. Funguje a je dobré tuto schopnost rozvíjet, nikoli ji potlačovat.

Může zachránit zdraví a život vašemu blízkému, vašemu pejskovi nebo úplně cizímu člověku.

Může určit osud velkého počtu lidí, velkého počtu zvířat, všech našich psích parťáků.

„Ne!“ vyřčené vaší intuicí a následně vámi i respektované může zachránit víc, než si vůbec uvědomujete...

Třeba i to, že na svého pejska nenecháte sahat špatné lidi a nebudete to trapně vydávat za socializaci, protože jednou předaná negativní energie v čisté psí duši zůstává už navždy.

Budete daleko víc poslouchat to, co vám říká vaše srdce, než to, co vám říká vaše ego, finanční zájmy a potřeba se zviditelnit.

Právě proto velmi pozorně naslouchám intuici své, svých psích parťáků i pejsků svých klientů...

Psí vedra venku, doma a v autě

Máme za sebou první tropické dny letošního léta a další nás pravděpodobně tuto sezónu budou ještě čekat (a nenadávejme na to, jen si vzpomeňte, jak dlouho jsme letos nosili zimní bundy a na teplo se vyloženě těšili). Svoje oblečení můžeme obměňovat dle potřeby, naši psí parťáci svoje kožíšky ve verzi letní/zimní nosí permanentně, někteří s podsadou, jiní bez.

A pokud to některým psím majitelům nepřipomeneme, ty hlouposti zase dělat budou, zase se pak budou divit a svoje psí svěřence budou zase kolikrát tahat hrobníkovi z lopaty...

Takže nejprve pár (obecně známých i mnohým neznámých) skutečností o psí termoregulaci...

Všichni teplokrevní živočichové, mezi které patří člověk i pes, se vyznačují schopností do jisté míry regulovat svoji vnitřní teplotu. Zdůrazňuji slovní spojení „do jisté míry“, protože tato regulace funguje pouze pro určité rozmezí okolních teplot. Navíc je individuálně závislá na stupni vývoje termoregulační schopnosti konkrétního tvora (věk, velikost povrchu těla atd.), takže například mláďata mají obecně nižší šanci se uchladit nebo naopak v zimě zahřát než dospělí jedinci.

Pokud se týká psů, mají oproti člověku minimum potních žláz. Pes se primárně „chladí“ odpařováním vlhkosti ze sliznice jazyka a ochlazováním vzduchu nasávaným přes sliznici čenichu, právě proto má při vysoké tělesné teplotě naplno vyplazený jazyk a zrychleně dýchá. Rozšířením cév (především v oblasti lebky, ve které je uložen orgán extrémně citlivý na přehřátí, tedy mozek) funguje krev jako „chladící kapalina“, která účinně napomáhá snižování tělesné teploty.

Jednak zbytečně nevystavovat svého pejska intenzívnímu slunečnímu záření, které mimo jiné přímým účinkem zvyšuje teplotu povrchu psího těla (stejně jako každého jiného těla nebo předmětu, na který dopadají sluneční paprsky), jednak zabezpečit psímu organismu možnost se přiměřeně chladit a v případě potřeby dodat psímu organismu možnost dalšího ochlazení.

Jinými slovy - s procházkami počkat na příznivější slunečně-teplotní podmínky (brzké ráno/ pozdní večer) a chodit s pejskem (pokud máte možnost) do listnatých lesů. Budete velmi překvapeni, jak razantně lesní mikroklima změní teplotní a vlhkostní poměry, je to obrovský rozdíl oproti rozpálenému asfaltu a betonu sídlištních cest a ulic nebo otevřenému prostoru (pole, louka)...

Stejně tak je dobré si uvědomit, že v případě rozpálených betonových a asfaltových ploch je nejvyšší teplotní intenzita právě na zemi - tedy v místech, po kterých nejen šlapou polštářky psích tlapek (pokud se ale nejedná o rozteklý asfalt nebo rozžhavený jemný písek, není to to hlavní nebezpečí), ale kde bývá vzdálenost psích čumáků a hlaviček malých plemen jen o několik málo centimetrů výše. Pes dýchá rozpálený vzduch, sliznice nosu se nechladí a stejně rozpálený vzduch se dostává i do plic! Proto prosím zkraťte přesun po podobných površích na minimální dobu a co nejrychleji se přesuňte na měkké lesní stezky a do stínu stromů.

Pokud si myslíte, že na léto svého psa ostříhat (oblíbené zejména u malých plemen) je bezvadný nápad, pak na to hodně rychle zapomeňte. Psí srst rozhodně není jen „kožich na zimu“ - psí srst, respektive vzduchová vrstva mezi srstí a pokožkou, tvoří velmi účinnou izolační vrstvu vůči vnějším vlivům celoročně. Psí kůže je navíc velmi citlivý a zranitelný orgán (což vám potvrdí každý veterinář) a pokud je například kvůli radikální redukci přirozeného ochlupení vystavena přímému slunečnímu záření, je zle. Proč myslíte, že například plemena typu naháč je zapotřebí v létě natírat opalovacím krémem?

Další důležitá věc - nezapomeňte na dostatečný přísun vody „ad libidum“. Není třeba psího kamaráda do pití nutit, vezme si tolik a tehdy, kolik a kdy potřebuje. Pozor na to, že sluncem zahřátou vodu pes většinou chtít pít nebude, proto je dobré vodu (v láhvi nebo termosce) skladovat ve stínu. Pokud v přírodě narazíte na prokazatelně nezávadný vodní zdroj (musí být průtočný, nikdy ne stojatá voda nebo louže!), dejte pejskovi příležitost se napít. Znovu zdůrazním - nechte pejska se napít jen tolik, kolik sám potřebuje. Násilné předávkování vodou velmi rychle způsobí zase jiné zdravotní problémy.

Zvláště u krátkonosých psích plemen (typicky boxeři, buldoci, buldočci, mopsové a plemena odvozená) je přehřátí v letním parnu velmi nebezpečné - aktivní povrch nosní sliznice je příliš malý, důsledkem je i razantně zvýšená zátěž srdce a plic. Během nutného přesunu/pobytu v rizikových prostředích je potřeba dělat dostatečné přestávky, dát k dispozici chladnou vodu a klidně využít i namočené tzv. chladící ručníky (déle udrží vlhkost), které přiložíte na čenichovou nebo hlavovou partii pejska.

Velký pozor dávejte na pokušení zchladit rozpáleného psa ledovou vodou nebo ho rovnou pustit třeba do bazénu! V psím organismu dojde k teplotnímu šoku, který velmi často končí fatálně. Ochlazovat je zapotřebí vždy postupně a pomalu!

Je ideální mít pro svého pejska k dispozici studenou dlažbu na stinném místě, kde se může chladit. Skvělou službu udělá i obyčejný rozprašovač se studenou vodou, kterou rozptýlíte do prostoru a nezapomenete pravidelně postříkat po celém těle také samotného pejska – bude se mu dýchat podstatně lépe...

Žijí mezi námi dementi (nelze je jinak nazvat, opravdu ne), kteří jsou schopni svého pejska nechat čekat zavřeného v autě, zatímco si někde vyřizují svoje záležitosti. A nejsou to jen případy evidentních superdementů parkujících svoje vozidlo přímo na slunci a majících pocit, že pěticentimetrová mezera otevřeného okna jejich pejskovi bohatě zajistí možnost volně dýchat. Zažíváme i časté případy bezmozků, kterým nedojde, že v čase A je sice jejich auto ve stínu, ale v čase B se už vlivem rotace Země kolem Slunce jejich auto dostane na přímé slunko. Jak rychle dokáže rozpálená karosérie změnit kabinu ve žhavé nedýchatelné peklo a jak rychle dokáže ukončit psí život, je snad jasné každému, kdo jen trochu přemýšlí. Bohužel mnozí nepřemýšlejí, což dokazují každoročně se opakující případy v autě „zapomenutých“ psů nebo „zapomenutých“ dětí. Je pro mě neuvěřitelné, kolik lidí nepřemýšlí a nepředvídá - nikdy to nepochopím...

Do zaparkovaného auta v létě pes nepatří nikdy. NIKDY! Však není takový problém ho vzít ven nebo si zorganizovat svoje potřeby trochu jinak, ne? A pokud už ho v horkém létě někam vezete, zkraťte jeho pobyt v autě na nejnutnější dobu a zajistěte dostatečnou cirkulaci čerstvého vzduchu – vždy otevřenými okny, nikoli klimatizaci.

Nepsal bych tyto tak jednoduché a logické postupy, kdyby pravidelně každý rok neumřelo tolik psů na přehřátí a pomalé udušení v kabině auta, zatímco jejich majitel(é) někde v klídku trajdají, protože „ten pes to přece chvilku vydrží“...

Psi jsou daleko náchylnější na přehřátí než my lidé. Je to dané především jejich nižší schopností aktivního chlazení organismu a je opravdu třeba mít na paměti, že vedro, které člověk ještě zvládne, může být pro jeho psího parťáka smrtící. Na druhou stranu stačí opravdu jen trochu přemýšlet a předvídat. Venku využívat stínu, lesního mikroklimatu, vyhýbat se rozpáleným plochám (asfalt, beton, písčité nebo kamenité terény) a mít k dispozici chladící médium (voda). Nikdy nenechávat svého pejska v autě. Doma mít pro pejska k dispozici kus podlahy typu dlažba nebo aspoň linoleum, stále naplněnou misku s vodou a raději než ventilátor nebo klimatizaci zvlhčovat vzduch i pejska rozprašovanou studenou vodou. A nezapomínejte, že stín nerovná se automaticky chládek - i ve stínu může být za určitých okolností vzduch nedýchatelný a teplota vysoká.

Všem vám přeji jen krásné a pohodové letní dny, strávené ve společnosti vašich úžasných a spokojených psích parťáků...

Co je dobré vědět...

Před nějakou dobou jsme s jedním mým klientem seděli na lavičce, pozorovali lidskopsí i lidskonepsí cvrkot kolem a konstatovali, jak málo kolikrát lidé vědí o psech, psích plemenech a psím světě. „Měl byste o tom něco napsat...“, pravil můj klient a já se v tu chvíli trochu zamyslel.

Ale zkusme se teď nedělit na pejskaře a nepejskaře, zkusme se teď zahrnout do jedné jediné skupiny „člověk“ a trochu si ujasnit, jak mnozí z lidí na psí druh pohlížejí, co vnímají a co jim naopak uniká...

Myslím, že by mohlo být ku prospěchu věci opět vyvrátit pár zažitých mýtů a zdůraznit pár skutečností, které by o psech skutečně měl vědět každý – když ne vy, tak třeba váš kolega, kamarád, soused... nebo vaše dítě...

Začněme tím, že opravdu není pes jako pes a každé plemeno je jiné, každé vzniklo ve specifických podmínkách, určujících plemenný vzhled, povahu a pracovní/společenské určení.

První ránu tomuto základnímu rozdělení dávají už různé cvičáky, nerozlišující mezi plemeny, natož konkrétními povahami a vesele jedoucí v tunelu zvaném „univerzální pes typu německý ovčák“. V dnešní instantní době zdatně se vezoucí na online vlně bohužel dávají realitě na frak i další nesmyslné akce typu „online kurzy“ nebo „online psí škola“, které úspěšně dorazí velkou část těch, kteří se štěstím unikli (resp. hlavně jejich psi) cvičákovým glajchšalterům...

Opravdu není náhoda, že existují například plemena lovecká, pastevecká, ovčácká nebo společenská.

Jistě, tohle všichni velmi dobře víte, to tady ten člověk objevil Ameriku?

Ale tady ten člověk denně s velkými obavami pozoruje chování lidí, kteří mezi skupinami plemen nerozlišují ani trochu.

Takže stejně, jako se sebevědomím ostříleného kaskadéra nastrčí pro pejska (i jeho majitele) naprosto cizí člověk svůj čumák čumáku ocasem vrtícímu zlatému retrívrovi, učiní tak i vůči miniaturní čivavě nebo chlupatému psímu pastevci...

Následné scénáře pak přesně odpovídají přirozenému naturelu konkrétního pejska, jeho povaze, vlivu jeho majitele a životním zkušenostem.

Možná, ale také tomu tak vůbec být nemusí, nadšeně olízne našemu kaskadérovi obličej.

Stejně tak mu ale může ukousnout nos, když nad vrozenou důvěrou zlatého retrívra vůči lidem převládne špatná zkušenost z minulosti, momentální rozladění nebo ho jednoduše přestane bavit, aby k němu každý cizí obejda strkal hlavu...

Jojo, takový roztomilý malinký pejsek... ale také rychle vznětlivá povaha, temperament a možný pocit ohrožení z lidské hlavy a velkého těla, vnucující se do jeho kontaktní blízkosti. Pocit ohrožení nebo jen nervozita velmi rychle vygenerují obrannou reakci, která opravdu nemusí být jen čistě varovná (zavrčení, odhalené špičáky) a z malého tvorečka se stane rychle cvakající sešívačka...

Pastevec je a vždy zůstane pastevcem, skupinou plemen vyšlechtěných k rychlým nekompromisním reakcím, samostatnému uvažování a obraně. Jakkoli chlupatý, plyšový a medvídkovitý, narušíte-li mu osobní prostor, vnímá to zcela přirozeně jako ohrožení a odpovídajícím způsobem zareaguje.

Zahrozí, zavrčí, prostě po vás vystartuje a buď vás fyzicky odstrčí nebo rovnou kousne...

Nikdy!, opakuji NIKDY! nestrkejte svůj lidský čumák před čumák cizího psa!!!

Je neskutečné, kolik lidí při pohledu na hezkého pejska zahodí rozum a pud sebezáchovy.

Nemluvě o základním respektu k soukromí jiného a respektování osobního prostoru.

Zkuste si vyhlédnout dvojici „Nabušený Rambo & Barbína“, vlezte jim neomaleně rovnou pod nos a s obdivným zvoláním „Jéé to je krásná slečna, můžu si ji pohladit?“ se na ni nadšeně vrhněte a začněte ji otlapkávat...

Pokud bude Rambo opravdu Rambo, tak v následujícím okamžiku už ležíte na zemi a v dalším vám budou volat sanitku.

(No dobře - pro uspokojení genderové korektnosti si dosaďte třeba Kena, Laru Croft, trhání vlásků a dloubání očíček...;))

Respektuje, tudíž se do něj necpeme člověku ani psu, protože pokud tak učiníme, můžeme špatně skončit...

(Tímto teď zdravím všechny ty tupé běžce a cyklisty, kteří se nutně musí nacpat na stranu mého telátka, kolikrát až do těsného kontaktu s ním namísto toho, aby využili dva metry volného prostoru na druhé straně. Jednoho dne nám s telátkem dojde trpělivost a čistě z edukačních důvodů jeden nebo druhý zasáhneme, abyste zvěsti o tom mohli dále šířit ve své komunitě...)

Náš sebekrásnější a seberoztomilejší pejsek nebo fenka nejsou veřejným majetkem, stejně jako jím není váš partner nebo vaše dítě. Není rozhodně naší povinností nechat na ně sahat cizího člověka nebo člověka, který nedostal naše svolení. A žádný z vás nemá sebemenší právo vyžadovat nebo si vynucovat kontakt s naším pejskem, stejně jako my si nevyžadujeme a nevynucujeme právo fyzicky kontaktovat vašeho partnera nebo vaše dítě.

Nenechte se rozhodit. Neúcta některých lidí vůči jasnému „Ne!“ a doslova vtíravost do soukromí jiného není váš problém, ale problém jejich povahy a špatného vychování. Nebojte se svého „Ne!“ držet a pokud vás podpoří i váš psí parťák, nechte mu volné pole působnosti...

A úplně stejně, jak vám to bude milé od jiných lidí, respektujte prosím vy sami soukromí jejich.

Stejně, jako potkávám lidi, narušujících soukromí člověka a jeho lidského nebo psího doprovodu, potkávám i psí majitele, kteří nezvládnutím nebo prostou ignorací svého psího parťáka narušují soukromí jiných.

Vodítko je velmi jednoduchý prostředek, kterým mohu zabránit tomu, aby můj pejsek, jiný pejsek nebo jiný člověk došli k nějaké úhoně. Při správném používání zabrání naprosté většině problémových situací.

Jenže holt mezi námi máme frajery, kteří přeci vodítko ani obojek nepotřebují...

A když už vodítko mají, pak v podobě flexiny, kterou naprosto neovládají a ovládat ani nemohou – už jsem o tom kdysi psal v samostatném článku...

Takže pak v reálném životě řešíte ne svého psíka, který je naprosto v pohodě a na němž tu pojistku v podobě kvalitního a ovladatelného vodítka máte, ale pejska cizího, pohybujícího se navolno nebo na oné několikametrové flexině a snažíte se o to, aby ne ten váš, ale ten cizí psí kaskadér přežil.

Aby nevlítl pod právě projíždějící auto, aby přestal atakovat vaše psí tele dřív, než tomu zcela přirozeně a právem dojde trpělivost, aby nezešílel ze své hysterické majitelky nebo agresivního majitele.

Zcela zbytečně vynakládáte svoji vlastni energii na řešení problému někoho jiného.

Zkuste pochopit, že mít psa na vodítku tam, kde je jakákoli pravděpodobnost zátěžové nebo konfliktní situace, opravdu není žádná ostuda a nijak to nesnižuje vaší důstojnost.

Stačí se soustředit, mít svého psího parťáka na vodítku, být na sebe hierarchicky napojení a zvládnete každou zátěžovou situaci. Každý pes je od přírody rychlejší než my, každý pes to dobře ví a vodítko je taková naše dobrá pojistka.

Je naprosto zbytečné nechat svého pejska vběhnout pod auto nebo ho nechat agresivně útočit na jiného psa nebo člověka jen proto, že si hrajete na frajery s „bezpodmínečnou poslušnost“ a „stoprocentní přivolání“, protože takhle vám to našroubovali do hlavy...

Takhle to totiž opravdu nefunguje a je dobré si to zavčas, než se stane něco opravdu zlého, uvědomit.

Je dobré si zavčas uvědomit i to, na jaké psí plemeno reálně máte, jakého psa jste reálně schopni vychovat (vychovat, ne vycvičit!) a reálně ho zvládnout v běžném provozu i zátěžových situacích.

My registrujeme chování lidí a chování jejich partnerů, mnoho věcí zaznamenáme a z mnoha věcí si uděláme nějaký závěr...

A oni si na oplátku všímají nás a našeho psího doprovodu, mnoho věcí zaznamenají a z mnoha věcí si udělají nějaký závěr...

Každý člověk je vizitkou svého partnera, každý pes je vizitkou svého majitele, stejně tak každý člověk je vizitkou svého psa...

„1939“ - psí memento...

V mém dnešním článku se vrátíme zhruba osmdesát let zpátky v čase a ukážeme si, jakou hrůzu dokáže stvořit zmanipulovaná lidská psychika – a právě tam, kde bychom to nejméně čekali...

Chci vám na jednom konkrétním a historicky zdokumentovaném případu ukázat, jak rychle se láska ke psům může pod tlakem všeobecné hysterie, paniky a snaze „zavděčit se vrchnosti“ změnit v rozsudek smrti. Jak málo stačí, aby lidé svoje psí parťáky zradili tím vůbec nejhorším způsobem...

Píše se rok 1939 a jsme v Anglii, zemi psům zaslíbené, zemi, která dala světu mnohá z těch nejkrásnějších a nejušlechtilejších psích plemen. Mezi prostými lidmi národa, který by těžko někdo podezíral z nedostatku lásky a vztahu ke psům.

Píše se rok 1939 a jak tomu tak už v našem světě bývá, prvotní impuls ke všemu zlému, co se brzy mělo stát, přišel od vlády a úřadů.

Pod vlajkou (před)válečných obav o nedostatek potravin (protože zvířata je také potřeba nakrmit) a potenciálně nebezpečných situací po předpokládaném bombardování (zdivočelé psí smečky v ulicích, ohrožení lidi zraněnými psy, možnost přenosu bojových látek/chemikálií v srsti zvířat) je založen specializovaný výbor pod zkratkou NARPAC (National Air Raid Precautions Animal Committee, česky něco jako Národní výbor preventivních opatření proti náletu pro zvířata).

Výše zmíněný úřad následně dne 26. srpna 1939 vydává tzv. Avízo pro majitele zvířat (v originále Advice to Animal Owners), ve kterém se, pokud majitel zvířete nemá možnost je umístit někam na venkov nebo při leteckém poplachu vzít s sebou do krytu (psy a kočky), se vši úřední vážností doporučuje nechat zvíře utratit...

Tohle byl ale jen prvotní spouštěč - ten skutečný průšvih přišel odjinud.

Úřední výnos „o utracení“ byl totiž stále jen doporučením, nikoli striktním nařízením nebo zákonem pod hrozbou sankcí.

Jinými slovy – každý majitel psa (kočky atd.) měl stále plné právo učinit vlastní rozhodnutí a jednoduše úřednímu doporučení nevyhovět.

Jenže zapracovalo to, čemu se hezky česky říká „předposranost“, snaha zavděčit se vrchnosti, být „loajální a uvědomělý občan“ – vše to, co už tak důvěrně známe i v našich končinách z dob minulých i současných...

Britové, národ, který dal světu tolik úžasných psích plemen a v obecném povědomí jsou zapsáni jako jednoznační milovníci psů, zešíleli.

Koncem srpna roku 1939 tak došlo ke skutečné zvířecí genocidě, která nemá v historii civilizovaného lidstva obdoby.

Zbabělci, vyděšení z toho, že by jim jejich zvířecí parťáci mohli ve válečné době zkomplikovat život, „preventivci“ poslušní svému životnímu poháněči „co kdyby“, „uvědomělí občané“ přeochotní zavděčit se svým pánům a pak se ohánět tím, jak oni sami fyzickou likvidací svého psa nebo kočky pomohli bránit vlast, jednodušší jedinci věřící bez ověření úplně všemu, co kde zaslechnou...

… a také lidé bez sebemenšího vztahu ke svým zvířecím parťákům...

… ti všichni okamžitě zahltili veterinární ordinace a nechali je usmrtit...

Kolik psů, koček a dalších zvířat bylo tehdy rozhodnutím svých majitelů zavražděno?

Uvádí se, že jen v Londýně šlo o fyzickou likvidaci zhruba 300 000 zvířat (což činilo cca 1/4 celkové populace) a dalších blíže neupřesněných statisíců po celé Velké Británii.

Kříženci i psi čistokrevní všech možných plemen, nedělal se mezi nimi vůbec žádný rozdíl...

Podle dochovaných písemných svědectví z té doby i samotní veterináři už odmítali utrácet další psy, psychicky to nezvládali.

Pokud nebyl k dispozici veterinář, byly k dispozici veřejně propagované jateční nebo speciální pistole pro „vlastnoruční usmrcení“...

Ale víte, co bylo tím nejkrutějším paradoxem celého tohoto masového vyvraždění několika set tisíc psů a dalších zvířat?

Katastrofické scénáře nejbližší doby (a tedy oficiální zdůvodnění celé akce), predikované vládou, se nakonec nekonaly...

Životy psů a dalších zvířat, životy tolika nádherných bytostí, byly naprosto zbytečně ukončeny jen kvůli lidské hlouposti, necitelnosti, panice, pohodlnosti, pokrytectví a falešného vlastenectví.

Kvůli strachu lidí, který nastartovalo jedno jediné vládní (resp. úřední) doporučení, které se podle některých zdrojů mělo týkat jen hospodářských zvířat – což ale není historicky jednoznačně doložené, spíše tu šlo o prostý vládní alibismus typu „nestěžujte si, vy jste nás jen špatně pochopili“ ke zbavení se odpovědnosti.

Jeden z těch mnoha historicky doložených případů, na kterých je tak jasně vidět, jak snadné je paralyzovat myšlení člověka, jak snadné je zcela eliminovat jeho vztah k blízké bytosti.

Valná většina těch, kteří v srpnu/září roku 1939 v Británii přivedli svoje psy pod smrtící injekci, totiž nebyly cynické zrůdy bez sebemenšího vztahu ke svým psím parťákům. Milovali je, starali se o ně, chodili s nimi na procházky, společně spolu žili...

Stačí správným způsobem dloubnout do toho správného místa lidské psychiky, vypustit masírku slov o „zodpovědnosti“ a „jednotném postupu“ a pak už jdou věci samospádem.

To, co se v srpnu/září 1939 ve Velké Británii stalo, je historicky ověřená skutečnost.

To, co se v srpnu/září 1939 ve Velké Británii stalo, ale není exces, který se už nikdy nemůže opakovat...

Třeba za jakýmkoli účelem a bez špetky důkazů (nebo je jednoduše zfalšovat) vyhlásit, že psi jsou přenašeči toho a toho a je tedy doporučeno se jich ve jménu ochrany lidstva zbavit...

Stačí vyvolat strach, stačí vypustit i jen náznak možné katastrofy, stačí hysterická, navedená nebo zaplacená média a lidská psychika zareaguje podle dávno známých vzorců.

Stačí nepřemýšlet a zhroutit se pod tíhou poplašných zpráv a nepodložených katastrofických scénářů.

I dnes a znovu by se našel dostatečný počet předposraných, „zodpovědných“ a „uvědomělých“ k tomu, aby vypukla psí genocida verze 2.0.

Vážně jste si, po svých zkušenostech z poslední doby, naprosto jisti tím, že podobná událost by se 80 let poté už nemohla opakovat...?

Výchova psů a dětí v Česku

A možná, tedy spíše zcela určitě, i leckde jinde... ale žiji v českomoravské kotlině a budu psát o tom, co vídám a slýchám na vlastní oči a uši.

Že výchova štěňat i dospívajících/dospělých pejsků a výchova dětí má strašně moc společného, o tom jsem vyprávěl už mnoha svým klientům. Nikterak překvapující je pak skutečnost, že na toto téma následně nevedeme žádné dohady ani hádky, protože ono stačí se venku trochu projít a vše potřebné dostanete z první ruky...

Obecně platí, že všechna mláďata vyšších živočišných druhů, tedy i ta psí a lidská, mají stejné vrozené vzorce chování a jejich psychický vývoj obsahuje stejné fáze – období instinktivních reakcí, období puberty a období dospívání.

Instinktivní fáze je čas, kdy mládě reaguje na podněty ze svého okolí primárně instinktivně a ze stejných pohnutek se také drží svého „majáku“, tedy dospělého jedince, kterého považuje za záruku vlastního přežití.

Ne bez zajímavosti je mimochodem fakt, že pokud se sejdou správné okolnosti, může se pro lidské mládě přirozeným „majákem“ stát pes...

(Kdo jste svoji ratolest permanentně sundávali z psího kožichu a pokud se vám ztratila z dohledu, spolehlivě jste ji našli tam, kde byl pes, víte své;) )

V tomto čase, pokud onen „maják“ reálně existuje, není potřeba mládě k sobě volat, protože to se v rámci vrozeného vzorce „bez silného nepřežiji“ drží v blízkosti své autority všemi silami. Na druhou stranu – každý podnět je pro ně zajímavý a svět objevuje všemi svými smysly, naplno a s živelnou radostí, často v pro ně i dosti nebezpečných situacích.

Na toto relativně bezstarostné období (kdy však musíte být sakra ve střehu, aby vám mládě v okamžiku nadšeného poznávání někam nespadlo nebo nevběhlo) navazuje období druhé, pro vás podstatně náročnější.

Zcela záměrně opomíjím „období vzdoru“, protože pro jen trochu fungujícího majitele lidského nebo psího mláděte se jedná o pouhou epizodu, charakteristickou například trucováním typu „Nepudu!“, tak velmi podobném v dětském i štěněcím podání. Kdo je nezvládne (ano, v obou případech musíte použít trochu té fyzické síly namísto hodinového přemlouvání nebo nošení v náručí), připraví si zcela zbytečné chvíle nervování a bezradnosti. Jak už jsem ale napsal, ve skutečnosti jde jen o epizodu, nikoli období.

Ta pravá legrace totiž přichází až ve věku puberty – dětské nebo psí, v obojím podání vás čeká totéž...

Jojo, však jsme to zažili všichni – sami za sebe a minimálně i se svými pejsky, většina také se svými vlastními potomky... a jiné to teprve čeká...

Období permanentních testů pevnosti nervů a psychiky, kdy bychom z mláďat občas udělali čtyři malé na hraní, ale stejně tak i prověření našich schopností, jak moc jsme schopni skutečně vychovávat.

Protože jednoho dne začne puberta odcházet, mládě začne dospívat a my začneme sklízet to, co jsme zaseli...

Dítě nebo pejska pohodového, se zdravými sociálními a komunikačními vzorci vůči svému okolí v tom dobrém případě.

Nebo dítě či pejska vystresované a s asociálním vztahem vůči okolí, uzavřené a psychicky navždy zmrzačené.

Protože cesta mláděte do psychického pekla je velmi snadná, velmi rychlá a v obou případech vede stejným směrem...

Kolik rodičů malých capartů a kolik štěněcích majitelů dokáže do hysterie rozběsnit třeba jen to, že jejich mládě poznává svět.

Takže se někam rozběhne... ochutná klacek... přivoní ke kytce... začne si hrát, hrát, hrát...

Jako malí jsme chutnali hlínu, kousali do žížaly... podle dnešních hyperúzkostlivých pravidel bychom vůbec neměli mít šanci přežít.

Padali jsme z kola, skal a stromů a měli rozbitá kolena a odřené ruce, protože jsme sice neměli helmičky a chrániče, ale zato jsme se naučili, že když budeme nešikovní, bude nás to bolet.

Získávali jsme správnou zpětnou vazbu, dali si příště větší pozor a dál lezli na stromy a skály, dál zkoušeli, co na tom kole dokážeme...

Štěně úzkostlivě zdvíhané do náruče, jakmile se objeví cizí pes, se nenaučí ničemu a žádnou zpětnou vazbu nezíská. A jednoho dne v budoucnosti potká psa, na kterého bude zkoušet dominanci, přestože na to absolutně nebude mít a možná to bude jeho poslední chyba v životě, protože pro toho druhého psa už dávno nebude v ranku chráněného mláděte. Nebo se do konce svého života bude svého vlastního druhu bát, protože to bude to jediné, čemu ho jeho páneček/panička svými „ochrannými“ reakcemi naučili.

A i to štěně se potřebuje včas naučit, že pod auta se neskáče, cyklisté a běžci se neloví a nežereme ze země sajrajty. Cokoliv v tomto směru zameškané hyperúzkostlivým nebo jednoduše pitomým chováním majitele může během jednoho okamžiku psí život rázně ukončit...

Jak lidské, tak psí mládě potřebují poznat svět i na základě vlastní zkušenosti. Potřebují vědět, že pokud udělají chybu, bude je to bolet a potřebují to poznat ve správném věku. Dítě potřebuje párkrát spadnout, aby se pohybovalo obezřetněji a štěně potřebuje párkrát výchovně dostat za uši od dospělého psa, aby se naučilo, že hierarchie skutečně funguje.

Pokud jim v tomto poznání zabráníte, jednoho dne udělají chybu, která je může stát zdraví nebo život...

Také tak často potkáváte hysterické maminy, ječící na svoje malé děti, protože dělají (nebo nedělají) něco, co by podle nich měly nedělat (nebo dělat)?

Potkávám je stejně často, jako potkávám psí majitele, hystericky ječící na svoje pejsky, protože ti zrovna něco dělají (nebo nedělají) proti vůli svých lidiček.

Děti nesmyslně ocejchované nálepkou ADHD, psi nesmyslně ocejchovaní coby nezvládnutelní...

Hysterie, nervozita, agresivita a hrozby jako „prostředek výchovy“ mají vždy zcela stejný účinek.

Vynervované a vystresované děti a psy, očekávající ránu nebo jiný trest. Rozhozené a čím dál víc psychicky v háji...

Ti vzpurnější, starší nebo v tomto směru s delší zkušeností (děti i psi) už ale s jasně čitelným výrazem vzdoru nebo opovržení vyčkávají, až se ta jejich slabá osobnost, honosící se titulem „rodič“ nebo „majitel psa“ vyřve a zklidní. V horším případě už se nacházejí ve stádiu, kdy agresivita zcela logicky vzbudí stejnou reakci... pročpak do vás vaše dítě koplo nebo vás váš pes kousl?

A do portfolia zkušeností mláděte přibude další důkaz, že ten, kdo by měl být jejich vzorem, vzorem není. Není jejich „majákem“, není silnou osobností, je jen odstrašujícím příkladem toho, kudy v životě nejít.

Autoritu u svých mláďat, ať už lidských nebo psích, si nikdy nevyřvete, nevybudujete tupou silou, psychickým nátlakem nebo fyzickými tresty...

Pokud se tak chovat budete, pak podle přirozené nátury své oběti získáte jedince buď submisivního a zahnaného do kouta nebo vzpurného a vyčkávajícího momentu, kdy vám to všechno vrátí.

Zkusili jste někdy zapomenout na řeky slov a moře vět a více používat řeč těla?

Zkuste místo plamenných projevů, výhrůžek a trestů zvednout hlavu, narovnat ramena, ztišit hlas a upřeně se zadívat do očí svého mláděte...

Jaroslav Hašek byl skvělý spisovatel, velmi dobrý znalec lidské povahy a dokonalý znalec té české.

Jeho Švejk se zdánlivě dokázal vykecat ze všeho. Jenže on také plácal naprosté pitomosti, kolem dokola jen mlel pantem, hubu nezavřel a chytrý člověk to věru nebyl...

A jeho odkaz v české (moravské) povaze úspěšně žije dál – tam, kde je zapotřebí něco udělat, tam se jen mluví. Kolem dokola, okolo černých skal, pole lán...

„Poslouchat budeš, já jsem přece tvoje máma... táta... panička... páneček...“

Přestaňte plýtvat slovy a konejte. Protože slova jsou jen omáčka, balast, mláďata potřebují činy, živé reakce, příkladové vzorce chování.

Zkuste se svého malého dítěte zeptat, kolika slovům a výrazům z vašeho plamenného projevu na téma „tohle se nedělá“ skutečně rozumělo. Vezměte to slovo po slovu a zjistíte, že minimálně polovina z nich je pro něj jen prázdný zvuk slov, jejichž význam mu ještě nikdy nikdo nevysvětlil.

Kdybyste se podobně zeptali svého pejska, nebude to jen polovina, ale téměř všechno.

Vaše dítě stejně jako váš pes si nebudou pozitivně pamatovat vaše nadávky a výčitky. To vše budou zážitky jednoznačně negativní, pro ně nepochopitelné, ale v dané chvíli jasné doklady vaší slabosti.

Pozitivně a po celý svůj život si však budou pamatovat vaše řešení problémových situací a správná rozhodnutí v podobě činů a vzorových příkladů chování...

Strašně moc bych si přál, abych kolem sebe u mnohých z vás nezažíval při vaší komunikaci s mláďaty tolik nepochopení, křiku, hysterie, agrese a nadávek...

Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači

Venku je studené, mokré a depresivní počasí začátku května L. P. 2021 a my se s telátkem vrátili z naší pravidelné ranní procházky...

A já si i dnes znovu uvědomil, tak jak mne to napadne každý den, jak neskutečně úžasné tyto čtyřnohé chlupaté bytosti jsou.

Bytosti, které nám věnují celý svůj život, celý čas svého žití, které zahrnuje jen část života našeho. Bytosti, které s námi žijí, vstávají, leží u našich nohou, čekají, až se jim zase vrátíme z naších nutných lidských pochůzek a zaměstnání. Bytosti, které nás vytáhnou na procházku, do přírody, bytosti usínající v naší blízkosti...

Zhruba o hodinu dříve provede kontaktní čichovou a vizuální kontrolu, zda už náhodou vstát nechci.

Než ale vstanu, projdu (ještě ležíc na pelechu) důkladnou jazykovou očistou...

Telátko to má snadné – má hlavičku výš, než já ležím (spím). Jeho předchůdci si museli za stejným účelem ke mně vyskočit nahoru, tedy pokud se neprobudili přímo v našem pelíšku. Sám za sebe neznám lepší probuzení než kontakt s psím tělem a něžnými projevy psí lásky – ano, pejsek vypadá ráno úplně stejně jako když jde spát, nepotřebuje si předtím udělat mejkap a namalovat obličej na ksichtík, aby byl k poznání – prosím dámy, neuražte se, dělám si legraci :)

Pravda, i pejsek občas zaspí, hlavně když je venku počasí typu „psa bys ven nevyhnal“, ale v naprosté většině případů je na psí budík (stejně jako na ten procházkový a jídelní) spolehnutí...

Váš pejsek za vámi přijde, když jste ještě v plné aktivitě a jako Hujer vás přísným pohledem upozorní, že „už je čas“...

Protože váš pejsek chce spát s vámi – ve stejný čas a na stejném místě...

Je to jeho přirozenost. Natolik silná přirozenost, že i když má svůj biorytmus za dobu vašeho spolužití dokonale přizpůsobený tomu vašemu, stejně to cítí tak, že by měla spát celá jeho smečka.

A když konečně ulehnete, přijde k vám, chvilku se přesvědčuje, že už opravdu nevstanete, pak se i on se zaduněním položí někde blízko vás, spokojeně si odfoukne tak, jak to umějí jenom psi, načež i on začne usínat...

Občas se tím bavím, reaguje naprosto dokonale a já se pak musím smát, protože řada lidí s chrápáním u svých partnerů neúspěšně válčí a většinou si znechuceně balí polštář a deku a jdou spát na sedačku...

A až si ho pořídíte, tak si prosím uvědomte, že potřeba fyzické blízkosti není vada, ale jedna z těch mnoha úžasných psích vlastností...

Pokud budete v noci mezi sebe a svého psího parťáka stavět překážku v podobě zavřených dveří, nic z výše popsaného nikdy nezažijete.

Nebudete ve spánku vnímat psí dech, které vaše podvědomí vyhodnocuje jako signál bezpečí.

Váš spánek bude v psí přítomnosti daleko klidnější a hlubší, protože tak to nastavila příroda, evoluce a to „něco“, co řídí naše životy...

Pro mnohé z vás bohužel není pes tím, čím by být měl. Ne proto, že on sám by nechtěl – ale proto, že nechcete vy sami.

Sami žijete v domě a svého psího parťáka vyženete do kotce, na zahradu, do garáže...

Procházku se svým pejskem vnímáte jako nutnost nebo nepříjemnost, ne radost...

A pokud už na té procházce jste, nestydíte se svého pejska nahlas oslovovat „debile“, „blbče“, „čokle“...

Rčení, že pes by za svého člověka položil život, není fráze ani pohádka...

Skutečně tomu tak je a zažil jsem to na vlastní kůži s vlastními pejsky, s každým jedním z nich.

Neodhánět je od sebe, neopovrhovat jimi, neponižovat je a stále je nevyhánět ze společné lidskopsí smečky nesmyslnými zákazy být tady nebo tam...

A také respektovat jejich primární přirozenou potřebu smečky se silným a čitelně komunikujícím vůdčím jedincem. Protože bez toho to jednoduše nejde, pokud budete sami slabí, bude se slabý cítit i váš pes.

Slabí křičí, řvou a snaží se budit hrůzu – silní jsou potichu, protože jim stačí pohled nebo dominantní signál...

Buďte sami silnými v reálném životě, ne jen ve své hlavě, pak budete mít i silné psy a silnou smečku. Získáte úžasnou psí psychickou podporu, budete žít a usínat v daleko větším klidu. Každé ráno, kdy vás přijde váš pejsek „umýt“, pro vás bude vzpruhou a šťastným okamžikem, každá vaše noc provázená psím oddechováním bude klidná a bez démonů ve vašich snech.

Buďte prostě takovými, jakými jsou naši psí parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači...

(I tento článek, tak jako všechny ostatní, jsem napsal za psychické podpory a fyzické blízkosti svého pejska. Telátko by se prý i tentokrát podepsalo pod každé jeho slovo...)

Naši pejsci a jiná zvířátka...

Je jaro, v přírodě se rodí mláďata a každoročně se hlavně ve veřejném internetovém prostoru mísí prosby myslivců, ať mají majitelé psů svoje miláčky pod kontrolou, spolu s výhrůžkami typu „nebo myslivecká stráž začne plně využívat svoje právo“.

Jako ve všem, i zde je základním problémem lidská bezohlednost a sobeckost.

Plus něco, co bych nazval „limitovaným vztahem k přírodě a živým tvorům“...

Je to fenomén, se kterým se u lidí dost často setkávám a který asi nikdy nepochopím.

Potkal jsem a potkávám řadu lidí, kteří mi otevřeně řeknou, že milují psy, ale třeba kočky nesnáší. Ne, že by jim byly jen lhostejné, ony jim vyloženě vadí.

Na můj dotaz „Proč?“ se mi dostává pravidelné odpovědi ve smyslu, že jsou prostě jiné. Že nejsou jako psi, jinak se chovají...

Každý živočišný druh se chová jinak, každý má jiné vzorce chování. Jsou druhy sociální, jsou solitéři, jsou predátoři na vrcholu potravního řetězce, jsou druhy stojící na samém konci potravního řetězce coby lovná kořist.

Je ale docela zvláštní mít rád (pokud se tedy nejedná o pouhé „mít rád“, jak tomu také často bývá) jen nějakou podmnožinu živé přírody.

Protože pokud mám skutečný vztah ke psům, pak bych měl mít úplně stejný vztah i k dalším živým tvorům.

Jsou lidé, kterým nikterak nevadí, pokud jejich pes zadáví kočku či vyplení její vrh.

Naši psi totiž nejsou odkázáni na lov, aby se najedli. Nejsou integrální součásti lesního prostředí, nemusí se bránit predátorům.

Když pes najde zaječí mládě, které jeho matka neopustila, jak se řada lidí mylně domnívá, ale jen si je „odložila“, aby je několikrát denně přišla nakojit, je to pro tohoto tvorečka konečná.

Protože si s ním pes buďto „pohraje“ takovým způsobem, že mu způsobí závažná zranění nebo na mláděti „jen“ ulpí jeho pach a matka už ho nepřijme.

Nepřijde vám to líto? Není to naprosto zbytečná ztráta jednoho života?

Když pes začne lovit kočku na volném prostranství, kde není žádný strom, stožár, plot nebo třeba zeď, pak v případě průměrně rychlého psa kočka nemá šanci. Protože kočka má jedinou možnost - utéct někam do výšky, to jí velí i její vrozené vzorce chování. Nemá únikové dispozice zajíce, nemá únikové nory a zas tak rychlá také není.

Nepřijde vám to líto? Není to naprosto zbytečná ztráta jednoho života?

Jistě, zdravý srnčí jedinec v jemu vyhovujícím terénu, kterého s jazykem na vestě honí jeden pes, si svého naháněče s přehledem namaže na chleba. Ale i ten zdravý srnec si může během svého útěku zlomit nohu, může ho srazit auto a pokud se přidá další pes, jeho šance na únik se dramaticky sníží. Ale hlavně, že příroda a že se pejskové proběhli...

Nepřijde vám to líto? Není to naprosto zbytečná ztráta jednoho života?

Zcela jiná situace pak v myslích mnoha lidí nastane, když se poměr sil obrátí...

Medvědy v našich lesích nepotkáte, vlci se vám zdaleka vyhnou, ale divočáci jsou zvědaví, rychle se vytočí (zvlášť bachyně s mladými) a jsou si velmi dobře vědomi svých fyzických dispozic.

V našem zeměpisném prostoru si s divočákem poradí jen medvěd nebo smečka (smečka, ne osamělý jedinec!) vlků. Jinými slovy – pokud se střetne divočák se psem, nekončívá to pro pejska nikdy dobře.

Srnce, zajíce a ježky likvidovat můžeme, ale divočák se našich psů dotknout nesmí...

Víte, ono to, co často píšu a říkám – že zvířátka se mezi sebou vždycky dohodnou, není takový úlet, jak si mnoho z vás možná myslí.

Sami poznáváte, jak snadno se spolu „domluví“ váš pejsek s domácí kočkou. Třebaže každou cizí žene ze zahrady na první dobrou, s tou „svojí“ po krátké době bezproblémově sdílejí společný prostor.

Stejně tak je možné i svého pejska, nejlépe od štěněte, naučit tolerovat lesní i zahradní zvířátka. Učím to každého svého psího parťáka a ani za mojí západosibiřskou lajkou Šedýskem, plemenem vyšlechtěným ke kontaktnímu lovu, nezůstala za celý jeho život jediná zakousnutá kočka, zajíc nebo veverka...

Nestačí mít respekt jen k životu vlastního pejska, i když i ten mnoha psím majitelům schází.

Zaječí, srnčí, ježčí... rodí se i mláďata divočáků... rodí se koťata...

Mějme prosím na paměti, že jiné živočišné druhy mají také právo žít a ne se stávat zcela zbytečnými oběťmi loveckých instinktů nebo i jen zvědavosti našich psích parťáků.

Zapomeňte na „svobodu“ a mějte svoje pejsky ve volné přírodě na dlouhém vodítku nebo stopovačce, se kterou umíte správně zacházet.

I vy sami budete víc v klidu, protože psí lovecký instinkt nejen dokáže zabít mládě nebo dospělé zvíře, ale dokáže vám zabít i vašeho vlastního pejska. Stačí aktivní myslivec, stačí jedoucí auto, stačí naštvaný divočák, stačí ztráta orientace.

Jen vás prosím o respekt i k jiným živým bytostem, který bohužel v mnoha případech končí přesně tam, kde začíná nesnášenlivost nebo opovrhování jinými živočišnými druhy.

Naučená bezmocnost

Dnes si povíme o jednom fenoménu, který jeho autor nazval teorií naučené bezmocnosti.

Reakci živých bytostí na určitý sled událostí, primárně demonstrovanou (jak už je tak u „pánů tvorstva“ oblíbeným zvykem) experimenty na psech.

S tzv. teorií naučené bezmocnosti přišel v 70. letech minulého století americký psycholog Martin E. P. Seligman, ve svém oboru velmi známá a respektovaná osobnost.

Přesný popis jeho experimentů se ve veřejně dostupných zdrojích mírně liší, jejich princip je však zřejmý a velmi jednoduchý. A jak už tomu tak bývá v podobných případech, i tyto pokusy páně Seligmana jsou postaveny na jednoznačně odsouzeníhodném (z mého pohledu rozhodně) principu negativního podnětu aplikovaného prostřednictvím elektrického proudu na psy. Do stejné skupiny řadím mimochodem i všechny psí majitele a cvičitele, kteří s nadšením používají, doporučují nebo propagují psi elektrické obojky – a tento můj postoj se nikdy nezmění.

Martin E. P. Seligman ji definoval, jak už jsem zmínil, na principu jednoduchého experimentu.

Během té první byla pokusná skupina psů v klecích, ze kterých nemohli uniknout (podle některých zdrojů byli i připoutáni), po zaznění zvonku vystavena elektrickému šoku.

Ve fázi druhé byli titíž psi postupně umístěni do klece, rozpůlené jednoduše překonatelnou přepážkou. Každý pes tedy měl možnost z části, která byla pod vlivem elektrického proudu, přepážku přeskočit a elektrickému šoku se tak vyhnout.

Následně byli do stejné rozdělené klece postupně umístěni psi z jiné skupiny, kteří neprošli „terapií“ elektrických šoků bez možnosti úniku.

Po první ráně přepážku jednoduše přeskočili, aby se vyhnuli těm dalším.

Tak probíhal experiment, na jehož základě byla definována teorie naučené bezmocnosti:

Říkáte si teď, že „To jsou přece jenom zvířata a člověk by se tak nezachoval?“

Rozdělil je na tři skupiny a namísto elektrických šoků (všimněte si té ohleduplnosti - do psů elektriku pustíme bez výčitek svědomí, ale do lidí ne-e-e-e) je v první fázi pokusu vystavil nepříjemnému zvuku.

První skupina dostala možnost nepříjemný zvuk utnout prostřednictvím tlačítka.

Druhá skupina žádné tlačítko k dispozici neměla a musela tedy nepříjemný podnět strpět v celé jeho intenzitě a trvání.

Druhé fáze pokusu se už zúčastnily všechny tři skupiny a všechny tři skupiny dostaly možnost tlačítkem „uniknout“ nepříjemnému zvuku...

Tlačítko použili pouze jedinci z první a třetí skupiny – ti ze skupiny druhé na základě získané zkušenosti reagovali tak, že nepříjemný zvuk prostě musí přetrpět a tlačítko nepoužili...

Lidská psychika je totiž velmi snadno ovlivnitelná, mnohem více, než běžný člověk vůbec tuší – a čím většímu nátlaku nebo delšímu stresu je daný jedinec vystaven, tím to jde jednodušeji...

Viděli jste už někdy psy, kteří již také rezignovali na možnost „úniku“?

Podívejte se na psí jedince, kteří v něm tráví již několik let – a někteří celý svůj život.

Přál bych vám vidět psí oči ve stavu naprosté odevzdanosti a přál bych vám vidět psí oči, které se na vás podívají ve chvíli, kdy pejsek uvěří, že teď opravdu přišla jeho záchrana – ať už fyzická nebo psychická...

Já ty oči viděl nejednou a děkuji Bohu za každého pejska, kterému jsem směl a budu smět pomoci.

Dívejte se pozorně a uvidíte psí oči, kterými na okamžik projde život, aby následně zase zhasly...

Přijde vás vyštěkat a jeho oči jsou plné života. Pak se obrátí a vrací se zpátky do svého vězení – a v té chvíli je v nich už zas jen smutek, pasivita, rezignace a odevzdání...

Seberete je jejich trýznitelům, odvezete do přírody, otevřete dvířka klece – a co se stane? Nenásleduje zběsilý okamžitý úprk pryč – v té úplně první fázi jejich hlavou proběhne nevíra. Nevíra ve změnu, vždyť celý svůj život prožili v kleci, ve vězení. Jejich celý svět je ta klec. Najednou můžu utéct, tak proč to neudělám teď hned, rychle, než mi ta dvířka ke svobodě zase zavřou? Aha, už vím - já přece nemohu jít ven, naučili mě to, že nemůžu. A ne, opravdu to není tím, že bych neuměl jít po trávě namísto po studeném betonu...

Naučíme tě, že nemáš možnost změnit svůj osud – třebaže ve skutečnosti tu možnost máš...

Bezmocnost vnucená – hrozbami, represemi, neustálým opakováním, že tohle musíte a nesmíte tamto a že to tlačítko, které před sebou vidíte, vám nepomůže...

Právě proto se v populaci každého živočišného druhu nachází určité procento rebelů, kteří se jen vzájemně neutvrzují v přístupu „to tlačítko nic neovlivní a my nic nezměníme, holt musíme to trápení strpět do konce svých životů“.

Šelmy, které nikdy nepřestanou hledat možnost útěku za mříže svých klecí.

Někdy vztek, někdy strach...

Nadešel ten správný čas znovu si připomenout jeden důležitý pojem, který, jak tak život ukazuje, ne každý správně chápe.

Rys osobnosti, který mnozí v životě alespoň jednou potřebují, který se pro některé stane jejich základní součástí a který jiní budou po celý svůj život jen neúspěšně hledat.

Autorita přirozená, nikoli vynucená nebo hraná – pojem, který velmi často vysvětluji svým klientům jako základní princip vedení vlastní lidskopsí smečky.

Autorita může být vrozená, může ale být i získaná – věkem, zkušenostmi, výchovou nebo prostředím. Může fungovat všeobecně nebo jen v určité oblasti, může také fungovat jen mezi určitým typem nebo sociální skupinou lidí.

Kdo měl štěstí na svého otce nebo matku, jistě si pamatuje ze svého dětství na různé situace, kdy se jejich autorita projevila tím správným způsobem. Ne křikem nebo agresí, ale přirozeně a účinně – ať už se to týkalo nějakého rozhodnutí nebo řešení konfliktu.

Ve svém dětském věku jste vnímali a později do dospělosti si odnesli obraz skutečné autority, příklad toho, jak skutečná autorita funguje. Neodnesli jste si stres a nebudili se ze snu zbrocení potem a s vyděšeným pohledem...

Kdo to štěstí neměl, odnesl si pod pojmem „autorita“ do života obraz agrese, křiku a ran. Příklad „autority“ vynucené násilím a pod heslem „Ty mě prostě poslouchat budeš!“

Souběžně s tím jsme poznávali další praktické příklady lidské (ne)autority.

Byli učitelé, kteří nás nemuseli přesvědčovat, že „Jsme ve škole a poslouchat prostě musíte!“

Jak ale vstoupili do dveří, všechno ztichlo, zklidnilo se a automaticky jsme vstali. Během vyučovacích hodin byl klid až do poslední minuty...

Stačilo se na dotyčného kantora podívat a něco uvnitř nás automaticky přeplo do režimu poslušnosti a pozornosti. Pokud jsme se zapomněli a ujeli, stačil jeden jediný pohled, jediné napomenutí a sklopili jsme uši.

A v našich vzpomínkách uvízl právě tento člověk – možná ne nejlepší rétor, možná ne nejlepší učitel, možná neučil oblíbený předmět, ale pojem „autorita“ jsme tehdy pochopili pro zbytek svého života. A pokud ne tehdy, tak někdy jindy, jinde, později...

A že když nám někdo restriktivně nařizuje, jak máme žít a dýchat, kde se smíme pohybovat a za jakých podmínek, s kým se můžeme setkat a koho vidět nesmíme – že to z něj ani náhodou nedělá autoritu...

Takto to jednoduše nefunguje a každá jen trochu svobodná bytost se základní sebeúctou se proti takové „autoritě“ vzepře.

Naproti tomu autorita postavená na správných a efektivních rozhodnutích, autorita postavená na komunikaci, autorita spravedlivá a přinášející zjevné pozitivní výsledky funguje vždy.

„Autorita“ vyřvávaná příkazy a povely, „autorita“ nátlaková, „autorita“ postavená na principu „musíš a nesmíš“ nebude mít nikdy požadovaný hierarchický efekt.

Rozhodně ne „jsi úžasný a dostal jsem se do té nejlepší smečky ze všech...“

Místo toho je „jen se tě bojím a tohle není smečka, to je vězení...“

Přemýšlejte, co se stane, když budete svého pejska vychovávat vězením.

Přemýšlejte, co se stane, když si ze svého pejska začnete vyrábět hračku na dálkové ovládání.

Dělejte to tak dostatečně dlouhou dobu a mozek svého psího parťáka dokonale vymyjete...

Vyženete z něj schopnost samostatného uvažování a rozhodování, místo zkušeností a prosté radosti ze života jej naplníte tupou „poslušností“ a neschopností přemýšlet sám za sebe. Získáte poslušnou loutku a zabijete plnohodnotnou živou bytost.

Není lépe mít vedle sebe svobodně přemýšlející bytost než stroj na plnění povelů a nástroj na zvyšování ega?

Pes, stejně jako člověk, stejně jako každá živá bytost, se rodí jako individualita.

Individualitu každé živé bytosti lze bohužel velmi snadno zničit. Navždy a nenávratně.

Stačí určitou dobu trvající tupý nátlak, omezení svobody, denně opakované a drilem vyžadované postupy.

Individualitu každé živé bytosti lze pozvedávat k výšinám. Celý její život.

Nalezením skutečné autority – autority, se kterou bude živá bytost vyrůstat i stárnout a pokud Bůh dá, bude s ní do posledního dne svého života...

My, kteří žijeme svůj život s pejsky, máme oproti jiným lidem jednu obrovskou výhodu.

Můžeme se dívat na psí svět, můžeme se z něj učit, můžeme zlepšit životy psí i životy svoje. Ale také můžeme tuto šanci promrhat a stát se těmi, kteří životy psí i lidské ničí.

Ne každému je dáno najít v sobě autoritu alespoň pro svůj vlastní život, natož pro život někoho jiného. Ale každý by se o to měl aspoň pokusit, protože, jak už jsem psal - autorita nemusí být vrozená, může být získaná na základě výchovy, věku, zkušeností nebo prostředí.

Autoritu skutečnou od té předstírané či vynucované rozeznáte na první pohled.

Pokud na něj zařvete nebo vezmete klacek, nezískáte si autoritu, získáte jen psí nedůvěru a odstup - někdy vztek, někdy strach...

Ani zavřením do kotce nebo klece nebo přivázáním řetězem k boudě si autoritu a „poslušnost“ nezískáte, zažehnete jen plamen psí vzpoury - někdy vztek, někdy strach...

Zavírači

Žijí mezi námi lidé – a není jich málo – postižení zvláštní úchylkou. Lidé bez citu a empatie, lidé mající pocit, že tím nejlepším řešením velké řady životních situací je prostě a jednoduše jinou živou bytost (ještě lépe bytostí víc, v nejvyšším levelu úchylky úplně všechny) zavřít. Svým obětem maximálně omezit pohyb a nechat je poslušně čekat, kdy a zda je z jejich vězení na základě vlastního rozhodnutí opět milostivě propustí.

Mají společnou osobnostní charakteristiku, ať už je cílem jejich úchylky cokoli. Vnitřně si svoji moc omezování jiných nesmírně užívají a velmi neradi se jí vzdávají. Nemají sebemenší potřebu se vciťovat do pocitů těch, na které jejich rozhodnutí padne,nezajímá je to a na prvním místě je u nich vlastní pohodlí a „volné ruce“ (přeneseně i doslova) bez ohledu na omezení jiných. A velmi často „zavření“ praktikují ne z pocitu nějaké nutnosti, nýbrž jen pro pocit uspokojení, který pak vnímají.

A řada z nich jsou psí majitelé, kteří tak rádi spojují psí procházku s nákupem, protože prý „nechtějí zbytečně ztrácet čas“. Svého psího parťáka tedy uvážou někde před svým oblíbeným hypermarketem, krámem, úřadem nebo poštou...

A v tom našem krásném, českém, lidskopsím světě s natolik velkou touhou na něčem vydělat, že dotyční bez váhání obětují nejen svého vlastního pejska, ale psy všech, kteří stejně jako oni postrádají základní vztah ke svému čtyřnohému parťákovi...

V tomto týdnu jsem byl díky mým spřízněným duším upozorněn na článek, který vyšel v jednom regionálním deníku pod titulkem:

Ještě bych tak možná pochopil, že se tento zrůdný nápad zrodí v hlavě nepejskaře jako „skvělý podnikatelský záměr“.

Skutečnost, že se zrodil v hlavách psích majitelů, je neuvěřitelná, příšerná a neskutečně odporná.

Uzamykatelná psí bouda o půdorysu odhadem tak metr na metr, kterou chtějí její tvůrci podle vlastních slov nabídnout k využití supermarketům, úřadům, školám a poštám (zatím umístili jednu klec a nechali si k ní udělat patřičné mediální PR).

Co se asi podobným lidem honí v hlavě, nejlépe dokumentují slova samotné autorky tohoto šíleného nápadu, která v dotyčném článku vypráví, že pokud jde s fenkou na procházku a chce i nakoupit, pak to pro ni znamená komplikaci v podobě zastávky doma, kde svoji fenku nechá – ale takhle prý všechno zvládne vyřídit najednou, podívejte jak jsem to vymyslela...

Podle starosty města citovaného v uvedeném článku se prý někdy lidé diví, jak tam může vůbec někdo psa zavřít. Nicméně „autoři boudy věří, že se jim podaří lidi přesvědčit, že psi uvnitř mohou být spokojeni“ (doslovná citace z článku).

„My jsme tady vyrobili psí boudu a chceme na tom vydělat, takže to protlačíme všemi silami. A budeme vás přesvědčovat, že i když je to totální nesmysl a zásadně to škodí psímu životu, tak pejskům se to prostě líbit bude!“

Je v myšlení některých majitelů psů, že spojit psí procházku a nákup je super nápad.

Není a někteří z vás to holt pochopí až v okamžiku, kdy po ukončení toho svého nákupu už svého pejska nenajdete nebo budete řešit následky lidskopsího konfliktu, u kterého jste nebyli a absolutně netušíte, co se ve skutečnosti přihodilo...

Není a kdo nepochopí, jaký jeho pes zažívá po dobu „odložení“ před nějakým krámem silný psychický stres (jeho psychika zpracovává všechno zátěžové dění okolo a nikdy nevíte, kdo z kolemjdoucích dostane opravdu blbý nebo zrůdný nápad), tomu pes do ruky nepatří.

Pokud jste líní a obtěžuje vás absolvovat dvě cesty (jednu psí procházku a jednu nákupní), popřípadě si neumíte zorganizovat čas, pak svoje nedostatky nenakládejte na hřbet svým psím parťákům. Oni za to opravdu nemůžou a znovu si uvědomte, jak bezcitně se vůči nim v takových případech chováte. Nelze k tomu říci nic jiného a nebudu se za to omlouvat, vídám psí stres a zoufalé psí pohledy pokaždé na vlastní očí, když jdu kolem nějakého krámu...

A do toho ještě přijde někdo s šíleným projektem „uzamykatelné psí boudy“.

Pokud si otevřete diskuzi ke zmíněnému článku, zjistíte, že reakce jsou tak půl na půl.

Jedna skupina se otřásá hnusem a jednoznačně projekt odsuzuje, druhá jej cynicky označí za „super nápad“ (a třetí je, jak už to tak v podobných diskuzích bývá, totálně mimo téma).

A to zde nerozebírám další dopady zdravotní – například přenos infekčních onemocnění (po pohádce „pravidelně se to bude dezinfikovat“ ještě tu o Červené Karkulce, nemluvě o tom, že gumovou podložku do jisté míry vydezinfikovat můžete, zbytek konstrukce dost těžko), zalomení drápků v těch „šikovně malých otvorech, aby tam dítě nemohlo prostrčit prstíky“. Skutečně nepochopím, jak tomuhle mohla nějaká v článku též zmiňovaná veterinářka s čistým svědomím dát zelenou.

Jak už jsem ale psal v úvodu, „zavírači“ nemají cit ani empatii. Nepřemýšlejí nad tím, jak řešit situaci jinak než zavřením jiné živé bytosti. Psa, člověka – psů, lidí...

Někoho odložit nebo zavřít pro ně představuje tu nejjednodušší variantu. Nikam nesmíš, tady budeš a pro jistotu za tebou ještě zamkneme.

S plným vědomím a čistým svědomím teď prohlašuji, že paní Kateřina a pan Čestmír, stojící za projektem žluté „uzamykatelné psí boudy“, se ve svém vztahu nejen k vlastní fenečce totálně odkopali. Tohle, ani s vidinou jakkoli reálného zbohatnutí „Hele, necháme tomu udělat reklamu, města na to dostanou nějaké dotace, my nasadíme cenu a budeme v balíku!“, by nikdo se skutečným vztahem ke psům nikdy neudělal. Zase jsou za tím v prvé řadě peníze, obalené nějakou pohádkou o čistém dobru, jak už obecně známé a profláknuté...

Znovu zopakuji – psí stres v boudách a kotcích na zahradě nebo klecích někde doma v obýváku je reálný, nikoli vymyšlený.

Psí stres na neznámém místě, na místě s provozem, o samotě, je ještě o několik tříd vyšší!

Podporovat nebo ignorovat, jakoukoli formou, tento psí stres, je zvěrstvo nejvyššího řádu a z mého pohledu zaslouží také to nejvyšší odsouzení. Některým jevům je jednoznačně zapotřebí říci „Ne!“ hned na začátku, protože jsou z pohledu „zavíračů“ velmi svůdné a pokud se nechají rozjet, už se těžko zastavují. Stačí se podívat do internetových diskuzí na určitá dnes velmi aktuální témata a nevěříte vlastním očím...

Velmi doufám, že jakýkoli projekt „uzamykatelných psích bud před každým marketem a institucí“ bude mít jepičí život a že zvítězí nejen zdravý rozum, ale především vztah lidí k živým bytostem.

Zkuste si v takové boudě představit místo svého pejska svoje dítě... jakékoli dítě, zde bezpečně odložené, zamčené, „v bezpečí“, protože komplikuje nákup nebo pobyt na úřadě, ale vy přece chcete všechno zvládnout při jedné jediné cestě ven... líbí? Věřte mi – tak jak by bylo v podobných podmínkách v těžkém stresu lidské mládě, tak se ve stejném stresu nachází i pes...

Budete se daleko lépe cítit vy i on a nebudete muset řešit „kam s ním“...

Stupidní nápady, jakým je i projekt nějakých uzamykatelných psích bud, nahrávající jen pohodlnosti a lenosti lidí a zcela ignorující psí pocity v podobných podmínkách, rozhodně žádným řešením nejsou.

Jen podstatně zhoršují vztah lidí k jiným živým bytostem a lidské sobectví a probouzí ty nejhorší vlastností „zavíračů“...

Na řetězu u boudy

Pokud jste někdy chtěli na vlastní kůži zažít některé psí pocity nebo jste si chtěli zahrát psí simulátor, pak máte teď tu nejlepší příležitost.

V dnešní době života vzor „Březen 2021“ a ví Bůh, kolika ještě dalších týdnů a měsíců...

Některé věci raději nebudu rozebírat, protože bych se příšerně rozčilil a tento článek ani nedopsal. Nicméně kdo mě aspoň trochu zná, ví.

Ale ukážu vám několik zajímavých paralel se psím vnímáním, možná pak někteří z vás pochopí, čeho se vědomě či nevědomě dopouštějí na psí duši.

Potřeba mít k dispozici svobodný životní prostor je jednou ze základních potřeb každé živé bytosti. Ať je to člověk, pes, kočka, kůň, ptáci nebo vodní živočichové.

Omezení svobody pohybu, ať už formou mříží nebo „pouhým“ restriktivním výnosem, má za následek obrovskou frustraci.

A pokud toto omezení trvá dostatečně dlouho, má za následek trvalou změnu psychiky – kromě výše zmíněných vnitřní běsy, pasivitu a odevzdanost, ale také zvýšenou agresivitu vůči okolí i sobě samému. Kdy k výbuchu agrese dojde, nikdy nelze předem určit, ale to, že k ní dříve nebo později dojde, je jistota.

Ano, každá vyšší forma života umí ukončit svůj život, pokud k tomu získá potřebnou motivaci, vůbec to není výsada jen člověka.

Některým lidem to zajisté vyhovuje, ale za současného stavu „nesmíte dál než na hranici katastru obce“ ti normální poprvé se vší hrůzou poznali, jak vypadá reálné omezení pohybu. Včetně restrikce „od 21 do 5 hodin nesmíte vůbec nikam“, s milostivou výjimkou pro nás, kdo máme pejsky, ale zas holt nesmíme dál, než 500 metrů od domova...

Už trochu rozumíte tomu, co s psí duší udělá pobyt na řetězu u boudy nebo pár metrů čtverečních kotce?

Rozumíte tomu, proč se každý pejsek tolik těší na procházku ven, do přírody?

A teď si představte, že v podmínkách prostorové restrikce prožijete celý život.

Jsme teď na stejném řetězu u boudy jako vesnický voříšek a věřte tomu, že už teď to na každém z nás nechává drastické psychické následky.

A bude to ještě daleko horší, protože jakékoli delší omezení života stresuje nejvíc mláďata. Mláďata, které s tímto stigmatem vyrůstají a kterým deformuje psychiku na roky dopředu nebo na celý jejich život...

Valné většině z vás určitě nemusím vysvětlovat pojem „socializace“ - konkrétně druhové socializace, kdy si malé štěně upevňuje správně fungující vztah vůči jiným psům. Proces, který je životně potřebný pro celý zbytek života psího jedince.

Stejně tak jste se mnozí setkali s razantními negativními dopady, pokud jste psí socializaci zanedbali – strach z vlastního druhu a související agrese vůči vlastnímu druhu, cílené vyhýbání se vlastnímu druhu, sociální izolace, neadekvátní reakce a neschopnost navazovat sociální kontakty...

Stejně jako mláďat každé živé bytosti se týká se i mláďat lidských...

Jenže – otevřený sociální kontakt potřebují všechny živé bytosti, nejen jejich mláďata. Pokud je jim odepírán, pokud je zakázán fyzický kontakt, pokud je znemožněno rozpoznání komunikační mimiky, pak na sebe negativní důsledky tohoto jevu zcela zákonitě nenechají dlouho čekat.

Stejně jako se pes se psem očichá, olíže nebo dotkne tělem, stejně tak i člověk toho druhého poznává podáním ruky, jinou formou fyzického kontaktu nebo vyhodnocením jeho mimiky. Pokud má od druhého dodržovat „sociální odstup“ dva metry, pozdravit se smí jen jakýmsi bizarním ťuknutím lokte a jeho mimiku skrytou za hadrem na hubě jednoduše nemá šanci vidět, pak to s sebou zcela přirozeně přináší podvědomou nedůvěru a nečitelnost druhé osoby.

Pokud budete toho svého držet na distanc od všech jiných, protože „co kdyby ho některý kousnul“, pak on sám bude vnímat všechny ostatní jedince svého druhu jako ohrožení. Nedostane možnost se s nimi seznámit a poznat je, bude mu odepřen osobní kontakt a blízké emoční vnímání.

A úplně to samé se stane i s člověkem – jen se tomuto poznání někteří budete kratší či delší dobu bránit, na druhou stranu další jste k němu už dávno došli...

Když pohyb venku je pro něj pokaždé za cenu povinně nasazeného náhubku?

Sundejte svému pejskovi náhubek a bezpečně uvidíte, jak se ulehčeně oklepe a naprosto viditelně ožije. Kdežto s náhubkem nasazeným jde do útlumu a odevzdaně se šourá namísto uvolněného pohybu...

Připadá vám pohyb s hadrem na hubě (pardon, nemůžu to jinak označit) jako přirozený a nijak vás neomezuje?

Neřešme teď, že se za ním jednoduše nedá dýchat a svoje „výfukové zplodiny“ si při každém nádechu spolu s dalším sajrajtem z výrobního materiálu natrvalo usazujete v plicích. Neřešme, jaký nesmysl to celé už ze své podstaty je a jaký to má skutečný účel.

Je to obrovská psychická zátěž, kterou si teprve po nějaké době začínáte naplno uvědomovat.

Tam, kde jste se dříve pohybovali uvolněně a s radostí, se dnes pohybujete se skloněnou hlavou a v depresi.

Jakákoli překážka dýchacích cest jakékoli živé bytosti, aplikovaná nedobrovolně a z donucení, má tento psychologický efekt. A čím déle tuto překážku nosíte, tím je tento efekt silnější, trvalejší a psychiku jedince více deformující.

Položte si jednoduchou otázku: „Vzal/a bych si hadr na hubu dobrovolně a s upřímným přesvědčením, že zvyšuje kvalitu mého života?“

Dnes už sami velmi dobře víte nebo aspoň tušíte, jak se cítí vaši pejskové s náhubkem coby „ochranou“, aby někde něco nezbaštili nebo nepokousali člověka nebo jiného pejska.

Deformujete jim psychiku stejně jako jsme teď my nuceni deformovat tu svoji.

Vše souvisí se vším a já vám znova ukážu, jak moc jsme si s našimi psími parťáky podobní...

Když budete vlastnit pejska se sociálním problémem – pejska, který bude startovat vůči svému psímu okolí, pak máte jen dvě možnosti.

Buď bude věčně chodit s náhubkem a vy budete mít pocit, že jste to vyřešili úplně skvěle, protože „Teď už se přece nemůže nic stát, nemůže kousnout!“

Jen jste do nějaké míry omezili následek, ale pro odstranění příčiny problému, devastující vašeho pejska i vás samé, jste neudělali ani to nejmenší, jen jste ten problém ještě prohloubili a v čase upevnili.

Druhá možnost je nechat si poradit od někoho, kdo to umí, nechat dát do pořádku poraněnou psí duši a nechat se naučit fungovat tak, abyste jednou provždy svému pejskovi mohli jeho náhubek sundat...

Jsou cesty, které pouze nenávratně ničí psychiku a problém nevyřeší a jsou cesty, které psychiku posílí a pro zbytek života problém vyřeší.

A v případě (ať už reálného nebo jen hypotetického) problému zdravotního tou správnou cestou rozhodně není uměle přidaný dýchací hendikep a dlouhodobě deptaná psychika, ale podpora přirozené imunity organismu a psychické pohody, možnost sociálních kontaktů a neomezený/neomezovaný pohyb na čerstvém vzduchu...

Funguje to na lidi i pejsky, funguje to na každou živou bytost na této planetě.

Tak jednoduché to je, a té devastace našich i psích životů už opravdu stačilo...

FALCO DOG RESCUE – 2. generace

Nesnáším fráze „pojďme se semknout“ a „společně to dokážeme“, protože jsou už tak zprofanované a zneužité, že jejich původní význam se úplně vytratil. Proto je nepoužiji ani v tomto článku. Jen vám všem nabídnu jeden projekt, nad kterým můžete buď mávnout rukou, nebo jej naopak začít společně využívat...

Někde v roce 2014 jsem dostal nápad, jak pomoci těm, jejichž pejskové se dostali do nesnází. Tehdy vznikla první generace mého systému Falco Dog Rescue, který jsem vymyslel tak, aby od samého začátku profitoval z možností moderních technologií - konkrétně tzv. „chytrých telefonů“ (smartphonů).

Základní myšlenka byla postavena na principu, kdy do systému FALCO DOG RESCUE mohou lidé nahlásit ztraceného nebo naopak nalezeného pejska, později přibyla možnost (i v dnešní době stále unikátní) nahlásit lokalitu s výskytem otrávené návnady. Požadované údaje k těmto událostem jsem koncipoval tak, aby byly skutečně užitečné – u psích jedinců kromě identifikačních údajů například i kontakt vůči lidem a jiným psům nebo spolehlivost přivolání. Podobně je u otrávených návnad požadována a následně uváděna nejen lokalita výskytu, ale i nosič a použitý jed (plus fotografie).

Událost mi bylo možné zaslat mailem spolu s volitelným kontaktem na zadavatele. Nad všechny v mailu uvedené údaje jsem pak sedl a vytvořil z nich tzv. „kartu“, kterou jsem následně zadal do systému FALCO DOG RESCUE.

Základní odlišnost od jiných podobných databází tkvěla v tom, že si každý majitel smartphonu na platformě Android (které jsou v naší zemi bezkonkurenčně nejrozšířenější a na rozdíl od jiných lze tyto telefony zakoupit i za velmi nízké ceny) mohl nainstalovat moji aplikaci FALCO DOG RESCUE a jejím prostřednictvím měl k dispozici nejen přehled celé databáze (tzv. „událostí“), ale při jejím spuštění mu přišla i notifikace, informující o události nejnovější a tedy nejaktuálnější.

V tomto případě tím „ale“ byla skutečnost, že lidé jsou jednoduše líní.

A mnoho z nich má zcela mylný pocit, že každý člověk povinně používá sociální síť Facebook a že Facebook poctivě sdílí status o zoufale hledaném pejskovi všude tam, kam to nasdílet slibuje...

Ne – neplatí ani jedno, ani druhé, už jsem se o tom několikrát zmiňoval. Nemluvě o tom, že řada lidí ani veřejně sdílet neumí, natož aby do svého příspěvku napsali skutečně relevantní údaje.

Facebook stejně jako každá jiná sociální síť je uzavřená sama v sobě. Co tam zveřejníte, zůstává v ní.

Není uzavřen v sociální síti, do které se musíte registrovat a zadat hafo soukromých informací o sobě (což už samo o sobě řadu lidí zcela oprávněně odradí) – v sociální síti, která na pozadí navíc sleduje všechny vaše aktivity v internetovém prostoru.

Systém FALCO DOG RESCUE nikoho nesleduje a má dosah omezený jen počtem lidí, kteří si moji aplikaci, bez nutnosti se registrovat nebo uvádět o sobě jakoukoli informaci, nainstalují.

V současné době (březen 2021) má první generaci aplikace instalováno přes 2000 lidí, což není tak úplně malé číslo...

Bohužel však potenciál tohoto systému stále zůstával velmi nevyužitý, ať už se to týká samotných pejsků nebo varování před otrávenými nástrahami. A uvědomte si prosím, že již z principu věci skutečně nemohu do systému zadávat události o své vlastní vůli – je jednoduše zapotřebí, aby se na mne vždy přímo obrátil někdo z vás s požadavkem nebo informací.

Ale vzhledem k tomu, jak dnes a denně čtu pejskařská volání o pomoc (a shodou okolností právě včera mi přistál v mailu další požadavek pohřešovaného pejska), rozhodl jsem se dát vám všem druhou šanci.

A možná teď také nastal vhodný okamžik některým z vás připomenout, že FALCO DOG RESCUE včetně mé práce (vývoj aplikace, zadávání událostí do systému, údržba) vždy byl, je a zůstane BEZPLATNÝ, protože na rozdíl od některých jiných nehodlám vydělávat na lidskopsím neštěstí...

Spustil jsem ho proto, že mi přijde smysluplný, přínosný a ve svém účelu velmi efektivní.

A proto teď uvádím do života zbrusu nový FALCO DOG RESCUE verze 3, druhou generaci aplikace pro smartphony na platformě Android...

Všechno potřebují dostat přímo pod nos, pokud možno na stříbrném podnose.

První a velmi zásadní novinkou je přímé sdílení událostí. Robustní a maximálně spolehlivé, postavené na algoritmech, které jsem odladil a implementoval už do své aplikace PSÍ STRÁNKY FALCO pro smartphony na platformě Android (z technického hlediska to totiž není až tak úplně triviální záležitost).

Velmi jednoduše řečeno – po mém zadání události do systému FALCO DOG RESCUE zhruba do 1-2 hodin každému z vás, kdo bude mít moji aplikaci korektně nainstalovanou a nastavenou (viz technický popis v rubrice FALCO DOG RESCUE), přistane na jeho smartphonu příslušná notifikace!

Už nebudete muset aplikaci čas do času spouštět, abyste zjistili, zda se v systému objevila nová událost. Buď na notifikaci klepnete a dostanete se přímo do aplikace s přehledem všech událostí a detailním popisem každé z nich nebo ji smažete a už nikdy více neuvidíte do okamžiku, než přijde notifikace o události novější. Samozřejmě stále funguje i varianta, kdy se při spuštění aplikace FALCO DOG RESCUE z plochy automaticky načte nejnovější notifikace.

S filozofií maximální rychlosti a reakce souvisí skutečnost, že po pečlivém zvážení jsem zrušil duplikování událostí na webu, tedy zobrazování pro počítače a smartphony jiných platforem. Není to efektivní, neumožňuje to potřebnou „push“ technologii nacpání událostí přímo pod nos a nezajišťuje potřebné soukromí zadavatele.

Nyní můžete zadat také požadavek pejska k adopci, požadavek kojné feny a požadavek psího dárce krve (transfuze)...

Jak jsem již psal, nová generace systému FALCO DOG RESCUE je mimo jiné zaměřena na rychlost reakce.

Proto je požadovaný kontakt na zadavatele jeden jediný – a to telefonický. Žádná jména, žádné mailové adresy, žádné detailní adresy (pouze lokalita).

Pokud potřebujete urgentní pomoc, je telefonický kontakt jediný smysluplný, protože je maximálně rychlý. Než se dostanete ke kontrole nebo napsání mailu, než ho vyhrabete ze spamového koše, už může být pozdě.

Dalším důvodem je soukromí – například mailové adresy často kopírují jméno jejich vlastníka. Na kartě události je telefonní číslo skryté pod odkazem „zavolat“, uvidíte je tedy až v okamžiku vytáčení...

Nová generace aplikace FALCO DOG RESCUE samozřejmě dostala také zcela nový, moderní grafický vzhled...;)

kde najdete screenshoty z aplikace, manuál k jejímu používání, helptexty k zadání jednotlivých typů událostí a především odkaz k instalaci a správnému nastavení aplikace.

Vše je teď pro vás připraveno, záleží jen na vás, zda nabídnutou šanci využijete. Znovu zopakuji – čím více lidí bude mít aplikaci FALCO DOG RESCUE nainstalovanou, tím vyšší je šance, že majitel najde zatoulaného pejska, toulající se pejsek najde svého majitele, bezprizorní psí sirotek najde nový domov, vyhnete se oblasti s otrávenými návnadami, štěňata získají kojnou fenu a potřebný pes krevní transfuzi...

Traviči

Chtěl jsem dnes původně psát jiný článek, ale po pečlivé úvaze a přes silné svrbění v prstech jsem dospěl k závěru, že pro něj stále ještě nenastala ta správná doba, třebaže jsem na základě mnoha zpětných vazeb přesvědčen o tom, že by byl normálními lidmi s ještě fungující vlastní osobností a nepotlačenými instinkty plně pochopený - a také potřebný...

Měl být o jevech a lidech nenormálních a nebezpečně ohrožujících své živé okolí,
protože tady už končí veškerá legrace.

Protože však v mém dlouhodobém seznamu témat na články figuruje také téma lidí nenormálních a nebezpečně ohrožujících své živé okolí i jiným způsobem, rozhodl jsem se pojmout je jako plnohodnotnou náhradu. Téma, kterému bych se stejnědříve nebo později věnoval, tedy otevírám již dnes.

Téma s velkým přesahem lidskopsího světa, téma související i s mým projektem, který je již několik let v provozu a na jehož rozšíření a nové verzi v současné době intenzívně pracuji.

Začněme těmi, jejichž činy se nás, respektive našich psích parťáků, bohužel nepříjemně často a bolestně týkají...

Určitě řadu z vás někdy napadlo, jaký typ lidské osobnosti se za těmito zrůdami vlastně skrývá.

A určitě to první, co vám v hlavě vyskočilo, bylo – primitiv. Člověk psychologicky jednoduchý, primitivní, zlý, nenávidějící své (nejen psí) okolí...

Ano, tato skupina lidí svůj podíl na trávení psů a jiných zvířat nepochybně má. Jsou to lidé, kteří se na základě své špatné genetiky, vlivem výchovy nebo životních zkušeností a přímé souvislosti s nízkou integritou své osobností dostali někam, kde už nefungují přirozené zábrany a pojistky.

Nebo rozhodí návnady na veřejném prostranství, protože jejich úchylná psychika jim velí ublížit co největšímu počtu živých bytostí.

Volí jednoduchá a přímočará řešení i v těchto případech, stejně jako zvolí jednoduché a přímočaré řešení v jakékoli oblasti svého života. Nepřemýšlí nad důsledky svých činů, netrápí se tím.

Nepřemýšlí nad tím, že pokud sousedovi otráví psa, způsobí tomu člověku psychickou bolest a smutek.

Pokud někomu cíleně otráví psa, jejich nenávist je namířená proti konkrétnímu psu, ne proti jeho majiteli. Protože ten pes štěká, občas si zavyje a dotyčná zrůda psy nenávidí obecně nebo je „nasraná“ na toho jednoho. Pokud by stejným způsobem nenáviděl svého souseda, jeho agrese by směřovala (v jakékoli podobě) přímo proti němu, jeho psa by nechal být.

Vím, že je to možná překvapivé, ale přesně tak psychika u těchto primitivů funguje...

Stejně tak jednoduchý a přímočarý je u této skupiny travičů i výběr jedu a konstrukce návnady. Nic složitého, nic sofistikovaného, čistě účelový výběr se zřetelem na co nejnižší finanční náklady a vynaloženou práci.

Pak je tu ovšem druhá skupina travičů, lidí s razantně pokřiveným charakterem.

Daleko nebezpečnější a troufám si říci, že v dnešní době i rozšířenější...

Lidské zrůdy, rekrutující se z mnoha počestných, milých a usmívajících se občanů této země.

Je to již zprofanovaná fráze, ale skutečně existují lidé, od kterých byste to na první pohled nikdy nečekali. Lidé, kteří se na vás i vašeho pejska budou usmívat, budou vám říkat „Ten je krásnej!“ a budou si ho chtít pohladit...

A vás vůbec nenapadne, že tu otrávenou návnadu, kterou váš pejsek sežral, mohla umístit právě tato smějící se bestie. Bestie, která bude přesně vědět, jakou vám způsobí bolest a smutek – bestie, která bude mít obrovské potěšení z toho, že právě vám tu bolest a smutek způsobí. Vy máte být ta oběť, váš psí kamarád bude jen nástrojem.

Nebo bude jen a pouze obecně nenávidět psy, protože z pohledu této lidské bestie nemají „čoklové“ právo na život, jsou s nimi jen problémy a měli by se vybít...

Jejich návnady budou mnohdy velmi sofistikované, pečlivě vymyšlené a sestrojené, vyrobené za účelem co největšího účinku. Bez ohledu na finance a pracnost, ovšem s velkým ohledem na to, aby k pachateli nevedla sebemenší stopa.

Bývají často velmi inteligentní a ve společnosti oblíbení, zábavní a pracovně úspěšní.

Jen ti z vás, kteří disponují vyšší sociální senzibilitou, z nich mívají nejasný pocit falše a nedůvěry. Něco vám na nich jednoduše nesedí a zcela správně býváte vůči nim obezřetní a nepouštíte si je k tělu, natož ke svému pejskovi.

Zbytek společnosti z nich bývá naopak nadšen, jsou pro ně okouzlující a sociálně přitažliví.

„On by tohle přece nikdy neudělal... takový milý člověk... nenene, to musí být někdo jiný, já mu stoprocentně věřím...“

Jistě, to jsou ony standardní věty, tak často citované v situacích, kdy má někdo ohodnotit osobnost člověka, který je nakonec usvědčen z vraždy, zneužití nebo znásilnění.

A ano, ještě ono obligátní - „On vždycky slušně a nahlas pozdravil!“

Už víte, proč vás a vaše pejsky na svých soustředěních učím určité některé dovednosti a postupy?

Někteří z vás je bohužel podceňují a v čase vykazují nulové pokroky, třebaže vám všem pokaždé říkám: „Jednoho dne to vašemu pejskovi může zachránit život!“

(Když jsem před lety s pejsky začínal, chodili jsme po jednom libereckém cvičáku a sbírali kusy rohlíků naplněné hřebíky, které tam rozházela kynologická konkurence. Dnes už ten cvičák dávno neexistuje, ale na tohle nikdy nezapomenu...)

V každé diskuzi na jakékoli téma (psí nevyjímaje) tuto skupinu travičů najdete...

Poznáte je snadno – jejich jedem je výsměch, ponižování, pomluvy a lži, ironie, znevažování „oponentů“ a velmi trapná a prvoplánová snaha se za každou cenu zviditelnit.

Nejsou konstruktivní, neznají fakta a nemají argumenty. Jsou jen schopni velmi rychle potopit jakoukoli konstruktivní debatu a na vyšším levelu dokonale poštvat diskutující proti sobě.

A přesně z toho, když se jim to podaří, pak mají ten zvrácený pocit sebeuspokojení a samolibou radost, jak se jim zas podařilo něčemu nebo někomu uškodit... a pokud mají možnost, s velkou rozkoší kopou do oběti slabé nebo oslabené...

Mnozí (a více ženy než muži) to sami znáte ze svých pracovních i soukromých kolektivů – „nejlepší kamarád nebo kolega“ vám dlouhou dobu sype svůj jed... a když v tom lepším případě včas prohlédnete, nestačíte žasnout...

V čím větším srabu životním, sociálním, partnerském nebo profesním se někdo nachází, tím větší uspokojení z toho mají. A pokud jen trošku mohou, ještě do té bídy něco přidají, hlavně ať se má každý hůř než oni. Z nesmyslných a absurdních restrikcí, omezování svobody a zákazů pohybu a dýchání mají pravidelné veřejné orgasmy a ještě volají po dalším přitvrzení...

Traviči pokládající fyzické otrávené návnady určené našim psům nebo volně žijícím dravým ptákům - a traviči, kteří pokládají psychicky otrávené návnady určené nám lidem.

A zkuste pochopit, že takoví lidé si nikdy nezaslouží lítost nebo ospravedlňování, ale vždy a jednoznačně pohrdání, odsouzení a trest...

(Poznámka: Záměrně jsem se v článku vyhnul jakýmkoli konkrétním postupům a typům otrávených návnad, aby nikomu neposloužil jako návod.)

Lidskopsí zima

Letošní zima je po několika letech opět jednou z těch výraznějších, jak teplotně, tak množstvím sněhu a proto nastal velmi příhodný čas připomenout si i vysvětlit několik skutečností s ní souvisejících.

Protože i v této oblasti existují věci, které si mnozí z nás neuvědomují nebo žijí v zajetí špatných návyků...

Pojďme začít třeba tím, co vlastně zimní období představuje v přírodě.

Tím, co respektovali naši moudří předkové a na co dnešní „civilizace“ už dávno zapomněla...

Zima je v přírodě časem odpočinku, časem regenerace. Časem přípravy rostlin a živých bytostí na jaro, které představuje nový život, nové vzepětí životní energie.

Přesně tak – zima je obdobím útlumu, vůbec nemá být obdobím stejně extrémních energetických výdajů v honbě za různými cíli, jaké u lidí dnešní doby probíhají po celý zbytek roku.

Když budete opravdu znát a pozorně sledovat své psí souputníky, pak i u nich v zimním období vysledujete více odpočinku, regenerace, klidu...

Oni se i dnes a velmi moudře řídí svými biologickými hodinami, které jim říkají – zpomal, odpočívej, šetři síly, připravuj se na jarní výbuch nové energie a nového života...

Ženou se jak stroje za tím, za čím se ženou celý rok – nezpomalí, nezklidní se, neregenerují...

Čím to, že na jaře ožijí i psí dědečkové a ti mladší doslova zdivočí?

Že by tím důvodem byla právě ona pauza, čas zpomalení a regenerace sil...?

Že by tím důvodem byla právě ona skutečnost, že i v zimě jeli pořád na plný výkon...?

Vstupní podmínky se totiž razantně změnily k horšímu a organismus běžného člověka přestává mít sílu se s touto zátěží rutinním způsobem vypořádat.

U velkého počtu lidí nenastoupí jen pouhá únava, nastoupí silné depresivní stavy a pocit totálního zmaru. Akutní únava je problém, který se dá řešit poměrně rychle, dlouhodobá únava potřebuje péči delší, deprese už je velký problém, na který pouhý odpočinek nezabere.

Protože mnoho přírodních a přirozených principů, které jsme ve své aroganci „civilizované společnosti“ a při osobním sobectví a bezohlednosti některých jedinců přestali respektovat, si teprve teď začne vybírat svoji skutečnou daň...

Začnete z únavy dělat kompromisy tam, kde má nastoupit jistota rozhodnutí...

Tento základní zákon přírody a přežití respektují všechny živé bytosti, vyjma jediné – člověka.

Jen člověk se žene bezhlavě dopředu, každý den, bez ohledu na svoje vnitřní nastavení dané mu přírodou, bez ohledu na své okolí. Nedá nikomu a ničemu vydechnout. Ve jménu „pokroku a výkonu“, ve jménu konzumu a roztočené finanční spirály.

Všichni a všechno potřebují svůj Čas oddechu, Čas regenerace, Čas zklidnění...

Prosím, nechte aspoň pejskům možnost se svými přírodními hodinami řídit.

Nechte jim možnost respektovat přirozené stmívání a tmu, když už vy sami potřebujete mít umělé světlo.

Zpomalte tempo svých společných procházek, nechte je jít ve vašich stopách...

Myslete na to, že pro jejich tlapky je daleko horší kontakt s umrzlým asfaltem nebo betonem než se sněhovou pokrývkou...

Uvědomte si, že chlupy mezi prsty psích tlapek mají svoji izolační funkci a přestaňte jim je vystříhávat, jak je vám tak často doporučováno – je to hloupost a škodíte jim. Až se vrátíte domů do tepla, dejte si chvilku tu práci a zmrzlé hrudky jim jednoduše mezi prsty vyberte. Je to lepší varianta, než nechat je vylizovat psí jazyk, protože ten dovede slabou a velmi citlivou kůži (ano, i proto tam ona zmíněná „chlupatá ochrana“ je!) v meziprstí snadno protrhnout a pak máte velký problém...

Až přijdete domů, podívejte se pořádně na své boty a stopy, které zanecháváte na linu nebo dlažbě. To, co tam uvidíte, je směs posypové soli a sněhu – další zdroj problému nejen pro psí tlapky, ale i pro psí zažívání. Pokud jen trochu můžete, co nejvíce se vyhýbejte p(r)osolenému povrchu a v žádném případě nenechte svého pejska sůl lízat!

Opatrně s opět hojně doporučovaným mazáním polštářků psích tlapek – uvědomte si, že tyto polštářky jsou jakousi analogií podrážek našich bot, plní nejen mechanickou, ale také tepelně izolační funkci a aby tak skutečně fungovaly, musí být tvrdé. Pokud je budete přemazávat, dojde k jejich změknutí a jsou pak velmi náchylné k poškození mechanickému i mrazem...

Dávejte pozor na ledové povrchy, i pejsek si může při uklouznutí zlomit nohu nebo utrhnout svalový úpon...

Sníh velmi dobře drží pachy, proto nepropadejte hysterii, že váš psí parťák má tendence v těchto podmínkách daleko více čuchat a tahat čenich po zemi. Samozřejmě s tím ale stále pracujte, nenechte ho slízávat psí (nebo jinou) moč, pozor na to, co všechno může být pod sněhem schováno – vy to nevidíte, ale psí čuchometr to vypátrá spolehlivě. A nenechte je baštit kvanta sněhu – v lepším případě dojde jen ke zvracení, v horším k zánětu...

Užívejte si přírodu, sníh a čerstvý vzduch, než nám úplně zakážou dýchat a žít.

Kdykoli budete moci, odpočívejte a regenerujte síly tak, jak to dělají psi.

Držte se a opatrujte svoje pejsky, zachovejte si pevné nervy a vlastní důstojnost, věřte jen sami sobě a nebojte se činit rozhodnutí za sebe i svoji smečku – dnes více než kdy jindy...

Dítě a pes – tak ještě jednou...

Vysvětlení přirozeného a správně nastaveného vztahu mezi dětmi a psy jsem na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO i jinde věnoval už hodně času. Jak jsem však se zděšením zjistil, na různých „odborných“ i zjevně neodborných psích diskuzích stále převládá názor, že i malé dítě musí být psům hierarchicky bezpodmínečně nadřazeno.

Protože se během své práce s lidmi a jejich pejsky bezprostředně a rozhodně ne ojediněle setkávám se smutnými následky takového přístupu, rozhodl jsem se znovu k tomuto tématu něco napsat...

Abych zbytečně neopakoval již jednou řečené, vložím vám sem do rámečku svůj již před časem zveřejněný článek „Hierarchie dítěte a psa – velký problém některých lidí“, ve kterém jsem důvody, proč dítě jednoduše nad psem hierarchicky být nemůže, podrobně argumentačně vysvětlil a rozebral. Nejprve si jej tedy, prosím, pomalu a důkladně přečtěte, protože tento článek na něj bezprostředně navazuje.

Přestože, řečeno slovy klasika, „je to marný, je to marný, je to marný“, je zapotřebí některé věci opakovat a razantně upozorňovat na souvislosti, které mnoho rodičů jednoduše nenapadnou. Mohly by, měly by, ale neděje se tak – tak tomu trochu zkusím pomoci...

A protože, řečeno slovy mými, za těmito důležitými opomenutími stojí převážně neznalost, neochota nebo jen arogantní pocit nadřazenosti, dávám teď všem znovu šanci pochopit, že vztah mezi dítětem a psem, mezi pejskem a lidským mládětem, může být úžasný a může pozitivně ovlivnit celý lidský život – nebo může být naopak trápením a doživotním traumatem.

Jednou z oblíbených velkých chyb, které následně odstartují závažný problém mezi dítětem a pejskem, je situace „Podívej, Pepíčku (Aničko, Milánku, Evičko...), tady máš piškotek a běž ho dát pejskovi!“

Jak jsem napsal už v odkazovaném článku, pes vnímá dítě jako mládě, jako štěně. A dokud se toto „štěně“ jako štěně chová, je vše v pořádku.

Představte si situaci, kdy malé štěně „nabídne“ dospělému (dospívajícímu) psu onen piškot…

Nicméně poněkolikáté už dospělý pes zcela správně dojde k závěru, že ono malé štěně ho vybízí k porovnání vzájemných schopností a hierarchické pozice. A tak zareaguje hierarchicky zcela přirozeně a správně – po štěněti skočí a piškot mu vezme, protože podle psích pravidel má na ten piškot nárok on, nikoli štěně.

Malé štěně to ve skutečnosti nikdy neudělá, protože velmi dobře zná hierarchická pravidla.

„Jak to, že náš pes začal na naše dítě vrčet? Jak to, že ho nenechá projít?“

Protože z jeho pohledu se to dítě už nechová jako přirozeně níže postavené štěně, ale jako štěně otevřeně ho vyzývající k hierarchickému porovnání...

Trpělivý pes bude nejprve svým vrčením a hierarchickým vymezováním varovat, hodně dominantní nebo méně trpělivý rovnou kousne.

Fajn, pak pokračujte v přístupu „pejsek je tvůj kamarád, běž mu dát piškotek“... a ve vyšším sebevražedném levelu to rozšiřte ještě o pejsky cizí...

Ne, to já si ťukám na čelo, protože přesně tento hloupý přístup (a klidně to nazývejme pravým jménem, protože tady jde o životy těch nejzranitelnějších) mnozí z vás praktikují.

Mohu vás se vší vážností ubezpečit, že za mnou přichází nemálo klientů právě ze sociální skupiny rodiče, dítě & pes, kde přesně tento vzorec odstartoval „nevysvětlitelnou změnu“ chování jejich psího parťáka vůči dítěti. Je to jak přes kopírák a z pohledu psí etologie tomu ani jinak být nemůže.

Proto prosím opravdu dávejte velký pozor, co svoje děti ve vztahu k (nejen) rodinnému pejskovi učíte a k čemu je nabádáte. Uvědomte si, že jakákoli potrava (kus masa, kost, dobrůtka) nebo oblíbená hračka vašeho pejska je a vždy bude razantní spouštěč vzájemných hierarchických vztahů.

Pokud to řeknu zcela jasně a pochopitelně, pak žádná z výše uvedených věcí nepatří v přítomnosti jakéhokoli(!) pejska vašemu dítěti do ruky!!!

Prostě to nedělejte, pokud nechcete následně volat RZP nebo trnout pokaždé, když se dítě přiblíží k vašemu pejskovi...

Prostě to nedělejte, pokud nechcete svému dítěti i sami sobě způsobit trauma na zbytek života. Každé „poprvé“ je jen otázkou času...

Ne každý rodič si uvědomuje, že velmi malé děti ještě nemají cit v ruce a hmatovou koordinaci.

Jinými slovy řečeno – když velmi malé dítě něco uchopí, pak to uchopí vší silou, je to vrozený záchranný reflex. Pokud uchopí psí srst, ucho nebo ocas, pak také vší silou. A vzápětí následuje prudké trhnutí někam – stále vší silou.

Pes, který je v tuto chvíli obětí, může být jakkoli trpělivý, ale bude reagovat stejně, jako vy, pokud se vám prcek bude snažit urvat ucho nebo vytrhnout pramen vlasů. A pokud to nebude čekat, pak v prvém okamžiku zapracují instinkty šelmy – ožene se a může kousnout. Pokud se tak stane, je to ale opět jen a jen chyba člověka, který k této situaci vůbec neměl nechat dojít...

Chce to trochu přemýšlet, hodně předvídat a vnímat situace i očima svého pejska.

Pokud mu vlezete do jeho pelechu vy a máte správně nastavené hierarchické vazby, je to v pořádku, protože je to vaše právo jako hierarchicky výše postaveného jedince a pejsek to v naprostém klidu strpí.

Pokud mu vleze do pelechu štěně nebo vaše dítě, budou mít velký problém.

Správně vedený a vychovaný pes není ustrašené klubko nervů a vždy si bude bránit svoje – samozřejmě v rámci hierarchických vztahů pouze to, na co má nárok. Ale i to ustrašené vystresované klubko nervů, které někteří z vás vydáváte za šťastného psíka, se jednoho dne rozpomene na svoji psí podstatu a začne jednat. Jen to dopadne o poznání hůř, protože mezi psychicky zdravým a psychicky zdeptaným psím jedincem je obrovský rozdíl i v razanci reakcí...

Když si přečtete něco o případech upálení psů či koček, o jejich mrzačení, polití kyselinou, svazování a topení, pak zjistíte, že převážnými aktéry těchto zrůdností bývají – děti. Mladší nebo starší, ale pořád ještě děti.

Dávejte si velký pozor na svoje ratolesti, až začnou zkoušet, co psí tělo vydrží.

Představa, že si váš psí společník musí bezpodmínečně nechat od vašeho dítěte všechno líbit a nesmí ani ceknout, natož se ohnat, je jedním z nejnebezpečnějších přístupů. Jak pro psa, tak pro dítě.

Prosím – vychovávejte své děti vlastním příkladem tak, aby po celý svůj život měly respekt k jiným živým tvorům. Pokud to nebudete dělat, jednoho dne se můžete dožít toho, že vás bude na životě ohrožovat váš vlastní potomek – a mnohdy to začíná právě takovou „maličkostí“, jakou je vztah k rodinnému pejskovi...

Pes se pro dítě mnohdy stává nejbližší bytostí, zpovědníkem, ochráncem a hradbou vůči nepřátelskému světu okolo. A kolikrát i jediným skutečným kamarádem...

Lidskopsí přátelství nenarušuje sociální dovednosti, naopak je posiluje. Život s pejskem zesiluje schopnost empatie, zvyšuje osobnostní integritu a dává průchod citům a emocím – jak u dospělého, tak i u dítěte.

Udělejte vše pro to, ať je vztah mezi vaším potomkem a pejsky zdravý, pohodový a takový, jaký odpovídá přirozeným genetickým nastavením.

Vymažte svoji představu člověka jako vrcholu evoluce a „vládce všeho“, nalezněte svoji pokoru a konečně pochopte, že dítě pro psí druh vždy bylo, je a bude na úrovni mláděte... a že je to tak správné.

Dítě je z psího pohledu štěně a pokud se tak bude chovat, pokud tak bude prezentováno svými rodiči, pak je bude pes chránit za cenu vlastního života.

Pokud tento základní princip porušíte, pak pokazíte všechno, co jen pokazit jde.

O čem si povídat se svým pejskem

Nestalo se mi zdaleka jen jednou, kdy mi můj klient na moji prosbu, ať na svého pejska během společné chůze mluví, řekl, že neví, co by mu měl povídat...

Povídám si s pejsky svých klientů, povídal a povídám si s pejsky svými...“

Nemusí mít v tlapkách slovník a vůbec nemusí rozumět lidskému významu slov – pokud bych to měl popsat trochu srozumitelně, pak pes vnímá naši řeč jako zvukový obraz. Vnímá ji jako celek, jako my například vnímáme psaný text ne po jednotlivých písmenkách, ale po celých slovech.

Důležitá je pro něj i zvuková obálka naší řeči – emoce v ní obsažené, vibrace hlasu, jeho hlasitost a frekvence. Všechny tyto atributy mu dávají další informace o dotyčném člověku, zda je v pohodě a klidu, nervózní či agresivní, dominantní nebo submisivní.

Kdo jste u mne někdy absolvovali můj individuální výcvikový servis, velmi dobře víte, jaký kladu důraz na vaši řeč, na tón vašeho hlasu. Kolik času a energie věnuji tomu, abych vás naučil správně mluvit s vaším čtyřnohým kamarádem.

Protože „povídání si s pejskem“ je pro celé vaše společné soužití životně důležité.

Už od malého štěněte je třeba si se svým čtyřnohým parťákem povídat.

Už malé štěně vašemu hlasu velmi pozorně naslouchá, učí se rozeznávat vaše emoce a odhadovat momentální osobnostní rozpoložení...

Zajímá ho váš hlas. Sbírá informace a čím víc jich má, tím přesnější obraz si poskládá. Učí se principiálně úplně stejně jako v dnešní době tak často zmiňovaná umělá inteligence...

Jste osobnost silná nebo slabá, hysterik, kliďas, agresivní magor nebo klidný a silný vůdce smečky?

Budete-li poslouchat pozorně, pak pochopíte různé styly štěkotu – vysoké hravé, nejisté, submisivní nebo hluboké výstražné a dominantní.

Podobně se naučíte rozeznávat rozdíly mezi vysoko nebo hluboko položeným zavrčením, stejně tak i mezi jeho délkou a intervaly. Každé znamená něco jiného a má jiný význam...

Následují různá kňučení, kvílení, bručení, mručení, mrmlání, frflání a chrochtání... kdo svého pejska dobře zná, ví, že každý tento zvuk má opět svůj specifický význam a pejsek jím svému okolí sděluje zcela konkrétní informaci.

Už rozumíte tomu, proč je pro každého psa důležitý také hlasový projev vás samých a proč je psí označení „němá tvář“ úplně mimo realitu?

Němá nejsou zvířata, němí nejsou příslušníci primitivních kmenů, jejichž jazyk obsahuje třeba jen několik desítek slov.

Oni jen používají jiné zvukové projevy – a určitě není bez zajímavosti, že i v lidském společenství existují jazyky, kde se význam stejně znějících slov radikálně mění podle toho, jakým konkrétním způsobem jsou vyslovena. Důraz na slabice, hrdelní či „vyplivnutá“ výslovnost - stejným slovem můžete zalichotit nebo naopak urazit, pokud je vyslovíte jen trochu jinak...

Opravdu němými se stanete ve chvíli, kdy vedle svého pejska budete zarytě mlčet, protože „nevím, o čem si s ním mám povídat“.

Existuje přece tolik věci, o kterých si se svým psím parťákem povídat můžete – aniž byste se do toho museli nutit...

Rozhodně teď nemám na mysli vyslovení jeho jména nebo „povel/příkaz/zákaz“.

Ať už je to doma, kdy pod pozorným psím pohledem okomentuji, co zrovna dělám nebo k čemu se chystám.

Třeba k psaní tohoto článku, kdy telátku sdělím, že mě čeká práce a že teď musí odpočívat za nás oba...

Že ten kravál na chodbě nebo vrtačku nad našimi hlavami musíme vydržet...

V těch krásných, hlubokých a inteligentních psích očích vždy uvidím zájem, pochopení – a dokonce tam uvidím i odpověď.

Se svým pejskem spolu vedeme skutečný dialog, kdy často ani nemusím používat slova, stačí myšlenka a on přesně ví, co mu chci říct...

Za ten dlouhý čas evoluční domestikace si psí druh vyvinul jednu skvělou dovednost, aby nám lépe rozuměl – naučil se rozpoznávat vzorce našeho chování. Vzorce našich rutinních pohybů, vzorce slov a vět.

A tak, jak pejsek pozná, kdy nastává příprava na procházku (a to zdaleka nezahrnuje pouze vzorec „obojek/vodítko v ruce“!) a patřičně na to zareaguje, tak stejně pozná i další každodenní procesy našich společných životů...

A kdo byl, ví i to, že společný pohyb venku dává nesčetně příležitostí si se svým pejskem nahlas povídat...

A kdo byl, zažil na vlastní oči a uší, jak moc jsem si s jeho pejskem popovídal.

Procházka s pejskem totiž vůbec není o tom, jen se držet vodítka nebo ho mít puštěného navolno, „ať se vyběhá“.

Komunikace a spolupráce ale mimo jiné zahrnuje i zvukový komunikační kanál – pes nejenom že není němý, ale dokonce není ani hluchý...

Mnohé z vás asi překvapí, kolik toho váš pejsek pochopí, když mu něco řeknete. Popíšete, vysvětlíte.

Že musíte jít po tom ledu fakt pomalu, nebo se natáhnete oba... že na té bílé pláni, kde je i v noci vidět jak za dne, nepotřebujete na hlavě reflektor jako ta rodinka, co vám právě čtyřnásobně vypaluje oči... že je v lese krásně a na tu srnku, co vám teď přeběhla přes cestu, se budeme jenom dívat...

A pak uvidíte, jak se psí hlavička otočí nahoru a rozzářený psí pohled vám dá jednoznačnou zpětnou vazbu, že váš pejsek přesně porozuměl tomu, co jste mu chtěli sdělit...

Povídejte si se svým pejskem a zjistíte, o co víc vás najednou kontaktuje, o co víc se drží ve vaší blízkosti, o co víc si najednou rozumíte.

Povídejte mu o tom, co cítíte, co prožíváte, hlaďte jeho kožíšek a vnímejte, jak se k vám v takové chvíli přitiskne...

Pes je velmi citlivý, velmi empatický a na rozdíl od člověka se nebojí dát své city a emoce najevo.

Pokud nevíte, o čem si se svým vlastním pejskem povídat, ať už doma nebo venku, ať už o samotě nebo mezi jinými lidmi, pak je něco hodně špatně.

Je to úplně to samé, jako kdybyste vedle sebe mlčky žili se svými partnery nebo si po deseti společně strávených minutách neměli o čem povídat...

Uvolníte se. Nebudete nikdy sami. A budete dostávat odpovědi - v psím jazyce, který nepotřebuje lidská slova...

„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“

Inspirací pro dnešní článek se mi stal dotaz, který tento týden dorazil do Poradny ze Slovenska. Už jsem na něj začal psát odpověď a pak mě najednou napadlo, že by byla velká škoda, kdyby jen tak zapadl – myslím si totiž, že otázky v něm položené jsou docela zásadní a určitě se prohnaly, prohánějí nebo proženou hlavami mnohým z vás.

Proto jsem se rozhodl na toto téma napsat samostatné povídání, třebaže moje telátko teď u mne leží a říká „Budeš to mít zase těžké, přeložit naše pocity do lidské řeči a písmenek...“

Z dotazu vyjímám pouze část, kterou jsem navíc přeložil do češtiny. Pro pochopení kontextu - tazatelka zvažuje adopci jedenapůlročního pejska Beniho, kterého má zatím v dočasné péči. Celý dotaz si koneckonců můžete přečíst v původním znění přímo v Poradně.

Už jsem psal a řekl mnohokrát, že mít psa není povinnost, ale výsada, obrovský dar do života člověka.

A díky Bohu za každého, kdo si položí výše uvedené otázky a poctivě nad nimi přemýšlí.

Proto ani odpověď na tuto zásadní otázku není a nemůže být pro každého stejná...

Vždy totiž záleží na konkrétní sestavě "člověk & pes". Záleží na povahových charakteristikách a síle osobnosti člověka, na jeho schopnosti empatie, schopnosti a ochotě vyjadřovat emoce, na jeho sociálních vlastnostech, ale i na velikosti jeho ega a schopnostech sebeovládání. Záleží na psím plemeni, jeho povaze, vrozených i získaných vzorcích chování, záleží na povaze a vlastnostech psího jedince. Ve hře je zkrátka v této oblasti lidskopsího dorozumění řada neznámých, ovlivňujících nejen čas, ale i to, zda mezi oběma protagonisty vůbec může dojít a dojde k vzájemnému sladění.

Někdy se ti dva setkají a od prvního okamžiku mezi nimi přeskočí jiskra porozumění, lásky, vztahu a bezproblémového soužití.

Psí sociální interakce je založena na hierarchickém principu vyššího a nižšího, na základě rozdělování všech živých bytostí (člověka nevyjímaje) na osobnosti silné a osobnosti slabé. Neplatí tu pravidlo „ty sis mě koupil, ty sis mě pořídil, a proto tě budu milovat a poslouchat...“

Stav, jak vás váš psí parťák bude brát, si musíte postupně vybudovat a vybojovat, musíte to celý svůj společný život udržovat, potvrzovat a chránit. Pokud se vám to nepodaří, přijdete o všechno.

A pokud jste pro svého pejska tím správným člověkem, pak velmi rychle pochopíte, že on tu není proto, abyste vy učili jeho...

Pokud tuto základní pravdu nepochopíte a svého psího parťáka budete vnímat jen jako jakési zvířátko, které naučíte nějaké povely a budete se vyžívat v zákazech a restrikcích, pak nejen že vás nebude respektovat (vy si to sice budete myslet, ale je to jen sebeklam), ale nebude vás ani milovat a nikdy jste se spolu neměli setkat. A jednoho krásného dne se můžete velmi rychle dostat do situace, kdy důsledky toho všeho pocítíte se vší razancí, až od vás váš vlastní pejsek uteče nebo vás nechá bez povšimnutí zmlátit partou šmejdů...

Pokud se sami sebe ptáte, jak získat psí „respekt“ (což ve skutečnosti znamená „správné hierarchické nastavení“, přeloženo do lidštiny) a přitom „nepřijít o nervy“, pak si pokládáte pro sebe důležitou otázku.

Protože tento proces je náročný na psychiku, je náročný na vydanou energii, je náročný na čas – a „proti vám“ stoji bytost v tomto směru daleko chytřejší, daleko zkušenější a nezatížená problémem, jak nepřijít o nervy.

Na rozdíl od dnešní lidské společnosti, kdy je hierarchie postavená na uměle vytvořených principech moci a peněz, ta psí je založena na reálných schopnostech. Každý pes je od přírody vybaven úžasnou schopnosti odhalit v jiné živé bytosti její skutečnou podstatu – tedy, jak už jsem psal, zda jste osobnost silná nebo osobnost slabá.

Pokud jste hloupí a nepřemýšlíte aspoň o jeden tah dopředu, nemáte šanci.

Psí „respekt“ a ochotu pejska s vámi spolupracovat a brát vaše rozhodnutí jako správná si získáte především tím, že budete přemýšlet a jednat jako oni.

Nezatěžovat se zbytečnými úvahami nad tím, jak teď vyřeším situaci, která vyžaduje rychlý zásah. Neztrácet čas, naučit se rychle vyhodnocovat a rychle reagovat. Jít přímo za zdrojem problému a nezdržovat se oklikami.

Proto mimo jiné přesně tohle učím své klienty – na své vlastní oči to vidí v praxi, se svými vlastními pejsky...

Umět dát najevo své emoce, umět prosadit svoji vůlí silou své osobnosti, nikoli silou fyzickou nebo křikem.

A přesně to je ta jediná cesta, která vám bude fungovat – síla osobnosti, ale zároveň i vnitřní pokora, uvědomění si toho, že spolu nechcete bojovat, ale spolupracovat.

Ne na vodopád lidských slov přecházející v nervozitu a rozhození, završený lidským řevem a agresivitou...

Právě proto ta správná cesta vyžaduje velké sebeovládání člověka, klid a vyrovnanost a právě proto je úvaha „jak přitom nepřijít o nervy“ ve své podstatě zcela chybná. Protože už samotná tato myšlenka vás vnitřně úspěšně destabilizuje.

A pokud to dokážete, pak pochopíte, proč vás váš pejsek tolik naučí a naučil.

Velké pokoře, protože ta je základem všeho – pokoře, která vás posiluje, na rozdíl od ega, které vás ničí...

Zjistíte, že mezi vámi funguje přenos myšlenek bez toho, že byste cokoli řekli, že místo slovního vodopádu vám stačí pohled...

Svého pejska budete vnímat jako plnohodnotnou bytost a součást svého života, budete se těšit z jeho bezprostřední blízkosti a nebudete jej posílat „na místo“ nebo za zavřené dveře, protože vám doma bude překážet...

Váš pejsek stejně jako vy bude vyhledávat vzájemnou blízkost a kontakt, protože to pro něj budou stejně jako pro vás okamžiky jednoznačně pozitivní a příjemné – a po psím olíznutí se nebudete znechuceně ošklíbat...

Budete jej vnímat jako dar a uděláte vše pro to, aby vedle vás prožil šťastný psí život – ne život ve zlaté kleci, ne život v sociální izolaci, ne život pod palbou příkazů a zákazů, ne život naplněný přístupem „ťuťuňuňu“. Život ve fungující lidskopsí smečce se správně nastavenou a funkční hierarchií, život naplňující i psychické psí potřeby – život takový, na jaký příroda psí druh nastavila...

Život s člověkem, který je pro svého psího kamaráda parťákem a schopným vůdčím jedincem.

Nikdy to nebudete vědět předem, ale až to přijde, bezpečně to poznáte...

Potkal jsem mezi svými klienty řadu takových, kterým jejich dosavadní urputnost „chci chci chci“ postavila nepřekonatelnou překážku mezi ně a jejich pejska.

A poznání, že v akceptaci vzájemného vztahu nebudou mít nikdy poslední slovo oni, ale vždycky jejich pes...

Někdy se skutečný a veskrze funkční vztah mezi člověkem a jeho pejskem vytvoří už na samém začátku a nikdy nezmizí.

Ve většině případů jej budujete postupně a přesně poznáte, kdy to přijde – za několik dnů, týdnů, měsíců... roků...

To nejdůležitější, co je v této souvislosti třeba vědět, je to, že z pohledu svého pejska skládáte zkoušku. A on, pouze on je tím, kdo rozhodne, zda jste jí úspěšně prošli.

Pokud jste dočetli až sem, určitě už víte, proč jsem zvolil místo odpovědi v Poradně formu samostatného článku. Článku jako odpověď pisatelce dotazu i vám všem, které podobné otázky už samotné napadly, napadají nebo v budoucnosti napadnou.

Pokud vás ale napadnou, je to skvělé. Je to první krok k tomu, abyste se svým pejskům stali těmi správnými lidskými parťáky...

Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“

Prvním únorovým dnem roku 2021 vstupuje v platnost (až na některé výjimky) novela Zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (dále jen ZOZ), která upravuje a přidává řadu ustanovení.

Nebudu se v tomto svém článku zabývat všemi, vybral jsem jen tři z nich, která pokládám za opravdu důležitá v našem praktickém pejskařském životě.

Budu se je snažit přeložit z právničtiny do srozumitelného lidského jazyka tak, aby byla jednoduše pochopitelná z hlediska jejich účelu i formy a přidám k nim také nějaké své komentáře...

Jedna ze zásadních úprav se odehrává v § 4 doplněním odstavce 4 – cituji:

Přeloženo do lidského jazyka je v ZOZ nově zakotvena povinnost předvídat a vždy mít pojistku proti tomu, aby se váš špatně socializovaný, špatně vychovaný nebo špatně naladěný pejsek nevydal porvat s psím kolegou a nezpůsobil mu zranění nebo ho dokonce nezabil.

Z mého pohledu je to trochu nedomyšlené – co je definováno pod pojmem „zranění“? Je oním zraněním z pohledu litery zákona i pouhé škrábnutí drápem nebo zubem, prokousnuté ucho nebo lehký kousanec při vyjasňování psí hierarchie?

Nebylo by na místě dát do tohoto ustanovení raději sousloví „závažné zranění“, popřípadě konkrétně definovat naplnění tohoto pojmu?

Nejsem právník, jen znám důvěrně reálný život psů i jejich majitelů a velmi se obávám toho, že hysterky mezi námi budou slavit druhé Vánoce. Proto bych rád upozornil, že konečnou instancí je v případech potenciálních psích pseudožalob vždy příslušný soud (nikoli přivolaná policie, jak se mnoho lidí mylně domnívá) a ten, pokud bude při smyslech a nebude podmáznutý znalec, bude odklepávat rozsudky pouze v případech opravdu závažných napadení/poranění, případně usmrcení psa.

Na druhou stranu řada lidí nutně potřebuje zjistit, že existuje možnost jejich potrestání, pokud budou nadále ignorovat základní pravidla zodpovědnosti, slušnosti a předvídavosti při svém pohybu se psem ve veřejném prostoru. Potřebují si uložit do hlavy, že pokud jejich pes bezdůvodně napadne jiného a způsobí mu těžké zranění nebo ho dokonce usmrtí, nebude se již jednat o situaci „seberu svého psa a odejdu středem“, ale budou muset počítat s následky, které mnohé z nich určité zodpovědnosti konečně naučí...

Pevný obojek, vodítko, znalost vlastního pejska a vzorců psího chování obecně spolu se základní předvídavostí a schopností reagovat jsou zcela postačující, abyste se jakémukoli problému v běžném lidskopsím provozu vyhnuli. Je velmi smutné, že cena psího zdraví a života musí být zakotvena v zákonném předpisu.

A jen tak mimochodem – podle stejného předpisu se může se vší potřebnou razancí i váš pes bránit, pokud ho napadne jiný pes (nebo obecně jakékoli chované zvíře). Může bránit i vaši zahradu, váš dům, váš byt. Stejně tak, pokud budete mít psa pastevce hlídajícího třeba vaše stádo oveček. Pokud nás s telátkem napadne cizí pes s prokazatelně likvidačním úmyslem, může ho moje telátko zakousnout...

V § 13a se za odstavec 4 vkládá nový odstavec 5, který zní – cituji:

Ani nechci odhadovat, jak velké množství štěňat je dychtivým budoucím majitelům předáno na různých parkovištích, odpočívadlech nebo pumpách. Bez možnosti vidět matku štěňat nebo podmínky odchovu. Počet podobně předaných „anonymních“ štěňat a pejsků s následně zjištěnými závažnými genetickými vadami, zdravotním poškozením a dalšími problémy za cenu „paní chovatelka byla strašně hodná a ušetřila nám půlku cesty“ skutečně nestojí. „Veřejným prostranstvím“ ale může být i ulice před množitelským barákem – jinak řečeno, s tímto zákonným opatřením v zádech (pokud vám nefunguje už zdravý rozum) trvejte důsledně na tom, že chcete při odběru nebo před ním vidět podmínky chovu, psí matku (případně oba rodiče nebo sourozence). V opačném případě „chovatel“ porušuje zákon a vy se na tom úspěšně spolupodílíte.

V § 4 odst. 1 se za písmeno g) vkládá nové písmeno h), které zní – cituji:

Jinými slovy řečeno, oporu v zákoně konečně dostává možnost postihu dosud oblíbeného vyřezávání registračního čipu nebo přetetování/rozmazání evidenčního čísla plus dalších falšovacích praktik prováděných přímo na psím těle.

Takže toto je v kostce novela zákona z hlediska změn, které se nás, našich pejsků a každodenní reality bezprostředně týkají. Je dobré o nich vědět, proto jsem k nim i napsal tento článek.

Jsem realista a ne snílek, proto nepovažuji uvedené změny za samospasitelné a je vidět, že to opět sepisovali právníci a ne ti, kteří se psy (zvířaty obecně) žijí. Řada věcí není dotažena do konce, v nových ustanoveních jsou i věci sporné a především – vymahatelnost ZOZ je tristní, jak ukazuje každodenní realita. To špatné totiž nejsou zdaleka jen mediálně profláknuté množírny a dokud bude vztah člověka ke zvířeti muset suplovat zákon a hrozící restrikce, do té doby bude vše v základu prostě špatně...

Jenom přemýšlím nahlas...

... a jako každý rok touto dobou, i letos opět lehce zrekapituluji uplynulých dvanáct měsíců mé lidskopsí práce...

... o křehkosti lidské psychiky, o potřebě odvahy a síly, o souvisejících jevech, které se v dnešní době bezprostředně týkají nás samých, našeho lidského okolí a našich psích parťáků...

... a svoje myšlenky převádím do řeči tak, jak mi proudí hlavou, bez nahlížení do předem připravených papírů nebo tupého recitování z čtecího zařízení...

Psí (před)silvestr - 2020 EDITION

Jedním z každoročních psích evergreenů je doba (před)silvestrovská. Čas petard a ohňostrojů, čas psího stresu, čas zoufalých inzerátů na sociálních sítích a letáků vylepených na každém druhém kandelábru.

Čas psích útěků ze zahrad a dvorů, vyvléknutí z obojku nebo vytržení vodítka v okamžiku totální paniky.

Že letos bude určitě klid, protože „zákaz vycházení po 21. hodině“?

Tomu snad sami nevěříte.

Navíc vůbec nejde jen o ty hodiny noční, nejde jen o ten jeden den, Pán Petard zdaleka neobchází kolem jen ten jediný a poslední den v roce.

A také zdaleka nejde jen o ty ohňostroje a petardy, to je jen jeden z mnoha prubířských kamenů vašeho vztahu.

Jsem realista a za roky své praxe velmi dobře znám i lidskou psychiku a myšlení.

Právě proto sem i letos dávám svůj článek o psech, Silvestru a petardách.

A až zase mnozí z vás začnete tajmlajny sociálních sítí (a věřte mi, že začnete!) plnit dojemnými prosbami o pomoc při hledání ztracených psích kamarádů, připomeňte si, že třeba právě tento pro vás „nedůležitý článek“ vás mohl před podobnou zkušeností uchránit, pokud byste respektovali pár jednoduchých zásad - na co dát pozor, co nedělat a co naopak udělat...

I letos tímto článkem dostáváte novou šanci nenechat se zaskočit lidskou hloupostí, zákonem schválnosti a přirozenými psími reakcemi. Zkuste ji prosím plně využít.

Předmluva

Tento můj (před)silvestrovský článek je určen speciálně těm, kteří se dodnes nenaučili přemýšlet a předvídat. Těm, kteří každoročně v období závěru a přelomu roku plní sociální sítě a jiné komunikační kanály zoufalými prosbami o pomoc při hledání svého pejska. Těm, kteří si za to opravdu mohou sami - jednoznačně a bez pardonu.

Těm, kteří i tímto způsobem znovu dostanou šanci prožít se svými psími parťáky konec roku v klidu a pohodě, tentokrát bez nervů z jejich hledání v blízkém i širším okolí a bez smutku z jejich ztráty.

Těm, kteří po přečtení tohoto článku při prosincových procházkách se svými pejsky zapnou režim „předvídavost a zdravý rozum“ a na přelomu roku jim místo sedativ naordinují smečku a sami sebe.

A úplně všem vám z celého srdce přeji letošní konec roku bez psích ztrát a psího stresu.

Máte to jen a jen ve svých rukách...

Nikdy totiž nepochopím myšlenkové pochody majitelů psů, kteří velmi dobře vědí, že už začátkem prosince se vyrojí odpalovači petard a začnou testovat svoje nakoupené bouchací nesmysly. Stejně dobře vědí i to, že se jejich pes běhající někde venku na zahradě petard bojí. Přes to všechno tyto dvě zjevné skutečnosti zcela ignorují a naprosto logicky se tak počátkem bouchací sezóny začínají na sociálních sítích i jinde objevovat zoufalé inzeráty „Pomoc, můj pes se bojí petard, někdo nám tady bouchnul a on mi utekl!“... Pochopíte to? Přiznám se, že já ne. Prostě to nechápu. Mám pejska, o kterém vím, že zpanikaří, pokud poblíž bouchne petarda, přesto ho nechám venku, aby to měl z první ruky - a pak se divím a pláču? Tohle mi prostě hlava nebere.

Stejně tak i případy, kdy každou chvíli někde kolem něco bouchne, ale frajeři největší mají svoje pejsky při procházce na volno. Jejich neochvějné přesvědčení, že „můj pes je vycvičený a kdyby něco, přivolám ho zpátky“, se krutě střetne s realitou ve chvíli, kdy jejich „vycvičený“ pes zpanikaří a nějaký páníček je mu u zadku, protože jediné jeho přání je v tu chvíli utéct někam daleko pryč, kde není ten šílený rámus a prskající rachejtle na obloze. Kdo měl někdy tu čest zažít psa opravdu v panice, ten ví. Kdo neví, tuší. Kdo je pitomý, hledá poté svého pejska v širém okolí...

Totéž platí pro lemply mající své psí miláčky sice na vodítku, to je ale připevněné na tak „dobře utaženém“ obojku, že stačí jedno trhnutí hlavou a pes je z něj venku. Trhnutí hlavou vzad za účelem vyvléknutí se z obojku je mimochodem jeden z prvních pohybů, který zpanikařený pes udělá - a v takovém případě většinou již napoprvé úspěšně.

Jednoduchou otázku, proč je vysoce rozumné připnout vodítko na obojek dvěma karabinami vedle sebe (a tedy i opatřit si vodítko s karabinou na každém konci), si už určitě každý z vás umí zodpovědět sám.

Lidi - přemýšlejte už konečně...

Je skutečně takový problém (když už na to mnozí z vás kašlou celý rok) aspoň na toto exponované období vzít svého pejska do vaší haciendy a naprosto jednoduše tak zamezit problému? Jeho a následně i vašemu? A uvědomit si, že randál kolem nezačne až na Silvestra a nekončí hned po něm? Mít pro svého pejska pořízené kvalitní obojek a vodítko a před odchodem na procházku zkontrolovat, zda je vše, jak má být, včetně správného utažení obojku?

Znatelně vyšší počet hledaných psů v čase přelomu roku, kteří v panice utekli z vašich zahrad a vodítek nebo jen tak během procházky, mi bohužel stále dokazuje, že pro mnoho z vás to problém je. Tak se prosím vás ti, jichž se to týká, konečně zamyslete a udělejte těch pár výše uvedených jednoduchých věcí pro to, aby se to už aspoň vám nestalo.

Děkuji.

„Pes, Silvestr a petardy...“

Častou noční můrou mnoha pejskařů a především jejich psů bývá období vánočních svátků a oslavy přelomu roku. Je to doba, kdy vás při procházkách doprovázejí detonace a světelné efekty bouchacích kuliček, petard a dalšího, podle mne osobně zcela zbytečného balastu. Bohužel, realita života už je taková a naše pejsky budou podobné „radosti“ čekat rok co rok znova a znova. A protože s tím zkrátka nic nenaděláme a musíme s tím žít, povězme si alespoň pár základních věcí o tom, jak toto období absolvovat s co nejnižší dávkou stresu pro naše čtyřnohé kamarády.

Veškerá běžně prodávaná „zábavní pyrotechnika“ produkuje dva efekty - zvukový a světelný. Pro psy není příjemný ani jeden z nich, protože nemá svůj přirozený ekvivalent v přírodě (například i hrom a blesk mají jiné světelné a zvukové charakteristiky). Z hlediska hluku je pro psa nejhorší akustická vlna, která tento efekt doprovází - čím je zdroj detonace blíž, tím hůř. Nezapomínejme, že psí sluch je řádově mnohanásobně citlivější než lidský, čehož důsledkem jsou i jiné prahové hodnoty vnímání zvuku - jinými slovy, co náš civilizací již tak otupělý sluch snese bez úhony, je pro psí sluch pohroma. Prahová úroveň akustického efektu, který my vyhodnotíme jako nepříjemný, je pro psa posazena daleko níže. Pokud například na psa promluvíte šeptem, pes to vnímá stejně zřetelně jako vy hlasitou řeč. Psí sluch je schopen velmi dobře rozlišit velmi nízké úrovně zvuku podobné hlasitosti z různých směrů, je schopen dokonce odfiltrovat určité vysoké úrovně, ale není stavěn na absorpci razantních zvukových efektů z bezprostřední blízkosti, ty jej mohou v extrémním případě velmi snadno poškodit.

Z toho plyne první rada, a tou je prevence. Snažte se důsledně vyhýbat místům, kde je i minimální pravděpodobnost toho, že vám někdo hodí petardu přímo pod nohy nebo si bude bouchat metr od vašeho psa. Jediná detonace v bezprostřední blízkosti může mít pro psa tristní následky - kromě trvalého poškození sluchu především psychický šok, protože ohlušující rána jej prostorově zcela dezorientuje. Výsledkem je pak vyděšený pes pádící zcela náhodným směrem, stávající se snadným cílem prvního projíždějícího auta...

Moje druhá rada - nikdy, opakuji NIKDY nepoužívejte ke „zklidnění psa“ hojně doporučovaná sedativa! Psí organismus obecně snáší látky používané v sedativech velmi špatně, je na ně vysoce citlivý a můžete mu lehce způsobit i doživotní následky. To se týká ve stejné míře humánních i veterinárních preparátů - mnohokrát jsem toto téma již na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO probíral.

To správné řešení je jiné. Pro některé z vás bude již bohužel pozdě, protože jste vhodnou dobu dávno propásli, ale věřím, že naprostá většina šanci ještě do budoucna má. Základním stavebním kamenem je totiž opět psychika psa a smečkový princip. Jinými slovy, každý pes, který musí řešit problém, se dostává do menší nebo větší psychické zátěže, záleží na konkrétním problému a konkrétním psu. Ale na řešení problémů je tu vždy vůdce smečky (také to je jeden z důvodů, proč každý pes milerád tuto funkci přenechá někomu jinému), a tím by měl vždy být majitel. Pokud mu jeho pes věří, nechá hromadu věcí jen tak plynout kolem sebe. A do toho patří i nezvyklé světelné a akustické efekty. Jeho „vůdce smečky“ si jich nevšímá, nekomentuje je, proto není zapotřebí se jimi zabývat, lze je filtrovat. Moji psi přesně tak fungovali a fungují (a tím se opravdu nechci chlubit, jen to dávám jako příklad) - ani jeden z nich nikdy nebyl cvičen na lovecké zkoušky, ale ani jeden z nich neměl kdykoliv problém s petardami a Silvestrem. Nikdy jsem je „netrénoval“, a přesto reagovali a reagují na rány i světla všichni stejně lhostejně - někdy až submisivní, flegmatický zlatý retrívr Dino, divoká, bystrá a temperamentní lajka Shadow i pyrenejský pastevec a obranář Gardien. A nejsou zdaleka jediní - lidskopsí smečky, které skutečně fungují a psi jsou v nich odmala, nemají problém. Problémy mají psi s hysterickými nebo nekomunikujícími majiteli a také psi, chovaní v kotci na zahradě, s minimálním sociálním kontaktem.

Proto vychovávejte svoje psy odmala v těsném soužití s vámi, v prostředí reálně komunikující smečky. Tisíckrát se vám to v životě vrátí, toto je skutečně alfa a omega výchovy psa. A až budete trávit se svým pejskem silvestrovský svátek, pak s ním buďte v přímém kontaktu. Nenechte svého psa samotného „řešit problém“, a už vůbec ne někde na zahradě v boudě nebo kotci. Mějte ho u sebe, tam kde je zvyklý (neschovávejte se do koupelny), chovejte se zcela přirozeně a přirozeně s ním i mluvte - žádné chlácholení, tím ho jen utvrdíte v tom, že se něco děje. Naopak, neděje se vůbec nic zvláštního, natož nebezpečného. Tak bude váš pes tolerovat i jevy, které mu z principu nemohou být příjemné. Pokud fungujete jako smečka, tak nebude řešit to, co nepovažujete za nutné řešit ani vy.

A uvědomte si prosím, že kromě možného fyzického poškození sluchu jde především o poškození psí psychiky (často dlouhodobé nebo při jeho ignoraci až nevratné). Každá špatná zkušenost se zapíše hluboko do psí paměti a kdykoli v budoucnu může za stejných nebo i jen podobných okolností sepnout panické nebo agresivní chování. Jinými slovy - jednou jedinkrát nezvládnutá situace může mít devastující vliv na celý zbytek života vás i vašeho psa...

„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION

Je poslední adventní neděle před vánočními svátky, čas vánočních přání...

Čas psích přání, která jsou i letos aktuální, protože dosud nebyla vyslyšena tak, jak by vyslyšena být měla.

Není jich mnoho a jsou stále stejná.

Není v nich patos, jen odraz smutné reality.

Memento toho, na co všechno mnozí psí majitelé zapomínají před i během společného života s pejskem.

Memento zbytečných chyb a zbytečného psího trápení.

Prosím, přečtěte si pomalu a důkladně těchto několik psích přání a přemýšlejte nad každým slovem.

Jsou přesně taková, jakými jsou naši psí parťáci – otevřená, přímá a krutě pravdivá...

Milý psí Ježíšku...

... moc bychom si přáli, aby lidé pochopili, že pokud si nás vyberou do svého života, my nemáme žádnou možnost tuto volbu ovlivnit. Oni si mohou vybrat svého pejska, my svého člověka ne. Náš budoucí život mají zcela ve svých rukou - můžou nás učinit šťastnými i nešťastnými, mohou nás přivázat na řetěz, zavřít do kotce, doživotně zmrzačit i (nechat) usmrtit. Prosíme, pomoz nám, abychom se dostávali do rukou pouze lidem slušným, kteří nás vedle sebe chtějí mít proto, že nás mají rádi. Ne zrůdám, které těší nás týrat a „léčit“ si na nás svoje vlastní mindráky.

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, vysvětli lidem, že většinou prožijeme celý svůj život s jediným člověkem a v jednom domově. A máme stejné právo jej prožít šťastně a plnohodnotně, nejsme o nic méně cenné bytosti než člověk. Prosíme, udělej něco, ať si to lidé uvědomí a nejsme pro ně „jen zvířata“, bez psychických potřeb, citů a přání. Bytosti, které necítí bolest a nevnímají utrpení.

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, ty máš určitě tu moc vysvětlit lidem, že nejsme druh lidský, ale psí. A jako takový máme jiné vzorce chování, jiné priority, jinak vidíme svět kolem sebe. Nejsme mimina v kožiše a svého člověka posuzujeme podle toho, zda je osobnost silná nebo slabá, ne podle toho, že žije v paláci a kráčí po zlatých mincích. Jen silná osobnost nás může učit a úspěšně vést životem, osobnost slabá ne. Vnímáme v lidech vůdce nebo chůvy, stejně jako je vnímáme ve svém vlastním druhu. Nejsme lidská mláďata a pokud je v nás vidí člověk a podle toho se k nám chová, trpíme.

Milý psí Ježíšku...

... ty velmi dobře víš, jaká je naše psí duše a skutečné životní potřeby. Víš, že jsme tvorové sociální a jako takoví potřebujeme mít si s kým „povídat“. Pokud nám náš člověk nerozumí, nekomunikuje s námi a myslí si, že pokud se proběhneme, tak jsme uspokojeni a kromě potravy už nic jiného nepotřebujeme, trpíme. Prosíme tě, udělej něco, ať pro tolik lidí přestaneme být jen věcí, která vyžaduje pouze servisní údržbu, aby fungovala a pokud možno moc neobtěžovala. Jsme živé bytosti, ne auto v garáži.

Milý psí Ježíšku...

... moc prosíme, mohl bys v lidské řeči zrušit pojmy „kastrace“ a „sterilizace“? Víš, nedokážeme pochopit, proč je lidé mají v tak velké oblibě a neustále nám jimi vyhrožují, jakmile se nechováme podle jejich představ. Ta slova slyšíme, když lidé nezvládají ty temperamentnější nebo dominantnější z nás - ale to přece není naše chyba, když nás náš člověk nechce nebo není schopen vychovat. Není naše chyba, když se chová tak, že pro nás nepředstavuje autoritu, vůdce smečky. Není naše chyba, že se stejně jako lidé rozmnožujeme pohlavní cestou, nemůžeme za lidskou lenost a pohodlnost. A proč se stejně nechovají i sami k sobě, když kastrace je podle nich tak prospěšná? Nerozumíme tomu a tolik z nás, do té doby naprosto zdravých, je mrzačeno kvůli chybám samotných lidí. Tohle nás moc trápí, prosíme, udělej s tím něco.

Milý psí Ježíšku...

... prosíme, zkus lidem vysvětlit, že psí útulky zde nejsou proto, aby jim ulehčily způsob, jak se nás zbavit. Zkus jim vysvětlit, že psí útulky jsou zde pro ty z nás, kteří přišli o svého člověka, který zemřel nebo se kvůli svému onemocnění o nás už nemůže postarat. Jsou pro ty z nás, které si vybral zlý člověk a my jsme byli z jeho rukou zachráněni. Mají být pouze naším dočasným bydlištěm, ne jako trvalé odkladiště pejsků zestárlých, omrzelých či jinak se již nehodících. Bohužel mnoho lidí si funkci psího útulku představuje právě takto a podstatně se tak zvyšuje počet těch z nás, pro které se dočasný pobyt v psím útulku změní v doživotní vězení.

Milý psí Ježíšku...

... když už jsme u těch psích útulků - prosíme, nemohl bys z titulu své funkce vydat nějaký zákon nebo nařízení? Sice netušíme, proč tam, kde by měl stačit prostý cit nebo rozum, lidé potřebují vždy nějaký zákon nebo nařízení, ale jsme jen psi a spousta věcí z lidského světa nám přijde absurdních a nepochopitelných. Ale zpět k naší prosbě - víš, psí útulky nejsou úplně špatný nápad a kdyby nebyly, spousta z nás by nedostala šanci. Jen ti lidé nějak pozapomněli na to, co sami vymysleli a místo aby nám útulky primárně pomáhaly, staly se institucí, kde nás ze všeho nejdříve nechají zmrzačit. Ještě jsme kolikrát v karanténě, ještě se ani nevzpamatujeme a už se řeší, kdy a kde budeme vykastrováni. Místo aby nám naši šanci na přežití a získání dobrého domova zvýšili, okamžitě z nás udělají něco, co už psem není. Staneme se bezpohlavní bytostí, nejistou a vystresovanou, ze které je i budoucí majitel nešťastný. Tohle nás také trápí moc, ale netrápí to ani trochu provozovatele takových psích útulků, protože naše kastrace pro ně představují úspěšný penězovod. Ale to je přece úplně špatně, co říkáš?

Milý psí Ježíšku...

... víme, že nedokážeš nemožné. Přesto, nemohl bys aspoň zkusit udělat takový malý posun v myšlení lidí? Protože je stále tak málo těch, kteří pochopili, že nejsme na světě jako nástroj pro uspokojování jejich potřeb a naplňování představ, jak jsou sami úžasní, protože jejich pes pro ně vyhraje nějaký pohár nebo se můžou chlubit mezi sobě rovnými, jaké mají exotické plemeno. Je stále tak málo těch, kteří pochopili, že jsme v jejich životech proto, abychom my něco naučili je. O nich samotných. O tom, jak se mohou stát lepšími, jak si sami sebe mohou více vážit, protože se naučili rozeznávat skutečné hodnoty a správně seřadit životní priority. Tak málo lidí chápe, že v dané etapě svého života nedostali pejska, kterého chtěli, ale pejska, kterého potřebovali. Až toto lidé pochopí, bude to první krok k tomu, aby pochopili pokoru. Až pochopí pokoru, začne na světě konečně být lépe.

Milý psí Ježíšku...

... to je asi tak všechno za nás pejsky a moc Ti děkujeme, pokud jsi měl sílu naše přání dočíst do konce. Víme, že neumíš dělat zázraky a že s lidmi je to opravdu hodně těžké. Víme, že i letos tak jako každý rok opět skončí mnozí z nás jako dárek pod stromečkem, aby začátkem roku skončili jako nechtění venku pod stromem. Víme, jak těžký je boj s lidskou nadřazeností „pána tvorstva“, s lidskou bezcitností a egem člověka. Jsi ale symbol splněných přání a těch našich není tolik, o to jsou pro nás ale důležitější, abychom nebyli zbytečně mrzačeni, utráceni a dostali větší šanci být sami sebou, tedy psím druhem. Protože my nejsme lidé, ale naše životy nejsou podřadnější, naše osobnosti jsou stejně jedinečné jako ty lidské a máme stejné právo svůj život prožít naplno, ne jej pouze přežít ve stresovém prostředí „domova“ či za mřížemi kotce nebo psího útulku.

Milý psí Ježíšku, ještě jednou Ti moc děkujeme.

Za všechny pejsky, jejichž touhám lidé nerozumějí, jsem teď psí přání přeložil tak, aby jim porozuměli. A sám za sebe slibuji, že je budu psímu Ježíškovi
i nadále pomáhat plnit vždy a všude, komukoli, kdo požádá o pomoc, jak jen to bude v mých silách...

(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION

Dnes je třetí adventní neděle.

A ten správný čas si opět promluvit o něčem, co každoročně ovlivní tolik psích osudů - téma, které je nadčasové.

Můj dnešní článek není nový, ale řada z vás můj web objevila až letos a dosud jej nečetla, mnoho z vás až teď má ve svém okolí lidi, jimž tento článek může pomoci...

Jeho nadpis je vševypovídající.

Jeho obsah a vysvětlení souvisejících skutečností je takový, jaký je můj styl psaní vždy - žádné zavádějící diplomatické kličky ve smyslu „s nikým si to nerozházet“, ale pojmenování jevů jejich pravými jmény, text informační, argumentační, jdoucí k jádru věci.

Tento rok to však vnímám daleko naléhavěji, vzhledem k faktu, že na lidi již začínají naplno doléhat první a zcela očekávatelné negativní důsledky nesmyslně nastavené sociální izolace, permanentní společenské manipulace a rozpadu zažitých vzorců. A bude to čím dál horší, psychika člověka je velmi křehká.

Není náhoda, že právě v takové době hledá člověk psí lásku a psí blízkost...

Jenže i pejsci mají své potřeby, svoje právo na šťastný život.

Nesmí se stát jen krátkodobou náhradou s budoucností v psím útulku...

Přečtěte si prosím tento článek vy, kdož uvažujete nad pořízením psího parťáka v dnešní tak zraňující a oslabující době. Pes je dar do vašeho života, nesmí být jen „vánočním dárkem pod stromeček“...

Dejte prosím tento článek přečíst těm, kteří uvažují nad pořízením psího parťáka v dnešní tak zraňující a oslabující době. Pes je dar do jejich života, nesmí být jen „vánočním dárkem pod stromeček“...

Až se počátkem roku opět začnou plnit sociální sítě příběhy vyhozených a v lese uvázaných štěňat a jedinců „zachráněných z útulků a množíren“, pak už bude pozdě. Vaše lítost, srdíčka a uslzení smajlíci jim už skutečně nepomůžou.

Teď ale ještě mají šanci.

Mít psa není povinnost, zodpovědnost člověka by jí však být měla.

Berte to prosím vážně.

Velice vám za to děkuji, za sebe i všechny psí bytosti.

„Pes pod stromeček?“

Velmi dobře si uvědomuji, že se jedná o každoročně omílané téma v mnoha podobách.

A stejně dobře si uvědomuji, že každoroční evergreen „štěně/pejsek pod stromečkem“ ani letos chybět nebude.

Ale stejně dobře si uvědomuji i to, že se opět začátkem roku začnou plnit psí útulky a v horším případě nacházet porůznu vyhozené a opuštěné psí bytosti - nevinné oběti „nevhodných dárků“, popřípadě krátkodobá vzedmutí mesiášství pod heslem „adoptujte nešťastné pejsky z útulku“...

Nebudu zde primárně apelovat na city - srdceryvné obrázky/fotky s rozesmátým štěňátkem na první Vánoce a týmž o rok starším jedincem vyhozeným na ulici/za mřížemi útulkového kotce o Vánocích příštích najdete všude.

V mém (před)vánočním článku najdete především fakta. Holá, nepřikrášlená fakta o tom, co vlastnictví pejska v každodenním životě skutečně obnáší a co si bohužel mnozí pod vlivem (před)vánoční citové zranitelnosti neuvědomují.

Protože bych si velmi přál, abyste tento článek nabídli k přečtení všem lidem ze své sociální bubliny, o kterých si nejste jisti, zda pochopili, že pes není a nesmí být jen dárkem pod vánoční stromeček, ale že je zapotřebí jej chápat jako dar. Dar do života člověka - dar, který nesmí být rozmarem, okamžitým hnutím mysli nebo momentální zamilovaností. Vždy musí být chápán jako dar, za který od prvého okamžiku neseme zodpovědnost jako darující i obdarovaný, živá bytost, kterou nelze vrátit, zahodit nebo zničit, když nás omrzí nebo nám přestane vyhovovat...

Proto teď prosím všechny, kterých se to týká, ať čtou následující text velmi pozorně.

Protože mne mnoho z vás pochopitelně nezná a znát nemůže, odkáži vás na samý úvod na můj web PSÍ STRÁNKY FALCO - najdete zde vše o mně i o mé práci s mými lidskopsími klienty. Pomůže vám to vnímat tento článek pozorně a brát jeho „vánoční poselství“ vážně.

Za více než 20 let, po které se profesionálně věnuji lidem a jejich pejskům, mi prakticky prošlo rukama a životem už mnoho stovek lidskopsích „smeček“. Velmi dobře vím, z jakých pohnutek se k sobě dostávají a v jakých podmínkách spolu lidé a psi žijí. Nejsem sluníčkář, jsem realista, za pejsky své i cizí bych dýchal a vidím i pojmenovávám skutečnosti a jevy takové, jakými skutečně jsou.

Za dobu mé lidskopsí práce (pro mne smyslu života) jsem do sebe vstřebal velmi mnoho lidskopsích osudů. Osudů radostných a šťastných, ale stejně tak i nešťastných, z velké části plynoucích z neznalosti nebo pozdějšího rozčarování z reality psí péče a života ze strany psích majitelů - ať již současných nebo minulých.

A nemalá část pejsků, kteří neprožili zrovna šťastný start svého života, se každoročně rekrutuje právě z oněch nevhodných „vánočních dárků“...

Proto znovu prosím všechny, kterých se to týká, ať berou následující text velmi vážně. Nepíše vám jej člověk, jehož pohnutky jsou „zviditelním se a jsem sluníčko“, ale člověk, který má skutečné právo odborné i morální poprosit vás o reálné zhodnocení, zda pod (nejen) letošním vánočním stromečkem plánujete věnovat/přijmout psí „dárek“ nebo „dar“.

Štěně z čistokrevného chovu, nepapírového křížence, štěně nebo již staršího pejska/fenku z útulku nebo psího spolku. V tom posledním případě si prosím také uvědomte, že účelem adopce má být poskytnutí trvalého domova, jistoty a plnohodnotného života - nikoli recyklace a opětné vrácení živé psí bytosti, které zcela nesplnila vaše (mnohdy nereálná) očekávání...

Vždy a v každém případě tak do vaší rodiny/domácnosti přibude další živá bytost. To je velmi důležité si uvědomit hned na samém začátku - nepřibude vám nějaká „věc“, ke které dostanete manuál a kterou zvládnete či nezvládnete používat. Členem vaší rodiny/domácnosti se stává živá bytost, velmi inteligentní a na vaši pozornost, komunikaci, energii a čas velmi náročná živá bytost. Pes, který je buď nepopsaný list papíru nebo naopak pes s mnohdy velmi špatnými zkušenostmi s člověkem ze své minulosti. Bytost, která vás potřebuje a která vás chce milovat tak, jak to dokáže jenom pes. Bytost, která vás nikdy nezradí, pokud ani jednou nezradíte vy ji.

Pojďme si tedy ujasnit pár věcí z reálného lidskopsího spolužití...

Už jsem na tomto webu mnohokrát vysvětloval, že psího parťáka nestačí jen nakrmit a vyvenčit (například v článku „Ne, nestačí jim tak málo...“ - vřele doporučuji k přečtení). Zdaleka nestačí uspokojit jen fyziologické potřeby, je nutné uspokojit i potřeby psychické. Je třeba jej znát, je třeba s ním pracovat a komunikovat, je třeba vědět, že pokud jej budete ignorovat, v pravém slova smyslu svého psa týráte. Je to naprosto stejné, jako kdyby vás jako člověka krmili a poskytli vám veškerý tělesný komfort včetně pohybového, ale nikdo by s vámi nemluvil, nikomu byste nerozuměli, dostávali byste pouze naučené povely a byl by vám odpírán fyzický i sociálně-emoční kontakt s jinými lidmi. Nikdo by nebyl vaší blízkou bytostí, nikdo by vás neučil orientaci v běžném denním životě, nikdo by nebyl vaším „majákem“ a podporou v situacích, kdy byste tu pomoc a podporu zatraceně potřebovali.

Byli byste sami, ztraceni ve své existenční bublině, váš psychický život by byl oholený na kost.

A přesně tímto procesem prochází každý „vánoční psí dárek“, o kterém mají jeho majitelé představu, že se jedná o pouhou věc, která se sama od sebe nějak vychovává a čas na ni si najdou jen tehdy, pokud jsou v tom správném rozpoložení a budou si chtít „pohrát s plyšáčkem“, pochlubit ve společnosti známých nebo s ní kromě „povinného venčení“ kolem paneláku absolvovat nějakou akci...

Znovu to zopakuji.

Pes je živá bytost, vyžadující pro svůj plnohodnotný život velké množství času, energie, komunikace a emocí. Na svůj plnohodnotný život má přitom naprosto stejné právo jako vy sami, není vůči vám tvorem méněcenným, není vaším otrokem ani sluhou.

Jste si jisti, že toto vše chápete, akceptujete, těmito základními předpoklady v dostatečné míře disponujete a chcete velkou část z nich věnovat svému budoucímu psímu parťákovi?

Čas.

Uvědomte si prosím, že o vánočních svátcích nějaký čas mít budete. Nepůjdete do práce, budete mít mnohem více volna a celkově svůj denní režim zklidníte. Budete mít čas i na pejska.

Ale budete mít čas i po tomto období?

Už začátek roku bývá časově velmi hektický a náročný. Budete mít skutečně dostatek času (vy sami plus další členové rodiny) na výchovu malého štěněte nebo aklimatizaci pejska z útulku? Budete mít dostatek času a energie, na které jsou štěně nebo pes ve zcela novém prostředí extrémně nároční?

Budete mít dostatek času, energie a trpělivosti nejen na častější procházky, ale hlavně na postupné učení samotě? Až budete v práci, váš psí parťák bude doma sám. Aby tuto dobu netrávil ve stresu a celou dobu neštěkal, nevyl a nedevastoval váš byt, tomu je potřeba ho postupně učit a přivykat. Je zapotřebí zvládnout v tomto období sám sebe, být trpělivý, se svým pejskem komunikovat, úspěšně potlačovat veškerou svoji nervozitu a netrpělivost. Může to trvat pár týdnů i pár měsíců, než se vše úplně srovná a po vašem návratu domů najdete pejska pohodového a ještě při vašem vítání zívajícího, protože většinu vaší nepřítomnosti v klidu prospal.

Tyto věci nepřijdou samy od sebe a rozhodně ne v řádu dnů, je zapotřebí na nich důsledně a trpělivě pracovat. A velmi často je nezvládnutí tohoto prvního levelu přímou příčinou první vlny vyhozených a do útulků vražených štěňat/útulkáčů, protože „ten pes je hroznej, nevydrží doma chvilku sám a už na mě sousedi sepisují petici...“

Jste si opravdu jisti, že budete mít vy sami či pejskem obdarovaný dostatek času, trpělivosti a ochoty zvládnout tento první a pro mnohé bohužel i poslední level psí výchovy?

Mnohá zklamání a neblahé osudy psích bytostí jsou zapříčiněny prostým přeceněním sil nebo nereálnými očekáváními jejich majitelů.

Pes není a nikdy nesmí být prostředníkem ukájení vlastního ega.

„Soused/kolega/kamarád má čivavu, tak já si koupím pastevce!“

„Potřebuji ochranu pro svoji partnerku, tak jí pořídím pitbula!“

„Kluk/dcera má roupy, tak mu/jí koupíme psa, ať se zabaví a o někoho se stará!“

Ajajaj...

Kolik takových příběhů už jsem slyšel?

Kolik následných zklamání a poznamenaných lidskopsích osudů vzniká právě z podobných „dárků“?

Ono i štěňátko pastevce nebo pitbula je v prvních týdnech takové plyšové, ťuťuňuňu...

Jenže psí mládě se stejně jako lidské s postupem času vyvíjí, fyzicky i psychicky. A vyvíjí se daleko rychleji, přímočařeji a s plnou podporou své genetické výbavy.

A jednoho dne člověk zjistí, že svůj „dárek“ přestává zvládat. Nemá na něj fyzicky ani psychicky, je zahnaný v koutě a ve velké řadě případů mu ego jeho nebo jeho partnera zabrání sklopit uši a včas vyhledat pomoc.

Nastává přesně ta fáze (zpravidla v psím věku 1-2 roků), ze které se rekrutuje druhá vlna psů vyhozených, uvázaných v lese nebo různými způsoby utracených.

Jste si opravdu jisti, že tak nutně potřebujete plemeno ostré, exkluzivní nebo respekt budící už jen svou velikostí? Jste si opravdu jisti, že vaše ego řádově nepřesahuje vaše reálné znalosti, schopnosti a ochotu nechat si případně poradit nebo pomoci? Uvědomujete si, že čivava nebo jorkšír není plyšák dětem na hraní?

Copak tu máme dál?

Finance.

Další podstatný zádrhel, kvůli kterému se majitelé zbavují psů v libovolné fázi svého i jejich života...

Každý pes zcela pochopitelně představuje menší nebo větší finanční zátěž. Opět mnoho lidí zapomíná na to, že částka za jeho pořízení je pouze startovací investicí a v průběhu jeho života mnohonásobně vzroste. Nejen výdaje za krmení, obojky a vodítka, ale také za každoroční rutinní i mimořádné veterinární zákroky, poplatky obci a případné neočekávané průšvihy (pokud váš pejsek, respektive vaší vinou něco způsobí, ne vždy vám to pojišťovna musí proplatit a částky se řádově lehce vyšplhají na desetitisíce).

Jste si opravdu jisti, že jste dlouhodobě(!) schopni utáhnout finanční zátěž spojenou s „provozem“ vašeho psa?

Pokud to nechápete, vysvětlím to ještě jinak. Když si chcete pořídit auto, také nesmíte mít před očima jen jeho pořizovací cenu. Do dlouhodobé úvahy musíte začlenit i peníze, které během jeho provozu dáte za pohonné hmoty, náhradní díly a práci servisu, veškerá pojištění a další provozní režii. No a úplně stejně byste měli uvažovat ohledně financí i před pořízením konkrétního psího plemene nebo křížence - někteří mají vyšší až velmi vysoké nároky na množství a kvalitu krmení, musíte počítat s vyšší veterinární režií u psů ne úplně zdravých nebo u plemen, která musíte převážnou část jejich života „dotovat“ podpůrnými prostředky, u velkého psa je vždy vše dražší než u malého (kromě krmení například podstatně vyšší dávkování léků, vakcinace, odčervení atd.)...

A jen tak mimochodem neboli „last but not least“ - máte vy sami dostatečně pevnou psychiku, abyste unesli stresové situace, které do lidskopsího života také patří a jimž se čas od času nevyhnete? Bude si vás testovat váš vlastní pejsek, jiní psi, nesnášet někteří lidé z vašeho okolí, budete muset řešit psí zdraví - a bohužel jednoho dne i odchod do psího nebe... stresy v osobním i pracovním životě... počítáte i s tímto náporem na vaši nervovou a emoční soustavu? Prosím uvědomte si to, i tohle je realita a někdy je to sakra těžké, ale nikdy to nesmí odnášet váš psí parťák...

Jste si naprosto jisti, že vám nebudou vadit psí chlupy (budou opravdu všude), psí sliny a nedostanete osypky nebo hysterický záchvat, když vás váš pejsek olíže? Jste si naprosto jisti, že jste schopni a ochotni sdílet se svým psím parťákem společný prostor a že je pro vás fyzický kontakt s jeho tělem příjemný? Zdůrazňuji - naprosto jisti, vy i/nebo váš partner/obdarovaný/rodina, ne že si to pouze myslíte?

Tak.

Vyjmenoval jsem alespoň ty hlavní aspekty, které by měly hrát velmi podstatnou úlohu v rozhodování, zda letos nebo kdykoli v budoucnu pod stromeček (k jakékoli jiné příležitosti) nadělíte živý dárek v podobě pejska.

Jsou natolik zásadní a psí život je natolik cenný, že v okamžiku rozhodnutí nesmí být brána v potaz pouze citová nebo emoční stránka.

Psí bytost totiž není „věc, předmět“, kterou v případě chybného rozhodnutí jednoduše vrátíme nebo vyměníme za jinou...

Přesto se tak každoročně (a nejen v období Vánoc) děje.

Právě proto v kritických časech, a jedním z nich jsou měsíce začátku roku, psí útulky praskají ve švech.

Kvůli lidem, kteří ve vánoční euforii a pod vlivem srdceryvných soukromých i veřejných citových nátlaků učiní rozhodnutí, které je zásadně špatně.

Psí bytost vnímají jako „dárek“ místo „daru“.

Jaký je v tom rozdíl?

Zásadní.

Pes jako „dar“ je dar do vašeho života nebo do života vám blízké osoby. A jako s „darem“ je zapotřebí s ním zacházet.

Poskytnout mu vše, co potřebuje. Nejen materiální zabezpečení, ale stejně tak i zabezpečení psychické, emoční, komunikační a hierarchické.

Prosím prostudujte si tyto PSÍ STRÁNKY FALCO, výše uvedené pojmy v nich máte mnohokrát vysvětlené. Přečtěte si moje články, Poradnu, přečtěte si, jak funguje skutečný psí život, jaké jsou reálné psí priority a že to skutečně nejsou lidská mimina v kožiše.

Prostudujte si je a pochopte dříve, než bude pozdě.

Pokud vás, jichž se to týká, můj článek přiměl k znovuzamyšlení nad letošním vánočním dárkem, pak splnil svůj účel.

Pokud jste zjistili, že tím plánovaným byl jen „dárek“ a svůj úmysl jste včas zrušili, děkuji vám za to.

Pokud jste si skutečně poctivě ujasnili, že máte všechny předpoklady pro „dar“, pak vám i vašemu budoucímu psímu parťákovi přeji jen to nejlepší a pokud budete potřebovat, kdykoli také vám s velkou radostí osobně pomůžu.

Stejně tak patří moje poděkování i těm, kteří vám na tento text dali odkaz. Mělo to smysl a někomu jste tím pomohli v závažném životním kroku.

Přesně z tohoto důvodu jsem svůj článek ostatně i napsal a v dostatečném předstihu zveřejnil - ještě máte čas svá rozhodnutí zvážit...

Děkuji.

Českou republiku spolu obejdete desetkrát

Dnes je první adventní neděle, venku je zima, občas prší a u nás napadl i první letošní sníh. Moje telátko spí, odpočívá nebo se na mě dívá a já vím, že až nastane ten správný čas, přijde mi položit hlavu do klína a zase se spolu vydáme na naši pravidelnou každodenní lesní procházku...

Jednou ráno a jednou večer.

Jednu kratší a jednu delší, v jakémkoli počasí...

Šli bychom jako lidé na takové procházky jen sami?

Troufám si odhadnout, že až na výjimky ne. Seděli bychom doma a říkali si, jak je to skvělé, že v tom nečase nikam nemusíme...

Myslíte někdy na to, co vlastně „psí procházky“ pro naše čtyřnohé průvodce životem znamenají?

Někdo tomu říká venčení, jiný procházka...

Už samo toto označení o psím majiteli mnohé vypovídá.

Vypovídá o tom, jak čas strávený s pejskem venku vnímá – zda jako pouhou „hygienickou nutnost psího vyprázdnění“ nebo společně strávený čas v prostředí, které pejskové milují pro jeho bohatství podnětů, zážitků a (mezi)druhových společenských kontaktů.

Nutnost nebo dar společného času?

Tolik lidí s jejich pejsky vídám jen obejít panelák, projít sídliště... stačilo by přejít silnici a ocitli by se v přírodě, v lesním chrámu plném různých napínavých dobrodružství...

Jejich psí parťáci ale kvůli svým tupým a líným pánečkům tohle nikdy nezažijí.

Znají jen uspěchané vyvenčení v pravém smyslu tohoto označení – vyčurat, vyprázdnit a rychle domů. Netrpělivé popohánění a odtrhávání od „psích novinek“...

Čas odměřený vykouřením cigarety, čas odměřený vyřízením telefonického hovoru s plackou přilepenou na uchu...

Uspěchaný nervózní čas, nikoli čas relaxu a pohody.

Už jsem si za ty roky zvykl, ale zpočátku jsem byl velmi zaskočený tím, kolik mých klientů se teprve u mne naučí chodit se svým pejskem pppooommmaaallluuu...

A také oni byli následně překvapeni tím, jak skvělé je vnímat čas jinak, soustředit se na svého pejska, sledovat okolí a pořád někam nespěchat.

Zklidnit dech, zklidnit tep, zklidnit svoji mysl.

Už jste někdy zažili ten rozzářený psí pohled ve chvíli, kdy „jen“ jdete spolu?

Okamžik, kdy se psí hlavička obrátí nahoru a psí oči na první dobrou najdou ty vaše?

Ne nějakou pitomou „mňamku“ nebo pískací hloupost ve vaší ruce, ale vaše oči?

A kdy se podíváte do očí psích a čtete v nich tu prostou radost, že jste spolu... kdy se o vás otře psí hlavička s neskutečnou něhou a láskou... a psí jazyk olízne vaši ruku...

Ne doma.

Venku.

Na společné procházce.

Ptáte se teď, proč se ptám já? Proč proboha píšu článek o lidskopsích procházkách?

Protože vím, že zdaleka ne všichni toto zažíváte a zdaleka ne všichni si toho vůbec všimnete. Protože vím, že zdaleka ne každý z vašich pejsků má důvod výše uvedené udělat a proto to řada z vás ani nikdy nepozná.

Přitom je to tak důležité.

Už jsem nesčetněkrát vysvětloval, o co významnější je kontakt, který pejsek udělá ne proto, že musí, dostane odměnu nebo je na to naučený, ale proto, že jej sám udělat chce...

Přijít k vám, přitisknout se k vašemu tělu, olíznout vaši ruku nebo tvář.

Některý to neudělá nikdy, některý to udělá jen doma a jen některý to udělá i venku.

Venku...

A vůbec teď nemám na mysli nějaké „radostné skákání“ po svém majiteli – mám na mysli ten pohled, ve kterém okamžitě poznáte pradávnou psí radost ze společného bytí... v lese... v otevřené přírodě... pohled vyjadřující jediné...

„Jsme spolu, Ty a Já, tady a teď...“

Tolik z vás má jeden konkrétní problém.

Tolikrát ho slýchávám a tolikrát vám pak pomůžu jej napravit.

„Víte, doma je úplně zlatý, ale jak vyjdeme ven, zajímá ho všechno ostatní, jen já ne.“

Ano.

Já vím a právě proto teď čtete můj článek.

„Nikdy se na mě venku nepodívá.“

Ano, věřím.

Mám před očima tolik okamžiků vašeho dojetí, když se během společného pobytu u mne váš pejsek začne na vás dívat i venku...

Je to krásné, viďte? Je to něco tak zdánlivě jednoduchého, ale teprve když to zažijete, pochopíte.

Je „doma“ a je „venku“.

A teprve „venku“, v prostředí, které není ohraničeno zdí a omezeno na pár desítek metrů čtverečních, teprve tam venku poznáte, jak moc je váš pejsek s vámi.

Teprve tam poznáte, nakolik ho zajímá jen okolí a nakolik ho zajímáte vy sami.

Vůbec to nemá nic společného s nějakým „přivoláním“ a „Tááák je hodný!!!“.

Je to – pocit.

Emoce.

Energie...

Už jste se někdy zamysleli, kolik času se svým pejskem venku strávíte?

Kolik toho společně nachodíte?

Budu se teď držet při zemi, ale zkusme si to představit trochu názorně.

Řekněme, že za jeden den s pejskem venku našlapete zhruba 7,5 km...

Za rok tedy 7,5 x 365 = 2.737,5 km...

Pro jednoduchost zvolíme délku psího života 10 let...

Takže za těch deset let to činí přes 27.000 km...

Umíme si to nějak vizualizovat?

Souhrnná délka státních hranic České republiky je přesně 2.311 km.

Za 10 let psího života spolu celou Českou republiku tedy obejdete více jak 10x...

Tolik pro představu vzdálenosti.

Časově?

Opět se budu držet při zemi a řekněme, že denně spolu venku strávíte 2,5 hodiny...

Za rok je to 912,5 hodin, tedy zhruba 38 dní...

A za 10 let tedy více než jeden rok.

Jedna desetina psího života...

Čas, který můžete vy sami vnímat jako promrhaný („Do prd..., zas musím s tím čoklem ven...“) nebo jako čas darovaný, který se nezapočítává do vašich pozemských hodin.

Čas, který se může a měl by se stát tou nejkrásnější fází vašeho dne.

Čas pohody a relaxace... čas pokory... čas plného vnímání čtyřnohé bytosti po vašem boku...

Dnešní téma jsem znovu otevřel a budu otevírat i v budoucnu, protože mnozí z vás si neuvědomujete skutečný pojem a náplň „procházky s pejskem“.

Rozhodně jí není zběsilý úprk, ať už máte svoji povinnost co nejrychleji za sebou.

A není jí ani čas pro vyřizování telefonů nebo rozjímání o dnešním špatném dní či o tom, jak vás zlobí děti/partner nebo co bude k večeři.

Nechte svoje telefony doma, neberte s sebou svoje problémy a starosti.

To všechno vás uzavírá do bubliny, ve které pak trávíte svůj čas „psí procházky“. Bubliny, ve které vás vnímá i váš pejsek – bubliny samoty, stresu a nesoustředění, do které za vámi rozhodně vejít nechce.

Jdete jen vedle sebe, nikoli spolu...

Nezažijete tak nikdy ten úžasný pocit spojení, nikdy se váš pohled nesetká s psí hlavičkou otočenou vzhůru k vám a očima, ve kterých uvidíte naplno rozzářené psí štěstí...

Za psí život minimálně 10x obejdete celou tuto zemi a po celou tu dobu vedle sebe máte věrného psího průvodce, který s vámi nadšeně prochází hory a údolí, louky a lesy, cesty a cestičky...

Vaše každodenní procházka s pejskem je pro něj nesmírně důležitá.

Nezapomeňte na to, prosím a čas jí strávený prožijte spolu, ne vedle sebe...

Nechoďte se svým pejskem ven proto, že musíte, ale proto, že chcete...

Za sluníčka, za deště i nepohody, protože pokud jdete spolu, váš pejsek tohle opravdu neřeší...

Děkuji.

Kořeny agresivity

Jedna z vět, se kterou se v souvislosti s „psím problémem“ nejčastěji setkáte.

Tři slova, která u většiny lidí spolehlivě navodí negativní emoce.

Mix naštvání, zoufalství a zklamání.

„Mám agresivního psa.“

Tři slova, vypovídající o ničem a o všem...

Větu o „agresivním psu“ jste si už asi všichni někde přečetli nebo vyposlechli. Od kamaráda/kamarádky, kolegy/kolegyně, četli jste ji na internetové diskuzi nebo zahlédli na sociální síti.

Zkusme se dnes zamyslet nad tím, kde jsou kořeny agresivity, jaké podmínky ji generují a proč se s tímto jevem vůbec setkáváme.

A nebuďte překvapeni tím, že naprosto stejné mechanismy platí pro společenství psí i společenství lidské. Nebuďte zaskočeni tím, že v tomto článku budu mluvit o psí smečce i dnešní společnosti lidí.

Není to náhoda, psi i lidé jsou sociální živočišné druhy, velká řada sociálních zákonitostí pro ně platí naprosto shodně.

Oba druhy spolu navíc žijí v těsném sepětí a silné vzájemné interakci fyzické, psychické i komunikační.

Nebuďte překvapeni a zaskočeni, až tu budete poznávat sami sebe...

Začněme tím, čím je agresivita z evolučního hlediska.

Jedná se o výhodu nebo zátěž?

Jistě, z krátkodobého pohledu může často jít o výhodu – urvu kus masa, získám samici, urvu limitovaný vozík v supermarketu...

Z pohledu dlouhodobého však jde jednoznačně o zátěž.

Tedy aspoň v sociálních společenstvích, která zůstala zdravá.

Ze smečky budu jako agresivní jedinec vyhnán, vypuzen, protože zásadním způsobem ohrožuji její soudržnost a hierarchické vazby. Nebudu oslavován, obdivován, preferován a v naprosto žádném případě nebudu byť jen teoretickým kandidátem na její vůdcovství.

Agresivita totiž zásadně ovlivňuje schopnost komunikace a spolupráce.

Agresivní jedinec je zaměřen na sebe, svoje ego, svoje uspokojení, nikoli na kompromisy, které jsou v každém sociálním dialogu životně důležité. A kde neexistuje domluva, neexistuje ani spolupráce, ať už krátkodobá (uštvání kořisti) nebo dlouhodobá (život v jedné smečce).

Chcete se jako člověk s někým domluvit na společném zájmu?

Pokud na sebe budete ječet, budete po sobě slovně nebo fyzicky startovat, pokud vaším argumentem bude agresivita, nedomluvíte se nikdy na ničem.

Pokud si „urvete košík“, budete se možná cítit vítězi. Budete na chvíli fakticky silnějšími za cenu dlouhodobé devalvace vlastní osobnosti. Pokud by se okolí (zbytek „smečky“) chovalo podle přírodních sociálních pravidel, otlouklo by vám vaši „kořist“ o hlavu a vykopalo ze společného prostoru do sociálního osamění...

Nepřipomíná vám to něco z reality všedních dní?

Pojďme dál.

Jak agresivita vzniká?

Pokud teď opomineme vrozenou agresivitu jako nekorigovanou sociální úchylku (psychické postižení), pak agresivitu nejčastěji generuje stres.

Nervozita a rozhození.

Sociální nepohoda, ponížení, nekomfortní zóna.

Budete-li žít v sociální skupině, která produkuje výše zmíněné spouštěče, nebude trvat dlouho a míra vaší trpělivosti a klidu přeteče. Čím déle bude tento stav trvat nebo čím bude intenzívnější, tím více bude vzrůstat vaše vnitřní napětí a stres.

Znervózníte, znejistíte.

Místo domluvy s okolím se začnete chovat agresivně – slovně a později i fyzicky.

A buď se uzavřete do sebe, do své ochranné bubliny, nebo se budete snažit udělat to, co v podobném případě udělá každý živočišný druh pod tlakem – budete se snažit utéct...

Nebo... nebo se pokusíte eliminovat zdroj svého stresu.

Je to tak?

Je to přesně tak, tedy pokud nejste bytostní zbabělci, mučedníci z povolání nebo sluníčkáři přesvědčení o tom, že i v největším utrpení je třeba vidět cosi pozitivního...

Není, stres je vždy jen stres.

Jednoznačně negativní emoce, nepřinášející nic jiného než pocit nepohody a deprese.

A můžu se zeptat?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že by pes mohl tyto věci vnímat úplně stejně jako člověk?

On je tak skutečně vnímá.

Vnímá stres, vnímá nepohodu, vnímá ponížení, vnímá sociální izolaci, vnímá úplně stejně jako vy všechny stresové spouštěče.

A stejně jako u člověka i u něj stres generuje agresivitu...

Pes totiž není agresivní od přírody.

Příroda do něj vložila geny sociálního druhu, geny spolupráce a druhové komunikace. Stvořila v něm bytost vnímající i produkující emoce, osobnost reagující na pozitivitu i negativitu okolních podnětů.

Nemějte pocit, že pes je „méněcenný“ a nic z toho necítí.

V těchto skutečnostech se nijak neliší od vás, ode mne, od člověka obecně. Ve spoustě jiných vlastností odlišný je, nikoli však v oblasti emocí, citů a vnitřního psychického rozpoložení.

Pokud budete svého psa ponižovat fyzicky nebo psychicky, nastoupí stres...

Začnete-li jej přetěžovat (například tak často aplikovanými nesmyslnými fyzickými nebo psychickými požadavky), rychle se dostane do stresu...

Nebudete-li respektovat psí potřebu spánku a odpočinku, začne být ve stresu...

Nebudete-li s ním komunikovat a odsoudíte jej k sociální izolaci (kotec apod.), bude jeho stres jen přirozeným důsledkem...

A dlouhodobý nebo silný krátkodobý stres u psího druhu opět nevygeneruje nic jiného než agresivní vzorce chování.

Znovu teď zopakuji, že štěně se jako agresivní jedinec nerodí.

Je velmi dobré rozlišovat mezi agresivitou a dominancí...

Bohužel právě toto příliš mnoho psích chovatelů/majitelů neumí, nezná nebo okázale ignoruje.

Dominance je vrozená (někdy až získaná) povahová vlastnost (psa i člověka), která je jedním z předpokladů pro získání vyšší hierarchické pozice, případně i té nejvyšší.

Agresivita je vlastnost získaná zkušenostmi a/nebo výchovou. Je stresovým ventilem, pro daného jedince sebedestrukční a zásadním způsobem ztěžující sociální komunikaci.

Ve fungující zvířecí nebo lidské skupině je agresivní jedinec vytlačen na její okraj, je z ní vyhnán nebo je fyzicky zlikvidován...

Poučení?

Snažme se prosím chovat tak, abychom v živé bytosti žijící s námi, vedle nás nebo v našem okolí nespouštěli stresové vzorce chování. Jedno rčení říká, že „zoufalí lidé dělají zoufalé věci“ a nesčetněkrát už se to potvrdilo a následně způsobilo nešťastné vyústění mnoha lidských osudů...

A já doplním, že i zoufalí psi dělají zoufalé věci.

Každý fyzický psí atak vůči člověku, každé pokousání, každý „nevysvětlitelný zkrat v chování“ má svoji velmi zjevnou a velmi logickou příčinu.

Někde na začátku toho všeho jsou neošetřené negativní zkušenosti, ignorování základních psích psychických potřeb, sociální izolace nebo používání psího parťáka jako pouhého pracovního nástroje.

Počet psích majitelů, které pokouše jejich vlastní pes, vůbec není zanedbatelný.

Vím to velmi dobře, protože řada z nich následně vyhledá moji pomoc...

Pes do člověka nikdy nekousne bez příčiny, nikdy není agresivní bez příčiny a vždy je produktem přístupu svého majitele, prožitých zkušeností a chyb ve výchově.

Stejně tak i člověk je produktem své výchovy, vztahu okolí vůči němu a prožitých zkušeností. Ani jemu, jako sociálnímu druhu, není agresivita vrozená. Stejně jako u psího druhu je získaná pod tlakem, je to obranná reakce z donucení, nikoli z přirozenosti.

A stejně jako u psího druhu může v extrémních případech způsobit velkou bolest, hrůzu a devastaci životů. Mějte to prosím na paměti u psů i lidí.

Děkuji za vaše přečtení a třeba i zamyšlení nad mým dalším článkem o lidskopsích paralelách...

Světlo a tma

Opakuje se to každoročně, s příchodem podzimu, změny času a pokračuje to až do jara a další změny času.

A několik let jsem si už říkal „je to čím dál horší a lidé jsou slepí, z možných variant si stále vybírají tu nejhorší – tak už o tom konečně něco napiš...“

Takže jsem k tomu dnes konečně něco napsal.

Každoroční světelné orgie – reflektory na lidských hlavách a psi ověšení světýlky jak vánoční stromečky...

Proboha proč?

Před několika desetiletími tomu tak ještě nebylo.

Když se setmělo, lidé chodili do lesa se svými pejsky, někdy vybaveni malou baterkou nošenou v ruce, jejich psí parťáci běhali tak jako ve dne, nanejvýš s nějakou skromnou odrazkou na obojku. A když jejich majitelé potkali člověka v protisměru, baterku sklopili k zemi nebo zaclonili, jak jim velel základní ohled a slušnost...

Tak nějak to lidem stačilo pro orientaci v ztemnělém terénu, jejich pejsci samozřejmě žádné světlo navíc nepotřebovali. Stačilo to i k tomu, aby o sobě navzájem věděli a jeden druhému se neztratili.

Léta ubíhala a přišel „pokrok“.

Technologický pokrok.

Pro lidi ve formě čelovek připnutých na hlavě, místo přirozeného tlumeného žlutého světla žárovky soustava LEDek vysílajících soustředěné bodové studené světlo. Ostrý bílý paprsek světla, čím větší výkon, tím zřejmě posílenější ego.

A pro jejich pejsky různé barevné LEDkové girlandy, světýlka na obojku, na postroji, čím více, tím lépe, blikající i permanentně svítící. Dokonce jsem ve svém okolí pár let vídal ohaře, který simuloval letadlo – na jedné straně těla disponoval zelenými světly, na druhé straně světly červenými, aby jeho majitel měl dokonalý přehled o jeho aktuální poloze v terénu. Že tuto sestavu doprovázel elektrický obojek a dálkově ovládaný bzučák, bez jejichž zásahů pejsek nefungoval vůbec, je už jen vševypovídající třešničkou na dortu o myšlení některých pejskařů...

Jaká je tedy dnešní praktická realita a proč to není dobře?

Začněme lidmi.

Lidská lenost, pohodlnost, omámení technologickými výstřelky a ruku v ruce s tím stoupající bezohlednost, nepředvídání a pohrdání okolím se obecně dostávají na čím dál vyšší úroveň.

Takže si tak se svým psím parťákem kráčíte ztemnělou lesní cestou a protože je málokdy skutečná tma (a stejně to spolu zvládáte i tou tmou tmoucí, jak - o tom později), nepotřebujete žádnou svítilnu, žádnou čelovku. Vidíte, protože se nedíváte jen očima...

A najednou se nejprve pár stovek, později pár desítek metrů před vámi nejprve vynoří a pak blíží světelný zdroj, zhruba ve výši vašich očí - a dokonale vás oslepí...

Zkuste si to sami.

Kdo jste slepí a bezohlední, stoupněte si s tou svojí rozsvícenou hi-tech čelovkou proti zrcadlu a prostě si to zkuste.

Neuvidíte už naprosto nic.

Ok, říkáte si, svítí na vás, vidí vás, sklopí to nebo se otočí bokem a počká, až přejdete...

Houby houby, milá Máňo.

Ten dobrák vám bude svítit do očí dál, on uvidí perfektně, vy a váš pejsek neuvidíte nic.

„Svítíte mi rovnou do očí, můžete to prosím sklopit?“

Nic, světlo vám dál vypaluje oči z hlavy...

„Svítíte mi do očí !!!“

Protože už mám hodně nepříjemný hlas, jsem poměrně velký a po boku mám velkého psa, tohle většinou už zabere.

Vážení vy, kterých se to týká, skutečně jsme se už dostali do fáze, kdy základní slušnost, ohled a předvídavost byly natrvalo vypuštěny z vašich vzorců chování?

Nebo je za tím jen obyčejná lidská hloupost, která nedovolí dotyčnému dobrat se jednoduché myšlenkové úvahy na téma „Co se asi děje, když jinému člověku šajnuju plnými peckami tím svým reflektorem do očí?“

Opravdu jste už natolik zchoulostivělí, že si musíte svítit i za jasných nocí a času, kdy je země pokrytá souvislou bílou sněhovou vrstvou a je tedy dokonale vidět?

Slovy klasika: „Je to marný, je to marný, je to marný...“

A že to tak vůbec být nemusí, o tom později, teď se přesuneme k vánočním stromečkům na čtyřech nožičkách.

Místo toho, aby si člověk řekl „je šero/tma/půlnoční království“, s pejskem jdu ven, tak ho buď za a/ mám zvládnutého a drží se mne nebo ho přivolám či za b/ není to úplně dobré, pojistím si ho stopovačkou, řekne si: „Ověsím ho světýlky, budu ho vidět, joj!“

Hele, zkuste si zas něco úplně jednoduchého.

Ověste se světýlky (nejlépe těmi blikajícími nebo modrými) kolem svého vlastního krku a vyrazte do tmy. Bude vám to strašně příjemné a budete zajisté výskat radostí, jaké je to super vylepšení pro váš zrak, mozek a všeobecnou pohodu...

No a k tomu si připočtěte takovou „bezvýznamnou“ maličkost, že psi mají podstatně širší úhel periferního vidění, tudíž celou tu nálož dostávají s plnou parádou.

Psí zorničky, které jsou totálně zmatené z kontrastu světlo/tma a mozek, který musí v podstatě vypnout zrakové vjemy a jet podle čichu, sluchu a znalosti terénu.

Že prý vám vašeho nevyzpytatelného svobodomyslného psíka aspoň nepřejede auto?

Tak si uvědomte, že byste se předně vůbec neměli pohybovat v místech, kde podobné nebezpečí hrozí (nejen za tmy, ale ani za světla). Pokud tak činíte a víte, že se na přivolání nemůžete spolehnout, pak jste nezodpovědní kaskadéři a vřele doporučuji bližší seznámení s dlouhým vodítkem nebo správně obsluhovanou stopovačkou.

Také si prosím uvědomte, jak malý bod představuje jakýkoli LEDobojek nebo světýlko pro řidiče za volantem. Nula nula nic, žádná obrysová představa, žádná relevantní informace o velikosti psa nebo směru jeho pohybu. V lepším případě pouze více či méně chaoticky se pohybující malý světelný bod nebo pásek...

Pokud to shrnu – veškeré světelné označení vašeho psíka je v podstatě kontraproduktivní.

Proč?

Zaprvé – podléháte mylnému dojmu, že tím, že svého důvěrné známého pejska vidíte jako barevný bod, vnímá ho tak i veškeré okolí a pejsek je tím pádem v naprostém bezpečí.

Zadruhé – přestáváte se chovat opatrně a zapomínáte na základní předvídavost, protože „ho přece vidíte“.

Zatřetí – chybně odhadujete vzdálenost.

Začtvrté – absolutně nemáte šanci poznat, co se kolem vašeho pejska (tedy ve tmě) skutečně děje.

Jinými slovy řečeno jen podléháte zcela klamnému pocitu, že máte celou situaci pod kontrolou...

Nemáte.

Jednoduchý příklad?

„Ale prosím, beze všeho,“ řeklo sluchátko...

Ano, vy svého pejska vidíte. Vidíte světelný bod na jeho těle nebo mobilní vánoční stromeček. Ale protože jinak je tma, tak vůbec nevidíte naprosto nic z toho, co se kolem něj odehrává a co pro něj může představovat nebezpečí nebo lákavý podnět. Neuvidíte zvíře (třeba divočáka, když se osud rozhodne zašpásovat), zajíce, srnku, jiného psa, člověka, věc v pohybu – onen světelný zdroj na těle vašeho pejska navíc zmate vyhodnocení dané situace natolik (mozek se bude soustředit právě na něj a zrak bude přizpůsobený světelnému zdroji, nikoli tmě), že neuvidíte ani to, co byste jinak viděli naprosto zřetelně. A pak rozhodne osud a konkrétní dění menší či větší kus od vás, vy už neovlivníte nic.

Rozumíme si?

Skvěle – tak to teď pro změnu pojďme zkusit dělat úplně jinak...

Využijme těch úžasných možností, které našemu vzájemnému soužití a pochopení psích bytostí poskytne tma.

Pojďte, stejně jako to děláme my s telátkem, procházet noční přírodou bez světel, světýlek a reflektorů...

Pojďte i vy do ztemnělého nebo zšeřelého lesa vstupovat s pokorou, zostřenými smysly a v plné spolupráci se svým psím poutníkem...

Pojďte si užívat klid, kdy potkáte minimum lidí (a bude-li vám Bůh milostiv, žádného s reflektorem na hlavě) a když se budete opravdu soustředit, zaslechnete opatrné kroky srnek někde blízko vás...

Pojďte poznávat různé formy tmavých večerů a noci – temnotemné provedení, kdy kolem sebe nerozeznáte vůbec nic a můžete se spolehnout jen na jistotu svého psího „vodiče“ a identifikaci povrchů, po kterých kráčíte, noci jasné s viditelností bílého dne, noci mlhavé nebo noci s naplno rozsvíceným Měsícem, jeho polarizovaným světlem a záludnými kontrasty světel a stínů...

Pojďte si užívat bezeslovnou spolupráci a soustředění na svého psího parťáka, na kterého se můžete naprosto spolehnout, protože tam, kde vy nevidíte nic, on vidí všechno, tam, kde vy nic neslyšíte, on slyší myš cupitající spadaným listím a tam, kde vy jste ztraceni, jeho šestý smysl predátora má zmapované celé okolí...

Pojďte místo sledování světelné stopy reflektoru na vaší hlavě sledovat a správně číst signály psa po vašem boku, jeho řeč těla, postavení uší, zvednutí hlavy, upřený pohled nebo výstražné zavrčení...

Pojďte s ním komunikovat, odpovídat mu ne slovy, ale kontakty a emocemi, pojďte aspoň na zlomek času s ním skutečně žít i venku...

Věřte mi – zažijete úžasné věci...

Je úplně jedno, jestli vedle vás půjde navolno nebo ho budete mít jištěného vodítkem či stopovačkou.

Položte mu občas ruku na hřbet a jděte spolu, ne vedle sebe.

Nepřemýšlejte o blbostech.

Vnímejte svého pejska, přírodu kolem sebe, živé duše okolo vás – neodhánějte, nepociťujte agresi nebo nevoli, spolupracujte s přírodou, která vás obklopuje.

A občas... někdy... v těch vzácných okamžicích, kdy vaše srdce bude úplně otevřené... uvidíte, jak kolem vás proběhne duše pejska, který kdysi těmito místy procházel s vámi, než navždy odešel za duhový most...

Vnímejte pokoru, kterou pocítíte, pokud tohle všechno dokážete.

Děkuji.

Mechanismy strachu

Dnes si budeme povídat o jedné psychologické taktice, která se od nepaměti používá k ovládání živých bytostí - lidí, koní, psů, cirkusových zvířat.

O taktice strachu, kterou osobně považuji za jednoznačně odsouzeníhodnou a prezentující to úplně nejhorší z lidské povahy...

Skutečnost, že bytosti udržované ve strachu jsou snáze ovladatelné, je známa jako lidstvo samo. Už za úsvitu lidstva tento princip úspěšně používali kmenoví šamani a jejich prostřednictvím pak místní vládci, pozdějibyla k dokonalosti přivedena „zcivilizováním“ a zavedením restriktivních nařízení. Poddanství, omezení pohybu, daňová zátěž, milostivé svolení například ke sňatkům či jiným úkonům, podléhající libovůli právě vládnoucího místního panstva...

Vymahatelnost jakékoli (z)vůle by nikdy nefungovala bez permanentní hrozby trestu, bez strachu o ztrátu existenčních jistot nebo existence samotné – například poprava, omezení svobody, tělesné tresty, peněžní postihy, ztráta majetku atd.

Základní mechanismus strachu je ve své podstatě totiž velmi prostý.

„Nesmíš (musíš) to a to a pokud nařízení porušíš, přijde trest.“

Za „to a to“ si pak můžete dosadit cokoli.

Nechcete se podrobit?

Pro naprostou většinu živých bytostí, které se za předpokladu, že si alespoň trochu váží samy sebe, nesmyslnému diktátu vzepřou, pak stačí (kromě přímého fyzického zásahu) dva jednoduché psychologické scénáře „nápravy“.

Prvním z nich je „exemplární potrestání viníka“, pokud možno veřejné, všem na očích a provázené patřičným mediálním humbukem.

Druhým pak je účelová nátlaková manipulace vlastní sociální skupinou, která dotyčnému „viníkovi“ sama vypálí na čelo cejch kacíře a ochotně postaví hranici k rituálnímu upálení. Zda je to způsobeno pouhým přeprogramováním veřejného mínění nebo strachem z globálního postihu, už opravdu není důležité...

Pokud bude strachový nátlak, ať už fyzický nebo psychický, veden dostatečně silně a dostatečně dlouhou dobu, dojde až na zcela vzácné výjimky k zásadnímu zlomu v psychice „oběti“.

„Oběť“ přestane přemýšlet racionálně a pasívně začne přijímat i nesmyslné příkazy a fakta o okolním světě. Přestane přemýšlet o jejich (ne)smyslnosti a začne je postupně vnímat jako pevně dané skutečnosti bez jiné alternativy.

Postupně ztrácí svoji vlastní osobnost, identitu a stává se pouhou poslušnou figurkou v rukou svého loutkovodiče. Dokonce se dostane tak daleko, že v případě správně vedené manipulace začíná svého „pána“ velebit a vidět v něm ne zdroj svého utrpení, ale naopak spasitele...

Historie lidského pokolení nám přinesla už nespočet důkazů, jak důkladně dokáží správně aplikované mechanismy strachu zamávat s identitou jedince i velkých sociálních skupin.

Za slovo „oběť“ si teď dosazujete jen člověka? Chyba.

Průšvih a obrovské zlo je, že naprostou stejnou „úspěšnou strategii“ používá člověk i vůči zvířatům.

Krocení koní, drezúra divokých zvířat, týrání psů... to vše je primárně založeno na strachu. Na strachu z člověka, na strachu z trestu. To, co je eufemisticky označováno jako „metoda cukru a biče“, není v reálu nic jiného, než důsledné využívání mechanismů strachu.

A stejně jako člověk i zvíře se po nějaké době podvolí, začne bez přemýšlení plnit příkazy a realitu svého života vnímat jako neměnnou... ochočíme si zvířátko, áááno...

Mechanismy strachu přitom mohou být zcela primitivní, ale i velmi sofistikované.

Metoda nejprimitivnější a zároveň nejjednodušší, metoda stále oblíbená u mnoha šmejdů, je založena na fyzickém a psychickém tlaku.

Každou živou bytost, včetně psa, lze totiž zlomit. Jedinou otázkou je, zda to bude natrvalo nebo pouze na nějakou dobu...

Šmejdi, kteří drží svého (popřípadě na objednávku cizího) psa samotného ve tmě, v malém uzavřeném prostoru, o hladu a bití, velmi dobře vědí, co dělají. Tma, samota a malý uzavřený prostor jsou tlaky psychické, malý uzavřený prostor, bití a hlad tlaky fyzické.

Po vytažení na denní světlo z původně hrdé psí bytosti zůstane jen její stín. Pokud se oběť nadále vzpouzí, je procedura zopakována.

Tato zkušenost a následný strach zcela stačí k tomu, aby dotyčný odpad lidstva získal „poslušného psa“. Psa, který bude natolik zlomený, že svého trýznitele ani nebude schopen nenávidět. Jistě znáte to zprofanované rčení o psu, který líže ruku, která ho bije – tak tady máte na tento paradox odpověď, kterou jste možná hledali...

Poslušnost ze strachu.

A zafunguje to i u člověka...

Sofistikovanější metoda je v podstatě také velmi jednoduchá a je založena na psychologickém subjektu „vysvoboditele“.

Jeden šmejd („cvičitel“) zavře psa svého klienta do malého tmavého prostoru, opět o hladu a bití. Po určité době, kdy je pes již dostatečně vysílen a vydeptán, aby nekladl aktivní odpor, k němu přijde jeho „zachránce“ (klient), který ho vysvobodí z temného uzavřeného prostoru a nabídne mu jídlo a vlídné zacházení. Pro svého psa se stává bohem, tím, kdo ho zachránil.

Psí důvěra věnovaná dalšímu šmejdovi.

A zafunguje to i u člověka...

Ale ani to ještě není všechno.

Kolik psích páníčků a paniček žijících mezi námi využívá stejné mechanismy strachu, když tak často nesmyslně, neadekvátně a z psího pohledu nepochopitelně „potrestají“ své psy za něco, co oni sami nezvládli. Nezdařené přivolání, jiné než očekávané reakce při seznámení s cizím člověkem/psem, skutečnost, že se jejich pes/fena narodili s pohlavními orgány.

„Zlobil jsi a nebudu s tebou mluvit.. za trest tě zavřu do koupelny, to tě naučí... nedostaneš krmení, aspoň si to budeš pamatovat... pane doktore, vykastrujte mi ho/ji...“

Podívejte se do psích očí a uvidíte tam jenom nechápavý strach, páníčkové a paničky.

Psi tolika lidí žijí v prostředí nervozity, hádek, kraválu a agresivity... v prostředí emočního chladu nebo nenávisti...

Lidé týrající své partnery vždy týrají i své psy – stejnými postupy a mechanismy strachu.

Otevřete oči.

Protože zlomení psi ovládaní strachem zdaleka nejsou jen ti nechtění nebo se zlou minulostí, okázale vystavení na sociálních sítích nebo za mřížemi útulků.

Žije jich daleko víc mezi námi.

Stejně jako jsou mezi námi „schováni“ týraní lidé, jsou mezi námi „schováni“ i tito psí chudáci...

Děkuji.

„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“

Myslím, že teď je skutečně ta správná doba něco si připomenout.

Je vážně důležité nedívat se na lidský smutek a nekonstatovat jen, že „je nám to líto“, ale pokud to je v našich silách, dotyčnému člověku pomoci.
Pomoci i pejskovi, který (z jakéhokoli důvodu) potřebuje nový domov. „Lajky“, „srdíčka“ a „slzící smajlíci“ jsou nanic.
Vážit si a být vděčný za skutečné přátele – ne za „přátele“ a „lajkující“ na sociálních sítích, ale za přátele v našich reálných životech.
A v neposlední řadě si vážit i toho, že vás někdo za svého skutečného přítele považuje...

Ať už je to člověk nebo pejsek.

Příšerné zlozvyky

Znáte to sami z různých oborů lidské činnosti – chcete se naučit něco dělat a dost často k tomu přistoupíte stylem „nepotřebuji, aby mi někdo radil, zvládnu to sám“ nebo máte tu smůlu, že narazíte na špatného rádce a špatné rady.

Čím je daná činnost náročnější na správné pochopení základních principů, čím je komplexnější a čím víc chyb se z neznalosti/hlouposti dopustíte, tím horší pak jsou výsledky. A čím déle se těchto chyb dopouštíte, tím více kazíte svůj přístup a ničíte předmět své činnosti...

Jednoduchý příklad?

Když budete řídit auto a levou nohou budete stále lehce vymačkávat spojku, protože ji tam budete za jízdy mít spokojeně opřenou, za krátký čas vám spojka odejde. Podobně, pokud si z řadicí páky uděláte permanentní opěrku ruky, vám začne odcházet převodovka. Obojí vám rád potvrdí každý automechanik...

Zdrojem problémů se v podobných případech jednoznačně stává váš zlozvyk. Něco, co jste začali dělat špatně a na co budete muset nějaký čas intenzívně myslet, abyste se to zase odnaučili.

A úplně stejné je to u hodně velkého počtu psích majitelů včetně mých klientů.

Na základě kratšího nebo delšího docházení na cvičák, na základě „dobrých rad“ souseda, kamaráda či „experta“ dostanou do svých každodenních vzorců komunikace se svým pejskem zlozvyky, kterých se následně kratší či delší dobu (ne)úspěšně zbavují...

Je i mne pak čeká více práce, než u psího majitele cvičákem a „dobrými rádci“ netknutého, protože psí panna/panic sice také dělají chyby, ale nemusejí ze svých myšlenkových postupů a fyzických stereotypů nejprve odstranit navyklý balast, kterým naopak oni jsou naplnění po samý okraj.

Cvičáky, kamarádi, kolegové, „experti“ v mediálním prostoru, tuny (často protichůdných) informací na internetu, populární knížky a články o tom, jaký důraz je potřeba klást na výcvik...

Legrace pak je, že právě přijetím těchto zlozvyků psí majitelé zjistí, že pejsek tak zkrátka nefunguje a v horším případě si grandiózním způsobem pokazí i veškerou vzájemnou důvěru, které lidskopsí dvojka předtím dosáhla.

S jakými zlozvyky se tedy setkávám a které vídám kolem sebe nejčastěji?

Takovým primárním zlozvykem s mnoha navazujícími negativními důsledky je vnímání psa jako „jen něčeho, co je schopné naučit se pár povelům“.

Pes ale skutečně není „jen něco, co je schopné se naučit pár povelům“.

Nerad se opakuji, ale psí druh je obecně velmi inteligentní (kde inteligence se neměří znalosti povelů a počtu lidských slov), velmi sociální, velmi kontaktní a velmi komunikativní. Není to „něco“, ale „někdo“ a bylo by strašně fajn, kdyby se přestala neustále do popředí strkat cirkusová představení typu „tohle plemeno je vysoce inteligentní, dokáže porozumět tolika a tolika povelům a lidským slovům“.

Psi jsou totiž ve skutečnosti natolik inteligentní, že neposuzují kvalitu člověka podle počtu slov, ale podle řečí těla, emocí a osobnosti.

Dokáži na základě těchto přirozených signálů vyhodnotit daleko více faktorů, než když jim do hlavy budete vtloukat povely a příkazy typu „řeknu tohle slovo a ty uděláš to a to“.

Vidět v psech jen naprogramované robůtky, které lze do jisté míry ovládat příkazy, zákazy a povely je příšerný zlozvyk.

Zlozvyk, který se už mnoha lidem nevyplatil a bohužel to často odnese i ten nevinný robůtek...

Dalším silně rozšířeným zlozvykem je evidentní přesvědčení mnoha psích majitelů o tom, že pes velmi špatně slyší.

Nevím, kde se toto přesvědčení vzalo (kecám, vím – znáte z cvičáků: „A pořádně na něj musíte ten povel zařvat, čím víc budete řvát, tím líp vás pes poslechne!!!“)

Jojo. Líp už bylo...

Takže.

Pěkně prosím.

Přestaňte poslouchat blbé rady a přestaňte na svoje psí chudáky furt tak řvát a (především dámy) ječet. Je to příšerný zlozvyk a uvědomte si, že váš pejsek slyší řádově mnohem lépe než vy a v klidném prostředí velmi dobře vnímá i šepot. Vy pak nebudete za blázny a váš pejsek si o vás nebude myslet to, co si myslí...

Jo a mimochodem.

To, že vás pejsek neposlechne, není tím, že by vás neslyšel.

Je to jen tím, že pro něj nejste autorita (vůdčí jedinec), jednoduše je v daném momentu silně zaujatý něčím silnějším (vzpomeňte si, i vám se tohle stává) nebo čeká, až vás ta přivolávací hysterie přejde a páneček/panička se zase uklidní a začne se chovat normálně.

Anebo si vás testuje, což bezprostředně souvisí s úvodem předchozí věty...

Další zlozvyk se jmenuje „Místo!“

To, že toto slovo mnozí z vás používají jako ekvivalent povelu „K noze!“ nebo ještě hůř jako přivolání, teď raději nebudu komentovat.

Ale, sakra už, proč si pořizujete pejska, na kterého pak doma v jednom kuse ječíte ono „Místo!“?

Pes vůbec není hloupý, třebaže si to mnozí hloupí lidé myslí.

A pokud mu to nezkazí jeho majitel, velice úspěšně se dokáže integrovat do domácnosti se svým majitelem i širší rodinou. Dokáže se v ní prostorově pohybovat úplně stejně jako všichni ostatní – buď si vybere místo, kde má dobrý přehled nebo místo, kde bude mít klid, často půjde tam, kde jste vy a pokud chodí spát do vaší blízkosti, velmi si toho važte.

Není třeba ho věčně buzerovat křikem „Místo!!“, není třeba být nervózní a rozhozený. Stačí svého pejska správně po psím vychovat, komunikovat s ním a ne na něj doma zapomenout a „odložit do kouta, než si ho zas všimnu“. I doma je to pořád váš pejsek, parťák, který si s vámi chce povídat...

Je to příšerný zlozvyk.

A úzce s ním souvisí další.

Nechápu proč (zase kecám, je to váš syndrom „pána tvorstva“), ale mnoho z vás má pocit, že kdybyste neexistovali, váš pejsek by byl po praktické stránce svého života dokonale ztracený.

Že by se neuměl najíst, neuměl vyvenčit, neuměl by existovat.

Že musíte řídit každý jeho krok.

Ne, to opravdu nemusíte.

Mohu vás ubezpečit, že i bez vaší kolikrát úděsně přehnané péče, připomínající ze všeho nejvíce péči o retardovaného jedince vlastního druhu, by váš psí parťák velmi úspěšně přežil. A přežil by s daleko vyrovnanější psychikou – opravdu máte pocit, že pokud by váš partner neustále řídil každý váš krok, každý pohyb, byli byste šťastní a spokojení?

Nebyli, že...

Dotyčného byste umlátili paličkou na maso, vyhnali nebo skočili z okna.

Je to příšerný zlozvyk a zkuste si na to vzpomenout, až svého pejska zas začnete komandovat. V mnoha případech právě zde máte odpověď na to, proč od vás utíká a vůbec se s vámi necítí dobře...

A opět na to navazuje další zlozvyk.

Mnoho z vás otráví psí život tím, že někde v hlavě máte usazeného skřeta s indiánským jménem „Ten, co musí furt něco dělat“.

Váš pejsek je totálně vynervovaný chudák, protože ho neustále ženete do nějaké činnosti. Neb jinak by se určitě nudil, vymýšlel by lotroviny, ničil byt, blá blá blá...

Zkuste si nastudovat něco o tom, jak funguje živý organismus.

Že nelze pořád jen vydávat energii, že je zapotřebí regenerovat, obnovit síly.

Pes potřebuje hodně odpočinku, už jsem o tom mnohokrát psal. Jeho biorytmus zahrnuje daleko větší podíl spánku, útlumu a odpočinku.

Vymýšlet neustále nějakou psí činnost, aby „pes nezlobil a byl vylítaný“, je nejjednodušší cesta k tomu, vyrobit z jinak zdravého pejska psychickou trosku. Nechte ho proboha odpočinout a uvědomte si, z jakého důvodu asi lidi učím komunikovat s pejskem přes psychiku a ne přes fyzické vyčerpání...

Zkuste si představit, co by to udělalo za krátký čas s vámi, pokud by někdo stejnou metodu, jakou mnozí aplikujete na svých psech, aplikoval na vás samotných. Líbilo by se vám to? Jak dlouho by to váš organismus a psychika vydržely?

Mnoha pitomci propagovaný přístup „uhonit psa k totálnímu vyčerpání, aby byl doma v klidu“ je příšerný zlozvyk a mnoho pejsků už stál a stojí fyzické i duševní zdraví, protože jejich majitelé ho s bohorovným klidem používali a používají...

Tak ještě jeden zlozvyk na závěr.

Cvičákovská (a v hlavě i jiných lidí nesmyslně usazená) mantra o „přivolání a ovladatelnosti na dálku“ jako zlatého grálu pejskařské dokonalosti...

Vím, že pro mnohé to teď bude překvapením, ale primárním cílem a účelem společného života člověka a jeho pejska skutečně není a být by nemělo „přivolání“, „ovladatelnost navolno“ a snaha vyrobit si z psa osobního sluhu a dálkově ovládaného robota.

Je velmi zlé, jak mohutně je právě tento přístup tlačen médii, cvičáky, „experty“ i laickou veřejností (zkuste se podívat na jakoukoli diskuzi k mediálně propíranému lidskopsímu průšvihu)...

Zkuste se ale zeptat svého pejska.

Odpoví vám, že pro něj je nejdůležitější jeho lidskopsí smečka, jeho vůdčí jedinec a „maják“, vzájemný vztah, komunikace a vzájemné vnímaní.

Spokojený život, který neořezává tak důležité psí psychické potřeby jen proto, že jeho člověk je umanutý po „stoprocentní poslušnosti“, pohárech, vítězstvích v psích soutěžích poslušnosti.

Psí život prožitý po boku člověka, se kterým se jednoho dne stanou jedna duše a jedno tělo.

Život, který nebude rámovaný přísným hlasem provolávanými povely, příkazy a zákazy. Život, kdy bude stačit se na svého parťáka jen podívat a vnímat.

Myslíte si, že je ostuda, když máte svého pejska na vodítku?

Ou jé, „experti“ a „rádcové“ vám přesně tohle budou tvrdit.

Kaskadéry, kteří psa na vodítku vnímají jako ponížení vlastního ega, potkávám každý den. Téměř každý den bývám svědkem lidskopsích situací, které jen šťastnou shodou okolností neskončí průšvihem, protože „proč bychom těsně vedle frekventované ulice nebo na sídlišti měli svého pejska na vodítku“. Přitom jsou nervózní a vnitřně rozklepaní hrůzou, protože si vůbec nejsou jistí, že se k nim jejich psí parťák na zavolání skutečně vrátí.

Někteří moji známí už o svého milovaného pejska přesně tímto uvažováním přišli a jsem si stoprocentně jistý, že kdyby mohli vrátit čas, to vodítko by nasadili...

Mít v hlavě, že život s pejskem je o bezpodmínečné psí poslušnosti, ovladatelnosti navolno a uspokojování vlastního ega je příšerný zlozvyk.

Svým klientům to říkám lapidárně a i ve svých článcích jsem to už několikrát zmínil.

„Lepší pejsek na vodítku než v černém pytli...“

Zbavte se svých zlozvyků a opravte špatné návyky, bude se vám spolu mnohem lépe žít.

Děkuji.

Nad čím pejsek přemýšlí...

Určitě si už mnoho z vás položilo otázku, co se vlastně vašemu pejskovi honí hlavou, když se na vás dívá.
Co řeší, co neřeší, zda se mu opravdu zdají sny.

Poradil jsem se se svým telátkem a rozhodl se k tomu něco napsat...

Znáte to dobře všichni, kdo se svým psím parťákem skutečně žijete a nemáte ho jen někde v kotci, na zahradě nebo jako pouhý nástroj k uspokojování svých trofejních ambicí.

Váš pejsek se na vás upřeně dívá a úplně slyšíte, jak mu to v hlavě šrotuje...

V tu chvíli naprosto nepochybujte, že mu v mozku probíhá složitá analýza situace, kdy se rozhoduje, co v nejbližší chvíli udělá. Nebo se vás jen ptá, co uděláte vy, co uděláte spolu jako smečka.

V jeho mozku probíhají zcela stejné myšlenkové pochody jako v lidském.

Pochody čistě racionální, pochody ovlivněné emocemi, dlouhodobým i krátkodobým psychickým stavem, pochody ovlivněné radostí, smutkem nebo stresem.

Jen hlupák nebo „pán tvorstva“ může tvrdit, že pes nepřemýšlí, protože „je to jen zvíře“ a „schopnost přemýšlet je dána pouze lidskému druhu“.

Pes přemýšlí, stejně jako přemýšlí každý vyšší živočišný druh.

Jen přemýšlí jinak. Ne na nižší úrovni, prostě jinak.

Nepřemýšlí nad tím, kde bude za týden, za měsíc, za rok. (Klasická nesmyslná otázka u pohovorů - „Kde se vidíte za pět let?“ Určitě mnozí znáte...)

Nezatěžuje se budoucností, neřeší stres z toho, zda bude mít zítra vše to, co má dnes.

Neřeší budoucnost – žije přítomností a svými zkušenostmi z minulosti...

Žije v přítomnosti a jeho zkušenosti mu pomáhají ji úspěšně řešit. Na základě zkušenosti se vyhne nebezpečné situaci, uhne před napřaženou rukou, bude věřit či nevěřit rozhodnutí a vzorci chování svého člověka.

Ale jakmile je tato situace vyřešena, uloží se do zkušeností minulosti a na její místo nastupuje opět situace přítomnosti, stav daného okamžiku.

Pes ve své paměti do konce života nosí informace z dlouhodobých či silných traumat, velmi silné jsou zážitky z fáze štěněcího vývoje. Každá zásadní chyba, které se vůči němu jeho člověk v té době dopustí, zůstane navždy uložena v paměti pejska.

Nevěříte?

Psí mozek principiálně funguje naprosto stejně jako lidský, jeho evoluční vývoj za desítky tisíc let navíc šel ve směru maximální souhry a spolupráce s lidským druhem.

A sami jste už určitě mnohokrát zjistili, že vaše vzpomínky a zkušenosti z raného i pozdějšího dětství si stále vybavujete do sebemenšího detailu. Nezmizí, neuvolní místo „důležitějším“ informacím a až váš mozek začne zapomínat, co jste udělali před pěti minutami, stále si spolehlivě vybaví události staré několik desetiletí. Tyto vzpomínky a zkušenosti v něm máte vypáleny natrvalo.

Proč tomu tak je?

Protože z hlediska přežití se jedná o nesmírně důležité informace a zkušenosti, které daného jedince (člověka i psa) chrání před fatální chybou kdykoli v budoucnosti – blízké i vzdálené.

Tento proces probíhá nejintenzívněji právě ve výše zmíněném věku, ale pokračuje i ve fázi dospívání a dospělosti. Průšvih lidského druhu je v tom, že lidský mozek je v dnešní době zahlcován tak neskutečným množstvím naprosto irelevantních informací ve formě například reklam, tlachání politiků a zcela zbytečných vizuálních vjemů (televize), že přestává být schopen odlišovat důležité od zbytečného.

U našich pejsků tomu je, díky Bohu, stále ještě jinak.

Psi filtrují zbytečné informace a řídí se jen těmi důležitými.

Můj člověk stále ještě funguje? Nezeslábl, nezblbnul, je možné mu věřit a řídit se podle něj nebo je třeba se spolehnout sám na sebe?

Nezměnilo se něco zásadního v prostředí, ve kterém žiji?

Nezměnilo se moje psí okolí?

Pro svého pejska jste daleko důležitější, než si mnozí dokážete připustit.

On se na vás nikdy nedívá jen tak. Neobdivuje váš outfit, vaše postavení, vaši kariéru nebo vaši krásu.

Dívá se na vás zkoumavě, hledá odpovědi na svoje otázky, hlídá vás. Jste pro něj středobodem světa, pokud si to zasloužíte.

Vidí až na samé dno vaší duše...

A velmi, velmi o vás přemýšlí.

Pokaždé, když se na vás váš pejsek dívá, přemýšlí o vás, o vaší osobnosti, vnímá vaše rozpoložení, vaše emoce, vzorce chování.

Na každé procházce jede jeho mozek na plné obrátky, prostřednictvím svých smyslů vnímá, slyší, vidí a cítí.

A každý podnět z okolí jeho mozek analyzuje a v případě potřeby vymýšlí tu nejefektivnější strategii.

A když se vrátíte domů ze společné procházky, na které spolu komunikujete, přemýšlíte, rozhodujete se a konáte spolu, jako smečka, vrátíte se vždy s příjemně unaveným psím parťákem...

Už víte, proč psí biorytmus obsahuje daleko delší fázi potřebného útlumu a odpočinku?

Už rozumíte tomu, proč třeba pastevečtí psi „pracují na směny“?

Psí mozek dostává velmi zabrat, je v permanentní činnosti a málokdy pes spí opravdu natvrdo. I ve fázi „spánku“ je spolu se svými smysly v pohotovosti, připravený okamžitě vystartovat na plný výkon.

Je to obdivuhodné.

Určitě jste svého pejska pozorovali, když se mu zdají psí sny...

Skutečně se mu zdají.

Stejně jako ten lidský, i psí mozek potřebuje ve spánkové fázi utřídit informace, uložit vizuální (u psů i pachové!) obrazy, udělat každodenní psychický úklid.

A stejně jako u člověka, i u psa nedostatek spánku způsobuje problémy.

Nechte proto svého pejska dostatek času odpočívat, relaxovat. Bohužel je tolik psích majitelů, kteří mají pocit, že jejich pes by měl pořád něco dělat, pracovat – a pokud se jejich chudák dostane ke chvilce klidu, už řeší, že „se nudí“ a je třeba mu zas vymyslet nějakou činnost.

Člověk by takové „empatické“ lidi fakt zabil.

Co říci závěrem?

Smiřte se s faktem, že váš pejsek o vás přemýšlí. Hodně o vás přemýšlí, o některých určitě víc, než si dotyčný zaslouží.

Přemýšlí o vás proto, že jste pro ně důležitý. Jako člen jejich smečky, jako jejich „maják“, jako blízká bytost. A někdy bohužel také jako osoba nebezpečná, před kterou je třeba se mít na pozoru a jejíž chování je třeba permanentně sledovat.

Přemýšlí o vaší osobnosti, vnímá a zpracovává vaše emoce. Radost i smutek, bolest a utrpení, sílu i slabost.

Nepřemýšlí o vašem majetku, postavení, fyzické kráse.

Nespřádá plány do budoucna, jen velmi dobře ví, kdy odejdete a vrátíte se domů, kdy s vámi půjde ven, kdy mu dáte najíst. Kdy půjdete spát, kdy se probudíte, kdy budete pracovat a kdy odpočívat.

V hlavě má dokonalé hodiny a přesně zná váš i svůj denní časový režim.

Sní své psí sny, ve kterých prožívá naprosto stejné příběhy, jako my lidé. Své bolesti i radosti, své denní zážitky.

A v mnohých nocích prožije i své dlouhodobé démony a běsy, prožije své noční můry - stejně jako my.

Vezměte prosím na vědomí vy, kteří jste o tom pochybovali, že psí psychický život je velmi bohatý. Že i psi přemýšlejí, vyhodnocují a učí se zkušenostmi, které nezapomínají.

A že na rozdíl od nás lidí svoji hlavu nezatěžují zbytečným informačním balastem, strachem z budoucnosti a plánováním na roky dopředu.

Jako nesmírně moudré přírodní bytosti dobře vědí, že je krásné žít přítomností, těšit se na budoucnost a z minulosti si brát pouze zkušenosti, nikoli traumata.

„Obdivuji psy.
Obdivuji jejich inteligenci,
sílu, houževnatost
a radost ze života.
Přál bych si být
jako oni...“

Psí věrnost si musíte získat

Tématem svého dnešního článku jsem se už několikrát zabýval v minulosti, v jiných článcích – tím, co lidé nazývají psí věrností. Už tehdy jsem ale věděl, že to zdaleka nebude naposledy.

Stále totiž panují v oblasti „vlastnictví psa“ různé nesmyslné fámy.

Stále znovu a znovu je zapotřebí je vyvracet, znovu a znovu některé věci opakovat, připomínat a otevírat oči těm, kteří bezmezně věří něčemu, co nefunguje a fungovat nemůže...

Tak tedy začněme.

V první řadě si ujasníme jednu zcela základní skutečnost – psí věrnost není automatická, nepodmíněná ani vynutitelná.

Nevyplývá z žádného papíru, z faktu, že právě vy jste si svého pejska pořídili, zaplatili za něj a hradíte jeho životní režii. Nic z toho Váš psí kamarád nevnímá a vnímat ani nemůže – právě proto, že je pes, není člověk. Přesto se najde dost psích majitelů, kteří hořekují nad „nevděčným psem, který si ničeho z toho neváží“.

Staráte se o něj, hladíte ho a chodíte s ním na procházku?

Prima, ale ani to není a nemůže být tím, co vašeho pejska u vás drží. Věřte tomu, že z lidského hlediska sebelépe obhospodařovaný pes nebude mít sebemenší výčitku svědomí, když od vás uteče za jiným člověkem, pejskem nebo až na konec světa, bez mrknutí oka bude dělat, že vás nikdy neviděl a vůbec vás nezná. Ale zase to budete vy, kdo bude nadávat a bude zklamaný svým „nevděčným psím parchantem“...

Máte „závisláka, který se od vás nehne“?

Stačí tak málo a pohne se od vás navždy.

Občas mi klienti přivedou „totálního závisláka“. Pejska, který se svým člověkem chodí i na záchod, nespustí z něj oči – tak je mi svým majitelem prezentován.

Realita?

Pejska si odvedu pryč, daleko, aniž se po svém člověku vůbec ohlédne, natož aby se tomu aktivně bránil. A nejsou to štěňátka – jsou to mnohdy už několik let psychicky dospělí psí jedinci...

Proč to těm lidem dělám?

Abych jim prakticky ukázal, jakým pouhým zbožným přáním majitele tato „závislost“ ve skutečnosti je.

Abych jim prakticky předvedl rozdíl mezi vlastnictvím a hierarchií – dříve, než jim někdo úplně cizí pejska odvede nebo on sám uteče za první živou bytostí, která pro něj bude představovat hierarchickou autoritu.

Za člověkem, jiným psem nebo třeba koněm.

Je to pro mnohé drastické, bolavé, ale velmi důležité poznání – praktické poznání toho, co každý pes na světě preferuje, co je pro něj důležité a co naopak vůbec ne.

Zásadním bodem okamžiku, kdy se v pejskovi v hlavě zahájí rozhodovací proces, zda od vás uteče za nějakým podnětem (zvěř, jiný pes/psi, hárající fenka), je totiž existence nebo neexistence hierarchické vazby...

Zapomeňte na „věrnost“ jako synonymum pro psí druh.

Psí věrnost je vždy až možným důsledkem, nikdy ne předem danou samozřejmostí.

Psí věrnost si musíte vybojovat, zasloužit, musíte být z hlediska psího dostatečně silnou osobností.

Skutečná psí věrnost je důsledkem správně nastavené hierarchie mezi člověkem a jeho psem.

Teprve na základě této hierarchie vznikne něco, co lidskou řečí můžeme nazvat „věrností“.

Tedy stav, kdy se vás váš pejsek přirozeně drží, jde tam, kam jdete vy a pokud budete napadeni, ze všech svých sil vás bude bránit.

Stav, kdy při pokusu být od vás odveden jiným člověkem se aktivně brání – aktivně, neváhá tedy na takového člověka i zaútočit, pokud to bude potřeba.

Můžeme si to podle mé osobní stupnice ukázat prakticky – známkování jak ve škole:

1 – pes se aktivně brání a pokud si jeho „zloděj“ nedá říct, zaútočí
2 – pes se pasivně brání a na svého „zloděje“ varovně vrčí a cení zuby
3 – pes se zapře, snaží se vytrhnout a se svým „zlodějem“ nehodlá udělat už ani krok
4 – pes se otáčí za svým majitelem, ale se „zlodějem“ jde dál
5 – pes se za svým majitelem ani neotočí a se „zlodějem“ v klidu odchází

Jednoduché, že?

Samozřejmě, záleží na konkrétní osobnosti „zloděje“ a psím plemeni, věku, povaze.

Nicméně, pokud to maximálně zjednoduším, pak známka „5“ je zásadním průšvihem...

Realita je taková, že psů, kteří se za svým majitelem neotočí ani po 100 metrech, je mnohem víc než málo.

A u každého z nich je jen otázkou času, kdy bez mrknutí oka opustí společnost svého majitele, protože reálně – z psího pohledu – je u něj nedrží nic...

Ještě jinak.

Mnoho psích majitelů musí svého pejska v terénu, při procházkách nebo přesunech někam stále usměrňovat, aby se jich drželi – a je teď zcela jedno, zda navolno či na vodítku. Stále je musí hlídat a pokud na okamžik zaspí, jejich psí doprovod je najednou někde úplně jinde.

Pak jsou ti, jejichž psi jsou vydrilováni ze cvičáků a naučeni na model „psovod drží v ruce dobrůtku nebo pískací hračku“. Jsou fixování na ruku a podnět, nikoli na svého člověka. Navenek vše funguje – do té doby, dokud se tento model z nějakého důvodu nenaruší. Jen pro představu – v mnoha případech k tomu stačí jiný člověk se stejným fixačním podnětem...

A pak jsou ti, jejichž psí parťáci jsou fixováni na ně samé.

Sledují svého člověka kontaktně i na dálku a řídí se podle něj – kam jde on, jdou i oni, pokud se zastaví, zastaví se i oni, pokud se rozejde, rozejdou se i oni, pokud změní tempo, i oni se přizpůsobí.

Fungují přirozeně smečkově.

Nemusí jim k tomu říci jediný povel, nemusí vydat ani hlásku.

Své okolí berou s nadhledem, pokud je neřeší ani jejich člověk.

Pokud by se někdo pokusil je jejich člověku odebrat, dají razantně najevo, že takhle ani náhodou – a pokud někdo jejich člověka napadne, budou ho bránit do posledního dechu.

Jejich člověk je pro ně středobodem vesmíru, a kdyby kolem šel tucet háravek a na každém metru vyskočil zajíc, budou samozřejmě mít zájem, ale stačí signál přirozené komunikace a nechají to být.

A je úplně jedno, zda jde o čivavu, pudla, ovčáka, pastevce nebo jakékoli jiné plemeno.

Říká se tomu „hierarchická vazba“, která je základem všech sociálních společenství, nejen psích a vlčích.

Základní, správně nastavený sociální řád, ze kterého teprve následně vznikne něco, čemu poněkud nepřesně lidé říkají „věrnost“.

V našem případě věrnost psí.

Pokud to vše má fungovat, pak je skutečně zapotřebí zapomenout na povely a příkazy. Ty totiž negenerují „věrnost“, ale pouze „poslušnost“.

Mezi poslušností a věrností je rozdíl obrovský.

Poslušnost je vždy zaplacena odměnou nebo vynucena trestem – požitkem nebo strachem, ať už u psa nebo člověka.

Psí poslušnost je stav, kdy pes na takovémto základě nejedná přirozeně. Odměna nebo trest pak budou fungovat jen tak dlouho, dokud nepřeváží jiný podnět – vzepření se „autoritě“, lovecký instinkt, pohlavní pud, stres.

Psí „věrnost“ jako důsledek je naopak postavena na vrozených vzorcích chování, kdy pes uznává skutečnou autoritu jako záruku svého vlastního přežití a efektivní spolupráce. Základem je přirozený princip hierarchie a sociálních vazeb, nikoli strach z trestu nebo ochota nechat se uplácet.

Pokud budete se svými pejsky fungovat na základě povelů a příkazů, získáte v nejlepším případě pouze poslušnost – nikdy ne věrnost. Je známo mnoho konkrétních případů z praxe psovodů civilních i psovodů ozbrojených složek, které jsou toho praktickým důkazem.

Pokud budete se svými pejsky fungovat na základě přirozené komunikace tak, jak to své klienty učím, získáte skutečnou psí věrnost. Stav, kdy s vámi váš pejsek komunikuje, kdy se řídí podle svého člověka a kdy není jeho spolupráce vynucena odměnou (uplácením) nebo trestem (strachem). Stav, kdy s vámi váš pejsek projde i peklem.

Psí věrnost se vynutit ani uplatit nedá.

Buď pro svého psího parťáka hierarchickou autoritou jste (nebo se jí stanete) nebo jí nejste (a nikdy nebudete) a v určitých případech jen s překvapením sledujete, že jiný člověk tou autoritou je. Mimochodem přesně to jsou i mnohé případy, kdy se do útulků vrací již osvojený pes jako „nezvladatelný a agresivní“, aby pak s jiným majitelem fungoval jako ten nejúžasnější pes pod sluncem...

Vždy je to o člověku.

A také o tom, zda určitý typ lidí pojme stav, kdy je postaven před realitu, stylem negativním „To je svině ten Dostál, můj pes s ním funguje a se mnou ne – jak já toho chlapa nenávidím!“ (autentická citace jedné mé klientky z dnes již dávné minulosti) nebo stylem pozitivním „Super, krásně to funguje, můžete to mě a mého pejska prosím naučit?“

Psí věrnost se nedá vynutit ani uplatit, ale můžete se chovat tak, aby vám váš vlastní pejsek být věrný sám chtěl.

Psí věrnost je však vždy důsledkem správného přístupu, nikdy ne předem danou samozřejmostí. Musíte si ji zasloužit, musíte si svým chováním vybudovat a vybojovat pozici, která je základním předpokladem pro to, aby zmíněný atribut vůbec mohl vzniknout. Musíte se pro svého pejska stát přirozenou funkční autoritou, musíte umět potlačit své ego a jakýkoli pocit nadřazenosti „pána tvorstva“.

A nezapomeňte prosím na to, že psí věrnost není „na věčné časy“ a můžete o ni svým hloupým, zlým nebo slabošským jednáním v jednom jediném okamžiku velmi rychle a nadobro přijít...

Děkuji.

Psí ztráty a útěky

Pejskové se svým majitelům ztráceli, ztrácejí a bohužel i nadále ztrácet budou. Je to vždy smutné, ale z mého pohledu k naprosté většině těchto případů vůbec nemuselo a nemusí dojít.

Není to zdaleka poprvé, co se tímto tématem zabývám.

Dal jsem si tu práci a pomocí veřejně dostupných zdrojů zanalyzoval případy psích ztrát a útěků za poslední zhruba 3 roky...

Co z nich lze vyčíst?

Pokud se týká lokalit, velký počet případů se týká útěků a zmizení psů z různých zahrad, dvorů a obecně „uzavřených“ venkovních prostorů.

O čem to vypovídá?

Především o tom, jak moc je v lidech zakořeněna víra, že pokud nějakou živou bytost zavřeme pod zámek nebo obeženeme plotem, je to tak v pořádku a z hlediska zabezpečení jsme udělali to nejlepší, co jsme udělat mohli...

Není tomu tak.

Pro naprostou většinu psích jedinců nepředstavuje plot vůbec žádnou překážku - stačí dostatečně silná motivace (touha po dobrodružství, hárající fenka/touha po pejskovi, stres) a dostatečně silné psí odhodlání nebo dobrodružná či nezávislá psí povaha.

Každý plot nebo zeď má svoje slabé místo a je pouze otázkou času, kdy jen trochu chytrý a patřičně namotivovaný pes tuto slabinu objeví. Díra, špatně přitlučená fošna, slabé pletivo.

Běžnou mechanickou zábranu lze podhrabat nebo přeskočit, je možné se jí prokousat.

Že to váš pes dosud neudělal, je pouze proto, že k tomu ještě neměl důvod...

Nepodceňujte psí schopnosti.

Pes dokáže být velmi vynalézavý, vytrvalý a úspěšný při vyhrabávání tunelu pod plotem - občas se při procházce podívejte, jak účinný bagr jsou psí tlapky...

Psi jsou výborní skokani a vy budete jen v němém úžasu koukat, jak snadné je pro psího atleta přenést se přes dvoumetrový plot nebo zeď...

Klasické vchodové dveře do bytu nebo pletivo? Pokud najdou správné místo, dokáží silné psí čelisti za pár hodin soustředěné práce překonat i tuto zdánlivě pevnou překážku - mnoho psích majitelů by mohlo vyprávět...

Strach, dlouhodobý stres, přirozené psí instinkty - to vše je neskutečně silný hnací motor pro bytost označovanou slovem „pes“. Každá mechanická zábrana má svá slabá místa, naprostá většina z nich pro psa nepředstavuje skutečnou překážku a její účinek je v mnoha případech pouze psychologický. Pak jen stačí, aby motivační startér tuto psychologickou zábranu překonal a je vymalováno.

Proč být s někým, jehož přítomnost na mě působí stresově?

Proč se nechat psychicky nebo fyzicky týrat?

Proč na sebe nechat řvát nebo do sebe nechat kopat?

Jako pes uteču, jakmile přijde ta poslední kapka.

A stejně tak uteču, pokud budu sám vystaven vnějšímu tlaku tak silnému, že jej moje psychika nezvládne.

Silvestr, petardy, spratci házející po mně kameny...

Uteču a žádný plot pro mě není překážkou.

A občas si pro mě taky na tu druhou stranu plotu někdo přijde, protože jsem pro něj z nějakého důvodu zajímavý. Jako obchodní předmět, jako jídlo, jako nástroj ubohé lidské pomsty.

Už víte, proč jednu z největších skupin „ztracených“ psů tvoří ti chudáci ze zahrad a dvorů?

Další velkou skupinu tvoří psi, kteří svému majiteli utečou během procházky.

A upřímně – na těchto mnohdy fatálně končících případech má vždy 100% vinu jejich majitel...

Nepředvídavost, nepozornost, naprosto mylné přesvědčení o „absolutní poslušnosti“ jejich psího miláčka, ignorance základních zásad manipulace s vodítkem a obojkem, frajerství a hypertrofované ego člověka.

Neexistuje na světě místo, o kterém můžete s absolutní jistotou prohlásit, že vám tam pejsek nikdy nevezme dráhu.

Náhoda je sviňa a loveckému náruživci proběhne před nosem zajíc, sexuální náruživec zaregistruje pach háravé fenky, štěně se nadšeně rozběhne přes ulici.

A jeho člověk pak jen bezmocně kouká a pokud má opravdu velké štěstí, za pár minut nebo pár hodin se zase se svým psím parťákem v pořádku setká. V případě opačném tiskne a vylepuje letáky, kontaktuje nějaké „psí detektivy“ a v případě nejhorším sbírá mrtvé psí tělíčko nebo svého pejska už nikdy v životě neuvidí...

Stále jste mnozí z vás přesvědčeni o tom, že nejdůležitějšími kritérii pro výběr obojku a vodítka jsou barevné provedení, sladění s vaším outfitem, módní značka a „aby to pejska někde netlačilo“?

Jaj.

Moje praxe mi každou chvíli přivede pod ruku pejska, kde na místě (ač byli klienti ode mne předem instruováni, co pořídit a na co dát pozor) řešíme látkovou parodii na obojek, která povoluje při sebelehčím tahu, kožené obojky bez potřebných dírek, kdy pejsek ležérně škubne hlavou dozadu a je venku, obojek centimetr na šířku na několik desítek kilo vážícím psím habánovi...

Mám samozřejmě svoje triky jako plán omega, aby „zdrhací pejsek“ na tom druhém konci vodítka zůstal, ale když si projdu statistiky pejsků, kteří utekli svému majiteli doslova pod rukou, vidím to živě před sebou...

… pocem, tamhle jde pejsek, já si tě připnu – kam běžíš, vrať se!!!

… ježíšikriste, stůj, pitomá karabina, já ti ji snad nepřipnu...

… doprčic, ta pitomá plastiková spona se zase rozlomila...

… jééé, urvala se karabina...

… já ti říkal, ať to vodítko nežereš, teď se přetrhlo...

Určitě znáte, poznali jste, byli jste toho svědky.

Takže jen pro sichr ještě jednou – už jsem o tom nejednou psal.

Nic lepšího a spolehlivějšího než kožený (ne textilní a ne „gumový“!) obojek s kovovou přezkou neexistuje. O tom, že ostnaté, stahovací a elektrické obojky jsou TABU, se doufám rozepisovat už nemusím!

Úzký obojek jde ze psí hlavy velmi snadno, dostatečně široký a správně utažený přes hlavu nepřetáhne.

Máte chrta nebo dobrmana? Deseticentimetrová šířka je základ, tam se teprve začíná.

Vodítko se dvěma (dostatečně dimenzovanými!) karabinami zapnutými na obojku VEDLE SEBE, nikoli jedna do druhé(!), je vysoká jistota, že se nic nestane, až vám v té nejnevhodnější situaci jedna karabina praskne nebo se za něco zachytí a z obojku vyskočí.

Nervozita nebo panika a klepavé ruce jsou velmi rychlou cestou k tomu, abyste namísto zajištění pejska udělali pravý opak.

Stačí? Dodržení těchto pár jednoduchých zásad by bývalo naprostou většinu mnoha ztracených psích chudáků udrželo při životě...

Trochu jsem si při svém studiu statistik probral i složení psích ztracenců.

Není překvapující, že nejvíce těchto případů zasahuje plemena malá a miniaturní, následují plemena střední velikosti a nejméně je případů psů velkých a obřích plemen.

Jednak je těch malých a malinkých mezi lidmi stále nejvíc.

No a také jsou to plemena, u kterých je mezi jejich majiteli nejvíce rozšířená mantra „proč to vychovávat, je to malé, nic se nemůže stát...“

Třeba že „to“ uteče?

Nebo že je „to“ opravdu malé (takže se „to“ špatně chytá) a zároveň „to“ bývá velmi rychlé, temperamentní a ve vašich rukou často velmi ochotné nechat se někým/něčím vytočit a běžet to ztrestat?

Jsou malí, lehce zranitelní a pro určité skupiny lidí vítaným přilepšením chudého jídelníčku.

Každou chvíli někde vídávám, že se ztratila a hledá čivava... jorkšír... jack russell... jezevčík...

Až na druhém místě jsou psi středních plemen.

Početně je jich méně a přece jen si už jejich majitelé dávají trochu větší pozor, bo z případného konfliktu by oni sami mohli mít velkou nepříjemnost.

A čas od času se stane, že uteče, přeskočí plot nebo přestane mít se svým majitelem trpělivost i nějaký ten pastevec nebo molos...

Pak bývá někdy veselo, protože buď se ho lidé pro jeho velikost a vzorce chování bojí nebo je tento samostatný bourák fakt naštvaný a jde si to vyřídit s celým světem.

Dost často to pro pejska dopadne fatálně a blbost svého majitele odnese svým životem. Jen tak namátkou – jako dítě jsem viděl v jednom případě viděl vlkodava rozpůleného tramvají a v druhém německého ovčáka, který se bezprostředně po útěku od svého majitele rozhodl rozdat si to v přímém střetu s vojenskou tatrovkou... je to už několik desítek let, ale ty hrozné obrazy mám do konce svého života a se všemi detaily vypálené v mozku...

Je velmi dobré mít na paměti, že pejsek na vodítku nebo zajištěný stopovačkou je rozhodně lepší varianta než pejsek v černém pytli.

Říkávám to často svým klientům a kdo z nich to teď čte, určitě si na má slova vzpomene.

Pravděpodobnost, že vám vezme čáru chrt, který na několik desítek až stovek metrů zaregistruje „kořist“, je velmi vysoká a můžete se mít sebevíc rádi, pokud se sejdou správné okolnosti, bude vás mít naprosto na háku.

Pravděpodobnost, že se váš rodinný bíglík, kterému v lese „dáte svobodu, aby se proběhal“, při nalezení stopy proběhne natolik, že strávíte několik hodin v totálním zoufalství, je také velmi vysoká.

Pravděpodobnost, že váš „zahradní pes“ přeskočí dvoumetrový plot nebo se v totální panice neskutečnou rychlostí pod plotem podhrabe, jakmile pár metrů od něj bouchne petarda nebo se rozjedou ohňostroje, hraničí s jistotou, pokud jste tomu svým celkovým přístupem dali základní předpoklad.

Pravděpodobnost, že o své štěně nebo pejska čerstvě odebraného z útulku přijdete při první zátěžové situaci, je velmi vysoká, pokud si neuvědomujete základní fyzikální zákony.

Na můj vkus je těch „ztracených“ a „hledaných“ psíků a psů stále strašně moc a na naprosté většině případů (na všech, pokud vám uteče zpod ruky nebo zahrady!) se jednoznačně podílí podcenění situace, špatný přístup, špatná komunikace nebo zcela jednoduše hloupost jejich majitelů.

Proč?

Vždyť jde jen o pár jednoduchých pravidel, základní předvídavost a eliminaci neskutečně pitomého přístupu „mě můj pes poslechne na slovo, já ho na vodítku mít nemusím“.

Pes není robot.

I vašemu auto můžou selhat brzdy, prasknout pneumatika, upadnout kolo – stačí, když se v jeden moment sejde pár jednoduchých okolností...

Na rozdíl od auta má ale každý pes ještě svoji hlavu, dělá vlastní rozhodnutí a ne vždy jsou ta rozhodnutí správná, stejně jako u nás lidí.

Ani nemohou být vždy správná – bývají ovlivněna emocemi, zkušeností, momentálním nebo dlouhodobým stresem.

Stejně jako u nás lidí.

Ani my nejsme roboti.

Ale jsme těmi, kdo mohou na minimální míru snížit pravděpodobnost toho, že naši psí parťáci naší vinou přijdou o život jen proto, že jsme obrovští frajeři, ignoranti nebo jen hlupáci, kteří nedokáží myslet jeden tah dopředu.

Přirozená a správně nastavená hierarchická vazba namísto spoléhání se na cvičákovské „přivolání“, vytvoření psího prostředí takového, kde se pes bude cítit dobře a nebude mít potřebu odtud utéct, dostatečná předvídavost, soustředění, komunikace a používání pojistky v místech, kde je to zapotřebí – těchto pár důsledně dodržovaných a aplikovaných pravidel opravdu stačí pro to, abychom se v plném počtu a nezměněném zdraví vrátili z každé procházky domů.

Abychom si mohli být jisti, že po návratu domů najdeme svoje pejsky vždy tam, kde jsme se s nimi rozloučili.

Především se však chovejme ke svým pejskům tak, aby s námi vůbec chtěli zůstat...

Děkuji.

(P.S. Speciálních článků na téma vhodných a nevhodných obojků/vodítek už najdete na mém webu víc, kdo potřebujete, doporučuji prostudovat.)

Veterina jako bitevní pole?

Díky tomu, čemu se věnuji, mívám možnost vyslechnout zážitky svých klientů a známých - plus čas od času figuruji jako doprovod jejich psích parťáků na různé veteriny (podle toho, co kde umějí nejlépe diagnostikovat a léčit), kde pak bývám osobním svědkem různých situací.

A právě to, co jsem sám na těchto místech viděl a zažil, mě přimělo napsat tento článek pro obě strany barikády – veterináře na straně jedné a majitele jejich pacientů na straně druhé...

Proč vlastně?

Protože je naprosto kontraproduktivní a pro psího pacienta vždy těžce stresující, pokud se pro něj veterinární ordinace změní na skutečné bitevní pole a čas v ní strávený na čas naplněný okolní nervozitou, agresivitou a mnohdy i zcela zbytečnou fyzickou bolestí. Že se v budoucnu psík bude všemi prostředky bránit takovou zkušenost zažít znovu, je pak zcela předvídatelné a uzavírá se onen ďábelský kruh „můj pes nemá rád veterinu, bojí se a já ho nezvládnu/doktor je nervóza a tak radši jeho zdravotní problém řešit nebudeme, ono to nějak dopadne...“

Na přeměně ordinace na bitevní pole, kde je často nemožné vystresovaného psího pacienta vůbec vyšetřit, se svojí vinou naprosto jednoznačně podílí buď jen jedna strana sestavy „psí majitel/veterinář“ nebo v tom horším případě strany obě.

Související negativní jevy v následujícím textu pojmenuji zcela otevřeně a bez jakýchkoli diplomatických omezení tak, jak už bývá mým zvykem. Můžete se čertit, nadávat – nebo se zamyslet a jít trochu do sebe, všichni, kterých se to týká...

Začnu tou stranou barikády, na které stojí majitel psa.

A začnu věcí zcela zásadní.

Pokud máte pejska, kterého nemáte hierarchicky zvládnutého, který vám nevěří a kde nastává problém už ve chvíli, kdy mu chcete vyndat klíště nebo jen sáhnout na tlapku (nebo, dobrý Bože, dokonce zastřihnout drápek!), pak si můžete být 100% jisti, že návštěva veterinární ordinace a následná manipulace s pejskem se stane hororem pro vás, veterináře i pejska samotného.

Pokud máte pejska, který ve vaší přítomnosti(!) nestrpí základní manipulaci (diagnostické protažení končetin, zastřihnutí drápů, vyndání klíštěte, ošetření zranění bez narkózy, prohlédnutí zubů a uší atd.), pak jde vina zcela jednoznačně za vámi – za předpokladu, že jsou splněny základní podmínky i z té druhé strany barikády (vysvětlím později). Pokud pejsek ve vaší přítomnosti propadá děsu a panice, nenechá na sebe sáhnout ani vás (případně, jak se také velmi často stává, se jej vy sami jako majitelé bojíte dotknout, protože „by vás určitě pokousal“), pak jste zanedbali základní psí výchovu, pro svého pejska nepředstavujete psychickou oporu a vůdčí osobnost ani náhodou a měli byste se hluboce stydět před ním i před vaším ošetřujícím veterinářem...

Uvědomte si teď jednu velmi důležitou skutečnost, prosím.

Veterinář je člověk, který má vašeho pejska vyšetřit, ošetřit nebo vyřešit jeho zdravotní problém. Na to studoval, praxí získává nové zkušenosti a pokud svoji profesi dělá dobře, pak si můžete pogratulovat, že jste našli toho správného. Pokud splňuje i další hodnoty (opět odkazuji na pozdější text), pak jste vyhráli v jackpotu – nic z toho totiž zdaleka není samozřejmost a nesetkáte se s tím u každého, kdo má v místě své činnosti a na vizitce uvedeno MVDr.

Jinak řečeno.

Veterinář není (opakuji, NENÍ) gladiátor, který má v popisu své práce bojovat a pacifikovat vašeho vámi zásadně nezvládnutého pejska, psa nebo maxipsa!

Veterinář není (opakuji, NENÍ) člověk, který se musí nechat dobrovolně pokousat nebo přijít o nějaký ten prst jen proto, že vy máte zásadně nezvládnutého pejska, psa nebo maxipsa!

Rozumíme si, ano?

Veterinář často musí provést s pejskem úkon, který jeho pacientovi není příjemný. Není mu příjemný, ale v přítomnosti svého člověka musí být ochotný jej tolerovat, pokud je onen úkon proveden ze strany veterináře citlivě a pouze v míře nezbytně nutné ke stanovení diagnózy nebo ošetření. Pokud jste u tohoto procesu a váš vlastní pes vás absolutně nevnímá a nespolupracuje, pak jste tam zbytečně a jste vlastně zbyteční i v životě svého pejska, protože pro něj nepředstavujete ani tu sebemenší psychickou a hierarchickou oporu – a ve veterinární ordinaci se natvrdo potkáte s možná prvním, nikoli však posledním důsledkem takto špatného přístupu ke psímu spolužití...

Teď uvedu pár konkrétních situací, které byste každý se svým pejskem měli zvládnout.

Sami doma – vyjmutí klíštěte, zastřihnutí přerostlých drápků, vyčištění zvukovodu a očí, prohlédnutí, případně prohmátnutí jakékoli části psího těla (zuby, varlata, uši, břicho, tlapky). Pozor na to, že jednou z pro psy nejháklivější částí těla jsou paradoxně končetiny (především přední) – kdo jste někdy třeba špatně střihli drápek, víte, jak dlouho si to dotyčný pejsek pamatuje a kolik z nich se pak brání kontaktu na tuto část těla. Totéž se týká třeba poranění tlapky – při této souvislosti si vždy vzpomenu na jednoho pejska, se kterým za mnou už před mnoha lety přijel majitel a který po „úspěšném zákroku veterináře a jeho ansámblu“ při ošetřování následně po kontaktáží levé přední tlapky bez varování a natvrdo skákal rovnou po krku...

Ještě jednou – vytažení klíštěte a zkrácení drápku opravdu není důvod k návštěvě veteriny! Daleko v menším stresu pro pejska to zvládnete sami v klidu domova a pokud s tím nemám problém v jednom člověku u více jak 60kg pastevce, pak s tím nemůžete mít problém ani vy – a to máme dokonce nějaké ty paspárky navíc. Konec hlášení:)

U veterináře musíte zvládnout opět jen pár jednoduchých věcí. Tedy – pro někoho asi ne tak zcela jednoduchých, ale v každém případě zvládnutelných, pokud máte se svým psím parťákem reálně funkční vztah.

Už do samotné čekárny a ordinace musíte nakráčet v klidu, bez nervozity a jako jedna smečka. Váš pejsek musí vnímat, že jste tam s ním a ať se stane cokoli, on to přežije, protože byste ho přece jako jeho vůdčí jedinec nevzali někam, kde by to bylo nebezpečné.

Pokud vás veterinář požádá, abyste pejskovi podrželi hlavu, zakryli oči nebo (menšího pejska) zvedli na stůl, prostě to opět v naprostém klidu udělejte. Vyděšeným hlasem sdělené „to nemůžu, on mě pokouše“ je zaručená vstupenka k rozhození pejska i veterináře a maximální komplikace následných vyšetření/ošetření. Opět v takovém případě – styďte se...

Pokud máte na druhou stranu oprávněný pocit, že váš pejsek veterináři nevěří (ani vy sami), vidíte na veterináři, že je nervózní, agresivní nebo se bojí, pak se v naprostém klidu rozlučte a (pokud nejde opravdu o život) vyhledejte vhodnějšího. Psí instinkt je neomylný a nenechte na svém pejskovi napáchat zbytečná psychická traumata, potáhnou se pak dlouhou dobu nebo i po zbytek psího života.

A ještě jednou pro jistotu na konec rozboru této strany barikády zopakuji.

Veterinář je zde proto, aby vašeho pejska vyšetřil a ošetřil. V žádném případě ne proto, aby vašeho nezvládnutého miláčka honil s injekcí po ordinaci nebo přilehlém pozemku, není zde proto, abyste mu odevzdali vašeho vystresovaného psího gladiátora a z bezpečné vzdálenosti napjatě sledovali, zda zvítězí veterinář nebo váš pes, který se ho pokouší zabít. Veterinář má plné právo (ve vašem vlastním zájmu) vyžadovat vaši maximální součinnost při práci s vaším pejskem a věřte, že toto je daleko lepší varianta než když si přivolá na pomoc dalšího kolegu a pět sester a všichni psa doslova zalehnou, aby s ním mohl vůbec něco udělat. Přesně tak se totiž vyrábějí traumatizovaní psí jedinci, které zaživa už na veterinu nikdy nedostanete...

Ale vždy je i druhá strana barikády.

A tady jsou na té druhé straně veterináři, kteří zdaleka ne vždy dělají to, co by měli.

Nebudu teď rozebírat jejich odbornost, ta je sice extrémně důležitá, ale není předmětem tohoto článku. Zaměřím se na věci bezprostředně související s výkonem jejich povolání - přístupem ke psím pacientům i jejich majitelům...

Nejhorší je veterinář, který se psů bojí.

Bojí se tak moc, že už v okamžiku, kdy k němu vkročí jakýkoli majitel pejska, vrhne na svého budoucího psího pacienta podezřívavý pohled a pronese „Kouše? No, radši mu dáme náhubek!“

Ano, má na to samozřejmě plné právo.

Ale už v tomto okamžiku se stane pár zásadních věcí...

To první, čím se se svému pacientovi veterinář představí, je – strach.

Strach, který psi bytostně nesnášejí a i ten sebemírnější psík okamžitě k dotyčnému pojme oprávněnou nedůvěru. Dominantnější psí osobnosti v takové chvíli zavrčí a sami za sebe dotyčného veta k sobě nenechají ani přiblížit. Průběh dalších událostí pak velmi závisí na tom, jak moc věří svému majiteli...

Když veterinář před prvním kontaktem s pejskem před sebe natlačí svůj strach, nervozitu a zjevné obavy z pokousání, je všechno ztraceno už na začátku. Obrátit se a odejít je opět naprosto legitimní volba psího majitele.

Ctění veterináři a veterinářky, uvědomte si prosím, že pro člověka vedoucího k vám svého psího kamaráda a majícího o něj strach jste naděje na pomoc při zdravotním problému. I jeho pejsek vycítí, proč k vám jde. A pokud už v prvním okamžiku řešíte (a velmi často zcela zbytečně) „kousavého psa“, pak rozhodíte úplně všechny zúčastněné, včetně sebe samých. Pár veterinářů jsem poznal a věřte mi, je obrovský rozdíl v chování pejska, který má naproti sobě „nerváka“ nebo naopak člověka klidného, pohodového a kromě profesních znalostí vybaveného základní empatií a schopností (a ochotou) vysílat pozitivní emoce.

A namísto „preventivního náhubku“ a negativního pohledu zkuste svého psího pacienta nejdříve pohladit, dotknout se ho, po psím se mu představit. Jste pro něj cizí člověk a on se s vámi nejprve potřebuje seznámit, pak od vás přijme i řadu pro něj nepříjemných manipulací...

Stejně tak si prosím uvědomte, že před sebou máte živou bytost, nikoli pytel brambor nebo preparát pro praktické veterinární cvičení. I prostá manipulace při přenášení nebo polohování psího těla o vás leckdy prozradí víc, než byste si přáli. Pokud před vytřeštěným zrakem majitele pejska ještě v narkóze jej naprosto bezcitným způsobem namísto v připravené dece přenesete skutečně jak ten pytel brambor jednou rukou za obojek a druhou rukou za kůži na hřbetu, pak se z vašeho pohledu možná jedná o „efektivní“ způsob, ale z pohledu (nejen) mého o něco zcela jiného.

To samé se týká i výraziva použitého při komunikaci s majitelem psa – výrazy jako „parchant“, „kousavej zmetek“ a podobně tu skutečně nemají co dělat! Mluvíte s člověkem, který možná nedělá vše dobře, má mít svého pejska daleko lépe zvládnutého, ale je to jeho psí kamarád a součást jeho života. Stejně tak i váš psí pacient je živá bytost, ne odpad.

Jsou případy, kdy je zapotřebí dát pejskovi veterinární náhubek, jsou případy, kdy je zapotřebí pejska přispat. Informujte se nebo zjistěte si předem, zda pes nemá dýchací nebo srdeční problémy a než mu píchnete narkózu, zeptejte se na jeho hmotnost nebo ho nechte zvážit. Samozřejmost? Zdaleka ne...

Neotravujte každého svého klienta s dotazem „Je kastrovaný/kastrovaná? A nechcete to rovnou nechat udělat?“ Ne každý je tomu (díky Bohu) nakloněný a opět si tím dáváte svoji vlastní a ne dobrou vizitku. A nesnažte se prosím každý sebemenší zdravotní problém nebo alergii na něco dávat za vinu „nekastraci“ a kastraci doporučovat jako „zaručený lék“. Na světě běhá obrovské procento psů a fenek vykastrovaných a na zbytek života zcela zbytečně zmrzačených jen proto, že vám jejich majitelé uvěřili naprosto účelovou blbost. Nedělejte to, namísto pomoci tak ničíte psí i lidské životy.

Pes s průkazem původu nebo „nepodařený“ kříženeček z množírny? Pro vás by měl být pacient jako pacient, přesto se setkávám s tím, že těmi nepapírovými, nečistokrevnými a starými někteří dost viditelně opovrhujete...

A ještě jednou zopakuji, tentokrát z té druhé strany barikády – máte plné právo (pokud nejde vysloveně o psí život) odmítnout k ošetření extrémně nezvládnutého (tedy ne takového, kterého se bojíte jen proto, že je velký a silný nebo se na vás křivě podíval) psa, pokud reálně dochází k pokusům vás pokousat, majitel nespolupracuje nebo je zalezlý strachy v koutě. Potřebujete svoje prsty mít v pořádku a vůbec není vaše povinnost nechat se zranit nebo napravovat neschopnost majitele svého psa správně vychovat. Odmítnout v takovém případě pacienta je daleko lepši řešení pro všechny, než když se k smrti bojíte nebo propadnete zuřivosti a začnete se sami chovat agresívně. I to už jsem totiž viděl a ani trochu se mi to nelíbilo...

Pokud k tomu máte základní předpoklady, věřte tomu, co vám majitel o svém pejskovi řekne. On je ten, který svého psa zná (měl by znát) nejlépe, on jej má (měl by mít) nejlépe přečteného.

A pokud vás požádá, abyste jeho psu opravdu nedávali žádné dobrůtky, poslechněte ho. Ví, proč vám to říká, nikterak to nesnižuje vaši důstojnost a zdaleka ne všichni psi nataženou ruku s granulkou od cizího člověka vezmou pozitivně. Prostě se netvařte uraženě, nevrťte nesouhlasně hlavou a jednoduše respektujte názor psího majitele – není to nic osobního proti vám...

Ještě jedna věc, týkající se především mladších veterinářů – přes to, co vás na fakultě učí, řezat za každou cenu do psa není zásadní náplní vaší práce. Vím, že tento přístup vadí i mnohým veterinářům s daleko delší praxí. Chirurgický zásah, operace, otevření břišní dutiny – to vše jsou invazivní zásahy, které musí mít svoje dobré opodstatnění a ne, že „máme tady pejska, tak si ho otevřeme, ať máme praxi“. Mnoho problémů, kde „řezači“ chtějí hned operovat, vyřeší jiný veterinář velmi rychle neinvazivní léčbou, vím o řadě takových případů. Nezapomínejte ani na to, že narkóza je pro psy daleko nebezpečnější než pro lidi a pokud to jde, je vždy dobré se jí vyhnout. Souvisí s tím bohužel i další věc, a to, že ne každý veterinář/klinika dokáží narkózu správně nadávkovat – pokud je pes v limbu ještě nějakých pět hodin po jednoduchém zákroku typu vyříznutí podkožní bulky, pak to asi skutečně v pořádku není. Názor veterináře praktika, kterého znám už roky? „Operace se musí udělat rychle, pokud se dá zvládnout za dvacet minut, je blbost nimrat se v psovi dvě hodiny. A za dalších 10-15 minut se už může probouzet...“ U pár operací jsem mu asistoval a má naprostou pravdu – viděl jsem jeho práci, výsledky i pooperační stav pacientů...

Shrnutí?

Pokud spolupracují majitel psa i veterinář, pak je nejvyšší pravděpodobnost, že pro pejska vše dopadne dobře – ať už jde o očkování, banální zákrok nebo závažnou operaci.

Pokud má majitel svého pejska dobře vedeného, pokud mu jeho pes věří, pak v jeho přítomnosti snese i od veterináře hodně. Navíc pes vycítí stejně spolehlivě, pokud mu někde chce ublížit, jako to, pokud mu chce někdo pomoci. Proto je tak velmi důležité, zda veterinář jako první vyšle negativní signál nervozity a strachu z pokousání nebo pozitivní signál důvěry a spolupráce...

Osobně si vážím všech dobrých veterinářů a neskonale si vážím těch, u kterých jejich praxe přes určitou tvrdost a odosobnění (která je k jejich profesi bohužel nutná, jinak by ji dlouho vykonávat nemohli) v nich nezabila ten úplně základní vztah a empatii k jejich psím pacientům. Práce veterináře není práce u stroje nebo v kanceláři a ve svých pacientech by měli stále vidět živé bytosti, ke kterým mají jednoznačně pozitivní vztah. To z mého pohledu odlišuje ty, ke kterým vezmu i svého vlastního pejska od těch, které bych nikomu nedoporučil a které také nikomu nedoporučuji.

Stejně tak si vážím i těch vlastníků pejsků, psů a maxipsů, kteří, pokud se vyskytne psí zdravotní problém, jej začnou řešit. Zda vlastními silami a jsou úspěšní nebo zda půjdou na veterinu, protože už je zapotřebí odborníka, to je jedno. Bohužel jsem poznal a poznávám i takové, kteří nechají svého psího parťáka týdny, měsíce a dokonce i roky bez pomoci. Proč? Protože jim pes za to nestojí („Vždyť je to jen pes!“), protože jim je líto peněz – nebo to jednoduše nepovažují za důležité...

Tak už jenom chvilku.

Svůj článek, který teď čtete, jsem napsal proto, že je v zájmu všech zúčastněných, aby se některé věci nestávaly a aby si každá ze stran barikády uvědomila svoji zodpovědnost a svůj podíl na tom, zda veterina bude místem maximální spolupráce a výkonu nebo skutečným bitevním polem, které vychovává bázlivé veterináře a špatné psí majitele.

A ano, je zapotřebí si svého veterináře trochu „vychovat“...

Dobré je začít tím, že sami máte vychovaného vyrovnaného pejska, který ve vaší přítomnosti snese i náročnější fyzickou manipulaci – jistěže z ní nemusí být nadšený, ale dokáže ji tolerovat. A pokračovat tím, že vy sami budete při vyšetření/ošetření spolupracovat, nebudete se bát vlastního pejska dotknout – a pokud se vám cokoli nebude zdát, nebudete se bát to říct. Veterináři jsou často až příliš ovlivněni komerčními zájmy a působení vet-lobby, etologie jim bývá cizí, kastraci vám budou mnozí vnucovat už při první návštěvě a některá jejich prohlášení a teorie je nutné brát s rezervou.

Občas jsou někteří z nich zatvrzele uzavření ve svém veterinárním tunelu a těžko je přesvědčuji o tom, že spouštěčem zdravotního problému u nějakého pejska byla psychika a onen problém je až důsledkem, třebaže mi nezabírající „léčba“ a budoucí vývoj konkrétních případů daly plně za pravdu...

Ale děkujme Bohu za každého veterináře šikovného, pohodového, se vztahem ke svým psím pacientům – veterináře, u kterého nejsou na prvním místě ego a peníze, ale lékařské poslání.

Oni, my a naši pejsci bychom měli být vždy na stejné straně barikády.

Sám za sebe jsem se svojí veterinou a doktorem, kam se svými pejsky chodím už přes dvacet let, spokojený (klop, klop, klop). Proč tomu tak je?

Stejně jako vy a váš pejsek musíte důvěřovat svému veterináři, tak i on musí důvěřovat vám a vašemu pejskovi...

Jinak jde jen o stresující boj a veterina se pro všechny zúčastněné stává bitevním polem.

Děkuji.

Syndrom „chichichi“...

Můj dnešní článek není výhradně určen jen vám, kteří sledujete PSÍ STRÁNKY FALCO pravidelně a máte v sobě základní vzorce lidskopsího chování nastaveny normálně a logicky. Dávám vám jej do ruky také jako argumentační podklad pro nápravu těch, kteří se v lidskopsí společnosti chovají čím dál nepředvídatelněji a nenormálněji.

Jednoduše řečeno – než do dotyčného investovat stovky slov a hodiny energie, často zbytečně, dejte mu přečíst tento článek, náprava dotyčného šokem může být pravděpodobnější, rychlejší a trvalejší...

Dnes se po nějaké době opět zaměřím na určitou skupinu majitelů především malých psích plemen.

Při naší ranní procházce s telátkem jsme totiž opět dostali tu příslovečnou poslední kapku – poslední, zdaleka však ne první.

Už před delším časem jsem si všiml znepokojivého rozšíření jednoho fenoménu, charakteristickým pro jistý typ majitelů malých psíků...

A pracovně si jej nazval - syndrom „chichichi“.

O co jde?

Jdete s (velkým a zcela klidně se chovajícím) psem a potkáte majitelku (výrazně častější případ) nebo majitele (případ statisticky méně častý) se zástupcem malého psího plemene na vodítku. Svého pejska máte také na vodítku a hodláte jen v klidu projít kolem.

V tu chvíli se začnou současně dít dvě věci.

Malý psí chudák se vzepne na maximálně povoleném vodítku a začne hystericky štěkat se stejně hysterickou zuřivou snahou vás nebo vašeho pejska „zabít“.

A jeho majitel/ka se začne stejně hystericky smát...

„Chichichichichi...“

Žádný pokus o zklidnění svého vlastního psíka.

Žádný pokus aspoň si ho k sobě přitáhnout.

Žádný pokus udělat kromě onoho zcela ujetého hlasitého chichotání něco alespoň minimálně rozumného a racionálního.

Díváte se a čekáte...

… čekáte dál...

… pořád tak nějak věříte, že je dotyčná/dotyčný při smyslech, střízlivá/střízlivý a ne pod vlivem drog...

A ono nic.

Hysterické chichotání pokračuje, psík se může vzteknout a (aspoň v mém případě) se na sebe podíváte se svým pejskem, společně zavrtíte hlavou a pokračujete v cestě, pokud vám tedy dotyční přímo nezastoupí cestu (vyšší level).

Stane se vám to jednou.

Fajn.

Podruhé.

Dobře.

Pak už se vám to stane s různými lidmi poněkolikáté a vám začne docházet trpělivost...

Jednu paní od nás z paneláku, jakkoli to jinak nedělám, jsem se rozhodl v zájmu zachování života jejího malého bílého pejska (do té doby jsem čekal, zda se dřív oběsí na vodítku nebo ho skolí srdeční příhoda) trochu proškolit. Vysvětlil jsem jí, co má v podobné chvíli namísto věšení malého nebožáka a pořvávání, následujícím po vždy úvodním „chichichi“ intru udělat. Pak jsem ji asi dvakrát potkal, poprvé stačilo na paní vrhnout ostřejší pohled a paní i pejsek zafungovali na výbornou. Podruhé opět začalo hysterické „chichichi“, když se malý nebožák začal svíjet a škrtit na vodítku, tak jsem k tomu něco řekl, paní zasáhla, jak jsem ji naučil a pejsek se okamžitě zklidnil.

Říkáte si – super! Paráda, pejsek i paní vyřešeni...

Houby s octem.

Několik dní nato potkáte pejska ne s paní, ale s pánem, s nímž má jeho pejsek úplně stejný problém jako s ní. Už jste v klidu, protože zásady logiky velí „není přece důvod, aby to paní pánovi už sama nevysvětlila“...

Na logiku zapomeňte.

Pán sice nedělal „chichichi“, ale v okamžiku, kdy jeho pejsek po nás vystartoval, nasadil postup „šibenice“ a přidal i „korekci“ nohou...

Občas mi to sice chvíli trvá, ale tady jsem se vzpamatoval poměrně rychle a stále ještě v objetí logiky se pána zeptal, proč jednoduše nepoužije onen velmi rychle účinkující postup, který ho jeho manželka zcela jistě naučila... nebo mu to snad neukázala...?

Pán na mě vrhl nechápavý pohled a dál se pokoušel svého psíka popravit.

Když se daří, tak se daří - v ten okamžik se objevila pár metrů od nás jeho paní za již důvěrně známého zvukového doprovodu „chichichi“ - opět jí evidentně přišlo nesmírně zábavné sledovat chování jejich permanentně vystresovaného psího parťáka...

Dostatečně hlasitě jsem jí položil stejnou otázkou jako před chvílí pánovi, paní se vrhla k pejskovi, udělala co měla a okamžitě byl klid.

Asi jsem jen tupej chlap a školy nemaje, položím znovu naprosto stejný dotaz, jaký jsem si, zcela konsternován, pokládal při svém odchodu...

Proč? Maminko, proč? (jo, občas si vážně připadám jako můj oblíbenec pan Pohlreich v hospodě...)

Proč, když mne coby majitele nezvládnutého startujícího uštěkaného pejska někdo naučí zcela jednoduchý a 100% účinný zásah, po kterém se pejsek okamžitě zklidní – proč ho v potřebných situacích jednoduše nepoužiji hned a musí tomu předcházet „chichichi jéé to je sranda jak von se vzteká a já ho věším na vodítku, případně si na něj ještě mile řvu“?

Proč?

Proč pro kristovy drahý rány stejný postup neukážu a nenaučím i svého manžela, což je z hlediska logiky, zdravého rozumu a především pejska samotného to nejpřirozenější a nejočekávatelnější, k čemu by mělo dojít?

Ne, nechápu, nerozumím – jak jsem už říkal, jsem holt jen ten tupej chlap...

Stejně jako nechápu jinou paní z dnešního rána, která si před lety vzala (zřejmě z útulku) fenku teriéřího plemene. Fenku vystresovanou, velmi pravděpodobně vykastrovanou, štěkající na každého psa v okolí – fenku, se kterou za celé ty dnes už docela dlouhé roky neudělala sebemenší pokrok.

Opravdu ji sleduji už roky, paní mě evidentně nemusí, tak zůstávám pasivní.

Jediný pokrok udělala sama se sebou, bohužel nikoli pozitivní.

Chytila virus „chichichi“ syndromu – prostě strašná sranda, strašná legrace, když se její psí kamarádka zmítá za zuřivého štěkotu na konci vodítka a chce nás s telátkem sežrat.

Její dnešní reakce.

„Chichichichichi“ - naprosto hloupé hysterické provokativní chichotání, bez sebemenší snahy své fenečce pomoci zvládnout samu sebe...

Po zhruba minutě a upřeném pohledu mne i naprosto klidného a nad věcí telátka se konečně ráčila o metr uhnout, protože to bylo zrovna v místech úzké lesní stezky.

Dnes jsem ještě mlčel a ulevil si až o pár kroků dál...

Jsou to jen dva případy z mnoha, které zažíváme spolu s mým telátkem nebo s pejsky svých klientů, na procházkách a lekcích v přírodě, na cestách přes sídliště, v paneláku. Dva případy z mnoha a jsem přesvědčený o tom, že velmi podobné zažíváte se svými psy i mnozí z vás – a pokud jste ještě nezažili, jistojistě vás to čeká.

„Chichichi...?“

Jednoho dne se může stát, že se váš pejsek, nad jehož stresovými vzorci chování se jen chichotáte, potká se psem, který bude stejně jako on navolno – nebo bude navolno jenom ten druhý. Mohu vás všechny ujistit, že pes má paměť jako slon a v okamžiku, kdy se rozhodne si to s malým provokatérem natvrdo a jednou provždy vyřídit, ho už nic a nikdo nezastaví. Budete pak plakat nad roztrhaným psíkem, budete bušit pěstičkami do majitele toho velkého – nebo si konečně uvědomíte, že na samém začátku bylo vaše hloupé chichotání a byla jen otázka času, kdy to špatně skončí?

Moje telátko je velmi nad věcí, velmi trpělivé a vždy mnou jištěné.

Ale naprosto bezpečně vím, že v okamžiku, kdy by mu došla trpělivost s psím asociálním hysterikem a provokatérem, nezaváhal by a pokud bych mu tu možnost dal, s dotyčným by si to po psím vyřídil. A byl by naprosto v právu a já bych plně a se vší důsledností stál za ním.

Přečtěte si znovu můj článek „Pyrenejská hrdost“...

Můj Dino, zlatý retrívr, byl ztělesněním psí pohody a důvěry, ale byl také velká psí osobnost. A jednou jedinkrát ve svém životě – jednou jedinkrát držel za krk v zubech psího provokatéra, který si myslel, že si může dovolit úplně všechno. Byl to dospělý šarpej, odešel naprosto nezraněn, ale můj úžasný hrdý pejsek mu to plným právem vysvětlil tak, že vůči němu už svoje kousky nikdy víc nezkusil...

Nebude každý, koho za výše popsaných okolností potkáte, tak trpělivý a lidskou hloupostí zocelený jako já.

Zdaleka ne každý psí majitel bude s vaší strategií „chichichi“ srozuměn a někomu snadno může „vyklouznout“ vodítko z ruky...

To, že se vámi nezvládnutý pejsek zmítá na konci vodítka a chová takovým způsobem, který každý normální pes vyhodnotí jako extrémně asociální, není k smíchu.

Pokud se tomu smějete vy sami, pak vězte, že v mých očích vám pes do ruky nepatří. Jednoduše proto, že se sami podílíte na jeho velmi špatné psychice, nejste pro něj ani tou minimální oporou a je vám naprosto jedno, že se váš psí kamarád cítí psychicky totálně v háji.

Bylo by vám stejně tak jedno, pokud by vaše dítě propadalo hysterii při spatření jiného člověka a snažilo se ho zabít?

Dělali byste taky „chichichi“?

Ne, tohle opravdu není „něco úplně jiného“. Toto je z hlediska etologie, výchovy a vrozených i získaných vzorců chování na naprosto stejné úrovni.

Děti v dnešní době dostávají nejvíce zpětných vazeb a korekčních zásahů, zásadním způsobem utvářejících jejich osobnost ne ve své rodině, ale v (před)školním zařízení.

Asi byste dost řvali, kdyby místo výchovy a správných zpětných vazeb slyšeli jen „chichichi“... jo, fakt hodně byste řvali, jak je to špatně...

Tak proč, ke všem čertům, tolik z vás přesně to samé děláte svým pejskům?

Místo výchovy, vedení a hierarchických postupů slyším jen to neskutečně pitomé „chichichi“...

A pak se divíte, že vám ze štěňat nebo jedinců s pohnutou minulostí, které jste si údajně „vzali proto, abyste jim pomohli“, vyrostou psi s pokřivenou osobností, vystresovaní a útočící na vše okolo.

Velkých psů se bojíte, tam si dáváte víc pozor, protože byste to od nich taky mohli šeredně schytat.

Proto to odnášejí nejvíc ti malí, „neškodní“ - jasně, když vás chce pokousat čivava, tak také děláte to své „chichichi, podívej, jak se snaží mě kousnout, to je roztomilé, jak chce a nemůže s těmi malými zoubky...“

A já se teď znovu ptám – je to normální?

Mezi „chichichi“ - syndromem a nezvládnutým vystresovaným psem je totiž přímá spojitost.

Každý pes, i ta nejmenší čivavka, potřebuje mít vedle silnou vůdčí osobnost. Ne člověka, pro kterého je jeho asociální chování směšné, ale člověka, který ho jeho stresových démonů dokáže zbavit. A i ta nejmenší čivavka dokáže být při správném vedení a výchově natolik silnou osobností, že ji bude bez problémů respektovat i desetkrát větší, těžší a silnější psí obr...

O tom to všechno je.

„Chichichi“ psí majitelé nejsou vůdčími osobnostmi pro svoje psy, jsou jen jednou z dalších příčin jejich rozhození a zmarněných životů. Vůbec by je mít neměli, pokud se nedokáží včas poučit a sami sebe změnit.

Je opravdu nejvyšší čas i o těchto jevech psát, pojmenovat je, specifikovat jejich nebezpečnost a negativní vliv na psí životy a nepřehlížet je jako něco normálního, směšného, nedůležitého nebo neškodného.

Pokud máte ve svém okolí podobně založeného psího majitele, o jakých můj článek pojednává – a pokud existuje aspoň minimální šance, že by si mohl něco uvědomit a svůj postoj změnit, dejte mu jej prosím přečíst. Může na tom záviset i život nebo zdraví jeho pejska, ale vždy na tom závisí jeho duševní rovnováha a kvalita psí osobnosti.

Děkuji.

P.S. Zážitek starý jen pár minut - vraceli jsme se právě s telátkem z večerní procházky, proti nám paní s pejskem velikosti bišonka. Malý se mohl kvůli telátku vzteknout, majitelka s bohorovným spokojeným úsměvem od ucha k uchu „chichichi, to jsem ale šikovná, žejo, to je sranda“ ho za kšíry vyzvedla do asi půlmetrové výšky - visel tam chudák jako kus hadru... Kdybych uměl pohledem zabíjet, z malého je spokojený sirotek - a to jsem tento styl „komunikace“ nezažil zdaleka poprvé...:/

Per volvo

Pojem „tabula rasa“ neboli „nepopsaný list“ se velmi často používá v souvislosti se zrozením nového života, kde má dokumentovat čistou duši, která teprve v čase budoucím získá svoji definitivní podobu. Médium, do kterého ještě není nic zapsáno, bílý neposkvrněný list papíru.

Pravda je to však pouze částečná a v mém dnešním článku si ukážeme, co a jak utváří duši a povahu živé bytosti – a konkrétně bytosti psí...

Titulek našeho dnešního povídání proto záměrně zní „per volvo“ - což je latinsky, přeloženo do češtiny „popsaný svitek“, tedy metaforicky pravý opak výše uvedeného notoricky známéhosousloví.

Pojďme na to.

K dispozici máme čtyři hlavní stavební kameny formování psí osobnosti:

genetika

povaha

výchova

zkušenost

Začněme tedy kamenem prvním, který teorii „nepopsaného listu“ již zásadně narušuje, tedy genetickými predispozicemi.

Genetické informace si každá živá bytost v sobě nese jako dědictví po svých rodičích, předcích, rodové nebo chovné linii. Stejně tak i každá psí osobnost je od začátku svého vývoje již v okamžiku početí ovlivněna geny předanými z hluboké či nedávné minulosti. Geny, ovlivňujícími nejen exteriér, ale také povahu a přirozené vlohy svého nositele.

U psů tak zásadním způsobem ovlivní například to, zda přijde na svět štěně v rámci plemene více či méně vhodné pro pracovní činnost, zda bude v rámci plemenných charakteristik spíše dominantní nebo submisivní, zda bude stavbou těla mohutnější či naopak subtilnější. Proto je poměrně důležité již při pořízení štěněte vybírat nejen chovatelskou stanici, ale také chovnou linii – získáte tím určitou vyšší pravděpodobnost toho, jaký váš psí parťák bude nejen exteriérově, ale zda jako potomek pracovní linie bude třeba větší lovec nebo lepší ovčák, jako potomek svých předků více dominantní atd.

Genetika samozřejmě zásadním způsobem ovlivňuje i zdravotní kondici nově narozeného jedince. Pokud bychom si teď začali rozebírat problematiku dědičných chorob, postižení a plemenných predispozic, byli bychom tu ale hodně dlouho.

Chci tím jen říci, že už v tomto okamžiku pojem „tabula rasa“ dostává povážlivé trhliny, protože genetika velmi výrazně zasahuje do osobnosti svého nositele již v okamžiku zrození a představuje jakýsi základní kámen konkrétní osobnosti. Surový kámen, který je dobré dalšími mechanismy otesat do podoby psího diamantu, eliminovat vše negativní, co se eliminovat dá a přidat vše dobré, co přidat lze...

Povaha jedince, ta už se do značné míry formovat dá.

Jistě, základ je určen geneticky – ale zároveň je právě tou součástí osobnosti, kterou lze velmi radikálně přehodit úplně jinam.

Pokud získáte štěně s cholerickou povahou, vůbec to neznamená, že musí být cholerikem do konce svého života.

Pokud budete dělat věci správně, už během psí puberty uvidíte, že se psí cholerik začne výrazně zklidňovat. A na druhou stranu stejně tak i psí flegmatik ožije...

Pokud však neuděláte nic nebo geneticky předpřipravené stránky psí povahy posílíte, pak se genetika prosadí naplno a nerušeně projede svoji trať.

Chci tím jemně naznačit, že argumenty typu „von už se takovej narodil“ jsou totálně mimo mísu a slouží pouze jako alibi pro líného, neschopného nebo hloupého psího majitele/cvičitele. Po mnoha stovkách psích osobností nejrůznějšího ražení, které mi prošly rukama a na základě zpětných vazeb mých klientů toto mohu prohlásit s naprosto čistým svědomím. Nemluvě o svých pejscích vlastních, kteří mi také nespadli hotoví z nebe a u kterých také bylo zapotřebí některé povahové rysy potlačit a jiné posílit – a právě tato „tvůrčí činnost“ je, aspoň z mého pohledu, jedna z těch úžasných věcí v životě s pejskem...

Stejně tak, a to přiznávám zcela otevřeně, vidím pozitivní vliv dlouholeté „psí výchovy“ také sám na sobě. Stejně tak vídám pozitivní vliv „psí výchovy“ i na řadě svých klientů. Povaha člověka, stejně jako povaha psa nebo jakékoli vyšší formy života, totiž není neměnná. Mění se s věkem, zkušenostmi, mění se vlivem prostředí a sociálních podmínek. Zda pozitivně nebo negativně, to už záleží na konkrétních stimulech. Ale prosím - zapomeňte už na tu oblíbenou mantru „von už takovej je a jinej nebude“...

Výchova.

Výchova obecně může být pozitivní, negativní nebo nijaká.

Pozitivní výchova, tedy správný komunikační přístup k živé bytosti, vždy osobnost daného jedince posílí. Správná psí výchova neznamená „pozitivní motivaci“ - správná psí výchova znamená zpětné vazby, výchovu, komunikaci a přístup podle geneticky uložených (ano, všechny čtyři mechanismy jsou spolu provázané a úzce souvisejí) vzorců psího druhu. Psího, nikoli lidského...

Psí výchova nestojí na systému uplácení, odměňování, podlézání nebo agrese.

Vyhoďte konečně svoje dobrůtky, ňamky, kokiny, míčky, pískací hračky a podobné nesmysly a začněte fungovat na principech přirozené psí výchovy a komunikace – informací máte na mém webu PSÍ STRÁNKY FALCO více než dost a pokud potřebujete, s největší radostí se vám i vaším pejskům budu věnovat osobně...

Přestaňte se svých psích kamarádů věčně ptát, co a proč to udělali – už vám někdy někdo z nich na tuto otázku odpověděl? Ne, pouze se na vás nechápavě díval nebo od vás odešel – protože není člověk a je jednoduše nesmysl od něj očekávat lidské reakce a odpovědi...

Nechte zatancovat vodítko, klacek nebo cokoli jiného včetně vaší ruky na psím těle a karma vám to spravedlivě vrátí takovým způsobem, že polezete po čtyřech...

Aplikujte ale výchovu „po psím“ a získáte toho nejlepšího čtyřnohého parťáka na světě... aplikujte ji sami na sobě a vesmír se bude radovat, jak jste duchovně vyrostli...

Toto je ten rozdíl mezi výchovou „pozitivní“ a „negativní“.

Takto označenou ne z hlediska odměn nebo trestů, ale z hlediska přínosu a konečného výsledku.

A abych nezapomněl - výchovou nijakou nedosáhnete vůbec ničeho, váš pes vás bude ignorovat stejně jako vy jeho, bude žít ve své vlastní bublině, protože mu život bez zpětné vazby od jeho člověka nic jiného neumožní. Prožije život nešťastný, nenaplněný a pokud bude mít sebemenší šanci, uteče od vás pryč, daleko...

Zkušenost?

Poslední, ale rozhodně ne nejméně významný stavební kámen utváření psí osobnosti.

Zkušenost je to, co nás formuje pozitivně. Trauma je to, co nás formuje negativně.

Zkušenost znamená poučení, z prodělané zkušenosti se nepoučí pouze hlupák – a psi opravdu hloupí nejsou. Poučí se ze zkušeností s vámi, s jinými živými bytostmi a neživými předměty, s prostředím, ve kterém žijí.

Pokud zabráníte jakékoli živé bytosti poučit se ze zkušenosti, vyroste z ní cosi nezajímavého, šedého, vystresovaného a bez životní jiskry. Bytost, která zkolabuje, spadne do paniky a zvolí zcela náhodné řešení v každé zátěžové situaci.

Zpětná vazba vytvářející zkušenost je totiž nesmírně důležitá.

Dokud si dítě nesáhne na rozpálená kamna, nebude vám věřit, že se o ně popálí.

Dokud se štěněti nedostane hierarchického poučení, bude si myslet, že celý svět je tu jen pro ně a ono samo je jeho neomezeným vládcem.

Pokud necháte genetickou informaci o hierarchii vyhasnout, utlumí se...

Proč vídáme štěňata nebo mladé psy předvádějící dokonalý hysterický záchvat a asociální chování, pokud na ně právem aplikuje jiný pes silný dominantní signál?

Protože proto.

Protože jejich majitelé genetickou informaci správné reakce úspěšně potlačí tím, že svého psího miláčka nepustí z náruče, nepustí mezi jiné psy a sami propadají hysterii, pokud se na ně jiný pes jen podívá. Bojí se svého štěňátka, bojí se sami na ně sáhnout...

Špatná psí výchova ve spojitosti s potlačením vrozené genetiky zničí vše.

Kolik z vás či jiných psích majitelů svému štěněti úspěšně vytvoří celoživotní trauma tím, že v případě napadení či pokousání svého pejska psem jiným propadnou hysterii a totální panice?

Vytvoříte trauma namísto zkušenosti.

Přestaňte se svému pejskovi stále omlouvat za to, že vám pod nohu strčil tlapku a vy jste mu na ni šlápli.

Prostě mu řekněte „Musíš dávat pozor, kam šlapeš!“, až na vás vrhne typicky vyčítavý psí pohled. Věřte mi, že pejskové dokáží být neuvěřitelné hééérečky (no tak, vždyť to přece sami dobře víte) a rozdíl mezi tímto poučením a provinilým litováním uvidíte ihned mimo jiné ve značně menším počtu „odkulhaných“ kroků malého psího komika. Mimochodem – už se vám někdy váš pejsek „omluvil“ za to, že na vás šlápl nebo si z vašeho chodidla udělal podložku pod tlapku? Ani by ho to nenapadlo – proč taky...

Když se štěně narodí, narodí se s danou genetickou výbavou a základem své povahy.

Nikoli jako „tabula rasa“.

A všechno ostatní už je jen na vás...

Formování psí povahy, výchova, prožité zkušenosti a poučení z nich.

I dospělého pejska z útulku, i pejska týraného dokážete změnit k lepšímu, nechat ho prožít zbytek života jako spokojeného a zdravě sebevědomého jedince.

Žádné, že „to nejde“.

Na tolika pejscích už jsem vám vlastnoručně ukázal, že to jde.

Správná výchova, správný přístup, správné zkušenosti a poučení z nich...

Správné vedení lidskopsí smečky...

Preference síly osobnosti, ne ega a sobectví...

Zájem pro svého pejska vůbec něco udělat.

Děkuji.

Když váš partner nefunguje...

Jak spolupracuje vlčí, psí a obecně každé hierarchické společenství, to už všichni, kdo aspoň občas zavítáte na PSÍ STRÁNKY FALCO, znáte. A úplně stejně kdysi fungovalo i společenství lidí, než se nám to celé tak nějak nepěkně zvrtlo.

Dnes si povíme něco o důsledcích nefungování lidské smečky, se kterým se i při své lidskopsí práci setkávám dost často. Povíme si něco o otevřeném konfliktu a pokrytectví, o manipulaci a egu...

Dnes to bude o lidech.

V kostce řečeno jde o problém, kdy lidské společenství (partnerství, rodina) jde proti sobě. Problém, který se psů žijících v takovém prostředí dotýká daleko více než málo– problém, který má značný vliv na jejich životy a na řešení lidskopsích situací, které bývá potřeba napravit.

Klasickým příkladem je případ, kdy jeden z partnerů má pozitivní vztah k pejskům a cítí, že v jeho životě nadešel moment, kdy si konečně může splnit sen z dětství nebo obohatit život celé své rodiny.

Pořízení pejska.

Ale často velmi rychle zjistí, že partner toto nadšení nesdílí ani trochu...

Ba naopak udělá vše pro to, aby se takový plán vytratil do zapomnění a už nikdy znovu neobjevil.

Jistě, lidé mohou mít na psí nebo obecně zvířecí společnost názor různý...

Nemusí jim vyhovovat a mnohým z nich se může jevit vyloženě odporná.

Ale někdy právě tento okamžik objevení nového kousku povahy svého partnera může být zároveň okamžikem krutým, otevírajícím oči a začátkem přehodnocení vzájemného vztahu. Může být včasným varováním, záchranou sama sebe nebo lidského mláděte.

Jakkoli drsný, tento scénář je pořád ještě relativně dobrý, protože jasně ukáže, kdo je kdo...

Existují scénáře horší a zákeřnější.

Modelovým příkladem budiž situace, kdy si jeden z partnerů do vztahu přivede pejska, se kterým už nějakou dobu žije.

Pokud pozorně sleduje reakce svého čtyřnohého ochránce, pak většinou velmi rychle zjistí, jak pejsek nového „člena smečky“ vyhodnotil. Pozitivně, což dá jednoznačně najevo, negativně, což dá najevo stejně čitelně nebo postojem „nerozumím ti, tak tě budu provokovat, aby ses projevil“.

A jak každému říkám – nepodceňujte odhad svého psího parťáka...

Bohužel je tu jeden velký průšvih a ten se jmenuje „zamilovanost“.

V této fázi dotyčný člověk nevidí, neslyší a svoji intuici zavřel pod zámek. Pokud jeho pejsek reaguje na partnera negativně, říká si, že se to srovná, že to jen potřebuje čas.

Realita je však neúprosná.

Ve skutečném životě se to totiž velmi často nesrovná.

Ve skutečném životě nastane období hereckých etud a více nebo méně zdařilého předstírání něčeho, co není...

Ano, jsou jedinci, kteří do toho vlítnou natvrdo a s vědomím citového hendikepu svého partnera dotyčnému nekompromisně sdělí, že „buď pes nebo já“ - a pokud v takovém okamžiku majitel(ka) pejska svého svěřence od sebe vyhodí, pak je to jen dobře, protože si psí dar ve svém životě nezasloužil(a). O další už se pak postará karma.

Ale jsou také jedinci, kteří začnou hrát ono již zmíněné divadlo...

Začnou předstírat obrovskou lásku a vztah k čtyřnohému svěřenci svého partnera.

Budou si s ním „hrát“, budou ho „hladit“...

Záměrně ta slova dávám do uvozovek.

Protože oni to tak vnitřně necítí. Protože tuto činnost budou vykonávat s menším nebo větším vnitřním odporem a přemáháním. Nebude upřímná, nebude od srdce, bude to pouhé divadlo pro udržení přízně partnera – ryzí pokrytectví a jen navenek snaha o toleranci.

První, kdo pozná pravdu, je pes.

A pes nikdy není ochotný podílet se na něčem, co neodpovídá skutečnosti...

Přesně tady pak velmi často bývají zárodky a spouštěče následných konfliktů a tragédií.

„Oni si spolu hráli a můj pes na něj začal vrčet...“

„Můj partner po něm natáhl ruku a on se mu do ní zakousl...“

„Můj partner se ke mně sklonil a pes mu skočil do obličeje...“

„Ke mně a cizím lidem se můj pejsek chová úplně v pohodě, ale můj partner kolem něj nesmí ani projít...“

Ne, opravdu za tím nebývá „žárlivost“, jak se řada lidí mylně domnívá.

Bývá za tím realita. Realita, kterou pes bezpečně pozná, tak jako bezpečně rozezná skutečný vztah od vztahu předstíraného.

Jak podobné případy končí?

Nemůžete dlouhodobě předstírat něco, co vám není vlastní. Můžete svoji roli hrát nějakou dobu, kratší či delší, ale nedáte to navždy. Jednoho dne vám dojdou síly nebo motivace a dlouho potlačované skutečné emoce vytrysknou na povrch.

A své partnerce/partnerovi přiznáte, že toho čokla nemůžete vystát...

Následně odejdete vy, odejde váš partner nebo odejde pejsek.

A váš partner, majitel svého pejska, si konečně připustí pravdu – tu, kdy na vás viděl, že vaše muchlování s pejskem není upřímné. Vybaví si všechny ty momenty, kdy ze svého psího parťáka vnímal jasně patrnou averzi vůči vám, jen si ji nechtěl připustit.

Manipulátoři mezi námi dokážou mnohdy nemožné.

A jejich oběti ochotně zavřou oči nad varováním svého šestého smyslu a nadšeně přijímají pohádku „jak on má mého pejska rád, jak pěkně si s ním hraje“.

Jenže ten pejsek to dobře ví...

A třebaže to ne vždy dá najevo navenek, uvnitř trpí a dostává se do těžkého stresu.

Až jednoho dne pohár trpělivosti přeteče a pokrytce ve své smečce poprvé pokouše...

Mnozí jste zažili a mnozí ještě zažijete.

Copak tu máme dál?

Ego je sviňa, zvlášť (ale nejen) u chlapa.

A velmi často se ve své plné síle projeví v situaci, kdy potřebujete vyřešit „psí problém“.

Vyjíždění proti jiným psům, nezvládání vlastní vůdcovské role, obecnou nestabilitu povahy a vzorců chování...

Kolikrát už se mi to stalo?

Zavolá mi paní/slečna, vylíčí problém, je šťastná, že jí někdo umí a chce pomoci. Domluvíme se napevno na termínu, vyměníme potřebné informace.

Druhý den se (v drtivé většině případů přes smsku, neb dotyčné se strašně nechce říct mi to aspoň telefonicky) dozvím, že „manžel to nedovolil, manžel to nechce“...

Pokud ve zcela vzácných a ojedinělých případech mám přeci jen možnost s paní/slečnou pohovořit, je to jak přes kopírák.

Příčina první - tušíte správně, zapracuje ego...

Partner nepřenese přes srdce, že by nějaký jiný muž zvládl něco, co on ne. No tak to teda ne, nikam nepojedeš!

Příčina druhá - zapracuje lakota...

Platit někomu, aby nám pomohl se psem? Zbláznila ses?! Víš, kolik nás už ten pes stál? Nikam nepojedeš!

Příčina třetí - zapracuje bezcitnost...

No tak ho dáme pryč nebo pude do kotce! Nikam nepojedeš!

Za roky mé práce se takových případů staly desítky. Desítky dále trápených psů a jejich dále se trápících majitelů, tak zbytečně pokažené životy.

Abych byl spravedlivý - na druhou stranu jsem poznal řadu mužů, jejichž vztah k jejich psímu kamarádovi byl naprosto úžasný, čistý a za společného pejska by dýchali. A ať je to jakkoli zvláštní, nepoznal jsem žádného, který by zastával kastraci, naopak všichni tvrdě bojovali za zachování plnohodnotnosti rodinného pejska/fenky, třebaže jejich partnerka je bez mrknutí oka posílala pod veterinářův skalpel...

Člověk za více než dvě desetiletí intenzivní práce s lidmi pozná hodně stránek lidské povahy, uvažování a motivací.

Setká se s případy, kdy je rodinného psa schopna upřímně nenávidět celá rodina kromě jednoho jediného člověka. Případy, kdy se pak jen čeká na tu „vhodnou příležitost“ pejska se zbavit.

Pro lidskou hloupost, bezohlednost, bezcitnost a aroganci už byly a ještě budou prolity potoky slz.

A budou zničeny další partnerské iluze, další psí životy.

Jen proto, že mnohé rodiny a partnerské svazky nedrží spolu, ale jejich členové mezi sebou bojují – o větší rozhodovací moc, o uspokojení ega, o peníze a majetek.

Vlastní-li pejska, pak právě on bývá tím, kdo se stává jejich první obětí. Rukojmím, „problémem“.

Nebo také jedinou živou bytostí, kterou si do dalšího svého života s sebou vezme člověk, který konečně zvedl hlavu...

Proto za svoje psí svěřence bojujte.

Oni jsou ti jediní, kdo vás nikdy nezradí.

Děkuji.

Jedno tělo, jedna duše

Během mé práce na tříleté fenečce plemene rhodéský ridgeback a její majitelce zazněla z úst mé klientky krásná věta:

„Přála bych si, abychom spolu byly jedno tělo, jedna duše...“

Stalo se.

A já vám teď budu vyprávět jeden lidskopsí příběh. A budu věřit, že na jeho příkladě ledacos pochopíte...

Nejsem, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu příznivcem udržení života postiženého mláděte nebo těžce nemocného jedince na konci své pozemské pouti za každou cenu, za cenu pouhého budoucího přežívánía trápení namísto reálného žití. Proč tomu tak je, o to jsem se podrobněji rozepsal ve své druhé knize.

S jedinou výjimkou.

Jsou psí bytosti, které se narodit musí a třebaže je jejich vlastní máma odvrhne, protože její instinkt zafunguje pragmaticky a přesně dle principu přírodního výběru, musí přežit. Musí přežít proto, že mají určitý důležitý úkol ve svém životě.

A osud to zařídí tak, aby třeba díky lidské náhradní péči přežilo i štěně, které se narodí papírovým rodičům, ale jeho psí matka ho nechce, protože je nějaké jiné...

Fenečka, o které zde mluvím, se narodila jiná.

Ač s průkazem původu, narodila se s exteriérovými odlišnostmi a osud ji nešetřil ani v jiných oblastech jejího života.

Všichni její sourozenci se narodili přesně podle standardu rhodéského ridgebacka.

Tato princezna přišla na svět s bílými ponožkami, vyvinul se jí dvoucentimetrový podkus a zbarvení jejích očí je světle žluté – vzhledem k černému čenichu by mělo být tmavě hnědé...

Ale to jsou jen kosmetické vady, až na ten podkus, to už je bohužel hendikep funkční.

Staly se však daleko horší věci.

Na sedmi měsících byla na doporučení chovatelky vykastrována, údajně proto, aby se na ní nechovalo...

Kolikrát se s těmito idiotskými a bezcitnými rozhodnutími ještě setkám?!

Věk 7 měsíců je pro rhodéského ridgebacka čas, kdy teprve začíná jeho psí puberta. Tato fenka brutálním a argumentačně zcela pitomým zdůvodněním přišla o možnost projít si velmi důležitou fází svého psychického vývoje, přišla o možnost jednoho dne psychicky dospět. Ke všem jejím životním hendikepům přibyl další, velmi zásadní a ovlivňující nejen její psychiku...

Fenečka brzy nato začala mít problémy s třasem zadních končetin, který nastával velmi rychle, již po několika desítkách nachozených metrů nebo při běhu.

To ale pořád ještě není všechno.

Na jedenácti měsících byla fence diagnostikována anaplazmóza...

A před několika měsíci se přidaly záchvaty, připomínající symptomy epilepsie, odehrávající se do té doby se železnou pravidelností - mluvilo se i o mozkovém nádoru...

Docela dost na jeden mladý psí život, co říkáte?

Ale ona se měla narodit pro svého člověka – pro paní, která se na mne obrátila s žádostí o pomoc, protože fenka měla velké problémy i v běžném provozu. Kastrace a její vliv na povahu fenky si začaly vybírat svoji daň a třebaže to nebyla ta jediná příčina, byla klíčová...

Moje klientka by pro svoji fenku dýchala a stejně tak i ona pro ni.

Anynka.

Fenečka postižená na těle i duchu, přesto pro svoji majitelku obrovská psychická opora v jejím ne úplně lehkém životě.

Víte, co je krásné?

Že některé věci jednoduše fungují.

Tušil jsem, že fyzické problémy fenky (třas zadních končetin a „epilepsie“) s největší pravděpodobností přímo souvisí se stavem její psychiky. Podobných „pacientů“ už pár za sebou mám a některé věci prostě vím...

Zkrátím to.

Třas končetin vymizel téměř okamžitě, když jsem s fenečkou začal pracovat. Zmizel ze dne na den a to jsme jak já, tak její majitelka s ní každodenně nachodili opravdu dost kilometrů...

A nevrátil se ani potom, co po absolvování individuálu ode mne odjeli.

Shodou okolností se konal právě v termínu, kdy se měl u fenky znovu objevit „epileptický“ záchvat.

Čas, kdy fenečka byla vystavena podstatně vyššímu stresu – větší nároky, cizí prostředí, cizí člověk, každodenní vícehodinové převozy, hodně pohybu, zátěžové situace.

Žádný záchvat se nedostavil - ani tady, ani v noci v domácím prostředí v modelových situacích.

A pokud vím, nedostavil se od té doby už vůbec...

Zhruba tři týdny po našem individuálním výcvikovém servisu mi moje klientka zavolala.

Že mi chce jen něco říct.

Řekla mi: „Už jsme jedno tělo a jedna duše...“

Vím, že jsou.

Paní si moc přála přijet s Anynkou ke mně na soustředění a před několika dny mi poslala mail, že pokud ji vezmu, velmi ráda přijede.

A já jí samozřejmě s radostí přijetí potvrdil...

Jedno tělo, jedna duše?

Ano, přesně tak může fungovat vztah mezi člověkem a jeho pejskem, i mně díky Bohu bylo a je dáno poznávat to s každým mým psím partnerem.

Někteří z vás to znají také, jiní to poznají třebas ve chvíli, kdy jim život ukáže svoji odvrácenou tvář.

Další si budou ťukat na čelo a vypouštět slova posměšků a odsouzení.

Co už s nimi...

Tolikrát už jsem to řekl.

Pejskové jsou osudové bytosti, dary v našich životech. Ti, kdo nás naučí být lepšími nebo donutí ukázat svoji pravou tvář...

Nezáleží vůbec na tom, zda jsou dokonalí exteriérem, ušlechtilí původem nebo se narodili s podkusem, nestandardním zbarvením, jako náhodní kříženci či jinak „nedokonalí“.

Jejich psi duše je dokonalá vždy a je tak silná, že překoná i brutální fyzické nebo psychické rány uštědřené jí člověkem. Jsou v našich životech, pokud si je do nich pustíte nebo živoří vedle vás, pokud je pošlete do chodeb, sklepů, garáží, psích bud, kotců, klecí nebo psychického vyhnanství.

Ale pokud si v sobě nesou svoje démony, lze jim pomoci.

Fenečka Anynka si se svojí majitelkou také prošla cvičákem, tak jako mnozí z vás.

Odnesly si jen odsouzení a nálepku „nepoužitelná a k ničemu“ - opět jako mnozí z vás...

Psí démony nikdy nevyženete kastrací nebo drilem.

Psí démony musíte umět poznat, pochopit, popovídat si s nimi a poslat je pryč. Pokud to uděláte správně a majitel pejska plně spolupracuje i v čase budoucím, démoni už se nikdy nevrátí zpátky.

A odnesou si se sebou i mnohé komplikace fyzického rázu – bolesti, nechutenství, špatný pohyb i „nevysvětlitelné záchvaty“.

I to je dar, který je výsadou, nikoli pravidlem a jako s darem je třeba s ním nakládat.

Tak jak se stalo i v tomto případě fenky a její lidské parťačky.

„Jedno tělo, jedna duše...“

Jeden případ z řady, předložený vám všem pro pochopení a ilustraci, jak věci v lidskopsím světě fungují.

Děkuji.

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

O síle psí energie

Měl jsem na dnešek naplánovaný jiný článek, ale když jsem se podíval z okna na stromy ohnuté vichrem, liják bičující vše, s čím se setká a slyšel údery hromů, spontánně jsem se rozhodl psát o něčem zcela jiném...

Podíval jsem se na svoje „telátko“, spokojeně odpočívající na zemi.

Prošel jsem kolem něj, nedaleko to zrovna příšerně bouchlo a psí pohled, když můj parťák zvedl hlavu, byl výmluvný a jasný: „Dobrý, všechno je v pořádku...“

Odpověděl jsem mu stejně.

Ano.

Všechno je v pořádku.

Tam venku se čerti žení, ale můj pejsek, stejně jako to vždy věděli i jeho psí předchůdci Dino a Shadow, ví svoje...

Věděli a ví, že ať se děje cokoliv, jsme spolu.

Lidskopsí smečka.

Nevyvoláváme patetická hesla o tom, jak „spolu všechno zvládneme“...

Nemusíme, pro nás dva je samozřejmost, že vším procházíme spolu – životem i žitím mezi lidmi, potkáváním psích kolegů, řešením situací a konfliktů.

Je to tak samozřejmé a přitom pro mnoho lidskopsích dvojic a smeček jen zbožné přání.

Nemám teď na mysli ty, kteří chtějí „bezproblémového nepřekážejícího a neomezujícího psa plyšáčka“.

Mám na mysli lidi, kteří chtějí se svým pejskem skutečně žit – bok po boku, jako přirození parťáci. Ale ne všem se to daří...

Pokud to umíte, pak ze svého pejska vnímáte tu obrovskou, nekonečnou energetickou sílu.

Pokud máte pejska spokojeného.

Pokud ne, pokud je váš pejsek vystresovaný a vědomý si skutečnosti, že je na všechno sám, pak vnímáte jen paniku a děs.

Kolik pejsků dostane obyčejná bouřka do stavu naprosté hrůzy?

Vzpomínám, už je to dost let v minulosti, na jednoho kastrovaného pejska plemene bordeauxská doga, který za každé bouřky propadl totální panice a začal likvidovat svoji majitelku. A já ho přes telefon na dálku uklidňoval a uklidnil, fungovalo to, stačil můj hlas, který dobře znal...

Bylo mi ho tehdy strašně líto, prožil si své a dnes už je mnoho let v psím nebi. Velký a mohutný psí obr s duší malého vystrašeného štěněte – osobnost zničená kastrací „pro zklidnění“ už ve štěněcím věku.

Vzpomínám na příhodu před několika lety, kdy jsme s Gardýskem jeli přednášet do Litvínova a cestou zpátky nás už na začátku chytla průtrž mračen. Jeli jsme autem, silnice plavaly pod vodou a stěrače nestíhaly. Jak jsem vyjel z města, zastavil jsem a čekal, než to nejhorší přejde, protože bylo skutečně nebezpečné jet dál.

A pak jsem se ohlédl na zadní sedačku, kde leželo moje telátko...

Kolik že mu to tehdy bylo?

Zhruba rok a půl. Ještě štěně, puberťák, psychické dospění měl ještě daleko před sebou.

Díval se na mne a vyzařoval z něj neskutečný klid...

Vzpomínám si, jak jsem si tehdy uvědomil, jaké mám štěstí, že je se mnou. V situaci, kdy by mnohý člověk začal panikařit, byl nervózní a rozhodil i mne.

On ne.

Díval se na mne a v jeho očích jsem četl „jsme v tom spolu, Ty a Já...“

Ty a Já.

A já věděl, že dojedeme v pořádku domů. A kdyby tomu tak nebylo, tak odejdeme také spolu...

Kolikrát slyším nebo čtu, jak je něčí pejsek nervózní.

Jak je v nepohodě, když se děje něco, co se vymyká obvyklým denním nebo nočním standardům.

Majitelé psů se s nimi dočasně stěhují pryč, pokud se na jejich domě dějí stavební úpravy.

Proč?

Protože jejich pejskové opět propadají panice...

Gardýsek si v tomto ohledu zatím vyžral, co jen šlo.

Výměna oken v celém paneláku – bordel, kravál, cizí lidé v našem soukromém prostoru...

Zateplení paneláku – lešení všude kolem, rámus, cizí lidé za okny...

A úplně nedávno kompletní výměna stoupaček v celém paneláku – několik týdnů vrtání, vibrací a nakonec to vše v našem bytě, opět cizí lidé a zásadně narušené soukromí...

Telátko to zvládlo bez sebemenšího problému, ať už jsem byl doma nebo byl sám.

Není to plemenem, i moje temperamentní západosibiřská lajka Šedýsek zvládal bez stresu lecjaké zátěžové situace.

Proč má tolik lidí v podobných případech problém?

Protože místo energie pozitivní je mezi nimi a jejich pejsky energie negativní. Energie stresu, uspěchanosti, nevrlosti a všeobecné nepohody...

A začíná to už v okamžiku, kdy se majitel psa rozhodne svého čtyřnohého kamaráda na noc někam od sebe izolovat.

Protože by se s ním údajně nevyspal, pes by ho otravoval, rušil jeho soukromí a tak různě podobně – v této oblasti bývají mnozí lidé velmi kreativní.

Mezi sebe a svého pejska nekompromisně postaví zavřené dveře.

A pak nikdy, nikdy nepoznají ty úžasné okamžiky, kdy...

… k nim jejich pejsek ještě před usnutím přijde, očichá je, olízne a spokojeně ulehne k nim nebo vedle nich – a několikrát za noc, než se někam přesune, zkontroluje, zda žijete a jste v pořádku...

… uslyší ten charakteristický a jiným z nás tak důvěrně známý spokojený psí povzdech těsně po tom, co si pejsek lehne...

… pokud se soustředí, tu neskutečnou psí energii hmatatelně ucítí – energii psího těla a vnitřní síly, energii, která vás naplní klidem a pohodou a kdy víte, že všichni bubáci zůstanou zalezlí ve svých skrýších, protože máte svého psího strážce...

… se ráno probudíte a můžete si být naprosto jisti, že vás váš psí parťák bedlivě sleduje, připravený k činu, jen co se více pohnete nebo nedejbože otevřete oko a setkáte se s upřeným psím pohledem...

… ucítíte psí jazyk na své tváři nebo celém těle, pokud spíte naostro – a budete pečlivě omyti a zkontrolováni, to vše doprovázeno čistou psí radostí „sláva, ještě žiješ a čeká nás další společný den...“

Každý pejsek má svůj rituál individuální a tak to měli a mají i ti moji.

Dineček byl distingovaný a svůj ranní rituál provedl pečlivě, leč velmi ohleduplně...

Šedýsek mi pokaždé přistál na hrudi, tam zaujal stabilní polohu, objal mi hlavu předními tlapkami a velmi důkladně a pečlivě mi omyl celou moji tvář...

Gardýsek musí trochu sklonit hlavičku, protože je vyšší než já na pelechu, ale i jeho ranní rituál mého přivítání do nového dne je velmi zodpovědný, pečlivý a soustředěný...

Síla psí energie.

Nic není silnější nežli energie psíka, pejska nebo psa, který svůj život žije s vámi, ne vedle vás.

Pokud jí dokážete naslouchat a vnímat ji, pak dostáváte do svého života něco nesmírně pozitivního.

Pokud ji ignorujete, posíláte za zavřené dveře nebo je vám fyzický kontakt vašeho pejska nepříjemný, pak se k vám naopak dostane každá energie negativní a tu samou do svého okolí také vysíláte.

Oslabujete tím sebe, svého pejska a všechny živé bytosti, které se s vámi dostanou do kontaktu...

Až půjdete se svým pejskem deštěm, lijákem, průtrží mračen, bouřkou či krupobitím, nenadávejte, nebuďte z toho rozhození a ve stresu.

Protože když půjdete s vaším pejskem a ne jen vedle něj, pak v okamžiku, kdy on zvedne hlavu a podívá se vám do očí, uvidíte v jeho očích štěstí a radost. Radost z toho, že tou slotou jdete spolu, že ji spolu prožíváte a že na vaši smečku žádný déšť, kroupy ani jiná nepohoda nemají...

Se všemi svými pejsky jsem zažil počasí, které by každý (i já sám) označil za strašné. Ale u všech svých pejsků jsem také zažil ten pohled plný štěstí, že jsme v takové chvíli spolu. Doslova rozzářené psí oči a nadšení z bušících krup nebo vytrvalého lijáku, hromů a blesků.

Stejně jako u těch zprofanovaných silvestrovských rachejtlí a ohňostrojů není problém „špatného počasí“, který tolik lidí se svými pejsky má, problémem plemene nebo „krátké srsti bez podsady“. Je to problém neenergie nebo energie stresové.

Psí energie je velmi silná a mezi nimi přirozeně sdílená.

Pokud je energie vůdčího jedince pozitivní, pak působí pozitivně na celou smečku.

Pokud je energie vůdčího jedince negativní, pak spolehlivě celou smečku rozhodí...

Mnohé problémy, se kterými se ve vztahu se svými pejsky nebo v jejich chování potýkáte, mají právě tuto příčinu.

A často začínají právě těmi zavřenými dveřmi nebo zdánlivě banální nechutí jít se svým pejskem do deště...

Přemýšlejte o tom, prosím.

Děkuji.

Vždycky se dá něco dělat...

Množírny bohužel stále fungují a obávám se, že jejich reálný konec je v nedohlednu. Občas se z nich dá něco zachránit, pokud na to dosáhne legislativa a pokud jejich provozovatel spolupracuje.

Někdy jde o typické množírny, jindy o stav eufemisticky označený jako „nevyhovující podmínky“...

Z takového prostředí byl odebrán i malý pejsek z dnešního videočlánku.

Asi šestiletý psí kluk, kříženec, zubožený na těle i duši. Kastrovaný, s amputovaným ocáskem (obojí provedeno po odebrání původnímu majiteli, „kastrace“ vzhledem k nejasnémustavu varlat - na což jsem nové majitele upozornil až já - s velkým otazníkem) a psychicky úplně na dně. První měsíc (než mne našli a přijeli) u svých nových majitelů strávil v podstatě pouze uvnitř v bytě, venčit se chodil na balkon, protože ke svému obecnému strachu z nového a neznámého měl ještě jeden velký psychický hendikep.

V okamžiku, kdy měl jít na vodítku, se zapřel všemi čtyřmi a raději se nechal tahat po zemi, než by udělal jeden jediný krok...

V tomto stavu byl svým novým majitelům předán z dočasné péče s tím, že je to v podstatě bezproblémový psík.

Nechce se mi věřit tomu, že by si ho v dočasné péči nikdo nedal na vodítko. Pokud ano, pak by ale tento jeho problém byl vidět na první pohled a dotyční s tím měli začít okamžitě pracovat – pokud by to z jakéhokoliv důvodu neudělali, měli na to být důrazně upozorněni jeho osvojitelé. Pokud to patřičná místa zamlčela, jedná se o neférové jednání, pokud si pejska před nabídkou osvojení neotestovala, jedná se o neuvěřitelnou liknavost a profesní selhání.

Do odebrání majiteli údajně pejsek znal jen svůj vesnický dvůr a svoje stejně trápené psí kolegy. Je vysoce pravděpodobné, že ho někdo na nějaké nepěkné místo na vodítku (od)vlekl, z čehož si malý odnesl traumatizující zážitek a jakkoli se na volno pohyboval vcelku v pohodě, obojek a vodítko v něm vytvořily blok.

Vzal bych pár hodin strachu...

Den...

Takto ale strávil celý první měsíc svého pobytu v novém domově a zcela chápu jeho nové majitele, že pokud bylo potřeba pejska venku někam přemístit, odehrálo se to přenosem v náručí, jinak by je okolí ukřižovalo jako největší psí trapiče. Jak ve videu konstatuji - při své práci s pejskem nemám čas ani prostor něco natáčet, ale věřte tomu, že pejsek skutečně neudělal na vodítku jediný krok, venku a ani doma, na samém začátku ani u mne. Prostě se zapřel a nechal by se tahat po zemi klidně kilometry...

Jeho majitelka samozřejmě hledala pomoc a když už nevěděla kudy kam, našla mne.

Nejdříve za mnou přijeli s pejskem jen na konzultaci a protože to byla příliš krátká doba z pejska jeho démona definitivně dostat (aplikoval jsem ale aspoň ty první nejdůležitější postupy a pejsek udělal svoje první kroky na vodítku), odjeli s několika mými zásadními radami, jak fungovat a pejska dál „rozchodit“. S tím, že za další týden přijedou na plnohodnotný individuální výcvikový servis.

A hned po příjezdu mi paní radostně hlásila, že moje rady zabraly a že hned druhý den pejsek začal chodit...

A byl to krásný pohled.

Pejsek má totiž nádherný plavný pohyb lipicána a můžete se přesvědčit sami - natočil jsem vám ho i ve zpomalené verzi.

A když se svými majiteli z mého individuálu odjížděl, byl už velký frajer, který si vesele vykračoval s hrdě vztyčenou hlavičkou a zvládal i potkávané pejsky...

... a bez ztráty kytičky prošel nejen všechny přírodní terény, ale i rušné město Liberec s mnoha zátěžovými místy - nešetřil jsem ho a po letech strávených na několika metrech čtverečních mu dal naplno poznat svět okolo se vším, co k němu patří...

Poučení v podobné situaci pro vás všechny?

Nikdy nevěřte tomu, že z „dočasných institucí“, kam se na přechodnou dobu dostane týraný pejsek z množírny nebo jinak zlého prostředí, dostanete jako osvojitelé pohodového pejska. To je vcelku pochopitelné, nicméně vždy byste měli být upozorněni právě na jeho „psí démony“ a hendikepy, s kterými je zapotřebí okamžitě začít něco dělat. Pokud se tak neděje (a bohužel se tak často neděje, protože zainteresovaní to buď nepoznají, neumějí s tím pracovat nebo na to jednoduše hodí bobek), je to špatně, velice špatně. Zájem podobných zařízení (čest výjimkám!) co nejrychleji svého svěřence jenom někomu udat a předtím ho ještě stačit zmrzačit kastrací je pak úplně to nejhorší, jak psího chudáka ještě dál potrestat.

(Stačí si tady přečíst třeba „kauzu Márinku“, je to jak přes kopírák...)

Nikdy to ale nevzdávejte a nenajeďte na rozšířenou mantru „von je chudák z množírny a holt už jinej nebude...“

Vždycky se totiž dá něco dělat.

Pokud to nezvládnete sami a před vámi se na to vykašlali jiní, nevzdávejte to.

Hledejte člověka, který vám pomůže - už jsem to psal mnohokrát.

Pokud o to budete opravdu stát, najdete ho.

Pokud vám za to bude stát váš pejsek, najdete ho.

Protože hendikepy všech těch pejsků z útulků a množíren, hendikepy pejsků týraných a se šrámy na duši jsou výsledkem minulosti a stavem současnosti.

Před nimi je ale ještě budoucnost.

Jen na vás lidech, kteří se s nimi dostanete do následného kontaktu, však záleží, zda to bude budoucnost bezdůvodné kastrace a věčného litování psího „chudáka“ nebo budoucnost plnohodnotného pejska, který hrdě zvedne hlavu a začne se mnohdy poprvé ve svém životě radovat ze sluníčka, přírody i lidskopsího provozu kolem...

Snad některým z vás tímto videem otevřu oči.

A pokud budete dobře vnímat pohled malého psíka, kterým se na mě při své „lipicánské chůzi“ upřeně dívá, uvidíte to:

„Děkuji Ti...“

Moc rád jsem Ti pomohl, můj malý kožíšku ;)

- Toto video bylo natočeno a zveřejněno s výslovným souhlasem klienta.

Copyright © Viktor Dostál - PSÍ ŠKOLA FALCO

Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?

Ano, může.

A ano - může.

Odpovědi na obě otázky, položené v nadpisu mého dnešního článku, jsou shodné.

A ano - může vás dokonce i zabít...

Dělat z psů obecně zákeřné zabijáky je praktika bulváru a lidí primárně psí druh nenávidějících.

Dělat z psů obecně neškodné plyšáčky na hraní je praktika sluníčkářů a lidí postrádajících základní smysl pro realitu.

Pravda je jinde.

Na oba výše uvedené přístupy každý rok doplácejí desítky lidí a stovky psů - lidé pokousaní, protože jednoduše vůči psům nerespektují základní pravidla a psi umístění do útulků, vyhození na ulici, odstřelení „kámošem myslivcem“ nebo utracení veterinářem.

Z titulu činnosti, kterou se už tolik let zabývám, se velmi často s projevy lidské hlouposti, neznalosti nebo nadřazenosti „pána tvorstva“ setkávám při běžném pohybu v sociálním prostoru, ať už s pejskem vlastním nebo s pejsky svých klientů.

Je zvláštní, kolik lidí má pocit, že bezproblémově se chovající velký psí pastevec je plyšáček na hraní a nechá si všechno líbit.

To je obrovský omyl.

Není to plyšáček na hraní a nenechá si všechno líbit.

Skutečnost, že správně vedený a vychovaný (a budu teď bez falešné skromnosti mluvit i o svém vlastním pyrenejském telátku) velký pes toleruje mnohdy vlezlé okolí (lidské i psí), rozhodně neznamená, že je nevnímá, je zcela flegmatický a můžete na něj beze strachu sahat (člověk) nebo do něj skákat (pes).

Znamená to jen tolik, že jeho práh nadhledu je posazen velmi vysoko - dáno konkrétním plemenem, povahou psího jedince a výchovou a přístupem jeho člověka.

Ale rozhodně to neznamená, že si nechá líbit úplně všechno...

Jen na rozdíl od psů nevychovaných, asociálně vedených nebo stresovaných neřeší věci, které řešit nemusí. Jsou pod jeho rozlišovací úrovní a dlouho zůstává v klidu.

Do chvíle, kdy i jemu dojde trpělivost.

Víte, proč pokaždé velmi důrazně zakročím v okamžiku, kdy si někdo myslí, že můj pes je veřejný majetek a on si ho nutně musí pohladit, protože je to jeho nezadatelné právo?

A povinnost moje i mého pejska to strpět?

Už jsem o tom psal v jiných svých článcích.

Osobní prostor...

Smečka...

„Jé pane, vy máte hezkou přítelkyni - můžu si na ni sáhnout?!“

A také proto, že i můj (a každý jiný pes na světě) má plné právo na svůj názor a na to, jak daného člověka vidí a jak moc si ho (ne)připustí k tělu...

Zajímavé je, že například u tygra nikdo nepochybuje o tom, že pokud se přiblíží moc blízko, tygr se může naštvat a na narušení svého teritoria nebo osobního prostoru zareagovat tak, že se to pro dotyčného stane omylem smrtelným.

Z nějakého zvráceného důvodu si spousta lidí myslí, že v dnešní společnosti psi musí být neškodní plyšáci.

Nemusí a nejsou.

Cizí pes vás velmi pravděpodobně pokouše ve chvíli, kdy bude těžce vystresovaný, dlouhodobě vystresovaný, když se bude cítit ohrožený nebo (zvláště u dominantních jedinců) zásadně narušíte jeho osobní prostor či porušíte „pravidla slušného chování“.

V takové situaci po vás vystartuje stejně čivava, jezevčík, německý ovčák nebo argentinská doga.

Pokud budete blbnout, vystartuje po vás jakýkoli pes.

A může vás jen bolestivě kousnout do ruky, ale také poslat na chirurgii...

Může vás i zabít.

Může - a nebyli byste rozhodně první ani poslední. S naprostým přehledem vás může zabít jakýkoli pes typu moloss, pastevec nebo zástupce plemen s vyblokovaným sociálním chováním...

Jakýkoli pes dostatečně fyzicky disponovaný a s dostatečně silnou motivací.

U cizího psa, pokud budete ignorovat základní pud sebezáchovy a komunikace se psem, se do takové situace dostanete velice rychle.

Stačí, pokud si neuhlídáte emoce, projede vámi sekunda strachu, budete z pohledu psa agresivní, nedůvěryhodní nebo bojácní.

Stačí strašně málo a v následujícím okamžiku můžete zažit velkou fyzickou bolest.

Můžete přijít o prsty, z paže vám může stříkat krev a váš nos se může přemístit na bradu - podle toho, jaká část vašeho těla bude psímu chrupu nejblíž...

Nepodceňujte nic z toho, co teď čtete.

S cizími psy se v rámci svých praktických akcí setkávám velmi často, řádově mnohem častěji než běžná populace. Vím, o čem mluvím - naprosto přesně musím odhadnout, kdy můžu bezprostředně k čenichu cizího pejska strčit ten svůj a co ze mně musí a nesmí jít ven.

Stačí malá chyba a bylo by zle, není to až taková sranda...

Uvědomte si, že drtivá většina krvavých lidskopsích konfliktů končí v oblasti lidského obličeje.

Je totiž v dané chvíli nejblíž psím čelistem.

Už to by mnohé z vás mělo varovat - pes v okamžiku pocitu ohrožení jako každá šelma instinktivně zaútočí na tu část těla člověka, která je mu nejblíž nebo ho právě ohrožuje.

Nebo také zaútočí na tu, která je z jeho pohledu nejzranitelnější...

Takže to řeknu natvrdo a doufám, že dostatečně srozumitelně.

Sakra lidi - nestrkejte svůj čumák před psa, kterého neznáte a on dostatečně nezná vás!!!

Pokud to dělat budete, schytáte to natvrdo a právem.

Nemáte čelisti predátora, máte velmi pomalé reakce a nemáte tak sebemenší šanci z konfliktu vyváznout bez bolestivého zranění a jizev na zbytek života.

A sakra sakra sakra - přestaňte před cizí psí čumáky cpát svoje děti!!!

Nechovejte se jako retardi, proboha...

A vůbec se teď nepohoršujte - kdybych takové případy neviděl a nezažil na vlastní oči, sám bych nevěřil, že je to vůbec možné. Ale je to bohužel realita, na odděleních plastické chirurgie by mohli vyprávět dlouhé hodiny a někdo už vám to sdělit musí: pokud přesně tohle děláte, nemohu pro vás mít jiné označení - a to urážím ty psychicky nemocné, kteří za to nemůžou...

Stejně tak ale nepadejte do opačného extrému.

Děsit odmala svoje ratolesti, že tohle je velký pes a určitě je pokouše, je důkaz naprosto stejné rodičovské nenormálnosti.

Pokud chcete ve svých dětech vypěstovat celoživotní psí trauma, tak v tom ale určitě pokračujte.

Pokud chcete ze svých dětí vychovat normální jedince bez psychických démonů, chovejte se i vy normálně a jen jim vysvětlete, že cizí psi se nehladí, nesahá se jim na hlavu a pokud se majitel psa i jeho svěřenec chovají normálně, není zapotřebí s pláčem a děsem v očích prchat sto metrů daleko za hysterického jekotu, přestože lidskopsí dvojka jen v klidu prochází kolem...

Jenže čemu se divit, když ti dospělí (budu-li spravedlivý, tak především matky a babičky) dávají svým malým mnohdy ten nejhorší možný příklad.

Od „to je určitě zlej pes a pokouše tě“ po „jé pejsek, běž si ho pohladit“...

Zcela jednoduše řečeno.

K cizímu pejskovi se chováme přesně tak, jako se chováme k cizímu člověku, cizímu dítěti nebo partnerovi někoho jiného.

Neobtěžujeme, nechováme se vlezle, nevyžadujeme pozornost a v žádném případě nesmíme mít pocit, že dotyčná živá bytost nám nějakým způsobem patří a pokud je nám toto „právo“ odepíráno, je to důvod se naštvat, cítit se uraženě a dávat to pěkně hlasitě najevo.

Pokud vám to přijde omezující, do role cizího psa si dosaďte svoje dítě nebo svého partnera, docvakne vám to...

Pardon, je to ostré, vím.

Ale děti s celoživotními fyzickými či psychickými následky hlouposti svých rodičů (nebo svých samostatných rozhodnutí bez potřebných informací) jsou bohužel realitou, stejně jako psi zcela nesmyslně následně utracení za „agresivitu“, proto je potřeba to napsat natvrdo, ne obalovat do diplomatické omáčky.

Tak.

Zatím jsme mluvili o psech cizích.

Co váš vlastní?

I mezi mými klienty se čas od času objevují tací, které pokousal či kouše jejich vlastní pes - a není jich rozhodně málo...

Není to ostuda, že za mnou přijdou.

Je to nutnost.

Protože každému z nich vysvětluji, že to, že je kouše jejich vlastní pes, je ten největší lidskopsí průšvih, jaký vůbec může být. A jako takový je třeba jej urychleně napravit.

Odbourat jeho příčinu.

Protože pokud vás kouše vlastní pes, je to z jeho strany hlasité volání o pomoc...

Něco je totiž z jeho pohledu těžce v nepořádku.

Strach ze svého člověka.

Nedůvěra vůči svému člověku.

Stres, nejistota, vnitřní démon strachu.

Vaše nervozita, vaše (i potlačovaná) agresivita, vaši vlastní opečovávaní vnitřní démoni.

Správně - ani to, že je to váš vlastní milovaný pejsek, vám nezaručí, že vás ve vypjatém okamžiku nekousne, pokud je ve vašem vzájemném vztahu jediný kaz...

A pokud je ten kaz velký a dlouhodobý, začnete se bát kolem něj jen projít, protože po vás pokaždé vystartuje.

Budete se bát sehnout, aby vám neskočil do obličeje.

Budete se bát nad ním pohnout rukou, aby vám z ní okamžik poté nevisel za zuby.

To vše jsem už u svých klientů zažil...

Opět to řeknu zcela jednoduše.

A pro mnohé kontroverzně, protože jste ovlivňováni oblíbenou mantrou „psu do hlavy nevidíš“...

Je to úplně jinak.

Pokud svému vlastnímu pejskovi nemůžete věřit, co se týče těsného kontaktu „face to face“, je to obrovský průšvih.

Váš průšvih.

Pokud budu mluvit sám za sebe, pak stoprocentně a s rukou v ohni vím, že svému vlastnímu pejskovi můžu nastrčit svůj čenich proti jeho kdykoli, v jakékoli situaci.

I nad miskou granulí...

I v okamžiku, kdy spí a já ho tím probudím...

I v okamžiku, kdy leží na „svém“ místě...

I v okamžiku, kdy ho za něco kárám...

Kdykoli.

Vím to, protože to běžně dělám a dělal jsem to i vždy v minulosti.

Tohle je prostě všech jistot penál.

Žádné „psu do hlavy nevidíš“.

To je čirý alibismus.

Pokud psům rozumíte a především oni rozumí vám, pak jim do té hlavy vidíte, protože i oni vidí do hlavy vám...

Dokonce jim vidíte do hlavy lépe než lidem, protože pes si na nic nehraje a nic nepředstírá. Na rozdíl od člověka je čistý a chová se podle toho, co cítí. Nepředstírá k vám lásku, aby vás vzápětí zabil.

Vidět do hlavy můžete psům cizím i vašemu vlastnímu.

Je pak jen na vás, jak v ní umíte číst a jak moc je vám bližší schopnost více respektovat psí vidění vás samých nežli svoje ego.

Zkuste si teď sami, jak moc můžete věřit vztahu se svým pejskem...

Strčte před něj čenich, až bude ležet na svém pelíšku a spát.

Pokud si nejste jisti, pak máte problém...

Ano, je to tak, i váš vlastní milovaný psí mazlíček vás může kousnout.

Ale potom je to obrovský průšvih, váš nebetyčný průšvih, pokud to vy sami jako možnost připustíte nebo on sám vás skutečně kousne.

Tak – do toho...

Děkuji.

Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...

Dvě nedávné osobní zkušenosti (dvě z mnoha) s tím, jak se z psího hlediska hloupě a nepředvídavě mohou chovat někteří psí majitelé, mne utvrdily v tom, že je nejvyšší čas opět připomenout určité vzorce chování psů a jejich majitelů...

Pokud tedy zkonkretizuji ony dva zážitky, pak se shodou okolností oba staly v časovém úseku zhruba deseti minut, několik desítek metrů od sebe a primárním spouštěčem byl jeden malý,5kg vážící, ještě pořád nejistý kastrovaný pejsek nedávno vysvobozený z psí množírny a do té doby znající jen jeden vesnický dvůr a své spolutrpící psí kolegy. Předesílám a zdůrazňuji, že byl jen spouštěčem, nikoli však viníkem následných událostí.

A protože se jedná o modelové situace, v běžném životě jak přes kopírák, můžete si z nich vzít poučení úplně všichni, nejen majitelé malých submisivních pejsků. Velká řada z vás už nějakou z nich zažila a kdo ještě ne, tomu se může přihodit kdykoliv a kdekoliv...

Konflikt první.

Náš malý pejsek se svou majitelkou na vodítku a proti nám kráčející hnědý pes zhruba velikosti výmaráka, navolno. Majitel/ka zatím v nedohlednu, malý se choval úplně klidně, žádné asociální vzorce chování.

Přecházeli jsme už kolem velkého hnědého a protože vím, držel jsem se na strategické pozici, abych mohl včas zasáhnout. Okamžik nato nastala přesně ta klasická situace, která bývá často možností (ale nikoli pravidlem) budoucího konfliktu a kterou mnoho z vás rádo podceňuje - velký hnědý nás zezadu obešel a šel se podívat na malého. Ten si lehl na zem a třebaže ho to znejistělo, stále byl v klidu. Neštěkal, nevrčel, necenil zuby. Jen z něj šlo takové to psí „Nech mě, prosím...“

Moment nato došlo přesně k tomu, co se stane, když pes ucítí kastráta a ještě ke všemu kastráta nejistého až bojácného.

Zavrčel a po malém vystartoval.

V tu chvíli se v rychlé reakci odehrály dvě věci, které jsme ani jeden neměli čas a prostor navzájem sledovat, jen jsme si o tom následně s majitelkou malého povyprávěli...

Majitelka se sehnula a malého vzala do náruče, kde se jí z přestálého zážitku okamžitě počůral a pokakal.

Já ještě o malou chvíli dřív a hlavně dřív, než vůbec došlo k fyzickému kontaktu mezi oběma pejsky, už stál mezi malým a velkým hnědým a „po psím“ velkého poslal pryč. Pes o několik metrů couvl a byl klid.

Mezitím dorazila jeho majitelka.

Pronesl jsem k ní v klidu, ať si svého pejska trochu víc hlídá, načež mi bylo arogantně odpovězeno, že si velký chtěl jen hrát. Na moji už ostřejší poznámku, že to tedy rozhodně ne, protože zavrčel a po malém skočil (jeho majitelka byla v tu dobu stále ještě někde mimo), kteroužto jednoduchou skutečnost jí současně potvrdila i majitelka malého, jsem se dočkal jen výbuchu vzteku dotyčné majitelky velkého hnědého. Klasika, dalo by se říct, nic nového pod sluncem a mnozí z nás jsme to již nejednou zažili na vlastní kůži.

Poučení pro vás všechny?

Stav, kdy jdete kolem zdánlivě vás jen míjejícího pejska, vůbec neznamená, že už máte vše za sebou. Musíte si dobře hlídat, co se děje za vašimi zády. Protože velmi často je onen pejsek jednoduše zvědavý a jde si toho vašeho obhlédnout zezadu. Dost lidí jsem zažil, které to zaskočilo a jak vidíte na jednom z mnoha příkladů, pokud sami máte pejska, který tomu druhému z jakéhokoli důvodu (kastrace, asociální chování nebo jednoduše jen snadná kořist pro zvýšení psího ega) přijde jako vhodný kandidát k napadení, může být dokonáno ještě dřív, než cokoli sami zaregistrujete.

Moje dobrá rada - vždy sledujte míjeného pejska navolno i na vodítku ještě chvíli poté, co jste kolem sebe prošli. Velmi často se totiž obloukem vrátí a toho vašeho si přijde přečíst. Velmi často vše projde v klidu, občas ale ne a pokud nejste připraveni rychle vkročit do strategické vůdčí pozice mezi cizího a svého psa, jdou veškeré problémy za vámi. Nesmíte se nechat překvapit a zaskočit, vaše smečková vůdčí role je mimo jiné i o schopnosti právě takové situace bleskurychle a zdárně vyřešit...

A prosím - v žádném případě v situaci, kdy jste evidentně v právu a kdy majitel problémového psa vůbec netuší, která bije („von/vona si chce jen hrát“, „tohle by nikdy neudělal/a“ apod.), případně vám lže do očí nebo se chová jako hulvát, takového člověka nešetřte. Pravděpodobně od něj schytáte agresivní reakci, ale můžete mu přišít stejně hrubou záplatu a pořád existuje jistá pravděpodobnost, že si něco uvědomí. Pravděpodobnost, samozřejmě nikoli jistota. Ale jste šéfy svých lidskopsích smeček a pokud jste v právu (znovu zdůrazním - pokud jste v právu!), nebojte se to dát najevo. Slušně, pokud je slušný i ten druhý - a o poznání razantněji, pokud jste se právě srazili s blbcem (označení dané slečny/paní v tomto případě bylo majitelkou malého daleko výstižnější a musel jsem s ním naprosto souhlasit)...

Konflikt druhý.

Shodou okolností jen o pár metrů dál, druhým účastníkem byl opět velký pes a také navolno.

A opět se jednalo o tak často se opakující situaci v běžném provozu.

Malý byl opět na vodítku a zcela v pohodě, z minulé situace jsme mu udělali jen zkušenost, nikoli trauma. Vesele šlapal a (opět zezadu) se na něj přišel podívat další cizí pejsek, malý zcela přirozeně zneklidněl.

Jeho majitelka, zřejmě v přesvědčení, že všichni psi na světě jsou spolu kamarádi a ten její je plyšáček k zulíbání, ho nechala. Protože jsem na něm ale bezpečně viděl, jak mu v hlavě vůči malému probíhá ono „divný pach, divný pes, pryč s ním...“, byl jsem připravený vedle něj a majitelku požádal, ať si ho vezme. Ano, jsem slušný a po nevlastních psech skutečně sahám, až když jejich majitelé nereagují a je zapotřebí dotyčného psího frajera rychle zastavit.

Paní stála asi dva metry za svým velkým, nehnula se o jediný krok a pouze na něj neúspěšně volala jeho jménem.

Pejsek na volání nijak nereagoval a skutečně stačilo, kdyby jeho majitelka udělala tři kroky k němu, vzala ho za obojek a v klidu odvedla.

Ty tři kroky udělala až tehdy, kdy jsem ji už důrazněji přesně o toto požádal. Pokud by to neudělala, už bych po velkém sáhl, protože už chyběl jen krátký okamžik, kdy by i tento psí kluk po malém skočil.

Paní trochu držkovala, ale aspoň nešla do agrese jako její předchůdkyně...

Poučení pro vás všechny?

Přesně takovou situaci zažijete velmi často.

Situaci, kdy místo toho, aby majitel druhého psa udělal pár kroků dopředu a svého parťáka si zajistil, z mně neznámého a nepochopitelného důvodu zamrzne na místě a pět minut bude z několikametrového odstupu marně vyvolávat psí jméno, na které jeho vlastník nebude reagovat.

A velmi často je to právě ten moment, kdy se druhý pes rozhoduje, zda do toho vašeho jít nebo ne.

Pokud by jeho majitel aspoň základním způsobem fungoval a nebyl totálně mimo (omlouvat se za toto konstatování nebudu, přesně takhle to bohužel v reálu je), pak by dilema svého pejska vyřešil velice rychle.

Ale protože tomu tak v řadě případů není, musíte spoléhat sami na sebe. Zaujmout správnou strategickou pozici, udělat ze sebe toho nejsilnějšího psa a v případě potřeby nezaváhat a po cizím psu sáhnout.

Znovu zopakuji.

Vy, jen vy a nikdo jiný než vy nemůže být vůdčí osobností své vlastní lidskopsí smečky.
Vy, jen vy a nikdo jiný než vy musí umět prosadit svoji vůli vůči celé své lidskopsí smečce.
A nikdo jiný než vy nemá větší primární právo vyřešit konfliktní nebo konfliktem hrozící situaci, pokud vás napadne cizí člověk nebo cizí pes.

Nebojte se toho.

Váš pes vám vždy pomůže, pokud se bude cítit být součástí vaší smečky, ale pokud se budete bát, bude se bát i on.

A pokud on sám udělá chybu, pak v první řadě vy, jen vy a nikdo jiný ho na tu chybu musí upozornit a zjednat klid.

Nikdy v zátěžové situaci nespoléhejte na cizího člověka, majitele toho druhého psa (psů), protože se v naprosté většině případů dožijete buď zklamání nebo přímé agrese vůči vlastní osobě nebo vlastnímu psu.

Spoléhejte jen na sebe a svého psího parťáka, pokud jste ho dobře vychovali a máte spolu ten správný hierarchický vztah.

Buďte obezřetní, předvídejte a neztrácejte pozornost dříve, než daná situace skutečně skončí. To, že jste cizího pejska minuli už před dvěma sekundami, neznamená ještě vůbec nic. To, že váš vlastní pejsek po vašem přivolání udělal dva metry pohybu směrem k vám, neznamená ještě vůbec nic. Pokud v takových případech ztratíte pozornost a koncentraci, pokud už odvrátíte hlavu, pak přesně v takových případech se dožijete nemilého překvapení...

A na samý závěr.

Pokud něco neuhlídáte a váš pejsek vás zaskočí a způsobí lidskopsí konflikt, pak není ostuda se omluvit. Je to základní slušnost. Jít v podobné situaci do hloupé a zcela bezdůvodné agrese vůči člověku, který problém vyřešil za vás, protože jste jej sami vyřešit nebyli schopni nebo ochotni, svědčí o závažné nekvalitě osobnosti daného lidského jedince...

Děkuji.

Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy

Ve svém minulém článku jsem psal o těch vlastnostech člověka, které dají našim životním psím parťákům nejvíce zabrat.

Dnes chci naopak zmínit lidské vlastností, které pomohou učinit životy našich pejsků šťastnými a plnohodnotnými...

Pro řadu lidí jsou samozřejmé.

Pro jinou řadu lidí jsou znamením slabosti.

Mluvím teď například o schopnosti vcítění se do jiné živé bytosti, o soucitu, o respektu k životu jiných, o respektu k přírodě, o pokoře a schopnosti potlačit svoje vlastní ego...

O životní potřebě těsného fyzického kontaktu...

O schopnosti a ochotě vyjadřovat svoje pozitivní emoce...

O nepohrdání okolím, o ochotě a schopnosti komunikovat i s těmi, které většina lidské populace považuje za podřadné nebo opovrženíhodné...

O pomoci těm, kteří ji potřebují, o pozornosti, kterou dokážeme věnovat i věcem, které řada lidí vůbec nevnímá nebo nepovažuje za důležité...

O upřednostnění principu zanechat po svém životě něco dobrého a přínosného namísto hromadění majetku a uzurpování moci, o obětování některých benefitů pro spravedlnost a pravdu...

Je tomu totiž opravdu tak, jak jsem napsal.

Co je pro někoho známkou slabosti a předmětem pohrdání, je pro jiného samozřejmou součástí jeho života a osobnosti. Natolik samozřejmou, že se kvůli ní necítí být mučedníkem nebo spasitelem. Je jen sám sebou.

A pokud chce být pro svého pejska plnohodnotným parťákem, musí v sobě mít i jeho vlastnosti...

Nikdy nebudete pro svého pejska tím pravým, pokud v sobě nemáte schopnost vcítit se do jeho osobnosti. Schopnost empatie, schopnost vidět svět jeho očima.

Pokud tuto schopnost máte, pak pochopíte spoustu psích motivací a reakcí. Pochopíte, proč je váš pejsek v určité situaci rozhozený, proč se v ní necítí komfortně. Pochopíte i to, proč jsou mu někteří lidé nepříjemní, proč jim nevěří, proč něčemu nerozumí nebo proč se něčeho/někoho bojí.

Pochopíte, jak vnímá samotu - fyzickou i psychickou.

A pochopíte, proč je pro něj tak strašně moc důležité mít ve svém životě svoji smečku, svůj „maják“ a vůdčího jedince...

Vás.

Pokud jste člověk, kterému je těsný fyzický kontakt s jinou živou bytostí včetně člověka nepříjemný nebo mu připadá zbytečný, pak budete odtažitý i vůči svému pejskovi. Vzhledem k faktu, že psi jsou velmi kontaktní a potřeba pozitivního fyzického kontaktu je pro ně jednou ze základních životních potřeb, uděláte mu ze života peklo.

Základní zkouškou budoucího majitele mého štěněte (pokud bych byl chovatelem) by bylo jeho pohlazení.

Z tohoto zcela jednoduchého úkonu bych poznal 90 % jeho osobnosti a budoucího vztahu k jeho psímu kamarádovi.

S některými lidmi jsem byl vybírat štěně, mnoho dalších jsem viděl při jejich „hladícím rituálu“. Věřte, že až takto jednoduchý je velmi spolehlivý test vztahu k živému tvoru, test přirozené bezprostřednosti nebo chladného odstupu, test studených čumáků nebo emočně přirozeně založených jedinců.

Zdaleka ne každý psí majitel se dotýká svého pejska mimo rámec nutné manipulace (obojek, vodítko, nějaká ta očista apod.), není to až tolik běžné, jak se na první pohled zdá. Dokonce je řada těch, kteří nesnesou psí olíznutí, odtahují se, ošklíbají a je jim vysloveně nepříjemné...

Pokud je ale člověku kontakt s chlupatým psím tělem příjemný a užívá si ho, pokud se bez něj nedokáže obejít a jedním z nejhorších myslitelných trestů by pro něj byl zákaz se svého či cizího pejska dotýkat, pak to každý pes vnímá jako jeden z velmi silných pozitivních signálů. Stejně silně ovšem vnímá i protipól, tedy odpor člověka k fyzickému kontaktu - a zcela samozřejmě je pak pro něj dotyčný člověk nedůvěryhodný a drží si od něj odstup.

Stejně tak tomu je i v případě „psychického kontaktu“, tedy emoční komunikace.

Studený člověk, psychický ledovec, který pozitivní emoce dát najevo nedokáže nebo jednoduše jen nechce, protože je považuje za slabost, nebude z psího pohledu nikdy brán jako bytost blízká a důvěryhodná.

Naproti tomu člověk, pro kterého jsou pozitivní emoce přirozenou součástí jeho osobnosti, bude do štěněcího světa přivítán rozmávaným ocáskem a bezprostředním nadšením.

„Jsi jeden z nás.“

Emoce - pozitivní a negativní.

Je zvláštní, že žádnému člověku nechybí schopnost vyjádření emocí negativních (ani na pohled „poker face“ není výjimkou).

Je však zvláštní, kolika lidem chybí schopnost nebo ochota vyjádřit emoci pozitivní vůči někomu jinému, než jsou oni sami...

Mnohokrát ve společném životě se svým pejskem se dostanete do situace, kdy budete muset umět potlačit své vlastní ego. Kdy svoje „já“ budete muset na chvíli vykázat za dveře a místo něj vpustit pokoru.

Pokora neznamená hrbit se.

Pokora znamená přijmout fakt, že svět okolo nestojí a nepadá s vaší maličkostí.

Jeho existence není závislá na vás.

Jste tu jen na krátký okamžik, v měřítku trvání světa se tu jen mihnete...

A už vůbec nejste vládce všehomíra, jako člověk nejste o nic dokonalejší bytost než jakákoli jiná živá entita kolem vás.

Nejste „pánem tvorstva“ - rozhodně ne, to ani náhodou.

A ten pejsek vedle vás, jakýkoli jiný pes na světě, vás v jedné jediné chvíli předčí ve své osobnostní velikosti, ve svých schopnostech fyzických, psychických i sociálních.

Je stejně plnohodnotnou bytostí, jakou jste vy.

A pokud toto základní poznání máte v sobě, pokud jste skutečně silnou osobností a pokoru nepovažujete za slabost, pak se s psími bytostmi vždy domluvíte. Pokud se nad ně budete povyšovat, budete jen směšní a karma vás velmi rychle posadí na zadek.

Věnujte svoji důvěru a pozornost psím smyslům, daleko dokonalejším, než jakými disponuje člověk. Divočáka v lesním porostu zjistí na desítky metrů dopředu a vy místo rozčilování se „Proč zas štěkáš?!“ raději včas změňte trasu...

Věnujte svoji důvěru a pozornost psímu odhadu jiného člověka - to, že je dotyčný usmívající se bestie, odhalí na první pohled, zatímco vy se ještě dlouhou dobu budete tetelit blahem, jakého to úžasného člověka jste právě potkali...

Psi to vždy poznají.

Nepodceňujte svého pejska.

Nepodceňujte žádného pejska, kterého ve svém životě i jen na malou chvíli potkáte.

Respektujte jeho život, jeho schopnosti, jeho skutečné životní potřeby a pak se pro něj stanete tou nejúžasnější lidskou bytostí na celém světě...

A s tím, co jsem teď napsal, velmi úzce souvisí další princip - nepohrdání těmi, kterými pohrdají jiní.

Je jedno, zda jde o člověka nebo psa.

Velmi rychle můžete v životě skončit přesně tak, jak skončil člověk, od kterého se právě štítivě odvracíte a otevřeně pohrdáte jeho stylem života nebo tím, jak vypadá.

Zažil jsem osobně člověka, který z jednoho dne úspěšného a bohatého spolumajitele prosperující firmy skočil do dalšího dne a zbytku svého života ochrnutý na půl těla, bez firmy, peněz a lidí, kteří se k němu do té doby znali.

Zažil jsem osobně lidi postižené na těle nebo duchu, kteří byli i přes své hendikepy daleko hodnotnějšími bytostmi než jejich okolí, které pro ně mělo jen pokrytecký soucit.

A denně vidím důkazy toho, jak jsou v psích útulcích upřednostňováni pejsci na pohled líbiví nebo s patřičným PR humbukem kolem svých osudů.

Ale také se setkávám s úžasnými lidmi.

S těmi, kteří si vezmou z psího útulku nebo zrušené množitelské stanice toho nejhoršího psího otloukánka, malého pejska, o kterého by jiní ani nezavadili pohledem. Pejska, pro kterého by udělali všechno na světě a který vedle nich pomalu začíná znovu žít...

A jsem šťastný, že i takovým mohu pomoci, mohu dát psí psychiku opět do pořádku a jejich majitele, které do té doby ovládal jen soucit, naučit fungovat tak, aby se psí osobnost posílila, ne dále deptala. Pes, s jakkoli pohnutou minulostí, totiž potřebuje pro svůj život sílu, ne soucit.

Pro mne a stejně tak i řadu jiných lidí naladěných na stejné vlně je přirozené i v tom „nejošklivějším pejskovi planety“ vidět úžasnou psí osobnost.

I v tom jsou totiž psi daleko lepší než my lidé.

Neposuzují sami sebe, jiné psy nebo nás lidi podle vnějšího vzhledu, ale podle vnitřní osobnosti.

Vnější dokonalost je nezajímá, i ke střapaté fenečce, lásce sedmi vesnic, se budou chovat tak, jako by byla psí královnou krásy.

To jenom lidé si vytvořili svůj pokřivený kult tělesné dokonalosti, denně tak směšně a urputně propagovaný na různých modelech a modelkách. A tak směšně a urputně napodobovaný „dokonalými“ digitálně upravovanými fotkami mnohých žen a některých mužů běžné populace na jejich profilech na sociálních sítích.

Pohrdání těmi „nedokonalými“ a vyzdvihování tělesné „dokonalosti“...

Zkusme si vzít i v tomto příklad z psího světa. Světa, kde se nehraje na dokonalost, kde neexistuje pohrdání a kde stále ještě funguje princip spolupráce a osobnostních kvalit.

Buďte sami sebou, se všemi fyzickými nedokonalostmi, které k vám patří.

Bude vás váš pejsek posuzovat podle toho, jaké máte konto v bance?

Jakým disponujete majetkem, jak velký máte dům a auto a kolik podřízených v zaměstnání?

Ocení, že bude jíst a pít ze zlatých misek a spát v hedvábném pelíšku?

Kdeže.

Jeho člověk může být chudý jako kostelní myš, pro pejska bude vždy důležité, zda jsou spolu a zda má ve svém člověku skutečného parťáka.

Troufám si po svých bohatých životních zkušenostech s lidmi říct, že člověk, pro kterého stojí na jednom z prvních míst hromadění majetku a financí, nikdy nebude člověkem, kterému bude skutečně záležet na jeho psím parťákovi. Má takové životní priority, které s tím jednoduše nejsou kompatibilní a jen díky nim získal svůj majetek a peníze. Ale nikdy si nezíská svého psa...

Zažil jsem osobně lidí, kteří se pohybovali ve složitých životních situacích.

Zažil jsem osobně lidi, které by mnoho lidí označilo za „socky“, za životní trosky, pro které by měli jen slova odsouzení.

Mnozí z nich by pro svoje psí svěřence udělali první poslední.

Jsou lidé, kteří dokáží obětovat hodně ze svého osobního pohodlí a životního komfortu pro spokojený život svých pejsků.

Jsou skvělí a všem takovým za jejich pejsky děkuji.

A jsou tací, kteří to nedokážou, nechtějí dokázat a nevidí potřebu se o něco rozdělit – o část svého majetku, pohodlí, o část své vlastní osobnosti...

To je velmi zlá lidská vlastnost.

Vrozené psí vzorce chování jsou postavené na sociální bázi.

Říkají: „Nejsem jenom já. Jsem já v rámci smečky. Pokud něco udělám, udělám to pro smečku a každý jedinec ze smečky z toho má užitek. Stejně se chovají i další členové smečky a pak mám z toho užitek i já. Moje přežití je založené na principu spolupráce a hierarchické sociální komunikace.“

Dnešní získané/vnucené lidské vzorce chování jsou jiné.

Říkají: „Jsem já, pak zase já a jenom já, případně můj partner nebo rodina, pokud to zapadá do mého plánu. Co si urvu, to mám, co si neurvu, získá někdo jiný. Pokud jsem ovce, jdu se stádem a poslouchám svého pastýře bez ohledu na to, zda je to morálně správné a zda tím neubližuji jiným. Pokud je zapotřebí, použiji všechny prostředky pro získání benefitu bez ohledu na to, zda je to morálně správné a zda tím neubližuji jiným. Já se starám sám o sebe, jiní nechť se postarají sami o sebe.“

Vnímáte ten rozdíl?

Je řada skvělých lidských vlastností, kterými učiníte psí život šťastným.

Je řada skvělých lidských vlastností, kterými učiníte svůj vlastní život smysluplnějším a sebe samé lepšími.

Psí společenské uspořádání, založené na skutečných schopnostech a potírání asociálních projevů, je obrovsky inspirativní pro naši lidskou společnost.

Psí vlastnosti, jejich přímost a nezáludnost v jednání s jiným subjektem, jejich důraz na osobnostní sílu i sílu svého společenství a absolutní ignorace hmotných statků, jsou obrovsky inspirativní pro každého z nás.

Přes všechen náš „civilizační pokrok“ (nebo možná právě proto) jsou právě psi daleko dokonalejšími a karmicky vyššími bytostmi než naše společnost a každý z nás.

Zkusme být jako oni, bude se nám daleko lépe žít s jinými i se sebou samými...

Děkuji.

Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy

Psi nemají špatné lidské vlastnosti jako zákeřnost, závist nebo podlost. My lidé však kromě vlastností dobrých oplýváme i dlouhou řadou negativních vlastností na široké škále od těch špatných až po vyloženě odporné.

Ale nepůsobíme jimi pouze na jedince vlastního druhu ve svém blízkém či dalekém okolí, působíme jimi i na psí bytosti po svém boku, v okolí blízkém i v okolí dalekém - přímo i zprostředkovaně...

Odporné lidské vlastnosti vnímám především v případech, kdy o nich konkrétní člověk ví a záměrně a cíleně jim dává průchod. Účelemje totiž ublížit jiné živé bytosti a/nebo posílit svoje vlastní ego.

Takové lidi zásadně nelituji a neomlouvám.

Odsuzuji je, pohrdám jimi a pokud mám možnost, dám jim svůj postoj jasně najevo. Pokud jim mohu zabránit v tom, aby dále ubližovali, bez rozmýšlení to udělám.

Neodsuzuji někoho, kdo dělá chyby, ví o nich a chce se jich sám zbavit. Potkávám při své lidskopsí práci takových lidí řadu a pomáhám jim právě tyto chyby eliminovat a jim i jejich psím parťákům udělat život šťastnější a plnohodnotnější.

Potkávám však i lidské jedince, kteří jsou natolik zkažení, že své zlo páchají s potěšením. Nahrazují si tím vlastní neschopnost, kompenzují vlastní nedostatky a v častých případech jde až o závažné psychické poruchy, které se časem zhoršují a nabývají na razanci.

Velký průšvih je mimo jiné v tom, že stejně jako tyto lidské trosky jednají s lidmi, jednají i se psy...

Jednou z nejodpornějších lidských vlastností je vědomá potřeba někomu ubližovat. Tato potřeba pramení z obecné nenávisti vůči okolí a svoje kořeny má v genetice, výchově a životních prožitcích daného jedince.

Ublížit můžete fyzicky i psychicky.

Stejně jako člověka i psa takový člověk bude deptat, bude ho mlátit, bude ho zavírat. Bude mu to činit zvrácené potěšení, rozkoš a uspokojení. Možná byste se divili, kolik úchylných jedinců si opatří pejska (pejska, velkého psa se bojí) jen proto, aby ho mohli zavírat, aby ho mohli třískat, aby viděli strach, ponížení a krev. Kolik z nich vyžaduje „bezpodmínečnou a okamžitou poslušnost“ jen proto, aby svého psa mohli psychicky ponížit.

Další odpornou lidskou vlastností, v české kotlině obzvláště rozšířenou, je závist.

Závist pramenící z toho, že někdo má lepší práci, určité schopnosti, majetek nebo krásnou ženu. Dům, auto a dvě kozy v chlívku...

Závist jako typické duševní postižení malého českého človíčka.

V psí oblasti se to úplně jednoduše projeví například tak, že dotyčná lidská troska začne sousedovi závidět jeho psa. Protože pejsek je krásný, větší než jeho nebo se jedná o zástupce exkluzivního plemene. A protože závist je hrozná motivace, tak se dotyčný jednoho dne rozhodne a jeden psí život skončí...

Příběhy o tom, jak se mezi chovateli likvidují psí šampióni nebo kandidáti na vítěze, nejsou jen zkazkami. Každý úspěšný chovatel velmi dobře ví, že ze svého psího borce nesmí spustit oči, natož ho nechat v autě s pootevřeným oknem bez dozoru...

Za vším tím je závist.

Dopady typicky české závistivé povahy zažívám i já celé ty dlouhé roky na vlastní kůži ve formě všemožných nenávistných útoků na mne, moji práci nebo moje pejsky. Ve formě otevřených lží a manipulací, stejně jako to ostatně zažívají všichni, kdo ve svém oboru něco umí nebo něco dokázali. Stačí si přečíst otevřenou diskuzi k jakémukoli odvětví lidské činnosti, kde se někdo nebo něco probírá. Zvedá se z toho žaludek a věřte mi, že tito lidé jsou s velkou radostí a bez ohledu na všechny ostatní ochotni zničit vše, co funguje a jiným pomáhá - jen proto, že za tím stojí nějaký jejich „třídní nepřítel“.

Spojte závist s nenávistí a dostanete zrůdu devastující lidské i zvířecí osudy a životy. V rozsahu jednotlivců, skupin i národů – viz historie dějin lidského druhu, současnost i budoucnost...

Sobectví.

Další z odporných lidských vlastností, kvůli kterým trpí životy lidské i psí.

Protože proč někomu pomáhat, že áno?

Proč pomoci něčemu dobrému a přínosnému, že áno?

Typický sobec si naštěstí psy příliš často nepořizuje, už z principu svého založení. Nebude se přeci starat o někoho dalšího, nebude do něj investovat finanční prostředky.

A už vůbec ne cit, protože ten má rezervovaný výhradně sám pro sebe.

Pokud ale dojde k tomu, že je vnějšími vlivy donucen pejska pořídit (nátlak rodiny, hlídač majetku), je to průšvih.

Protože bude-li to na něm, bude do pejska investováno jen tolik, aby přežil. To nejlevnější krmení, bouda na zahradě, veterinář až ve chvíli, kdy bude mít smrt na jazyku - a ani to není jisté.

Ale sobectví přináší ještě daleko horší rány do psích životů.

„Ty máš toho psa radši než mě!“

„Tomu čoklovi dopřeješ daleko víc než mně!“

„A dost - buď já nebo pes!!“

Řekl bych, že někteří z vás to dobře znáte, neb jste to poznali na vlastní kůži...

Vedle takového člověka trpí všichni - jeho partner, rodina, zvířecí souputníci životem.

Ego.

Hypertrofované ego je další obecně rozšířenou lidskou vlastností, která rozseje zkázu všude, kde se její nositel objeví...

Ego člověka, pokud přesáhne určitou míru, mu totiž zabrání přemýšlet a jednat racionálně. Místo toho jakoukoli korekcí svých činů vnímá jako útok na sebe samého, na podstatu své osobnosti. Cítí se napaden, je mu ubližováno a výsledkem je „kopání kolem sebe“ a především agresivita vůči tomu, kdo se mu opovážil něco říci.

„Mne nebudete poučovat, já vedu firmu...“

„Ve mně chyba být nemůže...“

„Nekritizujte mě a srovnejte toho psa...“

„Jak se opovažujete mi říkat, že něco dělám špatně...“

„Víte, kdo já jsem?!“

Ach jo.

Ego stříká ušima a vy musíte tancovat mezi nakřáplými vejci a zvažovat každičké jedno slovo...

Pokud člověk nezná náplň slova „pokora“, vždy to v souvislosti s psími životy končí neslavně. Ať už z hlediska psího majitele nebo „experta“, který s jeho psím parťákem pracuje.

Život a práce se psí bytostí tak, aby to vše dávalo smysl a i ten pejsek svůj život prožil plnohodnotně a šťastně, vyžaduje právě onu pokoru, preference vlastního ega vše spolehlivě zničí.

A ještě jedna lidská vlastnost je z mého pohledu velmi odporná...

Přesvědčení o dokonalosti a nadřazenosti lidského druhu.

„Pán tvorstva.“

My nejsme o nic dokonalejší než jiné živé bytosti, sdílející s námi rotující kouli známou jako Země. Příroda luskne prsty a nebudeme. V kombinaci s naším vlastním strachem, neschopností s přírodou spolupracovat a hodnotami, které dnešní civilizovaná společnost vyznává, nás porazí i ten nejmenší organismus, který tuto planetu obývá...

„Pán tvorstva“ svého psa driluje, ponižuje a každý den jeho života mu dává zabrat tak, že dělat to někdo jemu, plazil by se po zemi, kňučel strachy a žadonil o ukončení svého trápení.

Pánův „je to jen zvíře“ pes každodenně v tolika případech nese stále hlavu hrdě nahoře a se svým majitelem má nekonečnou trpělivost, třebaže by z něj v několika sekundách mohl udělat trhací kalendář...

Už víte, proč tak často říkám, že naše pejsky tu nemáme proto, abychom je my učili, ale proto, abychom se něco naučili my od nich?

Nelhat a neintrikovat...

Nevnímat jen sami sebe...

Vnímat a respektovat i jiné živé bytosti a spolupracovat s nimi...

Mít v sobě pokoru, klid a nadhled...

Naši pejskové nás neučí povely a poslušnost, nezakazují nám normálně žít a být sami sebou.

Učí nás být lepšími bytostmi, lidmi bez odporných lidských vlastností...

Děkuji.

„Honem, rychle, nečekat...“

Dnešní doba uspěchanosti a mantry „honem, rychle, nečekat“ obecně generuje spoustu špatného.

Pravdou ovšem je, že v psí oblasti je přístup „honem, rychle, nečekat“ zakořeněný už po dlouhé generace psích životů a bohužel se nezdá, že by na tom lidé chtěli něco změnit...

Svoje články z velké části píšu na témata, která mi do cesty téměř každodenně přivádí život a někdy jen čekám na tu posledním kapku. Dotaz v dnešníPoradně a velmi podobný nedávno tamtéž plus řada dalších podobných zážitků byly mou inspirací k napsání dnešního článku s poněkud širším záběrem. Není první na podobné téma, ale jak už jsem nejednou uvedl, jsou věci, které je zapotřebí lidem opakovat, opakovat, opakovat.

Majitelé štěňat malinkých, mladých i těch pomalu dospívajících... prosím... přestaňte tlačit na pilu.

Nechtějte si pokazit křehké základy celoživotních vztahů, které teprve začínáte budovat a namísto netrpělivosti a spěchu dejte prostor intuici a srdci.

Čas od času stále se opakující dotazy do Poradny typu „Mám 6/7/12týdenní štěně, kdy už ho budu moct dát do boudy/kotce?“ jsou smutným dokladem toho, jak často intuice a srdce dostávají dlouhodobé dovolené nebo i trvalou výpověď...

Proberu nejprve „fyzické“ hledisko.

Především krátkosrstá plemena nejsou disponována pro samotný pobyt i v jakkoli „zatepleném“ venkovním prostoru – v této souvislosti si prosím například uvědomte, jak velký je rozdíl, pokud živý organismus tráví pobyt v podchlazeném prostředí izolovaně (tedy sám) nebo pokud má možnost předávání tělesného tepla (v našem případě třeba právě štěněcí vrh zahřívaný navíc matkou). Zkuste si to sami. Vlezte si za ještě chladné noci do svého superkotce v lehkém oblečení sami a až to do půl hodiny už nebudete moci vydržet, vezměte si tam na další půlhodinu svého přítulného partnera – poznáte ten rozdíl...

Štěňata nemají ještě zdaleka plně vyvinutý a funkční termoregulační systém - skutečnost, kterou by si také měli psí chovatelé/majitelé denně opakovat. Nejsou ještě schopna v nekomfortním prostředí udržet svoji optimální tělesnou teplotu, vezměte to prosím jako poznaný a zdokumentovaný fakt. Pokud jste tuto jednoduchou fyziologickou skutečnost doteď neznali a budete ji respektovat, pak je to super, pokud ji budete ignorovat, zaděláte s vysokou pravděpodobností svému štěněti na celoživotní zdravotní problém s ledvinami. Uvědomte si také rozdíl teplotní izolace srsti štěněte například horského pastevce nebo severského plemene versus plemene krátkosrstého - dobrmana, labradora, výmarského ohaře a dalších.

Druhým a ve svých důsledcích stejně závažným argumentem je hledisko psychické a sociální.

Přemýšleli jste někdy o tom, co se v štěněcí duši děje při přechodu z prostředí svého vrhu, matky a sourozenců do zcela jiného prostředí u svého nového majitele?

Zdaleka nejde pouze o jiný fyzický prostor.

Na ten se štěně adaptuje velice rychle. Co je však pro něj daleko závažnější, je změna jeho „smečky“ - změna psychická. Změna, kladoucí na ně velmi vysokou zátěž - změna, kterou dokáže optimálně zvládnout pouze s pomocí dospělého a psychicky silného a vyrovnaného jedince.

Svého nového majitele, svého člověka.

Když takového nedostal a má obrovské štěstí, tak s pomocí jiného dospělého vyrovnaného psa, ke kterému si ho jeho nový páníček přibral.

Když má smůlu, zůstane na všechno úplně sám.

A pokud má smůlu největší, tak ho jeho „vůdce smečky“ strčí rovnou do kotce nebo na zahradu k boudě...

Dodnes si vzpomínám, jak nám na své přednášce někde před dvaceti lety přesně tohle doporučila tehdejší kynologická hvězda, pan J.D. Když jsme na něho po jeho památné větě „No a když si přivezete to dvouměsíční štěně domů, tak ho vražte rovnou do kotce, ať si zvyká!“ jako posluchači konsternovaně zírali a zaprotestovali, nedovedl pochopit, co nám na tom přijde divného. Bohužel, následující roky mých zkušeností potvrdily, že v tomto úchylném postoji nebyl zdaleka jediný a jedná se o větu, která velmi vypovídajícím způsobem charakterizuje vztah (nejen) tohoto typu lidí ke svým „pracovním nástrojům“.

Štěně nepatří do kotce, nepatří do boudy, nepatří do sklepa či garáže, nepatří za zavřené dveře.

Nepatří do pražádné sociální izolace.

Stejně jako vaše malé dítě i štěně potřebuje úzký fyzický kontakt se svojí rodinou, smečkou. Se svými lidmi a především s člověkem, který mu má být po celý jeho život vychovatelem, vůdčím jedincem, psychickou oporou a sociálním partnerem.

Noc, období spánku a klidu, je pro každé štěně velmi důležitá.

Pokud má možnost - co udělá?

Přitulí se...

Přitulí se ke svým sourozencům, ke své psí mámě.

A pokud už je u svého nového majitele, pak se chce zcela instinktivně, přirozeně a spontánně přitulit k němu. Obtočit se kolem jeho krku, položit si hlavu na jeho hruď, zaplnit prostor za jeho skrčenými nohami.

Pokud vám u vašeho zcela čerstvého psího parťáka, kterého jste si sotva dovezli domů, běhá v hlavě myšlenka „kdy už ho můžu dát ven“, je něco hodně špatně.

Naopak - během krátkého času by se ve vás měla usídlit myšlenka „Proč bych tě vůbec kdy měl dávat na noc do boudy nebo kotce, když je nám spolu dobře? Když cítím Tvůj dech, vnímám Tvoji blízkost a vím, že tuhle fázi vztahu už nikdy nedoženeme, pokud Tě teď pošlu ven? Pořídil jsem si Tě do svého života, abys byl se mnou, ne ode mne oddělený zdmi domu a mřížemi kotce...“

„Co můžu udělat pro to, abys se mnou prožil co nejlepší a nejplnohodnotnější život?“

Pokud teprve několikatýdenní štěněte (ano, bohužel mnozí už ve chvíli, kdy si přivezete domů 6-8týdenního psího prcka) chcete strčit do kotce nebo na zahradu k boudě, děláte velikou chybu, ničíte psí život a svoji vlastní karmu.

Doslova.

Pokud vám to tak přijde v pořádku, opravdu jste si štěně neměli pořizovat.

Není mi líto a není v tom nic osobního.

Tohle je smutná realita, neštěstí a sobectví uvažování člověka - tak by nikdy nejednalo zvíře...

Pojďme dál.

Honem, rychle, nečekat.

„Na roce/dvou letech už to bude/musí být hotový pes!“

Přesvědčení a cíl mnoha majitelů, pitomost vkládaná do jejich hlav některými chovateli – mimochodem vlastní zkušenost...

Od středních plemen výše je roční pes typický rozjetý puberťák.

Stejně jako člověk v této fázi svého vývoje kaskadér, nesoustředěný, zkoušející pevnost autority a nastavených mantinelů.

Plný energie a hormonů, živelně se radující, provokující a s probouzející se sexualitou.

Rozhodně ne soustředěný pracant, zabývající se ve své hlavě úkoly, příkazy, povely a požadovanými výkony...

A jako lidský puberťák i ten psí vás pošle někam a hodí bobek na to, co po něm chcete. Jednoduše vám uteče, pokud budete dál nesmyslně tlačit na pilu.

Dejte svým pejskům prosím čas na to, aby dospěli...

Ani ve dvou letech ještě nejsou větší plemena fyzicky nebo psychicky dospělá. Jsou dospělejší, tělesně vyspělejší, samostatnější, ale rozhodně ne dospělá nebo „hotová“.

Dělají chyby a čekají, že jim dáte zpětnou vazbu.

Pořád se ještě učí zásadám přežití a sociálním dovednostem a dobře to vědí - jenže mnozí z vás to nevědí a jen se rozčilujete, protože přece „von/vona už má být dávno hotový pes/hotová fena“...

Vychovat oddaného, milujícího a spolehlivého psího parťáka je hodně o trpělivosti.

Je to hodně třeba o tom, nebát se ve správné době správně používat vodítko a nemít pocit, že správní frajeři vodí přece naspeedované psí puberťáky navolno.

Za půl roku těmto frajerům jejich psi v nejméně vhodném okamžiku utečou, kdežto váš pejsek se v naprosto stejné zátěžové situaci sám vrátí k vám...

Psi frajerů se nikdy nenaučí netahat na vodítku, toho svého udržíte dvěma prsty...

Trpělivost, pokora a nechat věcem jejich čas.

Netlačit na pilu.

Nechat svého pejska projít všemi fázemi vývoje, kterými projít musí.

Také jste nejprve absolvovali mateřskou školku a až potom školu základní, případně ještě vyšší...

Také s vámi rodiče měli trpělivost a věděli, že pochopení skutečnosti, že vás může převálcovat auto, nutně předchází fáze, kdy si vás musí fyzicky přidržet „na vodítku“...

Také mnohdy těžko prožívali vaše pubertální excesy, ale dobře věděli, že při správné výchově jednou dospějete a zklidníte se...

A když jste byli malí, nespali jste na zahradě v kotci nebo psí boudě a měli jste možnost přijít za rodiči do postele a přitulit se k nim, když vás trápil zlý sen nebo jste jen měli potřebu té fyzické blízkosti, zakódované v genech každé živé bytosti...

Stejnou potřebu má i vaše štěňátko.

Stejnými fázemi vývoje jako člověk prochází i vaše štěně, psí puberťák, pes dospívající, dospělý a stárnoucí...

Myslete na to, prosím.

Děkuji.

Social distancing

„Sociální odstup.“

Fyzická vzdálenost. Na dva metry... Dva metry fyzického odstupu mezi dvěma lidmi jako jedna z restrikcí dnešní doby.

Co to ale znamená z hlediska psychiky...?

Odměřte si přesně dva metry a uvidíte, že z hlediska sociálního kontaktu se jedná o obrovskou vzdálenost. Je to přesně ten odstup, který si budete udržovat od z vašeho pohledu velmi nedůvěryhodnéhoaž nebezpečného člověka. Útěková/obranná vzdálenost - vzdálenost, ze které máte ještě šanci zareagovat a utéct nebo se účinně bránit.

Zároveň se jedná o vzdálenost, kterou nezaujmete, pokud se budete bavit s někým blízkým.

Vzdálenost, která již velmi účinně tlumí a zabíjí emoce, city.

Vzdálenost, na kterou se jiného člověka nemůžete dotknout. Nemůžete ho pohladit, nemůžete ho obejmout, nemůžete ho políbit...

Musíte mluvit víc nahlas, aby vás dotyčný slyšel. Zvyšujete hlas, ve kterém se tak ztrácí emoce a city, drobné nuance, které vyniknou pouze v tiché intenzitě mluvy.

Nejvíce emocí a citů se v hlase projeví, pokud mluvíte šeptem...

Ale v podmínkách „dva metry a dost“ nemůžete mluvit šeptem. Musíte mluvit nahlas, aby vás druhá strana vůbec slyšela. Posíláte jí jen slova - formu bez skutečného obsahu.

A nemůžete se druhého člověka dotknout.

Dotyk, fyzický kontakt...

Zkuste si představit, co by se stalo, pokud by distanční omezení hlídal například obojek na vašem krku.

V okamžiku, kdy byste se přiblížili k jinému člověku na vzdálenost menší nežli ty dva metry, dostali byste elektrický impuls.

Fikce? Nesmysl?

Vážně si myslíte, že to jednou někoho nenapadne? Že to nebude průchozí?

Věřte, že napadne. Až to bude průchozí...

Co když ten člověk dva metry od vás bude váš partner? Vaše dítě?

Partner, kterého budete naprosto přirozeně chtít vzít za ruku, pohladit, políbit. Dítě, které budete chtít pohladit nebo je vzít za ruku, aby nevběhlo pod auto...

Co s vámi udělají týdny a měsíce takového postupného odcizování od vašich blízkých?

Jistě, doma ten kontakt budete mít povolený (zatím). Ale není jenom „doma“. Existuje i „venku“.

Už na samém začátku „nouzového stavu“ jsem si všiml, jak se lidé změnili...

Podezřívavé až vyloženě nepřátelské pohledy jednoho na druhého - máš hadr přes hubu? Je ten hadr dostatečně účinný a správně nasazený? Nejsi náhodou nakažený a nenakazíš i mě?

Mnohdy až štítivé obcházení jednoho druhým a ještě horší věci.

A také odhalení lidských povah těch, se kterými se znáte třeba deset let, ale oni se tak strašně bojí, aby se od vás potenciálně něčím nenakazili, že vaše dlouholeté přátelství zašlapou do země jedním jediným rozhovorem jen proto, že s vámi jednají jako s jedincem nakaženým dýmějovým morem...

Všimněte si, jak z lidských vzorců chování vymizela za několik týdnů živelnost, bezprostřednost, radost. Namísto nich nastoupil strach, předposranost a všeobecná zamlklost. Vzrostla i mezilidská agresivita jako logický důsledek násilných omezení a zablokování přirozených sociálních vzorců chování.

Začínáte teď už trochu tušit, jaké pocity mají psi prožívající mnohdy celé své životy v podobném prostředí? V kotcovém a klecovém vězení, v sociální izolaci, za náhubky nebo s nemilosrdně trestající elektrikou na krku? Co to je a jak rychle narůstá stres a frustrace...?

Ano.

I jednoduchá fyzická omezení mají dalekosáhlé důsledky sociální a psychické. A čím déle tento stav bude trvat, tím budou horší. Pokud bude trvat příliš dlouho, změní psychiku jednotlivce a sociální vzorce velkých skupin. Na roky, desítky let, generaci.

A pokud teď máte tak názornou možnost vnímat odcizení a nedostatek sociální interakce sami na sobě, uvědomujete si konečně, jak se cítí mnozí z vašich pejsků...?

Už jsem o tom kdysi psal.

Když se podíváte kolem sebe na běžnou interakci dvojice „člověk a pes“, zjistíte to rychle.

99 % majitelů psů se jich během spolu stráveného času ani jednou nedotkne jinak než restriktivně.

Jdou se svými pejsky spojení jeden/jedenapůl/dvoumetrovým pevným nebo ještě delším flexi vodítkem. Ani jednou za celou dobu se neskloní, aby je třeba pohladili.

Potkávám takových dvojic nepočítaně - během svých vlastních procházek, během své práce, venku, v paneláku. Mnohé vidím denně a stále je to stejné.

Nedotýkají se jich, mluví na ně jen ve formě zákazů, příkazů, nespokojeným až zlým tónem.

Asi jsem pro mnohé blázen, ale stejně jako u mých předchozích pejsků i u telátka během našich procházek proběhne tolik fyzických kontaktů - z mé i jeho strany. Desítky mých pohlazení, zaboření obličeje do jeho srsti, Gardýsek se ke mně přitiskne celým svým tělem, tváří se mi otře o ruku, podíváme se na sebe...

To stejné děláme i doma.

My to totiž nemáme „doma“ nějak a „venku“ jinak.

Žijeme spolu v jednom prostoru, jeden život.

A pro každého pejska je životně důležitou potřebou mít intenzivní sociální kontakt se svým druhem a/nebo sobě blízkým člověkem.

Proč pro tolik z vás není přirozené a normální tuto potřebu naplňovat a opětovat...?

Aniž si to (možná) mnozí uvědomujete, úspěšně jste zavedli restrikci sociálního odstupu.

Social distancing.

Ty „dva metry“ tam představuje délka vašeho vodítka a i ten pomyslný „hadr přes hubu“ máte mnozí celou dobu nasazeni...

Když budete pozorovat dva pejsky a jejich vzájemnou komunikaci, uvidíte, že je plná fyzických kontaktů, emocí a živelnosti.

Vše to, co tolik z vás svým vlastním pejskům odpírá.

Jděte ven a pozorně sledujte, jak se vaši sousedé, přátelé, kolegové i úplně cizí lidé chovají během procházky nebo společného přesunu ke svým pejskům...

Uvidíte, jak je vedou na vodítku, někteří navolno.

Ale není tam žádný skutečný fyzický kontakt mimo restriktivní zásahy (přitažení vodítka, chycení obojku) v nutných případech.

Zcela chybí bezprostřední a živelná kontaktáž, která je pejskům tak vlastní.

Sehnu se a svého pejska pomalu a procítěně pohladím...

Sehnu se a dám mu pusu do kožichu...

Položím na něj ruku a nechám proudit energii...

Nebudete-li to dělat, váš pes to pochopitelně vycítí a pak nebude kontaktovat ani on vás.

Kontaktně-emoční a mnohými lidmi obdivovaný vztah mezi mnou a mými pejsky také nespadl z nebe. Vznikl mimo jiné právě tím, že pro mne není problém chovat se ve vztahu k jakémukoli pejskovi tak, jak je mu přirozené a jak je přirozené i mně. Je mi naprosto jedno, jak mě okomentuje okolí. Skutečně důležitá je zpětná vazba pejska, který mě olízne, přitiskne se ke mně, dává mi viditelně najevo svoji důvěru a vztah - můj pejsek vlastní stejně jako pejsek mého klienta, pro kterého jsem na samém začátku zcela cizí osoba...

Kdo byl u mne se svým pejskem jako klient, kdo mě zažil na některém z mých soustředění, ví.

Pokud budete vůči svým vlastním psům praktikovat princip „social distancing“, nevyhnutelné důsledky na sebe nenechají čekat. Budou jednoznačně negativní a budou celoživotní.

Podívejte se na malou fotku v úvodu tohoto článku...

Ne, pyrenej, kterého na ní vedu, není moje telátko.

Má svůj příběh a autoru fotografie tento pohled vehnal slzy do očí, když viděl, jak jsou tito jeho dva pyrenejové najednou schopni v klidu a pohodě kráčet vedle sebe, tělo na tělo. Proto tu chvíli také zvěčnil. Radost a motivace.

Ale i na tom bylo třeba zapracovat, i zde musejí být splněny určité podmínky.

Zamyslete se nad příčinami a důsledky v lidském i psím světě, prosím.

Mají toho tolik společného a můžeme si vzájemně velmi pomoci nebo strašně ublížit...

Děkuji.

Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“

Můj dnešní článek je čtvrtým v pořadí ze seriálu o přirozených instinktech a na nějaký čas uvedené téma tímto i uzavřu.

Zveřejněné čtyři díly spolu tvoří uzavřený a vzájemně propojený celek a věřím, že mnohé z vás přimějí k zamyšlení a přispějí k základnímu pochopení vztahu „vrozené versus naučené/vnucené“.

A jak už jsem napsal dříve, tyto principy platí pro psy, pro lidi a obecně pro všechny vyšší sociálně organizované druhy...

V minulém díle jsme si povídali o hierarchických vazbách.

Aby přirozená hierarchie ale vůbec fungovala, je nutně zapotřebí, aby vycházela z osobností. Jinými slovy řečeno - pokud by všichni členové hierarchického společenství byli svými vlastními kopiemi, nemohla by nikdy vzniknout. Všichni by byli naprosto stejní a namísto funkčního společenství by zůstalo jen stádo sobě rovných. Stádo bez skutečných osobností, bez oněch tolik potřebných vyčnívajících jedinců. Stádo, které by nikdo nevedl a které by podlehlo při první zatěžkávací zkoušce.

Když se podíváme do psího světa, je na první pohled zřejmé, jak úžasně to příroda zařídila.

Každý pes je jiný - v rámci svého plemene i v rámci vrhu.

Sáhnete při výběru štěněte o jedno vedle a dostanete jedince vizuálně třeba k nerozeznání, ale se zcela jinou osobností. Dominantnější, submisivnější, klidnější, výbušnější. Týmového hráče, samotáře, rozeného vůdce.

První velkou chybou, které se mnozí lidé dopouštějí, je škatulkování.

Pokud určitá osobnost (psí, lidská...) nezapadá do určité škatulky, je zle. Z pohledu těchto lidí je to špatně - vždyť oni očekávají standardní chování, předvídatelné chování. Chování jedince, který nevybočuje z řady.

Realita je ale jiná.

Zažívám klienty, kteří za mnou přijedou s úvodní větou „20 let, 30 let chovám tohle plemeno, jak je možné, že tenhle pejsek je úplně jinej?!“

Ano, pejsek „je úplně jinej“.

A kolikrát je teprve on tím skutečným a povahově čistým jedincem svého plemene. Ne rozmělněným po x generacích, narozených už mimo zemi svého původu a povahově hozených úplně jinam.

Je jiný.

Každý je jiný.

Zažívám klienty a obecně majitele pejsků, kteří si pořídili druhého jedince stejného plemene a jsou velmi (často nepříjemně) překvapeni tím, že tento pejsek není stejný jako jeho předchůdce.

Vždyť to očekávali, chtěli a právě proto si pořídili opět to samé plemeno...

Není tomu tak a nemůže tomu tak být.

Genetika jsou jen ty velké kameny v mozaice.

Individuální povaha a založení konkrétního jedince jsou ty malé kamínky, které celou mozaiku doplňují a drží pohromadě. Je jich strašně moc, jsou velmi zapotřebí a celý útvar by se bez nich rozsypal.

Individuální povaha každého jedince je to, co drží život pohromadě.

Pokud by všichni jedinci daného živočišného druhu byli naprosto stejní, druh by zanikl, protože by se dál nevyvíjel. Zakrněl by, zdegeneroval, neprošel evolucí.

Proto prosím respektujte skutečnost, že žádné vaše štěně nebude klonem toho předchozího. Ani štěně ze stejného spojení. Sáhnete o jednu chlupatou kuličku vedle a ...

To je loterie života.

Respektujte ji.

Nesnažte se svoje štěně „zglajchšaltovat“.

Fyzickým nebo psychickým nátlakem z kuličky vyrobit krychličku, aby co nejvíce připomínalo svého předchůdce.

Nikdy se vám to nepodaří.

Je to nesmysl a zničíte tak psí osobnost, individualitu. Vytvoříte obrovský psí stres, zničíte psychiku svého pejska navždy.

Nedělejte to, prosím.

Respektujte individualitu svého štěněte a svého pejska, stejně jako tento respekt vyžadujete vůči sobě samým. Pokud to uděláte, posune to vaši osobnost dopředu, naučí vás to základní pokoře a respektu k životu jiných bytostí...

A stejně tak prosím respektujte i individuální svobodu.

Je tolik těch, kteří si pod pojmem „máme pejska“ představují „máme čtyřnohého otroka“.

Bytost, od které čekají bezvýhradnou poslušnost, bezvýhradnou oddanost, striktně vymezené reakce. Cosi, co bez odmlouvání přijme i to sebepitomější rozhodnutí svého „pána“ a ještě v něm bude vidět neomylného boha.

Jednou z úžasných věcí psího světa je, že takhle to v něm nefunguje...

Jsou plemena typu německého ovčáka, která jsou po dlouhé generace šlechtěna k bezvýhradné poslušnosti na základě drilu. Plemena a jedinci nátlakově posouvaní mimo svoji přirozenost za účelem potlačení vlastního rozhodování a eliminace osobnostní svobody.

To vše bude fungovat pouze do určitého bodu.

Pak se každý pes vzbouří.

Tak jako jeden dospělý střední knírač pepř a sůl před těmi více než dvaadvaceti lety, kdy jeho majitelka, cvičitelská hvězda na jednom cvičáku, předváděla, jak jej „má vycvičeného“.

„Hoch/runter“ - sedni lehni, snad desetkrát, po boku své šílené majitelky.

Vidím to jako dnes.

Okamžik, kdy si ten cenami a poháry ověnčený pes už nelehl.

Zvedl hlavu a podíval se jí do očí.

A pak vyběhl a utíkal od ní pryč... do protilehlé stráně a ještě dál.

Dodnes nevím, zda ho paní ještě někdy našla nebo se k ní vrátil...

Psi opravdu nejsou našimi otroky pro potěchu lidského ega.

Stejně jako nejsme otroci ani my sami.

Každá živá bytost, kterou psychicky svážete, se stává otrokem...

Fyzický a psychický nátlak, vyvolávání strachu, nejistota a stres - to vše jsou pouta, která živé bytosti brání se volně nadechnout, mít radost ze života.

Žít, ne přežívat.

Zavíráte své psy do kotců na zahradě nebo do klecí doma?

Vyžadujete po nich „bezpodmínečnou poslušnost“?

Uplatňujete na nich dril a fyzické tresty?

Berete si je k sobě jen tehdy, pokud sami milostivě chcete?

Doma je posíláte „na místo“?

Rozhodujete bez mrknutí oka o jejich doživotním zmrzačení kastrací jen proto, že jsou „příliš živí“, „mají zájem o fenky“ nebo jsou podle vás či někoho jiného „nezvladatelní“?

Bohužel, takových lidí je mezi námi řada.

Je mezi námi i řada skutečných psychopatů, lidí s evidentní poruchou osobnosti, která se projevuje v jejich vztahu nejen k lidem, ale i k jejich psům. Kolikrát plíživě, nenápadně, ale s o to vyšším devastačním účinkem. Konstatuji to teď s plným vědomím a čistým svědomím, protože s takovými mám letité i úplně čerstvé zkušenosti...

Vysvětluji to pořád.

Vysvědčením vašeho psa není jeho ochota postavit se na uši nebo skočit z mostu, když mu to přikážete.

Vysvědčením vás samotných není vynucená „poslušnost“ ani dril, na jehož základě si váš pes desetkrát sedne/lehne.

Ne, ani náhodou.

Skutečným vysvědčením psího majitele je fungující smečková hierarchie, ale bez omezení základní psí svobody, bez eliminace základních psích psychických potřeb a psích radostí ze života.

Skutečným vysvědčením psího majitele je všechno to, co pro něj jeho pejsek udělá sám od sebe, bez nějakého povelu, příkazu, úplatku nebo odměny. Fyzický kontakt, olíznutí. To, že si vás váš pejsek sám hlídá, vyhledává kontakt a vaši blízkost a přijde k vám sám, ne na základě „přivolání“.

Skutečným vysvědčením psího majitele je jeho respekt k individualitě a osobnosti psí bytosti - nevnímání psa jako „otroka“ nebo „sluhy“, ale plnokrevného psího parťáka v životě...

Vím, že řada z vás rozumí každému slovu, které jsem teď napsal.

A stejně tak vím i to, že řada z vás nadále bude mít v hlavě rovnici „pes = poslušnost + věrnost“.

„Poslušnost“ si do jisté míry vybudujete nátlakem a restrikcemi. Ale jen do jisté míry, protože psí duše je od přírody svobodná a nezávislá a pokud překročíte hranici, váš pes od vás odejde. Uteče a už se k vám nikdy nevrátí.

„Věrnost“ není samozřejmost. Získáte si ji ze strany svého pejska jen tehdy, pokud on sám vám ji bude chtít věnovat. Získáte ji, pokud pro něj budete silná a důvěryhodná osobnost. Získáte ji, pokud vás opravdu bude milovat.

I vše to, o čem jsem zatím psal, je skryto pod pojmy individualita a svoboda.

Individualita, svoboda a nezávislost psí duše.

Principy a instinkty, bez kterých by neexistovala smečková hierarchie ani sociální společenství.

Principy a instinkty, zajišťující přežití druhu i jedince.

Síla jednotlivce...

Jsou psí plemena, ze kterých člověk cíleným šlechtěním již do velké míry vyhnal jejich přirozenou nezávislost a svobodu.

A jsou psí plemena, která za všech okolností zůstanou sama sebou a když se je pokusíte znásilnit, utečou nebo vás kousnou.

A nějak tak je to i s lidmi.

Z některých se stanou ovce a jiní i pod tlakem zůstanou sami sebou až do úplného konce...

Děkuji.

Psí láska za časů korony

Parafrází názvu světoznámého románu G.G.Márqueze uvádím svůj „psí příspěvek“ k hlavnímu tématu aktuálních dnů. Původně jsem měl v plánu zveřejnit další díl série o přirozených instinktech, ale dnešní text jsem v tuto chvíli vyhodnotil jako prioritní.

Moje dnešní povídání píši především z důvodu vyvrácení některých nesmyslů, které se znepokojivě začínají mezi pejskařskou komunitou šířit a jako povzbuzení těm, kteří to potřebují. U mnohých lidí si pod vlivem paniky a rozporných informací zdravý rozum vzal dovolenou, mnozí (nejen dnes) tak snadno podléhají mnohdy nesmyslným radám různých „psích expertů“.

Zkusme se teď tedy zklidnit, oddělit jednoduché pravdy od fám a říci si, jak se věci skutečně mají...

V prvé řadě bych rád uvedl, že přes některé poplašné zprávy pes není přenašečem viru Covid-19, což také prokázalo už více odborných studií (zdroj napříkladSvětová zdravotnická organizace, Spolkový výzkumný ústav pro zdraví zvířat Friedrich Löffler Institute, Státní veterinární správa). Medializovaný případ sedmnáctiletého(!) „hongkongského pomeraniana“ a jeho následné úmrtí (dle veterinářů stresem z karantény a odloučení od majitelky) mimochodem prokázal, že šlo o pouhou kontaminaci, nikoli nákazu. Zdůrazňuji to proto, že podlehnout hysterii je pro některé lidi velmi snadný a rychlý proces a řada psů by mohlo ze dne na den skončit v útulcích. Před dvaceti lety jsem osobně zažil hysterii v Německu bezprostředně po útoku pitbula na malé dítě, kdy uvědomělý občan vyhodil svoji bezproblémovou fenku stejného plemene z okna druhého patra, aby všem ukázal, jaký je zodpovědný majitel. Nechci zažít podobně „uvědomělé“ majitele psů i u nás...

Ne, váš pejsek na vás opravdu žádný Covid-19 nepřenese, není tím správným hostitelem, u kterého se virus namnoží. Stejně jako na vás nepřenese virus chřipkový, nepřenese ani tento. Dlouhodobé výzkumy navíc opatrně připouštějí, že život se psem imunitu lidského organismu vůči koronavirům obecně zvyšuje. Takže prosím, buďte v klidu, v kontaktu se svým pejskem skutečně nemusíte dodržovat dvoumetrový odstup, nosit roušky nebo je dokonce svým psům nasazovat (zní to šíleně, ale i tací jedinci se už našli), popřípadě se jich rovnou zbavovat. Prostě buďte v klidu a užívejte si úžasnou psí společnost plnými doušky...

Dále.

Už se ke mně dostaly „odborné rady“ různých psích mediálních rádobyznalců, podle nichž jsou teď psi strašně rozhození, jelikož jejich pánečkové najednou tráví daleko více času doma, pohled na roušky prý jejich psy děsí a ještě ke všemu prý psi svým pánečkům a paničkám nerozumí, protože je jejich hlas přes roušku zkreslený.

Já se tomu musím jen nevěřícně smát, ale protože lidé, jak nejen tato doba ukazuje, jsou schopni věřit úplně všemu, raději si to rozebereme...

Nesmysl č.1 - „Sám doma“ se prý stává hororem.

Pokud má pejsek problém se samotou doma i v době normální, pak ji samozřejmě bude mít i v době této. Pokud je v pohodě, pak skutečně nebude v žádném šíleném stresu jen proto, že najednou jste doma více nežli obvykle - jednak i tak nebudete doma pořád (půjdete nakoupit jídlo, něco zařídit, vyhodit odpadky), jednak zcela analogickou situaci zažíváte v režimech pracovní dny/víkend nebo zaměstnání/dovolená. Stres a následný neklid v chování svého pejska vytvoříte pouze sami svými vzorci chování a negativními emocemi, nikoli tím, že jen budete doma trávit víc času. Buďte v klidu a chovejte se normálně, pak se bude chovat normálně i váš pes...

Nesmysl č.2 - Rouška majitele nebo jiného člověka prý psa děsí.

Pokud máte pejska, kterého rozhodí kšiltovka na hlavě nebo váš návrat od kadeřnice, pak máte problém. Velký problém, který jste ale způsobili vy špatným lidskopsím vedením a špatnou lidskopsí komunikací. Problém, se kterým se primárně potýká váš pejsek - problém, který z něj vyrobil uzlíček nervů.

Uvědomte si prosím, že váš pejsek nevnímá jenom váš obličej. Vnímá celou vaši osobnost - vaše tělo, vaše emoce, pohybové i pachové charakteristiky. Samozřejmě vnímá i vaši mimiku, ke které má teď přes roušku omezený přístup, ale stále má plně funkční přístup k tomu nejdůležitějšímu obličejovému prvku - k vašim očím. Stále funguje oční kontakt, který je pro každého psa vizuálně nejsilnějším komunikačním prvkem. A mohu vás ubezpečit, že cizí psi mě zcela bezpečně poznávají i přes můj krycí šátek a pro moje vlastní telátko se zakrytím části obličeje nezměnilo to nejmenší u mne ani u cizích.

Máte pocit, že váš pejsek zpanikaří pokaždé, když změníte oblečení nebo účes? Když si nasadíte sluneční brýle? Určitě ne, navíc roušku nosíte (měli byste nosit) pouze po omezenou dobu. Tak buďte v klidu a nenechte se přesvědčovat, že je problém tam, kde žádný není...

Nesmysl č.3 - Pes prý přes roušku nerozumí hlasu svého majitele.

Ale rozumí. Přesněji řečeno - rozumí a ještě lépe tam, kde komunikace mezi jím a jeho člověkem není založena na povelech, ale emoční základně. Není pražádný důvod, aby tomu bylo jinak a pokud chcete jednoduchý důkaz - pokud se nastydnete, pokud kašlete, pak se zvukové charakteristiky vašeho hlasu také změní. Hlas je víc hrubý nebo skřehotavý - a máte pocit, že váš pejsek vám přestal rozumět, když mu něco řeknete? Mohu vás navíc ubezpečit, že ač si to sami neuvědomujete, tak hlasová charakteristika se vám několikrát během dne změní, je to přirozený proces a citlivý psí sluch to spolehlivě zaznamená. Vadí mu to, omezuje to vaši vzájemnou hlasovou komunikaci? Jistěže ne, proto opět buďte v klidu a nevěřte pohádkám, na které se vás snaží „psí experti“ nachytat...

Moje malé doporučení?

Přepněte jednoduše v podobných případech (platí všeobecně) svoje vnímání z polohy „pasívní příjem informací“ do polohy „samostatné myšlení“. Přemýšlejte, vyhodnocujte, zdravě používejte svého vnitřního autocenzora.

A v dennodenní masáži „kupte si počítač, chytrý telefon, pořiďte si naše připojení na internet, buďte online a nasávejte katastrofické scénáře a zprávy“ myslete na to, že jakkoli kontroverzním způsobem, ale přesto vám osud nadělil spoustu volného času, ze kterého teď můžete velkou část strávit se svým psím parťákem.

Můžete napravit aspoň trochu těch kontaktních a komunikačních restů z doby, kdy jste „měli moc práce“ a váš pejsek na vás jen smutně koukal. Z doby, kdy jste na něj jednoduše kašlali, protože „nebyl čas“...

Tak teď ten čas máte.

Jděte se svým pejskem do přírody.

Do skutečné přírody - ne do parku, ale do lesa. Do lesa, kde dokážete se svým psím parťákem po boku vypnout, kde můžete sundat svoji povinnou roušku a zhluboka se nadechnout čistého vzduchu.

Nadechněte se z plných plic a vnímejte tu jednoduchou nádhernou radost z přítomného okamžiku, kdy vedle vás kráčí úžasná chlupatá psí bytost.

Povídejte si spolu.

Normálně, ne prostřednictvím nějakých pamlsků.

Dívejte se navzájem do očí.

Sledujte, jak si vaše dítě přírody přivoní k prvním jarním pučícím lístkům.

Užívejte si to hodiny a hodiny, dokud tuhle možnost máte...

Protože s daleko větší pravděpodobností nás nezabije koronavirus, ale obyčejný lidský stres.

Stres generovaný den co den vnějšími vlivy, tím, co často nemůžeme ovlivnit, ale co nás všechny spolehlivě ničí a jednoho dne definitivně zničí.

Teď možná přišel čas ledacos přehodnotit. Pro mne, pro vás, pro všechny.

A až se budete vracet z lesa a na obličeji budete mít opět nasazenu svoji povinnou roušku, mějte na paměti, že pro svého psího parťáka jste stále stejně cennými a stejně srozumitelnými smečkovými partnery jako bez ní. On žádnou komunikační bariéru nemá, pokud existuje, je její příčinou vaše osobnost, ne nějaká rouška.

Zklidněte své tempo, přemýšlejte, radujte se ze psí společnosti a používejte zdravý rozum i své přirozené instinkty, o kterých jsem vám poslední týdny vyprávěl a ještě vyprávět budu...

Potřebujete je teď více než kdy dříve.

Na svých každodenních procházkách s telátkem teď potkáváme jen zhruba třetinu lidskopsích smeček z těch, které jsem vídával ještě tak týden zpátky. V našem lese už vůbec nikdo není. Kde ti pejskové všichni jsou? Sedí doma a smutně na vás koukají...

Potřebujete je teď více než kdy dříve - a oni potřebují vás.

Děkuji.

Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“

Dnes si povíme něco o dalším z řady přirozených instinktů, které pozitivně ovlivňují život našich psích parťáků každý den, ale na které lidstvo začíná ke své velké škodě zapomínat...

Kdo je ještě nečetl, tomu doporučuji si pro celkové pochopení projít nejdříve moje předchozí články na toto téma:
Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“
Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“

O hierarchii a její zásadní úloze v psím světě jsem už toho napsal spoustu, ale v tomto článku chci zdůraznit aspekty, které se velmi zásadním způsobem týkajíi nás lidí. Pokud budete mít pocit, že mají velkou souvislost s momentálním stavem našich životů, pak vězte, že to není náhoda. Pokud vnímavější z vás budou mít pocit, že je cosi skryto mezi řádky, pak vězte, že ani to není náhoda...

Co vlastně hierarchie (hierarchické uspořádání) znamená?

V kostce a velmi jednoduše řečeno - pokud si vezmeme skupinu sociálně žijících jedinců (lidských nebo zvířecích) a představíme si ji fyzicky umístěnou do klasické pyramidy, pak zjistíme, že na samotné špici pyramidy je místo jen pro jednoho jediného člena této sociální skupiny - toho hierarchicky nejvyššího. Zbytek zaujímá prostor pod ním ve vztahu „vyšší/nižší“, vůči některým jsou konkrétní jedinci nadřazeni, vůči jiným podřízeni.

Jedinec na vrcholu pyramidy je všem nadřízen a nikomu podřízen, jedinci na jejím dně nejsou nadřízeni nikomu, ale podřízeni všem ve vyšších vrstvách.

Hierarchické uspořádání svého přirozeného společenství mají všichni sociálně žijící tvorové, tedy nejen predátoři typu vlků nebo velkých koček (smečka), ale například i jejich kořist (stádo) a stejně tak i člověk (na počátku tlupa, později organizované rodové, kmenové a státní celky). A jen tak mimochodem - hierarchické vztahy mají mezi sebou například i tak často podceňované slepice na dvorku...

Co je vlastně účelem přirozených hierarchických vazeb, jak je do svých dětí geneticky vložila matka příroda?

Efektivní přežití a zachování druhu.

Predátor jako jedinec má daleko nižší šance úspěšného lovu než smečka, která má šanci lovený kus obklíčit a udolat společnými silami.

Kořist má daleko nižší šance přežít jako jedinec než v rámci stáda, kde se lovná strategie predátora primárně zaměřuje na staré, nemocné, oslabené nebo izolované kusy.

A co je velmi důležité - na hierarchii je založen i princip přirozeného (přírodního) výběru, v rámci kterého svoje geny předávají dále jen ti nejschopnější - tedy vůdčí jedinci nebo vůdčí pár. To platí opět pro predátory i lovné druhy - například vlčí smečku vede alfapár, který vyvádí mladé, srnčí samci bojují o to, kdo bude mít svůj „harém“ a předá svoji genetickou informaci další generaci...

To vše je notoricky známé a na PSÍCH STRÁNKÁCH FALCO najdete tuny textu, věnované důležitosti hierarchie a hierarchického vedení. Nebudu to tedy znovu podrobně rozebírat a posunu se teď k souvislostem, které svůj prostor ještě moc nedostaly.

V prvé řadě je potřeba zmínit, že není hierarchie jako hierarchie.

Hierarchie přirozená, fungující mezi živočišnými druhy a kdysi dávno fungující i v lidském společenství, je postavena na principu, kdy na vrcholu oné pomyslné pyramidy stojí jedinec, který vzešel ze soutěže osobnostních kvalit.

Jedinec ne primárně fyzicky nejsilnější, ale jedinec nejschopnější. Jedinec se všemi předpoklady pro to, aby mohl zajistit úspěšné přežití své sociální skupiny - jedinec s potřebnou zkušeností, odolný vůči stresu, sociálně komunikativní a psychicky silný a vyrovnaný.

Pokud stávající vůdce zeslábne, zestárne nebo onemocní a není schopen svoji úlohu dále vykonávat, nastoupí někdo jiný. Ne na základě rodové linie nebo schopnosti „vlezdoprdelismu“, ale opět ten nejschopnější, se všemi předpoklady unést a dobře vykonávat svůj vůdčí úkol. Vede-li svoje společenství špatně, je opět nahrazen jiným, pokud to se tomu nechce podvolit, je ze společenství vyhnán.

No není to krásné, co říkáte? Kdyby to tak fungovalo i mezi lidmi...

Ono to tak kdysi dávno totiž fungovalo.

V časech, kdy každý den reálně znamenal, že člověk ráno nevěděl, zda se dožije večera. Každý den, jeden den za druhým, kdy jedinou šancí bylo mít v čele chytrého, šikovného a sociálně založeného vůdce, kterého zajímal osud tlupy jako celku, nikoli jeho vlastní plné břicho.

Jak začalo „civilizování“ člověka, přestalo to nějak fungovat...

Na místo přirozené hierarchie nastoupila hierarchie umělá, vynucená.

V čele společenství už najednou nestál člověk s odpovídajícími schopnostmi, který se snažil zajistit jeho přežití.

Začali se objevovat jedinci, kteří se do čela skupiny dostali intrikami, vraždami. Následovníci, kteří vzešli ne z těch schopných, ale všeho schopných.

Začalo fungovat dědické následnictví rodové, klanové, následnictví podložené finančními možnostmi. Následnictví vůdců, kteří neměli ty nejlepší vlastnosti, ale naopak ty nejhorší...

Zájmy osobní, ne zájmy celku.

Korýtka a koryta.

Zajistit moc a bohatství sobě a za podpory svého klanu, rodu, kmene. Co nejvíce si ukořistit, nahrabat, jít doslova přes mrtvoly, proti zájmům společenství, ve výhradním zájmu individuálním.

Když to teď tak čtu, tak si říkám, že to zní jako popis nějaké pradávné barbarské historie...

Ještě že tu strašnou dobu už máme za sebou... oh wait...

Nemáme. Fakt nemáme.

Tohle je i popis naší lidské současnosti, bohužel.

Post vůdce společenství ve zvířecí říši prochází zásadní zkouškou ne v dobách hojnosti a klidu, ale v době krize. V době, kdy klesnou nebo zcela zmizí potravinové zdroje, v době, kdy je zapotřebí bránit svoje lovecké a domovské území.

V čase, kdy je zapotřebí jít někam jinam - za vodou, za zvěří.

Kdy v čele toho všeho musí být někdo, kdo ví, kam jít a jak cestu přežít.

Ale zároveň to musí být i někdo, komu jeho společenství věří. Komu důvěřuje, že jeho rozhodnutí jsou správná a jsou motivována přežitím celé skupiny. Nikoli snahou zbavit se vlastních konkurentů a zájmem urvat si co nejvíc benefitů sám pro sebe.

Pokud se vůdčí jedinec osvědčil už v minulosti, je důvěra v něj samozřejmě na vyšší úrovni. Pokud ještě tuto možnost neměl, ale na svůj post se dostal tou správnou cestou, pak společenství předpokládá, že má zároveň i tu nejvyšší pravděpodobnost svůj úkol úspěšně splnit.

Zásadní problém nastane v čase, kdy je zapotřebí učinit velké rozhodnutí, ale daný jedinec se již v minulosti neosvědčil...

K čemu dojde?

Důvodné pochybnosti o jeho kvalitách způsobí stres a obavy celého společenství.

Ten stres tam bublá již delší dobu, ale protože se navenek vše tváří jako „úspěšné“ a na společenství není vyvíjen žádný vnější tlak (je dostatek potravy a dalších zdrojů, prostor si nenárokuje konkurence), nikdo nic moc neřeší. Někteří reptají, ale pohodlnost ještě vítězí...

V okamžiku zátěže je však všechno jinak.

Ano, vůdčí jedinec dostane šanci, ale nemá už tu tolik potřebnou důvěru a podporu.

Právem, protože historická zkušenost říká, že v časech klidu to i slabý vůdce nějak zvládne, ale v časech problémů nikdy...

A on teď vede svoji smečku krajinou.

Sám neví kam, ale bude se snažit předstírat, že mu to jde skvěle a vše je v nejlepším pořádku.

Ale ono mu to vážně nejde. Smečka nenachází potravu, je o hladu. Je ve stresu.

A stres generuje agresivitu...

V době stabilizované by bylo jen otázkou času, kdy se ve smečce vykrystalizuje jedinec natolik schopný, že se otevřeně postaví stávajícímu vůdčímu jedinci a nahradí ho.

V době stresové ale fungují sebezáchovné vzorce chování jinak.

Smečka se začíná rozpadat.

Stres generuje agresivní stresové ventily a kdo včas neuteče, bude zraněn nebo zabit. Každý její jedinec už se spoléhá jen sám na sebe, protože není jiná možnost. Přežijí jen ti nejsilnější a nejschopnější a příroda se vrátí do stabilizovaného stavu...

Mimochodem.

Smečka a jakékoli jiná zvířecí sociální skupina na rozdíl od toho, co se mylně domnívá většina lidí, nechrání mláďata a staré nebo hendikepované jedince do posledního dechu...

Chrání je jen tak dlouho, dokud je to efektivní. Jakmile dosáhne zátěžová situace (krátkodobě nebo dlouhodobě) určité úrovně, jsou již preferováni výhradně jedinci silní a schopní kritickou situaci zvládnout. Oni jsou v reprodukčním věku, oni jsou schopni zajistit potravu a překonat velké vzdálenosti, mláďata a staří nebo hendikepovaní ne.

Jde o základní vzorce přežití a až se budete pohoršovat nad postupy a pacientskými preferencemi některých zemí v dnešní době koronaviru COVID-19, zkuste přemýšlet za podpory přirozených instinktů. A to teď říkám s plným vědomím a pochopením člověka, který ve svém věku už také není pro lidské společenství perspektivní.

Zpět k tématu.

Pes bez smečky, bez fungujícího vůdce, pes v sociální izolaci - pes, obraný o svoji základní psychickou potřebu, se v krátkém čase vždy stane „problémovým“.

Vlk chovaný sám v lidském zajetí, bez dostatečně kvalitních sociálních partnerů (psi na to opravdu nestačí), zešílí nebo spáchá sebevraždu.

Jsou živočišné druhy, které nepotřebují ke svému životu (s výjimkou například rozmnožování nebo aplikace strategie nutné k přežití) dalšího jedince svého druhu.

Jsou však živočišné druhy, pro které hierarchické a sociální principy představují primární a naprosto nezbytnou psychickou potřebu. Pokud jsou o ni připraveni (izolace, absence dostatečně schopného jedince), jednoznačně trpí, klesá jejich inteligence a zvyšuje se stres a agresivita.

Pokud má majitel psa pocit, že jeho miláček si v pohodě vystačí sám a stačí ho jen nakrmit a vyvenčit, pak se jedná o člověka, který by neměl mít psa ani plyšového...

Pokud fungujete ve své lidskopsí smečce správně, pak zastáváte pozici vůdčího jedince, „majáku“ pro svého psího parťáka.

Pokud fungujete správně, máte plnou důvěru svého pejska.

Ví, že pokud byste spolu měli projít peklem, vyjdete na druhém konci zdraví a bez ztráty chlupu...

Ví, že byste ho nikdy nevzali někam, kde by pro jeho smečku nebylo bezpečno...

Ví, že vždy zvolíte bezpečnou cestu a bezpečné místo k odpočinku...

Ví, že na svoji otázku vždy dostane odpověď a že když se na vás podívá, podíváte se i vy na něj...

Bezmezně vám věří.

Ale také si vás bude celý společný život testovat, jestli jste nezeslábli, neonemocněli nebo nezblbli. Jinými slovy řečeno - stále máte na to zastávat svůj vůdčí post?

A každé další zklamání ve vás je pro něj signálem, aby vám až tolik nevěřil...

Můžete udělat malé chyby, ale nesmíte jich udělat moc.

Nesmíte udělat velkou chybu.

Musíte mít na paměti přínos celku, ne sám sobě. Nesmíte být bezohlední sobci, uzurpující si vše pro sebe. Ano, máte přednost - ale něco vždy musí zůstat i pro vašeho pejska, pro vaši smečku...

Svoji nejvyšší hierarchickou pozici si nekoupíte.

Neprosadíte si ji tvrdostí, bezohledností a asociálním chováním.

Vůdčí jedinec nerovná se diktátor.

Proč tolika z vás po několika minutách strávených s vaším „milovaným závislákem“ odejdu, aniž se po vás ohlédne, natož aby aktivně dával najevo, že patří k vám?

Protože stejně, jako cítí přirozenou autoritu u jiného psa, cítí ji i u člověka.

A právě ona je pro každého pejska daleko silnějším podnětem důvěry než skutečnost, že vy svého pejska milujete, dáváte mu najíst, hladíte ho a chodíte s ním na procházky...

„Jdu s Tebou, protože s Tebou se cítím dobře a s Tebou přežiju. Svoje pánečky mám rád, ale Ty jsi pro mne silná osobnost a proto pro mne znamenáš víc...“

Já vím, je to pro mnohé z vás kruté.

Ale ono opravdu nestačí svého pejska jen milovat lidskou láskou, musíte se pro něj stát právě tou silnou osobností - každý z vás tomu svému.

Každého z vás, kdo o to stojí, to učím a ukazuji mu cestu.

To stejné ale platí i pro společenství lidské.

Vehnat záměrně člověka do strachu a paniky a radikálně tak zvýšit jeho ovladatelnost je strašně jednoduché...

Byli bychom mnohem klidnější v časech zátěže, kdybychom mohli věřit těm, kteří stojí v čele našich společenství.

Byli bychom mnohem klidnější v časech zátěže, kdybychom věděli, že ve svém čele máme skutečně schopné a kvalitní jedince.

I oni by pak měli naši daleko větší podporu, kdybychom nemuseli stále přemýšlet nad tím, co je pravda a co lež, zda zítra ještě bude platit to, čím se zaklínají dnes, jestli je na prvém místě záchrana životů nebo zájmy byznysu, jestli jsou restriktivní kroky skutečně smysluplné a přínosné nebo zda jen zvyšují potěchu z moci...

Bylo by skutečně líp.

Děkuji.

Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“

Můj dnešní článek je druhým dílem tématu přirozených/vrozených instinktů psů, lidí, obecně živočišných druhů a bezprostředně navazuje na díl první (kdo jej nečetl, doporučuji zde začít).

Jedeme dál na téma přirozených instinktů - těch, které v sobě i ve svých psích parťácích mnozí z vás tak moc potlačujete v domnění, že jsou špatné...

Osobní prostor.

Každý živočišný druh a každý jedinec jej má nastavený jinak v rámci svého druhu, svého prostředí, individuální povahy a pohlaví.

O co vlastně jde?

Osobní prostor/osobní zónu tvoří pomyslný kruh kolem konkrétního člověka nebo zvířete. Zcela jednoduše řečeno je to taková vzdálenost, ve které se subjekt v kontaktu s jiným ještě cítí bezpečně a bez pocitu ohrožení.

Vždyť to znáte.

Blízkou osobu, partnera, svého vlastního pejska k sobě pustíte až do těsné kontaktní vzdálenosti. Nehoní se vám hlavou myšlenka „co když teď něco udělá - udeří mě/kousne mě/ublíží mi“, jste v klidu a zcela uvolnění. Žádné obranné mechanismy nejsou v tomto okamžiku nastartovány.

Pokud ale jde o cizí osobu nebo neznámého psa, situace se dramaticky změní.

Od daného subjektu si vědomě i podvědomě držíte bezpečný odstup.

Sebezáchovný instinkt spustil určité pochody ve vašem organismu a preventivně aktivoval vzorec „bojuj nebo uteč“. Hlavou vám projede varovný signál „může mě udeřit/může mě kousnout/může mi ublížit“ a najednou zjistíte, že vás vaše nohy odnesly jeden, dva, tři kroky dozadu nebo stranou.

Tato vaše podvědomá obranná reakce vám znovu zajistila bezpečný odstup a nenarušený osobní prostor.

Pokud se k vám rychle přiblíží neznámý člověk nebo pes, opět uhnete tak, aby se váš osobní prostor znovu obnovil.

A pokud nebudete mít kam couvnout, začnete se bránit...

Budete vnímat své ohrožení.

Větší míru ohrožení budete vždy cítit v cizím prostředí, žena vůči muži, v uzavřeném prostoru, vůči fyzicky silnějšímu subjektu nebo skupině více subjektů. V takovém případě budete také vždy vyžadovat větší osobní prostor.

Budete-li běžně zvyklí na prostor s vyšší hustotou lidí (například město, stanice metra a obecně hromadná doprava, pracovní činnost ve větším kolektivu), bude velikostní potřeba vašeho osobního prostoru (fyzický odstup) znatelně menší než v případě opačném.

Narušení osobního prostoru vždy představuje velkou psychickou zátěž - čím je razantnější, tím víc se psychika jedince dostává do stresu. Pocit ohrožení je evolučně jeden z nejsilnějších varovných signálů a zajišťuje adekvátní reakci za účelem vlastní ochrany a obrany.

A jak jsem už napsal, takto vybaven skutečně není jen člověk...

Budete-li pro cizího psa neznámá osobnost a narušíte jeho osobní prostor („jééé ty seš krásnej, já si tě pohladím“), vždy u něj zřetelně uvidíte obrannou reakci.

Opatrnost, ostražitost, nedůvěru.

Podle individuálních dispozic ztuhne, couvne, uteče nebo vám půjde aktivně vysvětlit, ať urychleně jeho osobní prostor opustíte...

Pokud nebude mít kam couvnout nebo kudy utéct, zaútočí.

Stejně tak zareaguje v situaci, kdy bude vnímat narušení prostoru své lidskopsí smečky a jeho správně hierarchicky postavený člověk mu nedá informaci „v pořádku, této bytosti můžeme věřit“.

Pes není plyšáček na hraní ani chlupatá drbačka pro potěšení cizích...

Pokud jste pro něj cizí subjekt (člověk, pes, jiné zvíře), pak je jeho reakce „nejdřív se mi představ, já si tě ověřím a pak ti možná dovolím se ke mně přiblížit“ naprosto správná, přirozená a jen hlupák začne vykřikovat něco o nezvládnutých agresivních psech.

Pokud jako člověk přijdete do kontaktu s cizím „žoviálním bezprostředním“ člověkem, který se k vám hned důvěrně naklání, bere vás za klopu saka nebo se vás jakkoli jinak začíná dotýkat, pak máte plné právo cítit se nepříjemně a pociťovat razantně narušený osobní prostor.

Máte plné právo začít se bránit, pokud není kam couvnout.

Dotyčného odstrčit nebo mu verbálně velmi důrazně vysvětlit jeho problém.

Nemusíte to strpět (ať už jde o nátlak, vtíravost, nevítanou důvěrnost atd.), dokonce ani ve společnosti. Nemusíte to strpět od nadřízeného v práci, od svého agresivního partnera, vůbec od nikoho.

Nemusí to strpět váš pejsek, má úplně stejné právo dát najevo „zadrž, takhle ne“.

Narušení vašeho osobního prostoru narušujícímu subjektu navíc poskytuje fyzickou i psychickou převahu a jednoznačnou výhodu v následné komunikaci. On je v takové situaci dominantní, vy submisivní.

Pokud něco neuděláte.

Musíte něco udělat.

Mezi narušitelem vašeho osobního prostoru a vámi už totiž není fyzický odstup.

Pokud se rozhodne k fyzickému ataku, nemáte v podstatě žádnou šanci včas zareagovat. On už nemusí překonat vzdálenost k vám, nezachytíte jeho přípravu k útoku, nemáte šanci postřehnout varovné signály, protože v ten moment už stojí u vás.

To stejné ale nastane i v situaci, kdy proti vám nestojí člověk, ale pes.

Můžete nějakého psa naštvat, může vás vnímat jako ohrožení, můžete zcela jednoduše narazit na psího asociála nebo jedince s velmi špatnými zkušenostmi s lidmi...

Psi jsou velmi rychlí.

Neskutečně rychlí v okamžiku, kdy jdou do akce.

A dostatečná distanční vzdálenost může být časově tím, co vám dovolí mezi útočícího psa a sebe strčit tašku, kabelku, omotat si ruku pláštěm, vykopnout nohu.

Pokud se probudíte pozdě a vzdálenost podceníte, můžete mít velkou smůlu, pokud pes nemá obojek a vy bleskurychlé a přesné reakce...

Stejně jako naši psi, i my bychom měli ochranu svého osobního prostoru brát vážně a uvědomit si, proč nám tento přirozený instinkt byl dán do genetické výbavy.

Jako evoluční podpora přežití.

Náš osobní prostor není pevně dán, je dynamický a závisí na mnoha faktorech.

Všimněte si, co se s vámi děje v různých modelových situacích běžného denního života.

Vstoupíte do výtahu, kde už někdo je. Třeba jen jeden jediný člověk, znáte ho roky pouze jako souseda z paneláku. Nebo ta samá situace ve výtahu na úřadě, v obchodním centru, samí cizí lidé...

Vždy se instinktivně postavíte tak, aby mezi jím/jimi a vámi byl co největší odstup.

Ti lidé vám přitom nejsou odporní.

Jsou jen cizí.

A ten prastarý instinkt zafunguje.

Vůbec o tom nepřemýšlíte, ale vždy se postavíte tak, aby vám zůstal váš osobní prostor.

A pokud je ten výtah opravdu malý, necítíte se komfortně a jste jak na trní. Už abyste dojeli a mohli vystoupit...

To vše neznamená, že jste asociálové.

To jen znamená, že onen pradávný evoluční obranný mechanismus ve vás stále funguje.

Stojíte u pokladny v supermarketu nebo u poštovní přepážky...

A stále si instinktivně hlídáte prostor kolem sebe.

Hlídáte si svoji osobní zónu a pokud se vám tam někdo natlačí, cítíte nelibost, rozladění a nervozitu. A jste-li aspoň trochu akční a nebojíte se, pak vždy uděláte nějaký manévr na opětnou nápravu vašeho osobního prostoru.

Vrhnete na dotyčného nepěkný pohled...

Provedete manévr vozíkem, košíkem, osobním zavazadlem tak, abyste ho ze své osobní zóny opět vytlačili...

To vše neznamená, že jste nerudní a nepříjemní asociálové.

To jen znamená, že onen pradávný evoluční obranný mechanismus ve vás stále žije.

Někdo překročí váš osobní prostor, vztáhne do něj ruku, chce si pohladit vašeho psa - a on varovně zavrčí a zlehka ohrne pysky...

To vše neznamená, že máte asociálního, nevychovaného a agresivního psa.

To jen znamená, že jeho plemeno a on sám nezdegeneroval a střeží osobní prostor svůj i své smečky.

Kdyby se vám někdo před vašima očima snažil vlámat do bytu, pevně doufám a věřím, že byste se proti tomu razantně bránili.

Stejně tak v případě, kdy by někdo vztáhl ruku na vašeho partnera, na vaše dítě, na vašeho kamaráda...

... na vašeho pejska...

... na vás samotné...

A úplně stejně se nebojte bránit i svůj osobní prostor, pokud vám váš instinkt napoví, že se tak děje.

Braňte ho dříve, než bude na kontaktní obranu pozdě.

Ani váš malý pejsek, ani váš psí obr, ani vy sami nejste pro cizí plyšáčci na hraní a není povinnost nikoho z vás k sobě kohokoli do vašeho osobního prostoru pustit.

Ať už prostoru individuálního nebo smečkového.

Ale také si prosím uvědomte, že v okamžiku, kdy vy sami (individuálně nebo smečkově) narušíte cizí prostor někoho jiného (individuální nebo smečkový), musíte reálně počítat s tím, že z něj můžete být bleskově a velmi razantně vykázáni...

Což je zcela v pořádku.

Nejste asociálové. Nejste „nepříjemní“. Nejste zlí ani nafoukaní.

Nemáte zlého, asociálního, nevychovaného nebo agresivního psa...

Děkuji.

Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

Svým názorem, že lidstvo dlouhodobě degeneruje a ztrácí své přirozené instinkty, se už řadu let netajím. A díky těsnému sepětí se světem psím vnímám rozdíl mezi evolučními vzorci chování v porovnání se světem lidským ještě daleko intenzívněji.

Jelikož se z toho stává už docela velký průšvih, nebude na škodu připomenout něco z toho, čím nás, naše psí souputníky a vše živé na této planetě příroda geneticky vybavila...

Dnes tedy předkládám svůj první článek na téma přirozených instinktů, ve kterém si povíme něco o základním evolučním vzorci chování, kterýv sobě nese každý živý tvor na této planetě...

Zavrčení šavlozubého tygra před jeskyní se nedalo přeslechnout. Bylo hluboké, varovné a jeskyně jeho zvukový potenciál ještě znásobila. Jeskyně sama byla jako past - měla jediný vstup a žádný únikový východ. Bytost nazývající se „pračlověk“ se momentálně nacházela ve špatný čas na velice špatném místě...

Sevřel v ruce oštěp tak pevně, až mu zbělaly klouby prstů. Zrychlil se mu dech a cítil, jak se mu napjaly všechny svaly v těle. Napjatě poslouchal a jeho oči najednou viděly i v jeskynním přítmí ostře a jasně.

Jeho mozek nebyl trénovaný na složité analytické problémy. Ještě měla uplynout tisíciletí, než jeho potomek objeví základní „civilizační výdobytky“. Měly uplynout oceány času, než jeho potomci otupí a budou umět počítat složité matematické rovnice, ale nebudou umět vyřešit ten nejjednodušší problém.

Problém momentálního přežití.

Základní dilema.

„Bojuj nebo uteč.“

Teď jsme však v hlubinách minulého času a náš prapraprapředek se svým analyticky netrénovaným mozkem naprosto bezpečně ví, že má jen dvě možnosti.

Jednoduché možnosti.

Bojovat nebo utéct.

Utéct není kam.

Musí bojovat.

A jeho mozek i tělo teď udělají všechno pro to, aby přežil. Zostří smysly, vyplaví adrenalin a mozek, svaly i srdce přepne do režimu maximálního výkonu...

Není čas na paniku ani stres.

Stres i panika rozhodí organismus, oslabí jeho bojeschopnost, ze soustředěného jedince udělají psychickou trosku a uzlíček nervů.

Pračlověk třímající v ruce svoji jedinou zbraň, bytelný oštěp s ostrým pazourkem na konci, teď není v panice ani stresu. Jeho organismus mu nedovolí nic jiného než se naplno soustředit na přežití a maximálně aktivuje své přirozené zbraně.

Mozek a svaly.

„Bojuj!“

A v okamžiku, kdy se na něj tygr v jeskynní aréně s otevřenými čelistmi vrhne, on s naprostou jistotou a klidem vší silou zaboří svůj oštěp do srdce několikanásobně větší a silnější šelmy s dokonalým vybavením predátora...

O mnoho tisíc let později kráčí jeho potomek, člověk dnešní doby, večerním parkem. Na vodítku má svého psa - labradora „gaučáka“, jak mu říká. Má ho pro radost, užívá si jeho společnosti a ví, že by jeho pejsek mouše neublížil.

„Hej, ty debile!“

Brutální hlas přeruší myšlenkový tok pána, točící se kolem dnešního hektického dne a obecně depresivní doby.

Vyděšeně se otočí a vidí zarostlého zanedbaného chlapíka, jak se na něj výsměšně šklebí. Vedle něj stojí jeho parťák, v ruce nůž.

„Dej sem cigára a prachy! Dělej!“

Pán zalapá po dechu.

Takovou situaci nezná, není zvyklý na podobnou komunikaci. Zpanikaří. Cítí, jak mu ochabují svaly, srdce začne divoce bít, před očima mžitky.

Není schopen se pohnout z místa a na to, že v kapse bundy permanentně nosí pepřový sprej na obranu svého pejska proti potenciálnímu psímu agresorovi, si ani nevzpomene.

Labrador po jeho boku lehce zavrčí, ale on nevnímá ani to.

Instinkty přežití, kdysi dávno přírodou zakódované i do lidského druhu, u něj už nefungují.

Místo aby zvedl hlavu a narovnal ramena, vnitřně se schoulí...

Oba vagabundi to bezpečně vycítí.

Ten, který ho oslovil, k němu přistoupí a hrubě ho uchopí za límec.

„Tak bude to? Nebo ti máme pomoct?!“

Pán má pocit, že omdlí a cítí, jak se mu z povolené ruky vytrhává vodítko...

„Bení.........!“

Jméno svého pejska už nedořekne.

Labrador skáče do vzduchu a jeho zuby natvrdo a přesně prokousnou paži agresora. Pes je naprosto soustředěný, adrenalin vyplavený do svalů, smysly napnuté. Přesně ví, co dělá, protože jeho instinkty šelmy ještě nevyhasly.

Nekomplikuje si život stresem a dlouhodobým plánováním, které když nevyjde, jeho psychiku zcela zlomí.

Neřeší hlouposti, minulost ani budoucnost.

Žije v přítomnosti.

Neobdivuje svoje hračky, prioritní pro něj není mobil, auto, dům.

Středobodem jeho života je jeho člověk.

A protože naprosto neomylně vyhodnotí jeho ohrožení i jednání agresora, s rovnicí „bojuj nebo uteč“ nemá žádný problém a odpověď zná okamžitě...

Chlapík řve bolestí a marně se snaží dobře živeného, skoro čtyřicetikilového labradora, setřást. Jeho kumpán ustupuje a v očích má zděšení. Pejskův majitel se konečně vzpamatovává, třesoucí se rukou vytahuje mobil a vytáčí číslo policie.

Labrador pouští ruku a ještě několikrát za utíkajícími šmejdy zhluboka vyštěkne. Pak se vrací ke svému člověku a přitiskne se k jeho noze.

„Neboj. Já vím, že vy lidi už jste někde mimo. My psi ne. Právě jsem tě zachránil, můj človíčku, tak už se přestaň klepat a dej se do kupy. Strach, panika a stres tě jenom oslabí, pamatuj si to...“

Stres.

Vnímáte svůj každodenní, dlouhodobý stres?

Musím zaplatit nájem, složenky - proboha, mám v pořádku pojistku? Co když se něco stane?! Nepřijdu o práci? A ty hrůzy, co píšou na internetu a říkají v televizi... pomoc, všichni tu zemřeme...

Vnímáte manipulaci médii, která vás tak dobře drží v šachu? Těm slabším a ovlivnitelnějším z vás nedají vydechnout, štvou vás životem až k finální panice a vyčerpání...

Lidi ve strachu a stresu je tak snadné ovládat.

Teorie manipulace a ovládání skupin lidí - historií ověřené a stále znovu úspěšné postupy.

Nic není náhoda.

„Fight or flight.“

Víte ale, v čem je problém?

Dennodenně jsme vystaveni psychické zátěži, permanentnímu stresu a nátlaku. Existenciálnímu, finančnímu, ze strany svých dětí, partnerů a partnerek.

Ale ta zátěž není nic jiného než stresor (stresový podnět) v dávném evolučním vzorci „bojuj nebo uteč“.

Jen s jedním velkým a velmi podstatným rozdílem...

Vyřešení dilematu „bojuj nebo uteč“ ve zvířecí říši nebo v dobách našich prapředků znamená zároveň uvolnění stresu - dotyčný úspěšně zabojuje, uteče nebo zemře. Zmizí stresový podnět, uvolní se napětí a organismus se „vyčistí“.

Dnes tomu tak není.

Ve stresu žijeme téměř (valná většina místní populace úplně) každý den - den po dni, měsíc po měsíci, roky...

Každý den jsme vystaveni vzorci „bojuj nebo uteč“.

Jsme v napětí, buší nám srdce, bojíme se.

Ale průšvih je v tom, že ten stres není jak uvolnit.

K naplnění vzorce „bojuj nebo uteč“ totiž nedojde...

Náš organismus na tuto skutečnost reaguje frustrací, nervozitou, strachem - ale také agresivitou a extrémními negativními emocemi.

A čím déle tento stav trvá, tím je to horší.

Takový člověk je pak extrémně náchylný k panice, ovládání vnějšími silami a zhroucení v situaci, kdy je zapotřebí být silný.

Selhání namísto vítězství.

Zdravotní problémy, deprese, psychické poruchy...

Jak zvláště v poslední době často říkám: „Pokud by média předhánějící se v tom, kdo vydá katastrofičtější zprávu nebo scénář, zveřejnila, že se na naši republiku žene tsunami, minimálně polovina národa by okamžitě zpanikařila, vyrabovala potravinové zdroje a vůbec by ji nezarazil fakt, že nejsme přímořský stát a žádné tsunami nám tudíž hrozit nemůže...“

Nejhorší je smrt z vyděšení.

A teď si zkuste dát do souvislosti pár věcí z psího světa...

Jak často vám píšu a říkám o psích stresových ventilech?

Nejútočnější a nejagresivnější psi jsou ti, kteří ve svých životech prožívají dlouhodobý psychický stres. Stres ze sociální izolace, špatného prostředí a špatných lidí kolem sebe.

Stres v nich postupně narůstá a ničí jejich psychiku. A oni jako šelmy, kterými stále jsou, reagují na vnitřní stres agresí...

Začnou vás kousat.

Tak jako v zoologických zahradách sloni ušlapou svého ošetřovatele, tak jako tygři zlikvidují první živou bytost, jiné zvíře nebo člověka, od kterého je najednou neodděluje pevná zábrana.

Pes (a jakékoliv jiné zvíře) na vás v zátěžové situaci, kdy nemá únikovou cestu, na sto procent zaútočí.

„Bojuj nebo uteč.“

A když není kam utéct, pak zbývá jen ten boj.

Hlupákem je ten, kterému to včas nedojde...

Každý pes bude bojovat o svůj život.

Tam, kde se dnešní tzv. „civilizovaný člověk“ zhroutí nebo půjde jak ovce na porážku vstříc vlastnímu konci, tam zvíře nebo „necivilizovaný divoch“ zabojuje za sebe i ostatní, kolikrát i za cenu oběti vlastního života.

Dodnes jsou na zeměkouli místa obývaná tzv. „primitivními kmeny“ nebo „primitivními lidmi“. Tato místa a způsob života jsou jimi bráněna natolik účinně, že stále ještě velmi úspěšně odolávají jakýmkoli snahám o „zcivilizování“. A já jim držím všechny palce, ať vydrží i nadále.

Zkuste si vzpomenout, co je pro nás opravdu důležité.

Zda civilizační degenerace, uctívání předmětů, ovladatelnost skrze média v rukou zájmových skupin a čím dál silnější stádový reflex - nebo evoluční sebezáchovné vzorce chování, dané i našemu druhu přírodou.

Naši prapředci přežili jen díky nim.

Řešili svoji přítomnost a blízkou budoucnost, poučili se ze své minulosti, prožívali svůj život v daleko menším stresu a daleko větším sepětí s přírodou.

Byli mnohem silnější a psychicky odolnější.

Daleko více si vážili sami sebe a moudrých osobností s přirozenou autoritou.

Režim „bojuj nebo uteč“ pro ně nepředstavoval permanentní zátěž, ale mobilizací v opravdu zásadních situacích.

A pokud máte pocit, že přesně takto žijí a chtějí žít naši psí parťáci, pak máte naprostou pravdu...

Vezměte si z nich příklad a vaše chvilková návštěva na této planetě pak bude daleko smysluplnější a především taková, jak ji chcete prožít vy sami - ne taková, do které se vás snaží vmanévrovat někdo jiný.

Probuďte znovu svoje přirozené instinkty, stále jsou ve vás schované...

Děkuji.

„Člověk a pes“

Energetická pole

Šestý smysl

Psí vedra venku, doma a v autě

Co je dobré vědět...

„1939“ - psí memento...

Výchova psů a dětí v Česku

Parťáci, bodyguardi, budíci a uspávači

Naši pejsci a jiná zvířátka...

Naučená bezmocnost

Někdy vztek, někdy strach...

Zavírači

Na řetězu u boudy

FALCO DOG RESCUE – 2. generace

Traviči

Lidskopsí zima

Dítě a pes – tak ještě jednou...

O čem si povídat se svým pejskem

„Přemýšlím, zda mám na to, mít pejska...“

Komentovaný výběr z novely „psích paragrafů“

Jenom přemýšlím nahlas...

Psí (před)silvestr - 2020 EDITION

„Milý psí Ježíšku...“ - 2020 EDITION

(Před)vánoční speciál: „Pes pod stromeček?“ - 2020 EDITION

Českou republiku spolu obejdete desetkrát

Kořeny agresivity

Světlo a tma

Mechanismy strachu

„Neboj, bude to zase dobré, věř mi...“

Příšerné zlozvyky

Nad čím pejsek přemýšlí...

Psí věrnost si musíte získat

Psí ztráty a útěky

Veterina jako bitevní pole?

Per volvo

Když váš partner nefunguje...

Jedno tělo, jedna duše

O síle psí energie

Vždycky se dá něco dělat...

Může vás pes kousnout? A může vás váš pes kousnout?

Vy, jen vy a nikdo jiný než vy...

Nejlepší lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy

Nejodpornější lidské vlastnosti a jejich vliv na psí životy

„Honem, rychle, nečekat...“

Social distancing

Přirozené instinkty IV. - „Individualita a svoboda“

Psí láska za časů korony

Přirozené instinkty III. - „Hierarchie a sociální komunikace“

Přirozené instinkty II. - „Chraň si svůj osobní prostor“

Přirozené instinkty I. - „Bojuj nebo uteč“

<<< Předchozí Další >>>

Zpět na hlavní stránku

Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena. WWW stránky založeny 20.10.2000

Copyright © 2000-2024 Viktor Dostál - Psí škola FALCO
All Rights Reserved/Všechna práva vyhrazena.
WWW stránky založeny 20.10.2000